Stargate: Perseus - Mise Medusa - PŘIDÁN DÍL 29 - THE END

Taky se přimlouvám za další díl, když už jsem se konečně dokopal k tomu to dočíst ty dva zbývající díly, co my chyběly

Sry, ale pokračovanie tu ešte nieje
Teraz vážne. Ako to, že tu nieje pokračovanie

TAK. Po hrozně dlouhý době je tady další, po neuvěřitelnejch třech a půl letech poslední díl téhle povídky. Jak jsem si řekl včera, když jsem to konečně dopsal: "ožral bych se radostí, ale bohužel mi došel rum."
Chci poděkovat těm, kdo tohle moje "veledílo" vydrželi dočíst až do tohoto 29. dílu, díky za vaše ohlasy, znamenalo to pro mě hodně.

A teď už slibované finále téhle "sezóny":

29. Medusin Epilog

Výstražné kvílení v uších a blikání příslovečné žluté kontrolky na palubní desce přeživších ef-třistadvojek dalo všem posádkám vědět, že Perseus vytvořil „rychlé“, nouzové hyperprostorové okno a skočil do bezpečí. Zůstali v tom sami.
Ne ovšem na dlouho, zbraňoví operátoři začali ihned pracovat na tom, jak se co nejdřív s mateřskou lodí opět setkat.
Palubní počítače ef-třistadvojek se k sobě vzájemně vzdáleně připojily, a jejich společné výpočetní síle zabralo jen několik okamžiků, než propočetla kurz a nejpravděpodobnější polohu Persea po dokončení skoku s odchylkou pár promile.
A zatím jejich piloti pokračovali v divokých manévrech.
Útočili a stahovali se.
Kryli se navzájem.
Pronásledovali a byli pronásledováni.
Zkoušeli všechny triky, které uměli.
A především pomocí svých kanónů párali wraithské darty na kusy po desítkách.
Operátoři začali s přípravami k odletu. Protože pokud mateřská loď skočila do bezpečí, platil jen jeden jediný rozkaz: všeho nechat a vrátit se co nejdřív na palubu.
Záložní baterie zbývajících stíhačů, do tohoto okamžiku plně nabité a odpočívající, se začaly zahřívat, jak z nich začal odčerpávat energii další agregát, ukrytý uvnitř trupů ef-třistadvojek. To trvalo jen pár vteřin.
V okamžiku, kdy se na palubní desce operátorů rozsvítila jiná, tentokrát červená kontrolka, všechny pozemské stíhače okamžitě ukončily boj a začaly maximální rychlostí unikat z bitvy. To, co zbylo z mocné flotily dartů, jim bylo v patách. Ovšem jen nakrátko. O dalších několik vteřin později se všechny ef-třistadvojky proměnily jen v řetězec krátce šlehnuvších záblesků. Výboje energetických zbraní dartů už nezasáhly nic než jen další kus prázdnoty vesmíru.
Hyperpohon, okopírovaný od jumperů z Atlantis, fungoval skvěle, i když byl o něco zmenšený a mohl stíhačku posunout v prostoru jen o půl světelného roku. Tu půlku světelného roku, kterou právě před chvílí překonal Perseus.
Ačkoliv ef-třistadvojky opustily prostor bojiště, zanechaly zde obraz porážky – wraithské porážky. Dartů ubylo, jako kdyby na ně byla vypsaná odměna, a posádky posledních dvou hive shipů, nebo spíše vraků, které bývaly hive shipy, bojovaly o to, aby se jejich plavidla úplně nerozpadla.
Nikdo z Wraithů nevěnoval pozornost Meduse, která se pomalu sunula za pomocí podsvětelných motorů pryč.
A když se o několik okamžiků později proměnila v (z vesmírného hlediska, samozřejmě) miniaturní supernovu, nezbyl v tomto malém kousku kosmu už nikdo, kdo by jí ještě mohl svou pozornost věnovat.
Jen pro pořádek: myšlenka plná obav, která prolétla plukovníku Deakinsovi hlavou, zněla: snad to stihnou…

* * *

„Musela to být podívaná, to máš pravdu, plukovníku,“ potřásl hlavou Deakins o nějakých pět hodin později s pohledem upřeným ven z okna můstku. Viděl jen vesmír a blikající světélka pozičních světel dvojice ef-třistadvojek, hlídkujících kolem lodě.
„To jo, plukovníku,“ usmál se vedle něj stojící Smith, „ale zpátky, hádám, určitě nepoletíme, a čekat tady šest měsíců na ten ohňostroj mi taky nepřipadá moudré.“
„Viděli jsme to na senzorech, to bude muset stačit.“ Deakins sklopil pohled k tabletu ve svých rukách: „a zase do práce. Za hodinu budeme schopni odletět. Dobrá zpráva je, že nebudeš muset pilotovat, Jacku.“
„Jo,“ zaškaredil se naoko Smith, „jsem notoricky známej tím, jak to nesnáším. Co podnikneme dalšího?“
"Únik a schovávačku,"odpověděl Deakins, "musíme dát loď i posádku do pořádku. A pak bude první věc dopravit Bamořany domů."

* * *

O nějaké dva týdny později se Perseus dostal do komunikačního dosahu bóje, která zajišťovala spojení se Zemí. Plukovník Smith byl palubním interkomem lodi vyzván, aby se dostavil do své kajuty k přijetí prioritního hovoru.
LCD displej se rozjasnil okamžitě poté, co Smith zmáčkl tlačítko pro přijetí hovoru. Obrazovku vyplňovala ošlehaná tvář rámovaná prošedivělými vlasy. Oba muži pozvedli obočí, ten na obrazovce tázavě, Smith překvapeně, i když ne moc. Protože až na hodnostní označení na jejich uniformách a barvu vlasů, která u Smithe byla spíš tmavě hnědá, než šedá, si oba mohli myslet, že se dívají do zrcadla.
"A já si pořád říkal, kdo je ten plukovník od námořní pěchoty, u jehož svazku chybí fotografie, na kterého všichni pějí ódy za to, co dokázal v Afghánistánu, a který se mi úzkostlivě vyhýbá," řekl muž na obrazovce, alias generál letectva Spojených států, Jack O´Neill.
"V Afghánistánu jsem já ani moje jednotka nikdy nebyli, pane," odpověděl Smith, který se mimoděk postavil do pozoru. Zvyk je železná košile.
"To sis vážně myslel, že na to nikdy nepřijdu?" O´Neill pominul zcela Smithovu poznámku, dohadovat se o tom, kdo kdy byl na jaké tajné operaci zjevně nebylo jím zamýšleným tématem rozhovoru.
Smith se jen odevzdaně ušklíbl. "Aspoň jsem to zkusil," odpověděl. "Pane," dodal po krátké odmlce. Bylo těžké i po těch letech, která uplynula od jejich posledního setkání, brát toho druhého jako autoritu. Byla to jen otázka času, já vím.
"Jediná otázka," zvedl O´Neill ukazováček levé ruky, "proč, proboha, námořní pěchota?"
"U letectva jsem už byl, Jacku."
"Námořní pěchota? Copak ti přeskočilo? Máš rád mokro, nebo co?"
Smith cítil, jak v něm narůstá podrážděnost.
"A co jsem měl dělat, když jsem jednou večer šel spát jako teenager a probudil se s tvým opotřebeným ksichtem? Jak jsem to měl vysvětlit svojí holce tejden před maturákem? Mohli jsme spolu být dodneška, a to co podělal Loki a špatně spravil Thor, mě o to připravilo."
"Mohl jsi jí to zkusit vysvětlit," namítl O´Neill, jehož výraz přešel do mírně účastného, "opatrně."
"Tu blbost jsem zkusil. Představ si, že jsi maturantka, za kterou přijde pětačtyřicetiletej chlápek v šatech jejího přítele, který jsou mu malý a začne něco o mimozemským klonování."
"Chceš říct...,"
"Jo, zavolala poldy. A ti zavolali chlápky se svěrací kazajkou. Naštěstí jsem ve vypravování těch báchorek nepokračoval a letectvo mě z toho diskrétně vytáhlo. Najednou jsem místo šedesáti zbývajících let měl třicet, a na výběr mi zbývalo doživotí v Oblasti 51 jako konzultant leteckých operací, nebo služba u zcela jiného druhu vojska, než kde je můj originál. Dodnes nevím, jestli se to zase nezhorší. Moje buňky zatím drží, ale ta časovaná bomba v mojí DNA možná jednou vybuchne nadobro. Co bys dělal ty?"
O´Neill si povzdechl. "Mrzí mě, co se ti stalo," řekl skoro omluvně. Hodnosti obou v tu chvíli přechodně neplatily. "Aspoň žes to dotáhl skoro tak daleko jako já."
"Měl jsem tvoje vzpomínky, takže to šlo docela rychle. Jsem asi nejrychlejc povyšovanej důstojník od druhý světový."
"Taky jsou tohle jediný ozbrojený síly, kde slouží originál i jeho klon. Což mě přivádí k otázce - jak ti to sakra mohli dovolit?"
"Jestli jsi si nevšiml, generále, tak naše armáda a letectvo nebojuje jen na deseti místech na vlastní planetě, ale taky na bůhvíkolika dalších po celé galaxii."
O´Neill se zamyslel. "Tohle vypadá jako začátek hodně divnýho přátelství, plukovníku."
"Nebál bych se toho, generále. Slibuju, že nikde nebudu vykládat, že jsme příbuzní."
"Hodně štěstí, plukovníku Smithi. Udělejte mi laskavost, a nenechte se zabít."
Obrazovka ztmavla, hovor byl ukončen.
"Díky generále," zasalutoval do prázdného monitoru Jack Smith, plukovník námořní pěchoty Spojených států, toho času na misi v galaxii Pegas.

THE END

Já si říkal, kdy se ten jeho nepovedenej výtvor z asgardský kopírky vrátí, ale v životě by mě nenapadlo, že je to právě on.

Najprv musím pochváliť poviedku ako takú: .
Potom autora, že neskončil predčasne a dokončil čo začal:
A nakoniec sa priznám, že je mi ľúto, že je už koniec a bude mi chýbať.
Ak Ťa ešte napadne niečo podobné, kľudne to sem hoď.
:

Díky za ohlasy, mám sice v hlavě (a ve stadiu námětu) dva nápady, ale v současný chvíli to opravdu nevidím, že bych se jima zabýval. Jsem opravdu šťastnej, že se mi povedlo dokončit tuhle povídku, vtip je totiž hlavně v tom, že v rozmezí cca od 16 do 22 let jsem psal jako ďábel, a pak to ve mně na nějakejch osm let úplně ztichlo. Takže tohle je pro mě takovej docela comeback. Píšu sice už zase asi čtyři roky, ale tehdy jsem dokončil tak 10 - 12 věcí ročně, teď mi tahle jdna trvala tři roky a dalších cca 10 mám rozepsanejch. To pak je docela zoufalství, když máte od deseti věcí po deseti stránkách a konec u čehokoliv v nedohlednu Takže teď chci dokončit nějaký další non-Stargate věci, a až se mi po SG začne stýskat (pravděpodobnost je 100%), nahodím zase jeden z těch námětů. Ale varuju předem, asi to zase bude otázka pár let, než to dopíšu. Ono holt se jinak psalo když člověk přišel ze školy s čistou hlavou a měl hafo volnýho času, než když přitáhnu z kolbenky, z uší mi ještě stoupá dým a potřebuju tak dvě hodiny a panáka, než se začnu vyjadřovat i jinak než skřeky a posuňky...
Každopádně to byly fajn tři roky, bavilo mě tenhle příběh vymejšlet, a slova uznání od uživatelů fóra pro mě byla motivací neskončit předčasně. Ještě jednou díky všem, kdo si to přečetli.

Asi by se pod poslední díl slušelo napsat, že se mi díl líbil a že to bylo super. Nebylo. Nebylo, protože nemohlo být super něco, co znamená konec jedné skvělé povídky, kterou jsem tu četl (nehledě na to, jak dlouho ). Doufám, že jsi pochopil, co jsem chtěl říct. Díl samozřejmě byl skvělý, ale .... byl hořký. Hořký tím, že znamená právě konec, poslední etapu. Již nebude Medusa nikdy více .

Každopádně přese všechno Ti chci hrozně moc poděkovat za tuto povídku celkově. Bylo mi ctí ji tady číst a těšit se z každého nového dílu.
Díky.

Tvůj navždy věrný čtenář Dark Angel.

Tyto okamžiky nemám rád, okamžiky kdy se musím loučit se skvělou povídkou a tou bezpochyby Meduza byla Vždycky, když jsem přibyl další díl hned jak byl čas jsem si ho přečetl a byl pro mě skvělím zpesteřením dne. Tímto skádám obrovský hold autorovi, protože při čtení o některých bitvách sem si připadal jako bych tam byl. DÍKY a až zase něco napíšeš počítej se mnou jako čtenářem.

Tak já jsem taky četl povídku průběžně od začátku až dokonce a musím říci, že byla opravdu skvělá. Letos asi poprvé poruším svoje pravidlo nevměšovat se do povídkových soutěží a nominuju tvojí povídku jako nejlepší dokončenou povídku letošního roku. Zaslouží si to.
Přestože si díly přidával v opravdu dlouhých intervalech (v tomhle ohledu Ti nemohu nic vyčítat a naprosto chápu, že to prostě jinak někdy nejde), snad nikdy jsem si nemusel připomínat děj z minulých dílů. To jen ukazuje jak přehledně a srozumitelně byla povídka napsaná a přitom čtivá a zábavná...no prostě klobouk dolů člověče před tvým dílem. V jistém ohledu jsi pro mě inspirace v tom, že opravdu stojí za to (i když je opravdu málo času) rozepsanou povídku dokončit - ti kdo čtou průběžně mojí povídku vědí na co narážím

Závěrem nezbývá než vyslovit politování nad koncem (který se mi vážně líbil a popravdě jsem takový konec nečekal, ale jsem příjemě překvapen) výborné povídky...ale je tu naděje, že bude další, stejně kvalitní jako ta předešlá
Tak snad se ten absťák po SG světě dostaví co nejdříve

Tyto okamžiky nemám rád, okamžiky kdy se musím loučit se skvělou povídkou a tou bezpochyby Meduza byla

Ona ňou je, aj keď už ukončená.
Vždy sa k nej môžem vrátiť. Vlastne ..... PDF-ko?

Radooz: Moc pěkný konec. Stálo za to si počkat

Jinak to že to bude O´Neill jsem věděl, ale už toho jak zadával ten kód pro přenost do prázdné lodi, ale že to bude ten jeho klon, tak to jsem nečekal

Mrzí mě že povídka končí, ale jak se říká. "Všechno dobré musí jednou skončit."