The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

Zbývajících osm mužů doběhlo k pravé díře v opevnění, protivník vykukujíce na poslední chvíli, pouště stisknuty dřív než zamířili.

spouště muze byt?
Jinak nemam vyhrad.

Vypadá to super.
Co, nebo kdo jsou a jak vznikly ty Helykané.
White order?

Coldwel - Nejsem si jistej jestli to má navazovat na Phonixe, nebo jestli je to to úplně nový universum.
Jestli je to ta první možnost, jak dlouho od posledního dílu se to odehrává, jaká je situace ve vesmíru a v avalonu?

StOrm Předmět příspěvku: The Shields 3. díl vydán (16.9.2016)PříspěvekNapsal: 09.7.2016 22:44:56 Píše se 22.století Avalonského kalendáře a na Trůně již druhé staletí sedí Sharon I.

Co vic potrebujes vedet?
Precti si i ten zbytek a budes v obraze.
Ostatni se dovis v prubehu povidky.

[Strýček Forďa]

Co mi tak St0rmík říkal, tak by to mělo být Období Avalonu... Stejné Universum, jiné postavy... Ale nechci tu spekulovat, počkáme na vyjádření autora.

Staci precist uvodni slovo autora.

[Strýček Forďa]

tak jasné, že jde o Avalon, tím jsem odpověd na předchozí dotaz, jestli to navazuje na Phoneixe, ne ale na Odkaz... částečně...

Vse je v te prvni vete. Co je na tom sloziteho?

No jo, sorry já to přeskočil.

[Strýček Forďa]

A přesně kvůli takovýmto nepečlivcům jsem to zopakoval...

Je to svět Avaolonu, ale události původních sérií se nestaly, z většiny. Nenavazuje to. Je to Avalon osvobozený od Stargate.

Co takhle list změn. Točí se mi hlava snažit se hledat spojitosti s tim, na co ses vy**** Neřikám že to neni špatný, ale pokračování odkazu by bylo lepší Tam alespoň víme, na čem sme...někdy

Nic z původního není potřeba k tomu, abyste tohle přečetli. Všechno by tam mělo být vysvětlené.
EDIT: A tak si uvědomuju, že to je moje chyba, poáč jsem z původního příspěvku nějak umazal, že to je remake Avalonu.

[Strýček Forďa]

Nezapomeň že mezi námi jsou i někteří méně chápavý...

#04

I

Větve zasněženého lesa tančily v dopoledním vánku a slunce stoupající nad ranní opar se odráželo na vyžehlené hladině jezera. Neposedné prsty světla prorážely korunami, aby byly pohlceny chuchvalci husté přízemní mlhy.
Rodinka malých hlodavců pracovala na přesouvání zásob z jedné nory do druhé. Ťapkali jeden za druhým, tenká stopa na povrchu sněhů svědkem několika cest tam a zpátky. Stopa, která obkreslovala tělo vyvrácené v bílé přikrývce. Přízrak neslyšně proplouvající mlhou jen metr od nich je očividně vůbec nerozrušil. Druhý, čtyřnohý stín, měl stejný efekt. Tedy… Neměl.
Ať už byli cokoliv, nevydávali žádný zvuk, příroda jakoby se snad bála upozornit na jejich přítomnost. Žádná větvička neprasknula a sníh nevrzal. Proplouvali z oparu do oparu, přízrak mezi hladkými kmeny.

II

Šestičlenná hlídka seděla kolem přenosného topného tělíska, hrubé rukavice ležely na hromádce, a všichni absorbovali vyzařované teplo. Jejich sedmý, předsunutá hlídka hlouběji v lese, měl několik minut zpoždění. Občas otočili svou pozornost k mlžnému lesu, ale pořád ho nikde neviděli.
„Asi bychom ho měli jít najít,“ povzdechl desátník, „Vstávat, razíme.“
Šest vojáků vstalo od ohřívače a všech pět vyrazilo po stopách svého kolegy. Sníh jim sahal do půlky holení, když se ve volné řadové formaci rozprostřeli po lese. Zůstávali na hraně dohledu. Desátník ukázal několik signálů a všichni členové čtyřčlenné jednotky zastavili. Chvíli poslouchal, byl by přísahal, že něco proniklo těžkým ranním tichem. Pravděpodobně měl jen slyšiny. Znovu zamával prsty ve vzduchu a tříčlenná jednotka pokračovala v cestě.
Trvalo jen chvíli, než dvojice vojáků našla svého padlého kolegu, malí hlodavci prchající do všech stran. Desátník nemusel ani zkoušet tep, krev z chybějícího hrtanu podřízeného vytvářela abstraktní umění ve sněhu a mráz začal na jeho tvářích kreslit vzory.
Až teď si uvědomil, že nikdo z jeho podřízených ani nepípl při pohledu na jejich mrtvého kamaráda. Parchanti bezcitní, pomyslel si a otočil hlavu za sebe. Byl zcela sám, a co deset metrů mohl vidět nově vznikající umělecké abstraktní kusy. Jeho promrzlé prsty sevřely ledový kov automatické pušky a tam také zůstaly až do léta. Jeho bezvládné tělo spadlo do prašanu.

III

Mlhy ustoupily a do paprsků slunce na břehu jezera sešel štíhlý muž v lehké kamo-uniformě. Na jeho vestě visela spousta malých kapsiček, na čtyřech místech čouhaly rukojeti dýk a přes záda měl pověšenou dlouhou pušku. Těsně za ním získal tvar stín druhý. Werrat bílý od hlavy až ke špičce ocasu.
Oba pozorovali stoupající světlice nad městem, jehož hradby byly viditelné po pravé straně.
Coren pokynul hlavou a Infy seběhl dolů k vodě, aby zaujal místo po boku svého pána. Ten stáhl ze zad zbraň, a přes pod úhlem připevněnou optiku pozoroval linii lesa až k městským zdem. V příšeří stromů mohl vidět další dva strážné. Dva kilometry. Moc daleko pro střelbu bez opory…
Zaklekl a Infy si stoupnul přímo před něj, nabízejíce svůj bok. Položil na něj hlaveň, zalícil a zavřel oči. Když je znova otevřel, byla muška mimo. Jeho přirozená poloha byla špatná. Posunul se a znovu je zavřel. A znovu…
Puška se konečně stala součástí jeho těla a teď pozoroval vzdálené strážné. Jednodušší střelba, než včera v noci, tenhle cíl se nepohyboval, ale musel velice dobře zvážit, kterou hlídku pošle do věčných lovišť.
Pracoval z paměti oblasti a plánoval trasu přístupu. Nakonec vybral toho vzdálenějšího. Přímo za ním by měly být obnažené kořeny a dolina. Když ho dobře trefí… Nastavil sílu výstřelu, hlaveň, ve které byla jen úzká škvíra, se otočila kolem osy, zvedl mušku nahoru a proti větru… Stiskl spoušť a spolu s werratem sprintovali do hlubin lesa.
Projektil zanechal tenkou stopu v mlze nad pobřežím, drobné vlnky dorážející na oblázky, a vyrazil vojákovo srdce z těla. Mrtvola sklouzla do stínu pod kořeny.

IV

„Hlášení!“ Štěkla Kayden sotva seběhla schody. Nekonečné hučení hlasů a strojů plnilo místnost.
„Telepaté se teprve přesouvají na pozice, madam. Nevíme, co se děje, ani v jaké síle útočí.“
„Mobilizujte všechny zálohy, přesun civilistů do bezpečnostních zón.“ Několik lidí přikývnulo a rychlým krokem mířili zpět ke svým konzolím. Plukovník dorazil jen minutu po ní, a aniž by mu věnovala jediný pohled, rozkázala: „Obrněná pěchota mobilizuje, potřebují svého velitele.“
Přikývl a vyrazil k výtahu, litujíce toho, že nešel spát, když měl příležitost.
Orian právě vystupoval z kabiny a podržel mu pootevřené dveře, než doklusal ke Kayden.
„Madam.“
„Plukovníku! Hlášení? Tady,“ věnovala svému okolí jedovatý pohled, „nikdo nic neví.“
„Několik praporů, možná celý regiment, prošel povodňovými kanály až do jihovýchodního předměstí. Jednotky se přesouvají do daných sektorů.“
„Regiment?! Zvedněte štít!“ Ukázala agresivně na jednoho z vojáků o patro výše. Moc dobře věděla, že nikdo neposílá dva tisíce vojáků jen tak.

V

Major Cooper sotva vyběhl ze zbrojnice a jeho brnění ještě nestihlo spustit všechny potřebné programy, když kolem projížděly první tanky. Doběhl vedoucí stroj a naskočil na obrněný trup, přidržujíce se věže pro stabilitu. Pěchota poklusávala po obou stranách kolony, jejich zbraně klepaly, podrážky šoupaly po betonu.
Několikapatrové tovární budovy stály po obou stranách a hradby, viditelné nad vzdálenou fabrikou, rezonovaly bojem za nimi. Na ochozech stály hlídky a posily, první jednotky teprve vybíhaly ze schodišť. Co sto metrů byl v ochozu připevněn těžký kanón. K těm postupně přistupovali vojáci, jeden střelec a jeden technik. Některé z nich byly plasmové, některé na pevnou munici, ale jeden po druhém začínaly štěkat.
Kolona byla kousek od brány, když nepřítel zaujal pozice a opětoval ochozům palbu. Vojáci Avalonu pršeli z hradeb, díry v torzech, chybějící končetiny…
„Plukovníku Angusi!“ Křikl Cooper přes rachot tanků směrem ke dvojici tlačící se skrze zástupy ve vedlejší ulici a pozdravil ho polovztyčenou pěstí levé ruky.
„Kde mě chcete, pane?“ Štěkl maršál nazpátek, vysoká Sateďanka v jeho zádech tichý sloup.
„Nahoře!“ Ukázal na blízké hradby. „Zařiď nám podporu.“
Angus přikývl, pohodil hlavou a i se svou podřízenou vyrazil k nejbližšímu schodišti.
„Hodně štěstí!“ Křikl za vzdalující se dvojící Cooper.
„Vám také, mů— pane!“ Odpověděl bez otočení, vztyčenou pěst vysoko ve vzduchu.
Maršál stoupal, jak nejrychleji exoskeleton dovoloval, a pod nohami mohli cítit vibrace. Nejprve předpokládal, že je jejich původem kolona tanků a otevírající se brány, třesot však sílil.
Poslední čtyři schody překonal jedním dlouhým skokem a okamžitě musel uhýbat projektilům, které drtily parapet. „Vezmi si na starost druhou stranu,“ ukázal za bránu a Kali vyběhla, opatrně hledajíce cestu mezi řadami vojáků a vnitřní hranou zdi.
Vykoukl jednou střílnou a mohl vidět obsazené domy, dvě náměstí s těžkými pěchotními zbraněmi… Nálože pršely z nebe, projektily vykusovaly díry do zdí, většina obránců kryla svá křehká těla a nestřílela.
Vibrace dosáhly maxima a z desítek věží na hradbách a stovek budov proudily k nebi vlny energie. Spolu s hlavními projektory na centrálních věžích vytvořily štít nad celým městem. Právě v čas. Dalekonosná děla na sebe nenechala dlouho čekat, bubnujíce koncert za obzorem. Po minutě následovány crescendem výškového bombardování. Ohnivé lotusy kvetly na bublině štítu. To však nevyřešilo dva tisíce nepřátelských vojáků uvnitř města. Dva tisíce vojáků, kteří teď používali interní opevnění proti obráncům samotným.
Angus mohl vidět kolonu obrněných vozidel projíždějící bránou, dva zástupy pěchoty masakrovány křížovou palbou, pancéřování tanků výbuchy barveno do černa.
„Vojáci Avalonu!“ Řval maršál přes hluk boje, „Čelte svému strachu, nebo čelte mě!“ Bojovníci ukrytí za každičkým kusem zdi na něj chvíli jen zírali. Většina znala jeho pověst. „Na místa!“ Štěkl a sám se vzpřímen postavil do střílny a spustil palbu. Vojáci ve vlně centrované na Agnuse vstávali z krytí a přidávali se k palbě. Ten mohl jen doufat, že Kali na druhé straně nemusela nikoho popravit.

VI

Městský velín byl plný lidí, stroje hučely a exploze za úzkými okny přebíjely interní světla. Nepřítel tlačil ze tří světových stran a jediný prozatím čistý směr byl jihozápad. Přístav a jezero prozatím leželo v klidu.
Síť telepatů konečně dorazila na místa a byla ustálena alespoň nějaká forma komunikace a kontroly. Kayden, jeden z mála ofenzivních telepatů ve městě, teď měla přímé spojení se strategicky umístěnými komunikačními body.
Přišlo hlášení, že prapor obrněné pěchoty je osm kilometrů od severovýchodního venkovního ležení nepřítel ostřeluje poškozenou zeď v daném sektoru. Kayden nezastavila. Jen přebíhala z pozice na pozici a neustále koordinovala obranu a snažila se o zprostředkování evakuace civilistů do bezpečných oblastí; částí dolů a centra samotného. Děti, staří, zmrzačení a neschopní boje… Byly jich statisíce a jako přívalové vody teď proudili pryč od boje, věnujíce minimální pozornost řízení provozu, nebo bezpečnosti.
„Hlášení předsunutých hlídek. Obléhací sílu odhadují na minimálně tři armády.“
V místnosti šlo zničehonic špendlík spadnout. Povstalci musí vědět, že Avalon vyrazil na pomoc, žádné jiné vysvětlení. Kayden dávala dohromady plán, dlouhodobý plán, když se k ní naklonil Orian a šeptl: „Vždycky jim ho můžeme dát.“
„To byla možnost před šestnácti lety. Teď ovládají všechny ostatní města… Ne, kapitulace není přijatelná. Kromě toho, oba víme, co chtějí doopravdy.“ Kývla hlavou někam dolů, téměř přesně směrem k jádru AI. „Veškeré know-how a planetární inteligenci.“
„Madam! Námořní flotila nepřítele je v pohybu. Směrem k Městu.“ Přerušil je pobočník.
„Plukovníku, doky potřebují velitele.“
„Protiútok, nebo ne?“
„Pouze obrana.“
„Jak si přejete, madam.“ Přikývl a vycouval od stolu, ruce založené za zády.
Davis překontrolovala jeden z tabletů a slyšitelně povzdechla. Podle posledních výpočtů by zapnutí AI, nové baterie nebo ne, znamenalo potřebu vybrat mezi ním a štítem. AI, bez kterého je polovina městských zbraní k ničemu…

VII

Coren nikoho neviděl, ale jeho instinkt mu říkal, že někde mezi hustě rostoucími stromy před ním jsou vojáci nepřítele. Zůstal zády opřený o široký kmen a Infy ležel schovaný v závěji mezi kořeny, jeho ledově modré oči pozorujíce zalesněnou oblast.
Z opasku sundal kompaktní váleček měkkého materiálu a roztřepal jej. Pevné překlady povolily a po chvíli držel za cíp plášť lehčí než jarní sprška. Nechal ho vyválet ve sněžné přikrývce a přehodil si jej přes ramena, spona pod bradou jistící kapuci. Vločky na něm teď držely a muž vypadal jako závěj. Kývnutím hlavy pobídl werrata k pohybu a po pár vteřinách jej následoval ve skrčeném běhu, kopírujíce terén.
Zastavil v podřepu vedle nízké skály, z pušky odpojil dlouhou hlaveň a na kloubu ji zalomil dozadu. Z druhé strany zbraně vyklopil druhou, mnohem kratší verzi a vyměnil zásobníky. Zvedl nohu k dalšímu běhu, ale něco ho zastavilo. Chvíli pozoroval tichý les, poslouchal, čichal… a nakonec se usmál a vyběhl.
Infy zastavil a s vyceněnými zuby očuchal stopu vychozenou ve sněhu. Pro Corenovy oči byla příliš udusaná na to, aby určil směr, jeho werrat však nezklamal. Zůstal stát otočený směrem vlevo, čumák i ocas ukazujíce, že stráže chodí proti směru hodinových ručiček.
Zůstaň, hlídej.
Werrat zmizel mezi stromy podél trasy, zatímco Coren vyrazil hlouběji na území nepřítele. Brzy však musel zase zastavovat, mezi stromy konečně našel, co hledal. Polní velitelství. Ležel ve sněhu, zcela ukryt pod pláštěm a jen kousek hlavně a antireflexní čočka optiky čouhal ven.
Tábor před ním stál v prořídlé části lesa a podle jeho celkového stavu tady nebyl déle než dvanáct hodin. Sníh byl stále relativně čistý, na stanech ležela jen lehká sněhová přikrývka a dokonce ani kolem mobilní kapličky ještě nebyla vyšlapaná břečka. Možná dvě desítky vojáků popocházely tam a zpátky a co pár minut z hlavního stanu vyrazil běžec směrem k městu. Poslíček s rozkazy.
Infy v absolutním tichu dolezl až k přikrytému Corenovi a nacpal se pod plášť, jeho čenich byl od krve. Někde v hloubce lesa praskla hrubá větev, a ne jen tak ledajaká. Werrat vytáhl ocas zpod přikrývky a ve vzduchu jím prásknul jako bičem, replikujíce ten samý zvuk. Po chvíli přišla odpověď z druhé strany, dvě prasknutí. Infy souhlasně zamručel, Coren zamířil a stiskl spoušť.

VIII
Zákeřná invaze do jihovýchodního sektoru byla mnohem horší, než bylo dříve odhadováno. Cooperovy tanky zůstaly zamčeny v několika pastích na ulicích a náměstích, Helykané kolem nich odpálili budovy a zablokovali jak postup, tak ústupovou cestu. Pěchotní eskorty teď krvácely v marné snaze udržet těžkou techniku v chodu. Navíc to vypadalo, že nepřítel stihl obsadit i pevnost vedle povodňových kanálů.
Major Cooper byl v jedné z takových smrtících oblastí. Na náměstí se třemi přístupovými cestami, kašnou rozemletou na prach a podloubím hrdě podpírající budovy nad ním sotva polovinou sloupů stálo šest těžkých tanků a za troskami a kusy zdí hledali úkryt vojáci. Na jedné straně mohli v dálce vidět své zdi, na straně druhé trčící pevnost. Minomety obou stran nepřestávaly metat nálože… Alespoň těžké bombardování zůstávalo viset na městském štítu.
Počkal na kratičkou pauzu ve střelbě, vyskočil z krytu a zvedl paže. Zároveň s nimi i kinetický štít. Jeden pěšák za druhým přebíhal z jednoho rohu na druhý, dopady projektilů nepřítele vlnily bariéru. Poslední z jednotky zmizel za zdí, Cooper povolil bariéru a vytočil se bokem právě v čas. Bouře kulek a hejno malých raket prosvištělo místem, kde ještě před chvílí stál. Další sloupy podloubí padly za oběť místo něj.
„Majore!“ Křikl někdo z jednotky, Anthony neměl čas zjistit kdo.
Čerstvě zasažená budova, konečně připravená o poslední zbytky opory, začala padat. Praskliny běžely po omítce, okna se tříštila a vojáci utíkali do všech směrů. Tři z nich v panice vběhli zpět na otevřené prostranství a byli pokoseni dávkou výbojů. Cooper podpořen exoskeletonem skočil nepřirozeně daleko, chytil medika, hodil ho několik o několik metrů dál a sám zůstal u dvou raněných vojáků, kryjíce je tělem.
Dům sjel ze základů, suť a prach naplnil náměstí, jeden z tanků explodoval v hřibu ohně a mastného kouře. Přes oblaka nešlo vidět na dva metry, jednotky Avalonu se dusily a skrz neprostupnou prachovou přikrývku přilétaly tisíce výbojů ze zbraní postupujících Helykanů. Jeden z tanků vystřelil ve všeobecném směru nepřítele a oblaka prachu ustoupila od hlavně v téměř perfektní kouli. Z nebe přiletěla raketa a téměř přesně trefila spoj mezi věží a tělem. Interiér vyhořel v oslepující bílé záři, dehtový kouř a plameny šlehaly ze všech otvorů a žár odpálil zásoby munice. Exploze vyrazila věž z trupu, nechávajíce jen zubatý vrak, a deset tun oceli spadlo o pár metrů dál na zeď. Dopad rozdrtil jak zbytek stavby, tak desítku vojáků za ní.
Hromada suti explodovala zevnitř a Cooper se postavil, hlína a drcené cihly tekly ze záhybů brnění. Brnění znásobilo jeho hlas: „Všichni na pozice! Dávkovaná palba!“
Prach nebo ne, vojáci v doslechu udělali přesně, jak jim rozkázal. Mohl vidět své podřízené v marné snaze vymrkat nečistoty, ve snaze najít nějaký cíl. Nepřátelská palba houstla, první siluety nabíraly tvar na okraji viditelnosti a Avalon opětoval palbu.
Major za běhu tasil ruční kanón a svůj Řádový meč. Pistole v levé ruce dvakrát štěknula, oboustranné ostří prosvištělo vzduchem a byl přímo mezi Helykany. Zbytek vojáků, bajonety pevně uchycené, na sebe nenechal dlouho čekat. Muži křičeli bolestí, končetiny létaly vzduchem, vojáci mačkali spoušť na vzdálenost centimetrů. Pokud měli padnout, vezmou je všechny s sebou.

IX

Plukovník Orian dorazil na hranici doků v doprovodu desítky Chevaliérů. Ti zůstali stát u vstupu do budovy, která sloužila jako velín sektoru. Uvnitř našel dvě desítky důstojníků uprostřed plánování protiútoku.
„Pane,“ přivítali jej salutováním.
„Nenechte se rušit,“ pokynul jim a šel se postavit vedle telepata umístěného v pozorovatelně. Do rukou vzal druhé binokuláry a přes úzké okno improvizovaného bunkru pozoroval vzdálený břeh. Štít města visel přes horní část zorného pole a mizel těsně nad úrovní již neexistujících hradeb a hladina jezera mizela pod příkrovem mlhy. Viditelnost však byla dostačující pro zpozorování tmavých obrysů bitevních lodí, jedna po druhé proplouvajíce v hoře vyřezaným kanálem.
Přehmátl dalekohled a ten kousek sjel. Dost na to, aby ukázal vojáka opřeného o budovu. Flákač uprostřed bitvy, morálka vážně vzala za své… Plukovník nabíral dech k upozornění ostatních důstojníků, když voják sklouzl po stěně a zůstal ležet v tajícím sněhu. Orianovy zorničky se rozšířily a rychle prohledával pobřežní linii a bloky. Tmavá silueta potápěče zrovna vstávala z jezera, následována dalšími, a voda tekla z hlavně.
„Kont—!“ Zařval a telepatův obličej prošpikoval precisní výboj energie.

Kayden sebou škubnula, jakoby prostřelili hlavu ji a rychle našla oporu v hraně stolu.
„Pošlete posily do doků. A telepata ze zálohy.“ Rozkázala s máchnutím ruky a druhou vrátila pramen potem nasáklých vlasů za ucho. Bolest ustupovala jen pomalu, záblesky explozí kvetoucích na městském štítu tomu příliš nepomáhaly. I přesto dorazila k vysokým oknům otočeným na jihovýchod. Jediná oblast, kam ještě nedostala dedikovaného telepata.
Sektor na půl cesty mezi centrem a okrajem města vypadal jako jícen sopky. Osmistěn chrlil dým a prach ze stovek požárů. Sloupce mastné černoty narážely vysoko nad mrakodrapy do štítu a postupně vyplňovaly vršek kopule dýmem. Stejně tak všechno teplo vytvořené konstantní interní střelbou a externím bombardováním zůstávalo uvnitř. Teplota v nejvyšších patrech města již stoupla o celý stupeň a jen lehký vánek pronikající mezi vrcholkem opevnění a spodní hranou štítu poskytoval nějaké chlazení.
Bam. Bam. Bam.
Stupňovaná exploze v lese za hranicí města poslala tlakové vlny skrze koruny stromů…

X

Coren nasadil poslední zásobník pro automatickou hlaveň a překontroloval svou výzbroj. Většina výbušnin i nábojů byla pryč, stejně tak chyběly dvě dýky. Dobelhal k werattovi ležícímu ve sněhu, jeho zuby i ocas byly rudé. Srst na boku byla nasáklá krví a ztěžka oddechoval, chladíce se v chladné peřině. Sto metrů za nimi stále hořelo bývalé velitelství, hučící plameny olizovaly kmeny a likvidovaly koruny, několik hořících, poblázněných siluet pobíhalo tam a zpět. Unaven povolil nohy a vyvrátil se vedle Infyho ve snaze popadnout dech.
Prásknutí lámané větve zaznělo někde mezi stromy, Infy zvedl ocas a odpověděl. Dvě prásknutí z toho samého směru na sebe nenechala dlouho čekat. Dvě postavy vypluly mezi stromy, inferno v zádech, následovány dvěma werraty se stejnou srstí.
Coren zvedl hlavu, vlasy plné sněhu.
„Solidní střelba,“ pochválil jejich výkon, „ale může mi někdo vysvětlit, jak se dostali až do města?“ a pohodil hlavou směrem ke zdroji explozí.
Skauti na něj chvíli koukali, pak na sebe navzájem a pak zase na něj. Jeden z nich konečně otevřel pusu.
„My mysleli, že přišli z jihu, pane.“ Nenápadné naznačení, že prošli přes Corenův sektor.
„Byl jsem na dohled Maretovy skály a žádný pohyb na přístupových cestách.“
Dva nově příchozí weratti došli k Infymu a empaticky ho začali oblizovat, čistit krvavé stopy. Jeho pán chvíli přemýšlel, než dodal: „Velící tábor téhle velikosti… Alespoň dva tisíce vojáků budou uvnitř. Dva tisíce ničeho se nemůže pohybovat nenápadně.“
Infy vstal a otřepal sníh ze zad, žádný z červených fleků nebyla jeho vlastní krev. Jeden ze skautů nabídl Corenovi pomocnou ruku a zvedl ho na nohy.
„Díky, D,“ ukázal hlavou směrem k městu—
Supersonický třesk otřásl nebem, následován druhým, třetím… Všichni tři zvedli hlavy a v pár kouscích oblohy mezi korunami stromů mohli vidět rychle klesající orbitální výsadky. Corenova optika pomohla s přiblížením, určitě to nebyl Avalon.
„Vpřed!“

XI

Anthony se sklonil pod vodorovným úderem pažbou, levačkou drženou pistolí udělal díru do břicha jednoho vojáka a mečem v pravé rozpůlil zběsilým zvedákem druhého až po hrudní koš. V prachu kolem něj bojovala změť těl, již dávno nešlo poznat, kdo je kdo. Jeho brnění mělo problémy s pohybem, jemnější pláty kolem páteře a kloubů zadrhávaly a omezovaly jeho pohyblivost. Filtry byly zanesené a původně kyslíkem obohacená interní atmosféra teď mohla být ráda, že není plná prachu. Jeho hledí bylo prasklé…
Salva projektilů ze vzdálené strany náměstí se zakousla do řady těl, kosíce jak Helykany, tak Avaloňany bez jakýchkoliv servítek. Po chvíli následovala druhá. Cooper zvedl ruce a vztyčil, co nejdelší bariéru dokázal. S vypětím všech sil zastavil stovky projektilů, malátnost a bolest hlavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Přidal ty poslední rezervy, které měl, a potlačil vpřed.
Vlna telekinetické energie shrnula prachovou přikrývku před sebou, rozvířila dým a rozdrtila první vojáky, se kterými přišla do kontaktu. Jeden z umírajících ve smrtelné křeči stiskl spoušť, tři projektily opustily hlaveň a jeden po druhém poškodily, propálily a rozrazily krční plát. Cooper padl k zemi, brnění zamčené ve smrtelné křeči. Jednotky ztratily svého bílého rytíře, svého velitele, a morálka padal rychleji, než nastával totální chaos.
Nikdo ho neviděl, nikdo si ho nevšímal. Mohl tam zůstat ležet a počkat, až to přejde… To však nebyl jeho styl. Nebyl to styl Avalonu!
Aktivace nouzového odzbrojení byla blesková. Samostatné části plátování odlétávaly a odpadaly do všech stran. Během chvil mu zůstala jen helma a vrstva umělých svalů, na které brnění drželo. V suti nahmatal rukojeť meče, automatickým systémem si nechal vpravit koktejl povzbuzujících látek přírodního i umělého původu a vyskočil na nohy. Chemikálie kolovaly jeho krví, usazovaly se na nervových zakončeních, pomáhaly s přesunem kyslíku k trpícím svalům a obalovaly neurony.
Napochodoval přímo do bojující linie, výboje plasmy, laserů a kulek létaly všude kolem, a zahnal se mečem. První voják padl k zemi bez ruky, druhému přesekl páteř v bedrech, třetího chytil za obličej otevřenou dlaní a rozdrtil mu hlavu telekinetickou vlnou. Jen zlomek vteřiny nato, vytáhl z vesty poslední oběti granát a mrštil ho proti postupujícímu nepříteli.
Za jeho zády rostl rachot, který s lehkostí prořezával skrz hluk pěchotní bitvy. Pásy na betonovém povrchu, pásy drtící suť… Obohacená realita jeho helmy odhalila zdroj.
„Za Avalon!“ Zařval z plných plic.
„Avalon!“ přišla odpověď chóru zkrvavených vojáků v boji na život a na smrt.
„Za královnu!“
„Královnu!“ Odpověděli ještě hlasitěji.
„Vpřed! Vpřed!“
Odpověď byla ohlušující a nesrozumitelný řev náhle postupujících Avalonských vojáků pod kterým začaly Helykanské linie praskat.
Přes hromadu suti velikosti menšího kopce se přehouply dva tanky, jejich energetická děla posílajíce kopí plasmy do ležení nepřítele, následovány pěchotním plukem. V jejich čele běžel Angus s Kali.
„Vpřed!“ Pobízel je Cooper, mávajíce mečem, když se kolem něj prohnaly stovky vojáků.
„Vpřed!“

vynikající díl

Ťapkali jeden za druhým, tenká stopa na povrchu sněhů svědkem několika cest tam a zpátky.

„Plukovníku Angusi!“ Křikl Cooper přes rachot tanků směrem ke dvojici tlačící se skrze zástupy ve vedlejší ulici a pozdravil ho polovztyčenou pěstí levé ruky.
„Kde mě chcete, pane?“ Štěkl maršál nazpátek, vysoká Sateďanka v jeho zádech tichý sloup.

major dava rozkazy plukovnikovi? Jaky marsal? https://en.m.wikipedia.org/wiki/Marshal_(disambiguation) a ted si vyber.pozarni,vojensky, dopravni.

Major Cooper byl v jedné z takových smrtících oblastí.

Pekne cteni. Boj popsan skvele.

Ano, major dává povely plukovníkovi to není chyba, vím o tom (a dobré oko).
sněhů je tam taky naschvál.
A maršál je Angus, žejo. Ale já si už na začátku říkal, že bych mu měl nechat buďto hodnost, nebo titul, ať to není matoucí.
Dobré vědět.

[Strýček Forďa]

Hmm... hezké... Angus? Něco mi to připomíná... Nejmenovali se takhle náhodou moje třída bitevních křižníků v 2300 PA???

Pěkné počtení

všechno nejlepší k narozeninám St0rme

[kasparova655365]

Vše nejlepší k narozeninám

VŠE NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM

Děkuji, děkuji. Už je ze mě starý hňup
Příští rok do hrobu.

[andoriel]

No, do hrobu jistě Neteřinka by řekla, že už to máš skoro za sebou

Všechno nejlepší -
- a nic si z toho nedělej, bude hůř

Všechno nejlepší Storme