SG: Naděje umírá poslední

myslím, že k tomu už není co dodávat, moc pěkná část

zizi: jj, to mně taky, úplně to živě vidím, Haliyah se stává mou oblíbenou postavou (hned po Rodneym samozřejmě)

[Klenotka]

Tak, zcela kratičká část. Výbuchy nečekejte, spíš "výbuchy" emocí. I když myslím, že tady se o výbuších mluvit nedá, to se mi asi nikdy nepovede. Samozřejmě to není jenom prázdné tlachání. Jenom mě zase nebudete mít rádi

Ronon ležel na posteli a uvnitř jeho hlavy burácela sopka. Nikdy, nikdy tyhle lidi nepochopí. Když už si myslel, že začíná téhle jejich bláznivé hierarchii rozumět, tak se zase stane něco takového a jemu zůstane jenom vztek. Když zazvonil u jeho dveří zvonek, poprvé ho vůbec nezaznamenal. Podruhé ho ignoroval. Ale když se ozval i potřetí, tak to ignorovat nemohl. Ať už stál za dveřmi kdokoliv, byl neodbytný a věděl, že je uvnitř. Zvedl se tedy z postele, došel ke dveřím a vztekle praštil rukou do ovládání dveří, až se krystalové ovládání rozletělo na kousky.
„Co chceš?“ Vyštěkl na ní Sateďan bez pozdravu. Zíral na zbytky ovládacího panelu a došlo mu, že bude muset někoho zavolat, aby to opravil. Sakra. Pořád ještě ho přepadaly návaly vzteku a to už doufal, že se to tady, kde byl relativně v bezpečí, odnaučil. Ale neustálé ohrožení lidí okolo něj, pro jeho sebeovládání znamenalo zkoušku, v níž pravidelně selhával. A nikdy ho nenapadlo, že se takhle bude vztekat i kvůli tomu otravnému vědci, který se mu, ani nevěděl jak, dokázal dostat pod kůži. A teď před ním zmateně stála jedna z těch tří, kteří mu byli nejbližší. Dokonce by řekl, že Teyla jediná mu viděla až do duše. Asi proto, že byli oba hodně stejní.
„Chci si promluvit.“ Odpověděla mu Athosianka po chvíli váhání. Jasně, promluvit, mělo ho to napadnout. Tady se vůbec hodně mluvilo a nic nedělalo. Ale Teyla na něj upírala jeden z těch svých pohledů, kterým viděla snad až do duše. Téměř nevědomky ustoupil a ona opatrně vešla, šlapajíc přitom po rozbitém ovládání. Dveře ale zůstaly otevřené, zbytek ovládání nereagoval a Ronon tiše zaklel. Teyla se už trochu rozpačitě rozhlížela kolem. Ronon měl velký pokoj, hodně připomínal ten, co měla doktorka Hightmeyerová. Teyla mu mohla jenom závidět balkón, který ona neměla a jenž byl jenom u několika pokojů ve městě. Na ten teď zírala, a pozorovala přes něj vlny oceánu, který byl klidný a temně modrý a dodával jí trochu jistoty. S Rononem si byli blízcí, ale tenhle muž měl problém mluvit s kýmkoliv a i když ona byla tak trochu nejblíže k tomu, aby z něj dostala víc než jenom dvě slova, pořád ještě narážela na tvrdý krunýř jeho nepřístupnosti. Stála tam, Ronon kus od ní a ona věděla, že čeká, až začne, protože jemu se do hovoru rozhodně nechtělo.
„Viděla jsem, jak jsi naštvaný. Napadlo mě, jestli by sis třeba o tom nechtěl promluvit.“ Začala nesměle.
„Není o čem mluvit. Víš, v čem je problém. Nechci tady prostě jen tak sedět a nic nedělat. To není můj styl a ty to víš, to je celé.“ Vztekle se posadil na židli, která trochu zapraskala, jak na ní dopadla váha vzteklého Sateďana. Teyla se ale nikam nechystala a sedla si naproti němu a dlouho se na něj dívala. Měla spoustu času a trpělivosti. Ronon její pronikavý pohled nevydržel a začal přecházet po místnosti. Zvenku občas zahlédl hlavu kolemjdoucího. Dveře byly dokořán a vidět pokoj Ronona byla určitě skvělá historka pro pobavení přátel. Ale to mu bylo jedno. Stejně nic neměl. Na Atlantis přišel jenom s tím, co měl na sobě. Jednoduchost místnosti tomu taky odpovídala. Přes gauč byl přehozený jeho plášť. Na stole měl počítač, který skoro nepoužíval a v jedné z jeho dvou židlí seděla návštěva, známá jako Teyla, neodbytná a tvrdohlavá Athosianka, která se nehýbala a jenom sledovala Ronona očima.
„Nerozumím tomu. Víme, kde McKay je. Víme, že je naživu. Tak na co čekat? Jeden by si myslel, že to stačí k naplánování záchranné akce. Ale po týdnech hledání důkazů, které máme, to prostě najednou vzdají. Jak může někdo ze Země říkat lidem tady, co mají dělat? U nás se nic takového nemohlo stát. Pokud byl někdo zajat a my věděli, kde je, šli jsme tam. Nikdy bychom neváhali.“ Ronon mluvil spíš ke zdi než k Teyle. Bylo to tak jednodušší než se dívat mladé ženě do očí.
„Já jsem si zpočátku musela taky zvyknout. Nerozuměla jsem jejich zvykům. Navíc, když jsme byli první rok úplně odříznutí. Pak sem najednou přišel bránou veledůležitý plukovník, Elizabeth úplně odstrčil, napouštěl ji ani k jednáním a až Johnovo neústupné chování ho donutilo změnit názor. Tu hádku, co jsme viděli dnes, není nic proti sporům, které mívali. John často úplně obcházel rozkazy a dělal si věci po svém. Trvalo dlouho, než našli kompromis. Proto je teď, hlavně pro Elizabeth, těžké najít rovnováhu a udržet loajalitu ke svým nadřízeným na Zemi a podřízeným tady ve městě. Těžko se to vysvětluje.“
„Takže se mi snažíš říct, že je to v pořádku? Myslel jsem, že zrovna Sheppard pořád říká, že svoje lidi neopouští.“ Tentokrát se na Teylu podíval a jen její klidný pohled ho donutil úplně nevybuchnout.
„Neříkám, že je to v pořádku. Přece si plukovníka za tu dobu poznal. Nevzdá to. Jenom musí najít způsob, jak zachránit Rodneyho bez pomoci zvenku. Jsme zvyklí fungovat nezávisle. To, že nám teď zrovna někdo říká, co máme dělat, na tom nic nemění. Nezakázali nám ho zachránit, jenom nám nedali k dispozici Daedalus.“ Ronon se na Teylu překvapeně podíval. Tohle ho nenapadlo.
„Jak jsi na to přišla?“ Teyla se nad jeho otázkou šibalsky pousmála.
„Obědy s Elizabeth. Musí umět kličkovat mezi armádou a civilním velením. Umí číst mezi řádky, poznat co může udělat a co naopak nesmí. V tomhle je ona ta nejlepší. A já se to částečně učím od ní. Ale nedá se to tak úplně naučit. Poznat to, je víc o instinktu a schopnostech diplomacie než o nějakém prostém učení se frází. Já jsem zatím ve fázi, kdy to poznám, ale neuměla bych vést jednání.“ Ronon teď přemítal nad tím, co jim doktorka řekla a opravdu jim nezakázala záchranu. Řekla přesně to, co teď Teyla. Nemají Daedalus a Rodney je pohřešovaný. Nic víc, nic míň. Udiveně nad tím kroutil hlavou. Vždycky byl voják, nikdy diplomat. Přemýšlení nad tím ho částečně uklidnilo a Teyla to poznala.
„Dej Johnovi šanci. Zkus s ním probrat nějaký plán, navrhni něco. Určitě na něco přijdeme. Společně. A pak si pro Rodneyho dojdeme.“ Poslední větu řekla téměř bojovně. Stiskla Rononovi ruku, usmála se a vydala se ke dveřím.
„Na tohle by sis měl někoho zavolat.“ Dodala při pohledu na rozbité ovládání a s posledním přátelským mrknutím odešla.


Haliyah po očku sledovala stráže. Dva muži ji doprovodili do Zainovy laboratoře, kde teď čekala, až se Anthosův pobočník objeví. Nemusela čekat dlouho. Vysoký, bledý muž jí viděl hned ode dveří, ale nijak nedal najevo, že by jí rád viděl či naopak. Nikdy nedával najevo, co si skutečně myslel. Haliyah ho znala celý svůj život a přesto byl pro ní pořád záhadou.
„Zase chceš nějaké bylinky pro toho svého McKaye?“ Zeptal se Zain, aniž by se na ní podíval. V jeho hlase zněl výsměch, ale Haliyah dokázala poznat upřímnost. Většina lidí, včetně Zaina a jejího otce, byli na její schopnosti zvyklí a uměli se bránit. Hodně z nich sloužilo v domě ještě v dobách, kdy žila její matka a naučili se ovládat svoje emoce a myšlenky, aby se nedaly snadno přečíst. Ale žádný obyčejný člověk to nedokázal dělat pořád a nepřetržitě a Zain právě dívce nevědomky oznámil, že svůj sarkasmus nemyslí vážně. Haliyah to trochu zarazilo, ale vlastně by neměla být překvapená. Být neustále v přítomnosti Anthose mělo vliv na každého a takový člověk se musel naučit ostrým slovům. Ale slova a myšlenky byly dvě různé věci a Haliyah to věděla lépe než kdo jiný. Nahlas ale neřekla nic.
„Potřebuji něco na jeho zranění. Kopl jsi ho jednou, ale dost nešťastně. Narazil jsi mu žebra a bolí ho to. Ty prášky odmítá brát. Nedivím se mu, taky bych si nevzala nic, co pochází od Anthose.“ Její pohrdlivý tón donutil Zaina zvednout hlavu a když se jeho pohled srazil s pohledem Haliyah, nedokázala odvrátit útok pocitů, které se na ní náhle vyvalily. Od Zaina nikdy nic takového nezažila. Obvykle byl chladný jako kámen a spíš se lidí stranil. To platilo i pro ní. Ale teď už věděla proč. Jestli tady její matka obcházela jako přízrak a vnucovala lidem svou vůli, tak nebylo divu, že v ní vidí jenom zmenšenou verzi Kiary. Ale Rodney jí naučil vidět věci jinak. Vyprávěl jí o jiných světech, o své planetě i městě Předků. Během několika týdnů přešla od bezmezného obdivu k otci ke spalující nenávisti. To byl skok a Zain ani ostatní si toho zřejmě nestihli všimnout. Proto ten překvapený pohled?
„Rychle jsi změnila na svého otce názor. Není to uctivé.“ Zain to řekl velmi automaticky a náhle zase bez zájmu. Opět byl ten chladný a nezúčastněný pobočník.
„Mám právo na změnu názoru. A už to není můj otec.“ Čekala, až jí Zain připraví bylinky, které používala na léčivý čaj.
„Tohle listí mu pomůže, aby se ty rány rychle zahojily.“ Přidal je do pytlíku k ostatním a podával je dívce.
„Jak můžu vědět, že to není nějaký jed?“ Podezřívavě otevřela pytlík, ale bylinky tam byly naházené a spojené v jeden velký chumel.
„Copak jsem ti až dosud nedával normální léčivé byliny? A pak, je tam v tom i pár chemických příměsí, které by jakýkoliv jed zničily. Můj vynález.“ Trochu hrdě se usmál, ale ten úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil.
„Až dosud ano, ale situace se značně změnila.“ Při tom se otočila na stráž, aby naznačila, co tím přesně myslela. Zain se náhle pohnul a dva vojáky poslal ven, a zavřel dveře.
„Proč jsi to udělal?“ Zeptala se zmateně a vyděšeně Haliyah a poplašeně couvla.
„Jen tak. Vadí mi, když je tady u mě moc lidí. Mám rád svoje soukromí.“ Začal se věnovat míchání nějakého láku. Místností se šířil nepříjemný zápach. Dívka čekala, jestli jí Zain třeba něco neřekne, ale nezdálo se, že by jí vnímal a tak popadla jenom pytlík s bylinkami a vydala se ke dveřím.
„Řekni mi, Haliyah, zkoušela jsi někdy ovládat něčí mysl? Tak, jako to dělala tvá matka?“ Náhle k ní divoce skočil a s plamínky v očích se na ní ze své výšky díval. Haliyah překvapením uskočila, křečovitě svírala pytlík s bylinkami a vyděšeně se ptala sama sebe, proč ho to zajímá.
„Nezkoušela. Ani nevím, jestli bych to dokázala. A nechci to dělat. To bylo jediné, co jsem Anthosovi odmítala. Nechci ovládat něčí mysl. Je to špatné. A já nejsem Kiara.“ Vzpurně se podívala na Zaina, tyčícího se jako věž nad ní. Ten se usmál tím nevyzpytatelným úsměvem a nasadil velmi neobvyklý výraz. Pomalu se vrátil ke míchání a mluvil si jakoby pro sebe.
„Kiara dokázala úžasné věci. Jistě, lidi se jí báli. Ale viděl jsem, jak ovládala mysl vojáka, který na její povel udělal úplně všechno. Myslím, že by ochotně skočil i z okna, kdyby mu to poručila. Ale ono stačí, kdyby takový voják jenom otevřel pár dveří…“ Míchal dál a Haliyah na něj chvíli civěla. Když už si byla jistá, že od něj víc neuslyší, vyšla ven. Dva vojáci se okamžitě pustili za ní. Přemýšlela, proč to Zain říkal. Na něco takového nebyla dost silná a schopná. Mohla číst myšlenky, vnímavé mysli je i vysílat. Dokázala částečně manipulovat s pocity, sem tam vetřít myšlenku, ale plně kontrolovat? To by nezvládla a ani to nechtěla. Ta představa se jí hnusila. A přesto, když nesla bylinky do kuchyně a kuchařka jí je ochotně začala připravovat do podoby čaje a vařit jídlo pro McKaye, zkusmo se podívala po stráži. Věděla, že kdyby se pokusila o útěk, mají povoleno ji všemi prostředky zastavit. Byla to elita, která Anthose poslechla na slovo a nikdy nepochybovala o jeho rozkazech. Zabít malou holku by pro ně nebyl problém. Ale nemohla to udělat, ani kdyby chtěla. A chtít, to je ta podstatná část. Bez toho se nedá cokoliv udělat. A jak sledovala kuchařku, připravující večeři, začala přemýšlet ještě dál. Proč by jí Zain něco takového říkal? Řekl to snad jen tak? Prostě to byla další věc, která ho dělala tak záhadným a divným. Ale zcela vědomě jí tak musel přivést na nápad a možná na jediný způsob, jak se odtud mohla s Rodneym dostat. Otázka byla, jestli se ona odváží ho provést. Nechtěla o tom McKayovi říkat a vzbuzovat v něm naděje. Představa ovládání kohokoliv se jí příčila. A taky to bylo nesmírně obtížné. Už jenom na prostou manipulaci potřebovala spoustu energie. Navíc, tady nešlo o jednu mysl, ale o dvě. A možná víc, kdyby cestou narazili na problémy. Nevědomky zaťala ruce v pěst. Mohlo to jít a přesto, bez její vlastní vůle to provést, se to udělat nedalo. A proč jí to, do háje, navrhl zrovna Zain?
Její mysl pokračovala v přemýšlení, zatímco dva vojáci stáli nehnutě za ní a kuchařka se zpěvem pobíhala kolem sporáku. Nad městem se začalo stmívat a další den jejich smutné existence končil. Haliyah ale byla připravená vstát do nového dne s plánem útěku.
A když pak donesla čaj a večeři do Rodneyho pokoje, který překvapivě pokojně spal a jí si ani nevšiml, její odhodlání ještě vzrostlo. Tenhle muž jí svým způsobem zachránil život. Vlastně víc, zachránil její duši. A přesně to musela teď udělat ona. Dlužila mu to. A protože právě duši mohl Rodney v tomhle domě ztratit každým dnem, musela sebou hodit. I kdyby měla použitím svých schopností o tu svou znovu přijít.

Tak Klenotka ty ma teda neprestaneš udivovať. Ďalšia super časť a zase zostalo vo vzduchu visieť to napätie. Inak sa mi páči ako sa snažíš v tej tvojej poviedke vytvoriť Rononovi a Teyle osobnosť (neviem, či by to v skutočnosti Ronon bral tak osobne - bohužiaľ). Inak je to skvelé - už, už sa to blíži ku koncu ale niečo mi hovorí, že koniec je ešte dosť ďaleko. Tak sa teda opäť teším na pokračovanie.

Mě se to taky líbilo, ta část Ronona a Teyly je příjemným zpestřením po tom, co v seriálu něco takového není. Myslím, že Ronon by si to tak osobně bral, ale v seriálu na to většinou nemají čas. Tak si to užijeme tady. Zrivna včera jsem se mrkla na Tao fo Rodney a tam bylo pěkně vidět, jak má Ronon McKaye rád, jak ho na konci objal a řekl mu, že je rád, že je zpět. Přesně to si myslím, že cítí i teď a Klenotka to hezky popsala. Navíc je tam výborně popsané to, co Ronon neschvaluje, chovádní lidí na Zemi, kteří jim do toho mluví na Atlantis. Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

Jsem zpět! A líbám lem tvého roucha, Klenotko, za tuhle povídku. Mám takový pocit, že se už přehoupla přes zlomovou část a od teď - budou se dít věci!

Tak teď jsem si ušetřila dva díly najednou a i když vím, že to není humorná povídka, pořád mi u čtení cukaly koutky . Například jak Sheppard kopl do odpadkového koše, nebo jak McKay mluvil o tom, že pozbývá svou okouzlující osobnost...Líbí se mi , jak to drama zlehčuješ věcným popisem.

[Klenotka]

Další část, dost neobvyklá. Trochu jsem časově poskočila, protože všechno vysvětlovat, část po části, by trvalo děsně dlouho
Ta druhá část mě napadla někdy v noci, když jsem nemohla usnout a podle toho to taky vypadá. Ale já jsem úplně normální!

Poručík Patricia Sawyerová seděla už třetí den v hostinci u okna. Tušila, že oba týmy, jak plukovníka Shepparda, tak majora Lorna, jehož součástí byla, jsou jako na trní. Ale dokud jí někdo nekontaktuje, nemohla jim podat zprávu. Plátno na lampě viselo zcela nehybně. Bylo bezvětří a ve vzduchu cítila napětí a nervozitu, jakoby celé tohle město a lidi v něm tušili, že se něco chystá.
Stmívalo se a ona se chtěla už zase zvednout a jít do svého pokoje. Nesnášela nudu, přímo nenáviděla ten pocit, kdy věděla, že jde o všechno, ale ona nemůže nic dělat. Doktora McKaye znala ještě z SGC, když tam před pěti lety nastupovala. Nemohla říct, že být vybrána do Atlantis expedice pro ni znamenala výhru. Toužila po vlastním týmu a tady, s omezenými lidmi a prostředky, k tomu měla daleko. Ale práce byla mnohem zajímavější, i když šlo mnohem víc o krk než na Zemi.
Když si stoupla a protáhla si záda, omačkaná od tvrdé dřevěné lavice, ucítila za sebou pohyb. Téměř okamžitě vytáhla svou zbraň, pečlivě schovanou pod pláštěm. Ale zase ji sklonila. Podle popisu to byl přesně ten, na koho čekala.
„Vy jste Lejos?“ Ruku se zbraní sklonila, ale stále ji svírala.
„Ano. Kde je plukovník Sheppard?“ I Lejos byl podezřívavý, mohla to být klidně past.
„Čeká s našimi lidmi za městem. Jsem poručík Patricie Sawyerová. Jsem tady já, protože když tady byl můj tým minule, byla jsem zraněná. Takže mě lidi tady, ani Anthos a jeho muži nikdy neviděli. Lépe zapadnu.“ Sundala si plášť a Lejos si všiml její uniformy, která očividně nepatřila nikomu z Nassarie.
„Zavolejte plukovníkovi, ujistěte se.“ Podala mu zapnutou vysílačku. Lejos chvíli váhal, oči stále nespouštěl z mladé ženy před ním. Ta spíš než nebezpečně vypadala netrpělivě a trochu znuděně.
„Plukovníku? Tady Lejos.“ Nejistě promluvil do vysílačky.
„Zatraceně, Lejosi! Co vám trvalo tak dlouho? Čekáme za městem, až se objevíte.“
Lejos trochu znejistěl tónem plukovníkova hlasu, který ale poznal a byl si jistý, že je to opravdu on.
„Takže…předpokládám, že naši pomoc opravdu potřebujete?“
„Za předpokladu, že nám ji budete ochotni poskytnout.“ Tentokrát zněl trochu nejistě Sheppard.
„Pomůžeme vám. Bylo to jednotné rozhodnutí. Dokonce i hlavní velitel nám to schválil. Poslal vzkaz, že tohle může být příležitost zničit Anthose jednou provždy. Máte plán?“
„Ano. Nevím, jestli dobrý, ale je to všechno, co máme. Poslyšte, měli bychom se odtud hnout. Vojáci tady čmuchají okolo naší maskované lodi. Viděli nás přilétat. Asi jsem jim dva lidi smetl, když jsme proletěli červí dírou. Můžete sem přijít? Sawyerová zná naši pozici.“
„Přijdu osobně a pak vám najdeme nějaké bezpečné místo.“ Předal vysílačku vysoké tmavovlásce, která už téměř nadskakovala netrpělivostí. Nebylo pochyb o tom, že chtěla co nejrychleji vypadnout.
„Plukovníku, mám vzít tedy Lejose k vám? Nějaké další rozkazy?“ Řekla do vysílačky a stále si měřila Lejose pohledem.
„Oba sem přijďte a pokud možno se sem dostaňte živí.“ Zněla trochu netrpělivá odpověď. Všichni už byli netrpěliví.
„Ano, pane.“ Vypnula vysílačku, dala si ji do kapsy a popadla batoh, který ležel vedle lavice.
„Tak jdeme.“ Rázně si hodila batoh na záda, ohlédla se vděčně na hostinského, který jim oběma popřál štěstí a vyrazila s Lejosem v patách ze dveří. Rozhlédla se a když nikoho neviděla, vydala se co nejkratší cestou ven z města, poháněná vědomím, že už konečně budou moct rozjet jejich plán.


Rodney se probudil do tmy. Venku byla tradiční nassarianská tma, kdy světla lamp a chabé osvětlení domácností nedokázalo přebít světlo hvězd a měsíce v úplňku. Měsíc tady svítil mnohem víc než na Zemi, protože byl o poznání blíž k planetě. Rodney se trochu nešikovně přesunul k oknu. Zakopl přitom o přístroj, na němž poslední dva dny pracoval. Anthos ho zase konečně zaměstnal, za což byl McKay rád. Omezit svou existenci jenom na občasné hovory s Haliyah a svým odrazem v zrcadle, se mu nezdálo jako příliš efektivní využití času. Naražená žebra měl stále ovázaná, ale už nebolela. Obvaz nechal na místě, protože zakrýval modřinu, která se mu podél žeber vytvořila. Navíc měl krásně modré oko potom, co mu, s pomocí bylinných obkladů od Hal, opadl otok.
Teď stál u okna, třel si palec, kterým narazil do antického přístroje na podlaze a díval se na měsíc. Kouřové sklo všechno zkreslovalo a měsíční svit ještě víc než sluneční. Při pohledu na hvězdy ho bodlo u srdce. Netušil, zda se bude moct někdy znovu vydat tam nahoru. Bránou utéct nemohl, kvůli čipu a ve městě nebyli v bezpečí. Jejich jediná naděje byla se někde hodně daleko schovat a doufat, že se jim nějak, někdy podaří kontaktovat Atlantis. Jeho plány, ať už obsahovaly cokoliv, obvykle nefungovaly. Tedy fungovaly, ale až tak plán C, popřípadě D. Tady si nemohl dovolit selhat a k plánu D zdaleka ještě nedošel. Vlastně nebyl ještě ani v půlce vývoje plánu A. Měl jenom mlhavou představu, že až mu Anthos umožní přechod do laboratoře, mohl by toho nějak využít. Jeho "majitel“ ho ujistil, že do laboratoře, kde má velké přístroje, s nimiž se nedá hýbat, ho pustí velmi brzy. Jenže pořád tady měl problém s tím čipem. Při té myšlence si nevědomky sáhl na neustále bolavý krk.
„Vždycky jsi to vzdával předčasně.“ Rodney se prudce otočil, a podíval se do tváře muže, náhle stojícího vedle něj. Neslyšel nikoho přicházet. Po několika úderech srdce se mu hrůzou rozšířily panenky a vyděšeně uskočil.
„Tati?“ Vyjekl a po několika krocích zpět zakopl o postel a dopadl na koberec těsně vedle ní. Stále citlivá žebra se tu chvíli trochu ozvala, ale Rodney to nevnímal. Postava McKaye seniora se tyčila nad ním. Vrhala stín ve svitu měsíce a dokonce dýchala.
„Jsi mrtvý!“ Vykřikl vyděšeně Rodney a i po podlaze dál couval, dokud ho nezastavila zeď.
„Samozřejmě, že jsem mrtvý. Ale ty, jako obvykle, jsi živý až až. Dokonce máš halucinace. A to jsem si myslel, že to s tebou nemůže být horší. Kdyby tu teď byla Jeannie, určitě by už na něco přišla.“
Rodney několikrát po sobě mrkl, prudce zahýbal hlavou, za což si hned v duchu vynadal, protože se mu před očima roztančily hvězdičky. Když potřetí zavřel a otevřel oči, jeho otec tam pořád byl, s výrazem opovržení a výsměchu, který měl vždycky schovaný jen pro svého staršího potomka.
„Ani se nedokážeš postavit. Pořád se tady jenom plazíš a stěžuješ si, že tě něco bolí.“
Rodney se tedy se značnou pomocí zdi za ním zvedl.
„Nejsi tady. Nemůžeš tu být.“Zmatený a k smrti vyděšený astrofyzik vrávoravě došel k ovládání světel. Když místnost osvětlilo matné světlo z typických antických světel ve stropě, nic se nezměnilo. Jeho otec tam pořád stál, jenom byl teď jeho posměšný výraz vidět mnohem lépe.
„Jsi halucinace? Nějaká představa? Nevěřím na duchy, takže nějaké ´jsem duch tvého otce a jdu ti pomoct´ si odpusť.“ Stále zůstával v bezpečné vzdálenosti. Věděl, že mu ta postava nemůže ublížit, ale samotné vědomí toho, že ztělesňovala něco, z čeho měl respekt a bál se toho, mu bránilo cokoliv udělat.
„Jsem jenom část tvojí mysli. Asi. Carson by to takhle nějak nejspíš řekl. Halucinace by se to taky dalo nazvat. Nejspíš potřebuješ pomoct.“ Rodney se na tu poznámku ušklíbl.
„Nepotřebuju pomoc. A už vůbec ne od tebe. Celý život jsi mě jenom shazoval. Víš o tom, že se Jeannie vdala a vědě se nevěnuje? Tolik k tvé oblíbené holčičce.“ Jízlivý smích od jeho vlastní halucinace ho naštval a zranil. Nemohl o Jeannie takhle mluvit, ne potom, co se usmířili a on měl na nočním stolku fotku celé její rodiny. Vlastně se mu vybavil balíček, který mu poslala a který ležel nerozbalený na jeho posteli v pokoji na Atlantis.
„Meredithe, potřebuješ pomoct, jinak bys mě nevolal.“ Hlas jeho otce teď měl vážný tón, ale k ironickému záblesku v jeho očích tak úplně neseděl.
„Já jsem tě nevolal. Proč bych si dobrovolně volal halucinaci zrovna tebe? Z té poslední halucinace, která mě potkala v potápějícím se Jumperu, se vzpamatovávám dodnes, děkuju pěkně!“ Poslední větu vykřikl tak nahlas, že to přilákalo pozornost stráží venku. Podíval se na svého otce, nebo aspoň na jeho podobu, která se teď potměšile usmála, trochu posměšně zasalutovala a zmizela. Rodney znovu několikrát zamrkal, promnul si oči a zakroutil hlavou. Byl nejvyšší čas odtud vypadnout. Dva vojáci, kteří k němu o několik vteřin později vpadli, se nejprve zatvářili zmateně a pak naštvaně.
„Co se tady děje? S kým to mluvíš?“ Vyštěkl jeden z nich, kterého Rodney vídal u svých dveří často. Keren se jmenoval. Slyšel, jak ho Anthos takhle několikrát oslovil. Je hezké znát jméno toho, kdo tě hlídá. Pomyslel si vědec ironicky.
„Co je vám do toho? Nemůžu si už povídat ani sám se sebou?“ Na ránu pěstí, která přišla, byl připravený a ani ho už nesrazila na kolena. Vlastně nebyla nijak prudká, jenom ho trochu zabrněla čelist.
„Jo, jasně, já zapomněl. Artefakty nemluví.“ Dodal ještě a tentokrát mu rána pažbou pušky vyrazila vzduch z plic, až se zapotácel. Naražená žebra zaprotestovala, ale asi si zvykla na nešetrné zacházení ze strany jejich majitele, tak se víc neozvala.
„Moc si dovoluješ.“ Zasyčel strážce a se svým kolegou v patách odešli ven, spokojení, že si mohli vztek z nepříjemné služby vybít na tom, kvůli komu ji vlastně měli. Když za nimi zapadly dveře, Rodney pomalu dosedl na postel. Zhluboka vydechující astrofyzik se podíval na svůj odraz v kouřovém skle, a vzteky zatnul čelist. Viděl zhrouceného člověka, rezignovaného, který nedokázal ani otevřít dveře, s nimiž by normálně neměl problém a nedokázal vypnout obyčejný neurální čip, který by s normálním vybavením vyřadil během hodiny. Když za sebou zaslechl pohyb, otočil se. Nepřekvapilo ho, že za jeho odrazem ve skle nikdo není. Odkdy halucinace házely odraz ve skle? Bylo to stejně pravděpodobné, jakože se s ním jeho vlastní halucinace bude hádat? Jeho "otec“ se k němu naklonil, až Rodney doopravdy cítil jeho dech na svém krku.
„Vidíš se? Vzdal jsi to. Jako vždycky předtím. Ale teď na to není čas. Použij tu svou chytrou mysl, nenech toho parchanta vyhrát.“ Rodney se na svého otce s pocitem nejhlubší nenávisti otočil.
„Jako bys mě zrovna ty chtěl v něčem podpořit.“
„Já jsem ale tvou součástí. Zase se hádáš sám se sebou. Ale to je dobře. Ty jsi přece ten, na kom ti nejvíc záleží, že? Proto jsem tady, abych ti jako jedna část tvého velmi egoistického já, poradil.“ Rodney neměl náladu na další přednášku o mluvení sám se sebou a rozhodně ho nezajímala další konverzace s dotěrnou halucinací. Trochu se pousmál a zakroutil hlavou. Asi by měl uvažovat o návštěvě u Kate, jestli se odtud vůbec kdy dostane.
„Tady nejde o mně. Musím myslet i na Haliyah. Utéct musíme spolu a ona je zavřená jinde a nezachráním jí ani sebe tím, když budu jenom zmateně pobíhat po domě.“
Jeho otec se tentokrát docela přívětivě usmál.
„Takže ti nejde jenom o sebe? Jaká to příjemná změna. A napadlo tě probrat to s ní? Nevšiml sis, jak je posledních pár dní zamyšlená, skoro až nepřátelská? Možná na něco přišla a nechce ti to říct. Využij nějaký ten svůj šarm, o kterém si myslíš, že ho máš a zeptej se jí na to.“ Rodneyho tohle vážně nenapadlo. Myslel si, že chování dívky je prostě důsledek její vzpoury vůči otci. Sakra, to vždycky potřeboval nějakou halucinaci, aby mu řekla to, co bylo očividné?
Zamyšleně se podíval na svého otce. Jestli měla Haliyah nějaký plán, možná jí s tím mohl pomoct. Jeho nic moc nenapadalo, vlastně od začátku toho jeho "pobytu“ tady.
Byl v koncích. A Haliyah byla chytrá holka. Jakoby halucinace, která byla jenom součástí jeho mysli, věděla, že se mu konečně rozsvítilo. Obraz jeho otce od něj poodstoupil, usmál se a zmizel. A Rodney byl zase sám. Tentokrát měl ale o čem přemýšlet. Zhasnul světla, jejichž umělé osvětlení okamžitě nahradilo zářivé světlo měsíce. Lehl si na postel a přemýšlel, jak z Haliyah dostat odpovědi. Už fakt, že mu o tom nechtěla říct a že jeho na to musela upozornit halucinace, byl alarmující. Nechtěl, aby zkoušela něco nebezpečného. Příliš mu na ní záleželo. Po chvíli se rozhodl, že je příliš unavený na souvislé přemýšlení a tak se otočil čelem ke zdi, aby ho nerušilo světlo zvenku a za chvíli už spal jako špalek.

Jeeeee Rodney začína blúzniť. No je to dobré vážne a čo sa týka tej halucinácie ani sa nečudujem. Veď je niekoľko týždňov zavretý sám medzi 4-mi stenami a rozpráva sa sporadicky s malým dievčatkom. Ja by som začala trpieť samomluvou už po pár dňoch. Páči sa mi ako tam pridávaš rôzne nové zvraty a udalosti. Som zvedavá s čím prídeš nabudúce a tiež čo sa skrýva v tom darčeku od Jeannie Teším sa.

Tak mě se to moc líbilo. A opravdu musím říct, že máš Klenotko skvělý styl. Moc dobře umíš popsat pocity, situaci i všechno kolem. Kéž bych tohle uměla já. Už se těším na další díl.

To je hezké! Dostává to takový mystický rozměr. Postava otce je vážně dobrý nápad. Takové alter ego - hlas podvědomí Pokud nebude Rodney myslet jen na sebe - dostane se mu pomoci shůry? Tahle část na mě působila optimisticky - jako by svitla Rodneyemu naděje. Ale to zacházení...chudák Tvoje postavy mají vážně hloubku (i ty vedlejší - nikoho neošidíš). Co k tomu dodat? Jen asi přidej mi tam trošku Shepparda

Když v tom nehraje roli dusíková narkóza, mají Rodneyho halucinace daleko lepší styl:o) Líbí se mi ta duchařská hamletovská narážka.
Začínám mít poměrně velké podezření, že tuším, kdo je hlavní velitel, ale nejspíš mě ještě překvapíš.
Malinká upozornění:

Ale dokud jí někdo nekontaktuje

ji - krátké i

Rodney se probudil do tmy. Venku byla tradiční nassarianská tma

- opakované slovo.

Hodláš Patricii ještě víc rozvést? Trochu mě zarazila narážka na to, že zná McKaye. Hádám dobře, že k němu bude mít nějaký vztah? Ne, že bych si myslela, že ho k smrti miluje. Spíš bych si tipla zdravou mnoholetou nenávist:o)

Šmarjá, tak teď se v tom ztrácím, který hlavní velitel? Já měla za to, že víme, kdo to je....

Aha, takže je to zas ta situace, kdy všichni vědí a jen já jsem pitomá. No nic, kdybych bývala byla poslouchala ve škole, když mi říkali, že alkohol ničí mozkové buňky, nedopadla bych takhle

[Klenotka]

Tak jo, musím sebou hodit, protože Josika mě dohání. Píše tak skvěle, až mě zahanbuje Navíc píše rychle. Ne jako já Ale tohle už je nějaká předposlední nebo předpředposlední část Takže už to nejspíš příští týden dopíšu, radujte se!
Ale něco vám povím. Po napsání tolik povídek je vymýšlení mimozemských jmen pořád těžší! Odbivuju scénáristy, že za 10 let se jim ani jedno neopakovalo
Dokonce jsem už listovala trochu internetem, takže jestli vám ta jména něco říkají, nedivte se

Ronon se rozhlížel kolem sebe a zkoumal prostory skladiště, do kterého je zavedli. Sheppard v tohle jejich podzemní hnutí věřil a vsadil na to celý jejich plán. Ovšem jejich plány nikdy nebyly perfektní, protože vycházely z čisté improvizace v nastalé situaci. A tohle byl přesně ten případ. Navíc museli věřit lidem, které neznali a jimž svěřili svoje životy jenom kvůli faktu, že byli proti Anthosovi. Lejos, který je tam dovedl, se tlumeně bavil s nějakým starším mužem, pravděpodobně se svým strýcem, který tomu velel. Sotva se pořádně zadíval jejich směrem, on a Lejos už k nim zamířili a oba se usmívali. Přátelsky, upřímně, Ronon měl na tohle instinkt.
„Mé jméno je Teryn, a vítám vás tady. Jsem rád, že vás konečně poznávám.“ Začal vůdce rebelů otevřeně a Sheppard hned postoupil dopředu.
„Jsem podplukovník John Sheppard, a i my jsme rádi, že si můžeme vzájemně pomoct.“ Tak formality měli za sebou, teď to důležité, pomyslel si Ronon, který pořád obezřetně sledoval okolí. Byla to jeho povaha, být podezíravý, i když tady mu jeho instinkty říkaly, že se neměl čeho bát.
Teryn je dovedl do místnosti o patro výš, kde se to hemžilo lidmi, vesměs téměř o generaci mladší než on. Všichni pobíhali a něco organizovali. Na stěnách visely mapy města, u dvou staře vypadajících vysílaček seděli sotva patnáctiletí mladíci a pomocí šifer posílali zprávy dál. Žena zhruba Sheppardova věku instruovala skupinu vyjukaných, sotva odrostlých dětí, jak zacházet s nožem.
Členové obou týmů jenom sledovali dění a v jejich tvářích bylo vidět, že to všechno na ně udělalo dojem.
„Teryne, trochu mě zaráží, že nám tohle všechno ukazujete. Přece se vůbec neznáme. Sám bych vás asi hned nezavedl do centrálního velení odboje.“ Tón jeho hlasu také naznačoval jistou dávku podezíravosti, ale i jeho instinkty, i když ne tak intenzivní jako Rononovy, mu napovídaly, že jeho obavy nejsou na místě.
„Plukovníku, vidíte ty děti tamhle?“, ukázal směrem ke skupince dětí, sledujících ženu s nožem, „jsou vyděšené. Touží přidat se k odboji, ale pravda je, že nemáme lidi, dochází nám zdroje, a vlastně i nápady. Roky už stojíme na místě. Pak mi Lejos řekl o vás a vašem příteli, kterého Anthos vězní. Jistě vám můj synovec řekl, že jsem pro Anthose dlouho pracoval. Takže chápu vaši situaci a vaši pomoc víc než uvítáme. Takže jestli mě budete následovat do mé skromné pracovny, kde je klid, rád bych si tam poslechl váš plán. Leanno!?“ Zavolal na ženu, která předváděla boj s nožem. Kývla na něj a vzápětí se k nim připojila.
„Leanna je něco jako asistentka a zástupkyně v jednom. My tři s Lejosem plánujeme většinu akcí. Leanno, tohle je plukovník Sheppard.“ Plukovník a Leanna na sebe vzájemně kývli, jakože je těší a v Terynově kanceláři jí John představil zbytek lidí. Rozhodně ani jeden z nich nedoufal, že si budou pamatovat jména a na nějaké bližší poznávání nebyl čas.
Terynova pracovna byla jenom další místnost, kde se dříve očividně skladovalo něco velmi páchnoucího, protože pach jakoby zkažených ryb byl cítit z každé díry v podlaze a póru ve zdi. I tady bylo plno map a plánů a Teryn měl svou vlastní vysílačku. Lorne se Sawyerovou se k ní hned vydali, protože poručík byla dlouhou dobu ještě před SG programem spojařka a v Pouštní bouři, ještě jako velmi mladá a začínající voják, patřila k nejlepším a nejspolehlivějším. Nepatrně rádio pohladila, jako by to byl živý předmět.
„Líbí se vám?“ Zeptal se pobaveně Teryn.
„Já...promiňte, omlouvám se.“ Patricia se nepatrně začervenala a odstoupila.
„Není třeba. Rozumím vám. Je to vlastně historický kus, ale my si nemůžeme moc vybírat a navíc, tyhle věci jsou mnohem spolehlivější než nějaké moderní věcičky, které máte vy. Lejos si ze mě kvůli tomu dělá legraci, ale já na tahle stará rádia nedám dopustit. Malých vysílaček máme málo a proč jednou plýtvat na mě, který sedí pořád jenom tady a plánuje?“
Usadil se na vratké židličce a ostatní se po sobě rozpačitě podívali.
„Omlouvám se za skromné vybavení i za ten zápach. Ale pořád jsme připraveni se přesunout, kdyby hrozilo prozrazení. Na tomhle místě jsme už pár měsíců, takže čekáme stěhování každým dnem. Už není moc míst, kam se schovat, ale…lepší tlačit se ve sklepě domu než být chyceni.“ Všichni na Terynovo vysvětlení přikývli.
„Víte co, je tu těsno. Myslím, že když tady zůstane major Lorne a já, tak pro vysvětlení plánu to stačí.“ Řekl Sheppard na ostatní a ti se vděčně hrnuli ven. Lorne se na ně trochu nešťastně díval, trochu pokrčil nos a pak vytáhl ze svého batohu počítač a mapu.
Teryn, Leanna a Lejos, který se zrovna dostal dovnitř, se shromáždili kolem stolu. Malý počítač, který obvykle nosili ve svém batohu vědci, se modře rozsvítil a na jeho monitoru se objevil plán.
„Teryne, nemáme zase až tak dobrý plán. Tedy je dobrý jenom tehdy, pokud nám vy pomůžete.“ Začal Sheppard s vysvětlováním. Teryn na to jenom přikývl, že rozumí a John tedy pokračoval:
„Rodney, předtím, než zmizel, jel zkoumat tohle zařízení na kopci. Podle našich vědců tam odtud bere Anthos pro svůj dům energii.“ Podíval se kolem stolu a vysoká žena po jeho boku už kroutila hlavou.
„To zařízení ale zásobuje energií celé město, stejně jako aktivuje štít v případě Wraithského útoku. Nemůžete ho zničit.“ Sheppard se na Leannu usmál, protože jejich plán sice odhadla, ale nedomyslela.
„Nechceme ho zničit. Ani to nejde. Podle všeho ho pohání ZPM, což je velmi silný zdroj energie a kdybychom se ho pokusili zničit, mohlo by to vyhodit do vzduchu celou tuhle planetu. Podle toho, co nám naši vědci řekli, je to ZPM vložené přímo do systému a nedá se vyjmout. Ale, nemusíme to ničit celé. Doktor Zelenka, který je teď vlastně náš hlavní vědec, objevil způsob, jak deaktivovat část zařízení, které zásobuje Anthosův dům. Bere si hodně energie. Podle všeho je ještě přímo pod ním nějaký suterén nebo sklep, kam ta energie jde.“
„Tam je jeho sbírka artefaktů.“ Doplnil Johnovu přednášku Lejos. To Lorna i Shepparda zaujalo.
„Myslíte, že tam drží Rodneyho?“ Zeptal se Lorne, kterému se slovo artefakt ani trochu nelíbilo.
„Pochybuji. Lidi ve sbírce jsou pro něj to nejcennější, takže ho bude držet odděleně. Počkejte.“ Lejos se otočil a začal prohrabávat vlastní mapy, ležící v prachu na skřínce za ním. „Tady, tohle je plán Anthosova domu. Nebo aspoň byl, v době, kdy jsem tam pracoval. A řekl bych, že pokud neudělal nějakou masivní přestavbu, o čemž pochybuji, tak váš přítel bude někde tady, v horním patře.“ Přejel prstem po mapě, a naznačil tak vyšší patro domu.
Oba vojáci se nad mapou sklonili a Johnovy panenky se nepatrně rozšířily zlostí.
„Ale jestli je tady, tak to jsme ho měli celou dobu na očích! Prakticky nám mohl zamávat!“ Jeho zlost vybublala na povrch a s Lornem to nepatrně trhlo, protože rozzuřeného Shepparda moc často nevídal. I když si na to poslední dobou začínal zvykat.
„Neřekl bych, že na vás mával, plukovníku. Spíš se vás možná snažil upozornit na svou přítomnost. Obávám se, že byste ho neviděli a neslyšeli, i kdybyste se dívali přímo jeho směrem. Ty místnosti jsou zvukotěsné a mají kouřová skla.“ Doplnil ho Teryn jemně, ale trochu pozdě si uvědomil, že to asi nebylo moudré. John zhluboka dýchal a svíral pěsti. Lorne byl rád, že tam s nimi nebyl Ronon, protože ten by to tam už patrně rozbíjel na kousíčky. Sledoval svého velícího, jak znovu bojuje o sebekontrolu.
Když se John popáté zhluboka nadechl, všiml si ustaraných výrazů ostatních, ale pokusil se svou reakci překrýt plynulým pokračováním ve vysvětlování jejich plánu.
„Takže…víme, jak odpojit energii k jeho domu. Problémů s tím je hned několik. Nevíme, jak moc je to zařízení hlídané, ale nejspíš hodně, když zásobuje energií jak město, tak Anthose.“ Na to Terynjenom souhlasně přikývl a John pokračoval:
„Musíme se tedy dostat dovnitř, vypnout to a pak se pokusit využít momentu překvapení a vtrhnout do domu k Anthosovi. Problém je, že někdo bude muset zůstat a to zařízení vypnout a zbytek číhat u domu, abychom neztratili ani minutu, zatímco bude energie vypnutá. Potřebujeme taky vědět, kde přesně se Rodney v domě nachází, abychom šli na jistotu. Co vy pak provedete s Anthosem, je na vás.“ Sheppard by sice Anthose nejraději sám uškrtil, ale věděl, že tihle lidé pod ním desítky let trpěli a měli tedy právo potrestat ho sami.
„Takže jde v podstatě o rozmístění lidí. Můžete někomu z nás ukázat, jak se to odpojuje?“ Promluvil po delší době Lejos, který zatím jen pozorně poslouchal.
„Bohužel ne, někdo bude muset zůstat pozadu. Saywerová se nabídla dobrovolně. Bude nám scházet, kdyby došlo k boji. I když doufáme, že nedojde. Ale má technické nadání a i když tohle není rádio, tak si ta schémata a všechno prostě líp vybaví. Teryne, můžete zjistit, kde drží Rodneyho?“ Starší muž se na Johnovu otázku zachmuřil.
„Můžu zkusit nějaké kontakty, ale moc už jich v aktivní službě nezůstalo. A když ano, tak nedělají nikde poblíž Anthose.“ Odmlčel se a pak se podíval na Leannu. Ta jen přikývla a odešla. Na zmatené pohledy obou vojáků odpověděl Teryn jenom mávnutím ruky.
„Já odtud moc neodcházím, většinu kontaktů provádí teď Leanna. Věřím jí. Než se vrátí, dohodneme se tedy, kde kdo bude a jak to provedeme.“ Teryn zněl, jakoby celou tu akci považoval za hotovou věc. Johna to trochu zarazilo.
„Takže nám pomůžete? Prostě tak?“ Teryn se na plukovníkovu otázku usmál takovým tím úsměvem, který bývá u starších mužů známkou shovívavosti nad mladšími a méně zkušenými. John ale ke svému překvapení zjistil, že ho to nerozčiluje. Naopak se mu ten muž líbil čím dál víc. A Terynova odpověď ho udivila ještě víc.
„Než jste přišli, mluvil jsem s naším hlavním velitelem. Řekl, že vám máme vyjít ve všem vstříc, protože tohle je naše chvíle. A já souhlasím.“
„A vy…víte, kdo je ten váš velitel?“ Odvážil se zeptat Lorne, jehož fakt, že nezná člověka, který jim teď vlastně viděl přes rameno, znepokojoval. Vůdce rebelů se tajuplně usmál a naznačil tak, že se o tom nehodlá bavit a aby se už neptali.
„Náš hlavní úkol teď je tedy rozmístit lidi. To zařízení je hlídané, ale nemá ani žádné štíty ani jinou ochranu. Předkové chtěli, abychom tam našli útočiště nebo ho mohli ovládat v případě útoku a tomu by třeba štít nebo pasti ve zdech moc nepomohly. Obvykle venku hlídají jenom dva muži. Vevnitř to moc velké není, ale bývalo tam dost přecpáno. Mělo by to tam hlídat šest lidí, čili osm celkem. To bychom mohli zvládnout sami, s poručíkem Sawyerovou a vy byste na vypnutí energie čekali dole. Já půjdu s vámi, nikdo tady dům nezná tak dobře jako já.“ Pokračoval Teryn, aby zamluvil jejich další otázky.
Sheppard chtěl něco namítnout, ale rychle si to rozmyslel. Tohle byla chvíle, kdy konečně Anthose budou moct svrhnout a nemohl mít tomu muži za zlé, že u toho chce být. A měl pravdu, nejlepší mapy nejsou na papíře, ale v hlavě a sám to moc dobře věděl.
„Tak to zní jako plán.“ Vyjekl trochu moc nadšeně Lorne. Těšil se, až bude moct ven na čerstvý vzduch.
„Ještě počkáme, až se vrátí Leanna s informacemi, jestli tedy nějaké získá. Útok bude dobře naplánovat na noc, kdy budou bez energie a bez bezpečnostních zařízení zranitelní a neuvidí ani na krok. Ale my také neuvidíme, což situaci trochu komplikuje.“ Tentokrát se usmál John a kývl na Lorna. Ten vytáhl z batohu brýle na noční vidění.
„My ale uvidíme.“ Řekl John a podal jedny brýle Terynovi. Ten si je prohlédl, nasadil a oči se mu nadšením rozzářily.
„Tak tohle je výborný kus technologie. Možná byste nám jich mohli pár nechat? My tu sice máme technologii Předků, ale něco takového kupodivu ne.“
„Určitě se na tom nějak dohodneme.“ Ujistil ho rychle plukovník.
„A ještě něco,“ Teryn se na chvíli zatvářil ustaraně, „spousta těch mužů a žen, co u Anthose pracuje, jsou jenom obyčejní lidé, kteří si vydělávají na živobytí. Neříkám, že jsou všichni andělé, ti kolem Anthose jistě ne, ale většinou jsou to prostě pracující lidi a zabíjet je jenom proto, že přijali nabídku, kde si vydělají a uživí rodinu, mi nepřijde fér.“
„I s tím jsme počítali.“ John se opět podíval na Lorna s úsměvem malého kluka, který si v představení hraje na kouzelníka a tahá zajíce z klobouku. Major za ním začal hrabat v batohu a nakonec, po chvíli zápasu s tvrdohlavým popruhem, vyndal Wraithský ruční stunner.
„Získali jsme pár těchhle věcí. No vlastně víc než pár. Je jich dost i pro vaše lidi, takže nikdo nebude zraněn.“ John konečně nasadil svůj spokojený úsměv, protože Terynova tvář se znovu rozzářila a navíc se v ní odrážela posvátná úcta. Očividně se se stunnery už setkali.
„Díky, plukovníku. Myslím, že stačí vybrat nejlepší a nejspolehlivější lidi. Pokud Leanna nezíská tu informaci, budeme muset asi trochu improvizovat. Ale v domě se vyznám a jsem si stoprocentně jistý, že doktor McKay bude v horním patře.“ Plukovník na to najednou neměl co říct a tak Lejos gestem naznačil , že tedy můžou všichni odejít. Lorne byl u dveří první a málem vrazil do Ronona, který u nich stál podezřele blízko a málem přišel k úrazu. Sateďan se na něj nevinně podíval a pokrčil rameny.
„Takže počkáme?“ Zeptala se odnikud se objevivší Teyla a její dotaz přitáhl pozornost ostatních členů obou týmů.
„Ano, čekáme na Leannu a hlavně na tmu. Takže pořád máme pár hodin.“ Nikdo najednou nevěděl co dělat a všichni si připadali na pár vteřin neužiteční, když kolem nich všechno žilo a lidé pobíhali z místa na místo.
„Vezmu vás do vedle místnosti. Není to sice nic moc, ale konají se tam velké porady jednou za měsíc. Je tam pár židlí, stůl a křeslo. Myslím, že to bude stačit.“ Ozval se hned Lejos, když si všiml, jak rozpačitě všichni přešlapují.
„Až se vrátí Leanna, okamžitě to budete vědět.“ Dodal ještě a ostatní ho následovali do větší, ale studné a skoro prázdné místnosti, s obyčejnou tmavou tabulí na zdi.
Plukovník se hned vrhl ke křeslu, které už mělo to nejlepší za sebou, ale také to očividně byla ta nejpohodlnější věc v místnosti. Ronon s Teylou po sobě hodili pobavené pohledy a sami se usadili na nejbližších židlích.
Ostatní je následovali a po chvíli vrzání a uvelebování, se jakž takž rozmístili po místnosti a čekali. John si v hlavě přehrával jejich plán a poprvé po jak dlouhé době se dokázal uvolnit. Tohle určitě vyjde a oni konečně dostanou McKaye ven. Aspoň v to doufal, protože další šanci už nejspíš mít nebudou.


„Au, opatrně!“ Zaprotestoval Rodney nahlas, když mu Haliyah ošetřovala řeznou ránu na čele.
„Zasloužíš si to. Proč Kerena pořád provokuješ? Víš, že ho nebaví tady stát u dveří a hlídat tě. Stačí mu malá záminka, aby ti mohl ublížit a ty mu vždycky nějakou dáš.“ Dívka namáčela hadřík do mističky s nafialovělou vodou, jejíž barva se teď už mísila s červenou krví z Rodneyho čela.
„Myslíš, proč si dělám legraci z toho idiota, co má bukvici místo hlavy a meloun místo mozku?“ Znovu ucukl, když mu Haliyah vložila čerstvě namočený hadřík přímo do rány a pořád se na něj vyčítavě dívala.
„Je to jediná zábava, kterou tady mám. A připomíná mi to, že žiju a stojím někomu za to, že se se mnou obtěžuje. Jestli sis nevšimla, Anthos tady už několik dní nebyl.“ Haliyah se chvíli zarazila a posmutněla. Rodney se kousl do rtu, protože zase řekl něco, co neměl.
„Promiň, nechtěl jsem….“ Hal ale zakroutila hlavou a pokusila se usmát.
„To je v pořádku. Rozumím ti. Nezájem je strašná věc.“ Rodneyho její odpověď zabolela, protože to byla jeho vina, že se s ní její otec už nebavil.
„Možná to bude chtít zašít.“ Říkala rozpačitě, když namáčela potřetí hadřík, tentokrát trochu horlivěji než předtím.
„To bude v pořádku, tu minulou ránu jsem taky přežil. Tyhle Zainovy byliny pomáhají.“
„Vyřídím mu to. On a ty jste jediní, s kým můžu být v kontaktu. Anthos mi zakázal už i opouštět pokoj. Můžu jenom sem. Zain říkal, že vůbec nevychází ze svého pokoje a pokyny dává už jen jemu.“ V jejím hlase zazněla starost. Rodney se trochu zachmuřil, ale zároveň cítil něhu a bolest a nenávist a všechny tyhle emoce, které se v něm zase začaly vzdouvat. Často se mu tohle nestávalo. Jenom v přítomnosti jeho mladší sestry, kterou se rozhodl chránit už jako malý kluk a v čem v dospělosti naprosto selhal. Haliyah sice Anthose zavrhla, ale přesto byl pořád jejím otcem a ona se o něj bála. Nemohl jí to mít za zlé. Jenže to byla nepatrná komplikace.
„Haliyah, kdybych se rozhodl utéct, zůstala bys tady nebo půjdeš se mnou?“ Oči dívky se rozšířily překvapením a zmatkem.
„Přece jsme o tom už mluvili a já jsem řekla, že půjdu s tebou. Přes všechno, co ještě k Anthosovi cítím, on mě zavrhl a já….poznala jsem, co je zač. Když odtud odejdu, budu mu možná schopná i pomoct. Spojím se s podzemním hnutím, jestli tedy opravdu existuje, ukážu jim všechny jeho slabiny, aby ho mohli svrhnout. Bez krveprolití, bez zbytečných ztrát. Ale já bych ráda zůstala s tebou, kdyby to nevadilo. Stačí mi vědomí, že o něj bude postaráno. Vypadá to, že se už definitivně zbláznil a já mu v tomhle stavu nemůžu pomoct a prostě…“ Odmlčela se. Cítila zmatek. Chtěla pryč, odejít z tohohle místa, které bylo plné bolesti pro ně všechny. Ale nechtěla otce opustit, zavrhl ji, ale přesto byl její rodina. Cítila nenávist a lítost najednou a to přece nebylo správné! Zase jí do očí nahrnuly slzy. Párkrát zamrkala, protože dnes byla ta velká noc. Nemohla si dovolit slabost. Cítila, že se má dnes něco stát a nejspíš to byl instinkt, nabádající ji, aby právě dnes v noci podnikla svůj plán. Všimla si, že ji Rodney starostlivě pozoruje. I v jeho očích byl patrný zmatek.
„Co se děje?“ Zeptala se tedy a McKay se začal náhle trochu ošívat.
„Hal, já…nemůžeš se mnou zůstat na Atlantis. Je to příliš nebezpečné. Můžu tě poslat k Athosianům, nebo na Zemi, ale myslím si, že nejlepší by pro tebe bylo zůstat tady, se svými lidmi. Potom, co se odtud dostaneme, tě tu budou možná potřebovat.“ V Rodneym se přely dvě poloviny. Jedna chtěla, aby Haliyah zůstala s ním, protože si tohle děvčátko oblíbil, dalo by se říct, že si ji zamiloval. Cítil k ní ochranitelské pocity a za žádnou cenu by nechtěl, aby jí někdo ublížil. Až ho vyděsilo, jak moc by jí chtěl mít u sebe, pomoct jí ještě dopřát si pár let dětství, které jí v tomhle místě bylo odepřeno. Přál si, aby ji mohl vychovávat. Ale rozum tohle všechno zamítal. Nešlo to. Mohl ji mít nablízku, ale ne přímo u sebe ve městě. Navíc ho ta představa, že o její výchově skutečně přemýšlí, pěkně vyděsila. Něco z jeho myšlenek se mu nejspíš promítlo ve výrazu, protože na něj Haliyah hleděla těma svýma modrýma očima tak intenzivně, až cítil, že se mu provrtává někam hluboko do duše a mysli. Možná to tak skutečně bylo. Koneckonců, přece to uměla. Ale věděl, že na něj by bez jeho svolení tuhle schopnost nikdy nepoužila.
„Rodney, já s tebou chci zůstat. Bez ohledu na to, jak zmatená jsem, otci pomoct nemůžu, když tady prostě jenom budu. Stejně ho zavřou do vězení, kde s ním nebudu moct zůstat. Občasné návštěvy by mohly stačit. Ale chci být s tebou, jenom…nemůžu se úplně zbavit své odpovědnosti vůči němu. Omlouvám se.“ Znovu začala popotahovat a Rodney už se na Anthose zase zlobil. Všivák jeden, jak tohle mohl dopustit. Haliyah byla jenom dítě. Neměla by na tohle vůbec myslet a už vůbec ne to den po dni zažívat.
„No tak, nemysli na to. Probereme to až na to rozhodnutí dojde. Zatím…prostě se budeme soustředit na náš útěk, ano?“ Pohladil Haliyah po tmavých vlasech a ona přikývla.
Vybavila se mu halucinace z předchozí noci a na malý moment se mu zdálo, že se mu v zorném poli opět mihl stín jeho otce. Zavřel oči, a když je otevřel, viděl před sebou zase jenom Haliyah. Pak si vzpomněl, co mu vlastně ta halucinace, tedy co si včera vybavil, když….mluvil sám se sebou. Tahle malá dívka se posledních pár dní chovala velmi podivně a nebylo to dané jenom rozpačitostí v pocitech vůči Anthosovi.
„Hal, ty máš nějaký plán, že je to tak? Poslední dobou jsi hodně zamyšlená, jakoby jsi myšlenkami jinde, skoro to vypadá, že se nějak víc…soustředíš či co. Všiml jsem si toho, nemysli si, že ne. Na to tě znám už moc dobře. Proč mi to nechceš říct?“ Haliyah se netvářila ani moc překvapeně, že to ví. Byl přece, jak to často říkal, nejchytřejším mužem v téhle galaxii. Ta myšlenka ji pobavila a musela se usmát. Podívala se mu přímo do očí a rozhodla se říct svůj plán. Stejně se k tomu chystala, jestli to měla podniknout už dnes večer.
„Nevím úplně, jak začít, ale…rozhodla jsem se využít všechny schopnosti, které mám. Musím počkat na noc, až tady zůstane jenom stráž. Dům má zadní východ, v zahradě, kde jsem si jako malá hrála. Tak se vyhneme všem ostatním, na které bychom mohli narazit. Nikdo tam nechodí.“ Vychrlila ze sebe všechno hodně rychle a doufala, že se Rodney nebude na nic ptát. Ale jeho mozek, jak už poznala, fungoval i za těch nejtěžších podmínek extrémně rychle.
„Počkej…schopnosti? Co tím chceš říct?“ Rodneymu se to nelíbilo, znělo to nebezpečně. Tedy nebezpečně hlavně pro Haliyah. Ta se teď jemně začervenala a dala si padající kadeř vlasů za ucho. V tuhle chvíli značně napjatý astrofyzik podle toho gesta poznal, že to asi nebude zrovna dobrá zpráva.
„Prostě a krátce. Má matka dokázala ovládat mysli lidí. A já se…chci se dnes v noci pokusit o totéž. Jenže klidnější mysl se ovládá snáz a proto potřebuji, aby byl Keren v klidu. Nesmíš ho rozčílit.“
„Počkej, zpomal mladá dámo, říkáš to jako hotovou věc. Tohle musíme probrat. Jak jsem pochopil, je to hodně, hodně těžké, ovládat cizí mysl. Navíc, ty jsi to odmítla dělat a z dobrého důvodu. Nechci, abys tím musela projít. A může to být i nebezpečné. Sama jsi mi to přece řekla!“ Nepatrně zvýšil hlas a to mělo vždycky opačný efekt než zamýšlel. Alespoň u dětí, kterým Haliyah bezpochyby stále byla. A on to, přece, s dětmi nikdy neuměl. Poznal to podle výrazu vzdoru, který teď dívka nasadila.
„A kam jsi, v té své geniální mysli, došel ty? Vymyslel jsi nějaký plán?“ Rodney po její otázce poněkud zrozpačitěl. Vlastně došel jenom k tomu, že se o něco pokusí při nejbližší příležitosti, až ho Anthos pustí do laboratoře. Ale to se nestalo, a podle toho, co mu Haliyah řekla o jeho stavu, se to už nejspíš nestane.
„Dobře, nikam jsem se zatím nedostal. Nejsem Ronon ani Sheppard, abych dokázal odrovnat dva strážce bez ničeho a nejsem Teyla, abych je umlátil tyčí, klackem nebo čímkoliv, čím se dá člověk zmlátit. Mou zbraní je mysl. Ronon a Sheppard mi sice pár lekcí v sebeobraně dali, ale to je čistě sebeobrana. Dej mi do ruky pistoli a možná i dokážu vystřelit, aniž bych omylem zastřelil kolemjdoucí, ale to je tak všechno. Jenže ten tvůj plán je nebezpečný pro tebe. Můžeme…zkusit Kerena nějak rozptýlit. Já nevím, nějakou diverzí.“
„Jenže na to my nemáme čas! Když se je pokusíme odlákat, zalarmuje to ostatní stráže u brány a dole u hlavního vchodu. Budou tu dřív než dojdeme k prvním dveřím!“
„A proč to chceš udělat zrovna dneska v noci? Já nevím…myslím, totiž Hal, uznávám, moc užitečný už teď nejsem. Leze mi to tu na mozek, šílím tady. Ale od té doby, co jsme se rozhodli se odtud dostat, jsem aspoň dostal nějaké téma, které mě drží při sobě. Aspoň jsem si to myslel, než jsem zase začal včera bláznit…ale jde o to, že určitě přijdeme na něco jiného, jenom to chce čas. Sama jsi řekla, že Anthos nám nijak neublíží a teď je nejspíš stejně mimo. Možná ani nebudeme muset utíkat. Prostě bude stačit počkat. Sheppard sem dříve či později dorazí. I když tedy musím říct, že si ten hrdina dává zatraceně načas a už včera bylo pozdě, ale oni přijdou. Vím to! Hal, prosím, dej tomu ještě chvíli. Nikdy jsem se odnikud nechtěl dostat tak jako odtud, ale prostě...nechci, abys to dělala a ublížila si. Nechci.“ Téměř se zapomněl nadechnout a divoce gestikuloval a na malou chvíli v sobě pocítil něco jako vášeň a nadšení. Dvě věci, které téměř zapomněl, jak mu tady na ničem nezáleželo. Ale starost o tohle dítě v něm vyvolala tyhle emoce. Starat se o někoho, bát se o někoho. Bez toho se přece tolik let obešel, ale tahle pitomá galaxie mu dala přátele, o které nestál a pocit neustálé obavy o ně, a o to taky nestál a přesto se to stalo. Nenáviděl to a zároveň za to byl vděčný. Protože přesně to mu zabránilo se na tomhle místě nezbláznit.
„Hal, prosím….“ Vysoukal ze sebe vyčerpaně.
„Já…prostě mám takový pocit, že dnes v noci se stane něco důležitého a myslela jsem, že tohle je ono.“ Řekla už napůl rezignovaně. Rodneyho ale to, co řekla, zaujalo
„Možná se stane.“ Řekl zamyšleně. „Cítíš přece emoce, a i když se tomu snažíš zabránit, pronikají k tobě myšlenky lidí. Třeba je teď někde Sheppard a chystá nějaký plán. On je dost šílený, aby tady to místo vzal útokem. Možná jsi to prostě….zaznamenala.“ Haliyah to ale odmítla.
„Takhle to nefunguje. Musím být u člověka, který o tom přemýšlí nebo něco cítí, dost blízko. Pár metrů. Možná tak ještě v domě, ale ve městě? Těžko.“ Byla zmatená. Dávalo to zvláštní smysl, ale přesto přese všechno, nebylo to zkrátka možné.
„Pak jsi to možná poznala od někoho v domě. Třeba tu operuje někdo z podzemního hnutí. Nebo jsou tvoje schopnosti větší, než jsi čekala.“
„To ne, Anthos mě nutil to často procvičovat a jsem si jistá, že nedokážu cítit emoce nebo číst myšlenky u nikoho, kdo je mimo dům. Nejspíš je to proto, že tyhle schopnosti měla jenom matka, ale otec ne. Prostě to má co dělat s tou dědičností, o které jsi mluvil.“ Štvalo ho, když bylo dítě chytřejší než on.
„Dobře, ale ani přes den se tu moc lidí nepohybuje, jenom dole hlídá víc stráží. Tak kdo? Kdo by mohl tak intenzivně prožívat něco takového, abys to ty cítila a on z toho byl vzrušený a nervózní?“ Haliyah nebyla na jeho otázku schopná odpovědět. Každopádně se nechala přesvědčit, aby svůj plán dnes nezkoušela. Byla za to ráda, i když svoje schopnosti trénovala, neměla ponětí, jak by to fungovalo. Vzdychla a podívala se ven. Strávila u Rodneyho celé odpoledne. Byla s ním tak ráda, dělali jeden druhému společnost tak dlouho. Naučil jí spoustu věcí o všem možném. Dokonce začala chápat, proč je navzdory všemu tak fascinovaný Anthosovou sbírkou a těm malými blikajícími věcmi. Nikdo jí nebránil u něj zůstávat celé dny, ale Kerenovi se to moc nelíbilo a její návštěvy nesl se stále menším porozuměním. Jakoby ji slyšel, vysoký voják se zasyčením otevřel dveře a s arogantním výrazem ve tváří se nejdřív zle podíval na McKaye a pak sklouzl očima na Haliyah.
„Je čas jít. Návštěvy skončily.“ Rodney mu jeho opovržlivý pohled vrátil, přece jen to byla jeho specialita. Haliyah se na něj povzbudivě usmála a následovala Kerena ven, kde na ní čekal ještě jeden voják, který ji doprovodil k ní do pokoje.
Rodney zase osaměl a když se podíval ven, kde se stmívalo, zase ho zasáhl šíp osamělosti. Přál si, aby s ním mohla Haliyah zůstat. Ale měl o čem přemýšlet. Její instinkty byly řízeny jejími schopnostmi, takže to, co teď cítila, určitě nebyla náhoda. Chystal se ve městě někde Sheppard a ostatní na záchranu? Nebo to s nimi nesouviselo vůbec a jednalo se o nějakou akci podzemního hnutí? Mohlo to být cokoliv, ale byl si jistý, že jakmile se mu naskytne příležitost, popadne Hal za ruku a oba budou z tohohle domu utíkat o život. A tak sledoval, jak venku padá tma a čekal.

Ehm... to jako myslíš tu Josiku, co teď strávila tři dny ohryzáváním nehtů a čekáním na to, jestli jí konečně někdo napíše alespoň jeden komentář k nové kapitole? Náhodou nepíšu rychleji, jen jsem měla dost velký kus napsaný dopředu

Chvilinku jsi mě vyděsila tím, že hodláš útěk i útok naplánovat úplnou náááááhodou na stejnou noc, ale očividně jsem tě ošklivě podcenila, za což se moc omlouvám. Máš to vážně promyšlené.
Hal je výborná, chudák holka Úplně Rodneyho chápu.


P.S. Jména mě taky ničí. A nejen mimozemská, i normální jsou hrůza, v další kapitole jsem to už ze zoufalství vyřešila extrémně drzým způsobem

Hurá, další kapitola! To musel být pro Shepparda, když zjistil, že je Rodney mohl sledovat...já bych na jeho místě asi vybouchla. Taky jsem si nejprve myslela, že se útěk i útok opravdu uskuteční v jednu noc..byla by to ale blbá náhoda, kdyby se třeba minuli, ještě že ji Rodney přesvědčil Těším se na útok proti Anthosovi, jsem zvědavá, jestli ho budou vojáci oddaně bránit, nebo se nakonec přidají k rebelům

Čo dodať okrem toho, že je to ako vždy briliantné? Super pokračovanie, ezva atmosféra Nechcem prorokovať alebo hádať dopredu, ale

Toto je spoiler!!!:

nema nahodou Zain niečo spoločné s hnutím? Mám taký pocit, akoby bol človek v pozadí, alebo dokonca vodca?

no nič, sú to len špekulácie

[Klenotka]

Prosím, nebijte mě, ale ani nevíte, jak těžké bylo to napsat i takhle krátké a aspoň trochu do toho přenést nějaké napětí. I když si nemyslím, že se mi to úplně povedlo, ale i tak...je to krátké, protože psát to je čím dál těžší, jak se blížím ke konci a potřebuju, aby do sebe všechno pěkně zapadlo. Ale kapitoly teď půjdou rychle, další snad už v pondělí.

Poručík Sawyerová se nervózně podívala po svých společnících. Leanna byla schovaná ve křoví kus od ní, a o dalších pár metrů dál tušila další tři lidi z odboje. Když jí ukázali, kdo ji bude doprovázet, nepatrně zpanikařila. Leanna se zdála být velmi dobrá bojovnice, ale ty tři děti, které s nimi Teryn poslal, působily spíš že se ulily ze školy, než jako bojovníci v odboji. Ale jak Teryn, tak i plukovník Sheppard vypadali spokojení a tak musela doufat, že její doprovod nevezme do zaječích při první známce potíží. Nasadila si na záda těžký batoh, který, jak si uvědomila, ji bude v boji dost zpomalovat. Ale Zelenka trval na tom, že si musí vzít vědecké vybavení pro všechny případy a tak jí tam nacpal všechno, co mu přišlo pod ruku. Trochu si uvolnila popruh a pochopila, proč si většina vědců, pracujících v týmech, stěžuje na bolavá záda. Tohle by složilo i slona.
Tuhle akci vedla Leanna a tak Patricia čekala na její znamení. Rebelka na ní nepatrně kývla a Sawyerová stiskla v ruce stunner. Ovšem než ho mohla použít, vyskočila Leanna ze křoví a skolila jednoho ze strážců a druhého zasáhl její kolega. Patricia ani nestihla sledovat, jak rychle se ti lidé pohybovali. Dva kluci a jedno děvče, všem bylo sotva šestnáct, tohle ale očividně ovládali dobře. Patricii to přišlo na chvíli líto, ale jestli dnes uspějí, možná budou mít ještě šanci užít si trochu dospívání jako normální lidé jejich věku. Leanna a její společníci, jejichž jména jí sice řekli, ale zkrátka si je nepamatovala, rychle zadávali vstupní kód dveří do budovy.
Leanna se vrátila těsně před setměním, a oznámila, že nejen ví, kde přesně se doktor McKay nachází, ale získala i přístupové kódy, čímž jim ušetřila spoustu práce. Teryn sice mluvil o štěstí, ale všichni měli podezření, že tady šlo o víc, než jenom o štěstí. Ale nechali to být. Teryn strávil v odboji velkou část svého života a tak měl tajnosti v povaze.
Patricia doběhla k Leanně ve chvíli, kdy se dveře začaly téměř neslyšně otevírat. Se stunnery v pohotovosti dokázali během první minuty omráčit dva strážce v přízemí a během chvíle i zbylé čtyři o patro výš. Ti hlídali místnost s ovládáním, která byla jejich cílem.
„Doufejme, že má Teryn pravdu a není jich tady víc.“ Zašeptala Sawyerová směrem k Leanně. Ta tiše přikývla a poslala svoje lidi prohlédnout zbytek budovy. Zařízení naštěstí nebylo nijak velké. Patricia děkovala všem bohům za to, že Antikové si libovali v jednoduchosti a nestavěli kolem každého zařízení palác. Mladí rebelové se rozmístili na svých místech a hlídali vchod. Leanna s Patricií vstoupily do hlavní místnosti, kde byl uprostřed panel připojený k něčemu, co si poručík v duchu přirovnala k warp jádru. Té myšlence se téměř nahlas zasmála, ale nemohla si pomoct. Velký generátor měl modrou barvu a panel k němu připojený sestával
ze starší antické technologie. Aspoň tak jí to Radek vysvětlil. Vytáhla z batohu počítač a vyvolala si na jeho obrazovce plány generátoru.
„Plukovníku, jsem uvnitř a chystám se vypnout energii. Jen mi dejte chvíli, než se zorientuju.“
„Rozumím, ale pospěšte si, poručíku.“ Zněla Johnova odpověď a Patricia se netrpělivě pustila do odpojování panelu, který měl dodávat energii k Anthosovi.
„Jak to vypadá?“ Zeptala se k ní částečně otočená Leanna, která jedním okem sledovala dveře a druhým poručíka.
„Je tady sice tisíc čudlíků a těch malých krystalů, ale Zelenkovo vysvětlení je tady celkem dobře popsané. Budu to mít za pár minut.“ A od té doby už nepromluvila a nastalé ticho přerušovalo jenom tiché pípání a cvakavé zvuky.

Sheppard na svém místě přešlápl z nohy na nohu a čekal na signál od poručíka Sawyerové. Brýle na noční vidění si na chvíli sundal, protože ho z nich pálily oči. Všechny jeho smysly a instinkty fungovaly ve tmě na maximum. Uvolnil trochu svaly, ale škubnutí v rameni mu dalo najevo, že to nebyl nejlepší nápad. Spolu s ostatními čekali u branky do zahrady, což byl podle Teryna jediný zadní vchod do budovy. Přes zahradu vedla několik metrů dlouhá prašná cesta, naneštěstí osvícená blikající lampou, o níž stál opřený očividně otrávený voják a cosi velmi páchnoucího kouřil. Sheppard si byl jistý, že by ho zvládli i teď, když ještě fungovala světla, ale právě těch pár metrů znamenalo nebezpečí, že voják stihne zavolat o pomoc. Tma jim skýtala výhodu několika vzácných vteřin navíc, kdy si jich voják nevšimne a oni ho budou moci bez hluku omráčit.
„Počkej, až řeknu tvé ženě, že kouříš tohle svinstvo.“ Ozvalo se ode dveří domu a všechny to donutilo neslyšně nadskočit. Další voják se právě objevil ve dveřích a mířil po cestičce k muži opřenému o lampu.
„Neřekneš, protože v tom případě řeknu já té tvojí, kde jsi byl včera večer.“ Oba muži na sebe přátelsky mrkli a právě dorazivší voják si také připálil. Sheppard se podíval na Ronona a posunkem mu dal najevo, aby se postaral o toho druhého. Trochu to komplikovalo situaci, protože takhle museli vyrazit současně a neupoutat pozornost ani jednoho z nich.
Sheppard se teď každou chvíli otáčel na Teylu, stojící těsně za ním. Ta byla ztělesněním klidu a on ji za to obdivoval. A přál si, aby to taky dokázal. Dva muži z Lornova týmu stáli v řadě za Rononem. Všichni hromadně tvořili nervózní, a velmi tichý dav.

Lorne spolu s několika rebely a Terynem, čekal na druhé straně domu, schovaný ve tmě před hlavním vchodem. Několik členů odboje pak bylo rozmístěno podél zdi a čekalo na znamení k útoku. Celý dům a cestu k němu pořád osvěcovaly lampy. Vojáci, hlídající před hvězdnou bránou, vypadali unavení a znudění, stejně jako stráž u dveří domu. I tady byll plán je neslyšně omráčit, ale nebylo to jenom pár metrů jako zadního vchodu a tak to nemuselo vyjít.
Teryn je všechny ujistil, že jeho lidé vědí moc dobře, co dělat a tak se v podstatě zdálo, že to byl právě Teryn, kdo převzal velení celé akce.
Všichni byli napojeni na vysílačku poručíka Sawyerové a čekali na její pokyn, kdy bude připravena vypnout proud.

Patricii se trochu klepaly prsty, ale přesto dokázala úspěšně všechno odpojit. Vyváděla ji z míry představa, že svým povelem vlastně celou akci odstartuje. Musela si být jistá, že až řekne „teď“, vytáhne ten správný obvod. Na zkoušku nebyl čas a tak se modlila, aby to Zelenka měl správně a aby ona instrukce přesně pochopila a provedla. Když jí počítač, kontrolující její postup, v ruce zapípal, zhluboka se nadechla.
„Asi to mám.“ Řekla hlasitějším šeptem, protože nebyla schopná dát svému hlasu víc energie a napětí všude ve vzduchu by jí to stejně nedovolilo.
„Asi? Poručíku, musíte si být jistá!“ Ozvala se hlasitěji Leanna, a popošla k Patricii. Obě ženy se na sebe podívaly teď už jistějšími a povzbudivými pohledy. Patricia si otřela potem navlhlé dlaně o kalhoty a potom položila pravou ruku na poslední obvod, který musela vytáhnout pro úplné vypnutí energie a ťukla do vysílačky.
„Chystám se vypnout energii.“ Řekla a jakoby cítila napětí, které projelo všemi na druhém konci. Pořádně prsty sevřela poslední, oranžově svítící obvod, a zavřela oči.
„Vypínám proud za tři…dva…jedna….teď!“

tak napätie sa ti do toho určite podarilo preniesť, jedine čo by som vytkla je tá dĺžka, ale ak bude ďalší diel v pondelok (alebo dohladnej dobe) tak sa ti to odpúšťa

len jedna vecička, čo mi nesedela

Leanna se zdála být velmi dobrá bojovnice, ale ty tři děti, které s nimi Anthos poslal, působily spíš že se ulily ze školy, než jako bojovníci v odboji.

nemá tam byť iné meno?

každopádne ďalej, ďalej, ďalej

[Klenotka]

Oops, máš pravdu, opraveno Díky za upozornění. Snad v pondělí, zítra máme sraz a doufám, že bude čas to napsat. Potřebuju nad tím pořádně popřemýšlet, aby tam nebyly nějaké díry v ději, i když si myslím, že už tam určitě nějaké jsou

Diery? Ja som si žiadnych nevšimla,ak tak ma opravte, ale nemyslím, že tam niekto nejaké nájde

Taky nevidím žádné díry. Za to vidím to napětí. Kafrající vojáci jsou skvělí (teda jestli mám ty díry mermomocí hledat, tak mě napadlo, jak to, že neslyšeli Johna, když mluvil s P. , ale pak jsem usoudila, že v té chvíli ještě nemusel být u branky, takže se díra stejně nekoná). A Patricie je dobře napsaná, taková správná nová vedlejší postava, která na sebe nestrhává zbytečně moc pozornosti a je příjemně normální.

Ach jo Klenotko ty píšeš rychleji než já čtu, nebo spíš než já jsem schopna si probojovat cestu k počítači . Mám ráda tvůj styl a je zajímavé srovnávat tě s Josikou. Obě finišujete...Ale vesmír je velký a místa je v něm dost pro vás obě! Každá píšete jinak, ale přesto skvěle. Líbí se mi tvoje popisy. Postavy jsou velmi životné a vystupují mi z toho plasticky. Těším se na další pokračování!

Tak Klenotka sa opäť rozbehla. Je to super a proste dokonalé a nemôžem sa dočkať ďalšej časti už som sa bála, že to nebude kompletné kým pôjdem na internát ale nakoniec si ma príjemne prekvapila a vyzerá to tak, že si stihnem dočítať aj koniec. No a čo sa týka tých posledných 2 častí - no, sú dlhé ale to je dobre a sú aj dosť akčné , takže super. Tiež som žiadne diery nenašla. Proste len tak ďalej - a ako písala Mrs. Sheppard aj ja mne sa páči ako píšeš.

[Klenotka]

Tramtadadá! Poslední část je tady. Chtěla jsem to napsat v jednom a tak je to trochu delší část. Moc se omlouvám za tu dlouhou cestu k jejímu konci, ale zkoušky, FF a podobné věci mě dost zpomalovaly. A pak, tuhle část napsat, bylo z celé povídky snad to nejtěžší. Chtěla jsem to udělat pořádně, uvěřitelně, nepřehnat to...nevím, jestli se mi to povedlo, to posuďte sami. Díky moc za všechny komentáře a povzbuzování. Prosím, jakékoliv překlepy hlaste. I kdybyste narazili na nějakou zamotaninu nebo nesrovnalost. Tahle část byla moc těžká na psaní a při čtení zjistíte proč. Nemám proto už moc sílu to třikrát kontrolovat. Takže díky a tady to máte

Anthos seděl za stolem a pracoval na nákresu nově získaného zařízení. Ale nemohl se soustředit. Ten čaj, co mu Zain donesl, mu trochu pomáhal, ale nestačilo to. Pořád se musel dívat na fotku Kiary, jak drží v ruce miminko a šťastně se usmívá. To byla nejšťastnější doba jeho života. Jak dlouho trvala? Dva roky? Tři? Nemohl si vzpomenout, bylo to tak dávno. A z toho mimina na fotce se stala vzpurná dívka, která zradila svého otce. Anthos fotku v rámečku položil obrázkem dolů. Nikdy nechtěl být rušen, když získal nový kus technologie. Ale teď strávil ve svém pokoji víc času než předtím a to nejspíš vyvolávalo v jeho lidech pochyby. Nikomu do toho nic nebylo!
Nikoho nezajímalo, že teď ho Haliyah kvůli McKayovi zradila. Vlastně částečně proklínal den, kdy ho napadlo McKaye přivést. Otrávil jeho dceři mysl řečmi o vesmíru a o tom jeho městě. A Haliyah ho poslouchala a bránila ho! Anthos v náhlém návalu vzteku shodil všechny věci na podlahu. Pak dosedl těžce na židli a dal si hlavu do dlaní. Tohle se nemělo stát. Nepočítal s tím! Jak se to stalo, že ho tahle možnost nenapadla? Měl přece všechno tak skvěle naplánované. Haliyah patřila jemu a nikomu jinému! Byl její otec, vlastně byl její stvořitel a ať se jí to líbilo nebo ne, pořád byla také největším klenotem jeho sbírky.
Anthos se zvedl ze židle a přešel přes věci na podlaze k nočnímu stolku. Zain mu tam nechal konvičku s bylinkovým čajem na spaní. Cítil, že čaj byl ještě teplý. Trochu se usmál, spokojeně až úlisně. Zvedl svůj hrneček ze země, kam dopadl po jeho návalu vzteku. Vytáhl malý hrneček, z něhož pila Haliyah, vždycky, když u něj byla. Vybavila se mu vzpomínka….Haliyah se usmívá a pije čaj ve slunečném odpoledni. Je jí devět a mluví o květinách, které se jí podařilo vypěstovat v zadní zahrádce…. Anthos vytřásl myšlenku z hlavy. Vzal konvičku a dva hrnečky a vydal se k Haliyah do pokoje. A celou dobu se usmíval.

Když zhasla světla, Sheppard s Rononem vběhli v brýlích na noční vidění na cestičku. Povedlo se jim neslyšně omráčit oba vojáky a zatáhnout je do křoví. Když John jednomu z nich svazoval ruce umělohmotnými pouty, tiše mu do ucha zašeptal: „Takhle se budeš moct vrátit ke své ženě a mít u ní malér.“
Potom, spolu s Teylou a dvěma mariňáky, pokračovali do domu. Podle plánu, který měli od Teryna, museli do horního patra složitým systémem chodeb. Teryn jim ale nebyl schopen říct, kolik mužů kde hlídá. Leanna se sice vrátila s informací, jak odkódovat dveře, ale Anthos počet mužů každý večer měnil, a nikdo z nich nevěděl, kde bude ten večer hlídat a jestli vůbec. Takže šli naslepo. Překvapivě jim ale v cestě stálo už jen několik vojáků a tak se do vyššího patra dostali bez problémů. John doběhl k oknu na konci jedné z chodeb. Z okna zahlédl postavy rebelů, jak úspěšně omračují vojáky u brány a mizí v hlavním vchodě domu.
„Teryne? Myslíte, že můžete zajmout Anthose? Víte, kde ho hledat?“ Řekl tiše do vysílačky, i když v budově už pravděpodobně nezůstal žádný voják, který by jeho hlas slyšel.
„Ano, vím, kde je. Jdeme pro něj.“ John přikývl, a v tu chvíli téměř zapomněl, že přes vysílačku jeho kývnutí asi vidět není. Odpověděl tedy jenom: „Rozumím.“ A běžel k další spojovací chodbě.
„Podle Teryna by měl být McKay snad tady. Prohledejte jednu místnost po druhé, ale pozor na překvapení.“ Opatrně tak prohlíželi jednu místnost po druhé. Při výpadku proudu museli dveře otevírat ručně a v jednom z pokojů je překvapil Keren, který využil výpadek energie k odpočinku a jeho překvapený výraz, který se mu objevil ve tváři vteřinu před tím, než ho Teyla omráčila, nasvědčoval tomu, že si možný útok vůbec nepřipustil. A tak už jim zbýval jenom jeden pokoj v téhle chodbě a jejich napětí, s ubývajícím počtem místností, rostlo.

Rodney slyšel venku zvuky. Okno bylo sice chráněné proti zvukům zvenčí, ale Antické dveře nebyly stavěné na úplně zablokování zvuků a Anthos je nijak neupravoval. Seděl ve tmě, a tak si výpadku energie všiml až při pohledu z okna, kde na zčernalém dvoře před bránou pobíhaly postavy v černém. Srdce mu poskočilo. Že by měla Hal nakonec pravdu? Zkusil rozsvítit a když se nic nestalo, došel ke dveřím. Bez energie nebude fungovat ani zámek. Zvuky zvenku se ozývaly stále hlasitěji a nepochyboval o tom, že zaslechl povědomý zvuk stunneru. Jeho tým pro něj konečně přišel! Zapřel se do dveří a pomalu se mu je podařilo otevřít. Jediným zdrojem světla pro něj byl svit hvězd, procházející jeho oknem, ale i to mu stačilo přizpůsobit svoje oči tmě. Vždyť po tmě sedával poslední dobou celkem často a tak se mu stala skoro nejlepší přítelem. Když odtáhl pravé křídlo dveří, prakticky se srazil s postavou, která z druhé strany dělala to samé. Než se dokázal vzpamatovat a tu postavu poznat, držela ho už v medvědím sevření a vydávala zvuky podobné výskání. Za chvíli ho držela postava o něco menší, bezpochyby ženská. Samozřejmě nebylo pochyb o tom, že šlo o Ronona s Teylou, jejíž polibek na jeho pravé tváři hřál a vlil mu život do žil. Pár metrů dál v chodbě slyšel Shepparda, jak vydává rozkazy do vysílačky.
„Sawyerová? Dům je náš a máme McKaye, a Teryn už má Anthose, můžete znovu nahodit energii.“ Než John přešel chodbu a dostal se k Rodneymu, světla znovu naskočila. Poručíkovi očividně šlo lépe dávat věci dohromady, než je rozebírat. McKay stál ve dveřích, mírně zatlačený zpátky do pokoje, kam ho uvrhlo objetí od Ronona a Teyly. John svého ztraceného přítele na chvíli ani nemohl poznat, a podle překvapených výrazů svých společníků, kteří si ho konečně prohlédli v plném světle, nebyl sám. Rodney připomínal hromádku neštěstí. Dlouhá bílá košile, která mu visela přes poněkud obnošené šedé kalhoty z jeho uniformy, mu kontrastovala se zarostlým obličejem a delšími vlasy. Na krku si všiml modřiny, která se táhla někam dolů pod košili, kam neviděl. Už trochu mizející otok na oku a čerstvá rána na čele dokreslovaly zbědovanost astrofyzikova vzezření. Ronon nepatrně zatínal pěsti a Teyla se prostě tvářila nešťastně. Pár vteřin na sebe jenom zírali a McKayovi se ve tváři promítlo tisíc druhů emocí.
„Kde jste sakra byli tak dlouho? Když jsem vás viděl odcházet, skoro jsem ztratil naději, že vás všechny znovu uvidím. Přece jste nevěřili té Anthosově historce, že ne?“ Rodneyho naštvaný tón doprovázel velmi rozzlobený výraz a jeho tým na chvíli neměl co říct. Teyla, stojící za ním, mu položila ruku na rameno a Ronon tam prostě stál, a chvíli nevěděl, co dělat. John přišel blíž a jenom na sebe s Rodneym chvíli koukali.
„Omlouvám se.“ Bylo jediné, co mohl Sheppard v ten moment vyslovit. Rodney se díval všude kolem, jenom ne na svůj tým. Ti ho teď prakticky obklopili a tak nebylo kam uhnout. Rodney najednou pocítil obrovskou vlnu vděčnosti. Chtěl být rozčilený, ale nějak mu to nešlo. Prožil hodně zlosti a nenávisti a teď byl čas na tenhle osvěžující a po několika týdnech nový pocit.
„Ale to…já jsem věděl, že přijdete..jenom…bylo to těžké. Díky, že jste to nevzdali.“ Sheppard se na něj nepodíval a Rodney hleděl do země.
„Ale do háje..“ Řekl Ronon a nepatrně do Shepparda strčil a ten nešikovně podal Rodneymu ruku. Druhou mu dal kolem ramen a Rodney ho napodobil. Na pár vteřin to bylo něco mezi podáním ruky a objetím, ale za celou dobu se nepodívali vzájemně do očí. Ronon se trochu ušklíbl a Teyla se usmála a zakroutila hlavou. Podívala se na Ronona a pokrčila rameny, jakoby chtěla říct: „Cos čekal?“
„Tak…ehm…asi je načase jít.“ Řekl John a od skupinky se odtrhl. Rodney se vrátil do teď už plně osvětleného pokoje.
„Já…potřebuju boty. Celou dobu jsem tady běhal bez bot, tak teď možná ani nevím, jak se zavazují tkaničky.“ Řekl to jako vtip, ale měl velmi hořký nádech, a jeho týmem znovu projel osten smutku a trochy studu. Když Rodney vytáhl zpod postele pár svých bot a pracně se do nich nasoukal, pokusil se najít ještě bundu, ale v nepořádku, který v místnosti vládl, to byla předem prohraná bitva. Jeho věci byly jediné, které ho spojovaly se životem na Atlantis a teď možná bylo načase tam ten zapomenutý kus uniformy nechat a jít dál. Když mávl na ostatní, že je připravený jít, naposledy se podíval kolem a přesně mezi dveřmi se zastavil. Podíval se na podlahu a zaváhal. Žil v tomhle vězení téměř dva měsíce, jestli to počítal správně a teď se bál odejít. Byl vězeň, ale život se přece jen najednou zdál být děsivou alternativou. Bude muset zase dělat rozhodnutí. Co si obléct, co si vzít k snídani, mluvit s lidmi….jeho pohled se spojil se třemi páry očí, zírajících jeho směrem. Díval se na ně a nemohl udělat ani krok.
„McKayi, co se děje?“ Zeptal se Ronon teď už trochu netrpělivě.
Rodney se znovu, naposledy rozhlédl po pokoji, otočil se a vykročil ze dveří. Byl to ten nejtěžší a nejdelší krok jeho života. Ostatní, když viděli, že je následuje, se už dali do běhu chodbou.
„Počkejte! Kde je Anthos? A co ostatní v domě?“ Zavolal na ně Rodney.
„Má ho Teryn, a ostatní jsou venku. V domě nikdo nezůstal.“ Odpověděl mu Sheppard. Rodney se uklidnil. Při pomyšlení, že je Haliyah v bezpečí, bylo to poslední, co mu chybělo ke spokojenosti a dodalo mu to trochu rovnováhy.

Venku už bylo poměrně živo. Když lidé z města, kteří bydleli blízko Anthosova sídla viděli, že se něco děje, vybíhali ven a teď sledovali, jak vyvádějí Anthose ven a několik jeho mužů, kteří ho bránili, vedli rebelové za ním.
Rodney vyšel ven a když ucítil slabý vánek, nadechl se, jak nejvíc mohl. Vítr ho pohladil po tváři a znovu svobodný vědec si vychutnával každý vjem, každý pocit, a každý krok, který mu znovu získaná volnost nabízela. Když v doprovodu svého týmu došel k bráně, uvědomil si, že mají problém.
„Počkat, já nemůžu jít bránou.“ Ta pravda ho bolestivě zasáhla, a trochu od brány poodešel, protože si nebyl jistý, na jakou vzdálenost má čip v jeho páteři účinnost.
„Klid, doktore, můžete.“ Přišel k němu Teryn a usmíval se.
„Rodney, tohle je Teryn, on a jeho podzemní hnutí, nám pomohli tě odtud dostat. My jim za to pomohli s Anthosem.“ Sheppard se už zase spokojeně usmíval, protože bylo konečně po všem. Rodney si podal se starším mužem ruku a opravdu upřímně se usmál.
„Díky, opravdu moc děkuji. Asi vám nebudu nikdy schopen dost poděkovat.“
„Není třeba, doktore McKayi, tohle byla vzájemná pomoc a myslím, že podle toho, co jsem od vašich lidí slyšel za historky, vy jste nám prokázali větší službu, než my vám.“ Zasmál se a Rodney na svůj tým, stojící za Terynem, zašklebil.
„Co jste myslel tím, že můžu jít? Anthos mi dal do krku, tedy do krční páteře, neurální čip. Ten mi zabrání projít bránou. Tedy ono není ani příjemné mít ho zapíchnutý v páteři, ale fakt, že mě při aktivaci brány může zabít, je přece jenom ještě o trochu víc znepokojující.“ Už se zase začínal dostávat zpět do svého já a mluvil jako o závod.
„Chtěl jsem říct, že vám ho můžeme vyndat. Teď a tady. Tedy Zain může.“ Vysvětloval Teryn a jakmile se Anthosův tajemník objevil v jejich zorném poli, Ronon, Teyla i Sheppard na něj hned zamířili zbraně. Rebelové byli jenom zmatení, ale když viděli Teryna očividně v klidu, tak nedělali nic a jen vyčkávali.
„Zain pracuje pro nás. Pořád pracoval. Vlastně…jsme hnutí odporu založili spolu a on na sebe vzal roli velitele.“ Sheppard popostoupil dopředu a naklonil nevěřícně hlavu. Rodney ho následoval a házel přitom na Zaina rozzlobené pohledy.
„Chcete říct, že tohle je váš velitel?“ Zeptal se nevěřícně John a trochu sklonil zbraň.
„Ano. Tedy ono to není tak jednoduché. Formálně ano, ale všechny akce jsme plánovali spolu. Pochopitelně by pro něj bylo nebezpečné se s námi domlouvat moc často a tak jsem většinu akci plánoval já a se Zainem jsme pak ještě domlouvali detaily. Já jsem u Anthose už tehdy nebyl, když se Zain objevil, ale po pár letech mě sám vyhledal. Určitě je jasné, že jsem mu zpočátku nevěřil, ale po nějaké době mě přesvědčil a celé hnutí odporu byl vlastně jeho nápad. Jenom jako jeho…jak to říct…oficiální tvář vystupuji já. To od něj jsme měli ty kódy. Předal je vojákovi, která je pak dal přímo Leanně do rukou.“ Teryn si před Zaina nepatrně stoupl a Sheppard to pochopil jako pokyn ke sklonění zbraně, což také udělal.
„A proč jste nám nepomohl? Proč jste nepomohl McKayovi? Nechal jste nás odejít!“ Zavrčel Ronon, který rozhodně nehodlal tuhle debatu ukončit.
„Utajení bylo naší největší zbraní. Kdyby Zaina někdo odhalil, prostě by ho popravili jako zrádce. Bez ohledu na to, jaký Anthos je, jeho lidi jsou mu více méně loajální a poslouchají rozkazy. I když jsou i tací, kteří pro něj pracují rádi.“
„Keren.“ Pípl Rodney a mnul i čelo. Na zmatené pohledy ostatních jenom mávl rukou, že to nic neznamená.
„Vás jsem se neptal, Teryne.“ Řekl hlubokým hlasem Ronon. Zain tedy vystoupil z Terynova stínu a stoupl si přímo před Sateďana.
„Je to tak, jak Teryn říká. Kdybych udělal cokoliv podezřelého, prozradil bych se. Být Anthosovi ty roky takhle blízko bylo riziko, ale nedalo by se ničím vykoupit. Doktore McKayi, je mi líto, že jsem vám nepomohl, a nedal ani nic najevo. Ale Anthos je sice blázen, ale není hlupák. Navíc poslední dobou býval mnohem víc podezřívavý, řekl bych kvůli vašemu vztahu s Haliyah. To všechno ještě komplikovalo. Ale omlouvám se za své chování tehdy, nemohl jsem jinak.“ Zain se pokusil o úsměv, a nabídl Rodneymu ruku. Ten ji ale nepřijal, jenom přikývl, že omluvu přijímá.
„Moje žebra s mým rozumem poněkud nesouhlasí.“ Neodpustil si Rodney poznámku.
„A když jsme u toho, kde je Haliyah? Chtěl bych ji vidět.“ Podíval se na Teryna se Zainem, ale ti si vyměnili zmatené pohledy.
„Myslel jsem, že jsi ji přivedl spolu s Anthosem?“ Zeptal se Zain svého přítele, ale Teryn jenom zakroutil hlavou.
„Já jsem ji vůbec neviděl. Sakra, ani nevím, jak vypadá a kde je.“ Terynovi se trochu rozšířily panenky, ale nehodlal panikařit.
„Jenom klid. Prostě jsme na ní v tom zmatku trochu zapomněli. Určitě je ve svém pokoji. Zaine?“ Teď už bývalý Anthosův pobočník přikývl a zamířil k domu. Rodney, který měl naopak paniku v povaze, k domu doslova běžel. Členové jeho týmu nevěděli, co dělat a tak běželi za ním. Astrofyzikovo nalomené zdraví mu bránilo ve vytrvalém běhu, ale přesto bral schody po dvou. Nevěděl přesně, kde je pokoj Anthosovy dcery a tak nechal Zaina běžet před ním. Když se velitel rebelů zastavil přede dveřmi, patřícím pokoji Haliyah a otevřel je, jeho vysoká postava na prahu zmrzla. Rodney si toho ani nevšiml, do Zaina vrazil a doslova do pokoje vpadl. To, co uviděl, mu zmrazilo krev v žilách a na několik vteřin zastavilo srdce. Které se následně zcela nenávratně zlomilo.
Haliyah ležela na posteli, bílá, nehybná. Rodneyho v jeden bláhový okamžik napadlo, že jenom spí. Vedle na zemi ležel hrneček, jehož obsah, z kterého moc nezbylo, se pomalu vpíjel do koberce. Zain ho zvedl a přičichl si. Zavřel oči a podíval se vyděšeně na nehybného McKaye. Ten pořád stál na jednom místě a nevěřícně zíral, jako by se mu mysl zastavila. Až po chvíli se vrhl k posteli dívky a začal jí měřit puls. Když uslyšel ve dveřích svůj tým, vysokým hlasem se zmohl jenom na: „Zavolejte Becketta.“
Začal s oživovacími pokusy, i když věděl, že je to marné. Zoufale, nepřetržitě, masíroval dívce hrudník a dával jí umělé dýchání. Nikdo se ho nesnažil zastavit. Sheppard a ostatní přesně nechápali, co se děje, ale pohled na astrofyzika, který se snaží nejméně třicet minut mrtvou dívku znovu rozdýchat, je vyděsil téměř k smrti. Zain stál nad Rodneym a krve by se v něm nedořezal.
„Doktore McKayi…“ Zašeptal po chvíli, když se trochu vzpamatoval. Ale vědec, očividně uzavřený ve svém malém, panikařícím světě, ho neslyšel.
„Doktore…je mrtvá. Nemůžete nic dělat.“ Naklonil se k němu, a vzal ho za rameno. Ale Rodney dál pokračoval a už začínal být tak unavený, jak ho nával adrenalinu, který ho držel poslední minuty na nohou, opouštěl.
„Rodney…“ Teyla postoupila blíž k němu, a položila mu ruku na záda. Nezdálo se, že by jí vnímal.
„Není…mrtvá. Jen ji musím…rozdýchat.“ Lapal Rodney po dechu. Teyla se podívala na Zaina a spolu začali Rodneyho tahat pryč od těla mrtvé dívky.
„Ne, není mrtvá. Sakra, copak to nevidíte? Nemůže být! Je v ní tolik života!“ Táhli ho po koberci, který se pod jeho váhou roloval a Rodney ho tak táhl za sebou. Byl téměř nepříčetný a tak se k Teyle se Zainem přidal ještě Ronon. Když se McKay konečně přestal vzpouzet, z ničeho nic se vrhl na Zaina, chytil ho za krk a vrazil do něj takovou silou, až se muž zastavil až o nejbližší zeď. Teyla s Rononem byli na pár vteřin omráčeni silou, jakou se jim vědec vyškubl a když se vzpamatovali, popadli ho každý z jedné strany a snažili se ho od Zaina odtrhnout.
„Proč jsi sakra nic neudělal?! Viděl jsi, co se s ní děje a co jí Anthos dělá! Proč je mrtvá, co se stalo? Kdo to udělal?“ Rodney se pomalu začal hroutit na zem a Teyla ho z posledních sil podpírala, zatímco se Ronon také už trochu zuřivě přiblížil k Zainovi, který si třel krk a od vysokého muže o metr ucouvl.
„Já…netušil jsem…v tom šálku je jedna bylina, kterou Anthos používal při výsleších vězňů. Je toxická a při malých dávkách způsobuje bolest. Ale ve velkém množství přivodí bezvědomí…a smrt.“ I Zain byl bílý jako stěna. Nikdo si ho ale nevšímal. Sheppard, který dosud stál ve dveřích a celé to zděšeně sledoval, se teď přidal k Teyle, která ještě zápasila s očividně hysterickým McKayem. Tomu se napotřetí podařilo se jí vyškubnout a doplazit se k Haliyah. Když chtěla jít za ním, John ji zastavil. Tohle bylo něco, co musel Rodney udělat. Jeho mysl to musela přijmout. Sledoval Rodneyho, jak teď pro změnu téměř posvátně, hladil čelo dívky a chytil ji za ruce. Nepřítomně se na ni díval a začal se přihlouple usmívat. Ronon se na Zaina naposledy zle podíval a ten po chvíli vyklouzl nepozorovaně z místnosti.
John si sedl vedle Rodneyho, který ho vůbec nevnímal, protože měl oči jenom pro malou dívku.
„Rodney? Tady už nic nezmůžeš. Ani Beckett. Měli bychom jít a nechat ho prohlédnout aspoň tebe. Co ty na to? Teryn se tu o to postará.“ Rodney se na něj podíval prázdnýma očima, plnýma bolesti a slz. Slz, které byly částečně z bolesti a částečně ze vzteku. Rodney se zlobil na Anthose, na Zaina, ale především na sebe, protože tak žalostně selhal a Haliyah zklamal.
„Postará? O co se postará? O co se sakra asi tak může postarat?“ Sklouzl pohledem na bílou tvář Haliyah, která byla klidná, jako by jenom spala.
„Slíbil jsem, že jí ukážu hvězdy.“ Dodal šeptem a pak se z ničeho nic zvedl a vyběhl z místnosti. Ostatní se rozběhli za ním, ale vztek a nenávist dodali zlomenému astrofyzikovi novou energii. Když vyběhl ven, ostatní před ním ustupovali, protože jeho zvířecí pohled naznačoval, že ho stejně nezastaví. Jediný Lorne, který se zrovna vrátil s Lennou a poručíkem Sawyerovou, se pokusil mu zatarasit cestu. Rodney toho využil a vyškubl mu z pouzdra pistoli, majora odstrčil a dál si bez váhání razil cestu až k Anthosovi.
Ten se na něj jenom usmíval, arogantním, spokojeným úsměvem.
„Asi jste už našel můj vzkaz. Byla to nejdůležitější, co jsem měl. Nemohl jsem nechat vás to zničit. Myslel jsem, že ji přemluvím, aby se mnou zůstala, ale ona odmítla. Ale nabídku na poslední šálek čaje se svým otcem přijala.“ Znovu se usmál, a z jeho očí naprosto zmizela jakákoliv lítost a příčetnost. Rodney se neudržel a praštil ho pistolí do obličeje, až Anthosovi roztrhl obočí, které okamžitě začalo krvácet. Jeho bývalému vězniteli to ale zřejmě vůbec nevadilo.
„Nemohl jsem vás nechat ji odvést. Pokud jsem ji neměl mít já, tak nikdo.“ McKay s naprostým klidem zbraň odjistil, a střelil Anthose do kolena. Ten zavyl bolestí, ale, přesně jak Rodney čekal, protože toho bastarda znal moc dobře, se Anthos začal hystericky smát. Výstřel přilákal pozornost i těch, kteří si ho předtím náhodou nevšimli a teď většina jenom vyděšeně ustupovala. Nikdo z rebelů zřejmě netoužil se dostat do sporu s rozzuřeným mužem, který navíc držel zbraň. A pak, zdálo se, že jim myšlenka na Anthosovo zastřelení není proti mysli.
Zezadu už stál za Rodneym John a pomalu se k němu blížil. Nemělo cenu snažit se to McKayovi vymluvit. Byl by to boj s mužem, který byl ve stádiu šoku, mísícího se se zlostí a nenávistí. A pak, nemohl mu mít za zlé, že chce Anthose zabít. Sám by to byl nejradši udělal, už jen proto, čím všichni a hlavně Rodney, kvůli němu prošli. Ale Nassariané měli plné právo si svého, teď už bývalého vůdce, potrestat sami. Pravděpodobně zaplatí smrtí tak jako tak. Anthos se na zemi stále svíjel, smíchy a bolestí, a i u něj bylo očividné, že ho postupně opouští i zbytky rozumu. Ronon kývl na Teylu a ta se přiblížila k Rodneymu z druhé strany.
V tu chvíli se čas zastavil a existovali jen tihle čtyři lidé. Během několika vteřin, kdy už Ronon viděl a skoro cítil, jak Rodney mačká spoušť, ho chytil za ruku, v níž zbraň držel. Sheppard ho chytil zezadu a Teyla mu, než se stačil vzpamatovat, píchla injekci. Rodney se na ně chvíli nenávistně díval, ale jeho poslední pohled patřil Anthosovi, jehož smích se změnil v hysterický pláč a to byl pro McKaye ten nejhezčí zvuk, jaký mohl těsně před upadnutím do bezvědomí, slyšet.

Doktor Rodney McKay seděl na balkóně města Atlantis. Byl přikrytý dekou, v ruce držel křiklavě růžový hrníček s neidentifikovatelným obrázkem a nohy měl natažené na něčem, co vypadalo jako bedna od granátů. Elizabeth se k němu potichu blížila, protože Rodney měl zavřené oči a zdálo se, že spí. Doktorka se tedy otočila a chtěla odejít, ale jeho ruka, která byla teplá od horkého hrnečku, ji zastavila.
„Děje se něco?“ Zeptal se unaveně. Jeho obličej už skoro získal zpět normální barvu, ale kruhy pod očima naznačovali, že mu ani pobyt několik nocí na ošetřovně nedal klidný spánek.
„Vlastně…chtěla jsem se zeptat na totéž. Sedáváš tady teď takhle každý den. Je chladno, asi bys tu neměl jen tak sedět.“ Rodney se smutně usmál.
„Jenom…vychutnávám si to. Tak dlouho jsem necítil vítr ve tváři. A slunce, Elizabeth, víš jaké to je, vidět každý den slunce a necítit jeho teplo kvůli kouřovému sklu, které tě drží odříznutého od světa?“ Doktorka na to neměla odpověď.
„Já, jenom jsem chtěla…neměla jsem možnost s tebou po návratu mluvit. John mi všechno řekl. O tom, co se stalo a tak. Je mi to líto. Vím, že to asi nic neznamená a tak k tomu ještě zkus přijmout mou omluvu. Nechala jsem se zmanipulovat. A pak jsem navíc odvolala to pátrání po tobě...“ Rodney ji znovu chytil za ruku, která se jemně třásla. Zimou či nervozitou, to netušil.
„Elizabeth. Ty za nic nemůžeš. Poslouchala jsi rozkazy a pak, Anthos dokázal zmanipulovat každého…nakonec i svou vlastní dceru.“ Poslední větu vyslovil s takovou bolestí, až Elizabeth bodlo u srdce. Haliyah neznala, ale podle toho, co jí řekl Zain, když se s ním teď potkávala na jednáních, která teď vedl on s Terynem, očividně vůbec nevycítila Anthosův záměr ji otrávit. Anthos se naučil buď dokonale ovládat, anebo to ta dívka chtěla udělat. Ale podle všeho to vypadalo na tu první možnost, protože jak o ní Rodney byl, po několika dalších dnech, kdy se trochu vzpamatoval, schopen mluvit, to byla chytrá dívka, milující život. Takže jí to k ní moc nepasovalo. Pravděpodobně se to už nikdy nedozví. Anthos se, podle Teryna, definitivně zbláznil. Rodney to považoval za nejlepší trest. Fakt, že chtěl Anthose zabít, nikdy nikdo nezmínil a on si z toho stejně moc nepamatoval. Žít zbytek života s tím, že zabil vlastní dceru, bylo to nejhorší, co mohlo být. Naneštěstí si Elizabeth všimla, že se Rodney trestal také. Pořád si namlouval, že je to i jeho vina, že se měl jít pro Haliyah hned a ne vyjít ven a až pak se o ní starat. Ale nemohli mu vymluvit, že to není jeho vina. V prvních dnech dokonce říkal, že kdyby s ním Haliyah nikdy nemluvila, pravděpodobně by sice žila teď někde se svým otce v domácím vězení, ale aspoň by žila.
Po několika sezeních s doktorkou Hightmeyerovou a dávkách sedativ od Becketta, se Rodney dostal do stavu, v jakém byl teď. Celé odpoledne apaticky proseděl v křesle na balkóně a nic ho nezajímalo. Občas si nevědomky mnul krk, jak se snažil nahmatat čip, který mu Zain téměř okamžitě po jeho omráčení na Nassarii vyjmul. Ale pocit, že tam byl a už není, mu na klidu nepřidával. A zlozvyku, kdy si krk mnul prostě proto, že tam bylo něco, co tam být nemělo, se jen tak nezbaví.
„Co je to?“ Prolomila ticho Elizabeth a ukázala na růžový hrneček v Rodneyho ruce. Měl v něm čaj, protože se po dvou měsících vězení u Anthose téměř odnaučil pít kávu a tak si na kofein, jehož se nehodlal vzdát, zvykal aspoň prostřednictvím černého čaje.
„To je od Jeannie. Tedy, poslala mi balíček, v kterém tohle bylo. Vůbec se divím, že přežil cestu, když jsem viděl, jak na Daedalu ti idioti s balíčky pro expedici mlátí. Madison to dělala ve školce. Je jí pět a ve školce dělali tyhle kresby na hrnečky, skleničky a tak. Samozřejmě si vybrala růžový hrneček.“ Podal nádobu s teplou tekutinou Elizabeth a ta si červenou kresbičku prohlížela.
„Co to má vlastně být?“ Zeptala se a zkoumala obrázek.
„Netuším, ale vypadá to jako moje hlava.“ Elizabeth nechtěně vyprskla smíchy.
„Promiň.“ Omluvila se, protože na žerty nebyl čas.
„Ale ne, naopak, taky mě to pobavilo. Co na to říct, ta malá je očividně po mně. Vybrala si za vzor nejchytřejšího muže planety, který je shodou okolností její strýc.“ Nevěděla, jestli to myslel jako vtip, ale rozhodla se, že to nebude rozebírat.
„No, mně to připomíná králíka.“ Rodney jí hrneček vzal z ruky.
„Nepoznáš talent, když ho vidíš.“ Řekl naoko rozzlobeně. Tahle malá výměna trochu prolomila ledy.
„Takže Rodney, co plánuješ? Vím, že jsi říkal, že nejsi ještě připravený na práci, ale hlavní část můžeš nechat na ostatních a pomalu začít dělat lehčí projekty.“ Rodney jenom odmítavě zakroutil hlavou.
„Ne, Radek to až dosud zvládal beze mě. Vlastně ten plán na záchranu byl částečně jeho nápad. Musím si trochu utřídit myšlenky a pak, pořád nejsem ve stavu, kdy bych mohl dělat těžká rozhodnutí a zachraňovat galaxii. Pořád mám problémy se i jenom rozhodnout, co si vzít na sebe, natož cokoliv řídit. Jeannie a Calleb mají příští týden výročí svatby. Páté. Nikdy jsem tam nikdy nebyl, ale myslím, že tentokrát bych jim mohl popřát osobně. Můžu třeba ještě asistovat při opravě Daedala, aby se sem konečně dostal a letět s ním zpět. Těch pár týdnů to tady beze mě ještě zvládnete.“ Elizabeth přikývla. A souhlasila. Rodney měl pravdu, jenom to bylo zvláštní, vidět ho takhle v klidu, jen tak sedět, aniž by pracoval. Často ho prakticky musela od práce odhánět. Bála se, jestli toho starého McKaye ještě kdy uvidí.
„Dobře. Myslím, že je to rozumná volba.“ Popošla k němu blíž a až teď si všimla, že Rodney držel v ruce ještě něco. Ke svému zděšení v té věci poznala urnu s popelem Haliyah.
Rodney, který si všiml jejího vyděšeného výrazu, se trochu smutně usmál.
„Chtěla vidět Atlantis, tak jí tady vyprávím, kde co je a tak.“ Elizabeth to na chvíli vyvedlo z míry, ale McKay naštěstí urnu položil na zem a zvedl se z křesla.
„Neboj se, nejsem blázen. Jenom mi to pomáhá. Je to jako bych aspoň částečně dodržel svůj slib. Je to Nassarianský zvyk své lidi zpopelnit. Ona to místo nepovažovala za svůj domov, ale udělali to, než jsem mohl zasáhnout.“ Zase zněl trochu rozčileně a Elizabeth mu na uklidnění stiskla ruku.
„Já vím.“ Řekla prostě a povzbudivě se usmála.
„Na Nassarii se už nikdy nevrátím, nikdy na to místo už nevkročím. Proto beru tohle sebou. Slíbil jsem Haliyah, že jí vezmu na Zemi a ten slib hodlám splnit. Pak se možná budu moct na sebe podívat do zrcadla.“ Prudce zamrkal proti dalšímu poryvu větru a podíval se na oceán.
„Zapadá slunce.“ Řekl, a s Elizabeth ho tiše, bok po boku, sledovali. Když zapadlo, vzal Rodney hrníček a urnu, a šel za doktorkou. Naposledy se nadechl čerstvého vzduchu a s posledním pohledem na teď už potemnělý oceán, ji následoval dovnitř.

Konec