KAPITOLA 8 - ODPORNÁ HRA
"Which one, which one of you is into me?
Which one, which one of me is into you?
We're both schizophrenic I fear
See how many voices you hear"
KoRn - Bitch, We Got A Problem
Ležel na zádech, na posteli. Vedle postele měl na nočním stolku položenou katolickou Bibli. Do pokoje vešel kluk. "Čáu!" Řekl, s vykulenýma očima. "Já jsem Martin, a jsem tady novej." A Richard na to: "Já jsem Richard..." Kluk odešel k oknu, chytl se mříží a zakřičel: "Vypadněte!" A poté dodal, na půl pro sebe: "Už jsou zase tady."
Byl na přijímacm oddělení v psychiatrické léčebně. Když se dozvěděl, že je Kasandra vymyšlená, tak se pokusil spáchat sebevraždu. Podíval se do mobilu, a zjistil, že tam nemá žádná jiná přijatá volání, než od otce, od Ai, a od Maniaca. Uvěřil Maniacovi, že si Kasandru vytvořil.
Na přijímacím pohovoru neřekl nic o Kasandře, ani o démonech. Řekl jen, že se chtěl zabít, protože byl sfetovaný a protože má deprese. Chtěl se z psychiatrie dostat pryč co nejdříve, tak musel hrát, že už je mu dobře. Bylo to pro něj nepříjemné. Musel předstírat úsměv, a vlídnost, což nesnášel. Celé mu to tam připadalo jako hra, kterou musí hrát. I když věděl, že se personál snaží lidem pomoci, na půl mu to všechno připadalo nesmyslné. Otázky pokládané při nuceném úsměvu hlavní doktorky, mu lezly na nervy. "Jak se cítíte, Richarde?" Ptala se ho, a u toho se usmívala nepopsatelně nesmyslným úsměvem, a celkově i tón hlasu, jakým to říkala, mu připadal jako něco, kvůli čemu se musí přetvařovat a chovat se nepřirozeně. Hrát hru. Nedalo se to pořádně vyjádřit... Do toho musel ignorovat všechny ty hlasy, které se mu honili hlavou.
Brzy jej přeloží na oddělení pro drogově závislé. Bude dostávat metadon, dvakrát denně, po dobu jednoho měsíce, a poté jednou denně, po dobu dalšího měsíce, a nakonec jej přeloží na doléčovací oddělení, kde ho budou dopovat Lithiem, kvůli jeho bi-polární poruše osobnosti.
Když jej přivezli na psychiatrii, tak po přijímacím pohovoru musel jít do lékárny. Tam na něj přišli mdloby. Byli tam tři ošetřovatelé. Jeden svalnatý a holohlavý na něj vyštěkl: "Teď se převlékneš!" Richardovi bylo na zvracení, a tak toho ošetřovatele poprosil o kelímek vody. "Vodu? Dobře, tady máš, a teď se převlékni!" Richard vypil vodu, ale stále se mu chtělo zvracet, a celý obličej se mu zpotil. "Můžu dostat ještě vodu?" Ošetřovatele to nějak rozzuřilo. Podíval se na Richarda, hrozivým pohledem, a zařval: "TADY NEJSME V ŽÁDNÝM BARU, TEĎ SE OKAMŽITĚ PŘEVLÍKNI!" Richarda zklamala jedna věc. Celou dobu se snažil zešílet, zničit se, zničit svůj strach, ale tohoto se trochu lekl. A cítil se z toho špatně. Neměl se leknout. Měl se zachovat tvrdě. Ale on neřekl ani slovo, a začal se převlékat do pyžama, které mu pujčili.
Prodělal psychologické vyšetření. Test na poruchy osobnosti, a iq test. Psycholožka mu ukazovala papíry s cákanci, a on měl říct, co v nich vidí. Vždy se snažil najít to, co v tom má zdravý člověk vidět. Tak třeba v jednom cákanci uviděl démona, tedy vlastně skoro ve všech, ale on nemohl říct, že je to démon, protože by jej označili za schizofrenika, tak se dlouze díval, dokud v tom neuzřel něco normálního, jako list. Při měření iq byl velmi rozhozený, ale snažil se soustředit jak to jen šlo. Druhý den mu psycholožka oznámila, že mu naměřila iq 108.
Metadon mu pomáhal. Necítil po něm abstinenční příznaky, ale bylo mu po něm lehce zle.
Nesnášel vizity. Byl to vrchol celé té šarády. Primář měl ve zvyku si zasedávat na lidi, které pak nechával na psychiatrii velmi dlouho, jen proto, že mu to dělalo dobře. Richard se snažil chovat jako normální, veselý kluk, a snažil se, aby si primáře nepoštval proti sobě, protože by tam pak mohl ztvrdnout třeba rok. Takže když se ho primář zeptal, jak se cítí, tak, i když se cítil hrozně, se usmál a řekl: "Je mi dobře." A primář na to: "A čím si myslíte, že to je?" A Richard: "Vaší léčbou."
Jednou, při rozdávání léků, se ho jedna sestra zeptala: "Pane Richarde, cítíte se zdravý?" Načež se snažila skrýt fakt, že se jí koutky úst ohýbali do úsměvu. Prostě jej provokovala. Když neodpověděl, vyštěkla na něj: "PANE RICHARDE!!! PTALA JSEM SE, JESTLI SE CÍTÍTE ZDRAVÝ!" Měl chuť jí dát pěstí... Ale řekl, že ano, že se cítí zdravý.
Podstupoval tam dvě terapie. Jedna byla arte terapie - terapie kreslením, a druhá byla starání se o koně. Kreslení měl vždy rád, ale starání se o koně... Nechápal smysl této terapie. Jestli ještě někdy bude muset sahat na koně, tak si prostřelí hlavu. Ne, že by měl něco proti koňům... Ale vadilo mu, jak mu je vnucovali, a říkali, že je musí mít rád, a že mu to udělá dobře... Asi... Když byl na psychiatrii v patnácti, tak podstupoval jiné terapie: muzikoterapii a canisterapii.
Občas jej navštívila rodina, občas Maniac, ale nejčastěji, pravidelně dvakrát v týdnu, jej navštěvovala Ai. Cítil, že i když jej vnímá jako blázna, že jej má ráda. Nebo možná dokonce, že je do něj zamilovaná. On do ní byl.
Nejčastěji tam poslouchal muziku, psal texty, četl Svaté Písmo, a psal si deník.
Ze všeho nejvíc nesnášel pracovní terapii. Vlastně tam nepodstupoval dvě, ale tři terapie. Prostě tři hodiny musel sedět u stolu, poslouchat to debilní rádio, a stříhat molitan na malé kousky. Hnus.
Hlasů v hlavě přibylo poté, co jej dopovali Lithiem. Ale bylo mu po něm psychicky lépe. Měl po něm mánie, což se snažil skrývat. Nemohl po něm usnout, takže si požádal o prášky na spaní. Mánie se mu líbili. Cítil všechno, a měl spoustu energie na psaní. A neměl úzkost.
Po třech měsících jej konečně propstili. Myšlenky na sebedestrukci se zklidnily. Před návštěvou psychiatrie považoval sebedestrukci jako něco, co musí udělat. Jako osobní pilgrimage. Nyní se ale chtěl uklidnit.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Plus přidam něco, co mě momentálně napadne. Ale kapitolu napíšu tak do půl hodiny.
