Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Pekne len tak dalej pokracuj

Suprové, skvělé...nemám slov. Ta poslední povídka byla vážně skvělá

Tak dalsi povidka ...

Budoucnost?

John posunul k Mac malý kousek přeloženého papírku. Ta ho otevřela a podívala se, co tam je. Bylo tam jedno slovo „Večer?“ . Mac načmárala odpověď „Kde?“ a vrátila lístek Johnovi. Ten tam dopsal „Jižní molo, 19:00“ a znova ho posunul k Mac.
„No tak, vy dva, mohli byste se laskavě soustředit a neposílat si dopisy jak puberťáci?“štěkla Sam.
„Promiň.“hlesla Mac. Právě seděli v zasedačce a Sam je seznamovala s úkolem mise. Měli jít na planetu, kde bývala wraithská laboratoř.
„Takže myslím, že je všechno jasné. Dotazy?“ukončila to Carterová.
„Abych si to ujasnila, máme jít zkontrolovat stav té laborky, sebrat, co půjde a vypadnou?“
„Tak nějak.“přikývla Sam.
„Ok.“přikývla Mac.
„Takže za půl hodiny vyrážíte.“řekla Sam a odešla. Z místnosti všichni se pomalu vytratili.
Rodney, O´Conner a Daniel si šli do laborky pro nějaké věci a Ronon, Winterson, Teyla, John a Mac šli do zbrojovny nachystat zbraně a další vybavení.
„Počkejte u brány. Zajdu se ještě napít.“oznámila Mac a odešla už s vestou a zbraní do jídelny.
„Můžeme?“zeptala se o pár minut později, když dorazila k bráně. Přikývli. Rodney zadal adresu a seběhl dolů ke zbytku.
„Tak jdeme!“pobídl je Rodney.
„Jo. Tak na co čekáte? A´t už jste tam.“ušklíbl se John. Všichni prošli, ale když se objevili na druhé straně, zůstali užasle stát. Ocitli se na místě, které bylo přesnou kopií Atlantis.
„Co to sakra…?“vypravila ze sebe Mac.
„Vítejte. Už jsme vás čekali.“řekl muž scházející ze schodů. Když si ho všichni pořádně zblízka prohlídli, zjistili, že je to kopie Johna Sheppard – jen o několik desítek let starší.
„Čekali?“vyžbleptl Rodney. Starý John přikývl a dodal.
„Tohle jsme zažili před 30 lety. Nějaká erupce vás posunula do budoucnosti.“
„30? Wow.“řekl nevěřícně Winterson.
„A kde je Sam?“zajímalo starého Johna. „Nešla s váma?“
„Ne, nešla.“přikývl Daniel.
„Aha. S náma tehdy jo. No, nevadí. Rád tě zase vadím, Mackenzie.“
„No,kdybych tě neviděla před…vlastně skoro pořád, tak bych ti to taky řekla, ale to je jedno.“
„Scházely mi ty tvoje poznámky.“
„Ehm…copak…já už tu nejsem?“zarazila se Mac.
„Jsi mrtvá.“řekl potichu John.
„Cože?!“ Všichni zůstali překvapeně hledět.
„Jak?“zajímalo ji.
„Pojďme do zasedačky.“navrhl starý John. Než se posadili, došli i starý Ronon a Rodney společně se Sam.
„Zabili tě Wraithové, teda ne přímo oni.“
„Jak to?“
„Střelili tě stunnerem a ty jsi spadla do vody.“
„Utopila jsem se?“vydechla nevěřícně Mac.
„Wraithové se dostali tady. Ty jsi s jedním z nich bojovala, druhý přiběhl zezadu a střelil tě. Spadla jsi do vody. I když jsme tě vytáhli rychle, bylo pozdě. Bylo to dva měsíce po tom, co jsi porodila našeho syna.“ Mac se, která zrovna pila, se rozkašlala.
„Syna…já?“nevěřila.
„Nejsi těhotná? Tehdy jsi byla v sedmém měsíci. Šla si na tuhle misi, protože jsme potřebovali pomoc s nějakým překladem. Já tě nechtěl pustit….hodně jsme se pohádali.“
„Já…přišla jsem o něho, když jsem se zřítila.“
„Promiň, to jsem nevěděl. Tady to bylo trošku jinak. Sice jsi se zřítila, ale měla jsi jenom zlomenou ruku.“
„Vypadá to, že se něco změnilo, takže je možné, že u nás k tomu třeba vůbec nedojde.“řekl Rodney a starý McKay souhlasně přikývl.
„Můžu mít ještě dotaz?“ozval se O´Conner.
„Jistě.“přikývla Sam.
„Kde jsou nějací mladší lidé? Viděl jsem tady jenom samé..ehm..důchodce, bez urážky.“
„Jsou tu ještě děti.“ Sam začala vyprávět. „Po tom, co Mac zabili, jsme byli pro Eagery snadný cíl. Naše systémy napadl jejich virus a zkopíroval všechny informace o Zemi. Během pár týdnů odletěli směrem do Mléčné dráhy. Zničili celou Zemi. Pár lidí z SGC se stačilo evakuovat, ale moc jich nebylo. Zbytek to nezvládl. Rozhodl jsme se Atlantis přestěhovat na jinou planetu a založit kolonii. Eagerové se sem už nikdy nevrátili. Asi dostali, co chtěli.“
„To máme ale vyhlídky, co?“ušklíbl se George.
„Mluvte za sebe.“odsekla Mac.
„Nechte toho! Je možné, že to u vás bude jinak.“snažil se ji uklidnit starý John.
„Půjdu se na chvilku projít. Omluvíte mě?“oznámila Mac a odešla.
„Co ještě?“zajímalo Johna.
„Teyla je zpátky u svých lidí, ale minimálně jednou týdně s ní mluvíme. Wraithové tu jsou pořád, ale už ne v takovém počtu.. Jinak ti je asi tak vše.“odpověděl mu starý Ronon.
„No, asi za 2 dny budete moct odejít. Zatím se chovejte jako doma. Rodney to přesně určí.“řekla Sam. Rodney, mladý i starý, přikývl a odešli.
„No a co my tři? Co se stalo s náma?“zajímalo Daniela.
„Odešli jste na Zem po tom, co Mac umřela. Vím, že jste bojovali proti Eagerům v lodích, ale neúspěšně. Všechny naše lodě, Odyssea, Daidalus, Apollo i Phoenix, byly zničeny. Připojili se k nám i Jaffové, ale skončili stejně jako my.“vysvětlila Sam.
„To musíme změnit!“prohlásil O´Conner.
„To musíte. Tohle není budoucnost, jaká by se nám líbila. Proto vám to všechno říkáme…abyste to mohli změnit.“souhlasila Carterová.
„Věděl jsem, že tu budeš.“prohlásil starý John. Mac se otočila.
„Jak?“
„Moje tady chodívala taky.“odpověděl se smutným úsměvem.
„Aha. Promiň.“
„Jsi stejná jako ona. I Chris je po tobě.“
„Chris?“
„Jo. Říkala jsi, že se ti to jméno líbí. Celým jménem Christopher Jason Black Sheppard.“
„Pěkný. Christopher se jmenuje můj otec.“ Usmála se Mac.
„Víš, že od té doby, co jsi umřela, jsem s nikým nebyl tak dlouho? Chtěl jsem, aby měl Chris mámu, ale nakonec měl jenom tátu a plno tet. Sam a Teyla mi hodně pomohly.“přiznal.
„Tady jsi. Všude jsem tě hledal.“oznámil s úlevou mladý muž stojící ve dveřích. Mac i starý John se otočili.
„Ahoj Chrisi, co…?“dál se John nedostal.
„Mami?“zeptal se užasle Chris.
„Je z minulosti. Pamatuješ, jak jsem ti to vyprávěl?“vysvětlil mu John. Chris přikývl.
„Podobný mně? To bych ani neřekla.“ozvala se Mac po tom, co se vzpamatovala.
„Chvilku vás tady nechám.“řekl John a odporoučel se. Chris se po chvíli ozval.
„Vypadáš jako ona.“
„Slyšela jsem.“usmála se.
„Mám jenom pár fotek. Vždycky jsem chtěl s tebou mluvit.“
„Nejsem tvoje máma, Chrisi. V mojí době jsem před 7 měsíci potratila.“
„Já vím, ale přece jenom. Nebudeš moc odlišná od ní. Zkus to, prosím. Řekni mi o sobě všechno. Vím něco os táty, ale ten tě popisoval skoro jako anděla. Vím taky, že ty schopnosti mám po tobě, ale víc ne. Moc tě prosím.“
„Jak jsi na tom s bojem z blízka?“usmála se Mac.
„Chceš to zkusit? Učil mě Ronon.“pochlubil se.
„Jó…tak toho porazím.“
„To chci vidět. Zkusíme to.“
:Tak jo.“přikývla Mac.
„Tak pojď.“
„Tak povídej.“vybídl ji Chris, zatímco vykrýval její výpady.
„Tak se ptej!“
„Já nevím…jsem jenom člověk, takže…jo.“zafuněla Mac a vyhla s jeho útokům. „Někdy, když je to třeba, neumím být zticha. Někdy jsem cholerická. Podle Johna neumím lhát, pokud mi nemíří…. pistolí na hlavu. Víc mě nenapadá.“
„tak třeba, co máš a co nemáš ráda….Promiň.“omluvil se, když jí podkopl nohy.
„To je dobrý.“řekla a podkopla mu nohy taky. Oba zůstali ležet na matracích.
„No…přirozeně nemám ráda Wraithy a Eagery, smradlavý ponožky, květák, brokolici a lidi, co nemají rádi mě. Ale pro změnu mám ráda Johna, létání, zbraně, zvířata – kromě hadů, pavouků a dalšího…ehm…slizu. A dál už opravdu netuším.“dopověděla a prudce oddechovala. „Jo a ještě ráda cestuju.“
„Hory a tak?“
„Taky, ale ještě radši mám ostrovy, pláže a tropy.“
„Už jsi večeřela?“
„JEŽÍŠ…večeře!“vzpomněla si Mac a rychle vstala. „Rande s Johnem. Jako s mým.“
„Chápu.“přikývl Chris.
„Poslouchej, seženu ho a přehodíme to na jindy a my dva se sejdeme okolo 20:00v jídelně, dobře?“
„Dobře.“souhlasil Chris.
Mac doběhla na molo, ale John tam ještě nebyl. Podívala se na hodinky. Bylo přesně 19:00. Sedla si a čekala.
„Mackenzie! Promiň, strašně se omlouvám.“ozvalo se zpoza dveří.
„Jdeš pozdě.“upozornila ho, ale usmála se.
„Promiň.“omluvil se znova.
„Pozdě o 10 minut. 2 minuty se dají přežít. 5 minut je prohřešek a 10 minut neodpustitelný zločin….Nevadilo by ti, kdybychom to odložili až domů?“
„Proooč?“
„Chris.“odpověděla jednoduše.
„Jo..aha. Dobře. Jak chceš…Chce o tobě vědět všechno, co? Celkem to chápu.“
„Jo, já taky.“souhlasila zamyšleně Mac.
„Neboj, tobě se to nestane. Přísahám.“slíbil a objal ji.
„Nikdy neslibuj, co nemůžeš splnit.“povzdechla si.
„Tohle ano, Ginny.“trval na svém John. Podívala se na něho. Bylo to poprvé, co jí řekl jejím druhým jménem.
„Takže ti to nevadí?“ujišťovala se. Jenom zavtěl hlavou.
„Dobře, tak já jdu. Zatím ahoj.“rozloučila se.
„Ahoj:“
„Promiň, jdu pozdě.“omluvil se zadýchaný Chris.
„Jseš jako tvůj otec. Taky vždycky pozdě.“ušklíbla se Mac.
„Fakt?!“
„Jo. Tak povídej, co bys chtěl ještě vědět?“
„Ještě něco o tvém životě.“
„Dobře. Bylo nebylo…za sedmero horami a sedmero řekami žila byla jedna malá holčička….“ Mac začala vyprávět.
„Tak jak to vypadá Rodney?“zeptal se Winterson.
„Další erupce by měla být asi za 6 hodin,…“začal Rodney.
„…což je dřív než jsme čekali, a než to bylo u nás, ale vše bude,…“doplnil ho starý McKay.
„…připravené.“dokončil to Rodney. George se jenom ušklíbl. Přišlo mu vtipné, jak se teď ti dva vzájemně doplňují, když se ještě asi před hodinou hádali.
„Dobře, má někdo tušení, kde je Jackson a O´Conner?“zeptal se.
„Sam jim ukázala nějaké texty, takže se snaží o překlad.“odpověděl mu starý Rodney.
„Díky, jdu jim to říct.“
„Vás je teda těžké najít.“postěžoval si George.
„Musíme mít klid.“ušklíbl se O´Conner.
„Jdu vám jenom říct, že asi za 6 hodin budeme doma.“
„Skvělý, to ještě stihnu napsat hlášení.“zaradoval se Daniel.
„Můžu ti dát radu? Vypni na chvilku. Vykašli se na práci a relaxuj.“poradil Danielovi Winterson a odešel.
„Už tě Chris pustil ze svých spárů?“zeptal se starý John Mac., která byla ne jedné z teras.
„Jo, už jo. Po asi třech hodinách. Nedivím se mu.“
„Já taky ne. Řekl jsem mu o tobě všechno, na co jsem si vzpomněl, ale slyšet to od tebe, bylo asi lepší.“
„Nejspíš, ale musím uznat, že jsi odvedl dost dobou práci.“pochválila ho Mac.
„Měl jsem….pomáhali mi.“hlesl starý John.
„Já vím, ale i tak.“ Oba chvíli mlčeli. John se k ní nahl trošku a ještě kousek…Mac se odtáhla.
„Johne, já ….nejsem tvoje Mac. Kéž bych byla, ale nejsem. Promiň.“otočila se a odešla.
„Tak panstvo, vyrážíme!“zvolal O´Conner. Všichni už byli připraveni k odchodu a stáli dole u brány. Rodney, teda oba, kontrolovali poslední detaily.
„Tak jo, všechno sedí…myslím, že můžeme.“řekl dost překvapeně.
„Co se tak divíš? Je to náš plán. Musí vyjít. Myslím.“řekl starý Rodney.
„Myslíte? Neprojdu, dokud to nebudu vědět určitě. Nerad bych, aby mi hlavu ukousl nějaký dinosaurus.“poznamenal Winterson.
„Víme to určitě!“prohlásili oba.
„Máme asi 5 minut.“dodal ještě Rodney.
„Slib mi, že budeš opatrná, ano?“naléhal na Mac starý John.
„Budu, neboj.“slíbila
„Děkuju za všechno.“poděkoval Chris.
„Není zač.“ujistila ho.
„Budeme doufat, že vaše budoucnost bude lepší než ta naše.“řekla Sam.
„Taky doufáme.“přikývl Daniel.
„Můžu s tebou mluvit?“zeptal se starý John toho mladého. A odtáhl ho stranou. „Až se to stane, tak nepřestávej. Nenech ji odejít, ano? Ať ti bude říkat kdokoliv cokoliv. Slib mi to!“naléhal.
„Sice nevím o čem…“
„Zjistíš to. Slib mi to!“
„Slibuju.“přikývl zmateně John a vrátil se k ostatním.
„Tak hodně štěstí.“popřála jim ještě Sam.
„Vám taky.“přikývla Mac a prošla už otevřenou bránou. Za ní šel zbytek. Když se objevili na druhé straně, věděli, že to vyšlo. Byli doma.

BTW: Zase nazory pls.
Jo a jeste tohle: V ptaek 4.7. odlitam na 11 noci do Recka (do 15.7.) , takze posledni povidka bude ve ctvrtek vecer. Zatim si uzijte ty, co budou a na zbytek se teste....hned po navratu vas ceka nejspis velke prekvapeni - no mozna to nebue hned ta prvni povidka, ale ta druha urco.

Já se nejdřív musím moc omluvit, že jsem nenapsal dřív, ale vycházelo to z jednoho důvodu - jsem línej a proto jsem se nedostal přes druhou část - nejdřív jsem měl málo času a čím dál víc dílů přibývalo, tím spíš jsem si říkal, že na to nemám čas....A upřímně se omlouvám, protože jsem málem propásl tvou výbornou povídku - zatím jsem skončil asi u 6. části, neboť teď vážně nestíhám
Ale zpět k povídce (alespoň k tomu co mám zatím přečteno) - je to výborně napsané a já se vážně velmi těším, až si najdu čas - a ten si URČITĚ najdu - abych to dočetl.

Dark Angel: Moc dekuju, nasledujicich 14 dni budes mít casu dost. Povidku nebudou pribyvat, protoze budu na dovolene v recku, takze casu bude plno.

Tak přeju hezkou dovolenou, akorát si nejsem jistý s tím časem nebot já taky na 14 dnů odjíždím

Jé, zase je to skvělé! Vždyť já už ani nevím co mám komentovat

Jinak užij si to v Řecku a tak dále...však to znáš! Odpočiň si a nespal se ...

Další povídka
Moony: s tim spalenim je to trochu pozde uz sem byla nez sem jela na vylet... a s temi nazory....chci jenom vedet , jak se to libi a co si o tom kdo mysli tak proto...a taky vim, kolik lidi to cte a +- kdy tam mam dat dalsi povidku zatim pac

Stíny minulosti
„Daidalus je na oběžné dráze, madam. Čeká na povolení k přistání.“oznámil Winterson, když Mac přišla do kontrolní místnosti.
„Tady plk. Blacková. Můžete přistát na západním molu.“povolila Mac.
„Díky. Mimochodem, kde je plk. Sheppard?“zajímalo Caldwella.
„Na misi.“odpověděla stručně a vydala se na molo. Winterson šel s ní.
„Rozumím. Přistáváme na západním molu.“ohlásil Caldwell.
„Mají přiletět nováčci, že?“ušklíbl se George cestou.
„No, zas takoví nováčci to nejsou.“namítla Mac. „Pár zelenáčů tam je, ale zbytek jsou zkušení mariňáci.“
„Takže něco jako střídání stráží?“
„Jo, tak nějak. Pár lidí žádalo o přeložení, vědci a pár vojáků.“
„Kolik jich bude?“zajímalo Wintersona.
„Asi osm. 4 vědci, 2 nováčci a 2 mariňáci.“odpověděla mu. „Nebo tak nějak.“dodala a otevřela dveře. Ovanul je závan horkého vzduchu od trysek Daidala, který právě přistál. Asi za čtvrt hodiny se před nimi objevil plk. Caldwell a za ním dalších osm lidí.
„Vítejte na Atlantis, plukovníku.“přivítala ho s úsměvem Mac.
„Plukovníku.“zasalutoval George.
„Plukovníku, majore. Je fajn tu zase být.“pozdravil Caldwell.
„To věřím.“přikývla Mac. „Jaká byla cesta?“
„Klidná.“odvětil stručně Caldwell. „Aspoň neměli moc vzrušení.“ Dodala a kývl směrem k osmi lidem nervózně postávajícím za ním.
„Střídání stáží?“zeptal se George. Caldwell přikývl.
„Fajn, doporučovala bych, aby zatím byli zařazeni do ochranky u brány. Aspoň do doby než se vrátí John.“navrhla Mac.
„Vypadáte šťastně.“všiml si Caldwell.
„Taky jsem..“přiznala Mackenzie. „Ale zpátky k práci..“
„Kdo z vás si je vezme na starost?“zajímalo Caldwell Mac ukázala na George a George na ni.
„Tak takhle to asi nepůjde.“usmál se Caldwell.
„Střihneme si.“navrhl George.
„Zase prohraju.“zabručela Mac.
„No právě.“ušklíbl se Winterson. Mac prohrála, i když použila telepatii.
„Sakra! Chtěl jste dát kámen!“zavrčela.
„Věděl jsem, že to uděláte, a tak jsem to na poslední chvíli změnil na nůžky.“smál se Winterson.
„Sbohem moje volné odpoledne.“povzdechla si.
„Užijte si to.“popřál jí s úšklebkem Winterson.
„Hodně štěstí.“přidal se Caldwell a oba odešli.
„Hergot.“ Pak se otočila k nově příchozím.
„Vítejte. Jsem plk. Mackenzie Blacková a jsem zástupce vojenského velitele Atlantis. Tím je pplk. John Sheppard, který je teď právě se svým týmem na misi. Měli by se vrátit zítra. Vy 4, pánové,“otočila se k vědcům, „půjdete s dr. Zelenkou. Ten vám ukáže laboratoře a další věci a taky, kde budete bydlet.“informovala je Mac. „Radku, daidalus právě přistál a čekají tu na tebe 4 lidi.“ohlásila ještě do vysílačky.
„Už jdu. Jsem patro nad vámi.“odpověděl jí Zelenka Byl u nich během 5 minut.
„dobrý den. Jsem dr. Radek Zelenka. Dr. McKay bude váš…ehm…šéf. Je to trochu hypochondr a panikář, ale jinak je ….celkem chytrý.“ S těmito slovy je Zelenka uvítal a odvedl si je.
„Tak pánové a vy budete pro dnešek pod mým velením. To znamená, že si vybalíte a ve 21:00 hod nastoupíte na noční hlídku u brány jako ochranka. Když se nic nebude dít, dá se celkem i vyspat. Takže teď byste se mohli představit. Asi to k ničemu nebude, protože si jména pamatuju špatně, ale za pokus to stojí.“
„Já jsem seržant Morell, madam.“začal jeden z nich. Nemohlo mu být víc jak 25 let.
„Seržant Carver, madam.“zasalutoval jeden z vojáků, který mohl být stejně starý jako Morell.
„Kapitán Crown.“zasalutoval jeden z vojáků, kterému mohlo být okolo 40.
„Kapitán Ramirez, madam.“představil se poslední z nich. Byl to původem Kubánec, měl tmavé vlasy a snědou pleť. Mohl mít okolo 45, ale vypadal na 30. „Neznáme se odněkud, madam?“zeptal se Ramirez Mac a zkoumavě se na ní zadíval.
„Myslím, že ne.“ Vyhrkla. Už jak promluvil, tak ji zamrazilo. Zdálo se jí, že ten hlas odněkud zná, jenom nevěděla odkud.
„Dobře, tady seržant vám ukáže, kde budete bydlet.“řekla Mac a odchytla jednoho seržanta. „Takže ve 21:00 u brány.“ukončil to a odešla.
„Jak si Mac vede s nováčky?“zafuněl O´Conner mezi tím, co trénoval s Wintersonem.
„Když jsem odcházel, šlo jí to dobře.“ušklíbl se George. „Myslel jsem, že jsi jenom vědec, který neumí nic jiného, než sedět v laboratoři a jezdit nosem po stránkách knížek.“přiznal a vyhnul se kopanci.
„O´Connere! Zprava!“ozvalo se ode dveří. Poslechl. Winterson, kterému chvilku trvalo, než si uvědomil, co ty slova znamenají, se rozplácl na zemi.
„Dobře:“usmála se Mac.
„To byla nápověda!“protestoval George. Mac jenom pokrčila ramenama.
„Ale dobrá.“uznal O´Conner a sedl si na lavičku.
„Jak vám to šlo?“zajímalo Wintersona.
„V pohodě. Šlo to jako po másle. Takže mám zase volno.“libovala si.
„Nechala jste je bez úkolů?“podivil se O´Conner.
„Ne. Ve 21:00 mají být u brány. Budou mít hlídku.“
„Chudáčci.“prohlásil Winterson, ale netvářil se, že by je moc litoval.
„No, já mizím. Mám asi ještě dvě hodiny, tak je jdu využít.“
„Jdete spát?“zkoušel to O´Conner.
„Omyl, doktore, jenom odpočívat. Spát se dá jenom ve dvou. Jeden člověk odpočívá.“poučila ho s úsměvem Mac.
„Budu si to pamatovat.“přikývl O´Conner. Mac odešla.
„Řekla jsem 21:00. Jdete o 5 minut později!“sjela Mac Ramireze, který si sebevědomě nakráčel k bráně.
„Omlouvám se, madam. Ale tady jsou tak krásné ženy, včetně vás.“zkusil ji obměkčit.
„Sklapněte!“ Takže kapitán Ramirez se konečně uráčil dorazit, tak můžem začít. Během noční je většinou klid. Útočníci jsou často velice ohleduplní a útočí až přes den, takže tohle je spíš formalita. Druhý tým vám během služby může poradit s čímkoliv, stačí se zeptat. Služba vám končí v,“ Mac se podívala na hodinky a odpočítala osm hodin, „5:15. Další den máte volno. Dotazy?“ Všichni zavrtěli hlavou. „Dobře, takže…dobrou noc a klidnou službu.“popřála jim Mac a šla spát.
„Zase pozdě.“usmála se Mac sbíhající ze schodů na Johna a jeho tým, kteří se právě vrátili další den k večeru.
„Vždyť ho znáš. Naháněl kdejakou vesničanku.“rýpl si Ronon.
„Jo, vždyť mě znáš. Chodím pozdě. Jsem pozdě. Jsem takový.“ušklíbl se John. „Ti noví už dorazili?“
„Včera.“přikývla Mac. „Carterová chce s váma mluvit. Hned jak dorazíte, říkala.“
„Jo, zajdem jenom za Kellerovou.“souhlasil John.
„Co je s tebou? Jsi nějak potichu.“zajímalo Johna večer, když už oba večer leželi v posteli.
„Nic.“odpověděla.
„Mac.“
„Je to skoro víc jak čtyři měsíce, co jsme se vrátili z budoucnosti…“začala a otočila se k němu.
„Aha.“pochopil John. „Hele, osobně si nestěžuju, že ještě pořád žiješ.“
„Já taky ne, ale …“
„Nech to plavat, Mac. Spousta věcí je jinak. Tak může být jinak i tohle.“
„Máš pravdu. Já jenom, že….je to blbost.“
„To je, tak spi a pusť to z hlavy.“
„Chcete vzít zbraň?“nabídl Mac Ramirez, když se ona a její tým vrátil z mise.
„Předpokládám, že si zbraň umím odnést sama!“vyštěkla. Ramirez za ní chodil jako stín od té doby, co před 14 dny dorazil. Narážela na něj všude a začínalo ji to štvát.
„Co se stalo?“zajímalo Johna, který čekal u brány a šel s nima na ošetřovnu.
„Chodí za mnou jako stín! Celou dobu, co je tady! Pořád mám dojem, že ho odněkud znám. Jenom nemůžu přijít na to odkud!“postěžovala si.
„Hm.“zahučel John. Mac se zastavila a vypadala jako by měla každou chvíli vybouchnout.
„HM?! Nevěříš mi? Myslíš si, že si vymyšlím nebo že jsem paranoidní?“
„Jsou to jenom náhody.“trval na svém John. „Atlantis je malé město.“ Mac na to nic neřekla. Jenom se otočila a odešla.
„Máte za chvilku briefing!“křikl za ní John.
„No, takže ti obyvatelé vás téměř ignorovali…“podával v zasedačce hlášení Winterson, protože se Mac k tomu moc neměla. Jenom seděla, zírala do zdi a co se kolem ní dělo, skoro nevnímala. Pořád přemýšlela o Ramirezovi. Věděla, že ho už někdy viděla, jenom si nemohla vzpomenout kde.
„Proboha.“zašeptala a vstala.
„Mac?“zvedl oči John, ale ta už vyběhla ze dveří.
„Seržante! Zadejte Zemi!“ Seržant na nic nečekal a začal zadávat.
„Co se děje, Atlantis?“ozval se z vysílačky Walter.
„Tady plk. Blacková, potřebuju, abyste mi sehnal všechno o kapitánu Miguelovi Ramirezovi. Hned!“vychrlila ze sebe Mac.
„je mi líto, madam, ale je mrtvý. Víc jak dva roky. Zemřel v Íráku.“ohlásil Walter po chvíli.
„Parchant! Děkuju, seržante. Atlantis konec.“
„Co se děje?“zajímalo Johna, ale Mac ho neposlouchala a sbíhala dolů po schodech.
„Mac?“doběhl ji Sheppard, chytil ji za ruku a otočil. „Co je?“
„Tak vymýšlím, jo? Ramirez není Ramirez! Jeho pravé jméno je Rámon Rodriguez!“
„Jak to víte?“vyvalil oči O´Conner.
„měl si mě vzít. Moje matka mě mu slíbila, bylo mi 14 a jemu 24. Jakmile bych dosáhla plnoletosti, měli jsme se vzít.“vysvětlila.
„Páni.“ušklíbl se George. „A co tu chce?“
„Mě! Najděte ho!“poručila.
„Jsi si jistá?“zajímalo Johna. Mac se na něho nevěřícně podívala.
„Žertuješ?“hlesla. „Bude ti stačit moje mrtvola?...Klidně si ho najdu sama!“odsekla.
„Proč jsi o něm nikdy nic neřekla.
„A proč jo? Myslela jsem, že je mrtvý.“
„Mac…“začal John.
„Poslouchej! Buď zabiju já jeho, nebo on mě! Nenechá to být.“shrnula.
„Tak to vám pomůžeme.“přikývl Winterson.
„Dobře. Pokud ho najdete, zkuste ho nezastřelit.“poprosila je.
„Abys to mohla udělat sama, co?“ušklíbl se Daniel.
„Jo.“přikývl.
„Dobře.“souhlasil konečně John. „Já půjdu směrem k jižnímu molu. Ronon k východnímu, Winterson k západnímu a ty k severnímu. Souhlas?“
„Půjdu sama.“
„Hohoho prrr. To se rovná sebevraždě! Půjdou s tebou minimálně další tři lidi.“
„Je jenom jeden a tolik lidí tady stejně nemáš.“ušklíbla se.
„tak dobře.“rezignoval John a podal jí dvě devítky. „Ale buď opatrná!“
„Ty taky.“řekla a odešla.
Asi po dvou hodinách pátrání se George ozval z vysílačky.
„Západ je čistý. Vracíme se.“
„Rozumím.“odpověděl John. „Tady taky nic nemáme.“
„Východ je taky čistý.“přidal se Ronon.
„Přece se nemohl jen tak vypařit. Ale taky tu nic nemám.“povzdechla si Mac, která došla k odbočce do slepé chodby. Když už se napůl otočila a chtěla se vrátit zpátky, ucítila ostrou bolest hlavy a potom už nic. Tma.
„Mac tu ještě není?“podivil se John, když se o pár desítek minut později sešli u brány.
„ne, ale má to nejdál a jak ji znám, nechává si záležet, aby nic nepřehlídla.“ušklíbl se Ronon.
„ještě chvilku počkáme.“navrhl George.
Asi po hodině se Mac probrala. Ani ji moc nepřekvapilo, že kousek od ní stojí Rámon a hrabe se v nějakém panelu.
„Dobré ráno.“usmál se na ni.
„Parchante.“zavrčela.
„Promiň za tu ránu, ale jinak to nešlo.“omluvil se. Mac si sáhla na čelo a ucítila krev.
„Čím si mě praštil?“zajímalo ji.
„Zbraní.“
„Já měla dojem, že jsi mi do hlavy vrazil přinejmenším kopí!“
„Mrzí mě to.“
„Ne, nemrzí. Co chceš?“
„Tebe.“odpověděl stručně.
„Bohužel. Chodím s někým jiným. A i kdybys by l poslední chlap v celým vesmíru, nešla bych s tebou.“vyštěkla. Praštil ji.
„Co si to dovoluješ?! Staneš se mojí ženou, ať chceš nebo ne!“
„A jak toho chceš dosáhnout, hm? Už nejsem ta malá holka, Rámone, která z tebe má strach. Už dávno ne!“ Rámon se natáhl a chtěl ji praštit, ale Mac mu ruku chytla a podkopla mu nohy. Rychle vstala, ale zatočila se jí hlava a všechno se rozmazalo. Rámon toho využil a stáhl ji zpátky dolů na zem. Nějak se jí podařilo znova vstanout, ale Rámon ji zase praštil po hlavě. Omdlela. Mezi tím co se prali, stačili rozbít otevřený panel, ve kterém byly krystaly pro vnitřní senzory této oblasti.
„Tak dlouho se přece zdržet nemohla.“prohlásil John, když už čekali víc jak hodinu.
„Jo, teď už to je divné i na ni.“souhlasil Winterson.
„Pane, vnitřní senzory u severního mola vypadly.“oznámil seržant.
„Mac?“zavolal John do vysílačky. „Mac? No tak, ozvi se!“ Z vysílačky se ozýval jenom šramot a praskání. „Jdem se tam podívat.“ Za chvilku došli až na místo, kde ji Rámon praštil.
Mac se probudila. Zjistila, že má ruce svázané za zády.
„Trošku jsi zlobila.“vysvětlil Rámon.
„Jseš mrtvý!“prskla. „Víš pár lidí tady ke mně má takový trošku ochranitelský vztah. Ublížíš mi a oni tě zabijou.“řekla sladce.
„Nikdo mě nemůže zabít.“prohlásil Rámon.
„Jdou sem. Budou tady za 3 minuty. Ještě 4 chodby a po tobě.“varovala ho Mac.
„To těžko.“vyštěkl a surově ji vytáhl na nohy.
„Kam…kam jdeme?“
„Když tě nemůžu mít já, tak nikdo.“prohlásil a vedl ji na molo.
„Sakra! Jsou venku. Táhne ji na molo“zvolal John, když s podíval z okna.
„Vezmeme to po schodech…Jsou to jenom 2 patra.“navrhl George. Utíkali dolů, jak nejrychleji mohli.
„Rámone! Nech mě být! Pusť mě!“ snažila se mu vykroutit Mac. „Johne!“vykřikla, když je uviděla přibíhat.
„Pusť ji!“zavrčel Ronon a zamířil na něho zbraní.
„Zabiju ji!“řval Rámon a mával zbraní.
„Střílejte.“křičela Mac.
„Sklapni!“štěkl Rámon a zavázal jí pusu šátkem.
„Polož tu zbraň!“křikl John. Najednou se ozval výstřel, Mackenzie vykřikla a spadla do vody.
„MAC!“vyjekl John a chtěl pro ni skočit, ale Ronon byl rychlejší. Mezi tím se ozval druhý výstřel a Rámon skončil na zemi s prostřeleným ramenem. George mu šlápl na ránu.
„Jestli si ji zabil, dorazím tě!“pohrozil.
„Mám ji!“vykřikl Ronon po chvilce, když se vynořil. John mu ji pomohl vytáhnout. Rozvázal jí ruce a vyndal šátek z pusy.
„Nemá puls! Wintersone, volejte Kellerovou!“řekl John a otočil se na Ronona. „Ty mi pomůžeš. Odměř asi 2 cm od hrudní kosti a 15x stlač.“
„Dobře.“
„Tady Winterson, potřebujeme lékařský tým na severní molo. Rychle!“ohlásil do vysílačky George. Jennifer dorazila během 5 minut.
„Co se stalo?“chtěla vědět.
„Rámon ji střelil a ona spadla do vody.“vysvětlil Winterson.
„Jak studená je?“
„Dost.“odpověděl Ronon, který se sice celý klepal, ale nepřestával.
„Pojď se.“řekla mu Kellerová. „Dejte mu deku.“ Jennifer přešla k Mac a snažila se nahmatat puls.
„Dobře, nabijte defibrilátor na 250. Johne běž dál.“
„Já..“
„Hned!...Všichni pryč. Pal.“ Kellerová zkontrolovala puls. Nic. „nabijte na 300. Všichni pryč. Pal.“ Nic. „Nabít na 350. Pal!“ Zase nic. „No tak, Mac…pomoz mi. Zkusíme to znova Všichni pryč. Pal.“ Pořád nic. „Napojte ji na EKG a podejte mi adrenalin.“dodala, když uviděla křivku. „Tlak 48 na 20 a pomalu klesá. To je strašně málo. Zrychlete!“ Když jí píchli adrenalin, tlak se trochu zvýšil, ale za chvilku to bylo to samé. „Zkusíme umělé dýchání a masáž srdce.“ Ani po 30 minutách se toho moc nezměnilo. „Nabijte znovu defibrilátor. Nabijte na 250….na 300.“ Pořád nic.
„Jennifer!“vyjekl John, který to už nevydržel.
„Nabijte na 350.“ Nic. Jennifer vypadala, že bojuje sama se sebou. Po chvilce to vypadalo, že se rozhodla.
„Je mi to líto, Johne.“řekla a kousek odstoupila. „je…“
„Ne! Ne, NE….Mac…Jennifer nemůžeš přestat.“ John si klekl k Mac a zatřásl s ní. „No tak, prober se…prosím tě!“ John začal znova s masáží srdce a umělým dýcháním.
„Johne…přestaň….“ Kellerová se ho snažila odtáhnout.
„Johne, nech ji jít.“položil mu ruku na rameno Ronon. John si vzpomněl na to, co u řekl starý Sheppard před 4 měsíci v budoucnosti. Nehodlal dopustit, aby dopadli stejně.
„Mac no tak…nenechávej mě tu….no tak.“přemlouval ji. Mackenzie se najednou nadechla a rozkašlala se.
„Proboha.“zašeptala Kellerová. „Otoč ji! Rychle!“řekla Johnovi a ten ji přetočil na bok.
„bude to dobrý,…už to bude dobrý!“šeptal a hladil ji po vlasech. Když přestala vykašlávat vodu, otočil ji nazpátek. Pomalu otevřela oči. Po chvilce si uvědomila, co se stalo.
„Zase pozdě.“zašeptala.
„Vždyť mě znáš. Chodím pozdě. Jiný už nebudu.“usmál se John. Kellerová jí mezitím zalepila ránu na boku po kulce, která ji škrábla a přikryla ji termopřikrývkou, protože se celá třásla.
„Máš štěstí.“zavrčel Winterson k romonovi a jen pár centimetrů od jeho obličeje držel zbraň. „Takhle si to s tebou vyřídí sama.“ušklíbl se ještě.
„Ahoj.“pozdravil John Mac, když se na ni přišel podívat den po tom.
„Ahoj.“odpověděla mu s unaveným úsměvem.
„Jak je ti?“
„Mám pocit, jako by mi ta voda vyplavila mozek.“
„To bude dobrý.“
„Co…co je s Rámonem?“zajímalo Mac.
„Žije. Je v cele. Kašli na něho. Kdy tě pustí?“
„Nevím. Mám otřes mozku, byla jsem podchlazená a 45 minut úplně mimo a bych nezapomněla, jsem střelená.“
„To teda jo.“rozesmál se John.
„Neviděl někdo Mac?“sháněla se po ní Jennifer další den. Odpověď byla vždycky stejná. „Ne.“
„Johne, není s tebou Mac?“zeptala se ho vysílačkou.
„Není. Proč?“
„Zmizela.“
„Sakra! Počkej….asi vím, kde je. Dám vědět.“ John doběhl k celám. Stráže ležely omráčené na zemi. Vešel. Mac seděla opřená o zeď a točila zatem. Oddechl si.
„Jennifer se po tobě sháněla.“řekl jí.
„Slyšela jsem.“hlesla a trhla hlavou směrem ke strážím. John přikývl a sjel pohledem na tělo Rámona, který ležel v otevřené cele.
„Jak?“zajímalo ho.
„Telekineze. Vevnitř je na šrot. Já ….musela jsem. Prostě musela.“zašeptala Mac a po tvářích jí začaly stékat slzy. John si k ní sedl a ona mu položila hlavu na rameno. Pevně ji objal.
„Změnili jsme určitě budoucnost, takže…to bude dobrý. Teď už bude všechno v pořádku, neboj.“zašeptal.

BTW:ve ctvrtek bude dalsi...
A zase coment pls.

Pane bože.. jak někdo může psát takovéhle povídky a nebýt v týmu který dělá SGA??? Napišté nékdo režisérům ať jí angažujou a podle jejich povídej točej SGA, sledovanost vylítne o 500%!!!!! Skvělá povídka, opět dokonalá... už aby jis byla zpátky z dovolené ))))

Tak se se rozhodla, ze budu na vas hodna a dam tu povidku uz dneska. Stejne bych zitrala nestihala - budu balit, hledat veci atd.
Tak si to uzijte.

Rozcestí

„Ale musíš uznat, že to bylo romantické.“smál se Daniel.
„Romantické?! Na tom, že mě málem utopil, není nic romantického!“odsekla Mac.
„Ale svým způsobem je.“přidal se Winterson. „Chtěl jenom vás a nikoho jiného. A když vás nemohl mít…“
„Jste zvrácení. Všichni! Víte to?“ušklíbla se.
„Jo, zato vy vůbec ne. Kellerová říkala, že když ho otevřela, tak uvnitř vypadal jako bramborová kaše.“rýpl si O´Conner.
„No dobře, trošku jsem se neudržela.“
„Trošku?“vyprskl George.
„Oou.“hlesl Daniel.
„Oou?“nechápal O´Conner.
„Oou.“přidala se Mac a O´Conner konečně pochopil. Zpoza kamenů na ně někdo mířil zbraní.
„Odložte zbraně a my vám neublížíme.“řekl jeden z nich.
„Jó jasně, to známe. Co chcete?“ušklíbl se Winterson.
„To, co vždycky.“ozvalo se za nimi. Otočili se a tam stál Delroy.
„Ty? Už zase?“protočila oči Mac.
„Položte ty zbraně!“přikázal.
„No dobře, ano? Nerada bych byla znova střelená.“odvětila klidně Mac.
„Položte je!“
„Položte ty zbraně.“kývla Mac na zbytek týmu. Neochotně je hodili na zem. Eagerové na nic nečekali a omráčili je.
„Co se stalo?“zeptal se Daniel po tom, co se probral.
„Lepší verze toho, co jsem čekala.“odpověděla mu Mac.
„Ehm…nechápu.“přiznal.
„Omráčili nás a strčili do nějaké díry.“vysvětlil stručně George.
„Aha.“
Na chodbě se ozvaly kroky, a tak všichni zpozorněli. Dveře se otevřely a v nich stál Zadar.
„Dlouho jsme se neviděli, co?“ušklíbl se. „Bylo ti smutno?“
„Ani ne.“odsekla Mac.
„To nevadí. Teď si s námi užiješ.“uchechtl se. „Půjdeš se mnou.“oznámil.
„Nepůjde nikam.“řekl George.
„A ty mi v tom zabráníš? To těžko!“ušklíbl se Zadar a odhodil Wintersona stranou.
„Ne! Přestaň. Půjdu.“zarazila ho Mac, protože začal George škrtit.
„Věděl jsem, že jsi chytrá holka.“ušklíbl se znova, chytl ji za paži a odvedl pryč.
„Jsi v pořádku?“sklonil se O´Conner k Georgovi.
„Jo…nic…mi není.“lapal po dechu Winterson.
„Co uděláme?“zajímalo Daniela.
„Počkáme…a budeme doufat, že se vrátí vcelku.“
„Už to musí být hodiny.“ozval se O´Conner o pár hodin později.
„Jo. Víc jak dvě.“přikývl George.
„Myslíte, že je…“chtěl se zeptat Daniel.
„Kdyby jo, určitě by se pochlubili.“zarazil ho Winterson.
„Pusť mě! Půjdu sama.“slyšeli z chodby. Dveře se otevřely a Zadar strčil Mac dovnitř.
„Jste v pořádku?“zeptal se jí Winterson.
„Je mi fajn.“odpověděla.
„Co jste tam tak dlouho dělali?“zajímalo O´Connera.
„Chtěli vědět pár věcí.“
„Jak?“
„Podobně jako Replikátoři. Jen s rozdílem té ruky v hlavě. Chce to jen myslet na něco neutrálního…třeba na lesy.“odpověděla. „Až na to, že já furt myslela na to, že bych ho nejradši zabila.“
„Co budeme dělat? Musíme se odsud dostat.“řekl Winterson.
„Přijdou znova. V tu chvíli je přemůžeme.“
„Jak?“
„Budem improvizovat. Nechte to na mě.“dodala. Za pár hodin se ozvaly na chodbě kroky.
„Připravte se.“šeptla Mac. George se schoval za dveře a Mac si stoupla přímo před ně. Daniel a O´Conner zůstali vzadu.
„Podle kroků jsou 3.“upozornil Winterson. Mac přikývla. Dveře se otevřely a mezi něma stáli 3 muži. Winterson na nic nečekal, sebral jednomu z nich zbraň a vystřelil. Mac zbylé dva odhodila na konec chodby a přitáhla k sobě jejich zbraně.
„To šlo hladce.“zkonstatoval O´Conner, když mu George podával zbraň.
„Až moc. Pojďte rychle, než zjistí, co se stalo.“popohnala je Mac.
U vězení našli cestu celkem snadno. Vyběhli ven a vydali se lesem po pěšině. Zpočátku utíkali, ale potom museli zpomalit, protože nevěděli, jak daleko jsou od brány.
„Jsou kousek od nás.“upozornila je Mac, když měli menší pauzu na vydýchání.
„Co je kousek?“zafuněl Daniel.
„Asi 10 minut.“odpověděla a všichni se zase rozběhli. Po chvilce doběhli ke kamenům, kde je omráčili, to znamenal, že jsou pár minut od brány. Vyběhli z lesa a octli se na louce, kde stála brána.
„Rychle!“pobízel je Winterson.
„Danieli! Adresa.“křikla Mac. Z lesa se začali vynořovat Eagerové a začali po nich střílet. Všechny omračovací střely šly naštěstí zatím vedle. Daniel proběhl bránou jako první. Většina střel šla do ovládacího panelu a do brány, která začala vynechávat.
„Co budem dělat?“vykřikl O´Conner, když viděl, co se s bránou děje.
„Projdeme.“odpověděla Mac.
„Ale co když nás…“Wintersona, který byl skoro u brány, trefili. Mac k němu doběhla a doslova ho prohodila bránou. O´Conner proběhl těsně za Wintersonem a Mac chvilku po nich.
„Co se to děje?“vykřikl John, když viděl, co dělá brána.
„Doufám, že ne to, co si myslím.“vydechl Daniel, který se sbíral ze země.
„Kde je zbytek?“
„Šli kousek za mnou.“
„Rodney?!“štěkl John.
„Nevím, co se děje. Ale začínáme být přetížení.“vyhrkl Rodney.
„Štít. Zapněte ho.“rozhodl se po chvíli John a modlil se, aby už nikdo neprošel. Brána se za chvíli zavřela, ale ještě stihla vyzkratovat půlku kontrolní místnosti.
„Rodney! Chci to mít zase v provozu. Rychle!“štěkl John.
„To nepůjde tak rychle. Nejdřív za 48 hodin.“protestoval Rodney po tom, co zjistil škody.
„Máš 24.“
„Ty to nechápeš? 48 je minimum. A pak ani nevíš, kde je hledat.“namítl.
„Na nejbližších planetách k téhle a k té, na které jsme byli.“odpověděl Daniel. „To samé se stalo v SGC, ale tenkrát byli na Zemi.“
„Jo, četl jsem to. Jenže tady druhá brána není.“odsekl John.
„Hned, jak to dáme do pořádku, zkontrolujeme nejbližší planety.“navrhl Daniel. Sheppard jenom přikývl.
Mac se s trhnutím probrala. Chvilku zůstala ležet a pak se se zasténáním zvedla. Bolelo ji celé tělo. Rozhlédla se a málem znova skončila na zemi. Kousek od ní ležel O´Conner a o pár metru dál Winterson. Kousek dál pak byla brána. Po chvilce si uvědomila, že jsou ve skále nebo nějaké jeskyni, ve které je hrozné horko. Našmátrala ve vestě a vyndala baterku, o které doufala, že bude fungovat. Rozsvítila ji a oddechla si. Přešla k O´Connerovi a nahmatala puls. Byl celkem pravidelný a silný, takže šla k Georgovi. Vypadal, že je na tom stejně jako O´Conner, takže je tam nechala ležet a vydala se najít nějakou cestu ven. Prošla chodbu, ale dál se neodvážila. Říkala si, že kdyby tam někdo byl, těžko by se sama na něco zmohla. Vrátila se a teprve teď zjistila, že ji ostře bolí levá ruka. Podívala se na ni a uviděla na paži asi 15 cm dlouho ránu. Zanadávala, vytáhla obvaz a ruku si zavázala.
„Jak to vypadá Rodney?“zeptal se John.
„Nemáme zpátky ani polovinu. Je to sotva 6 hodin.“odsekl Rodney.
„Sotva! Jak daleko je nějaká loď?“
„Daidalos je na cestě domů, ale Apollo je kousek od nás. Můžeme ho tam poslat.“řekla mu Sam, která zrovna přišla. „Rodney, Radek ti vzkazuje, že je připravený to zapnout.“
„Díky.“přikývl Rodney.
„Fajn, pošleme tam Apollo.“souhlasil John.
„Dám jim vědět.“slíbila Sam.
„Aah, moje hlava!“zasténal Winterson.
„No konečně.“oddechla si Mac.
„Co…kde to jsme?“
„Těžko říct. Ale jsme v průšvihu. Nemůžu najít ovládací panel. Je tam nějaká chodba či co, ale dá jsem nešla.“odpověděla mu. „Nehýbejte se.“řekla, když se chtěl otočit, ale se zaúpěním padl zpátky.
„Máte zlomenou paži.“zkonstatovala, když ho prohlídla. „Pomalu!“dodala, když se začal hrabat nahoru.
„Co je s O´Connerem?“zeptal se.
„Je pořád mimo.“odpověděla Mac, zatímco mu dávala ruku do šátku.
„Vy jste v pořádku?“
„Jo. Mám jenom rozseklou ruku a pár odřenin a modřin.“přikývla.
„Asi bychom měli zjistit, jak se odsud dostat.“navrhl Winterson.
„Jo, to bychom měli.“souhlasila. O´Conner se pohnul.
„Probírá se.“upozornil Winterson Mac. Ta k němu přešla a dřepla se vedle něho.
„Co..se stalo?“hlesl O´Conner. „Tohle…není Atlantis.“
„Ne to není. Hodilo nás to někam jinam. Ale vzhledem k tomu, že Daniel tady není a prošel dřív než my, tak myslím, že je v klidu doma a snad nás začali hledat.“odpověděla mu Mac.
„Sheppard by vás tu nikdy nenechal. Nikdy by to nevzdal.“ušklíbl se George.
„Já vím. Už párkrát to dokázal.“usmála se Mac. „Něco podobného se stalo v SGC asi před 9 lety.“dodala.
„Jo, ten spis jsem četl. Zajímavé.“přikývl George. „My jsme aspoň v teple.“
„Bolí tě něco?“zeptala se Mac O´Connera.
„Noha, břicho, teda spíš vzadu, a hrudník.“Mac mu rozepla bundu a vyhrnula triko.
„Má zlomené nějaké žebra - to bude dobrý, ale na břichu nic nemáš.“zamračila se a začala mu ho prohmatávat.
„Áá, pozor.“vykřikl O´Conner, když se Mac dostala k pravé straně.
„Nic tam nemáš.“namítla.
„Tak proč to bolí?“opáčil.
„Jak to mám vědět? Nejsem doktor!“štěkla a pokračovala dál. Když se dostala k boku, zarazila se, protože sáhla do něčeho teplého a lepkavého.
„Co to…?“ a podívala se na ruku. Měla na ni krev. Maličko O´Connera pootočila a zjistila, že se nabodl na vyčnívající kus skály.
„Au.“
„To nevypadá dobře.“přidal se George. „Co budeme dělat?“
„Já nevím.“přiznala Mac.
„Co je?“ptal se O´Conner.
„Nabodl ses na skálu.“vysvětlil mu stručně Winterson.
„Co?“
„Klid, není to hluboké.“uklidňovala ho Mac. „Ale nevím, jestli by bylo dobré tě přesunout pryč.“
„Prostě mě z toho dostaňte, ano?“začal se rozčilovat O´Conner.
„Tak se nadzvedni.“poradila mu kousavě Mac, ale netušila, že to vážně udělá. Strašně zakřičel.
„Ty idiote! Nemyslela jsem to vážně!“vyděsila se, ale ošetřila mu to.
„Co budeme dělat?“zeptal se Winterson.
„No, vodu a zásoby máme na přibližně 2 - 3 dny. S tou vodou to bude ale v tomhle horku horší, ale budem se muset snažit.“povzdechla si.
„To zvládneme.“doufal George. „Co budeme dělat?“zeptal se znova.
„Počkáme a…“začal Mac.
„…můžeme se o sobě něco dozvědět a pak, když nebudem mít co dělat, půjdeme zjistit, co se děje.“ Všichni souhlasili.
„Kdo začne?“zeptal se Winterson. Když se k tomu nikdo neměl, už chtěl někomu říct, ale pak se O´Conner ozval. „Tak já začnu.“ Mac a George souhlasili a poslouchali. O´Conner začal. „Chodil jsem na mezinárodní školu a maturoval ve 13.“
„Wow. Já maturu málem neudělala.“vykulila oči Mac. O´Conner se ušklíbl a pokračoval.
„Studoval jsem jadernou fyziku a chemii a další výška byla o jazycích - latina, italština, řečtina, arabština.“
„Člověče, ty nás děsíš.“ušklíbl se George.
„No co? Arabsky a italsky umím taky a trochu rusky.“pochlubila se Mac.
„A já umím jenom německy.“postěžoval si George. „Pokračuj.“
„Co dál? Pak jsem dělal na nějakém výzkumu asi 2 roky a potom mi nabídli místo v SGC. Někdy jsem šel ven s nějakými týmy, ale většinou jsem pomáhal vylepšovat různé systémy a tak. A pak už to znáte.“
„Co tvoje rodina?“zajímalo Wintersona.
„Mám 2 sestry. Rodiče bydlí v Tenesee. Co vy?“ukončil to O´Conner.
„Můžu ještě dotaz?“ozvala se Mac. „Nevadí ti, že se ti pořád říká jenom přijímením?
„A tobě jenom Mac?“opáčil O´Conner. Mac se usmála a O´Conner pokračoval. „Říkají mi tak všichni od dětství. Máma s tátou mi říkali Conny, ale teď už mi říkají normálně jménem. Tak co? Kdo bude pokračovat? Co třeba ty, Georgi?“
„Já? Nic zvláštního. Dělal jsem snad všechny možné sporty. Fotbal, florbal, baseball, volejbal, házenou, nohejbal, basket atd. Ve škole celkem průměr. Potom jsem se dostal k airsoftu. Byla to nearmádní skupina, ale většina financí šla z armády. Tam si mě všiml jeden kapitán a celý rok byl takový…můj patron, když mi bylo 18, nechal jsem školy a přešel na Akademii s nejlepším doporučením. Po pěti letech jsem nastoupil k mariňákům a byl jsem převelen do Íráku. Asi po 8 měsících mě postřelili při obhlídce města a pak přeložili zpátky. Jsem rozvedený a bez dětí. S manželkou to neklapalo kvůli tomu Íráku. Mám už jenom mámu, která podniká…a jsem jedináček.“
„Tak tím se leccos vysvětluje.“ušklíbla se Mac.
„Co jste tím myslela?“naježil se Winterson. „Vsadím se, že jste měla dokonalý život, co? Tipoval bych to na nějakou zazobanou rodinku!“
„Jo skvělou.“ušklíbla se znova. „Kvůli matky jsem utekla ve 14 z domova, v 15 otěhotněla. Mám 20letou dceru Abigail. Pak jsem nastoupila taky na Akademii. Potom 5 let v Zálivu a pak na Sea Hawku. S Abby mi pomáhal táta. No a pak se na Sea Hawku objevil Jack a řekl mi o SGC.“
„Máš sourozence?“zeptal se O´Conner.
„No, když jsem byla naposledy doma, měla jsem 3 bráchy. S matkou máme takovou tradici, že pokaždé, když se uvidíme, chceme jedna tu druhou zabít.“usmála se.
„Můžu se ještě na něco zeptat?“zeptal se ještě O´Conner. Mac přikývla. „Kdy jsi poprvé zabila?“ Mac chvilku mlčela, než odpověděla.
„Bylo mi 14. Den předtím než jsem utekla. Byl to nějaký chlap, začal si trochu moc dovolovat a první věc, kterou jsem nahmatala, byla zbraň. Vystřelila jsem a on byl na místě mrtvý.“
„Je pro tebe těžké zabít?“zajímalo ještě O´Connera.
„Když musím, tak ne.“hlesla a po chvilce se hořce ušklíbla. „Hra na pravdu je sranda, co?“ a vstala.
„Kam jdete?“zajímalo Wintersona.
„Podívat se kolem.“odvětila.
„Sama tam nepůjdete. Jdu s váma.“zarazil ji George. Jenom pokrčila rameny.
„Kdyby něco, volej.“houkl ještě Winterson na O´Connera.
„Neboj.“přikývl. George a Mac se vydali chodbou. Ušli asi 200 m, když Mac vykřikla a sklouzla z něčeho, co vypadalo jako schody.
„Plukovníku!“vyhrkl Winterson. Mas se s heknutím zvedla.
„Dobrý, jsem v pohodě.“odpověděla, zvedla baterku a podívala se kolem sebe.
„Sakra.“vydechla. Ocitla se v něčem, co vypadalo jako kontrolní místnost na Atlantis a architektura byla taky jasně antická.
„Kruci.“přidal se Winterson, když došel k ní. Ale to už Mac vyběhla po dalších schodech nahoru k nějakému ovládacímu panelu. Za chvilku se rozsvítilo červené nouzové osvětlení.
„No, lepší to nebude.“zkonstatovala Mac. „ZPM je vyčerpané. Jeho energie je pod 2%. Bože, s tím bránu…s tím nezadáme ani první dva symboly…ale můžu se pokusit zjistit, k čemu to tu sloužilo.“povzdechla si. „Mohl byste mi prosím skočit pro můj laptop? Při troše štěstí se nerozbil.“požádala ho Mac. Winterson odběhl.
„Nějaký pokrok?“zeptal se John, když společně s Danielem vešli do kontrolní místnosti.
„Máme většinu systému a štít na bráně, ale brána je pořád mimo. Co vy?“
„Máme vytipovaných asi 8 nejbližších planet. Začneme ale tou, ze které se měli vrátit.“oznámil Daniel.
„No, brána bude v provozu nejdřív za 5 hodin.“
„Dobře, ale zkus to zrychlit.“přikývl John.
„Co jste našli?“zajímalo O´Connera, když se George vynořil z chodby.
„Něco, co vypadá jako další kousek antické skládačky.“odpověděl a začal se přehrabovat ve věcech. Za chvilku vytáhl notebook.
„No, zas mizím.“oznámil a odešel zase chodbičkou.
„Našla jste něco?“zeptal se, když podával Mac notebook.
„Spoustu. Jenom ne, jak se odsud dostat nebo aspoň kde jsme.“
„Takže…?“
„Takže…tohle je jedna z tajných antických laboratoří. Pokud jsem to dobře pochopila, tak tady vyvíjeli zbraně proti nepřátelům - Wraithové, Ori a v neposlední řadě Eagerové.“
„To zní dobře.“přikývl Winterson.
„Hm. Prý to byla krásná planeta se stromy, loukami a vodou. Ale při tom hicu tady pochybuju, že ještě něco z toho zbylo.“
„To by chtělo zjistit. Mohla byste vyšplhat nahoru a najít světýlko…“
„Jo, pak dojdu k chaloupce, tam najdu ježibabu a ta mě strčí do pece, kde bude ještě větší vedro než tu. Ne, díky.“
„Dobře, tak co jenom vyšplhat nahoru a rozhlédnout se?“
„To je lepší.“usmála se Mac. „No, tohle chce Rodneyho nebo někoho podobného. Už to začalo být moc vědecké.“povzdechla si po chvilce. „Jdu šplhat. K tomu se vrátím později.“
„Zvládnete to bez jištění?“zeptal se Winterson, když se vrátili.
„Když ne, tak vám zásoby vydrží dýl. Krom toho, není to zas tak strmé.“ušklíbla se Mac a začala šplhat. Po cestě nahoru jí to párkrát uklouzlo, ale asi po 20 minutách vylezla na povrch a rozhlédla se. Všude okolo byla popraskaná půda, gejzíry ohně a vysoké skály. O loukách, lesích a vodě nemohla být řeč.
„Čekal jsem tě.“ozvalo se za ní. Mac se otočila a uviděla, jak se někdo vznáší nad jedním z gejzírů.
„Kdo jsi?“zeptala se opatrně.
„Jsem Antik. Povznesený, jak sis jistě všimla. Moje jméno není důležité.“
„No, hádám, že tu nejsi proto, abys nám pomohl, co?“
„Jsem tu, abych tě varoval.“
„Před čím?“
„Před Eagery.“
„Trochu pozdě, nemyslíte?“odsekla Mac.
„Jsou mocnější, než si umíš představit a ty jsi…“
„Jo! Jedná, kdo je může cítit.“dořekla otráveně.
„Ne. Jsi jediná, kdo je může porazit.“ Mac jenom zůstala hledět.
„Jak?“
„Tím, že se povzneseš.“vysvětlil jí.
„Je tu menší detail. Neumím to.“
„Ale ano, umíš. Jsi Antik, Mackenzie. Máš to v sobě. Kdybys chtěla, dokážeš to. Zachránila bys svoje přátele a rodinu.“
„Jak by jim to pomohlo? Nedovolili byste mi to. Je to přece proti pravidlům, ne?“
„Chtějí se pomstít všem Antikům bez rozdílu, takže i nám povzneseným.“
„Tak je zničte sakra sami. Jde přece i o váš…hm…život.“
„Nemůžeme.“
„A já se zase nemůžu povznést.“
„Musím jít. Pamatuj si. Ty se můžeš povznést, když budeš chtít. Hodně štěstí.“ A zmizel.
Mackenzie zůstala pár minut hledět, ale vzhledem k tomu, že jí začínala od žhavého slunce pálet ruka, rozhodla se, že radši sleze zpátky dolů.
„Zjistila jste něco?“zeptal se jí Winterson, když byla dole.
„Ne. Jak je O´Connerovi?“
„Myslím, že hůř. Má teplotu a říká, že je mu zima.“
„No skvělý. To nám tak chybělo.“povzdechla si Mac. „Hej O´Connere, vzbuď se. No tak.“
„Je…mi…zima…“
„Jo. Já vím.“přikývla Mac.
„Bolí to.“
„Dám ti morfium. To je vše, co můžu udělat.“
„Můžeš mě…uzdravit úplně.“
„Nemůžu. Tvoje zranění jsou velké. Tohle bych nezvládla. Promiň.“
„Apollo je nad planetou a nejsou tam žádné známky života.“oznámila Sam Johnovi, když se vrátili z první z nejbližších planet.
„My taky nic.“
„Měli byste si odpočinout, trochu se vyspat.“navrhla Sam.
„Ne, my…“
„Johne! Nespali jste jak dlouho? 36 hodin? Běžte si odpočinout, alespoň pár hodin. To je rozkaz!“ všichni se neochotně odloudali do svých pokojů.
„Pořád přemýšlím, jak jim dáš vědět, kde jsme.“ozval se George.
„A k čemu jste došel?“zajímalo Mac.
„Co takhle to zkusit s telepatií?“navrhl.
„Je to daleko.“namítla.
„Ale s Wraithem jste to dokázala.“připomněl jí O´Conner.
„A co jim asi tak řeknu? Jsme na planetě, kde je strašné vedro, ale kdysi to bývala prý pěkná planeta?“zavrčela. „Takových je plno.“
„Co třeba podle hvězd?“navrhl O´Conner.
„Uf. To mám zase lézt nahoru?“zaprotestovala. o´Conner a Winterson přikývli. Mas si povzdechla a začala šplhat nahoru. Už jí to šlo pomaleji, protože byla vyčerpaná, měla žízeň a při prudším pohybu se jí točila hlava. Když se ocitla na povrchu, zjistila, že se ani trochu neochladilo. Ale jedna věc jí zvedla náladu. Poznávala některé souhvězdí.
„No možná by to šlo.“zkonstatovala, když byla zase dole.
„Poznala jste něco?“zeptal se jí George.
„Pár souhvězdí.“přikývla. „Musíme to zkusit.“řekla a posadila se na zem.
„Komu dáme vědět?“zajímalo O´Connera.
„Já nevím…možná Johnovi?“navrhla.
„Je to vaše věc.“pokrčil rameny Winterson. Mac se vší silou snažila soustředit na Johna. Za chvilku viděla všude kolem sebe zeleno a kousek od ní stál John.
„Co to…?“nechápal.
„Ahoj… Hádám, že spíš a jsme ve tvém podvědomí. Poslouchej dobře a nepřerušuj mě. Jsme na planetě, kde jsou vidět tři souhvězdí. Je to souhvězdí Sam, Atlas a Zajíce. A taky tu jde vidět nějaká mlhovina. Ta planeta bývala kdysi podobná Zemi, ale teď je na ní strašné horko a je tu antická laboratoř. Víc nevím.“vysvětlila mu Mac. „Měli byste si pospíšit, O´Conner je zraněný. A bránou nechoďte.“dodala ještě.
„Mac..“snažil se jí něco říct John.
„Musím jít. Pospěšte si.“řekla a zmizela. Otevřela oči a byla zase ve skále.
„Fungovalo to.“vydechla. Nestačila se ani zvednout a omdlela.
John se probudil celý zpocený a lapal po dechu. Byl si jistý, že to nebyl jenom sen. Rychle se oblékl a běžel vzbudit Rodneyho.
„Rodney! No tak! Vzbuď se!“bušil mu na dveře.
„Co je?“hlesl rozespalý Rodney.
„Vím, kde jsou, pojď se mnou. Potřebuju zjistit souřadnice. Rychle!“honil ho John. Za chvilku dorazili do kontrolní místnosti a John Rodneymu vylíčil, co mu Mac řekla.
„Říkal jsi, že jsi spal?“zeptala se opatrně Sam.
„Spal, ale vím, že to sen nebyl.“
„Mám to! Jediná planeta tomu odpovídá. Je označená MG4 808. Apollo je od ní asi 4 hodiny. Na jedné z vytipovaných planet.“vyhrkl Rodney.
„Ať tam čeká. Projdeme bránou a poletíme s nima. Jdu vzbudit zbytek.“oznámil John.
„To je dost.“ozval se Winterson, když se Mac vzbudila.
„Jak dlouho…“
„3 hodiny. Přibližně.“odpověděl George dřív, než to Mac stačila doříct.
„Aha.“hlesla a zvedla se. „Vyšlo to. Jen doufám, že to nebude považovat za sen. Jak je O´Connerovi?
„Je už hodiny v bezvědomí.“odpověděl.
„Už nemáme vodu?“zeptala se.
„Došla už dávno.“
„Bože, doufám, že nás najdou brzo.“povzdechla si Mac.
„Apollo SG-16. Slyšíte mě?“ozvalo se z vysílačky asi o hodinu později.
„Tady plk. Blacková. Co vám to trvalo tak dlouho?“ozvala se vyčerpaně Mac. „Potřebujeme tu doktora. O´Conner je těžce zraněný. A vemte s sebou vodu.“
„Rozumím. Zachytili jsme vás signál. Přenášíme se dolů.“ozvalo se z Apolla. Za chvilku se u nich objevil John se svým týmem a doktoři.
„O´Conner..potřebuje pomoc.“řekl potichu Winterson.
„My víme. Napijte se, oba.“uklidňoval ho doktor.
„Doufala jsem, že to nebudeš brát jako sen.“řekla Mac Johnovi a vylila si na hlavu celou láhev vody. „To je lepší.“
„Takový sen nemohl být obyčejný. Zdávají se mi jiné.“usmál se.
„Radši nechcu vědět jaké.“zašklebila se Mac.
„Vypij ještě jednu.“řekl jí John a podal jí další vodu. „Jak jste to tu vydrželi?“
„Těžko.“odpověděla. „Rodney! Ta laboratoř je vzadu. Jdi tou chodbou a bacha na schody.“křikla na McKaye.
„Jsem rád, že jste v pořádku.“dodal ještě John. „Pojď, jdeme domů.“ Pomohl jí vstát a přenesli se na Apollo.

BTW: zase coments
Jo jinak nazev povidky je takovy prapodivny...tak kdyby vas napadlo neco lepsiho napiste - me nic lepsiho nenapadlo

Ej... no prostě... ak bych ot jen napsal.... SUPEEEEEERRRRR !!!!!! tu povídku bych nazval "rozcestí" kvůli tomu antikovi a narážky na povznesení.. teď jí to bude vrtat pořad v hlavě )

Ok, tak jo

Jéee jůůů pojmenoval jsem povídku.. ))

Tak konečně jsem to všechno přečetla a musím říct, že je to skvělí jen tak dál

Další výborné díly, vskutku povedené povídky.
Užij si řecka

akčně romantický trhák

Lucy I am home
I´m not Lucy. =)
sem zpatky, takze hned davam povidku s cislem osmnact.=)
Dovolena byla opravdu velmi plodna - napsala jsem 5 povidek.=)
Tak sit o uzijte a napiste mi zase coments

Objev

„Ahoj. Kam jdete?“zajímalo Mac, když viděla Johna a Ronona oblečené na misi.
„Vypadá to, že nikam.“povzdechl si Ronon.
„Jak to?“zajímalo Mac.
„Rodney musela zpátky do laborky a Teyla ke svým lidem.“
„Tak půjdu s váma já. Daniel je s týmem Lorna, Winterson má furt ruku v gipsu a O´Conner je pořád krapet zdemolovaný.“
„Tak jo, proč ne?“přikývl John.
„Tak chvilku vydržte. Zajdu si pro věci. Počkejte u brány.“zaradovala se Mac a odběhla. Během pár minut byla připravená a doběhla k bráně.
„Kam vůbec jdeme?“zajímala se.
„MG1 039-sonda ukázala nějaké známky života. Třeba konečně narazíme na nějaké milé lidi.“odpověděl jí John.
„To by bylo fajn. Už toho mám dost, jak všude narážíme na někoho, kdo nás nemá rád.“souhlasila Mackenzie. Brána se otevřela a všichni tři prošli.
„Bože, pro změnu tu je zase horko.“zamručela nesouhlasně Mac, když se ocitli na druhé straně.
„No a kdyby tady byla zima, tak si budeš stěžovat, že je tu zima.“rýpl si do ní Ronon.
„Hele, vy jste nebyli víc jak 48 hodin uvěznění v něčem, co se dost podobalo peci.“
„To je škoda, že bys radši zimu, protože zítra máme volno a já myslel, že bychom se mohli jít na jedno z mol potápět.“usmál se John.
„Tak jo.“vyhrkla Mac a všichni se rozesmáli. John věděl, že by si potápění nikdy nenechala ujít.
„Vypadá to, že nedávno tadyma projel nějaký vůz.“řekl Ronon, který zkoumal rýhy na zemi.
„Tak vzhůru za rýhama.“pronesl John. Asi za čtvrt hodiny došli k okraji malé středověké vesničky. Všude bylo ticho a klid, jen z jednoho domu byl slyšet hluk. Zamířili tam. Vešli dovnitř a zjistili, že je to hospoda. Lidé vypadali jako by zrovna vylezli z pralesa a nezdálo se, že by někdy třeba slyšeli o mýdle, o tom nemohla být vůbec řeč.
„No teda.“vydechl jenom John, z toho smradu málem naposled. V místnosti všichni zmlkli a otočili se k nim.
„Ahoj. Jsme cestovatelé a…“zkusil to John, ale dál se nedostal, protože jeden z těch zarostlých hromotluků zařval:
„Chyťte je!“ Naráz se k nim nahrnulo asi 20 lidí.
„Co…?!“nechápal Ronon, ale nikdo se na nic nezmohl.
„Copak chcu tak moc? Jenom jednu přátelskou planetu, jenom jednu.“zaskučela Mac.
„Kdo jste?“zeptal se ten hromotluk.
„Jak jsem řekl, jsme cestovatelé.“odpověděl mu John.
„Už ne. Od teď jste našimi otroky!“
„Žertuješ?!“vyprskl Ronon.
„Ne. Je jenom jedna možnost, jak se osvobodit.“usmál se hromotluk.
„Posloucháme.“přikývla Mac.
„Budete soutěžit. Kdo toho vypije víc. Jestli vyhrajete, můžete jít, když ne…“vysvětlil.
„Dobře. Půjdu já.“souhlasil John.
„To ne. Bude to ona.“ušklíbl se hromotluk a ukázal na Mackenzie.
„Proč zas já?“zaprotestovala.
„Protože jsi žena a ty jsou…ty méně vydrží než muži. Z toho vyplývá, že prohrajete.“liboval si. „Sedni si!“pobídl Mac a povytáhl židli. Poslechla.
„Úkol je jednoduchý. Vypij víc než jeden z našich a jste volní.“
„Vypít víc čeho?“zajímalo Mac.
„Pálenky.“ Mac jenom zasténala. Z alkoholu nejvíc nesnášela pivo, víno, slivovici a pálenku a John s Rononem to dobře věděli, a tak se na sebe jenom bezradně podívali.
„Warrene!“zavolal a zpoza davu se vykutálel chlap, když mohl mít na výšku tak 2 metry a na šířku dobrý metr.
„To není fér. Vždy´t žaludek toho chlapa má objem minimálně 6 litrů.“zaprotestovala Mackenzie.
„Ty jsi to pořád nepochopila, co? Chceme…potřebujeme, abyste tu zůstali.“uchechtl se Warren. Mezi tím před ně postavili dvě asi litr velké flašky a štamprle. Každému jich nalili 10. Warren do sebe první hodil úplně bez problémů. Mac k tomu přičichla a utvrdila se v názoru, že to nezvládne, ale po chvilce ji do sebe obrátila. Myslela, že přinejmenším spolkla oheň. Když dopili těch připravených 10, dostali další. V láhvi to celkem rychle ubývalo, ale ani jeden z nich nevypadal, že by to vzdal. U Warrena se zdálo, že takové množství vypije v pohodě na ex, zatímco u Mackenzie to vypadalo, že má dost po prvních třech, ale zatím to opravdu nehodlala vzdát. Když v láhvi zůstalo okolo čtvrt litru, Mac se zeptala toho hromotluka.
„Když zbytek vypiju najednou, jsme volní?“
„To nezvládneš, ale ano. Pokud to vypiješ a Warren ne, o čemž pochybuju, jste volní.“souhlasil. Mac vstala.
„Na ex až to odpočítám.“řekla. Mac i Warren vzali do ruky flašku. John s Rononem jí drželi palce.
„3,2, 1, teď.“ Když byli skoro na dně, Warrenovi se zaleskly očka, protočil je a spadl dozadu. Cestou s sebou stačil vzít 3 židle. Mac dopila a otočila se s úsměvem k hromotlukovi.
„No, myslím, že jsme vyhráli. Odcházíme.“
„Ne! Nikam!“snažili se je zadržet, ale Mac jednou mávla rukou a ti, co jim bránili v cestě, odletěli a zavalili lidi za sebou.
„Hlavně nikdo neškrtejte sirkou.“poznamenala Mac, když byli na pěšině vedoucí k bráně. John s Rononem se rozesmáli.
„Zvládla jsi to perfektně.“pochválil ji John.
„Jak to, že nejsi opilá?“zajímalo Ronona.
„Nebývám. Jenom mám další den strašnou kocovinu…omluvíte mě?“vyhrkla najednou a odběhla za strom.
„Co to…“nechápal Ronon.
„Počkej tu.“řekl mu John. „Meggy? Ou…to bude dobrý…musí to ven…bude to dobrý.“
„Měla jsem z nich…nadělat kaši hned. Bože.“zaskučela a vstala.
„Dobrý?“
„Prozatím.“přikývla.
„Můžem?“zeptal se Ronon po tom, co se vynořili zpoza stromů. Oby přikývli.
„Ahoj, co tak brzo?“přivítala je Sam. „Mac, je ti dobře?“dodala ještě, když ji viděla.
„Já…omluvte mě!“vyhrkla a odběhla.
„Co se stalo?“zeptala se Sam.
„No, vypila litr něčeho, co prý byla pálenka. No, ale díky tomu jsme se odtamtaď dostali. Byla to soutěž, kdybychom nevyhráli, tak bychom museli vymyslet jiný způsob.“vylíčil stručně Ronon.
„Ou.“ To bylo vše, na co se zmohla.
„Jo, ou. Už jednou zvracela.“přikývl John.
„Měli byste jít na Kellerovou.“dodala Sam.
„Jo, půjdem. Já jenom zjistím, jak je na tom Mac.“souhlasil John a odešli.
„Přijdu za chvilku.“řekl John Rononovi, když šli na ošetřovnu. Ronon přikývl a odbočil. John došel na jednu z teras.
„Mac?“ Zvedla hlavu. „Jak je ti?“zeptal se.
„Už líp. Když jsem venku, je to lepší.“
„Pojď, půjdem na ošetřovnu.“řekl John a vytáhl ji na nohy.
„No teda!“vykulila oči Jennifer, když ji uviděla. „Ronon říkal, co se stalo. Tušila jsem, že budeš vypadat špatně, ale až tak, to jsem netušila.“
„Dík. Tohle vždycky potěší.“hlesla Mac.
„No, výsledky jsou v pořádku.“oznámila jim Kellerová po tom, co si to přečetla. „Mac, zkus vypít co nejvíc vody…nebo prostě něčeho“dodala, když viděla, jak se tváří, „a zkus usnout. Dám ti něco proti bolesti hlavy. Preventivně. Zítra ráno přijď, dobře?“
„Jo, dík.“přikývla Mac. „Zatím ahoj.“
„Mac! Hej Mac! Slyšeli jsme, co se stalo.“zavolal na ni O´Conner.
„Běž. Doženu tě.“řekla Johnovi a zamířila k O´Connerovi.
„Litr chlastu. Páni.“hvízdl obdivně Winterson.
„No, vidím, že se tu zprávy šíří rychlostí světla, co?“usmála se. Kluci jenom pokrčili rameny.
„Kdy tě pustí?“zajímalo ji.
„No, zítra můžu na procházku.“pochlubil se O´Conner.
„Přijďte zítra na jižní molo.“navrhla.
„Proč?“zajímalo George.
„Jenom tak. Bude pěkně, tak bychom toho mohli využít. John se chtěl jít původně potápět, ale nevím.“
„Tak jo. Přijdem.“přikývli.
„Tak co?“zeptal se John Mac, když došla další den na molo.
„Jo, v pohodě.“usmála se.
„Připravena zaplavat si s rybičkami?“
„Stoprocentně. Zkoušel jsi vodu?“
„Teplá. Celkem.“přikývl John.
„No a co s váma?“zeptala se Wintersona s O´Connera.
„Budem se dívat.“odpověděl George.
„Jo, já jsem rád, že jsem venku.“souhlasil O´,Conner.
„Tak fajn. Už jsi to někdy zkoušel?“zeptala se Ronona.
„Nebude to složité, ne? Tohle.“ukázal na potápěčské brýle. „Si je dám na oči a tohle je na dýchání.“ukázal na šnorchl.
„Jo, přesně tak.“přikývla Mac. „Tak pánové jdou první.“ Ronon s Johnem neváhali a naskákali šipky do vody, až všechny kolem obšplíchli.
„No tak, pojď!“pobízel ji John. „V plavkách jsem tě už viděl, vlastně i bez nich.“ Mac protočila oči v sloup a začala se svlíkat.
„Copak jste ještě neviděli ženskou v plavkách?“zeptala se Mac Wintersona a O´Connera, kteří na ni zírali.
„Ale jo, ženskou jo, jenom ne svého velitele.“špitl George.
„No tak už pojď!“pobízel ji furt John.
„Vždyť jo. Počkej chvilku.“ Ale to se Johnovi nechtělo, a tak, když stála přímo na kraji mola, ji chytl za ruku a stáhl do vody. Mac stačila jenom vykřiknout, protože to nečekala, a skončila ve vodě. Jakmile se vynořila a vyprskala vodu, začala po nich stříkat vodou.
„Co takhle závod?“navrhl Winterson ze břehu. „Plavte, dokud nehvízdnu, pak zastavíte a jakmile zapískám znova, vystartujete, ano?“
„Dobře.“přikývli a začali plavat. Asi po 500 metrech se zastavili a vyrazili zpět. Víš jak tři čtvrtiny cesty byla Mackenzie v čele, ale ke konci ji předběhli kluci, kteří se přetahovali o první místo. Jako první se mola dotkl Ronon.
„Gratuluju.“řekl John.
„Jo, já taky.“přidala se Mac.
„Dík.“usmál se Ronon.
„Jdu na chvilku ven.“oznámila Mackenzie, vylezla po žebříku ven a rozplácla se na ručníku.
„Ale no tak…pojď zpátky do vody.“křikl na ni John.
„Za chvilku.“
„Ne. Hned!“trval na svém John, vylezl z vody a zamířil k ní.
„Né…ne Johne! Opovaž se! Né…pusť mě…studíš…“pištěla, protože ji John začal tahat zpátky do vody.
„Pomozte mi někdo.“houkl Sheppard. Ronon ochotně vylezl z vody a přidal se i Winterson.
„Né, přestaňte…“snažila se Mac zůstat na břehu, ale proti 3 chlapům neměla šanci, takže za chvilku zase skončila se zapištěním ve vodě.
„Promiň, nemohl jsem odolat.“ušklíbl se John a natáhl k ní ruku. Mac neváhala a stáhla ho k sobě do vody.
„Fajn, teď jsem spokojená.“zašklebila se.
„No počkej!“vykřikl John a vrhl se k ní.
„Johne…co je to tam?“zarazila ho dřív, než se k ní dostal.
„Co? Na to ti neskočím.“
„Ne, myslím to vážně…tam dole.“ A ukazovala pod hladinu, ze které prosvítalo zelenožluté světlo.
„Co to sakra…“
„Podejte mi šnorchl a brýle.“požádala někoho na břehu. Winterson jí je podal a hodil je taky Johnovi. Mac s Johnem se potopili a snažili se zjistit, co to je.
„Vždyť tam nejde nic vidět.“zabručel Sheppard asi po 10 minutách.
„No, nejde. Potom se, co nejhlouběji to půjde.“navrhla Mac. Nečekala ani na odpověď, nadechla se a vklouzla pod vodu. Musela se potopit asi do 30 metrů, než konečně něco viděla, a to, co viděla, se jí vůbec nelíbilo. Vyplavala na hladinu a vylezla na molo.
„Co tam bylo…co to je?“zajímalo O´Connera.
„Je to…wraithský…křižník.“zafuněla Mac po tom, co se konečně pořádně nadechla.
„Wraithský křižník? Určitě?“ujišťoval se Winterson.
„Určitě.“přikývla.
„co by tu dělal?“uvažoval John.
„Vím já? Ale nikdo tam není. Teda aspoň jsem nikoho necítila.“
„A na senzorech města taky nic nebylo.“dodal John.
„Co takhle malý ponor?“navrhl Ronon.
„Jako dolů? To by šlo.“souhlasil Winterson a s ním i zbytek.
„Tak já zajdu za Sam, řeknu jí, o co jde a ta půl hodiny se sejdem v hangáru jumperů. Vemte s sebou potápěčskou výstroj a stunnery nebo zaty. Půjdem dovnitř.“rozhodl John.
„…a není to nebezpečné?“
„No tak, vždy´t víš, že to je nebezpečné vždycky.“přesvědčoval John.
„Tak dobře, ale budete hlásit každý krok, jasné?“svolila Sam.
„Dík. Jo a jdu já, Ronon, Mackenzie a Winterson.“dodal.
„Winterson? Vždy´t má ruku v gipsu…“namítla Sam.
„…ale už má gen. Genová terapie zabrala a já půjdu s Mac dovnitř, takže potřebujeme pilota a ono se to dá zvládnout i s jednou rukou. Pilotovat budu tam i zpátky stejně já. Je to jenom pro jistotu, kdybychom potřebovali rychle vymizet.“vysvětlil John.
„Dobře, ale buďte opatrní.“
„Budem, neboj.“slíbil John a odběhl.
„Hoď to na sebe.“řekla mu Mac, když došel k jumperům, a hodila po něm neoprén. Sama už ho měla na sobě.
„Sehnala jsem kysl. bomby, masky a ploutve, takže by neměl být problém.“dodala, když seděli v jumperu. „Potápěl ses někdy s bombou?“
„Na dovolené s mojí ex.“přikývl John. „Jdem do vody.“ Za pár minut dopluli až ke křižníku. Sheppard ho obletěl, aby zjistil situaci.
„No, není to zrovna příklad, jak udržovat vesmírné lodě.“utrousil George, když viděl, jak křižník vypadá. Na bocích měl samé díry a vypadal, že drží pohromadě jen silou vůle.
„Tak, jdem dovnitř.“prohlásil John. „Zavřete přepážku. Potom to zase vypustíte. Až se budem vracet a budem těsně před jumperem, zapnete štít.“ George zavřel přepážku, John otevřel dveře a oba vypluli ven. Za chvilku se dostali ke křižníku a začali hledat cestu dovnitř.
„Je tu tolik děr, ale žádnou se nedostaneme dovnitř. To není normální!“stěžoval si John.
„Nějaká se najde. Třeba tamta.“ukázala Mac na jednu větší.
„Ta by šla.“přikývl John. „Jdeme dovnitř.“ohlásil ještě jumperu.
„Rozumím. Dám vědět Atlantis.“odpověděl George. John s Mac propluli prasklinou a vynořili se na jedné z palub, která nebyla zatopená. Sundali si výstroj kromě neoprénu, rozsvítili baterky a rozhlédli se. Všude byla zima a tma, kterou ani světlo z baterek nedokázalo zahnat. Mac se otřepala.
„Co je?“zeptal se jí John.
„Zima. Je tu zima, tma, vlhko a smrad.“
„Leží to tu kdoví jak dlouho, tak co bys chtěla?“opáčil John a vydal se chodbou. Za chvilku se za ním ozvala dutá rána.
„Au…sakra.“zanadávala Mac.
„Co děláš?“otočil se na ni John.
„O něco jsem zakopla.“zamrčela, zvedla baterku a podívala se, o co zakopla. Znechuceně se rychle odsunula.
„Ježíši…fuj! Vždy´t jsem před chvílí jedla.“vyhrkla.
„No téda…“prohlásil znechuceně John, když se podíval na vysátého Wraitha, o kterého Mackenzie zakopla. „Nechutné.“
„To mi povídej. Tys o něho nezakop.“ Pomalu pokračovali dál. Míjeli další a další mrtvé Wraithy, ale pořád nic zajímavého.
„Jsme patro pod můstkem. Pojďme se tam podívat.“navrhl John. Za pár minut se už John hrabal v kontrolních panelech.
„Víš, co tam je napsané? Přečteš to?“zeptal se Mac.
„Ukaž…“přešla k němu. „No, leží to tu asi těch 10 000 let…sestřelila ji jiná wraithská loď. Wow…pár nejsilnějších Wraithů žilo pár desítek let…krmili se na ostatních-no to je nechutné. Ale jsou tu ještě nějaké jiné data. Pošleme je jumperu.“
„Jumpere, tady Sheppard. Pošleme vám nějaká data.“zahlásil Sheppard do vysílačky.
„Rozumíme, posílejte.“přikývl Winterson.
„Posílám.“ohlásila Mac.
„Jo, už to tu máme.“potvrdil George. „Jak dlouho to bude trvat?“
„Pár minut. Jede to rychle.“odpověděla.
„Co to je…tady to?!“ukázal John na jeden z nápisů na obrazovce.
„Ne, nesahej na to!“vykřikla Mac po tom, co si to rychle přečetla, ale bylo pozdě. John spustil autodestrukci.
„Sakra, Johne!“ulevila si zlostně.
„Nedošlo mi to. Kolik máme času?“
„5 minut. Poběž!“chytla ho za ruku a táhla pryč.
„Tady Sheppard. Spustila se autodestrukce. Dejte vědět Atlantis, ať aktivujou štít a vy se taky připravte.“křikl John do vysílačky.
„Rozumím. Atlantis, tady Jumper 1.“ozval se Winterson.
„Tady Atlantis, mluvte.“
„Aktivujte štít. Sheppardovi se podařilo spustit autodestrukci.“vysvětlil Ronon.
„Rozumím. Aktivuju štít.“potvrdil seržant.
„Mimochodem, šach mat.“dodal Ronon a položil královnu.
„Co…jak?“nechápal George.
„Jednoduše. Hraju s Rodneym.“usmál se Ronon. „Doufám, že to stihnou.“
„No, to já taky.“
„Vykašli se na ploutve!“křikla Mac a nasadila si bombu. Během pár vteřin byli ve vodě a plavali k jumperu.
„Čas?“zajímalo Johna.
„Minuta a půl.“odpověděla Mac.
„Štít!“zavolal John, když byli přede dveřmi jumperu. Winterson na nic nečekal a aktivoval štít. Mackenzie a John vlezli rychle dovnitř, shodili výstroj a John si sedl na místo pilota, které mu George s úklonou přenechal.
„Leť. Rychle!“pobídla ho Mac. „Máte ty data?“zeptala se ještě. Ronon přikývl. John se rychle snažil dostat z dosahu tlakové vlny, ale ta je stejně dostihla, ale díky štítu s něma jen trochu hodila.
„Všemu personálu, asi za 20 vteřin bouchne křižník, který je potopený pod mořem. Proto se připravte, že to s námi trošku hodí.“upozornila Sam personál.
„Křižník bouchne za 5, 4, 3, 3, 2, 1…“odpočítal Rodney na Atlantis.
„Myslíš, že to stihli?“zeptal se Rodney Sam.
„To doufám. Zjistíme to. Atlantis jumperu 1, ozvěte se.“
„Tady jumper 1, slyšíme vás.“
„Mysleli jsme, že jste to nestihli.“přiznala Sam.
„Ále, proč vždycky myslet na nejhorší.“prohlásil Winterson.
Když přistáli, hned se vydali do zasedací místnosti.
„Co jste tam vyváděli?“vyjela na ně Sam. „Mohli jste se zabít!“
„Promiň, byla to moje vina.“omlouval se John.
„No, pokud vám to nebude vadit, půjdu do sprchy. Jsem tak prosolená, že kdyby sem vpadli kanibalové, neměli by se mnou žádnou práci.“prohlásila Mac.
„Dobře, běž. A ty, Johne, si příště dávej větší pozor.“ukončila to Sam a odešla.
„Tak slaneček, jo?“zamrkal šibalsky John.
„Jo, ale teď to jdu smýt. SAMA!“dodala, když šel i John.
„Ech jo. Zase nic.“povzdechl si a otočil se na Wintersona a Ronona, kteří se šklebili od ucha k uchu.
„Smůla kámo. Dneska ne.“ušklíbl se Ronon.
„Tak to jdem zapít. Zvu vás na pivo ke mně.“navrhl John.
„Souhlas.“přikývli nadšeně Ronon s Georgem.

juchůůů.. už mám rozkousaný půl monitoru za ten týden... naštestí to zachraňuje první díl 5. rady Atlantis ))) Trosku odlehčující epizoda, ale ani tak to neubralo na kvalitě.. SUPEERR... BOMBAAAAA... jen tak dál M. )

Další dobrý díl.Těším se na pokračování

Skvělej díl už aby byl další

Jenojm pro predstavu: dalsi dil tu bude dneska vecer okolo 20:00

Tak dalsi povidka...jenom doufam, ze me neukamenujete
Uzijte si to

Rest In Peace
„Můžu?“zeptal se Winterson Mac při obědě. Zvedla hlavu, aby se podívala, kdo to je.
„Jo, jasně. Posaďte se.“usmála se.
„Co to máte?“ukázal George na hromadu papírů.
„Co? Tohle? Hm…samé nesmysly. Hlášení, rozpisy služeb, zásoby….“
„Nemá to dělat Sheppard?“
„Nechala jsem se ukecat. Zase.“povzdechla si Mac. „Ale už nikdy víc. Tohle je naposled. Co vy?“
„No, já si svoje volné odpoledne užívám jinak. Ležing, gaučing…znáte to. Podplukovník je na misi?“
„Jo. Kdesi na nějaké pusté, zaostalé, bohem opuštěné planetě ještě s týmem archeologů, botaniků a vědců.“odvětila znechuceně.
„Ronon a Teyla s nima nejsou, že?“
„Ee, Ronon si šel sehnat nějaké…věci, říkal? A Teyla šla s ním.“odpověděla mu Mac.
„Nebudu hádat jaké věci.“řekl George, protože si byl jistý, co Ronon potřebuje.
„Náboje a tak.“usmála se Mac.
„Arzenál.“přikývl.
„No nic, už vás tu nechám. Kdyby něco jsem u sebe.“rozloučila se Mac a vstala od stolu.
„Jo, jasně.“přikývl George.
„Kulečník, šipky nebo golf?“dal na výběr O´Conner Wintersonovi o pár hodin později.
„Šipky.“rozhodl George.
„Miluju volné odpoledne. Jenom tak se flákat.“liboval si O´Conner. Najednou se ozval alarm.
„O´Connere!“vyhrkl Winterson.
„Já za to nemůžu, vážně.“dodal omluvně. Oba se rozeběhli k bráně.
„Co se stalo?“zajímali se, když tam doběhli.
„Zatím nic. Je jenom otevřená.“odpověděla jim Mac, která se tam dostala dřív než oni..
„Příjmáme rádiový signál, madam.“oznámil poručík.
„Otevřete kanál.“
„Tady dr. Perch. Prosím, rychle sundejte štít.“ozval se z vysílačky zoufalý hlas.
„Vydržte!“řekla mu Mac. „Bezpečnostní týmy do prostoru brány.“zavolala. Naběhly dva týmy a rozmístily se. „Stáhněte štít.“přikývla. „Můžete projít.“ Za pár vteřin se objevil vylekaný postarší šedivějící vědec.
„Jde za váma ještě někdo?“zeptal se Winterson. Perch zavtěl hlavou.
„Zavřete to!“křikla Mac a seběhla k němu dolů. „Kde je zbytek?“
„Já nevím. Objevili se tam.“
„Kdo?“zajímalo O´Connere.
„Eagerové.“odpověděla mu místo Percht Mac. „Tak kde jsou?“
„Rozutekli jsme se na všechny strany. Myslím, že dva jsou mrtví. Sheppard rozkázal, ať rychle utíkáme do lesa. Já a ještě jeden biolog jsme se oddělili a oni…oni ho trefili. Pak jsem poutíkal k bráně.“vylíčil Perch.
„TO bude dobrý. Běžte na ošetřovnu.“poradil mu O´Conner.
„Sbohem volné odpoledne.“povzdechl si Winterson.
„Pojďte dovnitř.“zavolala na ně Sam a stála u zasedačky. Vešli dovnitř.
„Už mi dali vědět.“začla. „Vyrazíte během chvilky, ale budete muset po svých. Všechny jumpery jsou mimo. Povinné kontroly.“
„Budeme doufat, že nejsou daleko od brány.“povzdechla si Mac.
„Určitě jsou v pořádku. Daniel není v téhle situaci poprvé a Sheppard s Rodneym taky ne. A pokud je zbytek s nima, tak jsou v bezpečí.“prohlásil Winterson.
„Dobře. Myslím, že víc informací neseženeme, takže se přichystejte, co nejrychleji to půjde.“uzavřela to Sam.
Za chvilku byli připraveni. Vzali si vesty, Mac zat a kluci stunnery. Každý si vzal P-90 a do vesty povinnou výbavu, taky nabalili jeden batoh. V něm byly lana, zásoby a pár C4.
„Máte 8 hodin. Pokud se do té doby nevrátíte nebo neohlásíte, nemůžeme vám pomoct.“varovala je Sam.
„8 hodin je víc než dost.“přikývla Mackenzie. „Tak jdeme.“
„Pročešeme to u brány a postupně budeme pokračovat dál.“rozhodla Mac, když prošli bránou. „A zkontrolujeme spojení na všech frekvencích.“
„Můžou mít rozbitou vysílačku nebo být v nepřístupné oblasti.“řekl O´Conner, když vyzkoušeli většinu frekvencí.
„Jo.“přikývla Mac. „Vraťte se na výchozí frekvenci.“
„Můžete použít telepatii?“zeptal se Winterson.
„Ne, dokud je nenajdeme. Nevím, jestli tady nejsou Eagerové. Neodvážím se použít telepatii ani telekinezi. Budeme se řídit jenom podle detektoru známek života.“řekla.
„Možná by nebylo špatné najít jejich tábořiště a pak jít podle stop.“navrhl Winterson.
„Mají být asi 2 míle od brány směrem na sever.“odpověděla Mac. Vydali se tou cestou.
„Tam bych teda nechtěla šplhat.“pronesla Mac cestou a ukázala na skály, které se tyčily z jedné strany okolo brány a stáčely se až na západ, jakoby do písmene L.
„To nikdo z nás. Můžou být vysoké kolik? 40 metrů?“ujistil ji O´Conner.
„Hm…tady nejde ani tak o tu výšku, jako spíš o to, jaký mají tvar a z čeho jsou složené.“namítla Mac. „40 metrů je na skály celkem málo, ale tyhle jsou pískovcové – budou se drolit. Na ty se nikdy neleze, protože nemáte kam zapíchnout skobu.“vysvětlila.
„Neříkej, že jsi taky „horolezčila“?“usmál se O´Conner.
„Je to..můžeš si to dát do výcviku.“odpověděl mu Winterson.
„Jo, měla jsem dvouletý kurs.“
„Já tří.“pochlubil se George. Za hovoru došli do tábora. Nikdo tam nebyl.
„Tak hledej, Šmudlo, hledej.“prohlásil O´Conner.
„Běželi tadyma.“ukázala Mac na stopy vedoucí do lesa, nahoru ke salám. Vydali se tím směrem.
„Nikde tu nejsou.“zabručel O´Conner asi po půl hodině hledání v lese.
„Nemůžu za to. Ty stopy skončili dávno. Co byste dělali vy, kdybyste byli na jejich místě?“uvažovala Mac.
„Snažil bych se utéct.“navrhl O´Conner.
„Našel bych si dobré místo, pozici, kde bych měl všechno na očích, třeba…“
„…třeba jeskyni.“vyhrkla Mac. „Ta je chráněná.“
„Vzhůru do jeskyní!“usmál se George.
„Půjdem po cestičce.“dodala Mac.
„No teda.“vydechl O´Conner, když vyšli nahoru. Skalní plošina byla plná stromů než se zase začala vztyčovat a vytvářet jeskyně.
„Zkuste vysílačku.“navrhl Winterson.
„Tady plk. Blacková, ozvěte…no tak, slyší mě někdo?“ Nikdo se neozval. „Tak jdeme nahoru.“
„Tady…Sh..pa…rd“ozvalo se za chvilku z vysílačky.
„Johne!...Kde jste?“vyhrkla úlevou Mac.
„A kde vy?“
„vylezli jsme nahoru na plošinu.“odpověděl mu Winterson.
„Dobře, asi půl míle na severovýchod je jeskyně…a pozor na Eagery.“
„Jo, cítím je už delší dobu.“přikývla Mac. Pomalu se vydali lesem k jeskyni a dávali si pozor, aby je Eagerové neviděli ani neslyšeli. Nikdo z nich nevěděl jistě, kde jsou jenom Mac cítila, že nejsou moc daleko.
„Támhle je ta jeskyně.“ukázal dopředu George.
„Johne, jsme skoro u jeskyně, tak nás nezastřelte.“upozornila ho Mac.
„Rozumím. Běžte pořád rovně a při první doprava.“
„Jasně.“ Pomalu prošli do jeskyně a vydali se přesně podle pokynů.
„Tady vás máme.“usmála se Mac, když je našli v kruhové „místnosti.“ John ji objal a dal pusu.
„Jste všichni v pořádku?“zeptala se Mac ostatních, když ji John pustil.
„No, když už se ptáš, mám třísku. Podebranou.“ozval se Rodney.
„Jo, ty náš hrdino.“poplácal ho po ramenu O´Conner.
„Tak jdeme domů.“pobídl je Winterson.
„EAGEROVÉ!“vykřikla Mac, když vyšli z jeskyně. Všichni se schovaly za stromy.
„Kde a kolik?“křikl John.
„Za stromy, je jich asi deset. Naházejte tam granáty!“ Všichni, kdo měli volné ruce, začali házet. Většinu z Eagerů trefili, takže ti si pěkně poletovali vzduchem, vráželi do stromů nebo tvrdě dopadali na zem.
„V3e!“oznámila Mac asi po čtvrt hodině.
„Tak jdeme. Rychle.“honil je Rodney a zamířil k cestě, kterou přišli.
„Tama nemůžeme.“zarazila ho Mackenzie.
„Proč?“
„Je to zatarasené. Neprojdeme.“vysvětlila. „Zřítil se tam ten převis.“
„Tak jak se odsaď dostaneme?“zeptal se Rodney.
„Je jediná cesta…“začla Mac, ale George ji přerušil.
„Sešplháme.“
„Hohoho…moment…neříkali jste, oba dva, že to nejde?“namítl O´Conner.
„No, jde to, ale těžko…jiná cesta není. Má někdo jiný nápad?“upřesnila Mac.
„Dá se po tom šplhat, jenom se to trochu bude drolit, ale s dobrým jištěním se to dá zvládnout.“dodal Winterson.
„Tak jdeme. Hlavně rychle.“pobídl je John.
„Tudy by to šlo.“zkonstatoval George, když došli na okraj skal a podíval se dolů.
„Jo, nejspíš jo, ale po čem slezem?“zajímalo Johna.
„No přece po lanech.“usmála se Mac a řekla to takovým tónem, jakoby to bylo nad slunce jasné.
„Jak jsou dlouhé?“zeptal se Rodney.
„Asi 35 metrů a máme dvě. Myslím, že problém budou karabiny a skoby. Máme jich jenom 9 a nás je deset. A skob máme 6 – takže to je vlastně v pohodě. Trochu jsme nepočítali s tím, že polezeme po skalách.“shrnula to Mac.
„Kdo nikdy nelezl?“zeptal se Winterson. Většina zvedla ruku, kromě Johna a Daniela.
takže rychlokurs. Dva lidi vás budou jistit shora. Jednu ruku dáte jakoby pod zadek a tou budete regulovat rychlost. Vrchní se budete pevně držet. Jasné?“vychrlil ze sebe na jeden nádech. Většina zavrtěla hlavami jako že ne.
„Lezte první.“pobídla ho Mac. Winterson se zahákl zkušeným pohybem nalezl na stěnu. Během chvilky byl dole.
„Jsem mrtvý, jsem mrtvý.“opakoval pisklavým hláskem Rodney.
„To zvládneš. Lez.“pobídla ho Mac.
„Nezvládnu.“
„Lezte někdo další. Myslím, že tu jsou Eagerové.“poznamenala Mac. Šlo to celkem rychle. Většina, po ukázce Wintersona, pochopila, co má dělat, takže to odsýpalo.
„Tady Blacková, běžte už k bráně. Máte tam volno, rychle.“řekla do vysílačky.
„Rozumím.“přikývl Winterson.
„Rodney, lez rychle. Přicházejí sem. Daniel poleze vedle tebe. Honem!“
„Pozor!“zařičel John a zaklekl. Mac udělala to samé skoro vzápětí a oba začali střílet. Všechny, kteří přiběhli z lesa, postříleli.
„Honem! Lez. Dokud máme klid.“pobídl ji John.
„Sakra!“zaklela Mac, protože ještě zkoušela skobu a ta povolila. O kousek ji posunula a zašlapala pořádně do země.
„Dobrý?“ujišťoval se John.
„Jo.“přikývla a připla si karabinu. Nalezla na stěnu a začala se spouštět dolů. Musela pomalu, protože část stěny, po které lezla, byla hrbolatá a na některých místech ostrá. Konečně se dostala za ostrou část, takže jí to začalo jít rychleji. Udělala dva skoky a dostala se asi do 25 metrů.
„Hej!“ozvalo se nad nima. Mac i John zvedli hlavu. Stál tam Delroy.
„Rychle! Lez dolů.“pobízel ji John.
„O né tak rychle. Když už jsme se tady tak pěkně sešli…konečně.“
„Vyřídíme si to dole, co ty na to?“navrhla Mac nejpevnějším hlasem, na který se zmohla.
„Myslím, že ne.“ušklíbl se Delroy. Mac se na něho podívala a najednou jakoby všechno viděla zpomaleně. Delroy vytáhl mačetu a sekl. Snažila se ještě zachytit výčnělků, ale jak byl pískovec křehký, tak když na něho stoupla, rozdrolil se a ona spadla dolů.
„MAC!“zakřičel John, který byl jen několik metrů pod ní a snažil se ji zachytit, když padala. Na jeho výkřik se otočil i Winterson a všichni ostatní, kteří už jenom viděli, jak padá.
„Běžte. Projděte bránou a řekněte, že budeme potřebovat doktora.“zakřičel George a rozeběhl se zpátky ke skalám.
„Ty parchante!“vykřikl John.
„No, já jsem tady skončil. Přeji pěkný den.“ušklíbl se Delroy a spokojeně odešel. John sjel dolů na tři velké skoky. Rychle si odepnul karabinu a rozeběhl se k Mac.
„No tak, Mac…hej, vzbuď se..Mackenzie…no tak, řekni něco, sakra…slyšíš mě…Meggy, prosím, vzbuď se.“ John se jí snažil nahmatat puls. Oddechl si, když ucítil bití jejího srdce.
„Co se stalo?“volal za běhu vyděšeně Winterson.
„On jí…odsekl…a ona…prostě spadla.“
„Doktoři na nás budou čekat. Rychle ji vezmeme na Atlantis.“řekl George.
„Nemůžeme s ní pohnout. Mohli bychom jí ještě víc ublížit.“namítl John a přejížděl očima po jejích zraněních. Na hlavě měla velkou ránu, všude škrábance a odřeniny a ránu na noze, která silně krvácela. Po chvilce John zjistil, že má zlomenou stehenní kost, jejíž část trčí ven.
„Když tady zůstane, tak to jí ublíží.“přesvědčoval ho Winterson. John ji opatrně zvedl.
„Půjdu napřed a otevřu bránu.“řekl Winterson, když byli pár set metrů od brány a odběhl.
„Polož ji.“řekla Johnovi Kellerová, když prošli na Atlantis, a ukázala na nosítka. Opatrně Mac položil.
„Dejte ji adrenalin, infuzi morfium, rychle. Tady Kellerová, potřebuju, abyste připravili sál a 4 jednotky krve.“dodala ještě do vysílačky, když se dostali na ošetřovnu.
„Ne.“hlesla sotva slyšitelně Mac, která se mezitím probrala.
„Ne?! Co tím myslíš, že ne?“vyhrkl John.
„Prostě…ne.“zopakovala.
„Cos jí to píchla?“otočil se John na doktorku. Ta to přešla a otočila se k Mac.
„poslouchej, když tě nebudeme operovat…nepřežiješ.“zkoušela to.
„O to jde.“přikývla Mac. Všichni se po sobě užasle podívali.
„Macke…sakra! Dejte ji pod skener. Johne, počkej venku.“řekla Jennifer, když Mac omdlela..
„Co se tam vlastně stalo?“zeptala se Sam, když čekali před ošetřovnou.
„Odkud to chceš slyšet?“opáčil John a dopil sklenici vody.
„Co se stalo na té skále.“
„Já…nemůžu.“
„Johne, za těma dveřma leží jeden z nejlepších důstojníku a jeden z nejlepších lidí, jaké jsem kdy poznala, skoro mrtvý. Pokud ti to můžu připomenout je to tvoje přítelkyně, která chce umřít, aniž by někdo věděl proč a já musím vědět, co se tam stalo!“vychrlila ze sebe Sam na jeden na nádech.
„Kdyby jí nepovolila ta skoba, mohla to stihnout. Musela ji znova zajistit a zašlápnout na jiné místo. Potom si připevnila karabinu a nalezla na stěnu.Přelezla hrboly a výklenky a…pak to vypadalo, že to zvládneme, ale najednou stál nahoře Delroy a…vytáhl mačetu…a prostě…prostě sekl. Ona se snažila zachytit a udržet…ale…možná, kdyby to byla normální pevná skála, udržela by se, ale ten pískovec se rozdrolil a ona..spadla z asi…25 metrů.“ Na víc se nezmohl.
„Dobře…“přikývla Sam. Jennifer vyšla.
„Jak je jí?“vyskočil John.
„Jestli ji nebudeme operovat….tak má asi 3 hodiny… ztratila hodně krve, má zlomenou stehenní a pažní kost, zlomenou asi polovinu žeber, jedno se jí zapíchlo do plic, má naštíplou pánev a lebeční kost, má rozsáhlé vnitřní krvácení. Mimo jiní středně těžký otřes mozku, modřiny, odřeniny a spáleniny.“
„Neexituje nic, co by ji přesvědčilo…nebo donutilo k té operaci?“zeptal se s nadějí v hlase John. „Třeba jako, že byla pod práškama a nevěděla, co dělá nebo říká nebo tak.“
„Johne, je sice zraněná, ale pořád svéprávná…je to její rozhodnutí, ale slíbila mi, že nám to vysvětlí a myslím, že bychom měli jít co nejrychleji, dokud ještě může mluvit, protože ji při vědomí drží v podstatě jenom hromada prášků.“vysvětlila doktorka.
Mac ležela na jedné z postelí a měla zavřené oči. Všechny rány měla sešité a zalepené, ale na levé lícní kosti se jí začala dělat modřina.
„Ahoj.“řekl John a chytl ji za ruku. Otočila hlavu a otevřela oči.
„Ahoj.“pozdravila unaveně.
„Co blbneš, Mac? Tohle je šílené.“ozval se Daniel. Mac s pousmála.
„Pamatujete….na tu planetu,…kde jsme uvízli?“ Všichni přikývli a Mac začala potichu vyprávět: „Když jsem…vyšplhala nahoru,…objevil se tam povznesený Antik…Řekl , že Eagerové…jsou mnohem silnější,…než jsme si mysleli….Můžu pomoct…nám všem….“
„Mackenzie…ty se chceš povznést?“vydechl užasle O´Conner. Přikývla.
„Uvědomuješ si, že se ti to nemusí povést, že ano?“ujišťoval se John
„Vím…Ale co když zjistím něco, co nám pomůže? Co když…“
„Co když se ti to nepovede a ty jednoduše umřeš, hm? Co?!“vyštěkl John a naštvaně odešel. „Promiň, ale na tohle se dívat nebudu!“dodal ode dveří.
„Johne…!“hlesla.
„Jak víš, že to vyjde?“zeptal se Daniel.
„Prostě vím….cítím to.“
„Hodláte se někdy vrátit?“zajímalo Wintersona.
„Snad jo.“
„Jseš si tím naprosto dokonale stoprocentně jistá?“zeptala se jí Jennifer.
„Stoprocentně.“přikývla Mac.
„Dobře, zkus si trochu odpočinout.“poradila jí Jennifer.
„Johne, chce, abys tam byl.“ozval se potichu Rodney, když ho našel na jedné z teras. Sheppard se otočil a otřel si oči.
„Poslední měsíce tady s ní, byly…bylo to jiné…s ní, víš? Bylo to jako v ráji….a teď o ni mám přijít?“řekl potichu.
„Slíbila, že se vrátí.“
„Ale kdy? Za týden, za dva, za měsíc, za rok?“
„Slíbila to a vím, že to bude, co nejdřív to půjde. Pojď.“pobídl ho Rodney.
„Jdeš pozdě.“usmála se Mac.
„Chodím pozdě.“odvětil John a všiml si, že vypadá mnohem hůř, než když odcházel.
„Když..jsme se tady…tak pěkně…sešli,…chtěla bych vám poděkovat…za všechno.“
„Není zač.“ujistila ji Sam.
„Wintersone, dejte na sebe…i na ostatní pozor, ano?“
„Ano, madam.“zasalutoval Winterson.
„Přestaňte…nemůžu se...smát.“ušklíbla se Mac.
„Ano, madam.“
„Rodney, Danieli, O´Connere…neutopte se mi…v haldě papírů…vzorců a dalších …nesmyslů.“
„Neboj.“ujistili ji.
„Sam…dávej mi na ně pozor .“
„Neboj, žádné divoké večírky.“
„Jennifer…děkuju….za všechno.“
„Je to moje práce…já ráda.“přikývla. Mac se otočila na Johna.
„Ne. Nic neříkej, prosím.“hlesl. Po tváři mu tekly slzy.
„Přestaň. Miluju tě, Johne a nic, co se stane to nezmění, rozumíš?“ John jenom přikývl a hladil ji po vlasech. „Ale teď mě musíš nechat jít.“
„Nemůžu, Ginny, já nemůžu.“
„Nech mě jít, prosím. Jsem připravená.“
„Ale já ne…“
„Pozdravujte Ronona a Teylu…vzkažte jim,…že mi budou chybět…“dodala ještě Mac a snažila se tím dát Johnovi ještě chvíli.
„Už je čas.“zašeptala.
„Nepustím tě.“vyhrkl John a stiskl jí ruku pevněji.
„Johne…miluju tě.“vydechla. „Pojď blíž.“ Naklonil se k ní. „Řekni tátovi a Abby, že je…mám strašně ráda a dej jim za mě pusu.“zašeptala. Políbil ji. Jenom se pousmála.
„Už musím jít.“zašeptala a zavřela oči.
„Nemá puls.“řekla Jennifer a podívala se na obrazovku a pak zpátky na Mac. Vypadala úplně klidně, jako kdyby spala. Najednou jako by zprůsvitněla a rozplynula se.
„Zvládla to. Povznesla se.“napůl se zaradoval Daniel.
„To je mi jedno! Chci, aby tady byla s námi“odsekl John, otřel si oči a odešel.

BTW: ZAse coments pls. thx=)

trosku zvolnime tempo s povidkama, protoze hodne lidi je pres prazdniny pryc....dalsi tady bude v utery...
Jinak preju prijemne cteni

Uf, člověk na dva týdny zmizí a hned se tu objeví tuna povídek . Jsou super a skvělý. Poslední dvě si přečtu později, jsem totiž unavená (cca 8 hodin ve vlaku jen tak někdo nepřežije). Jinak se mi tvé povídky líbí! Jsme to super, jen tak dál!

Mackenzie píše:

trosku zvolnime tempo s povidkama, protoze hodne lidi je pres prazdniny pryc....dalsi tady bude v utery...
Jinak preju prijemne cteni

Nene.. nezvolňovat... ase se to začíná rozjíźdět.. ((((