Stargate: Aldeneerin 3

Já tyhle povídky prostě žeru a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Myšlenka fantasy světa zasazeného do SG je v tvém podání téměř dokonalá.

Díky moc. Potěšilo mě to.

Bedrosané za ty tři měsíce ztratili dvě třetiny území a jejich armáda v rozkladu.

mozna tam vypatlo je ?

Ano. Tady máme zprávu od našich vládců,“ položil na stůl Optrický posel listinu opatřenou Optrickou pečetí.

Pekne ukonceni.
Prijemne proziti casu vanocniho i novorocniho.

Dobré časti , aj keď posledné dve neboli (podľa mňa) až tak pekné ako predošlé, ale určite ani tie neboli zle napísané.
Pekne pokračuj a ak znova bude čas, tak sa ozvem.

[Aiwendill]

Kedy sa dočkáme ďalšieho dielu?

Ohledně Adeneerinu jsem si dal na čas pauzu. Bylo to z jednoduchého důvodu, vůbec mě to psaní nebavilo a nešlo. V současnosti jsem se do toho opět pustil a další díl je téměř dokončen. Byl to poměrně náročnej díl, protože tam vystupuje mnoho národů, světů a postav a musel jsem se často dívat do starších dílů, abych si vzpoměl, co jak bylo. Takže díl 11 bude snad už zejtra a snad to vydávání bude v nějaké té periodě. Chtěl bych Ald3 letos dokončit.

[Aiwendill]

A je to. Konečně je díl 11 dokončen. Měl být původně o mnoho kratší.

11
Aldeřanská Aliance

Od konce války mezi Bedrosany a Optriky uplynulo už dlouhých pět měsíců. Na Aldeneerinu opět zavládlo jaro a příroda se plně probudila k životu. V poklidných rozkvetlých zahradách Lianaru Azanyrmuth Zvídavý spolu s bratrem Mocným rozebíral události nedávné doby.
„Je to pravda, že se brzy bude jednat o vytvoření velké aliance?“ zeptal se Zvídavý bratra na věci, o nichž se poslední dobou často mluvilo.
„Už je to jisté. Mluví se tu o vytvoření velkého společenství. Jednání mají začít už za dvanáct dní.“
„Tak silného, jak tomu bylo ještě před naším příchodem?“
„To ne. Dávné Aldeřanské impérium bylo obrovské. Nezjistili jsme, kolik světů do něj patřilo, ale určitě to byly stovky možná i tisíce světů. V současné době se mluví o sedmdesáti čtyřech světech. Je o sice jen zlomek tehdejší velikosti, ale i tak to bude mocné spojení.“
„Máš tušení kolik je to dohromady obyvatel?“ zajímal se Zvídavý.
„Netuším, ale dohromady to bude pár milionů. Některé světy jsou poměrně osídlené, například na Cimmérii dle dostupných údajů žije jeden milion dvě stě tisíc obyvatel, zatímco Jebannu obývá sotva osm tisíc obyvatel. Průměrné počty se pohybují od padesáti tisíc až po dvě stě tisíc. Světů překračující tuto hodnotu je velmi málo.“
„I tak jsou to zajímavé počty, když uvážíme, že na Aldeneerinu nás dnes žije necelé tři miliony.“
„Ale to tam započítáváme i všechny rasy, které se k nám připojily v rámci tažení proti Ori. Od té doby se spolupráce velice dobře rozvijí a samozřejmě jsou všichni pozvaní na jednání. Mnozí jsou za to velice vděční a neočekáváme nějaké větší překážky. Problém může nastat u některých světů,“ vysvětloval podrobnosti o složení Aldeneerinu Azanyrmuth Mocný.
„Víš u jakých?“
„Nedá se to říct konkrétně, jsou tu spíš snahy o nezávislost. Ne všem se chce do velké aliance, odkud plynou nějaké povinnosti a závazky. Je třeba mnohé přesvědčit o oboustranné výhodnosti. Málo obyvatelné světy nebudou mít tolik připomínek, jako větší civilizace. Problém určitě nebude u Cimmérie, která nám už dlouhá léta v lecčem pomohla. Náročná jednání budou určitě u Tollanů, Noxů a Furlingů. Ačkoliv jsou to naši dobří přátelé, jsou jejich civilizace velmi vyspělé a rozhodně se nenechají od nás využívat.“
„Je mi to jasné. Co jsem slyšel, Tollani se po špatné zkušenosti s jiným národem nechtějí příliš dělit o své znalosti.“
„Hlavně vše, co se týká magie a velmi vyspělých technologií,“ upřesnil Mocný bratra.
„Jak ten jejich svět vůbec dopadl? Četl jsem v záznamech, že už v roce 322 se tam bojovalo proti Temnorozeným.“
„Výrazně se to zlepšilo. Tolláni obnovili život na velké části kontinentu Tol a jejich civilizace postupně ožívá. Postupně se tam vrací i ti, kteří před válkou uprchli na Nový Tollán. Těší mě, že je to zásluha Aldeneerinu.“
„To se tam musím někdy podívat,“ pravil Zvídavý. „Divím se, že jsem to ještě neudělal. Světů je na návštěvu či průzkum hodně a my tu máme neustále hromadu povinností. Máš tušení, jak budou probíhat ta jednání. Budou se všichni najednou překřikovat v jednom velkém sále.“
„To ne. Alespoň prozatím. Nejdřív dorazí zástupci malých světů a společenství. Tam neočekávám nějaké větší problémy. Až potom budou přicházet zástupci mocnějších světů. Samozřejmě dorazí i zástupci všech ras obývající Aldeneerin.“
„Když tě tak poslouchám, bude tu asi hodně rušno.“
„To si piš. Je to více než tři stovky zástupců. Je potřeba připravit pokoje, kde budou všichni po celý čas ubytováni. Musí se taky přichystat mnoho jídla. Samozřejmě toho nejlepšího, co Aldeneerin nabízí. Bude to hodně náročné, protože tu někteří budou ubytovaní mnoho dní. A teď někteří mají specifické požadavky jako například Argoniáni, kteří upřednostňují vodní prostředí, Noxové zase nejedí vůbec maso a mnoho dalšího.“
Oba se ještě dlouhou dobu bavili o chystaných jednání. Potom dorazil bratr Mág, se kterým se pustili do plnění úkolů.

Následující dny se nesly v hektickém duchu. Služebnictvo a pomocníci připravovali pokoje, kuchaři sestavovali jídelníčky, kontrolovali potřebné suroviny a chystali potřebné nádobí. Nejnáročnější však byl samotný program, kdy kde a kdo bude s kým jednat, kdo pronese jakou řeč a musely se též zvážit veškeré alternativy.

Do začátku jednání zbývaly tři dny. Den se již nachýlil ke konci, a tak se mnozí po náročné práci sešli v oblíbené Krčmě U kruhu světů, aby mohli v klidu u piva probrat i klidnější věci. V těchto dnech byla krčma neustále plná. Mnozí tak museli vzít za vděk nějakou okolní, která netrpěla takovou přeplněností.

Azanyrmuthé zaujali místo u menšího stolu mezi výčepem a dveřmi do vedlejšího sálu. Než jim hostinská donesla jedno ze speciálních piv uvařené právě na nadcházející období, začali probírat čerstvé novinky ze světů.
„Konečně to máme za sebou,“ s radostí prohlásil znavený Mág.
„Snad je největší část prací hotova a zítra už budeme řešit jen drobnosti,“ pokračoval Mocný.
Zatímco jim hostinská donesla speciál Nordická 22°, Zvídavý se rozhlédl po krčmě a nezbylo mu než konstatovat: „Řeknu vám, že takhle narvanou tuhle hospodu jsem snad ještě neviděl.“
„Nediv se. Motá se tu spoustu lidí,“ odpověděl mu bratr Světlonoš, který se také podílel na přípravách. „A navíc tyhle pivní speciály sem přilákaly mnoho obyvatel, kteří chtějí okusit také něco nového. V okolních krčmách to vypadá podobně a taky hodně pomohlo to, že všechny hospody prošly úpravami, přestože je tu skoro všechno po obnově Lianaru nové.“
„Tak na zdraví, ať se to vydaří,“ prohlásil Mág a společně s bratry se připil na budoucí Aldeřanskou alianci.
„Co je pravdy na tom, že mají některých jednání účasnit i Temnorození?“ zeptal se Zvídavý.
„Je to pravda,“ potvrdil mu Mág to, o čem se už mezi mnohými pár dní šuškalo. „Původně to mělo zůstat v tajnosti, ale už se to samozřejmě rozkecalo. Temnorození se budou také účastnit, protože ať chceme nebo ne, žijí s námi na Aldeneerinu i mimo něj a také se zapojili do války s Ori. Ta válka dala zapomenout na naše dávné boje. Dnes už si ostatně málokdo vzpomene, jak jsme s Temnorozenými bojovali i v ulicích Lianaru.
„To jsi mi vyprávěl,“ souhlasil Zvídavý.
„Současně vládne mezi Aldeneerinem a Temnorozenými takové nepsané příměří a to nemusí trvat na věky. Je třeba vyjednat jasná pravidla. Možná jste si všimli, že už se nám tu Temnorození občas promenádují a to se někdy neobejde bez potyček. Je to potřeba nějak nastavit. Vemte si, jak dlouhá je hranice s územím, kde žijí. To by bylo opravdu náročné tam všude držet stráže a udržovat tu velkou armádu, která dost možná bude potřeba jinde.“
„To je pravda,“ souhlasil s jeho řečí bratr Mocný. „Kdo ví, kdy se můžou dát Goa'uldi z Chal-Almen do pohybu a jaká další nebezpečí na nás číhají.“
„Budou to hodně zajímavá jednání,“ tiše konstatoval Zvídavý, který dopil první korbel piva.
„To mi povídej. Jednání s Temnorozenými budu vést především já a Mocný,“ prohlásil Mág, jemuž dělaly nadcházející dny vrásky na čele.
Večer se potom nesl v klidném duchu a dál probíral už jen příjemnější témata.

Uplynuly poslední tři dny, kdy se dokončily veškeré přípravy, naposledy zkontrolovalo, zda je vše na svém místě a doladily poslední detaily. Jedni si oddechli, že jsou přípravy u konce, jiní pociťovali napětí, protože je právě čekalo to nejnáročnější. Severní čtvrť i samotné město Lianar vypadalo vůbec nejlépe v novodobé historii. Všude bylo naprosté čisto, rozkvetlé zahrady vzorně upravené, domy vyzdobené a veškeré pozůstatky po válce odstraněné. Zástupci rozličných světů, civilizací, ras a kultur mohli konečně přijít.

Venku vládl příjemný sluncem prohřátý jarní den. Na nádvoří před Kruhem světů se krátce před odpolednem připravila čestná stráž a zástupci Aldeneerinu včetně samotného krále Kalamira. Všichni již netrpělivě očekávali příchod prvních vládců. První dny byly v plánu jednání se zástupci menších světů.

Konečně nastala očekávaná událost. Červené zámky na Kruhu se rozzářily a záhy vytryskl vír energie, jenž se během okamžiku ustálil.
„Je to vládce Edory,“ oznámil mág Laron prvního příchozího.
„Všichni na svých místech?“ vyzval král přítomné.
„Ano,“ dostalo se mu okamžité odpovědi.
Za chvíli se z otevřeného Kruhu vynořila trojice zástupců světa Edora. Samotný vládce byl oděn ve zdobné královské tunice, přes kterou měl oblečen červený plášť. Doprovod měl na sobě umně vyrobenou kroužkovou zbroj a též plášť se znakem Edory.

„Jako vládce Kalamir je mi ctí vás přivítat na Aldeneerinu.“
„Je to pro nás čest se účastnit těchto důležitých jednání,“ prohlásil vládce Telnan.
„Máme toho hodně k projednání. Ukážeme vám pokoje a ještě než započnou jednání, zasedneme do hodovní síně k obědu,“ v krátkosti popsal Kalamir plány na dnešní den.

Ještě něž přišel čas oběda, dorazili Kruhem zástupci dalších světů, jako Madrona, Volsinia, Khanktil a Chartago. Jakmile se všichni ubytovali, vládci zasedli v hodovní síni, kterou se již linuly vůně vybraných specialit. Jakmile dal král pokyn, služebnictvo začalo nosit na stoly. Hosté si následně mohli pochutnávat na pečeném seleti, bažantech, zajících, srnčím, k tomu dostali pečené brambory, čerstvé křupavé pečivo, nejrůznější koláče a k tomu samozřejmě několik druhů piv, které byly uvařeny speciálně pro tuto příležitost. „Jezte, hodujte. Ochutnejte to nejlepší, co náš svět nabízí,“ vyzval Kalamir přítomné. Ti samozřejmě neváhali ani vteřinu a pustili se do jídla.

Během hostiny se již začínaly nezávazně probírat témata ohledně budoucnosti, zatímco si vládci pochvalovali velice chutná jídla. Oběd se nesl v přátelské atmosféře. Když všichni v poklidu dojedli, po nezbytném odpočinku se přesunuli do hlavní jednací síně.

Velká jednací síň, patřila po obnově Lianaru mezi největší síně ve městě, potažmo na celém dosud probádaném světě. Za přispění stavitelského umu mnoha spřátelených ras vzniklo neobyčejné dílo hodné obdivu. Síň tvořila hlavní kruhová místnost, kde mohlo v řadách pohodlných čalouněných sedadel současně zasednout až sto dvacet lidí. Velkou kopuli kruhové místnosti podpíralo dvanáct silných sloupů a strop zdobila freska zobrazující velkou bitvu armády obránců s Ori. K velké síni přiléhaly ještě menší prostory, kde stálo několik soch, které vyobrazovaly válečníky všech ras a kultur, které se podílely na osvobození všech světů od nadvlády Ori. Světlo do sálu pronikalo velkými vitrážovými okny, jejichž důmyslné umístění poskytovalo po celý den rovnoměrné osvětlení celého prostoru. Po setmění světlo poskytovaly pro změnu barevné krystaly zavěšené u stropu.

Když všichni vládci světů zasedli společně s vládci a radou Aldeneerinu, král Kalamir slavnostně zahájil první z řady jednání. Následovalo ještě jedno formální představení, a poté již Azanyrmuth Mocný začal s popisem významnosti celé připravované Aliance: „Základním principem celé Aliance je především vzájemná pomoc v čase míru i válek, a to nejen vojenská, ale i materiální. Všichni máme v paměti téměř dvě století trvající krutovládu Ori a následnou válku. Cílem aliance je navázat užší spolupráci pro předcházení a včasné odhalování případných hrozeb zvenčí, kterých není málo.“
„Jaké hrozby máte na mysli?“ zeptal se vládce Edory Telnan.
„Naše průzkumné výpravy odhalily svět Chal-Almen, kde se nachází stará Aldeřanská pevnost. Tento svět obsadily zbytky Goa'uldké moci. Konkrétně tam spolupracují vládci Nergal, Namtar a Marduk. Pokud jednou získají staré vědomosti z pevnosti, stanou se velmi mocným nepřítelem.“
„A co další Goa'uldští vládci?“ pokračoval ve vyptávání Telnan.
„Naprostá většina z nich zemřela v bojích, či naprosto ztratila veškerý vliv. To bude taky jeden z našich společných úkolů, zlikvidovat zbytky Goa'uldů. Potom tu máme rasu Drowů obývající temnou stranu Mínoji. Po přesunutí Kruhu světů na světlou stranu světa ta hrozba případného nepřátelského útoku prakticky pominula, nicméně ji nesmíme brát na lehkou váhu. Temnou část Mínoji obývá také hromada dalších podivných bytostí, které se též k nám nechovají přátelsky. Pak tu máme rasu Temnorozených s nimiž máme momentálně jakési příměří a kdo ví, zda se pro nás znovu nestanou hrozbou. Musíme si uvědomit, že kromě několika světů obývají i samotný Aldeneerin. A nakonec ještě nemáme ani tušení, co ukrývá samotný Aldeneerin. Máme prozkoumán téměř celý kontinent Elisneyr, ale o ostatních máme jen strohé zprávy.“
„Co plánujete?“ zeptal se vládce Volsinie Kavelzna.
„Ohledně Aldeneerinu?“ ujistil se Azanyrmuth Mág, že správně pochopil dotaz.
„Ano.“
„Až budou veškerá jednání u konce a vše se ustálí, máme v plánu vyslat velké výpravy mající za úkol prozkoumat co nejvíc další kontinenty. Tento svět ukrývá ještě mnohá tajemství, a také očekáváme objev dalších osamocených společenství. Z těchto výprav pak budeme mít užitek naprosto všichni. A kdo ví, zda nenajdeme nějaké ztracené druhy.“
„Je vidět, že nás čeká ještě hodně práce,“ vzal si opět slovo Mocný. „Jedině společnými silami můžeme značně postoupit v objevech a získat i nové schopnosti, které všem zajistí především bezpečí a blahobyt. Zvláště po dlouholeté nadvládě Ori jsme si všichni hodně vytrpěli a je třeba věnovat také značné úsilí obnově. První výsledky spolupráce s některými světy a zdejšími rasami můžete vidět kolem sebe. Neuniklo nám, jak vás všechny Lianar nadchl. Po válce bylo město téměř zničeno a během dvou let vyrostlo do této nové ještě skvostnější podoby. Tady můžete vidět, jaký plyne z spolupráce prospěch.“

Během následujících dvou hodin se začínaly probírat konkrétní záležitosti ohledně spojenectví. Bylo třeba vyřešit jakým způsobem bude probíhat komunikace, jaký přesně bude mít Aldeneerin na jednotlivých světech vliv, jak bude probíhat vzájemná pomoc, výměna a obchod. Bylo toho poměrně dost, ačkoliv se dohoda týkala menších světů jejichž populace dosahovala sotva deseti tisíc. Výjimkou byl Khanktil, kde žilo přes sto padesát tisíc obyvatel. Naštěstí se uzavření dohody přiblížilo ještě před setměním.

„Takže si to shrňme,“ prohlásil Mocný, přičemž si na stole uspořádal všechny zápisky, které si po celou dobu jednání vedl, stejně jako všichni další. „Moc jednotlivých světů i nadále zůstává v rukou stávajících vládců včetně současného uspořádání vlády. Nyní však přibývají určité povinnosti, jako poskytnout pomoc kterémukoliv spojenci v případě války, či přírodních katastrof. Tato pomoc je samozřejmě oboustranná, takže Aldeneerin pomůže každému, kdo bude v nouzi. Touto dohodu také stvrzujeme obchodní cesty, které již někde dobře fungují. Aldeneerin poskytne řemeslníky a učitele, kteří pomohou se vzděláním a rozvojem světů. Na oplátku jsme se dohodli na právu těžit nerostné suroviny ve stanovených objemech.“
Následovalo rychlé shrnutí a nakonec přišel onen dlouho očekávaný okamžik, odsouhlasení alianční smlouvy.

„Výborně,“ s radostí prohlásil král Kalamir, když poslední vládce souhlasil s připojením. „Tím jsou základy aliance položeny a nyní můžeme prohlásit, že Aldeřanská aliance čítá prvních pět světů. Jen tak dál. Příslušné smlouvy naši písaři dokonči do zítřejšího rána a dopoledne je již s definitivní platností podepíšeme. Je to už jen formalita a nyní přistupme k příjemnější části dne a tou je večerní hostina.“

Ještě než se všichni odebrali do hodovní síně, členové rady Aldeneerinu i rady Kruhu se zastavili v postranním prostoru přilehlém k hlavní síni, aby probrali výsledek jednání.
„Tak to bychom měli,“ konstatoval Azanyrmuth Mocný. „Šlo to celkem snadno.“
„Čekal jsem, že bude víc připomínek,“ souhlasil s bratrem Mág. „Hlavně jsem měl obavu z té pasáže, kde jsme řešili to právo těžit.“
„Z toho jsem měl taky strach, ale to právo není navždy, případné prodlužování budou řešit další budoucí dohody. Uvidíme, jaká bude spolupráce.“
„To je zatím začátek, to těžší nás teprve čeká,“ pravil badatel Sheomar. „S těmi menšími světy nebude problém, ale teprve s Noxy, Furlingy, nebo s Tollány to bude zajímavé.“
„Na to máme zatím čas, zítra dorazí vládci Avnilu, Mínoji a Salitishy,“ mírnil obavy Mocný.
„U Salitishů bude asi problém s právem rozsáhlejší těžby,“ připomněl Sheomar dávnou dohodu.
„Myslím, že to asi zůstane jen u původní dohody, která pochází ještě z počátků cestování,“ souhlasil s připomínkou Mág. „Nechme to na zítra. Čeká nás teď další hostina a tam můžeme probrat některé věci, které bude třeba doladit.“

Hostina se nesla ve velmi uvolněné náladě. Všichni neskrývali potěšení nad novým spojenectvím. Jedly se další vybraná jídla, pivo a víno teklo proudem, zatímco se ještě prodiskutovávaly drobnosti ohledně spojenectví, vyprávěly se příběhy a mluvilo se též o světech. Protože Aldeřany čekalo druhý den další jednání, nepopíjeli v takové míře. Přece jenom by to bylo krajně nevhodné vítat vládce světů v podroušeném stavu.

Hned druhý den časně z rána probíhaly přípravy na další jednání. Zatímco první vládci zůstávali i nadále v Lianaru a prohlíželi si město, Aldeřané očekávali příchod dalších vládců. Během dopoledne se dostavili zástupci světů Avnil, Mínoja a Salitisha. Po vydatném obědě se přesunuli do velké síně, kde se jednalo obdobně jako den před tím. Ještě než Aldeřané vstoupili do síně, Azanyrmuth Mocný je ještě upozornil: „A pamatujte na náš dávný slib, že Salishům nesmíme vyzradit pravdu o Illidinanen, které považují za duchy.“
„Mám to na paměti,“ odpověděl jeho bratr Mág. „Už jen to, že si na Salitishe Orijové vylámali zuby, je pro nás dost pádný důvod tamější rovnováhu nenarušit.“

Celodenní jednání o spojenectví se obešlo bez větších problémů, pouze Salishové odmítli dovolit větší těžbu.
„Naši duchové to nedovolí. Ovšem pořád platí naše dávná dohoda, že si můžete odnést Trinium, které vám vydá dobrovolně sama příroda,“ vysvětloval vládce Salishů Ronane. „Velice si vážíme vaší nabídky poskytnout nám výbavu, učitele, řemeslníky, avšak jsme spokojení s naším způsobem života. Duchové nám poskytují vše potřebné a chrání nás před zlem. Velké fanatické zlo, které zaplavilo mnohé světy, bylo u nás snadno poraženo.“
„O tom vítězství víme,“ pravil člen rady Dalaran. „Zaujalo nás to, ovšem jak to bude se vzájemnou pomocí, pokud bude některý ze spojenců napaden. Můžete nám poskytnout pomoc? A co případně vaši duchové?“
„Můžeme poskytnout zásoby jídla. Naše lesy jsou plné plodů a zvěře. S válečnou pomocí však nemůžeme sloužit. Náš lid nikdy nebojoval ve válkách, pouze se učil umění lovu. Veškerou ochranu nám zajišťují duchové,“ vysvětloval Ronane. „Ohledně pomocí duchů si nejsem vůbec jistý. Nikdy jsme od nich něco takového nežádali.“
„Je možné se jich na to zeptat?“ zajímal se Dalaran.
„Možné by to bylo,“ vstoupil do debaty Azanyrmuth Mág. „Vždyť s nimi mluvil v dávných dobách druid Dazavius a též náš nejstarší předek. Když s námi mluvili tehdy, proč by to nešlo i dnes? Naše světy i přes všechny problémy stále udržují přátelské vztahy. Navrhuji tedy, aby se na Salitishu vydal druid Oloem a promluvil s nimi.“
„To jest pravda,“ souhlasil vládce Ronane. „Duchové s vámi již jednou mluvili.“
„Dobrá. Seženeme Oloema a zítra by se vydal za vašimi duchy. Nyní můžeme pokračovat dál.“

Před večeří bylo dosaženo dohody se světy Avnil a Mínoja. Ohledně Salitishy se čekalo na vyjádření duchů, nicméně samotní Salishové měli zájem na vstoupení do aliance. Večer pak pokračoval opět v uvolněné atmosféře.

Další dny pokračovala vyjednávání s dalšími světy jako například Enkara, Hanka, Cal Mah, Selenis, Magh Mar, Kt'au, Simarka a mnohé další. Jednání s těmito světy probíhala v poklidu a většinou se řešily jen drobnosti. Takto uplynulo osm dní.

„Řeknu vám, že ta jednání jsou dost náročná, ačkoliv to zatím jde jako po másle,“ svěřil se při večerní hostině bratrovi Azanyrmuth Mocný. „Ještě, že máme další dva dny volné.“
„To mi povídej,“ souhlasil s ním Mág. „Odpočinek také uvítám. A potom už to nebude tak snadné, čekají nás už významné světy jako Abydos a Chulak. Potom dorazí i zástupci všech spřátelených ras Aldeneerinu, což doufám půjde bez větších problémů a pak to přijde.“
„Společenství dvaceti dvou světů kolem Nazgaranu už bude asi větší oříšek,“ pokračoval ve výčtu Mocný. Tam patří i Tok'rové. Zajímavé budou vyjednávání i s Optricou.
„Nemusíš to opakovat, však program známe dopodrobna všichni,“ připomněl mu Sheomar. „Jen se zeptám, jak to dopadlo se Salitishou? Prý už je dohoda.“
„Ano je. K podepsání dojde zítra večer. Oloem navštívil duchy a vše jim vysvětlil. Jak se dalo čekat, situace je mnohem složitější. Illidinané mají největší moc právě na Salitishe, jinde je jejich moc mnohem slabší. To ovšem neplatí o vyšších sférách existence. Illidinané sice neplánují zasahovat do našich válek, nicméně přislíbili pomoc v případě vážné hrozby, která by přišla právě z vyšších sfér,“ vysvětloval Mocný. „A ještě je tu jedna věc, před kterou nás varovali.“
„Nějaká hrozba?“ zajímal se Sheomar.
„Máme se raději držet dál od pevnosti Chal-Almen. Je tam uvězněno mnoho zlého a řada věcí je nad schopnostmi i těch nejmocnějších ras.“
„To jsme poznali na vlastní kůži,“ souhlasil Mocný. „Stačilo mi vyprávění bratra.“
„Takže to máme další položku na seznamu splněnou. Celkem máme uzavřené spojenectví už s třiceti světy,“ konstatoval bratr Mág.

Následovaly dva dny zaslouženého volna, kdy došlo jen k podepsání dohody se Salishy. Ovšem během této doby se nikdo neulejval, ale připravovalo se vše na další jednání a současně se Aldeneerin věnoval hostům, kterých bylo čím dál víc.

Po dvou dnech došlo k malé změně v programu, kdy místo jednání s vládci dalších světů přišlo na řadu jednání s rasami Aldeneerinu. A tak se ve velké síni sešli vládci Orků, Naugrim, Argoniánů a Drabinů. Tato jednání proběhla rovněž v přátelském duchu, protože všichni měli v čerstvé paměti válku proti Ori, v níž vnikla také velká přátelství. Nejvíce času zabralo ladění mnohých drobností. Všechny rasy chtěly zůstat stále nezávislé, zachovat si vlastní zvyklosti a zákony. Tentokrát byla vyjednávání už náročnější, avšak i zde vznikla určitá spojenecká dohoda. Všechny rasy kývly na pomoc Aldeneerinu v případě hrozby a to především vojenskou. Jinak nadále platilo, že všichni se mohli svobodně pohybovat po celém známém světě a zapojovat se do jeho chodu. Obnovený Lianar byl zářný příklad společného úsilí, které chtěli všichni i nadále zachovat.

Další dny se pokračoval v setkávání s dalšími světy. Přišly už na řadu už mnohem lidnatější světy, kde populace překračovala tři sta tisíc. Patřily sem světy Abydos, Chulak a Cimmeerie. Nejrychleji byla dosažena dohoda s Cimmérií, která už dvě staletí velice úzce spolupracovala s Aldeneerinem. S Abydosem a Chulakem to trvalo podstatně déle a dohody bylo dosaženo až v noci.

Následoval den odpočinku, a potom bylo na řadě společenství světů, které vzniklo kolem Calanirmyana. I s Nazgaranem, kde měl Calanirmyan svou rebelskou pevnost, čítalo dvacet tři světů včetně dvou světů Tok'rů, Vorush a Revana. Zástupci všech světů přicházeli na Aldeneerin během celého jednoho dne, a tak se vše omezilo na prohlídku města, ubytování a hostiny. Teprve až druhý dopolední den se zástupci všech dvaceti tří světů včetně vládců Nazgaranu, sešli ve velké jednací síni. Poprvé byla téměř celá obsazená, ze sto dvaceti míst zůstávala necelá dvacítka volná. Čas od času se jednání účastnili i někteří vládci s jejichž světy byla uzavřena dohoda před několika dny.

Jednání tentokrát trvala celé dva dny, protože už zde bylo mnoho světů a každý z nich měl své požadavky. Důležitá byla rovněž dohoda s Tok'ry, jejichž dovednosti přijdou vhod v případné válce s Goa'uldy. Právě s Tok'ry se jednalo nejdéle. Bylo nutné podrobně stanovit podmínky spolupráce, obchodní vztahy, přístup k technologiím, výcvik a mnoho dalšího. Zejména schopnosti Tok'rů skýtaly velký prospěch pro Aldeneerin. Nakonec bylo dosaženo dohody ke spokojenosti všech, ačkoliv si Tok'rové zachovali větší nezávislost než dosavadní národy.

Po jednom dni volna, byl na řadě specifický svět. Optrica, svět jenž si v posledním roce prošel neskutečně bouřlivým vývojem a došlo k rozřešení nekonečného konfliktu. Brzy ráno přišli Kruhem vládci Optriků v hojném počtu. Vládnoucí rada o dvanácti členech, absolvovala tradiční prohlídku města a bohatou hostinu. Už během oběda Optrikové popisovali nejnovější dění.
„Říkáte tedy, že se situace na Optrice již zcela uklidnila?“ zajímal se Azanyrmuth Mocný.
„Je tomu tak. Poslední zbytky odporu jsme už rozprášili,“ odpovídal jeden z vládců Dauten. „Ačkoliv naprostá většina Bedrosanů uznala to, že Nefertum není žádný bůh, a že se celá ta léta mýlili, stále se našlo několik skupinek, kteří uznávali starou pravdu. Vyjednávání povětšinou selhala, a tak nezbylo než nechat promluvit zbraně. Dnes již probíhá obnova válkou zničené země a obyvatelé bývalé Bedrosie si zvykají na nové poměry. Je před námi ještě hodně práce, ale díky pomoci Aldeneerinu to jde dobře.“

Jakmile skončila hostina, všichni vládci se přesunuli do velkého sálu, kde pokračovala jednání. S Optriky se dalo dohodnout celkem snadno, protože v Aldeneerinu viděli největší zachránce, kteří jim pomohli vyhrát válku. Zbývalo jen dořešit situaci přeživších Bedrosanů. Ačkoliv při jednání zde měli pouze jediného zástupce, který řídil směřování bývalé země, zaručil se bez větších připomínek, že přijmou zákony Optriků. Nic jiného jim ani nezbývalo. Aldeneerin prosadil to, že uctívání Nefertuma bude považováno za zločin. Od této chvíle byl Nefertum ten, kdo dokázal poštvat proti sobě obyvatele kdysi jednotného světa. Jak také mluvit o Goa'uldkém vládci, který byl navíc dávno mrtvý.

K večeru došlo k další dohodě a Aldeřanská aliance čítala již šedesát šest světů, což bylo silné spojení. To nejnáročnější však Aldeneerin teprve čekalo. Vyjednávání s Tollány, Noxy a Furlingy. Trojice těch nejmocnějších, kteří jsou daleko silnější a vyspělejší něž Aldeneerin, a proto se dala očekávat zdlouhavá vyjednávání. Nikdo z Aldeřanů neočekával, že se jen tak bez připomínek připojí k mnohem mladšímu světu, a tak měla královská rada připravena mnoho scénářů a ústupků.

Po jednání s Optriky následovaly dva dny příprav, a potom přišel onen velmi očekávaný den, kdy měli dorazit vládci těch nejmocnějších ras. Už samotné přípravy provázely důkladnější bezpečnostní opatření. V Severní čtvrti bylo k vidění mnohem více stráží než o pár dní dříve. Kromě toho dorazili i strážní oněch ras, a tak už v ulicích Lianaru byly k vidění Tollánci, Noxové a Furlingové.

Krátce před polednem bylo vše připraveno a vládci Aldeneerinu očekávali příchod vládců. Konečně se Kruh aktivoval. Aldeřané nevěděli, kdo přesně přijde, protože jednotlivé delegace měly dorazit během krátké doby. V pohotovosti byli i strážní pro případ, že by se někdo chystal jednání sabotovat, ačkoliv Aldeřané neměli zprávy o jakékoliv hrozbě.

Jako první dorazili vládcové Noxů. Šestice mírumilovně vypadajících zástupců byla oděna v prostých, avšak pěkných pláštích přírodních barev v kombinaci se zelenou, modrou, růžovou a fialovou. Přírodně rostlé vlasy zdobilo mnoho ozdob v podobě ptačích per a malých rostlinek. Král Kalamir je uctivě přivítal a následně je Aldeřané zavedli do připravených pokojů, které se nacházely v malém háji druidů, které vzniklo společně s obnovou města v zahradách Lianaru.

Ještě, než se Noxové zabydleli, už Kruhem přišla Tollánská desetičlenná delegace. Všichni vládci byli oděni ve reprezentativních světlemodrých róbách, jenž dodávaly vysokým postavám Tollánců vznešený vzhled.

Když už Aldeřané ubytovali i Tollánce, Kruhem dorazili zástupci Furlingů. Ti byli pouze tři. Ačkoliv byli malého vzrůstu, jejich tělesná schránka působila hrdě a silně. Na sobě měli také velice bohatě zdobené reprezentativní róby mágů.
„Jsou to všichni?“ zeptal se Sheomar.
„Ještě má dorazit zástupce jedné rasy,“ odpověděl Azanyrmuth Mocný.
„A kdo? Už mě nikdo nenapadá.“
„Oproti plánu dorazí i zástupce Azgardů. Na Cimmérii dosud žije malá komunita dříve mocné rasy. V dávných časech měli velké slovo a je namístě, aby se též účastnili jednání.“
„Aha. A kdy dorazí?“ vyzvídal Sheomar.
„Každou chvíli.“

Jeho slova se vzápětí potvrdila, když se znovu aktivoval Kruh světů. Sheomar si pospíšil na nádvoří, aby poprvé v životě na vlastní oči spatřil zástupce Azgardů. Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil modrošedou postavu nevelkého vzrůstu s velkou hlavou a dominantními očními důlky. Oděn byl v modrém plášti zdobeným stříbrnými runami a v ruce držel hůl stříbrné barvy velice střídmých tvarů.

„Je mi ctí vás přivítat na Aldeneerinu,“ pozdravil král Kalamir.
„I mě velice těší, že se můžu účastnit těchto významných jednání o znovuobnovení Aldeřanské Aliance,“ pravil neobvyklým hlasem, který na hlasivkách zvláštně rezonoval. „Doufejme, že můžeme navázat na doby, kdy Aldeneerinu ještě nevládlo zlo.“
„Děláme vše proto, aby se neopakovaly staré křivdy,“ ujišťoval ho Kalamir.

Po vybrané hostině se všichni zástupci Tollánů, Noxů, Furlingů a Azgardů odebrali do velké síně. Kromě nich se hlavního jednání účastnili i mnozí vládci většiny světů, takže byl sál zaplněn do posledního místa.

„Je nám ctí, že jsme se zde sešli v tak hojném počtu,“ zahájil jednání král Aldeneerinu. „Právě tímto posledním jednáním stojíme na prahu vzniku velkého společenství. Již v minulosti podobné společenství existovalo, které tvořilo velké a mocné impérium. Ovšem víme, že Staří Aldeřané se odklonili od cesty dobra a začali si zahrávat s nebezpečnými věcmi. Jejich pýcha nakonec stála za pádem dávného impéria. Od té doby zůstaly v Universu jen roztříštěné pozůstatky starých kultur, zatímco nepřátelské rasy se dál rozvíjí. Věřím, že dnes tu položíme základy nového společenství a nebude se historie opakovat.“
„Velice šlechetná myšlenka a věřím, že ji dosáhneme,“ prohlásil Azgardský vyslanec Dagjör.
Po těchto úvodních slovech následovalo ještě představení všech účastněných, a pak začala vyjednávání.

Prakticky celé odpoledne se podrobně popisoval význam, povinnosti a přínos celého uskupení. Nechyběl ani popis filozofie jednotlivých národů a jejich názor na věc. Trvalo to velice dlouho než se začaly ladit první témata. Do času večeře padlo jen několik návrhů, jak dosáhnout cílové dohody. Jak se dalo čekat, ty nejmocnější rasy měli mnoho požadavků týkající se společenství. Zejména fakt, že Aldeřané byli oproti všem velmi mladí, vždyť staré civilizace měly dlouhou historii dalece přesahující desítky či stovky tisíc let.

Po dobré večeři se znovu pokračovalo v jednání. Až v pozdních hodinách zazněl od Azgarda návrh, jak se dobrat dohody: „Navrhuji ustanovit hlavní radu Aliance tvořenou zástupci většiny národů, a která by dohlížela na zásadní fungování a rozhodnutí Aliance.“
Tento návrh zněl zajímavě, avšak zástupci malých světů k tomu měly výhrady. Zazněly též obavy, aby se malé světy nestali pouze poskoky mocných. Ještě dlouho dobu do noci zaznívaly další návrhy, avšak k pozdní době Kalamir navrhl pro dnešek jednání ukončit a pokračovat druhý den.

Druhý den se po snídani pokračovalo ve vyjednávání. Ukázalo se, že vytvořit hlavní radu, bylo velice náročné a až po večeři se všichni dobrali vzájemné dohody, jak by rada měla vypadat. Od tohoto bodu se mohla odvíjet další jednání, která pokračovala opět dlouho do noci.

Třetí den se konečně začaly uzavírat jednotlivá témata a čtvrtý den byla dohoda na světě.
„Máme tedy uzavřen poslední bod a můžeme zakončit toto dlouhé a náročné jednání,“ začal Azgard Dagjör se závěrečným shrnutím. „Dohodli jsme se na ustanovení Rady pěti ras. Adeřanů, Azgardů, Furlingů, Noxů a Tollánů. Tato rada bude řešit a schvalovat závažná rozhodnutí týkající se velkých hrozeb, zásadních zásahů do života menších civilizací, výprav do nebezpečných míst, kde dříve probíhaly zlé experimenty, významné pokroky, které kdokoliv z Aliance učiní a navazování nových kontaktů s neznámými civilizacemi. Kromě Rady pěti ras jsme ustanovili Radu Aldeřanké Aliance, kam spadají veškeré světy, jenž nejsou součástí Rady pěti ras, vyjma Aldeřanů. Tato rada už bude řešit vzájemné vztahy mezi všemi členy podle dohod, které byly již uzavřeny. Tak to bychom měli a teď zbývá už jen dořešit poslední záležitost.“
V sále zavládla rozpačitá nálada, protože všichni věděli, čeho se to týkalo.

„Taky z toho nemám radost, že zde budeme ještě jednat s Temnorozenými,“ okomentoval výrazy přítomných Azanyrmuth Mág. „Nutno si však uvědomit, že Temnorození mají též podíl ve válce proti Ori. Jejich armády stály na naší straně a můžu říct, že díky nim válka s Ori netrvala tak dlouho. Z dávných nepřátel se nakonec stali spolubojovníci. Nechci zase říkat spojenci, protože vztahy jsou poměrně křehké a netušíme, jak to bude vypadat v budoucnu. Je proto důležité stanovit nějaká pravidla vzájemného soužití a snažit se co možná nejvíc oddálit případnou válku. Abych pravdu řekl, té války bych se hodně bál, však jsme měli možnost vidět schopnosti Temnorozených.“
„Mág má pravdu,“ souhlasil s řečí Dagjör. „Ačkoliv mnozí z nás vedli s Temnorozenými těžké a zdlouhavé války, v posledním století se situace vyvinula překvapivým směrem. Nenechme se však zaskočit. Nesmíme propadnout slepé důvěře. Mohlo by se nám to jednou vymstít. Ať dopadne jednání s Temnorozenými jakkoliv, nikdy jim nesmíme plně důvěřovat. Je třeba neustále bedlivě sledovat každý jejich krok.“
„Slyšeli jsme to všichni, je třeba být obezřetný,“ prohlásil Azanyrmuth Mocný. „A to je pro dnešek vše. Ještě večer vyšlu posly a jednání s Temnorozenými může začít za pět dní.“

Další dny se už nesly v mnohem uvolněnější náladě. Už bylo jasné, že několikadenní náročná jednání jsou u konce a vše zásadní dojednáno. Rok 591 se stal pro Aldeneerin velmi významným, protože byly úspěšně položeny základy velkého spojenectví a přátelství. Ještě ten den večer Aldeřané uspořádali tu největší hostinu, a která trvala tentokrát dlouho do noci. Už nebylo třeba mít druhý den ráno naprosto čistou hlavu. Zvláště po dvaceti čtyřech dnech jednání každý povyražení uvítal.

[Aiwendill]

Hmmm... diplomatický summit v tej najlepšej forme a podobe...

Dĺžkou aj kvalitou je to porovnateľné s ostatnými kapitolami, teda veeeeeeeľmi dobré, ba priam vynikajúce. Ale obsahovo mi to nedá, aby som sa neopytal... zvrtne sa to?

Jak ho znám určitě

Zdravím.
Když to dobře dopadne, další díl dám ke konci týdne. Ohledeně toho, zda se zvrtne, to ještě ani sám nevím. Mám rozpracovány dva nápady, kam se to bude vyvíjet. Už příště udělám takové velké odhalení ohledně současných obyvatel Aldeneerinu.

Jů
Uz se nemohu dockat

12
Stará pevnost

Od vytvoření nové Aldeřanské Aliance uplynul už dlouhý rok. Během této doby se veškeré práce zaměřily na utužování vzájemných vztahů se všemi členy mocného spojení. Mnoho práce zabralo vytváření obchodních vztahů, zahajování těžby, zásobování jídlem a výcvikem řemesel. Nebylo divu, že se průzkumné výpravy omezily na nezbytné minimum. Zatímco se Kruh světů v Lianaru takřka netrhnul a neustále někdo přicházel či odcházel, chystala se stavba dvou pevností, kam by se přesunul veškerý výzkum světů a odkud by byly pořádány další průzkumné výpravy.

Kromě již existujícího Nazgaranu, který byl dřív využíván k podobným výpravám, byly zvoleny světy Patriam a Brei. Na prvním z jmenovaných se plánovala stavba menší pevnosti a na druhém se chystala výstavba velké podzemní pevnosti, kam se přesunou důležité experimenty. Dle starých knih se jednalo o neobydlené světy s bohatou vegetací, hlubokými lesy a především bohatými na suroviny. Pro stavbu důležitých opěrných bodů pro výpravy to byly ideální světy, přesto bylo třeba před zahájením výstavby provést důkladnější průzkum.

Adeřané přichystali dvě početné výpravy, jejichž úkol spočíval v pečlivém průzkumu okolí do vzdálenosti několika desítek mil a vytvoření základního tábora. Dle plánů se na Brei chystalo šedesát Aldeřanů a dvacet členů pocházející z řad spojenců. Výpravy na Patriam se účasnily poloviční počty. Mimo jiné se tam chystal Azanyrmuth Zvídavý, válečník Slavoj, mág Marat a hraničář Bernhard.

V poledne zataženého jarního dne už byla výprava na Patriam zcela připravená. Čtyřicet členů výpravy už stálo na dlážděném nádvoří a čekalo na povel. Azanyrmuth Zvídavý se ještě bavil o posledních podrobnostech s bratry Mágem a Mocným, a potom se všichni tři přesunuli před Kruh světů.
„Vítáme vás v Lianaru,“ započal řeč Mocný. „Je dobře, že všichni bereme přípravu vážně, a že vás zde můžeme uvítat v tak hojném počtu. Stojíme teď na prahu nové epochy průzkumů světů. Čeká nás budování důležitých míst, odkud budeme vést v budoucnu všechny výpravy. Zdejší Lianarská čtvrť už bude sloužit výhradně k diplomacii, vítání hostů a jako centrum obchodu.“
„Abych to nezdržoval. Všichni víte, co máte dělat,“ pokračoval bratr Mág. „Svět Patriam před pěti dny navštívila malá výprava, která neobjevila žádné známky nebezpečí. To ovšem neznamená, že nám nic nehrozí. Zcela nemůžeme vyloučit přítomnost nějaké skryté kultury, je třeba být opatrný i na zvířata či bytosti, které podobné světy často obývají. Proto je třeba brát průzkum vážně a se stavbou pevnosti začneme, až si budeme zcela jisti, že je Patriam bezpečný. Pokud na něco narazíte, hned nám dejte vědět.“
Azanyrmuth Mocný ještě zopakoval poslední pokyny, než přešel k ovládacímu panelu. Potom zadal adresu světa Patriam, načež se Kruh světů otevřel. Jakmile se vír nestabilní energie ustálil, Mocný ještě pronesl poslední slova: „Cesta je volná. Je načase vyrazit.“ Čtyřicítka členů výpravy postupně vkročila do otevřeného Kruhu.

Na Patriamu zrovna vládlo příjemné podzimní dopoledne. Během chvíle se celá výprava přesunula z Aldeneerinu a současně přinesla s sebou vše potřebné pro založení základního tábora. Když se Kruh uzavřel a na nevelké planině porostlé suchou trávou se rozhostilo ticho, jen kdesi v dáli krákala vrána a cosi zašustilo v křoví. Všichni se pustili do práce. Kruh světů na Patriamu stál na nevelkém paloučku obklopeném ze severní strany vysokým pohořím, rozlehlým údolím na jihu a lesy na západní a východní straně. Jakmile si všichni prohlédli nejbližší okolí, naskládali veškeré zásoby, materiál a výstroj doprostřed palouku, zatímco se ostatní vydali na krátkou obhlídku okolí.

Azanyrmuth Zvídavý společně s přáteli Maratem, Slavojem a Bernhardem, s nimiž zažil nejedno dobrodružství, začali určovat první kroky ve stavbě tábora. Společně určili prostor pro stavbu deseti velkých a dvanácti menších stanů, místo pro ohniště, zásoby a suroviny.

Během dopoledne průzkumníci potvrdili, že je okolí zcela bezpečné, zatímco hlavní skupina dokončila stavbu tábora.
„Máme právě poledne a tábor je dokončen,“ pochvaloval si Azanymuth, když uložil poslední pytel s jídlem do stanu s jídlem. „Odpočineme si, a potom se pustíme do dalších úkolů.“
„Do čeho se pustíme jako první?“ zeptal se hraničář Bernhard.
„Předně si zajistíme zdroj vody. Co jsi mi říkal, tak kousek na západ teče vydatný horský potok, to nám bude stačit. Ohledně zúrodnění půdy, to zatím řešit moc nemusíme. Oproti Aldeneerinu zde vládne podzim, takže na to je čas a navíc jídlo nám bude dodávat právě Aldeneerin. Potom se podíváme po nějakých vhodných surovinách, které v budoucnu použijeme na stavbu pevnosti. Co jsem koukal, tak různého kamene je tu dost a o dřevo rozhodně nebude nouze. Do večera máme času dost, takže to stihneme. A zítra bychom už mohli prozkoumat to rozlehlé údolí, jistě to bude dobré místo k založení prvního osídlení.“

Během celého dne všichni plnili zadané úkoly. Válečník Slavoj pomáhal zajišťovat jednotlivým skupinám potřebnou výbavu, mág Marat se staral o vybudování zásobníku vody a Azanyrmuth s dalšími pěti Aldeřany a jedním Naugrim pátral po vhodném kameni.

Večer přišel o něco dřív než na Aldeneerinu, přesto se však téměř všichni uložili ke spánku. Na hlídce zůstali pouze tři Aldeřané, kteří měli v průběhu noci jiní vystřídat.

Ráno se všichni probudili do chladného zataženého dne. Venku vládlo oproti včerejšku zvláštní ticho, které však bývalo pro podzimní období charakteristické. Vzhledem k tomu, že na Aldeneerinu právě vládlo jaro, tak ten rozdíl v počasí působil velice kontrastně. Po snídani se chystali dvě průzkumné výpravy, které měli za úkol prozkoumat vzdálenější okolí. První skupina v čele se Zvídavým a hraničářem Bernhardem vedla další osm Aldeřanů na průzkum údolí, zatímco druhá pod vedením válečníka Slavoje a mágem Maratem se vydala na průzkum nedalekého pohoří.

Azanyrmuthova výprava procházela chladným a vlhkým smrkovým lesem. Během hodiny dorazili do rozlehlého údolí a při tom urazili necelé tři míle. Za celou dobu nepotkali živáčka, pouze vyplašili dvě stáda srnek a jednoho divočáka. Samotným údolím protékala řeka, kterou lemovaly zarostlé planiny vysokou trávou a plevelem. Zatímco se rozhlíželi po okolí, hraničář v hlíně poznával stopy zvěře. Všichni se záhy shodli, že údolí poskytuje pro budoucí osídlení všechno potřebné.

Po další hodině průzkumu došli k dvacet sáhů široké řece, která dál směřovala na západ. Chvíli pokračovali podél řeky, když si Bernhard všiml čehosi neobvyklého: „Neříkal si, že tento svět byl vždy neobydlený?“
„Podle všech zpráv ne,“ odpověděl mu Zvídavý. „Ale mohlo se během let cokoliv změnit. Vidíš něco?“
„Podívej se tam,“ ukázal hraničář do míst, kde řeka procházela lesem.
Azanyrmuth se podíval kýženým směrem, kde zahlédl pozůstatky starého kamenného mostu přes řeku a až po chvíli se zmohl na další slova: „Jak to vypadá, tak nejsme první, kdo tu zakládají osídlení. Pojďme se podívat blíž, ale buďme obezřetní.“

Jakmile se opatrně přiblížili k mostu, zjistili, že už má svá nejlepší léta za sebou, ačkoliv se po něm dalo ještě bezpečně přejít. Hraničář se zaměřil na hledání stop. Pátral na mostě i blízkém okolí. Když se vrátil ke zbytku, pravil: „Je to tu úplně opuštěné. Ti kdo postavili tenhle most jsou už dlouhá léta pryč.“
„Dobrá. Budeme pokračovat v průzkumu, snad se dozvíme něco víc,“ rozhodl Zvídavý.
Výprava pokračovala po staré zarostlé cestě vinoucí se starým modřínovým lesem. Až později si všimli, že ji dávní obyvatelé vydláždili a za ty roky ji pokryly nánosy hlíny a mechu.

Po další hodině ničím nerušené chůze se jim otevřel pohled na rozlehlé ruiny zarostlé vzrostlými stromy. Azanyrmuth Zvídavý se zastavil na kopci, odkud měl výhled na zaniklé město a ohromeně si prohlížel ruiny zalité odpoledním zlatavým sluncem: „Patriam můžeme i nadále považovat za opuštěný. Pokud tu někdo žil, je to už několik set let.“
„Taky bych to tak viděl,“ souhlasil se slovy Zvídavého hraničář. „Neměli bychom se vrátit a podat zprávu o našem objevu?“
„Ještě máme hodně času. Když už jsme tady, chtěl bych se tu víc porozhlédnout. Docela by mě zajímalo, proč to tu opustili a co to bylo za společenství.“
„Máš pravdu. Času máme dost. Takže se dáme do průzkumu. Všímejte si všeho neobvyklého, zbytků vybavení, nástrojů, kostí a třeba i zbraní,“ zavelel Bernhard a všichni z desetičlenné výpravy se vydali prohledávat zarostlé ruiny.

Průzkumem strávili více než dvě hodiny a kromě hromady nezajímavé suti nenašli vůbec nic. Jediné překvapení připravily samotné ruiny, které se ukázaly být mnohem rozlehlejší, než se na první pohled zdálo. Čím více času v troskách trávili, tím větší stavby nacházely. Přesto se zub času podepsal na všem, co mohlo alespoň něco povědět o dávných obyvatelích. Zvídavého to trochu překvapilo, protože za život už navštívil mnoho míst a vždycky všude našel něco zajímavého.
„Tak velké město a stále nic,“ povzdech si Zvídavý, zatímco seděl na velkém mechem porostlém kameni ve stínu starých dubů. „Žádné nástroje, zbraně, cennosti, či kouzelné artefakty, prostě absolutně nic. Možná by se něco ukázalo, pokud bychom tu začali kopat, ale na to bychom potřebovali dělníky a spoustu času.“
„Už je to zřejmě hodně dlouho, co to tu opustili. Můžeme tu klidně mluvit o pěti stech letech a kdo ví zda to není ještě víc,“ rozmýšlel Bernhard.
„Víš co mě ještě zaráží?“
„Co?“
„Že tu necítím absolutně žádnou přítomnost magie a při tom tu není žádné antimagické pole, jako je tomu například v Thórově labyrintu.“
„Víš, že máš pravdu,“ souhlasil hraničář a záhy i zbytek party. „Celou dobu mám taky ten pocit, že tu něco chybí.“
„Museli jsme narazit na nějakou civilizaci, která vůbec neovládala magii. Musím říct, že mě to dost zaráží. Vůbec si nedovedu představit, jak bez ní mohli žít. Všechny ty nemoci, na které neměli léčbu, jak těžká zde musela být práce a mnoho dalšího. Možná je to ten důvod, proč zanikla.“
„Možná, ale je tu ještě jedna věc,“ upozornil ho Bernhard. „V knihách je uvedeno, že je tento svět neobývaný. Není možné, že by civilizace schopná postavit tohle rozlehlé město zůstala Starým Aldeřanům skryta.“
„Třeba se tu usídlili až po pádu Impéria. Ale to by se museli vyvinout za velmi krátkou dobu,“ uvažoval Zvídavý. „Ne. Bylo to jinak. Museli sem přijít odněkud jinud. Buď žili opravdu hodně daleko od Kruhu světů, třeba i deset tisíc mil, a nebo z nějakého vzdáleného světa zcela mimo světy Aldeřanského Impéria. Pravděpodobnější bude ta druhá možnost.“
„Asi to bude tak jak říkáš, ale to nevíme jistě,“ sdílel hraničář stejný názor na věc. „Takže co teď?“
„Jedině pořádný průzkum by pověděl víc, jinak nám asi nezbude, než se pomalu vydat na zpáteční cestu,“ zklamaně pravil Zvídavý zatímco se zvedl z kamene. „Ještě než odejdeme, rád bych se podíval na jednu stavbu, kterou jsem zahlédl na jihu.“

Azanyrmuth vedl skupinu průzkumníků troskami velkého města. Místo, kde probírali osud této civilizace, se nacházelo velmi blízko velkého podlouhlého náměstí protínající město od severu na jih. Kdysi okázalé náměstí dávno pohltila divoká příroda a Aldeřané si jen stěží představovali život, který tu v dávných dobách bujel. Domy v blízkosti náměstí se tyčily do neobvyklých výšek, přestože se mnohé části změnily na hromadu sutě. Azanyrmuth Zvídavý se chvílemi podivoval, do jakých výšek zde dávní obyvatelé stavěli domy. Některé z nich musely mít deset i více pater. V Lianaru a též v jiných městech se také stavby tyčily do úctyhodných výšek, ale vždy se jednalo o velké paláce, chrámy, knihovny, pevnosti a další významné stavby, zatímco zde to byly řadové domy.

Po půlhodině chůze konečně došli na jižní konec náměstí, kde se před nimi otevřel pohled na obrovitou podivně vypadající stavbu, jenž zabírala celou kratší stranu náměstí a navazovala přímo na velkou skalnatou horu. I přes značné poškození si stále zachovávala svou majestátnost. Všem bylo hned jasné, že se jednalo o hlavní sídlo bývalých vládců města. Aldeřané se posléze přesunuli k hlavní bráně. Dveře už dávno podlehly času, a tak se před nimi otevíral pohled do temných útrob paláce.

Azanyrmuth cítil, že to je to pravé místo, kde snad něco z historie zůstalo. Rozsvítil kouzlem magickou Světlušku a opatrně vstoupil do útrob. Ostatním z výpravy to nepřipadalo jako dobrý nápad vzhledem ke stavu stavby, a tak se dovnitř vydal pouze Zvídavý s Bernhardem.

Oba opatrně prozkoumávali chladnou temnou stavbu za svitu jasného světla Světlušky. Procházeli mnoho místností a sálů, které ještě zůstaly bezpečné. Na druhou stranu se do velké části nedostali, protože řadu míst už zasypala suť. Místo, které z počátku vypadalo nadějně, pořád nevydávalo tajemství. Veškeré vybavení už dávno shnilo, rozpadlo a ztrouchnivělo. Nezůstaly ani knihy, či jiné záznamy, prostě nic. Azanyrmuth pociťoval stále větší zklamání.

Když prolezli tři patra, obrátili pozornost na sklepení. Po kluzkých schodech z opracovaných bloků sestupovali stále hlouběji do podzemí. Široké schodiště končilo dlouhou chodbou. Na jejím konci objevili zničenou železnou bránu. Zvídavý pocítil novou naději a tiše prohlásil: „Pokud tady něco nenajdeme, tak už nikde.“ Oba se následně protáhli škvírou a vstoupili dovnitř.

Za svitu magického světla opatrně procházeli pustými chodbami. Na rozdíl od staveb na povrchu, byla podzemní část celkem zachovalá. Azanyrmuthovi to zpočátku nepřišlo podivné, protože už mnohokrát prozkoumával staletí opuštěné stavby, které byly mnohdy téměř neporušené. Zde už příroda a čas vykonaly své, a tak z četných prasklinek ve zdi pomalu proudila do podzemí studená voda. Některá místa už byla zatopena a nezbylo Aldeřanům nic jiného, než se brodit ve vodě, či hledat jiné schůdnější cesty.

Až později si Azanyrmuth všiml jistých rozdílů, protože provedení stavby působilo značně neobvykle. Celou podzemní část místní postavili z jednolitého šedého kamene, což vrtalo Zvídavému hlavou. Už viděl hodně staveb, které byly postaveny s neskutečnou přesností, avšak vždy je dávní stavitelé tesali ve skále, nebo postavili z kamene. Tady se nejednalo ani o jeden způsob, jakoby ho bývalí obyvatelé odlili z nějakého tvrdého materiálu.

Při průzkumu chladných opuštěných místností občas nacházeli pozůstatky nábytku. Většinou vlivem zdejšího velmi vlhkého prostředí shnil. Ovšem pak tu našli i nějaký nábytek z kovu, který byl sice notně rezavý, ale v trochu použitelnějším stavu. To dalo dvojici naději, že by zde mohlo přeci jen něco zůstat. Opatrně procházeli malé podzemí, které mělo jen dvě patra a pátrali ve zbytcích rezavého nábytku.

V jednom větším sálu, který mohl sloužit jako jednací síň, konečně našli hromady starých papírů poházené po polorozpadlých stolech, v poházených knihovnách, skříních i ledabyle rozházené na zemi v četných loužích. Oba se hned dali do prohledávání. Bernhard prohraboval papíry na stolech, zatímco Azanyrmuth prohledával skříňky.

Jak se dalo očekávat, téměř vše už dávno zničila voda a z toho, co zbylo, se dalo sotva něco vyčíst. Často je jednalo o útržky textů, které samy o sobě nedávaly smysl. Azanyrmuth Zvídavý se najednou zaradoval: „Myslím, že něco mám.“
Hraničář k němu ihned přiskočil a nahlížel do starých desek z nějaké divné průhledné hmoty: „Co jsi našel? Něco zajímavého?“
„Myslím, že ano. Zvláštní, že ten jazyk se od toho našeho prakticky neliší,“ pravil Zvídavý a začetl se do starých zápisků psané neobvyklou modrou barvou a písmem.

Už je to sedmdesát osm let co jsme opustili náš starý svět. Vzpomínám, jak mi moji rodiče vypravovali o divokých časech a slavném dni koncem roku 2012. Tehdy šedesát tisíc členů jakéhosi spolku dokončilo dlouhé přípravy k odchodu. Během několika let vybudovali zde na Patriamu novou civilizaci, která chtěla začít znovu. Daleko od starého přelidněného světa trpícího řadou neduhů. Daleko o vší zkaženosti a zla.

Začátek se nesl ve slibném duchu. Rozlehlé údolí, blízké pohoří a nekonečné lesy nám poskytly hojnost a dostatek všeho potřebného k životu. Stáli jsme tehdy na prahu nové prosperující civilizace. Během dvou let jsme zde postavili velké klidné a prosperující město. Všem se nám zde žilo v klidu a míru a na starý svět pomalu zapomínali. Hvězdná brána zůstávala stát na svém odlehlém místě a občasné návštěvy starého světa omezili na naprosté minimum.

Hned ke konci prvního roku jsme se rozhodli opustit starý kalendář a začít počítat znovu od roku 1. Mělo i své opodstatnění, protože délka dne zde byla o něco delší, než na starém světě. Stejně tomu bylo u délky roku. Co si pamatuju, tak rok zde trvá o třetinu dýl, než tomu bylo na starém světě. Takže kdo slavil třicáté narozeniny, měl podle starého kalendáře už přes čtyřicet let. Původně se lidé na starém světě dožívali zhruba sedmdesáti let. To odpovídá zdejší padesátce. Neumím to nijak rozumně vysvětlit, ale průměrný věk zdejších obyvatel se povážlivě prodloužil. Běžně se mnozí dožívali šedesátky, někteří i více, a přesto se těšili dobrému zdraví. To na starém světě, pokud někdo netrpěl deseti nemocemi, tak byl divný.

Jak léta plynula, Patriam se rozvíjel. Spojení se starým světem jsme roku 18 ukončili a šli si za novým cílem. Byly bychom na něj dávno zapomněli, avšak stín a zlo starého světa jakoby pronikl i sem. Ať už ve formě špatných pocitů, nočních můr a podivných přízraků, jenž se údajně některým obyvatelům zjevily. Nemohli jsme těmto jevům přijít na kloub, protože tyto jevy nás trápily jen v některých letech. Nejhorší to bylo v letech 36 až 41. Až po dlouhé době jsem si dal dohromady, co to zřejmě způsobilo. V letech 2048 až 2056 na starém světě zuřila další velká válka. Kdo ji rozpoutal a proč, jsme se nikdy nedověděli a abych pravdu řekl, už mě to nezajímalo. Ten svět byl zkrátka ztracený, zkažený a zlý. Až někdy kolem roku 55 se k nám dostaly zprávy o dalším nepěkném vývoji. Zatímco velká část světa ležela v troskách a poslední přeživší bojovali o poslední místo na slunci, zbytku světa vládla totalita.

Ovšem ani Patriamu se nevyhnuly problémy. Během let se tu občas objevily určité názorové rozepře mezi námi potomky lidí a potomky jakési dávné rasy, která již tisíce let s námi obývala starý svět. Na pohled se od nás ničím nelišili, a tak se o nich vůbec nevědělo. Jisté malé odlišnosti však vykazovali. Jejich fyzické schopnosti ty naše o něco převyšovaly. Dožívali se o pár let více, odolávali mnohým nemocem a snáze se uzdravovali. Hodně se zajímali o historii, architekturu, umění a mnoho dalšího. To oni navrhli onen dávný exodus a prakticky všichni opustili starý svět. Jakoby tušili, co se se starým světem stane. Můžeme jim za to jen děkovat, avšak v posledních letech jsem míval pocit, že by odešli nejradši sami a nás nechali, ať se na starém světě vzájemně vymlátíme.

Nakonec vše vyvrcholilo na podzim roku 58. Najednou začali zmiňovat cosi o prastarém zlu, které do roka zničí náš starý svět a Patriam bude další na řadě. Nemusím popisovat jaké pozdvižení a napětí to vyvolalo. O pár dní později nám sdělili, že konečně našli svůj původní domovský svět a se hodlají tam přesunout. Bez nás. Ani jsme se nenadáli a potomci staré rasy, která s námi staletí sdílela svět, nás opustili. Trvalo to jen pár dni, ani nebyl čas diskutovat. Prostě se sbalili a odešli. Co mě do dnešního dne nepřestalo udivovat, že nám tu nechali veškeré technické výdobytky. Prý, že už je nepotřebují. A tak populace Patriamu klesla skokově ze sedmdesáti tisíc sotva na polovinu.

Od té doby šly věci od desíti k pěti. Přestalo se nám dařit. Úroda se nevydařila, přišel hlad, naše technologie vypovídaly poslušnost a nakonec se začaly dít hodně divné věci. Vůbec tomu nerozumím, jako by na nás dosedla nějaká zlá kletba. Mnozí z nás onemocněli, jiní se dočista zbláznili. Nastal tu naprostý chaos. Posledních pár lidí se pokusilo kontaktovat starý svět, avšak do dnes netuším, jak dopadli. Stejně tak nevím o těch, kteří hvězdnou bránou odešli hledat nový domov na jiných planetách. Já zde zůstal s hrstkou věrných a snažíme se udržet zbytek naší civilizace.

Dnes na počátku roku 59 už vím, že je všemu konec. Naprostá většina je již mrtvá a v podzemním bunkru radnice nás tu přežívá posledních patnáct. Je jen otázkou času než nás to šílenství zabije také. Co vím, tak na starém světě se hodně omílalo téma konce světa. Existovalo hodně teorií, jak k tomu dojde. Buď, že se zničíme sami, nebo nás ovládnou naše technologie, zničí nás meteorit, mimozemšťané, nebo učiníme svět naším bezohledným jednáním neobyvatelný. Nakonec nedošlo ani na jednu možnost. Nakonec nás zničilo něco, o čem nevíme vůbec nic, pouze víme, že nám to naprosto ničí tělo i ducha. Všechno se kolem naprosto zbláznilo. A teď, když je všemu konec, napíšu sem jen jediné.

V žádném případě nechoďte na svět s touto adresou.

Kromě tohoto textu Azanyrmuth našel na poslední straně seznam dalších osmnácti adres.
„Tak to je hodně zajímavé,“ po dlouhém přemýšlení tiše prohlásil Bernhard. Ještě hodně dlouho přemýšlel se Zvídavým o tom, co právě našli. „To by mě zajímalo, co je to ten Starý svět, který tam tolikrát zmínil.“
„Nejsi sám,“ souhlasil s ním Azanyrmuth. „Ale ještě víc by mě zajímala ta stará rasa, která žila s nimi a odešla pryč a jaké zlo je nakonec zničilo.“
„Myslíš, že nám tu hrozí nebezpečí?“ úzkostlivě se hraničář rozhlédl po temném sále, který ozařovala pouze Magická světluška.
„To netuším,“ tiše odpověděl Zvídavý. „Jen doufám, že ať to bylo cokoliv, je to už pryč. Ač napínám své schopnosti sebevíc, necítím nic neobvyklého. Ba právě naopak, tu necítím naprosto žádnou přítomnost magie. Máme hodně o čem přemýšlet. A teď se raději vraťme do tábora. Už je určitě dost pozdě.“

Přesně podle očekávání na ruiny města padla noc. Zbytek průzkumné družiny čekal venku při zapáleném ohni, který si rozdělali, protože se již notně ochladilo.
„Tak co? Našli jste něco?“ ihned vyzvídali, sotva Bernhard s Azanyrmuthem vylezli z podzemí.
„Našli. A rozhodně je to hodně zajímavé,“ odpověděl Zvídavý. „Vraťme se do tábora a mezitím vám to vše povím.“
Ještě než se vydali na cestu, Bernhard uhasil oheň.

Cesta do tábora jim zabrala téměř čtyři hodiny. Když dorazili na místo, většina už spala, kromě několika hlídkujících válečníků.
„Už jsme se báli, že se vám něco stalo,“ přivítal přicházející průzkumnou výpravu jeden z válečníků.
„Uznávám, trochu jsme se zdrželi,“ přiznal Zvídavý.
„Druhá skupina se vrátila ještě před setměním a našli v horách dobrá místa, kde můžeme začít s těžbou. A co vy? Našli jste něco zajímavého? Podle vašeho výrazu tuším, že jo.“
„Našli jsme trosky starého opuštěného města, ale to není to nejdůležitější. Je to mnohem zajímavější. Vzbuďte Marata a Slavoje, musíme hned podat zprávu Aldeneerinu.“
„Hrozí nám nebezpečí?“ zneklidnil válečník, když Zvídavý tak najednou naléhal.
„Nehrozí. Alespoň jsme nenašli žádné známky hrozby, přesto bych to nepodceňoval.“

Během chvíle byl celý tábor na nohou. Rozespalý Marat a Slavoj, kteří spali pouze pár hodin se ihned zajímali o objevy. Azanyrmuth mu v rychlosti pověděl o opuštěném městě s starém sklepení, avšak to nejlepší si chtěl nechat až na Aldeneerin. Bernhard mezitím zadal adresu Aldeneerinu, zatímco Zvídavý vysvětlil situaci i všem ostatním.

Jakmile prošli Kruhem světů, uvítal je příjemný svěží jarní vzduch. Doma na Aldeneerinu se pomalu rozednívalo a město Lianar se probouzelo k životu. Stráž hlídající Kruh se podivila, že se výprava z Patriamu vrátila tak brzo ráno. Azanyrmuth přítomné v rychlosti uklidnil, že nehrozí nebezpečí, ale že učinili zajímavý objev, o němž se musí král a rada co nejdřív dovědět.

Krátce nad ránem se ve velké jednací síni sešla část Rady kruhu, král Kalamir a samozřejmě účastníci výpravy na Patriam.
„Už jsme tu všichni, co teď mohli dorazit a teď nám pověz, co jste objevili,“ vyzval bratra Azanyrmuth Mág.
Bez zbytečného protahování přešel Zvídavý rovnou k věci: „Po založení tábora jsme se rozhodli začít s průzkumem světa. Už jsem některým zmínil objev ruin starého města. Dlouho jsme tam nemohli nic užitečného najít, avšak moje přirozená zvídavost mě vedla dál a v podzemí starého paláce, či co to bylo, jsme našli tohle,“ ukázal několik zežloutlých papírů popsané modře. Zatímco do nich členové rady nahlíželi, Zvídavý vše, co tam bylo napsáno, dopodrobna popsal. Ve velké síni brzy zavládlo ticho, jak všichni hloubali na významem těch slov.

Teprve až Zvídavý skončil, rozpoutala se diskuze. Mnozí jen odhadovali, o koho se mohlo jednat, co je myšleno pod pojmem Starý svět a kdo jsou ti, kteří nakonec opustili i Patriam. Nakonec i Zvídavý přidal svůj názor: „Cestou zpět do tábora jsem o tom neustále přemýšlel. Koukal jsem na ten přiložený seznam adres a vybavoval si vše, co o těch světech víme. Mohu říct, že až na dvě výjimky jsme je už dříve či později všechny navštívili a nenašli cokoliv neobvyklého. Většinou jsou to neobydlené nehostinné nebo nebezpečné světy. Evidentně tudy cesta nevedla. Jeden z těch světů, jenž jsme dosud nenavštívili má být podle starých knih naprosto neobyvatelný, protože jeho značnou část tvoří lávová pole a sopečná pohoří. Myslím, že tudy také cesta nevede.“
„A co ten druhý svět? Je to ten, kam nikdo nemá chodit?“ zeptal se Dalaran.
„Ano. Navíc jeho adresa není v žádném našem seznamu a to jsme nedávno shromáždili veškeré dostupné seznamy, které mají dispozici i naši spojenci. Pro jistotu to ještě jednou pořádně zkontrolujeme. Pak zůstává otázka, jestli se tam vydáme nebo raději poslechne doporučení z toho textu. Ačkoliv mě průzkum toho světa velice láká, přeci jen mám trochu obavu z toho, co tam můžeme najít. Už nejednou jsme si našimi neuváženými kroky natropili mnoho problémů.“
„Souhlasím s bratrem,“ vzápětí prohlásil Azanyrmuth Mág a následně i Mocný. „Nepokoušejme osud. Myslím, že je teď důležité vybudovat silné a stabilní společenství a posilovat vztahy v rámci Aliance.“
Bez větších dohadů se nakonec všichni usnesli, že vezmou varování vážně a průzkum Starého světa zamítli.

„Stejně by mě zajímalo, kdo byli ti, kteří stačili včas Patriam opustit,“ hlasitě přemýšlel Sheomar.
„Třeba se to časem dozvíme,“ uvažoval král Kalamir.
„Mám takovou teorii,“ pokračoval v úvahách Zvídavý. „V tom textu mě zaujala zmínka o letopočtu. Píše tam o tom, že potom, co založili novou civilizaci, začali počítat nový kalendář. Další věci, které jsem při pobytu všiml, že tamní den trval stejně dlouho jako zde na Aldeneerinu, jen je trochu posunut. Co když ti, kteří Patriam opustili byli ve skutečnosti naši předkové, kteří po letech ukrývání v jedné civilizaci našli konečně svůj domov. Třeba jsme Aldeneerin opustili, protože se nám nelíbilo směřování tehdejšího impéria. Stačí si vzpomenout na počátky naší historie. První písemné záznamy pochází až z roku 233 a o cestování Kruhem jsme začali uvažovat až někdy kolem roku 318. Kdo ví, co se před tím stalo, ale slyšel jsem, že v našich myslích zůstalo po nějakou dobu něco nepříjemného. Něco, proč jsme chtěli zapomenout.“
„To je velice odvážná myšlenka,“ uznale prohlásil bratr Mocný. „Ovšem kromě toho zápisníku nemáme žádné další důkazy. Je pravda, že na tvých slovech něco je. Snad do budoucna zjistíme víc, ale na Starý svět raději chodit nebudeme. Alespoň v následujících letech. Je načase pořádně prozkoumat a osídlit Aldeneerin.“

Ačkoliv se o zprávy popisující události na neznámém Starém světě příliš nerozhlašovaly, bylo jen otázkou času, kdy se z toho stane hlavní téma na diskuzi u piva v krčmách. Rovněž se zpráva dostala i ke všem spojencům a členům nové Aldeřanské aliance. Jen málokdo se zmínil o jakémsi světě, kde se možná před pěti sty lety stalo něco záhadného, ale nikdo nechtěl být konkrétní. Azanyrmuth Zvídavý se jednou přiznal, že je to poprvé, kdy necítil potřebu vše prozkoumat, a také se přiklonil názoru ostatních na to všechno zapomenout. Jakoby znovu na všechny padla jakási podvědomá obava s čehosi nebezpečného.

Jak čas plynul dál, pokračovalo se ve výstavbě pevností na Patriamu a Brei. Zatímco na Patriamu se již brzy rýsovaly základy budoucí pevnosti na Brei se razily první sáhy tunelů velké podzemní pevnosti. Předpoklad dokončení první zmíněné pevnosti byl konec roku 593 a u podzemní pevnosti to byl až rok 595, přičemž se předpokládalo postupné zprovozňování a další budování i v dalších letech.

[Aiwendill]

juuuuuu, Paci nám vydal ďalšiu kapitolu. A celkom peknú a najmä dlhúúúú...

tešíme sa. (Bližšie dojmy až neskôr)

Super počtení

Nelze nic jineho napsat nez
JE TO SKVELE
uz se tesim na novy dil

NO už aby tu byl

Už se na něm pracuje. Bude to zase jeden z delších dílů, kde zase poodhalíme Aldeneerin.

[andoriel]

Super, už se těším

Žádám update
Doufám, že mne potěší
Omlouvám se za nepřítomnost u barda a mých třech bodů pro tebe a dvou pro aiwa

13
Dálky Aldeneerinu volají

Od nečekaného objevu na Patriamu uplynulo mnoho měsíců. Během této doby několikrát zasedala rada, aby probrala další kroky ve spolupráci se spojenci, utužování vzájemných vztahů a nezapomnělo se ani na budoucnost dalších výprav. Vzhledem k velkému množství práce byly samotné výpravy odloženy na neurčito, nebo alespoň do doby dokončení první pevnosti. Výpravy byly sice omezeny, však Aldeřané se stále častěji zaobírali myšlenkou prozkoumat co možná nejvíc samotný Aldeneerin. Kromě chystaných zámořských výprav chtěli konečně vyzkoušet Prsten Kruhu, který umožňoval volit cílový Kruh světů. Doposavad vyzkoušeli pouze Kruh s druhým pořadovým číslem, jenž Aldeřany zavedl kamsi do centra kontinentu Maiadion do kdysi hrdého města Ma'at.

Letmým pohledem na číselník zlatého prstenu bylo každému jasné, že cílových Kruhů mohlo být až osm. Již delší dobu se vědělo, že ne na každém světě je tolik Kruhů, přesto se dalo očekávat, že Aldeneerin bude mít všech osm. Před samotnými výpravami Aldeřany čekalo mnoho úkolů a příprav.

Na podzim roku 592 se Azanyrmuth Mocný ponořil na dlouhé večery do starých knih o Aldeneerinu, kde se snažil vyčíst co nejvíce o dalších Kruzích. To co by neznalý badatel považoval za snadný úkol, bylo ve výsledku výrazně náročnější. Azanyrmuth v knihách strávil mnoho dní, než nalezl alespoň nějaké informace.

Jednoho chladného podzimního večera se zastavil u Mocného bratr Zvídavý, který chtěl vědět, co dalšího Mocný zjistil.
„Klidně pojď dál,“ mávnutím rukou pozval bratra do studovny, kterou osvětlovalo několik luceren.
Zvídavý si sedl do křesla naproti stolu, kde stály stohy knih a archy popsaného papíru: „Jak to jde, už jsi našel polohy těch zbývajících Kruhů?“
„Ne tak docela,“ začal s vysvětlováním Mocný. „Našel jsem celkem šest měst a to i včetně kontinentů, kde se nacházejí. Samozřejmě tam už počítám města Lianar a Ma'at. Ovšem problém je jinde.“
„Nech mě hádat. Stále nemáme mapu Aldeneerinu.“
„Přesně. Je hezké znát jména měst a kontinentů, ale bez mapy je to jen mlhavá informace. Nejde mě do hlavy, proč tu naši předkové nezanechali ani jediný nákres světa. Osídlili jsme tu už desítky měst, stovky vesnic a tisíce osad, ale nikde ani kousek. Staří Aldeřané asi nechtěli, aby případní objevitelé Aldeneerinu dostali vše tak snadno.“
„Napadlo mě, zda to nějak nesouvisí s událostmi na Patriamu a Starém světě,“ zauvažoval Zvídavý.
„Pokud by byla tvá teorie pravdivá, tak by se to všechno stalo před necelými šesti sty léty, a to byla doba, kdy už Staří Aldeřané neobývali Aldeneerin. Však si vzpomeň na první výpravy v roce 321, kdy už byly nalezeny zmínky o zmizení Starých Aldeřanů a už tehdy jsme se pohybovali v rozmezí šest set až tisíc let. Ne, to muselo mít jiný důvod.“
„Co se dá dělat. Dnes se nám to asi nepodaří vyřešit. Takže, co jsi zjistil o těch místech?“

„O Lianaru a kontinentu Elisneyr se už asi nemá smysl bavit, protože jsme ho už téměř celý prozkoumali a osídlili. Pak tu máme město Ma'at a kontinent Maiadion, o němž víme, že ho najdeme východně od Elisneyru. Mnoho nám napověděli naši přátelé z města Okatar Shing. Od nich také víme, že město Ma'at bývalo největší na Aldeneerinu, stejně tak Maiadion je mnohonásobně rozlehlejší než náš Elisneyr. Dle vyprávění byl Maiadion velice pestrý a to nejen různorodostí prostředí, ale i skladbou obyvatel. To samé jsem také vyčetl z knih a to i včetně popisu několika měst. Rozhodně by to měl být náš hlavní cíl v následujících letech. Potíž je, že samotné město Ma'at i okolí je plné nepřátelských bytostí. Budeme na to potřebovat celou armádu, než se nám ho podaří alespoň trochu vyčistit, a pak další armádu zedníků a řemeslníků, aby ho dali dohromady.“
„To bude trvat asi pár let,“ konstatoval tiše Zvídavý, když si představil to množství práce.
„Zas tak nemožně bych to neviděl, vzpomeň si na poválečnou obnovu Lianaru. S pomocí spojenců to zvládneme rychle. Ovšem je tu jedna věc, na kterou jsem si vzpomněl.“
„Co myslíš?“
„Vzpomínáš na ten váš nečekaný výlet před čtyřmi lety.“
„Jasně, na to se nedá zapomenout,“ ihned si rozpomněl na poněkud divoký výlet do neznámých koutů Aldeneerinu a na cestu podzemní sítí drah.
„Jde mi především o ten systém drah. Nikde jsem o něm nenašel zmínky. Je to divné, ale jakoby vůbec neexistoval. Přestože si nám ukázal místo, kudy jste se vrátili, nenašli jsme tam vůbec nic zajímavého. Buď je to kryto nějakou obzvlášť mocnou magii, nebo jste byli pod vlivem nějakého kouzla.“
„Počkej. Teď jsem si na něco vzpomněl,“ náhle přerušil Zvídavý bratrovo úvahy. „Vždyť jsme přece z toho podzemního bydlení přinesli nějakou mapku sítě drah.“
„Máš pravdu. Úplně jsme na to zapomněli. Kam ta mapa vůbec přišla?“
„Pokud si dobře vzpomínám, tak by měla být ještě v malé knihovně Severní čtvrti. Raději se tam ještě porozhlédnu, ale snad bych z hlavy dokázal namalovat alespoň část světa. Než se ji vydám hledat, tak mi pověz ještě o těch dalších místech.“

„Třetí Kruh se nachází ve městě Karlstad, největší město na kontinentě Norjomasta.“
„To zní celkem seversky,“ poznamenal Zvídavý.
„I veškeré dostupné popisky naznačují, že se jedná o severní kontinent. Místo, kde vládne po většinu roku chlad. I přes drsnější podnebí se na Norjomastě dařilo zemědělství, tedy alespoň v jižních částech. Samotné město bylo tamním centrem obchodu a současně největším přístavem. Z tohoto důvodu by bylo dobré po zahájení osidlování současně najít i námořní cestu. Přestože je cesta Kruhem velice rychlá, je spousta věcí, které se Kruhem přenášejí obtížně.“
Azanyrmuth Mocný urovnal papíry popsané poznámkami a pokračoval: „Čtvrté místo se nachází na kontinentě Panagitmos a též se jednalo o největší město kontinentu a současně tvořilo obchodní bránu mezi kontinentem Maiadion. Ovšem je tu něco, co mi dělá vrásky na čele. To město už jsme jednou navštívili a je to místo, které není zrovna bezpečné. Asi ti nemusím představovat Bir-Alcalab.“
„Tak to je zlé,“ Zvídavý se s odporem zachvěl. „To město je prolezlé skrz naskrz prastarým zlem. Vůbec si nedovedu představit, že bychom to město někdy očistili a vesele obývali.“
„Taky jsem si vzpomněl na tvé vyprávění o tomto místě. Ale uvědomil jsem si, že to zlo vycházelo hlavně v noci. Mám pravdu?“
„Na tom něco bude. Ve dne to nepůsobilo tak zle, ba se tam dalo celkem bez potíží pohybovat.“
„Pokud je to tak, jak říkáš, mohli bychom tam posílat výpravy během dne a do doby, než zjistíme, co se tam stalo, osídlit okolí. Prostředí kontinentu Panagitmos je dle knih velice teplé a úrodné téměř po celý rok.“
„Doufejme, že to zlo nepostihlo i další města v okolí. Nenašel jsi zmínky o tom, co se tam kdysi stalo?“ zeptal se Zvídavý.
„O tom zlu jsem nenašel nic konkrétního, jen zmínku o rozlehlých podzemních laboratořích, kde se prováděly mnohé pokusy. Možná se jim tam některý pokus vymkl z rukou a toto je výsledek. Nebylo by to poprvé. Ale zřejmě se to stalo až někdy ke konci, protože bych určitě někde našel nějaké konkrétní zmínky.“
„Doufejme, že to okolí bude v pořádku, každopádně bych nepodceňoval přípravu.“
„I já nechci přípravy podcenit.“

Azanyrmuth Mocný opět z hromady papírů vzal další poznámky a pokračoval v popisu: „Pátý Kruh by měl být ve městě Olotoko, které bylo rovněž centrem obchodu a též největším přístavem kontinentu Yokihuama.“
„Ty názvy jsou podobného stylu, jako je tomu v zemi kolem Okatar Shing.“
„To není náhoda. Co jsem tu vyčetl, tak jeho obyvatelé pocházejí právě z kontinentu Yokihuama. Už tu není nic o tom, proč se tak stalo, ale můžeme si udělat trochu představu o městě Olotoko.“
„Máš nějaký bližší popis kontinentu?“
„Něco málo jo. Velkou část pokrývala vysoká pohoří i husté lesy. Údajně to bylo velice krásné místo, které též poskytlo bohatou úrodu a obrovské možnosti lovu. Mám sice ještě mnoho dalších poznámek, nejsem si naprosto jist, zda je zařazuji správně. Na to potřebuji ještě nějaký ten čas.“
„Chápu. A co další místo?“
„Šestý Kruh má být ve městě kdesi na kontinentu Ulugbator. O tom místě jsem zatím našel jen velice málo zmínek. Jediné, co můžu potvrdit, že Ulugbator byl velice rozlehlý chladný a řídce osídlený kontinent.“
„Ještě něco?“
„Ke škodě už ne. Ohledně posledních dvou Kruhů jsem objevil opravdu nepatrné zmínky. Alespoň nám to dává jistotu, že Aldeneerin má všech osm možných Kruhů.“
„A co nám říkají?“
„Sedmý Kruh se údajně využíval pouze sporadicky a osmý má být ukryt v nějaké velké pevnosti. Kde se však nachází, netuším. Ale do budoucna to snad zjistíme,“ dokončil vyčerpávající popis Mocný.
„Zdá se, že máme na nějakou dobu dost práce,“ zhodnotil objevy Zvídavý.
„Asi tak na pár desítek let,“ zavtipkoval bratr Mocný. „Následující dny budeme muset pečlivě naplánovat jednotlivé výpravy a hlavně sehnat bojovníky. To by neměl být až tak velký problém, protože nejsme v žádné válce. Řada chlapů jistě uvítá nějaké to povyražení. A to by asi pro dnešek stačilo. Zítra se zkusíme podívat po té mapě, co jste kdysi našli.“

Následující dny probíhala pečlivá příprava výprav, tvořily se první průzkumné oddíly, připravoval plán zajištění okolí a rovněž se pomýšlelo i na vytvoření prostoru pro stálé vojenské posádky pro zajištění bezpečí následujících výprav. Práce tak trvala celý následující měsíc. Mezitím rada stanovila pořadí průzkumů. Jako první byl přirozeně vybrán Ma'at, protože to byl zatím jediný možný přístup do říše Okatar Shing. Aldeneerin měl velký zájem zabezpečit tuto cestu, neboť město Ma'at a jeho okolí zůstávalo i nadále zamořeno nebezpečnými tvory. Z tohoto důvodu byly kontakty se spojenci značně omezené. To chtěla rada změnit a navázat bližší spolupráci s Okatarci a současně získat přístup na kontinent Maiadion.

Rok 593 vystřídal rok předešlý. Lianar právě pokryla sněhová pokrývka a teploty nadále klesaly. Azanyrmuth Mocný se jednoho mrazivého dne vydal zkontrolovat průběh zabezpečování starodávného města Ma'at. Po vydatné snídani se teple oblékl, protože podobně mrazivé podmínky panovaly i na Maiadionu. Nezapomněl ani na potřebnou výbavu a zásoby jídla. Došel na nádvoří, kde se nacházel Kruh světů a prošel nejprve na svět Brei, protože Kruh neumožňoval se spojit přímo s jiným Kruhem na tom samém světě. Vždy se muselo jít přes jiný, a tak Azanyrmuth využil příležitost zkontrolovat i průběh prací na stavbě podzemní pevnosti.

Na Brei se zdržel jen krátce. Prošel se rozlehlým stanovým táborem pro tři sta dělníků a zkouknul první sáhy vyhloubených chodeb. Cestou prohodil pár slov s mnoha pracovníky různých ras a národů o průběhu prací. Poté se vrátil ke Kruhu, kde s pomocí Prstenu zadal adresu Aldeneerinu a zvolil Kruh s číslem 2.

Na druhé straně ho znovu uvítal mráz a sníh. Kruh stál na velkém náměstí, které bylo mnohem větší než nádvoří v Severní čtvrti. Okolní stavby se tyčily do výšek pátého patra, stejně tak výška jednotlivých pater byla impozantní. Samotné město však mělo nejlepší léta za sebou. Střechy domů propadlé, dveře shnilé, okna a vitráže vysklené, zdi porostlé břečťanem a nad tím vším vládla těžká sněhová mračna.

Samotné náměstí během posledních patnácti dnů zaplnilo mnoho stanů, kde prozatím nocovalo osm set bojovníků. Samotné ležení bylo obehnáno provizorní hradbou tvořenou dřevěnými zábranami, zbytky starého harampádí, kamení a uschlými stromy.
Vůdce oddílu Kantrim, když zpozoroval otevření Kruhu a následný příchod Mocného, ihned se k němu vydal a dal se s ním do řeči: „Vítám vás. Co vás k nám přivádí?“
„Též buď pozdraven. Přišel jsem se podívat, jaká je situace.“
„Už je to lepší. První noci po našem příchodu jsme byli několikrát napadeni všelijakými podivnými tvory. Dařilo se nám držet tábor, přesto jsme kolem něj postavili pro jistotu provizorní opevnění. Zatím netušíme, co tu na nás všechno čeká.“
„Jak pokračuje průzkum okolí?“
„Prozkoumali jsme už slušnou část města. Snažíme se přes den zmapovat co nejvíc ulic a důležitých staveb. Nedaleko odsud jsme našli něco, co bylo dřív hlavním palácem, ale je to dost poničené, stejně jako všechno tady. Bude to práce na další roky, než se to bude dát obývat. Přes noc se držíme zatím tady. Až útoky potvor poleví, pustíme se víc do čištění okolí i v nočních hodinách. Hodily by se na to posily, protože tohle město je opravdu hodně rozlehlé.“
„To víme. Je to kus cesty, než se jeden dostane z města. Další posily dorazí za pár dní, avšak momentálně dáváme dohromady oddíl, který se vydá do města Karlstad,“ přislíbil Azanyrmuth.
„Výborně, dost to urychlí očistu města. Dám vlasy do ohně, že čelíme mnohonásobné přesile a to netušíme, co všechno se schovává v podzemí. Zatím jsme prozkoumali jen malou podzemní část a mnohokrát bojovali proti dalším tvorům.“
„A nesmíme zapomenout i na okolí města,“ připomínal Mocný. „Naši přátelé z říše Okatar Shing o tom vědí své, proto drží početné hraniční hlídky. Není tajemství, že největší nebezpečí hrozí z jihu, což je právě odsud. Když se nám podaří město získat, určitě jim to dost pomůže. A pak budou další země přístupné. Tu mapu co našel můj bratr před pár lety jasně ukazuje, že před námi leží opravdu velká země.“
„Taky jsem ji viděl,“ pokračoval vůdce Kantrim. „Kdo ví, co tu všechno najdeme. Už Elisneyr byl zajímavý.“
„Hodně věcí a možná i nové spojence. No, trochu se tu porozhlédnu. Strávím tu jednu noc, abych viděl, čemu tu čelíme a zítra se vrátím zpět do Lianaru.“
„Výborně. Tvé schopnosti se nám budou hodit.“

Azanyrmuth Mocný provedl prohlídku tábora, probral z bojovníky mnoho záležitostí a prošel si některé okolní ulice. V doprovodu malého oddílu obdivoval impozantní město, velké paláce, chrámy, zahrady a náměstí. Většina ulic měla na šířku pět až deset sáhů, stejně tak i běžné domy pro obývání též dosahovaly úctyhodných rozměrů, málokterý měl méně něž čtyři patra. Ještě než se přiblížil večer, vrátil se zpět do tábora a společně s ostatními se připravil na noční útoky. Využil krátkou chvíli pro odpočinek a nabrání sil. Věděl, že je v noci bude potřebovat.

Noc přišla velmi rychle a těžké sněhové mraky nepropustily ani kousek měsíčního světla. Záhy se zde čas od času ozvalo podivné zakřičení, houkání, sténání a další podivné zvuky. Nebylo divu, že město působilo opravdu temně a děsivě. To byl signál pro válečníky u provizorního opevnění k ostražitosti, všichni dobře věděli, že se blíží nebezpečí.

Najednou se odkudsi z temných útrob města vynořily hordy potvor. Řada z nich měla mnoho končetin, které jim umožňovaly lézt po zdech a různá nepřístupná místa. Jiné měly zase silné přední končetiny a velké drápy na nich. Většina z nich působila jako nějaké dávné přízraky, které číhají na temných místech, a čekaly až půjde kolem kořist. Azanyrmuth Mocný vykouzlil nad táborem velkou jasné zářící světlušku, které přinesla na temné místo trochu jasného světla. Útoky potvor trochu ustaly, jakoby se jasného světla bály. Mocný proto trochu snížil její jas, aby se podivní tvorové nestahovali zpět do budov a Aldeřané nemuseli vstupovat do nebezpečných prostor. Světluška tak dala obráncům nástroj, jak regulovat sílu nepřátelského útoku, a proto ji také hojně využíval.

Na zábranách se rozpoutaly boje, lukostřelci na vyvýšených pozicích podporovali válečníky a zaměřovali se hlavně na různě ukryté tvory. Stejně tak významnou podporu tvořili i další zkušení mágové a kouzelníci. Díky tomu se dařilo držet nepřátele od těla. Velkou pomoc poskytl právě Azanyrmuth, který nešetřil mocná kouzla a v bojích využíval kouzla z hromadným efektem jako řetězové blesky, spršku magických střel, naváděcí energetické koule a velké ohnivé koule.

Samotný boj netrval dlouho. Jakmile padlo několik set tvorů k zemi, ostatní se daly na útěk. Mocný se podivil, že to bylo nějak snadné, avšak vůdce Kantrim ho ubezpečil, že se ještě několikrát za noc vrátí. Měl pravdu, další útok se opakoval po několika hodinách. Než přišlo ráno, Aldeřané museli čelit dalším čtyřem vlnám útoku. Přestávky se snažili obránci využít k nabrání dalších sil.

Když přišlo ráno, Aldeřanům se ukázal pohled na hromady mrtvol kolem tábora. Teprve teď si Mocný mohl pořádně prohlédnout, jaké zrůdnosti obývají Ma'at. Mnohé tvory poznával, protože něco podobného se čas od času objevilo v lesích, opuštěných zříceninách a zapomenutých kobkách. Rovněž tu poznal mnoho tvorů, které dosud viděl jen na obrázcích v knihách. Ale především tu našel i mnoho tvorů, které nebyly popsány v žádných bestiářích.

„Teď mě tak napadlo. Kam dáváte mrtvoly?“ Po nočních bojích, zde zůstaly pěkné hromady a včera večer jsem tu neviděl jedinou,“ zajímal se Mocný, když si to uvědomil.
„Panovala obava, že by ty mrtvoly mohlo něco nebo někdo oživit, a tak je odesíláme na Enajann a tam pálíme,“ vysvětlil Kantrim. „Ten neobydlený svět, však víš.“
„Už si vzpomínám. Jeden z mála světů, kde nehrozí skrytá nebezpečí. Jen lesy, jezera a klid. Doufám, že to co tam pácháme, nebude mít nějaké neblahé následky v budoucnu. Radši to půjdu zkontrolovat.“
Když Azanyrmuth zjistil vše potřebné, vrátil se zpět přes Brei do Lianaru. Tam předal zprávu o průběhu bojů ve městě Ma'at a šel se trochu prospat.

Během několika následujících dnů byly dokončeny přípravy na další průzkumnou výpravu. Jen stěží se dalo odhadovat, v jakém stavu se město Karlstad nacházelo a zda není podobně zamořeno bytostmi jako Ma'at. Z tohoto důvodu se na výpravu přichystal oddíl pěti set bojovníků. Azanyrmuth Mocný probíral s vůdcem oddílu Gjermundem poslední drobnosti, zatímco se oddíl řadil na nádvoří před Kruhem v Lianaru.
„Výzbroj, stany, vybavení k nocování, teplé oblečení. Vypadá, že máme všechno,“ naposledy Azanyrmuth procházel seznam vybavení.
„Dobrá. Koukám, že už jsou všichni připraveni, takže se můžeme vydat na cestu,“ souhlasil s Mocným vůdce původem z Cimmérie.
„Jdu zadat adresu. Dle dohody půjdeme znovu přes Brei a odtamtud hned pokračujeme do Karlstadu.“
Poté, co Azanyrmuth zadal kýženou adresu se Kruhem celý oddíl přesunul na svět, kde pokračovala výstavba nové podzemní pevnosti. Teprve tam Gjermund s Mocným pronesli hlavní řeč.

Slunce vystoupalo na oblohu a to značilo, že se pomalu blížil čas oběda. Aldeřané chtěli vyrazit co nejdřív, protože chtěli mít čas na postavení a zabezpečení tábora, pro případ, že by byl Karlstad podobně nehostinný jako Ma'at.
„Hned co projdeme na druhou stranu, buďte připraveni k boji. Mocný sice může pomocí kouzla omezeně nahlédnout skrz, avšak nemůžeme se na to slepě spoléhat,“ dával Gjermund poslední rady bojovníkům.
Když skončil, Azanyrmuth na Prstenu Kruhu nastavil číslici 3 a zadal adresu Aldeneerinu. Kruh se otevřel a Mocný jen tiše konstatoval: „Výborně, trojka je pořád funkční.“ Následovně použil kouzlo vzdáleného nahlížení.
„Je tam něco?“
„Cítím, že je to správné místo. Vidím matně nějaké ruiny. Ohledně života, necítím žádné nebezpečí, ale ani žádné obyvatele. Zdá se, že je to bezpečné, avšak, jak jsem říkal, buďme i nadále ostražití.“
Potom Azanyrmuth společně s Gjermundem zaveleli k přesunu a celý oddíl se dal do pohybu.

Na druhé straně je jako první uvítalo velice chladné počasí, ještě chladnější, než jaké právě vládlo v Lianaru. Oddíl během chvíle zaplnil zasněžené nádvoří velkého hradu, který už od pohledu působil dojmem hlavního sídla města Karlstad. Válečníci ihned zaujali obranné postoje, avšak na první pohled zde nic nenaznačovalo bezprostředně hrozící nebezpečí. Azanyrmuth v doprovodu Gjermunda a několika válečníků prošel nedalekou pobořenou bránou, odkud měli výhled na zasněžené trosky největšího města kontinentu Norjomasta. Protože z těžkých mraků se stále sypal sníh, viděli pouze nejbližší okolí.

„Karlstad, město severního kontinentu,“ pronesl Mocný, když zamyšleně sledoval mrtvé město. „Stovky let opuštěné, a které čeká, až se do něj opět vrátí život.“
„Stejně jako velká část Aldeneerinu,“ dodal Gjermund. „Vypadá to tu mrtvě, tak se vrátíme k ostatním. To nádvoří se zdá být ideálním místem pro založení tábora. Z jedné strany chráněné hradbou a z ostatních hradem.“
„Je to dobré místo, o dost lepší, než velké náměstí ve městě Ma'at. Pro začátek bych prozkoumal ten hrad, abychom si byli jisti, že je opravdu opuštěn. Doufám, že podzemí města neskrývá nějaká zlá překvapení.“

Když se oba vrátili zpět na hradní nádvoří, začali řídit stavbu dočasného tábora. Nezapomnělo se na zřízení obraných pozic u brány a na přilehlých hradbách. Jakmile byl tábor dokončen, velká část bojovníků se přidala k průzkumu přilehlého hradu.

Azanyrmuth s Gjermundem se procházeli po zpustošených komnatách a pátrali po pozůstatcích staré civilizace, případně po stopách, jenž by napověděly něco o případných tvorech zde žijících. Ukázalo se, že hrad je opravdu rozlehlý, jeho věže se tyčily do výšky padesáti sáhů, některé paláce měly až sedm pater, nacházely se tu rovněž velké síně, prostorné sály, ale i úzké klikaté chodby a skrytá schodiště, stopy po několika přestavbách. Ačkoliv z původního vybavení nezbylo téměř nic, samotný hrad byl v překvapivě dobré kondici. Kromě rozbitých oken, propadlých střech a sem tam pobořené zdi, či hradby tu neobjevili zásadní poškození.

„Docela mě udivuje, v jakém je ten hrad stavu,“ obdivoval vůdce Gjermund stavitelský um předků.
„Staří Aldeřané uměli stavět, to už jsme si mohli ověřit mnohokrát před tím. Stačí se podávat na město Ma'at. Ačkoliv se na něm čas už značně podepsal, není to až tak hrozné, uvědomíme-li si, kolik uplynulo let od odchodu předků. V Ma'atu nás čeká hodně práce, ale tento hrad je opravdu ve velmi dobrém stavu. Počítám tak půl roku prací a bude nám dobře sloužit. Horší to bude s městem, to už tak zachované není.“
„Ale s tím si poradíme, teď je důležité zjistit, zda je to tu bezpečné. Tady jsem žádné stopy nenašel, uvidíme, co skrývají sklepy.“

Průzkum pokračoval do hradních sklepů, kde kromě hromady nepotřebného haraburdí nenašli ani případné stopy tvorů či zvěře. Ovšem ani staré písemnosti, či cokoliv jiného po Starých Aldeřanech se nedochovalo. Azanyrmuth se domníval, že buď všechno odnesli někam pryč, nebo jsou tu nějaké skryté prostory. Dalo se očekávat, že tak obrovská stavba nevydá tajemství hned první den.

Protože se pomalu blížil večer, všichni se vrátili do tábora. Po večeři Gjermund určil hlídky, které dostaly na starost střežení nejbližšího okolí. Na Karlstad padla temná mrazivá noc, kterou narušovalo pouze světlo desítky ohňů v táboře. Kolem vládlo tíživé ticho, jenž bylo narušováno vytím meluzíny, která se proháněla opuštěným hradem. Kromě meluzíny občas kdesi v dáli zavyli vlci. Nic dalšího se už nikde neozývalo. Azanyrmuth se zachumlal do teplých přikrývek z kůží a chystal se ke spánku. Než usnul, přemýšlel o tomto místě, představoval si dřívější rušný život i to, co se tu stalo potom. Jak vůbec vypadá okolí jakožto celý kontinent Norjomasta a především co tu na Aldeřany čeká. Už z dřívější bohaté zkušenosti napověděly, že celý Aldeneerin nepatří mezi bezpečný svět. Obývalo ho opravdu hodně druhů stvoření a po pádu staré civilizace se všechno nekontrolovatelně rozmnožilo a zamořilo téměř celý svět. Honilo se mu v hlavě mnoho myšlenek, a tak spánek nepřicházel.

Soustředil své schopnosti na hledání magie, protože po příchodu cítil jen slabé záchvěvy. Snažil se zapátrat po energetických stopách, které magický tvorové za sebou nechávají. Pátral dlouho, ale ač se snažil sebevíc, nenacházel nic. To ho trochu uklidnilo, protože si tak mohl být jist, že tu nebudou čelit každodenním útokům. Alespoň ne útokům tvorů založených na magické podstatě. Potom zaměřil síly na skryté formy magie. Záhy ucítil určitou formu magii, která vycházela přímo z podzemí hradu. Byla poměrně dobře skrytá, takže se méně zkušeným mágům mohlo snadno stát, že by ji minuli. Když si uvědomil, o jakou magii se jednalo, potěšilo ho to. Cítil velmi podobné formy, jaké se nacházely v podzemí Lianaru. To znamenalo jediné. I Karlstad ukrývá chráněné knihovny. S tímto potěšujícím zjištěním nakonec upadl do říše snů.

Probudili se do jasného, avšak mrazivého rána. Zatímco Azanyrmuth prováděl ranní hygienu, Gjermund už obcházel tábor, hlídky a zjišťoval, co se během noci přihodilo. K jeho překvapení, proběhla noc v klidu, pouze jedna hlídka zpozorovala toulající smečku vlků na jednom náměstí.
„To se dalo čekat,“ prohlásil Azanyrmuth. „Od odchodu Starých Aldeřanů tu zůstalo hodně zvěře a ta se mohla v klidu rozmnožovat.“
„To nebude nic, co by nám způsobilo problémy,“ odpověděl vůdce Gjermund. „A nezdá se, že by hrozilo nebezpečí z hradu. Hlídky, které jsem poslal na noční průzkum, se vrátily v pořádku a nehlásili cokoliv podezřelého.“
„Dobrá zpráva. Ještě večer jsem věnoval chvilku sledováním magických sil v okolí a mám dojem, že podzemí skrývá staré archivy. Myslím, že tu brzo můžeme rozšířit náš vliv.“

Celý den pak Aldeřané věnovali průzkumem opuštěného města. Na rozdíl od hradu už nebylo město v tak dobré kondici a až na pár větších a významnějších staveb, leželo všechno v troskách. Průzkumu se Aldeřané věnovali i další dny, během nichž probíhal pečlivý průzkum města a jeho okolí. Mezím se Azanyrmuth vrátil zpět do Lianaru, kde podal o všem zprávu. Po krátkém zasedání rady padlo rozhodnutí o zahájení osídlení Karlstadu, které se naplánovalo na jaro, kdy bude počasí přívětivější.

Během celého měsíce probíhaly přípravy a současně se vybírali dobrovolníci, kteří budou prvními obyvateli města na kontinentu Norjomasta. A zatímco vše probíhalo podle plánu, Azanyrmuth Mocný chystal další výpravu, pro tentokrát na místo zvané Olotoko na kontinentu Yokuhuama. Protože o tomto městě našel v knihách jen málo informací, nechtěl riskovat a opět dal dohromady oddíl bojovníků o čtyř stech mužích. Velel jim Daisuke pocházející z říše Okatar Shing.

Výprava vyrazila z Lianaru znovu časně ráno. Mocný volil i tentokrát cestu přes Brei a tam si nasadil Prsten Kruhu, kde nastavil číslici 5. Potom zadal adresu Aldeneerinu a se zatajeným dechem se dotýkal středové červené polokoule na ovládacím panelu. Z Kruhu vytryskl výr energie a Azanyrmuth si oddech, že i pátý Kruh je funkční. Následně použil kouzlo vzdáleného nahlížení, aby obhlédl situaci na druhé straně z bezpečného místa.

Azanyrmuthova mysl záhy spatřila obrysy velkého prostranství, které se zřejmě nacházelo v nějaké velké stavbě, možná obranné pevnosti. K jeho překvapení se vše zdálo nepoškozené. Záhy spatřil v sále nějaké postavy, které se ve spěchu řadily před Kruhem. Ještě než o tom stačil povědět ostatním, zarazil se. V hlavě ucítil čísi slova: „Kdo jste a z jakého důvodu přicházíte?“
Tato slova ucítil i vůdce Daisuke včetně bojovníků nejblíže Kruhu. Mocný chtěl odpovědět, ale vůdce se jal slova dřív, nebo spíš přistoupil telepatii: „Mé jméno je Daisuke. Možná to bude znít divně, ale pocházíme také z Aldeneerinu. Většina nás přišla z dalekého Lianaru, avšak já žiju v říši Okatar Shing.“
„Okatar Shing?“ zaznělo mu v mysli. „Daleká říše středu ještě existuje?“
„Ano. Zůstala jako jediná na kontinentě. Alespoň co víme. Donedávna jsme se příliš nevzdalovali od hranic, protože kolem v současnosti hrozí nebezpečí. Avšak věci se po letech daly do pohybu. Mnoho se toho změnilo.“
„Zdá se, že mluvíš pravdu. Jsi jeden z nás. Ale co chystá ta armáda, za tvými zády.“
Azanyrmuth dobře věděl, že i druhá strana používá to samé kouzlo. Daisuke mezitím pokračoval: „To jsou naši přátelé z Lianaru a nejen to. Navázali jsme spolupráci s mnoha národy v okolí i na ostatních světech. Prožili jsme těžké časy, ale teď když jsme vše překonali, snažíme se prozkoumat Aldeneerin a obnovit zašlou slávu starého Impéria. Je dobré zjistit, že i na více místech se zachovala civilizace. Rádi bychom vás navštívili.“
„Staré Impérium. Co vím, už je to mnoho set let, co staré Impérium zaniklo. Myslím, že si máme hodně o čem povídat. Dobrá. Ty, tvůj společník a malý doprovod může vstoupit, ale ta armáda ať zůstane tam, kde je. A ještě jedna věc.“
„Nechte vaše zbraně u pasu a též žádná útočná kouzla.“

„Takže, co teď?“ tázavě se podíval Daisuke na Mocného.
„Myslím, že jim můžeme věřit. Co vím, Aldeřané spolupracovali i s Yokihuamou. Nikde jsem nenašel zmínku, že by se rozešli ve zlém.“
„Snad to dobře dopadne. Štěstí, že se účasním této výpravy.“
Azanyrmuth a Daisuke vysvětlili oddílu situaci, a potom se oba v doprovodu třech válečníků vydali Kruhem do Olotoka.

Na druhé straně se ocitli ve velkém, honosném sloupovém sálu východního stylu, kde je uvítal velký zástup bojovníků ve zbrojích podobné těm, které nosili i válečníci Okatar Shingu. V čele zástupu je uvítal Manzo, člen zdejší rady, jenž měl naprosto stejné rysy, jako krajané z Okataru. Nižší vzrůst a malé šikmé oči měli úplně všichni.
Potom, co se všichni vzájemně představili, Manzo pokračoval: „Abych vysvětlil veškerá opatření. V posledním století jsme čelili několika nepřátelským útokům. Naštěstí jsme nikdy nepolevili ve střežení Kruhu a především udržujeme v chodu štít.“
„Mám takové zlé tušení, že vím, o koho se jednalo,“ pokračoval Daisuke. „Ori?“
„Taky jste s nimi měli problémy?“
„Měli. A dost velké. Jejich nadvláda nad námi a našich přátelích trvala dlouhá léta a nakonec to skončilo krvavou válkou. Dnes je tomu naštěstí definitivní konec, ale to je na delší povídání.“
„Rádi si to poslechneme. Pojďme do uvítacího salónku,“ nabídl Manzo a naznačil jim, aby ho následovali. Před odchodem, ještě ve vstupním sále rozdal pár příkazů, a potom v doprovodu dvou osobních strážců zavedl Aldeřany do salónku.

V malém útulném salónku, jehož zdi zdobily orientální předměty a obrazy, zasedli k nízkému stolku na sametové polštářky. Manzo nabídl hostům vynikající zelený čaj a požádal služebnictvo, aby přineslo něco dobrého k jídlu. Mezitím se Azanyrmuth jal slova a začal vyprávět vše o Aldeřanech. Začal nejprve od časů osidlování okolí Lianaru, přes počátky cestování Kruhem včetně dobrého i zlého, co je potkalo. Nechybělo ani dlouhé vyprávění o válce s Ori. Nakonec skončil popisem vytvoření velké Aldeřanské Aliance a většiny její členů. Nedávný objev na Patriamu si prozatím nechal pro sebe a přešel rovnou k popisu záměru prozkoumat všechny pozice Kruhů světů.

Aldeřané strávili povídáním více než dvě hodiny, během něhož dorazil i zbytek zdejších vládců včetně početného doprovodu a se zaujetím poslouchali. Avšak nebylo všemu konec, protože zdejší velice toužili po zprávách z opuštěného Aldeneerinu. Manzo uznal, že myšlenka obnovit zašlou slávu Aldeneerinu je velice zajímavá.
„Musím uznat, že se nám vaše myšlenka velice líbí. Zdá se, že obnova a znovuosídlení tohoto světa je mnohem blíž, než v těch nejodvážnějších snech. A vaše nabídka o vstupu do velké Aldeřanské Aliance je velice šlechetná. Před tím, než vstoupíme do vyjednávání, rádi bychom si nejdříve prohlédli vaše společenství. Jistě pochopíte, že se chceme ujistit, zda činíme správně. Ostatně mohli byste vyprávět o vašem dávném spojení s Ori, kterého jste potom hořce litovali.“
„Je nám to jasné a jste u nás vítání,“ chápal připomínku Daisuke. „A teď nám také povězte něco o kontinentu Yokihuama. Jak velkou část vůbec obýváte? Válčíte s někým?“
„Začal bych asi trochu historií. V dobách největšího rozkvětu Aldeneerinu jsme obývali velkou část Yokihuamy. Naše říše se rozprostíraly daleko na východ do rozlehlých a mimořádně živých lesů. Jeden čas jsme dokonce dosáhli východního pobřeží, náhorních planin a částečně jižní části kontinentu Ulugbator.“
„Jak je to daleko na východní pobřeží?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Hodně daleko,“ odpověděl Manzo s vážností v hlase. „Je to kolem tisíce mil.“
„A do Ulugbatoru?“
„Asi šest set mil.“
„To bylo hodně velké území,“ uznale prohlásil Daisuke. „Předpokládám, že už to není osídleno celé.“
„Předpokládáš správně. Potom, co se začalo Impérium hroutit, začaly chřadnout i naše říše. Obchodu se přestalo dařit, spojenectví se rozpadala, vypukly i nějaké války, a aby toho nebylo málo, čelili jsme hordám stvůr pod nadvládou zlých vládců. Před tisíci lety jsme si prošli hodně těžkou zkouškou. Když Aldeřanské Impérium padlo a zbytek kamsi zmizel, zůstali jsme tu zcela osamoceni. Pod tího všech problémů, jsme se museli stáhnout, abychom udrželi pozůstatek naší civilizace pohromadě. Dnes již obýváme pouhý zlomek kontinentu. Dnes se naše říše rozléhají pouze na části západního pobřeží. Čas od času se objevovaly návrhy, abychom začali s postupným rozšiřování našeho vlivu, ale východní části kontinentu jsou stále nebezpečné. I přes tak dlouhou dobu tu po starém zlu zůstalo hodně. Hordy potvor bez vládců se usídlily v rozlehlých lesích, nebo obsadily náhorní planiny a žijí si tam svým vlastním životem. K jejich porážce by byla třeba opravdu velká armáda.“
„To by se dalo zařídit,“ nabídl pomoc Azanyrmuth Mocný. „Díky našim spojencům jistě dáme dohromady velkou armádu. Ostatně už čistíme opuštěné město Ma'at, jak jsme zmiňovali.“
„Dobrá. Zní to velice dobře. Ovšem, jak jsme říkali, nejprve bychom se rádi blíže poznali.“
„Dáme našim vědět. Ještě bych se rád zeptal na jednu věc. Existuje nějaká mapa vašeho světa. Staří Aldeřané z nějakého důvodu odnesli nebo zlikvidovali veškeré ucelené mapy světa. Našli jsme jen pár nákresů a mapek vybraných oblastí.“
„Obávám se, že máme stejný problém. Zachovala se pouze mapa našich říší v období největšího rozmachu.“
„Alespoň něco.“

„Co nám můžete říct o kontinentu Ulugbator?“ pokračoval ve vyptávání Daisuke.
„Moc toho není,“ ochotně odpovídal Manzo. „Ulugbator je neskutečně rozlehlá země. I v dobách největší slávy Aldeneerinu byla velice řídce osídlena. Kromě několika říší a království ji obývaly také různé barbarské kmeny, které neustále soupeřily o moc. Ať už mezi sebou nebo pořádaly útočné výpady na vyspělejší říše. Avšak od pádu Impéria z těchto krajů přicházelo jen málo zpráv. Kdo ví, jak to tam dnes vypadá.“
„To zjistíme,“ odhodlaně prohlásil Mocný. „Plánujeme se tam také vydat.“
„Pak buďte opatrní. Pokud jsou stará vyprávění pravdivá, tak se Kruh světů nacházel na náměstí jednoho velkého města. Existuje nebezpečí, že kmeny obsadily město, nebo se tam potuluje zvěř, která je v tomto drsném kraji obzvlášť divoká.“

Azanyrmuth Mocný a vůdce Daisuke si povídali s vládci Olotoka až do večera. Teprve potom se vrátili pro armádu, která zatím nečině lenošila na světě Brei, a potom se všichni vrátili do Lianaru. Tam Azanyrmuth s Daisukem předali zprávu o objevech a současně doručili pergamen, který sepsali vládci Olotoka, v němž žádali bližší poznání. Tato zpráva udělala radě i všem kolem velkou radost, protože po letech objevili další kousek historie a nabízel se tak další krok k obnově původního Impéria.

Protože se podařilo navázat kontakt s východní civilizací a armáda na Yokihuamě zatím nebyla třeba. Rozhodl se Azanyrmuth Mocný pokračovat v dalších průzkumech a jako cíl zvolil právě nedávno zmiňovaný kontinent Ulugbator. Bylo jen třeba najít nového vůdce oddílu, protože Daisuke se rozhodl zprostředkovávat prvotní zprávy mezi Lianarem a Olotokem.

A zatímco se další členové rady chystali na návštěvu Olotoka, Azanyrmuth Mocný během následujících dvou dnů vybral nového vůdce oddílu. Tentokrát to byl schopný válečník Afanasy, který upřednostňoval chladnější podnebí, což se výborně hodilo do míst, kam se právě čtyř set členný oddíl bojovníků chystal.

Po dvou dnech se tedy oddíl vrátil zpět na Brei, kde Azanyrmuth nastavil na Prstenu Kruhu číslici 6 a zadal adresu zpět na Aldeneerin. Kruh se hned nato otevřel, a tak mohl Mocný za pomoci kouzla nahlédnout na druhou stranu, jak to udělal i tolikrát předtím.
„Co vidíš?“ zeptal se po chvilce soustředění Mocného houževnatý vůdce Afanasy.
„Vidím nějaké zasněžené náměstí. Mnohem rozlehlejší než ve městě Ma'at, ale stavby kolem jsou celkem nízké. Možná je to tím, že jsou buď pod hromadou sněhu, nebo v troskách.“
„A nebo obojí,“ dodal Afanasy.
„To je asi pravděpodobnější. Co je však důležité, že tam nevidím žádné náznaky pohybu, ani přítomnost jiného nebezpečí. Můžeme tentokrát vstoupit, avšak nezapomínejme na ostražitost. Vzpomeňme na slova Manza, který říkal, že Ulugbator mohou obývat barbarské kmeny.“
Pak už stačilo vydat poslední rozkazy a oddíl vyrazil na cestu.

Na druhé straně je uvítalo velmi mrazivé podnebí, ještě mnohem drsnější než na Norjomastě. Azanyrmuth s Afanasym popošli vpřed a zatímco procházel čtyř set členný oddíl, prohlíželi si neskutečně rozlehlé náměstí zasypané sněhem. Přes silnou sněhovou pokrývku sotva rozeznali pohřbené zbytky okolních domů i paláců.
„Řeknu ti, tady je neskutečně hodně sněhu,“ pravil Azanyrmuth, když jeho zrak padl na velkou stavbu s červeného kamene s propadlou střechou. „Říkám si, že jsme výpravy na severní kontinenty měli nechat na léto.“
„Asi jo. Ale nenechme se tím zaskočit,“ povzbuzoval ho Afanasy. „Kdo ví, co se tu děje v letním období. Teď tu bude třeba bezpečněji a my zatím můžeme obnovit obranu města, než se dorazí potulné kmeny.“
„Máš pravdu. Tak pojďme na to.“
Kruh světů se uzavřel za posledním bojovníkem a Azanyrmuth Mocný s Afanasym začali vydávat rozkazy. Vzhledem k drsnému podnebí, kdy bylo město neustále sužováno silným sněžením a tuhými mrazy, se rozhodli najít vhodné nocoviště v některé stavbě.

Oddíl se rozdělil na dvě části. Jeden prozkoumával náměstí a jeho bezprostřední okolí, zatímco druhý se vydal na průzkum okolí města. Afanasy chtěl mít jistotu, zda se v bezprostředním okolí neukrývají nepřátelské kmeny, či divoká zvěř.

Průzkum zabral celý den. Oba oddíly se opět setkali na velkém náměstí.
„Jak to vypadá, našli jste nějaké vhodné nocoviště?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Pár staveb v okolí by se dalo využít, ale všechny jsou hodně poškozeny. Jen málo staveb se dá využít. A to nemluvím o samotném městě,“ popisoval situaci Afanasy.
„Ano, viděli jsme. Z většiny domů zbyly sotva obvodové zdi. Alespoň, že hradby jsou jak takž zachovalé,“ dodal Azanyrmuth. „Co se dá dělat. Naštěstí tu máme Kruh světů a můžeme nocovat na Brei. Přesto bych tu nechal alespoň základní posádku. Měli bychom vědět, zda je tu bezpečno.“
„Kromě několika starých zvířecích kostí jsme nenašli žádné známky nebezpečí. Žádné stopy a stopy po boji,“ pokračoval Afanasy. „A co vy? Našli jste něco v okolí?“
„Zdá se, že je tu mrtvo. Kromě pár stop drobné zvěře, nic. Asi většina ulehla k zimnímu spánku. Taky, co by v této mrazivé kraji hledali,“ odpověděl Mocný.
Toho večera se polovina oddílu vrátila Kruhem na svět Brei, zatímco se druhá polovina ubytovala v několika starých zdevastovaných palácích.

Noc ve zpustošeném městě, kdesi uprostřed kontinentu Ulugbator, byla krušná. Město se ve sněhové bouří ponořilo do naposté tmy a Aldeřané, kteří zůstali, se odebrali do útrob starých paláců. Protože celá krajina byla zasypaná sněhem, nedalo se zde najít téměř žádné dříví na oheň, a pokud něco našli, bylo to naprosto zmrzlé. Válečníkům tak nezbylo, než se pořádně zabalit do teplých medvědích kožichů. Zatímco se Aldeřané pokoušeli usnout v temných promrzlých komnatách, útrobami ruin se proháněl vítr a meluzína. Pár mužů zatím zůstalo na hlídce a snažilo se včas odhalit případné nebezpečí. Nic však kromě zlověstného hučení větru a vrzání starých trámů neslyšeli. Pohled do temného okolí klidu na duši nepřidávalo. Už z dřívějších průzkumů věděli, že téměř každé město na Aldeneerinu má rozlehlou síť chodeb, katakomb a ukrytých místností. Především velká města měla v podstatě podzemní část stejně rozlehlou jako nadzemní část. A kde bylo podzemí, tam kromě starého vědění, žilo i spousto tvorů, netvorů a další havěti.

Mrazivou noc nakonec všichni přežili ve zdraví. Nestalo se cokoliv mimořádného. Žádní tvorové nevylezli z podzemí ani z okolí. Další dny se proto výprava zaměřila na podrobné prozkoumávání města, přístupných podzemních částí a později i nejbližšího okolí. Po několik dnech se Azanyrmuth Mocný vrátil zpět do Lianaru a nechal výpravu na Ulugbator pod vedením Afanasyho.

Po několik dnech byla nachystána další menší výprava. Záměrně nechával výpravu do města Bir-Alcalab na kontinentu Panagitmos na konec, protože moc dobře si uvědomoval, jak nebezpečné místo to je. Jako cíl zvolil Kruh s číslem 7, který se využíval jen sporadicky a o jeho umístění nebylo nic moc známo.

Protentokrát stočlenný oddíl vedl sám Azanyrmuth Mocný. Hned nad zimním ránem se vydali na svět Patriam, kde zastávku Azanyrmuth využil ke kontrole vznikajícího tábora. Když byli všichni připraveni, Mocný si nasadil Prsten Kruhu, kde nastavil číslo 7 a začal zadávat adresu Aldeneerinu. Po zadání posledního symbolu byl patřičně napjat, protože to bylo poprvé, kdy zkoušeli navštívit naprosto neznámé místo.

Kruh se po stlačení středové koule nakonec otevřel. Mocný seslal kouzlo vzdáleného nahlížení a s napětím očekával obraz druhé strany. Před ním se zjevil obraz malé rozkvetlé louky obehnané vzrostlým pralesem. Zaměřil síly na hledání života, avšak kromě několika srnek pasoucí se opodál, nenašel ani náznak nebezpečí.
„Vypadá to tam naprosto netknutě,“ popisoval mág situaci na druhé straně. „Vidím tam jen louku uprostřed lesa, jinak žádný náznak civilizace. Vypadá to tam naprosto bezpečně, přesto buďte připraveni. Mějte na paměti, že nemáme ponětí, kde se sedmý Kruh nachází. Může to být i tisíce mil daleko od obývaných oblastí.“
Po tomto upozornění se Azanyrmuth vydal do vlnící se hladiny průchodu a hned za ním následoval celý oddíl.

Když se Kruh uzavřel, sluncem prozářená louka působila mírumilovně. Vysoké rozkvetlé kvítí na louce přímo vybízelo se zde lehnout a jen tak nečinně lenošit. Kolem dokola se jen tyčily do výše desítek sáhů prastaré stromy, jinak zde nebyly žádné pozůstatky civilizace. Dokonce zde nebyla ani vyšlapaná cestička ke Kruhu. Docela rozdíl od míst, která doposavad Aldeřané navštívili.

Stočlenný oddíl se dal nejprve do opatrného průzkumu poklidné louky a její nejbližšího okolí. Chtěli se ujistit, že je okolí tak opuštěné, jak opravdu vypadá. Azanyrmuth také pátral po přítomnosti magie, avšak záhy musel konstatovat, že ji zde prakticky vůbec necítil, podobně jako na Patriamu.
„Myslím, že jsem dorazili na zcela zapomenuté místo,“ prohlásil Mocný, který právě pohlížel před nastoupený oddíl. „Jak to tak vypadá, Staří Aldeřané tento Kruh snad vůbec nevyužívali, nebo jen sporadicky. Nikde tu nevidím žádnou cestu. V lese je jakási proluka, která naznačuje, že tu mohla v dávných dobách vést cesta, ale nejsem si tím jist.“
„Co budeme dělat?“ kdosi se zeptal.
„Šel bych se podívat na tu proluku, možná něco najdeme. A když ne, tak se vrátíme. V budoucnu bychom tu však mohli založit nějaké osídlení, ale to není zrovna na pořadu dne. Hodně práce nás čeká jinde, narvrhl Mocný.“
Výprava se tedy vydala kýženým směrem.

Husté koruny tisíciletého hvozdu záhy zakryly oblohu a do potemnělé proluky pronikl sem tam slabý paprsek. Cestou se kolem nich ozývaly pouze zvuky divočiny. Vysoko v korunách zpívalo mnoho druhů ptáků, v trávě cvrkali cvrčci, v dáli chrochtala divoká prasata a kdesi u jezírka žáby vytvářely svým kvákáním hotový koncert.

Aldeřané putovali hvozdem celé dvě hodiny. Během té doby zahlédli nepřeberné množství divoké zvěře, ale po civilizaci nezůstaly ani památky. Dokonce měli pochyby, zda proluka, kterou jdou byla vůbec starou cestou. Poobědvali na úpatí dlouhé skály, a potom se rozhodovali, co dál. Azanyrmuth navrhoval ještě pokračovat, zato někteří si mysleli, že by bylo lépe se vrátit domů. Chvíli spolu o tom debatovali. Protože do setmění zbývalo ještě dost času, rozhodli se pokračovat.

Prolukou pokračovali ještě další dvě hodiny. Kromě další hromady zvěře, jednoho velkého jezera na úpatí majestátní hory, však nenašli žádné pozůstatky civilizace. Chvíli ještě pátrali na břehu jezera, ale ani tam nebyly žádné stopy. Nádhernou scenérii využili k odpočinku, kdy se najedli, až nakonec Azanyrmuth zavelel k cestě zpět.

Do Lianaru se výprava vrátila právě včas na večeři. Mocný radě povyprávěl vše o krajině kolem sedmého Kruhu, a potom strávil večer u piva s přáteli. Nové objevy po Aldeneerinu byly vděčným tématem k diskuzi, a tak nebylo divu, že se Azanyrmuth dostal do postele až těsně před půlnocí.

Druhý den nad ránem nastoupila k poslední průzkumné cestě opět ta samá výprava, jenž s Azanyrmuthem Mocným navštívila okolí sedmého Kruhu. Znovu ji vedl sám Mocný, protože schopní vůdci den před tím odcestovali na různá místa Aldeneerinu, kde měli dohlížet na bezpečnost.

I pro tento den Azanyrmuth zvolil cestu přes svět Patriam, protože na Brei bylo zrovna dost rušno, jak tudy procházela jedna výprava za druhou. Tentokrát Mocný kladl výpravě na srdce, aby dávali zvlášť velký pozor, protože dle zvěstí se měl osmý Kruh nacházet v nějaké pevnosti, která se klidně mohla podobat něčemu jako Chal-Almen. Když skončil, nasadil si Prsten Kruhu, kde nastavil číslici 8 a dal se do zadávání adresy.

Jakmile sáhl na červenou středovou kouli, ozvalo se zabzučení a červené zámky na okraji Kruhu zhasly. „Co to? Nefunguje?“ podivil se Azanyrmuth. Něco podobného nedávno zažil při jedné s posledních cest. Stalo se to zrovna, když se vracela jedna obchodní výprava z Abydosu do Lianaru. To byla jedna z nevýhod cestováním Kruhem, protože na Aldeneerinu mohl být aktivní vždy jen jeden a stejně tak to platilo i na ostatních světech. Rovněž se Mocnému zdálo nepraktické cestovat z Lianaru na jiný Aldeneerinský Kruh přes jiný svět. Jednou se bavil na toto téma s Furlingy a ti potvrdili jeho domněnku, že musel existovat způsob, jak cestovat přímo. Ovšem tohle tajemství zaniklo spolu se starým Impériem.

Azanyrmuth chvíli počkal a zkusil to znovu. Opět se stejným výsledkem. Zkusil to po chvíli napotřetí, ale ani pak se nezadařilo. Říkal si, že by se trefoval do jiných výprav, ale spíše se přikláněl k myšlence, že je osmý Kruh neaktivní. Aby se ujistil, udělal si malý pokus. Nastavil na prstenu číslo 7 a znovu zadal adresu Aldeneerinu. Tentokrát z Kruhu vytrysknul vír nestabilní energie, což znamenalo, že je vše v pořádku. Hned jak spojení zrušil, přenastavil prsten na číslo 8 a co nejrychleji zadal příslušnou adresu.

„Zase nic,“ zklamaně okomentoval nezdařený pokus o navázání spojení s Kruhem 8. „Vypadá to, že asi půjdeme domů. Zkusím to ještě jednou, ale nevidím to dobře.“
„Říkáš, že je osmý Kruh nefunkční?“ zeptal se jeden z válečníků.
„Asi to tak bude. Může být zavalen, cíleně pohřben, nebo klidně i zcela zničen,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Zkusím to ještě jednou, a pak se vrátíme domů.“
Mocný po chvíli naposledy zkusil navázat spojení s Kruhem číslo 8. Znovu neúspěšně, a nato prohlásil: „Zase nic. To byla krátká výprava. Co se dá dělat, jdeme domů.“

Když se všichni vrátili zpět do Lianaru, bojovníci ze stočlenného oddílu se rozdělili na různá místa Aldeneerinu. Azanyrmuth potom strávil večer podrobným sepisováním nových poznatků a současně plánoval další postup při obnově nově poznaných míst. Rozhodl se po dohodě s Královskou radou a králem, odložit výpravu na Bir-Alcalab na pozdější roky. Právě Bir-Alcalab patřil mezi velice nebezpečné místo, jak ukázala výprava skrze Průchody. Proto se tedy všichni jednohlasně shodli, že se zaměří na obnovu starých poničených měst včetně zajištění spolehlivé obrany a současně budou upevňovat přátelské vztahy s Olotokem.

Následné měsíce se nesly v hektickém duchu. Kruhy na Aldeneerinu proudily neustále zásoby a materiál na obnovu měst a současně se pořádaly průzkumné výpravy do vzdálenějšího okolí. Přesně jak se dalo očekávat v horách severně od Karlstadtu narazili Aldeřané na divoké nepřátelské kmeny. Naštěstí to nebylo nic, co by činilo armádám Aldeřanské Alianace potíž. Stejně tak narazili na divoké kmeny i na Ulugbator. Tam už Aldeřané museli čelit většímu odporu, protože tamní válečníci byli velice houževnatí, ale i tam se podařilo záhy odpor zlomit. Ohledně města Ma'at, tam se nakonec po vytrvalých bojích podařilo zlomit odpor nepřátelských tvorů. I když se město stále nedalo považovat za bezpečné, boje se omezily už jen na občasné střety. Přes všechny úspěchy čekalo Aldeřany i jejich spojence další léta práce, a tak se průzkumné výpravy mimo Aldeneerin zcela zastavily.

Dobre jako vzdy.

Supr

14
Terra Atlantus

O 22 let později. Za tu dobu se toho mnoho změnilo. Průzkumné výpravy křižovaly Aldeneerin všemi směry, stará města vstávala z popela, obchod jen kvetl a stará přátelství se neustále rozvíjela. Aldeřanká aliance prosperovala, společnými silami se podařilo vyzkoumat nová kouzla, úspěšně bojovat proti monstrům obývající Aldeneerin a postupně ho zalidňovat.

V roce 615 Aldeřané úspěšně prozkoumali a osídlili střední část kontinentu Maiadion. Podařilo se z velké části obnovit velkorysé město Ma'at a postupně tak přebíralo vliv Lianaru. Dál pokračovala obnova měst, Scylandar, Beliphagar, Azrael, Jerenalu a Golidragan. Posledně jmenované patřilo mezi další místa, kde se zachovala uzavřená komunita. Tentokrát se jednalo o Dračí lidi, kteří byli něco mezi člověkem a malým drakem. Během posledních let se podařilo s nimi navázat přátelství a mimo jiné se také stali součástí Aldeřanské Aliance.

Na Norjomastě Aldeřané zcela osídlili jihozápadní pobřeží a postupně se odsud pořádaly námořní průzkumné výpravy. Díky tomu se již podařilo objevit přímou cestu do měst Golidragan, Eliswer a Gathol-Dum. Konečně se tak naplno rozjelo zásobování mezi třemi významnými kontinenty. Aldeřané tak překonali další podvědomou obavu z neznámého, a tak dalšímu objevování už nestálo nic v cestě.

S obyvateli kontinentu Yokihuama Aldeřané utužovali slibnou spolupráci a též se i tam chystaly průzkumné výpravy. Zato na Ulugbatoru se podařilo částečně obnovit pouze hlavní město a s další expanzí se moc nepostoupilo. Nikoho to moc nepřekvapovalo, vzhledem tomu, že to byla chladná pustá zem kam se noví obyvatelé nehrnuli. Aldeneerin nabízel obrovské množství příležitostí, kde se dal začít nový život.

Během tohoto dlouhého období se objevné výpravy Kruhem omezily na naprosté minimum. Prostě na Aldeneerinu a v celé Alianci toho bylo na práci hodně. Čas od času přišlo období, kdy se pár výprav uspořádalo a díky tomu se podařilo objevit pár světů, které se hodily k osídlení, avšak nebylo to zrovna na pořadu dne.

Ohledně tří Aldeřanských pevností, odkud se nově prováděly průzkumné výpravy, ty byly konečně po letech namáhavé dřiny dokončené. Pevnost na Patriamu dostala podobu velkého hradu zasazeném do skal vysokého pohoří. Majestátní stavba s pevnými kamennými zdmi, cimbuřím, věžemi a hradním palácem poskytovala dostatek bezpečí pro umístění stále posádky, badatelů, knihoven, dílen, laboratoří a dalších věcí potřebné pro zkoumání nových objevů, leč se zatím celá stavba plně nevyužívala. V posledních letech došlo na podrobný průzkum trosek starého města v nedalekém údolí. Podařilo trochu poodhalit něco z tajemné zapomenuté historie. V hlavním paláci, především v jeho podzemní části Aleřané objevili spoustu podivných předmětů, o jejichž významu se nepodařilo mnoho zjistit. Také tam nalezli pár dalších písemností, které rovněž moc nevysvětlily.

Další pevnost na Brei, kterou ti nejlepší stavitelé z Aldeřanské aliance dokončili na sklonku roku 614, představovala to nejlepší, co Aldeřané doposud postavili. Za více než dvacet let tu vybudovali rozsáhlou spleť podzemních chodeb a místností, která se rozkládala v prostoru úctyhodných osm pater. Svou rozlehlostí se vyrovnala podobným stavbám Starých Aldeřanů roztroušených po celém Universu.

Poslední třetí pevnost byl Nazgaran, která již svému účelu sloužila ještě za Calanirmyana. Čtyři patra v povrchové části a čtyři patra v podzemí poskytovaly též slušné zázemí pro průzkum.

Začátkem roku 615 došlo k obměně některých členů v Královské radě a současně na trůn zasedl nový král Darhuren, potomek Kalamira. Na rozdíl od předchůdce pohlížel na výpravy trochu jinak, a proto plánoval zahájit velkou expanzi. Při studiu nedávné historie si uvědomil, že pořádné výpravy se konaly naposledy před rokem 400. Pak téměř na dvě století všechno zhatila okupace Ori. Potom nastalo sice krátké období nových objevů, jenže trvalo sotva pár let. Bylo na čase to změnit.

První měsíce badatelé oprášili staré knihy a z nich vybírali vhodné světy. Zaměřili se především na světy, kde mohli narazit na pozůstatky starých kultur a civilizací, světy bohaté na suroviny, světy vhodné k případnému osídlení a také pátrali po místech, kde mohlo něco zůstat po Starých Aldeřanech. Přestože mnoho světů nebylo zrovna bezpečných, Darhuren plánoval znovu navštívit i některá dávno navštívená místa, jako pevnost Livnris, Wat-Khor a jim podobné. Od jejich návštěvy Aldeřané učinili v oblasti magie pokroky, rovněž už na to nebyli sami a mohli si vybrat bojovníky z řad spojenců.

Během jara badatelé ve spolupráci s Královskou radou i vládci spojenců sestavili plán výprav a mohlo se konečně vyrazit. K výpravám tou dobou začaly naplno sloužit pevnosti Nazgaran, Patriam a Brei. Pevnosti konečně ožily.

První měsíce se skutečně rozjely výpravy, jak už hodně dlouho ne. Během prvních návštěv se podařilo zmapovat dalších čtyřicet světů. Některé nebyly příliš vhodné k životu, jiné zamořené nebezpečnými tvory, ale také se podařilo objevit dvě malé kultury.

Jednoho dne se setkali v zahradách města Lianaru bratři Azanyrmuthé, konkrétně Modrý II zajímající se o vodní magii a Mág IV potomek jmenovce Mága III, který se již věnoval Královské radě. Bavili se spolu nejdříve o životě, ale nakonec se řeč stočila na probíhající výpravy.
„Jak probíhají výpravy?“ zeptal se Modrý.
„Dobře,“ odpověděl Mág. „Postupně se vše rozbíhá a už jsou i první výsledky.“
„Slyšel jsem o těch dvou obydlených světech. O koho se jedná? Jsou vyspělí?“
„Moc ne. Jsou to jen malé kultury. Necelých deset tisíc obyvatel u každé. Možná ty světy patřily do starého Impéria, ale to nevíme. O dávné historii nevedli záznamy a jejich prostá kultura nic bližšího nenaznačuje.“
„Takže opravdu jen takové pozůstatky,“ konstatoval Modrý.
„Ano. Staré Impérium bylo obrovské, a tak je téměř nemožné, že by tu zůstaly kultury, které by nebyly jeho součástí. Ovšem, zda se dochovaly, či nedochovaly zmínky o dávném Impériu, to už je věc jiná.“
„A jak dopadly další výpravy? Slyšel jsem, že se plánovala i výprava na Livnris.“
„To je pravda. Poslali jsme tam početnou družinu o dvaceti členech, kterou doplnili bojovníci i z řad spojenců. I přes takovou sílu a všestrannost se podařilo prozkoumat jen horní čtyři patra a to ne zdaleka celé. Je tam prostě spousta starých bytostí. Celé si to tam už po staletí žije vlastním životem. Navíc nesmím zapomenout i na spoustu pastí, které jsou na každém kroku. Docela mám obavu, co nás může potkat na dalších patrech.“
„Co všechno se tam už objevilo?“
„Zatím nic moc. Dílny, sklady, cvičiště, sklady, pokoje, vězení a podobně. Zajímavě vypadá pouze čtvrté podlaží. Tam už jsme našli nějaké laboratoře, alchymistické dílny a zahrady. Čím hlouběji se dostaneme, tím to bude zajímavější, ale i nebezpečnější.“
„Víme, kolik to má pater a co se tam ještě dá najít?“
„Dle starých záznamů co jsme zatím našli, by Livnris měla mít osm pater. Údajně se tam za starých časů provádělo mnoho experimentů, například s magií, alchymií, rostlinami i tvory. Existují i zvěsti, že se tam prováděly i pokusy v oblasti dalších sfér existence. Rovněž se říká, že se v některém spodním patře nachází další Kruh světů. Zkoušeli jsme využít prsten Kruhu, ale kromě základního se nám s žádným dalším nepodařilo navázat spojení. Buď je tam pouze jeden Kruh, nebo je druhý zapečetěný nebo nefunkční. Snad to časem zjistíme. Bylo by dobré, kdybychom tu pevnost získali a mohli se něco dozvědět o Starých Aldeřanech a jejich výzkumy.“
„Není to nebezpečné zahrávat si se vším tím zlem, co předkové v některých místech napáchali?“ vyslovil Modrý obavu, jelikož četl záznamy o některých špatnostech.
„No, je. Na druhou stranu bychom to měli prozkoumat, abychom se poučili z chyb předků.“
„Snad máš pravdu,“ tiše prohlásil Modrý.

„A co další výpravy? Co se dál chystá?“
„Je toho celkem dost, avšak za pár dní se plánuje jedna velice zajímavá výprava, které se rovněž zúčastním,“ odpověděl Mág.
„Kam se vydáte?“
„Padlo rozhodnutí prozkoumat Terra Atlantus.“
„Počkat, není to doufám ta adresa, která byla zmíněná v dopise, jenž jsme před lety našli na Patriamu,“ zarazil se Azanyrmuth Modrý.
„Je to přesně ona. Před tímto rozhodnutím se vedly dlouhé diskuze. Už pár let se uvažovalo, zda se tam vydat, či ne. Pokud se letopočet uvedený v tom dopise shoduje s naším, jako že určitě, tak od té pohromy uplynulo více než 550 let. To je dost dlouhá doba a za tu dobu se toho jistě hodně změnilo. Každopádně bereme to varování velmi vážně. Naše magie hodně pokročila, čemuž vděčíme i našim spojencům, kteří jsou často v magii mnohem dále a po prvotní opatrnosti se naše vztahy upevnily, a tak jsou už mnohem sdílnější.
„No já nevím. Nezdá se mi to jako dobrý nápad. Už v minulosti jsme se díky naší zvědavosti dostali do značných problémů.“
„Možná máš pravdu,“ souhlasil bratr Mág. „Ovšem už to bylo definitivně rozhodnuto.“
„Buď na sebe opatrný, nerad bych tě ztratil.“

Uplynulo osm dní. Přestože se blížilo léto, byl ten den zatažený a chladný. Před Kruhem světů probíhaly poslední přípravy výpravy na svět Terra Atlantus, z něhož možná současní obyvatelé Aldeneerinu pocházeli. Dosud nalezené útržky zpráv byly však velmi strohé a nejasné. Tato nebezpečná výprava měla za cíl poodhalit zapomenutá tajemství.

Čtyřčlenné výpravy se účastnil Azanyrmuth Mág IV, který po svém otci zdědil talent pro magii, válečník Harknan vyzbrojen velkou obouruční sekerou, hraničář Caltharn vyzbrojen krátkým mečem a nakonec lučištník Ghirmin, jehož dávný předek se také účastnil prvních výprav. Čtveřice měla již vše připravena a už jenom čekala na pokyn. Ještě před tím, než strážný u Kruhu zadal adresu Terra Atlantus, člen rady Azanyrmuth Mocný IV jim připomněl, aby dbali o své bezpečí mnohem víc, než kdy jindy.

Když strážný u ovládacího panelu zadal příslušnou adresu, nastala mezi přítomnými chvilka očekávaného napětí. Kruh se otevřel. Hned nato Mág využil kouzlo vzdáleného nahlížení. Nejprve viděl před sebou jen neurčitý zmatek, který se ztrácel v mlze. Azanyrmutha to zmátlo, ale nevzdával to a soustředil se o to víc. Mlha se nakonec rozplynula a před sebou uviděl zarostlou pastvinu obklopenou hustým pralesem. Svět na druhé straně vypadal naprosto opuštěně. Současně cítil, že je něco jinak, jakoby na ten svět dopadl závoj ponurosti a stejně tak cítil ještě něco, co nedokázal popsat.

„Nezdá se, že by kolem Kruhu hrozilo nebezpečí,“ popsal své pocity Mág. „Je to trochu divné, ale kolem necítím přítomnost jakéhokoliv tvora. Je to ještě pustější než okolí sedmého Kruhu na Aldeneerinu.“
„Půjdeme na druhou stranu?“ zeptal se válečník Harknan.
„Půjdeme,“ rozhodl Mág. „Ale pamatujte. Při sebemenším náznaku nebezpečí se vracíme.“
„Ano. Chápeme,“ souhlasil zbytek, včetně přítomných členů rady, kteří dali svůj souhlas najevo pokývnutím hlavy.
Čtveřice se vydala vstříc otevřenému průchodu.

Svět na druhé straně vypadal opravdu divně. Na pohled to byl idylický palouček obklopený hustými pralesy, severozápadu dominovalo vysoké pohoří a východu oceán, na pohled druhý tu vládlo prazvláštní mrtvolné ticho a chlad. Azanyrmuth za pomocí magie prozkoumával bezprostřední okolí a stále nenacházel stopy života.

Čtveřice se už chtěla vydat na průzkum okolí, když Mág ucítil něco, co ho nepříjemně překvapilo.
„Děje se něco?“ zeptal se válečník, když se Azanyrmuth náhle zarazil.
„Mám tu velice divné pocity. Cítím tu přítomnost něčeho zlého, co tenhle svět děsivě poznamenalo. Je to tu úplně všude kolem. Muselo to být mnohem mocnější, než cokoliv, na co jsme doposavad narazili. Příroda kolem si nese následky doteď, ačkoliv už mohlo uplynout mnoho let.“
„Kolik myslíš?“ zajímal se lučištník Ghirmin.
„Pokud jsou zápisky z Patriamu pravdivé, jakože tomu vše nasvědčuje, tak téměř šest set let. Je to až děsivé, že je to pořád v okolí tak cítit a to nemám takový cit pro přírodní síly jako druidové. Bylo by zajímavé sem nějakého pozvat. Možná bychom se nestačili divit, co by nám řekl a dost možná bych se bál o jeho život.“
„Neměli bychom se tedy vrátit?“ navrhoval Caltharn.
„Prozatím ne. Zase tak nebezpečné to tu není. To co vnímám kolem je pouze otisk dávných událostí.“
„Dobrá. Když je to takhle, tak tomu světu dáme šanci.“

Čtveřice se vydala pastvinou na jih. Cestou Azanyrmuth za pomocí magie pátral po nebezpečí, či po pozůstatcích života. Marně. Nikde žádná zvěř ani žádní potomci dávných obyvatel. Místo toho však ucítil přítomnost něčeho neobvyklého. Daleko v lesích vycítil přítomnost nějaké živoucí entity, která se naprosto lišila od všeho, s čím se Aldeřané na výpravách za posledních tři sta let setkali. Možná by se něco podobného dalo objevit v hlubinách pevnosti Chal-Almen, avšak její průzkum byl nebývale nebezpečný. „Pro jistotu se připravte k boji, něco je v lese před námi,“ tiše varoval výpravu Azanyrmuth. Aldeřané zaujali obranný postoj a vyčkávali příchod toho neznámého zla.

Čekání v naprosto tichém pralese bylo nesnesitelné. Každou chvíli očekávali útok neznámé entity. A zatímco napjatě hleděli do temného pralesa, uvědomili si, že okolí není tak mrtvolně tiché, jak si doposud mysleli. V hlavách se jim ozýval zvláštní skřehotavý nářek, který jakoby vycházel z nitra samotné přírody. Azanyrmuth chvíli o uvažoval o všem, co se tu mohlo stát a dospěl k názoru, že tu buď něco provedli dávní obyvatelé, nebo Terra Atlantus čelila nějakému útoku. V mysli mu vyvstávalo mnoho otázek, ale málo odpovědí. Bez pořádného průzkumu bylo vše pouze v úrovni úvah.

Azanyrmutha z myšlenek vytrhl záblesk rudého světla v pralese před nimi. Okamžitě se připravil ke kouzlení a současně se snažil za pomocí magie zjistit, čemu čelí. Místo toho však záhy ucítil přítomnost velmi mocného zla. Okamžitě kolem sebe a ostatních členů výpravy vytvořil magickou ochranu vůči zlu. Kouzlo sice pomohlo, přesto cítil, jak skřehotavý nářek vyvolával v mysli pocity úzkosti, smutku i šílenství.

Z lesa se vynořil rudý chapadlovitý přízrak, který okamžitě na Aldeřany zaútočil. Ti nečekali ani vteřinu a útok opětovali. Mág seslal připravené kouzlo ohnivé koule, které vystřeli přímo proti přízraku. Ozvala se rána a přízrak se téměř vypařil. Hned nato válečník s hraničářem zaútočili svými zbraněmi, ačkoliv měli obavu, zda jejich útok bude účinný. Jejich zbraně však v sobě nesly magické očarování, a tak i zdánlivě nehmotný přízrak byl snadno zasažen, načež se vzápětí zcela kamsi vypařil. Skřehotavý nářek trochu ustoupil, přesto ho však i nadále v mysli slyšeli.

„To bylo nějak moc snadné,“ překvapeně konstatoval válečník Harknan, když si upevňoval sekeru zpátky na záda.
„Nebýt té skřehotavé aury zla kolem, byla by to v podstatě jen taková rozcvička,“ souhlasil s ním hraničář Caltharn.
„Ano. Bylo to nějak moc snadné, ale nenechme se zaskočit,“ pravil Azanyrmuth. „Kdo ví kolik jich tu je a jak mocní můžou být.“

Pokračovali dále cestou na jich. Často si museli prosekávat cestu hustým křovím, aby se dostali na další zpustlé pastviny. Během dvouhodinové cesty potkali podobné přízraky ještě dvakrát, avšak pokaždé si s nimi snadno poradili. Zato onen skřehotavý nářek místy zněl až nesnesitelně naléhavě. Jakoby celá příroda kolem zešílela a s ní i celý svět.

Azanyrmuth si pomalu pohrával s myšlenou, že se s výpravou vrátí zpět na Aldeneerin, protože se zdálo, že tu nic užitečného nezůstalo. Přesto však jiskřička naděje zůstávala, když konečně narazili na místo, kde nářek ustal a svět kolem se nezdál tak temný. Jeho intuice mu velela pokračovat dále na jih.

Po necelé půlhodině Mág zavelel zastavit. Rozhodl se využít relativně klidné a bezpečné místo a pokusit se za pomocí pátracího kouzla zachytit známky života.
„Našel jsi něco?“ po chvíli mágovo snažení se zeptal válečník Harknan.
„Možná,“ zamyšleně odpověděl Azanyrmuth. „Asi míli směrem na jih něco je, ale bez bližšího průzkumu víc nezjistím.“
Po těchto slovech výprava uznala, že nějaký cíl cesty přeci jen před sebou mají, a tak pokračovali dál.

Po půlhodině dorazili na místo, které čtveřici okamžitě zaujalo. Uprostřed velkého trávou zarostlého prostranství hleděli na podivnou nízkou stavbu připomínající jakýsi kryt. V jeho přední části se nacházela pouze velká železná vrata. V prosté stavbě bez jakýchkoliv ozdob nebylo dalšího otvoru, či okna. Když se Aldeřané pomalu blížili k vratům, najednou se z ničeho nic před nimi rozsvítilo několik bílých a červených světel. „Divné, necítím tu vůbec žádnou magii,“ tiše okomentoval dění Mág. Čtveřice ostražitě sledovala okolí a očekávala možný útok, ačkoliv Azanyrmuth nikde kolem necítil přítomnost zla.

Po chvilce váhání se přiblížili k velkým železným vratům. Bedlivě sledovali okolí a dávali pozor na případné pasti nebo obrané mechanizmy. Hraničář Caltharn našel pár podezřelých otvorů, než však stačil cokoliv říct, odkudsi se ozval přísný hlas: „Buďte pozdraveni. Mé jméno je Hirx. Kdo jste a odkud přicházíte?“ Aldeřané si záhy všimli, že u brány se rozsvítila malá obrazovka, na které viděli postavu muže krátce střižených vlasů. Jeho přízvuk byl dost odlišný, než u většiny národů v Aldeřanské Alianci, přesto mu slušně rozuměli.
„Přišli jsme ze světa Aldeneerin a pátráme zde po pozůstatcích staré civilizace,“ jal se slova Azanyrmuth.
„Aldeneerin. To mi nic neříká. Ale zjistíme, o co se jedná. Naše vedení se rozhodlo vás pustit dál. Mějte však na paměti, že každý váš krok bude pečlivě sledován, takže žádné hlouposti.“
Poté obrazovka zhasla a hlas utichl. Aldeřané si museli po tomto krátkém rozhovoru urovnat myšlenky. Už jen vstup do krytu přinesl mnoho otázek, protože s podobnými věcmi se ještě nikdo z nich nesetkal. Čas na přemýšlení neměli, protože se záhy rozsvítila u kraje vrat další červená světla. Potom se ozvalo hlasité vrzání, syčení a skřípání a železná brána se dala po letech do pohybu.

Zatímco výprava vstoupila do neznámého podzemního krytu, v Lianaru se bratr Azanyrmuth Modrý ponořil společně s několika badateli do knih, kde se snažil najít nějaké další informace. Nevěřil, že by předkové vymazali naprosto veškeré vědění o světě, odkud mohli pocházet. Pátral dlouho do noci a celý další den. Až k večeru našel v jedné téměř zapomenuté podzemní knihovně několik zajímavých útržků. Ihned si vše zapisoval a knihy se zmínkami o Terra Atlantus dával na jednu hromadu.

V knihovně zůstal ještě dlouho do noci, protože najednou našel spoustu velice zajímavých zmínek. Krátce po půlnoci pohlédl na hromadu knih a popsané listy papíru, když se vážně zamyslel: „To není možné. Jak to, že jsme to přehlédli. Vždyť tyhle knihovny byly tolikrát propátrané a nikoho svět Terra Atlantus nezaujal. Vždyť se svou charakteristikou by nás okamžitě zaujal. Že by zase nějaká skrývací magie?“ dlouze přemítal o tom, proč najednou našel o tom světě tolik informací.

Z myšlenek ho náhle vyrušil bratr Mág III, když za ním přišel do knihovny: „A tady jsi. Všude jsem tě hledal, už je dost pozdě.“
„Dobře, že jsi tady. Našel jsem tu hromadu velice zajímavých informací o Terra Atlantus,“ ihned na něj spustil Modrý.
„Neříkej,“ udiveně na něj pohlédl.
„Neumím si to vysvětlit, přehrabali jsme to tu už tolikrát, ale nikdy jsme si toho nevšimli a teď tu najednou nacházím hromady záznamů. Napadá mě, že je to opět nějaké kouzlo.“
„Může být. Je pravda, že jsme se s podobnými kouzly setkali už mnohokrát,“ souhlasil s ním bratr Mág III. „Tak povídej.“

Modrý prohrábl hromadu popsaných papírů a spustil: „Začnu asi demografií. Už jen počty obyvatel mě velice překvapily. K roku 2040 na Terra Atlantus žilo neuvěřitelných devět miliard.“
„Cože. Chtěl jsi říct snad devět milionů. Nepřekoukl jsi se,“ nechtěl Mág věřit jeho slovům.
„Opravdu to tak je. Taky jsem si to myslel, ale několikrát jsem to kontroloval a všechno to sedí. Je to neuvěřitelné. Jeden svět a tak neskutečné množství obyvatel. Jak se tam mohli vejít? Vždyť by museli stavět domy o sto patrech. Kde brali potravu? Bez kolonií ten svět nemohli uživit. Ovšem nenašel jsem zmínky o nějaké velké kolonizaci. Údajně v roce 2040 měli pod sebou snad jen pár dalších světů. Museli tam trpět bídou a hladem. Přičtěme k tomu ještě nedostatek prostoru k žití a války, tak bych na takovém světě vážně nechtěl žít.“
„Ani já ne,“ souhlasil s ním bratr.
„Pak je zajímavé i složení obyvatelstva. Na celé Terra Atlantus žila jen jediná rasa. Žádní Trpaslíci, Elfové, Argoniáni a podobně. Prostě jedna rasa, která se dělila na pět základních druhů. A to Europoidní, Mongoloidní, Negroidní, Sylvaticní a Caeruloidní. Nerozšířenější byli první tři druhy, zato poslední dva druhy se v populaci už prakticky nevyskytovaly. Nesmím zapomenout na naše předky, Trochu se to podobá i skladbě druhů dnešních Aldeřanů.“
„Vím. Aldeřanů je též pět nebo šest druhů,“ souhlasil Mág. „Co zmínky o Aldeřanech?“
„Zatím jsem v žádné knize nic o nich nenašel. Ovšem od Terránců jsme prakticky k nerozeznání, a proto nás nepovažovali jako Aldeřany, ale též Terránce. Samozřejmě, pokud je pravda, že jsme přišli odtamtud.“
„Jaké další zajímavosti jsi objevil? Jaké tam bylo třeba podnebí?“
„Taky velice různorodé. Od ledových zemí až po horké pouště. Ovšem našel jsem tu i zmínky o určitých změnách klimatu a stoupající teplotě. Co jsem vyčetl ze záznamů, Terránci se však sami pořádně neshodli, zda to způsobila jejich činnost, nebo to bylo přirozené. Což je také zajímavé, že intenzivní výrobní činnosti doslova vydrancovali a znečistili velké části světa. Vykáceli rozlehlé plochy lesů, oceány zaneřádili odpady a nějakými podivnostmi, vylovili značnou část zdrojů, ostatně dokonce vyhubili mnoho druhů a ovzduší zašpinili jedy.“
„Jak to poslouchám, nechovali se ke svému domovu zrovna s úctou.“
„Spíš bych řekl, že vyloženě jím opovrhovali. Za každou cenu na všem zbohatnout a co bude později, to už nikoho moc nezajímalo. Se divím, že je matička příroda už dávno pořádně neztrestala. A co je ještě zvláštní, že se tak neskutečně přemnožili. Bylo otázkou času, než se tam něco stane,“ odmlčel se Modrý.
„Zmínil jsi nějaké podivnosti. O co konkrétně šlo?“
„Jako co?“
„Ty podivnosti, jimiž zamořili oceány.“
„Spousta podivných slov, které jsem četl prvně. Ty knihy jsou jich plné. Například plasty, ropa, smog, radioaktivita, beton a podobně. Soudím, že to byly asi nějaké materiály. Možná něco objevíme, ale chce to čas.“
„Nebylo by prvně, kdy jsme se setkali s novými slovy. Faktem, že žádný národ z Aliance taková slova nikdy nepoužil. Alespoň si to teď nevybavím. Co dál jsi našel? Je tam něco o historii toho světa?“
„Celkem dost, ale všechno správně zařadit bude práce na měsíce, možná na léta. Zjistil jsem, že tam používali v historii různé kalendáře. To snad dáme dohromady. Ale pokud chceš něco o historii, tak už teď můžu zmínit, že ačkoliv Terra Atlantus nebyla na rozdíl od Aldeneerinu zamořena různými monstry a též nečelili hrozbám z ostatních světů, neustále válčili.“
„S kým? Mezi sebou?“ podivil se Mág. „Nebýt války s Ori a všech těch bytostí kolem, Aldeneerin by byl už mnohem dál.“
„Je to tak,“ smutně poznamenal Modrý. „Války provázely Terra Atlantus po celou historii. Války o moc, území, kvůli víře a mnoho dalších důvodů. Když jsem to tak studoval, docela mě to začalo dělat starosti. Dopadne Aldeneerin podobně?“
„Nic tomu nenasvědčuje. Ale určitě to bude ten důvod, proč jsme my jako Aldeřané z toho světa odešli. Stačí si pročíst ten dopis z Patriamu. Už těch pár řádků naznačilo, že jsme prostě odlišní.“
„Pokud se tam píše opravdu o nás,“ poznamenal Modrý.
„Je dost pozdě, měli bychom už jít spát,“ po odmlce navrhl Mág III, přičemž si pořádně zívl.
„Máš pravdu. Je už po půlnoci a zítra bych ty objevy rád předložil radě.“
Azanyrmuth Modrý vzal veškeré poznámky s sebou, sfoukl svíčky v lucernách, a potom oba opustili malou knihovnu.

Na druhý den Modrý s Mágem ukázali radě nově získané objevy. Všechny přítomné členy velice překvapil tak náhlý objev. Azanyrmuth Mág III to vysvětlil přítomností mocné magie skrývání. Nové poznatky o Terra Atlantus se tak staly hlavním předmětem všech diskuzí a současně někteří vyjádřili obavu, zda je dobrý nápad navštěvovat svět, kde vládla taková špatnost a zlo. Protože už byla výprava vyslána, nezbylo než čekat na jejich návrat.

Azanyrmuth Modrý se odpoledne ještě ponořil do tajů zapomenuté knihovny a pátral po dalších zápiscích. Během odpoledne našel další zajímavosti, nicméně to nejdůležitější už objevil. Jak si alespoň myslel.

K večeru se vydal zpět do paláce k večeři, kde u jídla někteří členové rady a další badatelé, mágové a strážní probírali získané poznatky. Někteří projevili i obavu, zda výpravu nepotká něco zlého. Azanyrmuth Mág III však dobře znal svého mladšího jmenovce, jemuž za léta výcviku a společných dobrodružství předal mnoho zkušeností. Navíc tu byly ještě nebezpečnější světy, mnohem delší výpravy a vždy se naprostá většina dobrodruhů vrátila v pořádku.

Po dobré večeři část osazenstva zůstala u stolu a trávili večeři. Ticho najednou přerušil zvuk otevření Kruhu světů. Azanyrmuthy okamžitě napadlo, že se dost možná vrací výprava z Terra Atlantus, protože v tuto dobu neměl nikdo v plánu přicházet, a tak ihned pospíchali na nádvoří.

Jakmile dorazili na nádvoří, kam postupně přicházeli i další ze Severní čtvrti, ulevilo se jim. Celá čtyřčlenná výprava se v pořádku vrátila.
Azanyrmuth Mág III neskrýval radost, že jsou všichni ve zdraví doma a hned se začal vyptávat: „Jsem rád, že jste doma. Měli jsme trochu obavu. Jak to dopadlo? Našli jste něco zajímavého?“
„Můžu říct, že je to hodně divný svět,“ začal odpovídat Mág IV. „Obyvatelé toho světa kdysi spáchali tak děsivá zla, že příroda kolem, jakožto celý svět doslova zešílel. Lesy jsou tam podivně tiché, avšak přetrvává v nich něco, co nedokážeme pořádně popsat. Narazili jsme na několik přízraků, které se chovaly často nepřátelsky.“
„Takže po starých obyvatelích nezbylo nic?“
„Ale jo. Mnoho přeživších se stále ukrývá v podzemních pevnostech. Co jsme vyslechli, tak je tomu necelých osm set let, kdy se tam uchýlili, avšak těžko to říct přesně, protože Terra Atlantus má jinou délku dne. Ovšem někteří obyvatelé měli nepřátelské úmysly. Našli se i tací, kteří nás chtěli využít pro získání nadvlády nad pevností. To se jim nepodařilo a okusili naší sílu. Nebyl to pěkný pohled.“
„To nezní moc dobře,“ prohlásil s vážností Modrý.
„Navrhuji zařadit Terra Atlantus mezi nepřátelské a nebezpečné světy.“
„To rozhodne rada,“ prohlásil bratr Mág III. „Teď si odpočiňte a ještě večer si popovídáme o výpravě, objevili jsme totiž nové poznatky o Terra Atlantus.“

Ještě než se přítomní vydali zpět za svými povinnostmi, Azanyrmuth Mocný IV si stejně jako většina všiml, že s sebou vedou ještě někoho jiného. Viděl, že je v jakémsi polospánku, což byl účinek jednoho uspávacího kouzla, kde je dotyčný sice ve spánku, ale je schopen jít i nadále po svých. Mocný se proto hned zeptal: „Kdo je to ten pátý?“
„Ten je také z té podzemní pevnosti. Bude to znít sice šíleně, ale projevil zájem jít s námi a já z něj necítím žádné zlo. Přišel za námi poté, co jsme důrazně odmítli účast na spiknutí. Napadlo mě, že by nám mohl poskytnout odpovědi na mnohé otázky. Snad bude vědět, co se na tom světě stalo.“
„Doufejme, že je to dobrý nápad,“ zamyšleně pravil král Darhuren. „Dobrá. Najděte mu nějaký volný pokoj a nechte u něj stráž. Nevíme, zda mu můžeme věřit. Co jsem slyšel dnes dopoledne, tamním obyvatelům se nedá moc věřit a další válku opravdu nepotřebujeme.“

Potom se všichni rozešli. Ještě ten večer čtveřice popsala ve Velké jednací síni za hojné účasti vše, co se na Terra Atlantus stalo. Všichni se shodli, že to bylo nejdivnější vyprávění od návštěvy Chal-Almen. Čtveřice popisovala i vzhled, styl oblékání a charaktery Terránců. Podrobně pospala i veškeré vybavení pevnosti, které nevyužívalo žádnou magii, a přece fungovalo na naprosto neznámých principech. Diskutovalo se až do setmění a nakonec bylo jednohlasně rozhodnuto o zařazení světa Terra Atlantus mezi nebezpečné a nepřátelské světy, kam se na další stovky let nevyšle žádná výprava.

Tak jsem zvědav na názor.

[andoriel]

Ano, souhlasím se zařazením Terra Atlantus, i když sama planeta za to nemůže. Mohli by jí mágové pomoci? Ale budou muset ještě počkat, až se zbytek lidstva vybije