Stargate: Aldeneerin 2

Zdravím.
Konečně jsem dokončil díl 7, jeho délka je 16 stran, což po odmlce přijde vhod.

7
Zatmění

„Zdravím tě,“ přivítal čaroděj Sanderas, jež zrovna strážil štít kruhu, příchozího válečníka Nestora. „Celkem dlouho jsme se neviděli. Jak to vypadá v pohraničí?“
„Též tě rád vidím,“ opětoval přivítání „,nedávno jsme se střetli s jednou hlídkou Temnorozených. Poslední dobou se dost často pouštějí za hranice Lianarské říše. Bývalo to klidnější, ale pořád to zvládáme. Není třeba se přílišně obávat.“
„My jsme tu taky nedávno měli jeden střet s nimi. Je to asi jedenáct dní, kdy to Temnorození zkusili znovu. Naštěstí jsme byli připraveni a útok jsme překazili. Asi občas zkoušejí, zda kruh i nadále hlídáme. Když jsem štít aktivoval, okamžitě přestali s útokem a kruh se zakrátko uzavřel. Musejí nějak vycítit, že jim cestu blokujeme. Nicméně je důležité, nepolevovat v obraně.“

Příjemný a teplý letní den se pomalu chýlil ke svému konci. Oba ještě probírali současné dění okolo cestování kruhem. Nebylo toho tolik, avšak výpravy byly častější než před půl rokem. Válečník Nestor se nakonec rozloučil a vydal se za příbuznými sídlící v nedaleko.

Slunce už pomalu zalezlo za obzor, když všechny strážné zalarmovala náhlá aktivace kruhu.
„Co se děje?“ vyzvídal strážný, jakmile spatřil ruch na nádvoří.
„Máme návštěvu,“ odpověděl strážný Bojamir.
„Někdo z našich?“
„Nemáme nikoho venku. Doufejme, že to nejsou Goa’uldi nebo zase Temnorození.“

Kruh světů se konečně otevřel. Dvanáct strážných ve střehu očekávalo příchod neznámých návštěvníků, zatímco čaroděj Sanderas měl připravenou ruku na ovládání štítu. Dlouho se nic nedělo. Příchozí si patrně dávali na čas.

Ze stojaté vody, jak se někdy efektu otevřeného průchodu někdy přezdívalo, se vynořily tři postavy. Tentokrát to však nebyli Temnorození, dokonce ani Goa'uldi, kteří nechávali Aldeneerin na pokoji. Strážní na nádvoří s úlevou sklonili zbraně, zatímco se velitel stráží Kaledaimon jal slova.

„Vítejte na Aldeneerinu. Omluvte to přivítání, ale musíme být ve střehu, náš svět už byl několikrát pod nepřátelským útokem zvenčí.“
„Chápeme. Mé jméno je Faissós,“ představil se muž oděn do světlemodré róby, která byla okolo pasu zdobena širokým žlutohnědým pasem a na hlavě mu tkvěla hnědozlatá koruna. „Naše civilizace se setkaly již před mnoha lety. Dřívější vládce Tuplo o vás vyprávěl.“
„Ano. Na to si vzpomínám,“ pravil Azanyrmuth Mrazivec, který se šel, podobně jako ostatní, podívat, co se právě děje na nádvoří. „Nejstarší o vašem světě vyprávěl. Jak se daří vaší kultuře?“
„Prozatím dobře, ale máme jeden problém.“
„Povídejte,“ pravil Kaledaimon.
„Jak si někteří možná vzpomínají, Mínoja je rozdělena na dva světy, na zemi světla a zemi stínů. Zemi stínů obývají velice zlé rasy a bytosti, zatímco země světla nám poskytuje dostatek úrodné země a bezpečí. Je tu ovšem jeden problém. Jednou za tisíc Mínojských let, což odpovídá zhruba době 260 Aldeřanských let, dochází k zatmění slunce.“
Mrazivec při těchto slovech zvážněl. Dobře si uvědomoval, co to pro ně znamená. Nejstarší jim v dětství i mládí místo pohádek vyprávěl o cestách kruhem a o civilizacích, jaké potkali včetně jejich problémů.
„Zatmění trvá sice necelý den, ale i tak krátká doba stačí na to, aby ji Drowové a Ilithidé využili k získání nových otroků pro své zvrácené záležitosti,“ Faissós se při těch slovech hrůzou zachvěl. „Nemusím připomínat, že se náš svět po útoku dlouze vzpamatovává.“
„A kdy má nastat?“ zeptal se Lianarský král Ragulus, který se právě šel přivítat s návštěvníky, sotva se k němu ta zpráva donesla.
„Za dvacet dní,“ odmlčel se, „našeho kalendáře,“ vážně dodal.
„A kolik to je našich dní?“ polohlasně se zeptal Mrazivce strážný Bojamir.
„Něco málo přes patnáct. Není to moc.“
„Co po nás žádáte?“ zeptal se Mínojského vládce Ragulus, jež také dorazil na nádvoří.
„Váš lid už jednou dokázal nad Drowy zvítězit. Nebáli jste se pro záchranu vašich přátel vstoupit přímo do nitra velmi nepřátelského města Drowů Chalithar-Mith. Už hodně dlouho jsme se nesetkali s takovou odvahou, proto do vás vkládáme naději, že vaši mocní válečníci a mágové by dokázali naše pohraniční město Knóssos Aloides ubránit před nepřáteli.“

Král Ragulus právě stál před velmi důležitým rozhodnutím. Uvědomil si, že ačkoliv Lianar nemá příliš mnoho volných bojovníků, pomocí by Aldeneerin získal přízeň další civilizace a díky tomu by se Mínoja z útoků nemusela vzpamatovávat tak dlouho. Předpokládal ještě dlouhá jednání, proto hostům nabídl: „Máme jistě mnoho k probrání, bude lepší, když to probereme na klidnějším místě. Naši lidé se o vás dobře postarají.“

Faissós doprovázený jeho osobní stráží přijal nabídku. Spolu s králem Ragulesem je také doprovázel Azanyrmuth Mrazivec, Dandalus a Hordan. Zasedli v prostorném sále s vynikajícím výhledem na celé nádvoří kruhu. Tato klenutá a honosně zařízená komnata se dosud používala především k plánování výprav a cestovatelé se zde často setkávali bezprostředně před odchodem, aby doladili poslední důležité záležitosti.

Král už byl vnitřně takřka rozhodnut, přesto potřeboval další informace, a proto se zeptal: „Jak je na tom vaše armáda?“
„Máme sice bojeschopné válečníky, ale ohledně výzbroje to není žádná výhra. Naše civilizace se pořád učí jak zpracovávat kovy a kout lepší zbraně, ale proti výzbroji našich nepřátel máme jen malou šanci. Jejich zbroje jsou pevné a naše zbraně se pří zásahu často lámou nebo ohýbají.“
„Království Lianar má sice značnou část vojsk u severovýchodních hranic, kde nám současně hrozí nebezpečí, ale takových tři sta,“ král chvíli přemýšlel o tom, kde se právě jednotlivé oddíly nachází, a které je možné uvolnit, „možná i pět set válečníků bychom mohli sehnat. Lepší to je v případě výzbroje. Můžeme vám poskytnout zbraně, zbroje a další užitečnou výbavu.“
„Byli bychom vám za to vděční. Už jenom lepší výzbroj nám v mnohém pomůže,“ uctivě děkoval Faissós. „Mohl bych vědět více o vašich zbraních.“
„Můžeme vám nabídnout meče, sekery, palcáty, luky, oštěpy,“ pokračoval ve výčtu arzenálu Hordan, starší urostlý válečník, člen rady, „dále pak lehké, kožené, kroužkové zbroje. Plátové zbroje jsou poměrně nedostatkové zboží.“
„To by nemělo vadit.“
„Dále vás můžeme naučit bojové techniky a hlavně jak lépe zpracovávat kovy. To by však byla až pozdější záležitost. Teď je nejdůležitější ubránit vaši zemi před Drowy.“
„Mohu se zeptat, kolik toho vaše generace ví o Drowech?“ zeptal se Mínojský vládce.
„O té zlé rase víme poměrně dost. Azanyrmuth Nejstarší nám toho hodně vyprávěl, ostatně sám se první výpravy účasnil. Kromě toho jsme za těch 50 let nalezli ve starých knihách další popis. Bude-li třeba, můžu se postarat o to, aby válečníci, kteří se vydají na Mínoju, věděli co možná nejvíc, především jaké mají Drowové a další nepřátelské rasy slabiny.“

Celkem rychle bylo rozhodnuto o vyslání pomoci. Ještě ten den se probíraly detaily a k večeru byl znám podrobnější plán.

Dny v Lianaru po odchodu Mínojců znovu připomínaly období, kdy Aldeneerin pomáhal Cimerii. Opět do severní čtvrti přicestovalo mnoho bojovníků, a tak tu bylo velice rušno. Místní krčmy po tři čtvrtě roce zažívaly žně, příchozí válečníci vždy k večeru a takřka na celý den zabrali všechny stoly a několikrát se povedlo některé krčmy doslova vypít, což hostinští dlouho nepamatovali.

Samozřejmě cílem nebylo pouze večerní veselí, ale především se připravovali do boje. Válečníky doplňovaly také solidní počty lučištníků, hraničářů, průzkumníků a nově i mágů, jejichž počty od založení magické univerzity v Lianaru utěšeně narůstaly. Magie za posledních 50 let také pokročila. Už to nebyly pouze slabá a jednoduchá kouzla, ale mnohem více mágů už pronikalo do tajů mocnější magie, jakou tehdy ovládal pouze Azanyrmuth Nejstarší.

První oddíl se vydal na Mínoju už pět dní po uzavření dohody. Armáda přivezla na povozech především vybavení a výzbroj. Ještě ten den se měla část armády vrátit pro další zásilku. Problém však spočíval v tom, že kruh světů se nacházel v nebezpečné zemi stínů. Proto už první oddíl nesměl ponechat nic náhodě, protože kdo ví, co se v temném hvozdu skrývalo. Sám vládce Mínojců vyprávěl, jak velké riziko podstupovali, když se rozhodli kontaktovat Aldeneerin.

Z těchto důvodu byla armáda vybavena větším množství loučí, které při zatmění poslouží k osvětlení bojiště. Kromě toho oddíl doprovázeli čtyři mágové ovládající některá světelná kouzla. Drowové totiž ovládají magii temnoty, díky níž během chvilky zahalí bojiště nepropustná temnota. Jedině magie ze školy světla této hrozbě dokázala úspěšně čelit.

Cesta tam proběhla bez komplikací. Někteří bojovníci neměli při cestě temným hvozdem příjemné pocity, na druhou stranu si uvědomovali, že na stohlavý oddíl si jen tak někdo netroufne. Zlověstné ticho sem tam narušovalo vrzání a praskání starých pokroucených větví hrozivě se krčících nad starou mechem zarostlou stezkou. Kdesi mezi stromy se ozvalo občas zavití, kvílení, pískání a další podivné zvuky zdejších bytostí.

Naproti tomu země světla působila jako ztracený ráj. Vzrostlé zelenající stromy, často listnaté nebo dokonce ovocné, rozkvetlé louky a pastviny obklopující stále zachovalou dlážděnou cestu, ovce pasoucí se na protějším kopci jemuž dominoval vrostlý starý dub, potůčky, tůňky a příjemný ptačí zpěv, který za krátko dal zapomenout na temný hvozd.

Do města Knóssos Aloides dorazili během odpoledne Aldeřanského času. Zde však neměli tušení zda Mínojci spí, vstávají, obědvají nebo večeří. Až z rozhovoru s místními obývající usedlosti se dozvěděli, že právě nastává čas oběda. Už z dáli zahlédli chrámy, paláce a domy ze světlého kamene a červenými zdobnými prvky, jako sloupy a římsy. Domy často zdobily motivy zobrazující historii Mínojské kultury a také řada soch s býčí hlavou.

Místní s otevřenou náručí uvítali příchozí armádu s množstvím výbavy. Mínojský vládce Faissós, sotva zpozoroval venkovní ruch, spěchal z paláce, aby se přesvědčil, zda jsou to Aldeřané a zda dodrželi slib. Nemýlil se, na Velkém náměstí již z osmi povozů za pomocí prvních Mínojských obyvatel vykládali výzbroj a zásoby.

„Přijeli jste a máte, co jste slíbili, výborně,“ radostně Faissós přivítal Aldeřany.
„První naši válečníci dorazili a také jsme přivezli první část slíbeného nákladu,“ pravil válečník Helmuth.
„Podívám se, co jste přivezli.“
„Bezevšeho,“ popošel k povozům, kde vládci postupně vše ukazoval. „Zde jsou meče. Klidně si ho potěžkejte.“
„Je mnohem těžší než naše bronzové zbraně,“ poznamenal Faissós, přičemž se trochu obával, aby s ním jeho lid dokázal zacházet.
„Na to si zvyknete. Nebojte, máme ještě pár dní, abychom vás naučili s nimi bojovat. Dále tu máme sekery, palcáty, válečná kladiva,“ pokračoval ve výčtu zbraní. „S tímhle opatrně, tomu říkáme řemdih, je trochu obtížnější na ovládání, ale i to vás naučíme.“
„Myslím, že zůstanu u meče. A co tu máte dál? Mluvili jste o zbrojích.“
„Ty jsou zde,“ zavedl Helmuth vládce k dalším povozům.

„Potom tu máme zbroje,“ popošli k dalším vozům.
„Vyztužené kožené zbroje,“ ukazoval Helmuth další části výzbroje. „Kožené sice tolik neochrání, zato se pohodlně nosí a moc neváží. Ještě vám dovezeme pár plátových zbrojí. Ty jsou sice o hodně těžší, ale poskytují dobrou ochranu.“

Jakmile si Faissós prohlédl zásilku, Helmuth mu poté nastínil další průběh příprav: „Pro další se ještě část vojska vrátí. Zůstane tu čtyřicítka bojovníků, která vás bude učit bojovou taktiku a zacházení se zbraněmi a zbytek odveze povozy pro další zásilku. Máme toho ještě dost. Zhruba za dva tři dny by měli dorazit další válečníci a zbytek armády zhruba do sedmi dní.“
„Výborně. To akorát vyjde. Ani netušíte, jak jsme vám vděční za pomoc.“
„Ještě není všemu konec,“ zastavil Faissóse v nadšení, „nejprve musíme vyhrát bitvu. A cesta hvozdem není zrovna bezpečná. Nechci být zlým prorokem, ale kdo ví co se tam může ještě přihodit.“
„Umístění kruhu je nešťastné. Je to pro nás dost velká nevýhoda. Kdo ví, kam bychom cestovali a kde bychom teď byli,“ povzdech si vládce.
Helmuth se prsty prohrábl ve vousech jako gesto přemýšlení: „To by se dalo zařídit. Kruh by se dal přemístit do země světla. Pokud jsem to od Azanyho pochopil správně, tak jeho umístění v rámci světa neovlivňuje jeho funkčnost. Ale na to momentálně nemáme čas. Přemístění je náročné vzhledem k obrovské váze, a to se musí pečlivě připravit.“
„To by jistě hodně pomohlo našim národům. Mohli bychom obchodovat a leccos se od vás přiučit.“

„Jsme připravení na návrat,“ prohlásil mezitím válečník vracející se k prvnímu povozu.
„Jistě. Není času nazbyt,“ souhlasil Helmuth. „Vy se tady o to postarejte a další den jsme zpátky,“ vybídl oddíl zůstávající na Mínoje, zatímco nasedl na koně a zavelel k odjezdu.

Cesta zpět přes zemi světla byla takřka identická. Slunce svítilo nad horizontem pohoří stejně po celý den, který tu měl věčného trvání. Už samotné přechody mezi odlišnými denními dobami vládnoucí na různých světech mátlo cestovatele a válečníky, natož věčný den. Na druhou stranu raději věčný den, než věčnou noc ve hvozdu.

Vstup do hvozdu tvořily dva ohromné hodně staré stromy, které se starými stromy tvořily ponurý tunel nořící se kamsi do tmy. Tma zvláště vynikala při přechodu ze země světla. Museli se na okraji zastavit, než jejich oči přivykly tmě, a teprve pak mohli pokračovat v cestě. Přesto pak nedohlédli dále než pár stop od staré stezky. Válečníci doprovázející osm povozů znovu rozžali pochodně a s velkou opatrností pokračovali dál. Ve hvozdu vládlo tentokrát hluboké ticho. Měli pocit, že jejich kroky hlasitě dusají, zatímco stromy se nad nimi hrozivě nakláněly a naslouchaly.

Měli za sebou už polovinu cesty, přičemž se už někteří těšili na pohostinnost a bezpečí Lianaru. Pomyšlení, že vybraní budou doprovázet povozy tímto hrozivým a nebezpečným místem ještě několikrát, jim zrovna optimismu nepřidávalo.

„Zatraceně! Tohle tu předtím nebylo,“ zaklel válečník Faramund, když se mu do tváře přilepilo pár pavoučích nití. Hraničář Miguel mezitím vytasil meč, kterým pak přeťal pavoučí sítě přehrazujíc cestu.
Sotva udělali pár kroků hraničář polohlasně nařídil oddílu: „Zastavte!“
„Děje se něco?“ vyzvídal Helmuth, který cestoval též v čele.
„Něco jsem zaslechl.“
Celý oddíl zcela ztichl. Každý raději ani nedýchal, aby zbytečně nenarušoval snahu zachytit jakýkoliv podezřelý zvuk.
„Tam vpravo,“ zašeptal Miguel a ukázal rukou směrem odkud se ozvalo zapraskání, „něco se tam hejbe.“

Záhy se chrastění a praskot větví ozval i na několika místech vlevo. To už válečníci tasili meče a chystali se na boj. Rachot přicházel se všech směrů, oddíl byl obklíčen zatím neznámými nepřáteli.

Nato se z temnot hvozdu přiřítili obří pavouci. Rozměry se mohli rovnat dospělému válečníku. Stejně tak jejich hbitost byla pozoruhodná, válečníci museli hodně uhýbat před jejich jedovatými kusadly. Černých pavouků mohly být nejméně dva tucty, přesto se válečníci nevzdávali. Kromě padesátky odvážných bojovníku oddíl doprovázeli dva mágové, kteří do shluku pavouků poslaly dvě ohnivé koule a vzápětí ohnivou zdí část odporných nepřátel odřízli od oddílu.

Boj trval sotva pár minut, když se zbytek přeživších pavouků dal na útěk. Když se pozorněji porozhlédli po bojišti, aby se přesvědčili, že nezůstal žádný pavouk na živu, napočítali čtrnáct jejich těl.

„Všichni v pořádku?“ spěšně kontroloval stav Helmuth.
„U mě dobré,“ ozvalo se ze zadních řad.
„U mě taky.“
„To není dobré,“ povzdechl si Miguel a obavou se rozhlížel po temném lese,.
„Víte co to znamená?“ pravil starší válečník.
„Raději ani nechci pomyslet. Ale máme asi problém.“
„Azanyrmuth mi vyprávěl, že Drowové a pavouci jsou v podstatě jedna rodina. Asi něco tuší,“ pokračoval Miguel.
„Raději pojďme, nemáme času nazbyt.“

Po zbylou cestu ke kruhu už další pavouky nepotkali, nicméně na některých místech spatřili další pavoučí sítě. Cosi zlého se ve hvozdu dělo. Jakoby nepřátelé Mínojců tušili Aldeřanský plán a chystali se ho překazit. Aldeřané si moc dobře uvědomovali, že nesmí cokoliv podcenit.

Na Aldeneerin se vrátili pozdě odpoledne. Na nádvoří už byly připraveny další plně naložené povozy a také už zde čekali další válečníci.
„Všechno v pořádku?“ zpovídal příchozí oddíl Dandalus, který dohlížel na přípravné práce.
„Vcelku jo,“ podal mu hlášení válečník Helmuth. „Nebýt toho, že nás na zpáteční cestě napadli velcí pavouci. Ale zvládli jsme to.“
„Ještě bych dodal, že se v temném hvozdu objevily pavučiny, které tam předtím nebyly,“ pravil Miguel. „Mám obavu, že to jsou první náznaky útoku na Mínojce. Měli bychom si pospíšit a hlavně se dobře připravit na všechno.“
„Dobrá,“ poznamenal Dandalus. „Postarám se o to, aby se další oddíl připravil na možný boj. Zatím si běžte odpočinout, něco pojíst a do setmění vyrážíte.“

Během dvou hodin, během nichž někteří odpočívali, jedli, či se připravovali na návrat, dorazili do Lianaru další válečníci. Povozy už byly zapřaženy, válečníci na svých místech, a tak už nic nebránilo druhému oddílu se vydat na cestu. Dandalus zadal příslušnou adresu a armáda čítající 130 válečníků, lučištníků, hraničářů, mágů a dalších povolání, spolu s tuctem naložených povozů postupně procházela kruhem světů na nebezpečnou část světa Mínoja.

Na druhé straně zprvu vládlo mrtvolné ticho. Až s příchodem armády se vše změnilo. Přestože mnohým nebylo příliš do řeči, zlověstnou atmosféru narušovaly, kroky válečníků ve zbrojích, klapot kopyt, rachotění povozů po hrubých pozůstatcích dlažby a občasné žrání koní. Mnoha pochodněmi si svítili na cestu, nicméně dál než tři sáhy sotva spatřily obrysy pokroucených stromů.

Neurazili ani míli, spatřili v korunách stromů další nové pavoučí sítě. Řada válečníků byla ve střehu a mnoho hraničářů s obavou sledovalo koruny stromů a vyhlíželo hrozící nebezpečí. V případě útoku by neváhali i zapálit sítě, přestože by tím ve hvozdu způsobili pozdvižení. Hraničář Miguel si však dobře uvědomoval, že každá další cesta bude nebezpečnější.

Z Miguelových úvah ho vyrušilo zastavení povozů a zvolání z předních řad: „Do zbraně! Obří pavouci nalevo před námi.“
Následně se už ozývalo řinčení zbraní, svist šípů, silné rány po kouzlech mágů a válečný pokřik.
„Pozor! Nahoře ve stromech!“ kdosi varoval zbytek oddílu.

Nato už se lučištníci zaměřili na nebezpečí přicházející seshora. Za krátko byli obří pavouci takřka všude. Bojoval každý, kdo mohl. Válečník Helmuth rozdával rány kolem sebe. Jeho obouruční meč co chvíli proťal tělo jednoho pavouka za druhým, někteří přišli o hlavu, nebo v zápalu boje i o nějakou končetinu. I Miguel nezahálel a svou magickou dýkou zapichoval jednoho pavouka za druhým.

Vypadalo to na pořádnou bitvu ještě před vypuknutím rozhodujícího boje, který má nastat za devět dní. Mág Telamon nechtěl cokoliv podcenit a spolu s dalšími dvěma mágy několikrát na pavouky seslal plamenný úder. Teprve až několik těchto silných kouzel donutilo pavouky k ústupu.

Když v temnotách zmizel poslední pavouk, všem se naskytl pohled na bojiště pokryté desítkami, možná i stovkami mrtvých pavouků různých velikostí.
„To nám to začíná,“ povzdechl si Miguel. „Nejsme ani v půli cesty do země světla a hned takový přepadení. Co teprve může potkat další výpravy. Ještě budou nejméně dvě nebo spíše tři,“ ustaraně povídal dál.
Helmuth mezitím zjišťoval stav armády, kterou měl i tentokrát na starosti: „Jak jsou na tom ostatní?“
„Máme tu nějaké zraněné, snad nic vážného. Naši léčitelé se o to snad postarají,“ kdosi v davu mu odpovídal.
„Dobrá, udělejte co musíme, a pak rychle pokračujeme dál. Nemůžeme si dovolit zbytečné ztráty.“

Léčitelé, a mágové ošetřili raněné, přičemž jim mnozí pomáhali. Ti, jež na tom byli nejhůř, naložili na povozy, a poté nic nebránilo v další cestě. Putovali necelou další hodinu, když si náhle mnozí uvědomili, že hvozd už není tak tichý, nýbrž se opět z okolí ozývaly podivné zvuky jako různé kvílení, pískání a houkání. Chvílemi měli pocit, že nejsou v okolí sami. Naštěstí se v takovém počtu cítili o mnoho bezpečněji, než kdyby procházeli v pětici, nebo dokonce zcela sami.

Najednou jeden z hraničářů zaslechl šramot občas přicházející z lesa. Po chvíli se z konce oddílu ozvalo varování: „Něco na nás útočí!“ Pak už jen následovalo řinčení zbraní. To samé následovalo i v přední části. Zdálo se, že mají další nechtěnou společnost. Jakmile mág Telamon zjistil, co jsou zač, seslal do okolí kouzlo, které okolo něj do vzdálenosti dvaceti stop vytvořilo kouli jasně bíle zářícího světla.

Potom v ustupujících temnotách zavládl zmatek a daly se jen zahlédnout siluety prchajících bytostí. Boj ustal. Stejně tak utichly zbraně i v zadní části oddílu.
„Co to bylo?“ vyzvídal jeden z válečníků, jež neměl možnost útočníky spatřit během tak krátkého boje.
„Ále, jen nějaké chodící mrtvoly,“ odvětil mu válečník Faramund. „Nic co by stálo za řeč.“
„Konečně jsem měl možnost vyzkoušet tohle nové kouzlo.“ pochvaloval si Telamon. „Hodiny strávené učením a zkoumáním nových kouzel se konečně zúročily.“
„Vzadu je vše v pořádku?“ kontroloval situaci Helmuth.
„Tady jsme většinu pobili a zbytek prchl před světlem,“ ozvalo se zezadu.
„Tak tedy jdeme dál. Už jsme skoro u hranice.“

Helmuthova slova se vzápětí potvrdila, když početnou armádu přivítala nádherná zelená země prohřátá paprsky věčného slunce. Dál se cestovalo mnohem klidněji, protože zde už žádné nebezpečí nehrozilo.

Do města dorazili podle Mínojského časostroje nad začátkem dne, a tak se právě většina místních právě probouzela. Faramund při pohledu na časostroj poznamenal: „Aha, takhle vypadá … noc … v zemi světla. Věčný den, na to bych si nikdy nezvykl.“

Aldeřané se po nebezpečné cestě dočkali zaslouženého odpočinku. Mínojci v doprovodu Faissóse nabídli přátelům jídlo a vodu a zatímco válečníci nabírali nové síly, Mínojci ošetřovali raněné. Zakrátko dorazili válečníci s prvního oddílu, jež vytáhl z postelí ruch na náměstí.

„Buď zdráv,“ pozdravil Helmutha válečník Semion, který měl na starosti přípravy.
„I ty buď pozdraven.“
„Vypadáte, jako by jste někde bojovali?“
„Dvakrát nás napadli velcí pavouci a později i nějaké nemrtvé bytosti,“ popisoval Helmuth s vážnou tváří jejich strasti. „Poprvé při naší cestě zpět, a potom s mnohem větší intenzitou dnes. Mám podezření, že bytosti v zemi stínu něco tuší. Na stezce přibylo několik pavoučích sítí. Pro tentokrát jsme to zvládli celkem dobře, přesto máme pár zraněných. Trochu se obávám, že další cesty budou jen obtížnější.“
„To nezní moc dobře,“ zamyslel se Semion. Bude lepší, když se další výpravy sjednotí alespoň do dvou, nejlépe jednoho oddílu.
„Pokud bychom čekali až na všechny, mohlo by se něco přihodit, a tak nedorazili včas.“
„Máš pravdu. Ale přesto bule lepší mít dva větší oddíly místo tří nebo čtyř menších, které sem mají ještě dorazit.“
„Tomu rozumím. Doma to proberu s Dandalusem a teď se pustíme do vykládání výzbroje, ať můžeme co nejdříve pro další,“ zakončil rozhovor Helmuth a šel vydávat rozkazy.

Vykládáním zbraní a výstroje strávili celé dopoledne. Jakmile vyprázdnili poslední povoz, Helmuth nechtěl zbytečně marnit čas a spolu se čtyřicítkou statečných se vydal na zpáteční cestu. Na Mínoji pro tentokrát zůstalo už více jak 150 bojovníků a do zatmění se měl jejich počet ztrojnásobit.

Jakmile Helmuthův oddíl zmizel v dáli, přítomní Aldeřané pomáhali Mínojcům uskladnit veškerou výbavu. Mezi další úkoly patřilo vybudování provizorního opevnění. Město Knóssos mělo tu nevýhodu, že bylo prosto jakýchkoliv hradeb, či jen ochranného valu. Měli před sebou hodně práce, protože do zatmění zbývalo osm dní.

V blízkém lese pokáceli několik stromů, které následně posloužily k vybudování palisádové hradby. Město však bylo velice rozlehlé, a tak nebylo možno opevnit kompletně celé město. Hradba se budovala pouze v místě, které patřilo mezi nejohroženější a odkud vždy před tím nepřátelé zaútočili. S budováním příkopu a valu kolem celého města pomáhalo i tisíce obyvatel města, pomáhal, kdo měl ruce a nohy. Součástí provizorního opevnění bylo i několik strážných věží, které měly sloužit obráncům k lepšímu přehledu o dění na bojišti. Práce to byla těžká, ale vidina vítězství nad Drowy všem dodávala sil.

Válečník Faramund se posadil na chrámové schody, aby si na chvíli odpočinul a trochu pojedl. Vládce Mínojců procházející zrovna okolo si všiml válečníka doplňující síly a přisedl na slovo.
„Musím ocenit odhodlání vašeho lidu. Tohle pro nás ještě nikdo neudělal. Respektive už jsme neměli návštěvu mnoho generací. Bude to poprvé, kdy náš lid nezůstane napospas Drowům a dalšímu zlu číhající v zemi stínů.“
„Proč jsou útoky vedeny hlavně na Knóssos Aloides?“ zajímal se Faramund.
„Je to jediné větší město ležící tak blízko hranice. Další města jsou už v bezpečné vzdálenosti. Než by se temní přisluhovači stačili vrátit, už by je zastihlo slunce.“
„Mají štěstí,“ poznamenal Faramund. „A je to výhoda i pro nás, nemusíme bránit stovky mil dlouhou hranici, na to bychom neměli síly. Tak mě napadá, proč během zatmění neodejdete do bezpečnější vzdálenosti.“
„Není to tak jednoduché. Město Knóssos Aloides patří mezi největší města na Mínoji a není snadné přestěhovat 15000 obyvatel. Navíc, pokud bychom to udělali, Drowové by zaútočili na všechna malá města a osady v pohraničí, které jinak zůstávají bez povšimnutí. Za další, nechtěl bych vědět, jak by Knóssos dopadl, kdyby tu měli Drowové volné pole působnosti. Myslím, že by město lehlo popelem.“
„Jistě máte pravdu,“ souhlasil s Faissósem, naposledy se napil vody a vstal. „Máme ještě mnoho práce“

Práce probíhali po celé následující tři dny. Čtvrtého dne už Aldeřané netrpělivě vyhlíželi příhod dalšího oddílu s posilami a další výbavou. Byli si vědomi nebezpečí, jež číhalo ve hvozdu. Uplynul téměř celý den a posily stále nikde. Když ručička Mínojského časostroje ukázala 15, válečník Semion znervózněl. Říkal si: „Snad se jim nestalo nic zlého.“ a stále doufal, že se pouze zdrželi.

Ubíhaly hodiny a třetí oddíl nepřicházel. Práce na opevnění zvolnily, protože mnozí se potřebovali prospat. Aldeřané však pracovali dále, protože byli zvyklí na svůj denní režim. Vzhledem tomu, jak tvrdě pracovali, jim i přes věčný den nedělalo potíže usnout.

„Vojsko na obzoru!“ ohlásil Mínojec na hlídce. Semion okamžitě vyběhl z paláce do ulic a pohlédl na blízké louky. Ulevilo se mu, jakmile spatřil další posily přivážející další výbavu. Oddíl tentokrát čítal více jak 200 válečníků, mágů, hraničářů, lučištníků a léčitelů.
Za nedlouho již stanuli na hlavním náměstí a Semion chtěl slyšet o dění ve hvozdu.
„Zdrželi jsme se v Lianaru,“ podával hlášení Helmuth. „Několik válečníků dorazilo později, prý nějaké problémy na severovýchodě. Temnorození dělají stále větší problémy.“
„Temnorození. Budeme s nimi něco muset jednou provždy udělat,“ poznamenal Samion. „A jaká byla cesta?“
„Tentokrát to docela šlo. A cestě tam jsme se dvakrát střetli s menšími skupinkami nemrtvých a dnes jsme prošli zemí stínů bez povšimnutí.“
„To rád slyším. I my jsme dost pokročili. Stavba provizorního opevnění probíhá dle plánu a Mínojce učíme lépe bojovat.“
„Výborně. Tak vyložíme výbavu a vzhůru pro poslední výzbroj,“ Popošel Helmuth k prvnímu povozu a začal zbroje skládat na zem. „Už toho moc nezbývá, snažili jsme sem toho přivést co nejvíce.“
„Vidím, že jste povozy naložili až po střechu a kolik zbývá válečníků?“
„Do Lianaru jich má ještě dorazit téměř dvě stovky, možná i více. Ale nedá se to přesně odhadnout, kdo ví jak se bude situace v pohraničí vyvíjet. Může se stát, že dorazí pouhá stovka. To Dandalus také připustil.“

Vykládání proběhlo opravdu velice rychle a do půl hodiny byl Helmuthův oddíl připraven na zpáteční cestu. Na Aldeneerin se opět vracela necelá padesátka válečníků a tucet prázdných povozů. V této době už na Mínoji zůstaly tři stovky Aldeřanských válečníků. Mezi nimi už bylo 15 mágů, 50 lučištníků, 30 hraničářů, 20 léčitelů a 15 průzkumníků.

S třetím oddílem dorazil i Azanyrmuth Mrazivec, jediný z jejich rodu.
„Kde jsou ostatní?“ vyzvídal hraničář Galvoj.
„Zbytek rodu nedorazí. Momentálně se všichni účastní hlídání pohraničí. Asi jsi nepřeslechl Helmuthova slova o sílících útocích v pohraničích.“
„Nakolik je to vážné?“
„Docela dost. Pokud to takhle půjde dál, nebudeme mít vojska na průzkumné výpravy. Jen doufám, že tento boj zvládneme a Mínojci nám pak naši pomoc oplatí.“
„I já v to doufám,“ povzdechl si Galvoj. „Mínojci v boji nemají příliš zkušeností. Bojují pouze v nejnutnějších případech. Vzájemné konflikty jsou ojedinělé.“
„Koukám, že se je snažíte něco přiučit,“ pravil Azanyrmuth při pohledu na skupinku trénujících Mínojců.
„Učíme je základům. Celkem to jde, ale deset dnů na výcvik je opravdu málo,“ pravil Galvoj. „Jak je vůbec nejstaršímu?“
„Je to stále horší. Leží doma ve svém pokoji a téměř nevychází ven,“ smutně odpověděl Mrazivec.
„Když si vzpomenu, že ještě před půl rokem s námi cestoval a pomáhal nám v bojích a najednou se mu tak rychle podlomilo zdraví,“ povzdechl si Galvoj a vzpomínal na dobu, kdy se mu vedlo skvěle.
„Obávám se, že nedožije konce roku. Nechme toho, máme tu hodně práce,“ poznamenal Mrazivec a vydal se za ostatníma.

Stavba valů, příkopů a palisád probíhala ještě další dny, stejně jako rychlý výcvik místních. Den a půl před zatměním už bylo opevnění dokončeno. Osm stop hluboký příkop s pět stop vysokým valem obepínal celé město v délce přesahující osm mil. Jižní část, odkud se předpokládal útok nepřátel, byla v délce půl míle zesílena palisádou. Opevnění v jižní části doplňovaly zhruba po dvou stech sázích hlídkové věže. V severní části byly rozmístěny po téměř půl mílích.

Zatím co Aldeřané učili Mínojce zacházet s novými zbraněmi. Galvoj spolu s dalšími hraničáři v nedalekém lese na jihu nastražoval pasti. Během dvou dní zaplnili rozlehlý les před hranicí se zemí stínů řadou skrytých jam, smyček, nastražených ostnů a klád. Ani mágové nezaháleli a též přiložili ruku k dílů, takže hromadu nástrah doplňovala řada magických pastí.

Poslední den před zatměním se pomalu přehoupl do druhé poloviny. Kdy přesně měla nastat noc, jediná za tisíc Mínojských, 260 Aldeřanských let, to se přesně nevědělo. Proto už byli obránci přichystaní k boji. Stovky a tisíce Mínojců už čekalo za valem, nebo na ochozu palisády. Mezi nimi už byli připravení k boji Aldeřané. Už se jen čekalo na nepřátelský útok.

Jedna věc Aldeřany hodně trápila. Poslední čtvrtý oddíl tu už dávno měl být. Semion vyslal posla k hranicím, ale ten se vrátil s nepořízenou. Nastala obava, zda se něco vážného nestalo na Aldeneerinu, nebo spíš v samotném hvozdu. Oddíl dvou set dalších bojovníků by byl velice přínosný v nadcházející bitvě. Samion neztrácel naději a ještě jednou vyslal posla k hranicím.

Ručička časostroje právě minula číslo 16 a z věčného slunce na obloze začal měsíc postupně ukrajovat. „Už je to tady,“ potichu si Faissós zamumlal s obavou pro sebe. To Semion už více zneklidněl, zatmění právě nastalo a poslední oddíl nikde. Dosud se nevrátil ani posel. Třeba byl právě na cestě a oddíl hned za ním, ale to byly pouze úvahy. Mezitím už válečníci zapalovali pochodně rozmístěné v širokém pásu kolem města.

Během necelé půlhodiny dorazil posel. Jeho zpráva přítomné nepotěšila, ještě před počátkem stmívání u hvozdu nic nevěstilo příchod Aldeřanů, do země stínů se sám neodvážil i při čekání u hranice neměl dobré pocity.

Na město padla definitivní tma a obránci už vyčkávali nepřátelský útok. V dáli se ozvalo několik výbuchů a ran. „Ha! Naše pasti už vykonávají své!“ radostně vykřikl Azanyrmuth Mrazivec. Pro ostatní to znamenalo jediné. Nepřátelé už přicházejí.

Uplynula necelé hodina a nepřátelé stále nikde, ba i výbuchy a rány v lese před časem ustaly. Planou naději, že pasti nepřátele odradily, záhy rozptýlil hluk přicházející z jihu. Krátce nato se už blížila početná armáda. Vzhledem k tmě, jež zde panovala, bylo těžké odhadnout celkovou velikost nepřátelské armády. „Lučištníci! Připravit šípy!“ rozkázal Samion. Ti uposlechli jeho rozkazu a napjali tětivy luků s připravenými šípy a zamířili.

Sotva se nepřátelé přiblížili na dostřel, na velitelovo rozkaz vystřelili. Na nepřátelský oddíl čítající dobré čtyři stovky Drowských válečníků se sesypalo pět desítek šípů. Drowové se okamžitě kryli velkými černými štíty na niž bylo vyobrazení pavouka, a tak jen málo šípů nalezlo svůj cíl. To už Aldeřanští mágové na několika místech před hradbou vytvořili jasné magické světlo. Temní elfové se tohoto světla zalekli, bylo jim velice nepříjemné. Snažili si krýt zrak, jak jen bylo možné a pomalu ustupovali zpět. Aldeřanští a Mínojští lučištníci využili nastalého zmatku v řadách nepřátel a vypálili několik dalších salv. Šípy pro tentokrát nalezly mnoho cílů, a tak Drowští válečníci padali po desítkách.

„Jde to dobře,“ pochvaloval si Samion.
„Ještě se neradujme,“ pravil Faissós, „naši nepřátelé ovládají magii temnoty a ta dle pověstí dokázala celé části města uvrhnout do neprostupné temnoty.“

Jeho slova se vzápětí potvrdila, když na místě nepřátelské armády se začala formovat temná mlhovina. I magická světla začala pomalu slábnout, Aldeřanští mágové museli vynaložit hodně sil, aby je udrželi. Lučištníci tak měli ztíženou roli. Neměli tušení, kam létali šípy a zda zasáhly nějaké cíle. To mágové na tom byli trochu lépe, protože jejich ohnivé koule sesílané do nepřátelských řad skrytých černou mlhovinou, páchaly mnohem větší škody.

Nepřátelská armáda se téměř přiblížila k hradbě. Temná mlha se částečně rozptýlila a obránci před sebou mohli spatřit téměř tisícihlavou armádu. Mínojce i Aldeřany dnes čekala náročná bitva.

Lučištníci bez ustání pokračovali v zasypávání nepřátel šípy, zatímco mágové sesílali jedno kouzlo za druhým. Přestože ztráty nepřátel šly do desítek až stovek, jejich počty se nesnižovaly. Drowové se nevzdávali, naopak své úsilí stupňovali. První útočníci již udeřili na provizorní hradbu. Jejich počínání okamžitě zabránilo mnoho Aldeřanských válečníků, kteří ani na chvíli nepustili nepřátele blíž.

S Mínojskou pomocí se obráncům dařilo bez problému držet obrannou linii téměř půl hodiny. Pak se objevil první větší problém. Drowští čarodějové, kteří dosud podporovali své válečníky pouze obrannými kouzly, přešli do protiútoku. Sotva dorazili kněžky, boj se zásadně změnil v neprospěch obránců.

Na obrannou linii dopadlo mnoho temných magických střel. Následovaly Melphovy kyselinové šípy, vlny strachu, pozvolné vysávání života na dálku, zahalování obránců do temnoty a tomu všemu napomáhala horda povolaných nemrtvých bytostí. Tyto a mnoho dalších děsivých kouzel vneslo mezi Mínojce hrůzu a chystali se stáhnout do relativního bezpečí měst. Aldeřanští mágové měli hodně práce, aby nepřátelská kouzla nenapáchala v obraně ještě větší škody.

Azanyrmuth Mrazivec nechtěl nepřátele podcenit a nad hlavy nepřátel přivolal zničující ledovou bouři, jeho nejmocnější kouzlo, jaké se dosud naučil. Ledové, ostré, malé i velké krystaly dopadaly mezi nepřátele a mnohé zasáhly i obávané Drowské kněžky. Díky tomu útočníci na čas polevili v útoku a mágové Aldeřanů mohli vystrašené a demoralizované Mínojce podpořit povzbuzujícími kouzly. To jim dodalo nové odvahy a naděje a znovu se vrátila do bitvy.

Mrazivec nedal Drowům ani na chvíli vydechnout a mrazivou bouři dále podporoval mrazícími střelami. Obráncům se tak podařilo zvrátit průběh bitvy ve svůj prospěch.

Drsná bitva pokračovala další hodinu. Dosud v bitvě padlo nejméně osm set nepřátelských válečníků, nespočet vyvolaných nemrtvých bytostí, též mnoho čarodějů a dokonce se boj stal osudným pro některé kněžky. Obránci hrdě drželi obrannou linii, přestože sami utrpěli nemalé ztráty, mnoho Mínojců v boji padlo, přesto se nevzdávali. I provizorní opevnění mnoho vytrpělo a na mnohých místech bylo takřka zničeno.

To už Aldeřanští mágové pociťovali únavu. Samionovi bylo jasné, že pokud se přísun čerstvých nepřátelských sil nezastaví, nemuseli by Knóssos Aloides ubránit. Ještě stále doufal v příchod posledního oddílu, jež by mohl obráncům výrazně pomoci.

Po další půl hodině litého boje se podařilo útočníkům dostat až k palisádové hradbě, která už mnoho vytrpěla pod neustávajícími údery nepřátelských kouzel a v poslední chvíli i údery zbraní. Mnoho Aldeřanů nepolevovalo a stále se snažilo držet obrannou linii za každou cenu. Únava už byla značná. Sotva se stíhali střídat, aby v krátkých pauzách nabrali nových sil, popřípadě vypili léčivý lektvar.

Najednou v řadách zavládlo zděšení. Provizorní hradba padla a Drowové tlačili obránce k městu. „Do ulic!“ zvolal Samion. „Držte město, nesmí se dostat dál!“ Obrana se na jeho rozkaz rychle zformovala u prvních domů, kde Aldeřanští a Mínojští válečníci se všech sil bránili samotné město. Obránci strážící provizorní valy okolo města, kde nedocházelo k velkým bojům, své pozice nemohli opustit, protože i tam se útoky Drowů stupňovaly.

Během dalších nekonečných minut bylo celé mšsto v obležení. Obránci i obyvatelé tu byli v pasti. Jedna z nadějí spočívala v setrvání do doby, než pomine zatmění. Nikdo však neměl tušení, jak dlouho ještě potrvá.

Na bojišti poblíž zničené palisády zazněla válečná vřava, řinčení zbraní a silné rány. „To jsou naši!“ zaradoval se lučištník na nedaleké strážní věži. „Helmuthův oddíl dorazil!“ V řadách nepřátel zavládl zmatek. Zpráva o příchodu posil dodala obráncům novou naději a jejich odhodlání zvítězit výrazně vzrostlo.

Oddíl asi sto osmdesáti Aldeřanských bojovníků s neuvěřitelnou odvahou vpadl do zad nepřátelské armádě a bez milosti si probíjel cestu k městu. Sám Helmuth v čele oddílu zabíjel jednoho Drowského válečníka za druhým. Jeho magický obouruční meč ťal hlavy nepřátel po dvou někdy i po třech jedním sekem.

Nepřátelé, zaskočeni tímto náhlým úderem, měli problém zformovat síly do nějakého vhodného postavení. Obránci města využili překvapení, díky němuž se podařilo získat zpět provizorní opevnění a tlačit nepřátele dále.

Drowové se však nevzdávali. Zlé kněžky stále znepříjemňovaly život obráncům svými zlými kouzly. Aldeřanští mágové, jež dorazili s posledním oddílem, měli dost sil, aby dopadům kouzel kněžek zdárně čelili. I na nepřátelské straně byla již znát únava, přesto boj trval ještě dlouhou dobu.

Uplynula další hodina, když se podařilo Helmuthovo oddílu probít skrze hordy Drowů a jimi vyvolaných nemrtvých a výrazně posílit vyčerpanou obranu města. Během více jak tříhodinového boje padlo na nepřátelské straně přes dva tisíc Drowů a mnoho set Mínojských válečníků na straně druhé.

Během další půl hodiny obránci už nepustili nepřátele blíž k městu a Drowy postupně vytlačovali dál do polí. Přesto útočníci pod hrozbou krutých trestů svých kněžek nepolevovali v útočení.

Tma na bojišti začala zčistajasna ustupovat. Věčné slunce přestala halit malá planetka a jasné denní světlo se vrátilo do země světla. Mezi Mínojci zavládla radost z vítězství, zatímco mezi Drowy nastala nepředstavitelná panika. V zápalu boje se nestihli včas vrátit do zemi stínů a kvůli slunci se stali bezbrannými. Vládnoucí kněžky chtěly za každou cenu získat nové otroky, a tak nutily své poddané nepolevit i za cenu velkých ztrát na životech. V Drowském matriarchálním společenství neměl život mužů příliš vysokou cenu.

Aldeřané s Mínojci se pustili za prchajícími nepřáteli. Ani na útěku jim nedali nejmenší šanci, ostatně Drowové by se zachovali stejně. Jejich společenství neznalo žádné slitování, jen bolest, zradu, mučení a krutost. Z obránců se stali štvanci, kteří bez milosti hnali Temné Elfy až na samotnou hranici, přičemž bez milosti pobíjeli jednoho Drowa za druhým. Ušetřeny nezůstaly ani kněžky, které rovněž nesnášely denní světlo.

Dlouhá a vyčerpávající bitva trvala téměř čtyři a půl hodiny a ještě další půl hodinu trvala štvanice až na samotnou hranici. Zatmění v zemi světla trvalo dlouhých šest hodin. Teprve až když se všichni vyčerpáni vrátili k městu, naskytl se jim pohled na hrůzostrašně vypadající bojiště.

Tisíce mrtvol Drowů a nemrtvých se válelo kam až oko dohlédlo. Bylo takřka nemožné udělat pár kroků a nešlápnout při tom do kaluže krve nebo na mrtvolu. Opevnění v jižní části bylo takřka zničeno. Poškozeno bylo rovněž mnoho domů na okraji města. Spálenou louku od spousty kouzel, které na ni během zatmění dopadly, pokrývalo neuvěřitelné množství poničené výzbroje. Proražené brnění, potrhané zbroje, zlámané meče, sekery, kopí, hromady šípů a dosud doutnající pahýly osamělých stromů.

Po boji léčitelé pomáhali raněným, zatímco válečníci, jež na tom byli ještě dobře, pátrali po těžce raněných. Současně se také počítali padlí. Nebylo jich zrovna málo. Na Mínojské straně padlo necelých osm set válečníků, Aldeřanů v boji padla necelá padesátka a nepřátelských bojovníků padlo téměř pět tisíc nepočítaje ještě další dva tisíce nemrtvých bytostí. Příznivou statistiku značně vylepšila závěrečná štvanice.

Když se podařilo ošetřit nejzávažněji raněné, sešel se Faissós, Helmut, Samion a Azanyrmuth v hlavním městském paláci.
„Jsme vám nesmírně zavázáni,“ s povděkem pravil vládce Faissós. „Bez vás by padlo mnoho Mínojců do otroctví, mnoho lidí zabito a město zničeno.“
„Jsme rádi, že jsme jsme nakonec bitvu vyhráli,“ neskrýval radost z vítězství válečník Helmuth, „Drowové zjistili, že už nebude tak snadné získávat nové otroky v zemi světla.“
„A co příští zamění?“ namítal Samion. „Co když zaútočí na jiná sídla, lépe se připraví a provedou masivnější frontální útok?“
„To je pravda. Temní Elfové se jen tak nevzdají,“ zamyslel se Faissós.
„Nebojte,“ uklidnil přítomné Azanyrmuth Mrazivec, „do dalšího zatmění máme dost času. Přesněji 260 našich let a do té doby naučíme váš lid bojovat, kout zbraně a možná i kouzlit.“
„Je to dost času na vybudování stabilního opevnění,“ pokračoval Helmuth. „Pevné kamenné hradby můžete postavit u všech hraničních měst a to nepřátelům značně ztíží obléhání. Předpokládám, že nechcete opustit pohraničí, což nemusí být tak dobré řešení, jak se zpočátku může zdát.“
„To nemáme v úmyslu, zrovna v těchto oblastech je velice úrodná půda,“ vysvětloval Faissós jejich snahu setrvat v pohraničí.
„Spolu jistě zvládneme všechny nástrahy, jež našim národům hrozí,“ hrdě prohlásil Samion.

„Zní to velice dobře, ale je tu ještě jeden problém,“ poznamenal Mrazivec.
„A to jaký?“ jednohlasně se ho zeptali.
„Kruh světů. Ten se nachází přímo v nitru zemi stínů. Nemusím poznamenávat, kolikrát jsme byli napadeni cestou sem.“
„To je pravda,“ souhlasil s jeho názorem Helmuth. „I při poslední cestě jsme byli napadeni dalšími podivnými bytostmi obývající ten prokletý les.“
„Je možné kruh přemístit?“ napadlo Mínojského vládce.
Azanyrmuth se na moment zamyslel. Rukou si prohrábl plnovous a pokračoval v úvahách: „Teoreticky by to neměl být problém. Nejstarší se už dříve zabýval myšlenkou přesunout kruh ze země stínů. Akorát je potřeba dost silných mužů a dost obránců, kteří by odráželi dotěrné útoky nepřátel. Mohli bychom to udělat klidně za, řekněme deset, dvacet dní.“
„Raději bych chvíli počkal, než se situace uklidní,“ navrhoval Samion. „Ty naše časté cesty a následný boj určitě způsobily v zemi stínů pořádné pozdvižení.“
„Probereme to později,“ pravil Faissós. „Teď se musíme postarat o padlé. Pro padlé bojovníky máme místo ve starých hrobkách za městem.“
„Jak tu pohřbíváte?“ zajímal se Samion.
„U každého většího města máme rozsáhlé podzemní hrobky, kam ukládáme ostatky zemřelých. Asi čtyři míle cesty severně od tohoto města se právě jedna taková nachází. Za mnohá tisíciletí jsme tam pohřbili už sta tisíce mrtvých.“

Jak bylo řečeno, tak se také učinilo. Po nezbytném odpočinku začaly práce na vyklízení bojiště. Práce to byla na mnoho dní a těl spousta. Navíc bylo nutné spěchat, protože mrtvoly na slunci poměrně rychle začaly hnít a mrtvolný zápach se tak rychle začal šířit na míle kolem. Těla padlých Mínojců byla ukládána do hrobky, zatímco těla Aldeřanů nakládána na povozy. K jejich pohřbení dojde až doma na Aldeneerinu, jejich blízcí by určitě nechtěli mít své druhy na jiném světě.

Jakmile bylo postaráno o těla padlých obránců, začalo se s těly nepřátel. Ty se však nedočkali příliš přívětivého zacházení. Většinu z nich Mínojci a Aldeřané odvezli na zbylých povozech až k hranici, kde se naházely na několik velkých hromad a následně zapálily. Vítr zrovna vál příznivě, a tak se pach spáleného masa nesl daleko do země stínů.

Následujících deset dní se neslo v v duchu péče o raněné, odklízení bojiště a odstraňování škod. Konec čtrnáctého dne od konce bitvy padlo definitivní rozhodnutí o přemístění kruhu světů přímo na nádvoří města Knóssos Aloides. Současná situace přesunu nahrávala, stále tu byla k dispozici velká Aldeřanská armáda, která měla dost sil na odražení případného útoku v zemi stínů a dostatek silných mužů k samotnému přemístění těžkého kruhu.

Pro tento účel Mínojci vyrobili velký povoz, dostatečně silný, aby unesl váhu mnohatunového kolosu.
„Myslím, že pevnější už to být nemůže,“ prohlásil Helmuth během zběžné kontroly velkého a pevného povozu vyrobeného s bytelných trámů.
„Odvedli jste pěkný kus práce,“ chválil výsledek snažení Azanyrmuth, a poté chtěl upozornit na jednu maličkost. „Zbývá jen jeden problém.“
„Jaký?“ zeptali se přítomní.
„Stará cesta je příliš úzká nato, aby jí projel povoz a následně i samotná brána. Cestou se neobejdeme bez kácení stromů a to nás zdrží.“
„Aha tohle,“ pravil Helmuth. „O tom problému už jsem přemýšlel a mám řešení. Vezmeme s sebou tak šedesát válečníků, kteří budou cestou kácet překážející stromy. Sice tím způsobíme rozruch, ale toho se nebojím. Když jsme zlé bytosti zemi stínů několikrát porazili, porazíme je znovu,“ odvážně dodal.

Během hodiny Helmuth sehnal šedesátku těch nejodvážnějších a již nic nebránilo v cestě. Bojovníci ke své tradiční výzbroji přibrali sekery a pily. Kromě toho se k oddílu ještě přidala pětice mágů, jejichž magie se v boji osvědčila jako zásadní.

Cesta k hvozdu s těžkým povozem tentokrát zabrala o něco více času než jindy, ale to nevadilo, protože v zemi světla nehrozil soumrak a v zemi stínu byla stejně věčná noc. Když stanuli před vstupem do hvozdu, jež byl tvořen dvěma ohromnými prastarými stromy, připadal jim temnější než kdy předtím. Už mnoho dní nespatřili noc, a tak nebylo divu, že v hustém porostu nedohlédli dál než pár stop.

Helmuth a pár válečníků udělal pár kroků. V temnotách vládlo mrtvolné ticho, že slyšeli i tlukot vlastního srdce. Les se zdál být pustější než kdy jindy. Udělali krátký průzkum okolí a když si byli jistí, že nehrozí bezprostřední nebezpečí, dali zbytku signál.

Povoz tak tak prošel mezi starými stromy tvořící vstup. Avšak po pár krocích už museli kácet první strom. Část válečníků postupovala před povozem a odstraňovala překážky v cestě. Duté rány seker a svištění pil zanikalo ve vlhkém a těžkém vzduchu. Práce dřevorubce bývala běžně těžká a zdejší vzduch ji ještě stěžoval. Únava přicházela nezvykle brzo. Skoro se chvílemi zdálo, jako by se hvozd bránil. Každým úderem ubývalo sil, proto postupovali mnohem pomaleji, než plánovali.

Stará, zarostlá a hrbolatá pěšina nesla známky častého používání. Nebylo divu. Průchod několika početných oddílu bojovníků a povozů s výbavou musely být znát. Podupaná tráva, polámané větvičky, rozježděné roští a k tomu mnoho rozkládajících mrtvol tvorů, které se pokusili zaútočit a procházející armády.

Urazili dlouhé dvě hodiny a válečníci si museli na chvíli odpočinout. Zabodli louče do okolní hlíny a pojedli jídla ze zásob na cestu. Odpočívali téměř celou hodinu než se vydali na další cestu. Před sebou měli ještě dlouhou cestu.

Brzy dorazili k místu, kde se v minulých opakovaně střetli s obřími pavouky. Každou chvíli čekali jejich další útok, a proto měli zbraně připravené. Dřevorubci přerušovali práci, aby mohli naslouchat a včas odhalit blížící se nebezpečí. Jenže nic se neozývalo. Hustý temný les se zdál zcela pustý. Žádné zvuky, kvílení, či alespoň vrzání pokroucených větví. Prostě nic. Takové ticho na přítomné působilo snad ještě děsivěji než kdy jindy. Slyšeli jen vlastní dech, tlukot srdce a dokonce velmi jasně i vlastní myšlenky.

Cestou odpočívali ještě jednou, takže ke kruhu dorazili až po šesti hodinách namáhavé cesty. Vytoužený kruh světů stál uprostřed nevelké planinky chráněné větvemi vysokých stromů, které tvořily mohutnou klenbu.
„A co teď,“ pohlížel jeden z válečníků na kruh a přemýšlel, jak jej naloží.
„Jednoduše,“ pokračoval Azanyrmuth Mrazivec. „Rozebereme podstavec a za pomocí lan a kladek ho položíme na zem. Však už jsme to jednou dělali, když jsme znovu obnovili výpravy.“
„Tak do práce. Až jsme odsud pryč.“

Na Helmuthův rozkaz popadli motyky a krumpáče a pustili se do práce. Podstavec byl rychle rozebrán a další dvacítka válečníků se chystala k položení kruhu. Povoz už byl připraven v jeho blízkosti a nebránilo nic k naložení. Práce jim šla pěkně od ruky. Spodek byl už zcela rozebrán a kruh mohl být spuštěn. Válečníci se do věci vložili s bervou a kruh pomalu klesal. Ozvalo se hlasité zavrzání, když kruh dolehl na připravené místo.

„Drží,“ oddych si Mrazivec. „Ještě ovládací panel, a pak rychle pryč.“
„Uvědomujete se, že je to naposled, co musíme přes hvozd? Přes zemi stínů?“ pravil jeden z válečníků.
„Taky mám radost, že tohle místo vidíme snad naposled,“ neskrýval Azanyrmuth malou vnitřní eufórii, zatímco už byl ovladač na povozu. „Ještě nás čeká poslední cesta. Snad bude tak klidná, jako sem. Nelíbí se mi to ticho, které tu zavládlo. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Jakoby tu neexistoval zvuk. Netroufám si odhadovat, co se tu děje, ale něco se změnilo.“
„Máš pravdu,“ tiše s ním souhlasil Helmuth, „taky mám ten pocit. Les je divný. Nedokážu si to vysvětlit, ale cosi ve své mysli cítím. Spoustu podivných myšlenek, hněv, strach, pomstu. Jakoby na naši mysl cosi neviditelného útočilo.“

Když byl kruh naložen a upevněn včetně zadávacího pultu, oddíl se vydal na zpáteční cestu. Dvacítka válečníků zatáhla za lana uvázané k vozu a celý náklad se dal pozvolna do pohybu. Po staré stezce se zpět šlo mnohem lépe. Už nebylo třeba kácet další vzrostlé stromy. Protože celý náklad vážil mnoho tun, válečníci se museli často střídat nebo odpočívat. Čím se blížili k hranici země světla, tím je touha po bezpečné sluncem zalité zemi popoháněla vpřed.

Během mnohahodinové cesty se ve hvozdu zcela nic nezměnilo. Absolutní ticho po celou dobu nenarušil jediný zvuk. Často přemýšleli o tom, co se v lese stalo. Když však před sebou spatřili dlouho očekávané denní světlo, věděli, že z nejhoršího jsou venku a již se asi nedozví pravdu. „Konečně venku,“ vesele prohlásil Azanyrmuth a pohlédl k blankytně modré obloze, „a už nikdy více cesty do země stínů.“

Kontrast mezi oběma světy po téměř desetihodinovém putování tentokrát vyzněl mnohem silněji než jindy. Celý oddíl zastavil, mnozí odpočívali ve vzrostlé trávě a vychutnávali příjemný den plný života. Sledovali kvetoucí stromy, zpívající ptáky a dovádějící kůzlata opodál.

Do města Knóssos Aloides dorazili po necelých dvou hodinách. Zatímco Helmuthův oddíl si šel dopřát velice zaslouženého odpočinku, ostatní se pustili do vztyčení kruhu přímo na hlavním nádvoří.

„Tak to vyzkoušíme,“ natěšeně pravil Mrazivec před ovládacím panelem. Rukou stlačil první symbol adresy Aldeneerinu. Přihlížející nedočkavě vzhlíželi na majestátní kruh, většina Mínojců prvně v životě. „Funguje to,“ tiše se zaradoval, když se rozsvítil první červený zámek. Pokračoval v zadávání a po sedmém symbolu na chvíli zaváhal, než se dlaní dotkl červené kopule uprostřed. Nastal očekávaný okamžik. Z vnitřního prstence vytrysklo množství energie až se mnozí přítomní polekali a uskočili o několik kroků zpět.

„Cesta na Aldeneerin je volná!“ vítězně prohlásil Semion. „Konec nebezpečné cesty přes zemi stínů.“
„Nikdy bych nevěřil, že se toho kdokoliv z nás dožije,“ stále ještě nemohl Faissós uvěřit svým očím. „Konečně můžeme cestovat, vzájemně se navštěvovat a také obchodovat.“
„Jste u nás kdykoliv vítáni,“ potvrdil slova Mínojského vládce Mrazivec. „I na dále vám budeme pomáhat v boji proti temným tvorům země stínů.“
„A my se musíme vydat domů,“ poznamenal válečník Helmuth a spolu s prvními Aldeřany zamířil do otevřeného portálu, „poslední zprávy z našeho světa hovořily o zvětšující hrozbě ze severu. Bude nás tam potřeba.“
První Aldeřané se rozloučili a vstoupili do průchodu.

První část Aldeřanské armády se vrátila domů po měsíci. Byla to vůbec nejdelší výprava v dějinách. Sotva se rozkoukali, už sledovali rozruch, jež jejich návrat způsobil. Na rozdíl od Mínoji a země věčného světla byla obloha v Lianaru zatažená a hustě přitom pršelo. Kdesi v dáli temně zahřmělo.

„Vítáme vás doma,“ pozdravil přicházející strážný Kaledaimon. „Než si půjdete odpočinout, zajděte za Dandalusem, bude vás chtít co nejdříve vidět, “ dále pravil k Helmuthovi a Azanyrmuthovi. Z jeho tváře vycítili něco zlého. Uposlechli jeho doporučení a hned se vydali do Dandalusovo konat.

Rozlehlou potemnělou komnatu osvětloval praskající oheň v krbu. V pohodlném křesle pospával Dandalus. Ani nepostřehl příchod Helmutha a Mrazivce.
„Kdo?“ probudil se Dandalus. „To jste vy? Konečně. Povídejte, jak to dopadlo na Mínoji.“
„Máme dobré zprávy,“ začal vyprávět Helmuth. „Uspěli jsme. Drowové byli zahnáni a město ubráněno.“
„Konečně dobré zprávy. Měl jsme o vás trochu strach, byli jste pryč hodně dlouho.“
„Podařila se nám ještě jedna velice užitečná věc,“ pokračoval Azanyrmuth. „Využili jsme našich vojsk a přemístili jsme kruh světů do země světla, konkrétně do města Knóssos Aloides.“
„Opravdu?“ nevěřil jich slovům. Přišlo mu to příliš krásné nato, aby to byla pravda.
„Je to tak. Nyní můžeme chodit na Mínoju bez rizika a oni k nám. Věřím, že jsme získali dalšího spojence. Je třeba je ještě mnoho naučit, ale naše země už může těžit z obchodu.“
„Musím uznat, že jste mě příjemně překvapili. Poslat tam právě vás byla ta nejlepší volba. Jen tak dál.“

„Kaledaimon nás za vámi poslal,“ zeptal se ho Helmuth na dění, zatímco byli pryč. „Děje se něco? Strážní vypadli ustaraně.“
„Temnorození stupňují své útoky na severní hranici. Magická ochrana hranice asi definitivně padla. Nezbývá, než tam soustředit většinu našich vojsk, omezit výpravy a další průzkum Aldeneerinu. Musíme najít způsob, jak zastavit ty útoky. Pomoc už přislíbili Cimméřané.“
„Uvidíme, zda nám pomůžou i Mínojci,“ prohlásil Helmuth. „Nemají zatím moc zkušeností, ale pořád lepší něco než nic.“
„Dám to vědět královské radě. A teď si běžte odpočinout, určitě toho máte dost.“

vynikající díl

Veľmi dobrá časť a veľmi sa mi páči.
Len si oprav žrání na ržání.
Momentálne sa mi to miesto nechce hľadať, ale možno zajtra.

tak abych prispel tez

Válečník Nestor se nakonec rozloučil a vydal se za příbuznými sídlící v nedaleko.

„Uvědomujete se, že je to naposled, co musíme přes hvozd?

velmi povedeny dil. uz jsem si rikal ze je to nejak dlouho )

Na druhé straně zprvu vládlo mrtvolné ticho. Až s příchodem armády se vše změnilo. Přestože mnohým nebylo příliš do řeči, zlověstnou atmosféru narušovaly, kroky válečníků ve zbrojích, klapot kopyt, rachotění povozů po hrubých pozůstatcích dlažby a občasné žrání koní. Mnoha pochodněmi si svítili na cestu, nicméně dál než tři sáhy sotva spatřily obrysy pokroucených stromů.

Druhá cesta kruhom.

Velmi dobrý díl. Jenom tak dál pokračuj.

Kdy bude další skvělý díl, předpokládám, že se bude válčit na hranicích...

Díky za názory .

Len si oprav žrání na ržání

Hups další zajímavý překlep, už minule se mi po jeskyních proháněla limuzína místo meluzíny A ještě vzpomínám na další asi dva podobné překlepy, které jsem včas odhalil. Jinde si mi zase povedlo ve slově vypracoval vynechat pár písmenek, takže to pak mělo trošku jiný význam
forton: další díl bude takový klidnější, bude v něm i mnoho vysvětleno i včetně zpráv z pohraničí. Zatím to není nijak hrozné, jen se musí hranice dost hlídat. Je téměř 200 mil dlouhá, a to samozřejmě zabere velký počet válečníků.

No to jo, ale kdy ho sem dodáš?

[andoriel]

Moc se mi to líbilo. A u tohoto:

„Ále, jen nějaké chodící mrtvoly,“ odvětil mu válečník Faramund. „Nic co by stálo za řeč.“

jsem se smála nahlas. A na Zemi se s chodícími mrtvolami tolik nadělá!


Těším se na pokračování

Další, tentokrát poněkud klidnější díl je na světě. Už jsem v půlce Ald2, tedy alespoň podle současného plánu.

8
Odcházení

Jednoho podzimního večera roku 376 přišel navštívit hraničář Galvoj přátele Azanyrmuthovce přímo v jejich sídle. Teď v době, kdy se cestovalo kruhem světů jen minimálně a všechna obrana se soustřeďovala k severní hranici, se Azanyrmuthovci zdržovali více doma. Toho Galvoj využil a během návštěvy chtěl dořešit některé věci, na které se pozapomnělo ve víru posledních událostí.

„Á. To jsi ty?“ s radostí ho přivítal Azanyrmuth Tajemný, jeden z nejmladších. „Pojď dál, rádi tě vidíme.“
Galvoj vstoupil do prostorné vstupní haly poměrně rozsáhlého panství a následoval Tajemného do druhého patra. Cestou obdivoval obrazy na stěnách, které vyobrazovaly ty nejkrásnější místa Aldeneerinu i některých cizích světů. Když dorazili do jednoho z pokojů, usedli do pohodlných čalouněných křesel před krbem v němž dohoříval oheň. Azanyrmuth přiložil pár jasanových polen, a pak ze skříně donesl láhev vína a dvě sklenky.

„To je paráda takhle sedět u krbu,“ lebedil si hraničář. „Venku už je znát blížící se podzim, letos přijde zima asi o něco dřív.“
„Vypadá to tak. Posledně tu propršelo šest dní v kuse. Větru a dešti se nedá moc poroučet,“ poznamenal Azanyrmuth. Jedině druidi to částečně dokáží, ale využívají toho pouze v případě nouze a nebezpečí.“
„Kde jsou ostatní? Přijde mi to tu nějak prázdné.“
„Někteří bojují v pohraničí. Mrazivec, Vládce ohně, Bojovný a Mocný jsou v současnosti na severu. Manželky se věnují dětem ve východním křídle a zbytek lítá někde kolem. Tak ochutnáme tohle víno,“ pobídl Galvoje a potom si společně přiťukli.

Když si vychutnávali výborné červené víno, najednou venku zahřmělo. Galvoj následovaný Tajemným popošel k oknu, z nějž byl výhled na blízký dubový les. Teď si všiml, jak se obloha zatáhla a těžkých černých mraku se spustily provazy vody. Nevlídné počasí jakoby reflektovalo současnou situaci. Hraničář zavřel okno a oba se vrátili zpět do křesel u krbu.

„A jak to vypadá v Lianaru?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Je tam teď živo. Před pár dny dorazili Cimmeřané a také Mínojci. S jejich pomocí bychom měli hranici bez problému udržet a posléze zahnat Temnorozené zpátky odkud přišli.“
„Spojenectví se nám teď vyplácí. Škoda, že se naši předkové zajímali hlavně na získávání zbraní a magických předmětů. Kdyby se zaměřili k průzkumu světů, jejichž obyvatelé spolupracovali se starými Aldeřany, mohlo by to dnes vypadat jinak. Dost možná bychom ani neválčili s Temnorozenými.“
„Co se dá dělat. Když se tehdy takhle rozhodli, to my byli ještě na houbách,“ pousmál se Galvoj. „Jedna věc, proč jsem tady. Netušíš, kde by mohl být ten prsten, co jsme donesli z Okataru?“ ptal se na něj Dagerich. Uvědomil si, že celé měsíce o něm neslyšel ani slovo.“
„Naposledy ho měl někde schovaný Nejstarší. Taky jsme si na něj vzpomněli, ale nemůžeme ho najít. Hledali jsme snad po celém domě. Asi bude někde v Lianaru. Podívej se po něm, až se tam vrátíš.“
„To už jsme udělali. Prohledali jsme s Moudrým, snad všechny komnaty a studovny, kde jste se pohybovali a nic.“
„Hmm … “ zamyslel se Tajemný. „Kam ho jen kdo zašantročil? Už jen ty možnosti, jaké nám mohl poskytnout. Probírali jsme to tehdy s Moudrým, navrhoval, abychom vyzkoušeli všechny dostupné kruhy světů v našem světě. Věřil, že Aldeneerin má více než dva.“
„Časem se snad objeví.“

Po odmlčení, při němž se znovu napili vína Galvoj pokračoval: „Jak je vůbec nejstaršímu?“
„Azanyrmuth Nejstarší už na tom není zdravotně nejlépe,“ smutně pravil Tajemný „Leží ve svém pokoji. Holt věk 74 už něco znamená. Kdo má takové štěstí, aby se dožil více než šedesáti.“
„Udivilo mě, jak rychle zestárl. Ještě před necelým rokem jsme společně cestovali po Aldeneerinu a po dalších světech za kruhem světů.“
„To se ti zdálo. Už měl pár let nějaké zdravotní problémy, jen to nedával moc najevo. Měl už bolesti a paměť mu také plně nesloužila. Moc se o tom před jinými nezmiňoval.“
„A nemohl by se uzdravit magií?“
„Mohl, a to také dělal, akorát každé tělo má své hranice, které nelze posouvat donekonečna. A ten okamžik, kdy ani magie nepomáhala, nastal před půl rokem.“
„To je pravda,“ soustrastně prohlásil Galvoj, „každý tu má určen svůj čas.“

Potom oba zmlkli. Pomalu upíjeli víno, sledovali hořící oheň v krbu, zatímco venku už silně lilo. Tiše vzpomínali na mnohá dobrodružství, která společně s Nejstarším zažili, mnoho veselic, návštěv krčem a spousty dalších veselých zážitků. Doslova legendární se stalo vyprávění o nepovedené zabijačce u Vyžrálků. Nato, že to je to půl století starý příběh, dodnes mnohé bavil.

„Vzpomněl jsem si na jednu věc,“ přerušil mlčení Galvoj, „nedávno jsme se bavili s Nejstarším o Temorozených. Zmínil se o tom, že využívají temnou magii k prodlužování věků.“
„O tom jsem se taky s Nejstarším občas bavil. Nedávno jsem našel pod Lianarem starou knihu, kde bylo jejich společenství a život celkem dobře popsán. Samozřejmě jsem také přemýšlel o tom, jaké by to bylo, dožívat se stovky let, ale je to vykoupeno oběťmi.“
„Oběťmi?“
„Když chceš život přijmout, musíš ho odněkud vzít. Nestačí jen magická energie, ale skutečné lidské oběti. Ruce pryč od takové magie. Na druhou stranu žít tu 500 let není žádná výhra.“
„Proč myslíš?“
„Je sice hezké pokušení zažít kus dlouhé historie, ale na druhou stranu tví přátelé, známí, rodina. Ti všichni časem zemřou a ty tu zůstaneš sám.“
„To je fakt,“ souhlasil Galvoj s jeho slovy. „Ale jak musí žít další rasy? Máme pár zmínek o tom, že existují rasy dožívající se i tří set let a někdy i víc. Například, když jsem byl koncem minulého roku v Okataru, místní se zmiňovali o Elfech, kteří žijí až 300 a více let.“
„To je něco jiného. Jejich společnost je na to zvyklá. Když žijí mezi sebou, berou to stejně jako my. Akorát se dožívají více a my jen 60 let a někdy ani to ne. A teď si vem, že existují i rasy žijící jen zlomek toho, co my.“

Po těchto slovech znovu utichli. Galvoj popošel k oknu a sledoval nehostinné počasí, jež zrovna vládlo venku. Jen tiše prohlásil: „To je nečas. Tam by ani psa nevyhnal.“
„Ani psa nevyhnal. Proč se to vůbec říká?“ zeptal se Tajemného.
„Víš, že ani nevím. Kdybychom věděli, kdo nebo co je to pes, tak bych ti to pověděl. Řekl bych, že je to jakýsi pozůstatek z mluvy ze starého světa, odkud jsme čtyřmi stoletími přišli. Ona je naše řeč plná různých pořekadel, slovních hříček, přirovnání a dalších slov, o nichž nikdo nedokáže říct, proč se stále používají.“

„Náš jazyk je vůbec celkem zvláštní,“ dále uvažoval Tajemný, „když si uvědomíš jak různorodě mnozí mluví. Kolikrát je problém vytušit, o čem to ten druhý mluví. Nejstarší má jistou teorii.“
„Skutečně? Nikdy jsme na tohle téma nenarazili.“
„Přestože o tom, co se stalo před čtyřmi stoletími, víme velmi málo, nebo spíš nic, Nejstarší se domníval, že náš lid je společenstvo mnoha odlišných národů. Jen se podívej na určité rozdíly mezi mnoha Aldeřany, tvar obličeje, temperament, stal života. Je tu obrovské množství rozdílů, vem si třeba jména.“
„To je pravda, už jsem si toho kdysi všiml. Nejvíc je to znát při našich cestách kruhem. Řada jmen jakoby patřila spíš národům nepocházející z Aldeneerinu.“ Po těchto slovech se oba znovu odmlčeli. Galvoj dopil sklenku a zamyšleně pohlédl k oknu. Jak sledoval provazy vody stékající po okenních tabulkách, byl rád, že ho liják nezastihl ještě na cestě.

Potom si dál vyprávěli historky z cest a dobrodružství, jež ve svém životě zažili. Došlo i na dávné výpravy. Nejstarší často vyprávěl o prvních cestách kruhem, a tak i Tajemný mohl dávné příběhy vyprávět i Galvojovi.
„Na Darendaaru si dobře pamatuju,“ pravil Galvoj. „Čistili jsme okolí od nějakých přízraků. Téměř rok trvalo, než jsme dokončili, co započali naši předkové. Za padesát let obnovená tvrz znovu zchátrala. Teď už je to dobré. V dolech pracují první havíři a první ruda konečně dorazila do Lianaru.“
„To rád slyším,“ pokračoval Tajemný, „povedlo se celkem dost věcí. Získali jsme dobré spojence, takže bychom měli situaci na severu zvládnout.“

Galvoj v duchu přemýšlel o dávno navštívených světech a jedna věc ho hodně zajímala: „Zmínil jsi nějaké zařízení na Avnilu. Můžeš mi povědět víc?“
„Moc toho nevím, jen to, že tamní lid je chráněn štítem proti silnému slunci a k tomu sloužila nějaká zařízení. Nejstarší se zmínil o jejich dalším využití. V poslední době na tom hodně pracoval. V pracovně má nějaké staré knihy, které nalezli v opuštěném chrámu. Co si vzpomínám, byly psány ve starém jazyce.“
„Škoda, že to už nedokončí,“ povzdechl si Galvoj. „Má nějaké záznamy?“
„Dělal si poznámky. Říkal, že ta zařízení byla už tehdy poškozena a obával se, aby se jednoho dne štít nezhroutil“
„Možná by stálo za to, abychom Avnil znovu navštívili.“
„Co vím, Nejstarší to navrhoval radě a mám pocit, že se taková výprava plánovala. Tamní obyvatelé by nám mohli také pomoc s obranou před Temnorozenými, ale co vím, s bojovými dovednosti jsou na tom ještě hůř než Mínojci.“
„To zjistíme na místě.“

„Co kdybychom se podívali na Nejstaršího,“ navrhl Galvoj po krátké odmlce.
„Mohli bychom, ale jen na chvilku,“ oba po těchto slovech vstali z křesel.
Azanyrmuth Tajemný vedl Galvoje potemnělým domem. Slyšeli, jak venku silný déšť bubnuje na střechu a okenní parapety, občas se ozývalo kvílení a hučení větru a do toho se venku občas zablesklo. Na Galvoje působil rozsáhlý dům v tuhle dobu děsivě, až mu to nedalo a musel se Tajemného zeptat: „Nepřijde ti ten dům poněkud strašidelný?“
„To si zvykneš,“ uklidňoval ho, „však víš, že během dne je to příjemný prosvětlený zámeček. Vždyť už jsi tu byl hodně krát.“
„Asi to bude tím, že jsou téměř všichni pryč, nebo se už chystají ke spánku.“
„Jsme tady,“ ukázal Tajemný na dveře pokoje Azanyrmutha Nejstaršího.

Galvoj před dveřmi váhal, zda má vstoupit. Nevěděl, jestli pohled na umírajícího, kdysi mocného mága, snese. Napřed vstoupil Tajemný a teprve pak vešel i Galvoj. Komnatu Nejstaršího slabě ozařovalo světlo z pár svíček na stole. Teprve když se venku silně zablesklo a následně zahřmělo, měl možnost na chviličku zahlédnout pokoj v celé své kráse.

„Tady ho máš,“ smutně pravil Tajemný, „spí. V posledních dnech už moc nevnímá.“
Galvoj v posteli viděl hodně zestárlého muže, prošedivělé vlasy, vyschlá pokožka a nepřítomný výraz ve tváři. Jeho stav ho šokoval, za poslední rok se Nejstarší hodně změnil. Zkoušel ho pozdravit, ale odezva téměř žádná, pouze cosi nezřetelného zamumlal, a pak opět nic.
„Sám vidíš, že je to velmi zlé. Raději už pojďme,“ tiše Galvoje vyzval Tajemný.
Galvoj se s Nejstarším rozloučil. Byl si vědom, že je to dost možná naposledy, co nejstaršího vidí.

Na chodbě před pokojem Tajemný Galvojovi pověděl: „Už je dost pozdě. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Vrátili se zpět do části domu, kde si před tím povídali. Došli až na konec chodby, kde zabočili do pokoje vlevo. Tajemný zapálil svíčku a ukázal mu postel. „Pěknou noc, ať se ti u nás dobře spí. Uvidíme se zítra.“

Když Galvoj zůstal sám, odložil oblečení, opláchl v plechové nádobě na stolku, a pak se už zachumlal do peřin. Jakmile zhasl svíčku, zaposlouchal se do uspávajících zvuků deště. Spánek přišel záhy. Ještě před usnutím, měl dojem, že hřmění pozvolna ustávalo.

Netušil jak dlouho spal, ani co ho tak náhle vyrušilo ze spánku, ale stále vládla temná noc a déšť venku neustával. Podíval se z okna, z nějž viděl na dvorek a stodolu, a doufal, že zahlédne příčinu náhlého probuzení. V šeru však mnoho neviděl, ačkoliv už tak silně nepršelo. Vzápětí se vrátil zpět do postele a dál naslouchal zvukům okolí. Kromě deště a slabého hučení větru na chodbě se nic nezvyklého už neozvalo a Galvoj se chystal ke spánku.

V tom se kdesi v domě ozvalo zašramocení. Galvoj hned vyskočil z postele, spěšně na sebe hodil oblečení a popadl krátký meč, protože chrastění a kroky se dál ozývaly z půdy. Opatrně se vyplížil z pokoje a potichu prozkoumával potemnělou chodbu. Díky jeho zraku i v takové tmě dokázal spolehlivě rozeznat případný pohyb. Pokračoval směrem do vstupní haly, protože právě z těch míst se znovu ozval šramot.

Pozorně se rozhlédl po velké hale, ale ta se zdála být zcela prázdná. V tom ucítil závan chladného vzduchu přicházející z protější chodby. Pomyslil si: „Aha. Okno bylo asi špatně zavřené a silnější závan větru ho otevřel, proto ten šramot.“ Už se chtěl vydat chodbou k otevřenému oknu, když před sebou spatřil malou vyzáblou několikarukou potvůrku připomínající znetvořeného člověka, jak pobíhala po domě. Než stihl jakkoliv zakročit, dala se chodbou na útěk.

Galvoj se jí pokusil pronásledovat, ale ta běžela přímo k otevřenému oknu, kterým opustila panství. Ještě než vyskočila, všiml si na prstu jedné ruky něčeho blyštivého, možná prsten, či jiný šperk.

Když doběhl k oknu, už jeho oči jen marně pátraly po nezvaném návštěvníkovi. Vyběhnout z domu a pátrat po podivné bytosti v noci za deště v lese, bylo předem odsouzeno k nezdaru. Raději okno pořádně zavřel a pro jistotu zkontroloval i ostatní.

Tu noc ulehal do postele se spoustou myšlenek. Přemýšlel o podivné bytosti. Nikdy podobnou neviděl, ani v bestiářích, jež dosud letmo prošel, na ni nenarazil. Vzpomínal i blyštivou věc na prstu, až později mu došlo, že by to mohl být právě postrádaný prsten z Okataru. Pak ještě rozmýšlel na tím, že nebude prsten jednoduché dostat zpět. Než cokoliv vymyslel, už ho zmohl spánek.

Druhý den ráno se Galvoj probudil. Potom co provedl ranní hygienu, vykoukl z okna. Už sice pršelo jen slabě, ale obloha byla stále zatažena. Jakmile se oblékl, vydal se najít Azanyrmutha Tajemného, nebo alespoň někoho dalšího z rodu.

„Dobré ráno,“ přivítal Tajemný Galvoje, když se potkali na schodech. „Vyspal jses dobře?“
„Celkem vzato, jo. Až na jednu událost.“
„Stalo se něco?“ se zeptal Tajemný neskrývaje překvapení.
„Uprostřed noci mě vzbudil nějaký šramot. Tak jsem se šel na to podívat blíže a tamhle,“ ukázal směrem do chodby, kde zažil neočekávané setkání, „bylo otevřené okno. Šel jsem ho zavřít, když v tom se na chodbě odkudsi vynořila podivná příšerka. Hned se dala na útěk, ale než utekla otevřeným oknem, všiml jsem si něčeho blyštivého na prstu jedné ruky.“
„Příšera? Můžeš mi ji popsat blíže?“
„Něco takového jsem viděl prvně a bestiáře jsem tolik neprocházel, takže ti to nedokážu popsat blíže. Ale napadla mě jedna věc, co když tahle bytost ukradla prsten z Okataru.“
„To je docela možné. Jak jsme se bavili včera, nemohli jsme ho vůbec najít, a to takové neobyčejné předměty dobře schováváme.“
„Jak ho teď získáme zpět?“ ptal se Galvoj.
„Občas jsem míval pocit, že se po domě cosi pohybuje,“ zamyšleně pravil Tajemný. „Zřejmě se sem vrací opakovaně. Toho by se dalo využít,“ uvažoval dále a v hlavě se mu rodil plán, „pomůžeš mi?“
„Jasně. Co máš na mysli? Nějakou past?“
„Přesně tak, ale nejdřív bychom se měli podívat do bestiářů, které tu mám, možná najdeme něco užitečného“

Odebrali se do knihovny v druhém patře. Byla to jedna z největších a neokázalejších komnat v domě. Spousta dřevěných bohatě zdobených knihoven a polic kolem zdí po celém obvodu, uprostřed několik velkých i menších stolů, pohodlné čalouněné židle a velký krb mezi oběma okny.

Tajemný zamířil k polici a chvíli v ní hledal. „Tady,“ tiše poznamenal, „snad v těhlech knihách najdeme nějakou zmínku.“ Donesl čtrnáct knih k většímu dubovému stolu a společně jimi oba listovali. Bestiáře procházeli celkem rychle, ale žádnou podobnou bytost zatím neobjevili. Po hodině prošli už polovinu knih, už dvakrát si Galvoj myslel, že ji našel, ale podrobnějším studiem usoudil, že to ani v jednom případě nebyla ta správná bytost.

Bestiáře na stole pozvolna ubývaly, když konečně Tajemný našel bytost nápadně podobnou té, kterou Galvoj v noci potkal. „To je přesně ono,“ radostně prohlásil Galvoj, když si prohlédl obrázek, na němž byla vyobrazena světle šedá potvůrka vzdáleně podobná shrbenému a vyzáblému člověku. Z trupu vyrůstaly čtyři delší ruce a dvě nohy byly krátké a hubené. Už z obrázku bylo patrné, že se pohybuje hlavně za pomocí rukou, na což si Galvoj dobře vzpomínal.

Lezoucí zloděj

Tito tři stopy vysocí tvorové jsou známí svou vášní po tretkách. Přitahují ho cenné věci, především drahokamy, cenné kovy a vybrané magické předměty, proto jeho častou kořistí bývají magické amulety, prsteny a další velmi cenné šperky. Cennosti zpravidla nosívá u sebe, aby se mohl těšit jejich kráse. Dává přednost odlehlým a nepřístupným místům, jako jsou například jeskyně, dna studní, opuštěné domy. Jsou známy i případy kdy přebýval v dlouhodobě prázdných částí obydlených domů. Pohybuje se zpravidla za tmy, nebo v temných prostorách.

Díky jeho čtyřem obratným rukám dokáže snadno zdolat vysoké překážky, nebo vyšplhat do vyšších pater domů. Lezoucí zloděj patří mezi velmi plaché tvory, když je odhalen nebo zraněn, dává se okamžitě na útěk. Díky jeho obratnosti je velmi těžké ho dostihnout, ale je ho možné vlákat do pasti, ideální jsou tmavá a tichá místa.

„Tohle jsem přesně potřeboval vědět,“ pravil Tajemný po přečtení popisu.
„Co tedy navrhuješ?“
„Nastražíme na půdě past a jako návnadu použijeme nějakou cennost. Myslím, že amulet ochrany před mrazem by ji mohl přilákat.“

Oba vylezli po malém točitém schodišti přímo na půdu. Rozlehlé prostory většinou zely prázdnotou, dle slov Tajemného jsou tu plánovány další pokoje. Protože zatím nejsou třeba, s jejich stavbou se zatím nepočítalo. Došli až k místu, kde kromě všudypřítomných trámů, stálo několik dřevěných zdí. Jedna malá místnůstka, která měla sloužit jako komora, byla podle slov Tajemného vhodná k nalíčení pasti. Místo si Galvoj se zájmem prohlížel, zatímco se mu v hlavě rodila představa léčky.

Jakmile měl vymyšleno, oba se poohlédli po vhodném materiálu. Záhy se Galvoj pustil do práce a Azanyrmuth hledal poslední vhodné části. Stavba nezabrala příliš času a po hodině práce už bylo téměř hotovo. Past fungovala na jednoduchém principu nášlapné desky, která měla za úkol spustit mříž bránící úniku z komory. Dole od desky vedlo lano přes kladku do prostoru nad dveřmi, kam už jen stačilo zavěsit něco těžkého.

„Už to nesu,“ volal Tajemný u výlezu na půdu.
„Aha, tak tohle neseš,“ poťouchle se Galvoj usmál, když viděl Tajemného, jak vláčí těžkou sto librovou kovadlinu.
„Jistota je jistota,“ pravil Azanyrmuth, když ji položil na podlahu a mohl si po náročném výkonu oddechnout. „Jenom vydechnu a nastražíme to. A tady je návnada,“ vytáhl z kapsy stříbrný amulet ve tvaru sněhové vločky.

Tajemný umístil amulet na přichystané místo, zatímco Galvoj připravil lano, které uvázal na kovadlinu, a pak ji společnými silami vytáhli ke stropu. Tím byla past nalíčena.

Galvoj jen zopakoval funkci nastražené léčky: „A teď když zlodějíček spatří blyštivý amulet, vleze dovnitř, tam šlápne na desku a v tu ránu se mříž za ním zaklapne. Než se stačí rozkoukat, mlask! Už bude mít na hlavě kovadlinu,“ šibalsky se usmál samou radostí z dobře odvedené práce. „Ten prostor je naštěstí tak malý, že nebude moc uhnout.“
„A co teď?“
„Nezbývá, než čekat. Může to trvat pár dní, než sem znovu vleze. Doporučuju teď na půdu nechodit, nebo co nejméně.“

Opustili půdu schodištěm do knihovny. Vrátili se zpět do komnaty, kde si včera povídali. Najednou kdosi v domě vykřikl: „Óběť!“
„Cože? Slyšel jsem správně?“ udiveně Galvoj pohlédl na Tajemného.
„Je čas k jídlu. To byl Pološílený. Vždycky říká místo oběd, oběť. Na to si zvykneš, často předělává slova, vymýšlí novotvary a dělá další šílenosti. A to si ještě neviděl jeho poznámky ze studií na magické univerzitě. V tom se nikdo nemá šanci vyznat.“
„Jako bych ho neznal, ale posledně jsme se tak často nevídali. Tuhle se o něm zmiňoval Telamon. Říkal, že má velmi zvláštní smysl pro humor.“
„Půjdeme na jídlo, ostatní na nás už čekají.“

Odebrali se do velké jídelny ve druhém patře, odkud byl vynikající výhled na cestu k panství a přilehlá pole. U stolu seděli ostatní přítomní Azanyrmuthovci: Moudrý, Pološílený a Muzikant. Kromě nich u stolu seděly manželky a čtyři děcka. Bohatý oběd začal polévkou, následovalo pečené hovězí maso, pak následoval příkrm v podobě řepy a na konec sladká kaše. Nechybělo ani pivo a medovina.

Galvoj měl po dlouhé době možnost vidět, jak si žije rod Azanyrmuthoců. Za poslední léta získal velký vliv, a tak nebylo divu, že měli hojnost jako samotní králové a nejvyšší královská rada. Vsoučasnosti ani obyčejní lidé z nižší vrstev nijak nestrádali, krajina byla úrodná a lidí málo, nebýt hrozby Temnorozených, mohli by se Aldeřané i nadále bez obav rozvíjet.

Když všichni dojedli, někteří se odebrali z jídelny, zatímco Galvoj, Tajemný, Muzikant a Pološílený zůstali a bavili se spolu. Dojídali zbytky oběda a při tom popíjeli pivko. V jídelně zůstali ještě celé dvě hodiny, zatímco venku stále pršelo. Galvoj v duchu přemýšlel, kolik dní tu bude muset zůstat, než se vyčasí. Pokud by se teď vydal do Lianaru, promokl by až na kost. Z myšlenek ho vyrušil příchod Moudrého.

„Obávám se, že nesu špatnou zprávu,“ pravil, přičemž v jeho tváři byl znát smutek.
Ještě než to Moudrý dořekl, bylo Galvojovi jasné, co se stalo. Azanyrmuth Nejstarší už není mezi živými.

vynikající díl

nepovedené zabijačce u Vyžrálků. Nato, že to* je to* půl století starý příběh, dodnes mnohé bavil.

* - jedno, alebo druhé

Když Galvoj zůstal sám, odložil oblečení, opláchl (se)* v plechové nádobě na stolku, a pak se už

* - môže, ale nemusí
Pekne napísaná časť, ale hlavne pekný popis - či miestnosti, alebo myšlienok a činov.

[Aiwendill]

Paci, ďalšia časť nebude? Už je to mesiac od poslednej časti a čitatelia sú už fakt zvedaví...

Ano velice převelice

Další část už je skoro před dokončením. Pokud to vyjde, mohla by být už dnes. Nedávno jsem se taky celkem vyděsil, že to je měsíc a já měl jen pět stran.

Jak jsem ráno avizoval, povedlo se mi to dokončit.

9
Šance pro další národ

Od pohřbu Nejstaršího uplynulo sedm dní. Zúčastnilo se ho mnoho jeho přátel, od samotného krále Raguluse, přes královskou radu, válečníky, mágy, hraničáře, až po známé a místní obyvatele. Dorazili i všichni ostatní Azanyrmuthovci, některé zastihla smutná zpráva na válečné frontě a chtě nechtě ji na čas opustili, aby se naposledy rozloučili. Pohřeb patřil mezi velké události v kraji. Skon Nejstaršího přišel velmi rychle, ale mnoho přítomných si uvědomovalo, že se dožil úctyhodného věku 74 let.

Nejbližší přátelé Nejstaršího ještě pár dní pobyli v zámečku Azanyrmuthovců, ale i ti nakonec sídlo opustili a zůstal jen hraničář Galvoj, který tu posledně strávil mnoho času. Nocoval v pokoji s výhledem na dvorek, který mu před časem Tajemný vyhradil.

Toho klidného večera se opět bavil Galvoj s Azanyrmuthem Tajemným. Po sedmi rušných dnech, měli konečně klidný večer.
„Jak to bylo s tím zařízením slunečního štítu na Avnilu?“ zeptal se Galvoj. „Minule jsi zmínil, že to byla poslední věc, na níž Nejstarší pracoval.“
„Ano. Včera jsem si prošel jeho poznámky. Co jsem vyčetl, na Avnilu byla poslední dvě funkční zařízení, přičemž jedno bylo poškozeno. Obával se, že jedno zařízení nedokáže udržet štít a povrch světa se stane pro obyvatele nevhodným pro další život.“
„To není zrovna potěšující zpráva,“ zklamaně poznamenal Galvoj. „Měl Nejstarší plán?“
„Zkoumal staré knihy, které před padesáti lety přinesli z nějakého Avnilského chrámu. Přeložil je ze starého Aldeřanského dialektu a pronikal do tajemství fungování toho zařízení. Když jsem včera koukal do těch knih a prohlížel si staré plány a mnoho poznámek, měli bychom zvládnout opravu poškozeného zařízení, nebo dokonce i výrobu nového. Je to však komplikované magie a nejsem si zcela jist, zda to naši mágové zvládnou. A co víc, Nejstarší přišel i na další velmi zajímavé věci. Například, že by bylo možné vytvořit i jiný štít než sluneční. Například proti ohni, bleskům, …“
„Temnotě?“ přerušil ho Galvoj.
„To si nejsem tak jistý. I když by to mělo jít, je tu jeden problém. Zařízení vyžaduje neustálý přísun energie a z poznámek jsem vyčetl, že pro jiné formy štítů by ji bylo třeba mnohem více a nevím, zda někde v našich městech máme tak silné magické studny. Jinými slovy, jiné formy štítů bychom mohli zapínat jen na omezenou dobu a to pouze v případě hrozícího nebezpečí. Každopádně má další průzkum smysl, už jen kvůli Nejstaršímu. Nestihl to dokončit, tak je to na nás, na potomcích.“
„Minule jsi říkal, že se plánovala výprava na Avnil.“
„To ano. Připomenu to na dalším zasedání, snad radu přesvědčíme,“ zamyslel se Tajemný.
„Neměl by to být problém. Avnil je veden jako relativně bezpečný svět a rád bych se tam také podíval.“

Toho večera se dál o Avnilu nebavili, naopak padla řeč na život Nejstaršího a mnoho veselého, které s ním zažili. Když noc pokročila, Galvojovi se pomalu zavíraly oči, a tak si popřáli dobrou noc. Ještě před spánkem Galvoj přemýšlel o pasti, kterou před pár dny na půdě nastražili. Při dnešní poslední kontrole, bylo vše stále na svém místě. Lezoucí zloděj dům od té doby nenavštívil. „To chce čas,“ uklidňoval se, než usnul.

Druhý den Galvoj vyrazil do Lianaru spolu s Tajemným, Moudrým a Pološíleným. Cesta do města Lianar netrvala ani den a již k večeru se rozhodovalo o vyslání druhé výpravy na Avnil, který byl předky navštíven mezi prvními. Ačkoliv měla celá říše mnoho starostí s Temnorozenými, Dandalus souhlasil s vysláním malé skupinky. Byl vybrán hraničář Galvoj, průzkumník Gundbald a mág Azanyrmuth Tajemný.

Než slunce zašlo za obzor, Dandalus sezval trojici vybraných do jednacího sálu, kde spolu řešili podrobnost a shrnuli celé jejich poslání: „A nezapomeňte, kdyby slunce příliš pálilo, raději se vraťte a vyčkejte na příchod noci. Nevíme, v jakém stavu se nachází druhé zařízení štítu. Existuje reálná hrozba, že přestalo fungovat. Vaším hlavním úkolem bude zjistit tamější situaci, především jak jsou na tom Avnilané a jak to vypadá v druhém chrámu. Pokud bude situace vážná mohli bychom jim navrhnout dočasný azyl, dokud nezjistíme, jak opravit štít, či vytvořit nová zařízení. Zatímco budete pryč, se zbývajícími Azanyrmuthy probereme poznámky Nejstaršího. A teď si běžte odpočinout, zítra vás čeká cesta.“

Galvoj, Gundbald a Tajemný se následně odebrali do připravených komnat, kde si připravili výstroj a dostatek zásob jídla. Nebrali toho s sebou příliš, jednalo se pouze o krátkou výpravu trvající maximálně tři dny. Před spaním společně zašli do blízké krčmy: „U kruhu světů“ kde dali pár piv, a pak už šli na kutě.

Druhého dne zlatavé paprsky vycházejícího slunce podzimního rána vytáhly dobrodruhy z postelí. Opláchli se, posnídali a po půl hodině byli již připravení na nádvoří. Tam už na ně čekal Dandalus, který zadal příslušnou adresu, popřál bezpečnou cestu a už nic nebránilo v cestě na Avnil.

Trojice prošla otevřeným portálem. Následovala cesta nekonečným prostorem a záhy se ocitli na Avnilu, který všichni dosud znali pouze z vyprávění. Sotva se rozkoukali, zjistili, že věci kolem nejsou takové, jak jim byly popsány. Kolem kruhu světu se měl nacházet příjemný les, jenže místo toho stáli uprostřed polomrtvého lesa. To nevěstilo nic dobrého. Oblohu naštěstí halila hustá mračna, která bránila prostupu spalujícího slunce.

Neztráceli drahocenný čas a vydali se po staré kamenné cestě do Avnilské říše. Cestou míjeli z větší části suché pahýly, kde před padesáti lety byl příjemný vlhký jehličnatý les. Po travnatých loukách a úrodných polích zůstaly jen suché porosty. Z okolních usedlostí a statků zbyly někde jen obvodové zdi.

„To není dobré,“ zklamaně poznamenal Gundbald.
„Vypadá to, že jsme přišli pozdě,“ konstatoval Azanyrmuth Tajemný. „Kdybychom přišli o pár let dřív, mohlo být vše jinak,“ povzdechl si.
„Nevzdávejme to, pokračujme,“ povzbudil zbytek Galvoj, jež se nechtěl snadno vzdát.

Cestou na sever pokračovali dále do míst, které se dřív nazývalo: „Údolí hojnosti.“ Pohled ze skalnatého kopce, kolem kterého vedla cesta dlážděná z narůžovělého kamene, dával tušit, že už je mnohé jinak. Jistou naději dával oranžový paprsek směřující z hlavního chrámu do oblohy. Stále jedno zařízení fungovalo, ale jeho síla nestačila k vytvoření ochranného pole.

V údolí prošli několika menšími opuštěnými, ale stále ještě zachovalými městy, než dorazili do největšího města s chrámem. Když zběžně prozkoumali okolí, všimli si několika obdělaných políček.
„Někdo tu ještě žije,“ zaradoval se Gundbald. „Pojďme je najít.“
„Nějaké nápady kde začít?“ pohlédl na ostatní Galvoj.
„Co si pamatuju z vyprávění Nejstaršího,“ odpovídal Tajemný, „říkal cosi o tom, že by místní byli nuceni žít v jeskyních. Co se zkusit po nějakých poohlédnout, avšak bych nejdříve navštívil palác,“ pohlédl k velké stavbě uprostřed města. „Jak se tak dívám, šít chrání bezprostřední okolí paláce, tak by tu mohl někdo žít.“

Pokračovali tichými a liduprázdnými ulicemi kdysi rušného a živého města. Dorazili k velkému chrámu, jež se nacházel na velkém náměstí. To vypadalo ještě udržovaně. I okolní domy nesly známky občasného užívání.
„Je tu někdo?“ zavolal Azanyrmuth.
Jeho hlas však brzy zanikl v tichu narušovaném slabým vánkem. Rozhodli se vstoupit do hlavního chrámu. Galvoj pomalu otevřel staré, ale stále bytelné dřevěné dveře a vstoupili dovnitř.

„Je tu někdo?“ znovu zavolal Azanyrmuth. Ozvěna hlasu se díky dobré akustice předsíně nesla chodbami a sály snad po celém rozlehlém chrámu.
Po chvíli se ozvaly něčí kroky. Nato z dveří po levé straně dorazil kdosi z místní rady.
„Kdo to?“ zarazil se příchozí. Jeho výraz neskrýval překvapení, když uviděl Aldeřany. „Jste to opravdu vy?“
„Dorazili jsme z Aldeneerinu. Azanyrmuth Tajemný,“ představil se.
„Jmenuji se Sologn. O Azanyrmuthovi jsem slyšel z vyprávění rodičů.“
„Jsem z třetí generace našeho rodu. Nejstarší mi o vaší civilizaci vyprávěl.“
„Pak asi víte, jak to u nás funguje,“ krátce se odmlčel, „Nebo alespoň fungovalo.“
„Můžete nám říct, kdy přestal fungovat štít?“ zeptal se Galvoj.
„Je to delší historie, pojďme se na to posadit do vedlejšího sálu.“

Sologn vedl trojici liduprázdným chrámem, než došli do prostornější komnaty, v jejímž středu stál velký kulatý stůl z dubového dřeva. „Počkejte tu. Dojdu pro ostatní,“ pravil Sologn. Dobrodruzi se uvelebili do dřevěných křesel a vyčkávali příchod Avnilanů. Jak seděli sami v sále, uvědomili si, jak je ten svět ponurý. V potemnělém sále bylo takové ticho, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Tajemný si představoval, jak tohle místo mohlo dřív překypovat životem, jak si tu místní v klidu žili, obdělávali pole, rozvíjeli řemesla, po večerech se bavili v krčmách a teď je všechno pryč.

Z myšlenek ho vytrhl až příchod Avnilanů. Osmice příchozích měla na sobě skromně zdobené pláště převážně teplých barev. Jakmile se všichni usadili, Sologn se jal slova. Azanyrmuth si Avnilany pozorně prohlédl a mohl si všimnut překvapení v jejich tvářích.
„Ještě jednou vás zde vítám,“ začal. Nato následovalo představení jednotlivých členů současné rady a Aldeřanů, pak už nic nebránilo ve vyprávění.
„Už v dobách vašeho prvního příchodu sluneční štít pomalu slábl. Dělo se tak velmi pomalu. Zlom nastal teprve vřed pár lety, kdy se chráněná oblast začala velmi rychle zmenšovat. Rada vymyslela jistý plán. Byla vyslána průzkumná výprava, aby zjistila, co se stalo se štítem. Vaši předkové nám tu zanechali podrobnější mapu, a kromě toho Adresu Aldeneerinu.“
„Co vaši lidé zjistili?“ zeptal se Gundbald.
„Druhé zařízení zcela přestalo fungovat. Bylo vážně poničené a s opravou jsme si nevěděli rady. To znamenalo jediné. Plocha chráněného území se do roka výrazně zredukovala a my jsme se museli uchýlit do podzemí. Nemusím připomínat, jak je těžké zajistit pro náš lid obživu, silné slunce většinu úrody zničí. Sice jsme se naučili pěstovat některé plodiny v jeskyních, nebo v polostínu, ale je toho málo. Avnilané jsou slabí a podvyživení. V posledních letech naše populace klesla na šedesát tisíc a stále klesá. Obávám se, že bez pomoci nás zbude sotva pár tisíc.“
„Jistou naději nám dával váš svět,“ pokračoval Galitin ve vyprávění. „Když jsme zadali adresu vašeho světa, dostali jsme se do nějakého obrovského a zcela opuštěného města. Nejprve jsme si mysleli, že jsme popletli symboly, ale další pokusy nás přesvědčily o opaku. Zklamaně jsme konstatovali, že byl váš svět něčím zničen. Nakonec padlo rozhodnutí, přesunout se tam, jenže záhy přišla další pohroma. Ukázalo se, že město bylo plné děsivých a nebezpečných tvorů, kterým jsme nedokázali čelit.“

„Aha,“ pronesl tiše Galvoj, jemuž bylo hned jasné, co se stalo, pak vstoupil do řeči. „Dovolím si vnést více světla do této záležitosti. Svět, kam jste se dostali byl správný, pouze místo bylo špatné. V době, kdy jste se pokoušeli s námi spojit, jsme měli kruh trvale uzavřen, protože našemu lidu hrozila zkáza z jiných světů, teprve před rokem a půl jsme ho znovu zprovoznili.“
„Podle nás,“ přerušil ho Azanyrmuth, „existuje na Aldeneerinu více kruhů světů a po jedné nehodě, jsme se dostali na to samé místo, které popisujete. Zatím jsme však nezjistili, jak se mezi nimi pohybovat. Víme pouze to, že v každém světě je určen hlavní kruh a na ty ostatní se dá dostat pouze když je hlavní nefunkční.“
„Tak je to tedy,“ poznamenal Galitin. „Je vidět, že o fungování kruhu se máme hodně co učit.“
„Kruh světů ještě nějaký čas počká,“ přerušil ho Sologn, „teď musíme vyřešit naši nemilou situaci. Máme štěstí, že jste dorazili, máte nějaké návrhy?“ pravil k Aldeřanům.
„Máme pár nápadů,“ navrhoval Tajemný. „Mohli bychom se vydat na jih a podívat se, co tam stalo, popřípadě znovu zprovoznit zařízení. Pokud by se to nepovedlo, zkusili bychom ho blíže prozkoumat a na základě našich zjištění vyrobit nové.“
„A co kdyby se to nepodařilo ani to?“ obával se Sologn. „Je to dost složitá záležitost, poslední léta jsme se pokoušeli poodhalit trochu tajemství této staré Aldeřanské magie, ale nezjistili takřka nic.“
„Pak by přišla na řadu poslední možnost,“ vážně prohlásil Azanyrmuth, jakoby to ani nechtěl navrhnout. „Přestěhovat váš lid na Aldeneerin. Alespoň dočasně, než najdeme řešení, nebo jiný vhodný obyvatelný svět.“
V sále nastalo ticho. Členové místní rady se na sebe podívali, a teprve potom se pustili do dlouhé debaty. Jedni se strachovali, jak to obyvatelé přijmou, byl to jejich rodný svět a přestože je doba zlá, raději by zůstali. Jiní v tom viděli velkou příležitost k novému rozvoji, ty nové možnosti a takřka neomezené možnosti cestování a průzkumu. Z bouřlivé debaty je vyrušil až Azanyrmuth, které ještě jednou zdůraznil, že se jedná opravdu o poslední nouzovou možnost, a že nejprve půjdou prozkoumat pobořený chrám na jihu. Po těchto slovech se situace trochu uklidnila a Galitin, člen rady, jim nabídl zázemí a vše, co bude k výpravě do pustého kraje třeba.

Azanyrmuth Tejemný, hraničář Galvoj a průzkumník Gundbald se nakonec odebrali do připravených pokojů ve zdejším chrámu a probírali další postup. Rozhodli se vyrazit až k večeru, kdy už se krajina začne halit do tmy, protože za dobu pobytu se oblačnost venku protrhla a nechtělo se jim riskovat úplné vyjasnění na tomto světě.

Odpoledne si pár hodin pospali a jak se slunce přiblížilo k obzoru, vydali se na cestu. Bývalé hojně osídlené údolí prošli ještě za šera. Opuštěné domy a usedlosti místních, kteří je obývali sotva před pár lety, vrhaly v posledních paprscích zapadajícího slunce dlouhé a ponuré stíny. Celá oblast působila, jako po nějaké katastrofě. Všude vládlo jen ticho, pouze slabý větřík šelestil v napůl suché trávě.

Když zavládla noc, Gundbald zapálil louč a pokračovali po staré kamenné cestě už dávno opuštěnou krajinou. Ve tmě rozeznávali pozůstatky starých vesnic a menších opuštěných měst. Postupovali poměrně rychle, během tří hodin urazili většinu z deseti mílové cesty. Teprve poslední úsek cesty pokrývala spousta spadaných stromů, starého klestí a chroští, i samotná cesta už měla svá nejlepší léta za sebou.

Na chvíli se zastavili, aby se posilnili na poslední úsek cesty a odpočinuli si po dlouhém pochodu. Když Galvoj zvedal batoh se zásobami, v nedalekém křoví uslyšel praskání větví. Zprvu se divil, že v takto nehostinné krajině, mohlo něco žít. Pak mu došlo, že mnoho tvorů žije v noci, nebo pod zemí a za ta léta se zdejší příroda přizpůsobila zdejším tvrdým podmínkám.

Gundbald opatrně nahlížel do okolních keřů, ve snaze najít původce hluku. Dlouho nemohl cokoliv najít. Kdyby se občas znovu praskání a chrastění větví neozývalo, byl by to vzdal. Až teprve po chvíli marného hledání spatřil nedaleko v křoví pohyb. Skupina dobrodruhů se na to místo zaměřila, když zahlédli něco hodně podivného. Nepohybovalo se něco v křoví, nýbrž samotné křoví. Směsice šípku a břečťanu tvořila téměř deset stop velkou bytost, přičemž šlahouny pokryté ostrými trny sahaly nejméně do dvojnásobné dáli. Zdálo se, že je trnová bytost nevítala přátelsky a pomalu se hrnula přímo na ně.

Galvoj zapálil ještě další louč, kterou mrštil přímo doprostřed žijícího křoví. Vypadlo to, jakoby neměla oheň zrovna v oblibě. To samozřejmě neuniklo pozornosti Azanyrmutha a seslal do bytosti několik slabších ohnivých koulí. Bytost, kterou střely na několika místech popálily, se dala na pomalý ústup, přesto však váhala, zda se má pokusit k rychlému útoku. Tajemný však nehodlal ponechat cokoliv náhodě a seslal na ni silnější verzi ohnivé koule. Jasný záblesk ohně částečně bytost zapálil. Hořící trnový keř se dal na útěk. Ještě několik minut mohli sledovat vzdalující se plamen.

V tuhle chvíli si trojice uvědomila, že Avnil není až tak bezpečné místo, jak dosud předpokládali. Marně si lámali hlavu, kde se tu něco takového vzalo.
Azanyrmuth ještě nějakou dobu přemýšlel: „Tohle nevzniklo přirozenou cestou,“ náhle prohlásil.
„Jak to myslíš?“ obrátil se na jeho vážný výraz Gundbald.
„Cítil jsem z toho magii. Nějakou hodně dávnou. Něco na ten způsob jsem občas cítil v podzemí Lianaru, kde jsme na nějaké divné tvory čas od času narazili.“
„Chceš říct, že by se mohlo jednat o nějaký starý experiment?“
„Je to dost možné. Staří Aldeřané byli známí svými pokusy se vším možným. Nejstarší mi vyprávěl o mnohých světech, jež navštívili a samozřejmě i o tomto. Když došla řeč na chrám, kde bylo druhé zařízení štítu, zmínil se o jeho dalším málo známém účelu. Kromě štítu chrám sloužil i jako malá laboratoř. Našli tu vesměs prázdné knihovny a pár malých pokojů s podivnými nápisy nade dveřmi.“
„Co tam stálo?“ zajímal se Galvoj.
„To už si nevzpomínal, prošli to tu rychle a z nápisů si moc nezapamatoval. To je teď druhořadé, až budeme na místě, můžeme si je znovu přečíst a tentokrát bude lepší, když si nápisy poznamenám. A teď pojďme dál,“ vyzval zbytek družiny Tajemný, „v chrámu bude snad bezpečněji.“

Pokračovali dál temnou nocí po staré zarostlé a rozbité cestě. Putovali ještě necelou hodinu, když před sebou spatřili trosky velké stavby uprostřed lesů. Podle tvarů věží to byl nepochybně hledaný chrám. Postaven v prastarém stavebním slohu připomínající khmerskou architekturu. Chrám tvořilo malé nádvoří s galeriemi, čtyři pobořené věže a dvě chodby směřující do nedalekých malých staveb. Uprostřed nádvoří se nacházel cíl jejich cesty, zařízení pro generování slunečního štítu.

Azanyrmuth Tajemný hned k němu přiběhl a zběžně ho prohlédl. Jeho obavy se hned naplnily. Zařízení už vůbec nefungovalo, ani z něj necítil přítomnost magie charakteristické pro ochranný štít.

„Je to špatné,“ prohlásil, „to zařízení je zničené víc, než jsem si myslel. Počkal bych do rozbřesku. Ráno bych mohl určit, zda se to dá ještě zprovoznit. Prozatím bychom připravili tábor a trochu si odpočinuli.“
„Dobrá,“ souhlasil s nápadem Gundbald. „Už také cítím únavu, ale ještě před tím bych se podíval do podzemí, zda se tu neskrývá další potvora.“
„Souhlasím,“ přitakal Galvoj. „Prozkoumejte podzemí, zatímco připravím tábor.“

Tajemný s Gunbaldem sestoupili po točitém schodišti v postranní stavbě do podzemí. Slabé mihotavé světlo loučí ozářilo pouze bezprostřední okolí. Co ukrývala neprostupná temnota vlhkého a tichého podzemí si dosud mohli jen představovat. Pomalu a se vší opatrností procházeli dávno opuštěné sály, knihovny a laboratoře. S vědomím, že tu dosud mohlo přežívat mnoho zapomenutých bytostí, naslouchali každému zvuku. Slyšeli jen občasný šramot drobných hlodavců, kteří si vybrali opuštěné podzemí za svůj úkryt, a nepřestávající ozvěnu kapek. Podzemí nebylo nijak rozlehlé, přesto pořád velmi zachovalé, oba se divili, jak to přečkalo tolik století bez úhony. Kromě pár zrezavělých pák u dveří, sem tam vypadlého kamene a zašlých nápisů se nikde nesetkali se závalem, či větší destrukcí.

Azanyrmuth četl nápisy nad dveřmi psaném ve staré Aldenerštině a u jednoho se zastavil. Gundbald, když viděl jeho úsměv na tváři, se zeptal, co ho tak rozveselilo.
„Nejstarší jednou zmínil takovou jazykovou hříčku, nebo spíš, že část jednoho nápisu chyběla. A to je přímo tady, však se můžeš přesvědčit sám,“ ukázal na částečně poškozený nápis.
Gundbald přečetl i pro něj srozumitelný nápis a hlasitě se zasmál. Stálo tam: „HOVNA“
„Dobrá náhoda. Předpokládám, že staří Aldeřané tak neoznačovali záchod.“
„Má tam být knihovna, klidně se podívej dovnitř. Tady prý předchozí výprava našla pár knih a v záchodě opravdu nebyly,“ pousmál se Tajemný.

Když si Gundbald prohlédl starou knihovnu, kde se dosud dochovaly staré kamenné police, bohatě zdobené stoly a lavice, vydali se do části s malými pokoji. Tajemný podle nápisů poznal, že stojí před místnostmi, kde byly kdysi uzavřeny nejrůznější stvůry a bytosti, s největší pravděpodobností staré experimenty. Postupně četl jednotlivé nápisy a zapisoval si je do svého deníku.

„OHNIVÝ ELEMENTÁL“ stálo u prvních dveří. „Celkem běžná bytost,“ poznamenal Azanyrmuth, zatímco Gundbald nahlédl do prázdné komnaty. „LEPIVÝ SLIZ SMŮLY“ pohlédl Tajemný na další nápis a snažil si představit alespoň přibližnou podobu bizarní bytosti s ještě bizarnějším názvem. Nápis nad dalšími dveřmi zněl: „SLUNEČNÍ BESTIE“ Azanyrmuth se znovu zamyslel. Tento svět byl pro bytost s tímto názvem více než příhodný, dost možná se tu mohla ještě potulovat. Ve čtvrté místnosti žilo cosi s názvem: „ŽHNOUCÍ POPELAVÁ JEŠTĚRKA.“ „Čím dál tím zajímavější,“ poznamenal Gundbald. „Zajímalo by mě, jak byla velká. Doufám, že tu dávno není. Co tam máme dál?“ Azanyrmuth u dalších dveří přečetl: „TRNOVÁ HRŮZA“ Oba se na sebe zahleděli. Věděli, že bytost žijící původně v tomto sále se dosud potuluje po povrchu a dost možná se po tolika letech přizpůsobila zdejšímu prostředí a mohla se zde pohybovat i ve více exemplářích.

„Myslím, že to by stačilo,“ pravil Gundbald. „Nějak už nechci vědět, co tu staří Aldeřané tvořili za podivnosti.“
„Dobrá, vrátíme se za Galvojem. Už by měl mít připraven tábor.“
Při cestě z této části starého podzemí ještě padl jejich pohled na jeden z dalších nápisů. Stálo tam: „BUBÁK“ přičemž část nápisu byla nečitelná.
„Myslíš na to, co já?“ tiše řekl Gundbald a obrátil se na Tajemného.
„Obávám se, že ano. Ve starých knihách se Temnorozeným posměšně říkalo bubáci. Podle tohoto nápisu, tu staří Aldeřané na nich museli dělat pokusy. Kdo ví, co tu všechno vzniklo.“
Oba se vrátili na povrch, kde již byly postaveny dva stany a rozdělán oheň. Pověděli Galvojovi o věcech odhalené v podzemí.

„Ten svět není tak bezpečný, jak se na první pohled zdálo,“ konstatoval Galvoj. „Budeme muset držet hlídky. Co kdyby znovu zaútočila Trnová hrůza, nebo cokoliv jiného. Mám pocit, že to není jediná přeživší bytost.“
První hlídku si vzal Galvoj. Temná noc byla chladná, ale suchá. Občas měl hraničář pocit, že kdesi v dáli slyší jakýsi šramot. Mohla to být znovu Trnová hrůza, proto raději přiložil na oheň další suché dříví. Po dvou hodinách ho vystřídal Gundbald a nakonec hlídkoval Tajemný. Během čekání v temné noci se naštěstí nic zlého nepřihodilo.

Když noc na východě ustupovala a nádvoří již nehalila tma ani šero, Tajemný si znovu prohlížel již nefunkční zařízení, zatímco zbytek ještě spal. Dostatek světla mu umožňoval zjistit příčinu poškození a možnosti případné opravy. Musel si pospíšit, protože až sluneční paprsky plnou silou ozáří nádvoří, jejich spalující síla znemožní další činnost.

Nemusel příliš dlouho pátrat, než zjistil něco, co ho nemile zaskočilo. Zařízení neslo stopy úmyslného poškození. Několik rýh a stop po úderu sekery napovídalo mnohé. Poškození dávno zřícenou částí staré stavby vedle toho vypadlo jako nepodstatné.

„To není vůbec dobré,“ pronesl neklidně až vzbudil i ostatní.
„Co se stalo?“ rozespale vyzvídal Gundbald.
„Pojďte se sami podívat.“
Zbytek výpravy si promnul rozespalé oči a šel se podívat na zjištění Tajemného. „Stopy po sekeře?“ podivil se průzkumník.
„Ano. Je to divné. Proč by někdo ničil štít. Navíc sami Avnilané do zhroucení štítu o tomto místě věděli pramálo a pokud tu žijí nějaké bytosti se zlými úmysly, už dávno by štít zničily.“
„Leda, že by sem přišlo něco z jiného světa,“ napadlo Galvoje.
„Je to dost možné,“ pokračoval v úvahách Azanyrmuth, „ale to sotva zjistíme. Stopy po sekeře jsou už staré. Teď můžeme udělat jen jediné. Zkusím zjistit, zda se mi to alespoň částečně nepodaří zprovoznit. A když to nevyjde, alespoň se na to pořádně podívám a mohli tak vyrobit zařízení nové.“

Azanyrmuth Tajemný strávil bádáním další dvě hodiny. Hraničář s průzkumníkem mu v mnohém pomáhali, přesto práce šla jen velmi pomalu. Mezitím se ostré slunce vyhouplo na oblohu a jeho paprsky začaly velice nepříjemně pálit. Galvoj upozorňoval ostatní, že by bylo dobré se schovat a počkat do večera, nebo do příchodu mraků, jež vítr přinášel od západu.

Trojice se tedy odebrala do příjemného stínu staré stavby. Zatímco Azanyrmuth a Galvoj odpočívali, Gundbald se vydal do podzemí k dalšímu průzkumu. Dole obdivoval um a schopnosti dávné civilizace. Pamatoval na slova Azanyrmutha, kde se zmínil o schopnosti chránit stavby mocnou magií, před přirozeným rozpadem. Díky tomu mnohé stavby přetrvaly stovky a tisíce let.

Za krátko prolez obě podzemní podlaží, pouze místu s bestiářem se vyhýbal. Cosi ho od vstupu do těch míst odrazovalo. Během pobytu dole míval dost často pocit, že tu nebyl sám. Občas kromě šramocení hlodavců a dalšího hmyzu, zaslechl i kroky. Zprvu si myslel, že se jednalo pouze o ozvěnu. Vždy když se zastavil, kroky se kdesi ozývaly, a pak vždycky po chvíli ustaly. Nechtěl riskovat setkání s čímsi neznámým, když bloumal v podzemí sám. Z tohoto důvodu se vrátil k ostatním, kde jim vylíčil své pocity.

Zanedlouho přicházející mraky zahalily slunce, a tak se dále mohli věnovat slunečnímu štítu. Rozhodl se rozebrat celé zařízení do poslední části, které záhy porovnával s kopií nákresu ze staré knihy donesené ze zdejší knihovny. Při tom si dělal spoustu poznámek a často souhlasně pokyvoval hlavou. Pomalu získával přehled o podstatě fungování.

„Myslím, že už asi vím, jak by se dalo vytvořit nové zařízení. Je k tomu potřeba pár věcí z Lianaru,“ zamyšleně Tajemný hleděl na nákres a poznámky.
„Je tedy možné obnovit štít?“ ujišťoval se Gundbald.
„Přesně tak. Jen to bude nějakou dobu trvat.“ Potom Azanyrmuth pohlédl na zataženou oblohu a konstatoval: „Brzy se bude stmívat, měli bychom se vydat na cestu.“

Když balili tábor, Galvoj si povšiml kradmého pohybu ve stínu chodby vedoucí do podzemí. Tichými gesty dal ostatním na vědomí, že se v okolí pohybuje nezvaný host a sám nenápadně vytasil krátký meč. Průzkumník Gundbald pátral zrakem po temných koutech. Záhy rozeznal ve stínu obrys neznámé postavy, dle velikosti lidské. Divil se, kdo mohl vážit tak dalekou a riskantní cestu.

Opatrně trojce vyrazila směrem kde Gundbald spatřil skrývající bytost. Sotva louče posvítili na neznámého, ten okamžitě tasil velkou obouruční sekeru a zaútočil na ně. Galvoj se útoku obratně vyhl, zatímco si zbytek všiml, o koho se jednalo. Ve světle loučí poznali Temnorozeného. Toto zjištění je překvapilo. Úhlavní nepřátelé Aldeneerinu a mnohých dalších světů, tady na Avnilu.

Než stačili zauvažovat na tím, co tu mohl pohledávat, Azanyrmuth pronesl magickou formuli a z jeho prstů vyšlehly zářící sítě. Temnorozený však stačil uskočit. Galvoj a Gundbald se na nepřítele vrhli. Vykryli další výpad nepřítele, zatímco si Tajemný připravoval další kouzlo. Potemnělé nádvoří najednou ozářilo jasné bílé světlo, které Temnorozeného na chvíli oslepilo, což stačilo na to, aby ho povalili na zem a rychle svázali.

Když přišel k sobě, Galvoj výhružně vykřikl na znehybněného nepřítele: „A teď nám povíš, co tu pohledáváš.“
Temnorozený se zatvářil pohrdavě a vyštěkl ze sebe: „Do toho vám nic není.“
„Mám takový pocit, že ty rýhy od sekery na zařízení štítu, nějak souvisí s tvojí přítomností,“ pokračoval Tajemný a ukázal na poničený štít.
„Mohli bychom ho umučit,“ pousmál se Gundbald, když si pohrával s mečem..
„To by nebylo moc platné. Bolest rozhodně není to, co by jim rozvázalo jazyk,“ upozornil ho Azanyrmuth.
„A co navrhuješ?“ zeptal se hraničář Tajemného. „Nevypadá, že by chtěl mluvit.“
„Nápad mám,“ pravil a obrátil se výhružným pohledem na Temnorozeného. „Co kdybychom tě přivázali ke stromu a ráno až se rozední, okusíš zdejší ostré slunce. Co jsem slyšel, nemáte zrovna denní světlo v oblibě.“

Po těchto slovech se daly rozpoznat určité rozpaky ve tváři zajatce. Dobře si uvědomoval, že zdejší slunce mu na zdraví nepřidá. Bylo všeobecně známo, že Temnorození jsou za denního světla téměř slepí a mnohem slabší, zvláště za jasného letního dne. Pár dní strávených na Avnilském slunci by stěží přežil, přesto ze sebe nevydal ani hlásku. Trojice se rozhodla vzít zajatce s sebou a nechat ho k ránu na nějakém místě, kam by dopadaly paprsky slunce po co nejdelší část dne.

V rychlosti dokončili balení tábora a vydali se na noční cestu. Temnorozený se však vzdouval. Z počátku ho občas donutili k další chůzi úderem nějakého předmětu. To pomohlo vždy jen na krátkou dobu a cesta se tak neúměrně prodlužovala. To už Azanyrmutha unavovalo, tak ho párkrát oslepil kouzlem jasného světla. Když tak učinil po páté, zajatec přestal dělat problémy a konečně mohli pokračovat v cestě.

Putovali téměř celou noc a únava na sebe nenechala čekat. Rozhodli se tedy pro krátký odpočinek. Nedaleko zpustlého stavení rozdělali oheň a připravili spacáky. Rozdělili si hlídky v pořadí Galvoj, Gundbald a Azanyrmuth. Zvláštní pozornost věnovali zajatci, jež se za noci neměl ke spánku. Obecně Temnorození žili převážně v noci a den využívali ke spánku a odpočinku, alespoň v místech, kde se střídal den s nocí. Světy obývané Temnorozenými však byly většinou zahaleny v temnotách, mlze, popelu a dýmu, a jen málokdy tyto světy okusily paprsky slunce.

Zanedlouho přišlo ráno. Na vkus Aldeřanů příliš brzy, protože dny na Avnilu byly kratší téměř o čtyři hodiny. Po probuzení chvatně sbalili věci a šli hledat vhodné místo k přečkání dne a zároveň místo, kam by mohli uvázat zajatce. Pohled na oblohu jim však plány zhatil. Stejně jako večer halila oblohu hustá mračna.
„Co tedy uděláme?“ komentoval situaci Gundbald.
„Co můžeme dělat,“ pohlédl Tajemný na zatažené nebe a pravil: „Nezbývá, než jít dál.“
Po krátké poradě se rozhodli pokračovat přímo ke kruhu světů, přičemž se průzkumník Gundbald po čase oddělí od výpravy a informuje o situaci místní obyvatele.

Během tříhodinového pochodu jim Temnorozený znovu začal ztrpčovat cestu častým zastavením. V tu dobu se naštěstí začalo vyjasňovat, a tak vyhledali úkryt před sluncem. Nedaleko nalezli ještě zachovaný statek, který byl ještě před nedávnem obýván. Blízké pusté pole se jevilo jako výborné místo k uskutečnění plánu. Pracně dovlekli vzpouzejícího nepřítele k uschlému stromu uprostřed pole a tam ho uvázali. Pak už nezbývalo, než čekat. Netrvalo dlouho a obloha se takřka vyjasnila.

Silné slunce zakrátko rozpálilo vzduch. Trojice dobrodruhů pak už jen sledovala z příjemného chládku muka a útrapy Temnorozeného. Vždy jeden z Aldeřanů k němu přiběhl a snažil se ho donutit promluvit. Zajatec však stále vzdoroval, přestože slunce snášel mnohem hůř než kdokoliv v okolí. Uplynulo celé odpoledne a večer na sebe ještě nechával čekat. To už však Temnorozený konečně promluvil.

„Pátral jsem to po staré Aldeřanské laboratoři. Zjistil jsem, že tu dělali nějaké pokusy, vytvářeli zde další monstra a též tu experimentovali i s tvory existujícími. Mezi nimi bylo i pár mých předků. Unesli je, a pak mučili, nutili pít různé pokusné lektvary a měnit je v cosi děsivého. Chtěl jsem zjistit víc, ale našel jsem jen prázdnou knihovnu. Alespoň jsem pomstil své druhy a před lety sebral zdejším obyvatelům sluneční ochranu.“
„Ale to jsi uškodil nevinným,“ přerušil ho Azanyrmuth. „Avnilané neměli s pokusy Starých Aldeřanů nic společného. O podzemní laboratoři vůbec nevěděli, pouze tu žili pod jejich ochranou. Když staří Aldeřané odešli, Avnilané tu zůstali na pospas osudu. Sluneční štít se pomalu zmenšoval a obývaná část světa také. Jelikož jsi jim zcela zničil štít, je jejich civilizace vážně ohrožená.“
„To jsem nemohl tušit. Aldeřané páchali hrozné věci. Zkoušeli tvořit spoustu divných tvorů, experimentovali s magií, jež měla zůstat ukryta, války, muka a další zrůdnosti.“
„A co děláte vy?“ zarazil ho Galvoj, jež si s Gundbaldem před chvíli přišel vyslechnout zpověď zajatce. „Také mučíte, libujete si v morbidnostech, temných rituálech a černé magii.“
„Co je špatného na černé magii. Je to magie jako každá jiná. Z čeho usuzujete, že právě vaše magie je ta dobrá. Také je určena k zabíjení, ničení, či ochraně a uzdravování.“
„Co temné rituály, obětování, mučení,“ pokračoval Galvoj.
„Patří to k naší rase. Podobné věci dělá mnoho jiných civilizací a Aldeřané nejsou výjimka.“
„Nenecháme to na později,“ přerušil jejich dlouhou debatu Gundbald. „Nad tím bychom mohli strávit hodiny a nikam bychom se neposunuli. Navíc slunce začíná nepříjemně pálit.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Tajemný, „pojďme se schovat do stínu. To nejdůležitější jsme se už dozvěděli.“

Temnorozeného odvázali od stromu a v poutech vzali do starého statku. Před setměním se řešilo, co dál. Gundbald podle plánu se po setmění vydá k místním předat zprávu o situaci a zbytek se i se zajatcem vrátí na Aldeneerin. Ke kruhu už zbývalo jen pár mil, tudíž by to mohli stihnout v půli noci. Čas do setmění využili k odpočinku a jídlu. Temnorozený opět mlčel, dnes toho řekl až dost.

Když přišla noc, každý se vydal svou cestou. Gundbald se spěšně vydal na sever, zatímco Azanyrmuth, Galvoj vedli zajatce západně. Cesta ubíhala o něco rychleji, stačilo Temnorozenému pohrozit světlem a hned je následoval.

Během cesty se nic nepřihodilo, a tak kolem půlnoci dorazili do lesa s kruhem světů. Tajemný hned zadal adresu a už se chystali k odchodu. To se však Temnorozený začal vzpouzet. Do jistého zajetí, z nějž by neměl úniku, se mu velmi nechtělo. Až Azanyrmuth ho musel oslepit světelným kouzlem a spolu s Galvojem odvléct na Aldeneerin.

Všichni tři vystoupili z kruhu. Na Aldenerinu zrovna vládla noc.
„Paráda. Už jste doma,“ pozdravil je strážný Bojamir. Pak se zarazil, když viděl, koho to přivedli: „Co to? Temnorozený? Kde jste ho sebrali?“
„Potkali jsme ho na Avnilu,“ pravil Tajemný. „Hoďte ho pod zámek. Může nám toho ještě mnoho říct.“
„Stráže!“ zvolal. „Chopte se ho. Dejte ho zatím do zdejších cel.“
Tři strážní stojící opodál popadli Temnorozeného a odvedli pryč.
„A my se konečně pořádně vyspíme,“ pravil Tajemný. „Gundbald dorazí později. Šel vše oznámit Avnilanům, takže by mohl dorazit nad ránem.“

Po zaslouženém spánku je probraly až paprsky podzimního ranního slunce. Opláchli se, ustrojili a po snídani se vydali za Dandalusem předat zprávu o výpravě. V jednací komnatě už někteří z rady očekávali jejich příchod. Byl tu také Gundbald, který dorazil před dvěma hodinami. Společně probrali dopodrobna vše, co se na Avnilu událo. Azanyrmuth přednesl svůj návrh týkající se vyrobení nového zařízení. Protože tamní obyvatele nemohli nechat napospas osudu, král Ragulus rozhodl vyčlenit pár mágů, kteří na tom budou pracovat.

zvládnout opravu poškozeného zařízení, nebo dokonce i výrobu nového. Je to však komplikovanéá magie a nejsem si zcela jist, zda to naši mágové zvládnou. A co víc, Nejstarší

Zvyšok príbehu asi poriadku.

Tešil som sa na pokračovanie a nesklamal som sa. Ďaľšia výborná a zaujímavá časť. Som rád, že mi potvrdzuješ moje hodnotenie v Bardovi.
Tento príbeh je tak povediac jedinečný, takže hodnotiť môžem len jeho úroveň a tá si udržuje (z môjho pohľadu) stále vysokú kvalitu.

„Jak se tak dívám, štít chrání bezprostřední okolí paláce, tak by tu mohl někdo žít.“

Pokračovali tichými a liduprázdnými ulicemi kdysi rušného a živého města.

no pak jsem to takrikajice preletel aby jsem se dozvedel co je s tim stitem
tak tam mozna bude jeste neco

Díky tomu mnohé stavby přetrvaly stovky a tisíce let.

Za krátko prolezl obě podzemní podlaží, pouze místu s bestiářem se vyhýbal.

„Nenecháme to na později,“ přerušil jejich dlouhou debatu Gundbald. „Nad tím bychom mohli strávit hodiny a nikam bychom se neposunuli. Navíc slunce začíná nepříjemně pálit.“

mozna spise nenechame to na pozdeji? ci nechame to na pozdeji
povedenej dil

vynikající díl

Vynikající!
akorát až na chybičku:

Azanyrmuth Tejemný, hraničář Galvoj a průzkumník Gundbald se nakonec odebrali do připravených pokojů ve zdejším chrámu a probírali další postup. Rozhodli se vyrazit až k večeru, kdy už se krajina začne halit do tmy, protože za dobu pobytu se oblačnost venku protrhla a nechtělo se jim riskovat úplné vyjasnění na tomto světě.

Já na chyby moc nehledím, příběh supr, těším se na další:_)

[andoriel]

Taky se těším
Aldeneerin je svět, kam se ráda vracím.

Jsem rád, že se Aldeneerin tak líbí. Chybyčka se občas vloudí, zvlášť když dodatečně upravuju větu. Další díl už tvořím, zatím jsem na začátku. Snad mi psaní půjde, posledně mi to často nešlo, tak jsem to nechával na další den.

Zdravím.
Nejspíš už jste nedočkaví na další díl. Situace v posledních dnech byla taková, že jsem během svátků moc nepsal. Nicméně už zase pokračuju, v těchto dnech dokončuju desátý díl, který bude patrně nejdelší v celé Ald2. Už teď mám přes 15 stran a něco ještě přebude, takže je na co se těšit a já doufám, že brzy bude hotov. Nejvíc času už asi zabere finální korekce.
Aldeneerin stále žije a do léta bych chtěl ještě nějaký díl stihnout.