Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Tak se zase ozývám...já nemám co dodat, je to skvělé, jako vždy Přečetla jsem to snad jedním dechem. Jen tak dál. Těším se na další část...snad bude brzy

Honem honem další část jinak snad dneska neusnu. Už dlouho se mi nestalo že by mě takhle néco chytlo... Všechna čest a díky za povídky.

Takže jsem sebou hodila a je tady pokračování....sice sotva citim zada, ale co bych pro vas neudelala, ze?

Následky, part 2

„7.symbol. Start!“ ohlásil Chuck. Zbytek SG-16, Sheppardův tým a mariňáci proletěli bránou v jumperech a přistáli přibližně na stejném místě jako minule. První jumper tam nebyl.
„Dobře lidi! Najdeme jejich tábor, postřílíme jich co nejvíc, vezmeme plk. Blackovou a padáme, jasné? Majore Winterson, vy půjdete se zbytkem svého týmu a se mnou od jihu. Poručíku, vy si vezmete 6 mužů a půjdete ze severu. Majore Lorne, vy a váš tým půjdete od východu a tady kapitán si vezme taky 6 chlapů a půjdou ze západu. Lékařský tým půjde, ale až se začne něco dít, schová se a nebude se do ničeho plést, jasné?“zeptal se Sheppard potom, co je rozdělil. Nikdo nic nenamítal, a tak vyrazili. Na pěšině, kterou přišli byla krev a okolo plno stop. Vydali se podle nich. Za pár minut uslyšeli hlasy. Zastavili a začali se potichu rozmisťovat podle pokynů. Po chvíli byli všichni na svých pozicích.
„Na tři tam vtrhneme.“oznámil John do vysílačky. „3…2…1…teď!“ Na povel všechny týmy vyrazily a obklíčily tábor. Geniové se ani nestačili natáhnout po zbraních, a tak byli během chvilky pod dozorem.
„Prohledejte stany!“křikl John.
„Není tady!“ozval se po chvíli Winterson. „Ale našel jsem její vestu.“ John zbledl. Došlo mu, že pokud není tady a pokud neprošla bránou, muselo se něco stát. Přešel k Samborovi.
„Kde je?“
„Kdo?“opáčil Sambora.
„Nedělej blbého!“zavrčel Ronon.
„No, tady není.“odpověděl Sambora s úsměvem..
„Toho jsme si všimli, že není tady, ale my chceme vědět, kde je?!“vyštěkl Winterson.
„Utekla.“odpověděl prostě Sambora.
„A…?“
„Asi jsem ji měl hledat lépe, že?...Když má pro vás takovou cenu.“poznamenal Sambora, ale to už Ronon nevydržel a jednu mu vrazil.
„Kde je teď?! Ptáme se naposledy!“zavrčel.
„Nevím, sestřelili jsme ji. Ale bohužel jsme neviděli, kam spadla.“usmál se Sambora.
„Spadla?!“zopakoval s hrůzou v hlase John, ale pak se vzpamatoval. „Fajn, musíme ji najít! Přivažte je ke stromům a každý se vydá jedním směrem. Lorne poletí v jumperu. Poručíku, vezmete si prostor za bránou, Majore, vy půjdete směrem ke skalám a my se podíváme po lese. Tak běžte a pozor na zatoulané Geniie.“ Každý se vydal svým směrem.
„Myslíte, že ještě…no…že je ještě naživu?“ zeptal se O´Conner.
„Já nevím.“přiznal George. „Havarovat není žádná sranda a pokud ji sestřelili a jumper byl neovladatelný…“ po chvilce pokračoval: „Doufám, že žije…už kvůli nám, protože kdyby ne, tak buď se stanu velitelem já nebo nám sem hodí nějakého idiota, který viděl zbraň leda tak na obrázku. A já nechci nikoho jiného….s kým bych se pak hádal?“
„Co jste si vůbec vy dva udělali?“zajímalo Daniela.
„Je to už dávno. Bylo to na Akademii. Měli jsme v ročníku soutěž o nejlepšího kadeta a Mac o dva body vyhrála. Já byl druhý. Podle mě podváděla, ale to mi nikdo nevěřil, protože všechny měla omotané kolem prstu. Vypadala jako anděl…teda ve své podstatě tak vypadá pořád, takže kdo by zkoumal jestli podváděla nebo ne. Všichni říkali, že nedokážu unést prohru s holkou a …možná měli pravdu.“
„Podváděla?“
„Ne. Nakonec se ukázalo, že byla rychlejší díky stíhačce, která měla poruchu. O tři později se zřítila. Nikdo nepřežil. Takže Mac měla v podstatě štěstí.“ Za hovoru pomalu došli ke skalám. George po chvíli pokračoval. „Změnila se. Hodně. Na škole byla hvězda a uměla toho využít. Vždycky uměla jednat s lidma, tak aby skákali, jak ona píská. Ale jak jsem řekl, od školy se hodně změnila. Chci, aby byla…“ Nedořekl to, protože z vysílačky se ozval Lorne:
„Právě jsme obletěli po orbitě kus celou planetu a žádné další známky života. Je možné, že je někde, odkud nepronikne signál, ale může bát…“
„NE!“zarazil ho Sheppard. „Obleťte to znova!“
„Už jsme to obletěli dvakrát.“namítl Lorne.
„Tak to obleťte potřetí!“vyštěkl John. Nehodlal se s tím smířit.
„Johne, jestli ji sestřelili…“snažil se Rodney něco říct, ale Sheppard ho zarazil:
„Mohla to přežít. Nás taky sestřelili a pořád jsme tu!“ Nikdo se s ním nehádal, protože věděli, že to nemá smysl.
Mezitím Winterson pokračoval:
„Předtím jsem chtěl říct, že bych si přál, aby byla naživu. Opravdu se změnila a já, i když jsem ji nenáviděl a přál jí všechno možné, ji chci zpátky. Je to dobrá velitelka, umí si poradit s každou situací a taky s každým a já o ni nechci přijít. Ale jestli…až ji najdeme, neříkejte jí to. Prosím. Nechci si zkazit reputaci.“dokončil svoji „zpověď“ George.
„Ani necekneme.“zapřísahal O´Conner.
„Tohle je u nás v bezpečí.“uklidnil ho Daniel.
„Dí…“najednou se zarazil. „Co je to?“ a ukazoval nahoru na skálu, kde byl malý lesík. Vrcholky stromů byly zpřelámané a bylo jasně vidět, že je zlomilo něco těžkého a rychlého…něco jako jumper. K tomuhle přesvědčení došel i Winterson.
„Tohle nemohl…tohle nemohla přežít.“ozval se potichu Daniel.
„Ty stromy ji mohly zbrzdit.“prohlásil George. „Plukovníku!...MAC!“zavolal.
„Au.“vyjekl O´Conner.
„Co je?“
„Já zakopl o…“odpověděl O´Conner rozpláclý na zemi.
„…to je z jumperu! Kus motoru!“vykřikl George. „Co je to tam dole?“zeptal se po chvíli a ukazoval dolů do rokliny, kde se válely nějaké trosky.
„Jumper…to je jumper. Teda…to co z něj zbylo.“odpověděl Daniel. Měl pravdu. Asi o 30 metrů níž jumper. Byl ze všech stran pomačkaný a kokpit chyběl úplně.
„Tohle nemohla…“začal zase O´Conner.
„Ticho!“zavrčel Winterson, i když věděl, že má nejspíš pravdu. „Plukovníku, tady Winterson.“
„Pokračujte.“potvrdil příjem Sheppard.
„Našli jsme jumper. Upřímně, pane…nevypadá to dobře. Je celý rozmlácený a dostat se k němu bude…těžké…je o 30metrů níž.“
„Rozumím. Nic nedělejte, vracíme se k jumper a letíme k vám.“
„Ale…“namítl Winterson.
„Opakuji nic nedělejte! Nepotřebujeme další raněné! Rozuměli jste?!“
„Nějak vás…lyším…nen…u…si..ál.“a Winterson vypnul vysílačku.
„Co chceš dělat?“zeptal se Daniel, kterého to po osmi letech služby s Jackem O´Neillem vůbec nepřekvapilo.
„Slézt tam dolů.“odpověděl prostě George.
„Bez jištění?“vyděsil se O´Conner. Major jenom přikývl. Po stěnách byli kořeny rostlin, kterých se chytil a opatrně začal slézat dolů. Po pár minutách došlápl na zem.
„Jsem dole.“ohlásil a rozběhl se k jumperu. Když k němu doběhl, zarazil se. Nebyl si jistý, jestli chce vědět, co je uvnitř. Ale nadechl se, sebral veškerou odvahu a vylomil větví dveře.
Mac ležela zaklíněná v uličce mezi sedadly a na ní byla hromada napadaných věcí.. George se k ní vrhl, ale skoro uklouzl na něčem mokrém. Podíval se, co to bylo. Když to zjistil, zvedl se mu žaludek. Byla to její krev. Odházel z ní ty věci a pomalu a opatrně ji otočil. Byla strašně bledá, na tváři a na čele měla velký šrám, ze kterého tekla krev. Vzal ji a ruku a snažil se nahmatat na zápěstí puls. Nic.
„Ale no tak.“ Zkusil to na krku. Po pár vteřinách ho konečně ucítil. Byl slabý a chvílemi jako by se ztrácel, ale žila.
„Mám ji a žije! Je naživu!“přímo zařval do vysílačky.
„ANO!“zaradovali se nahoře Daniel a O´Conner.
„Johne, našli jsme ji! Je naživu!“ohlásil to hned Daniel.
„Rozumím, za chvíli jsme tam.“odpověděl John, kterému se při té zprávě ohromně ulevilo.
„Je při vědomí?“zeptala se Kellerová.
„Ne, není.“odpověděl jí tentokrát george, který si zase zapl vysílačku.
„A puls?“
„Slabý a chvílemi se ztrácí:“
„Dobře a dýchá?“ptal se dál Jennifer.
„Nevím, moment.“ George se zarazil. „Jak to zjistím?“
„Položte jí ruku na hrudník, je to nejrychlejší.“odpověděla doktorka.
„Promiň Mac.“zašeptal, když ji pokládal ruku na hrudník. Ucítil, jak se jí zvedá, ne moc a ne pravidelně, ale přece jenom.
„JO, dýchá. Sice nepravidelně a slabě, ale jo.“
„Dobře, za chvilku jsme tam. Moc s ní nehýbejte.“ Za pár minut přistáli s jumperem v roklině.
„Viděli jsme ty trosky…já nechápu, jak je možné, že ještě pořád žije.“divil se Rodney.
„Kokpit je zničený, ale zavřela přepážku mezi ní a zadní částí. To ji nejspíš zachránilo.“odpověděl George.
„Ale proč to nebouchlo. Většinou to bouchá.“divil se Rodney dál, zatímco šli k ní.
„Vypla celý systém. Neměla to jak ovládat, takže sice narazila, ale aspoň nebouchla. Byl to risk…Kriste!“zděsil se John, když došli k jumperu a uviděl ji tam ležet. „Meggy.“zašeptal, vešel dovnitř, klekl si k ní a začal ji hladit po vlasech.
„Johne, potřebuju místo.“ozvala se Jennifer.
„Ne, zůstanu tady.“
„Dobře, tak v tom případě mi pomůžeš.“řekla doktorka. Nemělo cenu se s ním hádat, neodešel by.
„Tak jo. Má spoustu modřin a odřenin, zlomené levé zápěstí, potom má zlomené nějaké žebra a levou nohu, teda přesněji holení i lýtkovou kost. Je to sice otevřená zlomenina, ale to pořád nevysvětluje tu strašnou spoustu krve a je v šoku.“shrnula to Jennifer a dál pátrala po zdroji krvácení. Po chvíli na to přišla. „Je to z nohy, z levého stehna.“a opatrně ji pootočila.
„Vždyť to vypadá jako střela po devítce.“podivil se John. Najednou mu to došlo. „Jestli se ty věci sesypaly na ni….V každém jumperu je náhradní devítka a je možné, že se odjistila a vystřelila.“vysvětlil.
„Ta měla ale den.“poznamenala Kellerová a vyhrnula Mac tričko. Vyděsila, když uviděla její břicho. Byla tam jedna velká modřina.
„Máme větší problém, než jsem si myslela.“zkonstatovala a napíchla Mac do hřbetu pravé ruky infuzi.
„Co se děje?“zeptal se John.
„Vnitřní krvácení. Velké.“odpověděla Jennifer a píchla ji nějakou injekci. John jenom tázavě zvedl obočí.
„Adrenalin. Měla…mělo by ji to dát trochu do kupy – teda aspoň do doby, než se dostaneme na Atlantis.“
„Aha.“hlesl John a pozoroval doktorku, jak zpevňuje tu zlomenou nohu. Najednou ucítil, jak sebou Mac jemně trhla. Podíval se na ni. Začala se probírat.
„Ahoj.“řekl jí John. Jenom se na něho chabě podívala. Chvilku jí trvalo než zjistila, kde je.
„Co…co se stalo?“zeptala se po chvíli.
„To nikdo neví, ale nejspíš si to naprala přímo do skal a skončila tady.“odpověděl jí John.
„To…dítě…“hlesla Mac a otočila hlavu směre k Jennifer. „Zachraň…zachraň ho…prosím.“
„Je mi líto, Mac, ale nemůžu.“
„Meggy…nejdřív se musíš dát do kupy ty, ano? Musíš se z toho dostat.“řekl jí John a sestřel jí slzy, které jí tekly po tváři. „Bude to dobrý.“snažil se ji povzbudit.
„Omlouvám…se.“zašeptala.
„To nic, všechno bude v pořádku.“uklidňoval ji a pořád ji hladil po vlasech a druhou rukou vzal tu její a držel ji. Jemně ji stiskla.
„Mackenzie, poslouchej. Zkus mi říct,c o všechno tě bolí, ano?“ozvala se Kellerová.
„Úplně všechno….a je mi…zima, točí se mi…hlava a mám…žízeň.“odpověděla potichu.
„Nemůžeme ti dát napít, to víš. Ztratila si hodně krve, proto ti je zima. Za chvilku budeme doma a já tě dám zase dohromady, neboj.“
„Můžu omdlít?“hlesla Mac a v tu ránu byla mimo.
„Budu potřebovat pomoc.“otočila se Jennifer na Johna. „Chytni ji za ramena a já ji chytnu za nohy. Budeme potřebovat ještě někoho třetího. Majore?! Ještě ji zafixuju krk.“
„Jo?“
„Vezmete ji kolem pasu. A opatrně. Půjdeme na tři.“
„Omlouvám se, plukovníku.“otočil se george k Sheppardovi.
„To nic, hlavně opatrně.“ujistil ho John.
„Takže 3..2..1…teď.“odpočítala to doktorka. Opatrně ji vynesli a položili na nosítka. John mezitím běžel k jumperu. Během pár minut byli na Atlantis a v hangáru už byl nachystaný lékařský tým..
O pár hodin později čekal zbytek SG-16 a Sheppardův tým před ošetřovnou.
„Jak dlouho už to trvá?“zeptal se Rodney.
„5 hodin a 33 minut.“odpověděl John.
„Bude v pořádku.“snažil se ho uklidnit Ronon. John jenom přikývl. O pár minut později se objevila doktorka. Vypadala vyčerpaně.
„Bude v pořádku.“dala jim odpověď dřív, než se kdokoliv z nich stačil zeptat. Všichni si úlevou oddechli.
„Můžu za ní?“zeptal se John.
„Na chviličku. Je pořád trochu mimo, pod práškama.“
„Bude se moct vrátit zpátky?“zajímal se George.
„Řekla bych, že ano. Z mého hlediska jsou sice její zranění vážná, ale ne tak, aby nemohla, až se uzdraví, pokračovat v práci.“
„Co jí teda je?“
„Má zlomené zápěstí, holenní a lýtkovou kost a ránu po střele – to všechno vlevo, potom má čtyři zlomené žebra a otřes mozku. To vnitřní krvácení se nám podařilo zastavit, ale mezitím nám jednou zkolabovala. Kupodivu ta střela od genijské zbraně vypadala nejhůř, ale byl to náš nejmenší problém.“objasnila situaci.
„Páni a to ještě žije?“podivil se dost netaktně Rodney.
„Tak pojď, zavedu tě k ní.“pobídla Kellerová Johna.
John si sedl k posteli, chytl ji za ruku a zkoumavě se na ni zadíval. V obličeji už nebyla tak bledá, šrám na tváři měla sešitý a čelo zalepené. Zlomené zápěstí měla v ortéze. Pohladil ji po vlasech. Otevřela oči.
„Ahoj.“pozdravila unaveně.
„Ahoj. Jak je ti?“zeptal se John.
„Já…ani nevím.“
„Bez urážky, ale vypadáš hrozně.“poznamenal John. Nic na to neřekla, jenom se pousmála.
„Pamatuješ si, co se stalo?“zajímal se John.
„Tak trochu.“
„A řekneš mi to?“zeptal se opatrně. Začala potichu povídat.
„…bylo mi jasné, že když to tam napálím, tak to bouchne. Takže jsem všechno vypla…zavřela přepážku…a vrhla se mezi sedadla.“dokončila povídání.
„To a chudáci stromy tě nejspíš zachránilo. Kellerová říkala, že budeš v pohodě.“
„Jo.“na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: „Víš,c o se stalo s těma lidma z vesnice?“
„Jsou mrtví.“odpověděl.
„Aha.“hlesla a po další odmlce řekla: „Mohli jsme mít dítě, kdybych tě poslechla.“
„Důležité je, že jsi v pořádku ty.“
„Je to moje vina.“zašeptala a po tvářích jí zase začaly stékat slzy.
„Meggy…poslouchej mě a to dobře, ano? Nikdo tě z toho neobviňuje a ty by ses neměla obviňovat taky. Zkus si zdřímnout, ano? Za poslední dva dny toho bylo hodně. Počkám tu dokud neusneš, dobře?“ Mac jenom přikývla a zavřela oči. Během pár minut spala.

Napište zase názory,pls

Děkuji za další část, ach jo, proč končí smutně sakra ...je skvělá, opravdu mě dostala. Jen tak dál, snad brzy přibude další díl...víš, že je to jak droga?

Další díl bude asi tak odhadem v pondeli...nebo kdyz to pude rychle, tak zitra vecer. Uvidime, uvidime, uvidime...řekl slepy

Další povídka...Major Winterson dostal 1. samostané velení na Atlantis, ktere ale nevyslo podle jeho predstav.

Měsíc poté

„Můžeme?“zeptal se John Mac.
„Jo, můžeme.“přikývla Mac a začala pomalu vstávat z postele, na které strávila víc jak tři týdny. Pomalu se vzpamatovávala ze všech zranění, která utrpěla, když se zřítila. Odřeniny a modřiny většinou zmizely, tedy až na šrám na tváři - ten jakoby se hojil schválně nejpomaleji. Zlomená žebra se taky dávala do pořádku a ortézu, kterou měla na zlomeném zápěstí, jí Kellerová sundala před pár dny. Nejhorší stále byla zlomená noha. Jennifer jí před pár dny dovolila se pomalu procházet a dneska jí dokonce povolila menší procházku s Johnem.
Když vstala, John ji přidržel, protože se dost nebezpečně zakymácela. Zraněná noha jí ještě pořádně neudržela.
„Dobrý?“zeptal se.
„Stojím, takže dobrý.“odpověděla Mac.
„Tak pojď.“pobídl ji. „Kam chceš jít?“zeptal se po chvíli.
„Ven. Chci ven.“usmála se na něj.
Za pár minut došli na jednu z teras. Vešli na ni, Mac se opřela o zábradlí a pořádně se nadechla. Byl krásný, teplý, slunečný den, vzduch voněl mořem a foukal jemný vítr. Pro Mac, která nebyla venku celé týdny, to bylo jako vysvobození. Po chvíli se ozval John:
„Je ti dobře? Poslední dny jsi nějaká tichá.“
„Je mi fajn. Prostě jenom…nic to není.“a usmála se.
„Neumíš lhát. Ne v těchhle věcech. Tak to vyklop. Co se děje?“ Mac si povzdechla a jenom řekla: „Zmizely.“
„Kdo?“nechápal John.
„Schopnosti. Jsou pryč. Já, jak mi bylo líp, jsem to zkoušel, jenom tak a ono se prostě nic nestalo.“vysvětlila.
„Třeba se jenom dostatečně nesoustředíš.“navrhl John. „Nebo…nemůže to být tím, co se ti stalo?...prostě něco jako…“
„…blok?“doplnila jeho úvahu.
„No, proč ne… Bude to dobrý, uvidíš.“snažil se ji uklidnit.
„Já…asi jsem na ně začala spoléhat až moc.“
„Zvládla jsi to předtím, zvládneš to znova.“prohlásil John.
„Já vím, ale když jsem je měla, byla jsem…jistější. Dokázala jsem odhadnout další krok, věděla jsem, co si kdo myslí…chybí mi to.“přiznala. John na to nic neřekl. Bylo mu jasné, že ji to trápí, ale byl přesvědčený, že když to zvládla předtím, zvládne to zas.
„Hele, co takhle jít se podívat za Rononem a Wintersonem? Jsou v tělocvičně.“navrhl po chvíli.
„Tak jo.“souhlasila Mac. Po pár minutách tam došli. Ronon s majorem byli zrovna v „nejlepším“, takže se Mac a John posadili na lavičku a chvilku se dívali. Už od začátku jim bylo jasné, kdo vyhraje. Nepletli se. Ronon se vyhnul pokusu George urazit mu hlavu, zohnul se a praštil ho do kolena. Winterson vyjekl a svalil se na zem. Po chvilce se začal sbírat.
„Přišla ses jenom podívat, nebo si zatrénovat?“zeptal se Ronon Mac.
„Podívat.“odpověděla s úsměvem. „Jsem ráda, že většina modřin zmizela a po tréninku s tebou vždycky nějaké mám. A krom toho…sotva stojím.“
„Škoda. S nikým není taková sranda.“postěžoval si Ronon.
„Nikdo spíš nevydrží tak dlouho jak já, co?“zašklebila se. Ronon přikývl.
„Chci být při vašem prvním tréninku, madam.“zafuněl Winterson.
„Proč?“
„No, chci vidět výsledek.“odpověděl stručně. „Za jak dlouho se vrátíte do aktivní služby?“zajímal se dál.
„Proč? Chybím vám?“zajímala se s úsměvem.
„Ani ne.“odpověděl Winterson, ale Mac se jenom pousmála. Dobře věděla, že to byl on, kdo ji našel a slezl kvůli ní do rokle.
„Já jenom, že už bych i někam šel.“zatoužil Winterson.
„Však běžte, já vás nedržím.“řekla celkem překvapeně Mac. „Krom toho, já budu zpátky nejdřív tak za měsíc.“dodala a celkem posmutněla. „Ale než vyrazíte, tak se za mnou stavte. Chci aspoň vědět, kam jdete.“
„Dobrá, tak jo.“přikývl George.
Další den ráno se major Winterson zastavil za Mac na ošetřovnu.
„Dobré ráno.“pozdravil.
„Dobré. Tak jste se dočkal - jdete ven.“usmála se Mac.
„Jo. Jdeme na M2G 236. MALP tam zachytil stopy naquadahu…“
„Naquadahu? Ten je přece jenom v Mléčné dráze. Co vím, tak tady ho nikdo nemá…žádná planeta.“namítla Mackenzie.
„No a proto posílají nás, abychom to zjistili.“vysvětlil George s úsměvem.
„HM, tak si to užijte.“řekla Mac sklesle, a když se major Winterson otočil k odchodu, dodala: „Buďte opatrní. Všichni!“ Major jenom mávl rukou, jako že rozumí.
O pár minut později už na Wintersona čekal zbytek SG-16 u brány.
„Už jdu. Omlouvám se. Byl jsem ještě za plk. Blackovou.“volal Winterson sbíhající ze schodů.
„Jak je jí?“zeptal se Daniel.
„Stejně jako včera. Myslím, že se začíná nudit.“odpověděl.
„Kdo by ne, že? Vždyť je tam zavřená…jak dlouho? Skoro 4 týdny. A kdo ví, kdy se vrátí zpátky do aktivní služby.“podotkl O´Connor.
„Kellerová říkala, že pokud všechno půjde jako doteď, mohla by se vrátit do měsíce…tedy, pokud všechno půjde dobře, jak jsem už řekl.“dořekl major po tom, co prošli bránou.
„Kde je ta vesnice?“zeptal se O´Conner.
„Asi 10 minut cesty.“odpověděl mu Daniel. Pomalu se vydali po kamenité cestě skrz něco jako tropický prales.
„Bože, to je hic! Celkem závidím Mac. Je si pěkně na Atlantis, není jí horko, zatímco my…my se plahočíme v tomhle šíleném vedru na planetě, kde má být…“stěžoval si George.
„…naguadah.“dopověděl Daniel. „Podívejte, támhle je ta vesnice.“ Ukazoval směrem, kde byla. Za chvilku došli až k ní. Byla to malá vesnička s pár domečky, náměstím, které mělo uprostřed kašnu a pár krámky s bylinkami, kořením a dalším zbožím. SG-16 pomalu vešla dovnitř jednoho z nich.
„Dobrý den, jsme…“začal Daniel, ale žena, která seděla za pultem, ho přerušila. „Vím, kdo jste i proč jste tady. Náš král vás očekává. Tudy prosím.“a ukázala rukou za sebe, kde byly malé dveře.
„Jak to můžete vědět?“zarazil se Winterson.
„Jsem Věštkyně a vy pane,“ukázala na majora, „vy byste si měl dávat pozor. Možná už tady dlouho nebudete.“
„Tohle vždycky potěší.“ušklíbl se George. Nevěřil jí. Jenom pokrčila rameny.
„Tak jdete?“pobídla je netrpělivě. Neochotně vstoupili. Místnost byla neútulná, po stěnách visely hnědé chlupaté koberce a páchlo to tam vlhkem, uprostřed byl obdélníkový stůl a kolem něj 5 židlí. Na jedné z nich seděl obtloustlý a zarostlý muž, oblečený v těžkém zatuchlém kožichu.
„Vítejte! Dlouho očekávali jsme vás. Ale cíl cesty vaší neznámý nám jest. Giland I. Veliký jméno mé.“přivítal je.
„Dobrý den…když jste nás teda čekali, tak přejděme k věci.“zkonstatoval to George jednoduše.
„Ano, ano.“pokýval hlavou Giland a pak se zarazil. „Kde jest ta mladá dáma, která s vámi přijíti měla?“
„Mladá dáma?“nechápali.
„Světlé vlasy, modré oči…“a dál se nedostal, protože Winterson vyprskl smíchy. „Jo tahle mladá dáma! Upřímně? Mac je všechno jenom ne dáma.“
„A kde tedy je?“zajímal se dál král.
„Doma.“odpověděl stručně O´Connor.
„Proč nepřišla?“nedal se odbýt.
„Je zraněná. Nic pěkného. Zlomená noha, žebra atd.“odpověděl George.
„To je škoda! Podle věštby se měla ženou mou stát.“
„Tak ta bude zklamaná.“prohlásil ironicky George. „Ale teď teda k tomu, proč jsme tady.“pokračoval. „Chtěli…potřebujeme něco od vás…ehm…říkáme tomu naquadah a je to pro nás moc důležité.“
„Naguadah…ano ten známe, ale nemůžeme vám ho dát. Je to odkaz našich Předků. Tvoří celou naši zemi. Bohužel.“
„Neřekli jsme dát a taky nechceme všechno. Můžeme vám nabídnout…léky, péči, zásoby, zbraně…vědomosti.“vložil se do toho Daniel.
„Je mi líto.“opakoval Giland.
„Co za to chcete?“pobídl ho Winterson.
„Tu ženu.“
„Kromě ní. Není to zboží, ale bytost.“
„Tak v tom případě se asi nedohodneme. Lituji.“
„Jo, já taky.“utrousil George a s neobvyklou rychlostí vytasil zbraň.
„Takže, můžeme se dohodnout nebo…“
„Neobměkčíte mě. Je mi líto, nejde to. Bez naquadahu by naše planeta zanikla.“trval na svém král.
„Kulový!“vykřikl George a už se nadechoval k další větě, ale Daniel byl rychlejší.
„Opravdu není nic, co byste chtěli nebo potřebovali?“
„Ne. Všeho máme dostatek.“
„Majore, položte tu zbraň. A vy přemýšlejte! Opravdu není nic?“
„Nic.“
„Dobře, takže úkol jsme splnili. Jdeme domů.“prohlásil George a sbíral se k odchodu.
„To nemůžeme!“namítl Daniel.
„Ale ano, Danieli. Můžeme!“vyštěkl major a vyšel z místnosti.
„Šlo to i jinak. Mohli jsme to ještě zkusit.“zlobil se Daniel. „Mac by to udělala jinak.“
„Jo, jenže já nejsem Mac. Mimochodem, ta by mu vrazila hned.“odsekl Winterson. „Zadejte adresu.“štěkl na O´Connera. Za chvilku byli na Atlantis.
„Jak to šlo?“zeptala se Sam, když prošli bránou.
„Špatně.“odbyl ji George a už byl na odchodu.
„Máte se stavit za Mac. Všichni.“zavolala za ním. Neodpověděl.
„No, my tam půjdeme hned.“ozval se Daniel. Sam jenom přikývla.
Daniel s O´Connerem pomalu došli na ošetřovnu. Viděli Kellerovou, jak vybaluje nějaké léky, a tak k ní zamířili.
„Ahoj.“pozdravila.
„Ahoj. Můžeme za Mac?“zeptal se Daniel.
„Spí.“
„Spí? Teď? Ve čtyři odpoledne?“podivil se.
„Co se divíte? Vždyť je zraněná, má v sobě 7 druhů prášků a krom toho se nudí. Co byste dělali vy?“
„Hm.“zabručel Daniel. „Tak my počkáme, dokud se nevzbudí.“ Prošli kolem Jennifer a sedli si na jednu z volných postelí.
„Když už jste tady, uděláme prohlídku, co vy na to?“navrhla doktorka. Oba pokrčili rameny. „Třeba.“
Za chvilku už byli hotoví, a tak se zase posadili na tu volnou postel a čekali. Najednou se ozvala strašná rána.
„Co to sakra bylo?“vyjekla Mac, kterou to vzbudilo.
„Promiň, já jenom…zakopl jsem a ono to spadlo.“omlouval se Rodney, který se objevil ve dveřích.
„To nic.“ujistila ho Mac a držela se za žebra, protože se posadila právě takovým způsobem, jakým neměla.
„V pohodě?“zeptala se jí Jennifer.
„Myslím, že jo.“přikývla Mac.
„Fakt se omlouvám.“
„To je dobrý, Rodney, opravdu.“ujistila ho. „Vy už jste zpátky?“zeptala se udiveně Daniela a O´Connera, když je postřehla.
„Jo, Winterson sice málem zastřelil krále…“
„…vy jste přišla o potencionálního manžela…“
„…a naquadah stejně nemáme…“
„…ale nikdo při tom aspoň neumřel.“vysvětlili jí, co se stalo a Mac se rozesmála. „To se taky počítá.“dodala. „Kde je vůbec Winterson?“
„Těžko říct.“
„Jsem tady.“ozvalo se nabručeně ode dveří.
„No, živý a zdravý. Dobrá práce.“pochválila ho ještě rozesmátá Mac.
„Jo, jenže bez naquadahu.“zavrčel George. „Určitě z toho máte radost, co? Nemohla jste se dočkat, až se mi něco nepovede!“
„O čem to proboha mluvíte?“vůbec nechápala Mac.
„Víte, že jste strašná mrcha? Už vám to někdo řekl?“
„Ne, až teď vy, ale hádám, že vám to moc nevadilo, když jste se po mě tehdy sápal, co?“odsekla Mac a celkem ji potěšilo, když viděla, jak Winterson zrudl.
„To říká ta pravá. Vždyť na vás s Sheppardem naráží všichni a všude. Chováte se jako děvka!“vyhrkl. Mac vstala z postele s takovou rychlostí, kterou by do ní teď nečekal. Vypadala jako by měla každou chvíli něco zapálit.
„Zopakujte to!“vyzvala ho takovým tónem hlasu, že všichni málem o krok couvli.
„Nevím, proč jste si mě vybrala do týmu. Možná je to proto, aby jste si mohla dokázat, že jste lepší, než já?! Možná proto…“
Prásk…major nestačil dopovědět větu. To už bylo na Mac moc a dala mu facku.
„Nepotřebuju si nic dokazovat.“odpověděla klidně. Winterson vypadal jako kdyby do něj udeřil blesk, pak se otočil a vydupal z místnosti.
„Wow, tak ta sedla.“prohlásil Rodney. „Slušné.“
„Ne, to teda nebylo slušné.“odsekla Mac a posadila se na postel. „Nějak jsem se neudržela.“
„To se občas stává.“snažil se ji povzbudit Daniel.
„Nemělo by.“ Vypadala, že se zlobí sama na sebe.
„No, my jdeme.“ozval se po chvíli ticha O´Connor a všichni přikývli.
„Zatím.“rozloučili se ještě.
„Jo, ahoj.“odpověděla Mac a zalezly zpátky pod peřinu. Původně chtěla ještě spát, ale po chvilce začala přemýšlet, proč se k ní Winterson takhle chová. Vždyť se k němu snaží chovat mile, ale ono to asi panu Dokonalému nestačí. Pomalu docházela k přesvědčení, že by se měla co nejdřív vrátit, protože s takovou jí zvlčí celý tým a usměrňovat je by se jí 100% nechtělo.

Tak pls. zase názory...děkuji ...

mackenzie nadherne nadherne som sa vratil po viiikende a super citanko... gratulujem ti k nadhernym dielom... a Love story medzi Johnom a Meg

ho ho, tak teda konec bych takový nečekal,.. Co se z toho vyklube bude opravdu zajímavý..

Wow, tak to jsem opravdu nečekala...honem další, zajímá mě, co to do majora vjelo ...Jinak jako vždy, skvělá práce!

Díky za pochvalu - to se taaak dobre cte.
Mam uz prepsanych par dilu dopredu, takze tady budou pribyvat obden vecer, tzn. zacneme zitrkem a pak ve stredu vecer v patek vecer a tak dale. ¨
Nemuzu vám to tady dat prece naraz, ze? A krom toho, za chvilku by mi dosli dily:-)...zacnu zitra ve skole psat povidku cislo 29, jenom pro predstavu.¨

Obden nééé, to nevydržím! Co takhle víkendové balíčky? Ty by nebyli? 1+1? Ne? Škoda
Dvacet devět, holka, ty teda valíš! Tý jo, to budu o prázdninách pryč a nebudu stíhat číst! To bude utrpení...každopádně díky!

Moony: neboj budes stihat cist, o prazkach to tak nebude...taky budu semtam pryc...vzdycky napisu

mec pocuj cez prazky by si mi to nemohla posielat na mail bo idem na cele dva mesiace fuc a potom to naraz citat to by bola smrt.. vdaka

Nemohla by jsi udělat akci?? třeba 20 povídek za stovku?? )) Já jen že umírám tím že nemám co číst A tvá povídka je opravdu super

Mám nápad, budeme skandovat...my chceme více částí, my chceme více částí a dárkové balíčky na víkendy Pardon, nechala jsem se unést...vážně je to skvělé

moony iba trosku....

ale nie tak mec pise velmi chytlave poviedky..to sa musi uznast..)

Takže štít jumperu dokáže ochránit před dronem,ale kompletně selže,když se na něj vystřelí nějakou prťavou raketkou?

Toto je spoiler!!!:

PLOT HOLE

Pako: Detail no se stane , ale byla to strela navrzena pro wraitsky kriznik - pro jeho sestreleni - tak proc by to nemohlo sundat jumper dolu?
Pokud chces videt opravdovou chybu tak se podivej na SGA 3. sezonu The Ark a v 15 minute a +- 21 - 22 vterine tam je na palubni desce je rozjezena Snickerska

Tak další povídka....

Návrat

„Připravená?“zeptal se John Mac.
„Myslím, že jo.“odpověděla mu s úsměvem a připravila si zbraň. Stáli před bránou a Mac měla po dvou měsících zase velení a šla ven. Vypadala jako by byly Vánoce. Winterson s ní sice nemluvil a Daniel a O´Connerem se od ní snažili vyzvědět, co se stalo tehdy večer, ale teď jí to bylo úplně jedno.
„Ta planeta…jmenuje se jako to auto…no…“nemohl si vzpomenout Rodney.
„Altea.“odpověděla Mac a dívala se na právě otevřenou bránu a i když se těšila, nemohla se zbavit pocitu strachu.
„Jo.“přitakal Rodney.
„Jsou tam zbytky antické civilizace a spousta textů na překlad.“těšil se Daniel.
„Jo, ráj přímo pro tebe. Tak jdeme.“pobídla je Mac, ale sama se těsně před bránou zastavila.
„Dobrý?“staral se John.
„Jo, je mi fajn. Já jenom…to nic.“dořekla a prošla. John jenom pokrčil rameny a prošel za ní.
Altea mohla být kdysi hezká planeta, ale teď vypadala, že má hodně za sebou. Nebyly tam žádné zelené stromy ale jen zbytky kmenů a keřů a na obloze přes mraky nebylo vidět slunce. Na zemi se povalovaly zbytky koster nějakých zvířat.
„Tady bych nechtěl být na dovolené.“konečně se ozval Winterson.
„Vždyť vás tady taky nikdo neposílá.“pospíšila si s odpovědí Mac.
Daniel, který nechtěl, aby se ti dva zase pohádali, se zeptal:“Kde je vůbec Teyla?“
„Je s malým na nějaké planetě. Nevím proč.“odpověděl Ronon.
„Hm…tamhle něco je.“ožil najednou Rodney.
„Je to antický sloup. No aspoň něco.“poznamenal Daniel.
„Tak do práce. My budeme hlídat.“pobídla je Mac a společně s Johnem, Rononem a Georgem se posadila na kameny.
„Tak co a načatým večerem?“zeptal se John a otočil se k Mac. „Nejdem se projít?“a lišácky zamrkal. Mac jenom protočila oči.
„Johne? Ty myslíš jenom na dvě věci, a to na jídlo a na…“nedopověděla větu, protože se ozval Rodney.
„Tohle je…byla antická laboratoř. Prováděli tu nějaké pokusy.“
„Jaké?“zeptal se Ronon.
„Tak daleko jsme se nedostali.“
„Fajn, máte čas.“řekla Mac a vstala.
„Kam jdeš?“zajímal se John.
„Nikam, jenom mám mravence v noze.“
„Horší by bylo, kdybyste je měla někde jinde.“odsekl Winterson, taky vstal, poodešel kousek dál a opřel se o jeden ze zbývajících kmenů. Mac na to nic neřekla. Neměla chuť se hádat.
„Už to máme! Prováděli tu pokusy na Wraithech. Snažili se najít způsob, jak jim zabránit v krmení, ale Wraithové to tu zničili dřív, než něco objevili.“shrnul Daniel ve zkratce to, co bylo napsané na sloupu.
„Smutné.“poznamenal Winterson a najednou se prudce rozběhl směrem k Mac.
„Co to…?“nechápala, ale George se odrazil a skočil k ní. Ozval se výstřel a major zůstal nehybně ležet. Během pár chvil se na ně odevšad střílelo. Všichni se schovali, jenom Mac pořád hleděla na Wintersona.
„Mackenzie, pojď!“zařval John, chytl ji za ruku a zatáhl za kameny.
„Co to sakra děláš? Chceš se nechat zabít?!“
„Já…on…to je jedno.“řekla nakonec, nabila a začala střílet.
„Jsou to Génie.“zakřičel po chvíli Ronon. Měl pravdu, protože se po chvíli ozval jejich velitel.
„Přestaňte střílet, chceme si promluvit.“
„O čem?“zakřičel v odpověď John. Mac mezitím naznačila Rononovi, ať k nim dostane Wintersona.
„O plukovníkovi Blackové! Je mi líto, ale ta první střela patřila jí.“ Mac zbledla. Za chvilku zakřičela:“Co sem vám sakra udělala? Co?!“
„Máte zvláštní…řekněme nadání a…“
„Už ne!“přerušila ho.
„Prosím?!“nechápal velitel.
„Od té doby, co jsi mě střelil a následně sestřelil dolů, ty parchante!“
„Chceme jenom vzorek tvojí krve.“snažil se jí přesvědčit Sambora.
„Když jsi mě střelil, bylo tam krve dost.“odsekla Mac a snažila se zastavit Wintersonovo krvácení, po tom, co ho tam Ronon dotáhl. Mac si pomyslela, že ty vesty přece jen možná k něčemu jsou, protože většinu střely chytila, ale i tak to nevypadalo dobře. Major skoro nemohl dýchat, z úst mu tekla krev a z rány krvácel víc, než bylo nutné. Mac se snažila co mohla, ale moc to nešlo, a taky neměla čím, protože všechny obvazy už spotřebovala.
„Takže s náma nepůjdeš?“zkusil to Sambora ještě jednou.
„Hele, mohla jsem se stát královnou a ty chceš, abych šla s tebou?!“odsekla a snažila se zjistit, kde Sambora je a odkud by bylo nejlepší ho trefit. Došla k názoru, že by bylo nejlepší ho ještě na chvilku rozptýlit.
„Stejně odsaď neodejdeš živý! Tahle planeta bude poslední místo, které uvidíš!“
„Pokud mě zabiješ, nebude pro tebe jediné místo, kde by ses mohla schovat a vždycky bude někdo, kdo tu bude místo mě!“
„Nehodlám se schovávat!“štěkla Mac a podívala se, kolik jí zbývá nábojů - jeden. Měla jenom jeden pokus a na Samboru měla teď celkem dobrý výhled. Rozhodla se během vteřiny. Vstala, namířila a vystřelila. Trefila, ale vypadalo to, že ne tam, kam chtěla.
„Sakra!“zanadávala. „Máš náboje?“zeptala se Johna.
„Došly.“
„Musíme se dostat na Atlantis. A to rychle.“řekla Mac a dívala se při tom na Wintersona. John přikývl.
„Co chceš dělat?“zeptal se.
„Já nevím.“přiznala. „Vemte ho a projděte bránou.“navrhla.
„A tebe tu nechat? Mackenzie, já tě jednou zabiju sám, přísahám.“
„Máš jiný nápad?“ Ale než stačil John odpovědět, ozval se Sambora.
„Co takhle si to vyřídit ručně, maličká?! Pokus to byl dobrý, ale nevyšel.“
„Dobře, ale všichni složí zbraně!“přikývla Mac.
„Jak chceš. Složte zbraně.“přikázal Sambora a všichni jako vojáci opravdu odložili zbraně.
„Složte je taky.“řekla zbytku Mac. Neochotně poslechli. „Fajn a teď mě všichni dobře poslouchejte. Jakmile nebude dávat pozor, vemte Wintersona a dostaňte ho na Atlantis. John bude velet…bez řečí!“dodala, když viděla, jak chce Sheppard protestovat.
„Zůstanu tady.“nabídl se Ronon.
„No dobře, ale zbytek půjde.“ Mac vstala zpoza kamenů a vyšla na malý plácek před ruinami.
„Dobře maličká, když vyhraješ, můžeš jít, když ne…zabijeme tvé přátele a ty půjdeš s náma.“nabídl Sambora a vyšel taky.
„Přijímám.“přikývla Mac. Oba se postavili proti sobě.
„Nevyhraješ!“sykl Sambora a s těmito slovy sebral větev a zaútočil.
„Vsaď se!“vybídla ho Mac mezi uhýbáním. Žádná další větev podobné té, co si vzal Sambora, tam nebyla, a tak ji nezbylo nic jiného, než uskakovat.
„Co tu tak tancuješ?“rýpal Sambora.
„To víš, trénovat se musí.“odsekla Mac a podařilo se jí Samboru kopnout pod kolena a tím získala navrch. Chvilku to vypadalo, že Mac vyhraje, ale Sambora ji kopl do holeně, přesně do té, kterou měla zraněnou. Mac zakřičela a spadla na zem, kde zůstala ležet.
„Vypadá to, že jsem vyhrál, co?“zasmál se škodolibě Sambora.
„Nikdy!“zavrčela Mac, a jak tak nad ní stál, podkopla mu nohy a vyškrábala se nahoru. Sambora vytáhl nůž.
„Nemělo to být beze zbraní?“zeptala se Mac, která si všimla, že zbytek týmu se sune pryč a nehodlala připustit, aby si toho kdokoliv všiml.
„To je zbraň? Smůla.“opáčil a znova zaútočil. Mac se mu vyhla a odkopla ho pryč. Sambora vstal a hodil po ní ten nůž, Mac ho chytla a odhodila pryč. Vykryla ještě pár úderů, když na ni zaútočil znova, chytla mu ruku, rychle vytáhla svůj nůž a sekla. Minula těsně krk, takže nůž sjel po paži. Sambora ji odkopl, Mac spadla a on ji začal škrtit. Snažila se ho ze sebe setřást, ale byl moc těžký a taky jí seděl na ruce, ve které měla nůž a druhou měla zkroucenou pod sebou. Snažila se popadnout dech, ale on ji držel tak pevně, že neměla šanci. Pak si vzpomněla na všechno, co se stalo. Na to, že mohl za to, že se zřítila, že byla dlouho zavřená na Atlantis a taky na to, že kvůli němu přišla o dítě. Když pomyslela na dítě, popadl ji takový vztek, že měla sílu ho nohama shodit a situaci obrátit. Seděla na něm, prudce oddechovala a nůž držela přesně nad jeho srdcem.
„Tak to udělej.“pobídl ji. „Nemáš na to.“dráždil ji.
„Nejsem vrah.“řekla a slezla. Nůž schovala a otočila se k odchodu. Sambora se ušklíbl a vzal svůj, který ležel pohozený opodál.
„Mac!“zavolal varování Ronon, který celý souboj sledoval, ale Mac byla rychlejší. Rychle nůž zase vytáhla a hodila. Zasáhla Samboru přímo do srdce.
„Tys… to udě…udělala.“vydechl nevěřícně Sambora ležící na zemi. Mac k němu došla a chytila rukojeť nože.
„Jo, nemysli si, že kvůli tomu neusnu.“s těmito slovy nůž vytrhla. Sambora byl mrtvý a věděli to i jeho vojáci, protože se kolem něho shromáždili. Mac nečekala a s Rononem se rozběhli k bráně.
„Neplánovaná aktivace. Přijímám kód od plk. Blackové.“hlásil seržant u brány.
„Pusťte je.“řekl John a sbíhal po schodech, zatímco Ronon s Mac se objevili. Když viděl, že jsou oba v pořádku, spadl mu kámen ze srdce.
„V pořádku?“zeptal se, i když odpověď znal.
„Jo.“odpověděla Mac a John ji objal. Celkem ji to překvapilo, ale opětovala mu to.
„Bál jsem se.“zašeptal jí do ucha. Jenom se usmála.
„Jsem v pohodě.“zopakovala.
„Sambora?“zeptal se John.
„Mrtvý.“odpověděla stručně. „Jak je Wintersonovi?“
„Ještě ho operují. Kellerová říkala, že to vypadá na plíce.“
„Měla jsem to být já, ne on. Střílel po mě, ne po něm.“řekla Mac a sedla si na schody. „Jestli umře…“
„Neumře. Zvládne to. Je stejně tvrdohlavý jako ty a tys to taky nevzdala.“uklidňoval ji John. Jenom přikývla.
„Jak to, že se tam objevili?“zeptala se najednou.
„Kdo?“
„No ti Genii. Neměli tam co dělat! Tak proč tam sakra byli?“
„Náhoda?“navrhl John.
„Nevěřím na náhody. Ne na takové.“trvala na svém Mac.
„Ale nikdo jiný, krom pár lidí odsaď nevěděla, kam jdeme.“namítl John. Mac na to nic neřekla. Po chvilce se zvedla a chystala se k odchodu.
„Kam jdeš?“
„Na ošetřovnu. Třeba jestli nemám v hlavě nějakého brouka.“
„Půjdu s tebou.“
Během cesty nepromluvil nikdo z nich ani slovo. Když tam došli, viděli Jennifer, jak si svléká plášť. Zamířili k ní.
„Jak je Wintersonovi?“zeptala se Mac.
„Uvidíme. Jestli přežije prvních 24 hodin, měl by se z toho dostat. Ta střela totiž prošla vestou. Nevím, na co je nosíte.
„Vyztužené mají pořád v SGC. Pokračuj.“vysvětlila Mac.
„Zlomilo mu to 2 žebra, pohmoždilo levou plíci a jedno z těch žeber mu ji propíchlo, ale dýchá sám, tak aspoň něco.“
„Měla jsem…“začal Mac.
„Mackenzie, prosím tě, zmlkni.“zarazil ji John.
„Víš vůbec, co jsem chtěla říct?“
„Jo, že jsi to měla být ty.“odpověděl.
„Těsně vedle.“odsekla a šla si lehnout pod skener.
„Tak cos chtěla říct?“
„Chtěla jsem říct, že jsem to měla vědět. Měla jsem je cítit.“odpověděla mu, když zase vstala.
„Říkala jsi přece, že ti to nejde.“
„To je právě ono, mělo by a ono to prostě nejde, a kdybych se stůj co stůj nechtěla vrátit, nemuselo by se to stát. Takže je to moje vina, ať se na to díváš, jak chceš.
„Když myslíš.“pokrčil rameny John.
„Jsi úplně v pořádku.“oznámila Jennifer.
„Jseš si jistá? Protože být tebou, tak jí ještě vyšetřím hlavu, třeba jestli se nepraštila.“řekl John naštvaně a odešel.
„Co?“nechápala Jennifer.
„Nech to plavat. Dej mi prosím vědět, když se něco změní, ano?“
„Bez obav.“
Mac odešla k sobě do pokoje a praštila sebou na postel. Chvilku tak ležela, ale pak si uvědomila, že je ještě pořád ve špinavé uniformě, a tak ji ze sebe sundala, hodila na zem a šla se osprchovat. Ve sprše se snažila smát z rukou krev. Šlo to těžko, protože od té doby, co se snažila zastavit krvácení, uplynuly hodiny, takže krev měla čas zaschnout. Asi po čtvrt hodině se jí to konečně povedlo. Byla ráda, protože už jí ruce začínaly bolet od toho drhnutí. Přešla na hlavu.
„Mac? Jsi tady?“ozvalo se zpoza dveří.
„V koupelně.“odpověděla.
„Mac?“opatrně ji oslovil John, který vešel dovnitř. Dost ho překvapilo, jak koupelna vypadá. Všechny na Atlantis byly sice stejné, měly něco jako sprchový kout zkřížený s vířivkou a umyvadla, ale Mac si do rohů dala umělé kvítka, takže to vypadalo úplně jinak.
„Co chceš?“
„Chtěl jsem se omluvit…za to, co jsem řekl.“vypáčil ze sebe John.
„To je dobrý.“odvětila.
„Co děláš?“
„Co bys řekl, že se tak dělá ve sprše? Myju si hlavu.“odpověděla mu.
„Nechceš pomoct?“zeptal se John a doufal, že bude souhlasit.
„Johne, hlavu si zvládnu umýt sama…“
„Sakra.“zašeptal slyšitelně John.
„…ale záda ne, tak kdybys byl tak hodný.“
„S radostí.“řekl John a odhrnul závěs. Pokaždé, když ji viděl svlečenou, měl dojem, že nic jiného neexistuje. A teď, když byla navíc mokrá, měl dojem, že se ocitl v nebi. Chvíli se na ni jenom díval.
„Nechtěl jsi mi umýt záda? To bych to rychleji měla sama.“řekla s úsměvem a podívala se na něj.
„Jsi nádherná.“zašeptal a políbil ji na krk.
„Záda.“upozornila ho, ale nechala ho tak.
„Čert to vem.“
„To je fakt.“pomyslela si a nechala ho, ať si dělá, co chce.
Mac jenom zabručela a zacvakla budík. Podívala se na hodiny-2:20 ráno a v 2:30 jí začínala služba. Potichu vstala a začala se oblíkat.
„Kam jdeš?“zeptal se rozespalý John.
„Mám službu. Spi dál.“odpověděla, dala mu pusu a odešla.
Cestou se stavila ještě v jídelně pro kafe a pak zamířila do kontrolní místnosti.
„Jdete na čas, madam.“pochválil ji major Lorne, který měl do té doby službu.
„Víte, jakou mi to dalo práci?“usmála se na něj.
„Nevypadáte tak.“sklonil jí poklonu.
„To poděkujte lidem z kosmetických firem.“ušklíbla se.
„Tak já mizím. Klidnou službu.“
„Hm, kéž by. Dobrou noc.“ Mac ještě zapsala pár věcí a zkontrolovala hlášení.
„Kdyby mě někdo hledal, budu na ošetřovně.“oznámila potom seržantovi.
„Ano, madam.“
Cesta na ošetřovnu jí trvala mnohem déle než obvykle, protože se zastavovala všude, kde bylo vidět ven. Milovala pohled na Atlantis v noci. Byla to jedna z mála věcí, které jí na noční službě nepřipadly hrozné. Když došla na ošetřovnu, všude byla tma a ticho. Tohle ji celkem překvapilo, protože věděla, že aspoň jeden doktor tu zůstává.
„Baf!“ozvalo se za ní a někdo ji šťouchl do boků.
„Do prčic.“zanadávala, otočila se a za ní stála Kellerová. „Lekla jsem se! A ještě jsem na sebe vylila horké kafe.“
„Promiň, to jsem nechtěla. Jseš spálená?“omlouvala se Jennifer.
„Trochu ruku, ale to je dobrý.“odpověděla Mac a otírala si kávu z uniformy. „Byla čistá.“postěžovala si.
„Fakt se omlouvám, netušila jsem…“
„To je dobrý. Jak se Wintersonovi?“opakovala Mac.
„Před chvilkou se probral. Nechtěla jsem tě budit. Tahle hodina je celkem nekřesťanská na buzení.“ Mac jenom přikývla.
„Můžu za ním?“
„Na chvilku. Ale když po tobě začne štěkat, tak odejdi. Pořád je na tom dost špatně.“varovala ji Kellerová a zavedla ji k němu.
„Dobře.“souhlasila Mac. „Taky opravdu nemám náladu se ve 3 ráno hádat.“a otevřela dveře.
Major Winterson vypadal, že spí. Mac si sedla na volnou postel a čekala. Za chvilku se zavrtěl a otevřel oči.
„Přišla jste se…na mě podívat?“zeptal se. Mac jenom přikývla.
„Noční?“hádal George a sklouzl pohledem na hrnek s kafem.
„Jo a stejně se nic neděje, tak jsem tady. Jak je vám?“
„Už nejspíš vím, jak bylo vám.“
„Nezlobte se, ale nevíte. Nemáte ani ponětí, jak mi bylo.“
„Vypadá to, že jsme si to prohodili.“změnil téma Winterson.
„Jo, nejspíš jo. Budete za pár týdnů v pohodě.“
„Už teď se nudím.“
„Jsem tu jenom na skok, tak se vyspěte.“ A sotva to dořekla, spustil alarm. „Sakra.“
„Plukovník Blacková do prostoru brány.“
„To není dobré.“zkonstatovala Mac a rozběhla se ke dveřím. Když jimi probíhala, ještě křikla: „Dobrou noc.“a zmizela.
„Co se děje?“zeptala se, když doběhla.
„Něco nám ruší štít. Chvílemi vypadává a vytvořila se červí díra. Oznámil seržant.
„Sežeňte McKaye.“řekla jednomu vojákovi a pak zavolala vysílačkou: „Bezpečnostní týmy 1 a 2 do prostoru brány, rychle.“ Během pár vteřin tam naběhli. Mac k nim sešla dolů.
„Udržujte pozici. Kdyby někdo procházel, palte. A dejte mi prosím někdo zbraň.“vydala pokyny. Jeden z vojáků jí podal devítku.
„Nemuseli jste mě vytáhnout z postele ve 4:20 ráno, když jsem nevyspaný…“bručel Rodney, který právě přišel.
„Sklapni Rodney a sprav to! Tvoje problémy mě teď vůbec nezajímají!“vyštěkla.
Štít selhával čím dál víc, až se vypnul.
„Jak jsem řekla, když někdo projde, zastřelte ho.“zopakovala Mac a přikrčila se za schody. Chvilku se nic nedělo, když tu se z brány začali vynořovat Wraithové.
„Palte!“zakřičela Mac. Všichni začali střílet. První příval zvládli dobře, ale čím déle stříleli, tím víc Wraithů přicházelo.
„Rodney, dělej! Dlouho je neudržíme!“navolala Mac. „Sežeňte posily.“křikla ještě.
„Mám to!“výskl vítězoslavně Rodney.
„Tak na co čekáš?!“křikla Mac. Rodney zapnul štít. Bylo slyšet, jak Wraithové tlumeně naráží do štítu, ale i tak jich tam bylo pořád dost. Krmili se postupně na členech bezpečnostních týmů, kterým pomalu docházely náboje. Mac se snažila střílet do těch Wraithů, kteří se blížili k vojákům, ale bylo jich hodně. Jí právě došly náboje a blížil se k ní Wraith s mlsným výrazem v očích. Začala couvat.
„Podívej, já ti moc chutnat nebudu, víš? Mám problémy s…“nestačila dopovědět větu, protože přepadla přes někoho dozadu. Wraith se k ní zohnul a už natahoval ruku, ale Mac ho kopla a odplazila se kousek dál.
„Mně neutečeš.“sykl Wraith.
„Nehodlám utíkat, ale vstát!“odsekla Mac. Wraith se po ní ohnal, Mac uhla a snažil se ho znova kopnout, ale i když byla rychlá, Wraith její pokusy vždycky zablokoval. Když to zkusila znova, chytl jí nohu a trhl, Mac ztratila rovnováhu a spadla.
„Mám tě.“zavrčel Wraith a začal se na ní krmit. Bylo to horší než všechna zranění, která měla po pádu, přála si jenom, aby ji už zabil, ale taky se pořád snažila bojovat. Tápala rukou po podlaze a nahmatala vojenský opasek. Věděla, že každý člen bezpečnostního týmu musí mít nůž, a tak jela po tom opasku, až ho ucítila. Vyndala ho a doufala, že se trefí na první pokud. Bodla. Wraith jenom zakřičel a přestal. Uslyšela vedle sebe dutou ránu - trefila se. Ležela na zemi a těžce lapala po dechu. Když už byla schopna se normálně nadechnout, otevřela oči. Všechno se s ní točilo. Přes změť zvuků uslyšela, jak někdo volá její jméno. Byl to Rodney. Seběhl k ní po schodech a pomohl jí posadit se.
„Jak je to možné?“hleděl na ni nevěřícně.
„Co?“
„Vypadáš pořád stejně a to se krmil dost dlouho.“
„Já…nevím. Pomoz mi vstát, prosím.“poprosila ho.
„Nemyslím, že by bylo dobré, kdybys vstala.“namítl Rodney.
„Rodney, chytá mě křeč do nohy. Potřebuju to rozchodit, ale rychle.“ Rodney ji vytáhl na nohy.
„Dobrý?“zeptal se.
„Jo, je mi fajn.“řekla a rozhlídla se kolem. Místnost s bránou vypadala, jako kdyby tam spadla puma. Všude leželi mrtví Wraithové a vojáci.
„Už jsem volal Kellerovou.“ozval se Rodney. Mac jenom přikývla a zjišťovala, jestli někdo žije. Pár vojáků na to vypadalo, tak k nim zamířila. Po chvilce nahmatala puls. Oddechla si - aspoň někdo. Najednou si všimla, že se jeden z Wraithů snaží odplazit pryč. Vypadalo to, že je zraněný. Přešla k němu, podsunula pod něj nohu a otočila ho.
„Jdeš někam?“zeptala se. Wraith jenom zavrčel. Měl v sobě asi 8 průstřelů a vypadal, že se mu celkem chtělo umřít.
„Jsme tu!“vykřikla Kellerová, která i se svým týmem právě dorazila.
„Tam jsou zranění. Zbytek je mrtvý.“ukázala Mac na místo, kde leželo asi 5 vojáků. Doktorka tam zamířila.
„Jsou omráčení. Budou v pořádku.“oznámila Jennifer po chvíli. „Ty jsi v pohodě?“
„Je mi fajn.“řekla Mac a pořád zírala na toho Wraitha.
„Co je?“zeptala se Kellerová,
„Zachraň ho, prosím.“požádala ji Mac.
„Wraitha?“
„Může nám něco říct. Vybrala bych si jiného, ale jsou mrtví.“
„Zkusím to. Pojď se mnou taky.“
„Je mi fajn.“
„Krmil se na ní Wraith.“ozval se za nima Rodney. Jennifer vytřeštila oči:
„Tak to se mnou jdeš určitě.“prohlásila nekompromisně.
„Výsledky vypadají dobře, ale dneska bych si tě tu nechala.“navrhla Jennifer.
„Tak na to zapomeň! Ležela jsem tu 6 týdnů! Nehodlám tu být znovu, pokud to nebude nezbytně nutné!“protestovala Mac.
„Jsi v pořádku?“zeptal se udýchaný John, který právě přiběhl.
„Je mi fajn.“přikývla.
„Krmil se na ní Wraith a nic jí není.“pospíšil si Rodney. John vykulil oči.
„Fakt ti nic není? To není možné.“nevěřil. Mac jenom pokrčila rameny.
„Jak se má můj Wraith?“zeptala se.
„Myslím, že to přežije.“
„Tak to má smůlu.“prohlásila Mac. „Můžu jít?“
„Nikde nepůjdeš sama a kdyby ti nebylo dobře, přijď.“řekla Jennifer.
„Budu s ní.“slíbil John a oba odešli.
„Kam půjdem?“zeptal se John.
„Za Wraithem.“odpověděla Mac. „A nedívej se na mě, jako bych sebou měla každou chvíli seknout na zem. Je mi fajn.“dodala, když viděla, jak ji pozoruje.
„Krmil se na tobě Wraith, Mac. Ostatní by byli mrtví nebo aspoň staří, ale ty děláš, jako by se ni nestalo!“ Mac na to nic neřekla. Pomalu došli do cely. John otevřel dveře. Wraith ležel na podlaze a vypadalo to, že spí. Rány měl sešité a zavázané, Mac si pomyslela, že Jennifer se k němu určitě chovala jako k jakémukoliv jinému pacientovi.
„Hej, vzbuď se!“houkl John. Wraith otevřel oči, rychle se postavil a vyrazil proti mřížím, ale štít ho odrazil zpátky.
„To bych už nezkoušela, být tebou.“ušklíbla se Mac.
„Jak ho pojmenujeme?“
„Co?“vykulila oči Mac.
„Musí mít jméno. Wraithové nemají, ale my si ho vždycky pojmenujeme.“vysvětlil John. Mac se rozesmála.
„Co třeba Chip?“navrhla.
„No, ale kde má Daila?“
„To bude další.“
„Tak jo, ahoj Chipe.“
„Konec blbostí. Jak jste vypli náš štít?“zeptala se Mac.
„Nic vám neřeknu!“odvětil Wraith.
„Tvrdý hoch, jednou z něho bude chlap, teda…pokud se toho dožije.“ušklíbla se Mac.
„Teď by se nám hodila telepatie.“zkusil to John.
„Je mi líto, ale nemůžu sloužit. Víš dobře, že to nejde.“
„Dobře, necháme ho dneska tak, ať si odpočine.“navrhl John.
„Souhlasím.“ A oba odešli.
„Stavím se ještě za Wintersonem.“oznámila Mac.
„Dobře, já musím ještě vyřídit pár věcí. Zatím ahoj.“
„Ahoj.“ Každý z nich se otočil a šel jiným směrem.
„Hej Mac?“zavolal ještě John.
„Co?“
„Oběd?“
„Jo, stav se pro mě!“souhlasila Mac.
„Kde budeš?“
„Budu mít po službě, takže u sebe.“ John jenom kývl hlavou, jako že rozumí.
„Je ti něco?“vyděsila se Jennifer, když uviděla Mac.
„Ne, jdu jenom za Wintersonem. Můžu?“
„Jo, ale na chvilku. Myslela jsem, že ti něco je. Úplně jsi mě vyděsila.“přiznala.
„Je mi fajn. Asi za 2 hodiny mi končí služba, tak to bude ještě lepší.“poznamenala Mac.
„Ahoj. Jak je vám?“zeptala se Mac George, když vešla.
„Ujde to. Jenom mě štve, že zmeškám oběd. Jsou hranolky a steak.“
„Zase jídlo. Panebože, dokážete vy chlapi myslet na něco jiného?“
„Jo, na…“
„To byla řečnická otázka!“
„Slyšel jsem, co se stalo, když jste odešla. Jste samé překvapení!“
„Jo, jsem ráda, že se v sobě tak skvěle vyznám.“řekla ironicky.
„Máte další výhodu.“
„Strašnou. Takže už se mnou mluvíte?“zeptala se najednou Mac.
„Asi jo. Já…omlouvám se.“
„To ty prášky, že?“usmála se Mac. „No nic, já jdu, protože musím ještě napsat hlášení, co se stalo v noci.“ A odešla.
Stavila se k sobě pro laptop, potom si sedla na balkon a začala psát. Když skončila, bylo 10:58, to znamenalo, že do konce služby jí zbývaly 2 minuty. Odložila notebook, natáhla se na postel, zavřela oči a za chvilku spala, i když to neměla vůbec v plánu. Okolo dvanácté zazvonil John. Když dlouho neotevírala, otevřel si sám.
„Mac?“zavolal a když ji uviděl ležet na posteli, přešel k ní.
„Mac?“
„Hm?“zabručela ospale.
„Spíš?“
„Hm.“ Když viděl, že delší odpovědi se nedočká, přikryl ji a potichu odešel.
„Kde máš Mac?“zeptal se Ronon Johna v jídelně.
„Spí, tak jsem ji tak nechal.“odpověděl John s plnou pusou hranolek.
„Jak je jí?“
„Je v pohodě. Jeden by řekl, že bude přinejmenším…já nevím…vystrašená…nebo trochu mimo, ale ona je úplně v klidu.“
„Třeba jí to dojde později.“řekl Ronon a začal se ládovat.
„Třeba.“souhlasil John. „A třeba taky ne.“dodal a dál to nerozebíral.

BTW: Napiste, jak byste to teda chteli o prazdninach...
MarcoR: nějak nevim za jak dlouho by tu pak pribyly dalsi povidky, kdybych tu dala 20 naraz , i kdyz ta stovka...
Moony: Skandovat zacit muzes, tezko rict, jestli ti to ovsem pomuze
Jinak mi tu zase napsite, co si o povidce myslite a taky nezapomente napsat jak byste to teda chteli o tech prazdninach

A, to bylo nádherný! Krásný a super...víš, že jsem se lekla, že mi zabiješ Wintersona? To bych ti asi neodpustila No, co dodat, honem další díl a nebo...My chceme další!
Tahle část byla vážně povedená...mám radost, že píšeš...další spisovatelka....hele a teď mě napadlo, co narozeninové balíčky?

Moony: Hej si nedas pokoj, ze?
To vis ja udelam narozeninovy balicek a kazdy den bude zrovna NAHODOU nekdo ty narozeniny mit...haha
Ale jinak dik.

Toto je spoiler!!!:

Wintersona jsem ti nezabila, ale někdo tam časem umře. A ta povidka se mi dost libi

Mackenzie: OK, už budu hodná Slibuji
Náhodou, narozeninový balíček by se mi líbil...protože bych si ho třeba brzy vybrala A pojistila bych si to třeba icq, aby jsi neřekla, že kecám! Ježe tam se to dá změnit (sakra, proč mi nikdo nevěří, že já nelžu!)
Nemáš zač, kdyby se mi nelíbila, tak ji prostě nečtu a už VŮBEC bych nic nepsala...

Toto je spoiler!!!:

Wintersona mi snad doufám nezabiješ. Je to parchant a to se mi na něm líbí. Uff, smrt, tak to hodně přitvrdíš. Přiznávám se, já zabíjím pouze, když mě přijde blbé je nechat žít a nebo, když to opravdu situace vyžaduje Přesto doufám, že ti třeba bude major překážet... Dají se Winterson a Mackenzie do hromady? Vím, vyzvídání, ale něco jako by mě to našeptávalo a já se musela zeptat...Je to tvoje povídka a ty jsi paní Tak a už přestávám do toho kecat!

mackenzie: tak jiank )) já ti dám kilčo a ty mi pošleš všechny povídky protože začínám mít po većerech bez kompu absťák.. .-((( A v práci mi povídka denně nestačí ))

A co delas?

v dopravě.. .-)) ale to neřešit.. řesit je potřeba to že díky tvé povídce jsem si vypěstoval silnou závislost na Mac ))) Tak šupej další povídky nebo to pošli všechno ))) nebo tady vyrostu u toho kompu ))