The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

Neni to na zacatek spatne.
Jo zacinam byt pomalu natesen na pokracovani.
Neco se preci jen naslo.
hledej smudlo

Angus místní jednotkám rozkázal zůstat ve městě a povolal vlastní posily z fregaty.

n

Jednu z prudkých zatáček Wes nevybral, uklouzl a krvi a narazil do zdi, ztrácejíce cenné vteřiny.

n

Chytila ho za ruku a z a nohu

výborný první díl souhlasím s kasparovou

No kluci a děvčata, ozvalo se vás víc, než jsem čekal.
Samozřejmě jsem rád, že se líbí a i když pokračující příběh bude mít společné prvky s předešlou tvorbou, je to téma a styl, který jsem ještě nepoužil. Doufám, že bude úspěch.

#02: Infiltrace

I

Světlo jasných, poblikávajících hvězd na inkoustovém nebi proráželo křišťálový půlnoční vzduch a smaragdová mlhovina Hada se kroutila přímo v nadhlavníku. Mořská hladina byla klidná, hladká jako zrcadlo a za obzorem metala blesky odcházející bouře. Vzduch voněl zimou.
Maya ležela u kormidla plavidla tak černého, že splývalo s nocí; stejně jako její oblečení. Na palubě nebyl nikdo jiný, stroj neměl žádnou elektroniku, a jediným mechanickým zařízením byla zpřevodovaná šlapátka pohánějící lodní šroub. Šlapátka, do kterých v pravidelných, několik vteřin vzdálených intervalech tlačila.
Loď měla plytký ponor, téměř nulovou výšku, šrouby byly malé, pomalu se točící a zcela ukryt pod hladinou. Nebylo slyšet žádné šplouchání od přídí prorážejících hladinu ani od pohonu samotného. Jen Mayin dech pravidelně přerýval ticho, občas doprovozen vzdáleným hřměním.
Po pravé ruce držela linii pobřeží, vzdálenou bílou linii písečných, sněhem pokrytých pláží sotva viditelnou v temnotě. Po levé otevřené moře. Její cíl byly hrubý černý stín, který se vyloupl zpoza horizontu před více jak dvěma hodinami a pomalu rostl, jak se k němu blížila.
Maretova skála, nejzazší výběžek pevniny stáčející se zpět dovnitř, poskytujíce přírodní ochranu široké zátoce za ní. Granitová skála a skaliska sloužily jako větro- a vlno-lamy, ošlehány a rozryty oběma živly. Síla sněhových bouří na jižní polokouli byla legendární.
Maya si dobře pamatovala ta teď tak vzdálená léta, která trávila se svými bratry nedaleko Maretova skaliska. Tábořili, lovili ryby i větší zvěř, závodili a hecovali jeden druhého k co nejdelšímu skoku z vrcholku útesu. Voda pod ním byla hluboká, temná, bez jediné překážky. Pevnina padala přímo dolů až k mořskému dnu kilometr níže. Vzpomínka na ledový dotek hlubin, který cítila při záchraně jejího staršího bratra, ji opět vrátila do reality.
Setřepala husí kůži a opět se věnovala pravidelnému dýchání. Cesta byla dlouhá, k cíli daleko a nemohla si dovolit jediný špatný nádech, pokud doufala v dokončení výpravy.
Skála stoupala pod plytkým úhlem od vzdáleného pobřeží až po ostrý, otřepený vrchol přímo před ní a teď zakrývala většinu hvězd. Obrovská, zastrašující, v tento čas však život zachraňující. Mayino plavidlo zmizelo v jejím stínu a ona jen lehce potáhla za lanko a pozměnila směr, následujíce popraskanou žulovou stěnu plnou výstupků a prohlubní.
Někde ve výšině zaslechla nesrozumitelný hlas, pravděpodobně hlídka. Chvíli nešlapala, vpřed plující jen díky setrvačnosti a minimálnímu odporu kompozitního trupu, a pozorovala okraj skaliska, kontrastní proti hvězdami zaplavenému nebi. Malý černý bod popošel kousek dále, malinkatý bod zažhnul, jak stín naposledy potáhl z cigarety, cosi zamumlal a nedopalek hodil dolů.
Maya viděla padající červenou tečku, která rychle rostla. V klidném vzduchu padala po perfektní křivce, odrazila se od hrany lodi a s ostrým tsk zmizela pod hladinou. Rychle sfoukla roj žhavých uhlíků z trupu a střelila pohledem k nebi, stín byl však pryč.
Pokračovala vpřed, Maretova skála po její pravé ruce bez varování skončila ostrou hranou a před Mayou ležel průplav do zátoky lemované kopci, jejich šedivý odstín vypovídající o sněžné pokrývce. Mezi skálou a linií skalisek bylo místa dost pro bitevní křižník, jeden z důvodů proč Město 02 stálo právě tady, teď však tato strategická výhoda pracovala proti nim.
Na nejbližším útesu se tyčila rozbořená pevnůstka, pozůstatek mechanismu sloužícího k uzavření průplavu a v temnotě Maretova skaliska Maya tušila druhou část vytesanou v granitové stěně. Určitě již však nevypadala tak, jak si ji pamatuje.
Uvnitř zátoky kotvila flotila nepřítele. Za normálních okolností se většina lodí zdržovala na otevřeném moři, méně zranitelná, ale bouře je donutila vyhledat útočiště v zátoce.
Rozmar počasí narušil dlouho plánovanou operaci. Velení tušilo, že flotila pro jistotu ustoupí za skalistý val, ale již nebylo na výběr, Maya musela vyrazit teď, v jediné noci za sto deset dní, kdy jsou všechny tři měsíce pryč z oblohy a temnota pracuje s ní. Za jiných okolností by počkali, ale teď nemohlo být dalších sto deset dní promrháno.
Flotila kotvila v obranné formaci, kapitální lodě, mezi nimi i dvě letadlové, stály ve středu vodní plochy, téměř se dotýkaly trupy, zatímco kolem nich v centrických kruzích stály tři tucty menších plavidel určených k obraně před útokem z moře, vzduchu, nebo orbity. Ze souše byla formace chráněna leženími obrněné pěchoty a systémy včasného varování.
Téměř všechna bezpečnostní opatření byla namířena proti konci zátoky, Maya tedy prozatím zůstávala v relativním bezpečí. Žádný ze systémů ji nemohl zachytit, žádný kromě sonaru, kvůli kterému bylo její plavidlo poháněno fyzicky a šroub tvarován tak aby v určitých otáčkách zněl jako ploutve delfínů. A právě ty teď musela udržovat přesněji než kdy předtím.
Trajektorie ji vedla kolem venkovního bezpečnostního okruhu a nebezpečně blízko břehu. Vlnící se temnota dávala tušit vysoké trávy rostoucí z plytkého pobřeží; nemohlo být více jak padesát metrů napravo a neustále se přibližovalo. Maya od něj chtěla zůstat co nejdále, ale infra reflektory a možnost malých hlídkovacích člunů ji tlačila dál a dál od flotily.
Blíže než deset metrů se neodvažovala. Stačilo by jen lehce zadřít o dno a její mise by byla u konce. Udržet loď v pohybu nebylo nijak těžké, ale donutit ji k pohybu z nuly, případně ji vyprostit z bahna nepřipadalo v úvahu. Ne s nákladem, bez kterého nemělo cenu pokračovat.
Trupy lodí trčely z temnoty, černé siluety na pozadí tmavých odstínů šedi a modři, na jejich palubách neviděla ani živáčka, všichni se určitě schovávali před mrazem. Zato v houští u břehu se něco zalesklo. Určitě kov!
Opět přestala šlapat a v temném tichu zírala do podrostu. Byl to jen vrak, pozůstatek jedné z desítek bitev, nebo nějaký bezpečnostní systém? Riskovat to nemohla…
Zajistila kormidlo v bezpečném směru, převalila se ke kraji plavidla a neslyšně zajela pod hladinu. Ledová voda přitlačila oblečení k jejímu tělu, cítila chlad až uvnitř kostí zatímco pod vodou mířila ke břehu. Musela však ocenit látku, která nepropustila ani kapku vody dovnitř. Břichem zadřela o kamenité dno, jednou rukou se o něj zapřela a vynořila zakuklenou hlavu.
Byla hned na okraji omrzlého rákosí, doplazila se dovnitř a pomalu vstala, voda i bahno sklouzávajíce po hydrofobním materiálu. Z pochvy pod levou paží vytáhla dlouhé a úzké ostří, jedinou zbraň, kterou disponovala, a vyrazila kupředu. Našlapovala lehce, s rozvahou hledajíce místa kde nezlomí rákos, nezlomí tenounký led objímající stonky nebo nezajede do nečekané hloubky.
Našla cestu k místu, kde dříve viděla metalický záblesk a přiklekla k němu. Potáhla za kus kovu a z bahna s protestním blop vyklouzl ohořelý kus křídla.
Šepot v neznámém jazyce někde za vysokými travinami byl jako nůž do srdce; někdo ji slyšel. Rychle odhadla, jak daleko její loď dorazila setrvačností a lehnula si do bahna. Dostatečně nízko na to aby dokázala najít její siluetu. Plavidlo razilo cestu bezpečným směrem, ale bylo daleko, příliš daleko a po směru hlasů. Ty se teď pomalu blížily doprovázeny praskáním rákosů.
Zůstala u země a přivřela oči, co nejvíce si mohla dovolit a přitom stále viděla. Dvojice lesklých bulev v temnotě prozradily nejednoho agenta. Přetočila se na záda a v krátkých intervalech začala vrtět celým tělem i končetinami. Bahnitá břečka stoupala kolem jejího těla. Nejprve zmizel krk, pak pas, paže, nohy, boky a nakonec i hrudník. V bahně trčel jen obličej, se kterým čekala do poslední chvíle. Až když byla dvojice strážných jen několik metrů daleko, nadechla se a zatlačila do té břečky i hlavu.
Bahno si téměř okamžitě našlo cestu mezi pevně sevřené rty a do nosních dírek; odvahu vyfouknout ho však neměla. Ostrá bolest vojenské podrážky sjíždějící po jejím předloktí vytlačila z plic výkřik, ale pevně sevřené rty jej nepustily ven. Druhá noha došlápla na její břicho, ale na to již byla připravená a celé její tělo bylo zatnuté…

II

Místnost vyložená měkkým polstrováním byla ponořená v šeru. Veškeré vybavení mělo stejnou barvu jako zdi —postel, stůl i podlaha— a vše bylo obalené vrstvou měkkého polštáře. V koutku postele, která stála v rohu cely, seděl v klubíčku stočený muž. Mastné, černé vlasy propletené prvními stříbrnými prameny visely z jeho svěšené hlavy a proplétaly se s neudržovaným plnovousem.
Bývaly doby, kdy každý den vstal a za pomoci plastového holítka a speciálního gelu oholil svou tvář, upravil se a cvičil. Četl, studoval, díval se na filmy. Časem ztratil přehled o počtu dní strávených v cele, zapomenul, jak vypadají ostatní lidé, přestal cvičit, přestal se holit… Nevěděl jak dlouho tady je, po dvou letech přestal počítat.
Na samotku ho zavřeli sotva jejich loď padla za oběť nepřátelské palbě a jejich záchranné moduly napadaly na planetu. Většinu té horské dráhy si nepamatoval, jeho spolucestující si dali sakra záležet na tom, aby zůstal v bezvědomí. Ať už to bylo za pomoci taseru nebo hrubého úderu to zátylku. Doopravdy nabyl vědomí, až když ho hodili do cely a dvojité dveře zapadly. Od té doby nikoho neviděl. Jasně, jednou za čas si s ním přes dveře povídala Kali nebo plukovník Angus, ale nikdy je neviděl. Nemohl.
Nesměl. V jeho hlavě teď žila kopie Kathrine Raith a stačil prostý oční kontakt k tomu, aby se dostala ven, aby utekla. O to horší, že pokud chtěla, mohla ovládat jeho tělo. Nikdy se jí nemohl rovnat. Ani před lety, když oba trénovali v Řádové Akademii.
„Pravda,“ zazněl příjemný dívčí hlas, „Pokusit se mě dostat pod kontrolu byla strašná ptákovina.“
Rozhodl se ji ignorovat a neodpověděl. Hlasem ani myšlenkou.
Jemný dotek ženských prstů přejel po jeho čelisti jako by v cestě nestály vousy, sladký polibek na tvář následoval a Wes otevřel oči. Cela byla pryč,
„Sakra… Říkal jsem ti, ať to neděláš.“
Zvedl pohled a rozhlédl se. Každý den sekaný trávník běžel do všech stran, chodníčky sypané černými a bílými kameny v něm vytvářely obrazce a na různých místech stála uskupení stromů, keříků a kytek. Po jeho levé ruce trčel vysoko nad stromy čistě bílý zámek v hypermoderním stylu a daleko vpravo tušil hranu střechy a za ní několikakilometrový pád. Palácové Zahrady, jejich první rande.
Zvonivý smích naplnil jeho levé ucho. „Já věděla, že si to budeš pamatovat.“
Následoval její hlas a mohl vidět štíhlou, vysokou dívku v bílé uniformě Řádu s rošťácky rozepnutými horními knoflíčky, vysoký límec tak odstával od krku a jakoby podpíral drobnou bradu, jasnou čelist a nádherné fialové oči. Byla tak mladá, tak krásná, tak hodná… Ne ta noční můra, která se z ní měla stát.
Stala.
Vypustil dlouhý, smutný výdech. Položil svou ruku na její a jejich prsty se reflexivně propletly. Vstal z lavičky, jemně potáhl a Kate následovala. Přitáhla se k němu, roztála proti jeho boku a jako jeden vyrazili na procházku.

III

„Říkám ti, že tady nic není. Nic kromě kořenů… Akorát máš slyšiny.“ Vrčel jeden z dvojice vojáků a rozžhnul baterku. Kužel světla přejel zleva doprava a zastavil na ohořelém kusu křídla v bahně. Jeho kolega k němu vyrazil, noha mu sklouzla po jednom z potopených kořenů a tak tak stihl položit druhou na něco, co bylo na došlap jako rovný kámen, aby zabránil pádu. Zvedl kus kovu a prohlédl si jej.
„Naše nebo jejich?“ Chtěl vědět kolega.
„Čert ví. Možná tady je někde zbytek vraku…“ Rozsvítil i on baterku a posvítil na hladinu. V čiré vodě zahlédl něco, co připomínalo roztrhaný ocas stíhačky. „Asi jejich…“ zabručel po chvíli, otočil svítilnou kolem ruky a zhasl.
„Co to bylo?!“ Ukázal jeho kolega do tmy, kam ještě před chvílí mířil prst svítilny, a posvítil tou svou.
Široký černý objekt s několika malými trupy si tiše plul vpřed, několik beden přehozených noční maskovací plachtou rozmístěných po palubě. Okamžitě sahal po vysílačce, ale kámen pod jeho nohou se pohnul, on uklouznul a padal do bahna. Napůl cesty k zemi viděl stín stoupající z podhladiny. Když ucítil ledový dotek vody na zádech, stín probodával srdce jeho kolegy. A když se nad ním zavřela voda, projela ocelový chlad jeho hrtanem a temnota smrti jej pohltila.
Maya znechuceně přehlédla obě mrtvoly, krev podřezaného mísící se s vodou, jejich vzpomínky jako projekce na hladině, vše odtékajíce pryč, do prázdnoty. Franklin měl rodinu, dvě malé dcerky; na Joshe čekala doma slečna, ze které doufal udělat svou přítelkyni… Šlápla přímo do vzpomínek na vodě, ale to její empatii nezastavilo. Nesnášela zabíjení lidí, ať už propaganda dehumanizovala protivníka jakkoliv, ona a jí podobní vždy soucítili s ostatními členy lidstva. Naděje a sny mrtvých jí protékaly kolem kotníků a s hrůzou si uvědomila, že radostně vzpomíná na minulou válku; na dobu kdy mohla vykuchat libovolného nepřítele bez špetky lítosti. Stačilo, že to nebyli lidé.
Překonala své prokletí a jednala s jistotou.
Nejprve k okraji rákosů odtáhla jednoho, poté druhého, a sklouznula zpět do ledové vody. Ponořila se s první mrtvolou, dotáhla ji k ponořenému vraku stíhačky a nacpala ji do rozbitého kokpitu, přímo do klína pilota v posledních fázích rozkladu. Po chvíli byla zpět s druhým, natlačila jej jakžtakž dovnitř a vyplavala k hladině. Mrtvoly se dříve nebo později uvolní, ale minimálně několik dní tam dole vydrží a to je všechen čas co potřebuje.
Dva mrtví jsou jen dvě otázky. Kdo a proč? Dva chybějící strážní jsou však možní dezertéři, zajatci, oběti organizačního chaosu a někde omylem škrábou brambory…
Opět se ponořila, v mrazivé vodě alespoň necítila nechtěné slzy, a dohnala svou loď. Plavidlo již téměř stálo, když se na něj znova vytáhla a začala šlapat, udržujíce předepsaný rytmus. Celou cestu kolem flotily jen nabírala rychlost a až když byla konečně za zákrutem zátoky, byla opět v plné páře.
Břehy opět začaly stoupat, přírodní útvar přešel v umělý. Hora na konci zátoky byla rozpůlena, průplav vedl skrz. Chvíli ještě mohla pozorovat Hada, zelenavou mlhovinu přímo v nadhlavníku, než se z průplavu stal úzký a vysoký tunel, a vše pohltila absolutní temnota.
Bývaly doby, kdy celá hora zářila, tunel osvětlen tak, že ani ten nejmenší stín neměl šanci k existenci. Ve zdech byly ukryty ležení a pevnosti, celá hora protkána tunely, které spojovaly stanoviště uvnitř tunelu s bunkry na povrchu. Takovýchto hor bylo kolem města třináct. Všechny sloužily jako první okruh obrany proti leteckým a orbitálním útokům. Jen jedna z nich však měla průplav.
Lodě blížící se k městu musely proplout kolem osmi pevností v každé zdi a přímo pod otvory ve stropě tunelu, ze kterých mohly být shazovány nálože, případně prováděny výsadky; to vše bez místa k manévrování nebo otočení.
Ležení teď však byly zcela určitě opuštěné, s největší pravděpodobností i zničené, jen občasný poryv větru sfoukl část sněhového nánosu z tesaných parapetů. Město bylo v obležení příliš dlouho, neustálé bitvy zdevastovaly vše okolo i město samotné a přeživší určitě ustoupili za jeho hradby. To vše však byly jen odhady, nikdo jej neviděl už roky. Všechny satelity byly sestřeleny, orbitální výtahy zničeny, kolem města postavena ležení, které nepropustily dovnitř ani ven žádný stroj, nebo signál. Z toho co Maya věděla, mohlo být klidně usuzováno, že město již padlo, laxní ochrana perimetru a relativní jednoduchost jejího průniku nasvědčujíce právě tomu, ale proč by perimetr potom existoval? Blokáda byla po letech rutinou a vojáci ji pravděpodobně flákali.
Samozřejmě, že se armáda Helykanů pokusila ležení prorazit, avšak po dvou pokusech v brzkých dnech invaze, jeden krvavější než druhý, bylo od třetího kola upuštěno, alespoň co Avalon vědělo. Udržet tak obrovskou oblast přece jen stálo protivníka značné úsilí a armáda přítomná zde nemohla pomoci jinde.
Skály zase jednou ustoupily, Had se vrátil na své místo na nebi a hvězdy žhnuly. Maya teď mířila napřič vodní plochou, která před zásahem stavitelů bývala jezerem; na druhé straně čekal cíl její cesty. Teď by již měla být v bezpečí, byla příliš blízko města na to, aby tady měl nepřítel stabilní ležení, ne v efektivním dostřelu zbraňových systémů.

IV

Kathrine seděla na druhé straně malého stolu a její Colgate úsměv zářil v teplém světle svíček. Za deset metrů vysokým oknem visela noční obloha plná diamantových hvězd, celá restaurace špitala na sotva slyšitelné hranici a každý stůl měl svého číšníka, který byl taktně neviditelný, dokud ho nebylo potřeba. Šetřila několik měsíců, než si mohla dovolit pozvat Wesleyho na rande právě sem, ale stálo to za to.
Měl oči jen pro ni a běžná uniforma nebo ne, díval se na ni, jako by měla oblečenou večerní garderobu a tělo královny. Jedna její ruka byla natažená přes ubrus na stole dražším než její auto, a Wesova paže ležela pod její, dlaní vzhůru. Hladila ho konečky prstů a jen náhodou si všiml chvilkové křeče v prstech.
„Něco je špatně?“ Zamračila se.
„Trénink mi dává zabrat,“ promnul si rameno, „Štít je těžší než se zdá.“
„Nemají Chevaliéři náhodou exoskeleton upravený speciálně pro tyhle příležitosti?“
„Po osmnácti hodinách tréninku denně, dvou týdnech v kuse, je úplně jedno, jestli brnění zvedá semnou nebo ne. Nejsem si jistý, jestli bych teď dokázal zvednout alespoň tebe.“ Po chvilce se začervenal, když mu došlo, co to vlastně řekl. Kate zvedla jeho ruku ke svým rtům a přitiskla je na své borůvkové rty. „Co takhle masáž?“ Navrhla s jedním koutkem zvednutým v šibalském úsměvu. „A pak uvidíme co s tím zvedáním,“ dodala ještě s mrknutím a vstala od stolu, táhnouce špičky prstů od jeho zápěstí až po krk.
Wes vstal a pomalu pospíchal za ní.

V

Nalevo od míst kde tušila město, se na obzoru blýskalo; často, násilně a hlasitě. Blesky tančily po vrcholcích hor a rozsvěcely je jako svíce. Druhá bouře tak blízko po té první byla však neobvyklá i na jižní polokouli…
Náhlý náraz ji vytrhnul z dumání. Ona neviděla je, oni neviděli ji, ne dokud nebylo pozdě. Duté thump zarezonovalo tichou nocí, když se dvě černá plavidla srazila.
„Fénix!“ štěkla do černoty, zatímco tasila dýku, čekajíce na odpověď. Tou byl jen pokřik v cizím jazyce. Náhle zažehnutý světlomet ji oslepil, puška štěknula, síla kulek ji zvedla z nohou…

Narušitel spadl do vody, hladina za ním se zavřela a tři vojáci přeskočili na plavidlo, čtvrtý ovládajíce světlomet. Jejich kůže byla světlá, oči velké, nos chyběl.
Zvědavě nadzvednuli plachtu a objevili velké stříbrné válce. Šest, podobných si jako vejce vejci. Baterie. Něco takového muselo být okamžitě hlášeno, bohužel však ne uvnitř bezpečnostního pásma. Rušení bylo perfektní až do bodu zlomu. Nikdo, ani obléhatelé, nemohl používat bezdrátovou komunikaci.
„Zahákni to!“ zavolal velitel jednotky na svého muže za světlometem, který už však nebyl jeho muž.

Maya se vynořila na druhé straně lodí, vyšplhala na hlídkovací člun, vplížila se do zad nepřítele a zarazila mu dýku do pravé spodní části zad. Přímo mezi dvě kostnaté destičky kryjící prostor, kde měl jejich druh srdce. Odzbrojila ho a skrytá za kuželem ostrého světla spustila palbu.
Střílet musela opatrně, nemohla si dovolit poškození nákladu. To však neplatilo pro trojici vojáků, kteří opětovali palbu bouří kulek.
Světlo explodovalo na tisíce střepů prakticky okamžitě, desítka kulek zasáhla její tělo a jedna prošla skrz. Jeden z vojáků padl k zemi, druhý se smýknul bokem, aby mu mohl pomoci a dostal přesně mířenou kulku do spánku. Třetímu došly náboje, stejně jako Maye, která už skákala zpět na své plavidlo s dýkou v ruce. Voják se pokusil zvednout ze země druhou pušku, včas mu však došlo, že to nestihne a připravil se k sebeobraně.
Prázdnou zbraň mrštil po Maye, která si loktem zakryla obličej a odrazila ji bokem. Voják hod následoval pěstí a úspěšně zasáhl. Maya ucítila metalickou chuť krve v puse a bodla. Přímo vpřed, půjčujíce si list z knihy šermu. Její pokus byl zmařen vyražením paže v bok. Protivník nezahálel, chytil ozbrojenou ruku, praštil do nervového uzlu a prsty povolily. Nůž vypadl, on jej chytil ve vzduchu a hned bodl proti břichu.
Maya uskočila a zaklonila se. Ostří jí prosvištělo před obličejem, do cesty mužovy ruky dala své předloktí a zastavila prudký pohyb. On dýku v dlani přehodil ostřím dolů a opět bodl, tentokrát na rameno.
V hydrofobním oblečení zela díra, stejně tak ve svalstvu pod ním a Maya uskočila před dalším útokem. Voják ji následoval. Bodal, sekal… nepřestával. Couvala dostatečně dlouho na to, aby našla vzorec v jeho trénovaných pohybech.
Počkala, až opět bodne a vyrazila vpřed. Tři prsty levé ruky mu zarazila kolem obrovské oční bulvy a potlačila. Muž v bolestné křeči šlehnul dýkou několikrát tam a zpátky a Maya musela uskočit. Ozvalo se žaludek zvedající lupnutí a vojákova levá plíce dostala více vzduchu, než bylo záhodno. V jeho hrudníku zela masivní díra. Pár vteřin na to dorazil zvuk dalekého výstřelu. Kdyby měla dostatek energie, mohla by uvažovat nad tím, co se to sakra stalo.
Mrtvolu nechala padnout k palubě a sama se vyvrátila vedle ní. Chemický afektový koktejl opouštěl tepny, oslepující bolest jedoucí na jeho ocasu.
V pravém rameni cítila kulku, která zůstala uvízlá někde v kloubu, levé rameno mělo přeseknuté vazy a na zádech cítila tři pálivé mentolové pruhy. Parchant ji ve smrtelné křeči ještě stihl dostat. Krev plnila její oblek a po obou pažích stékala k dlaním. Z hlavy stáhla kuklu s naivním zadoufáním, že se jí bude lépe dýchat.
Nedýchalo.
Opřela se o jednu z baterií a zvedla se na nohy, nechávajíce krvavou šmouhu na všem čeho se dotkla, kapky jako stopy všude kudy šla. Své plavidlo zahákla za člun, mrtvoly svalila s vypětím všech sil do vody a dopotácela se ke kormidlu. Nahodila motor, příď nasměrovala k městu a pevně se zapřela. Z lékárničky na palubě vytáhla obvazy, to jediné bylo její fyziologii co platné, a postahovala všechny bodné rány, na které dosáhla. Záda pořád krvácela, kulka pořád zadírala namísto chrupavky v kloubu, ale aspoň si koupila čas.
Chlad pracoval, neustále jí padala hlava, ale odhodlaná zůstat při vědomí bojovala. Pobřeží se blížilo a za ním vycházelo slunce. Ještě bylo daleko od vyloupnutí se přes horizont, ale obloha již světlala, stínové věže města kontrastující se světlající oblohou.

VI

Emoce jsou katalyzátorem F-sil. Dobře usměrněný vztek může sloužit jako palivo například pro telekinezi, správně použité vzrušení může pomoct s telepatií. A láska je surfařská jízdenka do cizího mozku. Je to nemoc, která u člověka vytváří touhu změnit se pro jiného a nevědomky tak umožňuje být změněn.
Wes ležel na boku, jeho mladá svalnatá postava jako vytvořená za pomoci CGI byla akcentována hvězdným svitem. Za ním spokojeně oddechovala Kathrine, hrudník přitištěný na jeho holá záda, jednu ruku pod jeho hlavou, druhou na jeho břiše, nohy propletené s těma jeho.
Wesley konečně usnul, Kate se k němu přitáhla ještě blíže a něco mu pošeptala do ucha. Chvíli jen ležel, než jeho víčka vystřelila nahoru a zorničky zaostřily. Vstal z postele, našel plastové holítko a došel ke dveřím vedoucím z cely. Vedle nich odhrnul bokem uvolněné polstrování a odhalil tak hrubě vrtanou díru plnou kovových i plastových otřepů.
Vsunul do ní rukojeť holítka, která na chlup pasovala, a bezmyšlenkovitě ho chytil mezi dlaně. Pohyboval s nimi nahoru a dolů jakoby prosil a pomalu ale jistě začal prohlubovat vývrt.

VII

Město se rozprostíralo na velké ploše, výška budov rostoucí od několikapatrových ve venkovních kvadrantech až po vysoké věže v centru samotném. Temná silueta nedávala najevo žádné poškození z dlouholetého obléhání a v té chvíli vypadalo jako za Mayina mládí. Doby kdy pobíhala po pláních růžové trávy a lesy stříbrných listnáčů vypadaly, že hoří, když se v nich odráželo zapadající slunce.
Rozbořená brána přístavu ji přivítala zpět domů. Mola uvnitř byla otlučená, dolámaná, prakticky neexistující; budovy v desolátním stavu, z některých zbývala jen hromada suti a pokroucených kovových platů; venkovní opevnění strženo, za ním listnatý les, který se vzpamatovával z dávných bitev. Přístav byl prvním sektorem, který padl a o který se nejčastěji bojovalo. Komu patřil teď, těžko hádat. Žádná stopa po lodích obléhatelů však byla dobrým znamením.
Její skomírající vidění zaznamenalo masivní siluetu ne vrcholku jedné z budov, bez pochyb taktické brnění.
„F-… Fe…“ pokoušela se o identifikaci. „Fe…“
Hromová rána se odrazila od pozůstatků zdí… paprsky vycházejícího slunce dopadly na její tvář… kulka prorazila hrudní koš… les zahořel oranžovou…

VIII

Místnost vyložená měkkým polstrováním byla ponořená v šeru. Veškeré vybavení mělo stejnou barvu jako zdi —postel, stůl i podlaha— a vše bylo obalené vrstvou měkkého polštáře. V koutku postele, která stála v rohu cely, seděl v klubíčku stočený muž. Mastné, černé vlasy propletené prvními stříbrnými prameny visely z jeho svěšené hlavy a proplétaly se s neudržovaným plnovousem.
V jeho hlavě teď žila kopie Kathrine Raith a stačil prostý oční kontakt k tomu, aby se dostala ven, aby utekla. O to horší, že pokud chtěla, mohla ovládat jeho tělo. Nikdy se jí nemohl rovnat. Ani před lety, když oba trénovali v Řádové Akademii.
„Pravda,“ zazněl příjemný dívčí hlas, „Pokusit se mě dostat pod kontrolu byla strašná ptákovina.“
Rozhodl se ji ignorovat a neodpověděl. Hlasem ani myšlenkou.

…

[Aiwendill]

Prezila to alebo nie? Tot otazka... dufam, ze hej, ale prihliadnuc k autorovej manii zabijat hlavne postavy sa asi dockam zlej spravy. Inac nadherny pribeh...

[Strýček Forďa]

Říkal, že už ze zabíjení vyrostl... Ale já mu to nežeru... určitě má něco zalubem.

Aiwendill píše:

Prezila to alebo nie? Tot otazka... dufam, ze hej, ale prihliadnuc k autorovej manii zabijat hlavne postavy sa asi dockam zlej spravy. Inac nadherny pribeh...

To by nebyl St0rm aby v každym 1 díle nezabyl alespoň dvě 2-3 postavy.
Že se ale ty zrovna ozýváš s maniiema, ty si za 2-3 díly zmasakroval celej 1 vesmír

[Strýček Forďa]

tss... slabota... já napsal díl, ve kterém jsem instantně zavraždil v podstatě nekonečně lidí... A ten díl brzo vyjde. Tak se nechte překvapit.

vynikající díl

Zajímavé Fe... Fe... a kulka do hrudi

sgcatlantis píše:

To by nebyl St0rm aby v každym 1 díle nezabyl alespoň dvě 2-3 postavy.

To ovšem vůbec není pravda, ohradil se masový vrah.
Možná tak co tři díly...

[Strýček Forďa]

Já bych se k tomu nejraději vyjádřil, ale jelikož jsem v 20. díle nechal bratra zavraždit svojí sestru a svého nejlepšího přítele, spolu s celou posádkou, tak raději pomlčím, začnu předstírat, že tebou opovrhuji a dělat, že já bych se k bezdůvodnému vraždění nikdy neuchýlil.

BTW: Což je mimochodem pravda, protože zničení Columbie ospravedlňuje: "For the Empire!" nebo jak by řekla Sharon Davis: "Ve jménu širšího dobra!"

Jak má, má nejmladší sestra v oblibě Ha Ha Ha. Oba to trochu s vražděním přeháníte, podívejte se na mě

///Edit: Doplnil jsem ti tam hezkou čárku, aby ta věta dávala smysl #pištejakolidi

Forďas

[Strýček Forďa]

No dovol?! Já, že to přeháním? Jen počkej, to ještě nic není...

Wooops spoiler.

Toto je spoiler!!!:

Připrav se na totální ztráty...

St0rm vo svojej najlepšej forme

Oh, děkuji. Děkuji.

S novým fórem jsi chytil nový dech koukám chlape:)

[Strýček Forďa]

na to bych nesázel... dokončí tohle a zase to zabalí...

Holt niekto môže chrliť telenovelu a niekto proste chytí autorský blok a chvíľu trvá, kým to prekoná. Niekto tu prirovnal St0rma k Moffatovi*. Tí z nás, kto sledujú Doktora Who alebo Sherlocka s tým musia súhlasiť. Moffat tiež robí dlhšie pauzy medzi epizódami, tiež nás dosť často nasiera, ale keď niečo vypustí, tak to rozhodne stojí za to a človek sa v duchu modlí, aby v tom pokračoval.



*Pre tých kto to nesledujú: Steven Moffat je showrunner a občasný scenárista seriálov BBC Doctor Who a Sherlock.

Dneska máme díl bez členění římskými číslicemi pro zachování plynulosti děje. Tak ať vás to nepřekvapí, čtenáři mí.

#03 V obležení
Tuhle zatracenou trasu už znal nazpaměť. Heleho, tahle vločka tady ještě včera nebyla! Kopnul do nové závějky na ochozu. První rok alespoň nosil exoskeleton, který prakticky chodil za něj, ale co se šetří energií, mají je jen na venkovním obvodu. Co by za to dal. Sice by si na něj občas někdo vystřelil, ale aspoň by něco narušilo monotónnost obléhání. Nejhorší nebylo, že se je snaží vyhladovět. Kdeže… Na vrcholku veškerého utrpení byla nuda.
Před obležením bylo město propojeno s celou planetou, přístup k libovolným datům, při zažádání předem i z ostatních světů. Měli kina, sporty, herny… Ale to byly doby, kdy také měli AI. Stejně jako mozek v lidském těle spotřebovává nepoměrné množství energie, dalo se říci to samé o umělé inteligenci. Její sub-protokoly naskočily někdy ke konci prvního roku, přehodila všechny klíčové systémy od svého monolitu na manuál a vypnula se. V některých částech města byli k vidění její duchové, limitované asistenční programy. Špatný vtip v porovnání s AI v plné síle.
Ve městě bylo velice omezené množství zábavy nenavázané na umělou inteligenci. Knihy a filmy se staly novou měnou, komplexní deskové hry přebíjely v hodnotě cokoliv. Will dokonce jednou hrál i Avalonský šach. Pořád si pamatoval šachovnici. Šestnáct na šestnáct polí, papírová, otrhaná, nafouknutá z předešlého promočení; přesto ta nejnádhernější věc, kterou kdy viděl. Kdo ví, kde je jí konec, povzdechl si.
S blížícím se východem slunce přicházel i konec jeho směny a s nadějí pozoroval jasnící světlo na východě, jeho sektor se vynořoval ze tmy. Stál uprostřed zdi a předním ležely šestihranné sektory, venkovní opevnění a několik dalších stržených, budovy srovnané se zemí, rozbořené, chátrající; některé zkolabovaly pod nánosy sněhu. Právě tady se nepřítel dostal nejhlouběji. Finální prstenec sektorů kolem centra města však odolal.
Během let byla většina zdí provizorně opravena, ale pro nedostatek materiálů a technického vybavení tak bylo učiněno s nižší technologií a dříve prolomené body zůstávaly slabinou.
Na opevnění, na kterém teď hlídkoval, byly roztříštěny tisíce nepřátel, desetitisíce, přesto stále stálo. Vysoké a hrdé; obité až na kovové pláty, ty ohořelé a pozohýbané… Stále však drželo. Poklona Avalonské vysoké technologii.
Osamělý výstřel dorazil z několika směrů, jak se odrážel mezi budovami centra. Vypadá to, že na druhé straně města měli strážní alespoň nějakou zábavu… První paprsky slunce vystřelily přes obzor, les na úpatí hor na severovýchodě vzplál oranžovou a na schodech pod bránou šlo slyšet kroky. Střídání.
„Aaaah, já to zase prošvihl?“ máchnul Gut rukou k teď již stříbrnému lesu. Will si na oko postěžoval: „Kdybys jednou přišel načas…“
„Jo, jo, jo… Nějaké novinky?“
„Nic. Akorát zvuk výstřelu z druhé strany města.“
„Taky jsem to slyšel… Řekl bych, že to šlo z přístavu.“
„Mno,“ Will zívnul, „ať už to bylo cokoliv, ty to zjistíš dřív než já. Jdu spát.“ A předal svému střídání pistoli a zásobník světlic.
„Dobrou… ráno.“ Popřál Gut a Will se z povinnosti zasmál. Tenhle vtípek slyšel pokaždé, když ho střídali po noční.
Našel cestu dolů ze schodů a napříč náměstím. Z něj vedly dvě cesty, jedna však byla zatarasena mostem, který před lety propojoval dvě věže interního okruhu sektorů. Ten byl spolu s několika dalšími odpálen, když to vypadalo, že oblast padne; osádka jej však udržela a jen trosky teď připomínaly těsné vítězství. Vítězství, které je stálo až příliš.
Starosta Generál Marcel Porter vedl jednotky, které nepříteli vpadly při obléhání do zad. Dorazili na poslední chvíli, nepřítele překvapili, ale i přesto to byl masakr. Obránci ztratili polovinu členů Řádu, mezi nimi i Portera, který neměl na bojišti, technicky vzato, co dělat, ale nedostatek telepatů byl cítit a tak zaujal místo v jednom z pluků.
Na jeho místo nastoupila místostarostka Kayden Davis a Will ji neměl zrovna v lásce, ovšem měl dost rozumu na to, aby otevřeně nezpochybňoval řetězec velení. Navíc pod blokádou. Stejně… Alespoň byla Davis, genetická perfekce u nich byla normou, určitě věděla, co dělá. Na stranu druhou, příjmení měli stejné. On však byl na nejnižších částech genetické sukně.
Došel do centrálního sektoru, věže se drápaly k nebesům a na časnou hodinu bylo docela živo. Vojáci i ‚civilisté‘ pobíhali tam a zpátky, skupinky se o čemsi bavily… Něco se muselo stát, ale ať už to bylo cokoliv, Willovi to bylo jedno. V hlavě viděl jen postel, ticho a klid.
Město v době míru sloužilo jako domov pro milióny lidí a jako továrna, ale rozsáhlá poškození, evakuace a masivní ztráty vedly k redukci populace. Zůstavší žili v centrálním sektoru, nejbezpečnější části města, a relativně neporušených vnějších okruzích. Více lidí na jednom místě znamenalo méně energie potřebné k vytápění budov. Kdyby téměř celé město nepohlcovalo solární energii, byli by umrzli už dávno. Samozřejmě, aby fotovoltaika fungovala, musíte mít slunce… Dnešní čisté nebe bylo spíše výjimkou a na západě se již hromadily mraky.
Minul kotce, v přízemí jednoho z mrakodrapů předal svou pušku zbrojaři, vyklusal po schodech o pár pater výše a nastoupil do výtahu. V něm s ním jel jen jeden další cestující, robustní muž s hladce holenou tváří a umělecky rozcuchanými blond vlasy, kterého pozdravil. „Pane,“ a v odpověď dostal lehké kývnutí.

Plukovník Orian si prohlédl unaveného vojáka, než poznamenal: „Noční hlídka?“
„Ano, pane.“ Přikývl voják, výtah zastavil a on vystoupil, nechávajíce Oriana o samotě. Ten pokračoval mnohem, mnohem výše.
Kabina zpomalila až v posledních patrech a dveře vpustily plukovníka do řídící místnosti celého města. Jako jedna z mála oblastí byla tato zcela funkční. Topografická 3D mapa na velkém stole uprostřed místnosti právě přepisovala sama sebe a namísto města ukazovala jeho okolí, zátoku, pravděpodobnou pozici nepřátelské flotily, Maretovu skálu…
„Plukovníku!“ dožadovala se jeho pozornosti bruneta na druhé straně mapy. Drobná, alespoň na místní poměry, docela solidně tvarovaná, příjemný úsměv… Nejedou byla kvůli svému vzhledu šeptem označena za nízkonákladovou královnu. Ořezaná dokonalost je však stále víc než jen prostá krása.
„S těma pevnýma linkama musíme něco udělat,“ postěžoval si Orian, když k ní došel, „mám to sem vážně dlouhou procházku.“
„Máme kontakt s Impériem.“ Oznámila roztřeseným hlasem, stejně jako všichni ostatní věděla, co to znamená.
„Jak? Jaký?“
„Nad ránem našli v přístavu plavidlo, osádka byla jediná žena. Naše hlídka žádala o identifikaci, ale žádná nepřišla. Bohužel je mrtvá. Podle doktora by však stejně nepřežila, byla zmrzačená. Cesta sem musela být náročná.“
„Proč by posílali jen jednoho vojáka? Víme určitě, že je naše?“
„Podle všeho patří k Bílému Řádu…“
„Doby kdy to vypovídalo něco o loajalitě, jsou dávno pryč…“ povzdychl si plukovník.
„A proto jsem nechala její náklad v přístavu, schovaný před slídily a v bezpečné vzdálenosti od obytných částí.“
„Vážně se musím ptát?“
„Dovezla baterie. Pokud nejsou od našich, může to být jen návnada. Zapojíme je a odpálíme systémy, ale pokud je naše…“
„Ofenzíva,“ nemohl Orian uvěřit tomu, že to říká. „Máme nějakou možnost potvrzení?“
„Uvnitř jejího těla byl nalezen malinkatý kontejner se zprávou, bohužel poškozený. Kontrarozvědka se ji právě pokouší rozluštit. Bez AI to bude trvat.“
„Ať už je to trik, nebo opravdu naši…“
„Blíží se bitva a musíme být připraveni.“ Doplnila ho. „Potřebuju kompletní soupis akceschopného personálu a techniky. Zálohy jsou již v pohotovosti.“
„Jak si přejete.“ Přikývl plukovník a vyrazil pryč, u výtahu se téměř srazil s vojákem v exoskeletonu. Kdysi kompletně bílé brnění bylo několikrát přestavěno, opraveno, přepracováno a přestříkáno podle potřeb mise. Teď neslo matné odstíny břidlicové. Jeho helma zajela pod plátování. „Plukovníku.“ Pozdravil Oriana.
„Plukovníku.“

Muži se minuli a nově příchozí mířil přímo ke Kayden. Se svými dvě stě dvaceti centimetry ji převyšoval o hlavu a půl, ramena jako býk ještě podpořená brněním. Na zádech pušku, u boku meč, na obou stehnech pistole, pod hrudními pláty zastrčeno několik dýk. Drobná Kayden v čestné bílé uniformě vypadala jako dítě.
„Madam.“ Shlédl k ní a z takového úhlu si nemohl nevšimnout jejího výstřihu.
„Musíte mi sem tahat sníh?“ Ukázala na nánosy v záhybech brnění a mokré stopy za ním.
„Byl jsem na cestě k odzbrojení, když se ke mně donesl ten drb.“
„Není to drb.“
„Takže v noci připlul křižník s tisícovkou rytířů a těžkou technikou?“ Uchechtl se plukovník nad tou absurditou a Kayden si promnula spánky: „Vojáci v obležení… Větší drbny jsem v životě neviděla.“ Předala papíry svému podřízenému, který procházel kolem, a pokračovala. „Jeden voják, možná náš. Přivezla baterie, právě to ověřujeme.“
„Takže…“
„Takže budete muset ještě párkrát zopakovat svůj nájezd z dnešní noci, musíme být připraveni. Orian dává dohromady soupis všeho, co máme, vaše exkurzní jednotky by měly udělat to samé.“
„Ano, madam.“ Zasalutoval Porter a vyrazil k odzbrojení.
„Plukovníku, hlášení o dnešní misi chci za hodinu,“ mrknula na hodinky, „Raději za dvě.“
„Jak si přejete, madam.“ Přikývl, když se dveře výtahu zavíraly.
Bitva… Konečně! Tohle posedávání ho už unavovalo. Jistě, jednou za čas spáchali nájezd proti nepříteli, ale protáhnout si jednou za čtvrt roku nohy, to prostě není dost.
Kabina zastavila jen pár pater níže a plukovník mířil k zastřešenému mostu, který třicet pater nad zemí spojoval centrální věž s jejím sousedem. Brnění klepalo s každým krokem o podlahu, za okny zase začínalo sněžit, hustá clona vloček narušena jen poryvy větru mezi výškovými budovami. Prošel kolem kusu plátování, které bylo provizorně navařeno do průstřelu ve zdi. Jeden ze šťastných výstřelů, který se před lety dostal skrz aktivní i pasivní obranné prvky. Tehdy byl jen poručík, ale ztráty, bitvy a válka pohnuly velitelským žebříčkem.
Den, kdy flotila Avalonu ztratila orbitu. Nebe bylo plné letadel v soubojích, na moři několik flotil vedlo svou malou válku a jezero, pláně i hory kolem města byly plné nepřátel. Pluky pěchoty postupovaly vpřed, předvoj se vléval do rozbitých hradeb a těžká technika na obou stranách pálila ze všech hlavní. Městské systémy sestřelovaly každý projektil, každou raketu, kinetické štíty zachytávaly, co aktivní systémy minuly, rušičky pomáhaly. Splašené rakety prudce měnily směr a nejedna našla cíl mezi vlastními vojáky. Město hořelo, město mrznulo, město žilo…
V zadumání si ani neuvědomil, že dorazil k cíli; voják v pozoru na něj koukal a čekal.
„Pohov.“ Mávnul rukou a našel své místo. Postavil se do kruhu, kde by jindy automatický systém vyjel z podlahy, odebral jeho zbraně a celé brnění z něj demontoval, zanechávajíc jen neopren na kterém plátování drželo. Konzervování energie však vyžadovalo manuální odzbrojení. Nastoupila skupinka techniků s pneumatickými přísavkami a dali se do práce.
Dva z plukovníka sundali zbraně a zbytek začal od hlavy. Těžké plátování holení a stehen odskočilo od zbytku brnění a vrstvená ocel kryjící koleno povolila, odkrývajíce kroužkové brnění kryjící všechny klouby. Další na řadě byla sukně visící z obrněného trupu, kryjící slabiny. Několikastupňové plátování trupu, hrudi a zad záviselo jedno na druhém, a když povolilo jedno, odpadly všechny. Technici měli co dělat, aby všechny části pochytali.
Brnění postrádalo krk jako takový. Namísto něj od ramen až po po čelist postupně stoupaly nárameníky, které sice lehce omezovaly hybnost hlavy, ale dokázaly ji bezpečně fixovat v případě velké kinetické síly působící na nositele.
Stáhl ze sebe i flexi-oblek a navlékl svou běžnou, těžce onošenou a i na vzdory obležení stále skvěle udržovanou, uniformu. Dopnul poslední knoflík, kývnutím se rozloučil s týmem techniků a vyšel na chodbu. Měl tak akorát dost času na to, aby se najedl a překontroloval hlášení svých podřízených, než se bude muset hlásit Kayden.
U schodiště jej zastavil poslíček, možná dvacetiletý mladík, a předal mu zapečetěnou zásilku.

S tichou závistí zíral vysoko nad sebe, na plukovníkovu masivní hruď. Ten si balík přebral a pokynul pošťákovi, že může jít.
„Ano, pane.“ Přikývl a zase vyrazil pryč. Bylo mu šestnáct, jedno z dětí Obležení. Nikdy neviděl Město v běžném stavu, neznal nic než to co bylo vidět po obzor, neznal mír. Dítě války.
Vždy snil o tréninku a o Městské Gardě, o službě pod vedením vojáků jako plukovník Porter. O spolupráci s vojáky z Bílého Řádu, smetánkou Avalonské Armády. Přímo voněli mocí a prestiží...
V obležení však nebylo na výběr. Každý dělal, co dostal za úkol, každý pomáhal s provozem Města a jeho udržením v přijatelném stavu. Na jeho trénink nebyl čas, těch pár míst bylo vyhrazeno pro fyzicky pokročilejší a speciálně nadanou mládež. Teď tedy měl za úkol roznášet zásilky po městě. Desítky kilometrů denně po vlastních nohách, alespoň dokud se neseznámil prakticky s celým městem.
Konečně dorazil zpět na úroveň terénu a vyšel ven. Urazil jen pár metrů směrem k bráně do venkovního perimetru, když za ním někdo zatroubil. Otočil se a z ranní mlhy se vynořilo terénní vozidlo s masivními koly, které hučely na popraskaném betonu. Auto zpomalilo, poslíček se chytil bezpečnostní klece a vyhoupnul se na korbu.
„Jak to šlape, Bo?“ Křikl přes motor řidič a ostatní vojáci se zasmáli.
„Stejně jako před měsícem... A měsíc předtím. Ale konečně provizorně opravili most v osmdesátém patře hlavní budovy. Už nemusím kilometr kolem...“
„Tak to máš větší novinky, než my.“ Uklouzla sarkastická poznámka jednomu z vojáků. „Už si ani nepamatuju, kdy jsme byli naposledy v akci...“
„Vážně? Zrovna jsem viděl Portera ve zbrojnici, sotva se vrátil...“
„Porterovy operace jsou pro jinej kádr armády. Obrněná pěchota si řekne o běžného vojcla leda tak když potřebuje žrádlo pro děla.“
Bo by rád bránil plukovníkovu čest, ale jeho zastávka se blížila. Projeli skrz bránu v masivní stěně s otvory ve stropu, nachystal se a v pomalé zatáčce seskočil, klouzajíce po sněhem rozmočeném bahně.
Ucítil neurčitou sílu na svém trupu, která ho zastavila na místě. Zmateně se rozhlédl a našel jejího původce. Téměř dvoumetrová postava v bílém brnění, které bylo až po kolena oplácané bahnem.
Díky, zvedl palec v děkovném gestu.
Vojákova helma se pohnula ve strohém kývnutí a pokračoval v chůzi. Bo ho ještě chvíli pozoroval, než si všiml procházejícího kuchaře a do ruky mu strčil jednu ze zásilek.
Našel vstup do podzemních pater a seběhl po schodech. Těžký, neurčitý zápach a nepříjemná vlhkost naplnila vzduch. Vedlejší efekt města v nouzovém režimu, kotce byly opravdu old-school.
V rozsáhlých výbězích se procházeli, nebo polehávali jedinci werratů. Bo vždycky obdivoval jejich masivní, téměř vlčí, těla. Jeden z nich, metr vysoký samec, líně došel k bariéře a nechal Boa, ať ho podrbe skrz krátkou, jemnou srst. Druhý protlačil svůj dlouhý čumák skrz mříže a žduchnul do chlapcova ramene, že chce taky podrbat. Bo vyhověl.
Obě ruce natažené skrz mříže, zvesela hladil oba werraty a jejich mrštné ocasy, téměř tak dlouhé jako jejich tělo, se vlnily a pohupovaly slastí.
Ve vzdáleném rohu ležela pětice zvířat černých jako noc a jejich srst jakoby s každým nádechem přecházela z černé do bílé a zase zpátky. Jeden z nich vstal, protáhl své tělo jako kočka a pomalu vyrazil k mříži. Byli to jediní werrati, kteří se narodili v obležení. Místní genetická rozmanitost nebyla dostatečná a jen Infy, werrat z maršálova týmu, mohl být připuštěn bez risku. Správce kotců sám říkával, že takovou srst ještě u jiného jedince neviděl…
Kráčející zvíře mířilo přímo k němu, spodní vrstva srsti se tlačila na povrch a ta povrchová pod ní mizela; barva přecházející z černé na bílou jako důsledek. Jeho oči však byly stále stejně vědoucí.
Bylo to, jakoby snad werrat věděl, že tady chlapec nemá být, že má důležitější věci na práci.
Rychle je pustil a šel hledat šéfa kotců. Našel ho jak krmí jednu ze smeček a předal mu zásilku, stále hypnotizován silnými těly werratů.
„Je to jakoby mi viděli až do hlavy.“ Zamumlal, zírajíce do těch ledově modrých očí.
„Jsou extrémně inteligentní…“ poznamenal jejich trenér.
„Já vím.“
„Nemyslím si… Před lety, než začalo obléhání, jsem slyšel pověst, možná jenom drb.“
Bo byl hladový po jakékoliv informaci, čemkoliv co by mu mohlo přiblížit svět před Obležením, svět za obzorem. Sedl si na bednu a muž to vzal jako pozvání k vyprávění.
„Možná sto let zpátky, ještě zá vlády Cheryl, tlačili program Werratů do extrému. Vždycky se hlídaly geny a rodokmeny aby nedošlo k deformacím, ale tohle… Jedna z rodin byla populárnější než ostatní, její potomci preferovaní jednotkami Bílého Řádu, SpecOp… Dokázali neuvěřitelné věci, plánovali dopředu, jednali na vlastní pěst. Byli to plnohodnotní čtyřnozí vojáci.“ Pokýval hlavou a začal urovnávat věci na polici.
„A dál?!“
„Všechno fungovalo, jak mělo, dokud se nerozhodnuli neuposlechnout rozkaz. Alfa z toho ceněného rodu dal povel a všichni werrati přestali bojovat a stáhli se.“
„U… Cože?“ Podíval se nejistě po zvířeti sedícím možná metr od něj.
„Celý pluk pěchoty spoléhal na to, že jim smečka Werratů pokryje pravé křídlo, a oni se stáhli. Jestli to byl strach, nebo poznali, že nemůžou vyhrát… Netuším.“
„To by ale znamenalo, že jsou plně sebeuvědomělí, že jsou inteligentní rasa…“
„Chceš říct: byli. Hned po incidentu byla celá rodinná linie uklizena. Genetický materiál zničen, žijící jedinci utraceni… Vedení si chtělo být jisté, že se nikdy nic takového znovu nestane.“
„Ale vždyť to je genocida!“
„Pověst je, co to je. Nic víc…“
Pevná linka zazvonila a oběma škubnulo, telefony fungovaly jednou za týden.
Trenér werattů zvedl sluchátko provizorního přístroje a chvíli poslouchal. „Ano, pane. Ano, je tady. Právě dorazil.“ Zalhal muž a mrknul na mladíka, který se vděčně usmál. „Ano, pane. Vyřídím.“
Sluchátko z hrubého plastu klepnulo o kovový závěs a muž oznámil: „Máš se stavit dolů k jádru, nějaká speciální zásilka.“
„Jádro? Wow…“
„Dočasně ti udělili oprávnění.“
„Myslím, že musím běžet. Nashle.“ Vstal chlapec a vyrazil pryč.
Bo se vrátil stejnou cestou, kterou přišel a v bráně se musel přilepit ke zdi, aby mohl projet těžkotonážní kamión. U jedné z krajních budov vyběhl do patra a přes most se dostal do druhé, ve které zase vyšel o kus výš. Míjel desítky lidí a armádních jednotek, když se profesionálně proplétal bludištěm města s většinou výtahů mimo provoz a polovinou mostů zničenou.
Trvalo dvacet minut, než se dostal do hlavního svazku věží a nastoupil do výtahu, který s ním zprudka vyrazil dolů. Během chvilek byla kabina pod úrovní země a odhodlaně pokračovala v klesání.
Kabina se poprvé zatřásla, když projela přes bezpečnostní zámky oddělující první podzemní komplex, armádní hangáry. Podruhé pak když vjela do oblasti manufaktur a potřetí, když vstoupila do nejhlubší části komplexu, kde stovky metrů v podzemí—v pevném kamenném základu—leželo jádro AI.
Dveře výtahu se otevřely, do jeho obličeje mířily čtyři energetické pušky.
„Identifikace!“ Štěkl jejich velitel, hlas lehce pozměněn audiosystémem jeho brnění.
„B- Bo!“ Vykoktal chlapec a vojáci spustili zbraně, když zamával identifikační kartičkou.
Jeden z nich ho eskortoval dlouhou temnou chodbou z šedivého kovu, a zatímco čekali u dveří na jejím konci, mohl Bo cítit doléhající masu kamene a zeminy nad svou hlavou, a vibrace z dolů někde hluboko a daleko.
Bezpečnostní vrata se otevřela a Boovy oči téměř opustily své důlky. Krychlová hala s hranou o třech stech metrech ukrývala čtyři masivní černé obelisky, které tiše levitovaly. Všude kolem na zdech a mostech byly další podpůrné systémy. Jádro AI bylo impozantní, vypnuté nebo ne…
Po jednom z mostů právě spěchal muž v bílém plášti, jen mraveneček v porovnání s masivní strukturou. Předal mladíkovi magentovou obálku a se strohým: „Kayden Davis, hned!“ se otočil a zase pospíchal zpátky.

V hlavním svazku věží vystoupal ještě o něco výše a našel konečně opravený most do hlavní budovy. Rychle do ní přeběhl, studený vítr svištící skrze snýtované plechy, a skočil do posledního výtahu. Ten jej vyvezl až k vrcholku věže, do posledních užitkových pater.
Velín byl neobvykle živý. Každou chvíli se otevíraly dveře na jedné nebo druhé straně a ven i dovnitř chodili další a další lidé. Stovky jich pracovaly u terminálů všude kolem, ventilační jednotky skřípěly na plné obrátky a nesrozumitelné hlasy ze všech stran vytvářely neustávající hukot. Lokální poslíčci křižovali prostor tam a zpět s náručemi plnými papírů a zajišťovali, aby všechna oddělení byla srozuměna s novými operacemi a Bo musel dávat pozor, aby jednoho z nich nesestřelil, když proklusával chaosem.
Schody ho vyvedly o dvě otevřená patra výše a až ke dveřím od bytu náležícího Generál-starostovi, z jehož jednosměrných oken šlo vidět dolů na velín.
Zaklepal na masivní kovové dveře a chvíli počkal. Hromada kovu se odsunula bokem, ozvalo se: „Pojď dál,“ a Kayden, otočená zády, mířila do nitra bytu. Bo si byl vcelku jistý, že očekávala někoho jiného.
Jako nápověda nesloužilo pouze tykání, kdeže... Ale hlavně fakt, že byla jen ve spodním prádle. Jeho oči automaticky sjely k nižším partiím obalených v jednoduchých kalhotkách broskvové barvy a chlapec zapomněl mrkat. Na obou pažích měla složitá tetování od ramen až po konečky prstů, vypadaly jako zaoblené tištěné obvody.
„Aaaammm... Madam?“ Vytlačil ze svého náhle suchého krku.
Otočila se za neznámým hlasem a jeho kontrola nad očima se konečně vrátila.
Dívej se jí do očí! Dívej se jí do očí!
Šla zpátky, a bylo vidět, že přemýšlí. „Bo, že ano?“
„Ano, madam. Mám pro vás zásilku z Jádra.“ Natáhl ruku s obálkou.
Kayden došla na dosah, zastavila a převzala ji.
Dívej se jí do očí!

Rychle přejela řádky očima a pro jistotu ještě podruhé. Ze stolku u dveří vzala propisku ležící hned vedle příruční zbraně a pod originální zprávu dopsala pár řádků.
„Předej to plukovníkovi Orianovi. Odchod.“
Chlapcovo pravé víčko začínalo těkat, když se otáčel k odchodu a Kayden se pousmála, než za ním zavřela dveře.
Jednadvacet dní... Avalon si přijde pro své zapomenuté jehňátko. Konečně!
Další zaklepání na sebe nenechalo dlouho čekat. Otevřela dveře a se zvrhlým úsměvem přivítala plukovníka Portera.
„Ooo, tenhle výraz mám rád.“ Uchechtl se.
„Není čas.“ Chytila ho za rozkrok a potáhla dovnitř. „Avalon, jednadvacet dní.“
„Konečně!“
„Mě to vykládej…“ vydechla, žduchla ho do hlubokého křesla a hupnula mu do klína, nohy svěšené přes levou opěrku. Nechala jeho ruku sjet dolů mezi stehna a rozkázala: „Hlášení.“
„Pod mým velením byl, dvanáctým praporem pěchoty a druhou rotou obrněné pěchoty, proveden úspěšný nájezd proti nepřátelskému konvoji.“ Ucítila jeho rty na krku a kroužící ruku ve slabinách.
„Železnice byla velice dobře chráněná, ale…“ z ničeho nic v sobě ucítila prst, „překvapili jsme je.“

Nízká kopcovina sto kilometrů od města ve svém srdci ukrývala jednu z masivních železnic, které před pádem postavil Avalon. Čtyři hluboké, kovové kanály se čtyřicetimetrovým rozestupem, každý deset metrů v průměru.
Tři sta pěšáků se pod přikrývkou noci přesunulo skrz stříbrné, zasněžené lesy až k nepřátelským liniím. Bouře právě ustávala, blesky a hřmění ustoupily nad mořskou hladinu, ale sníh stále padal v hustých závěsech běloby. Rozdělení do úderných týmů po deseti členech byli nachystaní za popadanými stromy, ukrytí za sněhovými jazyky, a čekali na návrat skautů.
Na větru přiletěla ozvěna osamoceného výstřelu a jediný voják v exoskeletonu se postavil, aby umožnil vizoru obohacené reality lepší výhled. Infra snímky linie před nimi ukazovaly jeden z průzkumných týmů v něčem co, přes sněhové rušení, vypadalo jako boj tělo na tělo.
Major Cooper zaklel, zvedl nataženou paži vzhůru a stiskl spoušť. Červená světlice vyletěla nad stromy a chvíli to vypadalo, že stříbřité listy lesa hoří. Co by dal za jednoho z Corenových skautů… ti ale hlídali perimetr města.
Vojáci strhnuli hrubé rukavice, nechávajíce jen tenounké termální vrstvy na prstech, aby mohli střílet a vyrazili vpřed. Stíny maskované v odstínech břidlice se míhaly mezi stromy a mířily přímo do kopce, automatické pušky připravené. V jejich čele běžel —sprintoval— major, jeho brnění obstarávajíce většinu práce.
Jako první dorazil k vrcholku, prorazil vysokou závěj, oblak prašanu schovávajíce jeho smrtící siluetu, a zalícil. Každému z nepřátel poslal jeden plasmový výboj ze své čtyřhlavňové pušky, standardu obrněné pěchoty, a otočil se. Jeho jednotky byly jen desítky metrů od něj. Na druhé straně kopce zářila železnice a do svahu proti nim stoupal nepřátelský kontingent.
„Zakopat, odolat!“ Zařval, jeho hlas zesílen brněním, „Těžké kulomety tam a tam!“ Vojáci se začínali rozmisťovat, skákali šipky do sněhu a okamžitě pálili ze svých projektilových zbraní na postupujícího nepřítele. Paprsky dopadaly všude kolem nich, proměňovaly sníh na páru a ta hned zase mrzla v křehkých útvarech.
„Jedna až tři semnou!“ Ukázal Cooper na provizorní opevnění po jeho levé ruce, které se právě probouzelo.
V poklusu proti pevnůstce nechal pušku svěšenou u boku a zvedl obě paže, právě v čas. Dva pevné automatické kanóny zahájily palbu a první projektily stihly vypařit sníh jen metry od něj, než zvedl bariéru. Téměř neviditelná bublina vyrazila od něj přímo vpřed, shrnujíce padající sníh a na pár vteřin vypadala jako třpytivá záclona z diamantů. První zásah však všechen sníh shodil násilným otřesem.
Pěchota dohnala svého majora a využívajíce okrajů bariéry ke krytí, ostřelovali nepřátelské pozice. Jeden tým v jeho zádech rozbil minometnou pozici a zahájil palbu. Tři metaly nálože do řad nepřítele pod kopcem a jeden podporoval Cooperovo snažení. Granát dopadl na levý roh ležení a rozbil jak zbraň, tak opevnění samotné.
Nejbližší tým vyrazil vpřed a druhá pozice je okamžitě zaměřila. Hustá palba rudých šmouh utrhnula jednomu nohu, a když padal, zakopl o něj druhý, přistávajíce obličejem přímo do dalšího výboje. Major využil odvedení pozornosti, spustil bariéru a zvedl svou pušku. Jednoduchý povel z brnění ji přepnul do plně automatického módu a do čtverce sestavené hlavně teď po směru hodinových ručiček sypaly jeden výboj za druhým v takové hustotě, že šlo stěží poznat, že se nejedná o jeden paprsek. Spousta z nich šla příliš ze široka a neškodně se rozprskla na předním ležení. Z té části, která zasáhla okno, mělo pár projektilů štěstí. Jeden nebo dva výboje trefily cívky těžké zbraně, poslaly vlnu surové energie zpět k bateriím a jejich přetížení na sebe nenechalo dlouho čekat; levý roh pevnůstky byl proměněn na trosky bílou koulí energie, oslepující paprsky bodající do tmy.
Zbývajících osm mužů doběhlo k pravé díře v opevnění, protivník vykukujíce na poslední chvíli, pouště stisknuty dřív než zamířili. Projektily se zakously do řad Avalonských jednotek a tým do posledního padl, barvíce čerstvý sníh hustou karmínovou.
Cooper nechal zásobník vypadnout do prašanu, kouř utíkající ze slotu, a zarazil druhý, pokřikujíce: „Vpřed! Vpřed!“
Oba týmy postupovaly vpřed, střídajíce se v krycí palbě. Vedle nich kráčel jejich major, připraven zastavit možnou příchozí palbu z levé strany. Výboj protivníkovy pušky vyletěl proti jeho hlavě a interní systémy pro predikci zásahů okamžitě zamknuly krční pláty, poslaly signál pro ztužení materiálu v oblasti zásahu a dočasně ztmavily hledí, aby zabránily oslepnutí. To vše v tisícině vteřiny, než výstřel dopadl.
Cooper zavrávoral a setřepal nečekaný šok, jeho hledí teď neslo světlounkou pavučinku prasklin jako památku.
Spolu s jedním týmem dorazili k železobetonové zdi a zády o ni opřeni, přebíjeli. Major vytasil meč s jednostranným ostřím pravačkou a levou vytáhl energetickou pistoli. „Nasadit bajonety.“ Rozkázal a vedl útok přes hromadu suti, která ještě před půl hodinou byla zdí.
Jeho vojáci proudili do nitra budovy, zatímco on po troskách stoupal nahoru a dostal se na střechu pevnůstky, aby získal přehled. Linie vojáků i přes ztráty držela pozici, ležení, na kterém stál, právě podléhalo a od železnice teď do kopce stoupaly čtyřkolky s těžkými kulomety na korbě a několik lehkých tanků, jejichž výfukové plyny špinily křišťálový vzduch po skomírajícím přívalu sněhu.
Přes zeď přímo pod ním proletěla polovina těla zanechávajíc stopu tekutých vnitřností. Jeho vojáci okamžitě opřeli nový těžký kulomet o ležení a podpořili své kolegy. Většina vlakové eskorty řítící se proti nim…

„To nezní jako příliš povedená operace,“ zasténala tiše a nechala se zvednout, hladíce jeho vykreslenou hruď.
Plukovník ji ohnul přes opěrátko křesla. „Protože jsme je vzali zezadu.“

Vlak se blížil, obrovská pohyblivá konstrukce se stovkami světel teď v dálce vypadala jako stonožka, paprsky světlometů místo nohou. Pětasedmdesát vojáků obrněné pěchoty stálo v remízku pod vrcholkem kopce na druhé straně železnice a čekalo na povel.
Na protilehlém kopci mohli jasně vidět pěchotu v boji a tanky stoupající do kopce, malé ležení právě padlo. Malá postavička seskočila z jeho střechy a urychleně se přesouvala k obranné linii, posílajíce pár telekinetických vln proti stoupající technice. Jedna z nich zasáhla čtyřkolku, utrhnula těžkou zbraň a poslala krvavé, rozlámané klubíčko končetin a žeber z korby.
Tanky zahájily palbu do linie Avalonské pěchoty… Čtyři ostřelovači čekali na plukovníkův povel; ten však stále nepřicházel.
Trvalo dlouhé minuty, než se vlak dostal necelý kilometr od místa přepadu. Tanky mezitím projely skrz Avalonskou linii a vojáci teď bojovali na obě strany, jeden tank znehybněný a druhý v plamenech.
V rušivém poli okolo města fungovala jen jedna forma komunikace —krátkodosahová telepatie— a přes tu právě přišel povel: „Útok.“
Rota vojáků se rozběhla z kopce, exoskeletony zajišťujíce rychlost, o které se normálnímu člověku nemohlo na zasněženém svahu ani snít. Ostřelovači zakopaní na různých místech kopce otevřeli palbu; tři pálili na protější kopec, čtvrtý odměřoval vzdálenost k vlakové soupravě řítící se proti nim.
V plném běhu ostřelovali těch pár vojáků, kteří zůstali na stráži u kolejí a jeden z tanků si jich všiml, posílajíce výbušné projektily do jejich řad. Hlína a sníh pršely na jejich obrněná těla, kamínky zvonily o kov… Nikdo nezastavoval.
V čele běžel Porter s jedním ze svých podřízených, úmyslně s více než stometrovým náskokem. Dorazili ke kolejím zrovna v čas, když se těsně před vlakem kolejnice aktivovaly. Kanály lehce svítily a bzukot elektromagnetické energie sílil. Oba vojáci zastavili na hraně a švihli pažemi. Proudy elektrické energie šlehaly z jejich končetin a trhaly koleje na kusy. Zubaté výboje se štěpily na stovky menších a některé z nich reagovaly s bouří nabitou atmosférou a teď k řídnoucím mrakům létaly občasné blesky. Železniční systém se přetížil a selhal.
V ten samý okamžik poslal pečlivě odměřený výboj a z lokomotivy vlaku sestřelil velitele operace. Souprava ztratila podpůrnou sílu železnice a spadla. Bezpečnostní kola, která sloužila k zastavení ve stanici, byla rychlostí a sílou pádu rozdrcena a celá čtyřicet metrů široká a půl kilometru dlouhá souprava drtila kanály pod sebou a hrnula železobeton před sebou.
Dobitý behemot zastavil přímo před Porterem, rota obrněné pěchoty se prohnala kolem, naskákala na první vagón a mezi naloženými kamiony a armádní technikou vedli boj s vojáky, kteří bránili vlak samotný. Zatímco většina obrněné pěchoty zůstala zaseknutá v přestřelkách, asi desítka dokázala prosprintovat skrz a teď se hnala do kopce na druhé straně ve snaze podpořit pěchotu.
Jeden z nich byl zasažen výstřelem z tankového děla a sražen k zemi, plátování otočeno dovnitř, krev hromadící se v prohlubních. Další dva doběhli čtyřkolku, jeden skákajíce na korbu, druhý do kabiny. V bleskovém boji muže proti muži zlikvidovali původní obsluhu a otočili těžkou zbraň proti jejím původním vlastníkům. Řidič vedl terénní vozidlo v hrubém smyku po rozježděném, bahnitém sněhu a střelec stihl namlít tucet nepřátelských vojáků, než je zasáhl výstřel z tanku a čtyřkolka se rozletěla na kusy.
V Cooperově hledí se odrážela ohnivá exploze a obrovská hořící pneumatika proletěla kolem. Tak tak se stihl zohnout a po narovnání na poslední chvíli zvednul kinetickou bariéru. Tankový projektil na ní explodoval, ale následující tlak a žár nevydržela a prasknula jako mýdlová bublina, propouštějíce majora pohlcující inferno.

Na vlakové soupravě pokračovala čistka strážných, obrněná pěchota postupovala neohroženě vpřed. Plukovník překontroloval situaci a čas, než rozkázal ústup. Jen pár vojáků v exoskeletonech drželo pozice a potlačovali nepřítele konstantní palbou, zatímco se zbytek stáhl a pomohl vyčistit poslední kapsy odporu na svahu.
Plukovník osobně našel Coopera vyvráceného ve sněhu. Z jeho ohořelého brnění se kouřilo, ale žil. Porter mu pomohl na nohy a společnými silami se vrhnuli na poslední tank, který stále jako šílený kroužil kolem a střílel po všem, co se hýbalo.
Plukovník vyslal další elektrický výboj přímo proti tanku a dočasně jej zastavil přetížením systémů. Dost času na to, aby Cooper doběhl až k němu, vyskočil na něj a do hlavně mrštil granát. Okamžitě seskočil dolů, její ústí ucpal kinetickou bariérou a exploze šla na jedinou stranu, kam mohla, a zcela roztrhala interiér plátované bestie, otevírajíce ji jako ořech.
Vojáci obou jednotek vyšplhali na vlak, poshazovali nákladní rampy a začali sjíždět jak s kamiony plnými zboží tak s armádní technikou. Desítky strojů byly úspěšně ukradeny, ranění naloženi a jednotka, která držela protivníka na uzdě, svižně ustoupila. Naskákali na korby, a v provizorním konvoji zmizeli směr Město. Než se nejbližší letadlová základna dozví o nájezdu, budou již dávno v bezpečí...

„Soupis zásob budete mít na stole během zítřka...“ Oznámil, když ji otočil a mohla cítit jeho masivní ruce, jak ji bez námahy zvedají.
„Vynikající práce, plukovníku.“ Pochválila ho a dosedla obkročmo na jeho kyčle.
Opřel ji zády o okno a Kayden přivřela oči v očekávání, nic se však nestalo. Zase je otevřela a mohla vidět plukovníkův kamenný pohled mířící někam za ni, ven. Osamocená bílá světlice žhnula se zuřivostí miniaturní supernovy a stoupala do kilometrové výšiny, nechávajíce za sebou spirálu kouře v absolutním bezvětří. Bezpřítomně ji spustil zpátky na zem a oba napadlo to samé, možná je to jen porucha vybavení.
Druhá, třetí, čtvrtá... Dva tucty světlic rostoucích ze vzdálených předměstí na sebe nenechaly dlouho čekat.
Než si Porter vůbec uvědomil co se děje, měla na sobě naostro nataženou sukni, zapínala kabátek uniformy a vybíhala do velína.
„Jsme pod útokem!“ křiknula a vzdálená exploze podtrhnula její slova.

[Strýček Forďa]

Bože ty jsi strašný egoista... Porter

vynikající díl

Nebylo to šptné, ale boj o vláček se i líbil

Ony tyhle tři díly byly celé takový prolog, za ideálních podmínek by to byl jeden díl. Ale to by taky znamenalo přes třiatřicet stránek textu... Teď už přestaneme skákat nové oblasti a jde se hrubě do toho.

[Strýček Forďa]

Konečně... Už jsem se bál, že jsi spadl zpátky na redakční úroveň Phoenixe, i když ten měl alespoň mezi-Kapitolovou návaznost, ty tři díly byly sice zajímavě napsaný, nicméně neustálá, občas až zbytečná, přítomnost smrti, působila nežádoucím a občas až rušivým dojmem. Celé to zatím na mě působilo jako průměrná epizodovka na úrovni béčkového sci-fi seriálu, kde neustále skáčou v lokaci i ději a díly, jenž na sebe nenavazují a kde děj je epizodní.