První hrozba: 13. kapitola, Omega (DOKONČENO 10.5.)

Já používám Operu. Asi to bude tím Firefoxem. Mám nápad. Dám tam ten díl znova.

Jj, není to jen u tebe...
Být tebou, tak si zkouknu konec toho formátování u nadpisu, takhle to blbne když tam třeba chybí to lomítko, takhle:

Nadpis,[b] text bez formátu, [b]text s formátem

a to, co je tam ve skutečnosti:

Kód: Vybrat vše

[b]Nadpis,[b] text bez formátu, [b]text s formátem[/b]

Co teď?

teď už je to v pořádku.

Hurá! Tak si to užijte, já padám.

Prosím, nevymýšľaj už žiadne nezničiteľnejšie potvory, lebo nasledujúca časť by bola asi záverečnou. Toto bolo odolnejšie ako Votrelec skrížený s Terminátorom.
Pekne opatrne pridaj pokračovanie.

Neboj potvory už nebudou. Teď se zaměřím na koule.

Ťa poprosím: "Drž sa ďalej od mojich."

Pardon za malé spoždění, ale dával jsem si od psaní menší odpočinek. Zde je nový díl s pořadovým dílem 9:

Kapitola VIII.
Asteroid
stav posádky: 66 lidí

Tony šel směrem do opravárny, protože pro něj měl Felix novinu. Tony tušil jaká ta novina je, ale stejně byl napjatý jak malé dítě o Vánocích. Cestou slyšel obvyklé pozdravy a pozdravení od vojáků. Už se blížil k opravárně, když ho zastavil Ford.
„Pane, víte o tom papíru, co jste si do něj utřel obličej?“ Tony sáhl do paměti a vylovil týden starou vzpomínku. Na stonožku se snažil zapomenout, ale nešlo to.
„Jo, vzpomínám. Co chcete?“ odpověděl a pokračoval v cestě.
„Vypočítal jsem to znovu. A zjistil jsem problém. Bez Andyho se nedostaneme domů.“
„Jak to?“
„Protože je robot.“
„Vy mě taky občas přijdete jako robot. Co dokáže robot, to dokážete i vy. Musíte se jen snažit,“ ukončil rozhovor Tony a poplácal Forda po zádech. Ten zůstal stát a zakroutil hlavou. Tony vešel do opravárny a uviděl tam Felixe.
„Tak co pro mě máte, Krügere?“ zeptal se a pozvedl obočí. Felix se na něj podíval a ušpiněná tvář se mu rozjasnila.
„Áááá! Čekal jsem na vás! Pojďte se mnou. Tady do dílny. Asi budete rád,“ řekl a rukou mu ukázal cestu. Přišel k nějakým dveřím, řekl „Ta dá!!!“ a otevřel je. Stál tam Android Z-01 a prohlížel si nějaké haraburdí. Komandér se usmál a pošeptal Felixovi do ucha:
„Jste vážně génius, Krügere.“ Ten se pousmál.
„Jen nejásejte, je teď mnohem méně pohyblivý a o dost těžší. Naštěstí je software prvního důstojníka neporušený,“ odpověděl mu a rukou mu pokynul, aby vešel dovnitř.
„Nazdar Andy, ty stará vojno,“ řekl Tony a přišel blíže k Androidovi.
„Jmenuju se Android Z-01. A vy jste?“ odpověděl mu hodně pozměněný Andy. Už nebyl takový průhledný a kryty měl z nějakého kovu. Končetiny měl hodně pozměněné a obličej již nebyl tak patrný. Tony se zarazil. Felix k němu přišel a řekl:
„Ehm, nic si nepamatuje. Měl byste mu to říct. Nechám vás tady. Musím ještě opravit jeden z kulometů. Hodně štěstí.“ Tony si vzdechl a byl trochu zklamaný. Vysvětlování mu nešlo, ale stejně se do toho pustil.
O hodinu později, když už Tony končil vysvětlování, dorazil Onyx do další soustavy. Nebyla zde žádná planeta a slunce již vyhasínalo. Prázdnotu kolem něj však zaplňoval obrovský pás asteroidů. Některé neměly více než 20 cm, ale některé dosahovaly stokilometrových rozměrů. Když Tony skončil, vyrazil rychle na můstek.
„Jdete pozdě, komandére,“ řekla po jeho příchodu Colomba.
„Pardon, byl jsem v opravárně. Mám úžasnou novinu. Andy je opravený!“ omluvil se Tony a rychle usedl.
„To je vážně úžasné,“ řekl ironickým tónem Michael. Colomba se usmála.
„Neboj, o svoji práci zatím nepřijdeš. Nechám ho pracovat na určení polohy Země. Máme v této soustavě něco zajímavého?“ odpověděl Tony a posadil se.
„Nic, co by nás mohlo zajímat. Je tu jen obrovský pás asteroidů, který je neuvěřitelně hustý. Ty asteroidy jsou na sobě doslova naskládané. Jeden vedle druhého. S radostí konstatuji, že tady nemáme co dělat a měli bychom odsud odletět,“ oznámila Colomba a otočila se na komandéra.
„Ne tak zhurta. Objevil jsem něco velmi zajímavého,“ přiřítil se na můstek Takayoshi. Všichni na něj obrátili své zvědavé hlavy.
„Copak našel náš milý vědecký důstojník?“ zeptal se škodolibě komandér. Takayoshi se na něj zlostně podíval a řekl:
„Ten největší asteroid, s průměrem kolem 200 kilometrů, vyzařuje velké množství tepla a také zvláštní radiaci. Nemusí to být nic závažného, ale mohli bychom to omrknout. Co říkáte?“
„Z toho co vím, tak jsou ty asteroidy tak blízko sebe, že se tam nedostaneme,“ odporoval Tony.
„Ah, špatně jste mě pochopil, zatím jen kamerami, zkalibruji je na takovou vzdálenost. Souhlasíte?“
„Tak se do toho dejte,“ rozhodl se Tony a vstal. Takayoshi zase odběhl a Tony šel za ním. Colombu to naštvalo, obrátila oči na obrazovku a po chvíli řekla:
„Jak já ho nenávidím. Línej jak veš a inteligentní jak opice.“ Michael radši nic neřekl a na chvíli zavřel oči.
O půl hodinu později všichni hleděli na hlavní obrazovku. Asteroid to byl vskutku obrovský, ale nic zajímavého na něm neviděli. Takayoshi obraz ještě přiblížil a všichni si všimli dvou děr, které vedly až do útrob asteroidu. Stěny byly zpevněny nějakým kovem, okraje byly ohraničené železnou stěnou a zevnitř vycházelo slabé světlo.
„Co to sakra je?“ zeptal se Tony.
„Hmm, zajímavé. Tohle, si dovoluji říct, stojí za prozkoumání,“ řekl Takayoshi.
„Tak jo, Michaele, přeber na chvíli velení lodi. Já, tým mariňáků, Takayoshi a Andy, se podíváme, co tam vevnitř je. Tedy za předpokladu, že je to bezpečné,“ rozkázal komandér.
„Je to bezpečné. Ta teplota není nijak dramatická. Asi 30 stupňů Celsia a ta radiace není nebezpečná.“
„OK, pročistěte cestu raketami. Já se jdu připravit na cestu,“ řekl ještě Tony a odešel.
O další hodinu později, již Ninja opustil prostor kolem Onyxe a letěl směrem k asteroidu. Čím blíž byli, tím byl větší. Přestože byla cesta dokonale pročištěná, musel se pilot několika menším meteoroidům vyhýbat. Zamířili k jedné z děr. V průměru měla přes 300 metrů. Světlo teď bylo mnohem jasnější. Bylo oranžové a osvětlovalo propast. Byla hodně, hodně hluboká.
„Myslím, že nemá cenu tam chodit po vlastních. Leťte dovnitř, pilote,“ usoudil Tony a opřel se ještě více do opěradla.
„Ano pane,“ odpověděl pilot a začal sestupovat do hlubin té propasti. Letěli 2 minuty a dostali se ke zdroji. Byla to obrovská, kulatá místnost. Nevěřili svým očím. Bylo tam plno kladek, různých obrovských přístrojů a nádrží. Všechny přístroje byly v chodu. Byla to výrobna něčeho, pro posádku Onyxe velmi známého. Vyráběly se zde nové koule.
„To si snad děláte srandu!“ vykřikl do hrobového ticha Tony. Všichni si domysleli, že ty díry sloužily k vypouštění hotových koulí. Výrobní proces byl velmi rychlý. Všichni se podívali k jedné skupině strojů, která začínala s výrobou jedné koule.
Jakási robotická ruka vyndala z jedné nádrže velmi zvláštní věc. Byla to obrovská masa organické hmoty, která jakoby dýchala, respektive se zmenšovala a zvětšovala. Ruka ji vzala do prázdného prostoru a jakoby na něco čekala. Objevily se další ruce a držely malé ocelové pláty. Přiložily je poměrně daleko od hroudy a utvořily začátek koule. Z hroudy najednou vyrazila chapadla a přichytila se ke stěnám těch ocelových plátů. Další ruce nainstalovaly namotaná lana, různé kontejnery a zvláštní krabice. Poté se celé tohle zakrylo dalšími, tentokrát obrovskými pláty a další koule byla vyrobena. Odletěla k ostatním již vyrobeným koulím a ruce začaly práci na dalších koulích.
„Sakra, musíme to tu okamžitě zničit. Dejte mi vysílačku!“ poručil si komandér a už vzal do ruky vysílačku, kterou mu podal kopilot.
„Onyxi, tady Ninja, okamžitě ten asteroid zničte! Je to výrobna nových koulí! Opakuji, okamžitě zničte ten asteroid!“ zakřičel do ní a čekal na odpověď. Z vysílačky se ozývalo pouze chrčení.
„Co je? Onyxi! Zničte ten asteroid!“ zkusil to znovu a čekal. Opět jen chrčení.
„Je to marné. Neuslyší nás. Zachytávám rušení, nejlepší řešení bude vyletět ven a zavolat je tam, pane,“ řekl pilot a otočil se na komandéra.
„Hmmm, tak dobře, vypadneme odsud,“ rozhodl se Tony a posadil se. Ninja se otočil a zamířil směrem k jednomu z východů. Ten se jim však přímo před nosem začal zavírat.
„To ne!“ zakřičel kopilot a přidal plyn. Pozdě. Oba východy se zavřely a oni zůstali uvězněni uprostřed asteroidu plného nebezpečných koulí.
„Sakra!“ naštval se Tony a bouchl pěstí do zdi.
„Pane, celý vnitřek se začíná napouštět nějakým plynem,“ oznámil kopilot, který se díval na senzory.
„Co?“ nechápal Tony a podíval se na senzory. Moc tomu nerozuměl a tak se podíval ven.
„Skončilo to, pane. Je to pouze kyslík a ještě k tomu velmi řídký,“ dodal kopilot a podíval se také ven. Musel však oči okamžitě odvrátit, protože se z ničeho nic objevilo jasné světlo a uprostřed se objevila koule. Byl to ten malý, zřejmě transportní typ. Připevnil se k nějakému sloupu a zůstal k němu přilepený.
„He?“ vyloudil ze sebe oslepený Tony. Koule byla stále nehybně přilepená.
„Pane, vzhledem k tomu, že jsme tu uvězněni, nebylo by lepší to prozkoumat? Například by mě zajímalo, co za věc vytáhli z té nádrže,“ navrhl Android.
„Hm, pilote, zamiřte k nejbližší nádrži. Podíváme se tam odsud,“ odsouhlasil Tony a oddechl si. Pilot však nesouhlasil.
„Pane, jste si tím jistý? Co když nás zachytí těmi chapadly a stáhne nás dovnitř?!“
„Tak jinak, pilote, přisajte se ke stěně, nedaleko nádrže a já a Andy tam dojdeme pěšky,“ opravil návrh Tony a nadzvedl obočí. Pilot už nic neřekl, vzal do ruky knipl a začal Ninju ovládat. Zaletěl s ním ke stěně, padesát metrů od nádrže. Tony a Andy vlezli do přechodové komory a otevřeli dveře ven.
„Tak jo, Andy, jde se na věc,“ řekl ještě Tony a vykročil na nepřátelské území. Kvůli magnetickým botám a těžkému skafandru se šlo Tonymu docela špatně. Když už byli od nádrže jen kousek, Tony zastavil a řekl:
„Andy, jdi první, jsi robot,“ a pokynul rukou. I když mu to přišlo rasistické, Android poslušně vykročil a přiblížil se k nádrži. Její obsah odhadoval na takových 5 000 litrů. Vyšel po stěně tak vysoko, že uviděl vnitřek nádoby. Byla tam nějaká vroucí kapalina a viděl v ní obrysy těch organických věcí. Napadlo ho, že je to zřejmě nějaká líheň. Některé byly menší a některé větší. Sáhl po té nejmenší. Ponořil ruce do kapaliny a vzal ji do ruky.
„Andy! Co to ksakru děláš!!! Okamžitě to hoď zpátky do té nádrže! To je rozkaz!“ zařval však do vysílačky Tony. Andy si to stále fascinovaně prohlížel. Připadalo mu to až roztomilé.
„Je to úžasné. Tohle musí být základní kámen jejich technologie. Úžasné spojení organické a elektronické technologie. Velmi důmyslné. Má to totiž docela dost výhod…“ Andyho proslov přerušil velmi hlasitý a pronikavý alarm. Bylo to slyšet i přes skafandr. Tony se lekl.
„Co to sakra… Zahoď to, vracíme se zpátky!“ zavelel k ústupu Tony a začal se co nejrychleji vracet k Ninjovi. Andy organickou věc zahodil a utíkal také. Když doběhli do Ninji, začaly se oboje dveře otevírat a koule do nich zamířily.
„Ježíšku na křížku. Padejte odsaď. Musíme se dostat ven dřív než oni,“ rozkázal Tony a usadil se. Pilot ani sekundu neváhal a zamířil k jednomu z východů. Koule v nich naštěstí letěly pomalu, a tak je během chvíle předběhli.
„Nemá to turbo, nebo tak něco?“ mudroval Tony.
„Ne, ale jsme z dosahu té rušičky. Můžeme je upozornit,“ odpověděl pilot.
„Dejte mi to!“ řekl Tony a vzal si vysílačku.
„Onyxi, tady komandér! Okamžitě zničte ten asteroid! Je to výrobna nových koulí!“ zakřičel do ní a vzdechl.
„Tady Onyx. Provedeme!“ ozvalo se z vysílačky a všichni si lehce oddychli.
„Proveďte to, plukovníku!“ zavelel na lodi Michael. Aaron mlčky zadal nějaké příkazy, a všechny platformy na levé straně lodi se vysunuly. Z každé vystřelily dvě rakety, které okamžitě zamířily k asteroidu. Ninja z něj vyletěl krátce poté, co první raketa narazila do asteroidu. Poté následoval další a další a další. Jedna se trefila do „východu“ a ten se zhroutil. Koule neměly jak ven. Rakety dělaly do asteroidu hluboké krátery, až jedna z nich udělala díru úplně dovnitř. Úlomky kamene poté narazily do něčeho, co vypadalo jako energetický zdroj. Ten explodoval a spustil řetězovou reakci, jejímž důsledkem celý asteroid explodoval. Výbuch rozmetal okolní meteoroidy do všech stran.
„Jóóóó!!!“ radoval se Michael a popadl vysílačku.
„Ninjo, tady Onyx. Jste v pořádku?“ zeptal se do ní a netrpělivě čekal na odpověď.
„Tady Ninja. Unikli jsme výbuchu. Dobrá práce,“ odpověděl mu v zápětí Tony. To ale netušili, že jedné kouli se to podařilo přežít. Než se senzory vzpamatovaly z toho výbuchu, byla už tatam.
Michael vstal a šel uvítat tým k průchodu, když v tom jeden z úlomků asteroidu narazil do jednoho z motorů. Lodí to otřáslo a všichni spadli na zem.
„Co to…?“ řekl si pro sebe Michael a vzal si vysílačku. „Co to bylo?“ řekl do ní. Colomba mu okamžitě odpověděla.
„Úlomek toho asteroidu poškodil motor číslo 8. Warpový motor nereaguje,“
„OK, jdu na můstek,“ rozhodl se Michael a zamířil zpět.
„Jak to, že NEREAGUJE?!“ naštval se komandér po příchodu na můstek.
„Nevíme, Krüger a jeho tým na tom pracují,“ vysvětlil mu Michael neúspěšně.
„Čím déle tu zůstáváme, tím většímu nebezpečí se vystavujeme,“ strachoval se Tony a nervózně přešlapoval. Radar však z ničeho nic začal pípat poněkud jinak.
„O-ou! Na radaru zaznamenávám masivní flotilu koulí. Je jich 15. Ne, počkat, 17 a přibývají další. Kurz 50 – 3 – 13,“ vychrlil najednou Aaron a pustil intercom.
„Pohotovostní stupeň 3 na celé lodi. Opakuji pohotovostní stupeň 3 na celé lodi.“
„Pane bože. Zdrhejte, jak nejrychleji to jde, a zavolejte Krügerovi, ať si pospíší,“ začal rozkazovat Tony. Onyx se koulím nevyrovnával v mnoha ohledech, ale v čem absolutně propadal, byla rychlost. Přestože byly vzdálené téměř 50 kilometrů a Onyx letěl, jak nejrychleji mohl, koule ho dohnaly během chvíle.
„Vypouští lana, pane!“ zakřičel Aaron.
„Přestřelte je!“ rozkázal Tony a napadla ho jedna hodně šílená věc. Aaron zadal další příkazy a začal opětovat palbu. Krügerův tým se mezitím snažil opravit warpový pohon.
„Pane, zjistil jsem, proč nefunguje. Po nárazu došlo k nějakému přepětí a transformátory se prostě a jednoduše usmažily. Bude to chvíli trvat, než najdu nějaké jiné řešení,“ oznámil Felix svůj závěr do vysílačky a pustil se do opravy. Stále více koulí se však dostávalo do dosahu Onyxe a rakety nestačily ničit lana. Tony se odhodlal uskutečnit svůj plán. Odstrčil Colombu i s židlí a začal zadávat nové souřadnice.
„Co to děláte?“ zeptala se Colomba a podívala se na souřadnice. „Vy jste se snad úplně zbláznil. Tam se zabijeme!“ nesouhlasila s plánem Russo. Tony ji však neposlechl a dozadával souřadnice.
Onyx se otočil a zamířil přímo do pásu asteroidů. Koule to jakoby nechápaly a pozastavily se. Onyx to však myslel vážně. Prostřílel si cestu doprostřed pásu a nechal se asteroidy obklopit.
„Tak, teď jsme v bezpečí. A Felix může pracovat,“ řekl Tony a vzal si vysílačku. „Felixi, potřebujeme tě teď víc než kdy jindy. Pohněte si.“
„Dělám na tom. Už jen minutu,“ uklidňoval Felix do vysílačky a pracoval ještě usilovněji. Už to skoro měl. Ještě spojit dva kabely a bude to.
Rakety mezitím zneškodňovaly nebezpečné asteroidy a všichni na palubě čekali, až Felix dokončí opravy.
„Pane, jedna z koulí chce asteroidy spálit tím plynem. Začala ho vypouštět!“ řekl do ticha Takayoshi. Tony se na něj obrátil a řekl Aaronovi:
„Palte do toho místa. Snad ji to zneškodní jako minule,“ rozkázal a posadil se. Aaron to provedl. Jedna z raket zamířila přímo k té kouli a trefila přesně díru, ze které plyn vycházel. Opět koule vybuchla a byla rozmetána na kousíčky. Ostatní koule se nad tím pozastavily a radši vsadily na lana. Vystřelily je do pásu směrem k Onyxovi, avšak než se k němu dostaly, byly smeteny asteroidy někam úplně jinam.
„Cha cha, máte to vy jedny kulatý svině. Už nejste tak nafoukaný. Ale já vám ještě ukážu. Splasknete, že se z vás stanou placky,“ urážel koule Tony a vyloženě si situace užíval.
„MÁM TO!“ ozvalo se najednou z vysílačky. Felix Krüger dokončil opravy.
„Russo, padáme odsud,“ rozkázal ještě Tony a pustil Colombu k jejímu sedadlu.
Rakety prostřílely cestu ven z pásu asteroidů a Onyx zamířil ze své klece pryč. Koule ho samozřejmě pronásledovaly a jedna z nich se dokonce dostala před Onyxe. Nestihla však zaútočit a Onyx byl pryč. Koule se zastavily. Kdyby to byli pozemští vojáci, mysleli by si něco takového: Sakra, unikli nám. Co na to řekne šéf?
Všichni si oddechli a Tony zanechal můstek ostatním důstojníkům. Zamířil do své kajuty. Colomba na něj však něco měla. Vydala se za ním, a když ho dohonila, řekla:
„Co to mělo být, komandére? Málem jste nás zabil!“ Tony se zastavil a otočil se na ni. Na tváři měl podrážděný obličej.
„Tohle už vážně přeháníte. Já vám všem zachráním zadek a vy mně za to ještě vynadáte? Beze mě byste byli všichni dávno pod drnem a věřím, že byste si stěžovali stejně znamenitě. Na něco se vás zeptám. Když mě tak nenávidíte a znehodnocujete každé mé rozhodnutí, proč jste souhlasila s tím, že poletíte na tuto výpravu?“ naštval se a nasadil tázavý výraz.
„Nevěděla jsem, že jste tak arogantní tupec. Samozřejmě bez urážky,“ odpověděla mu Colomba.
„A DOST! Ještě jednou Russo a přísahám bohu, že vás nechám odpalovačem raket vystřelit do nějaké pěkně horké hvězdy. Kdybychom byli na Zemi, už byste byla před vojenským soudem,“ pokračoval v nadávání.
„Prosím vás, stejně se tam nedostaneme. A pokud ano, tak už bude dávno zničená těmi koulemi,“
„Kliďte se odsud. Ať vás na můstku už nikdy neuvidím. Ne dokud vám neskončí týdenní propuštění ze služby.“ Colomba se urazila a odešla do ubikací. Tony zakýval hlavou a odešel tam také.

Korektur jsem si provedl sám, protože brácha tady není. Ale jak přijede tak mu to dám přečíst a opravit. Enjoy it.
PS:

Toto je spoiler!!!:

Příště bude technický manuál. Ale

EDIT: opraveny chyby a nesrovnalosti

Technický manuál I.
Lodě Pozemské flotily

Vesmírná loď třídy Onyx
Délka: 420 metrů
Výška: 150 metrů
Šířka: 200 metrů
Výzbroj: za války: 14 odpalovačů raket a 32 rotačních kulometů, loď nesla 2000 normálních raket a 6 nukleárních raket
po válce: 10 odpalovačů raket a 28 rotačních kulometů, loď nese 800 normálních raket a 2 nukleární rakety
Stíhačky: 50 nepilotovaných stíhaček a 12 pilotovaných stíhaček

pohled z boku


pohled z vrchu




Příklad: bitevní křižník Onyx
Onyx byl navrhnut v roce 2057 nadějným německým návrhářem a konstruktérem Felixem Krügerem. Kdyby nebyly plány této lodi americkým špiónem ukradnuty a prodány USA, výsledek války by byl úplně jiný. Se stavbou se začalo krátce poté. Původní jméno znělo projekt Vítězství, ale generál, který na stavbu dohlížel ho dal přejmenovat na Onyxe. Přes všemožné urychlení se stavěl až do roku 2061. V tomto roce byly provedeny první testy a v říjnu se dočkal prvního využití. Účinek měl neuvěřitelný. Kompletně změnil role ve válce a Američané měli vítězství v kapse. Během několika měsíců ukončil válku a na Zemi opět zavládl mír.
První meziplanetární let se uskutečnil 5. 6. 2063. Na Marsu byla vybudována velmi úspěšná základna a byla nalezena velmi úrodná žíla dosud neobjeveného kovu. Navštívila se i Venuše a warpový pohon byl navrhnut. Jelikož bylo po válce, proběhla kompletní rekonstrukce. Počet odpalovačů raket klesl a stejně tak kulometů nebyl tak velký počet. Z Onyxe se stala spíše transportní nežli bojová loď. V roce 2069, kdy byl konečně warpový pohon provozuschopný, se lidé odvážili navštívit všechny planety a u plynných obrů jejich měsíce.
V roce 2073 se začala organizovat expedice k Alfě Centauri. Odlet byl 6. srpna 2074. A dál už to známe z povídky.

Abyste si nemysleli, ten model jsem nedělal já, ale bratr. A je to jen přibližná podoba.

Tak po velmi dlouhé době přicházím s dalším dílem. Jak teď začínala škola a byl všude kolem všeho šrumec jsem neměl čas psát, ale teď když se všechno relativně uklidnilo a najelo do rutiny budu pokračovat. Díl je trochu jiný, nebudu říkat v jakém smyslu, než ostatní a kdo trpí podzimními depresemi by ho číst neměl:

Kapitola IX.
Vrah
stav posádky: 66 lidí

„Tak, co Andy? Už víš, jak se dostaneme domů?“ zeptal se Tony po příchodu do laboratoře. Andy pilně pozoroval okolní hvězdy a snažil se zjistit jejich polohu.
„Po pravdě řečeno, je to těžší než jsem předpokládal. Je to složité, ale budu se snažit,“ vysvětlil mu Andy a dál usilovně hleděl na snímky.
„Tak…“ v mluvení přerušil Tonyho intercom.
„Komandére, okamžitě se dostavte na ošetřovnu. Opakuji, komandére, okamžitě se dostavte na ošetřovnu,“ ozval se hlas z něj. Podle toho prapodivného přízvuku usoudil Tony, že to bude doktor Lindström. Rozběhl se tedy na ošetřovnu a přemýšlel, co po něm ten bručoun chce.
„Tak co máte?“ zeptal se po příchodu.
„Jde o toho poručíka. Je mi líto, umírá. Dávám mu nanejvýš den.“ Tony se podíval na lůžko. Byl na něm jednoruký muž, do kterého bylo napojeno plno hadiček a různých přístrojů.
„Má velmi nepravidelný tep a odumírají mu všechny orgány.“ Nepravidelnosti tepu napovídalo také pípání elektrokardiogramu. Chvilku byl rychlé, chvilku pomalé. Tony byl trochu smutný a přišel k Trevorovi blíže. Z ničeho nic se tep zrychlil, Trevor Morisson se probudil a chytil Tonyho za ruku.
„Kdo… kdo jste a kde to jsem?“ zeptal se zmateně. Doktor nevěřil svým očím. Za těch 50 let viděl hodně věcí a hodně zázraků. Tohle ho ale překvapilo.
„Já jsem Tony Willford, komandér této lodi. Jste na ošetřovně. Povězte mi, co se tehdy stalo,“ začal rychle Tony. Nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že musí spěchat.
„To ne, hrozí vám velké nebezpečí, musíte pryč. Koule vás zničí.“
„Ano o koulích víme. Už několikrát nás napadly, ale odrážíme je statečně.“
„A víte taky o VRAHOVI?“
„Jakém vrahovi?“
„Když jsme přiletěli do Alfy Centauri, tak jsme měli ten virus. Čekali jsme tam na druhou loď. I když jsme byli skeptičtí. No a pak začali mizet členové posádky. Nevěděli jsme, co to je. A pak se objevily ty koule. Nemohli jsme nic dělat. Nalodili se na palubu. A jejich vojáci nás začali zabíjet. V tu chvíli se VRAH objevil. Musí to být agent té zlé společnosti, která nám sem nahrála ten virus. Měl ten válečný neprůstřelný oblek s drápy na rukách. Chvíli nám pomáhal, ale nestačil tomu a tak mě a sebe schoval do své skrýše. Slyšeli jsme křik a střelbu, ale nic jsme neudělali. Po několika hodinách v té skrýši jsme vylezli ven. Nebezpečí pominulo, ale nikdo nepřežil. Chvíli jsme tam spolu žili. Snažil jsem se ho donutit k mluvení, ale on mlčel. Jednoho dne šel na můstek, a když se vrátil, tak ke mně přišel, usekl mi ruku a odešel někam jinam. O chvíli později jsem se probudil na ošetřovně a..a..a..“ vyloudil ze sebe Trevor a pípání se změnilo na souvislý tón. Trevor Morisson zemřel.
„Doktore, dělejte něco! Pro lásku boží, zachraňte ho!“ zakřičel na doktora Tony a podíval se na něj.
„To nemá cenu. Jak už jsem řekl, všechny orgány odumírají. Je mi líto, je po něm,“ řekl smutně Lindström a vypnul všechny přístroje. Jako, že se Tony jmenuju, pomstím jeho smrt, řekl si v duchu Tony a odešel do vojenských ubikací.
„Tak jo lidi. Bohužel mi neřekl, kde ta skrýš je, ale musíme ho za každou cenu najít. Hledejte ve stěnách a především ve skladech a velkých bednách. Je to jasné?“ rozkázal Tony.
„Ano pane,“ řekli sborově vojáci.
„OK, tak jdeme na to.“
Vojáci se rozdělili, přesně tak jak jim to nařídil komandér. Prohledávali opravdu každou skulinu a bednu. Po 6 úmorných hodinách se jeden z vojáků přiblížil k jedné z beden. Byl to klasický typ. Bylo na ní napsáno: Vojenské vybavení. Nedotýkat. Voják to ignoroval a zaklepal na bednu samopalem. Byla jakoby dutá. Vojákovi to přišlo podezřelé a tak ji začal otevírat. Když byly všechny uzávěry otevřené a voják začal nadzvedávat poklop, dostal pěkný kopanec do hlavy, nohou vycházející z bedny. Spadl na zem a viděl, jak z bedny vyskočil VRAH. Poručík Morisson vskutku nelhal, když mluvil o vojenském obleku. Skutečně ho měl na sobě. Tyto obleky vynalezli Rusové na sklonku války. Celé tělo bylo pokryto neprůstřelným brněním, dokonce i hlava. Maska byla neprůstřelná a na vršku měla pro výstrahu malé růžky. A skutečně, na prstech měl nasazené ocelové, šest centimetrů dlouhé drápy. I to bylo součástí obleku. Ten byl na všech místech černý.
„To ne…“ vyloudil ze sebe ještě voják, než mu vrah vrazil drápy do krku. Další voják, který byl nedaleko, to však uslyšel a tak se tam rozběhl. Vrah tam stál v kaluži krve a prohlížel si druhého vojáka. Ten neváhal a začal po něm střílet samopalem. Neprůstřelnost obleku však nebyla jen inzerovaná. Vrah se po něm rozběhl jako nějaká šelma. Dlouhými skoky se k němu přibližoval. Voják před ním začal utíkat. Popadl vysílačku a řekl:
„Tady kapitán Mayer. Pronásleduje mě ve skladu číslo 5. Prosím o pomoc!“ Mnoho vojáků to slyšelo a tak se vydali Mayerovi na pomoc. Michael tam už skoro byl, když v tom uslyšel výkřik. To po něm vrah skočil a zabodl drápy do zad. Otočil si ho a napřáhl ruku, jakoby mu chtěl useknout hlavu. Poté uslyšel výstřel a ostrou bolest na pravé ruce. Podíval se na ní a zjistil, že mu někdo ustřelil prst.
„Nazdárek!“ zavolal na něj Michael a pozdravil ho rukou. Následně do něj začal tím nejsilnějším samopalem, jaký našel, střílet. Byla to opravdu sprška. Vraha to odhodilo. Postavil se a Michael viděl, že se mu z brnění pořádně kouří. Rozběhl se proti němu. Michael do něj stále střílel, ale vraha to už nezastavilo. Když už byl skoro u něj, dorazili tam i ostatní. Současně na něj stříleli svými zbraněmi, ale vrah pokračoval ve své cestě. Michael zahodil samopal a připravil se na vrahův skok. Ten natáhl ruce a skutečně na něj skočil. Michael ruce chytil, ale pádu na zem se neubránil. Držel ruce statečně a kopnutím ho odhodil od těla. Sám se postavil a souboj mohl začít. Navzájem si vyměňovali háky, bránili se a kopali. Vypadalo to, že Michael má navrch. Vyhýbal se jeho každému úderu a sám mu dával takové chvaty, že to vrah nemohl vykrýt, či mu uhnout. V jednu chvíli vrahovi podkopl nohy a druhou nohou ho odhodil ještě dál. Přišel k němu a zle se na něj podíval. Vrah mu podkopl nohy a tou druhou nohou mu kopl do obličeje, čímž ho knokautoval. Poté vzal Michaelův samopal a začal po všech ostatních střílet. 2 vojáky dostal, když v tom ucítil tlačení na zátylek.
„Chcípni!“ uslyšel ještě a Michael vystřelil. Vrahovo tělo těžce dopadlo na podlahu skladu číslo 5.
„Jste v pořádku, plukovníku?“ optal se voják, který vrahův masakr přežil.
„V pohodě, díky za zeptání. Jo a odneste to do dílny, musíme z toho sundat brnění.“
O čtvrt hodiny později se Tony, Michael, Andy a Aaron shromáždili v dílně. Dva opraváři se připravovali na odstranění toho brnění.
„Tak co o něm víte, komandére?“ zeptal se Aaron.
„No, moc toho není. Za války, když jsem bojoval proti Rusům, se jich vždycky pár objevilo. Měli jsme štěstí, že je nevymysleli na začátku války, ale až na konci, protože to nebylo moc férové. Navíc byli dost nároční na výrobu a tak jich vyrobili kolem 80. Vždycky jsme je dostali bazukou, granátometem, anebo jsme na ně shodili budovu. Kulky je ale nepoškodí,“ zavzpomínal Tony.
„Takž je to Rus,“ konstatoval Michael.
„No, po válce jich bylo hodně rozprodáno na černém trhu. Jedna organizace se dokonce zmocnila deseti těchto oblud. Chtěli vyrobit vojáky ze zkumavky a do tohohle je navléct. Dostali jsme je. Může v tom být kdokoli. Ale já si jdu trochu zacvičit do mé ubikace,“ dovysvětlil Tony a odešel.
„Já taky jdu,“ řekl Michael. Poté odešli i Aaron a Android. V místnosti tedy zůstali jen dva opraváři a voják. Opravář zapnul cirkulárku a začal řezat do krku. Moc to nešlo. Když však brnění trochu povolilo, vrah vstal, vyrval opravářovi cirkulárku z ruky a podřezal mu žíly. Druhému opravářovi rozříznul obličej na dvě poloviny a následně hodil cirkulárku na vojáka, který ani nestačil zareagovat. Vrah vstal a vydal se směrem ke komandérově kajutě.
Michael byl už skoro ve zbrojnici, když v tom si vzpomněl, že chtěl komandérovi něco říct. Obrátil se a šel k jeho kajutě.
K vrahovu štěstí, cestou nikoho nepotkal. Usmíval se a zrychlil.
Komandér mezitím cvičil se saiem, který našel po Auclairové. Docvičil a položil ho na stolek u dveří. Ty nechal otevřené, protože chtěl trochu vyvětrat. Přistoupil ke svému pracovnímu stolu a sáhl po své lahvi sherry a skleničce. Nalil si ji až po okraj. Usmál se a vzal skleničku do ruky. Chtěl něco říct, když v tom ucítil ostrou bolest v břiše. Pustil skleničku a ta se na zemi rozbila s hlasitým cinknutím. Hekl a podíval se na břicho. Uviděl špičku krvavého saie a velkou krvavou skvrnu, jak se rozšiřuje. Najednou špička saie zmizela v jeho těle, on zavrávoral a spadl na zem. Podíval se nad sebe a uviděl vraha se saiem v ruce. Ze saie kapala krev a smíchala se se sherry. Vrah se saiem začal mávat a dal najevo, že s ním umí velmi dobře zacházet. Uprostřed jednoho pohybu, však Tony uslyšel střelbu ze samopalu a vrahovi vyletěl sai z ruky. Dopadl několik metrů od Tonyho. Vrah se otočil. Ve dveřích stál Michael.
„Nazdárek, parchante,“ řekl škodolibě a začal dále střílet. Vrah zařval. Bylo to jako z nějaké noční můry. Michael pokračoval ve střelbě. Vrah nejdříve pomalu šel a poté se začal dlouhými skoky přibližovat k Michaelovi. Ten odhodil samopal a byl připraven na boj. Vrah provedl poslední skok a napřáhl ruku k useknutí Michaelovi hlavy. Ten ruku zachytil a zmáčkl ji. Vrah znovu zařval. Michael mu dal pěstí do obličeje takovou silou, že to vraha odhodilo daleko od Michaelova těla. Vrah však okamžitě vstal a pronesl: „Druhé kolo!“
Michael sevřel obě pěsti a naštval se. Boj mohl začít. Vrah bojoval svou zvláštní technikou, zatímco Michael prosazoval svoje excelentní judo. Druhý boj by z pohledu diváka vypadal ještě lépe, než ten první. Oba bojovníci si vyměňovali údery a bránili se těm protivníkovým. Michael měl však jednu nevýhodu, Vrahovo umění nemělo obdoby a vůbec ho nedokázal zařadit. Vrah měl navrch, o tom nebyl pochyb.
Tony se mezitím plazil po zemi směrem k saii. Cítil, jak mu vyprchává život z těla a jeho pohyby se zpomalovaly.
Michael se už nestačil bránit všemožným chvatům vraha a celý podrápaný podlehl. Vrah ho chytil pod krkem a přitlačil ke zdi. Michael se teď necítil o moc líp než Tony. Vrah napřáhl ruku a byl připraven ukončit boj. Michael zavřel oči, když v tom uslyšel Tonyho slabý hlas:
„Michaele!“ Otevřel oči, podíval se směrem do místnosti na krvácejícího Tonyho. Měl v ruce sai, který hodil Michaelovi. Michael ho chytil a ještě než vrah stačil něco udělat, měl v rameni vražený zakrvácený sai. Zahekal, pustil Michaela a s těžkým žuchnutím se svalil na zem. Michael zakašlal a utíkal směrem k Tonymu. Byl v bezvědomí a jeho uniforma byla rudá. Krvavě rudá. Michael popadl vysílačku a zakřičel do ní:
„Zdravotnický tým do komandérovy kajuty, okamžitě! Jo a taky ochranku s těžkými kulomety!“ Podíval se na vraha. Jeho tělo bylo pryč.

„Je komandér v pořádku, plukovníku?“ zeptal se jeden z vojáků ve zbrojovně.
„Nevím, Lindström na něm pracuje. Doufejme, že bude v pořádku. Všichni víte, proč tu jste. Musíme toho parchanta polapit a…“ Michael se v řeči zastavil a přemýšlel, co s ním vlastně udělají, až ho najdou „a potom uvidí, co jsme zač! Rozdělíme se na skupinky, v každé skupince bude mít jeden z vojáků granátomet, jasné?“
„Ano pane!“ odpověděli sborově vojáci a poslechli rozkazy. Pátrání začalo u Tonyho ubikace. Pokračovalo se jedinou možnou cestou do první křižovatky, kde se týmy rozdělily.
Po půl hodině našla jedna skupinka na zemi krev.
„Tady skupina 5, máme krev, opakuji, máme zde krev. Budeme pokračovat po stopách dále,“ řekl jejich velitel do vysílačky a jak řekl, tak udělal. Pokračoval po stopách krve. Bylo jí na zemi čím dál více. Tým pokračoval ve stopování a připojil se k nim i Michaelův tým. Po chvíli stopy zmizely.
„Sakra, všiml si toho!“ zanadával si jeden voják.
„Nemyslím si,“ odpověděl mu na to Michael a ukázal na otevřenou větrací šachtu.
„Páni, že se tam vlezl! Jak ho najdeme teď?“
„Měl na sobě nějakou rušičku, takže jsme jej nemohli vyhledat skenem známek života, ale kdybychom měli k dispozici plány větracího potrubí, zjistili bychom, kam vede a obklíčili jej.“ napadlo Michaela a zapnul vysílačku.
„Krügere, pošlete plány větracího potrubí každému týmu do osobních minipočítačů,“ zavelel do ní. Felix provedl a všechny pátrací týmy měly plány k dispozici.
„OK, obkličte všechny vstupy do větracího potrubí začínajícího na našem místě!“ rozhodl Michael a čekal.
Vrah se mezitím plazil se saiem v ruce někde větracím potrubím. V hlavě se mu honily všelijaké myšlenky: Proč jsem tu blbou práci přijal! Dostaneš za to 80 000 000 a novou identitu. A já jsem se na to napálil! Blbá organizace! Do háje s organizací Černý jestřáb. A ještě to brnění. Váží snad sto kilo! Blbej komandér! A pokračoval dál v plazení, dokud nenarazil na východ. Neměl čas myslet na to, že to je past, ani na to, že asi vykrvácí, musel se jen dostat z té smradlavé díry! Vylezl z něj a ke svému překvapení byl obklíčen vojáky. Znovu se v něm probudila krvelačnost a skočil po jednom z nich. Ostatní soustavně stříleli ze samopalů. Vrah neměl sílu pokračovat v boji. Přesto se ještě otočil a uviděl tam Michaela se samopalem, pod kterým byla divná roura. Krvácejícímu vrahovi nedošlo, že je to granátomet a tak se ani nesnažil utéct.
„Pozor, výbuch!“ zavelel Michael k ústupu a zmáčkl spoušť na granátometu. Z hlavně vyletěl granát směrem k vrahovi, kterému to docvaklo chvilinku před dopadem granátu. Vybuchl mu 1 metr před obličejem.
„Je to mrtvé?!“ zeptal se jeden z vojáků, stoje nad tělem vraha. Brnění bylo znatelně poškozeno a kouřilo se z něj.
„Nevím. Přineste pořádné pouta!!!“ zakřičel Michael.
Vrah otevřel oči. Neměl na sobě masku, což ho naštvalo. Neměl na sobě ani brnění, což ho naštvalo ještě víc a byl upoutaný k židli v nějaké místnosti. Před ním se nacházel stůl, na kterém ležela porce pomalu docházejícího korála. Zaostřil a uviděl, že naproti němu sedí rozzuřený Michael.
„Určitě máš hlad. Byl jsi 4 dny v bezvědomí. Doktoři dělali, co mohli, ale máš kousek od srdce střepinu, která nejde vyndat. Tedy dokud nám neřekneš, co chcu vědět. Pak dostaneš i najest toho vynikajícího korála. Můžeme začít?“ začal mluvit. Vrah kývnul, cítil od srdce bolest a měl obrovský hlad a žízeň.
„Dobře. Kdo tě najal, z jakého státu jsi, tvoje jméno a národnost.“
„Mé..jméno...Viktor. Já z Hungarie.“ odpověděl s těžkostí vrah.
„Tak Maďar. Co ten zbytek?!“
„Já...neříct.“
„Měl by sis zopakovat anatomii člověka. Netrefils komandéra ani do žaludku. Čepel prošla skrz. Komandér se brzo zotaví a provede na tobě další výslech. Pochybuju, že bude tak ohleduplný jako já. Co ten zbytek?!“
„Černý jestřáb najat mňa. Já moc málo pénz. Tak já svolit. Oni mňa propašovat dovnitř. A já čekat.“
„Černý jestřáb už dávno neexistuje. Komandér tu organizaci dostal. Jak je možné, že stále operují!!!“
„Já nevědět.“
„Řekni to! Řekni to teď!“
„Ne.“
„Zkusil jsem to po dobrým, teď to půjde po zlým!“ naštval se ještě více a vstal ze židle. Zamířil směrem k Vrahovi. Vzal jeho hlavu a práskl s ní o železný stůl. Vrah jen mlčel. Michael mu dal ránu pěstí do obličeje a do břicha. Poté ho i s židlí skopl na zem. Kopl do něj, ale vrah stále mlčel. Michael se obrátil k jednomu ze tří strážníků a řekl:
„Přineste kýbl s vodou. Je čas se jít potápět.“ O chvíli později vraha odvázal od židle a potopil jeho hlavu do vody, přičemž ho nutil k mluvení. Vrah stále mlčel. Michael na něj vylil kýbl a vytáhl z kapsy nůž.
„Co ti budu muset uříznout, abys mluvil?!“
„To…nezákonné!“ odpověděl Viktor a vyplivl vodu.
„Ano, zákony USA a všech státu na Zemi to zakazují, ale tady NEJSME NA ZEMI!!! Kašlu na nějaký morální zásady! Zvedněte ho!“
„Dobře, dobře. To s polapením byla jenom kamufláž. Organizace je stále aktivní. Co chcete ještě vědět?“
„Hm, kolik vám za to nabídli?“
„80 milionů dolarů.“
„Pěkné. Zajdu za komandérem, uvidíme, co bude chtít vědět on. Dejte mu najest.“
O pár dní později se již komandér uzdravil a provedl sérii výslechů a rozhodl o vrahově osudu. Byl odsouzen za velezradu. Zjistilo se, že právě Černý jestřáb má na svědomí virus. Přesto, že se Viktor snažil mluvit, nestačilo to k přemluvení komandéra. Jeho verdiktem bylo odsouzení k smrti.
„Připravit!“ řekl komandér v jednom z hangárů. Vedle něj stáli 4 vojáci s puškami.
„Nabít!“ ozvalo se cvaknutí, to jak každý voják nabil svou zbraň.
„Namířit!“ vojáci zaměřili mušku na nešťastnou osobu sedící na židli před nimi. Na Viktora, řečeného Vraha.
„PAL!“ zavelel komandér a hangárem se ozval výstřel 4 pušek…

Pokud se tento styl nelíbil, nebojte, příště bude poklidnější.

Toto je spoiler!!!:

Až na pár zničených věcí.

Jo a pro ty, kdo to neznají: http://en.wikipedia.org/wiki/Sai_(weapon)

Maďarov ani ja nemusím, ale skôr Maďarských politikov. Obyčajný mi nevadia.

Tak po hodně dlouhé době, za což se omlouvám, přináším další díl z názvem Země. Měl jsem v plánu ho napsat na Štědráka, ale jsem línej. Takže je tady až teď. Nebudu zdržovat. Enjoy it :

Kapitola X.
Země
stav posádky: 57 lidí

V soustavě bílého trpaslíka zasvítilo světlo a objevila se tam transportní koule. Zamířila si to směrem ke hvězdě. Po 10 minutovém letu se dostala ke svému cíli. Obrovské kovové kouli s průměrem 20 kilometrů. Na povrchu měla mnoho „boulí“. Oproti svému velkému bratrovi byla transportní koule miniaturní a zamířila k jedné bouli. Na okraji byla naopak prohlubeň, do které vletěla. Pokračovala asi kilometrovým tunelem a dostala se ke dveřím do přetlakové komory. Přisála se k nim a dveře se otevřely.
Uvnitř koule byla spleť chodeb kruhovitého tvaru s výškou 1,5 metru. Z transportní koule vyletěla menší koule a za ní ještě další. Byli to vojáci. Levitovali nad zemí ve výšce asi 30 cm. Postavili se ke vchodu jako nějaká stráž a čekali, až vystoupí objekt strážení. Byli šedí a na povrchu, podobně jako útočné typy koulí, měli kruhovité otvory, ze kterých čouhaly špičky lan. Dočkali se a z přetlakové komory vyletěla třetí koule, úplně odlišná od těch dvou. Byla průhledná. Uprostřed byla modře zářící věc neznámého tvaru. Držely ji tam dvě trubičky, také modře zářící, které vedly ke stěně koule. Ta byla protkaná modrými „kabely“ jako nějaký čip. Konvoj zamířil směrem nalevo od dveří.
Po poměrně dlouhé době se dostali do místnosti o velikosti 3x5x2 metrů. Průhledná koule se zastavila a vojáci se postavili ke dveřím. Druhým vchodem naproti tomu prvnímu vyjela další průhledná koule. Jejich „telepatický“ rozhovor (nezapomeňme, že jsou to víceméně stroje) trval jenom pár sekund, ale v naší řeči by byl trochu delší:
„Jaké jsou zprávy?“ zeptala se druhá koule.
„Zjistili jsme polohu jejich rodné planety, pane. Nachází se 4 světelné roky od hvězdy, u které jsme učinili první kontakt s nimi,“ odpověděla koule která přiletěla.
„Skvělé, co útočné koule druhé generace?“
„Ano, materiál nových lan je téměř nezničitelný a zápalná teplota plynu je mnohem větší, takže ho rakety nepodpálí. Ale kvůli zničené výrobně se výroba dostatečné flotily prodlouží na několik měsíců.“
„Nevadí, máme času dost. A co ta loď?“
„Nemůžeme ji najít.“
„Až ji najdete, vysaďte na ni vojáky a pošlete jednu útočnou kouli na tu planetu. Uvidíme jak dobrá je jejich obrana a hlavně jak velké přírodní bohatství mají.“
„Ano pane,“ odvysílala ještě koule, která před chvílí přiletěla a zase odletěla.

Tony Steve Wilford a celá posádka Huntera byli prohlášeni za nezvěstné a Alpha Centauri za válečnou zónu. Něco se tam dělo, to bylo jasné, ale nikdo na Zemi neměl nejmenší tušení co. Ať byly jejich satelity a dalekohledy sebelepší, nemohli přijít na nic. Z Tonyho se stal národní hrdina, o Hunterovi se povídaly pomalu báje a celá Země žila ve strachu z první hrozby z vesmíru. To ale netušili, že tajemství, po kterém pátrají, jim přijde přímo do náruče.

Orbita Měsíce
Na orbitě měsíce byla již dříve vystavěna mezinárodní vesmírná stanice. Takový ekvivalent zastaralé a opuštěné ISS. V tuhle pochmurnou poválečnou dobu ji nikdo neosidloval. Což bylo dobře. Když se totiž, jen pár set metrů od ní objevila bitevní koule, neměla by posádka žádnou šanci, ubránit se vystřelenému lanu. Jedna část stanice dopadla na povrch Měsíce a ta druhá odplula do neznáma. Země se to okamžitě dověděla.
Houston
„Co to?“ podivil se jeden technik u radaru.
„Co tam máš?“ zeptal se jeho kolega.
„Komunikační, zavolejte generála Crana, máme problém,“ řekl technik a stiskl tlačítko pohotovosti. Celou Monitorovací stanicí se rozezněl alarm a chodby osvítila červená siréna.
„Co se sakra děje, Tome?“ přispěchal generál Crane.
„Máme mimozemský kontakt. Objevil se nedaleko stanice Harpyje a zničil ji! Teď si míří k Zemi. Má nepravidelný pohyb a sem tam se zastaví. Není to asteroid. A je zatraceně rychlý.“
„Máme vizuální kontakt?“
„Ne pane. Ale za chvíli by ho měly zachytit kamery Hubbleova teleskopu 2.“
„Komunikační! Dejte mi spojení do Washingtonu! A vy Tome, aktivujte nejbližší obranný satelit. Ať do té pekelné věci vystřelí co nejvíc raket! A pohněte si! Všichni!“ Většina techniků a vědců začala nevěřícně civět na obrazovky.
„Generále, máte na lince prezidenta!“ řekl komunikační technik a nabízel generálovi sluchátko. Generál jej popadl a začal do něj hučet.
„Washingtone, tady Monitorovací stanice Houston, u telefonu generál Crane. Máme problém.“
„Co? Mimozemský kontakt?! O čem to sakra mluvíte?“ strachoval se prezident. Odhalení, že Černý jestřáb stále operuje a rozvod s manželkou prezidentovu již tak zničenou psychiku ještě zhoršilo, a tak ho rozčílilo i to, že mu sekretářka donesla kávu o 5 stupňů studenější, než si přál. Vyhodil ji. Teď ale, když se jednalo o záležitost mimořádného významu, spáchal by nejradši sebevraždu.
„Co to může být?“ zeptal se.
„Nevíme, za chvíli budeme mít vizuální kontakt, zůstaňte na příjmu,“ uklidňoval ho Crane.
Všichni byli nervózní a napjatí. Tom však náhle vykřikl:
„Máme vizuální kontakt! Přepínám na velkou obrazovku!“ Na obrovské obrazovce nad dveřmi se objevil přenos z Hubbleova teleskopu 2.
„Je to… dokonale kulaté. Za chvíli to bude ostřejší.“
„Tady jsi, ty malej bastarde,“ zanadával si pro sebe generál a pokračoval normálním hlasem:
„Co ten obranný satelit?“
„Aktivován. Mám střílet?“ odpověděl Tom.
„Zkušební raketu. Jen jednu, ale až to bude ostřejší,“ rozkázal generál a napjatě čekal na ostřejší obraz. Jeho přání se vyplnilo. Obraz byl najednou mnohem ostřejší a byly vidět i kryty otvorů pro zbraně.
„Vsadím se o 50 babek, že tohle dostalo Onyxe a Huntera. Kde je ta raketa?“ Ani mu nikdo nemusel odpovídat, protože se na obrazovce objevila raketa mířící ke kouli. Narazila do jejího pláště a explodovala. Na kouli nezůstalo ani škrábnutí.
„Vypalte všechny rakety!“
Hejno raket zamířilo ke kouli. Koule se pootočila a otevřela jednu díru. Vypálila na rakety zbytky asteroidů a zničila je do jedné.
„Co to sakra!“
Od teleskopu byla hodně blízko a tak srovnala rychlost s ním. Otočila se k němu dírou s lanem. Minula, a tak zkusila kamení. Hubbleův teleskop však měl silné plátování a tak ho to nepoškodilo. Zbyla jediná zbraň. Ještě se přiblížila a otevřela největší díru. V Houstonu viděli vycházet plyn a pak jen plamen a šumění. Koule rozřízla plamenem teleskop na dvě poloviny, jako by to byl sýr. Opět zrychlila a obletěla planetu kolem dokola. Podle záznamů ze setkání s pozemšťany vyzařovala jejich technologie velké množství tepla. Identifikovala tedy největší teplo na planetě a zamířila tam.
Poušť Sahara
Nějaký pouštní had zrovna trávil svoji kořist, když v tom se z oblohy nad ním vynořila obrovská koule. Vířila pod sebou písek a po chvíli odfoukla i jeho. Koule tomu nerozuměla a tak zamířila k dalšímu tepelnému zdroji. Po několika nepovedených pokusech se dostala do Japonska. Vzbudila obrovskou paniku tím, že odfoukávala auta pod sebou. Letěla nad dálnicí směrem k Tokyu.
Houston
„Je v Japonsku, pane.“
„Spojte mě s nima,“ rozhodl Crane.
Tokyo
„Bože můj, co to je?“ byla asi nejčastější japonská hláška. Koule létala nad mrakodrapy jako bůh a sem tam do nějakého vystřelila. Když do ní Japonci vypálili několik raket, odletěla zpět do vesmíru. První část mise měla za sebou a mohla začít tu druhou, pro koule mnohem důležitější – přírodní bohatství. Ke svému překvapení zjistila, že Země téměř žádné nemá. Na povrch koule dopadlo již mnoho raket a bylo to znát malými prohlubeninami.
Houston
„Sakra, musíme to zničit, než to odletí. Odpověděly nám ty státy?“ nadával generál.
„Ano. Dostáváme zprávu z Francie, že mají prototyp velmi silné rakety. Klidně ji použijí, máme jim poslat zprávu,“ řekl komunikační důstojník.
„Mají zelenou!“
Mars
Mars byl již dlouho osídlen. Zrovna teď na něm probíhala stavba lodí 3. generace. Úrodná žíla do té doby neznámé rudy poskytovala dostatečné množství materiálu, a tak byla první loď téměř dokončena. Lidé se rozhodli pro jinou taktiku a nové lodě nebyly zdaleka tak velké a mohutné, ale malé, rychlé a velmi silně ozbrojené. To také urychlilo stavbu. Kouli to ale nezajímalo. Prahla po materiálu, ze kterého se lodě vyrábějí a zamířila do atmosféry. Naštěstí pro lidi, nalezla žílu na opačné straně Marsu. Našla přesné místo výskytu a zapálila plyn. Půda se rozžhavila a vypařila se. Mezi rozpálenou hnědou horninou se blýskala stříbřitá hmota. Koule stoupla a připravila se k odletu. Začala zářit, když v tom do ní narazila bleskurychlá raketa obohacená 20 gramy antihmoty. Kouli to roztrhalo na kousky a na povrchu Marsu to vytvořilo velký kráter.
Houston
„Hurááá!!!“ zajásali snad všichni na základně a možná i na světě. Prezident se sice radoval, ale věděl, že to není všechno, co koule umí. Den na to investovalo USA, Francie, Německo, Japonsko a Rusko obrovské množství peněz do výstavby nových lodí pro obranu. Všichni věděli, že se vrátí.
Co ale nevěděl nikdo, byl fakt, že jejich pohon, ať už funguje na jakémkoli principu, „teleportuje“ kouli od prostředku ke kraji. A tak v hlubinách vesmíru se nedaleko obrovské koule objevil organický střed koule se všemi informacemi o Zemi a Marsu.
Začala válka a závod ve zbrojení. Na jedné straně koule, které nejvíce prahnou po materiálu k výstavbě dalších koulí, a na straně druhé lidé, křehká a slabá stvoření z masa a kostí s chutí objevovat. A mezi nimi byl Onyx. Prostředník mezi dobrem a zlem…

Další fajn díl. Nečekal jsem, že se podíváme na zem.

Nějak sem musel pozemšťany donutit k urychlené stavbě nových lodí do posledního boje, ale . Jsem rád, že se líbilo. Škoda, že začne ta škola, chtěl jsem pokračovat v psaní.

Je to supr těším se na další!

To jsem nečekal, že bude někdo reagovat až takhle. Díky. Jdu psat. S trochu štěstí večer, ale počítejte spíš s víkendem.

Mě se povídka taky zamlouva, jen piš a piš, rád si přečtu další díl

V tom případě, tady ho máš:

Kapitola XI.
Kurz
stav posádky: 57 lidí

„Takže říkáš, že pokud se teď u nějaké hvězdy zastavíme přibližně na týden, budeš moci vypočítat kurz domů?“ zeptal se v laboratoři Tony.
„Ano, přesně to jsem řekl,“ odpověděl Takayoshi.
„A TO ti trvalo 2 měsíce, než si na to PŘIŠEL?!“ Tony se evidentně rozčílil a zčervenal.
„No, víte, měl jsem vymyšlený jiný plán, ale byly to příliš složité výpočty. Teď ale budeme potřebovat týdenní zastávku,“ snažil se vyzout z maléru Takayoshi. „Navíc jsme byli neustále vyrušováni. Bitvy s koulema, které jsme mimochodem neviděli skoro půl měsíce, potom ta stonožka, předtím ta závislost…“ Z mluvy ho přerušil Tony:
„MRKRPSXKSSS!!! JÁ SE ASI ZBLÁZNÍM! V záznamech máte IQ 150! A vy vymyslíte jednu větu za 2 měsíce?“
„No vlastně jsem nevymýšlel 1 větu, ale to, jak se dostaneme domů, tu větu jsem vymýšlel včera při usínání,“ přiznal se Takayoshi.
„No dobře. Dobře, zastavíme u hvězdy, ke které máme dorazit večer,“ uklidnil se Tony a odešel.
„To bylo drsné,“ poznamenal Ford. Sedl si do křesla a začal připravovat počítače pro výpočty. Princip toho jak se dostanou domů, byl jednoduchý. Na obloze budou postupně podle záznamů hledat hvězdy, které již navštívili a tím pádem i směr trasy. Jakmile se dostanou k soustavě, do které je zavedl virus, zúží výběr a najdou Alfu Centauri. Provedení bylo těžší.
Onyx se přiřítil do systému červeného obra. Soustava čítala asi 6 planet, každá s prstencem. Dvě z nich byli plynní obři. Takayoshi, Ford a Andy začali pozorovat oblohu.

Po 6 dnech úmorného pátrání byli všichni tři vysílení. Robot sice míň, ale šťáva mu docházela. Michael dokonce vedl s týmem expedici k jedné z pevných planet a nalezl velké množství vody. Vše tedy probíhalo úspěšně, dokud:
„Tři mimozemské kontakty vzdálené 200 kilometrů. Opakuji 3 mimozemské kontakty. Vyhlašuji pohotovostní stupeň jedna po celé lodi!“ vykřikl jednoho odpoledne Aaron.
„Máme vizuální kontakt?“ zeptal se příchozí komandér.
„Ano, pane. Jsou to koule!“ odpověděl Aaron.
„Sakra! Připravte zbraně ke střelbě a vypusťte stíhačky! Jaký je jejich pohyb?“ rozkazoval komandér.
„Rozdělily se. Pátrají po nás, pane,“ informovala Colomba.
„Můžou nás zachytit?“ strachoval se Tony a nervózně seděl na židli. Promýšlel si strategii.
„Řekl bych, že už nás zvětřili. Jedna míří přímo naproti nám a ty dvě zezadu. Mají nás v kleštích. Stíhačky byly vypuštěny,“ nepřestával informovat Aaron.
„Úhybné manévry. Ať nás nezachytí jediným lanem! Andy postarej se o to ty. Intercom!“
Andy rozpohyboval starou loď a bravurně se vyhnul prvním třem lanům. Stíhačky se je snažily přestřelit, ale lana byla příliš odolná.
„Tady můstek. Voláme laboratoř. Doktore Taketoue, jsou hotové výpočty kurzu?“ zeptal se naštvaný Tony. Koule ho vážně začaly štvát.
„Tady Taketou. Dejte nám chvíli a budeme mít kurz Alfa Centauri.“
Rotační kulomety střílely jednu kulku za druhou, ale neměly proti tvrdému plátování koulí, žádnou šanci. Bohužel ani rakety nesklidily velký úspěch. Ať by byly motory sebelepší, koulím uniknout nemohli. Onyx byl stařeček. Spršky kamenů střílených koulemi ničily už tak poničené plátování. Komandér rozkázal neúspěšným stíhačkám ústup. Vrátily se do hangáru a piloti vylezli z ovládacích místností.
„Máme to! Posíláme vám kurz Alfa Centauri,“ ozvalo se z intercomu.
„Koordináty zadány, můžeme letět, pane!“ oznámila hned po přenosu Colomba.
„Leťte!“ rozkázal komandér. Loď se nasměrovala na kurz. V cestě jí stála jedna koule. Onyx proletěl těsně kolem ní a začal nabírat rychlost. Na to koule čekala a vystřelila lano. Špička se zasekla do trupu, ale toho si posádka nestačila všimnout. Onyx skočil do warpu. Warpová bublina sice vzala kouli s sebou, ale nebyla schopná ji pojmout celou, a tak se koule v polovině roztrhla.
Onyx s sebou ve warpu vláčel na laně upoutanou polovinu koule. Špička lana se provrtávala dál, ale mnohem pomaleji.
„Je to! Dostaneme se domů!“ vykřikla radostně Colomba. Všichni na můstku a ve všech informovaných částech lodi se začali radovat. V radosti je přerušil intercom z laboratoře:
„Komandére, okamžitě se dostavte do laboratoře, máme problém.“ Byl to hlas Takayoshiho. Komandér zaklel a odešel do laboratoře.
„Těsně než jsme zrychlili na warp, vystřelila po nás jedna koule lano. Warpová bublina však zachytila polovinu té zatracené koule a tak ji teď vláčíme za sebou. Lano navíc zřejmě přerušilo vedení, takže nemůžeme vypnout warp automaticky. Manuálně bych to nedělal, protože jádru to nedělá dobře, a stejně by nám to v ničem nepomohlo. A ještě k tomu se ta špička pomalu provrtává dovnitř. Teď je přibližně ve čtvrtině. Až se provrtá přes hlavní plášť, bude jí stát v cestě jen jedno patro a dostane se k jádru. Když provrtá skrz naskrz to… tak jsme v háji,“ vysvětlil problém Ford.
„Jaké jsou návrhy na řešení?“ zeptal se komandér.
„No, nic moc. Můžeme zkusit rakety, odříznout to, odpálit to a to je tak vše,“ napadalo Takayoshiho.
„To mi stačí. Zkusíme ty rakety,“ řekl Tony a pak pokračoval do intercomu: „Aarone, máme problém. Zachytili jsme s sebou jednu kouli, teda polovinu koule, a potřebujeme, abys ji odstřelil. Zkus rakety. A pohni!“
Jeden z odpalovačů raket se vysunul a vystřelil po laně raketu. Musel si dávat pozor, aby nevyletěla pryč z warpové bubliny, protože si ani Takayoshi nebyl jistý, co se přesně stane. Narazila do lana, ale to stále drželo. Poté to zkusili znovu a znovu. Stále se nic nedělo, a tak to vzdali, přeci jenom neměli času nazbyt.
Felix se na svoji vycházku ven netěšil, protože by stačil menší odraz a je po něm. Sám, ale věděl, že pokud někdo dokáže zničit to lano, bude to on. Navlékl si skafandr a počkal si, až se přetlaková komora vypustí. Poté vylezl po žebříku na vrch lodi. Zapnul si magnetické boty.
„Tady Krüger, jsem venku a mířím k lanu. Informuju vás, až budu u něj,“ informoval můstek.
„Rozumíme, hodně štěstí. Nejprve zkuste hořák, poté laser a až poté nálože,“ upozornil komandér. Felix pokračoval ve svoji procházce, dokud nedorazil k lanu. Špička už nebyla vidět a byla zabořená v trupu. Felix uviděl na vlastní oči, to, že se špička stále provrtávala dovnitř.
„Tady Krüger. Jsem u špičky. Zkusím hořák,“ řekl Felix a otevřel velký kufr, který s sebou vláčel. Byl v něm hořák, laser a výbušniny. Felix vytáhl hořák a zapnul jej. Plamen byl opravdu veliký, ale zdálo se, že na lano neměl žádný efekt. Bylo stále celistvé.
„Sakra, tady Krüger, hořák nefunguje, zkusím laser.“
Vytáhl laser, namířil jej na lano a zapnul. Ve vesmíru nebyl slyšet, ale brněl stejně. Na laně se objevila červená tečka a z toho místa se začalo kouřit. Na chvíli jej vypnul, aby se podíval na poškození, ale černé místo se posunulo do trupu.
„Krüger, laser sice funguje, ale tak pomalu, že to nemá smysl. Jdu na výbušniny,“ řekl ještě Felix a podíval se na poslední věci v kufříku. Bylo to 8 výbušnin C-5. Nejdříve chtěl vyzkoušet jen jednu, ale vyrušil ho Takayoshi:
„Felixi, pohni si! Provrtává se ještě hlouběji. Musíš to udělat rychle!“ Felix tedy připevnil na lano 4 nálože a ustoupil. Tlaková vlna mu nijak zvlášť nehrozí, pouze kousíčky výbušniny odlétnuté od lana. Zmáčkl spoušť. Nálož vybuchla. Lano to vydrželo.
„SAKRA! Sakra, sakra, sakra! Nepovedlo se. Další nálože nemají smysl. Je mi líto,“ nadával Felix a začal zavírat kufr, když v tom ho něco napadlo.
„Krügere! Je to. Lano se provrtalo skrz vnější plášť a teď provrtává strop nad jádrem. Je po nás… Krügere! Co to děláte?!“ ozval se Takayoshi z vysílačky. Poslední otázkou narážel na to, že se Felix odrazil směrem ke kouli i s kufrem. Po chvíli k ní dorazil a provlékl se otvorem pro lano dovnitř. Lano tam bylo sofistikovaným způsobem namotáno na otáčejícím se stroji. Ten byl napájen nějakým generátorem. Krüger otevřel kufr a připevnil na generátor nálože. Byl k němu z organického středu přichycený šlahoun, kterým byl generátor nejspíše ovládán. Felix se podíval směrem ke středu. Střed jakoby dýchal a byl stále aktivní. Najednou z něj vystřelil další šlahoun, těsně vedle Felixe. Ten se odrazil zpět směrem k díře.
„Felixi, co to sakra děláš?“ uslyšel ještě v rádiu a postavil se do díry na lano. Chtěl se ho zachytit a dostat se zpět k lodi. Ve vysílačce však uslyšel další zprávu.
„Je po nás, část špičky se právě provrtala skrz strop. Už jen pár sekund…“
Felix se na to vykašlal. Skočil směrem k díře do přechodové komory. Přibližně v čtvrtině letu odpálil nálož. Generátor explodoval a jeden kus jeho pláště vyrazil velkou rychlostí k Felixovi. Zasáhl ho do zad. Felix vykřikl bolestí. Přineslo to však i svoje ovoce, protože Felix mnohonásobně zrychlil. Vzpamatoval se z bolesti a nastavil před sebe ruce. Trefil se několik metrů od přechodové komory. Ruce sice velmi zbrzdily jeho pád, Felixova hlava však vší silou narazila do trupu. Ozval se další výkřik a pak nic. Jeho tělo se pomalu odrazilo od trupu a on se začal vzdalovat.
„Hurá, Felixi, pašáku, zachránil jsi nás!“ vykřikl radostí Tony a vstal z křesla. Zarazilo jej však, že nikdo neodpovídal.
„Felixi? Slyšíš mě?“ Nikdo neodpovídal. Tony proto pokračoval: „Andy, vidíš ho na senzorech?“ zeptal se ještě. Andy se podíval, ale obrazovka zčernala, následně loď vystoupila z warpu a všude zhasla světla a vypnuly se všechny energetické systémy.
„Co se to sakra stalo?“ zeptal se Tony do vysílačky.
„Počkejte, nahodím zálohu,“ odpověděl mu Takayoshi z laboratoře. O minutu později už vše kromě warpu pracovalo normálně.
„Tak co to bylo?“ zeptal se komandér po vstupu do laboratoře. Byl docela naštvaný, protože věděl, že se Felixovi něco stalo.
„Felix bohužel zasáhl pozdě. Špička si provrtala díru tak, že se jí ještě nějakou dobu posouvala. Pak spadla na jádro a poškodila ho. Přestalo dodávat energii, a protože doktor… jak se sakra jmenuje… Macevskij, nebo tak nějak, kontroloval záložní generátory, vypadlo úplně všechno, kromě izolovaných systémů. Jsem si celkem jistý, že to půjde zčásti spravit,“ informoval ho Taketou.
„A co Felix?“ zeptal se nervózně Tony. Věděl, že není připraven na vše, co Takayoshi řekne.
„Nachází se asi 1 kilometr daleko od lodi. Můžeme pro něj zaletět Ninjou,“ odopověděl mu.
„Je na živu?“ strachoval se Tony.
„Ano, ale jeho tep je nepravidelný. Měli bychom vyrazit hned.“
„Poletím já, Robert a doktor Lindström. Ohlaste jim to,“ rozhodl komandér a vyrazil k Ninjovi.

Felix otevřel oči. Všechno se mu zdálo zamlžené a světla nad ním se pohybovala. Ležel někde. A pak mu to došlo, vezli ho někam na nosítkách. Vedle něj stál Lindström a na druhé straně Tony. Příšerně ho bolela záda. Něco se mu zdálo divné a pak si uvědomil co. Zatahal doktorovi za triko. Ten se na něj podíval. Něco řekl, ale Felix mu nerozuměl.
„Doktore, já… já… necítím nohy a hrozně mě bolí záda. Já…“ jako by ho hlasivky neposlouchaly.
„To bude v pořádku, synu. Jedeme na ošetřovnu. Pak se uvidí,“ odpověděl mu a na chvíli zavřel oči. Felixovi se zatočila hlava a opět upadl do bezvědomí.

„Tak co. Řekněte mi ty špatné zprávy. A nezdržujte. Vysypte to na rovinu,“ řekl naštvaným tónem Tony. Měl obrovský vztek.
„Dobře. Ten úlomek, který ho zřejmě zasáhl záda mu… přerazil páteř a rozdrtil třetí bederní obratel. Je rád, že žije,“ odpověděl Brandon a odešel. Tony věděl, co to znamená. Nechtěl si to, ale připustit. Urovnal si myšlenky v hlavě a vyvodil jediné: Felix Krüger obětoval svoje nohy za celou posádku a možná i celou Zemi. To byla podle něj definice hrdiny. Dal hlavu do dlaní a poté si lehl.

Čímž se dostávám k nepříjemné věci, tohle je předpředposlední díl, s tím, že poslední se pokusím udělat epický. Ale ať ho pro jistotu sgcatlantis nečte.

Dobrá časť.
Podľa mňa môžu gule zničiť ...

Toto je spoiler!!!:

pošlem ti to cez SZ

Skvělej díl. Škoda, že povídka končí, ale jde vidět, že to máš dobře naplánovaný a nechceš to zbytečně protahovat.

Plánuješ psát něco potom? Ať už ze stejnýho nebo jinýho universa?

Ze stejného asi ne. Leda tak ze 3. světové, ale ve válce a zbraních se moc neorientuju, takže by to mohl být docela paskvil. Ale v jednom z Dračáku, které s kámošama hrajeme jsem vymysle novej universe a dosela ho "propracoval". Je mnohem více akční, spoléhá se na příběh, který by se doufám líbil. Tentokrát by šlo o válku, která by byla mnohem více FI než Sci, takže nic pro každého, ale je jen na vás jestli jo, nebo ne. Taky jsem měl pár nápadů na SG povídky, ale celé to universum nemám rád.

Dneska jsem to celý přečetl a ta povídka je fakt skvělá škoda že už končí

dnes jsem přečet všechny díly a klobouk dolů

Díky, což mě připomnělo, že bych měl psat, ale asi až o víkendu, teď není dost času. Ale nebojte dalšího dílu se dočkáte.