Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

nádhera, doufám že atlantis dobijí zpět
btw veselé vánoce

Mackenzie: Moc pěkný dárek k pod stromeček

Těším se na další

Dobré (teda pro mě ) ráno ...jak jsem slíbila, přidávám další povídku a doufám, že si ji přečtete ještě za střízliva

New Age, part 4

„Vypadá to, že máme všechno,“ broukl Delroy o týden později hned po průchodu bránou. „Naši vědci někde vyhrabali plyn, který vyprchává během pěti hodin a měl by zabít všechno a všechny.“
„To budou mít botanici radost,“ uchechtl se John. Na to právě příchozí muž pokrčil rameny. Tohle ho zrovna moc nezajímalo.
„Dále jsem pak v naší flotile našel nějakou loď, která je skoro na odpis a byla určená do šrotu, ale mechanici ji spravili tak, že je schopna doletu na Atlantis,“ pokračoval.
„Páni, jak jste mohli takovou loď vybrat?“ podivil se Swanson.
„Namátkou,“ uchechtl se George a pak se oba rozesmáli. Zbytek se pousmál a Delroy uraženě nafoukl.
„Víte co? Když se vám to nelíbí, tak si sežeňte svoji a jinou!“ prskl uraženě.
„Ne, dobrý, je to v pořádku,“ pousmál se konejšivě Woolsey. „Děkujeme.“ Tady se Delroy zatvářil mnohem lépe.
„Takže kdy vyrazíme?“ zajímal se. Na to všichni přítomní pokrčili rameny.
„Tak já… nevím,“ hlesla Mac. Celého toho půl roku sice čekali, kdy se jim naskytne vhodná příležitost, ale když na to přišlo, uvědomili si, že nebyli skoro připravení.
„Navrhoval bych co nejdřív,“ řekl George. „Do kdy tady ta tvoje super loď může být?“ staral se. Sice by bylo jednodušší, kdyby prošli bránou a na loď se přenesli na planetě, kde kotvila, ale to by znamenalo okamžitou akci a na tu nebyli momentálně připravení. Takhle získali aspoň nějaký čas navíc.
„Do tří dnů,“ houkl Delroy. „Budete do té doby připraveni?“ staral se.
„To si piš,“ přikývla Mac. „Jenom tam nezapomeň naložit zbraně a výstroj.“
„Nedělám tohle poprvé,“ uchechtl se. „Dobře, jakmile se tady s lodí objevím, dám vám vědět. Buďte připraveni,“ řekl a postavil se.
„Budeme,“ slíbil Woolsey.
„Tak tedy za tři dny,“ rozloučil se Delroy a zamířil si to k odchodu.

„Tři dny,“ houkl Sheppard, jakmile se muž dostal z dohledu a doslechu. „To je sakra krátká doba.“
„A my ji musíme maximálně využít. Všechny zbraně, které jsme dostali a získali, musíme umět používat. Kuše, luky a šípy, samostříly, meče…“ broukla Mac. „Tak si říkám, že bychom měli začít.“
„To asi jo,“ souhlasil Winterson. Zbytek dne strávili tím, že nakreslili na nejmohutnější stromy terče a stříleli do nich všemi zbraněmi, které měli k dispozici. Na koho nevyšlo, ten ve dvojici trénoval s klackem dlouhým jako meče, které měli k dispozici. Večer byli tak unavení, že se sotva najedli a skoro hned spali. Následující dva dny byly skoro stejné. Celou dobu se snažili naučit používat dostupné zbraně, jak jen to bylo možné. Cooperovi se z toho začaly dělat dokonce i mozoly.
„Jsem tak vyšťavený, že nevím, jak to teda zvládnu,“ kňoukl ospale George druhý den večer.
„To taky netuším,“ přidal se Swanson.
„Zítra si odpočineme. Stejně tak jako na lodi,“ odpověděla jim Mac a podala jim nějaké maso, které ulovila při projížďce.
„Plukovníku?“ ozval se po chvilce Woolsey.
„Hm?“ otočila se na něho žena.
„Co ti, kteří nejsou vojáci a vědci?“ Chvilku na něho koukala.
„Můžete jít s námi…anebo zůstat tady,“ nabídla mu dvě možnosti.
„Já ani doktor Beckett vám moc nepomůžeme,“ namítl Richard. „Budeme jenom zavazet.“
„Tak zůstaňte tady, ale pokud to nezvládneme, uvíznete tady sami,“ pokrčila rameny. „Jak chcete, je to na vás.“ Pan Woolsey se podíval na doktora a ten jenom pokrčil rameny.
„Nechtěl bych tady skončit sám,“ broukl Carson.
„Souhlasím, takže pokud by to šlo, jdeme s vámi,“ rozhodl Woolsey. Mac jenom souhlasně přikývla.
„Zvládneme to. Prostě jenom zůstanete v nějaké laboratoři, dokud to všechno neskončí.“
„Co když nás tam najdou?“ staral se Carson.
„Rodney to nějak udělá, že?“ pousmála se Mac a otočila se na zmiňovaného. McKay jenom ukázal na sebe a vykulil oči. Pak ale přikývl. „No tak to by bylo vyřešené. Teď ještě co s koňmi?“ starala se.
„Tak chvíli tady vydrží a pak se pro ně vrátíš, ne?“ pohladil ji John. Ne zrovna nadšeně přikývla a natáhla se na kožešinu. Přehodila přes sebe deku a zakousla se do masa. Bylo neslané, nemastné, nekořeněné, prostě jenom opečené nad ohněm. Pomyslela si, co by teď dala za dokonalý steak. V tichosti pojedli a přiložili do ohně, aby vydržel většinu noci. Pomalu se uložili ke spaní.

„Jsi si naprosto jistý, že ta kocábka doletí, že jo?“ ujišťovala se další den Mac, jakmile se nalodili na Delroyovu loď.
„Samozřejmě, svůj účel splní,“ zahučel. „A přestaň pořád rýpat, nebo si vystoupíš,“ zamručel.
„Promiň,“ špitla poslušně a sedla si na nějakou lavici. Ta šíleně zavrzala. „Bože, jestli tohle přežijeme, tak přežijeme i Atlantis,“ zašeptala sotva slyšitelně, ale tak, aby to postřehli lidé okolo ní. Ti se jenom uchechtli. „Vzal jsi dostatek těch záchranných modulů?“ starala se dál Mac a otočila se na Delroye. Neměla ráda ticho. Muž jenom přikývl.
„Mám všechno,“ broukl.
„To je fajn,“ usmála se. „Projdeme si ještě jednou celý plán,“ broukla a zase se postavila. „Trošku bych se prospala, protože asi za dvacet jedna hodin budeme na Atlantis…“ začala.

Většinu cesty všichni prospali. Vzbudilo je až pořádné škubnutí a Delroyův výkřik, že už jsou skoro na místě.
„Chybí asi minuta v hyperprostoru, abychom se dostali k Atlantis,“ oznámil jim, když se milostivě vzbudili a zmateně koukali kolem.
„Děláš, jako bys celou dobu nespal,“ protřela si oči Mac. Delroy jenom pokrčil rameny a otevřel nějaké dveře. Všichni do nich nahlédli. Byla to nevelká místnost, kde byl nachystán přesný počet potápěčských obleků.
„Pomůžu vám se do toho dostat a pak někdo obleče mě,“ broukl Delroy a pokynul rukou. První dobrovolník byl George. Mac jenom dávala pozor, jak se to dělá. Oblek vypadal podobně jako pozemský neopren s potápěčskou bombou. Jenom maska na obličeji byla trošku lépe vymyšlená. Oblíkání trvalo více než hodinu a Rodney začínal panikařit, že je dálkové senzory určitě zachytily. Na to ho Delroy usadil tím, že jsou schovaní za nějakým měsícem a je si stoprocentně jistý, že je nezachytí kvůli jistým vylepšením. Nakonec Delroyovi pomohla Mac. Ten potom prošel k ovládací konzoli a opět skočili do hyperprostoru. Delroy rychle něco nastavil a začal uzavírat jednotlivé členy posádky do záchranných modulů. Stejně jako oblíkání, tak i cpaní Raye k Mac do modulu trvalo nejdéle, protože psovi se to evidentně nelíbilo. Nakonec se tam zavřel sám.

Loď vystoupila z hyperprostoru těsně nad horní hranicí atmosféry a podle autopilota začala prudce klesat dolů. Za chvilku se z ní stala hořící koule a chvíli před tím vystřelilo z lodi několik modulů. Kdyby to někdo pozoroval, vypadalo by to, jako by se loď rozpadala na kusy. Asi deset jich dopadlo nebezpečně blízko Atlantis a loď spadla kousek dál. Nějaké hlídky jenom vykřikly a ohlásily situaci. Nikdo tomu ale nevěnoval moc pozornosti. Kdyby ano, tak by si všimli, že se na hladině objevilo několik bublin. To se otevřely záchranné moduly a několik lidí a jeden pes vyplaval ven. Zamířili si to přímo k městu, které bylo osvětlené i pod vodou. Z dálky několika metrů viděli osvětlený vchod do podvodního hangáru. Skulina nebyla moc velká, jumper by se do ní nevlezl, ale člověk s tím problém neměl. Proplavali a ocitli se v zatopeném hangáru. Pod nimi bylo několik jumperů, stejně jako okolo nich.
„Nikdo tu není,“ broukl Delroy.
„No, nevím, jak vy, ale my dýchat pod vodou neumíme,“ podotkl George. Delroy jenom něco zamručel. Propluli několika přepážkami, ale u poslední byla jen malá škvírka, kterou se nikdo nedokázal v obleku protáhnout.
„S tímhle jste asi nepočítali, co?“ uchechtl se Delroy.
„Asi se to snažili spravit,“ broukl Rodney.
„Amatéři,“ uchechtl se Cooper. Mezitím se Sheppard s Lornem snažili přepážku odtlačit, ale marně.
„Tak jsme dojeli, pánové,“ uchechtl se Swanson. Většina se maličko pousmála.
„Kdybychom uzavřeli tuhle přepážku,“ otočil se Rodney a ukázal tam, „někdo by mohl proplout a vyčerpat vodu odsaď, pak by bylo jednoduché tu přepážku otevřít.“
„Ale pořád to neřeší náš problém, nikdo neprojde tímhle,“ namítl Radek a ukázal na přepážku, před kterou plavali. Chvilku se nikdo skoro ani nepohnul.
„Mám nápad,“ broukl John a kouknul na Mac.
„No?“ opáčila. Neodpověděl a pousmál se. „Ale néé,“ zaprotestovala. Zbytek nechápavě chvilku koukal, ale pak přikývli. „Ne, nechci se namočit,“ povzdechla si.
„Mac,“ broukl Woolsey. „Kdo jiný, když ne vy?“ promlouval milým hlasem. Mac si povzdechla.
„Co mám dělat?“ otočila se na Rodneyho. Ten se usmál a vysvětlil jí, ke které konzole doplavat a co udělat. Delroy ji mezitím začal rozepínat oblek.
„Připravená?“ zeptal se po chvilce.
„Vydrž,“ broukla a zavřela oči. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla a pak přikývla. Delroy jí oblek rozdělal úplně a v tu chvíli se nadechla. Rychle se vyvlíkla a doplavala k průrvě. Tak tak se jí protáhla a plavala dál. Rozmazaně viděla nějakou konzolu a tak k ní zamířila. Bylo tam několik páček. Hledala tu největší. Musela to obeplavat dvakrát, než ji našla. Rychle zatáhla a držela. Cítila, jak jí dochází dech. Zavřela oči a doufala, že odčerpávání vody trošku zrychlí. Bylo to čím dál horší, ale už cítila, že voda klesá. Nakonec skončila na zemi, kašlala, prskala a lapala po dechu. Seděla na zemi jako zmoklá slepička. Přiběhl k ní Ray a oblizoval ji. Jenom si ho k sobě přitáhla.
„Dobrý?“ klekl si k ní John.
„Jo,“ prskla a hrabala se na nohy. „Neuvidí nás? Nebo nezjistí to?“ starala se.
„Ne, tady senzory nefungují,“ zavrtěl hlavou Zelenka. Byl maličko pobledlý a jemně nazelenalý. Sheppard pomohl svojí ženě na nohy a Delroy mezitím přinesl zbraně, které měli schované v oblecích. Všichni si rozebrali, co jim vyhovovalo a pomalu se vydali po žebříku nahoru. Doktoři uprostřed a vojáci po stranách. První vykoukla z výlezu Mac. Všude bylo čisto, tak potichu vylezla.
„Děláš loužičky,“ sykl John.
„Nemůžu za to, že jste mě poslali do vody,“ nafoukla se a vlasy si stáhla do drdolu. Zbytek oblečení vykroutila do díry, ze které vylezli. „Tak to někdo po mně otírejte no,“ zamručela a vydala se do města. Zbytek ji následoval. S Delroyem na střídačku používali telepatii, aby zjistili, jestli není někdo v přilehlé chodbě nebo blízkém okolí. Několikrát se museli rychle rozdělit a schovat se, ale vždycky to ustáli. Pomalu se dostali do jedné z věží a Rodney sebevědomě zamířil do svého království. Zelenka byl v těsném závěsu. Oba se vrhli ke svým pracovním stolům a Rodney vytáhl vzorek od Delroye. Bylo potřeba vyrobit ho více. Zbytek zatím zabezpečoval místnost. Zapečetili dveře a k tomu všemu je zabarikádovali různými věcmi, co našli.
„Půjde to?“ zajímal se Woolsey a nakukoval doktorům přes rameno.
„Ztěžka, ale půjde,“ zamručel McKay. „Ale šlo by to líp, kdybyste nerušili,“ zafuněl a rychle něco ťukal na tabletu, který tam našel. Blahem si vrněl. Konečně byl doma. Zbytek lidí se posadil a začal podřimovat. Když někoho nebavilo tohle, prozkoumávali laboratoř. Ta měla dvě části. Jednu, kde se nacházeli, a druhou, kde rostly nějaké rostliny a bylo tam skoro nesnesitelné vlhko. Nikdo netušil, jak bylo možné, aby rostlinky přežily celého půl roku bez péče, kterou jim poskytovali botanici. Nakonec většina lidí usnula různě na zemi.

Vzbudilo je až radostné zavýsknutí. Vojáci automaticky namířili zbraněmi a Delroy vyjekl:
„Kde hoří?!“ Vypadal u toho mírně zmateně. Lidé se jenom uchechtli, a když zjistili, proč ten povyk, uklidnili se.
„Co se děje?“ zajímal se Woolsey.
„Jsme hotovi,“ odpověděli pyšně oba doktoři a Rodney ukázal na chemickou baňku, kde byla nějaká tekutina.
„Teď už ji jenom rozprášit po městě,“ dodal Zelenka.
„A to se dělá jak?“ zajímal se Lorne.
„No…těžší část,“ broukl rozpačitě Rodney. „Někdo bude muset do hlavní ventilační chodby. Je to něco jako rozprašovač…velkýý!“ vysvětlil to tak, aby to každý pochopil. Všichni v místnosti přikývli. „Kdo to tam dá?“ pobídl je nenápadně, protože neviděl žádné dobrovolníky.
„Vy, doktore?“ broukl Delroy.
„Já? O ne, já ne,“ usmál se. „Neprolezu větrací šachtou,“ uchechtl se a podíval se významně na Radka.
„Ne, já nemůžu…jsem klaustrofobik,“ zavrtěl okamžitě hlavou.
„Šel bych, ale jsem…“ broukl Lorne.
„Tělnatej,“ uchechtl se George.
„Robustnější postavy bych to nazval,“ ušklíbl se Evan. Winterson se jenom zakřenil. Mac se snažila nenápadně splynout s prostředím. Nerada by to zase dělala ona. Oči všech těkaly z jednoho člověka na druhého, až se nakonec zastavily na Mac.
„Jsem taky klaustrofobik, pamatujete?!“ vyjekla. Většina z nich pokrčila rameny. „Ale proč on nemusí?!“ ukázala trucovitě na Radka.
„Víš, zlato,“ ujal se toho John a přešel k ní, „protože on není ty. Není tak dokonalý, úžasný, tvrdohlavý…A taky jsi jediná, které se vleze do šachty.“
„Dobře, pochopila jsem, nemám na výběr,“ povzdechla si. „Rodney, co mám dělat?“ otočila se k muži. McKay se usmál a začal jí to vysvětlovat. Za chvilku už vycházela v doprovodu Shepparda a Wintersona ven k nejbližšímu vstupu do větrací šachty. Sundali mříž a udělali Mac stoličku. Ta si stoupla na jejich nohy a vyhoupla se do šachty.
„Kristepane,“ hekla a rozsvítila baterku. Všude byl prach a špína. Odfrkla si a pomalu se nasoukala dovnitř celá. Začala se plazit podle Rodneyho pokynů, které jí dával vysílačkou, kterou našli na stole v laboratoři. Oba muži mezitím mříž přidělali zpátky a nenápadně se vrátili do svého současného úkrytu. Mac po chvilce začala nadávat, do čeho se zase namočila, protože Rodney ji navigoval doprava, doprava, doleva, rovně, nahoru, doleva, dolů, doprava a tak dále. Kdyby se měla vrátit zpátky po trase, kterou přišla, určitě by zabloudila. Rodneymu se mezitím podařilo napojit se na vnitřní senzory města, takže Mac oznámil, že místnost, kde má skončit, je čistá a v nejbližším okolí nikdo není. Po téhle zprávě si trošku oddechla, protože při dopadu udělala trošku menší rámus. Skoro po hlavě vypadla ven. Otřepala se, trošku zanadávala a rozhlédla se kolem. Těsně minula konzoli, takže se k ní postavila.
„Jsem tu, Rodney,“ broukla.
„Super, otevři postranní panel konzole,“ začal dávat pokyny. Mac začala hledat nějaký panel. Po chvilce ohmatávání konzole jí vyjel. Vložila tam všechny zkumavky, které jí doktoři dali, odšroubovala je a postavila se. „Výborně, teď běž k terminálu a zapni si obrazovku, potom tam napíšeš, co ti řeknu,“ zněl další pokyn. Přikývla a pečlivě poslouchala a psala, co jí Rodney diktoval. Bylo to hodně dlouhé a psala několik minut. „Teď zatlač zpátky ten panel a na obrazovce potvrď. Nastavila jsi to na spuštění za deset minut s výjimkou naší laboratoře. Takže máš deset minut na to, aby ses vrátila zpátky.“
„Deset minut?! Rodney, nejsem Usaine Bolt, abych byla tak rychle zpátky!“ vyjekla.
„Budeš muset,“ pokrčil rameny. „A nezapomeň vypnout obrazovku a zhasnout,“ uchechtl se a vypnul vysílačku.
„To je parchant, to je takový parchant!“ prskala a všechno vypnula. Rozhodla se to vzít dveřmi. Rychle se rozutíkala zpátky. Telepatií sledovala pohyb lidí a vždycky se jim vyhnula. Když dobíhala k laboratoři, zbývala minuta. Tak tak stihli místnost zase zapečetit.
„Zničím tě!“ zafuněla na Rodneyho, když se vydýchávala.
„Do vypuštění zbývá pět, čtyři, tři, dva, jedna…a můžeme už jenom čekat,“ zabručel McKay nedbaje poznámky. Několik lidí koukalo na tablet, jak postupně mizí jednotlivé tečky.
„Mělo by to vyprchat tak za pět hodin,“ broukl Delroy. „Ale mí vědci mě upozornili, že by to mohlo trvat i déle, takže doporučovali hodin sedm.“
„V pohodě, hodíme si dalšího šlofíčka,“ mávl rukou Swanson.
„Jo, vy dva byste měli načerpat hodně síly, pokud opravdu chce zničit prvně Dia,“ ozval se Woolsey.
„Asi by to bylo nejlepší,“ přikývl Delroy. „Rozhodně nám to s ostatními Bohy půjde potom snadněji,“ broukl a uvelebil se na zemi. Mac přikývla a chvilku koukala z okna. Pak se pousmála a zalehla taky. Po pár minutách se přidalo více lidí a všichni si na chvíli odpočinuli.

Postupně se začali probouzet až po několika hodinách. Jako první každý koukl na hodinky, kolik uplynulo času. Bylo příjemné, když zjistili, že spali skoro osm hodin. Pomalu na sebe navlíkli zpátky vesty a zase si rozebrali zbraně.
„Bez urážky, pánové, ale myslím, že pan Woolsey, Carson, Rodney i Radek by tady měli zůstat,“ houkla Mac a dopla si vestu. K jejímu překvapení nikdo nic nenamítal. „Skvěle,“ pousmála se. „No a já s Delroyem půjdeme navštívit Dia a zbytek projde Atlantis a bude se snažit dorazit přeživší,“ broukla ještě. Další přikývnutí. „Co je hergot? Žádné námitky?“ vykulila oči. Zavrtění hlavou.
„Soustředíme se,“ uchechtl se George.
„Dobře, tak to nebudu rušit,“ pousmála se. „Tak jdem,“ vybídla je.
„Jenom ještě něco,“ broukl Rodney. „Pokud budete moct, otevírejte okna. Zapnu filtraci vzduchu, ale ještě to nemusí být úplně pryč.“ Přikývli a potichu se vydali do chodeb a rozdělili se na dvě skupiny. V chodbách to vonělo po fialkách.
„Ty, Delroyi,“ broukla Mac.
„Hm?“
„Oni měli trpět a ne si užívat vůni fialek. Se leda tak upčikali k smrti,“ maličko zavrčela.
„Hele, panenko, já nejsem vědec, jsem jako ty…“
„Nejsi…!“ začala.
„Dobře, tak nejsem jako ty, ale nejsem vědec. Jsem jenom ubohý voják.“
„Který velí celé rase, ale jinak si takový chudáček,“ zamručela a nakoukla za roh. Sem tam byla ladně pohozená mrtvolka. Některé překročili, jiné obešli. Občas je prošacovali, jestli nenajdou něco zajímavého a potom pokračovali k centrální věži. Věděli, že si tam Zeus udělal svoje hnízdečko. V několika chodbách se museli hrabat přes trosky. Mac se u jedné hromady suti zarazila a zalapala po dechu.


Mac rychle zabušila na dveře a otevřela si. Muž si právě balil věci do krabic.
„Doktore, musíte jít. Hned!“řekla nekompromisně.

Mac cítila, jak jí odstrčil ruku se zbraní a vášnivě ji políbil. Jenom postřehla, že se jí skoro podlomila kolena, ale on ji držel tak pevně, že neměla šanci skončit na zemi.

„Měla bys odpovědět.“pohladil ji Will po zádech. Jenom přikývla a vzala přístroj do ruky. Chvilku koukala do země, ale pak se ohlásila.

Will jenom něco vykřikl a strhl ženu na zem. Ozvala se ohlušující rána a všechno kolem se otřáslo.
…
„Wille.“vydechla a opatrně se ho dotkla. „Williame!“vyjekla hlasitěji a zatřásla s ním. Pomalinku a opatrně ho otočila. Vytřeštěně na něho koukala. Prudce lapal po dechu a z hrudníku mu trčel obrovský kus střepu.
„Jsi…zraněná…“zašeptal potichu a koukal jí na rameno. Mávla rukou.
„Nic to není.“hlesla. „Nemluv, seženu pomoc.“pohladila ho. Chytl jí ruku. Po tvářích jí tekly slzy.
„Slzy ti nesluší….“vydechl. „Neplač.“
„Děkuju za krásný večer…“podíval se na ni. Jenom na něho se slzami v očích koukala a cítila, jak stisk jeho ruky povoluje a oči se mu zavírají. Mac se jenom rozplakala a pevně ho držela. Hladila ho po tváři. Po pár minutách slyšela, jak se skrz trosky někdo dobývá. Podívala se na mrtvého muže a znova ho pohladila. Dala mu pusu na čelo a rychle se zvedla. Rozutíkala se pryč.


Tuhle chodbu by poznala kdykoliv. A nepochybovala o tom, že se jí ještě hodně dlouho budou vybavovat vzpomínky na to, co se tady stalo.
„Pallas…“ slyšela, jako by z dálky. „Mac!“ někdo do ní šťouchl. „V pohodě?“ staral se Delroy. Odtrhla oči od toho místa a roztržitě přikývla. Koukal na ni. „Co se tady stalo?“ staral se.
„Tobě to tak budu povídat!“ odsekla. Trošku vyjekla, když ji chytl a přirazil ji na zeď. „Potřebuju tě soustředěnou!“ zasyčel jí do obličeje. „Takže buď mi řekneš, co se tady stalo, anebo se sama uklidníš!“ Mac si povzdechla a koukala pořád na hromadu sutin.
„Já…umřel tady člověk, na…na kterém mi záleželo víc, než mělo,“ zašeptala. „ při útoku, víš…“ zašeptala. Celého půl roku se jí noc co noc o Willovi zdálo. Jeden a ten samý sen pořád dokola. A celou tu dobu neměla komu říct, co se vlastně stalo. Trvalo jí hodně dlouho, než se na Johna dokázala normálně podívat, protože se bála, že to na ní pozná. Naštěstí tohle přisuzoval jejímu zranění.
„Podvedla jsi Johna?“ vydechl. Beze slova přikývla, ale pak se na něho podívala.
„Řekni mu to a zabiju tě!“ zavrčela. „Byl to úlet, nic víc!“
„Nechováš se tak,“ podotkl.
„A co? Co se změní? Will je mrtvý, byla to jediná noc, krásná noc, ale to je vše. Asi to tak prostě mělo být!“ vychrlila ze sebe. „A nesnaž se o nějaký psychologický rozbor, protože mě akorát tak naštveš!“
„A to je možná dobře. Jakmile se budeme snažit zabít Dia, mysli na toho Willa nebo jak,“ popleskal ji po ramenu a prošel kolem ní. Nafoukla se a následovala ho. Po chvilce se ozval z vysílačky Sheppard.
„Prošli jsme skoro celou jižní část a nenarazili jsme na jediného živáčka. Jdeme vám pomoct,“ broukl.
„Dobře, setkáme se před kontrolní místností. My najdem Dia a vy budete držet v šachu zbytek,“ rozdělila úkoly skoro hned.

„Připraveni?“ zafuněl Sheppard, jakmile doběhli přede dveře, kde už dvojice čekala.
„Co ve městě?“ starala se ještě.
„Většinou mrtvo,“ broukl Winterson.
„Dobře, tři běžte doprava,“ broukla Mac. „Tři tudyma a my s Delroyem půjdeme spodními dveřmi,“ pousmála se. „Počítejte do šedesáti. Hodně štěstí.“ Všichni přikývli a začali v duchu odpočítávat. Mac s Delroyem běželi rychle dolů. Zbývalo jim ještě dvacet vteřin, když stanuli před svými dveřmi. Rychle se vydýchávali.
„Dej mi ruku. Uděláme to, co nejrychleji to půjde. Dokud budou překvapení,“ řekl Delroy. Mac přikývla a pevně ho chytla. Ujistila se, že zbraně má tak, aby je mohla kdykoliv pohodlně vytáhnout.
„Padesát osm, padesát devět, teď!“ přikývla. Všechny tři týmy otevřely dveře skoro současně. Z vrchu vběhlo do místnosti šest lidí a hned začalo střílet na všechno, co se hýbalo. V horní s dolní místnosti bylo celkem živo na to, že všichni jejich vojáci padli. Ozvaly se výkřiky.
„NA ZEM! ANI HNOUT! LEHNI SI!!!“ Používali typickou taktiku. Mezitím Mac s Delroyem vtrhli k bráně a stačila jim setina vteřiny k tomu, aby poznali Dia. Seděl naproti brány v mohutném kamenném, drahokamy vykládaném křesle a v ruce držel něco jako maketu zlatého blesku. Měl postarší tvář plnou vousů. Rychle křičel pokyny na ostatní méně významné Bohy a skoro nestačil odrazit jeden z první útoků. Mac vyslala ohnivou a Delroy energy kouli. Zeus jenom máchl svým malým zlatým bleskem a z něho vyletěl mnohem větší a silnější, který udeřil kousek od dvojice. Delroy Mac strhl stranou.
„S tímhle jsme nepočítali, že?“ křikl.
„Tak trochu!“ přikývla nazpátek. „Musíme použít všechno, co máme!“ Tentokrát přikývl Delroy a vytáhl ji na nohy. Oba vyslali další koule, které se v letu spojily, ale Zeus odněkud vytáhl obrovský štít, o které se koule jenom rozprskly. „Asi začnu věřit pověstem!“ křikla Mac.
„Měla bys, človíčku!“ zachechtal se Zeus. „Většinou mluví pravdu!“ rozesmál se a hodil po nich další blesky.
„Co?!“ křikl Delroy. Přes střelbu skoro neslyšel.
„Pověst…legenda říká, že měl k dispozici Aigis nebo Aegis! Štít!“ vysvětlila v rychlosti a uhnula.
„Každý z jedné strany!“ uslyšela v hlavě. Koukla na Delroye a přikývla. Rychle oba vyslali z každé strany jednu z koulí. Zeus jenom vyjekl a před něho skočil nějaký muž.
„Nééé!“ vyjekl nejvyšší Bůh a zoufale se na muže díval. „Hefaiste,“ zašeptal a na muže se smutně díval. Mac najednou vyjekla a skončila na zemi. Delroy se podíval a zjistil, že se na zemi válí s nějakou jinou ženskou v hábitu. Jindy by se celkem radostně kochal pohledem, ale mezi Diovými blesky se nemohl soustředit. Mac se snažila tu ženskou ze sebe setřást. Vytáhla si z kozačky nůž a bodla ji. Stisk povolil a ona se vyškrábala na nohy. Ženu si prohlídla. Věkově ji tak tipovala stejně jako Dia.
„NE!“ zakřičel znova, když viděl Mac, jak míří na ženu.
„To je Héra, že? Tvoje žena!“ uchechtla se. „Složte zbraně! Vzdejte se a necháme vás žít!“ křikla.
„Nikdy!“ prskl Zeus.
„Dobře, na výběr jsi měl,“ pokrčila rameny a ozval se výstřel. Zeus jenom vyjekl a ostatní ztuhli. Pak ale něco zakřičel, ostatní muži přikývli a zase se začali zabývat zbytkem týmu. Zeus začal vrhat blesky jeden po druhém. Vypadal, jako by ho popadl amok. Delroy s Mac skoro nestačili uskakovat. Všichni věděli, že se ti dva potřebují chytnout, aby to mělo nějaký efekt a Zeus se hodně snažil, aby se k sobě nemohli ani přiblížit. Mac vytáhla zbraň, kterou vzala jednomu z vojáků a začala do Dia pálit. V tu chvíli se soustředil jenom na ni a štítem se snažil vykrýt střely. Ve stejnou chvíli ho Delroy několikrát trefil a drapl Mac za ruku. Ta odhodila zbraň a zavřela oči. Představila si, že už půl roku neviděla Sarah, že můžou za to, že žili půl roku v jeskyni, že kvůli nim zemřelo několik lidí…z dlaně jí vyšlehl obrovský plamen a namířil si to přímo k Diovi. Ten jenom zavrčel a snažil se útok odrazit. Delroy s Mac použili i společnou telepatii. Snažili se ho unavit po všech stranách. Najednou uslyšeli něčí vyděšené výkřiky, tak otevřeli oči. Viděla, jak Zeus vzplál. Mac pustila Delroye a máchla rukou. Okolo Dia se utvořil ohnivý kruh, který ho pohltil. Delroy do něho jenom házel energy koule. Za chvilku se Diův křik utišil a on se vypařil. Zůstala po něm jenom hromádka popela. Mac se rozhlédla po ostatních Bozích.
„Vzdejte se!“ zavrčela a zamířila po schodech nahoru. „Nemáte kam utéct, Zeus je mrtvý a vy zemřete taky, pokud se nevzdáte,“ vrčela. „I když zemřete nejspíš i po tom,“ maličko se uchechtla. Její tým teď trošku pochyboval o jejím duševním zdraví. „V celém městě jste zbyli už jenom vy. Nikdo jiný! A jak řekl Zeus, legendám by se mělo věřit. A já věřím tomu, že teď jste smrtelní.“
„To nemůžeš dokázat!“ uchechtl se Hádes.
„Ne?“ pousmála se a rychle vytáhl malý samostříl a střelila jím muže vedle Hádese přímo do srdce. Ten jenom vyjekl a skácel se k zemi. „Myslím, že jsem to právě dokázala,“ ušklíbla se. Mezi teď už bývalými Bohy nastala skoro panika a pomalu odkládali své zbraně. Ušklíbla se znova a přešla před bránu, kde máchla rukou. Vyjel ven menší panel, nad kterým zase přejela rukou. Obrazovky, počítače a všechno, co se celé měsíce pokoušeli spustit, naběhlo. Usmála se a podívala se na skupinku teď už zajatců. Zbývalo jich asi pět.
„Dáme je do cel,“ zamručela. „A hned potom budeme kontaktovat Zemi,“ rozhodla, ale v tu chvíli se jeden z Bohů zvedl a rozutíkal se dolů ze schodů k bráně. „Kam běží?“ broukla udiveně, namířila svůj spolehlivý samostříl a vystřelila. Muž se skácel k zemi. „Ještě někdo?“ zavrčela
„Mackenzie!“ vydechl Sheppard.
„Co? Tady nejsme na Zemi! Neplatí tady stejné zákony!“ otočila se k němu. „Beckett si tady taky mohl provádět tu svoji genovou terapii a on se snažil utéct!“ vyjela po něm.
„Hele, Pallas,“ broukl Áres a postavil se. „Pamatuješ, jak jsme spolu vycházeli dobře?“ zavrněl. Mac na něho koukla, ale pak se mile pousmála a šla k němu.
„Ale jistě,“ zavrněla zpátky, ale pak jí úsměv z tváře zmizel a kopla ho kolenem do břicha. „Ale to bylo před tím, než jste nám ukradli náš domov!“ zasyčela. „Odveďte je! A cestou si dávejte pozor na nějaké zbloudilce a stavte se pro doktory a Raye,“ broukla. „Já mezitím kontaktuju Zemi.“

Vojáci ze Země dorazili během několika hodin. Dali si požadavek, aby lidé čekali neozbrojení u brány se zbraněmi složenými na zemi. Byli tak vyčerpaní, že zbraně naházeli na jednu kupu a sami se natáhli na dobře známou antickou podlahu. Krásně chladila. Vojáci ze Země dělali samozřejmě strašné scény a málem kontrolovali i tělesné otvory, aby si byli jisti, že to jsou skutečně ti, za které se vydávají. Když zjistili, že by to oni být mohli, tak je vzali sebou domů na Zem. Včetně Delroye, proti čemuž zbytek protestoval, ale nic nenadělal. Během několika hodin všichni v rychlosti vylíčili, co se stalo a SGC tam poslalo dekontaminační tým. Na zbytek čekala několikadenní karanténa, kterou hlavně Mac nesla hodně nelibě. Nemohla se dočkat, až uvidí Sáru, takže jakmile byli volní, skoro nečekala ani na Johna a rychle se hnala k autu a na ranč. Její táta doslova plakal štěstím, když je oba viděl a Sára se maminky nechtěla pustit. Ray se mohl z něho taky zbláznit a ještě víc, když viděl svoji jedinou vyvolenou fenečku – Woolseyho Auroru, která našla dočasný domov u Chrise. Od SGC dostali všichni volno, které si mohli natáhnout podle potřeby a vrátit se, až by byli připraveni.

*
„A to je všechno, babi?“ knikla holčička.
„Tak nějak, Carol,“ přikývla Mac a dala jí pusu na čelo.
„Už zase jí vypravíš?“ přišla do pokoje mladá blondýnka, která Mac byla nesmírně podobná. Ta jenom přikývla. „U čeho jste?“ zajímala se s úsměvem. „Taky bych si to ráda poslechla.“
„Právě jsem skončila u toho, jak jsme porazili Bohy a mohla jsem se k tobě vrátit, Sarah,“ pousmála se Mac. „Ale to ty už jsi slyšela několikrát.“
„To ano a vždycky se mi to líbilo,“ znovu se pousmála Sára. Mac přikývla, přikryla holčičku a vstala.
„Spinkej,“ dala jí další pusinku a pomalu vycházela ze dveří. Ještě si poupravila dlouhé bílé šaty, které byly v typicky antickém stylu. Vyšla na chodbu a rozhlédla se. Za těch několik desítek let se tady nezměnilo v podstatě nic. Jenom nějaké tváře se tady prostřídaly, ale ona, její manžel a její tým zůstal takový, jaký byl před 50 lety. Nikdo by jim nehádal ani rok na víc, a jak jí vysvětlil její táta, bylo to tím, že si bez nich nedokázala představit život. Tohle moc nechápala, ale věřila, že to je jedno z dalších antických tajemství. Vydala se kolem jedné ze zahrad a utrhla tam květinu. Zamířila do neviditelné věže, kde na stěně byla zlatá plaketa, kde bylo ozdobným písmem napsáno:
„Věnováno všem obětem útoku na Atlantis roku 2010.“ Pod tím byla vypsána jména. U jednoho se zastavila a po písmenech, které tvořily jméno doktor William Emerson, přejela prsty. Po tvářích jí steklo pár slz, ale pak se maličko pousmála a pod plaketu položila květinu. Vydala se dál. Vyšla na jeden z balkónů, kde tušila, že bude John. V duchu se pousmála, když ho tam našla.
„Jsi připravená na ten zítřejší projev?“ zeptal se a dal jí pusu na tvář.
„Tak připravená, jako posledních 20 let před každým projevem ve funkci velitele, promiň, kancléřky Atlantis,“ pousmála se. Taky se pousmál a koukal na město pod nimi. Sem tam už dokonce vyrůstal i nějaký park a na jednom z mol si Chris nechal vystavět jízdárnu. Vždycky to zdůvodňoval tím, že od návratu na Atlantis před zničením Země atomovou válkou, při které nechtěně zemřeli i zajatí ex Bohové, kteří byli přemístěni do Oblasti 51, si nedovede představit život bez koní. Teď už sice jízdárna sloužila jako rekreační a to většinou pro děti, které tady se svými rodiči bydlely, ale i tak bývala dost využitá. Chris si postavil nový ranč na pevnině, která začala pomalu ale jistě připomínat pevninu na Zemi, a nastěhoval si tam zbytek své rozvětvené rodiny, která se mezitím rozrostla ještě o dalšího syna Jasona a jejich rodiny. Způsobem, který hodně lidí nechápalo, se dokázalo dostat na Atlantis hodně nových obyvatel, takže založit vlastně novou populaci nebyl problém. Za ta léta se podařilo vědcům také přijít na technologii Bohů, takže rázem získali několik nových lodí. Tohle všechno momentálně Mac projíždělo hlavou, když svojí vnučce vyprávěla, co se dělo v dávných dobách. A jedné věci nemohla uvěřit ze všeho nejvíc. Jak mohla jejich Sarah skončit s tím mladým Wintersonem. Ale tak když jim to spolu klapalo, nehodlala jim bránit. Jenom doufala, že Alex, jejich syn, který se narodil asi rok potom, co si Atlantis vzali zpátky, neskončí třeba s dcerou Swansona. Ale zatím to vypadalo, že byl Alex zamilovaný už delší dobu do Lornovy Madison a musela uznat, že to byl taky moc pěkný páreček.
„Abigail s Loganem se prý staví,“ vyrušil ji ze vzpomínek John.
„Bylo na čase, pořád jenom vyjednávají nějaké smlouvy a na stařičké rodiče si ani nevzpomenou,“ uchechtla se. Sheppard se pousmál a zadíval se na oceán. V dálce byla vidět nějaká loď.
„Bude to znít děsivě, ale ani mi není líto, že Země už není,“ pousmál se. „Tenhle výhled bych neměnil za nic na světě,“ zkonstatoval a pozoroval zároveň západ slunce.
„Nápodobně. Já bych neměnila absolutně ani minutu svého života. Ať se dělo, co se dělo,“ pousmála se a dala mu pusu.

Konec

Tak doufám, že se vám úúplný závěr povídky líbil. Abych předešla dotazům, tak rovnou říkám, že už asi nic psát nebudu...teda asi určitě, protože nápady došly ...ale je trošičku možné, že pokud se nám to oppvede (což zatím to tak nevypadá:D), tak by se tady mohla objevit povídka s někým, s kým jsem psala společnou ...ale říkám, že je to zatím ve fázi vývoje a jestli to někdy spatří světlo světa, tak to bude zázrak ...

jinak všem přeju krásný nový rok, poklidné prožití Silvestra a zítra den bez bolehlavu

wow,nádhera velmi pěkně jsi to ukončila.Upřímně doufám že někdy v budoucnu ještě něco napíšeš at už ve spolupráci s někým nebo sama .Všechny díly jsem přečetla jedním dechem velmi děkuji za zábavu strávenou nad čtením tvých povídek.Kdybych povídky měla oznámkovat tak dostaneš 1.Díky a snad někdy v budoucnu...

Opravdu skvělý závěr...

Toto je spoiler!!!:

Jen mě mrzí, žes vyhodila Zemi do povětří, z Mac udělala kancléřku, dala jim syna a nikomu nevysvětlila, jak se to sehrálo...

Tahle povídka si ROZHODŇE zaslouží místo v LEXIKONU na hlavní straně

sgcatlantis: Co jak se odehrálo? ...nevíš, jak vznikají děti?! ...
jinak ale samozřejmě děkuju za pochvalu tobě i bindině

To Mackenzie:

Toto je spoiler!!!:

Ty děti sem tak nemyslel (cizí nesnesu ((strašně bulej pro samý kraviny)) známejch si hnedka omotám kolem prstu a vlastní jen tak mít nebudu, neni s kim ) mě spíš zajímalo, jak se ti povedlo vyhodit Zemi do vzduchu a ukecat Mac k tomu, aby se dala na ""politiku"") A jen tak mimochodem, to s tim, že se její přátelé (Snad i Woolsey, Becket a Jennifer)dožili 80+ bez zestárnutí, na to si přišla u fimlu Santa má bráchu, že jo

sgcatlantis: ne, nepřišla:D...ten film jsem vůbec neviděla a povídka je napsaná už měsíc asi

a vysvětlené to prostě není ... je v podstatě velitelka...dělá to, co dělala vždycky - jenom má větší zodpovědnost ....a Zemi třeba někdo zničil, kdo ví ...to si každý domyslí

Len škoda, že zazvonil zvonec a rozprávaniu a poviedke je koniec.


Ak Ťa ešte niekedy napadne hoci aj kratučká vec, kľudne ju sem hoď.

Bezvadně napsaný poslední díl. Závěrečná bitva ve stylu Charmed, čímž jsi mě nekutečně potěšila, ale místo vypaření mohl Zeus vybuchnout, všechny tím hodit na zem a aspoň rozbít okna a bylo by to perfektní. Doufám že ještě něco napíšeš a nastíníš co se stalo na zemi, protože konečně mohli mít lidi nějakou pořádnou kolonii, a ono nic.

Vážně nádhera. Jen škoda, že už nebude pokračování(nějak jsem se na tom stala závisla )
Jinak Všem přeji krásný nový rok 2011.

Tak zazvonil zvonec a mé závislosti a nervákům je konec.
povídka byla vééééééééélmi dlouhá objevil sem jí asi když si byla v polovině a od té doby nastalo mé zavislostní období (ještě spolu s některými povídkami).Ale kdybych mohl tušit jak dobrá tato povídka bude tak ji nečtu.Přečetl bych si ji celou najednou tak jako sem to udělal s první polovinou.Upřímně nechápu jak si dokázala napsat 184 částí....

Vím že si psala že jestli vyjde ještě něco tak to bude zázrak ale nemohla by ses aspoň pokusit ..........Prosííííííííím

Na závěr

Pro všechny: Jestli chcete, abych ještě něco napsala, navrhněte jakýkoliv nápad a já se to pokusím dát do kupy, ale mohlo by to být leda tak o prázdninách nebo po prázdninách (velkých) kvůli maturitě, protože se veřejně přiznávám, že jsem strašná lemra dělat v tomhle období ještě něco jiného

Pacoz: s těma 184 díly taky nechápu a to jsem si u 30. říkala, že jako už nevím, co dál, že skončím...pak tohle nastalo ještě u 80., 120, 140, 160 a pak teda u 180 s tím, že si nechám otevřený konec a někdy to dopíšu
a přiznám se, že do povídky číslo 50 jsem si je všechny pamatovala

[Aiwendill]

nebude nejake volne pokracovanie? napriklad z pohladu Carol, tej vnucky, co si ju spominala v uplnom zavere?

Len dufam, ze to nebude epilog o tom, ako Mac zomrela na starobu a jej pohreb...

Aiwendill: Ne, to nebude ... já už nápady nemám, ale jak jsem psala o příspěvek nad tebou, tak jestli má nějaký nápad, tak sem s ním a já to nějak napíšu

Mac hambím se ani nevím jak
Jsem nějak vysadil na pravidelný checking, jako již dříve někdy od 120/140 dílu, pravda bylo tu mezi 180-181 mrtvo... Když jsem dneska po mesící otevřel tenhle firefox a zjistil, že nadpis se změnil, přilepil jsem oči na monitor jako dlouho ne.
Jak to říct. Konec nemohl být asi lepší. Říká se nic není nekonečné, přestože je to tu trošku paradoxní. Povídka nám tu končí ,ale Mac a její přátelé (patří tam i Woolsey a Jack - vím že Jack na Atlantis nebyl, odpovídat nemusíš, ale třebas ho tam taky zahrnula do toho - nelze představit bez nich) jsou "nesmrtelní".
4 díly se mi tentokrát líbilo a za nic bych neměnil. Oživení vzpomínek bylov mém případě NA MÍSTĚ a děj měl krásně vychatný, stupňující se ráz.
Nebuu mít žádné výhrady k k zničení boha/ů ani podobných věcem. Tentokrát mi v hlavě jen vrtá ten Wiliam.... Ty zatrolené společné díly, tam to začalo (to je otázka) ne? Chyběla mi tam do-uzavírací scénka s Shepem někam vpašovat, nad rámec zminěné zlaté destičky Jediná věc co bych doplnil, aby to pro mě nebylo jako v 10x20 Unending
A víš co? Už si vlastně vůbec nepamatuju jak jsme narazili na Delroye, kdy jsme se přestali potkávat s Wraithy, jak jsme přitáhly Bohy do naší galaxie, jak jsme se dostali kamsi do pekla do společné povídky, bylo toho moc. Ale mám pocit že právě proto si to celé necham vytisknout....
Vždycky po čase jsme si tam našel slabší dílko, s mými oblíbenými techno-blbůstkami nebo prostě romantický oblbovák, v už tak "okurkové" sezóně. Jako celek to však nemohu než obdivovat . a 100 x stejně
----
Co kdybych se tu víc rozkecal, vadilo by to? Zkusil bych pár ano/ne otázek abych vykoumal námět na díl...?
----
1:30 ráno, dočteno, dopsáno, oslněno, unaveno. Jdu se umejt
Ještě jednou - vynikající
1:55 Muj genialni firefox si zapamatoval vše co jsem napsal když mi počítač upadl do BSOD... ! dobrou noc

ešus: klidně se rozkecej, anebo napiš na icq ... a děkuju za komentář a pochvalu

Mno.... to mi to trvalo
Neb nakonec povídky se už přídavat tak moc nehodí, napadlo mě tehdy dokreslit některé scény z minulosti. Přece jenom, možností by bylo dost.... bohové jsou s námy někdo od 80dílu, přitom do 80 jsme se párali s Delroiem a Wraithy a všim možnym. Co třeba, kdyby se Delroy s Mac sešel na "kafíčko" a vyprávěli si jaké to tehdy bylo, v jedné "konrétní epizodě/bitvě/období", třeba každý ze svého úhlu pohledu?

BTW ješte otázka na tebe/jakopa, ta PDF/DOC verze obsahuje i případný zpětný úpravy? (Mám pocit že jsem se někde něco po 170.tce upravovalo)

ešus: no mohla by to Mac vykládat vnučce:)...a jo, to by šlo ...ale dřív jak o prázdninách to nebude a to budu doufat, že si občas najdu čas, protože to vypadá na další víkendové ježdění do Chorvatska, za což jsem moc ráda , ale taky to znamená jenom 3 dny v týdnu volné (pátek - neděle jsem pryč a v pondělí to dospávám:D), k tomu jsme si pořídili malou šelmičku, která zabírá veškerý volný čas , ale vůbec bych neměnila, i když to je kříženec mezi psem, kočkou, veverkou, jelenem a gumídkem
ale na pláži a po cestě se pokusím něco napsat, popřípadě po maturitě

Který prázdniny myslíš °-) Ale oni asi měli jarní prázdniny už všichni, co.
Ale super zprávy.
Sakra, ale teď už nebude dát skoro na nic z SG těšit .... Sem zvědavej na letošní FF Gatecon, jestli se ponese v nějakým pesimističtějším stylu atd.

Povídka je skvělá teď jsem ji akorát dočetl. Mohu všem jen doporučit. A také si myslím že by měla být někde na začátku, protože by si jí měl přečíst každý. Sice je to trochu hard jelikož v pdf má dohromady přes 1000stran, ale stojí to za to.

jinak mám otázku ohledně některých výrazů v povídce a to například: něco jako slovenština pak se tam občas vyskytovalo "chcou" pak zase ne atd. To je nějaké nářečí nebo to tam dáváš jen tak???

Dále sem si všiml, že "shepp" je tu na fóru hodně oblíbený, našel sem tu povídku kde je shepp z divnou antičkou co je snad nesmrtelná, teď nějaká napůl antička, pak tu máme sheppa s vreitkou, nevím ale to je snad vše. Už nám chybí jen goaldka a replikátorka

mynymony: díky za pochvalu ... chcou atd. - no co k tomu říct, ona ta ostravština se cpe úúúplně všude ...ale možná to tam je i schválně, pokud to je v uvozovkách, protože přece nikdo, když se dva lidi baví mezi sebou, nemluví pořád spisovně, ne ...no a pokud to je mimo uvozovky, tak mi to semo tamo ujelo

a kdybych měla nápady, tak píšu klidně dál, jenže já žádné nemám, tak proto se mi moje skomná povídečka přesouvá na konec seznamu tady na foru

No skromná určitě není jak už sem psal velikostí by se dala přirovnat k bibli. Jinak to chcou tam nevadí a to ,že nejsou nápady neznamená že sice starší povídku by ji měli všici hledat nikde na třetí straně. Já osobně sem si ji přečetl radši než sgh nebo sg odyssey.

Hele, mohl bych vás požádat o reupload pdf a doc? Obávám se, že megaupload už asi nepojede

[Aiwendill]

ja sa tiež pripájam k tej žiadosti o reupload...