The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

[Strýček Forďa]

Všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, ať nám brzo umřeš teda neumřeš, ať ti jde zabíjení hlavních postav, jako doposud a hlavně ti přeji brzké pozbytí emocí.

Dodatecne se tez pripojuju k rade gratulantu zde na foru.
Jojo zvykej si jak to cislo pomalu ale jiste se zvetsuje.
Kdyz je cloveku 3-6 chce byt rychle starsi a kdyz ma 50+ chce mit alespon polovinu.

#05 Den Druhý

I

Boovy povinnosti zůstaly stejné, akorát bylo potřeba mnohem větší rychlosti. Běhal tam a zpátky centrálním blokem a roznášel rozkazy mezi oblastmi, které nebyly dostupné přes pevné linky, nebo telepatickou síť. Dokud byl hluboko v centrálních mrakodrapech, nešlo poznat, že by město bojovalo o každý nádech. Vzdálený hukot, občasné tiché zařinčení… Jen další bouře. To se podepisovalo i na klidu populace, realita ještě zcela nedolehla. O venkovních perimetrech něco takového říct nešlo.
Přebíhal jeden z mnoha uzavřených mostů, okna špinavá od kouře, když do skla něco narazilo. Rychle sebou hodil na zem. Papíry s rozkazy houpavě klesaly k zemi. Řídká krev z odřeného loktu ozdobila podlahu v dlouhé šmouze.
Z centimetry hrubého panelu trčel zaražený šrapnel. Bo vyskočil na nohy a doběhl k oknu. Masivní tlaková vlna byla na půl cesty mezi patnáct kilometrů vzdáleným koncem města a jím. Instinkt mu řekl, ať se schová, ale víra v Avalonské inženýrství byla silnější. Přecejen, jejich okno právě zastavilo hypersonický projektil.
V tichém údivu pozoroval bílou, rychle rostoucí kopuli tlaku. Její otřepené okraje strhávaly všechno na zemi a nízkých střechách, zatímco se hladký vrcholek polokoule opřel o městský štít a závodil směrem k centru. Nepřipevněné věci neměly sebemenší šanci. Byl to zcela tichý zázrak fyziky v relativním klidu vzdáleného boje. Vlna zasáhla centrální blok, mrakodrapy vibrovaly jako ladička, most se třepal… Most držel. Až teď mu došlo, co bylo zdrojem exploze.
Venkovní zdi, hlavní perimetr města, byly proraženy. Severovýchodní sektor padl, oblast pod přímým velením plukovníka Portera. Bo rychle posbíral popadané papíry, některé se šmouhami krve, a okamžitě vystartoval, sprintujíce chodbami. Jestli měl doteď hodně práce, nechtěl raději vědět, co ho čeká.

II

Ledová voda narážela do železobetonového mola a malé vlnky tiše šplouchaly. Rozmazané ostří štítu hučelo vysoko nad vodou. Detonace rezonovaly mezi domy. Vojáci křičeli. Nic z toho nemohl slyšet.
Dva poručíci pomohli Orianovi na nohy, jeho uniforma špinavá, obličej strhaný, pískot v uších.
„Ta byla sakra blízko!“ Řval, aniž by si to uvědomoval, když ukazoval na kráter jen pár metrů od místa, kde stál.
Dva křižníky nepřítele trčely uprostřed jezera mlhy, příliš daleko pro jakékoliv zbraně, které měli obránci k dispozici a již dvanáct hodin ostřelovali pobřeží. Další salva na sebe nenechala dlouho čekat.
Těžké projektily na vysoké balistické křivce jen těsně míjely spodní, zvlněný okraj štítu, některé z nich to štěstí neměly a explodovaly. Ty menší však létaly téměř rovně a v cestě jim nestálo vůbec nic krom směrových projektorů štítů. Ty fungovaly úplně stejně, jako větší modely na vesmírných lodích.
Stejně jako městský štít vytvářely neprostupnou zeď energie, ale jen lokálně. Zbraňové systémy tak mohly střílet na nepřítele, na rozdíl od bubliny nad Městem. V absenci umělé inteligence byly obsluhovány ručně.
Vojáci podle radaru zkoušeli zastavit co největší část bombardování, otáčeli hlaveň projektoru a zapínali jej v krátkých intervalech. Jejich snaha však nebyla moc platná.
Ticho přišlo odnikud.
Vlnky šplouchaly, štít bzučel a nic se nedělo. Plukovník okamžitě mával rukou a vydával rozkazy, které jeho podřízení posílali dále celým ležením. Z podzemních krytů vybíhaly posily a vojáci, kteří již byli na povrchu, se k nim postupně přidávali. Všichni běželi k pobřežní linii a v několika patrech a zónách zaujímali palebné pozice. Bunkry, které přežily bombardování, vypadaly jako ježci, hlavně trčící do všech stran. Mezi vraky, vypálenými kostrami budov a sutí to vypadalo velice podobně. Nikdo ani nedutal, všichni jen čekali.
Vzdálená exploze nadesetkrát rezonovaná štítem a mrakodrapy dorazila z druhé strany města, následována lehkým, teplým větrem; pozůstatkem tlakové vlny. Nikdo jí však nevěnoval pozornost, všichni zírali do mlhy nad jezerem.
Útočné čluny Helykanů téměř vletěly do zorného pole. Jejich motory ječely, osamocené příďové dělo hledalo cíl, voda stříkala podél trupu a daleko za loď. Nízkokalibrová zbraň otevřela palbu, žhavé projektily drtily beton.
„Nestřílet!“ varoval plukovník svou sekci. Dobře věděl, co díra v bombardování znamená.
Tucet člunů kroužil podél pobřeží, jejich děla plivajíce smrt. Smrt, která měla problém najít oběti. Výsadkové lodě na sebe nenechaly dlouho čekat. Stovky malých člunů a za nimi pomalá, nemotorná vznášedla. První z malých lodí dorazily k pobřeží.
Jejich vrata odletěla do boků, vymrštěna pneumatickou explozí, a ven skákala pěchota, první dvě linie vybavené obdélníkovým štítem. Orianovi připadali jako směšná kopie Avalonských Chevaliere.
„Pošlete je do pekla!“ Štěkl a velitelé ostatních sekcí rychle následovali. Obloukové ležení Avalonu se rozzářilo konstantní palbou, Helykané padali do vody o končetinu chudší, krev barvila jezero…

III

Temné povodňové kanály páchly plísní a splašky, jejich zdi obalené fosforeskující zelenou. Trojice skautů, jejich werraté jen kousek za nimi, klusala v podřepu do hlubin města. Pruhy světla pronikající kanály vrhaly dlouhé obdélníky, ve kterých jejich shrbená těla vrhala zdeformované stíny.
Helykané nenechali kromě pár strážných nikoho, kdo by jim hlídal záda. Celý kontingent vstoupil do města, spoléhajíce na včasné varování od velitelského tábora. Tábora, který už neexistoval.
Skauti zlikvidovali těch pár osamělých strážných před více než půlhodinou a nechali je ležet, kde je našli. Stejně jako občasného poslíčka s rozkazy, který se přiřítil tunely. Coren zastavil, jeho bývalí studenti následovali příkladu. Infy pokračoval v cestě, oba jeho potomci následovali jeho příkladu. Čtyřnohá zvířata opatrně hledala cestu mezi kalužemi a potůčky, posledních dvacet metrů urazili po břiše.
Coren pozoroval svého čtyřnohého parťáka, který ležel na hraně viditelnosti, a čekal. Werratův ocas lehce stoupl, špička se zatřepala a Infy otočil hlavu. Přikývl a se svými syny vyrazil vpřed, mizíce ve tmě někde vepředu a vpravo. Coren se svými skauty následoval po straně levé.
Ve tmě před nimi se vykreslily siluety a přímo za nimi stoupal tunel k povrchu. Zvuk boje sílil. Jeden, dva, tři… Šest. Osm zatřepání ocasem, osm nepřátel. Kde jsou ti další dva? Ptal se sám sebe Coren a zíral do tmy. Konečně je našel, jeden doktor a jeden kněz Orla. Až pak mu došlo, že temné objekty kolem jejich nohou nejsou kameny, ale těžce ranění. Tohle se mohlo zvrtnout hodně rychle. Z bleskového čištění nepřátelské pozice k masakru.
Kněz musel padnout dříve, než dostane šanci k útoku, Coren věděl až moc dobře, čeho jsou schopni. Vodiče posvátné energie proudící z následovníků k Orlům. Vodiče, které mohly řečenou energii využít.
Kněz se sehnul k jednomu z raněných, jeho červené kimono šustíce kolem kolenou. Coren rychle ukázal několik příkazů svým podřízeným a jen jeden směrem do tmy, kde tušil werraty.
Infy nabíral rychlost, jeho měkké tlapy šuměly proti betonové podlaze. Z lehkého poklusu přešel do cvalu a následně do trysku. Jeho svaly pracovaly v perfektní harmonii, ocas se vlnil tam a zpátky ve snaze vyrovnat a udržet těžiště. Svůj cíl mohl vidět přímo za metr a půl vysokou železobetonovou přepážkou. Byl od něj deset metrů, když ze strany po jeho levé pacce začaly létat kulky a rychle kácely hlídkující vojáky. Jeho cíl otočil svou pozornost směrem ke střelcům a rychleji, než se zdálo možné, zvedl ruku proti přicházejícím projektilům. Ty zastavovaly ve vzduchu, případně se odrážely. Infyho mocné zadní nohy zabraly, katapultovaly jej přes přepážku a jeho váha složila kněze k zemi. Werratovy čelisti dvakrát klaply naprázdno jako past na medvědy, než konečně dosáhl na mužův krk a zakousl se. Horká krev mu naplnila tlamu, chtěl víc, dále kousal a trhal. Cítil mužův strach, síla jeho života mu protékala mezi špičáky…
Coren posledními dvěma kulkami v zásobníku zabil jediného Helykana, který stále stál a schoval prázdný zásobník. Už neměl co nabít.
Infy!
Werrat přestal škubat svou oběť a s hrdým pohozením hlavy odhodil kus dýchací trubice. S vyceněnými zuby obcházel raněné, kteří leželi všude kolem, a očuchával je. Jeho synové se chovali úplně stejně.
Coren je přejel pohledem. Možnosti měl jen dvě a ani jedna nebyla bez chyby. Jen jedna však nechávala relativně čisté svědomí.
„Necháme je tady.“ Rozkázal.
Ze země zvedl zbraň protivníka a z vesty jednoho z raněných vytahoval zásobníky, když ho muž chytil za ruku.
„Díky… Díky!“ Vychrchlal přes bublinky krve.
Nemáš zač, blesklo mu hlavou, když vedl svůj tým do jedné z vedlejších chodbiček. Za třemi zatáčkami a párem dveří našli úzký průchod ke zkolabovanému schodišti. Cesta vzhůru, kterou Helykané buďto nenašli, nebo považovali za nevyhovující. Velká chyba. Coren od všech svých skautů vyžadoval excelentní rekolekci plánů města a map okolí. Všichni tři věděli, kam prudká hromada suti, která bývala schodištěm, vedla.
Coren ukázal na sráz, téměř útes z železobetonu a Infy vyrazil, další dva werrati následovali. Příkrý a zrádný terén byl moc pro lidské končetiny, ne však pro ocelové drápy a silná těla werratů. Jeden z jeho synů zaklínil své tělo jen pár metrů nad zemí, druhý tři metry nad ním a Infy je použil jako žebřík. Sám zůstal viset za přední tlapy u horní hrany a všichni tři spustili své dlouhé ocasy.
Trio vojáků je, jeden po druhém, použili k vyšplhání zpět na povrch. Zpět do města.

IV

Bo předal rozkazy veliteli zásobovacích jednotek pro jihovýchodní sektor a zase běžel pryč. Chodby v nižších patrech se teď přeplňovaly uprchlíky. Město je nemělo kam dávat. Jedna přívalová vlna za druhou utíkala z bojových zón, tisíce byly přesouvány do dolů a jeskyní pod městem, a další desítky tisíc mohly prozatím najít útočiště v relativně bezpečném západním sektoru města. Bylo však jen otázkou času, než na něj nepřítel také zaútočí. Z toho, co Bo zaslechl, teď vše viselo na úspěchu majora Coopera v jádru jihovýchodního sektoru. Pokud ho dokáže zabezpečit, jižní oblast města bude stabilizovaná a civilisty bude kam umístit.
V hlubinách mrakodrapu našel výtah a počkal, až k němu kabina sjede. Dveře se rozestoupily a druhý chlapec, ještě mladší než Bo, vystoupil.
„Plukovník Porter je zpátky,“ oznámil hoch, „Má nohu v kelu. Evakuovali ho spolu s těžce raněnými. Je v centrální nemocnici.“
Boův úsměv nesl znaky starostí. Jeho hrdina sice přežil proražení opevnění, ale očividně byl těžce raněn.
„Vyřiď to Davis-ové. Nestíhám!“
„Fajn,“ houkl ještě Bo, než se dveře výtahu zavřely a kabina vyjela do nejvyšších pater.
Vystoupil na okraji velína. Metalická konstrukce hučela nespočtem hlasů a klimatizace pracovala na plné obrátky ve snaze vyrovnat neobvyklý počet lidí a odpadního tepla uvnitř místnosti. Vír informací centroval na taktickém stole a u něj stojící brunetky. Vše co se dělo a vědělo, šlo skrze ni, dokonce i telepatické linky. I pod nespočítatelným tlakem byla její záda rovná, ramena pevná a v kamenné tváři zářily oči plné života. Díky vlasům staženým do vysokého copu vypadal její krk křehce. Bo-ovi nikdy nepřipadala krásnější.
Po cestě ke stolu poslepu rozdal několik obálek, stále pozoroval Kayden, jak štěká rozkazy. Zastavil jen kousek od ní, položil obálky na okraj stolu a čekal na díru v téměř nepřetržité komunikaci mezi ní a bezpočtem podřízených.
Měl čas podívat se na model města na stole, červená barva značíce známé pozice nepřítele. Byli všude. Od včerejšího večera, kdy Helykanům dorazily posily z orbity, šlo do tuhého na všech třech otevřených frontách. Přes proražené opevnění na severovýchodě teď proudili vojáci nepřítele jako povodeň skrze zničenou hráz.
Konečně bylo chvíli relativní ticho a tak otevřel pusu: „Ma—“
Zvedlým prstem ho umlčela a nepřítomně zírala na projekci města. Bo-ovi až po několika vteřinách došlo, že musí komunikovat s jedním z telepatů.
Její zorničky zaostřily, černé díry v tmavohnědé duhovce, a našly jeho tvář. Vzal to jako vybídnutí.
„Madam, plukovník Porter byl raněn a evakuován do centrální nemocnice.“
„Raněn? To vysvětluje…“ Zadívala se na mapu, kde linie Avalonu ustupovaly před přílivem nepřátel. Jeho nejlepší sekundární důstojník teď odrážel útok na druhé straně města a ostatní neměli dostatek zkušeností.
Její zorničky se na chvíli pohnuly, otočila se a vyklusala po schodech do svého bytu. Bleskově se svlékla a z kontejneru pod postelí vytáhnula flexi-oblek. Černý materiál plný umělých svalů a úchytů pro pláty dosedl na její tělo jako lepicí páska, a pár pohyby jej uhladila. Lesklá vrstva sahala od malíčků na štíhlých nohou až po vršek křehkého krku. Malinký čudlík na zadní straně límce potřeboval jen lehounký stisk a celý systém naběhl. Svaly ztuhnuly, materiál mezi nimi se za tichého skřípění napnul. Přes ruce natáhla rukávy z materiálu připomínajícího kuchyňskou fólii, který byl plný zaoblených tištěných spojů a sloužil k usměrnění F-sil. Většina členů Řádu měla buďto funkční tetování, nebo rukávy, ona měla obojí.
Chvíli pozorovala malou zdobenou pistoli na poličce vedle dveří a nakonec se rozhodla proti. Přece jen nebyla zbraní opravdovou, spíše historickou, rituální. Byla předávána ze starosty na starostu od té doby, co městskou instalaci 02 postavili.
Vytlačila roztřesený výdech a na okamžik pevně sevřela víčka. Strach, který v ní stoupal od prvního výstřelu, se konečně projevil. Tak jak ji učili v Řádu, žádné emoce… U všech ostatních emoce sloužily k usměrnění F-sil, u ní ne. Přílišná nestabilita… Žádné emoce! Strach si však i tak našel cestu. Co když se neudrží na uzdě, co když její sebekontrola povolí?
Samozřejmě, že se bojíš, ty pako, mluvila sama na sebe. Ale někdo to udělat musí. Příliš hrdá na to, aby nechala své emoce znát, zvedla bradu, a narovnala záda. Ze stojanu vzala hůl, stejně vysokou jako ona. Ta byla pokryta znaky, které odpovídaly těm na jejích tetováních.
Vyšla z bytu a sklusala schody, její silueta mizící mezi bodajícími paprsky světla přicházejícími z explozí za složeným oknem. Vypadala jako freska anděla smrti na skle kostela. Velín zastavil na místě.
„Madam—“
„Ani slovo!“ Zastavila svého podřízeného zdviženým ukazováčkem. „Sekční šéfové přeberou velení nad městem, dokud se nedostaví plukovník Porter.“ Její oči našly Boa. „Najdi plukovníka, předej nové rozkazy. Já přeberu velení severovýchodního sektoru.“
Všichni věděli, kam má namířeno. I tak, když slova opustila její ústa, místnost reagovala hlasitými protesty a šokem.
„Ticho!“ Křikla, když dveře výtahu zajely do boků a uvnitř stála dvojice vojáků se třemi bílými segmentovanými kufry a jeden ze záložních telepatů. Ten zaujal střed komunikační pavučiny namísto Kayden, která nastoupila do výtahu spolu s Boem. Dvojice techniků kolem ní začala okamžitě tančit jako zedníci kolem omítaného sloupu. Rychle upevňovali pláty a kontrolovali pevnost spojů.
„Madam…“
„Tsst!“
„Ne, to ne! Já… Jen jsem vám chtěl popřát hodně štěstí.“
Davis otočila hlavu přes čerstvě obrněné rameno a usmála se na něj jen těsně před tím, než její hlava zmizela v helmě.
„Díky.“ Zaznělo přes zabudované reproduktory.
Výtah zastavil a Kayden v bílém brnění, s královským znakem na krátkém plášti visícím z epolet, vystoupila. Dole na ni čekala dvacetičlenná eskorta Chevaliérů ve dvojstupu, jejich štíty jako dvojice zdí, špičky kopí odrážející záři explozí. Počkali, až projde do čela a v perfektním pochodovém rytmu ji následovali směrem na severovýchod.
V
Jihovýchodní fronta vařila. Infiltrovaný sektor byl téměř celý na prach a všude se povalovala suť, hořící vraky a pomalu hnijící mrtvoly. Plameny z většiny ustoupily a černý dým již nebyl chrlen do uzavřené oblasti městského štítu. Ten i přesto seděl nad městem jako obrovská skleněná místa a z poloviny byl zaplněn oblaky výpar a jedů. Necelých osm kilometrů vzdálené centrum města již nešlo přes nečistoty vidět. Jen jejich základy a nejnižší patra trčely jako masivní stromy ze země a mizely v převalujících se mracích. Nikdo v oblasti to však neměl čas sledovat.
Kali doběhla mezi dvě hromady suti, roztočila hák upevněný na laně a mrštila ho vzhůru. Ohnutý kus kovu zmizel v jedné ze střílen pevnosti a po potáhnutí zastavil o hranu parapetu. Bez jakýchkoliv okolků se po laně zhoupla proti zdi a začala šplhat vzhůru, jakoby snad gravitace neexistovala. Proručkovala kolem jedné ze střílen a za stálého pohybu přilepila malou nálož pod a nad ni. Vylezla o další patro výše, lano obmotala kolem levé paže, její helma vyslala signál a ona se odrazila od zdi a povolila stisk na laně. Gravitace udělala zbytek.
Za svištění lana po obrněném předloktí letěla v dolů otočeném oblouku. Nálože explodovaly. Kali proletěla oblakem ohně a kouře. Svištěla nohama napřed, využila momentum a potlačila je nahoru. Její hlava tak tak minula podlahu v perfektním zpětném přemetu a se zaduněném okovaných nohou dopadla mezi omráčené a dezorientované vojáky. Zlikvidovat je trvalo jen vteřiny.
Z vojáka nalevo sundala pušku, zahodila svou, z mrtvoly vlevo stáhnula zásobníky a pokračovala hlouběji do pevnosti. Železobeton rezonoval nepřetržitou střelbou z a na pevnost, prach padal z nosníků u nízkého stropu úzká a dlouhá chodba vypadala, že pod vahou boje vibruje a vlní se.
Vykopnula pootevřené dveře po levé ruce a střelila do zad dva vojáky, kteří klečeli u těžké automatické zbraně. Z jednoho z nich sundala pás s granáty a pokračovala dál. Žádné hlídky, žádné zásobování… Zatracení amatéři. A to ani nemluvila o neschopnosti Helykanů; už to, že tomuhle vtipu říkali Štítová planeta. Sateda, ztělesnění tohohle ideálu, by všem přítomným vyrazila dech při prvním pohledu. Celý povrch, oceán nebo ne, byl pokryt sítí šestihranů, jako plástev s padesátikilometrovými komůrkami. Ohraničeny byly hradbami alespoň osmdesát metrů vysokými a deset širokými. Na každém rohu stála pevnost, nebo opevněné město. Na každé z nich bezpočet automatických zbraní. Každá z nich připravená přetvořit cokoliv v dostřelu na molekulární prach. Vojáci mohli bojovat o každou místnost, o každé dveře, o každý roh. Všude byly zbrojnice a opevněné přepážky… Sateďanský obytný blok byl lépe vybavený k odražení obležení, než tahle ‚pevnost.‘
Vytáhla pojistku ze všech čtyř granátů najednou a celý pás hodila do další místnosti. Brnění nebo ne, preventivně se skrčila vedle dveří a čekala na explozi. Obdélník prachu vezoucího se na tlakové vlně vyletěl z místnosti, narazil do protější zdi a rozmetal omítku do všech stran. Slyšela úlomky zvonící o helmu, která ji ochránila před vlnou samotnou, a vstala.
Skrz díru, která efektivně přemodelovala střílnu na roztrhaný železobeton, mohla vidět postupující spojenecké jednotky. Mezi pár obrněnci a spoustou běžných pěšáků šel major Cooper poznat velice jednoduše. Jeho černý flexi-oblek s bílou helmou vynikal jako rozkopnutý palec.
Po její levé ruce něco zakrylo světlo přicházející skrz okno na konci chodby. Masivní stín v prašném oblaku. A-do-prdele, projelo jí hlavou, když poznala obrys. Jeden ze spojeneckých vojáků vyšplhal do, jejími granáty, rozbité střílny a okamžitě na něj zařvala: „Xeno-žoldáci! Varuj velení!“ Muž na ni chvíli tupě civěl, než kolečka docvakla na místo, a zase bleskově skočil ven. V ten samý okamžik masa svalů a biohmoty narazila do Kali.
S tak brutální fyzickou silou nemělo cenu bojovat. Objala bestii, celé brnění ztuhnulo a nechala se nést, čekajíce na náraz. Ten přišel záhy. Zeď prasknula, cihly padaly, ocelový nosník skřípěl. Dopadla na zem a rychle vyskočila na nohy. Její protivník měl více jak dva metry na výšku, nepředstavitelně širokou hruď, směšné krátké, ale svalnaté nohy, a žádnou hlavu. Byl oblečen v koženém brnění a jediné nekryté místo byla částečně trčící koule postavená z malých broušených plošek. Složené oko, které se lesklo jako černá disko-koule. Dlouhé paže, každé s jedním extra kloubem v porovnání s lidmi vyrazily proti Kali.
Xeno musel být alespoň čtyřikrát těžší než ona, raději ani nepřemýšlela nad tím o kolik silnější. Dva vertikální svaly uprostřed hrudi se rozevřely a ukázaly sadu slizkých zubů. Někde v hlubinách své hlavy mohla slyšet tiše křičící hlásek utíkající pryč. Daleko, předaleko. Naproti němu z té samé tmy však přibíhal druhý, a jeho hlas sílil. „Sateda!“ našel výkřik cestu až k jejím rtům a vrhnula se vpřed.
Tvor ji jediným máchnutím ruky poslal skrz dveře po levé straně, kus futer letěl s ní. Snažila se dostat své nohy zpět na zem a zvednout se, ale brnění nemohlo pomoct s desorientovaným vnímáním. V předklonu se zapotácela, ruce bezvládně visící k zemi a s hlubokým nádechem narovnala záda. Nahmatala jednu z dýk pod hrudními pláty a přehmátla ji.
Xeno s ohlušující ránou zmizel ze dveří.
Jen dlouhý, jako had se kroutící ocas prosvištěl teď prázdným prostorem. Další dvě chlupaté šmouhy následovaly tím samým směrem. Kali pomalu došla na chodbu a pár metrů bokem mohla vidět trojici psích tvorů, jak trhají Xeno na kusy. I když, werrat byl asi tak psem, jako domácí kočka šavlozubým tygrem. Stejné ingredience, zatraceně rozdílný výsledek.
Části těla potřísněné zelenou krví létaly na všechny strany, ale žoldák stále bojoval. Jeho nepřirozeně dlouhé paže sápaly po werratech. Jeden z trojice našel kloub a kousal tak dlouho, dokud paži neutrhl. Vrčel, třepal hlavou a s plácnutím ji hodil na stěnu. Infy stál přímo na hrudi xeno-žoldáka, ocas obmotaný kolem zbývající ruky, držíce ji v šachu. Jeho čelisti se otevřely a rychlý pohyb krku je poslal přímo proti oku. Chytil ho mezi zuby a stiskl vší dostupnou silou. Želatinový útvar se zdeformoval a pružil.
Infy škubnul.
Oko explodovalo.
Čirý gel stékal po zdech, kapal ze stropu a povrchové plošky se leskly všude v dosahu výbuchu. Kali sklouzla po zdi, Infy k ní doklusal a lehl si, hlavu v jejím klíně. Hladila ho po krvavé, ulepené hlavě a přesně tak je našel Coren o pár minut později.

VI

Telepat ležící s puškou na hrudi sebou škubnul a Orian po něm střelil pohledem.
„Co se děje?“
„Varování z velína. Nepřítel nasadil xeno-žoldáky.“
Protože toho máme málo na práci, zabručel pod dechem. Xeno… Bastardi z nočních můr. Nelidské, nekompatibilní, nepochopitelné bestie, členové stovek ras napříč galaxiemi. A prakticky každá z nich nenáviděla Avalon.
Salva plasmových projektilů projela po vrcholku jejich zákopu, Orian vykoukl a překontroloval stav. Tak tak se stihl schovat, výboj nechávajíce černou šmouhu na vrcholku helmy. Helykané konečně dokázali ustálit předmostí. První tři mola teď byla efektivně jejich. Cíl, kterého dosáhli jen skrz nepředstavitelné ztráty. Stovky, možná tisíce mrtvol plavaly na hladině přístavu a na některých místech pevniny byly nahromaděné dost na to, aby byly použity jako krytí.
„Plukovníku! Levé křídlo.“ Ukázal jeden z pobočníků. Jednotky nepřítele postupovaly vpřed, někteří přebíhali mezi náspy a zákopy, jiní se kryli za obojživelnými vozidly a někteří pochodovali v obdélníkových útvarech, vyloďovací štíty sestavené do neprůstřelné zdi. Vypadali jako formace nízkorozpočtových Chevaliérů. Špatně vycvičená nízkorozpočtová formace.
„Levé křídlo, podpůrná palba!“ Rozkázal svým lidem a sám se přidal ke střelbě.
Jejich kulky a projektily se zakously do postupující kolony. Helykané nesli štíty příliš vysoko, štíty které byly příliš malé a na rozdíl od štítů Chevaliérů, jen low-tech placky kovu. Palba Avalonu masakrovala jejich nohy, ramena a hlavy. Helmy nebo ne.
Dvě neřízené rakety proletěly nad plukovníkovou hlavou, rovné čáry kouře téměř neviditelné proti výpary přeplněnému nebi. Jedna zničila vozidlo a druhá vysypala zeď za postupujícími Helykany.
Plukovníkovy jednotky postupovaly směrem k nepříteli, jeden z vojáků ho zastavil. „Pane,“ ukazoval na mrtvoly ležící na zemi.
Orian otočil hlavu a chvíli mu trvalo, než viděl, co mu ukazoval. Po nepřetržitém masakru a s minimem spánku mrtvoly už prakticky nevnímal, byly prostě součástí scenérie. Teď se díval na čtyři z nich, přesněji na jejich tváře.
„Všichni jsou…“ vydechl další z vojáků.
Alespoň už víme, proč je nezajímají ztráty, vydechl Orian. Informace pro něj byla v daném okamžiku zbytečná, tak zamával rukou a obnovil postup. Rozhodně to však musel nahlásit velení.
Všichni byli stejní.

[Aiwendill]

Nemam ťa rad... v najlepšom to prerušíš...

vynikající díl

Aiwendill Nemam ťa rad... v najlepšom to prerušíš...

To si stezuje ten pravy

[Aiwendill]

pal píše:

Aiwendill Nemam ťa rad... v najlepšom to prerušíš...

To si stezuje ten pravy

to bol úder pod pás! Ale St0rm má ten zvláštny talent, že človek sedí ako na ihlách, ako dopadne veta (nie odsek, nie celý príbeh), ktorú práve čítam a potom to utne v tom najlepšom...

[Strýček Forďa]

Alespoň se budete těšit na další díl...

Aiwendill:Ale St0rm má ten zvláštny talent, že človek sedí ako na ihlách, ako dopadne veta (nie odsek, nie celý príbeh), ktorú práve čítam a potom to utne v tom najlepšom...

jó hochu máš ještě co dohánět.

Aiwendill to vystihol. A áno má čo ešte doháňať.

Huraaaa za chvilu buds patek a take novy diiil.

No tak to si to dneska odložíme, co říkáte?

[Aiwendill]

Masochisto... chceš byť ukameňovaný tunajšou komunitou?

Jenom tahám za nohu... Ale pár kamenů bych asi i přežil.

#Díl 06 Klan Davisů

I

Kayden holí v obouručním zvedáku rozdrtila rameno xeno-žoldáka, telekinezí pobídnutá pistole prosvištěla od jejího pasu do čerstvě uvolněné ruky a dva masivní záblesky čiré energie roztrhly dobíhající pár Helykanských pěšáků. Chvíli stála jako nehybné T, v každé ruce jednu zbraň, a kontrolovala okolí.
Než dorazila na severovýchod, získal nepřítel více jak polovinu oblasti. Namísto osmi kilometrů teď byli jen kilometry tři od centrálního sektoru. S maximálním vypětím, a jednotkami rozprostřenými až nepříjemně řídce, dokázala Helykany zastavit na dálnici, která křížila severovýchodní sektor. Mimoúrovňová křižovatka teď byla centrem bitvy. Potrhané stužky betonu a asfaltu obmotávaly jedna druhou, rozdělovaly se a zase spojovaly a ve výsledku vytvářely masivní uzel cest, který byl bez ukazatelů zcela nenavigovatelný.
Při pohledu nad sebe mohla vidět přestřelky zuřící mezi různými cestami, exploze, otřesy… Na její úrovni, na silnici s prázdným autem co pár metrů, byla jen ona a její Chevaliér eskorta. Proti nim z hlavního dálničního tahu sbíhaly vlny nepřátel. Xeno bestie promíchané s lidmi. Ti chtěli zastavit a krýt se, mimozemští žoldáci však měli zcela jinou představu o taktice. Masa těl bezpočtu druhů a tvarů je nesla s sebou.
„Zeď!“ Rozkázala a v piruetě zmizela za linií zavírajících se štítů. Poškrábané bílé plochy za rytmického dunění zapadaly jedna do druhé zleva doprava. Druhá řada hned nad tou první proměnila zídku v zeď. Zeď v hradbu. Chevaliéři v masivních brněních sloužili jako základy mobilního ležení, jejich umělé svaly nachystané na nápor. Systémy uvnitř štítů začaly hučet, tiše, sotva na hraně slyšení a několik metrů před nimi byla promítána vlna energie. První řady, které do ní naběhly, okamžitě padaly k zemi v křečích a zvracely. Zbytek skákal přes ně, hrnuli se jako povodeň.
Štíty zazvonily.
Dvojstupu vojáků ujely pod silou nárazu nohy, štíty skřípěly, Helykané vytlačení silou davu padali nalevo i napravo z nadjezdu. Chelaviéři ‚stiskli‘ spouště, emblémy na štítech zazářily a neviděná exploze vyrazila vpřed, její vlny barvící se krví. Vojáci nepřítele v kontaktu se štítem padali k zemi bez rukou, vnitřností a páteří.
Kayden stála za dvojstupem vojáků, třetí, záložní, řada přímo za ní. „Připravit!“ Křikla přes vřavu a sama se nachystala, ruce ze široka roztažené, hledajíce každou molekulu vzduchu, kterou mohla použít. Sebekontrola byla hlavní, opakovala si pořád dokola. Kontrola emocí je klíč, říkávali její Řádoví učitelé. Ale to také byli ti samí učitelé, kteří se jí báli. Její dětská emocionální nestabilita vedla k tvrdému tréninku, nemohli riskovat zvrácení Avalonských ideálů. Ne u někoho jen generaci od Fénixe. Ve výsledku jim byla vděčná, vtrénovaná netečnost z ní udělala dobrého velitele; a, bohužel, průměrného uživatele F-sil.
„Povolit!“
Avaloňané potlačili spodní hranu štítů od sebe a nahoru. Zeď povolila, každý štít vyhodil nebo smetl alespoň jednoho nepřítele a druhého těžce ranili meči, Kayden vrhnula kinetickou vlnu širokou jako silnice přímo proti Helykanům a záložní linie Chevaliérů vyprázdnila zásobníky, střílejíce škvírami přímo mezi svými kolegy.
„Zeď!“
Štíty spadly zpět do původní pozice.
Rytmická stavba štítové zdi se šířila i v jejích zádech. Rychle otočila hlavu a mohla vidět jednotky nepřítele postupující i z druhé strany. „Palebná zeď!“
Záložní řada postavila stěnu s drobnými rozestupy a mezi nimi trčely hlavně zbraní, všechny plivaly šmouhy plasmy. Rychle sklouznula k zemi, do tureckého sedu. Zavřela oči, hledala někoho v užitečné pozici na bojišti. Někoho alespoň částečně citlivého na telepatickou komunikaci. Hůl v její ruce jemně vibrovala, když pomáhala s usměrněním F-sil. Moc daleko, na nižším patře… Tady! Strážný, William Davis, chmmm, asi vzdálená rodina.

II

Will se krčil na hlavním tahu v nejvyšším patře křižovatky, v sumkách poslední dva zásobníky, v uniformě tucet děr a kupodivu žádné zranění. Něco v nejzazších zákoutích mysli mu říkalo, ať doběhne ke kraji dálnice.
Počkal na přestávku ve střelbě a překlusal podél linie kolegů a zničených aut a sklouzl nohama napřed až ke krajnici. Při rychlém nahlédnutí mohl vidět nájezd na dálnici, který mizel pod hlavním tahem a připojoval se na protisměr jen padesát metrů od současné Avalonské pozice. Na něm stála z obou stran obklopená formace Chevaliérů a v jejich centru Kayden Davis metajíce blesky a telekinetické vlny na všechny strany. Byl si naprosto jistý, že nemohl nechat starostu jen tak natáhnout brka.
V další díře v Helykanské střelbě přesprintoval několik metrů vpřed a k centru cesty. Jedno z aut prosvištělo vzduchem a dopadlo na pěšáky Avalonu. Ze zadních linií kráčel dračí kněz a za ním tanky, aura půjčené energie zářila kolem jeho osoby.
„Kapitáne!“
„Teď neotravuj! Cokoliv to je, může to počkat.“ Ukázal před sebe. „Máme jiné problémy.“
„Myslím, že mám řešení,“ nemohl si odpustit jízlivou poznámku, „Na příjezdové cestě je zaklíněná jednotka Chevaliérů— A Kayden Davis.“
Kapitán pod dechem zaklel, než mávl rukou. „Jednotka G a C, s ním!“

III

Řady Helykanů na obou stranách začaly umírat pod deštěm kulek a výbojů, smrt padající z obou stran dálnice nad nimi. Davis rychle překontrolovala situaci a zůstala viset pohledem na vzdálené části dálnice, dole a daleko; téměř neviditelné ve výparech. Viděla naději.
„Želva! Želva!“ rezonoval její rozkaz v helmách Chevaliérů.
Formace v pohybech cvičených tak často, že se dostaly do svalové paměti, měnila tvar. Krajní voják na každé straně se stáhl v ladném úkroku dovnitř a vzad, tři kovové zvuky vždy doprovázejíce manévr. Štít o bok, úkrok obrněné boty, štít o asfalt.
Štít o bok, úkrok obrněné boty…
Štít o bok, úkrok…
Formace tentokrát měla i střechu a jen středový štít chyběl. Kayden zvedla ruku a díru zaplnila kinetickou bariérou vycházející z jejího předloktí. „Do kopce!“ Čelní strana uskupení změnila tvar a teď ve véčku tlačili proti pěchotě nepřítele jako sněžný pluh. Střelba obou stran zvonila na neprostupných štítech, nohy dopadaly na asfalt v rytmickém pochodu… Podívala se nahoru skrz panoramatickou střechu a zvednutým palcem poděkovala svému nevědomému poslovi.
Will gesto viděl, ale neměl čas odpovědět. Setřel pot z čela a nechal si podat bazuku. Nahodil ji na rameno, zamířil, stiskl spoušť. Raketa explodovala za postupující želvou a dočasně odříznula pronásledovatelům cestu. Chevaliéři pomalu mizeli pod hlavním tahem, bylo na čase přesunout obě jednotky na druhou stranu dálnice a pokračovat v podpoře. Palba přicházející podél cesty však byla nepředstavitelně hustá. Will ale na druhou stranu musel. Bylo na čase spoléhat na štěstí.
Napočítal do tří a vyběhl, kulky svištící všude kolem a šipkou skočil za jeden z vraků.
„Pojď!“ Pobízel svého kolegu, druhého strážného, Guta.
„Copak ti hrabe?!“
„Dělej!“ Začal se smát Will a znovu se rozběhl, sjetý adrenalinem; příliš rozptýlený hormony než aby přemýšlel. Nadechl se a uběhl další kus. Tentokrát, pravděpodobně díky podprahovému vnímání, dokázal cuknout zpátky na poslední chvíli a tankový projektil proletěl přímo kolem jeho břicha. Přistál za dalším autem a uplácával žhavé uhlíky na uniformě.
Díky adrenalinu viděl jakoby skrz tunel, vše vzdálené a bezvýznamné, cítil jen vzrušení z boje. Otočil hlavu a na konci tunelu mohl vidět Guta dobíhajícího až k němu a za ním další vojáky, kteří konečně nabrali dostatek odvahy. Posledních dvacet metrů uběhl, aniž by si pamatoval jak. Později však našel tři extra díry ve své uniformě. Vážně začínalo být nesnesitelné horko…
„Granát!“ křikl za sebe a otočil se právě v čas, aby chytil přihrávaný kovový ovál. Palcem vyhodil pojistku a granát mrsknul přímo na silnici pod sebou. Nedíval se, nestaral se. Nemusel. Hlásek někde hluboko v podvědomí ho pořád dokola ujišťoval, že netrefí své lidi.

IV

Chevaliéři propochodovali pod hlavním tahem a teď po finální smyčce mířili nahoru. Řady nepřítele prořídly a Kayden mohla na chvíli vydechnout. Interní systémy jejího brnění hlásily potřebu chlazení kontrolních obvodů F-sil a mohla cítit tetování na obou pažích natahující její kůži. Stejně tak se protahovalo její soustředění, řídlo. Strach a stres nahlodával základní pilíře její osobnosti, ale nejhorší ze všech byl pocit nadřazenosti. V hloubi duše věděla, že je ten nejsilnější tvor na planetě. Věděla, že dokáže neuvěřitelné věci. Věděla, že by to taky mohlo stát životy stovek Avaloňanů. A věděla, že jí to začíná být jedno. Byl to vzrušující pocit. Fyzicky i psychicky, a její tělo podle toho reagovalo. V tomhle bodě už ji v Řádovém tréninkovém programu preventivně nepouštěli mezi ostatní studenty. Tady však neměla na výběr, musela si hrát s ostatními. Náraz neviditelné vlny energie do želví konstrukce ji vyrušil.
Kněz.
„Dostaňte mě k němu,“ rozkázala své kohortě přes bitevní vřavu.
V pravačce držela svou hůl, její runy a spoje mezi předtím neviditelnými segmenty zářily jemným světlem. Byly jich tisíce. Na levém předloktí překontrolovala stav mléčného, oblého krystalu. Těsně před tím, než vyrazila ven, poslala další zprávu svému vzdálenému příbuznému.
Želva se během zlomku vteřiny rozpadla na samostatné vojáky, kteří hbitě natáčeli své štíty proti palebným liniím nepřítele a v přesně cvičeném vzorci se rozprostírali po celé šíři dálnice tak, aby odřízli kněze od jeho pěšáků. Avalonské týmy vedeny Willem jim poskytly palebnou podporu.
Kayden vysprintovala zpoza dvojice Chevaliérů, do knězovy aury vypumpovala zásobník plasmové pistole v levé ruce, zahodila ji a ruku nastavila před sebe. Krystal usměrnil její energii a vytvořil poloprůhledný štít s rozmazanými hranami, který zastavil další proti ní hozený výboj. V plné rychlosti přivolala svou auru, zapřáhla se holí v druhé ruce a vrhnula své obrněné tělo proti knězi. Ten vyrazil drobounké ostří na vrcholku hole z cesty svou holí a téměř odnikud, Kayden si byla jistá, že ho vytáhl z rukávu, vytasil meč.
Nachová aura potkala tu bílou, pár kopulí chvíli bojoval proti sobě navzájem a nakonec došlo ke smísení. Dvojice teď stála uprostřed půlbubliny možná pět metrů v průměru, která se pohybovala s nimi a stále je držela uprostřed.
Tančila kolem něj piruety a pokoušela se o zásah špičkou, ať už to bylo seknutí po krku, nebo bodnutí do jedné z končetin. Kněz byl však až nečekaně rychlý a v každém jejím seku stála jeho hůl nebo ostří. Stejně tak byla její zbraň nebo štít v každé jeho ráně. Její současné tempo by však dokázal udržet jakýkoliv trénovaný šermíř. Věděla, že musí zrychlit. Stejně tak ale věděla, že to znamená tlačit na hranici postavenou jejími učiteli. Hranici, která nebyla z gumy. Hranici, která odolávala jako titan a ocel a beton. Vydrží hodně, ale když se jednou rozpadne…
Jen trošku, souhlasila sama se sebou a zabrala. Opevnění na hraně mezi kontrolou a mocí prasklo. Paprsky mentálního světla z ní na několika místech vytlačily úlomky a začaly plnit její tělo sílou a emocemi. Svět kolem ní zpomalil a mohla vidět prskající koule plasmy létající tam a zpátky jako líní čmeláci, prach ve větru cestoval tempem bahna… V úkroku dvakrát sekla a s holí nad hlavou zastavila dva kroky od kněze, špička byla konečně krvavá. Pod mužovým černým okem zářila jasně rudá rána, vrhnul se do protiútoku.
Ze začátku měla výhodu, byla mnohem rychlejší a její smrtící tanec zanechal na knězově kimonu čistě i zakrvácené řezy a bodné rány. Podobně jako ona měl ale k dispozici energii povznesených. Přirovnávat však sílu Fénixů k té od Draků bylo jako srovnávat zmrzlinu ze smetany a zmrzlinu z vody a jistý způsob, jak být zlynčován davem.
Její hůl, štíhlá stejně jak ona, létala tam a zpátky, zvonila o protivníkovo ostří a nechávala drobné sečné rány v dlouhé holi. Cítila svou zbraň, cítila ji jak prosí, ať ji použije v plné síle, ať ji pustí ze řetězu. Věděla, že primitivní část jejího mozku se již poddala čisté extázi a byla zcela pro.
Ne, zatřepala hlavou. Kontrola. Soustředění.
Nebyla si jistá, jak dlouho může bezpečně držet takové tempo, ale při pohledu za řady Avalonských vojáků kde mohla vidět, co před půl hodinou bylo velice daleko, zformulovala plán.
Poslala zprávu Willovi, alespoň doufala, že ano; Při rozdílném vnímání toku času to mohl být problém; a začala se přesouvat. Levá noha, pravá noha, úkrok, záklon, pirueta. Levná noha, výpad.
Špička zmizela v knězově lýtku a skrz úzký plát kovu mohla cítit náraz do kosti. Škubnula doleva a rozřízla celý stehenní sval. Muž spadl na jedno koleno, Kayden zvedla svou zbraň s teatrální rotací kolem zápěstí nad hlavu a obouruč bodnula proti vršku knězovy hlavy. Ten na poslední chvíli zvedl ruku a zastavil úder telekinezí jen centimetr od svého obličeje. Druhou rukou se zapřáhl a poslal výboj nachové energie proti jejímu břichu. Kayden to však čekala a jedna ruka, jen zlomek vteřiny zpátky uvolněná z hole, udělala to samé.
Vypadali jako sousoší. Kněz v rudém kimonu klečící na jednom koleně, ruku zdviženou nad hlavou, udržujíce třesoucí se špičku její hole jen kousek od svých očí, Kayden stojící nad ním jednou rukou tlačící ostří proti telekinezi, druhou udržujíce stálý proud energie, který se potkával s tím od kněze a vytvářel mezi nimi kouli světla, na kterou se nedalo podívat bez vypálených sítnic. Svět byl pro ni stále jako med skrze kaleidoskop.
Hlavu otočila právě v čas, aby mohla vidět dlouhý tankový náboj, skoro jako masivní hřebík, pronikající do půlkoule smíšených energií. Okem viditelné vlnění vařícího vzduchu kolem placaté zádi projektilu vykreslovalo, odkud projektil přiletěl. Kněze stálo používání sil příliš soustředění na to, aby si také všiml blížícího se protipancéřového náboje. Kayden zvědavě pozorovala líně rotující, pomalu postupující projektil, na jehož povrchu byly vyražené základní informace o náloži a výrobci. Špička narazila do knězova boku, jeho tělo se pomalu deformovalo pod masivní sílou a projektil pokračoval hlouběji a hlouběji. Vrchol vyrazil na druhé straně jeho hrudi, hřebíková hlava na konci projektilu se zasekla o mužův hrudní koš a projektil ho celého strhnul s sebou.
Její urychlené vnímání přešlo a knězova energie zmizela ze smíšené kopule stejně jako on. Tankový projektil ho nesl ještě sto metrů dál, zarazil se do postupujícího obrněného vozidla a rozmetl oboje na kusy. Kayden zvedla palec směrem k Avalonskému tanku a svému poslovi, prakticky vydýchávala orgasmus.
Její aura zářila v brilantní kouli, přerývavě vypouštěla vzrušené vzdechy a konečně se dostala pod kontrolu. Kopule světla a energie s oslepujícím zábleskem zmizela jako mýdlová bublina, řev boje a nesnesitelné horko vzduchu se vrátilo k jejím smyslům a major Cooper seskočil z jednoho z tanků, které právě vyjížděly na hlavní tah.
„Madam! Jste v pořádku?“ Vyzvídal dobíhající Cooper.
„V mojich kalhotkách bys mohl utopit nemluvně, ale jinak fajn,“ vydechla. Přes helmu nemohla vidět majorův obličej, ale byla si jistá, že v šoku ani nemrkl, tak rychle dodala: „Hlášení?“
„Nepřítel postupuje do města. Podle posledních informací z centrály začínají tlačit i do sousedních oblastí hned za proraženým ležením. Rozlézají se jako rakovina.“
Všichni věděli, co to znamená. Nepřítel byl doteď fixován jen na třech frontách, později na dvou. Pokud rozšiřují linie, Avalonu dojdou jednotky, které můžou být vrženy do obrany.
„Teď by se vážně hodila bouřka,“ poznamenal Gut a pokropil linie nepřítele.
Všichni v doslechu se na něj otočili s tázavými pohledy.
„Co? Co?“ Koukal z jednoho na druhého. „Pamatujete si tu bestii bouři dva roky zpátky? Nešlo na metr vidět…“
„Génius. Zatracený génius!“ Zasmála se Kayden a nechápavé pohledy se otočily na ni.
„William! Will Davis?!“ Křičela přes zesilovač v helmě a voják o pár desítek metrů dále se oddělil od postupující formace a dorazil.
„Madam?“
„Běžecký spoj s plukovníkem Porterem.“
Voják přikývl a čekal na nadiktování zprávy. Helma jeho nadřízené zajela pod hrudní plát, přitáhla ho k sobě a políbila ho.
Emoce jsou cesta do hlubin cizího mozku. A krom toho vážně potřebovala uvolnění svých vlastních.
Hluboko do záhybů jeho osobnosti uložila mentální zprávu i s kompletním bezpečnostním prověřením. Takový rozkaz, jaký posílala zpět do centrály, by jinak neprošel. Byl naprosto šílený.
Will se zapotácel a nadvakrát zalapal po dechu jako kapr, naprázdno polknul. Když se její helma opět zavírala, měl šanci vidět, jak špičkou jazyka olizuje spodní ret. Položila mu ruku na rameno.
„Budeš muset políbit plukovníka Portera.“
„Cože?!“
Její obrněná forma se předklonila v záchvatu smíchu. „Jenom tě tahám za nohu. V okamžiku, kdy tě postaví před identifikační systémy, budeš vědět co dělat. Upaluj.“
Chvíli pozorovala svého poslíčka mizícího v dáli ve snaze odvést pozornost od svědících tetování. Zkusila je podrbat vůči exoskeletonu, marně. Zavřela oči a vrátila se ke své naprasklé zdi sebekontroly. Nabrala plnou dlaň klidu a vyrovnanosti a začala ji rozmazávat po prasklinách ve snaze ji opravit. Jako mraveneček obhazující Čínskou zeď plastelínou.

Will klusal po nájezdech a sjezdech mimoúrovňové křižovatky dokud nenašel přízemní úroveň a dostal se z dálnice. Ta sice vedla do centra města, ale byl na ní až moc na očích. Hledal nejkratší cestu mezi poškozenými domy a přes zabarikádované cesty, a docela se mu dařilo. Dokud kolem něj nevyletěla oblaka prachu.
Kulky dopadaly všude kolem něj. Jedna ho trefila do nohy, zakulhal, druhá ho trefila do hrudníku, spadl do vyražených dveří a zůstal ležet. Zmatkovitým hmatáním našel pušku ležící vedle něho a namířil ji na dveře. Pozoroval obdélník světla, ale narušoval ho jen kříž zaměřovače, nikdo ho nepronásledoval.
Venku stále zněla palba. Zběsilá střelba nepřítele byla přerušována jen občasnými a osamocenými výstřely. Opravdu chtěl zkontrolovat, v jakém stavu je jeho noha, ale neměl odvahu položit pušku. Stále zíral skrz zaměřovač a čas se táhl. Ještě vteřinu. Už jenom vteřinku.
O století později konečně uvolnil tvrdé držení těla.
Sotva natáhl ruku k zasaženému lýtku, proběhla dveřmi silueta, přistála v táhlém kotrmelci, otočila se a zamířila dlouhou, komplexní pušku někam ven. Míření trvalo jen půl vteřiny, jeden stisk spouště, absolutní ticho.
Will zkusil zvednout svou zbraň a namířit na narušitele, ale neudržel pažbu a sklouzla mu po rameni. Coren zvedl otevřenou dlaň.
„Klid, klid!“
William přestal hledat zbraň a nechal se překontrolovat nově příchozím Avaloňanem. Syknul bolestí a noha škubnula, Coren pokýval hlavou. „Flexi-oblek to vydržel. Budeš mít sakra modřiny, ale jinak… Kde je tvoje jednotka, vojáku?“
„Poslíček do centrály. Jednotka postupuje s Kayden Davis.“
„Důležité?“
„Netuším… Pravděpodobně jo, když mi tu zprávu nahrála do hlavy jako na zatracený disk.“
Coren na něj chvíli koukal, než přikývl. „Oblast odsud až po centrální blok je plná předsunutých jednotek Helykanů, nějak obešli hlavní linii. Eskortujeme tě do centra.“
„My?“
Skaut kývnul hlavou někam za Willa. Ten se otočil a málem dostal infarkt, metr od něj seděl werrat tak černý, že odlesky čerstvé krve na jeho čumáku vypadaly téměř modře.
„Ve dvou se asi těžko probijeme skrz.“ Poznamenal William, počítajíce sebe a Corena.
„Ve dvou? Ty půjdeš sám, my dva ti zařídíme volný průchod.“
Davis vstal a otřepal prach z uniformy.
„Nějaké tipy?“ Ptal se, když zvedal hlavu. Odpověď nepřišla.
Budova byla prázdná. Žádný voják, žádný werrat.
Wow…

V

Jednotky Avalonu vytlačily Helykany z mimoúrovňové křižovatky a hrnuly je před sebou. Nepřítel ustupoval v kontrolovaných formacích, vždy měli zadní hlídku, někoho poskytující krycí palbu. Maršál Angus vedl jednotku pěchoty a dvě obrněná vozidla na levém křídle od Kayden. Podle posledních informací byla Kali s ní, a major Davis na pravém křídle.
Pronásledovali nepřítele a každého koho mohli, odstřelili. Ať už byl otočený zády nebo ne. Maršál věděl, že to moc dlouho nevydrží. Měli hlášení o posilách Helykanů postupujících do města, o posilách které nebyly daleko. Dával si proto pozor, aby jeho jednotky nebyly chyceny se staženými metaforickými kalhotami. V dálce mohl vidět postupující formaci Chevaliérů postupující jako buldozer. Blesky. Plameny a blesky létaly ze středu štítového opevnění. Kayden tlačila své limity. Z toho samého směru dobíhal poslíček, zastavil u maršála a bleskově hlásil: „Okamžitě najít krytí, jakékoliv. Rozkaz starosty.“
Nevěděl proč, ale rozkaz je rozkaz. Ruční signály a křik přes řev bitvy zařídil, že ho slyšely všechny jednotky. Vojáci skákali do příkopů, kanálů a budov, on sám si našel krytí za rozstřelenými svodidly. Poslíček se vracel, odkud přišel a všichni ve středovém úseku Avalonských jednotek se také kryli. Jen Chevaliéři zůstali, kde byli, štíty formující zakulacenou pevnost.
Atmosféru za vůně ozonu roztrhla ohlušující rána, ze které se třepaly bránice a zvonily uši. Jen okamžiky nato všude v dohledu pršely nálože z dálkových děl Helykanů. Jejich jednotky byly chyceny v otevřeném poli a teď je nečekané salvy trhaly na kusy.
Městský štít byl pryč.
Atmosféra vařila.
Město hořelo.

Ou jee dosla stava.
Tak zas za tyden.

vynikající díl

Nedošla šťava, ale vypli štít.


A ako vždy - vynikajúce.

A pozor, pan Puk se vyzná.
Nebo nevyzná? Třeba vážně došla šťáva...

[kasparova655365]

Furt mně tu chybí jeden človíček, kterého jsi nechal v odkazu zabít

Sharon se pravděpodobně neobjeví... Maximálně v narážkách.

[kasparova655365]

Já spíše myslím Christophera, kterého jsi poslal do věčných lovišť

Koho?

[kasparova655365]

Christopher Davis

Toto je spoiler!!!:

Shield off, AI on

Veď potrebovali MEGA BÚRKU.