Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
#07 Bouře
V zákopech třicet kilometrů od Města se kolem dálkových děl a raketových nosičů hemžila armáda Helykanů. Kamióny dovážely další a další munici, mobilní jeřáby ji překládaly na železniční vozíky, vojáci je cpali do zbraní.
Jedna z raket právě opustila přívěs zavěšená na lanech. Obsluha ji namířila špičkou na správnou stranu a opatrným požďuchováním ji nastavili přímo nad koryto raketového nosiče, do kterého ji jeřáb spustil. Robotické rameno za knězova zpěvu rotovalo, dokud nenašlo nastavený cíl, raketa zažehla motory a s tichým woosh vysvištěla do vzduchu. Vysoká křivka letu ji vyvedla přímo nad městský štít a poté přímo dolů, na bod pod kterým se nacházel jeden z generátorů. Helykané na ně mířili po celém Městě ve snaze je přetížit. Raketa byla těsně před dopadem.
Atmosféru za vůně ozonu roztrhla ohlušující rána a štít zmizel jako mýdlová bublina naplněná kouřem. Více než tisíc kubických kilometrů horkého vzduchu a výparů bylo vypuštěno do atmosféry, která měla méně než mínus deset stupňů.
Turbulence mrštila raketou z dráhy letu, její motor zakašlal a zhasl, a teď opile rotující kolem tří os mířila někam na vzdálené předměstí. Masa kovu a nálože sebou mrštila o betonový dok, odrazila se, přistála na břehu motorem napřed jen deset metrů od plukovníka Oriana, sklouzla bahnem, zazvonila o kovový nosník trčící ze zničené zdi…
A nic.
Vítr nabíral na síle a plukovník měl co dělat, aby udržel zavřené oči a uchránil je tak před oblaky rozvířeného prachu a nečistot. Z vánku se během vteřin stal mírný vítr, z mírného větru vichr, z vichru vichřice. Teplota padala jako kámen, když horký vzduch stoupal vzhůru a ledová atmosféra okolí se tlačila pod něj, skrz něj.
Hladina jezera se proměnila v bezpočet ostrých vln s hranami zčeřenými bílou pěnou, vody zuřily a lodě trpěly. Jejich paluby létaly tam a zpátky, neupevněné objekty padaly z jejich palub a vlny stále rostly, masivní plavidla poskakující jako korek. Spolu s nimi stále nabíral na síle i vítr.
Těžké bílé mraky začínaly rotovat a v masivní spirále do sebe zapracovávaly černé výpary z Města a rychle kondenzující vlhkost ze vzduchu. Jako gigantická šnečí ulita z cukrové vaty, špinavé cukrové vaty, skrz kterou občas prosvitl ztracený paprsek slunečního svitu. I ty však přestávaly, stmívalo se rychleji než při západu slunce. Střed bouře však nebyl nad středem města, ale kus na sever, někde na předměstí.
Fialový blesk udeřil přímo do havarované rakety a odpálil ji. Její exploze však byla jen prasknutí větvičky v nočním lese v porovnání s detonací blesku samotného. Hrom takové síly, že několika vojákům praskly bubínky, způsobil lehounké zemětřesení. Na druhou stranu to možná byla exploze střely… Několik tornád začínalo klesat z mračen, nejdříve jen tenké trychtýřky, později pořádné válce chaosu a destrukce. Většina z nich zuřila mimo hranice města.
Orian mohl jen doufat, že jeho jednotky to peklo přežijí, když v dálce pozoroval jedno z tornád, jak vysává vodu z jezera a postupuje přes hladinu přímo proti lodím Helykanů.
Will měl původně v plánu okamžitý návrat na frontu, jeden pohled z okna velína ho však svižně odradil. Mrakodrap pod jeho nohama neslyšně vibroval a mohl by přísahat, že cítil občasné zhoupnutí. V jedněch z centrálnějších oblastí šlo vidět dav civilistů, který musel být přesunut kvůli hrozbě nepřátelského postupu. Několik desítek tisíc lidí mrznulo v rostoucí pohromě a snažili se dostat do tunelů pod centrem.
„Plukovníku,“ dožadoval se pozornosti jeden z členů týmu, „rozvody elektřiny v některých oblastech kolabují.“
Porter pokýval hlavou a našel Williama: „Vypadá to, že jste měl pravdu.“
„Já?“ zasekl se a poklepal si na spánek, „To ona.“
Sotva dorazil, zpráva, kterou mu Kayden strčila do hlavy, spustila. Zadal její kódy, spustil subprotokoly, varoval plukovníka před zapnutím AI aby automatickou obranou nahradilo štít, a vysvětlil mu celý plán. Teď, když si na to chtěl vzpomenout, nevybavoval si jediné číslo kódů, žádné detaily, nic… Cože to odpověděl, když se ho ptali na zákaz spuštění AI? Ach, ano: Je to umělá inteligence, ne telefon.
Zapínat a vypínat něco tak složitého a důležitého jen na pár minut prostě není dobrý nápad.
Stál u okna a pozoroval severní předměstí. Tornáda zuřila za městem, blesky rozrážely nebe a z rotující a vařící vrstvy mračen začínaly padat první vločky. Ale to všechno bylo špatně… Bouře na jižní polokouli byly legendární, každý ve městě je zažil, ale nikdy nevypadaly takhle. Nikdy nepůsobily nadpřirozeně. Bylo to, jako by jí někdo pomáhal.
„Má… Má…“ zakoktal se komunikační důstojník.
„Seberte se, ženská!“ Štěkl Porter.
„Všechno je to narušované bouří, ale máme bezdrátovou komunikaci, pane. Radar a senzory nabíhají…“
Plukovník zamrznul a musel štěknout sám na sebe, ať se vzpamatuje. „Jaká je pravděpodobnost, že by bouře trefila rušící stanice náhodou?“
Nikdo se neobtěžoval s matematikou: „Prakticky nula, pane.“
Další z davu podřízených oznámil, že v podzemí města ztratili jednu ze skupin uprchlíků. Zrovna tu jednu, o kterou se bál o chlup více než o ostatní. Emily.
Další blesk zasáhl hromosvody na střeše hlavního mrakodrapu a jeho záře dosáhla až na okna velína. Willem škubnulo. Zdálo se mu to, nebo něco slyšel? Rotující mraky sebou strhávaly i nižší vrstvy atmosféry a veškerý vítr se pohyboval jedním směrem. Konstrukce věže začínala citelně bojovat proti síle přírody a hluk poryvu větru dorazil až k Williamovým uším. A byl by přísahal, že se na něm vezlo echo hlasu.
Hluboko pod městem blikala světla a nikdo, i kdyby měl čas, s tím nic nedělal. Technická podpora pobíhala kolem klíčových systémů a osvětlení podzemních chodeb nikoho příliš nevzrušovalo.
Pravděpodobně mělo.
Světlo v cele chvíli svítilo, chvíli ne, změna vždy doprovozena tichým cvaknutím. Poslední zhasnutí bylo následováno hlubokým hučením na klesající frekvenci, elektřina byla zcela pryč. Wes vstal z postele, došel ke svému vrtnému místu a hrubým úderem do holítka, které sloužilo namísto vrtáku, prorazil poslední kousíček zdi. Mezi celou a chodbou teď zela dírka s průměrem tak akorát na jedno oko. Kathrine nastavila jeho tělo tak, ať kouká do temné chodby, ať čeká.
Kali zvedla hlavu nad provizorní opevnění a našla majora Coopera. Ležel možná třicet metrů před ní a nehýbal se, jeho flexi-oblek pokrývala tenká vrstvička námrazy. Ve zbytku města možná bitva zmáčkla pauza knoflík, ale tady pořád zuřila. Ze severního sektoru se pomalu stávalo oko hurikánu, linie bitvy byla možná čtvrt kilometru před ní a dalších sto metrů za ní stála Kayden. Přímo uprostřed přírodní katastrofy.
Svou hůl držela zdviženou vodorovně nad hlavou a mezi jejími segmenty unikala energie ve formě líného bílého světla. Druhou rukou udržovala půlkouli energetického štítu, který ve zlatavých vlnách zářil pod dálkovou palbou nepřítele a její plášť, potrhaný a špinavý, vlál v orgánovém větru. Kali nejen že nebyla citlivá na telepatii, jako Sateďan byla doslova mentálně obrněná. Ale i ona vnímala to extra množství energie, které jejich nejvyšší velitelka pumpovala do bouře. Chloupky za jejím krkem stály, celé tělo cítilo napětí.
Blesk udeřil přímo do Kayden a mozaika jejího heroického postoje se vpálila do sítnice všem, kdo ji pozorovali. Energie nebes byla svedena (ať už jejími vlastnostmi, nebo snad brněním) a usměrněna. Její štít praskl a desítky blesků vyletěly do sto osmdesáti stupňů. Skákaly po kulkách a projektilech letících proti ní dokud nenašly své cíle. Nešťastné Helykanské vojáky usmažily výboje energie.
V křížové palbě byla konečně díra a Kali mohla vyrazit z krytí. Proběhla prázdným prostorem, v baseballovém skluzu sjela ke Cooperovi, chytila ho za flexi-oblek a odtáhla ho za malou zídku. Ten v její náruči zakašlal a popadl dech. Kali ho plácla po helmě.
„Můžete přestat umírat? Vaše manželka nás jinak vykostí…“
Temnou chodbou se linulo pískání v táhlých, líných tónech a možná jedenáctiletá holčička se oddělila od svých rodičů, kteří se spolu se stovkami dalších lidí krčili v hlavním koridoru, a vyrazila na průzkum.
Tiché tóny ji lákaly stále dále, a zatímco ony sílily, hluk davů slábl. Stropními panely zdánlivě nekonečné chodby projela vlna poblikávajících světel, a když na vše opět padla tma, zůstal jen uzounký prst světla pronikající z levé zdi. Chvíli zářil na podlahu, než také se zablikáním zmizel.
Dívenka překonala nával strachu. Tedy, její zvědavost překonala nával strachu, a udělala krok k dírce.
A ještě jeden.
Vojákům napříč bitevními poli nabíhaly komunikační jednotky a v prvních minutách byl přenášen jen neřízený chaos bitvy o přežití. Neurčité výkřiky, prosby o milost, žádosti o podporu… a najednou bylo ticho.
„Kontrola ustanovena. Komunikační důstojníci přiřazeni. Komunikátory jednotek uzavřeny ve skupinách…“ Oznámil Porterův hlas přes statiku v přenosu.
„Aktivujte štít,“ rozkázala Kayden a i přes podporu exoskeletonu se musela ohnout, opřít o hůl a zkusit popadnout dech. Kulkám automatických pušek, které létaly všude kolem, ani nevěnovala pozornost. Žádná ji nezasáhla.
Hluboké hučení naplnilo vzduch a někde nad vlnami sněhu a mraků se vykreslil štít. Z venku se po něm okamžitě svezly jazyky vloček, vítr sklouzával po bariéře a dvě tornáda byla rozříznuta napůl. Jejich horní části pokračovaly v destrukci, ty spodní téměř okamžitě zmizely.
Pod štítem ještě chvíli padal sníh, než byla atmosféra kopule vyčištěna a zůstal jen křišťálový vzduch. Poslední z křišťálových vloček se přilepila na vizor Tonyho helmy.
Smázl ji bokem a opřen o roh zdevastované budovy ostřeloval nepřítele. Tři sta metrů daleko zela masivní díra v opevnění a za ní neprostupná vánice. Protivník neměl kam ustoupit a posily byly odříznuty. Alespoň dokud bouře zuří.
Tedy, téměř.
„Emily se ztratila.“ Oznámil Porter přes soukromý link. Kayden neodpověděla a vypnula komunikační link. Na rozptylování teď neměla čas. Musela se soustředit, musela se udržet pod kontrolou. Vše pro Avalon.
Žijeme pro tebe,
Umíráme pro tebe.
„Levitank!“ vyrušilo ji hlášení.
Stihla zvednout oči právě v čas aby mohla vidět obrněnou bestii ‚vjet‘ do města. Dvanáct na osm metrů, jedna hlavní a tři vedlejší věže… Tři sta padesát tun destrukce na levitačním polštáři, které se pohybovaly mnohem rychleji než by měly.
Než se stihl kdokoliv rozkoukat, podpůrné věže vypumpovaly masivní brokovnicové náboje do Avalonských pěšáků, proměňujíce je na rudou mlhu, a hlavní věž dvěma výstřely rozdrtila tři tanky.
Anthony Cooper, major v jednotkách Avalonu, cvičený mistry Řádu a hrdina desítek bojišť napříč čtvrtstoletím, se schoval. Tohle bylo nad jeho schopnosti. Levitanky jsou absolutní ukázkou Avalonské vysoké technologie a raději ani nechtěl vědět, jak k nim Helykané přišli. Ukradli je? Dokázali je teď vyrábět?! Jen na chvíli se vyklonil a mohl tak pozorovat směrové štíty na obrněném trupu, jak zastavují veškerou příchozí palbu.
Přes otevřený prostor mezi budovami a levitankem někdo sprintoval. Někdo… Cooper civěl na Kayden v kamikadze útoku a zapomněl se znovu schovat do krytu.
V půlce vzdálenosti uhnula výstřelu z hlavního děla, deset metrů před tankem energetickým štítem odrazila salvu broků a skočila. Dva směrové štíty se pokusily zavřít její přístupovou cestu, ale proletěla skrz, než se dotkly.
S hlasitým zaduněním narazila do přídě a málem sklouznula a spadla pod něj. Obrněná ruka tak tak našla úchop na jednom ze šroubů a ta druhá nechala sklouznout hůl mezi prsty, až ji držela jen za spodní konec. Švihnula a hůl se rozletěla na stovky samostatných segmentů. Mezi nimi plynul hladký energetický oblouk. Bič čisté síly, s kroužkem co několik centimetrů teď visel až k zemi.
Mrštila s ním nad sebe a koneček se s vizuálem i audiem blesku obmotal kolem hlavního děla. Tank stále metal smrt na všechny strany a ona šplhala a šplhala.
Konečně stála na vrcholku, jedna z vedlejších věží ji zaměřila a nestihla vystřelit. Kayden udělala piruetu s rukou nad hlavou, bič obkreslil spirálu kolem jejího těla, rozzářil se ještě víc než doteď a uťal věž těsně nad otočným krkem.
Cooper věděl své o tom, jak moc energie takové Řádové zbraně potřebují, jaké pokušení taková úroveň moci je. Byl vyděšen, byl fascinován. Od dob, kdy se na bojišti potkal s Optima Týmem, elitním komandem Řádu, neviděl takovou ukázku síly a elegance.
Kayden mezitím zastavila další salvu broků, telekinezí utrhnula druhé věží hlaveň, sklonila se pod rotující hlavní hlavní věže a ve vzduchu chytila plasmový výboj ze třetí podpůrné věže. Chvíli jen visel ve vzduchu, než s prskáním ztratil teplotu a vypařil se.
Hlavní dělo zaměřilo vzdálený a rychle ustupující konvoj raněných. Kayden po něm mrštila svou zbraní, ale nedodala dostatek energie. Hlaveň zůstala vcelku, rozžhavená kolem namotaného biče.
Obouruč zabrala za rukojeť a snažila se hlaveň otočit od právě zaměřovaného cíle. A měla úspěch. Se skřípěním ji přitahovala na svou stranu. Posádka však nebyla hloupá. Celý tank se otočil kolem osy rychleji, než mohla doufat v reakci, a vystřelil. Dva poslední náklaďáky explodovaly a její přehrada převařila vrchem. S pevným úchopem dala biči povel ke složení zpět do hole. Proces, který začínal od rukojeti.
Segmenty jeden po druhém dosedávaly na své místo, stovky za vteřinu, a stahovaný bič dodal dostatek energie, aby s ní mrštil proti věži. Přeletěla přes střed tanku a z jejího pohledu svět prakticky stál s ní visící ve vzduchu.
Sesbírala veškerý vztek, veškeré opovržení, veškerý smutek, který v sobě v ten okamžik našla a postavila z nich kanál pro energii stvoření, životní sílu vesmíru. Poslala ji skrze svou hůl, která téměř celá svítila v protestu, přímo pod sebe.
Ohlušující rána.
Záblesk.
Přistání do skluzu v prachu za tankem. Přímo proti roztrženému ležení.
Podívala se přes pravé rameno. Z levitanku právě podvozkem vypadávala hlavní věž ve formě šrotu a ozubených kol, tělo bestie rychle následovalo. Pěšáci obou stran si kryli uši před skřípotem a těch pár, kteří měli šanci sledovat celý proces, jen přihlouple zíralo.
Ze závěsu vloček cosi vyletělo, nechávajíce jen stopu horkého vzduchu. Cooper stihl zareagovat a vytvořil štít. Objekt jím prošel jako kulka skrz mýdlovou bublinu. A smetl Kayden.
Jen její hůl zůstala ležet, kde před chvílí stála.
Will se chystal k návratu na frontu, městský štít konečně zpátky.
Někdo ohlásil: „V několika sektorech vnitřního okruhu začínají nepokoje, pane.“
Můstek zastavil. Občanské nepokoje? Avalon? Kdyby byl býval důstojník řekl, že právě uhasil slunce kbelíkem vody a ono opravdu zhasnulo, způsobilo by to menší šok.
Občané Avalonu se nebouří. Prostě ne. A Občané Městské instalace 02 tím tuplem. Jinak by šestnáct let v obležení nevydrželi. Něco se dělo, něco velice, velice špatného.
„Pošlete dvě záložní jednotky na kontrolu.“ Rozkázal Porter a pozoroval odcházejícího Willa.
Vedle výtahu stojící telepat se otřepal. Plukovníkův pohled sklouzl na něj: „Co se děje?“
„Něco… Něco se blíží, pane.“
„Mohl byste být přesnější?“ zeptal se jízlivě.
„Bohužel, ne.“
VIII
Druhý levitank pokračoval v masakru, který ten první začal a Tony teď byl nejsilnějším členem Řádu v oblasti. Gestem ruky si podal hůl padlé starostky a párkrát ji otočil kolem jedné ruky. Nemohl doufat, že ji použije stejně jako Kayden, ale určitě mu pomůže. Do druhé vzal pistoli a vyrazil proti tanku. Tedy, kolem něj.
Udržoval uctivou vzdálenost, ale stahoval na sebe pozornost dvou věží a většiny směrových štítů. Druhý stroj nechtěl riskovat stejný osud, jako ten první. Potupující porážku v ručním souboji. Cooperovi vojáci tak měli šanci zasáhnout levitank samotný. Salvy jejich pušek zvonily na povrchu, granáty sklouzávaly, rakety byly rušeny aktivními prvky…
Pod Tonyho nohou vybuchnul jakýsi projektil a poslal ho na cestu vzduchem. Sotva dopadl, mohl vidět tank v ruinách. Kuželovitý výkroj rozšiřující se od přídě k zádi desintegroval plátování, vypařil věž, odpálil zásobu munice, roztavil motory a dvě půlky levitanku spadly každá na jednu stranu. Zároveň s ním byla smetena jednotka Avalonu. Zvedl hlavu nad sebe a hned, jak ho ‚slunce‘ přestalo oslňovat, poznal ve slábnoucím světle svou starosku. Jen malý, kulatý dolík v hrudním plátu byl stopou po brutálním zásahu.
„Něco se blíží.“ Řekla zastřeným hlasem, hůl opět změnila vlastníka a její držitel se otočil proti roztrženému opevnění. Jediným máchnutím ruky vyvolala štít dostatečně velký, aby ucpala celou, sto metrů dlouhou trhlinu. Nevypadala, že by jí to dělalo problémy.
Ze sněhové bouře na druhé straně vyšla drobná bruneta, její velké fialové oči materiálem nočních můr. Měla na sobě koženou sukni a bílý top. Vločky v zuřivém větru létaly všude kolem ní, na jejím těle nebylo vidět náznak husí kůže, její volný účes zcela ignoroval svět kolem, houpal se jen s jejími kroky.
Počasí očividně nebylo problém. Nebo strach ze zranění.
Kathrine Raith, tentokráte ta opravdová, se konečně dostavila.
Skrz bariéru světla pozorovala Kayden, ani jedna neřekla slovo. Po pravdě, nikdo neměl odvahu se ani pohnout. Možná nemohli, protože jim to přikázala…
Kathrine jako první odtrhnula oči ze své soupeřky a zadívala se někam k centru, než se po jejím obličeji rozprostřel úsměv. Jakoby věděla něco, co oni ne. Otočila se k odchodu, ale na poslední chvíli natáhla svou štíhlou ručku proti bariéře a cvrnknula do ní jako dítě do kuličky. Sotva pohlazení.
Celá bariéra instantně explodovala dovnitř v hromadě energetických střepů a návalu sněhu. Kaydenin výkřik bolesti tak velké, že ztratila veškeré sebeovládání, nebyl jen čisté audio. Byl přenášen i telepaticky.
Několik desítek lidí v blízkosti její bezvládné formy padlo k zemi s krví v očích.
Kathrine se usmála přes své perfektní, holé rameno, úzké rty ve škodolibém posměšku, a odešla do neprostupné vánice.
I
V zákopech třicet kilometrů od Města se kolem dálkových děl a raketových nosičů hemžila armáda Helykanů. Kamióny dovážely další a další munici, mobilní jeřáby ji překládaly na železniční vozíky, vojáci je cpali do zbraní.
Jedna z raket právě opustila přívěs zavěšená na lanech. Obsluha ji namířila špičkou na správnou stranu a opatrným požďuchováním ji nastavili přímo nad koryto raketového nosiče, do kterého ji jeřáb spustil. Robotické rameno za knězova zpěvu rotovalo, dokud nenašlo nastavený cíl, raketa zažehla motory a s tichým woosh vysvištěla do vzduchu. Vysoká křivka letu ji vyvedla přímo nad městský štít a poté přímo dolů, na bod pod kterým se nacházel jeden z generátorů. Helykané na ně mířili po celém Městě ve snaze je přetížit. Raketa byla těsně před dopadem.
Atmosféru za vůně ozonu roztrhla ohlušující rána a štít zmizel jako mýdlová bublina naplněná kouřem. Více než tisíc kubických kilometrů horkého vzduchu a výparů bylo vypuštěno do atmosféry, která měla méně než mínus deset stupňů.
Turbulence mrštila raketou z dráhy letu, její motor zakašlal a zhasl, a teď opile rotující kolem tří os mířila někam na vzdálené předměstí. Masa kovu a nálože sebou mrštila o betonový dok, odrazila se, přistála na břehu motorem napřed jen deset metrů od plukovníka Oriana, sklouzla bahnem, zazvonila o kovový nosník trčící ze zničené zdi…
A nic.
Vítr nabíral na síle a plukovník měl co dělat, aby udržel zavřené oči a uchránil je tak před oblaky rozvířeného prachu a nečistot. Z vánku se během vteřin stal mírný vítr, z mírného větru vichr, z vichru vichřice. Teplota padala jako kámen, když horký vzduch stoupal vzhůru a ledová atmosféra okolí se tlačila pod něj, skrz něj.
Hladina jezera se proměnila v bezpočet ostrých vln s hranami zčeřenými bílou pěnou, vody zuřily a lodě trpěly. Jejich paluby létaly tam a zpátky, neupevněné objekty padaly z jejich palub a vlny stále rostly, masivní plavidla poskakující jako korek. Spolu s nimi stále nabíral na síle i vítr.
Těžké bílé mraky začínaly rotovat a v masivní spirále do sebe zapracovávaly černé výpary z Města a rychle kondenzující vlhkost ze vzduchu. Jako gigantická šnečí ulita z cukrové vaty, špinavé cukrové vaty, skrz kterou občas prosvitl ztracený paprsek slunečního svitu. I ty však přestávaly, stmívalo se rychleji než při západu slunce. Střed bouře však nebyl nad středem města, ale kus na sever, někde na předměstí.
Fialový blesk udeřil přímo do havarované rakety a odpálil ji. Její exploze však byla jen prasknutí větvičky v nočním lese v porovnání s detonací blesku samotného. Hrom takové síly, že několika vojákům praskly bubínky, způsobil lehounké zemětřesení. Na druhou stranu to možná byla exploze střely… Několik tornád začínalo klesat z mračen, nejdříve jen tenké trychtýřky, později pořádné válce chaosu a destrukce. Většina z nich zuřila mimo hranice města.
Orian mohl jen doufat, že jeho jednotky to peklo přežijí, když v dálce pozoroval jedno z tornád, jak vysává vodu z jezera a postupuje přes hladinu přímo proti lodím Helykanů.
II
Will měl původně v plánu okamžitý návrat na frontu, jeden pohled z okna velína ho však svižně odradil. Mrakodrap pod jeho nohama neslyšně vibroval a mohl by přísahat, že cítil občasné zhoupnutí. V jedněch z centrálnějších oblastí šlo vidět dav civilistů, který musel být přesunut kvůli hrozbě nepřátelského postupu. Několik desítek tisíc lidí mrznulo v rostoucí pohromě a snažili se dostat do tunelů pod centrem.
„Plukovníku,“ dožadoval se pozornosti jeden z členů týmu, „rozvody elektřiny v některých oblastech kolabují.“
Porter pokýval hlavou a našel Williama: „Vypadá to, že jste měl pravdu.“
„Já?“ zasekl se a poklepal si na spánek, „To ona.“
Sotva dorazil, zpráva, kterou mu Kayden strčila do hlavy, spustila. Zadal její kódy, spustil subprotokoly, varoval plukovníka před zapnutím AI aby automatickou obranou nahradilo štít, a vysvětlil mu celý plán. Teď, když si na to chtěl vzpomenout, nevybavoval si jediné číslo kódů, žádné detaily, nic… Cože to odpověděl, když se ho ptali na zákaz spuštění AI? Ach, ano: Je to umělá inteligence, ne telefon.
Zapínat a vypínat něco tak složitého a důležitého jen na pár minut prostě není dobrý nápad.
Stál u okna a pozoroval severní předměstí. Tornáda zuřila za městem, blesky rozrážely nebe a z rotující a vařící vrstvy mračen začínaly padat první vločky. Ale to všechno bylo špatně… Bouře na jižní polokouli byly legendární, každý ve městě je zažil, ale nikdy nevypadaly takhle. Nikdy nepůsobily nadpřirozeně. Bylo to, jako by jí někdo pomáhal.
„Má… Má…“ zakoktal se komunikační důstojník.
„Seberte se, ženská!“ Štěkl Porter.
„Všechno je to narušované bouří, ale máme bezdrátovou komunikaci, pane. Radar a senzory nabíhají…“
Plukovník zamrznul a musel štěknout sám na sebe, ať se vzpamatuje. „Jaká je pravděpodobnost, že by bouře trefila rušící stanice náhodou?“
Nikdo se neobtěžoval s matematikou: „Prakticky nula, pane.“
Další z davu podřízených oznámil, že v podzemí města ztratili jednu ze skupin uprchlíků. Zrovna tu jednu, o kterou se bál o chlup více než o ostatní. Emily.
Další blesk zasáhl hromosvody na střeše hlavního mrakodrapu a jeho záře dosáhla až na okna velína. Willem škubnulo. Zdálo se mu to, nebo něco slyšel? Rotující mraky sebou strhávaly i nižší vrstvy atmosféry a veškerý vítr se pohyboval jedním směrem. Konstrukce věže začínala citelně bojovat proti síle přírody a hluk poryvu větru dorazil až k Williamovým uším. A byl by přísahal, že se na něm vezlo echo hlasu.
III
Hluboko pod městem blikala světla a nikdo, i kdyby měl čas, s tím nic nedělal. Technická podpora pobíhala kolem klíčových systémů a osvětlení podzemních chodeb nikoho příliš nevzrušovalo.
Pravděpodobně mělo.
Světlo v cele chvíli svítilo, chvíli ne, změna vždy doprovozena tichým cvaknutím. Poslední zhasnutí bylo následováno hlubokým hučením na klesající frekvenci, elektřina byla zcela pryč. Wes vstal z postele, došel ke svému vrtnému místu a hrubým úderem do holítka, které sloužilo namísto vrtáku, prorazil poslední kousíček zdi. Mezi celou a chodbou teď zela dírka s průměrem tak akorát na jedno oko. Kathrine nastavila jeho tělo tak, ať kouká do temné chodby, ať čeká.
IV
Kali zvedla hlavu nad provizorní opevnění a našla majora Coopera. Ležel možná třicet metrů před ní a nehýbal se, jeho flexi-oblek pokrývala tenká vrstvička námrazy. Ve zbytku města možná bitva zmáčkla pauza knoflík, ale tady pořád zuřila. Ze severního sektoru se pomalu stávalo oko hurikánu, linie bitvy byla možná čtvrt kilometru před ní a dalších sto metrů za ní stála Kayden. Přímo uprostřed přírodní katastrofy.
Svou hůl držela zdviženou vodorovně nad hlavou a mezi jejími segmenty unikala energie ve formě líného bílého světla. Druhou rukou udržovala půlkouli energetického štítu, který ve zlatavých vlnách zářil pod dálkovou palbou nepřítele a její plášť, potrhaný a špinavý, vlál v orgánovém větru. Kali nejen že nebyla citlivá na telepatii, jako Sateďan byla doslova mentálně obrněná. Ale i ona vnímala to extra množství energie, které jejich nejvyšší velitelka pumpovala do bouře. Chloupky za jejím krkem stály, celé tělo cítilo napětí.
Blesk udeřil přímo do Kayden a mozaika jejího heroického postoje se vpálila do sítnice všem, kdo ji pozorovali. Energie nebes byla svedena (ať už jejími vlastnostmi, nebo snad brněním) a usměrněna. Její štít praskl a desítky blesků vyletěly do sto osmdesáti stupňů. Skákaly po kulkách a projektilech letících proti ní dokud nenašly své cíle. Nešťastné Helykanské vojáky usmažily výboje energie.
V křížové palbě byla konečně díra a Kali mohla vyrazit z krytí. Proběhla prázdným prostorem, v baseballovém skluzu sjela ke Cooperovi, chytila ho za flexi-oblek a odtáhla ho za malou zídku. Ten v její náruči zakašlal a popadl dech. Kali ho plácla po helmě.
„Můžete přestat umírat? Vaše manželka nás jinak vykostí…“
V
Temnou chodbou se linulo pískání v táhlých, líných tónech a možná jedenáctiletá holčička se oddělila od svých rodičů, kteří se spolu se stovkami dalších lidí krčili v hlavním koridoru, a vyrazila na průzkum.
Tiché tóny ji lákaly stále dále, a zatímco ony sílily, hluk davů slábl. Stropními panely zdánlivě nekonečné chodby projela vlna poblikávajících světel, a když na vše opět padla tma, zůstal jen uzounký prst světla pronikající z levé zdi. Chvíli zářil na podlahu, než také se zablikáním zmizel.
Dívenka překonala nával strachu. Tedy, její zvědavost překonala nával strachu, a udělala krok k dírce.
A ještě jeden.
VI
Vojákům napříč bitevními poli nabíhaly komunikační jednotky a v prvních minutách byl přenášen jen neřízený chaos bitvy o přežití. Neurčité výkřiky, prosby o milost, žádosti o podporu… a najednou bylo ticho.
„Kontrola ustanovena. Komunikační důstojníci přiřazeni. Komunikátory jednotek uzavřeny ve skupinách…“ Oznámil Porterův hlas přes statiku v přenosu.
„Aktivujte štít,“ rozkázala Kayden a i přes podporu exoskeletonu se musela ohnout, opřít o hůl a zkusit popadnout dech. Kulkám automatických pušek, které létaly všude kolem, ani nevěnovala pozornost. Žádná ji nezasáhla.
Hluboké hučení naplnilo vzduch a někde nad vlnami sněhu a mraků se vykreslil štít. Z venku se po něm okamžitě svezly jazyky vloček, vítr sklouzával po bariéře a dvě tornáda byla rozříznuta napůl. Jejich horní části pokračovaly v destrukci, ty spodní téměř okamžitě zmizely.
Pod štítem ještě chvíli padal sníh, než byla atmosféra kopule vyčištěna a zůstal jen křišťálový vzduch. Poslední z křišťálových vloček se přilepila na vizor Tonyho helmy.
Smázl ji bokem a opřen o roh zdevastované budovy ostřeloval nepřítele. Tři sta metrů daleko zela masivní díra v opevnění a za ní neprostupná vánice. Protivník neměl kam ustoupit a posily byly odříznuty. Alespoň dokud bouře zuří.
Tedy, téměř.
„Emily se ztratila.“ Oznámil Porter přes soukromý link. Kayden neodpověděla a vypnula komunikační link. Na rozptylování teď neměla čas. Musela se soustředit, musela se udržet pod kontrolou. Vše pro Avalon.
Žijeme pro tebe,
Umíráme pro tebe.
„Levitank!“ vyrušilo ji hlášení.
Stihla zvednout oči právě v čas aby mohla vidět obrněnou bestii ‚vjet‘ do města. Dvanáct na osm metrů, jedna hlavní a tři vedlejší věže… Tři sta padesát tun destrukce na levitačním polštáři, které se pohybovaly mnohem rychleji než by měly.
Než se stihl kdokoliv rozkoukat, podpůrné věže vypumpovaly masivní brokovnicové náboje do Avalonských pěšáků, proměňujíce je na rudou mlhu, a hlavní věž dvěma výstřely rozdrtila tři tanky.
Anthony Cooper, major v jednotkách Avalonu, cvičený mistry Řádu a hrdina desítek bojišť napříč čtvrtstoletím, se schoval. Tohle bylo nad jeho schopnosti. Levitanky jsou absolutní ukázkou Avalonské vysoké technologie a raději ani nechtěl vědět, jak k nim Helykané přišli. Ukradli je? Dokázali je teď vyrábět?! Jen na chvíli se vyklonil a mohl tak pozorovat směrové štíty na obrněném trupu, jak zastavují veškerou příchozí palbu.
Přes otevřený prostor mezi budovami a levitankem někdo sprintoval. Někdo… Cooper civěl na Kayden v kamikadze útoku a zapomněl se znovu schovat do krytu.
V půlce vzdálenosti uhnula výstřelu z hlavního děla, deset metrů před tankem energetickým štítem odrazila salvu broků a skočila. Dva směrové štíty se pokusily zavřít její přístupovou cestu, ale proletěla skrz, než se dotkly.
S hlasitým zaduněním narazila do přídě a málem sklouznula a spadla pod něj. Obrněná ruka tak tak našla úchop na jednom ze šroubů a ta druhá nechala sklouznout hůl mezi prsty, až ji držela jen za spodní konec. Švihnula a hůl se rozletěla na stovky samostatných segmentů. Mezi nimi plynul hladký energetický oblouk. Bič čisté síly, s kroužkem co několik centimetrů teď visel až k zemi.
Mrštila s ním nad sebe a koneček se s vizuálem i audiem blesku obmotal kolem hlavního děla. Tank stále metal smrt na všechny strany a ona šplhala a šplhala.
Konečně stála na vrcholku, jedna z vedlejších věží ji zaměřila a nestihla vystřelit. Kayden udělala piruetu s rukou nad hlavou, bič obkreslil spirálu kolem jejího těla, rozzářil se ještě víc než doteď a uťal věž těsně nad otočným krkem.
Cooper věděl své o tom, jak moc energie takové Řádové zbraně potřebují, jaké pokušení taková úroveň moci je. Byl vyděšen, byl fascinován. Od dob, kdy se na bojišti potkal s Optima Týmem, elitním komandem Řádu, neviděl takovou ukázku síly a elegance.
Kayden mezitím zastavila další salvu broků, telekinezí utrhnula druhé věží hlaveň, sklonila se pod rotující hlavní hlavní věže a ve vzduchu chytila plasmový výboj ze třetí podpůrné věže. Chvíli jen visel ve vzduchu, než s prskáním ztratil teplotu a vypařil se.
Hlavní dělo zaměřilo vzdálený a rychle ustupující konvoj raněných. Kayden po něm mrštila svou zbraní, ale nedodala dostatek energie. Hlaveň zůstala vcelku, rozžhavená kolem namotaného biče.
Obouruč zabrala za rukojeť a snažila se hlaveň otočit od právě zaměřovaného cíle. A měla úspěch. Se skřípěním ji přitahovala na svou stranu. Posádka však nebyla hloupá. Celý tank se otočil kolem osy rychleji, než mohla doufat v reakci, a vystřelil. Dva poslední náklaďáky explodovaly a její přehrada převařila vrchem. S pevným úchopem dala biči povel ke složení zpět do hole. Proces, který začínal od rukojeti.
Segmenty jeden po druhém dosedávaly na své místo, stovky za vteřinu, a stahovaný bič dodal dostatek energie, aby s ní mrštil proti věži. Přeletěla přes střed tanku a z jejího pohledu svět prakticky stál s ní visící ve vzduchu.
Sesbírala veškerý vztek, veškeré opovržení, veškerý smutek, který v sobě v ten okamžik našla a postavila z nich kanál pro energii stvoření, životní sílu vesmíru. Poslala ji skrze svou hůl, která téměř celá svítila v protestu, přímo pod sebe.
Ohlušující rána.
Záblesk.
Přistání do skluzu v prachu za tankem. Přímo proti roztrženému ležení.
Podívala se přes pravé rameno. Z levitanku právě podvozkem vypadávala hlavní věž ve formě šrotu a ozubených kol, tělo bestie rychle následovalo. Pěšáci obou stran si kryli uši před skřípotem a těch pár, kteří měli šanci sledovat celý proces, jen přihlouple zíralo.
Ze závěsu vloček cosi vyletělo, nechávajíce jen stopu horkého vzduchu. Cooper stihl zareagovat a vytvořil štít. Objekt jím prošel jako kulka skrz mýdlovou bublinu. A smetl Kayden.
Jen její hůl zůstala ležet, kde před chvílí stála.
VII
Will se chystal k návratu na frontu, městský štít konečně zpátky.
Někdo ohlásil: „V několika sektorech vnitřního okruhu začínají nepokoje, pane.“
Můstek zastavil. Občanské nepokoje? Avalon? Kdyby byl býval důstojník řekl, že právě uhasil slunce kbelíkem vody a ono opravdu zhasnulo, způsobilo by to menší šok.
Občané Avalonu se nebouří. Prostě ne. A Občané Městské instalace 02 tím tuplem. Jinak by šestnáct let v obležení nevydrželi. Něco se dělo, něco velice, velice špatného.
„Pošlete dvě záložní jednotky na kontrolu.“ Rozkázal Porter a pozoroval odcházejícího Willa.
Vedle výtahu stojící telepat se otřepal. Plukovníkův pohled sklouzl na něj: „Co se děje?“
„Něco… Něco se blíží, pane.“
„Mohl byste být přesnější?“ zeptal se jízlivě.
„Bohužel, ne.“
VIII
Druhý levitank pokračoval v masakru, který ten první začal a Tony teď byl nejsilnějším členem Řádu v oblasti. Gestem ruky si podal hůl padlé starostky a párkrát ji otočil kolem jedné ruky. Nemohl doufat, že ji použije stejně jako Kayden, ale určitě mu pomůže. Do druhé vzal pistoli a vyrazil proti tanku. Tedy, kolem něj.
Udržoval uctivou vzdálenost, ale stahoval na sebe pozornost dvou věží a většiny směrových štítů. Druhý stroj nechtěl riskovat stejný osud, jako ten první. Potupující porážku v ručním souboji. Cooperovi vojáci tak měli šanci zasáhnout levitank samotný. Salvy jejich pušek zvonily na povrchu, granáty sklouzávaly, rakety byly rušeny aktivními prvky…
Pod Tonyho nohou vybuchnul jakýsi projektil a poslal ho na cestu vzduchem. Sotva dopadl, mohl vidět tank v ruinách. Kuželovitý výkroj rozšiřující se od přídě k zádi desintegroval plátování, vypařil věž, odpálil zásobu munice, roztavil motory a dvě půlky levitanku spadly každá na jednu stranu. Zároveň s ním byla smetena jednotka Avalonu. Zvedl hlavu nad sebe a hned, jak ho ‚slunce‘ přestalo oslňovat, poznal ve slábnoucím světle svou starosku. Jen malý, kulatý dolík v hrudním plátu byl stopou po brutálním zásahu.
„Něco se blíží.“ Řekla zastřeným hlasem, hůl opět změnila vlastníka a její držitel se otočil proti roztrženému opevnění. Jediným máchnutím ruky vyvolala štít dostatečně velký, aby ucpala celou, sto metrů dlouhou trhlinu. Nevypadala, že by jí to dělalo problémy.
Ze sněhové bouře na druhé straně vyšla drobná bruneta, její velké fialové oči materiálem nočních můr. Měla na sobě koženou sukni a bílý top. Vločky v zuřivém větru létaly všude kolem ní, na jejím těle nebylo vidět náznak husí kůže, její volný účes zcela ignoroval svět kolem, houpal se jen s jejími kroky.
Počasí očividně nebylo problém. Nebo strach ze zranění.
Kathrine Raith, tentokráte ta opravdová, se konečně dostavila.
Skrz bariéru světla pozorovala Kayden, ani jedna neřekla slovo. Po pravdě, nikdo neměl odvahu se ani pohnout. Možná nemohli, protože jim to přikázala…
Kathrine jako první odtrhnula oči ze své soupeřky a zadívala se někam k centru, než se po jejím obličeji rozprostřel úsměv. Jakoby věděla něco, co oni ne. Otočila se k odchodu, ale na poslední chvíli natáhla svou štíhlou ručku proti bariéře a cvrnknula do ní jako dítě do kuličky. Sotva pohlazení.
Celá bariéra instantně explodovala dovnitř v hromadě energetických střepů a návalu sněhu. Kaydenin výkřik bolesti tak velké, že ztratila veškeré sebeovládání, nebyl jen čisté audio. Byl přenášen i telepaticky.
Několik desítek lidí v blízkosti její bezvládné formy padlo k zemi s krví v očích.
Kathrine se usmála přes své perfektní, holé rameno, úzké rty ve škodolibém posměšku, a odešla do neprostupné vánice.
Do prvního příspěvku a k poslednímu dílu bylo přidáno aktuální PDF.
Som rád, že som to odhadol správne, lebo u teba si človek nemôže dovoliť byť istý o ničom, aj keď text v poviedke poukazuje len na ten možný vývoj situácie. 
Veľmi dobrá časť 
(ako bolo spomenuté), ale tá druhá babenka sa mi akosi prestáva páčiť. 
Ťukne si do štítu a polovica obrancov je v háji, vrátane Kayden. 
, ale díl se o týden opozdí. Měl jsem práce nad hlavu a když jsem otevřel soubor pro finální revizi, zjistil jsem, že jsem nějak neudělal první revizi a v díle je celá linka, která je oproti předešlým verzím odstraněná. 
