Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Za hodinu…
„Představitelé automobilky Ford, ze Spojených států?“ ozvalo se z reproduktoru hned vedle tiše bzučící kamery.
„Ano, máme domluvenu schůzku s panem premiérem,“ řekl pohotově Daniel. Ještě si upravoval kravatu, kterou si před chvílí zavázal. Do společenských oděvů se oblékli v černé dodávce, která před patnácti minutami zastavila v nejbližší uličce za rohem. Aničce nějaké zásluhy opravdu po právu patřily.
„Jistě, už vás očekává.“ Hned na to se začala otevírat široká křídla umělecky ztvárněné kovové brány. SG-1 vešla.
Hlavní dveře do budovy jim přišla otevřít pohledná dívka s vlasy svázanými do culíku. „Pojďte dál. Jsou to dveře přímo naproti,“ pokynula jim.
Zaklepali a vstoupili do tmavého staromódního salonku. Všechny stěny byly vymalovány tmavě červeně a visely na nich obrazy v těžkých rámech. Místnost lemovaly různé historické sekretáře a další kusy vyřezávaného nábytku. Kousek od dveří zaujal cizince červeně natřený kruh na naleštěné parketové podlaze. Nevěnovali mu ale moc velkou pozornost, protože tu zaujala kožená sedací souprava a na ní sedící muž vážící možná i 125 kilo. Sedačka se pod ním celá prohýbala, jak se předkláněl k secesnímu konferenčnímu stolu, jemuž kromě mnoha lejster vévodil obrovský oválný talíř plný knedlíků, zelí a vepřového. Ten člověk vypadal jako překrmený vepř, který přibývá na váze každou další vteřinou, co stráví mezi živými.
„Á, dobrý den,“ uvítal je s plnými ústy, pod nimiž vyráželo několik dalších brad. Vlevo nad horním rtem toho člověka se černala veliká bradavice, z níž vyrážely tři silné vousy. „No, ehm, je mi ctí vás přivítat v České republice,“ řekl, když spolkl velké sousto směsi vepřo-knedlo-zelo. Pak se zvedl, přičemž mu odletěl knoflík z košile. Vykouklo panděro nafouknuté jako pouťový balon. „Jiří Carführer, předseda vlády,“ řekl a chystal se podat ruku Jackovi. Najednou se však zarazil a ustrnul v jakési nepřirozené pozici, takže byl div, že se nepřevážil dopředu.
„Vy?!“
SG-1 se po sobě zmateně podívala.
„Co tu chcete?“ rozkřikl se a z úst mu vyletěl kousek knedlíku.
„Promiňte, ale přišli jsme, protože jste nás pozval…“ chopila se slova Vala.
„Vás? To těžko! Pozval jsem Amíky z Fordu, aby tady postavili další fabriku. A místo toho mi sem vlezou Amíci, kteří už svou nabubřelostí neví, co dělat. Už vás asi nebavilo chvástat se, že jste zase zachránili svět, že?“
„Jsme zde na jedné misi…“ řekl Daniel. Jak o nich mohl Carführer vědět? Cožpak by Pentagon vypustil tak důležitou informaci? Chápal, že poslední dobou je americká vláda mnohem vstřícnější v jednáních s ostatními zeměmi, ať už šlo o projekt Města bran nebo Atlantis, ale začínal si být jistý, že tohle není žádná legrace.
„Na misi? V mé zemi…?“
„Ano, podle smlouvy z roku 1993 můžeme…“ začal se ohánět právy Daniel.
„Vy nic nemůžete! Tohle je moje zem a vy se tu nemáte co procházet. A do té vaší hory už se nevrátíte.“ Carführer se škodolibě ušklíbl.
„Prosím?“ To byl Jack. „Asi jsem špatně rozuměl, ale o jaké Zugspitzi, Everestu nebo Sněžce tu mluvíte?“
„Tady vám nikdo nepomůže,“ pokračoval dál Carführer a zasmál se tak, až mu mohutné břicho skákalo nahoru a dolů.
„Jak vůbec víte, kdo jsme?“ zeptala se Carterová, která dosud stále ve svých nových černých šatech v ústraní.
„Protože,“ řekl, „JSEM CARFÜHRER!“ dopověděl změněným hlasem a zažhnuly mu oči. „JSEM SYNEM MOCNÉHO ANUBISE. POKLEKNĚTE! TEL KOL TAU´RIOVÉ!“
SG-1 to náhlé odhalení překvapilo. To bylo ale asi tak všechno, dokonce ani neustoupili o krok dozadu.
„Ani nás nehne,“ odsekl dokonce Jack. „Všichni ostatní už jsou mrtví a u tebe ani nevidím žádnou tu věcičku na ruce.“
„PCH,“ odfrkl si Carführer a začal si rozepínat zbylé knoflíky na košili.
„Tak dost!“ křikl O´Neill a tasil svůj Zat. Carführer se jenom zlosynsky ušklíbl a vzápětí se z jeho břicha vyvalila energetická vlna, která všechny hodila ke zdi. Jejich zbraně jako by se vypařily.
„TOHLE JE JEN ZAČÁTEK,“ ujistil je a odkudsi vytáhl hůl na mučení.
„Anubis neměl žádného syna,“ pokusil se o rozklad Carführerova kázání Daniel.
„Ta americká propaganada…stejný, jako že Michael Jackson nikdy neviděl malý děcko. Kamarád mého hostitele, Miloš, našel na Vysočině starou kanopu, ve které jsem měl být pohřben navěky. A ten překrmenej vepř ji otevřel…“ mluvil jako kdyby se nechumelilo. „ALE DOST, NEJSTE TU OD TOHO, ABYSTE SE PTALI! JÁ SE PTÁM.“ To se vrátila zpátky Goa´uldova pravá povaha.
„Tak se ptej a dávej bacha, aby ses nezadusil knedlíkem, špekoune,“ troufl si Jack.
„CO TADY HLEDÁTE?“ Oči mu znovu zažhnuly, jak se rozhlížel. Pak spatřil tašku s laptopem. Natáhl ruku před sebe a zavřel oči. Taška se zvedla do vzduchu a přistála mu v náručí. „Můj vynález,“ řekl a samolibě se usmál. „Nepotřebuji žádného hostitele s výjimečnými schopnostmi, vidíte?“
„Co? Zrovna jsem si prohlížel támhleto umělecké dílo.“ Carführer vypadal, že každou chvíli vypění, ale místo toho se z blízkého stolku zvedla kniha „Vládneme pevnou rukou“ a vlepila O´Neillovi facku.
„Au,“ vykřikl Jack a mnul si rudnoucí tvář. Drzost oplatil knize dobře mířenou pěstí.
Carführer mezitím otevřel laptop a chvíli do něj civěl. Pak mu zažhnuly oči a zařval: „TEN HAJZL!“ Poté zvedl telefon a normálním hlasem požádal o spojení s ochrankou. „Zbavte se Dráta,“ oznámil a zavěsil. Vala se v rohu začala dusit, jak potlačovala smích.
„TAK, KDO PŮJDE PRVNÍ? SHOLVO!“ rozkřikl se a vzal do ruky mučící hůl. „CO MI POVÍŠ?“
„Raději zemřu svobodný,“ prohlásil sebejistě Teal´c.
„To jsem si mohl myslet. Tak začneme někým jiným.“ Najednou zase mluvil normálně. „TY, TEBE JEŠTĚ NEZNÁM!“ ukázal na Valu.
„Klidně ti všechno řeknu i bez mučení, ty bečko sádla, já nemám co skrývat.“
„Hm, nechám si tě až na konec. Ó, SAMANTHA CARTEROVÁ, TY MI URČITĚ NIC NEPOVÍŠ.“
„Přišli jsme se sem, abychom…“
„MLČ! TVÁ CHVÍLE JEŠTĚ PŘIJDE. DANIELI JACKSONE, JAK JSTE NA TOM VY, PO VAŠEM POVZNESENÍ?“
„Ujde to.“
„HM, TO JE VŠE?“ řekl lačně a oči se mu rozzářily.
„Co chceš slyšet? V kapse u bundy mám deník, můžeš si všechno přečíst.“ Carführerer vypadal, že se mu z břicha každou chvíli vydere další tlaková vlna. Od úst mu začínala jít pěna.
„TAK STARÝ ZNÁMÝ O´NEILL. BUDEŠ UMÍRAT V BOLESTECH, DOKUD MI VŠE NEPOVÍŠ.“
„Bla bla bla, ještě něco? Důvod, proč jsem tady je ten, abych ti mohl nakopat ten tvůj vyžranej zadek,“ oznámil suše O´Neill.
Carführer se zklamaně otočil a odložil svou mučící hůl na stolek. „Nic už není jako dřív,“ povzdechl si. „Když mi nechcete dát to potěšení z mučení, aspoň vás rovnou zabiju,“ řekl jednoduše. „Jen mi teda řekněte, proč se zaobíráte touhle zemí.“
„Mysleli jsme, že Drát je Antik. Pak jsme mysleli, že vy. Měli jsme špatné informace,“ vysvětlil Daniel.
„Drát? To nebyla karta agenta CIA v tom počítači?“
„Ne.“
„Chudák. Nejspíš si i v poslední vteřině života myslel, že ho zabíjí lidi z ODS. No nic,“ řekl a v jeho hlase se dal zachytit malinký náznak soucitu. „Poslouchal na slovo, uměl prosit, aportovat…vždycky jsem chtěl takového lotara.“ Carführer se ještě chvíli oblažoval pocitem nadvlády, než se otočil zpět k SG-1, zažhnuly mu oči a pateticky zvolal: „TEĎ ZEMŘETE MOJÍ RUKOU!“
„Nebo panděrem,“ sykl O´Neill. Pak nastala trapná chvíle ticha, ve společnosti Goa´ulda dosud nepoznaná. Carführer zápasil s posledními knoflíky u košile – zřejmě na ně přes svůj mohutný pupek moc neviděl. A pak se náhle stalo něco, co nikdo nečekal. Carführerovi se po těle rozlezly modré blesky a s chroptěním padl k zemi. SG-1 se pokusila tasit zbraně, o ty je ale před chvílí připravil goa´uldí premiér. Všichni ustoupili dozadu a čekali, co bude následovat.
„Hledali jste mě?“ usmál se na ně nějaký vysoký muž s brýlemi, knírkem a šedivými vlasy ostříhanými na ježka, který vystoupil zpoza závěsu. Oblečen byl do perfektně padnoucího saka, jemuž vévodila očividně velmi drahá kravata.
„Vašku?“ řekla udiveně Vala.
„Valo?“ řekl udiveně střelec ze Zatu.
Vala se rychle postavila, přeběhla místnost, vlepila neznámému pusu a obrátila se k SG-1. „Když dovolíte, chtěla bych vám představit mého souseda Václava Klasse. Je to český prezident,“ zakřenila se a z usměvavé šibalské tváře jí nevyprchávala radost.
Členové týmu rychle povstali a pozdravili. Jack všechny také představil. „Jste dobrý mistr překvapení,“ řekl uznale, když si podávali ruce.
„Tohle už jsem chtěl udělat dávno,“ zářil nadšením Klass. „Je mi nesmírným potěšením se s vámi setkat. „Nemáte něco, čím bysme ho svázali?“ otázal se a Carterová odkudsi vyštrachala umělohmotné pásky.
„Výborně,“ pochválil ji prezident. „Zajistíme ho, ale myslím, že moji lidé tu budou dříve, než se probere. Myslím, že hostitele dokážeme zachránit, i když, abych byl upřímný, vlastně mi na něm ani moc nezáleží.“
„Vaší upřímnosti si ceníme, ale…“ chtěl Jack cosi naznačit, možná se dokonce zeptat, kde se tam Klass tak náhle vzal.
„Přijmete mé pozvání na Hrad?“ vyhrkl prezident horlivě a s neskrývaným zájmem.
„Bude nám ctí,“ souhlasil tedy O´Neill.
„Tak pojďte všichni sem,“ řekl prezident a vkročil do červeného kruhu. SG-1 pochopila, co to znamená. Když se všichni k sobě přitiskli, Klass luskl prsty a z podlahy kolem nich vyskočily staré známé kruhy. Vzápětí stáli v mnohem prostornější místnosti s výhledem na celou starou Prahu.
„Vítejte na Pražském hradě. Posadíte se?“
„Jistě, rádi posedíme s českým prezidentem.“ Za chvíli už seděli na pohodlných kožených gaučích a byla jim servírována káva. Všichni kromě Jacka ale vypadali dost nervózně.
„Pane prezidente,“ začal váhavě generál, „mohu mít jednu otázku?“
„No ovšem, ptejte se,“ usmál se prezident. Mluvil perfektní angličtinou.
„Jak jste se tam dostal?“
„Jacku,“ řekl Daniel tónem, jako kdyby generál něco provedl. Víc už ale nedodal, jen divně potřásl hlavou a mrkl. O´Neill ho nechápal.
„Inu, také jsem v té vile kdysi bydlel,“ pokusil se o vysvětlení Klass. „Tajné průchody, skryté komory, kruhy…Lívie mi říkala, že za to utrácím moc peněz.“
„To my jsme rádi, že jste je utratil,“ přidala se Carterová.
„Danieli Jacksone, slyšel jsem, že jste odmítl druhou šanci na vyšší existenci a přiměl starou Omu, aby si to vyřídila s Anubisem.“ Prezident se napil své kávy. „Víte, že jste první, kdo něco takového dokázal?“
„Opravdu? To jsem netušil,“ svraštil Daniel čelo za svými brýlemi, ale v očích se mu blýskl nepatrný záchvěv hrdosti. „Stále mi ještě pozemský život připadá zábavnější a lecčem bohatší.“
„Přesně,“ souhlasil Klass nadšeně, „to byl jediný důvod, proč jsem zůstal.“
Jack vypadal, ze mu konečně svitlo. „Pane prezidente, vy jste…“
„…Antik, kterého hledáte? No ovšem.“
„Ach tak, to je pro nás ale zřejmě novinka.“ Nastalo ticho. O´Neill vyhledal pohledy všech členů týmu. Nikdo se ale netvářil příliš překvapeně. „Pardon, pokračujte,“ vykoktal a snad poprvé v životě zrudl.
„Takže, teď když jsme vás našli, vlastně mě ani nenapadá důvod, proč jsme vás hledali,“ deklamovala Carterová.
„Mě také ne,“ přidal se Teal´c.
„To je pravda, Země už nepotřebuje žádnou pomoc…snad jen, totiž určitě nás můžete hodně naučit o antických technologiích,“ navrhla Sam.
„Ale samozřejmě, rád vás všemu naučím…“
„Opravdu?“ zářila Carterová nadšením. „Je toho tolik, s čím si na Atlantis neví rady…“
„…už při poslední návštěvě u George v Texasu, tedy u Bushe i u Hammonda, jsme se domluvili, že budu nápomocen Oblasti 51 i Atlantské expedici.“
Carterové zmizel úsměv z tváře. „A oni nám zase nic neřekli?“ zvýšila rozčarovaně hlas.
„Co bylo tedy cílem této mise?“ zeptal se s kamennou tváří Teal´c.
„Mimo to, že jste mi napomohli k odstranění Carführera…nemáte nějaký vzkaz?“ Klass pokynul k laptopu. „Museli vám to říct, ne?“
„Vzkaz?“ zopakovala Sam a zapnula počítač.
„Všichni říkali, že je to nuda, že se nic neděje, ale když jdou na misi, tak se ptají, proč na ni jdou…“ mluvil Jack co nejtišeji k prezidentovi.
„Á tady je to. Myslela jsem, že je to zavirovaná příloha, vůbec jsem to neotevírala,“ zavrtěla Sam hlavou a nasadila nevinný výraz.
„To je ono. Půjčete mi to,“ natáhl se pro notebook Jack. Sam mu tedy podala počítač přes stůl. Jack párkrát klikl a ukázal obrazovku všem ostatním. Byl na ní obrázek písčité pláže zalité sluncem, křišťálově čisté moře, palmy, prostě pozdrav z nějakého tropického ráje, jen na obzoru se stkvělo panorama Pražského hradu a pod ním nápis:
Užijte si dovolené!
Hammond
„Představitelé automobilky Ford, ze Spojených států?“ ozvalo se z reproduktoru hned vedle tiše bzučící kamery.
„Ano, máme domluvenu schůzku s panem premiérem,“ řekl pohotově Daniel. Ještě si upravoval kravatu, kterou si před chvílí zavázal. Do společenských oděvů se oblékli v černé dodávce, která před patnácti minutami zastavila v nejbližší uličce za rohem. Aničce nějaké zásluhy opravdu po právu patřily.
„Jistě, už vás očekává.“ Hned na to se začala otevírat široká křídla umělecky ztvárněné kovové brány. SG-1 vešla.
Hlavní dveře do budovy jim přišla otevřít pohledná dívka s vlasy svázanými do culíku. „Pojďte dál. Jsou to dveře přímo naproti,“ pokynula jim.
Zaklepali a vstoupili do tmavého staromódního salonku. Všechny stěny byly vymalovány tmavě červeně a visely na nich obrazy v těžkých rámech. Místnost lemovaly různé historické sekretáře a další kusy vyřezávaného nábytku. Kousek od dveří zaujal cizince červeně natřený kruh na naleštěné parketové podlaze. Nevěnovali mu ale moc velkou pozornost, protože tu zaujala kožená sedací souprava a na ní sedící muž vážící možná i 125 kilo. Sedačka se pod ním celá prohýbala, jak se předkláněl k secesnímu konferenčnímu stolu, jemuž kromě mnoha lejster vévodil obrovský oválný talíř plný knedlíků, zelí a vepřového. Ten člověk vypadal jako překrmený vepř, který přibývá na váze každou další vteřinou, co stráví mezi živými.
„Á, dobrý den,“ uvítal je s plnými ústy, pod nimiž vyráželo několik dalších brad. Vlevo nad horním rtem toho člověka se černala veliká bradavice, z níž vyrážely tři silné vousy. „No, ehm, je mi ctí vás přivítat v České republice,“ řekl, když spolkl velké sousto směsi vepřo-knedlo-zelo. Pak se zvedl, přičemž mu odletěl knoflík z košile. Vykouklo panděro nafouknuté jako pouťový balon. „Jiří Carführer, předseda vlády,“ řekl a chystal se podat ruku Jackovi. Najednou se však zarazil a ustrnul v jakési nepřirozené pozici, takže byl div, že se nepřevážil dopředu.
„Vy?!“
SG-1 se po sobě zmateně podívala.
„Co tu chcete?“ rozkřikl se a z úst mu vyletěl kousek knedlíku.
„Promiňte, ale přišli jsme, protože jste nás pozval…“ chopila se slova Vala.
„Vás? To těžko! Pozval jsem Amíky z Fordu, aby tady postavili další fabriku. A místo toho mi sem vlezou Amíci, kteří už svou nabubřelostí neví, co dělat. Už vás asi nebavilo chvástat se, že jste zase zachránili svět, že?“
„Jsme zde na jedné misi…“ řekl Daniel. Jak o nich mohl Carführer vědět? Cožpak by Pentagon vypustil tak důležitou informaci? Chápal, že poslední dobou je americká vláda mnohem vstřícnější v jednáních s ostatními zeměmi, ať už šlo o projekt Města bran nebo Atlantis, ale začínal si být jistý, že tohle není žádná legrace.
„Na misi? V mé zemi…?“
„Ano, podle smlouvy z roku 1993 můžeme…“ začal se ohánět právy Daniel.
„Vy nic nemůžete! Tohle je moje zem a vy se tu nemáte co procházet. A do té vaší hory už se nevrátíte.“ Carführer se škodolibě ušklíbl.
„Prosím?“ To byl Jack. „Asi jsem špatně rozuměl, ale o jaké Zugspitzi, Everestu nebo Sněžce tu mluvíte?“
„Tady vám nikdo nepomůže,“ pokračoval dál Carführer a zasmál se tak, až mu mohutné břicho skákalo nahoru a dolů.
„Jak vůbec víte, kdo jsme?“ zeptala se Carterová, která dosud stále ve svých nových černých šatech v ústraní.
„Protože,“ řekl, „JSEM CARFÜHRER!“ dopověděl změněným hlasem a zažhnuly mu oči. „JSEM SYNEM MOCNÉHO ANUBISE. POKLEKNĚTE! TEL KOL TAU´RIOVÉ!“
SG-1 to náhlé odhalení překvapilo. To bylo ale asi tak všechno, dokonce ani neustoupili o krok dozadu.
„Ani nás nehne,“ odsekl dokonce Jack. „Všichni ostatní už jsou mrtví a u tebe ani nevidím žádnou tu věcičku na ruce.“
„PCH,“ odfrkl si Carführer a začal si rozepínat zbylé knoflíky na košili.
„Tak dost!“ křikl O´Neill a tasil svůj Zat. Carführer se jenom zlosynsky ušklíbl a vzápětí se z jeho břicha vyvalila energetická vlna, která všechny hodila ke zdi. Jejich zbraně jako by se vypařily.
„TOHLE JE JEN ZAČÁTEK,“ ujistil je a odkudsi vytáhl hůl na mučení.
„Anubis neměl žádného syna,“ pokusil se o rozklad Carführerova kázání Daniel.
„Ta americká propaganada…stejný, jako že Michael Jackson nikdy neviděl malý děcko. Kamarád mého hostitele, Miloš, našel na Vysočině starou kanopu, ve které jsem měl být pohřben navěky. A ten překrmenej vepř ji otevřel…“ mluvil jako kdyby se nechumelilo. „ALE DOST, NEJSTE TU OD TOHO, ABYSTE SE PTALI! JÁ SE PTÁM.“ To se vrátila zpátky Goa´uldova pravá povaha.
„Tak se ptej a dávej bacha, aby ses nezadusil knedlíkem, špekoune,“ troufl si Jack.
„CO TADY HLEDÁTE?“ Oči mu znovu zažhnuly, jak se rozhlížel. Pak spatřil tašku s laptopem. Natáhl ruku před sebe a zavřel oči. Taška se zvedla do vzduchu a přistála mu v náručí. „Můj vynález,“ řekl a samolibě se usmál. „Nepotřebuji žádného hostitele s výjimečnými schopnostmi, vidíte?“
„Co? Zrovna jsem si prohlížel támhleto umělecké dílo.“ Carführer vypadal, že každou chvíli vypění, ale místo toho se z blízkého stolku zvedla kniha „Vládneme pevnou rukou“ a vlepila O´Neillovi facku.
„Au,“ vykřikl Jack a mnul si rudnoucí tvář. Drzost oplatil knize dobře mířenou pěstí.
Carführer mezitím otevřel laptop a chvíli do něj civěl. Pak mu zažhnuly oči a zařval: „TEN HAJZL!“ Poté zvedl telefon a normálním hlasem požádal o spojení s ochrankou. „Zbavte se Dráta,“ oznámil a zavěsil. Vala se v rohu začala dusit, jak potlačovala smích.
„TAK, KDO PŮJDE PRVNÍ? SHOLVO!“ rozkřikl se a vzal do ruky mučící hůl. „CO MI POVÍŠ?“
„Raději zemřu svobodný,“ prohlásil sebejistě Teal´c.
„To jsem si mohl myslet. Tak začneme někým jiným.“ Najednou zase mluvil normálně. „TY, TEBE JEŠTĚ NEZNÁM!“ ukázal na Valu.
„Klidně ti všechno řeknu i bez mučení, ty bečko sádla, já nemám co skrývat.“
„Hm, nechám si tě až na konec. Ó, SAMANTHA CARTEROVÁ, TY MI URČITĚ NIC NEPOVÍŠ.“
„Přišli jsme se sem, abychom…“
„MLČ! TVÁ CHVÍLE JEŠTĚ PŘIJDE. DANIELI JACKSONE, JAK JSTE NA TOM VY, PO VAŠEM POVZNESENÍ?“
„Ujde to.“
„HM, TO JE VŠE?“ řekl lačně a oči se mu rozzářily.
„Co chceš slyšet? V kapse u bundy mám deník, můžeš si všechno přečíst.“ Carführerer vypadal, že se mu z břicha každou chvíli vydere další tlaková vlna. Od úst mu začínala jít pěna.
„TAK STARÝ ZNÁMÝ O´NEILL. BUDEŠ UMÍRAT V BOLESTECH, DOKUD MI VŠE NEPOVÍŠ.“
„Bla bla bla, ještě něco? Důvod, proč jsem tady je ten, abych ti mohl nakopat ten tvůj vyžranej zadek,“ oznámil suše O´Neill.
Carführer se zklamaně otočil a odložil svou mučící hůl na stolek. „Nic už není jako dřív,“ povzdechl si. „Když mi nechcete dát to potěšení z mučení, aspoň vás rovnou zabiju,“ řekl jednoduše. „Jen mi teda řekněte, proč se zaobíráte touhle zemí.“
„Mysleli jsme, že Drát je Antik. Pak jsme mysleli, že vy. Měli jsme špatné informace,“ vysvětlil Daniel.
„Drát? To nebyla karta agenta CIA v tom počítači?“
„Ne.“
„Chudák. Nejspíš si i v poslední vteřině života myslel, že ho zabíjí lidi z ODS. No nic,“ řekl a v jeho hlase se dal zachytit malinký náznak soucitu. „Poslouchal na slovo, uměl prosit, aportovat…vždycky jsem chtěl takového lotara.“ Carführer se ještě chvíli oblažoval pocitem nadvlády, než se otočil zpět k SG-1, zažhnuly mu oči a pateticky zvolal: „TEĎ ZEMŘETE MOJÍ RUKOU!“
„Nebo panděrem,“ sykl O´Neill. Pak nastala trapná chvíle ticha, ve společnosti Goa´ulda dosud nepoznaná. Carführer zápasil s posledními knoflíky u košile – zřejmě na ně přes svůj mohutný pupek moc neviděl. A pak se náhle stalo něco, co nikdo nečekal. Carführerovi se po těle rozlezly modré blesky a s chroptěním padl k zemi. SG-1 se pokusila tasit zbraně, o ty je ale před chvílí připravil goa´uldí premiér. Všichni ustoupili dozadu a čekali, co bude následovat.
„Hledali jste mě?“ usmál se na ně nějaký vysoký muž s brýlemi, knírkem a šedivými vlasy ostříhanými na ježka, který vystoupil zpoza závěsu. Oblečen byl do perfektně padnoucího saka, jemuž vévodila očividně velmi drahá kravata.
„Vašku?“ řekla udiveně Vala.
„Valo?“ řekl udiveně střelec ze Zatu.
Vala se rychle postavila, přeběhla místnost, vlepila neznámému pusu a obrátila se k SG-1. „Když dovolíte, chtěla bych vám představit mého souseda Václava Klasse. Je to český prezident,“ zakřenila se a z usměvavé šibalské tváře jí nevyprchávala radost.
Členové týmu rychle povstali a pozdravili. Jack všechny také představil. „Jste dobrý mistr překvapení,“ řekl uznale, když si podávali ruce.
„Tohle už jsem chtěl udělat dávno,“ zářil nadšením Klass. „Je mi nesmírným potěšením se s vámi setkat. „Nemáte něco, čím bysme ho svázali?“ otázal se a Carterová odkudsi vyštrachala umělohmotné pásky.
„Výborně,“ pochválil ji prezident. „Zajistíme ho, ale myslím, že moji lidé tu budou dříve, než se probere. Myslím, že hostitele dokážeme zachránit, i když, abych byl upřímný, vlastně mi na něm ani moc nezáleží.“
„Vaší upřímnosti si ceníme, ale…“ chtěl Jack cosi naznačit, možná se dokonce zeptat, kde se tam Klass tak náhle vzal.
„Přijmete mé pozvání na Hrad?“ vyhrkl prezident horlivě a s neskrývaným zájmem.
„Bude nám ctí,“ souhlasil tedy O´Neill.
„Tak pojďte všichni sem,“ řekl prezident a vkročil do červeného kruhu. SG-1 pochopila, co to znamená. Když se všichni k sobě přitiskli, Klass luskl prsty a z podlahy kolem nich vyskočily staré známé kruhy. Vzápětí stáli v mnohem prostornější místnosti s výhledem na celou starou Prahu.
„Vítejte na Pražském hradě. Posadíte se?“
„Jistě, rádi posedíme s českým prezidentem.“ Za chvíli už seděli na pohodlných kožených gaučích a byla jim servírována káva. Všichni kromě Jacka ale vypadali dost nervózně.
„Pane prezidente,“ začal váhavě generál, „mohu mít jednu otázku?“
„No ovšem, ptejte se,“ usmál se prezident. Mluvil perfektní angličtinou.
„Jak jste se tam dostal?“
„Jacku,“ řekl Daniel tónem, jako kdyby generál něco provedl. Víc už ale nedodal, jen divně potřásl hlavou a mrkl. O´Neill ho nechápal.
„Inu, také jsem v té vile kdysi bydlel,“ pokusil se o vysvětlení Klass. „Tajné průchody, skryté komory, kruhy…Lívie mi říkala, že za to utrácím moc peněz.“
„To my jsme rádi, že jste je utratil,“ přidala se Carterová.
„Danieli Jacksone, slyšel jsem, že jste odmítl druhou šanci na vyšší existenci a přiměl starou Omu, aby si to vyřídila s Anubisem.“ Prezident se napil své kávy. „Víte, že jste první, kdo něco takového dokázal?“
„Opravdu? To jsem netušil,“ svraštil Daniel čelo za svými brýlemi, ale v očích se mu blýskl nepatrný záchvěv hrdosti. „Stále mi ještě pozemský život připadá zábavnější a lecčem bohatší.“
„Přesně,“ souhlasil Klass nadšeně, „to byl jediný důvod, proč jsem zůstal.“
Jack vypadal, ze mu konečně svitlo. „Pane prezidente, vy jste…“
„…Antik, kterého hledáte? No ovšem.“
„Ach tak, to je pro nás ale zřejmě novinka.“ Nastalo ticho. O´Neill vyhledal pohledy všech členů týmu. Nikdo se ale netvářil příliš překvapeně. „Pardon, pokračujte,“ vykoktal a snad poprvé v životě zrudl.
„Takže, teď když jsme vás našli, vlastně mě ani nenapadá důvod, proč jsme vás hledali,“ deklamovala Carterová.
„Mě také ne,“ přidal se Teal´c.
„To je pravda, Země už nepotřebuje žádnou pomoc…snad jen, totiž určitě nás můžete hodně naučit o antických technologiích,“ navrhla Sam.
„Ale samozřejmě, rád vás všemu naučím…“
„Opravdu?“ zářila Carterová nadšením. „Je toho tolik, s čím si na Atlantis neví rady…“
„…už při poslední návštěvě u George v Texasu, tedy u Bushe i u Hammonda, jsme se domluvili, že budu nápomocen Oblasti 51 i Atlantské expedici.“
Carterové zmizel úsměv z tváře. „A oni nám zase nic neřekli?“ zvýšila rozčarovaně hlas.
„Co bylo tedy cílem této mise?“ zeptal se s kamennou tváří Teal´c.
„Mimo to, že jste mi napomohli k odstranění Carführera…nemáte nějaký vzkaz?“ Klass pokynul k laptopu. „Museli vám to říct, ne?“
„Vzkaz?“ zopakovala Sam a zapnula počítač.
„Všichni říkali, že je to nuda, že se nic neděje, ale když jdou na misi, tak se ptají, proč na ni jdou…“ mluvil Jack co nejtišeji k prezidentovi.
„Á tady je to. Myslela jsem, že je to zavirovaná příloha, vůbec jsem to neotevírala,“ zavrtěla Sam hlavou a nasadila nevinný výraz.
„To je ono. Půjčete mi to,“ natáhl se pro notebook Jack. Sam mu tedy podala počítač přes stůl. Jack párkrát klikl a ukázal obrazovku všem ostatním. Byl na ní obrázek písčité pláže zalité sluncem, křišťálově čisté moře, palmy, prostě pozdrav z nějakého tropického ráje, jen na obzoru se stkvělo panorama Pražského hradu a pod ním nápis:
Užijte si dovolené!
Hammond
Touhle povídkou jsem nechtěl nikoho urazit, ale prostě jen pobavit. I když co se týče povah českých politiků...
