Je to opravdu taková oddechová povídka, která se odehrává nedlouho po posledním díle osmé série. Město bran bylo asi lepší, ale pár dobrých okamžiků se v ní snad taky najde
Z grilu stojícího na pečlivě posekané trávě kousek od tmavé hladiny rybníka se linula lahodná vůně opékaného masa. Občas se z pod roštu sice vyvalil mrak bílého kouře se zápachem pálících se bílkovin, ale to nikomu kolem nevadilo. Na pohodlných dřevěných polohovatelných židlích seděli všichni čtyři, tedy nikdo jiný než členové SG-1. A všichni vypadali velmi hladově, neboť první várka masa se dala barevně srovnat s gumovou rohožkou před Jackovým srubem.
Daniel žmoulal v rukou krajíc chleba, uždiboval z něj malé kousíčky a když z nich užmoulal kuličku, nenápadně ji snědl. Oproti němu Sam už měla jeden celý krajíc v sobě, ale přesto se ve svém křesle neustále vrtěla. Očividně nevěděla, jak si má sednout. Chvíli seděla normálně, chvíli se dlaněmi opírala o kolena, a neustále se ptala Jacka, jestli opravdu nepotřebuje s něčím pomoct. Byla ale vždy zdvořile odmítnuta s ujištěním, že generál to musí zvládnout i bez nějakého jejího pekelného stroje. To Teal´c nemluvil opět skoro vůbec. Daniel ale z výrazu jeho tváře vytušil, že by se ke grilu nejraději vrhnul okamžitě a maso spořádal klidně i syrové. Na Chulaku se takovou dobu na jídlo určitě nečekalo.
„Také vám připadá, že od té doby, co jsme porazili Goa´uldy a replikátory, se vůbec nic neděje?“ přerušil prskání škvírajícího se masa Daniel.
„Danieli, nakopali jsme jim zadky a zase zachránili svět, máme právo si trochu odpočinout!“ nesouhlasil Jack.
„Mně také nepřipadá, že by se nic nedělo,“ připojila se Carterová. „V Oblasti 51 ještě čeká spousta dosud nepopsaných technologií. Už jsem vám říkala o tom miniaturním urychlovači elementárních částic? Je neuvěřitelné, jak se…“
„Carterová!“ přerušil ji Jack a pohrozil obracečkou. „Nekažte nám to tady.“
„Daniel Jackson má pravdu,“ odlepil oči od masa Teal´c. „Je to nuda.“ Jeho suché konstatování všechny překvapilo. Jack se zatvářil velmi rozčarovaně, Daniel se ušklíbl a Carterová se nahodila výraz „já to neřekla.“
Na chvíli zavládlo hrobové ticho, během něhož na roštu vzplály všechny steaky.
„Dopr…“ zaklel Jack. Maso zachránil jen lahváč, kterého měl po ruce a mohl tak jeho obsah vyprázdnit do grilu. „Myslím, že už jsou,“ poznamenal okamžitě.
„Vypadá to, že jdu vhod,“ ozvalo se jim najednou za zády. Nebyl to hlas nikoho jiného než generála Hammonda. „Napadlo mě, že přinesu něco k snědku, dáte si?“ Oči členů týmu spočinuly na lákavě vyhlížejících balíčcích, které generál držel.
„Já si dám,“ řekl rychle Daniel.
„Já také,“ usmála se Sam.
Jack se tvářil čím dál více rozčarovaně. „Teal´cu, my si dáme tyhle krásný steaky, že?“ snažil se najít oporu. Teal´c však mlčky natáhl ruku pro generálův balíček a dělal, že Jacka neslyší.
„Mohu se zeptat, co vás sem přivádí, pane?“ zeptal se Jack a na tác si hodil napůl spálené plátky z roštu.
„Jacku, nejsem ve službě…“ připomněl generál, že oslovení „pane“ teď slyší nerad.
„Promiň, Georgi, tedy chtěl jsem se zeptat, co tě přivádí do Minnesoty?“
„Nemáš ještě jedno?“ pokynul generál rukou k prázdné lahvi stojící vedle grilu.
„Jedna z mála věcí, kterých mám dost,“ rozzářil se Jack a vyndal z chladícího boxu další lahváče.
„Tak tedy, jak se máte, když už Zemi nehrozí žádné nebezpečí?“ zeptal se generál Hammond a napil se piva.
„Nikdy jsem se necítil lépe,“ deklamoval Jack a rozhlédl se kolem sebe. „Slunce, rybaření, rožnění…vždyť víte.“
„Je to velmi stereotypní a nezábavné,“ pronesl hrobovým hlasem Teal´c.
„Myslel jsem, že pro vás budu mít nějakou práci, ale možná ještě půjdu za plukovníkem Summersem z SG-3…“
„Počkejte!“ vyhrkli Daniel a Sam současně. „Oč se jedná?“
„No, zdá se, že Pentagon má velmi dobrý důvod věřit, že je zde na Zemi živý Antik,“ usmíval se lišácky generál.
„Živý myslíte jako…“ zamyslel se Jack.
„Jako z masa a kostí, ano.“
„Předpokládám tedy, že toho Antika máme najít,“ nakrčil čelo Daniel.
„To vypadá docela snadno, jestliže o něm Pentagon ví,“ rozumovala Carterová. Generál se ovšem netvářil, že by to bylo snadné jako projít bránou.
„V čem je háček?“ chopil se slova Jack.
„Ten údajný Antik není na území Spojených států.“
„Kam nás teda chce Pentagon poslat? Do Tibetu? Slyšel jsem totiž, že tam…“
„Jacku, říká ti něco Česká republika?“ nechtěl se nic nového dozvědět Hammond.
„Medvědi. Výtečný medvědi,“ vypálil okamžitě O´Neill.
„Pivo. Výtečný pivo…“ opravil jej opět Daniel, stejně jako před dvěma lety ve Městě bran.
„Já vím, Danieli, vždyť jsme tam byli na dovolený. Pěkný rybníky, Carterová se vrtala v reaktoru, tys prolézal jeskyně a Teal´c tam stále vlastní prosperující diskotéku.“
„Co víte o tom Antikovi?“ zeptal se Daniel.
„Vlastně toho není mnoho. Ta země je přeci jenom daleko, ale naši informátoři nám sdělili, že ten člověk – nebo tedy Antik – tvrdí, že dokáže každého uzdravit. Kromě toho stále mluví o lepším životě, který čeká lidi, když jej budou poslouchat a následovat „cestu“. To se až nápadně podobá povznesení, se kterým jsme se setkali.“
„Kdy nám to letí?“ zeptal se O´Neill na rovinu.
„Zítra odpoledne. Vidím, že už vám nemusím více vysvětlovat,“ řekl generál s dobrosrdečným úsměvem a přihnul si z hnědé pivní lahve.
...pokračování příště...
Daniel žmoulal v rukou krajíc chleba, uždiboval z něj malé kousíčky a když z nich užmoulal kuličku, nenápadně ji snědl. Oproti němu Sam už měla jeden celý krajíc v sobě, ale přesto se ve svém křesle neustále vrtěla. Očividně nevěděla, jak si má sednout. Chvíli seděla normálně, chvíli se dlaněmi opírala o kolena, a neustále se ptala Jacka, jestli opravdu nepotřebuje s něčím pomoct. Byla ale vždy zdvořile odmítnuta s ujištěním, že generál to musí zvládnout i bez nějakého jejího pekelného stroje. To Teal´c nemluvil opět skoro vůbec. Daniel ale z výrazu jeho tváře vytušil, že by se ke grilu nejraději vrhnul okamžitě a maso spořádal klidně i syrové. Na Chulaku se takovou dobu na jídlo určitě nečekalo.
„Také vám připadá, že od té doby, co jsme porazili Goa´uldy a replikátory, se vůbec nic neděje?“ přerušil prskání škvírajícího se masa Daniel.
„Danieli, nakopali jsme jim zadky a zase zachránili svět, máme právo si trochu odpočinout!“ nesouhlasil Jack.
„Mně také nepřipadá, že by se nic nedělo,“ připojila se Carterová. „V Oblasti 51 ještě čeká spousta dosud nepopsaných technologií. Už jsem vám říkala o tom miniaturním urychlovači elementárních částic? Je neuvěřitelné, jak se…“
„Carterová!“ přerušil ji Jack a pohrozil obracečkou. „Nekažte nám to tady.“
„Daniel Jackson má pravdu,“ odlepil oči od masa Teal´c. „Je to nuda.“ Jeho suché konstatování všechny překvapilo. Jack se zatvářil velmi rozčarovaně, Daniel se ušklíbl a Carterová se nahodila výraz „já to neřekla.“
Na chvíli zavládlo hrobové ticho, během něhož na roštu vzplály všechny steaky.
„Dopr…“ zaklel Jack. Maso zachránil jen lahváč, kterého měl po ruce a mohl tak jeho obsah vyprázdnit do grilu. „Myslím, že už jsou,“ poznamenal okamžitě.
„Vypadá to, že jdu vhod,“ ozvalo se jim najednou za zády. Nebyl to hlas nikoho jiného než generála Hammonda. „Napadlo mě, že přinesu něco k snědku, dáte si?“ Oči členů týmu spočinuly na lákavě vyhlížejících balíčcích, které generál držel.
„Já si dám,“ řekl rychle Daniel.
„Já také,“ usmála se Sam.
Jack se tvářil čím dál více rozčarovaně. „Teal´cu, my si dáme tyhle krásný steaky, že?“ snažil se najít oporu. Teal´c však mlčky natáhl ruku pro generálův balíček a dělal, že Jacka neslyší.
„Mohu se zeptat, co vás sem přivádí, pane?“ zeptal se Jack a na tác si hodil napůl spálené plátky z roštu.
„Jacku, nejsem ve službě…“ připomněl generál, že oslovení „pane“ teď slyší nerad.
„Promiň, Georgi, tedy chtěl jsem se zeptat, co tě přivádí do Minnesoty?“
„Nemáš ještě jedno?“ pokynul generál rukou k prázdné lahvi stojící vedle grilu.
„Jedna z mála věcí, kterých mám dost,“ rozzářil se Jack a vyndal z chladícího boxu další lahváče.
„Tak tedy, jak se máte, když už Zemi nehrozí žádné nebezpečí?“ zeptal se generál Hammond a napil se piva.
„Nikdy jsem se necítil lépe,“ deklamoval Jack a rozhlédl se kolem sebe. „Slunce, rybaření, rožnění…vždyť víte.“
„Je to velmi stereotypní a nezábavné,“ pronesl hrobovým hlasem Teal´c.
„Myslel jsem, že pro vás budu mít nějakou práci, ale možná ještě půjdu za plukovníkem Summersem z SG-3…“
„Počkejte!“ vyhrkli Daniel a Sam současně. „Oč se jedná?“
„No, zdá se, že Pentagon má velmi dobrý důvod věřit, že je zde na Zemi živý Antik,“ usmíval se lišácky generál.
„Živý myslíte jako…“ zamyslel se Jack.
„Jako z masa a kostí, ano.“
„Předpokládám tedy, že toho Antika máme najít,“ nakrčil čelo Daniel.
„To vypadá docela snadno, jestliže o něm Pentagon ví,“ rozumovala Carterová. Generál se ovšem netvářil, že by to bylo snadné jako projít bránou.
„V čem je háček?“ chopil se slova Jack.
„Ten údajný Antik není na území Spojených států.“
„Kam nás teda chce Pentagon poslat? Do Tibetu? Slyšel jsem totiž, že tam…“
„Jacku, říká ti něco Česká republika?“ nechtěl se nic nového dozvědět Hammond.
„Medvědi. Výtečný medvědi,“ vypálil okamžitě O´Neill.
„Pivo. Výtečný pivo…“ opravil jej opět Daniel, stejně jako před dvěma lety ve Městě bran.
„Já vím, Danieli, vždyť jsme tam byli na dovolený. Pěkný rybníky, Carterová se vrtala v reaktoru, tys prolézal jeskyně a Teal´c tam stále vlastní prosperující diskotéku.“
„Co víte o tom Antikovi?“ zeptal se Daniel.
„Vlastně toho není mnoho. Ta země je přeci jenom daleko, ale naši informátoři nám sdělili, že ten člověk – nebo tedy Antik – tvrdí, že dokáže každého uzdravit. Kromě toho stále mluví o lepším životě, který čeká lidi, když jej budou poslouchat a následovat „cestu“. To se až nápadně podobá povznesení, se kterým jsme se setkali.“
„Kdy nám to letí?“ zeptal se O´Neill na rovinu.
„Zítra odpoledne. Vidím, že už vám nemusím více vysvětlovat,“ řekl generál s dobrosrdečným úsměvem a přihnul si z hnědé pivní lahve.
...pokračování příště...