Tak a je tu předposlední část...
„Proboha vy vypadáte,“ přivítal je Jacob u sebe doma.
„Díky, vy umíte potěšit,“ reagoval Jack.
„Sam vám jistě říkala o mých obavách. Musíme na ni jít chytře.“
„Dobře, ale nemáte nějaký plán, když teď víme, o koho jde?“ zeptal se Daniel.
„Asghardi mají přece výkonnou transportní techniku. Mohli bychom ji jen označit a …“
„Už jsme s nimi o tom mluvili. V tuto dobu zde nemají jedinou loď a jejich základna ještě není hotová.“
„Nemůžeme počkat, až sem nějaká přiletí?“
„Bojí se, že by ten Goa´uld mohl sabotovat jejich plány. Proto žádná loď. Dokud ten problém nevyřešíme, nemůžeme s nimi počítat.
„Počkejte, říkal jste, že se bojí jediného špiona?“ nechápal Daniel.
„Ano, také se mi zdá, že je za tím něco víc. Nejspíš se bojí případného Anubisova hněvu.“
„Ať žije spojenectví.“
„Moment,“ ozvala se Carterová. „Možná bych něco měla.“
„Sem s tím, Sam,“ vyzval ji Jack.
Sára-Usirev přišla domů až ve čtyři hodiny ráno. Protože zrovna bylo uprostřed léta, východní obzor už začínal světlat a souhvězdí pospojovaná do symbolů na bráně se již z černé oblohy vytrácela.
Sára-Usirev se svalila do měkkého křesla a vypila velkou sklenici vody. Bože bylo jí tak blbě. Za těch pár dní ve Městě Bran poznala, že když Usirevovi předloží pořádnou dávku alkoholu, může se pohybovat a trochu i přemýšlet sama za sebe.
Nyní, když seděla v křesle a pila, Usirev spal. Nebo spíše měl pořádnou kocovinu, a Sára z toho taktéž neunikla. Začínala pochybovat, že má ještě játra pěkně tmavě červená. Začínala si je představovat spíše jako černou a neforemnou čedičovou vyvřelinu.
Do koupelny došla, ani nevěděla jak. Chytila se okraje umyvadla a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Nepoznávala se. Na pár chvil měla od toho hada pokoj, jenže se sotva udržela na nohou.
Zažhnuly jí oči. Usirev se probudil. „To jsme si dneska-,“ promluvil na Sáru v podvědomí a přitom mocně škytl, „zapařili, co.“
„Tobě se to snad líbí,“ odpověděla Sára myšlenkou. Bylo to zvláštní, ale teď se spolu mohli volně bavit, aniž by měl Goa´uld převahu.
„Vy lidi máte-,“ další škytnutí, „totiž máte zvláštní způsoby.“ Sára téměř viděla symbionta, jak se jí kolem páteře kroutí a trhá sebou při každém dalším škytnutí. Odporná představa. Pak ji zase napadlo, jestli by takto „společensky unavený“ goa´uld nešel vyjmout bez jakékoli újmy.
„Tak to teda ne, kočičko, na to ani nemysli!“ zarazil ji Usirev. Znovu postřehla, že jí v zrcadle zažhnuly oči.
„Jestli si za chvíli nelehnu, tak se jistojistě pobleju,“ oznámila Goa´uldovi. A nejradši bych vyblila i tebe, pomyslela si.
„Á, tak to ne,“ rozchechtal se Usirev. „Mě asi nevybleješ.“
Sára nemohla odpovědět. Matně si uvědomila, že si čistí zuby.
„To jsem ráád, že sis sem zas někoho nepřitááhla,“ zajíkal se ten had v její hlavě.
„Drž hubu,“ dovolila si a on na chvíli zmlkl. Stačilo to, aby se dopotácela k posteli a svalila se na ni.
„Budeme spinkat? No to se podívejme, zejtra máme nějakou prácičku, že?“
„Nech mě spát, ty vykopávko,“ zavrčela Sára a naštvaně se otočila na druhý bok. Usirev kupodivu opět zmlkl a za chvíli již cítila jeho tlumené chrápání. Taky bych chrápala, narodit se, když ještě nevěděli, co jsou to pyramidy, pomyslela si a usnula. Ta práce, kterou měla dělat, nebylo nic jiného než další sbírání informací.
Usirev mohl plánovat jak chtěl, nepočítal však s tím, že jeho kocovina bude taková, že se probudí až o druhé hodině odpolední. A ta bolest hlavy! Sára to snášela lépe, protože takové stavy zřejmě dříve zažívala často. Pilná doktorka archeologie…
Nakonec své snahy vzdal a pustil si televizi. Dávali zrovna seriál Červí díra, nejoblíbenější pořad Města Bran. Na Zemi to byl možná propadák, ale zde se stal kultem. Pak bylo zpravodajství. Nic nového.
„Zveme všechny zájemce, kteří chtějí spatřit pravou Hvězdnou bránu a prohlédnout si základnu SGC Města Bran,“ oznamovala jakási načesaná černoška v televizní reklamě. „Své přihlášky volejte na číslo nebo rezervujte pomocí SGNetu…“ Usirev-Sára si to číslo zapsal a ihned volal, aby se přihlásil. Taková příležitost!
Po jídle prospali celou noc.
Sára-Usirev se postavila před šatník a přemýšlela, co si vezme na sebe. Civěla na desítky kusů oblečení, které již stihla zakoupit, listovala ramínky jako listy prázdné knihy.
„Tak už si něco vem a pojď,“ začínal být Usirev nervózní.
„Co myslíš, že by se mohlo hodit ke dnešnímu počasí?“ zeptala se Sára a strčila si ukazováček do pusy, jak usilovně přemýšlela.
„Vždyť je už tejden pořád stejně,“ zavrčel.
„Ale obloha je taková pěkně modrá, myslíš, že by se hodily tyhle modrý šaty?“
„Jo, ty jsou pěkný, ty si vem,“ přikývl, aby to měl co nejdříve za sebou.
„Ne, ty se mi nelíbí,“ řekla ale Sára a vrátila je do skříně.
„Proboha, tak už si něco vyber!“ Goa´uldova trpělivost se notně vytrácela.
„Tak mi taky trochu poraď, když je tohle jediný, o čem můžu rozhodovat.“
„Můj dřívější hostitel takový problémy neměl, víš to?“
„No jasně a kdy to bylo? Před dvěma tisíci lety nevěděl ani ň o tom, co je to móda!“
„Jaká zase móda? Můj předchozí hostitel byl normální. Že já si vybral ženskou…“
„Myslíš, že jsem o tebe stála? O takovou vykopávku? To jseš na omylu, ty mumifikáte.“
„Usirev své snahy vzdal a odešel kamsi do ústraní svojí mysli. Nechal tu ženskou rozhodovat samotnou a nechtěl s tím mít nic společného. Vždyť to tak bylo se vším. Pořád do něčeho kecala.
Nakonec se Sára oblékla neobvykle-vzala si kalhoty a volnou košili. Ještě si ji uvázat a vypadala by jako když přišla ze zaprášené hrobky s prastarou kanopou v ruce…
Zprávy o tom, že je dnes v SGC den otevřených dveří byly na každém rohu. V novinách na první straně, na všech obrazovkách po městě, jako kdyby se nic jiného nedělo.
„Proč s tim vy lidi pořád tak plašíte? Hvězdná brána, Chaapa´ai, proč ji všichni musíte vidět?“
Sára neodpovídala.
Před SGC se Sára-Usirev zařadila do fronty. Na to, jak velká byla reklama, tu postávalo docela málo lidí. Jen pár desítek, víc určitě ne. Na počest pozemské základně SGC postavili té zdejší stejný vchod a dokonce i kousek suchého skalnatého kopce nad ním. Přes silnici se klenula jedna z obrovských a stejně falešných Hvězdných bran, ostatně jako na každé příjezdové cestě do města.
„Ty, Usireve, jaký to bylo smrdět tisíce let v tom hrnku?“ zeptala se Sára uvnitř a zasmála se.
„Aspoň mě nikdo netahal po diskotékách.“
„V životě sis tak neužil, co?“ dobírala si ho Sára dál.
„Ještě slovo a zamáčknu tě až do míchy! Panebože!“ vykřikl, „žádný můj hostitel neměl tolik keců!“
„Bože to je nuda,“ lamentoval Usirev, když procházeli s desetičlennou skupinkou základnu. „Tady není nic, co by se mohlo Anubisovi hodit.“
„Ty si myslíš, že až Anubis ovládne všechny ostatní Goa´uldy a půl galaxie, že tě ještě nechá, abys mu sloužil? A nemyslíš, že je to trochu nefér, kdy ti rozkazuje syn?“
„Jak víš, že Anubis je můj syn, hostitelko?!“ zvýšil Usirev hlas.
„Víš vůbec, že mám doktorát z archeologie a tolik zkoušek z dějin starýho Egypta, že bys sám zíral, co všechno vím? Na každý rakvi byla zmínka o tom, že jseš Anupův tatík. Sice v pyramidách stálo, že je synem Ra, ale myslím, že to tam někdo přetesal, protože jsem našla novější stopy po dlátech.
„Lidi nikdy neoplývali dlouhou pamětí,“ řekl Usirev se značnou dávkou pohrdání. „Já si všechno pamatuju a o těch dějinách bych ti mohl sám vyprávět, ale to je ztráta času. K čemu bys to použila, že? Jo a myslíš si, že se Usirev nechá jen tak vyřadit ze hry?“
„Já myslím, že tě tvůj milej synáček za pár let kopne do zadku. Ale o tom si rozhoduj sám.“
„Nyní se nacházíme dvě patra nad Hvězdnou bránou,“ říkala průvodkyně. „Obyčejně tato hala slouží ke skladování, ale nyní je zrovna prázdná…“
„No řekni, k čemu Anubisovi bude, když budu znát všechny kamrlíky v týhle díře.“
„Teď prosím jednoho dobrovolníka,“ zavolala průvodkyně. „Třeba támhle paní v té košili…“
„To volá tebe, blbe, tak se aspoň otoč,“ nakopla Sára Usireva. Ten se otočil a Sářinými ústy se usmál na průvodkyni.
„Pojďte, prosím, sem ke mně. Všichni ostatní odstupte.“
„Co budete dělat?“ Sára vycítila, že Anubisův papínek dostal najednou strach.
„Nic to není,“ zašeptala a uskočila na stranu.
„Co to…“ vykřikl Usirev. Spadly kolem něj staré známé kruhy.
„Jen ukázka pro ostatní, nic se nestalo,“ uklidňovala jej Sára. Kruhy je přemístily do místnosti stejných rozměrů, která se nacházela pod tou horní. „Za chvíli tu budou i ostatní a zatleskají ti. Jsou to přece jen většinou Američani.“ Jenže nikdo další nepřišel. Kruhy nad ní mlčely. Místo toho se začala ke stropu zvedat jedna ze stěn.
„V naprosto izolované místnosti za neprůstřelným sklem stál generál Travis, Jacob alias Selmak a samozřejmě SG-1. Jack do mikrofonu krátce a pomalu zatleskal.
„Byl jsi odhalen, Usireve, jsi v pasti,“ zahřímala Selmak.
„Ty, Tokro? Myslel jsem, že u jsi dávno mrtvý, prohlásil Usirev pohrdavě. „A SG-1?“ pak se zarazil. „Doktore Jacksone, major Carterová mi o vás kdysi řekla, že jste mrtvý.“
„Jo, byl jsem,“ řekl Daniel klidně, „na chvíli. Sáro, budeš se muset snažit. Chceme se od něj dozvědět co nejvíc.“
„Nikdy vám nic neřeknu!“ Sáře-Usirevovi zažhnuly oči. Radši bych zemřel než vyzradil plány svého pána.“
„Nebo svého syna?“ usmál se Daniel. Usirev se zarazil a zuřil. Proč tady každý musí vědět, že Anubis je můj syn? pomyslel si.
„Dobře, je nám k ničemu,“ promluvil generál Travis. „Ta nám nic neřekne. Zabijte ji.“
„Co?“ zděsil se Usirev najednou. „Takový přístup od lidí z Tau´ri neznám.“
„Tady ale nejseš na Zemi,“ odsekl generál.
„Co, co je to?“ Usirev-Sára začichal.
„To je můj rozkaz.“ Umělé zuby vykouzlily na generálově tváři kouzelný úsměv. Sára-Usirev se skácela na betonovou podlahu.
Když otevřela oči (které jí zažhnuly), ležela přivázaná k lůžku. Kdosi za ní mluvil. Rozpoznala hlas O´Neilla a dalších lidí, které neznala.
„Teď nebo nikdy,“ zaslechla Sára uvnitř Usireva jakýsi hlas. Pak jen vnímala, jak svými horními zuby drtí jakýsi výčnělek na spodní stoličce. Sára věděla, že to byl jed, který Goa´uldovi neublíží a ostatní zabije, ale nemohla nic dělat. Ti, co mluvili, měli vzápětí ležet v křečích na zemi. Ventilací se látka měla šířit dál. Jenže nic se nestalo.
„Dobře jsme to na Sáru naplánovali, že?“ říkal Daniel. „Den otevřených dveří, ty kruhy…“
„Musím říct, že to byla pěkná akce,“ pochválil plukovník. „Myslím, že už se probudila. Přišel k lůžku a nahnul se nad uvázanou Sárou-Usirevem. Zamával. Na sobě měl, jako všichni ostatní, skafandr.
Sára se při tom pohledu rozesmála. Usirev nikoli. Zuřil. „Tau´ri brzy postihne záhuba Anubisovou rukou. Těšte se, až přiletí se svou flotilou!“
„Bla bla bla, nemáš tam něco lepšího?“ To byl O´Neill. Sáře zažhnuly oči
„Ve vzduchu jsme našli rozkládající se prudký jed. Zřejmě již využila poslední možnosti,“ oznámila doktorka, která se trochu podobala doktorce Freiserové. „Ještě ji podrobíme kompletní prohlídce, ale myslím, že už je čistá.“
„Fajn, hlavně nezapomeňte na žádnou—dutinu,“ doporučil Jack.
Netrvalo dlouho a Sára stála opět ve velké místnosti, kam přicestovala kruhy. „dobře tě napálili, co?“ říkala Usirevovi.
„Tys něco takovýho tušila?“
„Ne,“ přiznala. „Ale ty, frajírku goa´uldská, bys to měl čekat po tom, cos dělal.“
„Hele ale nechat se zaměstnat v knihovně, to byl tvůj nápad!“
„To možná, ale ta Sára Osirisová zase tvůj.“
„Co nám řekneš dnes, Usireve?“ zachraptěl generál do mikrofonu.
„Neřeknu vám nic. Ani kdybych měl zemřít.“
„Proč si jseš tak jistý, že tě zamřít opravdu nenecháme?“ zeptal se Daniel.
„Protože ti na Sáře moc záleží.“ Usirev použil jeden ze Sářiny sady šibalských úsměvů, chcete-li úšklebků.
„Našli jsme způsob, jak hostitele zachránit,“ řekla Sam. „Buď nám řekneš, co potřebujeme, nebo už se nikdy nepodíváš do zrcadla.“
„Myslíš, že blufujou?“ vyhrkl Usirev uvnitř mysli.
„Ne, tohle myslí vážně,“ odpověděla Sára klidně.“
„A do prdele.“
„Máš snad strach? Velký Usirev se bojí? Každému řeknu, jak se tatík mocného Anubise klepal, jak se mi se vším svěřoval a přál si slyšet rady své hostitelky…“
„Mlč, ženo, ještě tady rozhoduju já.“
„Tak dělej, jak umíš.“
„Co plánuje Anubis na Tau´ri?“ zeptal se generál.
„Můj pán Anubis mi prozradil, že hodlá vymazat Tau´ri a vaši novou základnu z vesmíru.“
„Jak to chce provést?“
Usirev se hořce zasmál a pak zvážněl. „Anubis je mocný. Má flotilu, jakou vesmír ještě nespatřil.“
„Jaká je jeho domovská planeta?“
Usirev se Sářinými rty rozesmál ještě víc. „Anubis je všude. Je to jediný opravdový bůh.“
„Myslíš, že tomu věří? Takovým blábolům?“ To byla Sára uvnitř.
„Zdá se mi to, nebo jsi nám u opravdu k ničemu?“ to se k mikrofonu vrhl O´Neill. „Vy hadi máte zvláštní dar bezvýznamně tlachat.“
„Jak řekl plukovník, myslím, že tvá přítomnost zde je stejně zbytečná,“ řekl generál. „Pozdravuj v pekle.“ Pak stiskl tlačítko a kolem Sáry se spustila mříž. „Zadejte adresu na Cimmerii. Doktore Jacksone, to byl dobrý nápad použít Thorova kladiva k zachránění hostitelky.“
„Děkuji, generále.“
„Sedmý zámek zapadl, brána je aktivní,“ ozvalo se z reproduktorů.
„Nastavte ji do vodorovné polohy,“ přikázal generál. Na obří obrazovce mohli sledovat, jak se brána zvedá a naklání se, aby zůstala vodorovně. Pak generál stiskl další tlačítko a do mříže spadly kruhy.
„Anubis je již na cestě. Vaše zkáza je nevyhnutelná!“ hřímal ještě zkresleným hlasem Goa´uld, než jej kruhy pohltily.
„Díky,“ zaslechli v poslední vteřině Sářin hlas. Pak se kruhy objevily na obrazovce. Zhmotnily Sáru nad okrajem červí díry. Ozvalo se jen hlasité šplouchnutí a byla pryč. Thorovo kladivo a potomci Vikingů už se o ni postarají.
...pokračování příště...