2. řada, díl 15.: konec pravidel
Velký zasedací sál, Atlantis, Země.
Ohromný sál s vysokým stropem a svažujícími se řadami sedadel byl patrně největší místností starobylého antického města. Velikostí patrně přesahoval i hangáry puddle jumperů. Nyní byl zaplněn do posledního místa. Muži a ženy ve formálním oblečení, důstojníci v parádních uniformách, stráže u dveří. Ti všichni sledovali jednoho řečníka, admirála Richarda Jeffersona, zástupce Flotily v radě EF.
„… z toho pak vyplývá, že Orijské jednotky byly silně oslabeny. Flotila poblíž stanoviště Alfa se drží stále na stejné pozici a Druhá Flotila hlásí plnou bojovou připravenost. Pokud napadnou stanoviště se stávajícím počtem lodí, budou velmi rychle odraženi.“
Pokračoval admirál v nastínění situace.
„První Flotila byla posílena o Pátou Hlídkovou Flotilu a je nyní znovu schopna bránit Zemi. Admirál Syrový se s Tennessee a Marylandem připojil ke spojeným silám Sedmé, Osmé a Desáté Flotily a je připraven vyrazit k útoku proti Dakaře. Ta je podle našich průzkumů zcela v rukách nepřítele.“
Sálem se rozlehl souhlasný šepot.
Pak znenadání zhasla všechna světla, což vyvolalo mezi mnohými paniku. Do místnosti okamžitě vtrhly po zuby ozbrojené zásahové jednotky, připravené bránit vlastním tělem elitu planety. To však nebylo nutné, světla po pár vteřinách znovu naskočila. Jedinou změnou byl muž stojící uprostřed sálu. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale bylo jasné, že dveřmi to nebylo. Ti, kteří ho při pozornějším pohledu poznali, nemohli uvěřit svým očím.
Jako jeden z prvních se vzpamatoval generál Landry, nyní, přestože již v důchodu, působící na vysoké pozici poradce v Pentagonu. Stále ještě udiven přistoupil pomalu k čekajícímu muži.
„Jacku? Jsi to ty?“
Zeptal se opatrně.
Celestus, domovská galaxie Ori.
Plameny za kovovou mříží žhnuly tak, jak dosud nikdy. Ani ohnivé bouře na povrchu té nejžhavější hvězdy by se jim nemohly rovnat. Celým svatým městem pulzovalo nadšení a vzrušení povznesených. Hvězdná brána, stojící na malém kamenném nádvoří se každých několik minut aktivovala a skrz ni do síně přilétaly další a další plameny. Ori svolávali veškeré své druhy.
Pečlivě vyrovnané řady převorů lemovaly cestu od brány až k síni. Samotný Doci, nejvyšší z převorů, spojka mezi nimi a povznesenými, se nervózně procházel po předsálí. Ti, kdo ve svém životě zahlédli převora, by nikdy nevěřili, že Doci, nejvyšší převor, může vypadat nervózně. Ale nyní tomu tak opravdu bylo. Pokaždé když kolem proletěl další povznesený, sklonil Doci hlavu a postavil se do pozoru jako ostatní převorové. Poté se vždy podíval otevřenými dveřmi do sálu, kde pulzovala záře z plamenů. Jeho pohled již nebyl zcela netečný a prázdný. Nyní v něm byla znát nervozita, překvapení, údiv. Tolik energie, jaká z povznesených dnes proudila, nezažil za celý svůj dlouhý život, a to již na Celestu působil několik století. Dnes by se do místnosti neodvážil vstoupit, snad jen kdyby ho zavolali sami povznesení, pak by neměl na výběr. Doufal, že ať už se schyluje k čemukoliv, dojde k tomu brzy.
Velký zasedací sál, Atlantis, Země.
Nově příchozí se otočil na generála ve výslužbě.
„Hanku! Rád tě po tak dlouhé době zase vidím!“
Zvolal přátelsky a objal Landryho.
„Jacku, co tady děláš?“
Tázal se zmateně generál.
„Před dvěma lety jsem ti byl na pohřbu.“
Dodal po kratší odmlce.
„Ach, tohle… Řekněme, že jsem měl tu čest…“
Slovo čest úmyslně zdůraznil.
„…stát se jedním z těch tam nahoře. Daniel se asi při některé ze svých návštěv přimluvil.“
Prohlásil Jack s pohledem ke stropu.
„Ale kvůli těm dementním pravidlům, jsem se o tom nemohl nikomu zmínit.“
Výtku úmyslně vyřkl nahlas, jako kdyby chtěl zajistit, aby ji povznesení nepřeslechli.
„Mimochodem, Hanku, když už jsme u pohřbu. Kdo vymyslel červené růže, vůbec mi to neladilo k uniformě…“
Dodal s tónem, při kterém veškeré pochyby, zda jde o generála O´Neilla, ztrácely smysl.
Pak se otočil k dosud zmatené audienci v sálu. Na všechny ty politiky a generály, kteří nechápavě, avšak zvědavě a pozorně naslouchali jejich debatě, na všechny ty po zuby ozbrojené vojáky, kteří stále ještě nevěděli, jestli střílet nebo salutovat.
„Ale málem bych zapomněl, poslali mě sem, abych vám předal zprávu.“
Zvýšil hlas, ale přesto ho nebylo slyšet po celém sále. Musel přistoupit k mikrofonu.
„Jak vám již patrně došlo, měl jsem tu možnost strávit poslední dva roky mezi povznesenými. Pomineme teď fakt o tom, jaké tam mají hnusné pivo, a přejdeme rovnou k věci. Ori před pár měsíci znovu napadli tuto galaxii. Většinu jste odrazili, ale ve skutečnosti to byl jen předvoj, průzkumná hlídka.“
Při tomto sdělení se sálem rozezněl zděšený šum.
„Ovládají dvě galaxie, mají přinejmenším desetinásobek lodí, co přiletěl. Ale, a to je hlavní, nejde jim o obsazování, nové věřící a tak dále a tak dále. Měli s touhle galaxií problémů až dost, takže jim jde o jediné. Kompletní vyhlazení, jakožto exemplární příklad, proč se podrobit.“
Na chvíli se odmlčel.
„Ptáte se, proč přiletěla první vlna lodí a nechala se tak snadno porazit, když mohla přiletět mnohonásobná flotila a smést vše živé. Faktem je, že šlo o test, test, jestli Antikové poruší svá pravidla a zasáhnou. Vzhledem k tomu, že to neprovedli, budou Ori očekávat snazší útok. Jejich prvním cílem budou povznesení, až se jich zbaví, přiletí samotné flotily, pokud tedy do té doby z galaxie něco zbude…“
V sále se rozhostilo absolutní ticho. Jack O´Neill se, asi jako jediný v místnosti, usmál a pokračoval.
„Samozřejmě tady nejsem jenom proto, abych vám oznámil blížící se konec civilizace. Povznesení vědí, co Ori chystají a nehodlají jim přenechat galaxii bez boje. Ori jsou o něco silnější, ale i tak se boje na vyšší sféře potáhnou týdny, pravděpodobně měsíce. A povzbudivější zpráva je, že existují způsoby, jak mohou i, neurazte se, obyčejní smrtelníci pomoci.“
Ve druhé řadě se postavil tříhvězdičkový generál.
„Generále O´Neille, dejme tomu, že bychom byli schopni zničit povznesené bytosti, pokud…“
O´Neill ho přerušil, než stačil dokončit myšlenku.
„Ano, projekt Destiny. Není to přesně to, co jsem měl na mysli. Ori čerpají svou sílu z věřících, čím více Ori je, tím více se jejich síla dělí. Nyní mají dvě galaxie a je otázkou, jestli někteří nejsou i jinde. Předpokládejme, že zabijete všechny v Pegasu i jejich domovské galaxii, ale jeden vám unikne. Situace zůstane stejné, ne-li horší, povznesení budou mít na krku jednoho všemocného Ori, který vládne takřka neomezenou mocí.“
Generál se překvapeně posadil, neschopen slova.
„Nejslabším místem Orijské víry je nejslabší místo řetězu, který předává onu moc. Převorové ji získají od věřících a od nich proudí k samotným povzneseným. Mezi převory a povznesenými je však jeden jediný spoj. Doci. Bez něho jsou Ori odříznuti od věřících.“
Vysoký důstojník rozvědky se přihlásil s dotazem.
„Pokud je to tak jednoduché, proč na to ještě nikdo nepřišel? Ori určitě za ty desetitisíce let, museli mít nepřátele.“
O´Neill se zhluboka nadechl.
„Samozřejmě to má háček o velikosti, no, něčeho mezi Texasem a Kalifornií. Ori jsou schopni téměř okamžitě nahradit Dociho jakýmkoliv převorem. Ale dokud se tak nestane, jsou zcela bezmocní. A pokud budou všichni v tomto okamžiku bojovat s povznesenými Antiky, pak to pro ně bude fatální. A takový je plán.“
O hodinu později, východní pilíř Atlantis, Země.
Jack s Danielem seděli na okraji východního pilíře. Několik metrů pod nimi mořské vlny neškodně dorážely na mohutné zdi města. Jack, spokojeně upíjel z plechovky piva, zatímco druhou rukou přidržoval prut.
Daniel měl stále jisté nejasnosti.
„Pořád úplně nechápu, proč poslali tebe. Chápu, jsi jeden z nás, ale když po tisíciletích dojdou k tak závažnému rozhodnutí, jako je porušení pravidel, tak bych čekal někoho, no, významnějšího.“
Při slově významnější se Jack rozesmál.
„Věděli, že mně budete věřit spíše než někomu cizímu, i když významnějšímu. A pak je tu ještě jeden důvod. Měli jedinečnou šanci se mě zbavit. Dokážeš si představit, jaké to je, když někomu už dva měsíce připomínám, že jsem měl celou dobu pravdu?“
Při těchto slovech se oba rozesmáli.
Celestus, Domovská galaxie Ori.
Hvězdná brána se znovu roztočila. Ale tentokrát nepřicházel další povznesený, tentokrát šlo o odchozí červí díru. V sále s plameny povznesených se ještě zvýšil žár a záře. Natolik, že se jeho vlivem začala ohýbat kovová mříž, oddělující prostor povznesených od zbytku místnosti. Brána se aktivovala a nestabilní vír se ustálil. Pak řady převorů začaly jako jeden hlas provolávat slávu Ori.
„Blahoslaveni budiž Ori…“
PDF verze od jakopa, kterému za ni dekuji.