Tentokrát je pauza zase kratší, tady máte díl s kulatým číslem DVACET, ovšem nevěšte hlavy, tahle sezóna ještě nekončí. Finále se sice blíží, ale pár dílů to ještě zabere a na samotném konci celého příběhu samozřejmě nečeká nic jiného, než překvapení
Jinak na závěr ujištění: díl 21 je už rozpracován, a podíváme se v něm po delší době opět na palubu Persea, jestli nám tam zatím všichni neusnuli
20. Probuzení
„Tady Dilbeck, dorazili jsme na místo určení. Poručíci Vrchlavský a Hodge tady ale nejsou,“ poručík se rozhlížel po menším sále o čtvercovém půdorysu, jehož střed zabíralo z podlahy vystupující koleno několik metrů tlustého potrubí, kolem něhož byly navěšeny hrozny různých zřejmě měřících a monitorovacích zařízení. Nebylo pochyb, tohle je kontrolní místnost ovládání chladícího systému hyperpohonu.
„Jsme na cestě, Dilbecku, Vrchlavský je zraněn,“ ozval se místo Deakinse nebo Livingstona Hodge, „vydržte, za chvíli jsme tam.“
„Zkus zaměřit jejich signál,“ řekl Dilbeck seržantu Lovejoyovi, „zkusíme vás najít a pomoci vám, vydržte,“ řekl opět do vysílačky.
„Není třeba, už vás vidíme,“ zašeptalo jeho rádio odpověď. Dilbeck se rozhlédl a uviděl na ochozu, který obtáčel sál kolem dokola pod stropem dvojici postav, jednu opírající se o druhou. Odpověděl na jejich zamávání a pohybem ruky poslal německého rotného Schmeichela, aby jim pomohl na úzkém schodišti, které z ochozu padalo strmě k podlaze sálu. Seržant Lovejoy, technik Dilbeckova týmu, si mezitím hodil zbraň na záda, vytáhl svůj mininotebook, který i v boji chránil jako oko v hlavě, protože o něm říkal, že má větší cenu než bombardér B-2, a začal si blíže prohlížet vybavení kolem chladícího uzlu. Bamořan jménem Tokna mu asistoval.
* * *
Divoch z vesnice, vystrašený k smrti, se krčil za keřem u stěny obrovského sálu. Doběhl až sem, do míst, kde, jak si uvědomoval, nikdy předtím nebyl. Nic ho k tomu až do dnešního dne nenutilo, potrava se dala dost dobře sbírat v okolí vesnice, a Stěny byly pro jeho lid jakousi podivnou, skoro mýtickou hranicí světa jeho lidu, který si nekladl otázky o tom, co leží za nimi, pokud tam vůbec něco bylo.
Dýchal přerývaně, sípal, krev mu divoce hučela v hlavě a tyto zvuky hravě přehlušily tichoučké klapnutí, které se ozvalo za jeho zády. Panel stěny, jehož okraj byl předtím sotva viditelný díky staletým nánosům špíny lodního pralesa, se odsunul stranou a odhalil temný otvor miniaturní komory. Divoch si toho nevšiml, dokud ho něčí ruce, podobné spíš pařátům, nezvedly a neobrátily. Hrdlo se mu stáhlo a nemohl ani křičet hrůzou, když si uvědomil, že zírá do obličeje dalšího Wraitha, který vystoupil z výklenku.
Jeho zrak těsně předtím, než jej Wraithova pravačka pustila, protože ji čekal neodkladný úkol nakrmit se na něm, upoutal pohyb nalevo od něj. Dokázal odtrhnout oči od napůl zvířecího obličeje před sebou, a spatřil, jak se dál ve stěně odkrývají další a další výklenky. Bylo jich daleko víc, než kolik by při svém primitivním stupni vědomostí dokázal spočítat, snad desítky. Možná stovky.
* * *
„Dilbecku, ozvěte se, okamžitě!“ hlas majora Livingstona zněl naléhavě.
„Tady Dilbeck.“
„Zbláznil se nám tady pohybový senzor, poručíku. Zachytávám stovky nových známek života, jak to vypadá u vás?“
Dilbeck se rozhlédl kolem sebe, ale přirozeně kromě svého týmu a dvojice zachráněných poručíků nikoho neviděl. Potom mu ale došlo, co po něm major chce, vytáhl z kapsy detektor známek života, podobný běžnému PDA, a zapnul ho. Trvalo jen několik vteřin, než systém naběhl. Dilbeckovy oči se rozšířily překvapením.
„Mám to taky, pane,“ hlásil okamžitě, „nejméně čtyři desítky nových známek života v našem okolí, zatím nikoho nevidíme, ale počítač se nezbláznil, bude to doopravdy.“
Livingstone, který se nacházel asi dva kilometry od Dilbecka, odtrhl od očí dalekohled a zvedl vysílačku k obličeji a stiskl tlačítko: „máme tu závažný problém, poručíku. Jsou to Wraithové.“
Znovu zvedl dalekohled a zaměřil ho na dno obrovitého sálu s džunglí. Pořád nemohl pořádně uvěřit tomu, co viděl. Houfy Wraithů, nahánějících divochy po pralese.
„Těm lidem v pralese teď nepomůžeme,“ ozval se ve vysílačce velitel Deakins, „všem jednotkám, chraňte především sebe, zaujměte obranu a šetřete municí. Použijte výbušniny, když bude třeba.“
„Sám bych to neřekl líp,“ zamumlal Livingstone, aniž by odtrhl pohled od drastického divadla, odehrávajícího se dole pod ním. Jako člověk nemohl s rozkazy plukovníka Deakinse úplně souhlasit, jako voják je chápal. Lidé z Persea byli nyní roztroušeni na několika místech této obrovité lodi, nejspíše bez možnosti pomoci si navzájem. Vlastní přežití bylo v tuhle chvíli důležitější než cokoliv jiného. Bohužel.
* * *
„Tak to je pěknej průser, pane,“ odpověděl Dilbeck do vysílačky. V jeho okolí byl zatím klid, i když z chodby, která vedla k džungli podobně jako ta, kterou z pralesa unikli Vrchlavský a Hodge, se ozývaly výkřiky a jekot, při němž se poručíkovi ježily chlupy na zátylku. Detektor známek života pípal jako o život. Schmeichel měl chodbu již na mušce své M249tky, ale bylo jasné, že Dilbeckova skupina je i s oběma potlučenými zachráněnými v obrovské nevýhodě.
„Asi tady chvíli zkejsneme,“ Dilbeck vytáhl z pouzdra svou osobní zbraň, čtyřiačtyřicítku Desert Eagle, tři extra zásobníky a podal to všechno Hodgeovi, „dohlídněte na něj.“ Vrchlavský vypadal, že by v tuhle chvíli pistoli ani neudržel.
„Jak jste s tím daleko?“ Dilbeck se obrátil na Lovejoy.
„Nijak, pane. Nepůjde to,“ Lovejoy se odvrátil od laptopu, na kterém zkoumal schéma vedení chladicího systému hyperpohonu, „není to kam přesměrovat. Ani se to chladicí médium nedá vypustit ven z lodi. Nezbavíme se toho, je to uzavřený okruh a nemá ani nouzové odčerpávání.“
Dilbeck ho vnímal jen napůl, zvuky zvenčí jej rušily. Horečně přemýšlel, co dál. Rozhlédl se kolem sebe s myšlenkou, že sem přece nepřišli zbytečně.
Pípání detektoru pověšeného na jeho vestě ho znervózňovalo. Vypnul ten otravný přístroj a vrazil do kapsy.
V tom okamžiku se bez varování rozštěkal Schmeichelův kulomet. V ústí chodby se objevil první Wraith, na tu jednu dvě vteřiny, než jej sprška olova přibila k zemi. Dilbeck sebou trhl do střehu, ale nikdo další se zatím neobjevoval. Poručík sklonil zbraň a ohlédl se k mohutnému koleni potrubí, tyčícímu se vedle něj.
„Fajn,“ řekl nakonec po několika vteřinách a sáhl do kapsy svojí vesty, „když to nepůjde ven, musí to jít dovnitř!“ Současně připlácl k rouře cihlu Cé-čtyřky.
„Lovejoyi, sbalte se, a pomozte s Toknou těm dvěma nahoru na ochoz. Schmeichele, kryjte mě, ústup na můj signál.“ Poručík při řeči zapíchl do plastické trhaviny roznětku a připravil si detonátor. Lovejoy s Toknou, Vrchlavským a Hodgem byli v půlce schodiště, když se v chodbě naproti objevili další dva Wraithové. Dvě přesné dávky si s nimi poradily, v další vteřině už byli Dilbeck se Schmeichelem na cestě za ostatními. V chodbě za padlými těly Wraithů se objevily další siluety. Bylo jich mnohem víc.
Vyběhli nahoru a zalehli v další chodbě, začínající na jednom konci ochozu. Dilbeck nečekal na nic a zmáčkl tlačítko pro odpálení nálože. Nikdy nebyl věřící, ale v tu chvíli mu hlavou probleskla myšlenka, kterou kdysi četl o druhé světové válce.
V zákopech nenajdeš jediného ateistu.
TO BE CONTINUED
„Tady Dilbeck, dorazili jsme na místo určení. Poručíci Vrchlavský a Hodge tady ale nejsou,“ poručík se rozhlížel po menším sále o čtvercovém půdorysu, jehož střed zabíralo z podlahy vystupující koleno několik metrů tlustého potrubí, kolem něhož byly navěšeny hrozny různých zřejmě měřících a monitorovacích zařízení. Nebylo pochyb, tohle je kontrolní místnost ovládání chladícího systému hyperpohonu.
„Jsme na cestě, Dilbecku, Vrchlavský je zraněn,“ ozval se místo Deakinse nebo Livingstona Hodge, „vydržte, za chvíli jsme tam.“
„Zkus zaměřit jejich signál,“ řekl Dilbeck seržantu Lovejoyovi, „zkusíme vás najít a pomoci vám, vydržte,“ řekl opět do vysílačky.
„Není třeba, už vás vidíme,“ zašeptalo jeho rádio odpověď. Dilbeck se rozhlédl a uviděl na ochozu, který obtáčel sál kolem dokola pod stropem dvojici postav, jednu opírající se o druhou. Odpověděl na jejich zamávání a pohybem ruky poslal německého rotného Schmeichela, aby jim pomohl na úzkém schodišti, které z ochozu padalo strmě k podlaze sálu. Seržant Lovejoy, technik Dilbeckova týmu, si mezitím hodil zbraň na záda, vytáhl svůj mininotebook, který i v boji chránil jako oko v hlavě, protože o něm říkal, že má větší cenu než bombardér B-2, a začal si blíže prohlížet vybavení kolem chladícího uzlu. Bamořan jménem Tokna mu asistoval.
* * *
Divoch z vesnice, vystrašený k smrti, se krčil za keřem u stěny obrovského sálu. Doběhl až sem, do míst, kde, jak si uvědomoval, nikdy předtím nebyl. Nic ho k tomu až do dnešního dne nenutilo, potrava se dala dost dobře sbírat v okolí vesnice, a Stěny byly pro jeho lid jakousi podivnou, skoro mýtickou hranicí světa jeho lidu, který si nekladl otázky o tom, co leží za nimi, pokud tam vůbec něco bylo.
Dýchal přerývaně, sípal, krev mu divoce hučela v hlavě a tyto zvuky hravě přehlušily tichoučké klapnutí, které se ozvalo za jeho zády. Panel stěny, jehož okraj byl předtím sotva viditelný díky staletým nánosům špíny lodního pralesa, se odsunul stranou a odhalil temný otvor miniaturní komory. Divoch si toho nevšiml, dokud ho něčí ruce, podobné spíš pařátům, nezvedly a neobrátily. Hrdlo se mu stáhlo a nemohl ani křičet hrůzou, když si uvědomil, že zírá do obličeje dalšího Wraitha, který vystoupil z výklenku.
Jeho zrak těsně předtím, než jej Wraithova pravačka pustila, protože ji čekal neodkladný úkol nakrmit se na něm, upoutal pohyb nalevo od něj. Dokázal odtrhnout oči od napůl zvířecího obličeje před sebou, a spatřil, jak se dál ve stěně odkrývají další a další výklenky. Bylo jich daleko víc, než kolik by při svém primitivním stupni vědomostí dokázal spočítat, snad desítky. Možná stovky.
* * *
„Dilbecku, ozvěte se, okamžitě!“ hlas majora Livingstona zněl naléhavě.
„Tady Dilbeck.“
„Zbláznil se nám tady pohybový senzor, poručíku. Zachytávám stovky nových známek života, jak to vypadá u vás?“
Dilbeck se rozhlédl kolem sebe, ale přirozeně kromě svého týmu a dvojice zachráněných poručíků nikoho neviděl. Potom mu ale došlo, co po něm major chce, vytáhl z kapsy detektor známek života, podobný běžnému PDA, a zapnul ho. Trvalo jen několik vteřin, než systém naběhl. Dilbeckovy oči se rozšířily překvapením.
„Mám to taky, pane,“ hlásil okamžitě, „nejméně čtyři desítky nových známek života v našem okolí, zatím nikoho nevidíme, ale počítač se nezbláznil, bude to doopravdy.“
Livingstone, který se nacházel asi dva kilometry od Dilbecka, odtrhl od očí dalekohled a zvedl vysílačku k obličeji a stiskl tlačítko: „máme tu závažný problém, poručíku. Jsou to Wraithové.“
Znovu zvedl dalekohled a zaměřil ho na dno obrovitého sálu s džunglí. Pořád nemohl pořádně uvěřit tomu, co viděl. Houfy Wraithů, nahánějících divochy po pralese.
„Těm lidem v pralese teď nepomůžeme,“ ozval se ve vysílačce velitel Deakins, „všem jednotkám, chraňte především sebe, zaujměte obranu a šetřete municí. Použijte výbušniny, když bude třeba.“
„Sám bych to neřekl líp,“ zamumlal Livingstone, aniž by odtrhl pohled od drastického divadla, odehrávajícího se dole pod ním. Jako člověk nemohl s rozkazy plukovníka Deakinse úplně souhlasit, jako voják je chápal. Lidé z Persea byli nyní roztroušeni na několika místech této obrovité lodi, nejspíše bez možnosti pomoci si navzájem. Vlastní přežití bylo v tuhle chvíli důležitější než cokoliv jiného. Bohužel.
* * *
„Tak to je pěknej průser, pane,“ odpověděl Dilbeck do vysílačky. V jeho okolí byl zatím klid, i když z chodby, která vedla k džungli podobně jako ta, kterou z pralesa unikli Vrchlavský a Hodge, se ozývaly výkřiky a jekot, při němž se poručíkovi ježily chlupy na zátylku. Detektor známek života pípal jako o život. Schmeichel měl chodbu již na mušce své M249tky, ale bylo jasné, že Dilbeckova skupina je i s oběma potlučenými zachráněnými v obrovské nevýhodě.
„Asi tady chvíli zkejsneme,“ Dilbeck vytáhl z pouzdra svou osobní zbraň, čtyřiačtyřicítku Desert Eagle, tři extra zásobníky a podal to všechno Hodgeovi, „dohlídněte na něj.“ Vrchlavský vypadal, že by v tuhle chvíli pistoli ani neudržel.
„Jak jste s tím daleko?“ Dilbeck se obrátil na Lovejoy.
„Nijak, pane. Nepůjde to,“ Lovejoy se odvrátil od laptopu, na kterém zkoumal schéma vedení chladicího systému hyperpohonu, „není to kam přesměrovat. Ani se to chladicí médium nedá vypustit ven z lodi. Nezbavíme se toho, je to uzavřený okruh a nemá ani nouzové odčerpávání.“
Dilbeck ho vnímal jen napůl, zvuky zvenčí jej rušily. Horečně přemýšlel, co dál. Rozhlédl se kolem sebe s myšlenkou, že sem přece nepřišli zbytečně.
Pípání detektoru pověšeného na jeho vestě ho znervózňovalo. Vypnul ten otravný přístroj a vrazil do kapsy.
V tom okamžiku se bez varování rozštěkal Schmeichelův kulomet. V ústí chodby se objevil první Wraith, na tu jednu dvě vteřiny, než jej sprška olova přibila k zemi. Dilbeck sebou trhl do střehu, ale nikdo další se zatím neobjevoval. Poručík sklonil zbraň a ohlédl se k mohutnému koleni potrubí, tyčícímu se vedle něj.
„Fajn,“ řekl nakonec po několika vteřinách a sáhl do kapsy svojí vesty, „když to nepůjde ven, musí to jít dovnitř!“ Současně připlácl k rouře cihlu Cé-čtyřky.
„Lovejoyi, sbalte se, a pomozte s Toknou těm dvěma nahoru na ochoz. Schmeichele, kryjte mě, ústup na můj signál.“ Poručík při řeči zapíchl do plastické trhaviny roznětku a připravil si detonátor. Lovejoy s Toknou, Vrchlavským a Hodgem byli v půlce schodiště, když se v chodbě naproti objevili další dva Wraithové. Dvě přesné dávky si s nimi poradily, v další vteřině už byli Dilbeck se Schmeichelem na cestě za ostatními. V chodbě za padlými těly Wraithů se objevily další siluety. Bylo jich mnohem víc.
Vyběhli nahoru a zalehli v další chodbě, začínající na jednom konci ochozu. Dilbeck nečekal na nic a zmáčkl tlačítko pro odpálení nálože. Nikdy nebyl věřící, ale v tu chvíli mu hlavou probleskla myšlenka, kterou kdysi četl o druhé světové válce.
V zákopech nenajdeš jediného ateistu.
TO BE CONTINUED