Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Stargate: Perseus - Mise Medusa - PŘIDÁN DÍL 29 - THE END

Stargate: Perseus - Mise Medusa - PŘIDÁN DÍL 29 - THE END


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Earman, Dark Angel a samozřejmě Miss Atlantis: všem vám děkuji za vaše ohlasy, je to pro mně ohromná vzpruha, vědět, že nepíšu jen tak pro sebe do tohohle "šuplíku" :lol:
Tentokrát je pauza zase kratší, tady máte díl s kulatým číslem DVACET, ovšem nevěšte hlavy, tahle sezóna ještě nekončí. Finále se sice blíží, ale pár dílů to ještě zabere a na samotném konci celého příběhu samozřejmě nečeká nic jiného, než překvapení :wink:
Jinak na závěr ujištění: díl 21 je už rozpracován, a podíváme se v něm po delší době opět na palubu Persea, jestli nám tam zatím všichni neusnuli :lol:

20. Probuzení

„Tady Dilbeck, dorazili jsme na místo určení. Poručíci Vrchlavský a Hodge tady ale nejsou,“ poručík se rozhlížel po menším sále o čtvercovém půdorysu, jehož střed zabíralo z podlahy vystupující koleno několik metrů tlustého potrubí, kolem něhož byly navěšeny hrozny různých zřejmě měřících a monitorovacích zařízení. Nebylo pochyb, tohle je kontrolní místnost ovládání chladícího systému hyperpohonu.
„Jsme na cestě, Dilbecku, Vrchlavský je zraněn,“ ozval se místo Deakinse nebo Livingstona Hodge, „vydržte, za chvíli jsme tam.“
„Zkus zaměřit jejich signál,“ řekl Dilbeck seržantu Lovejoyovi, „zkusíme vás najít a pomoci vám, vydržte,“ řekl opět do vysílačky.
„Není třeba, už vás vidíme,“ zašeptalo jeho rádio odpověď. Dilbeck se rozhlédl a uviděl na ochozu, který obtáčel sál kolem dokola pod stropem dvojici postav, jednu opírající se o druhou. Odpověděl na jejich zamávání a pohybem ruky poslal německého rotného Schmeichela, aby jim pomohl na úzkém schodišti, které z ochozu padalo strmě k podlaze sálu. Seržant Lovejoy, technik Dilbeckova týmu, si mezitím hodil zbraň na záda, vytáhl svůj mininotebook, který i v boji chránil jako oko v hlavě, protože o něm říkal, že má větší cenu než bombardér B-2, a začal si blíže prohlížet vybavení kolem chladícího uzlu. Bamořan jménem Tokna mu asistoval.

* * *

Divoch z vesnice, vystrašený k smrti, se krčil za keřem u stěny obrovského sálu. Doběhl až sem, do míst, kde, jak si uvědomoval, nikdy předtím nebyl. Nic ho k tomu až do dnešního dne nenutilo, potrava se dala dost dobře sbírat v okolí vesnice, a Stěny byly pro jeho lid jakousi podivnou, skoro mýtickou hranicí světa jeho lidu, který si nekladl otázky o tom, co leží za nimi, pokud tam vůbec něco bylo.
Dýchal přerývaně, sípal, krev mu divoce hučela v hlavě a tyto zvuky hravě přehlušily tichoučké klapnutí, které se ozvalo za jeho zády. Panel stěny, jehož okraj byl předtím sotva viditelný díky staletým nánosům špíny lodního pralesa, se odsunul stranou a odhalil temný otvor miniaturní komory. Divoch si toho nevšiml, dokud ho něčí ruce, podobné spíš pařátům, nezvedly a neobrátily. Hrdlo se mu stáhlo a nemohl ani křičet hrůzou, když si uvědomil, že zírá do obličeje dalšího Wraitha, který vystoupil z výklenku.
Jeho zrak těsně předtím, než jej Wraithova pravačka pustila, protože ji čekal neodkladný úkol nakrmit se na něm, upoutal pohyb nalevo od něj. Dokázal odtrhnout oči od napůl zvířecího obličeje před sebou, a spatřil, jak se dál ve stěně odkrývají další a další výklenky. Bylo jich daleko víc, než kolik by při svém primitivním stupni vědomostí dokázal spočítat, snad desítky. Možná stovky.

* * *

„Dilbecku, ozvěte se, okamžitě!“ hlas majora Livingstona zněl naléhavě.
„Tady Dilbeck.“
„Zbláznil se nám tady pohybový senzor, poručíku. Zachytávám stovky nových známek života, jak to vypadá u vás?“
Dilbeck se rozhlédl kolem sebe, ale přirozeně kromě svého týmu a dvojice zachráněných poručíků nikoho neviděl. Potom mu ale došlo, co po něm major chce, vytáhl z kapsy detektor známek života, podobný běžnému PDA, a zapnul ho. Trvalo jen několik vteřin, než systém naběhl. Dilbeckovy oči se rozšířily překvapením.
„Mám to taky, pane,“ hlásil okamžitě, „nejméně čtyři desítky nových známek života v našem okolí, zatím nikoho nevidíme, ale počítač se nezbláznil, bude to doopravdy.“
Livingstone, který se nacházel asi dva kilometry od Dilbecka, odtrhl od očí dalekohled a zvedl vysílačku k obličeji a stiskl tlačítko: „máme tu závažný problém, poručíku. Jsou to Wraithové.“
Znovu zvedl dalekohled a zaměřil ho na dno obrovitého sálu s džunglí. Pořád nemohl pořádně uvěřit tomu, co viděl. Houfy Wraithů, nahánějících divochy po pralese.
„Těm lidem v pralese teď nepomůžeme,“ ozval se ve vysílačce velitel Deakins, „všem jednotkám, chraňte především sebe, zaujměte obranu a šetřete municí. Použijte výbušniny, když bude třeba.“
„Sám bych to neřekl líp,“ zamumlal Livingstone, aniž by odtrhl pohled od drastického divadla, odehrávajícího se dole pod ním. Jako člověk nemohl s rozkazy plukovníka Deakinse úplně souhlasit, jako voják je chápal. Lidé z Persea byli nyní roztroušeni na několika místech této obrovité lodi, nejspíše bez možnosti pomoci si navzájem. Vlastní přežití bylo v tuhle chvíli důležitější než cokoliv jiného. Bohužel.

* * *

„Tak to je pěknej průser, pane,“ odpověděl Dilbeck do vysílačky. V jeho okolí byl zatím klid, i když z chodby, která vedla k džungli podobně jako ta, kterou z pralesa unikli Vrchlavský a Hodge, se ozývaly výkřiky a jekot, při němž se poručíkovi ježily chlupy na zátylku. Detektor známek života pípal jako o život. Schmeichel měl chodbu již na mušce své M249tky, ale bylo jasné, že Dilbeckova skupina je i s oběma potlučenými zachráněnými v obrovské nevýhodě.
„Asi tady chvíli zkejsneme,“ Dilbeck vytáhl z pouzdra svou osobní zbraň, čtyřiačtyřicítku Desert Eagle, tři extra zásobníky a podal to všechno Hodgeovi, „dohlídněte na něj.“ Vrchlavský vypadal, že by v tuhle chvíli pistoli ani neudržel.
„Jak jste s tím daleko?“ Dilbeck se obrátil na Lovejoy.
„Nijak, pane. Nepůjde to,“ Lovejoy se odvrátil od laptopu, na kterém zkoumal schéma vedení chladicího systému hyperpohonu, „není to kam přesměrovat. Ani se to chladicí médium nedá vypustit ven z lodi. Nezbavíme se toho, je to uzavřený okruh a nemá ani nouzové odčerpávání.“
Dilbeck ho vnímal jen napůl, zvuky zvenčí jej rušily. Horečně přemýšlel, co dál. Rozhlédl se kolem sebe s myšlenkou, že sem přece nepřišli zbytečně.
Pípání detektoru pověšeného na jeho vestě ho znervózňovalo. Vypnul ten otravný přístroj a vrazil do kapsy.
V tom okamžiku se bez varování rozštěkal Schmeichelův kulomet. V ústí chodby se objevil první Wraith, na tu jednu dvě vteřiny, než jej sprška olova přibila k zemi. Dilbeck sebou trhl do střehu, ale nikdo další se zatím neobjevoval. Poručík sklonil zbraň a ohlédl se k mohutnému koleni potrubí, tyčícímu se vedle něj.
„Fajn,“ řekl nakonec po několika vteřinách a sáhl do kapsy svojí vesty, „když to nepůjde ven, musí to jít dovnitř!“ Současně připlácl k rouře cihlu Cé-čtyřky.
„Lovejoyi, sbalte se, a pomozte s Toknou těm dvěma nahoru na ochoz. Schmeichele, kryjte mě, ústup na můj signál.“ Poručík při řeči zapíchl do plastické trhaviny roznětku a připravil si detonátor. Lovejoy s Toknou, Vrchlavským a Hodgem byli v půlce schodiště, když se v chodbě naproti objevili další dva Wraithové. Dvě přesné dávky si s nimi poradily, v další vteřině už byli Dilbeck se Schmeichelem na cestě za ostatními. V chodbě za padlými těly Wraithů se objevily další siluety. Bylo jich mnohem víc.
Vyběhli nahoru a zalehli v další chodbě, začínající na jednom konci ochozu. Dilbeck nečekal na nic a zmáčkl tlačítko pro odpálení nálože. Nikdy nebyl věřící, ale v tu chvíli mu hlavou probleskla myšlenka, kterou kdysi četl o druhé světové válce.
V zákopech nenajdeš jediného ateistu.

TO BE CONTINUED

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:bravo: opět skvělé...ti se s tím nepáří, když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém :-D
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Věrným čtenářům malý dárek na víkend :smile:

21. Tsunami

„Tady Livingstone pro poručíka Dilbecka, zachytili jsme detonaci, jste v pořádku?“
Vysílačka ale s majorem nespolupracovala.
„Livingstone, Dilbecku, jaký je váš status, přepínám?“ Odpovědí mu bylo jen statické praskání a šum. Otočil se k oknu nad sálem s pralesem. Z jedné z chodeb, které do něj nelogicky ústily v různých, napohled nedosažitelných výškách nad jeho „podlahou“, vyrazil před chvílí proud prachu a drobných trosek. Livingstone neslyšně zaklel a stiskl tlačítko vysílačky, aby znovu zavolal poručíka.
V tom okamžiku to uviděl.

* * *

„Cože?“
Smithův hlas zněl v ten okamžik prázdnými chodbami Persea, plujícího hyperprostorem v neměřitelné relativní vzdálenosti za Medusou jako vytí zapomenutého posledního vlkodlaka v pouťovém strašidelném zámku.
„Já nechci znít jako reportér komerční televize, plukovníku,“ řekl Felger, ruce bezděky zvednuté v jakoby obranném gestu, „ale je to tak – máme tady vážný problém.“
„Podařilo se nám už snížit tok energie, takže letíme pomaleji, ale problém s tou energií je v tom, že ji jaksi už není kam převádět. Posílili jsme podporu života, inerciální tlumiče, všechno, co šlo, aniž bychom příslušné systémy přetížili nebo poškodili.“
„Snaží se vám říct, že může dojít k selhání reaktoru,“ doplnila Sharpová. Chtěla pokračovat, ale Smith ji zarazil. Plukovník sklonil hlavu, snažil se přemýšlet. Všechny ty roky ti přeci nebyly k ničemu, Jacku. Mysli sakra, MYSLI!
Narovnal se a zavolal můstek: „Fukutu, co ovládání zbraní, máme je my nebo ten virus?“
„Je v pořádku, pane, připraveni k nabití a palbě okamžitě, jak vyskočíme z hyperprostoru.“
„Výborně. Připravte se k převedení energie do kondenzátorů asgardských zbraní na moje znamení.“
„Ale plukovníku Smithi, v hyperprostoru to nejde…“ začal Fukutu.
„Věřím, že pokud je tam nějaká pojistka, vy ji dokážete obejít. Je to rozkaz, tak se do toho pusťte.“
„Když budeme držet kondenzátory příliš dlouho nabité, to nejmenší, co se může stát, je že přijdeme o zbraně a vážně poškodíme loď,“ namítal také Felger.
„A to nejhorší bude ohňostroj téměř dražší než celá druhá světová válka, který si, což je horší, užijeme až příliš na vlastní kůži,“ doplnil Smith, „já vím. Ale pokud se nepletu, před minutou jste mi vyhrožovali tím samým. Tohle nám koupí nějaký čas navíc, nepletu se?“
Felger se Sharpovou si vyměnili pohledy a nezbylo jim než přikývnout. Smith s neveselým úšklebkem přikývl také. Je fajn občas překvapit vědátory tím, že máš pravdu. Zvlášť takový zelený mozek jako jsem já.

* * *

Bylo to modré, opalizující a zároveň jakoby neviditelné, ale rozhodně to byla kapalina. Nevysvětlitelně žhavá kapalina, jejíž ohromný proud vyrazil z chodby, kterou před několika okamžiky ještě vyletovaly trosky po explozi. Livingstone na to divadlo zíral u vytržení. Záplavová vlna, z které stoupaly pestrobarevné páry, se valila džunglí, drtila, unášela, a jak si major s hrůzou uvědomil, také rozpouštěla všechno, co se jí postavilo do cesty.
„Livingstone pro všechny, kdo mě slyší, chladicí systém byl porušen a jeho náplň zaplavuje prales ! Snažte se všichni dostat do vyšších pater lodi, pro případ, že by kapalina pronikla do chodeb!“ Hukot, který k Livingstonovi pronikal přes průhlednou stěnu vyhlídky nad sálem, se stupňoval.

* * *

Bylo to jako v němém filmu. Všichni na sebe gestikulovali, zuřivě otvírali a zavírali ústa, ale nebylo slyšet nic, ačkoliv si ve skutečnosti mohli strhat hlasivky. Nikdo neslyšel Dilbeckovy rozkazy, Schmeichelův bolestivý křik, způsobený tím, že mu cákanec té modré kapaliny rozpustil levý rukáv uniformy a s ním i kůži na polovině paže, nikdo neslyšel pokřikování Lovejoye a Hodge, táhnoucích pryč Vrchlavského.
Rachot chladícího média, deroucího se z proraženého hlavního vedení. Díky němu by neslyšeli snad ani výbuch atomovky. Ale všichni věděli co dělat. Teď bylo nejdůležitější dostat se pryč. Dilbeck táhl společně s Toknou Schmeichela a přitom se s kletbami prohraboval v obsahu své lékárničky, doufaje, že někde v téhle Bohem zapomenuté galaxii nevytrousil ampule s utišujícím prostředkem.
Narazili na další schody, vydrápali se se svými zraněnými po nich nahoru a po dalších asi sto metrech konečně Dilbeck usoudil, že jsou snad v bezpečí. Zhroutili se v přímo v chodbě, kde se nacházeli, ve slabém světle palubního osvětlení.
„Tady máš,“ Dilbeck si všiml, že jedna z tržných ran na Vrchlavského boku začala silněji krvácet, a podával lékárničku Hodgeovi, když se zarazil. Hodge byl od něj otočen napůl pryč a nereagoval. Dilbeck do něj musel šťouchnout. Hodge se otočil a něco říkal. Dilbeck se rozesmál, ale svůj smích neslyšel, stejně jako předtím to, co říkal britskému poručíkovi. Hodge se začal smát také a ostatní se přidali. Jejich dočasná hluchota si nic jiného nezasloužila.

* * *

„Výkon hyperpohonu se snižuje, plukovníku,“ Knightovi zářily oči nadšením, když ukazoval Deakinsovi tabulku neustále se měnících údajů na displeji svého laptopu, „za chvíli by to mělo dojít k bodu, kdy se loď neudrží v hyperprostoru.“
Deakins spokojeně sledoval klesající sloupec výkonu.
„Sakra,“ ozval se Oakland od vedlejší konzole, „pojďte sem!“ Knight s Deakinsem se k němu připojili.
„Je to teplota v jádře pohonu,“ otočil se k nim Oakland. V jeho pohledu se zračila čirá hrůza.
„Po přerušení vedení chladicího systému začala rychle stoupat. Máme nějakých čtyřicet osm minut, než selže obal jádra a loď vybuchne.“
Velitel Deakins zavřel oči.

* * *

„Po výskoku z hyperprostoru musíme zbraně vybít náhodným výstřelem naslepo, jinak o ně přijdeme,“ zdůrazňoval Fukutu Smithovi. Oba seděli na můstku Persea, Smith v kapitánském křesle, Fukutu se od doby, kdy ze sebe shodil skafandr, ještě nehnul od pilotní konzole.
„Ale nesmíme zasáhnout Medusu, pochopitelně.“
„Nezasáhneme, pane,“ ozvala se Sharpová ze strojovny, „musíme vyskočit během příštích jedenácti minut, jinak selžou kondenzátory asgardských zbraní.“
Smith to všechno poslouchal, pak zvedl ruku, jako by si myslel, že tím umlčí i Sharpovou s Felgerem několik set metrů od něj, a řekl: „vyskočte hned, provedeme restart a zkusíme Medusu znovu najít.“
Hypeprostorový tunel zmizel, loď okamžitě pohasla, jak na okamžik vypadla energie. Felger totiž vymyslel malý přídavek k lodnímu zdroji, který měl provést násilný restart v okamžiku, kdy by se virus snažil obejít příkazy zadávané z konzole, k čemuž také došlo.
Asgardské paprskové zbraně vypálily náhodně do všech směrů. Kdyby to někdo na lodi měl čas a chuť sledovat, místo toho, aby se buď snažil zabránit katastrofě v podobě exploze lodního zdroje pomocí zuřivého bušení do klávesnice nebo mlčením se zaťatými zuby v temnotě, která nastala po výpadku energie, byl by to asi pěkný pohled.
Nekonečné desítky vteřin se slévaly do nekonečných minut, jak se do lodních počítačů postupně natahovala nenapadená záloha systému. Na dlouhých třináct sekund zářila v temnotě můstku jen obrazovka Fukutova notebooku. Obrazovky líně naskakovaly jedna po druhé. Trvalo tři minuty, než můstek znovu zářil jak vánoční stromeček. Tři minuty, které všem připadaly jako celá tisíciletí.
„Jsme komplet zpátky, plukovníku, po viru ani památky,“ řekl Fukutu.
„Dobrá práce,“ přikývl Smith. Prostorem můstku proběhla znatelná vlna uvolnění. Všichni si oddechli.
„Všichni, dobrá práce,“ zopakoval plukovník, „teď nás dostaňte na původní kurs.“
„Máme tu menší problém, plukovníku,“ ozval se Felger.
„Ano?“
„Medusa vyskočila z hyperprostoru, plukovníku, právě jsem ji zachytil několik světelných let od nás.“ Bílek se obrátil k displeji senzorů dalekého dosahu.
„To je snad dobrá zpráva. Tak, za nimi, rychle.“
Než stačil Fukutu vysvětlit, co ten ´malý problém´ znamená, promluvil Bílek: „není tam sama, pane.“


TO BE CONTINUED

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
wow :bravo: opět skvělé...Jackovi to po těch několika letech v SG-1 myslí, co? :-D.
Jinak se dost těším na vysvětlení toho, co je to za loď, protože musela na Medusu evidentně čekat :-)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dík :smile: už pomalu zadělávám na finále. Každopádně už jsem vymyslel, jak to té dlouhé řadě hrdinů tohohle příběhu náležitě osladit, aby z toho nevyšli jen tak bez námahy. A identita plukovníka Jacka :jako: Smithe :jako: bude odhalena až v závěru. Nebude to samozřejmě až takový překvápko, to vyplývá už z děje, ale mohlo by to pro čtenáře být zajímavý. Aspoň se budu snažit, aby bylo. :wink:
Nedávno mi totiž došlo, proč se hrbím u počítače a píšu, proč se mořím s vymýšlením příběhů - vtip je v tom, že to není o hrbení a moření se.
Je to o tom, abych si sám prošel všema těma úžasnejma věcma, který se mi v reálným životě nemají šanci nikdy, nikdy přihodit... :rflmao:
To jsem zase objevil Ameriku, žejo... :D

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Takových objevitelů Ameriky je nás víc :-D Každopádně se těším na to překvapení s jeho identitou :-)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Protože nás zítra čeká pondělí, což je den, o kterém jinak nedokážu mluvit publikovatelným jazykem, pokud zrovna není svátek nebo dovolená, rozhodl jsem se, že vstup do nového pracovního týdne zpříjemním svým čtenářům dalším dílem, tu ho máte:
22. Nejhorší obavy

Co jsem to udělal…
Oddálil jsem konec jen o pár hodin, nic víc. Koupil jsem svým lidem jen víc bolesti a zoufalství…I když museli vědět, že se to může stát, nikdo z nich si nezaslouží takhle umřít . Ne takhle, ne takhle BLBĚ!
Deakins otevřel oči. Zhluboka se nadechl.
„Jaké máme možnosti?“ Oakland s Knightem po sobě hodili pohledem, který pro plukovníka znamenal víc, než půlhodina technoblábolů.
Žádné.
V tom okamžiku k němu dolehlo vzdálené tlumené dunění, které znal, zažil to už několikrát v Mléčné dráze, a jež mohlo znamenat pouze jednu věc.
Medusa je pod palbou.

* * *

„Připraveni?“
Vteřina váhavého ticha se táhla jako by se nacházeli na dně „gravitační studny“ černé díry. Pak se ozval Felger.
„Strojovna připravena, plukovníku, hyperpohon v pořádku.“
„Zbraňové systémy nabity a připraveny.“
„Transportér připraven.“
„Systém kontroly atomových zbraní připraven, nastavena jedna vteřina k detonaci.“
Smith seděl v pilotním křesle Persea, velitelské stanoviště přenechal Fukutovi. Trvalo to šest minut. ŠEST minut, sakra!
KLID. Nápady jsou rychlé, ale každý plán, geniální, nebo naprosto stupidní, se neuskuteční tak rychle, jak tě napadne. Otočil hlavu a podíval se doleva, kde seděl Šarapatka shrbený nad zbraňovou konzolí s pohledem visícím na něm. Plukovník se nadechl a sklopil zrak ke své konzoli ovládání letu.
„Pilot připraven.“
„Dobrá,“ řekl Fukutu, „pane Smithi, vemte nás za našimi lidmi.“
Teď se dozvíme, jakého druhu je ten tvůj plán, hochu. Modli se, abys na sebe mohl bejt pyšnej.
Smith nastartoval podsvětelné motory a zadal přípravu vytvoření hyperprostorového okna. Lodní počítač měl již připravenou kalkulaci vstupu i výstupu, jak ji připravila Sharpová s Felgerem. Trvalo to jen vteřinu.
Perseus zrychlil a skočil pryč ze své současné pozice.

* * *

„Pořád ještě zvládáme Wraithy, kterým se podařilo uniknout z pralesa,“ hlas z vysílačky byl podbarven střelbou a výkřiky, „dochází nám munice i granáty, půlka mejch chlapů už přešla na osobní zbraně!“
„Ustupujte před nimi, zaminujte chodby. Udržte si je od těla!“ Major Goodman už neměl téměř nic, čím by svým mužům, uvězněným porůznu v chodbách, kam se prve vydali ve společnosti Bamořanů hledat lodní systémy, jejichž znalost byla potřebná k pochopení Medusina hyperprostorového letu, pomohl. V hlavním bamořanském sídlišti, kulatém sálu s velkým transportním kruhem už byl jen on a jeho osobní tým, aby chránili zbylé bamorské vědce.
Situace byla jakákoliv, jen ne růžová. A minuty, dělící výsadek od jejich soukromého Armageddonu, neúprosně ubíhaly.

* * *

„Třicet dva minut,“ ohlásil Knight, „máme třicet dva minut do selhání.“
„Našel jste něco na senzorech?“
Všichni už věděli, že loď je pod palbou, otřesy a dunění odkudsi zvenčí téměř neustávaly. Deakins zkoušel použít vysílačku, aby zavolal ty, kdo na ně stříleli zvenku, byl ochoten se i vzdát, ale nikdo neodpovídal. Medusa se ale držela, její kovový trup, vyrobený před desítkami tisíc let a zesílený wraithskou „živou“ technologií, zatím držel.
„Podařilo se mi napojit se, ale je to jako radar z druhé světové. Vidím jen fleky,“ odpověděl Oakland.
„Ale podle velikosti, pokud dobře čtu měřítko, jsou to wraithské hive shipy. Musely nás nejspíš sledovat v hyperprostoru, což si nedokážu vysvětlit, takovou technologii, prostě nemají…“
„Hive shipy?“ přerušil ho Deakins a přepnul vysílačku na společnou frekvenci.
„Deakins všem,“ musel do rádia téměř zakřičet, aby přehlušil dunění, „stáhněte se do bamořanského sálu. Přerušte boj, a stáhněte se, platí pro všechny!“
„A Dilbeck a jeho tým?“ ozvala se odpověď od majora Livingstona. Deakins neslyšně zaklel.
„Vrátíme se pro ně, majore, jakmile se zbavíme Wraithů. My jsme pro ně zajímavější sousto, Dilbeck není hlupák, někam zaleze a přečká to.“
„Tak,“ otočil se plukovník k Oaklandovi, „kolik jich tedy je?“

* * *

„Kolik času potřebujeme na výpočet, až vystoupíme z hyperprostoru?“ zeptal se Smith, aniž by spouštěl zrak z ovládání. Přece jen pilotoval tuhle loď podruhé v životě, a tehdy poprvé to nebylo do bitvy.
„Moc ne, máme přednastaveno téměř vše, bude to otázka vteřin.“
„Ty vteřiny nás mohou stát loď, nemluvě o našich životech. Krok jedna a dvě musíme provést současně. Proto se ptám ještě jednou, zvládne to transportér?“
„Zvládnul přenést celou posádku na Medusu,“ odpověděl Felger, „tohle zvládne taky.“
„Ať už to dopadne jak chce, jakmile provedeme jedničku a dvojku, okamžitě vztyčíme štíty. Pak už nemůžeme transportovat nikoho, ne dřív než dokončíme trojku. A všichni víte, že ke čtyřce se už nemusíme dostat.“ Fukutu se na Smithe vlastně také nedíval, mluvil s obličejem téměř zabořeným do displeje svého notebooku.
„Ano, kapitáne,“ pousmál se plukovník, „totéž platí o všech dalších číslech až do nekonečna.“
„Jak dlouho ještě?“ Fukutu ignoroval jeho pokus o vtip.
„Minuta a čtyřicet jedna vteřin. Oprava, minuta třicet devět vteřin. Oprava, minuta třicet sedm vteřin. Oprava…“
Bílek se Šarapatkou se začali pochechtávat, jak si ten Amík dělá legraci z jejich nového „kapitána“, ale japonský vědec osvědčil přímo vulkánský klid.
„Děkuji, plukovníku.“

* * *

Když došly náboje, ozvalo se už jen cvaknutí. Há Pé pětka kapitána Condrona byla prázdná, polovinu posledního zásobníku právě vyprázdnil do dalšího dotírajícího Wraitha. Po zemi vedle něj se plazil pryč kapitán Lanphier, pilot F-302, sám sice nezraněný, ale jednou rukou táhl Taaviga, jejich bamorského přidělence, a druhou se snažil střílet z pistole. Taaviga napadl Wraith a částečně z něj vysál život, Bamořan vypadal nyní o mnoho let starší. Zbytek týmu byl buď mrtev, nebo klopýtal a plazil se chodbou před nimi dál. Condron a Lanphier byli poslední bojeschopní z jejich skupiny.
Do chodby, kterou ustupovali, se drali další a další Wraithové, přeskakovali mrtvá těla a spěchali za kořistí jako vlci v zimě, pološílení hlady.
Skupinka dorazila do menší kulaté místnosti, několik set metrů od bamorského tábora. Condron odhodil svůj nepotřebný Heckler a Koch a vytáhl pistoli. Z chodby před ním se k nim blížilo charakteristické mručení. Lanphier odtáhl Taaviga ke stěně, poblíž výklenku ve tvaru polokoule o průměru asi dvou metrů.
„Tady,“ zašeptal Bamořan, „tady ne.“
„Klidně lež, brácho,“Lanphier nevěděl, jak umírajícího uklidnit, „za chvíli bude po všem.“ Pak se narovnal a přebil svou zbraň. Zbývaly mu poslední dva zásobníky. Přidal se ke Condronovi, který hlídal ústí chodby. Neslyšel, co Taavig šeptal dál.
„Takže konečná?“ zeptal se pilot.
„Chůze už mě omrzela,“ odpověděl Condron, „naši si zaslouží dostat trochu náskok. Až zadržíme první nápor, dáš mi pistoli, popadneš toho bamorského kluka a poběžíš s ním jak o život, je ti to jasný?“
„Je skoro po něm,“ zavrtěl Lanphier hlavou, „blouzní, už nezvládne ani přenášení. Zůstanu.“ Napřáhl ke Condronovi pravačku: „byla to čest, kapitáne, i když nakrátko.“
Condron stiskl Lanphierovi ruku.
„Nápodobně, kapitáne.“

TO BE CONTINUED

jakop Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Osík u Litomyšle
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Tak jsem dočetl poslední 2 díly a napínáš nás až do konce.

Objevení těch útočníků je opravdu velmi zajímavé, že se objevili jen tak z ničeho nic.

A ten O´Neilluv smyls pro humor s tím odpočítáváním času. :bravo:

No už se těším, jak tyto 2 dějové roviny spojíš (na Perseu a Meduse) a jak tuto bezvadnou povídku zakončíš.

Kdy tak očekáváš vydaní dalšího dílu?
Kolik dílů ještě bude než uvidíme smutný nápis THE END?
jakop
E-Mail - jakop@lit.cz
Skype - jakop_osik

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak tak, jak řekl jakop, výborný díl :-)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Díky za pochvalu, opravdu je to tak, pomalu ale jistě spějeme do finále, na kolik to ještě vyjde dílů nevím sám, protože se snažím držet velikost jednoho do těch cca 2-3 stránek strojopisu, jednak aby to potom bylo tady na fóru k učtení, jednak že si tím sám ulehčuju práci, než kdybych házel kapitoly po 10 stranách. :smile: Ale příběh mám zhruba v hlavě a v poznámkách dokončený, i když mi do něj občas někdo vleze, s kým jsem nepočítal - jako třeba hned tady v posledním dílu kapitáni Lanphier a Condron.
Další díl bude snad co nejdřív, nechci moc napínat, a jak se to rozjíždí, tak mě to samotnýho baví čím dál tím víc. Taky mi bude po Perseovi smutno, až skončí, snad mě ještě někdy napadne nějaká zajímavá mise :-)

jakop Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Osík u Litomyšle
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Radooz: Já mám pak povídku hozenou do PDF, tak pak mohu poslat, podobně jako to posílám Dragonovi u Sedm stran. :D
jakop
E-Mail - jakop@lit.cz
Skype - jakop_osik

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
jakop: super, děkuju ti. Jinak měl jsem teď od pondělka dost nahnáno, protože mi kleknul HDD, a samozřejmě to byl ten se systémem a s partition s mojí tvorbou, a samozřejmě záložní flashku jsem neupdatoval asi dva měsíce, takže rozepsanej díl 23 plus celej námět na pokračování Persea a hafo dalších napsanejch věcí skončilo v...
Ale ode dneška jsem zase online s novým hdd, ze starýho se dokonce podařilo po dvouhodinovém chkdiskování vydolovat veškerá data, takže budu pokračovat v psaní tam, kde jsem skončil. Ale bylo to pár pernejch dní, sakra...

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak hlavně, že je vše už v pořádku.
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

sgcatlantis Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1149
Pohlaví: Neuvedeno

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jo, nějak mrtvo, ale především u mně v hlavě, nějak se k tomu závěru nemůžu dokopat. Ale ono to přijde, žádnej strach :D

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
se řekne, žádný strach, ale ono už je to vážně dlouho, což je škoda.....
(si už připadám jak sgcatlantis, ale kdy by přibližně mohlo být dokončení?)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tak, nekonečné čekání přineslo ovoce, jen tak pro zajímavost, tohle jsem napsal až na první cca čtyři řádky dneska, tj. 8.7.2009 za asi dvě hodiny... :-)

23. Životní síly

„Je jich pět, plukovníku,“ Oaklandův obličej měl barvu jemného popela, „pět hive shipů, obklíčily nás.“
„A zjevně si to náramně užívají,“ Deakinse opět na zlomek vteřiny ovládlo zoufalství, ale nepoddal se tomu. Nesměl. Jeho mozek musí až do poslední vteřiny pracovat na vymyšlení způsobu, jak dostat své lidi z téhle situace.
„Pokuste se je ještě kontaktovat,“ řekl do rádia seržantu Hooverovi, „nabídněte kapitulaci. Hlavně ať přestanou střílet.“
„A co potom? To se od nich necháme zajmout?“ V hlasu doktora Knighta zaslechl Deakins záblesk hysterie. Každý člen této expedice dobře věděl, co by to znamenalo.
„Potom,“ řekl plukovník naprosto klidně, „potom něco vymyslíme.“

* * *

„Patnáct vteřin,“ zahlásil Smith, „všichni připravit!“ Rychlý pohled stranou jej přesvědčil. Každý na můstku Persea věděl, jaká je jeho úloha v příštích vteřinách a minutách. Ušklíbl se.
„Teď už vím, co to znamená,“ vyslovil nahlas myšlenku, která mu prolétla hlavou, „když jsem jednou v nějaké knize četl, že ´odhodlání bylo cítit ve vzduchu´.“ Přelétl očima nechápavé pohledy ostatních.
„Byl to šestákovej western,“ řekl na vysvětlenou.

* * *

Pět hive shipů kroužilo kolem Medusy za neustávající střelby. Trup archaické lodi se téměř ztrácel v oblacích žhavých plynů, které se uvolňovaly při dopadu energetických projektilů, avšak stále držel, obavy Deakinse a jeho vědců byly opodstatněné jen zčásti.
Rasa, která tuto loď před tisíciletími postavila, odvedla dobrou práci, a wraithští mrchožrouti, kteří loď o staletí později objevili, ji ještě vylepšili. Výsledkem byl téměř nezničitelný trup, navržený tak, aby v něm organická vrstva čerpala energii k neuvěřitelně rychlé regeneraci z vnitřních kovových vrstev, které ji absorbovaly přímo z energetických bank v nitru lodi. Dvacet hive shipů by muselo soustředit palbu na jedno místo, aby dokázalo takový trup najednou prorazit.
Ale i když bylo protivníků jen pět a jejich střelba byla víceméně chaotická, jen málo střel minulo trup a organický obal, ačkoliv dorůstal ohromující rychlostí, nemohl vydržet věčně. Loď jen zdánlivě bez odezvy snášela nepřátelské útoky. Lodní počítač měl, řekněme, svých starostí dost. Řetězec navigačních příkazů z wraithského satelitu byl stále v platnosti, a po selhání chladícího systému nastala v mozku lodi doslova bouře. Miliardy příkazů miliónům menších i větších systémů po celé lodi byly vedeny jedinou snahou – opravit závadu a uposlechnout navigačního příkazu, který měl prioritu. Netrvalo dlouho a hlavní počítač došel k závěru, že přečerpání chladicí kapaliny, oprava narušeného potrubí nebo kterýkoliv z tisícovky dalších možných scénářů není možný. Zbývalo jediné: pokračovat v cestě podsvětelnou rychlostí.
Fatální selhání jádra hyperpohonu nebylo možno odvrátit ani oddálit, proto se jím počítač přestal zabývat. Třicet minut nebo třicet tisícin vteřiny, pro stroj čas nehrál roli, neznal pud sebezáchovy. Musí pokračovat.
Senzory krátkého dosahu převzaly navigační sekvenci.
Hlavní počítač samozřejmě o útočnících celou dobu věděl, jen je nepovažoval za důležité. Jeho, byť omezená, umělá inteligence vsázela na kartu opětovného skoku do hyperprostoru a únik hive shipům, jejichž konstrukci znal, a o nichž věděl, že jim dokáže uniknout, protože organický obal Medusy mohl být vyživován zevnitř a nepotřeboval tak čas od času vyskočit z hyperprostoru k regeneraci. Teď pětice nepřátel představovala nebezpečí pro podsvětelné motory, které nebyly nezničitelné. Pokud dojde k jejich poškození, prioritní příkaz nebude moci být splněn. Priorita se tedy musí – dočasně – změnit.
Hlavní počítač Medusy znal konstrukci hive shipů.
Jejich slabiny.
Vyslal příkaz k zahájení úhybných manévrů, podsvětelné motory na plný výkon.
Vyslal příkaz k aktivaci hlavní lodní zbraně.

* * *

Taavig, polomrtvý bamorský vědec přidělený k týmu kapitána Condrona, poslouchal štěkání výstřelů, znějící jen několik metrů od něj.
Umřou kvůli tobě, protože ti pomáhali. Ta myšlenka se neodbytně proháněla jeho mozkem, oslabeným po wraithském útoku. Máš jedinou možnost, jak jim pomoct. S námahou otočil hlavu vzhůru. Ve výklenku, v němž ležel, se nacházel zhruba ve výši pasu kulatý panel, lišící se od ostatních, které tvořily stěny chodeb a sálů uvnitř Medusy. Nebyl z kovu, ani neměl stejnou barvu. Bamořan natáhl ruku a dotkl se pružného povrchu panelu, na omak připomínajícího hladkou kůži nějakého živočicha. Taavig znal ten pocit dobře. Bylo to „krmítko“, místo, kde mohl Wraith doplnit energii přímo ze zásob lodi, aniž by potřeboval živou oběť.
Taavig se nadechl a přitiskl svůj krmící orgán na dlani k povrchu panelu. Okamžitě pocítil, jak se mu tělem rozlévá vlna energie. Jeho uměle vyvolané stáří mizelo, vracel se do své původní fyzické podoby. Odtrhl ruku od panelu. Na jeho povrchu zůstala malá ranka, z níž vytékala jedna dvě kapky husté zelenožluté kapaliny. Krev lodi.
Výstřely v ústí chodby ustaly, Condron sprostě nadával, jak zápolil s nábojem zaseklým v komoře, Lanphier přebíjel svou zbraň, vsouval do komory poslední zásobník, posledních čtrnáct nábojů. Taavig se zhluboka nadechl.
Teď můžeš utéct a nechat je tu umřít. Ale ty víš, jak jim pomoct. Pohlédl na svou ruku s krmícím orgánem.
Tak to udělej.
Přitiskl dlaň znova k pružné bláně panelu.
„Tak si pro to pojď, hajzle!“ Lanphier zasáhl dalšího Wraitha třikrát přímo do hlavy, bylo to už hodně na blízko. Neztrácel čas kocháním se, jak jeho cíl padá a hned se zaměřil na dalšího. Condron konečně něco udělal se svou zbraní a složil dalšího útočníka, ale chodba jich byla skoro plná, zbývaly jim jen vteřiny. Oba se v duchu modlili, aby to stačilo. Aby zbytek týmu získal dostatečný náskok na to, aby se dostal ke svým, k někomu, kdo bude mít ještě nabito.
CVAK! Ostrý kovový zvuk utvrdil Condrona v tom, že i vteřiny, které ještě měl, právě došly. Mrštil nepotřebnou pistolí po nejbližším Wraithovi. Lanphier vystřelil poslední náboj. Dva nejbližší Wraithové se vrhli na oba kapitány. Condron se rozmáchl levačkou, ačkoliv dobře věděl, že pěstní souboj s Wraithem může mít jen jeden výsledek.
To je konec.
Mihlo se to mezi nimi směrem do chodby rychlostí absolutně nepřirozenou pro živého tvora. Wraith, který držel Condrona pod krkem prostě zmizel. Kapitán si uvědomil, že vidí jen jakou si rozmázlou nažloutlou skvrnu. Všechno kolem něj jakoby se najednou neuvěřitelně zpomalilo. Jeden tep jeho divoce bijícího srdce jako by trval celé roky. Vnímal všechno rozmazaně a přitom tak jasně.
Gejzír wraithské krve, který pocákal stěnu chodby.
Paže s krmícím orgánem, utržená u ramene, na jeden úder srdce visící ve vzduchu pod stropem jako zrůdná ozdoba.
Další Wraith, hroutící se k zemi s obrovskou mokvavou ránou, zející tam, kde měl původně obličej.
A mezi tím vším tvor v cárech bamorské kombinézy, rozedrané gigantickou muskulaturou, před kterou by zezelenal závistí i Mr. Olympia, deroucí se z jejích zbytků, tvor, který rozdával s nelidskou rychlostí a silou rány, po nichž se wraithští útočníci káceli jeden po druhém mrtví k zemi.
Nevzdávali to, nebyli zbabělci, neutíkali z boje. Jen neměli moc šancí. Jeden z nich chytil tvora, který byl dříve Taavigem, za levé zápěstí, pokoušeje se odtáhnout Bamořanovu paži stranou, aby mohl zaútočit krmícím orgánem na jeho hruď. Taavig jeho ruku setřásl téměř ledabylým pohybem, a druhým mu urazil hlavu, zatímco se již zabýval dalším protivníkem.
Lanphier chytil Condrona, který na ta jatka téměř fascinovaně zíral, za rameno. Jeho posunek byl jednoznačný: pryč odsud! Condron jen pomalu zavrtěl hlavou a otočil se zpátky. Taavig právě pozvedl jednoho z Wraithů pod krkem do vzduchu. Oči Wraitha a člověka se setkaly. Ten pohled způsobil u kapitána Condrona jen to, že tento vysoce disciplinovaný a špičkově trénovaný příslušník zvláštních sil vycenil zuby v divokém, barbarském záchvěvu zadostiučinění.
V očích umírajícího Wraitha spatřil Condron něco, co u této rasy ještě nikdy nezažil, ačkoliv se s jejími příslušníky dříve jako člen expedice na Atlantis dostal několikrát do křížku.
Byl to výraz čiré hrůzy.

TO BE CONTINUED

Earman Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 392
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
dobrý pokračování :)
Víš jakej mám názor na čerstvou zeleninu. Ta je pro vegetariány, vitamínový paka, co cvičej! Red Dwarf

jakop Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Osík u Litomyšle
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Musím jenom souhlasit, pokračování je to velmi pěkné. Už se nemohu dočkat, až povídku zakončíš :)
jakop
E-Mail - jakop@lit.cz
Skype - jakop_osik

morfin Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 7
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
je to naprosto geniálně provedený
tahle povídka je prostě skvělá

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Pozdě ale přeci - geniální :bravo:
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

cixot Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 19
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
je to naprosto úžasný už se těším na pokračování ObrázekObrázek
Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se vždy najde blbec, který neví, že to nejde a udělá to!

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tady je další díl, v podstatě je to již začátek finále, tak si to užijte :D

24. Kolotoč naslepo

Medusa nastartovala podsvětelný pohon a začala prudce manévrovat, rychleji, než by kdo od takového kolosu čekal. Velitel jednoho z wraithských hive shipů, který vše sledoval na můstku své lodi, zároveň zaznamenal, že uvnitř nepřátelské lodi narůstá energie, dokonce na dvou místech současně. To mohlo znamenat jen jediné, titán se chystal opětovat palbu.
Vůdce okamžitě vydal příkaz pilotovi k úhybným manévrům. Neobtěžoval se s varováním ostatních lodí, museli vidět totéž co on, a navíc, ani jedna z hive shipů nebyla spřátelená. Na toto místo je všechny svedl pouze poplach, který se ještě nikdy předtím neozval, varování před Medusou. Každý hive ship v dosahu měl povinnost okamžitě na tohoto archaického nepřítele zaútočit. A těchto pět lodí bylo v dosahu, proto teď byly tady.
Na obrazovce senzorů naskočil nový kontakt.
Neznámá loď, mnohonásobně menší než hive ship. Vedle Medusy by určitě vypadala spíš jako smítko kosmického prachu. Senzorový operátor ohlásil přítomnost neznámé lodi, ale velitel hive shipu nad tím jen mávl rukou. Nejspíš nějaká deset tisíc let stará antická kocábka s posádkou tuláků a pirátů. Až zjistí, co se tu děje, vezmou nohy na ramena.
Najdeme si je později, teď ještě není čas k večeři.
Operátor senzorů vzápětí nahlásil dalších pět kontaktů, drobné předměty. Jeden z nich se objevil přímo před jejich vlastní lodí. V ohavně bledém obličeji wraithského velitele zablesklo poznání. Tuhle bitevní taktiku už odněkud znal.

* * *

„Hlavice vypuštěny, čas do detonace tři vteřiny,“ ohlásil Felger ze strojovny.
„Rozumím,“ odpověděl Fukutu z můstku.
Výbuchy byly daleko, na samé hranici dosahu transportéru, přesto osvítily můstek, jako by loď letěla vstříc supernově. Pět jaderných zbraní ze skladu Persea explodovalo současně před příděmi pěti wraithských lodí. Nejblíže jak to jen šlo k jejich hlavním senzorovým uzlům. Účinek byl devastující. Detonace okamžitě přetížily příďové štíty tří z pěti lodí, zničily senzorové pole a na přední třetině trupu sežehly organický plášť jako by to byla slupka banánu, otrhaná vyhládlým orangutanem. EMP dokonalo dílo zkázy v komunikačním a navigačním systému. Zbylé dvě lodi nebyly poškozeny tolik díky prudkému manévrování, kterým se snažily uniknout Meduse, ale jejich senzory byly také silně poškozeny.
„Teď by měli být nějakou dobu hluší a slepí,“ řekl Fukutu.
Dočasný „velitel“ Persea se obrátil k plukovníku Smithovi: „štíty jsou naplno, vezměte nás blíž, plukovníku.“
„Připravuji se k fázi dvě,“ zapraskala vysílačka hlasem Sharpové.
„Dle rozkazu, panstvo,“ zamumlal Smith, „tisíc let nebo zpátky nebo dneska, je to stejný, jenom tahle věc nemá plachty.“
Perseus začal v širokém oblouku, jehož poloměr byl několik set kilometrů, oblétat celé seskupení bojujících lodí tak, aby se dostal Meduse do zad.
Ta zatím dokončila úhybný manévr, který její příď současně natočil k jedné z wraithských lodí.

* * *

„Už je máte?“ zeptal se Smith. Perseus vlétl doprostřed formace nepřátel. Plukovník ovládal bitevní křižník o pohotovostní hmotnosti dvě stě padesát tisíc tun, větší než dvě nejmohutnější atomové letadlové lodi postavené vedle sebe stejným způsobem, jako kdyby seděl v kokpitu F-302, takže inerciální tlumiče dostávaly pěkně zabrat. Tohle bylo poprvé, co lidé na palubě Persea zažili, že „to drncá“.
„Ještě ne, pane,“ odpověděla Hendersonová, „usilovně na tom pracujeme.“
„Musíme ještě blíž,“ podotkl „kapitán“ Fukutu.
„Jak je libo, panstvo,“ procedil skrz zuby Smith s pohledem zabodnutým do pilotní obrazovky. Elegantním manévrem se vyhnul jednomu hive shipu, jehož příď se senzorovým polem prakticky chyběla, obrátil křižník do polohy „na záda“ a dá-li se to u lodí těchto rozměrů říct, proklouzl kolem další, která křižovala jeho kurs. Všechny zbraně této lodi střílely chaoticky do všech stran, zasahovaly Medusu, ostatní hive shipy a něco z tohoto smrtícího deště zabubnovalo i do štítů Persea.
„Proboha,“ řekl Šarapatka česky. Ostatní to podivné slovo pronesené v naprosto neznámém jazyce přinutilo nejprve ohlédnout se na něj a pak sledovat směr jeho pohledu. Přímo před ně, z čelního okna můstku.

* * *

Wraithský velitel vztekle zabušil do obrazovky v konzoli před sebou.
Žádní tuláci.
Pozemšťané se svými atomovými zbraněmi, které jim, jak se zdálo, neměly nikdy dojít. Senzory byly díky výbuchu téměř pryč, obrazovka ukazovala naprosto scestné údaje. V jeden okamžik na ní byl asi tucet lodí jako Medusa a stovky hive shipů.
V příští vteřině ukázal roztřesený zrnitý obraz jediný kontakt. Byl velice blízko.
Velitel hive shipu prolétla hlavou myšlenka shodná s tou, jíž o pár vteřin dříve vyjádřil Šarapatka.
Byla jeho poslední.

* * *

Medusa aktivovala svou hlavní zbraň. Paprsek, vyvinutý k tomu, aby vysával život z celých planet, přejel po trupu hive shipu. Motory okamžitě vysadily, zbraně přestaly střílet. Vypadla podpora života. Biomechanický trup se začal rozpadat, ne, vlastně spíš jakoby se hroutil sám do sebe kolem Medusina paprsku, vysávajícího zdánlivě kromě energie i vnitřnosti lodi. To ale byla jen iluze, trup kolaboval v důsledku ztráty energie. Celé to netrvalo ani pár vteřin, než hlavní reaktor, zoufale se snažící ztrátu energie kompenzovat, překonal svou vlastní bezpečnostní pojistku a zakončil Medusin útok explozí, která zasypala trup většího útočníka kusy trosek o velikosti Empire State Buildingu. Smith smýkl Perseem doleva a dolů, aby se jednomu z těchto kusů vyhnul.
Medusa provedla opravu kursu, aby se aspoň zčásti vyhnula zbývajícím troskám, a zamířila k další oběti.

* * *

„Tak to je poprvý, co vidím hive ship kličkovat,“ řekl Bílek. Perseus se snažil držet Medusy jako klíště.
„Máte je?“ Smithův hlas nezačínal být nervózní, už nervózní byl.
„Patnáct,“ odpověděl Felger, „třiadvacet.“
„Málo.“
„Dvacet osm,“ ozval se Felger po pár vteřinách, „třicet devět. Moment, čtyřicet tři!“
„Lepší už to nebude,“ řekl na to Smith, „držte je zaměřené, připravte se vypnout štíty.“
„Jako by se stalo, plukovníku,“ řekl Fukutu, „máme štěstí, že tohle jsou vylepšené verze našich majáků.“
„Na můj povel za tři, dva, jedna, teď.“
„Štíty jsou dole, přenos zahájen!“

* * *

Bylo po boji. Pár přeživších Wraithů prchalo chodbou pryč, provázeno příšerným řevem svého přemožitele. Taavig, nebo spíš tvor, který jím býval, se pomalu otočil ke Condronovi s Lanphierem. Hluboce, hlasitě oddechoval. Pak z jeho hrdla vyrazilo zamručení jako rachot haldy stotunových balvanů, padajících bezednou propastí.
„Hodnej,“ zašeptal Condron, neschopen pohybu, jako by se snažil uklidnit sousedova dobrmana. Lanphier měl sto chutí obrátit oči v sloup, ale měl moc práce s tím, jak byl ochromený šokem. Na stíhací boj, Wraithy a nebezpečí že jim člověk padne do rukou, na to se dá zvyknout. Ale na tohle? Tohle bylo horší.
Sloup světla, který se náhle vytvořil v chodbě, oslepil Condrona i Taaviga. Byl to jen mžik, a světlo zase pohaslo. Lanphier byl pryč. Condron neměl čas se tomu podivit, protože Taavig – monstrum udělal dva rychlé skoky k němu a levou tlapou zachytil předek jeho blůzy, až švy zapraskaly.
„Netvař se tak,“ proneslo monstrum neuvěřitelně hlubokým hlasem, „kam zmizel kapitán Lanphier?“


TO BE CONTINUED


Toto je spoiler!!!:
Co se týče toho efektu "vcucnutí" při útoku Medusy, tak to tam není jen proto, že jsem viděl novej Star Trek, ale je to moje osobní rejpnutí do J.J. Abramse, který mi ukradl ten motiv se záporáckou, obrovskou, původně těžební lodí. Když si všimnete, kdy jsem začal tenhle příběh uveřejňovat, je jasný, kdo od koho opisoval :wink: :wink: :wink: :D :D :D :D :D Nebo je to prostě důkaz toho, že dneska už se nedá nic originálního vymyslet. Ale koho to zajímá, když chcete napsat dobrej příběh, no ne? :D

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
ke spoileru - tak tak, koho to zajímá :-) hlavní je, že je dílo kvalitní :-) a to tohle je... už se těším na konec (tedy, ne, že bych chtěl, aby tato povídka skončila, ale těším se na další díl :-D )
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Radooz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 115
Bydliště: Praha
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Spoiler byl takovej pokus o vtip, když jsem byl v kině na novým ST, tak mě napadlo, že asi nějaká skutečná originalita se už dneska dá těžko dosáhnout.

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron