Stargate: Aldeneerin 1

Zajíc s parohama tak to je dobrý pěknej díl moc se mi líbil ale to jak byl dlouhej už ne díli této povídky sou delší než u jiných povídek co čtu.

Po dvou klidnějších výpravách přidávám akčnější díl. Podařilo se mi ho napsat relativně rychle. Příjemné počtení.

5
Mezi světlem a temnotou

Nastalo léto. Od posledních větších výprav uplynulo již několik desítek dní. Mezitím se na další výpravy přihlásilo pár dalších nových dobrodruhů, a tak se mohla uskutečnit další výprava na svět s názvem Minojja. Azanyrmuth se jí však tentokrát neúčasnil. Pokračoval ve studiu knih z Calughu a Avnilu. Dozvěděl se něco o experimentech, které prováděl Chaldanyrn na Calughu a staří Aldeřané na Avnilu. Nebylo to však nic výjimečného, jen běžné pokusy.

Jednoho letního večera seděl Azanyrmuth na velkém balkóně s výhledem na Lianarské zahrady a odpočíval. Kochal se výhledem na právě zapadající slunce. Najednou zaslechl, jak se aktivuje kruh světů. „To už se asi vrací z Minojji,“ pomyslel si. Bylo už načase, od jejich odchodu uplynulo šest dní. Seběhl proto po točitém schodišti do přízemí a přes paláce se vydal přímo k nádvoří, kde stál kruh světů.

Když dorazil na nádvoří s kruhem světů, kam se již seběhli zdejší, zarazil se. Vrátil se pouze jediný z šestičlenné výpravy. Byl značně vyčerpaný a vyděšený. Hned se ho ujali léčitelé, zatímco Moladir a další z rady vyzvídali, co se stalo.

Když konečně popadl dech, jen stěží prohlásil: „Zajali je. Všechny.“
„To bude dobré, jen se uklidni a pověz nám kdo,“ utěšoval ho Moladir.
„Drowové. Přepadli nás ve světě stínů. Byli všude. Nedalo se jim vzdorovat.“
„Drowové?“ podivil se Scarin. Jeden z mladších členů rady, poměrně vysoký s vlídným výrazem v obličeji. Oděn byl v modré róbě. Dlouhé hnědé vlasy nosil svázané do copu.
„Ano byli to Drowové. Podařilo se mi uniknout z jejich spárů. Pronásledovali mě. Nevím až kam. Raději jsem se nedíval za sebe a utíkal ke kruhu světů.“

„Slyšel jsem Drowové?“ ptal se překvapený Azanyrmuth, který právě vyslechl jejich rozpravu.
„Slyšel jsi dobře,“ odpovídal Scarin.
„Toho jsem se bál,“ povzdechl si Azanyrmuth.
„Vím, že jsi nás od cesty zrazoval, ale už jsme se párkrát přesvědčili, že realita bývá od starých knih často odlišná,“ prohlásil Scarin.
„Však jsem vás varoval, že tato rasa je zlá a krutá.“
„Nechme to být. Co se stalo, stalo se,“ vstoupil do rozpravy Moladir.

„Můžeš nám popsat, co se stalo před tím?“
„Když jsme dorazili, vše se zdálo být v pohodě. Kruh světů se nacházel přesně, jak bylo psáno v knize, na temné straně světa v zemi stínů. Vydali jsme se po cestě na sever. Mohli jsme ujít tak čtyři až pět mil, když jsme dorazili do země světla,“ rozvyprávěl se Rolgin, který během vyprávění vždy vydechl.
„A co země světla? Je někým obývaná?“
„Ano. Je obývána Mínojci. Rasa podobná nám. Navázali jsme s nimi kontakt. Naštěstí mluvili jazykem podobným staré Aldeneeršině. I oni se zmiňovali o starých Aldeřanech. Opustili ten svět už před sedmi sty lety. Zkoušeli jsme v jejich knihovnách pátrat po nějakých zmínkách o starých Aldeřanech, ale moc jsme toho nenašli. Aldeřané s Mínojci udržovali přátelské vztahy. Obchodování a tak, ale neprováděli tam prakticky žádné experimenty. Tedy alespoň ne v zemi světla.“
„Co tím naznačuješ?“ optal se Calanirmyan, který před chvíli dorazil.
„Staré Aldeřany zaujala země stínů. Často tam podnikali výpravy, patrně se zajímali o tvory a jejich magii. Nedali jsme na varování Mínojců a vydali se tam. Země stínů byla plná roztodivných tvorů. Zpočátku nic vyloženě nebezpečného. Později jsme však mívali pocit, že jsme někým sledováni. Zprvu jsme to přisuzovali zdejšímu prostředí. V zemi stínů se prakticky bezustání ozývají podivné zvuky,“ pokračoval Rolgin ve vyprávění.
„Kde vás zajali?“ vyzvídal Moladir.
„Pak se to najednou stalo. Z lesů vyběhla dobrá třicítka Drowů. Než jsme se na cokoliv zmohli, už nás zajali. Mohli nás vést tak tři míle. Dorazili jsme do nějakého jejich města, jmenovalo se tuším, že Chalithar-Mith. Zavřeli nás tam do žaláře a tam si nějaký čas pobyli. Říkali něco ve smyslu, že noví otroci se budou hodit.“
„Jak se ti povedlo uniknout?“ chtěl vědět Calanirmyan.
„Jednou nás chtěli ukázat své paní. Drowí kněžka, která vedla jejich rod. Jenže panství jejich rodiny bylo napadeno jiným rodem. Co jsem vypozoroval Drowí rodiny mezi sebou prakticky neustále soupeří o svoji moc. Využil jsem zmatku a utekl z města. Ostatní však to štěstí neměli a stačili je chytnout, něž se mohli dát na útěk. To je asi tak vše co mohu říct,“ ukončil vyprávění Rolgin.

„Zajímavé. Co uděláme teď,“ vážným hlasem prohlásil Moladir.
„Myslíte, že je nějaká naděje je zachránit?“ zajímal se jeden z kněží.
„Možná. Je třeba jednat rychle. Kdo ví, co s nimi chystají provést,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Jenže nemáme tolik dobrodruhů na záchrannou výpravu,“ oponoval Moladir.
„Kolik jich tu momentálně je?“ zeptal se Scarin.
„Co vím, je tu Hehim, Garion a já,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Měl by tu být ještě válečník Gardan a mág Lorin,“ dodal Calanirmyan.
„To by snad mohlo stačit,“ konstatoval Scarin.
„Takže to máme pět. Hm. To by mohlo stačit. Dobrá, dejte jim vědět ,ať můžou co nejdříve vyrazit,“ souhlasil Moladir.

Když skončila rozprava, všichni šli zařizovat vše potřebné. Kněží pomohli vyčerpanému Rolginovi na nohy a odvedli ho do paláce. Azanyrmuth se vrátil do své komnaty a šel se připravovat na záchranou výpravu. Tentokrát nenechával nic náhodě. Ze starých knih vyčetl o Drowech pár velice zajímavých, avšak nikterak přívětivých poznatků. Když dokončil přípravy, ještě na chvíli ulehl do pohodlné postele.

Po necelých dvou hodinách spánku ho probudilo bouchání na dveře se slovy: „Už jsme připraveni. Přijď do zasedací síně. Za chvíli vyrážíme.“ Azanyrmuth vstal z postele a odpověděl: „Už jdu. Jen si vezmu věci.“ Za moment vyšel ze své komnaty. Spolu s Garionem a Moladirem došel do zasedací komnaty, kde již čekali ostatní. Byl zde známý válečník Helhim, který si za ten více než půl rok něco zažil.

Další válečník se jmenoval Gardan, který se přidal k výpravám na jiné světy teprve nedávno. Zatím se účasnil jen bojů na Darendaaře, kde spolu s ostatními čistil okolí od Wightů. Byl menšího vzrůstu, zato mohutnější postavy. Už od pohledu to byl tvrďák, který se nebál žádného boje. Na sobě měl plnou plátovou zbroj a vyzbrojen obouručním mečem. Jako správný válečník i on nosil dlouhé světlehnědé vlasy, jež byly u válečníků symbolem síly.

Mág Lorin patřil též mezi nováčky. Během poslední doby se dokázal naučit mnoho zajímavých kouzel, a tak dokázal být v bojích na Darendaaře velice přínosný. Byl vyšší postavy a oděn v modrozelené róbě. Vlasy nosil sice delší, avšak nijak výrazně. Byl vybaven kouzelnickou holí pro sesílání slabších ohnivých koulí.

Kromě pěti dobrodruhů se na záchrannou výpravu chystal i Rolgin, který se už trochu vzpamatoval z návratu. Chtěl být ostatním nápomocen při záchraně ostatních dobrodruhů. Rolgin byl povoláním hraničář, který preferoval spíše skrývání a nečekané útoky ze zálohy. V podstatě díky jeho schopnostem dokázal uniknout. Rolgin byl drobnější postavy. Oděn v hnědé kožené zbroji a vyzbrojen dvěma krátkými meči.

V zasedacím sále kromě šestice dobrodruhů, seděli i někteří členové rady. Moladir, čaroděj Calanirmyan, Scarin a ještě další dva z rady. Moladir vyzval Azanyrmutha, aby všem přítomným zdělil své poznatky o Drowech.

Když se všichni v sále utišili, dal se do popisování.
„Takže abych to příliš neprotahoval. Nedávno jsem v archivech narazil na jednu knihu, která popisuje rasu Drowů. Je to jedna z nejtemnějších ras, nejen podle temné barvy pleti, ale i svým chováním. Je to krutá, brutální a nenávistná rasa. Společenský systém drowů je založen na matriarchátu a rodinnému rozdělení, takže všechny ženy mají oproti mužům vysoké postavení. Od útlého věku jsou všichni vychováváni svým temným způsobem. Změkčilost, neúspěchy jsou bez milosti trestány. Mezi Drowy jsou taktéž obvyklé bratrovraždy, vydírání, zrady a vzájemné boje mezi rody. To by bylo ode mě vše. Víc jsem zatím nezjistil. Studium knih o Drowech je sakra drsné.“
„Taková normální rasa koukám,“ ironicky prohlásil Helhim.
„To se máme na co těšit,“ dodal Garion.
„Ještě jsem se dočetl, že nenávidí světlo, zvláště sluneční,“ dokončil vyprávění Azanyrmuth.
„Alespoň něco,“ prohlásil Lorin.
„Jestli je to pravda, že mezi sebou takhle intrikaří, mohli bychom toho využít. Rolgin přece zmínil, že se mu podařilo uniknout díky boji mezi rody,“ konstatoval Lorin.
„Já bych nejprve kontaktoval Mínojce, určitě o nich vědí mnohem více než já,“ navrhoval Azanyrmuth, který se mezitím usadil ke stolu.
„Já bych s Azanyrmuthem souhlasil. Mínojci nám mohou dát mnoho rad. A nejen to. Určitě nám můžou o zemi stínů povědět více,“ souhlasil Rolgin.
„Dobrá. Je rozhodnuto. Souhlasím s Azanyrmuthem, Nejdříve se vydáte za Mínojci pro rady, a potom půjdete osvobodit naše zajaté dobrodruhy. Buďte však opatrní. Nemůžeme si dovolit další ztráty,“ zakončil zasedání Moladir.

Všichni dobrodruzi a členové rady nato vstali od stolu a přesunuli se na nádvoří ke kruhu světů. Nebyl čas se jakkoliv zdržovat, všichni si byli vědomi toho, že jejich uvězněným přátelům nezbývá mnoho času. Moladir přistoupil k ovládacímu pultu, kde postupně zadal příslušnou kombinaci symbolů pro svět Minojja. Jednotlivé světelné zámky se postupně rozsvěcovaly, zatímco se dobrodruzi seřadili v uctivé vzdálenosti před kruhem světů a naposledy přkontrolovali svou výstroj.

Posléze se kruh světů aktivoval, přičemž bylo otevření znovu doprovázeno energetickým výronem a jeho následným ustálením. Moladir popřál dobrodruhům hodně štěstí a též jim kladl na srdce opatrnost, která byla potřeba více než jindy. Skupina pěti dobrodruhů se tak vydala vstříc novému dobrodružství.

Když vystoupili z kruhu světů ve světě nesoucí název Mínojja, ihned se pozorně rozhlédli. Okolní hluboký les byl ponořen do tmy. Země stínů, část světa která nikdy nespatří slunce. Bylo však zajímavé, že okolní stromy navzdory věčné noci dokázaly na tomto místě žít. Patrně se za ty miliony let vyvinuly pro život ve věčné tmě.

Mihotavá záře efektu stojaté vody v aktivovaném kruhu světů osvětlovala temný les. Jakmile však prošel poslední z party dobrodruhů, kruh světů se uzavřel. Nastala tma. V tmavém nočním lese sotva dohlédli dál než dvacet stop. Z dáli se ozývaly podivné a děsivé zvuky zdejších bytostí. Neznámé houkání, hvízdání, vytí a krákání přicházelo ze všech stran. Země stínů byla skutečně děsivé místo. Všichni ihned zbystřili a snažili se vyhlížet možné nebezpečí. Helhim zapálil louč a mág Lorin očaroval svoji kouzelnickou hůl světlem a tím získali zdroj světla, který dodával pocit bezpečí.

„Tenhle les je mnohem děsivější, než jsem očekával,“ prohlásil Lorin.
„Ano. To je fakt, ale pokud na nás něco zaútočí, ucítí to sílu mého meče,“ řekl nebojácně Gardan.
„Rolgine. Ty už jsi tu byl. Kudy se máme vydat,“ optal se Azanyrmuth Rolgina.
„Musíme touto cestou,“ ukázal Rolgin na prašnou částečně dlážděnou cestu směřující na sever. Kromě této cesty od kruhu světů pokračovaly ještě další dvě. Ty však směřovaly patrně do vnitrozemí země stínů.
„Tak jdeme. Nemáme času nazbyt,“ zavelel Helhim a dal se po cestě na sever. Ostatní ho samozřejmě následovali.

Pokračovali po cestě dost svižným krokem, když v tom se Garion zarazil.
„Počkejte,“ pravil.
Ostatní se na chvíli zastavili. „Stalo se něco,“ zeptal se Gardan.
„Měl jsem dojem, že jsem něco zaslechl.“
Všichni se tedy zaposlouchali do zdejší směsice podivných zvuků.
„Máš pravdu. Něco tu je,“ odpověděl Azanyrmuth a současně Gardan, když zaslechli v blízkém křoví praskání větví.
„Podíváme se na to,“ prohlásili Helhim a Gardam, kteří s vytasenými zbraněmi vyběhli vstříc křoví.

Krátce na to se z křoví ozvalo několik dutých úderů a mlaskání masa. Helhim a Gardan posléze vyšli z křoví, přičemž jejich zbraně byly potřísněny nějakou černou krví. Lorinovi to nedalo a zeptal se jich. „Co tam bylo?“
„Nějací nemrtváci, asi zombíci. Nebylo tam moc vidět, avšak nedali nám vůbec zabrat.“
„Takže zatím to bylo dobré, trochu jste se procvičili v boji,“ pravil Azanyrmuth.
„Přišlo to celkem vhod. Ale radši se tu nebudeme zdržovat, naši spolubojovníci na nás jistě čekají,“ prohlásil Helhim.

Všichni tak pokračovali dále. Cestou byli však stále velice obezřetní, příští setkání by mohlo být klidně mnohem nebezpečnější. Zemí stínů mohli putovat dobré dvě hodiny a při tom urazit vzdálenost pěti mil.

„Světlo před námi,“ radostně vykřikl Rolgin. Všichni ihned zpozorněli a pohlédli vpřed. V dáli skutečně zahlédli denní světlo. O to svižněji pokračovali dále. Když dorazili na rozhraní mezi zemi stínů a zemí světla, všem se naskytl velice nezvyklý pohled. Přechod mezi věčnou nocí a věčným dnem byl velice ostrý, kdy na jedné straně byl temný a děsivý les a na straně druhé příjemné prosluněné louky.

Dobrodruzi zvolnili a vychutnávali příjemnou atmosféru klidných pastvin, luk a hájů. Všude zpívali ptáci, na protějších svazích dováděla kůzlata a tůních se pářily žáby. Přes zdejší polojasnou oblohu pronikaly příjemné zlatavé paprsky.

„Celkem by mě zajímalo, proč zemi světla slunce nespálí,“ napadlo Lorina, když si prohlížel okolí.
„V knize o světech jsem o tom četl. Zdejší svět je poměrně vzdálen od zdejšího slunce a navíc je chráněn ještě silnou ochrannou vrstvou. Pokud by se zde střídal den a noc, stalo by se z tohoto světa velice chladné místo, kde by přežilo jen málo rostlin a bytostí,“ vysvětloval Azanyrmuth, zatímco pokračovali dále v putování.
„A co země stínů. Neměla by být prakticky zmrzlá?“ namítal Lorin.
„Ta část světa je ohřívána horkými podzemními prameny. Obyvatelé temné části světa následně vybudovali velice složitý systém kanálů, které zásobují teplem většinu obývaných oblastí. V neobývaných oblastech údajně klesá teplota pod mínus 90°C,“ pokračoval Azanyrmuth ve vysvětlování chodu tohoto světa.
„Jak je to vůbec daleko do Mínojských měst?“ zeptal se Gardan.
„Necelé čtyři hodiny cesty,“ odpověděl Rolgin.

Dobrodruzi pokračovali směrem k městu. Cestou se kochali zdejší úrodnou krajinou, která nesla jasné známky obdělávání a osídlení. Netrvalo to nijak dlouho a podél cesty spatřili menší usedlosti a statky. Domy s rovnou střechou byly postavené převážně s pískovcového kamene ve stylu připomínající Mínojský stavební styl. V okolí stavení pracovalo mnoho místních obyvatel na polích a pastvinách. Dobrodruzi se však rozhodli pokračovat až do města Knóssos Aloides. Rolgin ostatní nabádal, aby si promluvili s členy zdejší rady, místní se totiž o zemi stínů prakticky nechtějí bavit. Jednak se jí bojí a hlavně o ní ani moc nevědí.

Cesta tak probíhala poklidně. Občas se na cestě zastavili, když zrovna potkali některé místní. Vždy dali jen na krátkou řeč. Za ty poslední dny se však rozneslo po okolí, že Mínojci navázali kontakt rasou nových Aldeřanůch, jak bývají často nazýváni.

Po dlouhém cestování dorazili do velkého města Knóssos Aloides. Velké město pro patnáct tisíc obyvatel postaveno v Mínojském architektonickém slohu. Všechny zdejší domy a paláce byly vystavěny ze světlého kamene, běžné jsou červené sloupy u chrámů a hodně zdobené římsy barvitými motivy vyobrazujíc historii zdejší kultury, časté jsou také sochy s motivy býčí hlavy. Azanyrmuth si však všiml jedné zvláštnosti. Byl zde jen málo patrný vliv starých Aldeřanů, patrně sem byli zdejší kdysi dovlečeni a ponecháni vlastnímu vývoji.

„Není tu nějak pusto?“ zeptal se Lorin při pohledu na prázdné ulice.
„Patrně jsme dorazili v čase spánku,“ domníval se Rolgin.
„Jak vlastně určují, kdy je čas k jídlu a ke spánku? Vždyť se nemůžou orientovat podle slunce,“ zajímal se Garion.
„To máš pravdu. Mínojci mají zařízení, kterému říkají časostroj. Den je rozdělen na dvacet krátkých úseků. Kolem osmnáctého chodí spát a vstávají kolem pátého, čas k jídlu je mezi jedenáctým a dvanáctým,“ popisoval Rolgin funkci stroje na měření času.
„Zvláštní to věc, ale asi nemají na výběr. Teď jen zbývá zjistit jaká část dne zrovna je,“ konstatoval Helhim.

Rolgin poodběhl k blízkému oknu, kde nahlédl do jednoho z vyšších obytných domů. Za krátko se vrátil se slovy: „Máme štěstí je krátce po osmnáctém, takže v paláci budou ještě vzhůru.“ Všichni zamířili přímo k hlavnímu paláci.

Hlavní palác měl rozsáhlé zahrady plných okrasných stromů, které byly obehnány červenými sloupy a zdobnou římsou. Dobrodruzi vstoupili do paláce. Prostorné komnaty chrámu byly zařízeny poměrně prostě, ale útulně. Nízké velké dřevěné stoly, kolem kterých stály menší čalouněné sedátka bez opěrek. Zdi a zákoutí zdobily amfory na podstavcích či sochy s hlavou býka.

„Stát! Palác je už zavřený, rada se chystá ke spánku,“ zastavili je u vchodu do paláce dva urostlí strážní ozbrojeni kopími.
„Pamatujete na mě? Potřebujeme nutně mluvit s někým z rady, je to důležité. Mé přátele zajali Drowové,“ přesvědčoval Rolgin strážné.
„Cože? Byli jste přece varováni. No dobrá, pojďte dál. Zkusím ještě někoho z rady sehnat,“ prohlásil strážný a oba uvolnili vchod.

Dobrodruzi tak mohli vstoupit do velkého sálu, kde usedli na sedátka u stolu. Zatímco jeden ze strážných odešel hledat někoho z rady, poněkud vyhládlí dobrodruzi si nabídli něco z připraveného ovoce pro návštěvníky.

Po chvíli se strážný vrátil spolu s nejvyšším z rady. Představil se jako Tuplo. Byl vyšší postavy, poměrně klidného výrazu v obličeji a pečlivě upravené tváře. Oděn do světlemodré róby, která byla okolo pasu zdobena širokým žlutohnědým pasem, na hlavě nosil zvláštní látkovou korunu v barvách hnědé a žluté, což dávalo okolí najevo jeho vyšší postavení.

Rolgin při jeho příchodu povstal a ostatním naznačil, aby tak učinili též. Poslechli ho. Když se všichni pozdravili a představili, teprve poté všichni usedli ke stolu, kde začali projednávat nastalou situaci. Nejprve Rolgin povyprávěl, co se den před tím přihodilo.

„Varovali jsme vás, abyste nechodili do země stínů. Je to tam příliš nebezpečné. Jen málo cestovatelů se odtamtud vrátilo. Běžní obyvatelé se k rozhraní raději vůbec nepřibližují,“ upozorňoval Tuplo na nebezpečí.
„Co všechno žije v zemi stínů a jak je to nebezpečné?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Za ta mnohá léta se podařilo alespoň částečně zmapovat zemi stínů, ale velká část stále zůstává zahalena tajemstvím, nebo spíš temnotou. Nikdo nemá potuchy, co se v neprozkoumaných oblastech může skrývat za podivnosti,“ začal s vypravováním Tuplo.
„Co víte o Drowech?“
„Je to velice krutá a nenávistivá rasa. Za tím vším stojí to nejtemnější božstvo jaké si můžete představit. Bohyně Lloth, démon v podobě obřího pavouka s torzem nádherné Drowky. Drowí společnost je založena matriarchátu, nenajdete tam jediného vládnoucího Drowa, to je vyloučeno. Každému rodu vládne vysoce postavená kněžka Lloth. Zato muži jsou něco na způsob otroků. Jsou jen trochu výše než otroci z jiných ras, kteří se nechali zajmout. V podstatě slouží jako válečníci, manipulátoři s magií a hlavně jako prostředek k rozmnožování.“

Zatímco Tuplo vyprávěl o Drowech, ostatní se začali trochu děsit při pomyšlení, že se dostanou do spárů Drowů.
„Již od útlého věku jsou vychovávání ke krutosti a nenávisti. Muži jsou posláni do univerzit, kde se učí válečnictví nebo kouzelnictví. Ženy jsou zasvěcovány bohyni Lloth. Ti co se Lloth zřeknou, jsou bez milosti pronásledováni a zabíjeni. Zkrátka je u Drowů jakékoliv jiné náboženství přísně zakázáno. Dále jsou mezi nimi běžné bratrovraždy, vydírání a zrady. Věčné války mezi jednotlivými rody jsou na denním pořádku. Nehledejte u nich žádnou lítost či smutek.“
„Tahle příšerná rasa obývá celou zemi stínů?“ zeptal se Lorin přičemž cítil ve své mysli nad touto rasou znechucení.
„Celou ne. Drowové obývají mnoho měst. Například na jih od našeho města se nachází Drowské město Chalithar-Mith, dále na jih od něj Khel-Cilad, které bylo údajně zničeno a jihozápadně od kruhu světů Liath-Cinlu,“ popisoval Tuplo umístění blízkých Drowých měst.
„Kromě Drowů zemi stínu obývá další rasa. Jmenují se Ilithidé, někdy se jim také přezdívá Mozkomorové. Jsou natolik zlí, mocní a ďábelští, že se jim vyhýbají i všichni tvorové temnot. Podmaňují si ostatní a zcela ničí jejich mysl. Svým obětem pomocí chapadel vysávají mozek a těch se pak stávají Ilithidí otroci bez mysli. Kromě toho jsou vysoce inteligentní, ale na druhou stranu sadističtí a sobečtí. Když se boj nevyvíjí podle jejich představ, dají se na útěk bez ohledu na své druhy.“
„To nezní moc přívětivě, jak vlastně vypadají?“ zeptal se Garion.
„Jsou asi šest stop vysocí. Mají nafialovělou jakoby gumovou kůži, která se lekne slizem. Z hlavy ční v oblasti tlamy čtyři chapadla, které používají k vysátí mozku své oběti. Zkrátka dejte na ně pozor. Radši se od nich držte co nejdál.“
„Žijí tu někde v okolí?“ Ptal se Azanyrmuth.
Jedno Ilithidí město se nachází východně od Drowých měst a nese název Orydinoll.“
„Co ještě ukrývá země stínů?“
„Je tam toho ještě spousta více či méně zlého. Na jednu bytost však dávejte pozor. Říká se jim Beholdeři. Také se jim přezdívá jako koule mnoha očí, nebo oční tyran. Je to velice nebezpečný nepřítel. Je to asi šest stop veliká vznášející se bytost, které dominuje jedno velké centrální oko, velká zubatá tlama a z jeho horní poloviny těla vyrůstá na tykadlech spousta menších očí. Když útočí, sesílají na své nepřátele z menších očí různé paprsky, které mají různé efekty. Namátkou třeba uspání, zpomalení nebo strach. Mezi nebezpečnější efekty patří zkamenění, smrt či dezintegrace.“
„To nezní moc dobře. Pomalu přestávám chápat, proč naši předchůdci lezli hluboko do země stínů,“ konstatoval Lorin.
„Co o těch Beholderech ještě víte?“zajímal se Azanyrmuth.
„Jsou nenávistní, agresivní a lakotní, napadají nebo ovládají všechny, na které si troufnou. Jsou mimořádně xenofobní, nenávidí každého, kdo se nepodobá jim. I taková maličkost jako je barva kůže nebo velikost centrálního oka dělá ze dvou skupin zapřísáhlé nepřátele. Každý Beholder pokládá svou jedinečnou podobu za pravý ideál všech Beholderů a ostatní jsou jen ohyzdné kopie, které zasluhují odstranit.“
„Aha. Tak to je už vážně drsné. Zajímalo by mě, jak ta země stínů může vůbec fungovat, když se tam všichni vzájemně vražděj,“ divil se Garion.
„Co víme, tak Beholdeři sídlí ve skalnatých horách na jih od Drowích měst. Říka se jim skaliska tyranských očí,“ zakončil dlouhý popis různých bytostí a ras obývající svět stínů.

Azanyrmuth si vše, co vyprávěl Tuplo, pečlivě zapisoval. Věřil, že všechny získané poznatky jednou přijdou vhod. Nikomu z party se po tomto vyprávění do země stínů moc nechtělo, nicméně tam měli své přátele dobrodruhy, které chtěli co nejdříve zachránit.

„Co bychom o těch rasách a bytostech ještě měli vědět?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Tak Drowové nesnáší všeobecně světlo. Na denním světle jsou slepí, proto nikdy nechodí do země světla. Beholdeří dokáží výborně odhalit i to co bývá ostatním skryto. Jo a pozor, jejich centrální oko v momentě, kdy ho otevře, před sebou ruší veškerou magii,“ zakončil definitivně vyprávění o bytostech.

Potom jim Tuplo ukázal ve staré mapě přesnější polohu měst v zemi stínů a místo kam byli jejich přátele odvedení. Jejich cíl bylo město Chalithar-Mith vzdálené zhruba deset mil na jih od Mínojského města Knossos Aloides. Došla ještě řeč na staré Aldeřany, kteří v hodně dávných dobách dělali nějaké průzkumy země stínů, ale již nebylo známo nic bližšího. Jednalo se o velice dávnou historii sahajíc až několik tisíc let do minulosti, tudíž si nikdo nic nepamatoval a staré zápisy též dávno neexistovaly.

Tuplo nabídl dobrodruhům možnost přespání, protože dobrodruzi začali pociťovat poněkud únavu a následná výprava do zemi stínů bude vyžadovat bdělost. Ti nabídku ochotně přijali. Jeden ze strážných je následně dovedl do komnat pro hosty, které se nacházely v západní části chrámu. Útulné komnaty vypadaly opravdu dobře, dobrodruzi proto poděkovali a přichystali se ke spánku. Bylo však nezvyklé jít spát, když to venku vypadalo na pravé poledne. Přesto se nakonec všem podařilo usnout, když se ručička časostroje nacházela mezi číslem 19 a 20.

Když se všichni probrali, venku bylo stále stejné světlo, jako když šli spát. Neměli vůbec tušení, jak dlouho spali. Venku byl ještě relativní klid, který byl doprovázen zpěvem zdejšího ptactva. Lorin proto pohlédl na zdejší časostoj, aby zjistil jaká je právě část dne. Ručička ukazovala čtyři. Což byl vhodný okamžik se vydat na cestu. Do města Chalithar-Mith by měla trvat zhruba čtyři hodiny. Sbalili své věci a dále nečekali, jejich přátelé čekají na jejich pomoc.

Cesta v zemi světla byla velice klidná a příjemná. Slunce bez ustání prohřívalo zdejší krajinu, pole a pastviny dostávaly potřebné sluneční záření pro růst. Zdejší nezvyklé prostředí umožňovalo obdělávat půdu prakticky nepřetržitě, což Mínojcům poskytovalo dostatek jídla. Azanyrmuth přemýšlel, jak by bylo hlubší spojenectví výhodné. Spousta půdy, kde se dá pěstovat prakticky po celý rok. Jediný problém spočíval v umístění kruhu světů na temné straně.

Po dvou hodinách cestování konečně dorazili na rozhraní mezi zeměmi. Pohled do hlubokého a temného lesa nebyl vůbec příjemný, zvláště po tom, co se dozvěděli o jeho obyvatelích větší podrobnosti. Opatrně vstoupili do lesa. Najednou měli dobrodruzi pocit, že v lese je daleko temněji, než když přišli na tento svět. To však bylo zapříčiněno tím náhlým přechodem ze země světla a jejich oči si zvykly na věčné světlo panující v zemi světla.

Zapálili si pochodně a vydali se po kamenné cestě vedoucí skrz les dále na jich. Po čase se všichni rozkoukali a již jim to tu nepřipadalo tak temné. Cestou dávali bedlivý pozor na dění kolem sebe a každý podezřelý hluk raději prověřili.

Zhruba po hodině putování Garion s Rolginem zaslechli ve svém okolí několik podezřelých zvuků. Znělo to skutečně jakoby byli dobrodruzi někým sledováni. Ihned tichým hlasem upozornili ostatní na blížící se nebezpečí a vzápětí se ukryli v blízkém křoví, aby tak mohli na nepřátele útočit z krytu. Helhim a Gardan tasili zbraně a Azanyrmuth s Lorinem se připravovali k okamžitému seslání kouzel.

Jen nervózně vyhlíželi nepřátele a jejich útok. Byli si vědomi toho, že pokud budou zajmutí, již jim nikdo nepřijde na pomoc. Tep jejich srdcí se zrychloval. Nyní přicházela doba rozhodujícího úderu.

V tom jim cestu zastoupili dva Drowští válečníci. Z jejich fialových očí šla vyčíst jen nenávist. Než se však dali do řeči, Helhim a Gardan na ně zaútočili. Mezitím Azanyrmuth s Lorinem spatřili v okolních lesích osm dobře ukrývajících Drowů. Málem by si je úplně přehlédli, ale zrovna měli to štěstí, že zrovna pohlédli jejich směrem. To už Azanyrmuth nečekal a seslal do skupinky čtyř Drowů ohnivou kouli.

Ozvala se v lese rána a Drowové sotva stačili před ohnivou koulí uskakovat. Stejně tak si počínal Lorin, který seslal ohnivou kouli ke druhé skupince. Exploze Drowy více či méně popálili a kromě toho okolní lesy vzplály. Od ohně bylo celé bojiště ozařováno oranžovou mihotavou září. Oheň Drowům až tak nevadil, ale díky němu přišli o své dokonalé krytí v temnotách lesa.

Garion a Rolgin však byli odhaleni a museli se začít bránit za pomocí dýk. Pustili se tak do šarvátky s blízkými Drowy. Zatím se boj vyvíjel slibně. Těmito útoky dokázali dobrodruzi Drowy nemile zaskočit.

Helhim s Gardanem se pustili s válečníky do litého boje. Azanyrmuth poslal Drowům další ohnivou kouli a podpořil tak lesní požár. Po tomto druhém úderu padl jeden z Drowých čarodějů. Lorin si však všiml, jak se poslední přeživší Drowí čaroděj chystá k sesílání kouzla. Tomu chtěl Lorin zabránit, a tak cíl jeho dalšího kouzla byl právě tento čaroděj, kterému přímo pod nohama vzplanula ohnivá zeď. Ten byl nucen ihned na nastalou situaci zareagovat a kvůli tomu kouzlo nemohl dokončit. Ohnivá zeď kromě něj zasáhla další dva Drowy v lese.

Garion s Rolginem se docela krutě mlátili se třemi Drowy, jenže to Garion jednou nepěkně schytal. Zato se Helhimovi povedl jeden pěkný sek, když Drowímu válečníkovi rozsekl hlavu vejpůl. Ten však stále žil, ale nebyl schopen boje.

To Azanyrmuth vytáhl proti Drowům nelepší trumf a vyčaroval uprostřed bojiště jasné sluneční světlo, které už Drowům začalo vadit. Mnozí z nich ztratil přehled o boji a začali se stahovat mimo dosah nepříjemného světla. Lorin neváhal a po několika prchajících Drowech seslal blesk. Zasáhl jím posledního Drowího čaroděje a jednoho bojovníka. Ani ostatní z party dobrodruhů neváhali a využili jedinečnou příležitost Drowy pěkně prohnat.

Jasné světlo vytvářelo výbornou obranou pozici a tím byli před veškerými útoky dobře chráněni. Následně Azanyrmuth za prchajícími Drowy poslal onu známou planoucí kouli, se kterou je proháněl po bojišti, ale ti však stačili uhýbat. Zato Lorin vyslal po jednom prchajícím kouli blesků, která neomylně zasáhla svůj cíl a onoho nešťastného Drowa usmažila na uhel. I Helhim s Gardanem slavili úspěch a dodělali oba nejmocnější válečníky, kteří jim zastoupili cestu. V tento moment se síly na bojišti vyrovnaly a vše vypadalo na vítězství pro dobrodruhy.

Najednou se však jasné světlo začalo zničehonic ztrácet, přestože mělo podle Azanyrmutha ještě zářit nějakou dobu. Jakmile se jasné denní světlo zcela ztratilo, Drowové se vraceli zpět do boje. Garion a Rolgin měli od nepřátel dostatečný odstup, a tak po blížících se Drowech vystřelili několik šípů. Velice se jim dařilo, takřka každý šíp zasáhl svůj cíl a Drowové utrpěli bolestivá zranění. Ani Azanyrmuth s Lorilem nezaháleli a každý z nich po Drowech vypálil jeden blesk. Azanyrmuthovi se povedl velice nechutný zásah, kdy jeho blesková střela dva nepřátele spálila doslova na prach.

Situace se Drowům vymkla zcela z ruky, dobrodruzi nad nimi měli velkou převahu. I Lorinův blesk totiž jednoho Drowa usmažil a druhého srazil na zem. To už však ke zbývajícím Drowům doběhli Helhim a Gardan, kteří zasadili posledním zbývajícím rány milosti. Dobrodruzi tak z prvního setkání z krutými Drowy vyvázli živi, avšak Azanyrmuth s Lorinem vyčerpali poměrně hodně magické síly a v dalším boji by už nemohli sesílat tak mocná kouzla.

„Uf, jsou pryč,“ oddychl si Rolgin.
„Zkontrolujte ještě okolí, zda se tu ještě někdo z nich neukrývá,“ rozkázal Gardan.
„Dobrá. Viděl jsem jich deset a deset jsme jich taky zabili, takže pokud tu není nějaký jejich zvěd, tak by to měli být všichni,“ konstatoval Garion.

Všichni v rychlosti prohlédli okolí, avšak nikde ani stopa po někom dalším.

„Našli jste něco?“ ptal se Gardan?
„Zdá se, že jsme tu už jen my sami,“ odpovídal Helhim.
„Dobrá. Snad nikdo z nich neutekl a nešel varovat ostatní. Ukryjeme ještě tyhle těla a raději zmizíme, než sem přijde další jejich hlídka,“ prohlásil Rolgin.

Všichni se pustili do odklízení těl z cesty. Okolní hustá křoviska poskytovala spoustu výborných míst, kam schovat mrtvá těla. Pro jistotu ještě zahladili stopy po boji a pomalu zmizeli z tohoto místa.

Ještě před odchodem ti co utrpěli zranění, vypili pár léčivých lektvarů, které dokázaly takřka během krátké chvíle zhojit zranění, jejichž léčba by trvala i několik týdnů. Alchymisté za poslední léta učinili významné objevy, které v bojích na neznámých světech přišli vhod. Stejně tak mágové si začali osvojovat léčivá kouzla. Takže i Azanyrmuth a Lorin pomohli ostatním v léčení.

Nyní však vyvstala otázka, co dál. Azanyrmuth a Lorin vyčerpali poměrně dost ze svých magických sil a potřebovali by ji spánkem opět obnovit. Na to však nebyl čas ani vhodné místo, a proto se rozhodlo pokračovat dále, zvláště když už byli blízko města Chalithar-Mith.

V dalším putování byli mnohem obezřetnější, protože by další podobný střet nemusel dopadnout tak dobře. Celou výpravu nyní vedl Rolgin, který tuto oblast poznal, když se mu podařilo uniknout ze zajetí. Ostatní zatím přemýšleli o tom, jak se vůbec dostat nepozorovaně do města Drowů.

„Máte vůbec ponětí, jak se dostaneme do jejich města, kde hledat věznice a jak se dostat ven?“ zeptal se Gardan.
„To nebude až takový problém. Nedávno na město zaútočili válečníci z jiných Drowý rodů, a proto je jeho opevnění na několika místech poničené. Navíc se útočníkům podařilo v jednom místě podkopat hradby města a mám pocit, že o té chodbě obránci města neví. Cestu do věznic si pamatuju, takže se nebojte, neztratíme se,“ uklidňoval ostatní Rolgin.

Půl míle před městem opustili hlavní cestu a pokračovali tak dále. Opatrně procházeli temnými lesy a hustými křovisky, když se Rolgin zastavil a tiše pravil: „Už jsme skoro u cíle. Snažte se neopouštět skaliska, díky nimž se snáze dostaneme k té vykopané chodbě. A hlavně buďte potichu, městské hradby jsou poměrně dobře hlídané.“

Prošli ještě několika křovisky a všem se naskytl pohled na město Chalithar-Mith. Bylo to opravdu velké město, které se tyčilo na skalnaté náhorní plošině bez jediného kousku vegetace. Vysoké čtvercové věže z černých čedičových opracovaných kvádrů, vzájemně propojené též vysokou zdí, jež byla na mnoha místech zdobena podobiznou bohyně Lloth, patrně mající za úkol odstrašit obyčejné smrtelníky. Za majestátním opevněním se tyčily vysoké věže s klenutými střechami, které byly také často velice zdobné. Mnohé věže byly většinou vzájemně propojeny pomocí vysokých klenutých mostů. Celé město zářilo na mnoha místech nezvykle slabými světly barvy modré, růžové či fialové.

„Musíme se dostat tamhle,“ukázal Rolgin do nedalekých míst, kde zrovna Drowové opravovali průval v hradební zdi. „Jak jsem řekl. Zůstaňte ukryti za skalisky.“

Přikrčeni pokračovali v uctivé vzdálenosti od města, které svým vzhledem působilo skutečně strašidelně a u obyčejného lidu mohlo vyvolat vyloženě panický strach. Rolgin, který se plížil jako první, se občas zastavil a šeptem ostatním popisoval obranné prvky města. Drowové mají na střechách hradebních věží velice mocné obrané zbraně, jako například balisty a katapulty, jež mohou mít dostřel několik stovek stop.

„Tady to je,“ zašeptal Rolgin, když se všichni doplížili k velké hromadě balvanů.
„Kde? To má být ono?“ podivil se Helhim.
„Ano, je to opravdu ono. Na pohled tahle hromada vůbec nenaznačuje nějaký vstup do podzemí. Právě proto tu chodbu zdejší dosud nenašli,“ vysvětloval tiše ostatním Rolgin.
„Dobrá. Veď nás tedy.“

Rolgin vedl ostatní ke vstupu do nedávno vykopané chodby. Vstup byl částečně zatarasen velkými balvany, ale ne natolik, aby se škvírou mezi balvany a stropem nedalo prolézt. Z tohoto důvodu byla ta chodba tak dobře skrytá před obránci. Cesta do města byla volná. Jakmile všichni vlezli chodby, teprve potom zapálili louči a vydali se dále temnou a chladnou chodbou.

Nedávno vykopaná chodba pokračovala v nepatrném sklonu až za městské opevnění. Její délka mohla činit dobrých 200 stop. Po této vzdálenosti stoupala mnohem strměji. Dobrodruzi zpozorněli. Věděli, že se již blížili do velice nebezpečného místa. Zůstat v utajení, pokud možno po celou dobu, bylo záhodno. Jakékoliv prozrazení a vyvolání poprasku by celou záchrannou akci překazilo.

„Jak daleko jsou naši přátelé držení?“ tiše se optal Lorin.
„Naštěstí moc daleko ne. Vězní je jeden z mnoha rodů v podzemí svého rozsáhlého panství. To bylo při nedávných bojích hodně poškozeno a díky tomu jsem mohl uniknout. Za normálních okolností jsou jejich domy dobře střeženy a je velice obtížné uniknout,“ popisoval Rolgin podrobněji detaily jeho nedávného útěku.
„Máš představu, jak se k nim dostat?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Musíme se držet vedlejších ulic a být velice na pozoru. Tentokrát nás tma neochrání, Drowové v ní umějí vidět tak dobře, jako my za světla,“ prozradil Rolgin. Azanyrmuth jen souhlasně pokyvoval. Bylo mu jasné, že tentokrát stojí proti mocnému nepříteli.

Skupina dobrodruhů dorazila na konec tunelu. Vyústil patrně v nějakém sklepení. Všichni se snažili býti potichu a pomalu postupovali temným sklepením plného bezcenného haraburdí. Prošli až do přízemního patra jednoho obytného domu. Nebyla tu už taková tma, a tak raději uhasili pochodně. Chodby postavené z čediče osvětlovaly zvláštní lucerny, které vrhali do chodby slabé nafialovělé světlo. Postupovali chodbou vpřed, když v tom se před vynořil ze tmy jeden Drow.

„Kdo vy jste? Co tady děláte?“okřikl je hlasem plný nenávisti a pohrdání onen Drow, jakmile spatřil nepřátelské zvědy ve svém domě. „Strá… “ chystal se Drow vykřiknout na celý dům, avšak byl zasažen Garionovým šípem přímo do krku, a ten jen zachraptěl sípavým hlasem. Neschopen slova mu valila z prostřeleného krku napěněná krev, která se mísila v plicích se vzduchem. Drow se nakonec svalil ve smrtelné agónii na kamennou dlažbu, kde pomalu umíral.

„Uf. Měli jsme namále,“oddychl si Rolgin.
„Odklidíme tělo a fofrem odsud pryč,“ naléhal Gardan. Ten s Helhimem odtáhl tělo do komory pod schody. Zatímco ostatní narychlo utřeli krvavou skvrnu starým zpráchnivělým hadrem, který se válel v komoře.

Rolgin pootevřel vstupní dveře do domu a opatrně nahlédl na ulici. Náhle ho polil studený pot, když sotva pár stop před vchodem spatřil větší skupinku Drowů. V rychlosti se otočil a zašeptal: „Rychle pryč,“ dal Rolgin ostatním najevo, ať rychle odsud zmizí. Ostatní na nic nečekali a dali se na útěk zpět do sklepení, přičemž se stále snažili zůstat potichu.

Za roh chodby to stihli právě včas, když zaslechly zvuk otevření dveří a následné kroky mnoha Drowů. Když dobrodruzi sešli do sklepení, zůstali stát u průchodu do dalších místností, zatímco Garion přivřel dveře oddělující sklepení od přízemí a poslouchal dění na chodbě. Kroky se blížily. Všichni jen doufali v to, že se jedná o místní, kteří se zrovna vrací domů, a poté bude zase vzduch čistý.

Kroky postupně slábly. Až klapnutí dveří kdesi v horním patře a následné ticho Gariona utvrdilo v tom, že už je vzduch čistý a mohou pokračovat v pátrání.

„Tak teď už to bylo opravdu těsné,“ prohlásil Lorin, přičemž si zhluboka oddechl.
„Pojďme, ať odsud můžeme co nejrychleji vypadnout. Tohle místo mi nahání husí kůži,“ naléhal Garion, který by se už viděl nejraději mimo město.

Rolgin znovu přistoupil ke vstupním dveřím a nahlédl do ulic města Chalithar-Mith. Tentokrát už byla ulice prázdná. Ukázal na ostatní a ti ho následovali ven.

Město to bylo vskutku veliké, vysoké kulaté věže propojené množstvím klenutých mostů, honosné domy rodů a spousta několikapatrových domů, kde žili níže postavení Drowští obyvatelé a otroci. Všechno postavené z tmavého čedičového kamene a spoře osvětlováno fialovými, růžovými, nebo červenými světly. Velice časté byly sochy Drowské bohyně Lloth umístěné všude možně.

Celá skupinka dobrodruhů se přemisťovala po temných ulicích města. Museli býti na pozoru. Tma a šero jim tentokrát nebylo nápomocné, a tak si museli dávat pozor na všechny Drowy v okolí, stejně tak i na stráže patrolující na nedalekých hradbách.

„Pozor! Rychle zpátky,“ varoval Rolgin před skupinkou Drowů právě procházející sousedí ulicí.

Všichni Rolgina poslechli a zůstali stát ukryti v jedné odlehlé boční uličce. Zpoza rohu nenápadně sledoval pohyb početné skupiny Drowů. Se zatajeným dechem očekával, kam budou pokračovat. Pokud by zamířili jejich směrem, museli by se v rychlosti přemístit jinam. Navíc tu spočívalo riziko v potkání další skupinky.

Drowové však pokračovali po velké ulici a cesta dál byla volná. Rolgin si oddechl.

„Jak je to ještě daleko?“ vyzvídal Lorin.
„Už moc ne. Tam zahneme a už tam budeme,“ ukázal Rolgin na vedlejší ulici opodál.

Opatrně pokračovali po velké ulici, z níž brzy odbočili ke kýženému panství rodu, který držel jejich přátele v zajetí. Stavba to byla opravdu velice rozsáhlá. Centrální část měla čtyři podlaží a okolní křídla byla povětšinou dvou, nebo i tří patrová. Jedno z nich bylo po posledním boje vážně poškozeno. V troskách pracovalo mnoho Drowů a jejich otroků. Nejtěžší práce samozřejmě vykonávali otroci a Drowové na ně v podstatě jen dohlíželi. Když někdo z otroků nemohl, byl brutálně zbičován.

Dobrodruzi chvíli sledovali dění v rozvalinách. Snažili se mezi otroky najít přátele, jenže mezi otroky je nenašli, patrně je Drowové stále věznili v podzemí panství. V to alespoň doufali. Dost možná je Drowové mučili, či někam odvedli, nebo je také mohli obětovat. Na takové myšlenky se snažili dobrodruzi raději ani nepomyslet a soustředili se je jejich záchranu.

„V tamtěch místech se propadla dlažba do podzemí panství. Tamtudy jsem také unikl,“ ukázal Rolgin na propadlou část ulice, „Drowové dávají pozor hlavně na otroky na stavbě, takže až se tímhle směrem nebude nikdo dívat, rychle přeběhneme,“ navrhoval šeptem Rolgin.

Ostatní po chvíli váhání souhlasili. Vzdálenost k propadlině nepřesahovala dvacet stop. Rolgin stále sledoval dění na stavbě a když se skupinka tří Drowů otočila směrem od nich, Rolgin jen dal povel: „Teď!“ Všichni co nejrychleji vyběhli směrem k propadlině doufaje, že nebudou nikým spatřeni.

V rychlosti sestoupili do provelených částí sklepení a napjatě poslouchali dění na povrchu. V tom zaslechly blížící se kroky a hlasy v neznámém jazyce. Dobrodruhům došlo, že nenápadný přesun nezůstal utajen. Zcela jistě několik Drowů přistoupilo k propadlině a o něčem se spolu bavilo. Dobrodruzi proto na nic nečekali a potichu se přesunuli do dalších podzemních komnat. S napětím očekávali, co se bude dít dál. Cítili jejich zrychlený tep a na čele jim rašil studený pot. Nic však nenasvědčovalo, že by Drowové sestoupili do podzemí. Oddychli si, přičemž si z čela otírali studený pot.

To už bylo poněkolikáté, kdy doslova na poslední chvíli unikli nechtěné pozornosti. Bylo jim jasné, že příště už by nemuseli mít takové štěstí. Snažili se myšlenky na možné následky co nejrychleji zahnat a soustředit se na záchranu.

Klenuté sklepy velice spoře osvětlovaly lucerny velice slabým tmavomodrým světlem. Veškeré zdejší zdroje světla byly založeny na magickém principu. Neexistovalo zde žádné světlo pocházející z ohně. Toho už si Azanyrmuth s Lorinem všimli po příchodu do prvního domu.

„Pojďte za mnou, není to daleko“ zašeptal ostatním a opatrně se vydal potemnělými chodbami, kudy před tím unikal.
Zatímco ho ostatní následovali, Gardan se ho zeptal: „Kolik Drowů stráží toto podzemí?“
„Jak kdy. Když nás zavřeli, mohlo tu být sotva pár jedinců. Podzemí je hlídáno hlavně u vstupu, jenže to je teď jiné. Po útoku se teď Drowové snaží především opravit dům,“ popisoval zdejší situaci Rolgin.

Když dobrodruzi dorazili ke kovaným dveřím, Rolgin prohlásil: „Už jsme na místě. Za těmito dveřmi se nachází zdejší věznice. Teď se jen dostat přes tyto dveře. Když jsem utíkal, bojovalo se tu a Drowové je nechali otevřené. Doufám, že se přes ně dostanu.“
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Garion.

Oba vytáhli své zlodějské nádobíčko k otvírání zámků a pustili se do překonání zámku na dveřích. Než se však pustili do díla, Garion si povšiml nenápadného mechanismu na dveřích.
„Bacha! Je tu nějaká past,“ varoval Garion před spouštěcím mechanismem nějaké pasti.
„Máš pravdu, málem jsem to přehlídl.“

Garion se pustil do odstraňování mechanismu. Musel si dávat pozor, protože nemohl tušit co všechno může past spustit. Nejhorší by byla past, která by Drowy varovala před nezvanými hosty. Nemohl si dovolit selhat. Nastalo ticho.

„Uf. Mám to,“ oddychl si.
„Teď ještě překonat zámek,“ pravil Rolgin.

V překonání zámku jim už nic nebránilo. Rolgan si nebyl z počátku jist, jak složitý zámek překonat, ale Garion získal z předchozích výprav cenné zkušenosti a díky tomu věděl, kam přesně sáhnout. Společnými silami během chvíle zámek překonali.

„Máme to. A teď honem rychle dovnitř.“
Vstoupili do rozsáhlé části sklepení, která sloužila jako věznice a mučírny. Postupně procházeli okolo prázdných cel.
Azanyrmuthovi to nedalo a raději se zeptal: „Není tu nějak pusto?“
„Většina vězňů byla odvedena na stavbu, nebo prodána jiným rodům. Samozřejmě do otroctví. Jen doufám, že naši tu ještě zůstali,“ odpověděl neklidným hlasem Rolgin. Měl strach o vězněné dobrodruhy.

Náhle zaslechli před sebou nějaké kroky. Než stačili jakkoliv zareagovat, proti nim stála skupinka pěti Drowů připravena okamžitě bojovat.

„A sakra,“ stačil jen prohodit Lorin.
„Jaké to překvapení. Otroci k nám začali již chodit dobrovolně,“ prohlásil cynickým hlasem urostlejší Drow, který vedl celou skupinku válečníků.
„Nejsme žádní otroci,“ důrazně odsekl Helhim, který se Drowů nebál a dával jim najevo, že raději bude bojovat, než se nechat zajmout.
„Však vás na mučidlech naučíme poslušnosti. Má paní bude s vámi jistě spokojena,“ pokračoval v rozpravě Drow.
„Ani nás nehne. Vaše paní může na nás zapomenout,“ obořil se na něj Gardan.
„Taková drzost. To až má paní uslyší, osobně vás naučí poslušnosti. Chopte se jich!“ rozkázal Drow.

Helhim a Gardan vyběhli vstříc Drowům a pustili se s nimi do boje. Helhim si vybral rovnou vůdčího Drowa a hned mu vrazil pořádnou ránu. Ta však Drowa příliš nerozhodila a útok opětoval. Ostatní dobrodruzi samozřejmě na nic nečekali a podpořili válečníky v boji. Garion s Rolginem začali zasypávat Drowy šípy. Azanyrmuth podpořil Helhima sesláním kouzla kamenné kůže, která mu dočasně poskytla mocnou ochranu v podobě tvrdé krusty a Lorin obdaroval Drowy úderem blesku.

Jenže Drowové se jen tak nenechali a začali též dobrodruhy zasypávat šípy. Rolgin byl jednou nepěkně zasažen šípem do ruky. Mezi válečníky se strhla opravdu litá mela, avšak kamenná kůže Helhima výborně chránila a veškeré útoky dokázala bez potíží absorbovat, jenže tato ochrana nebyla věčná a pod útoky postupně slábla. Mezitím lučištníci na obou stranách po sobě stříleli z luků. Garionovi i Rolginovi se navzdory svému zranění, podařilo zasáhnout jednoho Drowa přímo do hlavy.

Následně pod údery magických střel od Lorina padl k zemi i další z Drowích lučištníků. Melfův kyselinový šíp od Azanyrmutha též jednomu z Drowů dokázal dost znepříjemnit život. Zatímco se Helhim a Gardan poměrně úspěšně mlátili s Drowými bojovníky, Garion si všiml, jak jeden z Drowů se dal na útěk, patrně pro posily. Tomu však chtěli Garion s Rolginem zabránit a zasypaly ho sprškou šípů.

Jejich muška však nebyla v tomto tmavém podzemí tak dobrá, takže většina šípů letěla mimo. Proto Garion zavolal na ostatní dobrodruhy: „Nenechte ho utéct. Ať nestihne varovat ostatní.“

Azanyrmuth s Lorinem na unikajícího Drowa spustili salvu magických střel. Každá z těchto střel sice způsobovala jen malé zranění, jenže když se podobných střel sejde hodně najednou, dokáží už napáchat hodně škody, zvláště když se jich dá v krátké době seslat více současně. Unikající Drow tak neměl šanci a střely ho ubili k smrti.

Boj se pro dobrodruhy vyvinul velice dobře. Tři Drowové padli a sami neutrpěli příliš velká zranění. Vepředu probíhal poslední boj s válečníky, jen kdyby se Helhimovi dařilo častěji zasáhnout Drowa. Zato on byl již mnohokrát zasažen, ale kamenná kůže ho však nadále chránila, bez ní by byl už patrně mrtev.

Ozvalo se mlasknutí a další Drow padl k zemi mrtev. Dva šípy mu projely hrudí. Prostřelené srdce a plíce v krátké době vykonaly své. Zůstal jen poslední Drow, který pod přesilou neměl žádnou šanci a též se brzy poroučel k zemi. Rolgin vypil dva léčivé lektvary a nepěkná rána na ruce se mu krátce na to zhojila.

„To bychom měli. Teď honem k cele. Patrně nemáme moc času. Hluk jistě vzbudil podezření,“ prohlásil Rolgin a rozeběhl se k cíli, který nebyl daleko.

Když se přiblížili k cele, přicházel okamžik pravdy. Zůstali zde jejich přátele, nebo byli odvedeni kdoví kam?

„Kde jste se tu vzali?“ pravil velice překvapený Holgadar. Zároveň se v jeho zoufalém výrazu objevila jiskra naděje.
„Kolik vás tu je?“ zeptal se Garion, který nahlédl skrz zamřížované okno v okovaných dveřích.
„Jsme tu zatím všichni. Trčíme tu už dobré dva dny a vůbec nevíme, co nás čeká. Občas sem přišlo pár Drowů, patrně z jiných spřátelených rodin a něco si mezi sebou říkali. Nebylo jim vůbec rozumět, jejich jazyk je dost odlišný. Přesto však většina z nich umí i naším jazykem,“
„Dobrá. Povíme si to později, teď vás odsud dostaneme. Přinesli jsme vám nějaké zbraně,“ pravil Rolgin a pustil se do překonávání obtížného zámku na cele.

„A do prdele! Zlomil se mi paklíč v zámku,“ zaklel Rolgin.
„Zrovna teď, když máme tak málo času!“ zalitoval Garion.
„Chlapi pusťte mě k tomu. Tady to bude chtít trochu síly,“ prohlásil Helhim a vytasil obouruční sekeru. Mohutně se napřáhl a několikrát do dveří sekl. Dveře však po pěti mohutných úderech dobře držely.
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Gardan.
„Hlavně dělejte, mám pocit, že slyším v dáli nějaké hlasy,“ naléhal Rolgin.

Další rány, ale dveře stále držely. Nervozita mezi ostatníma stoupla, protože se kroky nepřátel blížily. Gardan se nakonec rozpřáhl co možná nejvíc a dveře se pod mohutným úderem rozletěly na třísky. Cesta k vězňům byla volná. Když Helhim a Gardan nahlédli do malé cely, spatřili v ní zajaté přátele. Vypadali celkem zdravě. Naštěstí zde byli zavření sotva dva dny a Drowové měli plno jiné práce, takže zajatci nepoznali kruté mučení.

„Tady máte zbraně a honem pryč. Drowové jsou nám v patách,“ prohlásil Helhim a podal zajatcům pár krátkých mečů, dýku a luk s šípy.

Mezi zajatci byly dva válečníci, jeden lučištník, hraničář a mág. Za poslední dva dny téměř nic nepojedli, a proto se cítili dost zesláble a nepříliš schopni boje. Nevzdávali se však. Za svobodu se musí bojovat.

Kroky nepřátel se velice nebezpečně přiblížily, již se ozývaly zpoza rohu. Všichni si byli vědomi toho, že se dalšímu boji nevyhnou. Azanyrmuth s Lorinem se připravili k sesílání kouzel, aby pronásledovatele alespoň na chvíli zdrželi. I Garion s Rolgin napnuli luky, připraveni vystřelit, jakmile dorazí Drowové.

„Už jsou tady. Utíkejte, hned jsme za vámi,“ apeloval na zajatce Gardan.

Hned jak zpoza rohu vyběhlo šest Drowů, Azanyrmuth po nich seslal Melphův kyselinový šíp a Lorin poslal chodbou planoucí kouli. Ta sice nám takovou ničivou schopnost, jako například klasická ohnivá koule, ale v kombinaci z úzkou chodbou byla velice účinná. Neboli jí zkrátka kam uhnout, a tak zasáhla všechny Drowy. Do toho se přidala salva z luků Tenhle náhlý útok Drowy spolehlivě zdržel. Nikdo z dobrodruhů na nic nečekal a všichni se vzápětí dali se na útěk seč jim síly stačili.

Rolgin se za krátko dostal do čela party a vedl je neomylně ven. Helhim, který běžel na konci celé skupiny za sebou zabouchl kované dveře od věznice. Rychle se v bezprostředním okolí poohlédl po něčem, čím by mohl dveře zablokovat. Nedaleko zahlédl nějaký větší dřevěný klacek, který ihned popadl a zašprajcoval ho mezi kliku a zem. Výlez z podzemí už byl a dosah. Nyní nezbývalo jen doufat, aby zrovna nevběhli přímo do náruče mnohonásobné přesily.

Vyběhli na povrch. Než se vůbec stačili rozhlédnout, již viděli, že mají problém a jejich útěk způsobil v okolí větší poprask. Z paláce vybíhal poněkud větší oddíl Drowých válečníků vedeným kněžkou, stejně tak se pronásledování zúčasnila většina Drowů na stavbě. Dobrodruhům šlo po krku minimálně čtyřicet Drowů. Vědomí toho, že by nakonec všichni mohli skončit v zajetí a okusit kruté mučící praktiky Drowů, dokázalo celou jedenáctičlennou popohnat jako nic jiného v životě. Strach to bych vskutku nepředstavitelný.

Za sebou náhle zaslechli svištění šípů. Drowové je patrně chtěli zastavit stůj co stůj. Raději se neohlíželi. Aniž by hleděli doleva, doprava vběhli za první dům. Hladina adrenalinu v krvi vystoupala do závratných výšin. Tak jako teď, neběželi nikdy v životě. Pokračovali k domu, kterým sem vnikli. Zbývalo ještě 300 stop. Jindy krátká vzdálenost, nyní nepředstavitelně dlouhá.

Kličkovali ulicemi města Chalithar-Mith jako zajíci. Snažili se uhnout množství šípů, jež po nich neustále vystřelovali Drowové. V tom zaslechli mlasknutí. Někteří se ohlédli po jeho zdroji a zahlédli, jak se lučištník Oldran držel ve smrtelné agónii za krk. Z pusy mu valila napěněná krev a Oldran po chvíli padl na chladnou čedičovou dlažbu. Zasáhl ho jeden z mnoha šípů. Věděli, že mu nemůžou nijak pomoc. Byl patrně mrtev. Neměli na vybranou, museli ho tu zanechat.

Nikdo z dobrodruhů nechtěl dopadnout jako Oldran. Utíkali co jim nohy stačili. Podařilo se pronásledovatelům alespoň trochu vzdálit, jenže občas nějaký šíp přeci jen doletěl až k nim. Helhima, který se držel vzadu, jeden šíp škrábl na ruce. Naštěstí nic vážného.

Konečně doběhli k vytouženému domu. Rolgin otevřel rychle vstupní dveře. Neohlížel se a vběhl dovnitř. Ostatní ho následovali. Poslední Helhim za sebou zabouchl dveře. Až když byli všichni v domě, teprve teď se rozhlédli. V domě byl klid. Helhim se snažil najít něco, čím zatarasit dveře, jenže nic vhodného nenašel. Všichni byli udýcháni k smrti. Nikdo z nich v životě neuběhl tuhle vzdálenost za tak krátkou dobu.

Celí udýchaní by si nejraději na chvíli odpočinuli, ale hluk ve městě jim dával najevo, že by bylo záhodno odsud co nejrychleji zmizet. Pokračovali ke vchodu do sklepa. Rychle seběhli dolů. Garion opatrně zavřel dveře do sklepa. Zatímco ostatní už volnějším tempem mířili k vytesané chodbě, Garion chvíli poslouchal dění v domě. Brzy se ozvala rána následovaná množstvím kroků. Rychle tak následoval ostatní.

„Už jsme skoro venku …“ prohlásil zcela udýchaný Rolgin.
„Měli bychom zamaskovat tenhle vchod … To by je mohlo zdržet. … Nemuseli by to hned najít,“ navrhoval Helhim.
„Dobrá … nech mě chvíli vydýchat,“ souhlasil Gardan.

Sotva popadli dech, přitáhli k vykutané chodbě pár beden a prken. Následně jimi opatrně překryli vchod. Z chodby se to nedělalo moc dobře, lépe by se zamaskoval zvenčí. To však nebylo možné. Když Helhim s Gardanem skončili, pokračovali za ostatníma. V podzemí byl klid, patrně se podařilo získat dobrodruhům cenný náskok.

Ještě než vylezli z chodby na povrch, Garion se opatrně rozhlédl po okolí. Chvíli se díval po pustých planinách okolo města, poté pohlédl k lesu a na konec na hradby. Všude byl až podezřelý klid, jen ve městě byl hluk. Jejich útěk způsobil ve městě asi hodně velké pozdvižení.

„Jak to tam vypadá?“ tiše se zeptal mág Miradan.
„Vzduch je čistý. Dost možná se Drowové domnívají, že jsme se opevnili, nebo ukryli v tom velkém domě. Něž ten vykutaný průchod objeví, budeme už na míle daleko,“ s úlevou odpovídal Garion.
„Rozhodně nemáme času nazbyt. Tak jdeme, ať jsme z tohoto hrozného místa pryč,“ zavelel Gardan.

Nenápadně se přesunuli k nedalekému lesu a pokračovali v útěku. Znovu spěchali. Snažili se co možná nejvíce vzdálit od města. S každou minutou běhu se šance, zcela ztratit v lese, zvyšovala. Nechtěli dát pronásledovatelům nejmenší šanci. Zvolnili až po půl míli běhu. Už nemohli běžet. Byli vyčerpaní.

„Už nemůžu,“ sotva popadal dech Gardan. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Všichni se potřebovali na chvíli zastavit a nabrat síly na další cestu.
„Jak je to daleko ke kruhu světů?“ zajímal se válečník Holgadar.
„Bude to tak šest mil na západ. Hlavní cesty nejsou zrovna moc bezpečné, proto půjdeme raději lesem. Nebojte, už jsem tudy jednou utíkal. Podruhé by to mělo být snazší,“ uklidňoval ostatní Rolgin.

Cesta temným lesem se zdála být nekonečná. Dobrodruzi zcela ztratili pojem o čase. Nehostinné lesy pocit bezpečí vůbec nenavozovaly, by právě naopak. Všichni měli strach, aby znovu v lese nenarazili na další Drowy, nebo na nějaké zdejší bytosti. Nikdo z nich neměl ponětí, co všechno se tu potuluje. V okolí neustále zněly strašidelné zvuky, jako houkání, hvízdání, vytí, zvláštní chichot a kvákání.

„Už tam budeme?“ ptal se Lorin netrpělivě vyhlížející spásný kruh světů.
„Brzy bychom měli najít cestu. Pak už je to jen kousek,“ odpověděl Rolgin, který stále vedl celou desetičlennou skupinu.

Během necelé půlhodinky Rolgin nalezl kýženou cestu. Všichni se již stačili vzpamatovat a uklidnit se z toho, co zažili. Nikdo z nich dosud nezažil tak nebezpečnou výpravu. Bezpečí domovského světa bylo konečně na dosah

„Kruh světů na obzoru,“ vítězně prohlásil Rolgin.

Všichni přidali do kroku. Ještě se tak netěšili domů jako nyní. Ještě se pro jistotu rozhlédli po okolí. Naštěstí nic nenaznačovalo, že by se měli stát terčem dalšího útoku. Azanyrmuth nechtěl nic ponechat náhodě, ihned přistoupil k zadávacímu panelu, kde zadal kombinaci symbolů pro Aldeneerin. Trojúhelníkové zámky na kruhu v temném lese zářily jasně červeně. Poté se vytvořil průchod na Aldeneerin jehož mihotavá světlemodrá záře ozařovala okolní temné lesy. Po dlouhé době strávené ve tmě se tato záře jevila jasnější než jindy.

Nikdo z celé skupiny nečekal ani o píď a ihned se vydal vstříc stojaté vodě. Pocity nejistoty vystřídal průlet nekonečným prostorem s pocitem nehmotnosti. Na druhé straně je uvítalo příjemné podvečerní nádvoří. Kruh světů se uzavřel.

„Konečně jste tady,“ uvítal je strážný hlídající kruh světů. Když pohlédl na početnou skupinu, bylo mu jasné, že výprava byla úspěšná.
„Též jsme rádi, že jsme se vrátili živi a zdrávi,“ pravil Lorin.
„Hned seženu někoho z rady.“

Zatímco si dobrodruzi mohli konečně oddechnout, dorazil Moladir s Scarin. Z jejich výrazu byla hned poznat radost z úspěšné výpravy.
„Dokázali jste to. Vrátili jste se všichni živí,“ pravil Moladir.
„Jen Oldran neměl to štěstí. Zahynul při útěku,“ zklamaně dodal Rolgin.
„Čest jeho památce. Každopádně jste zachránili pět životů a za to vám patří dík.“
„Ale měli jsme hodně namále. Nechybělo moc a byli bychom též zajatí,“ prohlásil Helhim.
„Navrhuji svět Minojja zařadit zatím mezi velmi nebezpečné. Alespoň dokud nebude zabezpečena cesta od kruhu světů k Mínojcům,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Zvážíme to. Teď si běžte odpočinout, kněží se o vás postarají,“ zakončil rozpravu Moladir.

Tak, sice mi to dalo trošku práce to přečíst, ale jinak povídka velmi skvělá, i když pochopím že nemáš moc času na psaní, ocenil bych trošinku kratší limit na vydávání. Ještě mít dílů jako Deadalos304, budeš uznávaným autorem.

Ona by byla menší čekací doba kdyby nepsal furt tak dlouhé díli a to je jediné proti čemu protestuju moc dlouhé díli potom se to těžko čte.Sem v půlce dočtu to zítra proč ty díli musej bejt tak dlouhé???

Zdravím. Ohledně délky jsem přidal hlasování. Přemýšlel jsem o rozdělení jednotlivých dílů na 2-3 díly, i když občas nastává problém, když mě napadne něco doplnit na začátek dílů, to se však dá vyřeřit. Délka kapitoly je koncipována zhruba na hodinu čtení. Vydávám pomaleji, zato čtěnáři dostanou delší zábavu, samozřejmě není povinný to přečíst na jednou.

Osekávat povídku (viz bod 3) se mi moc nechce. Současný styl psaní mě baví, rád se vyřádím na popisu prostředí, jak to tam vypadá, voní, smrdí, co se tam ozývá, jaké myjí postavy myšlenky atd. , do budoucna bych to chtěl ještě o hodně vylepšit. Hodně zdejších povídek je psán takovou tou hodně dialogovou formou ala seriál, ale není tam tolik řešeno prostředí (samozřejmě záleží na autorovi, zatím jsem toho tolik nepřečet), chtěl jsem to zkrátka udělat jinak.

Až dopíšu první "sérii" či jak to nazvat. Tak bych potom vyrobil pdf kde bych ještě v mnohém díly vylepšil, možná bych i přidal ilustrace, to je však zatím metal budoucnosti. Zatím mám plán zhruba na 10-12 dílů, dost možná to bude víc.

Tak hlasujte a uvidí se, jak to dopadne. Když tak se ještě k tomu vyjádřete.
Ohledně dalšího dílu. Blíží se léto a s nim i letní metalové festivaly, do toho mám v plánu se stěhovat, takže bude nějaké to zařizování. Ale až budu ve svém, tak by mělo jít psaní mnohem lépe.

Jsem zvolil současný model, takhle je to pro mě lepší s tou čitelností a také mají něco do sebe

Výsledek hlasování je zatím 5/1/0. Přidávám tedy dle klasického modelu. Aby se dalo řtení rozdělit, dal jsem zhruba doprostřed čáru, takže půjde snadněji poznat, kde jste přestali číst. Hlasování však stále probíhá. Příjemné počtení.

6
Tajemství pevnosti Livnris

Čtveřice dobrodruhů právě prošla kruhem světů. Kouzelník Azanyrmuth, válečník Gardan a hraničář Rolgin. Nováček Caltydim, povoláním průzkumník. Drobnější mladík, šlachovité postavy, oděn v lehké hnědočervené tunice. Svět, na který právě vstoupili, nesl název Linvris. Nehostinný pouštní svět, kde nebyl sebemenší náznak života. Zdejší nikdy neutichající vítr neustále znepříjemňoval pobyt na tomto světě, vířením malých zrnek písku.

Slunce právě vycházelo na věčně jasnou oblohu a první paprsky rozpalovaly zdejší světlý písek. Na dohled od kruhu světů se tyčila velká stolová hora, která v ranní záři působila vskutku majestátně. Na jejím úpatí stál dosud zachovaný vstup do podzemního chrámů v egyptském stylu.

Dobrodruzi se nenechali dál bičovat zvířeným pískem a vydali se přímo ke stolové hoře. Zanedlouho již stoupali po dlouhém schodišti vedoucí do chrámu. Azanyrmuth byl velice zvědavý na možné objevy. Na tomto světě se má podle staré knihy nacházet obrovská podzemní pevnost plná zajímavostí a experimentů, které tu zanechala jedna stará rasa. Azanyrmutha však popis té rasy trochu znepokojoval. Údajně se má jednat o další velice zlou rasu. Ještě všichni mají v živé paměti setkání s rasou Drowů před osmdesáti dny.

Když překonali 120 schodů, vydechli si. Konečně se dostali před mohutnou kamennou bránu chránící podzemní pevnost. Celý její povrch byl zdoben vyobrazením jakéhosi starého vládce, napůl člověka a napůl hada, a spoustou textu v neznámém jazyce.

„Máte někdo ponětí, jak se dostaneme dovnitř,“ prohlásil Gardan při pohledu na mohutnou bránu.
„Něco určitě vymyslíme,“ ujistil ostatní Caltydim a hned nato se pustil do průzkumu. Hledal nějaký spouštěcí mechanismus, nebo nějakou páku.

„Už to mám,“ vítězně prohlásil Caltydim.
„To šlo nějak rychle,“ podivil se Azanyrmuth.
„Však se na tu bránu podívejte z blízka. Čas za ta staletí vykonal své a kamenné bloky drží tak na půl. Pomozte mi sem zatlačit,“ ukázal Caltydim na škvíru mezi bloky.

Všichni se opřeli do pravé části. Velký kamenný blok se dal do pohybu, přičemž se na podlahu sypalo množství jemného písku a staleté drtě. Cesta do hlubin tajemného podzemí byla volná. Caltydim zapálil pochodeň a všichni se vydali do podzemní pevnosti. Okamžitě cítili zatuchlý vzduch typický pro dlouho uzavřená podzemí. Oproti venku zde bylo o poznání chladněji.

Deset stop široká chodba postavená z pískovcových kvádrů se svažovala dolů. Dorazili k další kamenné bráně. Rolgin s Caltydimem pátrali po nějakém mechanismu avšak zatím neúspěšně. Na rozdíl od vstupní brány, tahle vypadala nedotčeně. Otevřít ji silou se zdálo nemožné.

„Pojď se podívat na tohle,“ pověděl Rolgin Caltydimovi, když na zdi v blízkosti brány objevil mezi hieroglyfy zvláště tvarované tlačítko.
„Myslíš, že by to mohlo být ono?“
„No znám jen jediný způsob, jak to zjistit.“

Garion uchopil zvláštní tlačítko ve tvaru zaoblené kličky a zkusil s ní otočit. Masivní brána se záhy dala do pohybu. Po takových letech bylo až z podivem, kolik toho ještě dosud funguje. Jakmile dobrodruzi vykročili do neznáma, zničeho nic se ve velkém sálu s ochozem v horním patře, který byl podepřen sloupy, rozsvítilo světle namodralé světlo. Všichni se podivili, kde se najednou vzalo takového světla, že ani nebylo potřeba loučí, či magického světla.

Pohled na strop dal všem jasnou odpověď. Azurově modré krystaly tvarem připomínající nízké čtyřboké jehlany, přidělané ve stropě reagovali na přítomnost dobrodruhů a vydávali užitečné světlo. Díky tomu se mohli rozhlédnout po celém sálu, jehož zdi zdobily kresby vyobrazujíc patrně výjevy ze života bývalých obyvatel této pevnosti. Trojice dalších bran pokračovala dále do útrob pevnosti. Pomalu se dali do průzkumu tohoto podzemí, které skrývalo mnoho dávno zapomenutého.

„Bacha!“ vykřikl Rolgin, který si všiml propadla přímo uprostřed velkého sálu.
„Uf. Ještě, že jsi si toho všiml. Kdo ví, kam bychom se mohli propadnout,“ oddychl si Gardan, když se zastavil těsně před ukrytým propadlem.
„Měli bychom být na pozoru. Podzemní pevnost jistě skrývá spoustu nástrah a dost možná ještě fungují,“ vyslovil svou domněnku Azanyrmuth.
„Dobrá. Pustíme se tedy do průzkumu,“ pravil Gardan.

Rolgin s Caltydimem šli v čele skupiny, aby hledali případné pasti, zatímco je zbytek následoval. Vstoupili do jedné z mnoha chodeb. Stejně jako ve velkém sálu se i zde rozsvítily azurové krystaly, zatímco se ve vstupním sále za nimi zhaslo, jakmile ho poslední z nich opustil. Pískovec z něhož celou pevnost bývalí obyvatelé postavili, byl nezvykle tvrdý. S podobným materiálem se již setkali v druhém slunečním chrámu na Avnilu.

Brzy však zjistili, jak je tato podzemní pevnost obrovská. Chodba se dělila na další prakticky identické chodby, takže se tu dalo poměrně snadno ztratit. Pustili se do průzkumu okolních místností. Ve veškerých prostorech zajišťovaly osvětlení azurové krystaly. I po těch letech stále fungovaly, občas sice natrefili na nějaký nefunkční, ale jednalo se pouze o pár jednotlivých kusů.

Caltydim si při průzkumu kreslil mapku, takže měli přibližnou představu o rozsáhlosti podzemí. Postupně navštívili společenské sály, pokoje, jídelnu, záchody, ale i zbrojnice, strážnice a cvičiště. Všechny sály byly dosud poměrně zachované, avšak ti, kteří to tu postavili, odnesli prakticky vše, co mělo nějakou cenu.

Během půlhodiny prošli jedno křídlo prvního patra, jež zřejmě sloužilo obráncům. Nikde však nenalezli žádné schodiště, nebo něco připomínajícího portály. Pokračovali dál v průzkumu. Ukázalo se, že druhé křídlo je totožné z prvním, pouze symetricky obrácené. I zde byla stejná situace jako v první části. Chladné a zatuchlé podzemí bylo pusté a prázdné. Vše nasvědčovalo tomu, že zdejší toto místo museli z nějakého důvodu opustit a vzali s sebou vše, co mělo nějakou cenu.

„Pojďte se na něco podívat,“ zavolal na ostatní Caltydim.
„Našel jsi něco zajímavého?“ zvědavě se zeptal Azanyrmuth, jakmile přiběhl na místo.
„Úplně prázdné to tu jistě není,“ ukázal Caltydim na hromadu kostí zcela neznámého tvora. „Patrně to zemřelo dávno, ale tohle mě trochu znepokojuje,“ ukázal na mnohé vrypy v kostech a stopy po zubech.
„Určitě toho tu pobíhalo mnohem víc. Dost možná vše pošlo hlady, ale jeden nikdy neví, rozhodně buďte na pozoru,“ varoval ostatní Rolgin z jehož hlasu bylo cítit jisté znepokojení.

Dobrodruzi prošli prakticky celé patro, ale stále tu bylo mnoho míst, které dosud nenavštívili. Existovalo tu několik místností, které patrně sloužily jako strážnice. Kromě zázemí určené pro hlídače toho určitého průchodu, tu stály také ochranné zdi poskytující obráncům ochranu.

Právě za strážnicí se nacházel další velký sloupový sál, tentokrát větší než vstupní, ale bez ochozu v patře. Mohl mít dobrých 80 stop na délku a 50 na šířku a byl stejně jako první zdoben množstvím maleb a soch. Konci sálu dominovala velká brána podobná vstupní, patrně měla za úkol oddělovat toto horní obrané patro od zbytku pevnosti.

Už napohled tento sál působil podezřele, což se vzápětí potvrdilo. Naprostá většina dvě stop velkých dlaždic skrývala nějakou past. Při dalším ohledání si Rolgin a Caltydim všiml mnoha otvorů ve zdech a sloupech.

„Tudy bude zajímavý průchod. Všude jsou tu pasti a jakože opravdu všude,“ konstatoval Rolgin neustále si prohlížející podlahu.
„Vidím. Je tu poněkud přepasťováno. Můžeš určit, které dlaždice nespouští žádnou past?“ zajímalo Azanyrmutha, který si také všiml množství nášlapných dlaždic.
„Některé vidím, ale nějakou ucelenou cestu ne,“ zamyšleně pravil Rolgin.
„Co teď?“
„Mohli bychom se podívat po jiné cestě, určitě měli vládci nějakou svoji cestu. Přece by nechodili přes pasti, nebo je mohli třeba nějak vypnout,“ navrhoval Gardan.
„Zkusit bychom to měli. Přes tyhle pasti se nedostaneme. Možná nebudou všechny plně funkční, ale je to zbytečný risk,“ souhlasil Caltydim, když znovu pohlížel na množství nášlapných dlaždic.

Jak tedy řekli, tak učinili. Pokračovali v dalším průzkumu patra. Nedaleko vstupního sálu se nacházely další strážnice, které dosud neprozkoumali. Tam také směřovali jejich kroky.

Za pomoci kličky na zdi u dveří je otevřeli. Jakmile vkročili do strážnice, světle modré světlo ozářilo celou místnost. Všechny ihned zaujalo schodiště po levé straně směřující do vrchního patra. Vzápětí jejich pohled spočinul na několika pozůstatcích. Dávno zetlelá těla ležela v prachu a ve zbytcích rezavé kroužkové zbroje. Tím se potvrdilo, že zdejší obyvatelé tuto podzemní pevnost museli před něčím opustit. Průzkum mrtvol nic dalšího neodhalil. Stav zbroje a kostí byl natolik špatný, že všechny stopy, které by napověděly víc o jejich smrti, dávno odvál čas.

Po schodech vystoupali na ochoz vstupního sálu. Sotva se zde rozhlédli, spatřili velké dveře v čele sálu, které zůstaly dosud otevřené. To už samo o sobě vzbuzovalo podezření, protože všechny ostatní dveře v pevnosti byly zavřené. „Buďte ve střehu,“ varoval ostatní Caltydim a všichni se opatrně vydali k otevřeným dveřím.

Opatrně vstoupili do sálu. Rolgin učinil první kroky, ale v sále přetrvávala tma. Ostatní ho následovali, jenže situace zůstávala stejná, tma. Rolgin proto zapálil louči a mohli se tak po místnosti porozhlédnout. Celý sál byl patrně po boji. Všude nepořádek, rozbité vybavení, roztrhané látky, zbytky zetlelých těl v rezavé zbroji, ba i světelné krystaly se válely roztříštěné po zemi.

„Co se tu mohlo stát? Takový binec,“ prohlásil zamyšleně Gardan.
„To netuším. Každopádně se to stalo už hodně dávno, těla už jsou prakticky na prach. Nějaké to století to bude,“ konstatoval Azanyrmuth zatímco se procházel mezi zbytky těl.
„Podívejte se sem, tady něco ještě zbylo,“ zavolal na ostatní Rolgin, aby jim ukázal svůj objev.

Ostatní k Rolginovi přeběhli, aby se podívali na jeho objev.
„Podívejte se na to, tyhle magické hole jsou ještě dosud zachovalé.“
„Máš pravdu, ostatní sekery, meče a další zbraně jsou už rezaté jak liška, ale tohle je pořád zachované,“ souhlasil Gardan.
„Ukažte,“ pravil Azanyrmuth zatímco uchopil jednu asi šest stop dlouhou hůl z neznámého materiálu připomínající opravdu pevný kov. Hůl měla v přední části vypouklou hlavici a v zadní části podobně tvarované závaží jehož střední část byla zabarvena do fialova. Tuto část měla každá hůl zabarvená jinak, patrně podle druhu magického potenciálu.

„Cítím z ní pozůstatek nějaké magie, ale už je tak slabý, že už z téhle hole nic nevykouzlím. Podívám se na ty ostatní.“ Azanyrmuth postupně zkoušel další. „Tady je to to samé. Z téhle už necítím vůbec nic. A, z téhle je ještě cítit docela silný magický potenciál. Schváleně ji vyzkouším,“ pravil a uchopil hůl. Jakmile ji držel v rukách, zadní oranžově zabarvená část se náhle rozzářila. Azanyrmuthovi se stačilo soustředit, jako při používání klasických magických holí a byl si jist, že hůl bude moc použít. Zamířil na poničený zbytek sochy, přední vypouklá část hole se rozevřela a krátce nato z ní vyletěla malá ohnivá koule, která zbytek sochy roztříštila na malé úlomky.
„Tomu říkám magie. Škoda že ty ostatní jsou už za ta léta vyčerpané, kdyby se nám podařilo obnovit jejich magický potenciál,“ vyslovil své přání fascinovaný Azanyrmuth.
„Každopádně vypadají docela bytelně, dalo by se jimi docela dobře praštit,“ prohlásil Gardan, uchopil jednu z holí a praštil s ní do zbytku kamenného stolu. Ozvalo se křupnutí a hůl se rozštípla na dvě půlky. „Aha, no tak ne,“ pousmál se.
„Zkus to s tam tou, ty jsi si vzal zrovna tu nejzničenější,“ navrhl Caltydim.
Gardan dal na radu a zkusil do stolu udeřit jinou. Tentokrát hůl vydržela a část kamene se od stolu odlomila. „To už je jiná,“ pousmál se Gardan.

„Máme první zajímavý objev, měli bychom pokračovat v pátrání,“ konstatoval Rolgin.
„Ještě se tu porozhlédnu a zkusili bychom tamty dveře naproti,“navrhl Caltydim a pustil se do posledního průzkumu sálu. Jeho pohled upoutala mrtvola oděná v poničené červenočerné róbě. Patrně se mohlo jednat o výše postaveného. Caltydim se domníval, že jako výše postavený by mohl mít u sebe něco užitečného. Ihned se dal do prohledávání těla.

Jeho pohledu neunikl zvláštní kovový návlek na ruce. Pořádně si ho prohlédl. Od konečků prstů pokračovalo několik pásků, které v oblasti dlaně držely oranžový krystal, odsud pak pokračoval plát, který ještě několikrát obtočil ruku. Celý návlek byl z pozlaceného materiálu a na mnoha místech zdoben, takže návlek spíše připomínal šperk.

„Zajímavá to věc, k čemu to tak mohlo sloužit,“zajímal se Gardan, když si šli všichni prohlédnout další objev.
Rolgin sundal návlek ze zpráchnivělé ruky, která se při doteku rozpadla na jednotlivé prstní kůstky. Otřel z návleku hrubým hadrem prach a zbytky ruky a zkusil si ho nasadit na ruku. „Pěkný to šperk, ale nějak netuším, k čemu mohl sloužit,“ konstatoval Rolgin a stále fascinovaně si jej prohlížel.
„Půjč mi to. Schválně vyzkouším jeho magický potenciál,“ pravil Azanyrmuth, jemuž se návlek též líbil.

Když si ho navlékl, měl sice pocit přítomnosti nějaké magie, ale už velmi slabého.
„Cítíš něco?“
„Nějakou magii cítím, ale je to už hodně slabé. Tak jsme alespoň získali pěkný předmět,“ trochu zklamaně konstatoval Azanyrmuth a sundal si návlek z ruky, který následně uložili ke svým věcem.

Přistoupili k bráně, kterou prve chtěli pokračovat. Caltydim hledal kličku k otevření brány, ale žádnou nenašel. Na jejím místě však našel zařízení s otiskem ruky, jejíž vnitřek byl zabarven do oranžova. Když přiložil svoji ruku do otisku, nic se však nestalo. „Hm. Zdá se, že je tahle brána zamčená,“ pravil.
„Počkat, já asi tuším k čemu by ten návlek mohl sloužit,“ napadlo Rolgina.
„Též o tom přemýšlím. Podejte mi ho, schválně to vyzkouším,“ pravil Azanyrmuth.

Rolgin podal Azanyrmuthovi návlek a ten si ho opět navlékl na ruku. Přistoupil k bráně a pomalu se chystal přiložit ruku s návlekem do zařízení s otiskem ruky. Doufal v to, aby se nejednalo o past. Když se návlek přiblížil na vzdálenost pár palců, oranžový krystal v návleku se rozzářil. Azanyrmuth zcela přiložil ruku do otvoru. Nastala chvíle napětí. Brána se dala do pohybu a cesta do dalších pokojů byla volná.

Při vstupu se opět rozsvítily ony modré krystaly a dobrodruzi tak mohli pokračovat v dalším průzkumu. Tato část patra již nebyla zdevastovaná, jako předchozí síň. Tyto pokoje patrně sloužily jako místo k delšímu pobývání výše postaveného, který zemřel ve vedlejší místnosti.

Dorazili do malé místnůstky o velikosti patnácti stop. Na první pohled ničím zajímavá, skoro by ji chtěli okamžitě opustit, dokud si nevšimli širokého tmavého prstene na podlaze a malého ovládacího panelu se šesti červenými krystalovými tlačítky na protější zdi. Pustili se do zkoumání významu této místnosti.

Azanyrmuth na to prohlásil: „Cítím tu nějakou magii.“
„Co myslíš? K čemu to tu mohlo sloužit?“ zajímal se Caltydim.
„To netuším. Mohlo to sloužit například k získávání magické energie, očarování předmětů, nebo k podnikání rituálů,“ vyjmenovával možné účely tohoto místa Azanyrmuth.
„Ať je to tak nebo tak, znám jediný způsob jak to zjistit,“ řekl Gardan a vydal se k tlačítkům.

Zkusil jich pár náhodně zmáčknout, přičemž se postupně rozsvěcovaly. Když zmáčkl třetí chvíli se nic nedělo, a potom se jen ozval slabý zvuk vybití energie a v tom se odněkud ozval jakýsi zlověstný hlas: „Kre'tha noc,“ a následně tlačítka zhasla.
„Co to bylo?“ divil se Gardan.

Všichni čekali ve střehu, ale nezdálo se, že by se mělo něco dít.
„Možná to jen nesprávně používáme, nebo to chce určitou kombinaci. Zkusím to,“ prohlásil Caltydim, který přistoupil k panelu a zkusil mačkat pár tlačítek.

Po druhé se ozval jen nějaký slabý zvuk, jako když se vybijí energie a tlačítka opět zhasla. „Divné. Ten hlas se tentokrát neozval,“ prohlásil Caltydim. Zkusil to znovu. Tentokrát se však ozval bručivý zvuk a podlaha uprostřed prstence se slabě rozzářila, jakoby se nějak aktivovala.

„Něco se teď aktivovalo. Jen zjistit co,“ pravil Rolgin při pohledu na záři.
„Najednou cítím mnohem silnější magii. Přijde mi trochu povědomá, podobnou jsem cítil vždy u míst sloužící k přenosu. Možná jsme aktivovali nějaký portál,“ domníval se Azanyrmuth.
„Tak to zkusíme,“ prohlásil Gardan a bez rozmyslu vstoupil do prostoru uvnitř prstence.

Než ho stačil kdokoliv zastavit, už byl uprostřed, jenže se vůbec nic nestalo.
„Hm. Nic se neděje,“ suše prohlásil Gardan.
„Možná to funguje jinak,“ vyslovil svoji domněnku Azanyrmuth a přistoupil ke Gardanovi, přičemž cítil silnější magický potenciál. Byl si jist, že se jedná o aktivovaný portál.
„Portál je dle mého názoru aktivován, ale proč nás to nepřenáší?“ divil se Azanyrmuth. „Zkuste všichni přijít ke mně, pokud nepůjde tohle, tak nevím.“

Rolgin a Caltydim vstoupili dovnitř prstence a čekali. V tom se ozvalo bzučení a z podlahy, kde byl tmavý prstenec vyletělo do prostoru postupně pět prstenů, poté vše pohltila jasná bílá záře doprovázená chvilkovým pocitem nehmotnosti. Když záře postupně zeslábla, prstence se opět vrátily do podlahy.

---------------------------------------------------------------------------------

Rozhlédli se. Místnost okolo vypadala naprosto identicky, až nevěřili tomu, že byli někam přeneseni. Rolgin si to chtěl ověřit, a proto si to hned zamířil ke dveřím. Už chtěl sáhnout po kličce, ale zarazil se. V těsné blízkosti kličky zpozoroval nějaký nástražný mechanismus. Jednalo se o poměrně jednoduchý mechanismus, který měl dotyčného píchnout otrávenou jehlou. Nebyl proto pro Rolgina problém, tento mechanismus vyřadit.

Když otevřel bránu, všem se naskytl pohled na větší místnost se schodištěm do spodního patra. Tím si ověřili tvrzení, že se jednalo o portál. Opatrně sestoupili po schodech dolů. Do jakého patra, to vůbec netušili, kruhy je mohli přenést kamkoliv.

Ve spodním sále přetrvávalo takřka nekonečné ticho, byla tu cítit zatuchlina, čerstvý vzduch se do tohoto místa patrně již po staletí nedostal. Z místnosti pokračovala čtveřice dveří. Prozkoumali přilehlé místnosti, které patrně sloužili jako strážnice a pokoje pro strážné. V těchto pokojích také nalezli ostatky po bývalých obyvatelích. Dále kroužkové a plátové zbroje značně poškozené rzí a dávným bojem.

Když tu nic zajímavého nenašli, Rolgin sáhl po kličce u posledních čtvrtých dveří. Otočil s ní, jenže se k jeho překvapení nic nestalo. Otevírací mechanismus za ta léta patrně selhal. Dobrodruzi se nyní rozhodovali co dál. Kamenné dveře byly příliš těžké, než aby se s nimi dalo hnout. Volba padla na návrat do horního patra.

Tam pokračovali jedinými dveřmi, které odtud vedly. Za dveřmi se nacházela pouze 40 stop dlouhá chodba. Toto uspořádání však působilo podezřele, Rolgin a Caltydim proto zpozorněli. Žádné pasti ani nášlapné dlaždice však neviděli. „Tady jeden vidí pasti a hrozby snad všude,“ pomyslili si.

Když dobrodruzi došli do půlky chodby, dveře se za nimi, stejně jako všechny ostatní, samy zavřely. Rolgin otočil kličkou u dalších dveří, ale ty se neotevřely. „Další zaseknuté dveře,“ říkali si v duchu. V tom se náhle odkudsi ozval znovu hlas: „Kel'shree tar lot“ Nikdo tomuto jazyku nerozuměl, byl zcela jiný, než Aldeřanské jazyky. Caltydimovi se to však nelíbilo a raději se vrátil zpět ke dveřím, kudy sem přišli. Otočil kličkou. K jeho překvapení se dveře nehnuly. V tom se ozval znovu ten hlas: „Shol'va tao qua“ Modré stropní krystaly náhle zhasly a rozsvítily se místo nich karmínově červené. Ve stropě chodby se ozvalo cvaknutí a následně začaly otvory ve stropě proudit do chodby galony nějaké husté nazelenalé tekutiny. Už od pohledu nepůsobila nějak přívětivě. Její účinky však nikdo raději nechtěl zkoušet a přemýšleli, jak se odsud rychle dostat.

Znovu zkoušeli kličky u obou dveří, ale tato snaha byla předem odsouzená k nezdaru. Gardan se rozhodl zkusit silou nadzvednout těžký kamenný blok, avšak ať se snažil jakkoliv blok dveří se nehnul ani o píď. To už jim začalo docházet, že jde opravdu do tuhého. Podivná lepkavá tekutina stále přitékala a plnila chodbu. Nyní už znemožnila dobrodruhům přejít chodbu z jedné strany na druhou.

V tom si Azanyrmuth všiml na zdi dál ode dveří mechanismu s otiskem ruky. Neváhal ani chvíli a ruku s návlekem přiložil do otisku. Ve stropě znovu cvaklo a sliz přestal do chodby přitékat. Následovalo cvaknutí kdesi v podlaze a během chvíle sliz odtekl otvory v podlaze kamsi pryč. „Uf, tak to bylo o chlup. Ještě, že máme ten návlek,“ ulevil si Rolgin. Raději odsud rychle zmizíme.

Vydali se původně zamýšleným směrem k bráně. Rolgin pootočil kličkou doufaje, že se brána dá do pohybu. Tentokrát se otevřela. Před nimi se nacházel velký sloupový sál.
„Nezdá se vám to tu nějako povědomé,“ zamyšleně prohlásil Gardan.
„Není to náhodou ten sál plný pastí?“ odhadoval s naprostou jistotou Azanyrmuth.
„Ano, je to on. Takže jsme se vystavili nebezpečí naprosto zbytečně,“ zklamaně pravil Rolgin neskrývaje přitom určité rozhořčení.
„Tak jdeme zpět k prstencovému portálu,“ rozhodl Azanyrmuth.

Dorazili zpět do místnosti s kruhy. Azanyrmuth se chystal zamáčknout pár tlačítek na ovladači, ale v ten moment se oranžový krystal návleku na ruce rozzářil. „Co to má být?“ podivil se. Chvíli se rozmýšlel zda zmáčknout nějaké knoflíky. Když ruku s návlekem oddálil, krystal zhasl. Znovu ruku s návlekem přiblížil k ovladači a krystal se opět rozzářil. Zkusil tedy zmáčknout pár knoflíků. Ozval se bzučivý zvuk a podlaha uprostřed se znovu rozzářila. Všichni vstoupili do vnitřku kruhů. Následně znovu z podlahy vylétla pětice prstenů doprovázena bzučením a jasná bílá záře vše zcela pohltila.

Když se kruhy vrátily zpět do podlahy, přenesli se tentokrát v jiné části podzemí. V jaké, to však netušili. Stáli uprostřed menší místnosti, odkud pokračovala dlouhá chodba kamsi daleko a trojice dveří. Při podrobnějším ohlédnutí zpozorovali poškození jedněch dveří. Volba další cesty byla v podstatě jasná, když se všichni jednohlasně shodli k prozkoumání sálu za poškozenými dveřmi.

Nedovřené dveře nesly známky nedávného poškození způsobené neznámou silou. Mnoho rýh, prasklin a děr naznačovalo, že v této podzemní pevnosti jistě nebudou sami. Caltydim opatrně nahlédl škvírou pode dveřmi. Jen stěží se dalo odhadnout, zda za dveřmi nečíhá nějaká bytost. Caltydim se proto pozorně zaposlouchal. Ticho občas narušoval slabý cinkavý zvuk.

Caltydim sebral veškerou odvahu a opatrně podlezl dveře. Jakmile se dostal za ně, ihned se v následné chodbě rozsvítily modré krystaly. Světlo bylo tentokrát slabší než v dosud prozkoumaných částech. Chodba pokračující do většího sálu byla bezprostředně za dveřmi křížena další širokou chodbou vedoucí patrně kolem sálu, ze kterého pocházela slabá namodralá záře.

„Můžete za mnou. Je tu bezpečno,“ tiše pravil k ostatním.
Když i ostatní podlezli nedovřené dveře, naskytl se jim pohled na záhadný sál. Azanyrmuth jen prohlásil: „Cítím tu magii. Měli bychom se na to podívat zblízka.“

Velký sál osmiúhelníkového půdorysu obehnán širokou chodbou, měřil v průměru padesát stop a na výšku pětadvacet. Uprostřed se nacházel jakýsi zvláštní bazén, též osmiúhelníkového půdorysu, plný zářící modré tekutiny jež osvětlovala celý sál. Okraje lemovaly čtyři kovové sloupy s průzračnými koulemi na vrcholcích. Z jedné strany se klenula nad bazén úzká kamenná plošina.

Jemný cinkot působil příjemným uklidňujícím dojmem. Azanyrmuth tomuto místu však přikládal mnohem důležitější roli. Cítil zde magickou energii a byl přesvědčen, že by se toto místo dalo využít k dobíjení magických předmětů, nebo k očarovávání.

Azanyrmuth se náhle zarazil. V sále totiž nebyli sami. Až teprve teď zpozorovali na plošině nad magickým bazénem patrně nehmotnou postavu ženy. Po celou dobu sledovala dobrodruhy nepřítomným pohledem.

„Kdo jsi?“ navázal konverzaci Azanyrmuth.
Postava chvíli mlčela, ale nakonec promluvila tichým zamyšleným hlasem: „Nečekala jsem žádnou návštěvu. Myslela jsem si, že jste jen v mých představách. Už se mi to párkrát stalo.“
„Nemusíš mít obavu, my jsme skuteční.“
„Ano, vypadáte skutečně. Poslední živou bytost jsem viděla už hodně dávno,“ na chvíli se odmlčela. „Říkalo se mi Nirdeana. Už je to dlouho, co jsem tu uvězněná.“
„Azanyrmuth, jméno mé a tohle je Gardan, Rolgin a Caltydim. Můžeš nám povědět o bývalých obyvatelích této podzemní pevnosti a o tom, co se tu kdysi stalo?“
„Už je to hodně dávno, ale pořád si to dokážu částečně vybavit. Ti, kteří to tu před několika tisíci lety postavili, si říkali Goa'uldi.“
„Goa'uldi?“zopakoval Azanyrmuth.
„Ano. Jednalo se o velice krutou, nenávistivou parazitickou rasu, která zotročovala mnohé světy. V podstatě jsou to vodní úhoři, kteří vnikají do hostitelů a zcela ovládnou jejich myšlení. Hostitel se tak stane pouhým pozorovatelem krutého a zlého jednání Goa'ulda a prakticky nemá naději ani na svoji mysl. Je to jakoby ta nejhorší nikdy nekončící noční můra. Sami se považovali za bohy a veškerými ostatními božstvy pohrdali. Někteří dokázali získat obří moc, jiní byli poraženi v nikdy nekončícím boji o moc,“ rozpovídala se Nirdeana o kruté podstatě rasy naprosto chladným hlasem postrádající emoce, zatímco dobrodruhům běhal mráz po zádech.
„Této podzemní pevnosti vládl tuším že Goa'uld Marduk. Ta sloužila k provádění různých experimentů. Z počátku to bylo s magii, rostlinstvem a bytostmi, později se pustili do genetických experimentů a něco zkoušeli s jinými sférami existence. Avšak si začali zahrávat s věcmi dalece přesahující jejich schopnosti. Došlo tu k narušení integrity mezi některými sférami existence a otevřely se tu na mnohých místech permanentní průchody,“ vypravovala Nirdeana o této pevnosti, zatímco dobrodruzi pozorně poslouchali.
„Těmi portály sem občas přicházejí hodně bizarní a velice mocné bytosti. Jednou sem vnikla jedna mocná bytost a vše se tu doslova zbláznilo. Magie fungovala v jeho okolí často jinak nebo výrazně silněji. Zdejší chované bytosti najedou získaly dosud nevídané schopnosti a dokonce i někteří Jaffové, služebníci Goa'uldů, vypověděli poslušnost, což nebývalo vůbec běžné. Mardukovi a několika Jaffům se podařilo uniknout i s vybavením horních pater. Vše ostatní tu zůstalo.“
„Co nám můžeš povědět o ostatních experimentech?“ zajímal Caltydim, který spolu s Azanyrmuthem bedlivě poslouchal velice nezvyklé vyprávění.
„Experimentů zde bylo mnoho. Začalo to kdysi dávno pokusy s rostlinami, zkoušeli tvořit nové druhy, později také nové ingredience pro experimenty s alchymií. Později začali vytvářet nová monstra či upravovat existující. Dosud zde některá monstra žijí. Dokázaly se přizpůsobit zdejšímu prostředí a zvítězit v boji o životní prostor s ostatními. Velké zahrady poskytují pro monstra dostatek potravy. Proto tu dokázaly přežít po staletí. Pak tu existuje spousta výtvorů, jak strážní golemové, tak různé stroje, obranné mechanismy, či spoustu magických bytostí.“
„Zmínila jsi se o obranných mechanismech. Cestou jsme narazili na spoustu pastí a nějaké prstencové portály,“ vložil se do vyprávění Rolgin.
„Ano. Celá pevnost je doslova prošpikována pastmi, ochrannými mechanismy, systémem magických spínačů a portálů. Dávejte si pozor na velké podezřele prázdné sály. Říkalo se jim sály pastí. Jsou v nich pasti jak fyzické tak magické a dosud naprostá většina funguje. Přístup do důležitějších místností ba i celých částí pevnosti je speciálně uzamčen. K přístupu je potřeba vlastnit ozbrojenou ruku. Existovalo jich mnoho typů a každý typ umožňuje přístup do příslušných prostor.“
„Je to tenhle návlek?“ ukázal Azanyrmuth nedávno nalezený návlek, jež jim umožnil přístup do této oblasti.
„Ano to je přesně ono. Kromě otevírání bran, sloužily k vypínání pastí, nebo k aktivaci prstencových portálů, kterým se říkalo jednoduše kruhy. Dále umožňuje vytvořit určitou fyzickou vlnu, jež dokáže odhodit soupeře, nebo vytvoření paprsku způsobující nesnesitelná muka. Mocnější varianty umožňují i omezené čtení myšlenek nebo vytvoření osobního energetického štítu.

Zatímco všichni poslouchali poutavý popis zajímavostí této obří podzemní pevnosti, někde v dáli se ozval hluboký vzdech doprovázený podivným a temným chichotem.

„Co to bylo?“ tiše prohlásil Rolgin a otočil se směrem k bráně, kterou sem přišli.
„Jedna z mnoha zdejších bytostí,“ odpověděla zcela klidně Nirdeana.
„Kolik se tu těch bytostí pohybuje?“
„Nevím. Toulám se jen občas zde na čtvrté úrovni a někdy zavítám do třetí. Do jiných jsem se už léta neodvážila. Ačkoliv nemám materiální složku, je zde mnoho bytostí, kteří na mě mohou i teď útočit. Naštěstí dosud žádná bytost nenavštívila tuto magickou laboratoř. Zdá se, jakoby se tohoto místa bály.“

Zatímco Nirdeana pokračovala ve vyprávění, Rolgin s Caltydimem sledovali pootevřené dveře. V jednu chvíli zpozorovali v dáli rozsvěcující se stropní krystaly. Ač se oba snažili sebevíc, neznámou bytost neměli šanci identifikovat, viděli pouze neznatelný obrys něčeho mohutného. Nehybně to sledovali a doufali v to, že to nemá namířeno zrovna sem.

„Nemusíte se bát. Bytosti se tohoto místa bojí.“
„Proč se tohoto místa bojí?“ divil se Azanyrmuth.
„V téhle magické laboratoři je zřejmě nějaký typ magie odpuzující bytosti. Nevím. Nikdy jsem to nezkoumala, hlavně tu mám klid, proto se tu zdržuju.“
„Můžeš nám popsat, kde se co nachází?“
„Neznám sice celou pevnost, ale můžu vám dát rady. Horní patra sloužily jako kasárna a dílny. V části třetího se nachází dílny, kde pracovali zajatci. V druhé části třetího jsou pokoje výše postavených Jaffů a níže postavených Goa'uldů. Toto čtvrté patro sloužilo již k magickým experimentům a pěstování ingrediencí. V pátém se nachází velké zahrady. Ve spodních patrech Goa'uldi experimentovali už s bytostmi a v nejspodnějších patrech se sférami. Údajně se ve spodních patrech nachází velká knihovna, kde jsou uloženy veškeré záznamy o zdejších pokusech. Také tam má být další Chaapa'ai.“
„Co je to Šapaají? Nebo jak jsi to říkala? Přerušil vyprávění Caltydim.
„Chaapa'ai, portál umožnující cestovat na jiné světy. Určitě to znáte pod jiným názvem, tento používali Goa'uldi. Různé rasy tomu říkali všelijak. Namátkou třeba, kruh stojaté vody, studna zla, kruh nářků, kruh světů, hvězdná brána, portál světů.“
„My mu říkáme kruh světů,“ dodal Azanyrmuth.
„Tak to musíte být Aldeřané. Už jsem o vás neslyšela po celá staletí. Nemám už žádné zprávy o válce mezi Goa'uldy a Aldeřany.“
„Staří Aldeřané dávno opustili svět, kde jsme se před třemi staletími usadili. Zkoumáme jejich civilizaci, ale jsme teprve v začátcích.“
„To jsem netušila. Ale je faktem, že sem už žádný z nich dlouho nezavítal.“
Po chvíli ještě dodala: „Pamatuji si dlouhé války mezi Aldeřany a Goa'uldy, ale o jejím průběhu jsem moc nevěděla. Vím jen to, že bojovali o znalosti a moc.“

Dobrodruzi se odmlčeli, aby vstřebali tu spoustu nově získaných informací, avšak Gardanovi a Rolginovi z toho šla hlava kolem.

„Proč jsi tu vlastně uvězněná?“ změnil téma Gardan.
„Kdysi mě Goa'uldi zajali na místě nesoucí název Velona, kam jsem se jednoho dne vydala pátrat po jistých věcech. Cítili ze mě něco zvláštního. Chtěli mě zkoumat. To už je však dávno.“
„Když jsou Goa'uldi pryč, nemůžeš prostě odejít?“ navrhoval Gardan.
„To není tak jednoduché. Jsem zde vázána na určitou formu magie, díky níž nemůžu opustit pevnost. Pokud bych prošla Chaapa'ai pravděpodobně by mě to zničilo.
„Existuje způsob jak tě osvobodit?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Nejsem si přesně jistá, ale ze spodnějšího patra cítím onu magii, co mě tu drží. Pokud by se vám podařilo tu magii nějakým způsobem potlačit, dost možná budu odsud moci odejít.“
„Kudy se tam dostaneme?“ zajímal se Rolgin.
„Použijte kruhy ve vedlejší místnosti a tam zadejte tuto kombinaci,“ pravila Nirdeana, když vzápětí před sebou vytvořila na malý okamžik iluzi ovládacího panelu kruhů a na něm znázornila kombinaci pro příslušný portál. „Nevím však, který návlek je třeba k aktivaci na tamější místo.“
„Uvidíme co se dá dělat.“
„Můžete to zkusit, ale tohle místo je opravdu nebezpečné, neměli jste sem chodit. I velice mocní válečníci zemřeli v této pevnosti,“ varovala dobrodruhy Nirdeana.
„Můžeš nám poradit, kudy nejsnadněji ven?“ ptal se Caltydim.
„Opět kruhy a zadejte tuto kombinaci,“ znovu ukázala iluzorní panel. „Přenese vás to do nejhornějšího patra, kde dříve bývalo velitelské stanoviště. Poté po schodech dolů a hlavní bránou ven.“

„Tak ti děkujeme za tu spoustu užitečných informací,“ poděkoval Azanyrmuth
„Bylo to pro mě příjemné si po dlouhé době s někým popovídat. Jestli chcete, můžete mě zkusit osvobodit, ale jak říkám. Je to tu velice nebezpečné. Raději se sem vraťte jindy, ale o jedno bych vás poprosila. Nezapomeňte na mě,“ ukončila rozpravu Nirdeana a obrys její iluzorní postavy se opět skryl v magické záři sálu.

„To bychom měli. Co tedy provedeme?“ zajímal se Gardan.
„Zkusíme se podívat dolů?“ ptal se Caltydim, který stále toužil více prozkoumat pevnost, ačkoli měl také jisté obavy.
„Já ti nevím. Nemám z toho dobrý pocit,“ přemýšlivě odpověděl Gardan.
„No když budeme opatrní, tak bychom to mohli zvládnout, vždyť už jste něco zažili,“ přesvědčoval Caltydim ostatní.
„Dobrá, ale při prvním náznaku nebezpečí jdeme hned ke kruhům a vzápětí pryč,“ souhlasil nakonec Gardan. Podobný názor měli i ostatní, ale možnost objevit něco zajímavého byla též lákavá.

Dobrodruzi se vydali zpět ke kruhům. Když už se chystali podlézt zaseknutou bránu, v tom se Gardan zarazil. „Bacha, něco za těmi dveřmi je.“
„Zahlédl jsi snad něco?“ potichu šeptl Rolgin.
„Zaslechl jsem kroky něčeho velkého. Nebude to daleko, buďte opatrní.“

Všichni opatrně podlezli bránu. Ihned se rozhlédli po okolí. Světlo v padesát stop vzdálené chodbě nevěstilo nic dobrého. Než se však dobrodruzi stačili přemístit ke kruhům, zpoza rohu vyběhla téměř deset stop vysoká svalnatá potvora zbarvená do hněda s hlavou uprostřed hrudníku. Z horní části těla, kde se nacházela zrůdná hlava, vycházely dvě mohutné paže zakončené v ostrými kyselinovými drápy.

Jakmile spatřila dobrodruhy, okamžitě vyběhla k nim. Azanyrmuth na nic nečekal a zasypal monstrum ledovou bouří. Gardan už tasil dlouhý meč a chystal se vyběhnout vstříc monstru a zaútočit, avšak se náhle zarazil, jakoby ho ovládla hrůza. To už Rolgin s Caltydimem spustili střelbu z luků, jenže všechny šípy zcela minuly cíl.

Azanyrmuth sledujíc mizerný průběh boje neponechával nic náhodě a seslal po monstru ohnivou kouli. Přesný zásah. Gardan se po chvíli nehybného stání dokázal vzpamatovat a pustil se s monstrem v boj. Zasadil ji jednu ránu, avšak monstrum útok opětovalo. Jednou se Gardan stačil vyhnout, ale druhá ráno ho již zasáhla. Z drápů bytosti při útoku vytryskla kyselina jež se Gardan stačil jen tak tak vyhnout. Zatímco Gardan s bytostí těžce bojoval, ostatní ji zasypávali šípy. Tentokrát již byli úspěšnější a šípy většinou nalezly cíl.

Azanyrmuth vzhledem k těsnému boji už nemohl seslat další ohnivou kouli, protože by zasáhl i Gardana. Vsadil proto na blesk, jimž monstrum opět přímo zasáhl. Gardan monstru zasadil další ránu, avšak sám další dvě schytal. V tom bytost vydala děsivý skřek, který dokázal Rolgina s Caltydimem řádně vystrašit. „Hele chlapi, raději odsud zmizíme. To nemůžeme porazit. Utečme dokud je čas,“ naléhal Rolgin.

„Nikam, to už porazíme. Už to sotva chodí,“ oponoval Azanyrmuth a seslal na bytost další blesk. Bytost tentokrát stačila uhnout a blesk ji pouze škrtl. Gardan se mohutně napřáhl a meč zaťal přímo do chřtánu velkého odporného monstra. To se nakonec skácelo na zem.

„To by bylo. Měli jsme štěstí,“ oddechl si Gardan.
„Máš pravdu. Zatím jsem nepotkal bytost, která by dokázala odolat ledové bouři, ohnivé kouli a dvou silných blesků. Do toho jste ji ještě mnohokrát zasáhli. Sice to nerad říkám, ale zbytečně bychom zde riskovali život. Raději bych se vrátil domů. Našli jsme tu alespoň nějaké magické předměty a něco se dozvěděli od Nirdeany,“ konstatoval Azanyrmuth.

Azanyrmuth ještě vyléčil Gardanovo zranění a všichni se přemístili do prostoru kruhů. Krystal v návleku se opět rozzářil oranžově, když Azanyrmuth zadával kombinaci pro nejhornější patro. Teprve nyní si uvědomil, že mohl vyzkoušet bojové schopnosti návleku. Všichni vstoupili doprostřed kruhů, které záhy vystouply z podlahy a vše se ztratilo v jasné záři.

Když záře opadla a kruhy se vrátily zpět. Dobrodruzi se nacházeli na známém místě. Jednalo se o zdevastované velitelství obrany. Aby nešli domů s prázdnou posbírali několik magických holí válející se mezi zbytky.

Cesta pryč už nebyla daleko. Prošli sály, ochozem, dále po schodech do nižšího patra a vstupním sálem do vstupní chodby. Když procházeli velkou vstupní chodbou, pociťovali stále sušší a teplejší vzduch. Dobrodruhům bylo jasné, že východ z pevnosti není daleko.

Nyní stáli před samotným vstupem do pevnosti. Slunce venku zářilo velice jasným světlem. Silná záře odpoledního slunce na čas dobrodruhy téměř oslepila. Museli chvíli čekat, než se jejich zrak přizpůsobil ostrému světlu. Horký a suchý vzduch byl výrazně jiný oproti chladné a vlhké pevnosti. Pokochali pohledem na jasnou modrou oblohu jen minimálně lemovanou tmavými mraky a vydali se po schodišti ke kruhu světů.

Cesta ke kruhu světů jim trvala pouhou čtvrt hodinku, ale za tu dobu se stačili zpotit. Azanyrmuth přistoupil k ovládacími pultu a zadal kombinaci na Aldeneerin. Ve vnitřním prstenci vznikla silná energie, která na chvíli vytryskla do prostoru a cesta domů byla volná.

Trvalo to sice dýl, ale jak jsem se zmiňoval, přišlo léto a sním metalové festy. Mimochodem Metalfest v plzni byl výborný. Do toho jsem začal stěhování do svého. Ale až tam budu bydlet, což očekávám zhruba do 14 dnů. Pak by mělo jít psaní výrazněji rychlejc. Možná bych dokázal zkrátit interval vydávání na 7-14 dní. To se uvidí.

Nakonec ještě jedna perlička. Život dokáže být občas hodně zamotaný. Až dosud jsem si myslel, že jsem jedináček, ale ukázalo se že mám staršího bráchu. Výborný člověk s naprosto stejnou povahou jako já, poslouchá též black metal takže ho samozřejme budu navštěvovat. Tudíš tak objetuju nějaký čas na psaní.

Další díl pěkný. Koukám že jsi název pevnosti převzal ze Goauldského společenství Linvris, viď?

Neměl si to řikat že to byli goald to všichni věděli stejně. A chci vidět goalda co expermentuje s alchimijí a magijí ty by experimentovali jen s těma tvorama ale spíš by se snažili vytvořit hok-tara nebo zbraně popřípadně uplně suprově poslušného bojovníka

Zpočátku tam dělali experimenty s lektvyry aby válečníci byli silnější a otroci poddanější. S postupem času se samozřejmě zaměřili na tvorbu dokonalých válečníků, avšak alchymie byla pořád užitečná k tvorbě jedů, nebo lektvarů ke zlepšení dovedností. V podstatě ve světě Aldeneerinu je alchymie opravdu minimální základ, experimentuje s tím každý.
Experimenty s hok-tarem se tam prováděly, ale po staletí se to nedařilo a vvzniklo spoustu zmetků, které tam dosud tak nějak přežívaj. Než se to povedlo tak Goa'uldi museli pevnost opustit a velkou část experimentu tam zanechat. Do této pevnosti se aldeřané ještě párkrát podívají, ale budou si muset pár let počkat.
Goauldské společenství budu ještě dotvářet, ale už ted vím, že se bude kolikrát hodně lišit od SG1. Pomalu jsem se pustil do dalšího dílu, kde popíšu víc další rasu, tentokrát můj výtvor inspirovaný image určité skupinky lidí.

Další kapitola vydána. Tentokrát v docela slušném čase, ačkoliv přibylo povinností a nebývám tak často doma. Tentokrát potkáme další známou rasu s SG a bude také pěkná bitva. Ať se to líbí.

7
V zajetí temnoty, popela a zla

Podzimní dopoledne roku 322 bylo nezvykle chmurné. Zahalený den v mlze, po slunci zůstal na obloze jen slabý světlejší kotouč, opadané stromy bez listí, vlhko a chlad jež nepříjemně zalézal pod kůži. Podzim se chýlil ke konci a zima už dávala o sobě vědět mrazivými rány.

Žádný div, že obyvatelé večery trávili doma v teple u krbu nebo v hospůdkách. V tuto sychravou dobu se jen málokdo vydal mimo města. Na polích již nikdo nepracoval. Pouze řemeslníci, kováři a ševci měli stále co na práci. V těchto chladných dne nebylo nad pořádné oblečení. I v severní čtvrti bylo co na práci. V to dopoledne se projednávala další výprava, ohledně níž se rozpoutala poměrně bouřlivá debata.

„Vy jste se snad zbláznil. Posílat naše dobrodruhy do konfliktu, o němž nevíme téměř nic a o němž máme více jak 400 let staré informace.“ rozčiloval se Moladir.
„Ach jo. Vy se pořád jen bojíte. A co z toho máme. Naši dobrodruzi umírají na jiných světech zbytečně a nic pořádného, nebo nějaký zajímavý svět dosud nenašli,“ oponoval vyčítavě Calanirmyan.
„A co Darendaara.“
„Myslíte ten svět, kde se postavila malá tvrz a vyčištění dolů se stále odkládá?“
„Chcete snad riskovat neúspěch?“
„A jak to tam vypadá, vždyť neuplyne měsíc, kdybych se odtamtud nedozvěděl o nějakých ztrátách na životech. Prostě se pořád bojíte. Chce se to nebát velkých akcí a výsledky se jistě dostaví,“ pokračoval ve svém názoru Calanirmyan.
To už však rozčilený Moladir nevydržel a nasupeně pravil: „Dobrá. Dělejte si to jak chcete, ale za tyhle zodpovídáte teďka vy,“ ukázal na pětici dobrodruhů v sále, pak se otočil a v rychlosti odešel ze sálu.

Dobrodruzi, Azanyrmuth, válečník Gardan, válečník Kalurian, hraničář Garion a čaroděj Lorin, jen nevěřícně sledovali celou scénu. V takové náladě dosud Moladira nikdo z nich neviděl.

„Takže víte co máte dělat. Tím bych to tu uzavřel. Připravte se a sejdeme se u kruhu světů,“ zakončil celé zasedání Calanirmyan.

Všichni se tedy rozešli do svých komnat pro výbavu, přičemž přemýšleli o konfliktu mezi Moladirem a Calanirmyanem. Za poslední dny se zdála být situace v radě o poznání napjatější. Cosi se proslýchalo o nespokojenosti s výsledky tohoto ambiciózního projektu. Od prvního otevření kruhu světů uplynul už téměř rok a dosud se nepodařilo najít zcela bezpečný svět, nebo něco užitečného. Všechny dosud navštívené světy mají nějaká ale. Buď jsou zamořeny bytostmi, obývány nepřátelskými rasami, nebo nějaké jiné omezení bránící využití světa.

Do hodiny již všichni stáli na nádvoří před kruhem světů. Výpravu doprovázel tentokrát pouze Calanirmyan. Patrně s touto akci ostatní z rady nechtěli nic mít. Zadal příslušnou kombinaci načež se kruh světů otevřel. Cesta za dalším dobrodružstvím byla volná. Pětice tak vstoupila vstříc stojaté vodě.

Za moment už stáli na povrchu místa hodně daleko od Aldeneerinu. Svět na druhé straně byl pustý a zcela nevhodný k životu. Ohořelé pahýly kdysi statných stromu pokrývala vrstva popela, stejně tak i zdejší vyschlou zemi. Pustina se táhla kamsi za horizont, pouze v dáli se tyčilo větší pohoří. Z černých mračen se na vyprahlou zemi sypalo další množství popela. Horký vzduch byl nepříjemný a těžko dýchatelný. Až nyní si uvědomovali, co se tu kdysi mohlo stát. Válečný konflikt mezi zdejšími obyvateli a jakousi rasou temnorozených patrně dávno skončil.

„Tady je asi dávno po všem,“ zamyšleně prohlásil Garion tichým hlasem.
„Asi se vrátíme. Co tu může žít?“ po chvíli mlčení dodal Lorin.
„Já bych to nevzdával. Zkusil bych se tu porozhlédnout. Možná se nám poštěstí něco najít. Jen mě nechte se rozhlédnout po okolí,“ oponoval Azanyrmuth.

Popelavé částečky dopadaly dobrodruhům na hlavy, zatímco se Azanyrmuth rozhlížel po okolí. Z počátku se všichni snažili popel vytřepat z vlasů, avšak nově dopadající tuto snahu vzápětí hatil. V tom Azanyrmuth zvolal: „Myslím, že na severu něco vidím!“ Ostatní ihned Azanyrmutha následovali. Chtěli se podívat na jeho objev.

„Co vidíš?“ zeptal se Gardan.
„Podívejte se tam,“ ukázal na zvláštní skalní útvar připomínající spíše nějakou pevnost nebo město.
„Máš pravdu, třeba tam dosud někdo žije,“ pravil Garion, když zahlédl nezvykle zachovaný útvar.
„Počkejte. Jak si můžeme být jisti, že se nám dostane přátelského přijetí?“ zarazil nadšení ostatních Lorin.
„Máš pravdu. Nevíme jak válka skončila. Co když ji vyhráli ti temnorození?“ souhlasil Kalurian..
„Když půjdeme opatrně, tak bychom mohli včas zpozorovat možné nebezpečí,“ navrhoval Garion.
„Kdo jsou vlastně ti temnorození?“zajímal se Gardan.
„Údajně se jedná o nějakou zlou rasu. Už jsem o ní párkrát četl. Plni temnoty a nenávisti. Zajímají se o tu nejtemnější magii a umění. Na pohled se prý podobají nám, avšak jejich kůže je mrtvolně bílá a chladná na dotek. V obličeji mívají černé skvrny podobné válečnému pomalování, jaké používali některé staré pohanské rasy,“ pustil se do popisu Azanyrmuth, zatímco se pomalu vydali k neznámému útvaru..
„Počkat,“ přerušil vyprávění Kalurian. „Já mám pocit, že už jsme se temnorozenými někde setkali. Vzpomeňte na podzemí hradu na Calugu.“
„Máš pravdu. Tam přece několik z nich hodovalo na lidských končetinách,“ vzpomněl si Garion.
„I já si už vzpomínám. Potom nám tam šlo o život, a proto jsme na to zapomněli,“ dodal Azanyrmuth.
„Nebyl to zrovna příjemný pohled. Měl jsem z toho noční můry,“ pravil Garion a přitom se oklepal hrůzou.

K neznámému útvaru to mohlo být od kruhu světů dobrých pět mil. Když urazili dobré tři míle, vzdálený útvar získal jasnější obrysy. Již bylo jasné, že se jednalo o velké město obehnanou vysokou hradbou z šedobílého kamene. Vysoké stavby a věže se tyčily do závratné výšky. Město svým charakterem připomínalo spíše pevnost. Komu však patřilo, se dosud nedalo spolehlivě zjistit. Z této dálky pevnost působila opuštěně, avšak na vzdálenost dvou mil to bylo těžko rozeznatelné. Pokračovali proto v cestě.

Urazili sotva pár stop, když v tom se náhle zarazili. Před nimi se odkudsi vynořila skupinka šesti neznámých postav. Vůbec nepostřehli jejich příchod. Náhle jim stáli v tvář. Když si dobrodruzi neznámé prohlédli, zděsili se. Postavy byli sice podobné Aldeřanům, ale jejich kůže měla mrtvolně bílou barvu a obličeje zdobené černým zabarvením. Vlasy černé jako havran a vždy dlouhé. Oděni výhradně v černé železné nebo kožené zbroji nesoucí na mnoha místech neznámé ornamenty. Každý byl nějakým způsobem vyzbrojen, avšak všichni měli na rukách stahováky s ostrými bodci. Nebyl pochyb, že se jednalo o temnorozené.

„Chopte se jich!“ přikázal temným hlasem plným nasranosti temnorozený stojící vepředu vyzbrojený obouruční sekerou.
Ostatní temnorození tak vykročili vstříc přímo k dobrodruhům. Ti si byli vědomi toho, že nastaly problémy. Azanyrmuth neponechával nic náhodě a ihned se připravil k seslání ohnivé koule. Spolu s ním se i Lorin připravil k seslání ledové bouře.

Ohnivá koule dopadla přímo mezi temnorozené a nato na ně dopadlo několik velkých kusů ledů jež vyčaroval Lorin. To temnorozené dokázalo řádně poranit, ale ti jakoby se ničeho nezalekli a pustili se do boje s Gardanem a Kalurianem. Garion spustil po nich salvu šípů, ale jak byl náhlým setkáním zaskočen, nedokázal v ten moment přesně zamířit, proto všechny šípy letěly mimo. Poslední temnorozený zůstal poněkud stranou. Dle oblečení vypadal spíš na čaroděje a právě dokončil své kouzlo. Mezi dobrodruhy se vytvořila temná mlhovina, která všem vysávala životní sílu. Ačkoliv neměla dlouhého trvání, všichni se cítili jakoby z nich něco vysálo mnoho životní síly.

Gardan s Kalurianem bojovali proti přesile pěti temnorozených, přesto se jim dařilo mnohé útoky odrážet. Temnorození byli ozbrojeni dlouhými meči, sekerami a jeden dokonce kosou. Azanyrmuth neváhal, zařval na ně: „Uskočte!“ vzápětí mezi temnorozené seslal další ohnivou kouli. Jeden s temnorozených padl k zemi mrtev. Boj okamžitě pokračoval, ale Gardan s Kalurianem bojovali statečně, i přestože sami utrpěli nějaký ten šrám. Další temnorozený padl k zemi tentokrát čepelí Gardanova obouručního meče.

V tom se mezi rukama čaroděje temnorozených formovala temná koule, která jak sála stíny v okolí nabývala na síle. Toto kouzlo dosud nikdo z přítomných mágů neznal. Když koule nabrala na objemu, čaroděj temnorozených ji poslal přímo na Gardana. Temná koule ho odhodila o několik stop dozadu a velmi vážně ho zranila.

Jeden z temnorozených se chystal Gardanovi udělit poslední smrtící ránu. Ten si již myslel, že je to jeho konec. V tom se temnorozený zarazil. Gardan se divil, co se stalo. Velice si oddechl, když si povšiml šípu, jež proťal hruď temnorozenného. Garionův šíp svůj cíl našel právě včas.

Lorin nechtěl průběh boje podcenit a přímo mezi temnorozené seslal jasnou sluneční zář. Tento typ světla temnorozeným evidentně vadil a okamžitě se dali na ústup. Marně si snažili krýt tváře, ale zcela bez úspěchu. Dobrodruzi využili příležitosti a pustili se do nelítostného pronásledování.

Náhle odkudsi přiletěla jasná světlemodrá energetická koule, která vletěla přímo mezi přeživší temnorozené a tam explodovala. Spousty malých blesků zcela neomylně zasáhly zbývající cíle. Dobrodruzi vůbec nechápali, co se stalo. Rozhlíželi se po okolí, když spatřili skupinku pěti dobře upravených postav v bílomodrých hábitech.

„Jste v pořádku?“ pronesl jeden z nich plynulou Aldenerštinou.
„Ano. Už je to dobré,“ odpověděl zadýchaný Kalurian.
„Musím uznat, že jsem už dlouho neviděl tak odvážné bojovníky, jež se nebojí temnorozených.“
„Gardan měl sice namále, ale nakonec jsme je přemohli. Pak jste přišli vy a dorazili je. Abych se představil. Azanyrmuth jméno mé. A tohle je Gardan, Kalurian, Garion a Lorin.“
„Těší nás. Jmenuji se Jonath,“ představil se muž vyšší postavy, příjemného výrazu v obličeji a kratších hnědých vlasů.
„Jak jste nás tu našli?“
„Byli jsme zrovna na hlídce a pátrali jsme po možném nebezpečí. Pak jsme zahlédli záblesky vašich kouzel. Odkud vůbec přicházíte. Vypadáte, jako byste přišli hodně z daleka.“
„Neměli bychom se tu moc zdržovat. Řeknete nám to cestou. Pláně okolo citadely jsou nebezpečné, obzvláště po setmění,“ vložil se do rozpravy Selnith.

Před odchodem se Azanyrmuth přichystal k léčbě Gardanova zranění, aby byl vůbec schopen cesty. Přiložil na něj ruce a jasně modrá zář na chvíli prolétla celým tělem Gardana. Bolest způsobená četnými zraněními náhle ustoupila a následně se mohli vydat k citadele. „Nebojte. Postaráme se o vašeho přítele. Naše léčitelská magie je velice pokročilá,“ ujišťoval dobrodruhy Jonath.

„Abychom řekli pravdu, přišli jsme portálem, kterému říkáme kruh světů,“ začal s vyprávěním Azanyrmuth.
„Myslíte hvězdnou bránou?“ udiveně na ně pohlédli.
„Ano.“
„To není možné. Bránou už nikdo neprošel více jak šest set let. Kdysi sem často chodívali Aldeřané. Někteří nám prý pomáhali, ale našlo se hodně takových, kteří nás jen využívali. Pak najednou zmizeli a už o nich nikdo neslyšel,“ vypravoval Jonath.
„I my jsme dosud tuto záhadu nerozluštili. Aldeneerin jsme přišli před více jak třemi sty léty. Nevíme odkud, naši historii jsme z nějakého důvodu zcela vymazali. Celý svět je prakticky opuštěn a z kdysi majestátních měst zůstaly jen trosky,“ vysvětloval Azanyrmuth situaci ohledně starých Aldeřanů.
„Aha. Takže jste vlastně jejich potomci.“
„To nevíme jistě. Říká se, že jsme přišli z jiného světa, ale to je asi tak vše. Zřejmě se muselo stát něco hrozného. Staré knihovny nám zatím neposkytly odpověď.“

Čím víc se blížili k citadele, tím víc vynikala její majestátnost. Mohutné pevné hradby vysoké dobrých třicet stop z šedobílého opracovaného kamene svědčily o nedobytnosti celé citadely. Kromě hradby doplňoval obranný systém hluboký příkop a několik padesát stop vysokých pětiúhelníkových věží.

Strážní u brány se zprvu velice divili, koho to hlídka vedla do města. Když však sdělili strážím o koho se jednalo, byli dobrodruzi vpuštěni do útrob citadely. Zpočátku se na dobrodruhy pohlíželo s jistou nedůvěrou, aby taky ne, když to byli v podstatě první návštěvníci po mnohých staletích. Nedůvěra byla proto pochopitelná.

„Omluvte ostatní, že se na vás tak dívají. V této těžké době si nikdo nemůže být jist,“ ospravedlňoval se Jonath.
„To je v pořádku. Chápeme to,“ odvětil Azanyrmuth.

„Samarthe! Přiveď sem Narima. Je to důležité,“ oslovil Jonath strážného střežícího vnitřní ulici za hradbou.

Když prošli vnitřní bránou, která oddělovala hlavní obrannou linii od samotného města, naskytl se dobrodruhům pohled na bídný život zdejších obyvatel. Prosté tři až pětipatrové domy ze stejně šedobílého kamene, jako opevnění, pokryty příkrovem popela jež se neustále snášel z temné oblohy. Pohublí obyvatelé belhající se bezmyšlenkovitě ulicemi pokryté silnou vrstvou popela. Suché pahýly zbyli z toho, co dříve bývaly statné stromy. Nikde žádné krčmy ani místa, kde by se dalo nějakým způsobem bavit, mít radost ze života.

Dobrodruhy tento obraz zmaru šokoval. Čekali zde spokojený život, ale skutečnost byla hodně jiná. Chvíli nebyli schopni jediného slova. Pouze sledovali zdejší bídu.

„Chtěl jste se mnou mluvit,“ oslovil Jonatha vysoký poměrně mladě vyhlížející muž s příjemným výrazem v obličeji, oděn v bílé róbě se světlemodrým lemováním na rukávech a okolo krku.
„Ano. Naše hlídka potkala tuto skupinku cestovatelů, když zrovna bojovali s temnorozenými. Abych pravdu řekl, v boji si vedli velice dobře. Údajně přicestovali hvězdnou bránou ze světa Aldeneerin.“
„Aldeneerin?“ podivil se Narim.
„Tvrdí nám, že ten svět je už pár století opuštěn a oni přicestovali před lety z nějakého jiného světa,“ vysvětloval Jonath situaci ohledně Aldeneerinu.
„Aha. Velice zajímavé. Pojďme do hlavního paláce. Máme si jistě hodně co povědět. Jistě neodmítnete naše pohoštění a také vidím, že jste po boji ještě zranění. Nebojte. Naši kněží se o vás postarají.“

Hlavní palác nebyl příliš daleko, ale cesta poloprázdnými a chudými ulicemi i tak zanechala v mysli dobrodruhů hodně.
Lorinovi to nedalo a zeptal se Narima: „Proč je tu taková bída? Život vašich obyvatel je plný beznaděje a smutku.“
„Je to jednoduché. Naše zásoby jsou velice omezené. Naše podzemní zahrady mají omezenou kapacitu a nestačíme tak nakrmit všechny. Snažíme se zahrady rozšiřovat a šlechtit nové druhy plodin, ale již jsme dosáhli hranice,“ vysvětloval Narim odevzdaným hlasem.

„Jsme na místě,“ prohlásil Narim, když dorazili před majestátní stavbu prosté architektury. Dovnitř vstoupili velkými kovovými vraty. Pokračovali velkou chodbou s klenutým stropem osvětlenou světlemodrými krystaly, podobných jako v pevnosti Livnris, do útrob paláce. Interiéry byly též prostě vybaveny, jednoduchý nábytek s minimem zdobení, žádné sochy ani obrazy. Vůbec celé toto místo působilo chladně a neútulně.

Zastavili se u jedněch větších kovových dveří, kde se Narim dal do řeči s jedním strážným. Ten poté kamsi odešel. Narim pak otevřel kovové dveře a zavedl dobrodruhy do jednoho z větších společenských sálů. I tento byl sprostě zařízen. Velký dřevěný stůl z neznámého dřeva a tucet obyčejných židlí. Na širší straně sálu stálo několik polic a skříní.

„Posaďte se,“ vyzval Narim dobrodruhy. „Náš vládce Omok za krátko dorazí. Též je na cestě náš léčitel Gorith. Než všichni dorazí, jistě máte hlad, nabídněte si něco. Není to sice nic moc, ale jistě chápete, že jsou naše zásoby velice omezené. Však jste to viděli venku.“

Za krátko do místnosti vstoupil postarší dlouhovlasý kněz s bílými vousy, oděn v bohatě zdobené modrobílé róbě a v ruce třímal dlouhou kouzelnickou hůl. „Zdravím tě Garithe,“ přivítal ho Narim. „Toto jsou ti cestovatelé, kteří se úspěšně utkali s temnorozenými. Abych ti je představil, toto je Azanyrmuth, Gardan, Kalurian, Garion a Lorin.“
„Těší nás,“ odpověděli na pozdrav dobrodruzi.
„Abych to nezdržoval, pustím se hned do léčení, bude to rychlé.“
Nato pozvedl magickou hůl a začal pronášet zaklínadlo. Slova byla naprosto odlišná od těch, které znal Azanyrmuth. Během chvíle se v okolí začala tvořit jasná bílomodrá záře magické energie, která zaplnila prakticky celý sál. Všichni pocítili nejednou velkou úlevu a příjemné hřejivé teplo jež prostupovalo těly všech, kteří utrpěli v boji s temnorozenými újmu. Když mohutná záře pominula, veškerá zranění byla pryč. Zmizely dokonce i jizvy z dob, kdy Aldeřané neovládali léčitelskou magii.

Dobrodruzi jen užasle prohlíželi svá vyléčená těla. Veškeré zranění ba i únava a další problémy byli ty tam. Tato léčitelská magie byla výrazně vyspělejší než si Azanyrmuth dokázal představit ve svých snech. Staří Aldeřané dle starých knih dokázali také ovládat velice mocnou léčitelskou magii, ale vůbec nevěděl, jak si ji osvojit. V ten moment bylo dobrodruhům jasné, že právě našli velice mocnou rasu, která je může mnohému naučit.

V tom do sálu vstoupil Omok. Muž ve středních letech s krátkými světlými, lehce prošedivělými vlasy, poměrně urostlejší postavy. Jeho výraz byl celkem vážný, z něhož se dalo poznat, že vládnutí této citadele ve stínu dlouho trvající hrozby, není žádný med.

Dobrodruzi jej uctivě pozdravili a představili se. „Vítám vás v pevnosti Seltirena,“ prohlásil klidně Omok. „Slyšel jsem od Narima, že přicházíte z Aldeneerinu. Prý jste dokázali zvítězit v boji s hlídkou temnorozených.“
„Ano to je pravda, ale vaši lidé nám ke konci boje taky pomohli,“ souhlasil Kalurian.
„Z jakého důvodu přicházíte? Už více jak pět set, možná i více let k nám nikdo nezavítal. Jste první po tak dlouhé době.“
„Abych to vzal od začátku. Naši lidé osídlili Aldeneerin před třistadvaceti lety. Byl to zcela opuštěný svět, který pomalu obnovujeme. Co se stalo kdysi, vůbec nikdo neví. Nemáme žádné záznamy z té doby, povídá se, že se kdysi stalo něco hrozného a naši předkové se snažili zapomenout. Po starých Aldeřanech se však zachovalo mnoho a před rokem jsme se pustili do průzkumu jiných světů. Pátráme hlavně po světech vhodných k osídlení, kdyby došlo na Aldeneerinu k nějaké katastrofě a také hledáme spojence,“ vyprávěl Azanyrmuth.
„Zní to zajímavě, ale jak si můžeme být jistí, že to není další z Aldeřanských lstí,“ pravil Omok, který choval k dobrodruhům jistou nedůvěru.
„Můžete se jít k nám přesvědčit a uvidíte, že obýváme jen malou část Aldeneerinu,“ ujišťoval Azanyrmuth Omoka.
„Víte, to není tak snadné. Staří Aldeřané byli sice hodně vyspělí, ale také páchali spoustu nepravostí. V dávných dobách měli hodně spojenců, ale ti se od nich začali odvracet a rozvazovat pakty, poté co vždy někdo od nich provedl nějakou velice zlou věc a tím nemyslím činy jako krádeže a vraždy, ale nebezpečné experimenty s temnou magií, jež měly za následek obrovské katastrofy, zkázy, masakry. Jejich činy často rozhněvaly samotné bohy a ti stále častěji zasahovali.“
„Bádal jsem hodně ve starých knihách, ale tam své činy moc nepopisovali. Je pravda, že se mi některé věci zdáli podivné. Nedávalo to moc smysl. Když vás teď poslouchám, začíná mi to dávat smysl. Můžete mi povědět o těch rasách, kteří se od nich odvraceli?“ zamyšleně pravil Azanyrmuth.
„Mnohé světy obývá mnoho vyspělých ras. Tedy alespoň obývalo, nevíme jak to jinde vypadá. Například rasa Noxu jež si cení života a přírody, přerušili styky jako jedni z prvních. Říká se, že to bylo před více jak třemi možná čtyřmi tisící lety. Následně se jednalo o Furlingy, dále o Asgardy, jež byli jinak velice shovívavou rasou. Nakonec jsme rozvázali styky i my Toláni. To se stalo před tisíci lety. Však se přesvědčte sami, Narim vám příslušné knihy ukáže.“

Dobrodruzi nevěřícně poslouchali nelichotivou pravdu o starých Aldeřanech jež jim vyprávěl Omok. Nechtěli věřit, že byli tak zlí a napáchali takových škod. Dobrodruzi se mezi sebou začali radit a ne zcela věřili Omokovým slovům, avšak Azanyrmuth věděl o mnohých nesrovnalostech ve starých knihách.

Po chvíli Omok pokračoval ve vyprávění: „Toláni byli kdysi velice vyspělí. Ovládali jsme mocnou magii, o svět se starali, žili zde v určité harmonii. Jenže temnorození stačili, za stovky let trvající války, všechno zničit. Nyní tu přežíváme v bídě. Jen se podívejte kolem. Dříve to byl svět plný zeleně, ale teď je všechno pod příkrovem popela. Stromy jsou dávno uschlé a spálené. Nemít tuto citadelu, už bychom dávno zahynuli.“
„Proč prostě neodejdete kruhem světů?“ divil se Lorin.
„Velká část z nás odešla, ale my jsme tu zůstali, kdyby se přeci jen podařilo průběh války zvrátit a naši druhové se mohli vrátit zpět.“
„Co se tu kdysi stalo?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Začnu pěkně popořádku. Tolán se skládá celkem ze tří kontinentů. My se teď nacházíme na kontinentu Tol, který je také největší. Ten jsme obývali my Toláni. Další kontinent nese název Serinot. Ten obývali převážně Seritané, ale i my jsme tam mívali svá města. Poslední kontinent Gorgonia nebyl nikdy zcela prozkoumán a ten obývali temnorození. Kdysi jsme se Seritany udržovali dobré přátelské a obchodní styky. Zasvětili jsme je do tajů naší magie, ale po čase magii začali zneužívat podobně jako Aldeřané k temným experimentům, které se občas nepovedly, tak jak měly. Občas otevřeli portály do jiných sfér existencí a těmi sem pak přišlo mnoho nebezpečných potvor a bytostí. Seritané nebyli tak vyspělí jako my a neuvědomovali si možné důsledky svého jednání. My Toláni si dobře uvědomujeme, jak jsou podobné experimenty nebezpečné, proto u nás platí kodex, který zakazuje experimentování s temnou magii a se sférami.“
„Co se stalo pak?“
„Důrazně jsme je upozorňovali na nebezpečí, které skýtají tyto experimenty, ale oni si vedli svou. Pohrozili jsme jim dokonce ukončením obchodních vztahů, ale ani toho se nezalekli. Došlo to dokonce tak daleko, že nám začali vyhrožovat válkou. Jak se později ukázalo, začali se paktovat s temnorozenými. Jenže ti je samozřejmě využili a prakticky Seritany vyhubili. Netrvalo dlouho a temnorození zaútočili i na Tol. Válka trvala celá desetiletí, při které jsme ztráceli postupně další a další města. Když nám bylo jasné, že tento svět neudržíme, padlo rozhodnutí opustit Tolán a vybudovat novou civilizaci jinde. Část zde však zůstala, aby sledovala dění na tomto světě. Je to už více jak pět set let, kdy jsme vybudovali tuhle citadelu. Systém opevnění se hodně liší oproti původním městům. Temnorození se dosud přes něj nedostali, přesto nepolevují v útocích. My jsme se v podstatě uchýlili k partyzánské válce.“
Dobrodruzi poslouchali dlouhý Omokův výklad ohledně historie, jež byla pro dobrodruhy zcela nová a poměrně šokující.

Azanyrmuth se po chvíli přemýšlení chtěl Omoka zeptat na další věci, když se venku rozeznělo troubení. „Co to má být?“ zeptal se Gardan.
Nemusel čekat na Omokovu odpověď, když venku zaslechl hlasy strážných, jak volají: „Temnorození útočí!“
„To je jeden za další útoků. Říkali jsme si, že byl od nich celkem dlouho klid,“ pravil Omok vážným hlasem. Přesto však bylo z jeho výrazu patrné, že tyto situace byly pro něj běžné.
Dobrodruzi vstali a šli se podívat, co se v okolí děje.
Omok je však ujišťoval: „Nebojte, citadelu nemají šanci dobýt.“
„Pomůžeme vám v obraně,“ nabídli se dobrodruzi.

Do sálu vtrhl jeden z Tolánců celý udýchán s vyděšeným výrazem v očích: „Pojďte se na něco podívat! Temnorození mají tentokrát velkou přesilu.“
V chodbách hlavního paláce nyní panoval velice čilý ruch. Každý kdo mohl, popadl zbraň a běžel k opevnění. I dobrodruzi nečekali a rozeběhli se k hradbám.

Když spolu s ostatními Tolánci dorazili na hradby, naskytl se všem vskutku děsivý pohled na obří armádu temnorozených čítající tisíce válečníků. Všichni v černé zbroji doplněné množstvím bodců a ostnů. Kromě toho vláčeli s sebou množství obludných obléhacích zbraní, jako katapulty, balisty a beranidla. Vše vyrobeno z černého kovu, zdobeno množstvím podivných ornamentů a tvarováno do děsivých tvarů.
Když to Kalurian viděl, zeptal se jednoho z přítomných obránců: „Kolik Tolánců je schopných boje?“
„Něco přes dvanáct set,“ odpověděl mu ustaraně mladší válečník v stříbrné zbroji. Tomu bylo jasné, že právě stojí v tváří minimálně pětinásobné přesile.

Jak se temnorození postupně blížili k citadele, oblohu zahalovala temnota. Obránci připravovali obranné mechanismy na hradbách, které byli původně skryty v hradbách. Kromě balist a katapultů chránily citadelu magické věže umístěné na vysokých věžích. Dobrodruzi si rychle rozdělili role při obraně. Azanyrmuth, Garion a Lorin budou bránit na hradbách, zatímco Gardan a Kalurian půjdou pomoc v obraně vstupní brány.

Temnorození se zastavili ve vzdálenosti pěti set stop těsně na dostřel Tolánských zbraní. Nastala chvíle ticha při níž by se nervozita a napětí dalo krájet. Temnorození se připravovali k boji. Z hradeb bylo poznat, že čarodějové temnorozených sesílají na své spolubojovníky podpůrná kouzla. Nejinak tomu bylo i u Tolánů. Dobrodruzi se najednou cítili mnohem silnější, odvážnější, soustředěnější a odhodlanější.

Z řad temnorozených se ozvalo se temné troubení a celá obří armáda vyběhla s bojovým pokřikem vstříc citadele. Obránci též se též povzbuzovali válečným řevem. Hned na to obránci odpalovali z obranných zbraní množství šípů a kamení. Magické věže zasahovaly první útočníky údery silných blesků. Tolánští mágové též sesílali po prvních nepřátelích kouzla povětšinou na bázi blesků a jím příbuzné magie. Jakmile se nepřátelská armáda přiblížila na dostřel lučištníkům, ti nečekali a zasypali útočníky salvou šípů. Ti však byli na lučištníky připraveni a kryli se pod velkými černými železnými štíty též zdobenými symboly temnorozených.

V ten moment na hradby dopadly první střely s katapultů. Velké kameny byly očarovány jakousi temnotou, která v místě dopadu explodovala stejnou silou jako ohnivé koule. Jedna z nich dopadla nedaleko od místa, kde bránili hradby Azanyrmuth, Garion a Lorin.

Azanyrmuth na nic nečekal a podobně jako Toláni seslal mezi nepřátele řetězový blesk jež zasáhl dobrou desítku bojovníků. Lorin též nezahálel a spolehl se na ledové krupobití, jež v oblasti s velkou koncentrací nepřátel napáchal velké škody. Přestože se zdálo, že dobrodruzi disponují silnou magií, Toláncům mohli jen tiše závidět jejich bouře, řetězové blesky a další blesková kouzla, která po sobě zanechávala spoustu ohořelých mrtvých těl.

To Garion střílel, skryt za hradbami, jeden šíp za druhým. Chvílemi se velice dobře dařilo, zasáhl dva temnorozené přímo do krku. Z přeťatých tepen se valila temná krev, která brzy zabarvila popel v okolí. Brzy se však Garion setkal s nějakou podivností, když jeho šípy začaly z ničeho nic létat zcela chaoticky. „Co to má být?“ podivil se. Na to mu však kdosi odpověděl: „Patrně sem čarodějové temnorozených seslali větrnou zeď. Momentálně je nemožné zasáhnout cíl šípem. To dělají celkem často. Počkej však chvíli, naši mágové ji za chvíli rozptýlí.“

Zatímco na hradbách sváděli bitvu mágové a lučištníci, válečníci zatím vyčkávali za hlavní bránou připraveni přejít do protiútoku. V okolí se ozývaly výbuchy, řev, rány blesků a troubení na trubky. Válečníci před branou se jen mohli domnívat, jak momentálně vypadá průběh bitvy.

„Temnorození jsou už blízko! Do útoku!“ zavelel kdosi blízkosti Gariona a Kaluriana.

Obří brána se otevřela a okamžitě se válečníci pustili do boje s temnorozenými. Tolánští bojovníci brzy zaplnili prostranství před hradbami za pomocí tajných tunelů v opevnění, přístupné jen zevnitř. Toláni a temnorození se pustili v velkou vervou do sebe, každý bojoval jak mohl.

Mezitím čarodějové temnorozených sesílali na hradby velké množství temných koulí, jaká prve zasáhla Gariona při prvním střetu s temnorozenými. Obránci na hradbách tak tak stačili uhýbat, přesto však byl občas někdo zasažen.

Větrná zeď bránící lučištníkům byla rozptýlena a ti mohli útočníky zasypat další sprškou šípů. Přestože válečníci pod hradbami bojovali ze všech sil, temnorození je zatlačili nebezpečně blízko k hradbám. Záhy na hradby přistávaly první žebříky, po kterých se nahoru začali sápat válečníci temnorozených. Stateční obránci první útok bleskově odrazili a mohli tak pokračovat k sesílání dalších kouzel. Azanyrmuth s Lorinem vsadili na klasické ohnivé koule, které jednu za druhou sesílali mezi útočníky.

Další temné koule od temnorozených čarodějů přistávaly na hradbách, čas od času někoho zasáhly a dost vážně poranily. Naštěstí Tolánští čarodějové ovládali mocná léčivá kouzla, jimiž zranění bojovníci získávali zpět životní sílu.

Bitva se vyvíjela zatím nerozhodně. Na straně temnorozených padlo už stovky válečníků, ale čas od času byl některý z nich temnou magií oživen a opět po boku ostatních pokračoval v boji. Počet padlých se na straně Tolánů zatím počítal na desítky. Stejně jako temnorození i Tolánci ovládali vzkříšení, ale tato magie vyžaduje soustředění a je velice náročná na magickou energii.

Dosud po každém boji byli mrtví Tolánci odtaženi do chrámu, kde je kněží přiváděli zpět k životu. Muselo se to však učinit dostatečně včas a tělo muselo být k dispozici. Některá kouzla dokázala těla tak zničit, že se nedalo klasické vzkříšení použít. Metodika sice existovala, ale to bylo tak náročné, že jen málokdo dokázal být přiveden zpět k životu.

V tom jedna koule z katapultu dopadla v těsné blízkosti Azanyrmutha a Lorina. Několik nešťastníku bylo tak rozmetáno na kusy do okolí a jejich končetiny pak dopadaly do okolí. Na to i Gariona zasáhl jeden zbloudilý šíp do ruky. Obráncům pod hradbami se také příliš nedařilo. Gardan s Kalurianem schytali pár nepěkných ran. Tolánští mágové se nyní orientovali spíše na léčení svých spolu bojovníků, než na sesílání dalších útočných kouzel.

Zato však obsluze katapultů a balist se na hradbách dařilo. Podařilo se jim zneškodnit pár nepřátelských obléhacích zbraní. Tím se dařilo alespoň částečně zvrátit průběh velké bitvy, která se chvílemi nevyvíjela dobře pro obránce. Gardan s Kalurianem už přemohli dobrou dvacítku nepřátel. Sami však schytali už nepěkné množství ran. Nebýt léčivých kouzel Tolánských mágů, už by byli několikrát mrtví.

V tom se na jednom místě podařilo válečníkům temnorozených dostat na hradby, kde se okamžitě pustili do boje s okolními strážci. Začalo jít opravdu do tuhého, avšak se nikdo nevzdával. Azanyrmuthovi a Lorinovi však začaly docházet magické síly a postupně sesílali stále slabší typy kouzel. Už se nejednalo o ohnivé koule a ledové bouře, ale jen obyčejné blesky a slabé planoucí koule jež však moc škody nenapáchaly. Stejně jako je i některé Tolánské mágy začaly opouštět síly. Zato Garionovi se dařilo. Jeho šípy často nacházely cíl. Ve válečné vřavě se nepřátelé mohli jen stěží bránit z více směrů.

Úspěšní byli i obránci u katapultů a balist, kterým se podařilo během krátké doby zlikvidovat několik desítek nepřátelských obléhacích strojů a tím tam výrazně omezit jejich útoky. Bitva se po více jak čtvrt hodině vyvíjela stále nerozhodně. Na straně temnorozených počet padlých čítal něco přes tisícovku, avšak armáda ne a ne se zmenšovat. Na straně Tolánů počet obětí dosahoval téměř dvou stovek. Zem před hradbami byla poseta velkým počtem těl a hektolitry převážně temné krve. Nešlo se tomu vyhnout. Každý byl nucen při boji šlapat po mrtvolách a v krvi, nepřátel i spolubojovníků. Temně černou krví byl zacákán úplně každý. Nikdo to už raději nevnímal, jinak by musel zešílet.

„Uf. Takhle náročný boj jsem ještě nikdy nezažil,“ svěřoval se jeden z bojovníků u brány, jež si odskočil na moment odpočinout a přitom si otíral pot a krev z čela.
„Dosud to byly jen zástupy stovek válečníků. Teď je to jiné. Jakoby nám temnorození chtěli uštědřit finální úder. Abych ti pravdu řekl, to je prvně, kdy mám vážnou obavu, o náš osud,“ ustaraně pravil Narim.
„Nesmíme to vzdát, bitva ještě není u konce. I ti návštěvníci nám pomáhají v boji,“ odhodlaně dodával sílu Narimovi.

Náhle se ozvala v blízkosti ohlušující rána. Jedna z obraných věží byla pod přesnou palbou vážně poničena. Všichni obránci nacházející se poblíž samozřejmě po většinou zemřeli, nebo zůstali vážně zranění neschopni boje.

Dobrodruzi uvažovali o dalším vývoji boje. Bitva je stále vyrovnaná, ale pokud by se podařilo temnorozené porazit a většinu nepřátel pobít, sami Toláni budou na tom obdobně. Zbude jich málo a další podobný útok by Toláni patrně neodrazili. To si také uvědomoval Omok, který stál již na věži u brány a dosud podporoval válečníky útočnými a obrannými kouzly. Rozhodl se využít velkou část své moci a seslat ta nejmocnější kouzla, jež znal.

Mezi temnorozenými se zjevil zvláštní úkaz, jakási forma živoucí bouře, která zasahovala všechny v okolí spoustou blesků a postupovala dále nepřátelskou armádou. Bouře za sebou zanechávala desítky mrtvých temnorozených. Ti byli touto formou magie zaskočeni, ačkoliv to u temnorozených nebývalo obvyklé. Toho okamžitě využili obránci a s mnohem větší odvahou se pustili do boje. Během chvíle se průběh bitvy radikálně změnil a dařilo se útočníky zatlačit dále od hradeb.

Omok byl s živoucí bouří mentálně spojen a koordinoval její pohyb. Do toho mohl sesílat ještě další slabší útočná kouzla. Zato Azanyrmuth s Lorinem už vyčerpali téměř veškerou magickou moc a zmohli se na sesílání těch nejslabších kouzel.

Asi dvě stě stop od hlavní brány se temnorození náhle rozestoupili, aby uvolnili cestu jakémusi velice mocně vypadajícímu temnorozenému. Od ostatních se lišil mnohem propracovanějším corpsepaintem, černým pláštěm a velkým množstvím bodců jimiž měl zdobené oblečení.

„To je Azagarghal!“ zvolali někteří z obránců.
„Azagarghal?“ zopakoval Azanyrmuth.
„Ano. Sám vůdce temnorozených na tomto světě. Nejmocnější z nich. Jestli ho Omok nedokáže zastavit, je s námi konec,“ ustaraně pravil mág, který bojoval poblíž Azanyrmutha.

V tom se po celém bojišti ozval hluboký skřehotavý hlas plný nenávisti a zla mnohokrát procítěný, který zněl až fanaticky: „Toláni! Vzdejte se! Proti naši temné moci nemáte šanci!“
„Nikdy se nezdáme! Nedopustíme pád naši citadely! Nenecháme pošpinit zbytek naši země, jež jste pošpinili vašimi temnými úmysly!“ hrdě odporoval Omok jehož hlas byl také mnohokrát zesílen a měl též za úkol obráncům dodávat odvahu.
„Jsme v přesile! Vaši pevnost srovnáme během chvíle se zemí!“
„Tak ukažte co umíte! Jsem přesvědčen, že spíš kecáte, než činíte!“
„Jak chcete! Do boje! Zabijte je všechny! Zmučte je! Rozkuchejte!“ svými slovy jakoby Azagarghal vlil temnorozeným novou chuť do boje.

Následně vůdce temnorozených Azagarghal pronesl temné zaklínadlo a obloha se načež začala halit do mnohem větší tmy. Ani Omok neváhal ani vteřinu a vypálil přímo na Azagarghala koncentrovanou energetickou kouli. Tak až nezvykle rychle zamířila k nepříteli, dvakrát ho obkroužila a náhle se ozvala hlasitá rána doprovázená jasným zábleskem a obřím bleskem, který vyšlehl z oblohy. Temnorození v jeho okolí byly rozmetáni na kusy nebo odhozeni stovky stop do dáli. Vzhledem začínajícímu bouření na obloze se stalo Omokovo kouzlo mnohem silnější.

Obránci doufali v úspěch, ale jakmile se obří energetická exploze rozptýlila, Azagarghal na místě stál téměř, jakoby se nic nestalo. Ten se jen pohrdavě pousmál a vyřkl: „Nic lepšího neumíš? Ale teď uvidíte něco vy! Jen pohlédněte na oblohu!“

Toláni tušili něco zlého, proto se dle jeho slov podívali ku obloze. A také, že jo. Obloha prakticky zčernala a v tom se spustil šílený liják doprovázený nezvykle velkým množstvím blesků. Viditelnost se výrazně zhoršovala.

„To je bouře odplaty. Všichni se rychle někam skryjte!“ ozvalo se odkudsi.

Dešťové kapky zabarvené do zelena až černa začaly při styku z těly pálit a leptat. Byl to obávaný kyselinový déšť. Na bojišti a na hradbách nastal zmatek. Každý okamžitě hledal nějaký kryt. Na hradbách nebyl problém vběhnout do bezpečí věží, ale ti na bojišti to měli horší a do toho se museli bránit. Naštěstí kyselina škodila i temnorozeným a ti se drželi zpátky.

Viditelnost se stále zhoršovala. Nedalo se pohlédnout dál než dvacet stop. Do toho množství blesků dopadalo přímo mezi bojovníky a srážely je poraněné na zem. V tomto zmatku nebylo vůbec možné odhadnout průběh bitvy.

Kyselinový déšť náhle ustal, ba i viditelnost se zlepšila. Omokovi se podařilo tohle ničivé kouzlo přemoci a dokonce získat na svoji stranu. Obrovský temný mrak se pomalu přemístil nad armádu temnorozených a blesky pro změnu decimovaly nepřátele. Omok využil magický potenciál bouře odplaty a dokázal ho využít pro prospěch Tolánů.

Z armády temnorozených skončil na zemi po zásahu blesku nejeden válečník a další stále přibývali. Azagarghal se snažil průběh zvrátil, ale bez úspěchu. „Neradujte se! Ještě jsme spolu neskončili!“ prohlásil nasraně Azagarghal z jehož hlasu byla cítit neskutečná zlost z prohry. Temnorození se následně dali na ústup.

Na bojišti se rozhostilo mrtvolné ticho. Obrovské množství zakrvácených těl, spousty zničených obléhacích zbraní, žebříků, poházené zbraně, rozbité zbroje, amputované končetiny a hlavy. Mrtvoly pokrývaly pás široký přes dvě stě stop od hradeb. I samotná pevnost utrpěla škody. Některé věže byly částečně zřícené, jiné jen slabě poškozené.

Pocit úlevy vzápětí vystřídal pocit radosti z vítězství. „Dokázali jsme to! Tenmorození ustupují!“ zvolávalo se všude kolem. Válečníci se pomalu vraceli zpět do citadely, zatímco kněží pomáhali zraněným. Počet padlých na straně temnorozených se odhadoval na tři a půl tisíce. Na straně Tolánců to byla necelá čtyřstovka, což však představovalo třetinu bojeschopné armády.

Azanyrmuth, Lorin a Gardan se po chvilce hledání sešli u hlavní brány.
„Neviděl si Gariona? Nemůžeme ho nikde najít,“ ptal se starostlivě Lorin udýchaného Gardana.
„Já zase nemůžu najít Kaluriana,“ pravil Garion sotva ještě popadaje dech.
„Snad nemyslíte, že jsou oba mrtví?“ prohlásil Azanyrmuth, jež se ve skrytu též obával nejhoršího.
„Naposledy jsem Gariona viděl na hradbách. Když dopadla ta střela na blízkou věž, pak už jsem ho nezahlédl,“ zklamaně pověděl Lorin.
„Když vypukla ta kyselinová bouře, tak jsem Kaluriana ztratil z dohledu. Vypukl obrovský zmatek. Po boji jsem ho hledal, ale nikde jsem ho nezahlédl,“ pravil Gardan.
„Třeba ještě leží někde na bojišti těžce zraněn a čeká na pomoc. Musíme se pokusit je najít,“ snažil se uklidňovat Azanyrmuth.

Dobrodruzi se vydali na bojiště pátrat po ztracených přátelích. Gardan ukazoval místa, kde viděl Kaluriana naposledy bojovat. Mezitím se odvážela těla Tolánů do citadely, aby se rozhodlo o tom, kteří budou vzkříšení zpět k životu. Dlouho se potulovali po bojišti a pátrali, avšak bezvýsledně. Už to chtěli vzdát a počkat si až Toláni odvezou všechny mrtvé, když Lorin najednou zavolal na ostatní: „Pojďte se na něco podívat!“

Zbylá dvojice dobrodruhů přiběhla k Lorinovi a při tom doufali v zázrak. Tělo Gariona leželo mezi ostatními mrtvolami celé potrhané na kusy v kaluži krve. Levá ruka a část pravé nohy chyběla zcela, hruď potrhaná na kusy, polámaná žebra a vyhřezlé orgány a obličej zdeformován tak, že zpočátku nebylo možno Gariona poznat. Nebyl to vskutku příjemný pohled. Gardan byl zvyklý na ledacos, ale tenhle pohled mu nedělal příliš dobře, protože tentokrát tam ležel jeho spolubojovník.

Tělo Gariona přikryli látkou, jež na bojiště přinesli Toláni, a poté ho naložili na nosítka. Vydali se společně s ostatními zpět do citadely. Všichni mrtví Toláni byli odnášeni na velké prostranství v jižní části města, které dříve sloužilo jako zahrady. Množství těl zabíralo dobrou polovinu prostranství a další těla stále přibývala. Dobrodruzi Gariona položili na okraj jedné z mnoha řad a vydali se pátrat po Kalurianovi. Nemuseli hledat dlouho a tělo Kaluriana nalezli opodál.

„Myslím, že to byl jeden z vás,“ tiše pravil jeden z kněží, jež se staral o záznamy a evidenci obětí.
„Ano. Je to tak. Zemřel i další z nás. Našli jsme ho před hradbami. Patrně zemřel při zničení věže,“ odpovídal zdrcený Lorin.
„Přijměte moji soustrast. Obětovali jste se, aby jste nám pomohli v boji proti temnorozeným.“
„Cítili jsme to jako naši povinnost. Chtěli jsme vám ukázat, že se od starých Aldeřanů lišíme.“
„Zaslechl jsme, že umíte vzkřísit mrtvé,“ pravil nadějně Azanyrmuth.
„Ano. To je pravda, avšak proces vzkříšení je náročný a zdlouhavý proces. Jeden kněží dokáže během dne vzkřísit osm, možná deset zemřelých. V současné době do dokáže osm kněží včetně Omoka, takže si dokážete spočítat na kolik se během tří dní dostane. Připomínám, že třetí den už většina duší definitivně opouští tuto sféru existence a již je prakticky nemožné vrátit mrtvé zpět do života na materiální sféře,“ vysvětloval situaci ohledně vzkříšení.
„Myslíte, že se dostane i na naše přátele?“ ptal se Lorin doufaje v kladnou odpověď.
„To vám nemůžu slíbit. Existují určitá pravidla, kdo má přednost. Dosud nás padlo při bitvách tolik, že bylo možné téměř všechny vzkřísit. Současná situace je však jiná. Už teď víme, že se víc jak polovina padlých nevrátí mezi živé. Odhadli jsme naše definitivní ztráty na dvě stě válečníků. Platí zásada, že mají přednost nejzkušenější, a poté výše postavení,“ pokračoval Tolánský kněží.

Po těchto slovech dobrodruhům stále vrtalo hlavou, zda budou mít jejích přátelé štěstí a navrátí se mezi živé. Avšak měli neblahé tušení, že se na dobrodruhy nedostane. V bitvě mohli sledovat obrovské úsilí obránců. Necelá tisícovka dokázala porazit přes tři a půl tisíce mocných nepřátel a to se nepočítali ti, kteří ještě znovu vstali z mrtvých a pokračovali v boji. V prvním střetu si dobrodruzi vyzkoušeli, jak jsou temnorození houževnatí a silní v boji.

Aby zahnali nepříjemné myšlenky, rozhodli se pomoc Toláncům při přenášení těl. Práce trvala ještě několik hodin. Když se dokončila evidence a počet padlých se definitivně sečetl, ukázalo se, že počet padlých oproti původním odhadům činil 427. Kněží v tuto dobu již oživovali první padlé. Dobrodruzi se snažili přimluvit u Tolánců, aby se dostalo na Gariona a Kaluriana. Vždy jim však bylo řečeno to samé. Existují závazná pravidla a nikdo nesmí být nijak zvýhodňován. Nezbylo než čekat a doufat v zázrak.

Brzy se začalo stmívat. V citadele však panoval čilý ruch. Bez přestání se pracovalo na opravách poničených částí pevnosti. Dobrodruzi také přiložili ruku k dílu, avšak po času si potřebovali odpočinout. Byl jim nabídnut nocleh ve volných komnatách v paláci, které původně sloužily jako pokoje pro hosty. Protože žádní hosté citadelu nenavštívili po celá staletí, využívali je výše postavení Toláni. Sotva ulehli, okamžitě usnuli. Měli za sebou největší bitvu, jako dosud zažili a dost možná už nikdy nezažijí.

Druhý den se probudili do zataženého dne, kdy se z tmavé oblohy na povrch světa stále snášelo množství popela. Bojiště pod příkrovem popela již nepůsobilo tak apokalypticky. Šedý popel během noci skryl temnou krev, která pokryla celé okolí citadely.

„Dnes se začne z odklízením těl v okolí citadely,“ pravil Tolánec, jež právě přišel k dobrodruhům, kteří si mezitím prohlíželi bojiště.
„Co děláte s těly padlých?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Kousek za citadelou máme jedno místo, kam pohřbíváme těla temnorozených. Abychom zabránili temnorozeným znovu využít mrtvoly, Omok to místo uzamyká magickou bariérou.“

Toho rána práce na obnově poničených částí hradeb pokračovaly. Kdo mohl, přiložil ruce k dílu. Pomáhali i prostí obyvatelé, ačkoliv to nebyla jejich povinnost, ale uvědomovali si důležitost opevnění pro jejich další přežití. Díky snaze všech hlavní opravy skončily kolem poledne.

Na řadu přišlo odklízení mrtvol. I zde dobrodruzi pomáhali. Nemuseli tak myslet na bolestivou ztrátu svých přátel. Těla temnorozených se nakládala na velké káry, které poté táhla desítka Tolánů. Na jednu káru se vešla i padesátka těl včetně zbrojí a zbraní.

„To je pohřbíváte i se zbraněmi?“ podivil se Gardan.
„Zbláznil jsi se? Brát si ty jejich nástroje zla a temnoty? Nikdy! To bych raději bojoval holýma rukama než jejich zbraněmi,“ odpovídal Tolánec, z jehož hlasu bylo cítit znechucení a odpor vůči temnorozeným.

Brzy na to dorazili k velké propasti na dohled citadely. Propast o rozměru padesát stop na šířku a šedesát na délku, byla tak hluboká, že na její dno se dalo jen stěží pohlédnout. Několik Tolánů vylezlo na povoz a postupně házeli těla do propasti.

„To jste vykopali vy?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Propast tu byla už kdysi, avšak jsme ji trochu upravovali, abychom do ní znemožnili průchod podzemím.“
„Kolik je tam těl?“
„To už nikdo neví. Odhady hovoří už o desítkách tisících. Samozřejmě ta těla hnijí, takže je tam místa stále hodně.“

Když z povozu vyhodili poslední tělo, vydali se zpět na bojiště. Cestou potkali další dva plně naložené povozy směřující k propasti. Brzy s odklízením pomáhalo opravdu hodně Tolánců, takže práce šla hezky od ruky. K večeru bylo již hotovo a okolí citadely bylo opět krásně čisté, pomineme-li popel neustále se snášející z oblohy. Nakonec k propasti dorazil Omok. Za přítomnosti mnohých dalších kněží provedl magický rituál. Propast přikryla jasná bílomodrá záře.

„Ano. Tato bariéra odpuzuje temnorozené. Tento typ magie nemají rádi,“ pravil Omok.
„Ovládáte opravdu mocnou magii. Až bychom se více seznámili a spřátelili, mohli byste nás jistě mnohé naučit.“
„Je mi líto, ale mnoho špatných zkušeností nás vedlo k přesvědčení, že je lepší se o naši magii s nikým nedělit. Ostatně to znemožňují naše zákony. Pochopte, že naše dřívější laskavost uvedla náš svět do záhuby,“ vysvětloval Omok dobrodruhům důvody.
„Chápu to. Ostatně jste nám to vyprávěl. Pravda, známe se teprve krátce,“ souhlasil s Omokem Azanyrmuth.

Když se vrátili do citadely, na dobrodruhy dolehla únava. Kromě spousty práce to bylo způsobeno také tím, že dny na Tolanu byly oproti Aldeneerinu delší zhruba o tři hodiny. Rozhodli se proto ulehnout ještě před setměním, i když dny zrovna slunečné nebyly. Popel přestal z oblohy padat teprve před chvíli, zato se v dáli ozývalo slabé hřmění.

V chrámu stále probíhal proces vzkříšení. Od bitvy byl navrácen život zhruba sto dvaceti bojovníkům. Čas pro ostatní se však krátil. Zbýval ještě jeden den, pak jejich duše začnou odcházet navždy do vyšších sfér existence. Když dobrodruzi nahlédli do seznamu, aby zjistili kdy se dostane na jejich přítele, znejistěli. Kalurian se nacházel na pozici tři sta patnáct. Garion na tom byl hůře, byl na místě až tři sta padesát osm. V tu chvíli si uvědomovali, že se na Gariona již nedostane a Kalurian možná s velkým štěstím. Jakákoliv šance změnit pořadí byla předem odsouzena k nezdaru. Toláni velice lpěli na svým řádu, jež byl v podstatě nadevše.

Vydali se smutní do komnaty, kde přespávali. Spánek přišel záhy, avšak se nedalo nemyslet na ztracené přátele, které již nikdy neuvidí živí. Tohle byla vskutku zvláštní situace, Garion a Kalurian jsou mrtví, avšak je pořád možné vrátit je k životu, ale nedostane se na ně. To je možná horší, kdyby zemřeli a ta šance neexistovala.

Probudili se poměrně brzy. Venku se pomalu rozednívalo. Obloha se trochu rozjasnila, a tak dobrodruzi měli první příležitost spatřit zdejší slunce. Okolí citadely už nedávalo tušit, že před dvěma dny zde proběhla nejkrvavější bitva za poslední století.

Dobrodruzi, aby nemuseli myslet na své druhy, rozhodli se pokračovat ve výpomoci místním při posledních opravách citadely. Pořád zde bylo mnoho práce, ačkoliv pracovalo i mnoho obyvatel. Večer dal nedal na sebe dlouho čekat. Dobrodruzi opět zavítali do chrámu, aby zjistili, kolik zemřelých se podařilo oživit. Číslo již přesahovalo dvě stovky, avšak kněží se zmínili, že nalezli první těla, jejichž duše zcela opustila tělo. Garion byl mezi nimi. Kalurian měl ještě šanci, avšak musela by jeho duše setrvat do zítřejšího večera.

Další den dobrodruzi pokračovali ve výpomoci. Avšak vědomí, že se kdykoliv během dne můžou dovědět osudnou zprávu a definitivním odchodu Kaluriana, je nenechávala klidné. Občas to někomu z nich zkrátka nedalo a šel se podívat do chrámu.

Zhruba po poledni to přišlo, kdy kněží oznámil: „Je nám líto. Váš přítel navždy opustil tuto sféru existence.“ Bez jediného slova sledovali těla Gariona a Kaluriana. Vzpomínali na výpravy, kterých se společně za poslední rok zúčasnili. Potom opatrně naložili těla na nosítka. Rozhodli se po třech dnech vrátit zpět na Aldeneerin. Rozloučili se ze všemi, kteří jim dělali společnost a vydali se na cestu. Narim spolu s dalšími třemi Tolány pomohl s odnosem těl ke kruhu světů.

„Je nám líto ztráty vašich přátel. Obětovali jste pro nás své životy a riskovali mnohé, za to jsme vám vděčni. Doufám, že se ještě někdy setkáme. Jednou snad přijde lepší doba a Toláni budou sdílnější ohledně svých schopností,“ loučil se Narim s dobrodruhy, když dorazili ke kruhu světů. Azanyrmuth poté přistoupil k ovládacímu pultu a zadal adresu na Aldeneerin. Když se kruh světů, Tolány nazýván hvězdná brána, otevřel, naposledy se rozloučili.

Hele mohl bych se zeptat proč je Omok i Narim na práškách vlastně všichni toláni oni žijí jen svou technologijí níčim jiním a myslim že vyspělá rasa se super pomalíma loděma ale s účiníma kvérama a pistolema a to je podstata tolánů ně nějaký čári mári fuk

Deadalos : Přečti si hned první příspěvek u této povídky kde to Paci Azanyrmuth píše dost jasně.

Už by tu mohl přistát další díl...

Zdravím. Tak jsem po dlouhé době zpět. Přes léto jsem absolutně nestíhal a musel jsem psaní, stejně jako jiné zájmy stopnout úplně. Kde jsou ty časy studia, prázdniny málo povinností, teď buď spostu práce nebo tam a tam pomoc, už ani nevím co je propařit půl dne u her.
Díl 8 je trošku kratší, ale už mám rozmyšleno co se bude odehrávat v dalších. SG:Aldeneerin 1 bude mít 12 dílů + malý bonus. A po dopsání bych provedl kompletní revizi a úpravu dosavadních dílů, jako dořešit napříklat víru postav, zájmy, vstahy, popis prostředí atd. To bych vydal v pdf verzi. Potom bych zkusil jeden experiment, též z prostředí SG:Ald, nechte se překvapit. A na nový rok bych se pusti do SG:Ald 2, která se bude odehrávat cca o 60 let později.

Takže pěkné počtení a na další díly si ukradnu víc času, protože bych to chtěl už co nejdříve dopsat.

Ještě k minulému dílu. Tušil jsem že to vyvolá podobné rozporuplné reakce a některé rasy budou na tom podobně, zkrátka jsem hodně věcí dost překopal.

8
Velké zasedání rady

Zima roku 322 přišla nečekaně brzy. Během krátké doby krajinu zasypalo množství sněhu a obyvatelé sotva stačili dokončit přípravu na zimu. Jednoho velice chladného dne Moladir nervózně postával na nádvoří s kruhem světů. Když byl třeskutý mráz nesnesitelný, vrátil se vždy zpět do své komnaty, aby se trochu ohřál v teple krbu v němž příjemně praskal oheň. Při tom občas popošel k oknu vyhlížet výpravu, jež se vydala na svět Gorgorona před více jak osmi dny.

Zpoždění nevěstilo nic dobrého. Ačkoliv podle starých knih to měl být poklidný svět plný bujné vegetace, v jedné z nich Azanyrmuth nalezl zmínku o vzniklé válce mezi obyvateli tohoto světa s Temnorozenými. Moladir už pomýšlel na nejhorší, ale stále si nechtěl plně připustit možnost, že by se výprava nevrátila. Projekt kruhu světu již od začátku provázejí nesnáze a problémy. Za dva roky zemřelo na výpravách sedmdesát sedm zkušených dobrodruhů. Na pohled to nebylo závratné číslo, avšak na třiceti výpravách už to tak zanedbatelné není, navíc se nejednalo o nějaké nezkušené mladíky.

Po dlouhé době hloubání nad touto nemilou skutečností Moladira vyrušilo náhlé zaklepání na dveře.
„Kdo to může být v takto pozdní dobu,“ pomyslil si.
„Dále!“ zvolal po chvíli.
Do komnaty vstoupil Azanyrmuth ve svém typickém černém čarodějnickém plášti zdoben rudým lemováním na rukávech a límci. „Neruším?“
„To je v pořádku. Mám jen starosti o naše dobrodruhy, kteří se vydali na Gorgoronu,“ pravil ustaraně Moladir.
„Už je to osm dní. Obávám se však nejhoršího. Dokončil jsem překlad té knihy pojednávající o tom světě.“
„A co tam stojí?“
„Obyvatelé toho světa původně s Temnorozenými udržovali jisté přátelské vztahy, dá-li se to tak nazvat. Sami se však zajímali a různé druhy temné magie. Údajně se při jednom velkém incidentu rozhádali a vznikla z toho krutá válka. Trvala patrně mnoho let, kdy nakonec zvítězili Temnorození. Nerad to říkám, ale asi jsme naše dobrodruhy poslali do jisté pasti. Varoval jsem Calanirmyana, že byl bych před výpravou radši dokončil překlad, abychom věděli o tom světě více. Řada věcí si mi zprvu nezdála, a proto jsem chtěl počkat, ale on ne. Nechtěl se zdržovat a tak jsme zbytečně obětovali šest dobrodruhů,“ vyprávěl Azanyrmuth.
„Já to tušil. Abych ti pravdu řekl, poslední dobou je situace v radě hodně napjatá. Návštěvami jiných světů jsme toho moc nezískali, ba naopak ztratili. Místo vhodného útočiště a zdroje surovin jsme narazili na tři zlé rasy.“
„Ano. Drowové, Gou'aldi a Temnorození. Posledně jmenovaní jsou patrně nejvíc rozšíření a je asi otázka času, kdy zaútočí na Aldeneerin. Tyhle výpravy jsou akorát rejpání ve vosím hnízdě. Z toho nic dobrého nevzejde,“ pravil Azanyrmuth vážným hlasem.
„Právě, část rady už nechce ztrácet další dobrodruhy zbytečně a chce, aby získali nějaké artefakty, magické předměty, či jiné užitečné věci za každou cenu. I vlastního života. Tento tlak tu cítím stále více.“
„I já to tak cítím. Mám obavu, že to s námi jednou zle skončí.“

Azanyrmuth s Moladirem ještě chvíli spolu probírali současnou situaci a oba nakonec usnuli v křeslech naproti krbu.

Ze spánku je vyrušil zvuk otevření kruhu světů. Oba najednou vyskočili z křesel, jakoby je někdo polil živou vodou a utíkali rovnou na nádvoří. „Vrátili se,“ zaradovali se v duchu. Když doběhli dolů a pohlédli ke kruhu, jejich nadšení rázem opadlo. Výpravu na Gorgoronu přežil pouze jediný dobrodruh.

Ghirnim, drobné postavy a tajemně vyhlížejícím výrazem ve tváři, oděn v lehkém hnědém plátěném oděvu, dobrý zvěd a zároveň schopný lučištník. Jakmile se kruh světů za ním uzavřel, doběhli k němu Moladir, Azanyrmuth a další dva strážci, kteří zpozorovali příchod Ghirnima.

„To jsem rád, že jsem zpátky doma. Už jsem si myslel, že se nikdy nevrátím,“ udýchaně sotva ze sebe vydal Ghirnim.
„Už je to v pořádku. Jsi tu v bezpečí. Uklidni se,“ uklidňoval ho Moladir.
„Co se tam stalo?“ zajímal se Azanyrmuth obávajíc se nejhoršího.
Ghirnim se musel chvíli vydýchat, než byl schopen dalších slov a teprve po chvíli se pustil do vypravování: „Když jsme vstoupili na Gorgoronu, ukázalo se, že se svět výrazně lišil od toho, co nám bylo řečeno. Lesy byly chladné, temné, plné podivně zkroucených stromů a nad tím vším se vznášela zvláštní mlha. Okolo se ozývalo množství pro nás dosud neznámých zvuků tamějších tvorů. Neměl jsem z toho dobrý pocit a navrhoval jsem návrat na Aldeneerin, ale návrh byl zamítnut. Vydali jsme se proto cestou na sever. Po pár hodinách cesty jsme se dostali na planiny. I ty byly pusté, pokryté směsicí popela a sněhu.“
Ghirnim se na chvíli odmlčel, aby nabral dech. Ostatní zatím pozorně naslouchali.
„Krátce na to padla velice hustá mlha. Nebylo vidět více jak na deset stop. Ani nevím, kde jsme nevědomky sešli z cesty, ale neměli jsme vůbec tušení, kam jdeme. Rozhodli jsme se najít vhodný úkryt a pokračovat v cestě až se mlha rozplyne. Našli jsme poblíž malý lesík, kde jsme se utábořili. Čekali jsme několik hodin, ale mlha zůstávala stále stejná, ba dokonce se začalo stmívat. Nebylo vidět na krok. Rozhodli jsme se přenocovat. Střídavě jsme drželi hlídky. Nezdálo se, že by během noci hrozilo nějaké nebezpečí, pouze mrtvolné ticho a pod kůži zalézající chlad. Pak někdy k ránu, když jsem se probouzel, jsem měl pocit, že slyším v mlze nějaké kroky. Než jsme se stačili jakkoliv připravit, už nás obklíčila celá armáda Temnorozených. Nechápal jsem, jak nás našli. Každopádně nás zajali a odvedli do jednoho svého města.“
„Co se stalo pak?“
„Vedli nás mnoho hodin. Neměl jsem představu o času, mlha se zdála být věčná. Částečně se rozjasnilo až když jsme dorazili do města. Vskutku ponuré město, plné obludných černých staveb, hřbitovů, temných chrámů, ale i křivolakých uliček. Odvedli nás do jedné obřích temných staveb. Nějakou dobu nás věznili, vyslýchali a mučili. Po čase některé z nás odvedli, nevím kam, nikdy jsme je pak neviděli. Po pěti dnech věznění, jež se zdálo nekonečné, se stala poblíž mučírny jakási nehoda. Využil jsem příležitosti a uprchl jsem. Nějakou dobu jsem se skrýval v nedalekých lesích. Jak jsem později zjistil, město se nacházelo západně od kruhu světů. Dost dlouho jsem bloudil po lesích a skrýval se před Temnorozenými, než jsem určil přesnou polohu kruhu světů. Nakonec se mi to podařilo a konečně jsem tu. Gorgorona je opravdu nebezpečný svět, kam není radno vstupovat. Měli jsme dát na tvá slova a počkat na dokončení překladu starých knih,“ dokončil vyprávění Ghirnim.

Během vyprávění jeden ze strážců došel pro léčitele, a také pro nějaké jídlo, protože Ghirnim působil velmi zesláble. Než dorazil léčitel, Azanyrmuth s Moladirem přemýšleli o tom, co se stalo. Přesně toho se Azanyrmuth obával, ale nikdo nebral jeho slova vážně. Kdo ví jaké bude mít toto jednání následky.

Od této neúspěšné výpravy uplynulo devět dní. V severní čtvrti vládl nebývalý ruch. To o čem se šuškalo delší dobu, se stávalo realitou. Chystalo se velké zasedání, kde se mělo rozhodnout o dalším osudu.

Ve velkém jednacím sále se sešla královská rada města Lianaru, osmičlenná rada vedoucí výzkum kruhu světů a několik významných badatelů, výzkumníků, ale i dobrodruhů, kteří se účasnili několika výprav. Kulatý stůl, jež mohl pojmout 40 lidí byl tak zcela obsazen.

Když nastalo v sále po několika výzvách ticho, král Ralnim povstal a přednesl svůj projev týkající se celému výzkumu kruhu světů.
„Sešli jsme se tu, abychom projednali další osud celého tohoto odvážného výzkumu. Jistě všichni znáte poslední neblahé výsledky. Mnoho našich dobrodruhů zemřelo, nebo bylo zajato na jiných světech a u mnohých ani nevíme, jak zlý osud je potkal. Jejich oběti však byli mnohdy zbytečné, protože jsme dosud neobjevili bezpečný svět, či nezískali něco cenného. Jeden z mála světů, který vypadá slibně, nese název Darendaara. Jak probíhá čištění dolů od Wightů?“
Scarin povstal a pustil se do popisování situace ohledně Wightů: „Během roku se nám povedlo obnovit bývalou tvrz, která nám nyní slouží, jako dobré útočiště po armádu čítající 80 mužů. Postupně čistíme okolí od těch odporných bytostí. Z počátku se naše snaha nesetkávala s úspěchem. Když jsme vyčistili okolí, další zaujali jejich místo, ale před pár měsíci jejich počty konečně prořídly. Zato situace v dolech však pořád není ideální. Pobili jsme tam snad už stovky Wightů, ale pořád jich je tam hodně. Dokonce jsme tam narazili na další nemrtvé bytosti, avšak jejich likvidace nám nečiní větší potíže.“
„Jak dlouho bude trvat, než budou doly bezpečné?“ zajímal se král Ralnim.
Scarin se na chvíli zamyslel a pravil: „Těžko odhadnout. Rok, dva, možná i pět, když se nebude dařit. Kdybychom měli více bojovníků, jistě by to šlo rychleji.“
„Bojovníci by byli, kdybychom furt nelítali po světech plných nebezpečí,“ skočil do řeči Gardan.
„Když chcete výsledky. Tak se holt musí cestovat i do nebezpečí,“ oponoval válečník Alorian.
„Ticho! Teď mluvím se Scarinem,“ přerušil dohady dobrodruhů Ralnim.
„Hm, takže poměrně dlouho. Jak to vypadá s dalším slibně vyhlížejícím světem Avnil?“

Tentokrát povstal Moladir a pustil se do popisování dosavadního průběhu výzkumu: „Jak jistě víte, jedná se o svět chráněn slunečním štítem. Avšak jedno ze zvou zařízení je poškozené. Azanyrmuth nedávno zjistil jak by se dalo zařízení opravit. Dále zjistil, že je ho možné využít k vytvoření různých forem ochranných štítů, nebo i k ničení.“
„A jak jste postoupili ve výzkumech?“
„Na Avnil jsme se ještě několikrát vydali, ale nechceme se v tom zařízení příliš hrabat, abychom ho nezničili úplně. Nechceme mít na svědomí životy desítek tisíc obyvatel.“
Nyní povstal i Azanyrmuth a doplnil tak řeč Moladira: „Dovolil bych si Moladira doplnit. Po podrobném procházení starých knih a plánů nalezených v chrámu na Avnilu, jsem nalezl podrobné plány na sestrojení tohoto zařízení. Problém však spočívá v tom, že jeho sestrojení vyžaduje hodně pokročilou magii a o ní nemám nejmenší potuchy. Podle mě to bude záležitost desítek let, než bychom podobné zařízení sestrojili.“
Král Ralnim se na chvíli zamyslel. Potřeboval si chvíli ujasnit, co od zařízení na Avnilu očekávat: „Zařízení jako takové by nám mohlo poskytnout v budoucnu výbornou obranu. Ale pokud to bude trvat, jak říkáš, desetiletí, mám obavu, že může být pak pozdě.“
„Víte, magii jsme začali studovat teprve nedávno a jak jsme zjistili, staří Aldeřané ovládali opravdu mocná kouzla. V našem bádání jsme teprve na začátku. Obávám se, že mnohým starým zařízením porozumíme až za desítky, možná i stovky let. Přesně si to netroufám odhadnout,“ vysvětloval Azanyrmuth situaci ohledně dalšího pokroku.
„Sto let,“ zamyslel se Ralnim. „To je opravdu dlouhá doba. To už tu nikdo z nás nebude. Asi bude lepší dále nechat Avnil být a vrátit se k tomu, až pokročíme ve znalostech magie. Budu si to muset promyslet.“
„V tomto bych souhlasil s Ralnimem. Přenecháme výzkum slunečního štítu dalším generacím, protože je to nad naše síly,“ pravil čaroděj Lardian, další člen rady.

„Další věcí je svět Calugh, jež vypadal taky velice zajímavě, ale nic pořádného výprava nedonesla,“ pokračoval král.
Tentokrát povstal Calanirmyan „Ano. Calugh je velice zajímavý svět, plný magických a dalších experimentů. Avšak výprava musela v rychlosti ustoupit, a tak nám mnoho zajímavého uniklo. Bylo by dobré tam podniknout další výpravu. Můžeme získat opravdu hodně.“
„Hm … “ zamyslel se král. „Nevím, zda je to úplně dobrý nápad. Podle toho, co jsme o tom světě slyšel, nepatří zrovna mezi bezpečné. Už tak jsme si nadělali nepřátele.“
„Uvědomte si však, co za podstoupení rizika můžeme získat. Potom nebude problém se bránit Temnorozeným, Drowům a těm třetím s tím divným jménem. Goladi nebo co?“ přesvědčoval Calanirmyan krále.
„Gou'aldi,“ opravil ho král.
„Ano ti. Na Calughu je pouze jeden šílený mág s partou poddaných a strážných, kteří jsou v něco mezi člověkem a myší. Jinak neškodní obyvatelé. Oproti ostatním rasám malé nebezpečí.“
„Co mi vyprávěl Azanyrmuth, tak tamější čaroděj oplývá poměrně velkou mocí. Kdo ví, čeho je schopen. Já bych raději nestrkal klacek do dalšího vosího hnízda,“ vložil se do rozpravy mág Lorin.
„V tomto bych souhlasil s Lorinem,“ pravil Moladir, jež pokládal výpravu na Calugh nebezpečnou již v počátcích.
„To mi stačí. Zvážil jsem pro a proti. Prozatím navrhuji, nepodnikat další výpravu na Calugh. Tedy, alespoň do doby, než budeme ovládat mocnější magii a vycvičíme silnější armádu,“ rozhodl Rolgin.
„Ale …“
„To je prozatím moje poslední slovo. Cestování na jiné světy je hodně náročné a musíme se zaměřit na to co nám může přinést užitek. Vše to stojí dost úsilí s nejistým výsledkem. Půjde li to takhle dál, budou se muset zvýšit daně. A to obyvatele asi nepotěší. No a nyní bych navrhl přestávku, potřebuji se poradit s královskou radou v soukromí,“ zakončil jednání král.

Na to král povstal a spolu s královskou radou opustil velký jednací sál většími bohatě zdobenými dveřmi na levé straně sálu, které byly určeny právě pro královskou radu. Mezitím to v sále začalo hlučet, jak všichni právě probírali královo rozhodnutí. Moladir se tvářil celkem spokojeně, zato Calanirmyan zuřil. Pořád opakoval něco ve smyslu, že takhle se nikam neposuneme a budeme tu jen jako skřeti odsouzení na porážku.

To Azanyrmuth mlčel, na jednu stranu by rád pokračoval v průzkumech dalších světů, ale uvědomoval si možné riziko spojené s cestováním. Aby si urovnal myšlenky, vyšel na chvíli do zahrad.
„Zdravím tě. Prý se ti narodil syn,“ pravil Calatiruth, jeden z Azanyrmuthových nejlepších přátel, s nimiž pravidelně navštěvoval krčmu nesoucí název „U kruhu světů.“
„Ano. A ne jeden. Dokonce dva.“
„Tak to musíme řádně zapít. Pojďme někam.“
„Rád bych, ale vzhledem k současné situaci v radě bych asi odložil. Dneska to bude ještě zajímavého. Uvidíme večer.“
„Chápu to. Všiml jsem si, že je tu nějak moc rušno. Co se děje?“
„V podstatě se řeší zda budeme pokračovat v průzkumu dalších světů a nevypadá to zrovna nejlépe.“
„Co se vlastně stalo?“ podivil se Calatiruth, který dění v severní čtvrti sledoval převážně jen zpovzdálí.
„No v podstatě výpravy nepřinesly moc užitečného, jen ztráty a … ,“ na chvíli Azanyrmuth zmlkl a rozmýšlel zda dokončit větu, „neměl bych o tom moc mluvit, ale Aldeneerin si nadělal několik nepřátel,“ pravil tiše vážným hlasem.
Calatiruth mlčel.
„Mocných nepřátel,“ zdůraznil Azanyrmuth z jehož výrazu byla znát nejvyšší vážnost.
„O tom nikdo obyvatelům neřekl. Dozvídáme jen akorát o postupujícím průzkumu Aldeneerinu, objevech dalších ztracených měst a z těchto výprav se dozvídáme o překrásných světech, jež budeme v budoucnu obývat,“ pravil poněkud šokovaný Calatiruth.
„Raději se o tom nikomu nezmiňuj, mohly by z toho být problémy.“
„Jasně, chápu to.“
„Já už budu muset. Porada bude co nevidět pokračovat. Během dne se tu ještě objevím a večer po poradě se sejdeme v naší oblíbené krčmě,“ rozloučil se Azanyrmuth a spěchal zpět do zasedacího sálu.

Mezitím se již všichni vraceli do jednacího sálu, aby se mohlo pokračovat v zasedání. Jako poslední dorazil král Ralnim s královskou radou. Opět nastalo ticho. Král Ralnim povstal a jal se slova.
„Takže jsme se poradili a rozhodli jsme se hlasovat o budoucnosti jednotlivých akcí. Jako první je na řadě svět Darendaara. Kdo je pro posílení armády s cílem co nejdříve započat těžbu?“
Hlasovací právo měl král, královská rada a rada kruhu světů. Dohromady čtrnáct členů. Naprostá většina okamžitě pozvedla ruku, jako souhlas s návrhem. Během krátké doby činil počet hlasů dvanáct.
„Dvanáct ze čtrnácti. Výsledek je jasný. Posílíme armádu na Darendaaře. Dále budeme hlasovat o osudu zařízení na Avnilu. Kdo je pro pokračování výzkumu zařízení slunečního štítu?“
Nyní už hlasování nebylo tak jednotné. Někteří zvedli ruku hned, mezi nimi byl i Moladir, jiní chvíli váhali, našel se dokonce i jeden, který si souhlas rozmyslel.
„Šest hlasů ze čtrnácti. Rozhodnuto. Zařízení slunečního štítu dál nebudeme zkoumat. Alespoň prozatím.“
Ve tváři Moladira a Azanyrmutha bylo znát jisté zklamání z rozhodnutí krále.
„Další bod na programu je svět Calugh. Kdo je pro další výpravy na tento svět. Zvažte však možné riziko a důsledky vašeho rozhodnutí.“
Tentokrát bylo v sále nezvyklé ticho. Hlasoval pouze Calanirmyan a ještě další dva členové rady kruhu světů.
„Pouze tři hlasy. Ani se nedivím. Je to hodně riskantní.“
Calanirmyan se po tomto rozhodnutí tvářil hodně naštvaně, ačkoliv věděl, že proti královu rozhodnutí nic nezmůže. Zato většina přítomných takový výsledek hlasování uvítala.
„Poslední téma k hlasování je samotný osud dalších výprav. Kdo je pro pokračování výprav v dosavadní podobě?“ pokračoval Ralnim.
V sále to začalo hučet. Mnozí se mezi sebou radili a zvažovali pro a proti. Brzy se objevili první ruce nahoře, avšak uběhlo několik minut, než se všichni zcela rozhodli.
„Výsledek hlasování je nerozhodný. Sedm ze čtrnácti. Budeme se muset ještě poradit. Má někdo nějaké návrhy?“
V sále to opět zahučelo, když povstal Scarin a jal se slova: „Já bych měl jedno řešení.“
„Posloucháme.“
„Protože je hlasování nerozhodné, co kdybychom výpravy na další světy vedli v omezené míře. Řekněme jedna výprava za dva, tři měsíce.“
„Já myslím, že to není špatný návrh,“ souhlasil Lardian.
„Dobrá budeme ještě jednou hlasovat. Kdo je pro tuto variantu?“ svolil Ralnim k dalšímu hlasování.
Hlasování tentokrát proběhlo mnohem snadněji. Brzy počet zvednutých ruk čítal devět.
„Je tedy rozhodnuto. Výpravy na další světy budou dále zachovány, avšak v omezené míře. Tímto bych zakončil hlasování a nyní se půjdu poradit s královskou radou. Máme přestávku,“ ukončil další část jednání král Ralnim.

„To nám to dopadlo,“ pravil trochu zklamaný Moladir.
„Taky mě to moc netěší, i když chápu to riziko dalších výprav. Těch nepřátel jsme si nadělali docela dost,“odpověděl Azanyrmuth.
„Na druhou stranu, pokud by znali adresu Aldeneerinu, už by na nás dávno zaútočili.“
„To je dost možné. Přeci jen jsme si dávali pozor, aby nikdo neodhalil kombinaci na náš svět.“
„Škoda toho omezení výprav,“ litoval Moladir.
„Na druhou stranu máme k prozkoumání mnoho z toho, co jsme donesli z dosud navštívených světů. I když cestování po světech mi bude taky chybět.“
„Možná máš pravdu.“
„Já se jdu na chvíli provětrat ven,“ pravil Azanyrmuth a vydal se znovu do zahrad.

Po poledni tohoto mrazivého zimního dne se zrovna vyjasnilo a příjemné paprsky slunce zpříjemňovaly pobyt na zasněžené zahradě. Azanyrmuth si na chvíli sedl na jednu z mnoha kamenných laviček. Brzy dorazil i Calatiruth, který přisedl k Azanyrmuthovi.

„Tak co, jak to vypadá?“ hned se zajímal o dění na poradě.
„Dost možná jsme skončili s cestováním na další světy a budeme se věnovat znovu zprovozněním dolů na Darendaaře. Cesty jinam se asi hodně omezí,“ pravil trochu zklamaně Azanyrmuth.
„A to se rozhodlo kvůli těm neúspěchům?“
„Zřejmě ano. Král nechal hlasovat členy obou rad a takhle se rozhodlo. Oni byly v poslední době hodně nejednotné názory, jak dál. Mnohdy docházelo i k rozepřím. Někteří posílaly dobrodruhy na vyloženě nebezpečné světy, přestože jsem je často varoval. Ale neposlouchali mě. Takže zbytečně zemřelo mnoho dobrodruhů. Tak mají co chtěli. Spoustu mrtvých, nepřátele a žádný přínos. Jen mě mrzí, že jsme si takhle zmařili možnost získat něco opravdu užitečného. Světů bez mocných nepřátel je dost, stačí být jen opatrný.“
„Nenaděláš nic.“
„Za chvíli se dozvíme, jak se královská rada rozhodla. Myslím, že zasedání nebude dlouho trvat, takže večer na pivu,“ loučil se Azanyrmuth a pomalu se vydal zpět do jednacího sálu.

V sále byli již všichni přítomní a za krátko dorazil i král s radou. Na to požádal o klid a dal se hned do řeči: „Takže jsme se definitivně rozhodli co dál. Hlavní cíl výprav bude svět Darendaara, kde se bude pokračovat v obnově dolů, aby mohla být co nevidět započata těžba. Ohledně dalších výprav. Jejich počet bude omezen a cíle budou projednávány i s královskou radou, aby se předešlo předchozím problémům. Zařízení slunečního štítu prozatím necháme budoucím generacím, kdy dostatečně porozumíme magii starých Aldeřanů. Samozřejmě se tak může stát i mnohem dříve. Vyloženě nebezpečné výpravy, jako například na Calugh, Minoju nebo Gorgoronu se nebudou v žádném případě provádět. Stačilo, že jsme si nadělali dost nepřátel. Nezbývá doufat, že po nás nebudou pátrat. A tím bych celé toto jednání uzavřel.“
V sále to nejdříve začalo hlučet. Někteří byli spokojení, jiní zklamaní a někteří i naštvaní. Calanirmyan byl dokonce nepříčetný, klel a hrozil.

Řada přítomných po odchodu krále začala rozebírat jeho rozhodnutí a budoucnost výprav. Zato Azanyrmuth a Moladir dále nic neřešili a opustili sál.

„A je rozhodnuto,“ pravil zklamaně Moladir.
„Co se však dá dělat. No asi se na nějakou dobu uchýlím do knihoven a budu pokračovat v překladech starých knih, které jsme donesli z okolních světů.“
„Kolik toho máš? Viděl jsem u tebe v pokoji docela velké haldy.“
„Celkem dost. Když teď nikam nebudeme chodit, tak alespoň dokončím všechny resty, jež se mi za poslední rok nahromadily. Navíc asi víš, že se mi před měsícem narodili dva synové.“
„Ano, slyšel jsem o tom. Jistě budeš mít teď hodně povinností.“
„To ano. Zítra na nějaký čas odjedu domů za rodinou. Samozřejmě si vezmu i nějaké knihy. Budu pokračovat v bádání doma.“
„Dobrá. Stejně toho teď nebude moc na práci,“ souhlasil Moladir.

Oba se poté vydali svojí cestou. Moladir zamířil do svých komnat, zatímco Azanyrmuth šel hledat Calatirutha. Vydal se proto do blízké krčmy s názvem „U kruhu světů.“ Jednalo se o největší hostinec v severní čtvrti, kde se pravidelně scházeli dobrodruzi účastnící se výprav na jiné světy a jejich přátel. Rozlehlé prostory hostince poskytovaly dostatek místa pro více jak 120 hostů. Příjemná obsluha, stoly s ubrusy, vyhlášena kuchyně a výborné pivo vařené přímo ve zdejším minipivovaru zajišťovalo vždy dostatek hostů, takže bylo v této krčmě prakticky neustále plno.

Azanyrmuth zasedl k jednomu z mála volných stolu u okna a vyčkával příchodu Calatirutha. Ještě než se Azanyrmuth stačil napít právě doneseného piva, již k němu přisedl Calatiruth.

„Zdravím. Tak jsi nakonec dorazil,“ přivítal se Calatiruth.
„Též tě zdravím. Počkám, než ti donesou pivo.“
Krátce na to dorazila jedna z hostinských. Gertruda, příjemná žena pevných tvarů s velkým poprsím. „Vítejte. Co si dáte?“
„Též zdravím. Dal bych pivo a pro nás oba nějakou dobrou slivovici.“
„Hned to bude.“

Zatímco hostinská šla natočit pivo, Calatiruth, celý nedočkavý, chtěl vědět, jak dopadlo zasedání: „Tak co? Jak jste dopadli?“
„Dopadlo to přesně, jak jsem očekával. Na nějaký čas jsme s cestováním na jiné světy skončili. Většina se zaměří na svět Darendaara a budou se podnikat, jen příležitostné výpravy. Takže zítra odjíždím domů, beru si nějaké knihy na bádání a budu se teď věnovat potomkům,“ prozradil Azanyrmuth budoucí vývoj.
„Takže to nakonec stopli. Na druhou stranu budeš teď moc trávit hodně času s rodinou. To je hodně důležité, než kdyby tvé děti vyrůstaly bez tvého přičinění.“
„To máš pravdu. Budu na ně mít teď hodně času.“
Hostinská mezitím donesla Calatiruthovi pivo a slivovici pro oba, takže si mohli konečně připít.
„Takže na ty tvoje potomky!“ zvolal, načež si přiťukli a hodili do sebe každý poctivou deci té nejlepší zdejší slivovice.

Hezkej díl sice sem to přečetl trošku pizdějc ale nějak sem se ktomu nemohl dostat.

Další díl je na světě. Zde jsem trošku rozvinul jednu z ras a nastínil něco o určitých tajemství.

9
Duchové v mlze

Blížil se konec léta roku 323. Azanyrmuth právě pracoval na statku a staral se o své dvě téměř roční děti. Od zasedání se již nezúčasnil žádné výpravy na jiné světy. Ani nebyla příležitost, protože se cestovalo pouze na Darendaaru. Ve volných chvílích studoval staré knihy. Kromě toho se dál zdokonaloval v magii.

Jednoho večera však dorazil na statek nezvyklý posel. Byl to druid Dazavius, se kterým se Azanyrmuth dobře znal. Tentokrát však nešlo o běžnou návštěvu, ale o naléhavou záležitost.

„Zdravím tě. Co tě k nám přivádí?“ pravil Azanyrmuth, který právě vršil posekané seno na velké kupy.
„Tentokrát jde o důležitou věc. Můžeme si někde v klidu pohovořit?“
„Můžeme jít dovnitř.“

Azanyrmuth odložil vidle zavedl Dazaviuse do kuchyně, kde zasedli k velkému dřevěnému stolu. Ve velké míse bylo několik čerstvě upečených buchet.

„Nabídni si. Před chvíli je dopekla moje žena,“ pravil Azanyrmuth a zeptal se. „S čím přicházíš?“
Dazavius přijal nabízené buchty a začal s vážnou tváří vyprávět: „Máme další problém.“
„Co se stalo?“
„Pamatuješ výpravu na Salithishu před třemi měsíci?“
„Ano to pamatuji, ale nezúčasnil jsem se.“
„Podařilo se nám navázat kontakt se Salishy obývající ten svět. Brzy jsme si všimli, že jejich kopí a zbroje jsou zhotoveny s neobvykle tvrdého kovu. Vystačili si s množstvím, které jim dala hora. O těžbě však nechtěli slyšet ani slovo. Považovali metody těžby za příliš drastické.“
„A jaký máš ty na to názor?“
„Každý podobný zásah narušuje harmonii v přírodě. V tom jsem za jedno se Salishy. Avšak kvůli tomu tady nejsem. Rada rozhodla, přes jejich nesouhlas, započít s těžbou na místě hodně vzdáleném od osídlení.“
„A co se stalo?“
„Ražba štoly šla poměrně dobře. Pravidelně přicházel posel se zprávou o pokračujících přípravách. Jenže jednoho dne se zcela odmlčel. Po pěti dnech vyslali výpravu, která měla zjistit příčinu náhlého odmlčení. Nalezli zcela opuštěný tábor. Nikde však žádné stopy po boji, ani po únosu. Jakoby náhle zmizeli. Když jsme po čase navštívili náčelníka kmene, zmínil se o tom, že jsme patrně neuposlechli rozhodnutí duchů, a proto naše druhy stihl trest. Tušil jsem, že tohle nemůže dopadnout dobře,“ povzdech si Dazavius.
„Zmínil jsi nějaké duchy, co jsou zač?“ ptal se Azanyrmuth.
„Salishové se o nich zmiňovali jako o ochráncích. Prý žijí v mlze a chrání celý jejich svět před nepřáteli.“
„Aha. O tom jsem neslyšel. A co teď podnikneme?“
„Podle mě jsou to bytosti žijící v jiné sféře existence. Zřejmě to bude podobné jako při našem dobrodružství, kdy jsme pomohli duchu lesa. Vydáme se tam spolu a pokusíme se je kontaktovat. Avšak nevíme, co od toho čekat.“
„Kdybychom vyrazili?“
„Pokud možno co nejdřív.“
„Co třeba zítra ráno?“
„Dobrá. Zítra ráno se sejdeme v Lianaru u tvé komnaty,“ souhlasil Dazavius.

Když Dazavius opustil usedlost, Azanyrmuth dokončil veškerou rozdělanou práci a šel si připravovat výbavu. Ten den ulehl raději dříve. Do Lianaru bude muset vyrazit za svítání.

Druhý den ráno Azanyrmuth dorazil do své komnaty, která mu sloužila už nějaký rok jako druhé bydliště. Sotva započal s posledními přípravami, ozvalo se zaklepání. Byl to druid Dazavius.
„Jsem připraven. Můžeme se vydat,“ pravil.
„Jen si ještě zkontroluju výbavu a zásoby a můžeme jít.“
„Dobrá. Ostatní je už zařízeno. Moladir na nás čeká u kruhu světů.“

Za krátko se již všichni tři potkali na nádvoří. Dazavius se ještě zeptal: „Nějaké zprávy?“
„Vůbec nic. Buďte opatrní. Snažte se znovu navrátit ztracenou důvěru a hlavně nic neřešte silou. Nebylo by dobré rozhněvat někoho dalšího,“ radil Moladir.
„Ano. Jsme si tím vědomi,“ souhlasil Dazavius.
„No je načase jít,“ ukončil rozpravu Moladir a přistoupil k ovládacímu panelu, kde zadal příslušnou kombinaci pro svět Salithisha.
Kruh světů se otevřel a cesta za další výpravou byla volná. Moladir jako obvykle popřál svým svěřencům hodně štěstí. Azanyrmuth a Dazavius poté vstoupili do otevřeného portálu.

Na druhé straně je uvítal tichý a příjemný podvečerní les. Občas v dáli houkla sova, cvrčci v ve vysoké trávě příjemně cvrkali, korunami vzrostlých stromů vál slabý vánek a podvečerní zlatavé paprsky prosvětlovaly lesy. Ty působily opuštěně, jakoby sem nikdy nevkročila noha. Oba si vychutnávali zdejší poklidnou atmosféru. Pociťovali známý pocit jako před rokem a půl, kdy zachránili ducha lesa.

Azanyrmuth se nadechl zdejšího borovicemi provoněného svěžího vzduchu a pravil: „Další pěkný svět. Tady by se žilo. Škoda, že se hned musíme pouštět do rizik a problémů.“
„Souhlasím s tebou. Kdyby občas dali na tvá slova, nemuselo by se spoustu nepříjemností stát.“
„Víš kam se vydat?“
„Máme dvě možnosti. Buď zajdeme za Salishy, nebo prohledáme tábor, který leží asi sedm mil severozápadně. Jedna vesnice domorodců je asi čtyři míle na východ. Patří mezi kočovníky a často cestují. S přicházejícím podzimem odcestují na jih. Rada chtěla původně počkat a těžit během zimy, avšak znovu přetrvávaly tlaky na rychlý zisk užitečné suroviny.“
„Asi by bylo dobré kontaktovat ty duchy co nejdříve. Salishové by nám mohli povědět více, takže bych se vydal na východ,“ navrhoval Azanyrmuth.
„I já jsem pro. Půjdeme tedy.“

Dazavius brzy našel malou pěšinku používanou patrně Salishy při cestách na lov. Cesta tak probíhala příjemně, avšak věnovali pozornost dění v okolních lesích. Vůbec nic nenasvědčovalo, že by se zde mohlo něco ukrývat, pouze sem tam spatřili drobnou lesní zvěř. Po jedné míli cesty Azanyrmuth zahlédl mezi stromy totem, jež nepochybně patřil Salishům. Oba přistoupili k němu, aby si ho podrobněji prohlédli.

„Podívej na to. Na tomto totemu je znázorněna historie Salishů,“ pravil Azanyrmuth.
Začal postupně s popisem od spodní části: „Domorodci sem byli dovlečeni nějakou vyspělou rasou, dost možná starými Aldeřany. Učili je a vedli k životu v souladu s přírodou. Zdejší záhadná rasa pak nad nimi držela ochrannou ruku. Podívej na toto,“ ukázal na zvláštní výjev nějaké bitvy.
„To vypadá jako válka s Temnorozenými,“ tušil Dazavius.
„Podle barev v obličeji jsem si tím jistý. Ta rasa, která tu žije, je zřejmě velice mocná, když dokázala porazit Temnorozené.“
„To ano. Ti, jež žijí v souladu s přírodou, bývají velice mocní, jen to nedávají tak na obdiv. Co lze ještě vyčíst z totemu?“
„Staří Aldeřané chtěli také získat zdejší kov, ale byli neúspěšní. A tohle vyobrazuje jejich odchod,“ vyprávěl Azanyrmuth.
„Takže ani oni nebyli úspěšní. Z toho se dá usoudit, že se to nepovede ani nám. Tím spíš bychom měli najít naše ztracené přátele a nepokoušet se pokračovat v těžbě.“
„Asi to tak vypadá. Budeme pokračovat v cestě,“ pravil Azanyrmuth.

Když urazili zhruba dvě míle. Dazavius se náhle zastavil. V lesích spatřil neobyčejného vlka, který krátce na to zmizel v lese.
„Stalo se něco?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Zahlédl jsem vlka. Avšak bylo na něm něco zvláštního. Mám pocit, že se jedná o ty, které Salishové nazývají duchové.“
„Já jsem ti taky měl pocit, že nás něco, nebo někdo sledoval, avšak nebyl jsem si zcela jist. Co zkusit navázat kontakt?“ navrhoval Azanyrmuth.
„Na to jsem teď také pomýšlel.“

Oba poté pokračovali pomalu dále. Pečlivě se rozhlíželi po okolí a snažili se nepropást příležitost kontaktovat neznámou rasu. Takto pokračovali ještě půl míle. „Vesnice Salishů už není daleko. Každou chvíli bychom mohli někoho z nich potkat,“ konstatoval Dazavius. A měl pravdu. Udělali pouhých pár kroků a již stáli tváří tvář skupince pěti Salishů na lovu.

Salishové byli sice menšího vzrůstu, avšak urostlejších postav. Charakteristické pro ně byly opravdu dlouhé rovné kaštanové vlasy. Jejich oděvu dominoval kyrys zhotovený z onoho vzácného kovu, dále kožešiny, barevná ptačí pera a mnoho dalších domorodých ozdob. Ozbrojeni praky, kopími a primitivními samostříly, které by však v boji dokázaly i tak dost ublížit. Jakmile spatřili Azanyrmutha a Dazaviuse, okamžitě byli ve střehu.

Azanyrmuth se hned jal slova: „Buďte pozdraveni. Přicházíme v míru.“
Salishové vycítili, že zde návštěvníci nechtějí páchat další škody a přestali na ně mířit zbraněmi. Vůdce lovců se dal do řeči: „Další cestovatelé z Aldeneerinu? Proč přicházíte? Vašim lidem již bylo řečeno vše.“
„Ano. Chceme jen zjistit, co se tu stalo a nějak to napravit,“ odpovídal Azanyrmuth.
„Vaši lidé byli duchy přistiženi, jak válčí s horou a byli za to potrestáni. Toť vše.“
„Co se s nimi vůbec stalo? Snad nejsou mrtví?“ pokračoval ve vyptávání Azanyrmuth.
„Nebojte. Jsou s duchy.“
„Bylo možné si s duchy promluvit?“
„To záleží na rozhodnutí duchů.“
„Zavedeš nás k nim?“
„Ano. To bych mohl. Cítím, že nejsou daleko.“

Společně sešli ze stezky do hlubokého lesa, zatímco se okolní lesy halily do tmy. Byl tu chlad, vlhko, ticho a slabá mlha jež zabraňovala průniku slunečního světla. Brzy Azanyrmuth a Dazavius cítili přítomnost nějakých bytostí. Podobné pocity zažívali i při své poslední společné výpravě. Zprvu se domnívali, že rasa s níž se setkal Dazavius na oné výpravě, bude sídlit i zde, avšak brzy pociťoval určité rozdíly. Sám byl velice zvědavý na setkání, jak říkají Salishové, s duchy.

Znovu se zde objevil onen vlk, kterého před chvíli zahlédli v lesích.
„To je naše ochránkyně T'akaya. Pozdravte ji,“ pravil vůdce lovců.
Dazavius se chystal využít své schopnosti hovořit se zvířaty, avšak cítil zvláštní odchylku: „Zdravím vás. Dazavius jméno mé a můj přítel Azanyrmuth. Hledáme naše přátele, prý jsou s vámi.“
„Ano to jsou. Chtěli ukrást Ki, a proto jsme jim v tom museli zabránit,“ ozvalo se v mysli Dazaviuse, který jako jediný z přítomných tato slova mohl slyšet, avšak si byl jist, že se jedná o určitou formu přeměny a ve skutečnosti mluví s nějakou mocnou bytostí.
„Kdybychom slíbili, že odejdeme a nebudeme pokračovat v těžbě, propustil bys je?“ přesvědčoval T'akayu Dazavius.
„To se musíme poradit.“

T'akaya se na chvíli odmlčela. Během chvíle však Dazavius zpozoroval havrana na blízké větvi. „To je Xe-ls,“ pravil vůdce lovců. T'akaya a Xe-ls na sebe hleděli a téměř to vypadalo, jakoby spolu nějak komunikovali.
V mysli Dazaviuse se znovu ozval T'akay hlas: „Rozhodli jsme se vaše přátele pustit, avšak pod podmínkou, že zde nebudete pokračovat v jakýkoliv zásazích do naší přírody.“

V tom se kdesi v lese ozval podivný bzučivý zvuk doprovázený cinkotem a hned na to z mlhy vyšla celá skupinka osmi horníků. Z jejich výrazu bylo patrné zmatení. Dost možná si z pobytu v jiné sféře existence nic nepamatovali.

„Co se stalo? Kde to jsme,“ pravil Dartard, který byl pověřen vedením dolu na trinium.
„Vysvětlíme to později. Jedno je však jisté. S těžbou tu musíme přestat, jinak to zle skončí,“ v rychlosti nastínil současnou situaci Dazavius.
„To ale nepůjde. Máme své rozkazy. Co tomu řekne rada?“ nesouhlasil Dartard.
„My jim to vysvětlíme. Ale už sem nemůžeme přijít s krumpáči. Sídlí tu patrně velice mocná rasa a ta nám může být v budoucnu nápomocná. Neradi bychom udělali další zle,“ zdůraznil Azanyrmuth.
„Nu dobrá.“
„A teď byste se měli pomalu vydat ke kruhu světů. My tam za chvíli přijdeme,“ rozkázal Dazavius, který měl ještě jeden plán.

Když horníci po chvíli zmizeli v dáli, Dazavius se dal znovu do řeči s T'akayou: „Děkujeme vám za vaši šlechetnost. Měl bych však ještě jeden dotaz.“
„Posloucháme.“
„Bylo by možné se s vámi setkat přímo na vaší úrovní bytí?“
„Zvláštní to žádost. Obvykle se nezjevujeme ve své podobě každému, kdo navštíví tento svět. Mnoho ras nemá dobré úmysly, avšak vy dva jste jiní. Zvláště ty, který se zveš Dazavius. Poradíme se,“ pravil hlas T'akay.

Na to se ozval vůdce lovců: „Tak vidíte jaká je šlechetnost našich ochránců. Vaši přátelé mohou jít domů. Doufejme, že toto nedorozumění nenaruší naše vztahy.“
„Velmi si toho vážíme,“ pravil Azanyrmuth.

Brzy se však znovu ozval Dazaviusovi v mysli hlas T'akay: Tak jsme se poradili. Bylo by to možné pod jednou podmínkou.“
„A to?“
„Nesmíte za žádných okolnostech vyzradit pravdu Salishům, jinak by byla narušena harmonie na tomto světě.“
„Respektive, pokud byste Salishům vyzradili pravdu, byly bychom vás nuceni navždy uvěznit v naší sféře existence. Slibujete, že nikdy Salishům nevyzradíte to, jak opravdu vypadáme a jakou máme moc?“ vysvětloval Xe-ls.
„Ano slibujeme,“ souhlasil s podmínkami Dazavius.
„Tak se tedy připravte na přenos,“ prohlásil Xe-ls.
Vzápětí okolí pohltila jasná záře doprovázena bzučivým a cinkavým zvukem. Mysl obou na chvíli nevnímala své okolí. Znovu tak pocítili přenos mezi sférami.

Když tento pocit ustal a jasná záře pominula, naskytl se oběma pohled na sféru, kterou obývá tato neznámá rasa. Rozlehlé mírně zvlněné louky v dáli halila mlha, tu a tam stál zvláštní strom připomínající menší druh sekvoje, ve vysoké trávě zářilo mnoho malých různobarevných světlušek, které činili louku neskutečně nádhernou a nad tím vším zněl slabý cinkot zvonků a slabého větru. Dazavius se domníval, že se dost možná jedná o stejnou, nebo alespoň podobnou sféru existence, kde žije i duch lesa.

Po vstřebání prvních dojmů se oběma naskytl pohled na rasu duchů ve své skutečné podobě. Na pohled podobní Aldeřanům, pouze vyšší postavy a kratších vlasů, avšak místo nosu dýchali několika ústrojími připomínající žábry umístěné tam, kde by byl obvykle nos. Jejich kůže měla barvu šedorůžovou a oděni pouze v šedých lesklých hábitech.

„Nyní vidíte skutečnou podobu Illidinanů, jež Salishové nazývají duchové,“ odpověděli na ještě nepoloženou otázku. „Jistě si dovedete představit, jak by Salishové mohli reagovat, kdyby nás takto spatřili.“
„To se dá předem těžko odhadnout,“ pravil Azanyrmuth.
„Každopádně je to určité riziko a teď bychom vám ukázali více z tohoto místa.“

Všichni čtyři se tak vydali na cestu nekonečnou loukou zahalené v mlze. Azanyrmuth z Dazaviusem neměli ponětí kam vůbec jdou. Kolem sebe však pociťovali zvláštní myšlenkové a pocitové výjevy. Trvalo jim hodně dlouho než se v té chaotické změti neznámých vjemů dokázali alespoň trochu orientovat.

Brzy dorazili ke velké pevnosti postavenou z bílošedého kamene, jež svou architekturou nepřipomínala žádný známý sloh. Mnoho vysokých kulatých, nebo oválných věží zakončených vysokou štíhlou špicí, stejně tak i domy zaoblených tvarů končily vysokými špičatými střechami. Všechny stavby byly navíc propojeny množstvím lávek, které tak umožňovaly snadný pohyb po celé pevnosti.

Když vstoupili hlavní bránou, spatřili v pevnosti čilý ruch. Xe-ls se dal do popisování zdejšího života, zatímco se pomalu procházeli po pevnosti: „Tady vidíte život v našich opevněných městech. Poskytují nám Illidinanům bezpečí v době bojů. Máme tu vše potřebné, od zahrad hojnosti, až po experimentální laboratoře.“
„V době jakých bojů?“ podivil se Azanyrmuth.
„Možná jste už slyšeli, že ochraňujeme Salithishu před nebezpečími.“
„Ano, slyšeli.“
„Avšak tato nebezpečí jsou prakticky nic oproti tomu, co se nachází v jiných sférách existence.“
„Například démonické bytosti, zlí duchové, zhoubní cestovatelé, bytosti často neznámého původu, některé experimenty staré i tisíce let a to nemluvím o podivnostech, tak mocných, které by dokázali během krátké doby zničit celé světy kdyby je nedrželi na uzdě jiné mocné bytosti,“ pokračovala ve výkladu T'akaya.
Azanyrmuth s Dazaviusem se nestačili divit, jaké nebezpečí se nachází mimo materiální sféru existence.
„Nebezpečí na materiální sféře existence jsou oproti nebezpečím ve vyšších sférách zcela malicherná. Rasy jako Drowové, Gou'aldi, Temnorození a další se s mnohými nebezpečími často nemohou poměřovat. Navíc se často pouštěli do velice nebezpečných experimentů, které byly nad jejich síly a následkem toho se tyto bytosti dostaly i do materiální sféry existence. Mnoho jedinců z vaší rasy nadělalo po celém universu mnoho škod. Nejhorší bylo období před sedmi tisíci lety, pak jste experimenty naštěstí hodně omezili,“ vypravoval Xe-ls.
„Dovolil bych si jedno upřesnění. My nejsme původní Aldeřané. Ti kamsi zmizeli, kdo ví kdy. My jsme Aldeneerin osídlili teprve před tři sta dvaceti lety, avšak o našem původu nemáme vůbec žádné informace.“
„To by vysvětlovalo náhlé utlumení těchto experimentů za posledních několik tisíců let. Přesto na mnoho místech v universu se v těchto experimentech pokračuje.“

Jak se spolu bavili o věcech, které byly Azanyrmuthovi a Dazaviusovi dosud neznámé, dorazili k velké stavbě připomínající hlavní palác. Xe-ls a T'akaya je zavedli do jeho útrob. Na dotaz, kdo velí zdejší pevnosti bylo Azanyrmuthovi a Dazaviusovi odpověděno, že právě oni vedou tuto pevnost a její rozsáhlé přilehlé okolí. Za krátko všichni dorazili do prostorné komnaty s velkým kulatým stolem zhotoven též z podobného kamene jako celý palác.

„Posaďte se. Takže takhle tu žijeme,“ dokončili vyprávění hostitelé.
„Je to opravdu zvláštní být znovu v jiné sféře existence,“ konstatoval Azanyrmuth.
„Věřím, že je to pro vás jistě zajímavá zkušenost, ale časem si zvyknete.“
„Abychom pravdu řekli, už jsme jednou v podobné sféře existence byli. Pomohli jsme tam duchovi, jež ochraňoval les a vypadalo to tam hodně podobně jako tady,“ dodal Dazavius.
„Tak to byla jistě sféra … nacházející se nejblíže materiální sféře. Náleží samotné matce přírodě a úzce žije se vším, co ochraňuje přírodu. My se nacházíme ve sféře Artchi, která se nachází velice blízko … a na některých místech se s ní přímo prolíná,“ vysvětlovala T'akaya.
„Kolik existuje vůbec sfér?“ zajímal se Azanyrmuth.
„To nikdo neví. Můžou to být tisíce, avšak ne ve všech místech universa jsou k dispozici. Dá se mezi nimi přecházet za pomocí magie, portálů, různých trhlin a nestabilit. Do některých se dá dostat jen za pomocí vůle, jako například Astrální sféra. Možností je mnoho. Jak jsme se zmiňovali, mnoho z nich je velice nebezpečných. Na druhou stranu v některých existují bytosti, kterým dáváte různá jména. Někteří mají dobré úmysly, jako například Selune, jindy zlé jako Nerul, nebo Empzegerin. Tyto bytosti mohou operovat ve více sférách a v obrovské oblasti zároveň,“ vyprávěl Xe-ls.
Azanyrmuth s Dazaviusem měli co dělat, aby vstřebali množství nových poznatků, byť některých dost šokujících.

Po chvíli mlčení se Azanyrmuth zeptal na jednu věc, která mu již nějakou dobu vrtala hlavou: „Kam přenášíte zajatce, jako byli naši druzi?“
„Přenášíme je k nám do této sféry. Abychom předešli, odhalení, či konfliktům, uspáváme je. Následně je udržujeme v umělém spánku ve velkých podzemních komnatách. Tuto praktiku však můžeme uplatňovat pouze na Salithishe. Jinde musíme používat jiných sfér. Nemusíme vám připomínat, že tam potom zůstávají na pospas svému osudu.
„Jak vlastně bojujete proti nepřátelským rasám, jako například proti Temnorozeným? Jeden z výjevů bitvy jsme nalezli na totemu patřícím Salishům,“ zajímal se Dazavius.
„Máme své metody, které z jistých důvodů nebudeme prozrazovat, avšak využívání sfér a iluzí je už sama o sobě mocná taktika,“ prozradila T'akaya.
„Co se týče Temnorozených. V minulosti se už několikrát pokusili útočit na Salithishu, ale vždy jsme jejich útok odrazili. Temnorození patří vůbec mezi nejvytrvalejší rasy. Dokáží se v průběhu bitvy vzkřísit, povolat temné služebníky a podobně. V povolávání temných bytostí z jiných sfér jsou asi nejdál z ras, které jsme dosud měli možnost poznat.“
„O Temnorozených zatím mnoho nevíme, ale už jsme se s nimi párkrát setkali. Máte tušení, podle čeho si vybírají cíle a jak plánují útoky,“ vyzvídal Azanyrmuth.
„Temnorozené lákají právě takové světy, jako je Salishita, Mimbar a podobné přírodní světy, které s radostí ničí. Dále se zajímají o temnou magii a co si pamatujeme, tak Aldeneerin je místy, kde se experimentovalo s temnými věci, doslova prosycen skrz naskrz. Podobných míst, kde Aldeřané prováděli své více či méně zvrácené experimenty, je po universu plno, takže by mohli Aldeneerin nechat být. A radím vám. Nenásledujte své předky. Mnozí se pokoušeli si osvojit tyto síly a vždy to skončilo zle,“ radila prosebným hlasem T'akaya.
„Raději nechoďte na světy, které obývají. Mohli byste je vyprovokovat a začali by po vás pátrat,“ doporučil Xe-ls.
„Jsme vám vděčni za vaše rady. I já sdílím váš názor, neprovokovat Temnorozené, avšak mě mnozí neposlouchali. Na druhou stranu jsme výpravy hodně omezili,“ pravil Azanyrmuth.

„Ještě je tu jedna věc, kvůli které jsme vlastně navštívili tento svět,“ opatrně započal diskuzi na téma ohledně trinia.
„Co se týče této suroviny, je volně k dispozici, co vydá sama příroda.“
„Mohli bychom tak využít alespoň, to co vydá příroda?“ žádal Azanyrmuth.
„Pokud nebudete pokračovat v těžbě vašimi způsoby, můžete se klidně vzít. Ostatně se severně od portálu světů uvolnilo mnoho Ki, stačí se vydat dále od místa, kde jste bojovali s horou.“
„Děkujeme. Jistě to naše vládce potěší,“ zakončil Azanyrmuth poslední jednání ohledně vzácné suroviny.
„A nyní náš čas nadešel. Máme tu jisté povinnosti. Přeneseme vás zpět do materiální sféry existence. A pamatujte, jste zde vítání dokud neporušíte naší dohodu,“ prohlásil Xe-ls a sepjal ruce lokty k sobě.
Znovu okolí pohltila jasná záře.

Když se rozhlédli, spatřili okolo sebe známé místo. Illidinané je přenesli přímo ke kruhu světu, kam vzápětí dorazili osvobození horníci.
„Kde jste se tu náhle octli? Vždyť jste zůstali daleko za námi,“ velice se divil Dartard a s ním i ostatní.
„Přenesli nás sem Illidinané, mocní obyvatelé tohoto světa i dalších sfér bytí. Pověděli nám mnoho zajímavého. Nejdůležitější věc je ohledně trinia.“
„Podařilo se získat souhlas k těžbě?“ nedočkavě vyzvídal Dartard.
„To sice ne, ale můžeme si odnést rudu, která se uvolnila erozí. Severně od místa, kde jsme těžili, prý došlo před nedávnem k většímu sesuvu. Alespoň něco. Na druhou stranu jsme získali přátele, kteří by nám mohli v případě nouze pomoc a to je dle mého názoru výhodnější,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Zbytek bychom dopověděli na Aldeneerinu. Je načase se vydat,“ zakončil vyprávění Dazavius, který potom přistoupil k ovládacímu panelu a zadal kombinaci na Aldeneerin. Kruh světů se otevřel a všichni se tak vrátili ve zdraví domů.

Velmi zajímavé počtení, tvoje povídka mě začíná čím dál více bavit. Rozhodně pokračuj. Zabavil jsem se na delší dobu.

Toto je spoiler!!!:

A jinak jsem rád že jsi do toho zakomponoval Noxy. Není však na škodu taky říci že máš opravdu velkou fantazii. Mě by takového jenom tak nenapadlo.

Konečně jsem dokončil kapitolu 10. Měl jsem poměrně delší pauzu. Doufám, že se bude líbit.

10
Sněžná koule

Od poslední výpravy uplynula neobvykle dlouhá doba. Na další výpravu museli dobrodruzi čekat více jak půl roku. Na Aldeneerinu už dávno skončila zima a jarní příroda se zvolna probouzela. Cíl další výpravy byl svět kdysi obývaný starými Aldeřany. Zúčasnili si čaroděj Azanyrmuth, válečníci Helhim, Gardan a zvěd Ghirnim.

Úplně temný sál byl osvětlován pouze mihotavým namodralým světlem kruhu světů. Ještě než došlo k jeho uzavření, Ghirnim a Gardan zapálili pochodeň. Nebylo pochyby, že na tomto světě se kruh světů nacházel v podzemí. Podle starých knih se zde nacházela podzemní pevnost starých Aldeřanů, kde prováděli své experimenty. Údajně měl být tento svět už léta opuštěn, avšak pořád existovala naděje, že by zde mohlo zůstat něco užitečného.

Všichni se pustili do opatrného průzkumu, přičemž dávali pozor na možné nástrahy, které mohly i po stovkách letech stále fungovat. Z poměrně rozlehlého vstupního sálu pokračovaly pouze dva východy a jedno okno do dalšího sálu umístěné ve výšce patnácti stop. Architektura byla stejná jako u druhého chrámu na Avnilu. Vysoká vlhkost vzduchu a zatuchlina charakteristická pro dlouho nepoužívaná podzemí naznačovala, že Aldeřané toto místo opustili už hodně dávno. Vše už neslo stopy značného chátrání. Mnoho kamenných bloků popraskalo, některé sloupy podpírající strop byly povalené na zemi, stejně tak i několik stropních bloků spadlo dávno na zem.

„Buďte opatrní, celé je to na spadnutí,“ varoval ostatní Ghirnim při zkoumání špatného stavu podzemního sálu.

Ghirnim poté přistoupil k jedněm kamenným dveří. Ovládací páka však dávno podlehla rozpadu a nebylo možné dveře otevřít. Druhé dveře na tom byly o poznání lépe. Páčka u dveří byla dosud v celku a dokonce šlo za ní zatáhnout bez toho, aniž by se zlomila. Kamenné dveře se daly do pohybu. Ze spár mezi přilehlými kameny se přitom sypalo množství prachu. Dobrodruzi tak mohli pokračovat dále.

Chodba se po několika desítkách stop dále dělila. Jak se záhy ukázalo, podzemí pevnosti bylo patrně velice rozsáhlé. K dalšímu postupu však bránilo množství závalů a nefunkčních dveří. Průzkum tak netrval moc dlouho.

„Našli jste něco?“ zajímal se Azanyrmuth, přičemž v mysli očekával zklamání a výprava předčasně skončí po necelé hodině průzkumu.
„Já nic,“ odpověděl suše Gardan.
„U mě je to stejné,“ Helhim.
„A co Ghirnim?“ vyzvídal v poslední naději Azanyrmuth, avšak si záhy uvědomil, že Ghirnim někam zmizel. „Kam vlastně šel?“
„Naposledy jsem ho zahlédl u nějaké zavalené chodby. Je to kousek,“ pravil Helhim a vydal se směrem, kde naposledy Ghirnima spatřil.

Krátce na to dorazili k jednomu z mnoha závalů. Strop chodby byl zřícený a s ním i množství kamení a štěrku nacházející se původně nad stropem. Velká halda kdysi dávno zavalila prakticky celou chodbu. To už chtěl Gardan zavolat, když se Ghirnim objevil na haldě kamení.

„Pojďte za mnou! Něco jsem objevil.“ zvolal Ghirnim a znovu se vrátil tam, odkud přišel.

Ostatní vzápětí vyšplhali na velkou haldu trosek, která zdánlivě bránila průchodu dále. Na jejím vrcholu však zjistili, že se dá skrze malou škvíru protáhnout do další části podzemí. Chodba pokračovala ještě několik set stop, přičemž mnoho dveří po stranách pokračovalo do několika menších sálů. Ty ukrývaly několik zajímavostí, jež tu po starých Aldeřanech zůstalo. Na starých kamenných stolech zůstalo pár pozlacených předmětů, které plnily patrně jen okrasnou funkci. Dobrodruzi se pustili do zběžné prohlídky objevů. Jejich význam jim však zůstával utajen.

„Raději se těch předmětů nedotýkejte, nevíme k čemu sloužily,“ varoval Azanyrmuth.
„Tohle ještě nic není oproti tomu, co jsem našel vedle. Pojďte za mnou!“

Dobrodruzi vstoupili do dalšího podobného sálu. Nacházelo se zde množství dalších záhadných předmětů. Jedna věc však všechny okamžitě učarovala. Na zdobném podstavci stála slabě zářící kopule o průměru dvaceti palců. Uvnitř se nacházel velice propracovaný miniaturní model krajiny. Malé osady, městečka, lesy, rybníky, hory, vše provedeno s neskutečnou precizností. Nad tím vším poletovaly miniaturní sněhové vločky. Všichni čtyři si s úžasem prohlíželi tento skvost celé minuty.

Ghirnim si po chvíli všiml ještě něčeho zvláštního a pravil: „Podívejte se blíž. Nejsou uvnitř kromě staveb i miniaturní bytosti?“
„To není možné,“ divil se Gardan marně se snažíc vypátrat malé bytosti.
Všichni tak učinili a vzápětí Azanyrmuth musel s Ghirnimem souhlasit: „Máš pravdu. Skutečně tam vidím miniaturní postavičky. Tohle vytvořit muselo dát neskutečně práce. K čemu tohle mohlo sloužit?“

Helhim si v zadní části podstavce všiml zvláštního světla, které jakoby směřovalo do zadní části modelového pohoří. Zkusil strčit do tohoto světla ruku nedbaje varování Azanyrmutha. V tom se stalo něco podivného. Jasná zář pohltila všechny dobrodruhy a jejich vidění se na moment rozmazalo.

Když vše ustalo, přemítali o tom, co se právě stalo. Malý palouček ohraničený z jedné strany strmou skálou vysokého pohoří a na druhé straně hlubokou propastí končící kdesi v mlze. Sněhové vločky v slabém vánku poletovaly krajinou. Panoval tu zvláštní klid.

„Kde to jsme?“ ptal se Helhim.
„Nemám tušení. Možná v nějaké sféře existence,“ odhadoval Azanyrmuth, přičemž v duchu měl jedno neblahé tušení.
„Pojďme se trochu porozhlédnout po okolí, snad zjistíme více,“ pravil Ghirnim.

Vydali se po úzké pěšině mezi pohořím a strží. Chlad tohoto místa zalézal pod kůži dobrodruhů. Úzká pěšina se záhy změnila v rozlehlé pastviny a malá políčka, které střídaly listnaté a jehličnaté lesy. Čas od času v dáli spatřili usedlost nebo vesničku. Architektura každého města byla pokaždé jiná. Nikdo z dobrodruhů se však z žádnou podobnou dosud nesetkal, jediný Azanyrmuth ve starých knihách našel občas vyobrazené města rozdílných ras.

„Sakra, nezdá se vám to tu nějak povědomé?“ náhle prohlásil Gardan.
„Já asi tuším, kam jsme se dostali. Jestli je moje domněnka správná, tak jsme byli přeneseni do té skleněné koule,“ pravil Azanyrmuth, který si byl svoji domněnkou prakticky jist.
„Pokud je to pravda, tak jak se dostaneme ven?“ zajímal Helhim.
„To netuším. Měli bychom navázat kontakt s místními a snad najdeme nějakou radu.“

Sotva už chtěli pokračovat v cestě k nejbližšímu městečku, stali se svědky neobvyklé podívané. Na blízké louce se rozpoutal boj mezi zvláštními bytostmi. Na jedné straně bytosti zhruba pět stop vysoké, drobných postav s výrazně špičatými uchy, oděni do honosných a lehkých obleků, vyzbrojeni krátkými meči a krátkými luky. Na straně druhé bytosti taktéž malého vrůstu, zato postavou širší než vyšší, doslova zarostlou plnovousem a dlouhými vlasy, oděni do plné plátové zbroje a vyzbrojeni obouručními sekerami. Obě strany bojovali v neskutečnou odhodlaností. Když se zdálo, že bitva bude vítězná pro mohutné trpaslíky, vběhlo na bojiště několik osm stop vysokých a mohutných obrů nazelenalé kůže, oděni velmi nedbale zato vyzbrojeni dlouhými obouručnímy meči, sekerami a v některých případech i kyji. Než se skupinka dobrodruhů nadála, zelení obři pobili v okolí vše živé a potom pokračoval dále ve svém tažení.

„Co to mělo znamenat?“ divil se Gardan, nechápaje smysl této bitvy.
„To netuším, každopádně jsem o těchto rasách četl ve starých knihách. Obývali mnoho světů, často společně s Aldeřany. Ti se špičatými uchy se nazývají Elfové, ti mohutní s plnovousy nazývali jednoduše trpaslíky nebo Dwarfové a ti nazelenalí obří, Orcové,“ popisoval tyto rasy Azanyrmuth.
„Co ale uděláme. Co když nás napadnou hned, jakmile nás spatří?“ uvažoval Ghirnim.
„Nic jiného nám nezbývá. Pokud s někým nenavážeme kontakt, můžeme tu také zůstat navždy.“

Zatímco se dobrodruzi radili o dalším postupu, Helhim prohledával mrtvá těla na bojišti. Ostatní se k němu brzy přidali.
„Našli jste něco zajímavého?“ ptal se Ghirnim.
„Nic.“
„Něco mám!“ radostně vykřikl Gardan, když prohledal těla jednoho Dwarfa.
„Ukaž, podívám se na to,“ pravil Azanyrmuth.
„Vypadá to jako nějaký přívěšek,“ pravil Helhim.
„Je to přívěšek, ale nějaký rozbitý. Patrně v něm byla nějaká magie, avšak ta díky poškození dávno unikla. Mnohem zajímavější jsou tyto symboly. Skoro to vypadá, jako symbol nějaké jednoty. Vidím tu symboly Elfů, Gnómů, Dwarfů, Orců, Drabinů a ještě mnoha dalších, o nichž už moc nevím. Možná ty zdejší uvězněné rasy proti sobě vůbec neválčily. Možná by stálo zjistit oč se jedná,“ uvažoval Azanyrmuth, když si pečlivě prohlýžel záhadný přívěšek.

Dobrodruzi se rozhodli navštívit nejbližší městečko patřící patrně Elfům. Sotva však udělali první kroky, stalo se zase něco podivného. Všechny mrtvoly na bojišti se zničehonic rozplynuly včetně jejich výzbroje a bojiště tak zelo prázdnotou, zmizely dokonce i stopy krve. Najednou louka vypadala, jako se tu nikdy nebojovalo.

„Asi bych měl přestat tolik pít medovinu,“ prohlásil Helhim, jakmile se stal svědkem tohoto zvláštního jevu.

Brzy vstoupili do městečka Elfů. Pěkně upravené dřevěné domy s vysokými špičatými střechami, množství vzrostlých stromů, fontánek a upravených záhonů. Místo působilo skutečně příjemným pohodovým dojmem. K překvapení dobrodruhů se na ně žádný s přítomných Elfů nesnažil útočit. Zcela bez povšimnutí mohli vstoupit do městečka. Kochali se pohledem na takřka idylický svět.

Hledali někoho výše postaveného, který by jim mohl osvětlit zdejší situaci. Náměstíčko uprostřed městečka bylo vhodné místo. Na jedné straně stál malý chrám a na straně druhé velký palác. Kromě těchto významných staveb zde stálo několik větších honosnějších domů patřící patrně řemeslníkům a výše postaveným Elfům.

„Zkusil bych ten palác, určitě tam někoho významného najdeme,“ prohlásil Gardan ihned po příchodu na náměstí.
Vstoupili do paláce. Prošli rozlehlým vstupním sálem, kterému dominoval velký dub kolem něhož stálo několik dřevěných lavicí. Pokračovali velkými bohatě zdobenými dveřmi do hlavního sálu. Uprostřed se právě procházel Elf oděn v honosném červenožlutém plášti zdoben zlatavými zdobnými motivy.

„Kdo jste? Nikdy jsem vaši rasu neviděl?“ udiveně se ptal Elfí šlechtic, když spatřil zcela neznámé a s velkým zájmem si je prohlížel.
„Pocházíme z daleka. Abych pravdu řekl, nepatříme sem. Dostali jsme se do vašeho světa omylem. Přišli jsme ze světa Aldeneerin,“ dal se do řeči Azanyrmuth.
„Aldeneerin? To mi něco říká,“ zamyslel se. „Někde to bylo napsané, ale nevzpomenu si víc.“
„Abych se představil. Azanyrmuth, jméno mé. A tohle je Helhim, Gardan a Ghirnim,“ představil Azanyrmuth sebe a své společníky.
„Těší mě. Mé jméno je Enialiss“
„Hledáme cestu z tohoto světa.“
„Cesta z tohoto světa? O ničem takovém jsem nikdy neslyšel,“ odpověděl poněkud zmatený Enialiss, který neměl o nějaké cestě odsud ani ponětí.
„A nevíte o někom, kdo by mohl něco vědět?“
„Nikdo takový tu už není, možná naši nepřátelé, ale ty bych z toho vynechal.“
„Cestou sem jsme se stali svědky krvavé bitvy, o co se jednalo?“ zajímal se Helhim.
„Jedna z mnoha bitev mezi námi a našimi nepříteli v nekonečné válce.“
„Kvůli čemu vůbec válčíte?“ zeptal se Azanyrmuth.
„To už nikdo neví. Veškeré vzpomínky na dřívější dobu dávno zahalila mlha.“
„Když válčíte tolik let, kde získáváte další válečníky?“ zeptal se Gardan, když si při pohledu na plné ulice uvědomil fakt, že taková válka by dávno vyčerpala všechny říše.
„Když někdo z nás zahyne v boji, jeho tělo se přemístí do chrámu a tam je znovu navráceno k životu. Nikdo neví proč tomu tak je, ale takto jsme donuceni válčit donekonečna.“
„Zajímavé,“ tiše si pro sebe řekl Azanyrmuth a přemítal o tom, jaká magie drží toto místo při životě. Co je to za šílený experiment starých Aldeřanů.

Azanyrmuth chvíli přemýšlel o významu této nesmyslné války a při tom si vzpomněl na záhadný přívěsek: „Nevíš co je tohle? Našli jsme tu u Dwarfa padlého v bitvě.“
„Ukaž,“ Enialiss si vzal přívěsek a se zájmem si ho prohlížel. Při pohledu na symboly jednotlivých ras se hluboce zamyslel. Dávné myšlenky znovu ožívaly. Až po delší chvíli pravil tichým hlasem: „Je mi to povědomé. Viděl jsem to kdysi dávno. Byl to symbol míru, nebo spojenectví. Divné. To nemůže být pravda. Ale co s tím? Je dávno zničený.“
„Dal by se nějak opravit?“ napadlo Helhima.
„Možná. Dwarfové by to snad zvládli, ale ti nám sotva pomůžou,“ odpověděl Enialiss z opovržením při zmínce o nepřátelích.

„Zkusit to můžeme. Uvidíme, zda budou na nás členové ostatních ras útočit. Koneckonců je to asi naše jediná naděje, jak se odsud dostat zpět do našeho světa,“ konstatoval Gardan.
„Dobrá, ale musíme jednat velice opatrně, pokud všichni neustále ožívají, tak bychom měli v boji asi problém,“ uvědomoval si tuto zásadní nevýhodu Ghirnim.

Bylo rozhodnuto. Rozloučili se vůdcem Elfů a vydali se směrem ke Dwarfům. Jejich městečko bylo podle staré mapy pár mil na východ. Tedy alespoň dle poloze na mapě, kdo ví zda tu nějaké světové strany vůbec platí. Mapa celého tohoto místa ve sněžné kouli, jak ji nazval Azanyrmuth, visela v předsíni Elfího paláce. Byly v ní zaneseny všechna sídla všech ras. Azanyrmuth zběžně napočítal desítky ras. Kromě Elfů, Dwarfů, Orců, Gnómů zde sídlili i další rasy o nichž zatím Azanyrmuth mnoho nevěděl. Rasa orlích lidí Drabinové, bažinní ještěři Argoniané, napůl člověk a napůl lev Khajité, dále rasa Drakorozených, rasa přírodních lidí Noxů. Sídlili tu i Temnorození a Gou'aldi. Pak i zcela neznámé rasy, Oanessové, Ori, Unasové a ještě mnoho dalších. Tohle místo mohlo sloužit k zachování ras, kdyby se stala nějaká katastrofa a nějaká z nich vyhynula. To však byla pouze Azanyrmuthova domněnka.

Dobrodruzi pokračovali v putování krajinou pokrytou loukami, kterou vzápětí vystřídaly příjemné chladné bukové a dubové háje. Nebýt bojů, sněžná koule by nakonec nemusela být špatné místo k životu. To náhle zaslechli válečnou vřavu a doprovázenou řinčením zbraní. Tentokrát se stali svědky boje mezi Gnómy a Orcy. Boj byl však u konce a dobrodruzi dorazili k místu, kde už jen leželo spoustu mrtvol. Mrtvoly se znovu za krátko rozplynuly v mlze. Nemělo smysl řešit proč tomu tak je. Azanyrmuth neustále cítil přítomnost magie. Celé tohle záhadné místo bylo prosyceno neznámou magickou silou.

Krajina se postupně měnila. Háje vystřídalo skalnaté pohoří. Úzká cesta se vinula mezi strmými vrchy. Podle mapy nebylo město Dwarfů daleko a měli pravdu. V údolí pod pohořím se nacházelo hornické městečko. Opatrně se k němu přiblížili, aby obhlédli zdejší situaci. Panoval tu poměrně čilý ruch. Mohla ho obývat dobrá třístovka Dwarfů. Pomalu se vydali k městečku a přitom obezřetně sledovali jejich chování. Stejně jako u Elfů se nikdo nechystal dobrodruhy napadnout.

Za krátko se dobrodruzi procházeli městem. Většina domů byla postavena ze dřeva, jen větší a významnější stavby jako chrám, královský palác, domy kovářů, kupců a řemeslníků byly kamenné. Ulice, stejně jako u Elfů, překypovaly životem. Před zraky dobrodruhů ožívaly dávné legendy a stará vyprávění, jež znal Azanyrmuth pouze ze starých knih. Obyvatelé města se po nově příchozích ohlíželi a zájmem sledovali zcela neznámou rasu.

Dobrodruzi vstoupili do paláce, který částečně přiléhal ke skále. Prošli předsíní do velkého sálu. Bylo záhadou, že vstup do města ani do královského paláce nikdo nestřežil. Jakoby bitvy probíhali zásadně mimo sídla. Na trůnu z krouceného dubového dřeva seděl vůdce Dwarfů. Oděn v bohatě zdobené plné plátové zbroji a hnědočerveném plášti. Charakteristické byly pro něj, stejně jako u všech ostatních Dwarfů, dlouhé kaštanové vlasy a plnovous.

„Zdravíme vás. Doufáme, že nerušíme,“ pozdravil Azanyrmuth zdejšího vůdce a uvítal příchozí dobrodruhy.
„Tož také zdravím, ale kdo vůbec jste?“
„Dostali jsme se do tohoto světa a hledáme z něj cestu. Abychom se představili, Azanyrmuth jméno mé.“
„Těší mě. Mě říkají Brottor a ňáko to tu vedu.“
„Věděl bys, jak tohle opravit?“ zeptal se Azanyrmuth a z kapsy vytáhl onen poškozený přívěsek.
„Ukaž to?“ pravil zamyšleně Brottor, který vstal z trůnu, přistoupil k Azanyrmuthovi a uchopil přívěsek do ruky. „To je mi nějako povědomé. Viděl jsem to kdysi dávno, ale už jsem zapomněl. Zkuste s tím zajít za kovářem. Sídlí hned tady naproti. Určitě to dá do kupy.“
„Dobrá. Děkujeme za radu,“ uctivě se rozloučil Azanyrmuth.

Spolu s ostatními se pak vydali za zdejším kovářem. Větší patrový dům z kamene a venkovní dílnou. Zrovna v tento čas zdejší kovář pracoval na nové zbroji. Azanyrmuth se okamžitě jal řeči a představil všechny přítomné.
„Zdravím. Co potřebujete,“ prohlásil drsným hlasem kovář, který se představil jako Rulik.
„Dokázal bys tohle opravit?“
„Podívám se. Nejspíš jo, ale v tomhle bazmeku byla kdysi nějaká magia a tomu už nerozumím. No spravím to, ale nebude to mít tu původní funkci. Zatím si můžete skočit vedle na škopka, než to dodělám.“

Kovář se záhy pustil do opravy přívěsku a dobrodruzi dali na jeho radu a odskočili si do blízké krčmy nesoucí název: „Pořádný škopek“
„Máte někdo tušení, čím to pivo zaplatíme?“ uvědomil si Gardan jistou maličkost.
„Máš pravdu. Naše Aldeřanská měna tu asi nebude platit?“ souhlasil Ghirnim.
„Na druhou stranu zlatky jsou ze zlata a to má snad cenu všude. Alespoň ve starých knihách jsem narazil na spoustu zmínek o zlatých, stříbrných, diamantových a dalších dolech na cenné kovy všude možně a jejich významu,“ přemýšlel Azanyrmuth v těchto souvislostech. Vždyť zlato má vždy cenu, i když se měna stane bezcennou.

„Vítám vás u Pořádného škopka. Vemte místo, hned vám natočím,“ pravil hospodský, sotva dobrodruzi vstoupili do útulné hospůdky.
Kromě nich v hospůdce seděla dobrá dvacítka dalších Dwarfů a všichni se mezi sebou hlasitě bavili. V krbu plápolal příjemný oheň nad nímž byl zavěšen kotlík na vaření. Vůně pečeného hovězího se linula po celé krčmě a probouzela chuťové buňky příchozích dobrodruhů.
Za krátko hospodský před každého postavil tuplák pěnivého moku.
„Hezká míra,“ konstatoval pro sebe Ghirnim.
Dobrodruzi se pustili do popíjení a přitom probírali zvláštnosti tohoto světa a teorie jeho vzniku. Nemělo smysl ptát se ostatních, protože nikdo nechápal, co myslí životem ve sněžné kouli, nebo cestou ven.

Uplynula dobrá hodina během níž vypili po dvou tuplácích, Helhim tři. Azanyrmuth zaplatil hospodskému zlatkami a ten neměl námitek, pouze je okomentoval slovy: „Zajímavé to zlaťáky, jistě budou mít velkou cenu.“ Všichni následně zamířili ke kováři, který by měl být s prací hotov.

„Tož tady to máte. Je jako nový, akorát ta magie tam není,“ pravil Rulik, když jim podával opravený přívěsek.
„Netušíš, kdo by to mohl znovu očarovat?“ vyzvídal Azanyrmuth v naději, že bude alespoň o něčem vědět.
„Tady určitě nikdo, ale naši nepřátelé by to svedli. Jistě to dovedou ještěrky, špičatoušatí, nebo bubáci.“
„Bubáci?“ podivil se Gardan.
„Takový ti s bílou kožou a černými skvrnami v obličeji.“
„To budou jistě Temnorození, taky s nimi válčíme.“
„Nebo ti se svítícími oky a hadem v hlavě, ti by to taky svedli, ale nenávidí prakticky vše, co se kolem nich pohne. Dokonce se nenávidí i mezi sebou. O těch bych se držel co nejdál,“ pokračoval Rulik.
„Tak ti děkujeme za pomoc a rady. Tu máš něco za odměnu,“ loučil se Azanyrmuth a podal kováři pár zlatek.

Venku před kovárnou se dobrodruzi radili, co provedou dále: „Máme pár možností kam se vydat, co myslíte, kdo by nám pomohl.
„Okamžitě zamítám Gou'aldy a Temnorozené,“ ihned vyřkl svůj názor Ghirnim, jež se děsil možnosti setkat s úhlavními nepřáteli Aldeřanů.
„Takže zbývají Elfové a Argoniané,“ konstatoval Azanyrmuth a při tom se dále zamyslel. „Elfové jsou k nám přátelští, ale zas nejdál. Nejblíže jsou Temnorození, pouhou míli cesty na jih, ale ti nás asi nebudou mít taky rádi.“
„Takže zase ta dlouhá cesta,“ pravil Gardan, jemuž se do dalšího čtyř mílového pochodu zrovna nechtělo.
„Víte, nad čím přemýšlím? Jak to že na nás Elfové ani Dwarfové nezaútočili, přestože o nás nic neví,“ zauvažoval Helhim.
„To mě taky nejde do hlavy. Třeba jsou Aldeřané před všemi přítomnými nějak chráněni. Nevím. Vlasy do ohně bych za to nedal,“ pokračoval v úvahách Azanyrmuth.
„Napadlo mě, že by tady na nás Temnorození nemuseli zaútočit. Tady taky neznají poměry v našem světě.“
„Ty vážně uvažuješ o tom, že bychom šli k Temnorozeným,“ nechápavě Ghirnim pohlížel na Helhima.
„Vždyť už jsme nad nimi párkrát zvítězili,“ přidal se Gardan.
„Nechte mě chvíli přemýšlet,“ přerušil dohady ostatních Azanyrmuth a pustil se do konstatování faktů, které o tomto světě mají. „Faktem, že Temnorození jsou nejblíž, ale jsme s nimi ve válce. O ní však tady neví. Nikdo se nás tu nepokusil napadnout a i kdyby, přeci jen máme již nějaké válečné zkušenosti. Můžeme se přiblížit k jejich městu a čekat na jejich reakci. Pokud bude nepřátelská, stáhneme se zpět sem. Dwarfové se na ně vrhnou hned sotva se přiblíží. Myslím, že bychom to mohli zkusit.“
„Koukám, že jste se asi rozhodli. Nikdy bych neřekl, že půjdeme dobrovolně k našim nepřátelům pro pomoc. Podivnosti se dějí,“ odevzdaně prohlásil Ghirnim, jež však neskrýval strach.
„V podivných světech se dějí podivnosti,“ pravil Gardan. „Avšak neměj strach, už jsme je párkrát prohnali.“

Dobrodruzi se tedy rozhodli pro cestu na jih k Temnorozeným. Ihned se vydali na cestu. Podhorské městečko vystřídaly hluboké lesy, avšak ne tak děsivé, jaké bývají ve světech obývaných Temnorozenými. Vysoké staré stromy a haldy roští jen připomínaly lesy kam by se bez ozbrojené stráže málokdo vydal sám. Avšak počasí a denní doba byla neměnná. Z šedomodré oblohy se prakticky bez přestání na krajinu snášely sněhové vločky. Sníh však okamžitě po dopadu do trávy mizel. Nikde nezůstával. Jakoby se jednalo o nějakou iluzi, ale při styku s kůži chladil stejně jako pravý sníh.

„Bacha, někdo přichází!“ varoval ostatní Helhim, který šel napřed.
„Teď se rozhodne, jestli byla naše domněnka správná,“ pravil Azanyrmuth zatímco se ostatní připravovali k boji.

Temnorození se blížili v menším zástupu čítající šest válečníků. Oděni v černých zbrojích a pláštích, v obličejích černé válečné zabarvení charakteristické pro tuto rasu. Okamžik pravdy se blížil. Dojde znovu k bitvě, nebo kolem nich projdou bez povšimnutí?

„Kdo jste? Nepoznáváme vás,“ prohlásil temně hlubokým hlasem válečník jdoucí v čele zástupu. Tentokrát to bylo jiné oproti dosavadním setkáním. Z hlasu nebyla cítit zášť ani nenávist.
„Nepocházíme z tohoto světa a hledám cestu zpět,“ dal se do řeči Azanyrmuth snažíc se neprozradit o Aldeřanech mnoho.
„Z jiného světa? O něčem takovém jsem nikdy neslyšel.“
„Ale nic. Snažíme se jen zjistit, k čemu tohle mohlo sloužit,“ ukázal Temnorozenému nedávno opravený přívěsek. Ten si jej chvíli prohlížel. Zdálo se, že v něm vyvolal nějaké vzpomínky. Až po krátké odmlce pravil: „Je mi to povědomé, ale ztratilo to magickou moc. Zkus zajít do města za čaroději, sídlí v černé věži. Já už musím jít. Dwarfové se chystají k útoku.“

Po odchodu Temnorozených dobrodruzi nechápali. Bylo to poprvé co mluvili s touto rasou a neskončilo to bojem. Azanyrmuth měl možná pravdu, že jsou Aldeřané mimo tuto válku. S menším strachem pokračovali v cestě do města Temnorozených.

Ušli sotva čtvrt míle a již se na kopci odhalila scenérie města Temnorozených. Malé hrázděné domy rozestavěné v křivolakých ulicích stály ve stínu vysokých černých věží a děsivě vyhlížejících paláců na jejichž nejvyšších místech zářila tmavě zelená, jinde temně rudá záře neznámého původu. Opatrně vstoupili do tohoto zlověstně vyhlížejícího města. Temnorození procházející se po ulicích si dobrodruhy zběžně prohlíželi, avšak nikdo se nechystal k útoku. Byl to divný pocit se v klidu procházet po městě a potkávat ty, se kterými ve svém světě vedou válku. Neustále se ohlíželi a očekávali moment, kdy se na ně Temnorození vrhnou. V duchu si jen říkali, zda to byl dobrý nápad, vkročit do těchto místo. Na cestu zpět už bylo pozdě.

Černá věž čtvercového půdorysu se vypínala do výše dvou set stop. Na jejím vrcholku mezi čtyřmi světlými výstupky zářila tmavozelená záře. „To bude jistě ono,“ pravil Azanyrmuth. Váhali, zda vstoupit do útrob věže. Už jen to, že se dostali až sem byl bláznivý nápad, ale vstoupit do samotné věže čarodějů hraničilo s šílenstvím. Azanyrmuth uchopil kliku zdobenou hlavou neznámé démonické bytosti z černého kovu a otevřel těžkou železnou bránu. Helhim a Gardan jej následovali. Pouze Ghirnim váhavě postával venku. Když však zůstal na ulici sám, raději své rozhodnutí rychle přehodnotil a běžel za ostatními.

Interiér věže byl vskutku temný. Úzké tmavé chodby spoře osvětlované červenými magickými krystaly se podivně klikatily. Oproti podobným stavbám zde však nebylo klasické točité schodiště, po kterém se dalo vyjít hned do nejvyššího patra, ale mezi patry se schodiště nacházela doslova chaoticky roztroušená. Celá věž byla v podstatě velký labyrint tvořený směsicí klikatících chodeb, sálů a schodišť. „Jak se tu můžou vyznat,“ neodpustil si poznámku Helhim, jež ztrácel přehled o tom, kudy momentálně vůbec procházejí.

Cesta do hlavního sálu v nejvyšším patře jim zabrala téměř půl hodiny. Cestou potkali jen pár osamělých příslušníků rasy Temnorozených. Myšlenka na jejich likvidaci byla lákavá, ale už v zárodku ji zavrhli.

Pětice čarodějů v černých pláštích postávajících uprostřed sálu se o něčem bavila. Jakmile spatřili nově příchozí, prohlédli si je.
„Jste nějak jiní. Nikoho podobného jsme tu dosud nepotkali. Vy nejste Temnorození,“ hlubokým a skřehotavým hlasem pravili čarodějové.
„Nejsme místní. Přišli jsme však z jiného důvodu. Dokázali byste tomuto přívěsku vrátit jeho původní sílu,“ nezabýval se Azanyrmuth podrobnostmi a hned ukázal čaroději onen záhadný předmět.
„Hm,“ zamyslil se. „To nebude problém, počkej chvíli.“
Čaroděj převzal přívěsek a položil jej na zdobný oltář uprostřed sálu. Spolu s ostatníma započali rituál. Azanyrmuth pocítil, že se zřejmě jedná o rituál navracející magický potenciál, jen měl obavu z možných následků, když ho provádějí Temnorození. Už bylo pozdě něco měnit. Přívěsek náhle začal zářit nejrůznějšími barvami. Zář postupně sílila, jak znovu získával svoji původní moc. Když zář ustala, stalo se něco zvláštního.

V mysli se náhle zjevil obraz celého světa ve sněžné kouli. Sníh pomalu dopadal na celou krajinu. Mysl se upínala na jedno z mnoha pohoří na jehož úpatí se nacházel vstup do jeskyně. Cesta pokračovala spletí chodeb zahalené tmou. Vize se náhle rozplynula. Ještě předtím na něco chtěla poukázat. Něco tam sídlilo. Něco mocného.

„Co to bylo?“ udiveně se zeptal Ghirnim.
„Taky jste měli tu vizi?“ přidal se Azanyrmuth.
„Ano. Asi ji měli všichni,“ souhlasil čaroděj Temnorozených.
„Máte někdo ponětí, kde se nachází ta jeskyně?“
„Mělo by to být na druhé straně tohoto pohoří. Je to tak míli daleko. Přes pohoří vede celkem dobrá cesta. Je to velice dobrá zkratka ke Gnómům,“ při vyslovení posledního slova se čaroděj zarazil. Najednou o nich nemluvil jako o nepřátelích. Zášť a nenávist vůči ostatním rasám, jakoby záhadně pominula.
„Co se děje?“ divil se další z čarodějů, který si všiml udiveného výrazu jeho druha.
„Něco se změnilo. Najednou nemám potřebu zničit všechny ostatní rasy.“
Ostatní se též zamysleli. Podobné pocity najednou měli také. Zášť a vzájemná nenávist pominula. Co se ale stalo?
„Máš pravdu. Už necítím v sobě nenávist,“ pravil další z čarodějů. Slyšet podobná slova z úst Temnorozených bylo pro dobrodruhy něco nevídaného.

„Pojďme do té jeskyně. Zjistíme oč se jedná,“ prohlásil Azanyrmuth, který tušil, že odpověď na všechny otázky se nachází v oné jeskyni.
„My mezitím uvědomíme ostatní a vydáme se za vámi. Pokud tam něco žije, tak to bude mít co dělat s námi,“ pravil čaroděj.
„Nezapomeňte na přívěsek, jistě bude na vaší cestě plnit důležitou funkci,“ zakončil rozpravu jeden z čarodějů a předal Azanyrmuthovi přívěsek s obnovenou mocí.

Dobrodruzi záhy opustili černou věž a vydali se směrem k jeskyni. Úzká kamenitá cesta stoupala do strmých kopců. Ze skalisek bylo město Temnorozených jako na dlani. Menší hrázděné domky krčící se pod zlověstně vypadajícími věžemi a paláci a v okolí hluboký les. Kontrast mezi pohořím a údolím zahaleném v temnotě byl nyní velice výrazný.

Pohoří překonali skrze horské sedlo. Díky této zkratce ušetřili celé míle potřebné k obejití pohoří, nebo komplikovaný a nebezpečný výstup přes vrcholky. Sestup do údolí Gnómů už byl jen otázkou času. Neúrodná skaliska vystřídal příjemný háj listnatých stromů. Vlhká tráva místy prorostlá jemným borůvčím lákala k lenošení. Avšak dobrodruzi měli namířeno zcela jiným směrem. „Jeskyně je tímto směrem. Už jsme blízko,“ prohlásil Azanyrmuth a jistým krokem vedl ostatní dávno zarostlou kamenitou cestou.

Háj brzy vystřídalo hluboké údolí pokračující na úpatí vysokého pohoří. Zapomenutá a staletí nepoužívaná cesta končila v hluboké strží na jejímž konci zlověstně cenil zuby chřtán temné jeskyně. To bylo to místo, které všichni zahlédli v tajemné vizi.

„Buďte opatrní. Nemám z tohoto místa dobrý pocit,“ varoval ostatní Gardan a tasil obouruční meč. Helhim po vzoru Gardana vytasil obouruční sekeru a Ghirnim byl připraven v případě nebezpečí použít luk. Gardan zapálil pochodeň a spolu s Helhimem opatrně vkročili do útrob jeskyně.

Široká chodba se stále svažovala hlouběji do chladného podzemí. Po čase se dělila na další menší, avšak všichni podvědomě věděli kudy pokračovat k cíli. Netrvalo dlouho a před dobrodruhy se otevřel neskutečně rozlehlý jeskyní dóm. Na rozdíl od ostatních částí podzemí byl dóm slabě osvětlován denním světlem, jež pronikalo malým otvorem ve stropě. Jelikož bylo světlo dostatečně silné, Gardan zhasl pochodeň. Pozorně se rozhlíželi po obrovském dómů, který na délku měřil dobrých tři sta stop a na šířku dvě stě.

„Podívejte tam. Co to může být?“ tichým hlasem upozornil ostatní, když v dáli spatřil něco obrovského.
„Netuším. Možná je to jen nějaký velký předmět, nebo taky tvor. Každopádně bychom měli být opatrní,“ tiše Azanyrmuth varoval ostatní.
Opatrně přistupovali k neznámému a snažili se rozeznat, zda zde hrozí nějaké nebezpečí.
„Obávám se, že už vím co to je,“ potichu s určitou obavou pravil Helhim.
„Není to doufám to, co si myslím?“ zarazil se Ghirnim, když rozeznal první obrysy.
„Ano. Drak. Vstoupili jsme do sluje velkého draka.“

„Kdo mě to vyrušuje?“ ozvalo se mohutným hlasem přímo před dobrodruhy. V tom se bílý drak ukázal ve své hrozivé kráse. Patnáct stop velký tvor vzápětí přilétl přímo k dobrodruhům.
„Měli jsme jistou vizi, která nás zavedla až sem. Chceme zjistit, co se nachází v útrobách této jeskyně,“ započal opatrnou komunikaci Azanyrmuth.
„To není možné. Nikdo o této jeskyni neví. Ani nemůžou. Všichni mají dost svých starostí,“ prohlásil cynickým hlasem. Z toho bylo dobře patrné, že má z války velkou radost.
„Myslíš tu válku mezi všemi?“ Azanyrmuth tušil od draka něco nekalého a snažil se od něj dozvědět více.
Najednou drak trochu znejistěl: „Co vy o tom víte?“
„Má s tím tohle něco společného?“ pokračoval v nátlaku a vytáhl onen přívěsek s obnovenou mocí.
„Cože. Kde jste to sebrali? K jeho obnovení byla zapotřebí spolupráce více ras, ale to bylo kvůli válce nemožné. Co jste udělali?“ rozhořčeně se doptával drak, jehož nálada se viditelně horšila. K vyprovokování útoku už mnohé nechybělo. Dobrodruzi se připravovali na boj.
„Vypadá to, že válka skončila.“
„Zničením amuletu spojenectví měla zuřit mezi národy věčná válka. Tento svět je tak uzpůsoben, aby nebylo možné zemřít. Sice ne tak docela, po smrti se každé tělo po chvíli oživeno. Pouze já jsem byl výjimka. Věčná válka měla zabránit, aby mě kdokoliv našel a zničil. Vy jste teď všechno zničili. Za to zemřete!“

Šlo do tuhého. Boj byl nevyhnutelný, a proto dobrodruzi nečekali ani vteřinu navíc a okamžitě na draka zaútočili. Gardan a Helhim zasadili drakovi první rány. Kůže draka však byla velmi siná a většina ran ho pouze polechtala. Stejný účinek měly i Ghirnimovi šípy, které buď minuly cíl a nebo se od silné kůže pouze odrážely. Zato Azanyrmuthova ohnivá koule drakovi solidně zatopila. Zde Azanyrmuth odhalil drakovo slabinu.

Drak se ovšem nenechal jen tak zaskočit a opětoval útok. Mohutný úder křídla způsobil Helhimovi nepříjemné zranění. Další útok směřoval na Gardana. Silná rána drakovo nohou Gardana nepříjemně zaskočila. Rychle se vzpamatoval a pokračoval v boji.

Údery obou válečníků marně hledaly slabá místa. Kůže draka byla vskutku silná. Zato Ghirnimův šíp zasáhl slabé místo pod křídlem. Další Azanyrmuthova ohnivá koule zasáhla draka. Ohnivé koule se ukázaly jako velice účinné a pokračoval v dalším sesílání. To však neušlo drakovo pozornosti a chystal se napadnout Azanyrmutha. Sotva se připravil k vzlétnutí, Gardan využil příležitosti a odhaleného slabého místa prošly dvě rány, přičemž jedna prošla hluboko do drakova břicha. Ozvalo se zasténání doprovázené hlasitým řevem, které se rozléhalo po celé obří jeskyni. Drak nechal Azanyrmutha být a drápy zaútočil na Gardana.

Již čtvrtá ohnivá koule zasáhla draka a obou válečníkům se občas podařilo zasáhnout slabá místa. Drak už byl poměrně zraněn, avšak největší podíl na tom měl Azanyrmuth. Jak by se asi vyvíjel boj, kdyby do boje šli pouze válečníci a Ghirnim. Drak se však nechtěl vzdát ani na chvíli. Otevřel mohutnou tlamu a chrlil na celé bojiště ledový dech, jež zranil vše v okolí několika desítek stop. Po tomto útoku dělil Gardana od smrti jen malý kousek.

Toho si byl vědom Azanyrmuth a nato se chystal k seslání mocného léčivého kouzla, jež si osvojil teprve nedávno. V nitru se tak trochu obával, protože ho dosud nezkoušel v náročném boji. Oprostil svou mysl bitevní vřavy a soustředil se hlavně na kouzlo.

Jasně zářící modrobílý proud světla na okamžik pohltil Gardana a jeho mnohočetná zranění, jako na povel zcela zmizela. Mnohem silnější varianta dosavadních léčivých kouzel se ukázala jako vysoce účinná. Sotva se Gardan pustil znovu do draka, bojiště najednou začaly zasypávat velké kusy ledu. I drak ukázal, že dokáže sesílat silná kouzla. Zatímco se dobrodruzi snažili vyhýbat kusům padajícího ledu. Drak po-odletěl kousek stranou, aby za pomocí své magie vyléčil některá svá zranění.

Mezi další Azanyrmuthova nově naučená kouzla patřilo hromadné uzdravení, jakýsi krátkodobě působící léčivý kruh. Léčivá síla dodala válečníkům odvahy, znovu se odvážně vrhli na draka a zasazovali mu jednu ránu za druhou. I Ghirnim se nechal strnout opětovnou chutí do boje, avšak při napínání luku udělal začátečnickou chybu. Mohutně natáhl tětivu, ale šíp pustil tak nešikovně, že mu zůstal v ruce a luk odletěl velkým obloukem kamsi do dáli, div ne do drakovy tlamy. Ghirnim se touto chybou zcela odzbrojil a zůstal mu k boji pouze krátký meč. „Sakra!“ zaklel Ghirnim. Nezbylo mu nic jiného než vytasit krátký meč a pustit se do draka jím, ačkoliv věděl, že drakovi nezpůsobí přílišná zranění.

Azanyrmuth zpozoroval, že i Helhim na tom není zrovna nejlépe a znovu se připravil k seslání mocného uzdravovacího kouzla. Stejně jako Gardanem i Helhimem pohltil paprsek modrobílé záře. Další dračí útok směřoval nejprve drápy na Gardana a poté Ghirnim schytal silný úder drakovo nohou. Mezitím Azanyrmuth pokračoval v sesílání dalších kouzel. Protože léčením vyčerpal dost svých magických sil, nemohl dál sesílat ohnivé koule, jež se ukázaly nejúčinější. Nejprve to byla blesková koule, a poté klasický úder blesku. Účinek nebyl tak velký, přesto však drak ztrácel své síly a vítězství se zdálo být na dosah.

Oba válečníci zasáhli draka do slabých míst. Znovu se podzemím rozezněl silný dračí řev. Stále se nechtěl vzdát. Prostor okolo něj se náhle ponořil do mrazivé mlhy. Silný mráz doslova pálil na kůži odkrytých částí těla. Stačil delší pobyt v této mlze a dotyčný měl zakrátko omrzliny po celém těle. Helhim však nečekal, neohroženě vyběhl vstříc a svoji velkou sekeru zatnul přímo do jeho srdce. Drak se zmítal ve smrtelné agónii, mlátil celým svým tělem ze strany na stranu a jeho sténání a řev se neslo celým podzemím. Drak byl poražen.

Dobrodruzi měli za sebou dosud nejnáročnější boj. Setkání z bytostí, jež existovala v mnoha legendách, málem nedopadlo pro ně dobře. Štěstí, že Azanyrmuth výrazně pokročil ve studiu magie. Díky tomu ovládl silná léčivá kouzla, jež byla pomyslným jazýčkem na vahách a rozhodla o výsledku boje s drakem.

Všichni popadli dech. Trvalo nějakou chvíli, než se vzpamatovali a uvědomili si s kým měli tu čest. Helhim, ještě udýchaně, pravil: „Tak to bylo něco. Jste všichni celí?“
„Nejspíš jo, ale uznávám, že jeho údery byly neskutečně drsné. Ještě štěstí, že Azanyrmuth ovládá tak silná léčivá kouzla,“ prohlásil Gardan, přičemž kontroloval svůj stav.
„Tohle léčivé kouzlo jsem se naučil teprve nedávno. Přiznám se, že jsem měl jednu chvíli strach, že se nedokážu plně soustředit a kouzlo nesešlu,“ přiznal Azanyrmuth.

Během rozpravy Azanyrmuth léčil zranění, které utrpěli v boji. Ghirnim se vydal pátrat po luku, jež tak nešikovně ztratil v boji. Mezitím však zaslechli nějaké hlasy přicházející ze směru, kudy do rozlehlé jeskyně vstoupili.
„Co to?“ vykřikl Gardan.
Helhim vytasil meč a otočil se směrem ke vstupu. Jak hlasy sílily, vstupní jeskyni ozařovalo světlo loučí. Odpověď na otázku, kdo to mohl být, nenechala na sebe dlouho čekat. Obyvatelé světa pospolu v plné výzbroji přiběhli do jeskyně. Od každé z šestnácti ras dorazilo minimálně osm příslušníků. Jeskyně se tak pěkně zaplnila. Záhy se však zarazili, když spatřili mrtvolu bílého draka.

„Co? Vy jste porazili draka? Zcela sami?“ divil se vůdce Dwarfů Brottor.
„No. Tomu říkám odvaha, postavit se proti tomuto mocnému tvoru,“ neskrýval údiv vůdce Elfů Enialiss nad hrdinstvím dobrodruhů.
„Neměli jsme na výběr. Drak na nás zaútočil a nezbylo nám, než bojovat,“ pravil Azanyrmuth.
„Po obnovení spojenectví se naše mysl rozjasnila a vzpomněli si i na to, po čem jste pátrali. Místo pro opuštění tohoto světa se nachází, na stejném místě, kudy jste sem přišli. Nyní ho už uvidíte, síla draka tento východ blokovala. Dokud byl na živu, nebylo možné opustit tento svět. Neměli jste na výběr,“ vyprávěl Enialiss.
„Výborně! Tak bychom se asi vrátili domů.“ neskrýval nadšení Helhim.
„Nezůstanete alespoň na chvíli?“ přemlouval zachránce vůdce Gnómů.
„Rádi bychom, ale doma na nás už jistě netrpělivě čekají. Určitě se někdy vrátíme. Když je funkční průchod, jistě to nebude problém,“ vysvětloval situaci Azanyrmuth. Věděl, že po určité době bude za dobrodruhy vyslána další výprava.
„Když tedy musíte. Přijměte díky za naši záchranu. Nezapomeneme vám to.“

Dobrodruzi se však nevydávali na cestu okamžitě, ale chvíli si ze všemi povídali. Společně se vydali na cestu. Obyvatelé se vyptávali na život mimo sněžnou kouli, avšak jim myšlenka na život mimo připadala šílená. Azanyrmuth měl jedinečnou šanci poznat rasy, o kterých dosud četl ve starých knihách.

Během cesty se postupně oddělovali obyvatelé jednotlivých ras ke svým domovům. Když se jako poslední oddělili poslední Elfové, dobrodruzi zamířili k východu. Doufali, že zvěsti o východu jsou pravdivé a nic už nebrání v odchodu.

Cesta na místo, kudy vstoupili do tohoto světa, trvala ještě pár hodin. Ke konci už málokdo mluvil, všichni se těšili domů. Tu náhle spatřili žlutou záři. Tvořila jakýsi světelný mostek mezi skalním převisem a neznámým místem kdesi v neprostupné mlze obepínající celý tento zvláštní svět. Azanyrmuth opatrně vstoupil na tento mostek. Zprvu zkoušel, zda lze po něm vůbec přejít. Chodit po světelné záři nad hlubokou propastí bylo velmi nezvyklé. Pomalým krokem postupoval po mostku do neprostupné mlhy. Ostatní ho po prvotní nedůvěře následovali. Hustá mlha posléze pohltila Azanyrmutha. Vidění se znovu zcela rozmazalo.

Netrvalo dlouho, než nabyli znovu vědomí. Stáli opět kolem slabě zářící kopule. „Povedlo se,“ v duchu zajásali. Cestě domů už nic nebránilo.
„Určitě toho je na prozkoumání více, ale nemáme už čas. Budeme se sem muset někdy příště vrátit,“ pravil na odchodu Ghirnim a už se v duchu viděl, jak při další výpravě prolézá trosky starobylé pevnosti.
Ke kruhu světů už to bylo pouze kousek, stačilo pár kroků a už Azanyrmuth u pultu zadal příslušnou kombinaci pro cestu na Aldeneerin. Doma bude po delší době zase co vyprávět.

Další kapitola bude asi za dýl, protože listopat mám totál zabitej a ještě k tomu chci zkusit jednu sci-fi povídku do soutěže na servru piste-povidky. Teda vůbec nevim kdy to napíšu. Chtělo by se to naklonovat.

Tak po dlouhé době super .-)
Pěkně jsem si početl, ale to vydávání by mohlo být častější, za tu dobu co jsi nevydával jsem stačil přečíst i dobrodruhy z antaru

forton: A co říkáš na Dobroduhy? Jedná se o moji prvotinu a docela by mě zajímal názor, hlavně ve stylu spaní, jak se vyvíjel a tak.
Co se týče dalšího dílu, jsou v plánu poslední 2, pak si dám pauzu. Musím dodělat spoustu restů. Momentálně se pokouším o krátkou sci-fi povídku do jedné soutěže a zbývá mi už jen měsíc, takže 11 kapitola přijde o později, ale bude to celkem maso.

Zajímavý počin:-), akorát ty statě s hlídkama v noci jsem měl tendenci přeskakovat ale odolal jsem:-) Zajímavý konec toti povím:-)

Toto je spoiler!!!:

. Nečekal jsem, že Antar dopadne stejně jak to město v tmavém hvozdě:-). Budeš nějak pokračovat? aby se město dostalo zpátky? Nebo to je definitivum... A ten krvavý rituál Hodně mi to připomínalo DiabloIII

V čem se inspuruhješ mam pocit že The Elders Scrols nebo jak se to píše a další takové

Dobrodruzi z Antaru jsou napsané podle hry Dungeons & Dragons, kterou jsme s patrtou hráli na škole téměř rok. Je to typ hry, podobně jako dračí doupě, kdy jeden dělá vypravěče a ostatní hrajou postavy. Svět souostroví vytvořil kámoš, který nám dělal pána jeskyně. Inspirace je hlavně světem Forgotten Realms, více zde http://cs.wikipedia.org/wiki/Forgotten_Realms . To co jsem sepsal je asi třetina příběhu. Hrálo se ještě hodně dál, ale pak se tam střídalo hodně hráčů, a stím spojené problémy, časté absence a ten příbeh se dostal do přehnaně epické roviny. Už to nebylo ono. Pokračování je však možné, ještě takové 3 kapitoly by to sneslo, ale pak by se příběh musel upravit.

Svět Aldeneerin je též inspirován světem Forgotten Realms. V podstatě jsem s tvorbou začal někdy během naší hry. Nebýt Souostroví asi by nevznikl ani Aldeneerin. Určité nápady na SG:Ald jsem měl už před lety, ale bylo to pár útržků. Paradoxně ze světa Elders Scrols je použito minimálně inspirace.

Ještě k Antaru.

Toto je spoiler!!!:

Ono to nedopadlo stejně jak ve hvozu, tam se staly jiné šílenosti. Kombinace právě dokončeného rituálu s magickým potenciálem pavouků udělala své. Díky jejich schopnosti absorbovat magickou energii se začaly nekontrolovatelně množit, a to tisíci násobně. Navíc ten rituál byl fail v podstatě od začátku. Myri si zahrávala s věcmi nad její síly a přivolala něco jiného. Ze sfér přišel takzvaný zhoubný válečník, který dělal okolo sebe neskutečný bordel. Mimochodem tato bytost jednou navštívila i pevnost Livnris.

Občas se s kámošem o jeho světě bavím. V těch místech je toho neskutečně mnoho. V příběhu jen trochu naťuknuto, jako hráči jsme se málokdy dostali někam dál. Škoda že se moc nevěnuje psaní, pokračuje v tvoření. Je to velice zajímavý svět. Aldeneerin je v podstatě v začátcích.

Tak to pak jo:-) Ale hlavně se těším na pokračováni: piš piš
Nemám v práci teď co číst .