Takže přátelé, jsou tomu bezmála dva roky, co toto téma osiřelo mým prozřením, že se jako autor nemám šanci uchytit. Ačkoliv Vyšší moc ví, jak bytostně nemám rád oživování nadobro pohřbených témat, sám jedno vytáhnu na svět. Omlouvám se.
Chvilkové poblouznění před cirka čtvrt rokem mě přimělo sepsat kratičkou povídku. Obdobné poblouznění mi nyní říká, abych ji vydal, ačkoliv toho dost možná budu litovat. Předem předesílám, že tato povídka
, že se vracím k psaní, protože nevracím. Ale, nebudeme to dále natahovat, užijte si to, pokud to bude jen trochu možné
.
Vítejte doma, majore.
Už několik dní po návratu Atlantidy na Zem se vojenská mašinérie rozjela naplno a většina vojenského personálu byla přemístěna do SGC nebo na pozemské lodě, kde posílila stavy. Podplukovník John Sheppard utvořil tým SG-6, major Lorne se svým týmem utvořili tým SG-14 a ostatní vojáci byli různě rozstrkáni.
Netrvalo dlouho a oba atlantské týmy se zapojily do akce, kdy celkem 8 týmů napadlo výzkumné zařízení Luciánské aliance. Jak se ukázalo záhy, palebná síla 8 týmů nebyla dostatečná a SG-týmy byly nuceny se ztrátami ustoupit zpět k bráně. Z 35 mužů se na základnu vrátilo 31 většinou zraněných vojáků. Jedním ze čtyř nezvěstných byl i major Lorne, který měl, na rozdíl od svých tří spolubojovníků, relativní štěstí v tom, že přežil. Luciánské jednotky ho odvlekli v bezvědomí k bráně a poslali ho na jinou základnu, kde měl být podroben výslechu.
Evan Lorne se probudil a snad všude, kam dohlédl na svém těle, byl opásán koženými řemeny, které, jak usuzoval, by udržely vlak v plné rychlosti. Poté spatřil, jak mu do žíly proudí namodralá tekutina. Pomalu se ho začal zmocňovat opět spánek, ale snažil se ho potlačit, snažil se soustředit na to, jak se odsud dostane, ale nebyl schopný normálně uvažovat. V tu chvíli vstoupil do místnosti mladší muž, major mu odhadoval sotva dvacet pět let. Když uviděl, že je zajatec vzhůru, vypadal chvíli zaraženě, ale pokračoval dál. Vytrhl mu z ruky kapačku a vzal ze stolu injekci.
„Nic vám neřeknu,“ vzkřikl hrdě major Lorne, což vyvolalo na mužově tváři evidentní úsměv.
„Předsevzetí jsou krásné věci, toho se držte,“ pobaveně reagoval a vpíchl mu injekci přímo do krku. Majorovi se v tu chvíli zatočil svět. Chvíli mu připadalo, že se topí, hned mu přišlo, že je na poušti a vzápětí se cítil jako na Aljašce.
„Co....co...“
„Co jsem Vám to píchl? Klid, to vám neublíží,“ dodal s úsměvem „jen Vás to donutí zhodnotit některá Vaše předsevzetí.“ S šíleným smíchem, který majora skoro až vyděsil, opustil místnost.
Chvíli na to přišla do místnosti starší žena, sedla si na židli vedle něj a začala s výslechem.
„Odkud jste se dozvěděli o naší základně?“
„Od jednoho z našich špehů u vás v Alianci.“ Ta slova vylétla z Lornových úst ani nevěděl jak. Snažil se je zastavit, ale nebyl schopen.
„Kterého? Jeho jméno,“pokračovala dál žena
„Jmenuje se Vorek, pracuje na základně na P3X-847,“ řekl jako by vedl rozhovor s kolegou, uvnitř křičel vzteky, ale nemohl se bránit.
„No vidíte jak to jde, to prozatím bude stačit. A jako odměnu dostanete možnost se pořádně prospat.“ Žena luskla prsty a ze dveří vyšel opět ten mladík, tentokrát s sebou v ruce nesl namodralou tekutinu, jejíž vývod rychle skončil opět u majora v žíle.
„Nebojte,“ prohlásil klidně mladík, „tentokrát to je trochu silnější, abyste se náhodou zas neprobudil dřív. Víte....“ Ale to už major nevnímal, tekutina začala účinkovat.
Věčný kolotoč spánku a výslechu se opakoval několikrát, až jednoho dne se Lorne probudil a pohlédl do tváře podplukovníka Shepparda, který ho dost nemilosrdně profackovával.
„No konečně, majore, dobré ráno,“ prohlásil podplukovník.
„Jak....kde...kdy..“ z majora létaly nesmyslné otázky jak střely z kulometu
„Později, teď jdeme domů. Můžete vstát?“
Major vstát skutečně mohl, nicméně v momentu, kdy se pokusil postavit sám na nohy, vypověděly mu službu. Naštěstí ho zachytily ruce dvou vojáků. Společnými silami se jim povedlo majora dostat ze zařízení až k jumperu, který stál opodál u lesa, podplukovník zasedl na místo pilota a plnou rychlostí prolétl branou zpět na Atlantidu, kde už byl netrpělivě očekáván generálem Landrym.
„Vítejte doma, majore,“ řekl na přivítanou, „a všem ostatním, dobrá práce.“
Majoru Lornovi byla dána po prozkoumání všech faktů, včetně chemické analýzy sedativa, které mu bylo pouštěno do žíly, několikatýdenní dovolená na rekonvalescenci. Během několika hodin byl již připraven k odchodu na pevninu, odkud se prvním spojem vydal do „své skrýše“ jak nazýval svůj dům na okraji Dwightu v Kansasu. Nebyl v něm více než pět let a i když měl lidi, kteří se o něj měli starat, přesto se ale více než bál, jak bude po takové době vypadat.
Jeho obavy se nicméně ukázaly jako vesměs liché. Zahrada kolem domu by potřebovala několik dní práce, což je přibližně stejný čas, který bude potřebovat, aby zlikvidoval prach, co se mu zabydlel v domě. Zatím však jen stál před domem a díval se. Vybavovaly se mu všechny vzpomínky. Ani si málem neuvědomil, že na něj někdo mluví, otočil se a spatřil mladou ženu. Měla dlouhé, černé vlasy stažené do culíku a v jejím obličeji si hrály temné oči.
„Je ho škoda,“ říkala mu zrovna „ten dům by si zasloužil, aby v něm někdo bydlel, ale majitel se tu prý už čtyři roky neobjevil. Takhle akorát brzo spadne.“
„Pět.“ To bylo jediné, co ze sebe major nyní dostal. Žena se na něj nechápavě podívala a jemu teprve došlo, co vlastně řekl.
„Je to pět let, co jsem to tu takhle musel nechat,“ podíval se smutně na dům zpátky.
„Takže...to je váš dům?“
„Ano. Ale pamatuji si ho o mnoho veselejší. Vůbec hodně věcí se tu změnilo.“
„Mimochodem, já jsem Sophie, kdybyste něco potřeboval, tak bydlím hned vedle.“
„Evan... díky,“ ukončil seznámení a opět se zadíval na dům. Pomalu vkročil na cestu, zašátral v kapse a vytáhl klíče, odemkl a jako rána pěstí ho přivítal těžký vzduch naplněný prachem. Vešel pomalu dovnitř, zavřel dveře a zamířil k nejbližšímu oknu, nechávaje za sebou jasné šlápoty a obláčky zvednutého prachu. Otevřel všechna okna, na která narazil a rozhlédl se. Byl doma. Teď už jej čekaly jen dny plné úklidu.
Po více než týdnu byl vymýcen prach, byla uklizená zahrada a na stěně přibylo několik obrázků. Krb vesele praskal radostí, že je konečně využit. Už zbývalo jen oslavit zprovoznění domu.
Ťukání na dveře donutilo mladou ženu vstát z křesla od rozečtené knihy, otevřela a za dveřmi stál nový soused.
„Ahoj. Já...Chtěl jsem oslavit zprovoznění domu a ….protože tu nikoho neznám, tak mě napadlo, že ….jestli tedy bys neměla nic proti....,“ koktal, příprava řeči byla zbytečná.
„Přijdu ráda,“ přerušila jeho trápení Sophie, i když se bavila sledováním, jak hledá slova.
„Super,“ vyhrkl. „Řekněme dneska v osm?“
„Budu tam.“
Život pomalu ubíhal, přesně tak, jak si Evan Lorne přál. Vrátil se do práce, nicméně jeho tým nebyl od onoho incidentu moc nasazován. Ale jemu to nevadilo. Kdykoliv mohl, odcházel ze základny a vracel se domů. Říct mu někdo přes rokem, že Atlantidu bude někdy pokládat jen jako práci, nevěřil by mu, co víc, vysmál by se mu. Byla jeho domovem, byla místem, kde byli všichni na kom mu záleželo, ale to už neplatilo. Nyní myslel jen na mladou ženu v Kansasu, která se pro něj stala středobodem vesmíru. Dokonce porušil všechny předpisy, když se ho zeptala, kde pracuje, a on jí odpověděl. Byl jako na drogách, když byl s ní, neexistovalo nic, co by popřel, nic, co by jí neřekl, nic, co by pro ní neudělal.
Rok a půl od jejich seznámení se vzali a Evan přestal chodit na mise mimo Zemi. Ne, že by to bylo přímo zakázáno, ale byl zaúkolován administrativou, a dokonce se dočkal i povýšení na podplukovníka. Život prostě ubíhal a on byl šťastný, že tomu tak je.
Pět let na to už plukovník Lorne, otec tříleté dcery Casey a jedenapůlročního syna Davida, málem ani nevěděl, jak vypadá zbraň. Celé dny trávil za stolem zahlcen administrativou.
Začínal ale mít špatné sny. Neustále se v nich vracel na planetu Luciánů, kde ho omráčili. Neustále se mu v hlavě přemítaly výslechy, které podstoupil. Stále slyšel ty hlasy, tu příšernou ozvěnu, která mu rezonovala v uších. Neustále se v noci budil. Nemohl spát. Celé noci prochodil po ulicích města a snažil se vytěsnit ty myšlenky.
Jednou v noci měl zase ten sen, ale byl v něčem odlišný. Nebyla to vzpomínka, slyšel ty hlasy znovu, ale tentokrát se bavili.
„Co nám ještě může prozradit?“ zeptal se mužský hlas
„Víme vše, co potřebujeme. Už nám k ničemu není,“ potvrdila mužova slova žena, jejíž hlas poznal. Byla to přesně ta žena, co vedla výslechy.
„Dobrá,“ zahřměl hrubý hlas „vezměte mu to.“
A poté bylo ticho. Neslyšel již nic a upadl opět do hlubokého spánku.
Probudil se až díky pravidelnému pípání. Něco bylo ale špatně. Jeho budík měl jiný zvuk. Pomalu otevřel oči do tmy, byl připoutaný koženými řemeny, na hlavu měl připojeno množství drátů a nalevo od sebe viděl stojan s namodralou tekutinou, jejíž vývod mu nevedl nicméně do žíly, ale byl zavřený.
„Co se to děje, KDE TO JSEM?“ zařval do ticha. Žádná odpověď. Snažil se vší silou dostat z pout, ale ta byla příliš pevná. Vzteky sebou házel, ale nic nepomohlo k jeho uvolnění z pout.
„Je to fantastické zařízení, nemyslíte?“ ozvalo se náhle ze tmy za Evanem.
„Jen mu stačí zadat, co chcete a on pro vás vytvoří přesně tu realitu, která bude vhodná,“ řekl posměšně hrubý mužský hlas.
„Kdo sakra jste? Ukažte se mi!“
Muž pomalu přešel do lehounkého světla před Lorna
„Jste už nyní spokojenější?“ uchechtl se, „nebo byste byl rád, kdybych vám opět zapnul vaší vysněnou realitu? Víte, překvapil jste mě. Upřímně ano. Jste voják a dokázal jste se všeho vzdát a začít znovu. Vážně jsem s Vámi málem začal soucítit. Ale jen málem.“ Nyní se muž začal vysmívat. Věděl, že spoutaný muž s nemůže bránit a užíval si každou sekundu tohoto rozhovoru.
„Zabiju tě,“ procedil vězeň mezi zuby.
„Co jste to říkal?“
„Že tě zabiju!“ vzkřikl do ticha, „Nemůžeš mě tady několik let držet a myslet si, že ti to projde.“
„Několik let? Proboha, co si o mně myslíte, majore? Ani ve snu by mě nenapadlo hrát si s Vámi tak dlouho. Už to, že jsem Vás nechal v tomhle zařízení dva týdny.... ach ano, Vám samozřejmě ubíhal čas rychleji.“ Tento rozhovor si užíval čím dál tím víc. Viděl přerod vojáka a teď viděl, jak málo stačí k tomu, ho zlomit.
„Už mě to přestalo bavit, stalo se to ubíjejícím a hlavně, máme všechny informace. Nemusíte se bát, o vaše špehy mezi námi jsme se náležitě postarali. A znalost polohy Města předků a vašich základen se nám jistě bude v příštích hodinách hodit. Mějte se tu,“ rozesmál se na celé kolo a odešel.
Řemeny se Evanovi zaryly hluboko do kůže, jak se je snažil přervat. Krůpěje krve stékaly pomalu po jeho prstech. Jeho brunátný obličej zobrazoval tolik vzteku, kolik jen mohl. Náhle však pocítil, jak řemen na pravé ruce trochu povoluje. Trvalo to snad věčnost, než se jeho krví smáčená ruka dokázala vymanit z pout. Poté už byla jen otázka času, kdy se z pout dostane celý.
Krví zalité oči před sebou viděly stále jen jeden cíl. Major Lorne procházel liduprázdnými chodbami, bloudil neustále dokola, když konečně zaslechl hledaný hlas. Bezmyšlenkovitě vyrazil vpřed až dorazil do chodby, kde dva strážní dostávali příkazy od jeho cíle. Major Lorne se rozeběhl za svým nepřítelem číslo jedna, což byl přesně impulz pro oba střelce a pro dvě kulky, které se potkaly až u něj srdci a jím nabraná rychlost se tak projevila pouze ve vzdálenosti, se kterou dopadl mrtev na podlahu.