SG: Naděje umírá poslední

[Klenotka]

Tak jo...tahle věc mi leží v hlavě už hezky dlouho. Velmi výjimečně mám rozmyšleno kam to chci vést a jak to dopadne atd. Ale předem upozorňuji, že tahle povídka bude DLOUHÁ. Tenhle úvod má 3 stránky a to jsem ještě vlastně nic nezačala. Pokud tedy vydržíte, dovedu to snad do konce. Pokusím se to dopsat ještě než začnou zkoušky, protože pak by tam byla velká prodleva. Ale jsem si jistá, že to dopíšu. A bude to...neobvyklé a k postavám trochu kruté. Takže si užijte první, trochu nemastnou, neslanou část. Rozjede se to, slibuju Nejasnosti a překlepy mi hlaste, detaily jako čárky apod. vynechte, jsem angličtinářka, ne češtinářka

John Sheppard už pomalu a jistě šílel. Byly to dva týdny, co si ošklivě narazil rameno a pořád s ním nemohl pořádně hýbat. Elizabeth mu zakázala účastnit se čehokoliv kromě pravidelných mítinků a jeho týmu dala volno. Teyla to uvítala a hned volných dní využila, když odjela při první příležitosti na pevninu za svými lidmi. Ronon šel občas někam s Lornovým týmem, ale i on potom volno přijal a po týdnu se přidal k Teyle na pevnině, kde pomáhal Athosianům se stavbou nádrže na vodu.
A McKay? Toho Sheppardovo zranění ani nezpomalilo a automaticky se přiřadil k týmu majora Lorna. Když major a jeho tým odcházeli dva dny po plukovníkově zranění na misi, McKay si v plné polní stoupl k nim. Elizabeth sice měla nějaké námitky, ale Lornovi to překvapivě vůbec nevadilo. A tak byl teď McKay pátým členem Lornova týmu a dokonce to i vypadalo, že si s nimi opravdu rozumí. Což bylo uklidňující a znepokojivé zároveň.

Sheppard ležel na posteli, četl hlášení a trochu procvičoval pomalými pohyby rameno, jak mu poradil Beckett. Nebolelo, ale při prudších pohybech v něm pořád ještě škubalo. Byl ale odhodlaný i s tímhle nepříjemným škubáním nastoupit do služby, protože tohle okounění ho nebavilo. Poslední hlášení ho ale velmi zajímalo, protože to bylo o nejnovějším a velmi slibném spojenci.
Lornův tým navázal kontakt s jednou civilizací, nebo spíše s jejím vůdcem, na planetě, již její obyvatelé nazývali Nassaria. Byla to čistě autokratická společnost, kde vládl muž jménem Anthos, s pomocí své velmi dobře vyzbrojené armády. Ale ačkoliv byly jeho praktiky velmi kruté, jeho lidé ho bezmezně milovali a na první pohled se zdálo, že jim nic nechybí. Lorne a McKay ale byli přesvědčeni, že jim Anthos ukazuje jen to, co chce, aby viděli a tak je nechával doprovázet k bráně a od brány přímo do svého domu. Čistě jen kvůli jejich bezpečnosti ovšem. A Elizabeth, a posléze i John a ostatní, museli přiznat, že takového spojence teď zoufale potřebují. Anthos sám byl velmi vzdělaný muž, se znalostí antického písma, historie i technologie. Fascinoval ho objev, že Lorne a McKay mohou tuto technologii bez omezení ovládat a nervóznímu astrofyzikovi v podstatě neustále koukal přes rameno, když začal opravovat jedno z Anthosových zařízení.
Přestože jeho dům nebyl tradiční palác, byl dost velký na to, aby se skrýval za velkou zdí. A navíc, bylo to očividně dědictví po nějakém Antikovi, který tam kdysi žil. Město bylo postaveno okolo a technologií Antiků nedotčeno. Mělo svou vlastní, již si Nassariané během stovek let vytvořili. Lidé žili prostě, ale nestěžovali si. Ani když se jednomu muži z Lornova týmu podařilo dostat se do místní hospody. Nassariané byli spokojení, většina z nich palác jejich vládce nikdy neviděla a tak je netrápilo, že žijí poměrně chudě. Ale měli co jíst a to mnohým z nich stačilo.
Slyšeli i o hnutí odporu, které se v tomto druhu režimu dalo očekávat. Anthos se o tom ale odmítal bavit, i když existenci tohoto hnutí nevyloučil.
Sheppard se zrovna dostával k McKayovu hlášení o Nassarianské technologii, když zaslechl alarm z kontrolní místnosti. Podíval se na hodinky, aby se ujistil, že Lornovu týmu k návratu zbývá ještě několik hodin.
Pravou, nebolavou rukou se podepřel na posteli, a vyběhl ven. Než se dostal do kontrolní místnosti, Lornův tým už byl doma a jak si Sheppard okamžitě všiml, o McKaye chudší.
Kdyby mohl někdy definovat rčení, že se mu zastavilo srdce, byl by to právě tenhle okamžik.
Major Lorne, jež si svého velícího všiml, se odvrátil a stále hleděl do tváře doktorky, která zřejmě právě vstřebávala nějaké zprávy. A podle výrazu nebyly dobré.
„Majore, co se stalo? Proč jste se vrátili dřív a kde je McKay?“ Sheppard se ani neobtěžoval s obřadnostmi. Lorne se po pár vteřinách odhodlal podívat se podplukovníkovi do obličeje.
„Je mi líto pane…nezvládl to.“ Sheppard byl zvyklý tuhle frázi slýchávat často, ale rozhodně ji nechtěl slyšet ve spojení s kýmkoliv z jeho týmu.
„Co tím myslíte, nezvládl? Myslel jsem, že tahle planeta je bezpečná a Anthos vám přece zaručil bezpečnost, ne? Co se sakra stalo? Byl zraněný? To jste ho tam jen tak nechali?“
„Johne, nechte majora domluvit.“ Zasáhla do hovoru nakřáplým hlasem Elizabeth.
„Ne pane…totiž, Anthos za to nemůže, aspoň ne přímo…tedy, včera slíbil McKayovi, že mu ukáže nějaké zařízení na kopci, které tam zanechali Antikové. Nějaká laboratoř nebo co a dneska ho tam vezli jedním z těch jejich aut…a oni, zaútočili na ně ti rebelové. Odpálili nějakou nálož a auto zničili….nikdo z posádky to nepřežil…“ Lorne byl viditelně otřesený. Nejen ze ztráty dočasného člena svého týmu, ale nejvíc z toho, že musí říkat tuhle zprávu právě McKayovu nejlepšímu příteli.
„A…jak víte, že…?“ Sheppard nebyl schopný dokončit větu. Tohle měla být přece mírová mise!
„Ještě jsme jeho tělo neviděli, ale pane, ten žár byl obrovský. Nebyla to obyčejná nálož, co odpálili, zbyl jen černý flek. Ani není co pohřbít.“ Lorne jen slabě polkl a pokračoval, protože to chtěl mít za sebou. „My jsme si chvíli mysleli, jestli třeba Rodneyho neunesli ti rebelové, pane. Ono totiž nezůstalo nic, co by se dalo identifikovat. Těla cestujících v autě se vypařila.“
„Takže spoléháte jen na slovo toho Anthose?“ John rozhodně nevěřil, že by to bylo tak snadné, ale naděje tu byla.
„To ne, ale..víte pane, byli jsme ve spojení s Rodneym právě ve chvíli, kdy to bouchlo. Říkal něco o tom, že museli přidat, protože po nich střílí a pak jsme slyšeli ten výbuch…a pak nic. Jsem si naprosto jistý, že v tom autě byl, pane. Na místě jsme byli během pěti minut, to bylo dost na to vidět doutnající vrak. Jen tělo řidiče leželo sežehlé opodál, jak stihl vyskočit. A to byl několik metrů od auta. Ani si neumím představit, co to udělalo s těly ostatních.“ Lorne se zastavil, protože se mu v hlavě odehrávala celá věc znova a to nemohl ustát.
„Díky, majore. Běžte na ošetřovnu a pak…podáte ještě jednou hlášení. Já se za Athosem vydám sama a pořádně se ho na to vyptám.“ Lorne na tuto doktorčinu žádost jen mlčky přikývl a odešel. Za ním se stejně zaraženě vydal zbytek jeho týmu. Elizabeth se až dosud ovládala, ale John ji znal natolik dobře, aby její bílou barvu identifikoval jako známku velkého šoku.
Rodney byl mrtvý. Jak to bylo možné? To se nemohlo stát. Jejich Rodney? Chvíli stáli před bránou jako opaření, když ze sebe Sheppard konečně dostal srozumitelná slova.
„Elizabeth, rád bych vás doprovodil. Zavolám zpět i Ronona a Teylu a zjistíme, co se stalo.“
Doktorka jen tiše přikývla. Byla příliš v šoku než aby byla schopná odporovat.
„Elizabeth, poslouchejte, možná jsem blázen, ale pokud mi neukážou Rodneyho tělo, tak neuvěřím.“ Mírně zvýšil hlas a upoutal tak pozornost několika kolemstojících mariňáků. Přičítal to troše hysterie a jeho bojujícímu nitru, které odmítalo něčemu takovému věřit.
„Chci slyšet vysvětlení přímo od Anthose a vidět místo, kde se to stalo. Pořádně to vyšetříme. Toho chlapíka jsem neviděl, ale někdo takový má určitě pro strach uděláno vzhledem k jeho pověsti.“
„Johne, jestli je to ale pravda, nesmíme si tohoto spojence nechat utéct. Až přijede Ronon s Teylou, nechci, abyste se vydali na nějakou cestu pomsty nebo tak. Diplomacie je naše cesta a vždycky byla.“ Její pořád ještě roztřesený hlas nabral na síle a John mohl jen kývnout na souhlas.
Vydali se do kontrolní místnosti, odkud John zavolal členy svého týmu a pak se sám šel připravit.

Přepadl Becketta na ošetřovně. Podle jeho chování usoudil, že se zprávy o smrti jejich hlavního vědce rozšířily rychle. Chvíli na sebe hleděli a Carson potom jen ukázal na postel, kam si John sedl.
„Předpokládám, že chcete něco na bolest, abyste mohl jít na Nassarii, že?“ Doktor mu trochu zakroutil s ramenem až John ucukl, ale nebolelo to tolik, jako ještě pár dní předtím.
„Dám vám teď injekci a sebou pár prášků.“ Carsonovo automatické chování plukovníka trochu vyvádělo z míry, ale dalo se čekat. Potom, co mu doktor píchl injekci a podal mu léky, se Sheppard nemohl donutit odejít, aniž by něco řekl.
„Carsone, my zjistíme, co se stalo, to slibuji.“ Šéflékař smutně přikývl a šel přerovnávat nějaké poličky, což byla nejspíš práce sestry, ale která se teď zdála pro skotského doktora jako jediné rozptýlení.

Když se o hodinu později Sheppard sešel se svým týmem u brány, neřekli si vůbec nic. Teyla s Rononem pospíchali, aby to z pevniny stihli co nejrychleji. Elizabeth se k nim připojila a na chvíli se zarazila. Odhodlané výrazy na tvářích Johnova týmu vůbec nenaznačovaly nějaký smutek nebo zlost. Jen čisté odhodlání zjistit příčinu smrti jejich přítele a možná, jen možná, ho najít živého. Tahle jiskřička naděje v ní stále hlodala, protože to cítila stejně jako její zástupce. Dokud jí někdo neukáže Rodneyho tělo nebo nepodá důkaz, mohla doufat. Také cítila, jak bláhová se ta naděje zdá. Ale za pár hodin už budou mít nejspíš jistotu. A pak se uvidí, jestli její vlajkový tým půjde cestou diplomacie nebo pomsty.

Je pátek 13! A já jsem si nasadila pracovně-šetřící režim a v jeho rámci mi tvoje povídka přesně padla do noty. Máš zajímavě našlápnuto a už se těším, jak to bude dál! Zatím je to přesně taková ta pochmurně-temná atmosféra s hrdiny, kteří jsou ke všemu odhodláni. Kdy převáží Johnova zuřivost nad Elizabetinou diplomacií? Už se moc těším na pokračování

Tak klenko hovorí názov, nádej umiera posledná a ja neverím, že by si niečo spravila Rodneymu...ale hej? (pevne dúfam, že nie... )
a som zvedava akou cestou sa to vyvnie, či to bude diplomacia podľa Elizabeth, alebo "diplomacia" Johna a jeho týmu

[Klenotka]

Další část. Spíš konverzační, hodně se řeší, ale o tom ta povídka bude. O emocích, o lidech. Ale tím jsem známá, zaměřením na postavy, takže pokud chcete střílečky, jděte jinam Samozřejmě na to taky dojde, jen mě nechte trochu odhalit temné stránky našich oblíbeých hrdinů

Elizabeth nervózně poposedla u stolu, k němuž ji posadili. Čekala na Anthose. Ještě ho nepotkala, i když jako vedoucí expedice a diplomatka se na toto setkání připravovala od chvíle, kdy s Nassarií navázali kontakt. Od Lorna věděla všechno, co se zjistit dalo. Jenže vedle nervozity jí ve vnitřnostech hlodalo ještě něco…bolest, smutek, spojené s blikajícím světýlkem, které znamenalo naději, ale jehož plamínek s ubíhajícími minutami blikal stále chaběji. Nebylo možné, aby Rodney přežil. Proč by jim Anthos lhal? I když byl na technologicky vyspělé úrovni, která se mohla rovnat nebo dokonce předčit jejich vlastní, i on potřeboval spojence. Tím si byla jistá.Vlastně ani nevěděla, jak vládce Nassarie oslovovat. Neměl žádný titul, o němž by slyšela.
Jakmile zaslechla tiché kroky, stoupla si. Bylo zdvořilým pravidlem vstát, ale rozhodně nechtěla dát najevo to, že by mu snad Atlantis měla být podřízená. Když ale viděla člověka, který vešel, trochu se jí podlomila kolena. Muž, vstupující lehkou chůzí, se na ní usmál příjemným úsměvem. Bylo na něm něco velmi příjemného a milého, těžko by ho mohla nazvat diktátorem, kdyby jí někdo ukázal jeho obraz. Jeho vlasy, které protínaly šedé pramínky, měl krátce střižené a na jeho tváři nebyla ani stopa po vousech. Odhadla jeho věk někdy na přelom padesátky a šedesátky, ale určit se to nedalo. Z očí mu vyzařovala inteligence a jiskra, jež byla patrná u starých mládenců. Přesto všechno se ale Elizabeth trochu zatřásla. V těch očích, nebo spíš za nimi, bylo něco chladného, tajemného. Ale jednala už s dost lidmi v jeho postavení, aby věděla, že je to běžné. Měl svá tajemství a skrytou krutostí a brilantním uvažováním dokázal udržet ty masy lidí za zdí, obíhající jeho sídlo.
„Doktorko Weirová, jsem rád, že vás konečně poznávám.“ Anthos jí s úsměvem podal ruku, což byl sice pozemský zvyk, ale Anthosovi nedělalo problémy ho přijmout.
„Anthosi.“ Elizabeth mu zdvořile odpověděla a čekala, co se bude dít. V tuhle chvíli měl jednání v rukou on jako hostitel.
„Prosím, posaďte se.“ Ukázal na židli, z níž Elizabeth předtím vstala a sám se usadil.
„Je mi líto, že se setkáváme za takovýchto okolností. Věřte mi, smrt doktora McKaye mnou otřásla. Jistě ne jako vámi, jeho přáteli, ale velmi jsem si vážil jeho i jeho schopností. Uděláme všechno proto, abychom našli jeho vrahy a potrestali je. V tom autě seděli tři moji muži a ti měli rodiny, o něž se teď nemá kdo postarat. Je to opravdu tragické. Ale i když rozumím vaší ztrátě, vážím si toho, že jste přišla a chcete pokračovat v jednání. Jistě uznáte, že pro naše lidi je toto spojenectví důležité.“ Elizabeth po tomto proslovu chvíli přemýšlela, jak vyslovit svou žádost. Tým plukovníka Shepparda právě přešlapoval v jedné z hostinských místností, čekající na možnost najít Rodneyho, jeho tělo…nebo jeho vrahy.
„Anthosi, pokud smím být tak smělá, tak než přistoupíme k jednání, měla bych k vám prosbu.“ Muž naproti ní jí jen s úsměvem pokynul, aby pokračovala. „Víte, venku čeká tým plukovníka Shepparda. Byli ti nejbližší, které doktor McKay měl a bolí je jeho ztráta. Oni…moc by ocenili, kdyby se mohli zapojit do pátrání po těch rebelech, kteří ho mají na svědomí.“
„Ano, doktor McKay o svém týmu neustále mluvil. Osobně nemám námitky. Jen bych chtěl upozornit, že tito lidé jsou nebezpeční a mají zbraně, které, jak jste viděla, dokážou napáchat velké škody. Je zajímavé, že ačkoli mnoho z nich nedokončilo ani základní stupeň vzdělávání, umí sestrojit bomby, schopné člověka rozložit na popel.“ Z jeho tváře se na chvíli vytratil přívětivý výraz a vystřídalo ho pohrdání. Při pohledu na Elizabeth se ale dokázal opět ovládnout.
„Vaši lidé se tu mohou volně pohybovat, ale musím vás varovat. Rebely je velmi těžké najít i pro mé muže, kteří to dělají roky a znají toto místo. Pro někoho, kdo to tady sotva zná, je to obtížné.“
„Já tomu rozumím, proto bych chtěla do pátrání zapojit i tým majora Lorna.“ Elizabeth byla v tuto chvíli rozhodnutá lidi i prostředky na pátrání vydat. Ale pokud brzy něco nebo někoho nenajdou, bude je muset stáhnout.
„Chápejte Anthosi, pro mé lidi je velmi důležité mít co pohřbít, víte jistě, že z toho auta nic nezbylo?“ Anthos na dvě vteřiny ztratil sebeovládání a chlad v jeho očích se prohloubil. Sebeovládání očividně nebyla jeho silná stránka.
„Doktorko, říkal jsem to už majoru Lornovi. I pro nás je to obtížné, nemít koho pohřbít. Myslíte si snad, že bych lhal?“ Pod uhlazenou slupkou probleskl nebezpečný tón. Elizabeth ale nebyla z těch, kteří by se nechali zastrašit.
„Není podstatné, co si myslím. Vím jen, že plukovník Sheppard vám teď vyšlapuje díru do koberce, stejně jako Teyla s Rononem. Je to pro ně důležité a rozhodně nemůžu zaručit, že třeba zrovna Ronon vám nedá najevo, co si myslí. Musejí vědět, co se stalo. A najít ty, kteří mají na svědomí Rodneyho smrt.“ Anthos se opřel do židle a po nekončených vteřinách se opět usmál.
„Já tomu rozumím. Nechám jim donést mapy a všechny materiály, které by jim mohli pomoct rebely najít. Nebude to snadné, nevíme kde mají skrýš, ani kdo je vede. Neznáme jejich jména ani tváře. Ale tohle může pomoci nám všem. Pokud to uvolní napětí, pak máte moje požehnání.“ V tu chvíli přineslo několik číšníků talíře a tak Elizabeth jen přikývla a vzala si vidličku. Nevěděla, co vlastně najdou, ani co hledali. Jestli tělo nebo Rodneyho, kterého mohli najít někde živého. Proč si mysleli, že ho najdou? Byl to snad Rodneyho vliv? Možná, ale ať už to skončí jakkoliv, pro tuto chvíli mohla ohlásit malé vítězství.

Povědomé zdi antického designu možná měly pomoct Johna trochu uklidnit, ale spíš ho to znervózňovalo. Tahle budova byla natolik podobná jejich městu, až to bolelo. Kolik takových míst v téhle galaxii ještě najdou? A jak to dokážou bez Rodneyho? Chodil ode zdi ke zdi, až to nakonec vzdal a vyšel na balkón, odkud byl výhled na celé město. Ronon také obcházel kolem dokola a pak zamumlal něco o tom, že jde ven. John za sebou po chvíli ucítil Teylu.
„Co čekáte, že tam najdeme?“ zeptala se Athosianka tiše a naznačila hlavou ven, k městu a dál, k otevřené krajině.
„Nemám tušení. Jen vím, že něco dělat musím nebo se zblázním. Potřebuju vědět, co se stalo a proč Rodney…“ nedokázal větu dokončit.
„Všichni to chceme vědět. Ale pokud brzy něco nezjistíme…nemůžeme na téhle planetě zůstat pořád.“
„Ještě jsme nezačali a já se odmítám vzdát. Nějak…pořád nemůžu uvěřit, že tu není. Hlava mi to nebere a…Je to zatracená osina v zadku, ale osina, kterou chci mít pořád někde poblíž. Dlužíme mu to. A dokud mi někdo nepředloží jasný důkaz o jeho smrti, budu se řídit svou tvrdohlavou částí.“ Teyla se na tuto Johnovu poznámku usmála, ale uvnitř měla velké obavy. Pokud Anthos mluvil pravdu, budou se tu honit za stíny. Ale teď musela taky doufat, ještě nezačali a i jí Rodney chyběl. Víc než by si kdy dokázala přiznat. A co jí nejvíc zarazilo, celá tahle událost nejspíš nejvíc zasáhla Ronona. Všimla si, jak si ti dva začali rozumět a doplňovat se.
„Ronon to nese těžce.“ Řekla jen a John přikývl. Nebylo na to co říct. V tu chvíli vešla Elizabeth, právě se Sateďanem v patách. Všichni na ní upínali pohledy, až ji to na chvíli vyvedlo z míry.
„Anthos vám dal volnou ruku. Můžete se připojit k pátrání. Jeho tajemník s vámi dohodne nějaké podrobnosti, ale nezdálo se mi, že by něco skrýval nebo chtěl čemukoliv bránit.“
„Takže mu věříte?“ Teyla postoupila dopředu, jelikož se zdálo, že Sheppard ani Ronon nejsou moc schopní srozumitelného přemýšlení a mluvení.
„Nemůžu říct, že by jeho…úmysly byly úplně průhledné, ale myslím, že nám o Rodneym říká pravdu. Dotklo se ho moje podezírání, ale nakonec souhlasil.“ Než mohla pokračovat dál, ozvalo se jí za zády u dveří známé zazvonění, které měli i v Atlantis. Po rozpačitém, hromadném „dále“, se objevil v jejich pokoji sám Anthos, s mladším mužem po boku.
„Omlouvám se za to vyrušení, ale chtěl jsem vás poznat osobně.“ Řekl Anthos hned po vstupu do pokoje.
„Toto je Zain, můj tajemník, poradce a hlavně velitel mé skromné armády.“ Elizabeth se se Zainem pozdravila, ale rozhodně si nemyslela, že by Nassarianská armáda byla skromná.
„Tohle je podplukovník John Sheppard, Teyla Emmagan a Ronon Dex.“ Anthos všem kýval na pozdrav, ale jediný, kdo mu odpověděl stejným gestem, byla Teyla. Zain, stojící vedle Anthose, napětí prolomil, a začal se svým monologem: „Jak jsem pochopil, chcete se zapojit do vyšetřování. Hodně nám tím pomůžete, abych pravdu řekl. Nemám dost mužů a najít ty rebely nám ušetří spoustu problémů. Tady jsem vám donesl mapy a všechno, co o povstalcích víme. Jediné, čím jsme si jistí, je tahle hospoda, kam chodí někteří z hnutí odporu a nechávají si tam zprávy. Majitel o tom ví, ale kouká se jinam. Několikrát jsme tam udělali razii a majitele odvedli, ale dělají to natolik rafinovaně, že si přes něj jen předávají hesla, o nichž on neví, co znamenají. Je to tady.“ Rozložil mapu na stůl a ukazoval, kde je hospoda. Sheppard Anthose dál ignoroval, totéž dělal Ronon. Ale i přes omluvné úsměvy od Elizabeth a Teyly se zdálo, že to Nassarianského vůdce nijak nerozhodilo. Doktorka s ním tedy šla ven a nechala svůj tým, aby si s tím poradil po svém. V tuhle chvíli se jejich způsoby rozcházely.
„Omlouvám se, Anthosi, ale jsou ještě pořád velmi otřesení.“ Nassarian se jen shovívavě usmál.
„Já to chápu, doktorko. Jsou to vojáci a přišli o člena týmu. Teď, když mě omluvíte, musím se věnovat svým záležitostem. Máte zájem tady zůstat nebo se vrátíte domů?“
„Musím se vrátit, ale zítra zase přijdu a můžeme pokračovat v dalších jednáních, pokud o ně dál stojíte.“
„Ovšemže, a můžeme probrat už specifičtější detaily našeho spojenectví. Vašim lidem poskytnu ubytování, nejlépe asi v jednom z hostinců. Tady by museli pokaždé procházet složitou kontrolou a protože chodí pořád ozbrojení, nejspíš by to jen znamenalo další zdržení. K bráně budou mít pochopitelně přístup nadále.“
„Děkuji, Anthosi.“ Elizabeth se naposledy blýskla diplomatickým úsměvem a Anthos jí ho oplatil.

Potom, co se doktorka vrátila do pokoje k Sheppardovi a ostatním, čekaly jí velmi nazlobené pohledy. Nemusela se ospravedlňovat.
„Johne, vím, co si myslíte. Ale vy dělejte svou práci a já svou. Nemůžeme si dovolit ztratit takovou příležitost.“ Ronon se k ní přiblížil na vzdálenost pár centimetrů.
„Nevěřím mu.“ Zavrčel jen, a zase poodstoupil.
„Nemyslím si, že by měl něco na svědomí. Možná nám něco tají, ale pochybuji, že je to o Rodneym.“
„Elizabeth, tenhle člověk je jen slizkej had. Je to obyčejný diktátor, co drží lidi zkrátka a sám žije v paláci!“ Vykřikl Sheppard a ukázal nevědomky ven k městu.
„Poslyšte, když jsme sem přišli, do téhle galaxie, bylo velmi obtížné hledat spojence. Víte to a někdy je potřeba uzavírat i smlouvy s ďáblem. Jejich vnitřní politika nás nezajímá, jde mi hlavně o dobro naší expedice. Není naším úkolem se vměšovat do jejich problémů.“
„Ale tady přece nejde o nějakou zatracenou vnitřní politiku, ale o Rodneyho! To ta jejich politika způsobila jeho smrt.“ Sheppard se potom, co to vyslovil, zatřásl. Řekl to nahlas. Rodneyho smrt. Dosud byl příliš napumpován adrenalinem než aby si cokoliv z toho uvědomoval. Všechny jeho pocity šly stranou, a mozek byl veden nadějí, že Rodneyho třeba najdou. Jeho vnitřní boj emocí zarazila Elizabeth. Pragmatickým hlasem, jímž ho vždycky přiváděla k šílenství.
„Myslíte si, že mi o Rodneyho nejde? Že nechci zjistit, co se stalo? Taky mi na něm záleželo, ale tady je v sázce mnohem víc. Kdybychom měli takhle vyvádět pokaždé, když o někoho přijdeme, tak bychom se daleko nedostali.“ Co to sakra…? John zúžil oči, jak to uměl jenom on a dělal to pokaždé, když něčemu nerozuměl a měl vztek. I on popošel k doktorce blíž.
„Rodney není jen tak někdo. Je to skvělý vědec, nejlepší, jakého jsem poznal. Z maléru nás vytáhl tolikrát, že to neumím ani spočítat a nikdy nám ani nestál za poděkování.“ Ostatním neunikl ten přítomný čas, který John použil. Elizabeth věděla, že nikdo z nich skutečně nevěří v Rodneyho smrt. A i kdyby, potřebovali ten důkaz. Znala je všechny moc dobře na to, než aby je donutila z této planety odejít. Dívala se Johnovi do očí, v nichž byl jen vyčítavý výraz.
„Johne, víte, jak se tahle hra hraje. Nehody se stávají. Já budu dál jednat s Anthosem a vy najděte ty rebely. Jsou jediným vodítkem k nalezení pravdy. Jen buďte ohleduplní a hlavně opatrní. Jste tu na Anthosovo pozvání, tak si toho važte. Slíbil vám i ubytování a všechno okolo. Opravdu si myslím, že chce pomoct, bez ohledu na to, jaký je člověk. Já se teď vracím domů. Přijdu zase zítra a zahájím oficiální jednání. Snažte se….nepostřílet moc lidí.“
„Pokusíme se.“ Odpověděl jí plukovník už trochu uvolněněji. Elizabeth se znovu podívala do tváří všech a viděla tam zase to obyčejné odhodlání… a taky něco..možná to byla, hlavně u obou mužů, touha po odplatě. Doufala, že najdou to, co hledají, protože tohle mohlo špatně dopadnout. Někdy nesnášela svou práci. Jednat z bezohledným diktátorem a ještě se kvůli němu hádat s podřízenými a přáteli nebyla její oblíbená část dne. Z povzdechem vyšla na chodbu, a pak ven, směrem k bráně, stojící na dvoře Anthosova paláce. Musela se připravit na vysilující jednání, a měla neblahé tušení, že tenhle Nassarian pro ni bude víc než důstojný soupeř.

Anthos sledoval, jak se Sheppardův tým vzdaluje. Poskytl jim i jedno ze svých aut, aby se mohli rychleji pohybovat. Přivoněl k vínu, a slastně vzdychl. Nassarianské kořeněné víno bylo to nejlepší, co mohla tahle galaxie nabídnout. Hrdě si pomyslel, že vlastní všechno nejlepší. Ovšem, Atlantis a její vybavení byl lákavý cíl, ale toho se vzdal. Sám měl velmi úctyhodnou sbírku antických zařízení a tenhle dům. To mu stačilo. Zaslechl za sebou kroky svého tajemníka a odvrátil proto pozornost od vína.
„Tak jak to vypadá?“ Zeptal se Zaina, jenž mu jistě nesl dobré zprávy.
„Výborně, pane. Udělali jsem všechno, jak jste chtěl. Mají vybavení, volný přístup, mapy, všechno. Budeme jejich postup sledovat, nasadil jsem na ně své muže. Jsou nejlepší, nebudou zpozorováni.“ Anthos si spokojeně oddechl.
„Skvělá práce. To zaslouží přípitek.“ Nalil víno ještě do druhé sklenice a podal ji Zainovi.
„Na můj úspěch.“ Sklenice vyprázdnili naráz a Anthos pak s vítězným výrazem studoval prázdnou sklenici.
„Je to dokonalé, Zaine. Sheppardův tým bude honit rebely. Ve své touze po pomstě je najdou a zbaví nás problémů. Zabaví je to a odvrátí pozornost od mého domu. S tou jejich doktorkou si poradím. Je to typická diplomatka, která chce hlavně hodně získat a nedívá se okolo. A zatímco budou hledat povstalce, vychladnou a jejich víra je opustí. A nakonec to vzdají. Rebely nám předají a se smrtí doktora McKaye se smíří.“ Byl tak spokojený sám se sebou. Jak skvěle to zvládl.
„Když už mluvím o doktoru McKayovi, jakpak se má náš host? Už se probral?“ Tu otázku směřoval na Zaina, kterému jedinému bezmezně věřil a všechno mu svěřoval.
„Ne, pane. Toho uspávadla tam bylo víc, než jsme předpokládali. Spí už několik hodin.“
„Dobrá. Využijte toho a implantujte mu neurální čip a nezapomeňte ho donést do pokoje v prvním patře. Ten je na to vybaven.“ Zain přikývl a čekal na další pokyny.
„Jediný, kdo tam bude mít přístup budu já, vy a Haliyah.“ Zain přikývl a odešel splnit příkazy. Anthos Haliyah, své třináctileté dceři, věřil. Příliš nerozuměla tomu, co se kolem ní dělo. Žila ve svém světě, což bylo dáno její výjimečností.
Anthos při myšlence na ní trochu pookřál, ale hned se vzpamatoval. Nemohl si teď dovolit sentiment. Kdyby to vyšlo, mohl při troše štěstí pomýšlet i na ovládnutí většího území než byla jen tato planeta. Ale pokusil se své plány držet na uzdě. Na to byl čas. O vládu nebo moc mu zase přece tolik nešlo. A navíc, v tuhle chvíli všechno záviselo na muži, jehož právě v tu chvíli přenášeli do pokoje v prvním patře. A který se před pár hodinami stal vzácnou součástí jeho sbírky.

Nemysleli jste, že bych ho zabila, že ne?

kráááása...

Anthos vypadá na docela drsnýho hráče, kterej neni blbej, sem zvědavej jestli jeho inteligence zůstane na tak vysoké úrovni i v dalších dílech

Vynikající! Já věděla, že nemůže umřít! Prakticky jsem jen čekala, až obrátíš linii a poodhalíš něco z jednání Anthose. Připomíná mi to první díl desáté série SG1 - všichni přežijou a ne že ne! Možná bys to mohla dát do první osoby - je to pak mnohem emotivnější... Další díl!!!

Tak kostky jsou vrženy - Rubikon překročen! Bože, Sheppard je tam jako živý - zrovna ho vidím před sebou. Celý John - je tak statečný! Ten slizkej a úlisnej had Anthos - trochu jako by mi připomínal některé naše politiky , ale ne tohle je úplně jiná galaxie . OK, tak se těším na další pokračování

[Klenotka]

Tak další část Ne, není to psáno ze Sheppardova pohledu, ani nehodlám udělat něco pro sheppofilky a věnovat celou povídku jenom Sheppovi. Pardon, dámy
Mělo by to být o týmu a tady jsem se už konečně dostala k tomu, co se stalo Rodneymu. Není to příjemné, ale já to takhle ráda píšu. Můžu dostat Rodneyho a všechny na hranice jejich morálních, fyzických i psychických možností. Chci to taky psát v několika rovinách. Takhle psát je velmi těžké a nevím, jestli se mi to povede. Takže jestli se hodně odchýlím, kopněte mě A překlepy tradičně hlaste.

Teyla stála před zrcadlem v hostinci, kde je ubytovali. Oblékali si místní šaty, i když bylo celkem zbytečné se skrývat, když o nich všichni věděli. Ale Teyla si byla moc dobře vědoma, že už jen přiblížení zvykům jiné kultury otevře cestu k místním lidem. Černá lesklá látka, z níž se skládal její oděv, byla příjemná. Kalhoty jí nijak nebránily v pohybu, o to se postarala. Otočila se a všimla si, jak Ronon bojuje s bundou, kterou mu sehnali. Po chvíli boje to vzdal a nechal si jen tmavou košili. S plukovníkem byli oblečeni skoro stejně, jen Ronon byl pořád nápadný díky svým vlasům. Lidé na Nassarii nebyli příliš zvyklí na odlišnosti a navíc si žili ve svém vlastním světě boje o jídlo a základní potřeby. Teyle bylo těch lidí líto, a přála si, aby mohli udělat víc. Ale v tuhle chvíli byly jejich priority jinde. Až najdou vrahy Rodneyho, tak se možní spousta problémů vyřeší sama.
Když byli připraveni vyrazit, snažili se ještě své ruční zbraně schovat, ale to se moc nedařilo. Obzvlášť Rononova zbraň se těžko dala skrýt.
„Myslím, že ruční zbraně vadit nebudou. Viděla jsem tady lidi, kteří chodí ozbrojeni. Jsou to obchodníci, cestující z daleka. Nikomu to nepřijde divné.“ Řekla Teyla povzbudivě a tak si jako na povel všichni svoje zbraně připevnili k pasu.
„Tak…jaký je plán?“ Zeptal se Ronon a oba se s Teylou podívali na plukovníka.
„Jednoduchý. Nejdřív se půjdeme podívat na místo, kde zničili to auto, jestli tam něco nenajdeme a pak se zabydlíme v té hospodě, kde si podle Zaina nechávají členové hnutí odporu zprávy.“ Přikývnutí od obou členů jeho týmu znamenalo jednohlasný souhlas. Vyšli ven a vydali se podle mapy směrem k cestě, kde odpálili auto, v němž měl sedět Rodney. Ronon odmítal používat auto, které dostali, protože se mu lépe stopovalo, když šel po svých. A plukovník s Teylou k tomu rozhodně neměli námitky, když jejich úspěch závisel z velké části na Rononových stopařských schopnostech.
Sheppard měl pořád pochybnosti. Nejen o tom, jestli je Rodney skutečně mrtvý, ale i o tom hnutí odporu. Pod vládou Anthose se nemohl divit, že tu něco takového existuje a podporoval to. Ale jestli měli na svědomí McKaye, tak rozhodně nechtěl být zaslepený nějakými sympatiemi. Pořád mu ale v hlavě hlodala myšlenka, proč by museli zabíjet zrovna McKaye? Podle Zaina, kterého na chvíli dokázal vyvést z míry vyptáváním, rebelové neútočili na lidi. Nepoužívali nálože a když už, tak vyhazovali do vzduchu jen auta nebo prázdné budovy. Nechtěli očividně civilní oběti u lidí, jež se snažili svými činy chránit. Takže to nebyli typičtí teroristé. Tak proč teď? Vadilo jim snad, že by Anthos navázal kontakt s Atlantis? A proč by tedy v tom případě zabíjeli jen Rodneyho a ne celý tým? Nebo doufali, že by jeho smrtí dokázali zabránit v jednáních? Jejich činy a vypracovaná utajovací technika ale Johna dávno utvrdila v tom, že na tohle by se rebelové a jejich vůdci nespoléhali. Tihle lidé určitě věděli, co to znamená týmový duch a nevysvětlená smrt přítele a tak museli tušit, že to naopak vyvolá opačný efekt a přivede to jen další lidi z Atlantis. Toužil se setkat s jejich vůdcem a na tyhle otázky získat odpověď. Věděl, že nemají moc času. Elizabeth je nenechá pátrat věčně. Nemohli strávit zbytek života hledáním rebelů na cizí planetě. Měla pravdu v tom, že kvůli jednomu člověku, byť to je Rodney, nemohou plýtvat lidmi. Doufal, že s pomocí Lornova týmu, který se jim měl brzy ozvat, se doberou nějakého výsledku.
Když k silnici, vedoucí do kopce, kde se to stalo, musel John trochu přidat. Jeho myšlenky ho zpomalily a Ronon s Teylou už byli daleko před ním. Za chvíli uvidí místo, kde Rodney zemřel, nebo spíš kde měl údajně zemřít. A možná získají pár odpovědí.

Rodney se probudil s bolestí hlavy a krku. Když otevřel oči, uviděl nad sebou známý atlantický strop. Na pár vteřin se chtěl otočit a spát dál, ale pak ho uhodilo vědomí, že vlastně nemůže být na Atlantis, protože si na návrat domů vůbec nevzpomínal. Vybavil se mu nějaký výbuch. Když se mu v hlavě, jak jen to s bolestivým tepáním u krční páteře bylo možné, začalo rozjasňovat, vzpomněl si na střelbu. Seděl vzadu v autě a hleděl si svého, když na ně někdo najednou začal střílet. Pak ho něco zasáhlo do krku, podle stavu bezvědomí, v němž se ještě před minutou nacházel, soudil, že to byla uspávací šipka. Pak si už jen vybavil několik rukou, jež ho vytáhly z auta a zvuk výbuchu. Nevědomky sáhl za levé ucho, ale vysílačka byla pryč. Všechny jeho věci kromě oblečení byly pryč.
Opatrně se zvedl z postele a když dokázal minutu sedět, aniž by se mu udělalo špatně, stoupl si. Bolest, vystřelující z krční páteře ho oslepovala, ale musel něco dělat. Bylo jen jedno místo, kde mohl být. Anthosův dům. Nikde jinde ve městě nebyla antická architektura.
Proč by ho ale Anthos měl skrývat? Prohlédl si pokoj, v němž se nacházel. Vypadalo to na normálně vybavenou místnost, hodně podobnou těm u nich ve městě. Kromě postele ale viděl jen malý noční stolek, skříň a vchod do koupelny. Nakoukl tam, ale Antikové neměli moc fantazii a tak jejich koupelny byly všechny stejné. Postrádaly vanu, měly jen sprchu a navíc, nebyly tam dveře. Okno po pravé straně skýtalo výhled na město a hlavně, na bránu, stojící na dvoře sídla. Když ale popošel blíž, zjistil, že se okno nedá otevřít, bylo z jednoho kusu skla, které navíc vypadalo podle tlumeného odstínu šedé jako kouřové. To rozhodně nebylo dobré znamení. Trochu prudčeji se otočil, takže musel bojovat o rovnováhu, než se vydal ke dveřím. I ty vybočovaly z klasického designu, stejně jako okno. Nebyl u nich totiž panel k jejich otevírání . Nebylo tam vůbec nic, byl zamčený. Pokud už předtím byl znepokojený, tak teď ho uvnitř svírala panika. Trochu nadskočil, když se dveře se svistotem otevřely. V nich se objevil Anthos, a vedle něj Zain, který se od něj podle všeho nehnul ani na krok.
Rodneyho paniku vystřídal vztek.
„Co tady dělám? Proč jste mě tady zavřeli?“ K jeho překvapení se Anthos usmál ledovým úsměvem, kdy mu z očí zazářila všechna ta krutost, kterou před jinými skrýval.
„Doktore McKayi, ani nevíte, jak rád vidím, že jste v pořádku. I když ta bolest hlavy může být nepříjemná.“ Anthos vešel dovnitř, což donutilo Rodneyho zacouvat dál do pokoje, podvědomě co nejdál od Nassariana.
„Od čeho je ta bolest hlavy? Co jste na mě použili?“ Rodney se vyděsil, co to položil za otázku? Měl by být vyděšený k smrti, ne se ptát na takové věci. Anthose to zřejmě pobavilo.
„Myslím, že jste opravdu hoden své pověsti, doktore. Byla to standardní uspávací šipka, neznám pořádně její složení, to by vám řekl tady Zain,“ ukázal ke svému tajemníkovi, který se při té poznámce hrdě napřímil,“ale ta bolest krční páteře je způsobena neurálním čipem, který vám byl implantován pod kůži.“
„Co-cože? Neurální…?“ Neznělo to moc dobře. Ani zdravě.
„Neurální čip. Jedna z věcí, kterou tady zanechal majitel tohoto domu. Jeho laboratoř byla i po těch tisících letech nedotčená. Umožňuje mi neustále vás sledovat, takže když byste se, naprosto zbytečně samozřejmě, pokusil utéct, najdu vás. A v případě průchodu bránou…Něco vám ukážu.“ Anthos si od Zaina vzal nějaké ovládání, které stiskl. Rodneymu v tu chvíli jako by někdo hlavu rozpůlil velmi tupou sekerou. Bolest ho tak překvapila, že spadl na kolena a chytil se za spánky, i když věděl, že to mu od té agónie nepomůže. Bolest ale odešla tak náhle jako přišla a McKay zůstal, lapající po dechu, na kolenou na zemi.
„Tohle vám ten čip udělá, když projdete bránou. Tedy ne přesně tohle. Vypustí to do mozku impuls, který vás zabije. Tohle byla spíš ukázka toho, co vám udělám, když se pokusíte o nějakou hloupost. Nejsem zrovna trpělivý člověk.“ Anthos sevřel rty do tenké čárky, jakoby ho už teď něco velmi naštvalo. Rodney se zvedl, a jak to už tolikrát viděl u Shepparda, se Anthosovi podíval zpříma do očí.
„Ať je to cokoliv, co po mně chcete, nedám vám to. A pak, můj tým mě najde. Neodejdou beze mě.“ Ještě před rokem by možná něco takového neřekl, ale teď si byl naprosto jistý, že ho jeho přátelé hledají.
„Vlastně, já od vás vůbec nic nechci. Jen jste prostě výjimečný a já sbírám výjimečné věci.“
„Já nejsem věc a už vůbec ne výjimečná.“ Tohle by nikdy nepřiznal, ale v zájmu zachování svého života to Rodneymu připadalo jako dobrý argument.
„Pro mě jsou všichni lidé jen věci. Ale abyste se nenudil. Důvod, proč jste tady, je prostý. Někteří z vašich lidí mají gen Předků.“ V Rodneym hrklo. Ať nemá i Shepparda, bože, ať nemá i Shepparda.
„Nebojte se, pro vašeho plukovníka nemám potřebu.“ Vědoucně se usmál. Rodneymu se ulevilo, a zároveň ho to zarazilo. Četl snad Anthos myšlenky?
„A proč jsem teda tady?“ Rodney se pokusil o chladný tón, ale s třesoucím hlasem to moc dobře nešlo.
„Mám mnoho zařízení od těch, jak je nazýváte, Antiků. Moje znalosti a hlavně ovládání, je omezené. Vy máte neuvěřitelnou schopnost obojího. Jejich technologii znáte a ovládáte. Řekl bych, že jste na to ten nejlepší. Co jsem tedy slyšel z několika zdrojů.“ Rodney odsunul stranou otázku na ty zdroje, protože zuřil a rozhodně mu to nedávalo smysl. Neměl rád, když mu věci nedávaly smysl.
„Ale to jste mě nemusel unášet a zavírat. Stačilo požádat.“ Tentokrát mu chladný tón vyšel skvěle.
„Vy mi nerozumíte. Já jsem sběratel. Já to musím vlastnit. Žádat a ptát se není můj styl. Nechám vám sem donést jedno z mých zařízení. Až si trochu zvyknete, tak se možná budete moct pohybovat mezi pokojem a laboratoří.“ Zvykne? Rodneymu hlava pořád rezonovala bolestí, nemohl přemýšlet!
„Zvyknu? Já si na nic zvykat nebudu. Nehodlám tady zůstávat.“ Znělo to velmi slabě, jako od teenagera v domácím vězení.
„Ta zařízení jsem sbíral celý život, doktore. A vám bude trvat zbytek života, než mi řeknete, co jaké dělá.“ Rodneyho polil pot. Tohle nebyla pravda.
„Já ale nebudu zavřený celý život v téhle…kukani. Sheppard mě určitě už hledá a nejpozději zítra tady bude!“ Neznělo to moc sebejistě.
„Plukovník a ostatní si myslí, že jste mrtvý. To jsem zařídil. Právě teď sedí doktorka Weirová jen několik místností od vás a čeká na večeři se mnou. A co se týče týmu plukovníka Shepparda…ti teď hledají vaše vrahy.“ Elizabeth byla v domě? Rodney měl nutkání začít křičet, ale nechtěl to tomu bastardovi dopřát. Strávil v týmu dost času na to, aby znal základní pravidlo-nikdy nedávej zloduchovi to, co chce. Ovšem pořád ho nenapadala nějaká vtipná hláška. Nejspíš to byla ta tupá bolest, co mu bránilo v jinak brilantním myšlení.
„Tohle vám neprojde. Sheppard a ostatní jsou ti nejlepší lidé, co znám. Nenechají se obelstít. Přijdou na to.“ Anthos jen pokrčil rameny a ve tváři se mu objevil sebejistý výraz.
„Myslete si co chcete, doktore. Já to vymyslel dobře.“ Bože, ten chlap je ale sebejistej! Projelo Rodneymu hlavou a pak si pomyslel, jak je to otravné. A pak…o tom radši dál nepřemýšlel. Chtěl ještě něco říct, ale Anthos už byl na odchodu.
„Zabydlete se tu, doktore. Je to váš nový domov. Pošlu sem někoho s jídlem a náhradním oblečením. Nesnažte se nějakým vámi vymyšleným způsobem dostat ten čip z krku, je přichycen k páteři a to by vás zabilo.Ta bolest časem trochu odezní, ale obávám se, že ten čip není tak dokonale vynalezen, aby ji odboural úplně. Asi si na ni budete muset zvyknout.“ Otevřel dveře ovladačem na své ruce a ještě se na Rodneyho naposledy otočil.
„A ještě něco. Tahle místnost je zvukotěsná, takže vás doktorka opravdu neuslyší. A to sklo, jakože vás to určitě napadlo, je nerozbitné. Ne že by tu bylo něco, čím byste ho mohl rozbít.“ S tím odešel, se Zainem v patách, který se na McKaye ani nepodíval. Rodney stál několik vteřin jako opařený, třel si krk a nenapadalo ho vůbec nic, co by mohl dělat.

Klenotka píše:

Tak další část Ne, není to psáno ze Sheppardova pohledu, ani nehodlám udělat něco pro sheppofilky a věnovat celou povídku jenom Sheppovi. Pardon, dámy

OK to já přece plně chápu, ale bylo by docela hezké zkusit si takový protiúkol...Ale jsem rozumná
Musím říct, že za prvé jsi strašně produktivní člověk - tolik textu v krátké době! A za druhé - tohle by se mi moc líbilo vidět jako díl! Je to čím dále napínavější!

Taky se mi to moc líbí. Už se těším na další pokračování. Moc pěkně vylíčené Rodneyho pocity, je vidět, že se dokážeš vžít přímo do jeho kůže, Klenotko:-) A epizoda by to byla dobrá, to zase jo.

Hmm... Už jsem řekla, že je to SKVĚLÝ SKVĚLÝ SKVĚLÝ?
+ Mám překlep:

Klenotka píše:

Když otevřel oči, uviděl nad sebou známý atlantický strop.

Nemělo by to být spíš atlantský? Je to přitažené za vlasy, ale pod pojmem atlantický se mi vybaví spíš oceaán, než náležící k Atlantis.

Chudák Rodney. Doufám, že si brzo vynalezne alespoň aspirin. Permanentní bolení hlavy musí být k zešílení. I když, zas je fakt, že takový šílený Rodney... fuj, já jsem zlá. Ale jsem zvědavá, co jim ještě vyvedeš. Vyvíjí se to nadějně (teda spíš beznadějně:)). Dostala jsi mě na teenagera v domácím vězení, jako bych Rodneyho slyšela.
Anthos mi strašně a příšerně připomíná Klause. Nevím proč, ale připomíná.

Je to přitažené za vlasy, ale pod pojmem atlantický se mi vybaví spíš oceaán, než náležící k Atlantis.

Já bych řekla spíš atlantický, konec konců Atlantik se jmenuje po Atlantidě. Ale zní mi to divně oboje. Alibisticky bych použila antický.

Výborně!Dlohá a přitom skvěle napsaná povídka to je to co mi tu chybělo.Ne že by tu nebyly skvělé povídky(jsou tu a nejedna)ale kombinace SKVĚLÁ A DLOUHÁÁÁ tak to mi chybělo.Už se těším na další pokračování.Umíš skvěle psát. Ahoj Milan

[Klenotka]

Připomíná Klause? To je docela dobře možný, nemám ho ráda Tím "atlantický" jsem myslela jako přímo věc z Atlantis. Já nevím, řídím se podle anglických fictions, a tam je vždycky antlantian, a říkají to i v seriálu. Spíš mi to tam sedí.
Je tu další díl. Tu první část jsem několikrát předělávala, tak snad se mi povedlo najít ten správný přístup. Jinak mi byla včera diagnostikována chřipka, ale jelikož se dneska už cítím líp, tak jsem napsala další část. Přesto, nebo právě proto tam možná budou nějaké chyby, ty mi prosím hlaste, dík. A taky to asi nebude úplně ono, nevím, zkuste to, když tak ještě předělám. Jo a pokračování bude asi až někdy příští týden, protože v pondělí a úterý mám zápočtové testy. To je zatím vše.

Elizabeth měla podivný pocit kolem žaludku. Tohle bylo její druhé setkání s Anthosem, a pořád z něj byla nesvá. Měla za sebou mnoho jednání, aby se tím nedala vyvést z míry, ale přesto měla pocit, že jí něco uniká. Ten muž byl velmi úskočný, a hlavně, v očích měl ten chlad, který se jí jakoby zarýval až do kostí. Čekala, až se Nassarian objeví a promýšlela strategii. Obě strany měly co nabídnout. Ale ačkoliv Anthos bydlel v domě, který tu postavili Antikové a Nassariané sami byli na vysoké technologické úrovni, pořád nevěděla, co jí Anthos nabídne. Ten se v tu chvíli objevil a v ruce nesl něco, co vypadalo jako paměťové zařízení, které kdysi používali Antikové. Spokojeně se usmíval a Elizabeth napadlo, že to byla další věc, která ji vadila-Anthosova sebejistota. Ale na to, co přinesl, byla zvědavá a přistihla se, jak natahuje krk.
„Včera jste se, doktorko, zmínila o tom, že si nejste jistá, zda v našich vztazích pokračovat. Tohle je důvod, proč to udělat.“ Vložil zařízení do antického počítače, který byl ve zdi. Na obrazovce se začalo postupně načítat schéma nějakého zařízení.
„Ve Městě Předků máte zcela jistě jejich databázi. Ale ten vědec, co žil tady, prováděl vlastní výzkum. Váš doktor McKay se zmiňoval o zdroji energie a já myslím, že tohle je ono. Je tu postup na jeho výrobu.“
Samolibý úsměv se na jeho tváři rozlil do všech stran, až Elizabeth už málem vyprskla, protože jí připomínal žábu. Bylo to překvapivé, ale od té doby, co jí kdysi prezident uvedl do říše divů zvané Hvězdná brána, byla už zvyklá a navíc, dokázala překvapení skvěle skrývat. Nedávala by svou spokojenost najevo tak okázale. Ovšem hlavou se jí honily zběsile myšlenky. Postup k výrobě ZPM v databázi určitě někde měli, ale sama databáze byla tak rozsáhlá, že se nedostali ani pořádně pod povrch. A orientace v databázi byla velmi obtížná. Tady to vypadalo na podrobný popis a dokonce to bylo už přeložené, což by ušetřilo spoustu práce s překladem. Ale mohl to být docela dobře podvrh a tak se pokusila svoje rozutečené myšlenky znovu posbírat. Rodney, ačkoliv si často musel dávat pozor na pusu, se naučil neprozrazovat jejich záměry a rozhodně by nevykládal kdekomu na potkání o ZPM. Jak to Anthos dělal, že přesně věděl, na jakou strunu zahrát?
„Je to velmi působivé, Anthosi. Ale jistě dovolíte, abych to nejdřív odnesla k nám a nechala to našim vědcům prozkoumat než vám prodám duši.“ Trochu se jí přitom výroku zablýsklo v očích, ale Anthos to buď nepostřehl nebo dělal, že to nevidí.
„Jistě, to je samozřejmé. Vezměte si to a až se ujistíte, můžete se vrátit s vaší nabídkou.“
„Tohle není aukce, Anthosi, ale politické jednání. Možná budete chtít něco, co nemůžu dát.“
„O tom dost pochybuji, doktorko.“ Elizabeth ten muž vyváděl z míry čím dál víc. A ten jeho poslední výrok byl nějaký dvojsmysl, ale v jeho úlisném, sebevědomém chování se nic nezměnilo. Vytáčelo ji, že nad ní Anthos měl v tomhle převahu. Ale ovládla se a nehnula ani brvou. Ta převaha mohla být dočasná, příště se role otočí. Zvedla se od stolu a vzala si datové zařízení, které jí muž podával.
„Děkuji Anthosi. Ještě zavolám plukovníka Shepparda, jaké má novinky a o našem jednání.“
Mírně na něj kývla hlavou a odešla. Jakmile zmizela za dveřmi, Anthosův úsměv vystřídal chladný, kamenný výraz.

Dva mariňáci, které jí plukovník přidělil, aby jí hlídali, na doktorku čekali přede dveřmi. Když vyšla, následovali jí směrem k bráně. Než Elizabeth zadala adresu domů, zavolala Sheppardovi. Měl jen slabý signál, protože byli na cestě na kopec a už to bylo téměř mimo dosah vysílaček.
„Johne, jak jste na tom?“ Řekla hlasitě do vysílačky.
„Pokračujeme na místo, kde mělo auto vybuchnout. Až budeme vědět víc, řeknu vám. Jak jde jednání s pánem tvorstva?“ I přes poruchy bylo slyšet sarkasmus a náznak znechucení v jeho hlase.
„Teprve jsme začali. Pošlu vám sem majora Lorna až dorazím domů.“ Slyšela náznak odpovědi, ale spojení definitivně vypadlo. Nechtěla mu říct o tom, co jí Anthos nabídl, protože by si od Johna určitě vysloužila přednášku o bezpečnosti. Když to vyjde, může ho překvapit později. Bolestivě ji píchlo u srdce, když si uvědomila, jak nadšený byl Rodney z toho, co držela v ruce. Vzdychla a se zvláštním pocitem zadala adresu. Zdálo se jí, jakoby ji někdo sledoval. Podívala se kolem, jestli někde nezahlédne v okně hlavu Anthose, ale do oken jeho domu vidět nebylo. Po zadání IDC a ohlášení se, prošla bránou.

„Elizabeth?..Elizabeth?...Sakra.“ John už slyšel ve vysílačce jen šum. Chtěl doktorku upozornit, aby si dala na Anthose a jeho dary pozor, ale to byla spíš jeho přehnaná péče. Věděl, že se o sebe Elizabeth dokáže postarat. Obcházeli v kruhu místo, kde došlo k výbuchu. Podle všeho tam opravdu něco velmi mohutně explodovalo, protože byly zasaženy i okolní stromy. Teyla s Rononem se hned vrhli na opačné strany a hledali stopy. Někdy si vedle nich připadal jako školáček, protože jeho schopnosti stopaře byly prostě omezeny jen na výcvik a zkušenosti z akcí na Zemi. Nikdy ho nenapadlo, že se bude muset připravovat na zkoumání jiných planet. A ještě před třemi lety by ani nepomyslel na to, že bude pracovat v týmu s lidmi, kteří pocházejí z jiné galaxie. Na Rononově straně ani nepostřehl, že tam někdo je. Na to, jak byl Sateďan velký, se dokázal velmi hbitě a zároveň nenápadně pohybovat. Naštěstí pro ně, útočníci to neuměli, protože když Rononova hlava vykoukla ze křoví, bylo na ní něco blízko úsměvu.
„Co jsi našel?“ Zeptal se Sheppard okamžitě a Rononovu hlavu následovalo celé tělo, které v pravé ruce drželo něco velmi podobného Geniiským ručním zbraním. Teyla přišla z druhé strany, aby si nález také prohlédla.
„Genii?“ Sheppardovi to nedávalo smysl. A Ronon hned zamítavě zakroutil hlavou.
„Ne, ti s tím nemají nic společného. Ale jako jediná rozvinutější a otevřenější civilizace v galaxii často dodávala zbraně. Vydělali na tom. Přece jsme viděli, že obchodují i s vaší C-4.“ Tohle už Sheppardovi dávalo větší smysl.
„Takže říkáš, že Genii dodávají těm rebelům zbraně? Proč by Ladon něco takového dělal?“
„Ne. Ne, Ladon. Cowen. Slýchával jsem kdysi, že prodávají zbraně. Ale dalo se to těžko dokázat, když se vydávali za prostou zemědělskou kulturu. Tady to je důkaz.“
„Dobře, je to důkaz, že jim kdysi Cowen prodal zbraně. Co to znamená pro nás?“
„Znamená to, že tu rebelové byli a útočili. Většinou to bývají obyčejní lidé, kteří ani neumí zbraň pořádně držet. Proto tolik stop a vysvětluje to, proč někdo nechal zbraň schovanou ve křoví.“ Johnovi v tu chvíli spadlo srdce do kalhot. Doufal, že v tom mohl mít prsty Anthos, ale jeho vojáci používali jakési modifikované wraithské stunnery. Jestli ale opravdu útočili povstalci, tak to jejich hledání ztěžovalo. Jak má najít ty, kteří to udělali? A co udělá, až je najde? Možná doufal, že mohli Rodneyho unést, ale to už by se nejspíš ozvali o výkupné, a pak, těžko by vyhazovali auto do vzduchu. Nejspíš vůbec nevěděli o nějakých Atlanťanech, kteří na planetě byli. Povzdychl si. Pokud tohle stále byla nějaká Anthosova hra, pak zatraceně dobře promyšlená. A to tak, že bylo nemožné si to představit. Neměl důvod, aby si tohle složitě vymýšlel a prováděl. A pak, stál o jejich pomoc a spojenectví. Zabitím McKaye by nic nezískal. Rebelové se nejspíš o jejich návštěvě dověděli a jelikož byl Rodney vědec, asi nechtěli, aby byl kvůli němu Anthos ještě silnější. Na vteřinu se podíval k místu výbuchu a představil si Rodneyho v jeho centru. Znovu sevřel pěsti.
„Tak jo. Tohle dokazuje to hnutí odporu. Když o tom tak přemýšlím, měli by motiv a měli příležitost. Určitě mají někde svoje špiony, kteří jim řekli o tom, kdy a kam Rodney pojede. Vrátíme se do města a navštívíme toho hospodského, přes nějž si předávají zprávy. Až dorazí tým majora Lorna, bude nás víc a budeme tak moc důkladněji pátrat. Taky nemáme moc času, takže jdeme.“ S čerstvou dávkou adrenalinu se plukovník vrhl dolů z kopce, s Rononem a Teylou v patách. Zase měl v hlavě jen myšlenku na pomstu. Na pár minut si dovolil rozumně uvažovat, ale jeho impulsivnost mu mysl brzy zatemnila. Teyla tohle věděla. John, Ronon a dokonce i Rodney přestávali přemýšlet o tom, co dělají pokud šlo o někoho z jejich týmu a byli ochotni udělat cokoliv. A právě v tuhle chvíli musela ona být zase tím hlasem rozumu. A ten jí říkal, že jim něco uniká. Něco velmi důležitého a byla připravená na to ve chvíli, až si někde v klidu sednou, přijít.

Rodney se přistihl, že už několik hodin leží na posteli.Nějak nebyl schopný nic z toho vstřebat. Normálně by se pokusil o útěk. Dokonce chvíli hledal něco, jak by se dostal přes dveře, ale v pokoji nic kromě tří kusů nábytku nebylo. A i když si to nerad přiznávall, rozhodně nebyl MacGyver, aby si z kusu mýdla v koupelně vyrobil výbušninu. Sheppard ten seriál miloval, a často o tom vedli debaty. Rodney se mu pokoušel vysvětlit, že, stejně jako v Návratu do budoucnosti, ty věci tam zkrátka nejsou možné. Teď si přál, aby byly. Objevil v koupelně jen kartáček na zuby, kterým marně bušil několik minut do skla, až se zlomil. Takže teď neměl ani kartáček na zuby. Skvěle. Ale když se s tím kartáčkem pokoušel hystericky rozbít sklo, přehlušovalo to bolest hlavy. Ta sice teď ustávala, ale přesně jak Anthos řekl, neodešla úplně. Nebyla to přesně bolest, spíš cítil jakýsi nepříjemný pocit kolem místa, kde tušil neurální čip. Pořád věřil, že ho Sheppardův tým hledá. Bez ohledu na to, co mu Anthos řekl, neuvěřil ani na minutu, že by to plukovník vzdal. I kdyby Anthosovu návnadu spolkli, budou chtít vědět, co se mu stalo. A časem na to přijdou. Ale co když ne? Mohli klidně odejít a už připravovat jeho pohřeb. Ne, tomu nevěřil. Shepparda s Rononem si často dobíral, ale jejich instinkty fungovaly bezchybně. A pak tam taky byla Teyla, která si dokázala dát dvě a dvě dohromady. Zatímco tak ležel a vlny optimismu a pesimismu se mu v mysli přelévaly jedna přes druhou, někdo vešel do jeho pokoje. Otočil hlavu, ale nebyl dost rychlý. Zahlédl jen copy, mizející zpět ve dveřích. Copatá hlava se ale objevila o pár vteřin znovu, tentokrát v doprovodu dvou vojáků, nesoucích nějaké antické zařízení. Přesně jak Anthos říkal. Rodney vrátil hlavu do původní pozice a znovu začal zírat do stropu. Zaslechl dívčí hlas: „Nechte nás.“
Dveře se syčivě zavřely. Když ucítil u své postele přítomnost té dívky, donutil se na ní podívat. Dítě. Výborně.
„Jmenuju se Haliyah.“ Řekla tiše dívka.
„Asi máš hlad. Donesla jsem něco k jídlu. Taky bylinkový čaj. Na tu hlavu.“ Její modré oči se na něj dívaly tak intenzivně, že nemohl odolat a podíval se na ní. Chtěl odseknout, ale tváří v tvář jejímu dětskému obličeji nemohl.
„Kdo jsi?“ Zeptal se, a sám se až lekl vlastního hlasu. Ležel tam v tichu několik hodin.
„Anthos je můj otec.“ Aha, tak nic.
„Gratuluju, musíš být opravdu hrdá.“ Rodney se tentokrát už na poznámku zmohl. Jestli to byla Anthosova krev, nebyl důvod být milý. Přesto to v ní vyvolalo podivnou reakci.Rodney si uvědomil, že kolem ní byla aura něčeho většího než byla ona sama. Zkusmo zvedl hlavu a když se mu hned nezačala točit, posadil se. Haliyah už nalévala čaj a podávala mu hrníček.
„Tohle pomůže od bolesti hlavy. Budu ti ho nosit každý den, jsou to jen bylinky.“ Rodney zkusil ochutnat a ačkoliv byl hrdý na svůj nezdravý styl života a věcmi jako bylinkový čaj pohrdal, vidina léku proti bolesti jeho odpor překonala. Podle očekávání čaj nechutnal nějak skvěle, ale nebylo to tak strašné, aby ho to donutilo ho nevypít.
„Díky.“ Tentokrát už byl jeho hlas silnější. Měl i žízeň a sáhl tak po lahvi s vodou, která byla na podnose hned vedle čaje a jídla.
„Můj otec vzkazuje, že až se osvěžíš, máš začít pracovat na tomhle.“ Ukázala směrem k antickému zařízení, které bylo podobné obyčejné konzoli v Atlantis. V Rodneym se začal přít zvědavý vědec se zoufalým vězněm. Nechtěl tomu parchantkovi dát nic zadarmo. Sheppard ho brzo najde a pak Anthos uvidí.
„Vyřiď otci, že můj postoj se nezměnil. Nehodlám být součástí jeho sbírky a už vůbec ne mu pomáhat s jeho výzkumy.“ Dívka pokrčila rameny, jakoby jí to bylo jedno. Ale v očích se jí zablesklo, ne chladně a nepřátelsky, jak to viděl u jejího otce. Tohle byl zvídavost a starost a…strach?...Bála se snad svého otce?
„Když nebudeš spolupracovat, otec tě potrestá. Donutí tě. Znám ho. Větší potěšení mu udělá tě nutit a mučit. Překvapíš ho, když budeš spolupracovat. Ušetříš si tím spoustu bolesti a problémů. Přinesla jsem ti ještě nějaké oblečení, támhle.“ Ukázala ke skříni, kam stihla během pár vteřin vyskládat slušnou hromádku oblečení.
„Jak jsem už řekl, nezůstanu tady. Moji lidé mě najdou.“ Opět to neznělo tak jistě, jak by chtěl.
„Nehledají tebe, ale tvoje vrahy. Až je najdou a potrestají, odejdou.“ Její konstatování ho zasáhlo. Od Anthose to byla obyčejná výhružka, aspoň si to myslel. Ale slyšet to od ní, bylo hrozné. Znal ji pět minut a už to mu ukázalo, že není jako on. Měla starost a přes její vnější apatii z ní přímo vyzařovala dobrota. Jak mohl někdo takový být dítětem tyrana?
„Jak že jsi říkala, že se jmenuješ?“ Opravdu ho to zajímalo.
„Haliyah.“
„Hal….dobře. Hallie, řekni otci, že ke zkoumání potřebuju i nějaké vybavení. Nepoznám, co to dělá jen z pohledu na to. Nestačí to jen aktivovat a čekat, že mi to samo řekne, co to umí.“ Snažil se získat čas a taky, cítil se kvůli tomu hrozně, by mohl tu dívku využít k útěku.
Bylinkový čaj měl téměř okamžitý účinek a mozek mu zase začal fungovat. Ze všeho nejdřív musel vypnout čip, kterým ho mohl Anthos zastavit a zabít. A který mu bránil projít bránou.
„Nevím, jestli to tady máte, ale když ne, tak v mém batohu by měla být taková bílá plastová krabička. Je to zařízení Antiků, říkáme mu skener. Můžeš mi ho donést?“ Chvíli se na něj dívala, jakoby mu viděla do duše a listovala v ní. Otřásl se, ale nepříjemný pocit téměř okamžitě zmizel. Nakonec přikývla.
„Řeknu to otci. Později ti donesu večeři.“ Rodney si všiml, že měla ovladač ke dveřím také na ruce jako Anthos předtím. Možná by ji mohl přemoct a ovladač ji vzít. Byla dítě, ale nemusel jí ublížit, jen překvapit. Ze svého místa na posteli se stačilo je natáhnout….Haliyah se něj obrátila a zakroutila varovně hlavou „ne“, otevřela dveře a odešla. Rodney zůstal sedět jako opařený. Podívala se na něj, jakoby věděla, co chce udělat. Možná ji to prostě napadlo….ale ten pohled…Rodney si řekl, že až Haliyah příště přijde, zeptá se jí na to. Rozhodně z ní byl zmatený. Nejspíš se na dlouho stane jeho jedinou společnicí a znepokojovalo ho, že její přítomnost ho uklidnila a děsila zároveň. Co skrývala? Vzal si jídlo z podnosu a zatímco žvýkal ovoce, přemýšlel. A přemýšlel tak intenzivně, až na to nakonec, s překvapivou silou, jakou jen takové zjištění může mít, přišel.

ten bídák Anthos, takhle zacházet s Rodneyem! Už aby ho Sheppard našel a zachránil! Copak ma McKay zalubem?? Nenapínej nás dlouho..a jinak přeji brzké uzdravení!

[Klenotka]

Tak jsem se dostala konečně k tomu, napsat další část. Prodlevy teď budou delší, kvůli zápočtovým testům a zkouškám. Ale ráda bych to dokončila co nejdřív, tak se nebojte, vždycky si najdu chvilku, abych kus napsala. Trochu jsem "emocionálně" přitvrdila, i když si nejsem jistá, jestli se mi to úplně povedlo. Příště přijde asi ta nejhorší část, tedy pro postavy. Zatím si tohle užijte, je tam spíš hodně Rodneyho, ale potřebovala jsem v jeho "linii" něco vysvětlit. A další věc, nejsem vědec a tak tam možná trochu plácám. Ale dejte tomu šanci, je to sci-fi Překlepy hlásit

Radkovi se pracovalo velmi těžko, když se kolem něj rozlévalo jen ticho. Nebyl na to zvyklý. Ostatní vědci byli také zamlklí a tak obvyklý chaos a nadšení vystřídal šepot a smutek. Navíc bylo pozdě večer a tak se ticho stalo přirozenou součástí okolního prostoru, jak i tak už tiší vědci pomalu odcházeli spát. Radek se musel pro sebe usmát. Když Rodneyho poznal, tak ho ani ve snu nenapadlo, že by toho muže mohl vůbec kdy nazývat přítelem a pochyboval i o jeho schopnosti vést vědeckou sekci. Ale Rodney ho překvapil, všechny překvapil. A jeho energický styl, kdy svoje podřízené okřikoval a do všeho se motal, to teď všem chybělo. Radek byl rád, že si nikdo nemyslí, že by byl Rodney mrtvý. Vlastně to vypadalo, že ve městě nebyl jediný člověk, který by tomu věřil. Ovšem důkaz neměli a to bylo ubíjející. Byl to už týden od chvíle, kdy jim tu novinu Elizabeth řekla a s každým dnem, hodinou a minutou se neuvěřitelné stávalo uvěřitelnějším. Radek nechtěl Rodneyho místo. Párkrát si už zkusil, co obnáší vést velkou skupinu vědců a rád to Rodneymu přenechal. Snažil se soustředit na to, co mu Elizabeth před pěti dny donesla. Návod na postavení ZPM. Byli nadšení, Anthos jim ušetřil spoustu hledání a překládání, ale jak ten plán studoval podrobněji celých pět dní, tak došel k závěru, že jim to není nic platné.
Bylo pozdě a Radek si promnul oči pod brýlemi.
„Chceš kafe?“ Carsonův hlas ho vyděsil natolik, že doslova nadskočil.
„Ježiši, Carsone, vyděsil jsi mě k smrti.“ Podíval se vyčerpanýma očima na šéflékaře, který držel v ruce dva lákavě vypadající hrnky kávy.
„Jsi horší než McKay.“ Prohodil Carson a usadil se vedle Zelenky na židličce.
„Jo, no, chci pomoct Elizabeth. Její jednání ustrnula na mrtvém bodě a ona potřebuje vědět, jak moc použitelné tohle je.“ Upíjel kávu a pořád se díval na obrazovku.
„A jak užitečné to je?“ Carson se také podíval na rotující model ZPM na monitoru, ale čísla kolem mu nic neříkala.
„Zatím…nic moc. Vyžaduje to příliš energie. Ale zkusím to ještě propočítat.“ Chvíli byli potichu a jen tiše usrkávali kávu. Nemluvili. Carson během posledních pěti večerů do laboratoře chodil často, jakoby se tak cítil blíž tomu, co zbylo z přítomnosti Rodneyho McKaye ve městě. Zdálo se jim, jakoby zdi byly přímo nasáklé jeho pobytem tam. Laboratoř byla Rodneyho druhý domov a Carson se tam cítil mnohem lépe než v prázdné ošetřovně, kde ho neustále doháněla myšlenka, od níž posledních několik dní utíkal. Rodney se už nevrátí a město a všichni v něm to budou muset přijmout. Ale jak tam do sebe po malých doušcích dostávali kofein, tak chvíli přijetí toho smutného faktu mohli zase o něco odložit a doufat v zázrak.

John seděl u Elizabeth v kanceláři a čekal na její příchod. Nechtěl čekat, zdržovalo to. Musel se co nejrychleji vrátit na Nassarii, když už konečně měli nějakou stopu. Mnul si rameno, jak mu v něm opět bolestivě škublo. S návalem adrenalinu na něj zapomněl, ale jak se s Rononem a Teylou plazili v křoví, znovu si s ním hnul. Ale Beckettovi ani doktorce to neřekl. Ještě by ho chtěli udržet doma. Když Elizabeth vešla, trochu poposedl.
„Promiňte Johne, zdržela jsem se. Co je nového?“ Posadila se, složila ruce na stole a podívala se na svého zástupce zvědavým pohledem.
„Hledali jsme někoho, kdo je v kontaktu s těmi rebely. V té jejich hospodě jsme odchytli poslíčka a ten nám slíbil, že nás dovede za někým, kdo mu předává zprávy. Mají to hodně propletené. Anthos má podle všeho svoje lidi všude.“ Elizabeth se na Johna chvíli dívala dál, jakoby čekala, co ještě přijde.
„To je všechno?“ Vyhrkla po pár vteřinách ticha.
„Johne, jste tam už skoro týden!“
„Já vím, ale není tak jednoduché najít podzemní hnutí. Schovávají se.“ Elizabeth se zvedla a začala přecházet po kanceláři. Tohle nikam nevedlo. Bolelo ji to, trhalo to její srdce na kousky, ale Rodney už nebyl a tahle honba za osobní pomstou nesměla nabourat jejich původní cíl.
„Johne, Rodney je mrtvý.“ Řekla tiše a věcně.
„Ne! Odmítám tomu věřit!“ Sheppard byl na nohou, aby mohl Elizabeth čelit tváří v tvář.
„Anthos je sice úskočný, je to samovládce, ale nevěřím, že by měl důvod něco nám tajit. A ti rebelové? Proč by Rodneyho drželi naživu?“
„To já nevím, ale nemáme důkaz, že je mrtvý. Neviděli jsme ani jeho tělo.“
„Ne, ale viděl jste to auto. Moc toho nezbylo. A podle Radka a vlastně i Carsona, kteří, sice dost neochotně, ale přesto přiznali, že tělo se při extrémní teplotě prostě vypaří.“
„Ale jak může mít někdo takovou zbraň?“ Sheppard tak divoce gestikuloval, až Elizabeth musela uhnout.
„To já nevím. Ani Anthos nedokázal odpovědět. Podívejte se, Rodney je…byl, i můj dobrý přítel. Ale Anthos je dobrý spojenec, i přes své chyby.“ Sheppard se na doktorku otočil se zvláštním výrazem v očích.
„Jak mu můžete tak slepě věřit?“ Vykřikl John až se po něm ohlédli v kontrolní místnosti.
„Nevěřím mu slepě, ale pokud chci s někým jednat, důvěra je důležitá.“ Elizabeth naopak začala šeptat, aby tím dala Johnovi najevo, že se má ztišit.
„Poslala jsem vám na Nassarii před pár dny ještě tým majora Lorna. Nemůžeme si v naší situaci dovolit mít dva elitní týmy venku. Pošlete ho zpátky. A pokud ani vy do týdne na něco nepřijdete, chci, abyste se vrátili i vy.“ Zase měla ten svíravý pocit kolem žaludku, jako vždy, když vydávala rozkaz, který se jí příčil.
„Týden?! To nám nedává moc příležitostí udělat cokoliv!“ Opět musela ucouvnout. Chvíli se až lekla. Nikdy Johna neviděla tak nepříčetného. Byla ráda, že tam není ještě Ronon.
„Moje poslední slovo. Vyrazte hned, ať se nezdržujete. Kdyby byla naděje, že je Rodney naživu, neváhala bych, ale vy se honíte za stíny. Vrazi zaslouží potrestat, ale to bychom možná měli nechat na Anthosovi.“ Její hlas zněl tiše, ale přesto do něj dokázala vložit dostatek autority, aby se John trochu uklidnil.
„Vy mě neposloucháte. Já říkám, že je Rodney naživu. A dokážu to.“ Aniž by se na doktorku ohlédl, vydal se ven z její kanceláře, vyštěkl rozkaz k zadání adresy a seběhl ze schodů. Vzal si připravený batoh s dalším vybavením a když se červí díra otevřela, bez postranních pohledů se vydal skrz. Elizabeth zůstala jako opařená, ale přesto musela na svém rozhodnutí trvat. Až Rodneyho prohlásí za oficiálně pohřešovaného, nebude moct John nic namítat. Neodvažovala se prohlásit ho za mrtvého, ještě ne. Taky v ní hlodalo podezření, ale to každým dnem sláblo a Anthosovi věřila víc a víc. Nevěděla, jak je to možné, ale na tom muži bylo něco, co ji fascinovalo a děsilo zároveň. A přesto mu věřila. Další schůzku s ním měla ale až za několik dní. Potřebovala čistou hlavu na to, aby mohla posoudit, jak moc cenný je jeho dar. Nadechla se a už trochu klidnější si znovu sedla, aby počkala na hlášení z laboratoře od jejich „zatím-dočasného“ hlavního vědce.

Antický skener v Rodneyho ruce zapípal. Trochu apaticky se na něj podíval. Nikdy by byl neřekl, že ho opustí vědecké nadšení. Ale byl v tom pokoji zavřený už téměř týden. Společnost mu dělala jen Haliyah, občas Zain a dvakrát ho poctil návštěvou sám Anthos. Rodney měl vztek, a poprvé se mu povedlo vykouzlit tak rozzuřený výraz, že Anthos poplašeně ucukl. Tuhle scénu si Rodney přehrával v hlavě jako poklad. Když teď prohlížel to antické zařízení, které mu sem vůdce Nassarianů donesl, cítil se mizerně. Za jiných okolností by byl jako u vytržení, ale tohle neznamenalo vůbec nic. To první, co mu tam Anthos nechal přinést, byl obyčejný holoprojektor a McKayovi nedalo práci ho poznat. Když mu donesli tuhle věc, chvíli ho to zabavilo. Ale nedostatek místa, slunce a lidské společnosti ho začínal dostávat. Nikdy nevyhledával lidi, ani je neměl rád. Ale za dobu, co byl na Atlantis, si už zvykl pracovat s ostatními a společné obědy s jeho týmem mu chyběly. Pořád vkládal do svých přátel naději, ale začínal si myslet, že jim to zatraceně trvá.
Znovu se podíval na skener a musel se usmát. Další neužitečný přístroj. Byla to zvláštní koule, s různě barevnými tlačítky posázenými po celém povrchu. Nikdy předtím nic podobného neviděl, ale antický design se prostě poznal a se svou omezenou znalostí antického písma poznal, o co jde.
„To ti to trvalo. Tohle místo ti leze na mozek.“ Řekl to pro sebe, ale okamžitě zmlkl. Jeho hlas zněl v pokoji hlasitě, jak byl několik hodin sám. Když zmačkl pár tlačítek na skeneru, koule se rozsvítila a začala hrát podivnou melodii. Přistihl se, jak ji chvíli poslouchá. Bylo fascinující slyšet deset tisíc let starou hudbu a navíc, bylo to něco jiného než to tísnivé ticho. Obyčejný hlavolam, kterých existují na Zemi tisíce. Tenhle byl sice složitější, ale s pomocí skeneru ho dokázal rychle rozluštit.
„No, McKayi, myslím, že jestli Anthosovi předložíš další neužitečnou věc, asi nebude moc nadšený.“ Zase si řekl pro sebe a rezignovaně si sedl na postel. Zaposlouchal se a když hlavolam přestal hrát, opět ho obklopilo ticho. Opatrně se zvedl, přiložil ucho ke dveřím a když nikoho nezaslechl, pustil se do svého rituálu. Projel si skenerem kolem krku a znovu zkoumal získaná data. Nemohl přijít na to, jak čip vypnout, aby ho to nezabilo. Skener mu ukázal přesnou podobu čipu, a podle všeho se tenká vlákna zasekla hluboko do jeho páteře. Když to viděl poprvé, zpanikařil. Teď už se pokusil chladně uvažovat nad tím, v jakém pořadí by měl ta vlákna deaktivovat. Ovladač, který měl Anthos, zřejmě měla nastavenou správnou sekvenci. Ale kdyby se pokusil čip vypnout, což by zvládl, zabilo by ho právě to, že vlákna byla vytažena špatně. Jako když se u bomby přestřihne špatný drát. Zkoumal modrou obrazovku skeneru a zrovna když mu hlavou projela myšlenka, že by mohl zkusit všechna vlákna deaktivovat najednou, dveře se otevřely a v nich se objevila Haliyah. Rodney rychle vymazal ze skeneru jakékoliv známky zkoumání čipu a na dívku se pokusil aspoň usmát. I když si vždycky namlouval, jak nesnáší děti, tak tohle děvče se mi líbilo. Byla velmi chytrá, bystrá a měla schopnost, o níž Rodney věděl, ale ještě se jí na to přímo nezeptal. A jestli měl pravdu, pak ho zarazilo, že ještě nepřišla na jeho snahu o vypnutí čipu. Nebo to věděla, ale otci to neřekla.
Rodney se na ní tedy trochu křečovitě usmál, ale i ten umělý úsměv vystřídal chladný nenávistný pohled, jakmile zahlédl za jejími zády Anthose.
Ten se ale usmíval. I když v očích mu stále zlověstně jiskřilo. Rodney si pomyslel, že u tohohle člověka je to normální a už to neřešil. Rozhodně se nehodlal třást v koutě, na to strávil v Sheppardově týmu dost času. A pokud se mu samotnému nepodaří utéct, pokusí se zůstat naživu tak dlouho, než ho přijdou zachránit.
„Doktore McKayi, oni pro vás nepřijdou. Doktorka Weirová mi dokonale věří a plukovník Sheppard ji poslouchá.“ Když tohle Anthos řekl, McKay sjel očima na Haliyah. Ta uhnula pohledem, ale neřekla nic. To si Anthos myslel, že je Rodney tak hloupý, že si toho nevšimne?
„Vidím, že jste hotov. Na co jste přišel?“ Popošel ke stále blikající kouli, a opatrně ji zvedl.
„Vlastně na nic. Je to jen hračka. Nějaký hlavolam.“ V Rodneyho hlase byla znát únava a rezignace. Ale přece jen se bál, co Nassarian udělá. Viděl ho rozzuřeného jen jednou, na začátku svého „pobytu“, a nechtěl to začít znovu. Dal na radu Haliyah a spolupracoval. Ovšem teď v něm byla malá dušička. K jeho překvapení se ale Anthosova tvář rozzářila.
„To je úžasné. Předkové si opravdu uměli postavit i takové obyčejné věci. Jak to funguje?“
„Musíte zmačknout správné pořadí tlačítek. Sekvenci mám tady.“ Podával Anthosovi svůj skener, ujištěný, že v něm není ani známka po čipu. Ale starší muž zakroutil hlavou a fascinovaně dál zíral na kouli.
„Výborně, výborně. Jste lepší než jsem doufal. Za méně než týden jste dokázal analyzovat dvě věci.“
„Jo, tímhle tempem byste mě mohl nakonec někdy i pustit, že?“ Odsekl mu kousavě Rodney, aniž si to uvědomil. Následně mu krkem a hlavou projela bolest, která znovu způsobila, že se skácel na zem. Anthos nechal tentokrát čip zapnutý o pár vteřin déle, a to stačilo k tomu, aby se Rodneymu spustila krev z nosu. Haliyah se k němu starostlivě sklonila a ubrouskem, který se jí okamžitě objevil v ruce, mu začala krev utírat.
„Tohle nebylo nutné, otče.“ Podívala se na Anthose vyčítavým pohledem, ale hned zrak zase sklopila.
„Ale bylo.“ Anthos kývl na stráž, stojící u dveří a naznačil, že ho mají zvednout. Pomohli mu na nohy, rozhodně ne nijak jemně. Nassarian se tak k Rodneymu přiblížil na pár centimetrů. Astrofyzik byl pořád trochu otřesený a tak viděl muže před ním rozmazaně. Slyšel ho ale velmi dobře.
„Musíte si uvědomit, že tu nejste jen kvůli analýze mé sbírky. Řekl jsem vám to. Sám jste její součástí. Lidé pro mě nikdy neznamenali nic víc než věci. Haliyah je výjimka a to jen proto, že je to moje dcera. Dokonce i Zain ví, co pro mě je. Můžu mu kdykoliv poručit, aby třeba skočil z okna a on to udělá. Totéž jste pro mě vy. Je mi jasné, že nikdy pro vás nebudu znamenat to, co představuji pro Zaina, své muže nebo lidi ve městě. Ale ať se ten váš geniální mozek uvědomí, že i kdyby jste prozkoumal mou sbírku už zítra, nikdy vás nepustím. To, že vám dávám tuhle práci, která vás aspoň trochu zabaví, je jen má dobrá vůle. Klidně vás tady nechám zavřeného beze všeho a jsem zvědavý, jak dlouho vám bude trvat než začnete prosit, abych vám dovolil aspoň něco dělat. Je to, jak to vy říkáte? Dvě mouchy jednou ranou.“ Během jeho monologu se Rodneymu zrak trochu rozjasnil, ale zase ho začala bolet hlava. Bolest díky čajům, které mu Haliyah nosila, ustoupila, ale pořád cítil nepohodlí. Ani si nevšiml, že ho vojáci už nepodpírají a v pokoji ani nejsou. Vedle něj stála jen dcera muže, do jehož tváře se teď opět pokusil dívat svým nejlepším pohrdajícím pohledem. Anthos to ale ignoroval. Ještě chvíli Rodneyho propichoval očima a pak si vzal hlavolam a odešel. Když za ním zapadly dveře, McKay si dovolil ten luxus se zhroutit na postel.
„Donesu ti čaj.“ Pípla slabě dívka, ale Rodney ji chytil jemně za ruku, aby ji zastavil.
„Proč mu pomáháš?“ Řekl tiše a pořád si držel ubrousek u nosu, protože krev se mu spustila nanovo. „Připadá mi, že se ho bojíš. Proč mu tedy pomáháš s tímhle šílenstvím?“ Její oči si ho chvíli měřily a pak se ho dotkla na tváři. Několikadenní strniště se mu na tváři projevilo a ona se pobaveně usmála.
„Přinesu ti ještě něco, aby ses mohl oholit. A léčivý čaj na to krvácení. Zain má lék na všechno.“ Znovu se mu chtěla vytrhnout, ale Rodney ji pořád držel.
„Neodpověděla jsi mi. Vím, že mu pomáháš způsobem, který tak úplně nechápu. Můžeš mi to vysvětlit?“ Haliyah se už nepokoušela odejít, ale rezignovaně si sedla. Věděla, že jí neublíží. Navíc venku byly stráže, takže stačilo zavolat. Ale byla si jistá, že jí nic neudělá. Viděla mu až do duše.
„Mám určitou schopnost. Myslím, že by se to dalo popsat jako čtení myšlenek, ale je to něco víc. Pomáhá mi to zlepšit intuici, poznám emoce druhého člověka.“ Rodney přikývl. Měl podezření už předtím.
„My tomu říkáme telepatie a empatie. Ale tohle je zřejmě ještě něco víc. Tvůj otec ji taky ovládá?“ Haliyah se při té otázce trochu zachvěla a tentokrát se jí podařilo si stoupnout, protože Rodney ji mezitím pustil.
„Můj otec tohle neovládá, ale…když s někým mluví, dávám pozor. Jako vaše doktorka Weirová. Stojím za dveřmi a poslouchám, co si myslí a pak to posílám dál otci jako myšlenku. On se podle toho přizpůsobuje. A pak…doktorce dokážu vsugerovat něco jako falešný pocit bezpečí.“ Rodney se při té myšlence rozzuřil. Ale ne na tuhle slabou dívku, jen prohloubilo to jeho nenávist k Anthosovi. Manipulovali s Elizabeth.
„Proč ten…falešný pocit nepoužiješ i na mě?“ Otočila se na něj a zakroutila hlavou.
„Ne na každého to funguje. I vaše doktorka vzdoruje a časem to prolomí. Z vašich lidí jsem nestrávila v ničí přítomnosti dost času na to, abych to vyzkoušela. Nechci to dělat, ale otec je….je to prostě můj otec.“ Vydala se znovu ke dveřím, chtěla utéct, dostat se pryč. Rvalo jí srdce, když věděla, co to věznění s tímhle mužem dělá. A to to byl teprve týden. Nedokázala si představit, že by to vydržel nějak dlouho.
„Přinesu ten čaj a taky něco na holení, strojek asi….a jídlo…musíš mít sílu.“ Šla rychle, jak jen jí to její nohy dovolovaly. Nechtěla, aby viděl, že má slzy na krajíčku.
„Počkej ještě.“ Zaslechla ho a zastavila se. Neodvažovala se na něj ale podívat.
„Když tuhle schopnost tvůj otec nemá, jak jsi k ní přišla?“ Letmo se na něj ohlédla.
„Po matce. Byla součástí otcovy sbírky.“ Řekla rychle a zmizela ve dveřích.

...po matce. Byla součástí otcovy sbírky... To je bezesporu zajímavá pointa! Nehodlá Anthos použít taky Rodneyho k vylepšní genofondu vládnoucí rodiny?

[Klenotka]

Erm, Haliyah je třináct, myslím, že Rodney není pedofil Ale pointu to, snad, mít bude....jen ji musím vymyslet.

ups! Ale působí tak vyspěle! Nemají na té planetě posunuté dospívání? No , ale taky se dá počkat! Kdoví (jen ty:)) , jak tam bude Rodney dlouho?

Je to velice dobře napsaný. Všechna čest. Akorát ta Shepardova přespřílišná zatvrzelost je trochu do očí bijící. Jinak to nemá chybu

Je to úúžasnýý! A na emocích ještě přitvrď, máloco mě dokáže rozbrečet.

[Klenotka]

Phew, tak jsem po dlouhé době zase kousek dopsala. Není to bohužel ani moc dlouhé. Nemám teď vůbec čas, ale můžu vás ujistit, že to určitě dopíšu. Už mám v hlavě jakýsi plán, ale ještě jsem zdaleka neřekla poslední slovo a pro Rodneyho a ostatní to bude ještě hodně těžké, i když jsem v téhle části naznačila obrat k lepšímu...ale jak se říká, všechno je relativní
Překlepy hlásit, díky

Elizabeth mířila to ztemnělých chodeb města, které předznamenávaly přítomnost vědeckých laboratoří. Bylo už dost pozdě a Zelenka na ní trpělivě počkal, aby jí mohl říct výsledek. Byl unavený, jako všichni.
Radek na ní už čekal s podrobnou přednáškou, ale když na ní vychrlil na začátku několik vědeckých termínů, musela ho zastavit.
„Radku, potřebuji jen jasnou odpověď, jestli je to užitečné nebo ne.“ Unaveně se na Zelenku podívala a čekala, co odpoví. Chtěla mu oznámit ještě jednu věc, ale to mohlo počkat.
„Užitečné to je…pro teoretický výzkum. Je to tak složité a náročné, že na naší technologické úrovni nejsme ještě schopni ZPM vyrobit.“
„Takže ta informace je k ničemu?“ Ptala se, ale v podstatě to znělo jako sebeujišťování.
„Dá se to tak říct…ano.“ Chvíli se na ní díval, jak trochu podrážděně zasyčela. Vypadala hodně nervózně a neobvykle…vykolejeně.
„Elizabeth, jste v pořádku?“ Věděl, že v současné situaci je to trochu hloupý dotaz, ale její bledá tvář ho vyděsila a tak se musel zeptat.
„Když jsem tohle místo brala, věděla jsem, co se po mně chce. Ale právě se chystám vydat několik rozkazů a…nejsem přesvědčená, že jsou správné. Tedy jsou správné, i rozum mi tak velí, ale přesto…“ Odmlčela se a chvíli se zdála velmi drobná a slabá.
„Chcete odvolat pátrání.“ Konstatoval Radek věcně. Čekal to, a o tom týdenním limitu věděl. I on měl naději, že Rodney žije, ale neměli žádné stopy a pokud ten postup na výrobu ZPM není klíčový pro jednání, tak i spojenectví s Anthosem zřejmě zamrzne na mrtvém bodě. Znovu děkoval, že není ve velící pozici. Tuhle iluzi mu ale doktorka hned sebrala.
„Radku, jste jediný, kdo je schopný Rodneyho zastoupit. V tuhle chvíli oficiálně přebíráte jeho povinnosti velícího vědecké sekce. Sheppardův tým se bude muset chvíli obejít bez čtvrtého člena, než najdu náhradu. Nemůžeme si dovolit tam někde venku ztratit i vás a tak nechci, abyste byl členem týmu. Snad to nevadí.“
„Vůbec mi to nevadí. Já nechci ani Rodneyho místo. Jsem spokojený s tím, co dělám.“
„Radku..prosím, nemám teď opravdu sílu se o tom hádat. Oba víme, že tu nikdo lepší není.“
Její odpor vůči jeho námitce byl slabý a hlas jí vydával zvláštní sípavý zvuk. Pochopil, že i ona je na hranici svých možností a tak se rozhodl to nerozebírat. Potřebovala podporu, ne odpor.
„Dobrá. Udělám, co budu moct.“ Přikývl a Elizabeth se na něj usmála. Cítila, že si musí lehnout, jinak jí hrozilo akutní nebezpečí pádu někam do hlubin vlastní duše. Byla ráda, že se Zelenka nehádal. Cítila na svých zádech jeho oči, odrážející starostlivý výraz. Na chodbě se znovu napřímila a došla do svého pokoje, kde si vzala prášek na bolest hlavy a upadla do neklidného snu, v němž ji Rodney volal o pomoc, a kde jí za zády zněl vyčítavý hlas Johna Shepparda.


Major Lorne seděl trpělivě ve tmě hostince a čekal. Stejně jako den předtím a ten předchozí. Cítil únavu, ale doufal, že právě dnes by se ten kontakt mohl objevit. Byli tady přece už tak dlouho, nemohli ho minout. Týden, který jim doktorka Weirová dala, se blížil ke konci a on se nechtěl smířit s tím, že by Rodney někde čekal na záchranu a oni prostě odešli. A ani ve snu si nedokázal představit, jak se musí cítit Sheppard a jeho tým.
Opatrně upil vody, stojící před ním v těžkém hliněném hrnku. Předstíral, že je v něm pivo, ale aby zůstal vzhůru a ve střehu, k tomu potřeboval pít vodu, ne alkohol.
Koutkem oka zahlédl pohyb u zadních dveří. Hospodský o jejich snaze najít kontakt věděl a po řádném zaplacení byl ochotný spolupracovat. Proto asi taky mluvil víc hlasitě než obvykle. Stál proti němu muž s podivnou čepicí na hlavě, a přitom se k hostinskému nakláněl a něco mu podával. Ten mu také předal něco, co se podobalo dopisu.
Lorne se zcela neznatelně pohnul, právě ve chvíli, kdy se k němu otočil hospodský a kývnul na něj. Jeho kontakt mizel ve dveřích a Lorne se tiše zvedl, strčil majiteli hospody do ruky pár mincí, které se jim povedlo získat a vydal se ven do tmy.
Za hospodou ho do nosu praštil typický pach z kuchyně, mísící se se smradem z popelnic. Muž, jehož sledoval, mizel za rohem a Lorne za ním rychle pospíchal. Opatrně se zastavil, aby ho někdo náhodou v další ulici nepřekvapil, ale ten muž si ho nejspíš nevšiml. Major se tedy přizpůsobil jeho rychlosti chůze a vytáhl vysílačku.
„Plukovníku, tady Lorne, slyšíte mě?“ Ve vysílačce zajiskřilo a za pár vteřin se ozval hlas jeho velitele.
„Sheppard, mluvte.“ Unavený hlas naznačoval, že plukovník konečně po několika dnech usnul.
„Pane, pronásleduji ten kontakt. Jsem teď,“ podíval se kolem sebe a vybavil si v hlavě mapu, kterou studovali,“ …jsem teď v ulici za hospodou a míříme k přístavišti u řeky.“ Nečekal na odpověď a vysílačku vypnul. Byl to risk, ale nemohl si dovolit, aby ho někdo volal v nevhodnou chvíli.
Temná postava muže v čepici se teď pohybovala směrem, který odhadl. K přístavišti u řeky, protékající touhle částí města. Od Anthosova domu to bylo daleko, a všechny je překvapilo, jak velké tohle město bylo. Bylo to tak zvláštní místo, kde se mísila moderní civilizace s téměř středověkou kulturou. Lidé měli k dispozici moderní technologie, ale kromě domů, postavených v podobném stylu jako každé jiné velkoměsto na Zemi, tady nebyl ani náznak něčeho dalšího. V domech se nesvítilo, používali svíčky. Auta sice znali, ale málokdo kromě Anthose a jeho mužů je používal.
Lorne se zarazil a rychle se schoval za jednu z popelnic, když se muž otočil. Major se ale uklidnil, když si všiml, že to nebylo kvůli němu. Muž, jehož pronásledoval, se setkal s někým jiným. Nedalo se určit, jestli to byl muž či žena, protože ta postava stála ve tmě.
Pak se náhle rozdělili a Lorne se musel rychle rozhodnout, koho sledovat. Dvě vteřiny mu trvalo se rozhodnout pro nově příchozího.
Pustil se do pronásledování, udržoval bezpečnou vzdálenost a doufal, že ho ostatní najdou. Oddechl si teprve ve chvíli, kdy se mu po boku objevil Ronon. Nechtěl vědět, jak ho Sateďan v té spleti ulic tak rychle našel, ale odhadoval to na jeho výjimečné stopařské schopnosti.
„Sheppard s Teylou jdou z druhé strany:“ Řekl Ronon potichu a pak už jen gestikulací naznačil, že plánují přepadení. Když mu ve vysílačce na boku dvakrát zachrastilo, Lorne pochopil signál a spolu s Rononem se pustili za teď už utíkající postavou, za níž se z protější strany hnali Sheppard s Teylou. Teď, když si Lorne mohl toho člověka víc prohlédnout, zjistil, že je to mladý muž a rozhodně nevypadal vyděšeně. Spíš odhodlaně. To ovšem nepočítal s Rononem, jehož na omráčení nastavená pistole zasáhla mladého rebela přímo do hrudi.
Ten se bezhlesně svalil k zemi a zatímco on a Sheppard lapali po dechu, Teyla ho prohledala. Ronon si bezvládné tělo přehodil přes ramena jako pytel a společně se takhle vydali zpět do hostince, kde chtěli položit pár velmi všetečných otázek.

Rodney ležel malátně na posteli, většinou zvedl na pár vteřin hlavu, ale zase ji hodně rychle položil zpět na polštář. Neměl proč se snažit. Slyšel tlumený zvuk přístroje, který mu den předtím donesli na zkoumání. Byla to zvláštní, bumerangu podobná věc, levitující půl metru nad zemí. Přístroj původně vůbec nelevitoval, ale když ji stráže přinesly, a on se toho dotkl, téměř okamžitě se vznesl do vzduchu. Anticky moc neuměl, ale Anthos, jenž se studiu Antiků věnoval mnoho let, mu dodal už přeložený text. Problém byl, že tento přístroj byl podle popisu určen k obřadním účelům, ale jak jim sloužil, to už se tam nepsalo.
Po chvíli ale ztratil o přístroj zájem a už téměř den jen ležel na posteli. Haliyah se od jejich posledního rozhovoru neukázala, takže jí to buď otec zakázal nebo ji to natolik rozrušilo, že se sama rozhodla už nepřijít. Rodneyho štvala myšlenka, že mu ta dívka chybí. Zvykl si na její přítomnost a hlavně, na její léčivé čaje. V krku už mu opět nepříjemně tepalo a když se pokusil aspoň dojít do koupelny a zpět, málem omdlel.
Natočil hlavu směrem k oknu. Nikdy předtím ho nenapadlo, že by mu mohl chybět sluneční svit. Když pracoval v útrobách Atlantis ve své laboratoři, slunce skoro neviděl. Ale byl si jistý, že kdykoliv bude chtít, může vyjít ven nebo si prostě otevřít okno. Tady kouřové a nerozbitné sklo slunci bránilo svítit plnou silou a na koberec dopadaly už jenom zbytky světla, které nehřálo a připomínalo jenom nevýraznou šeď.
Lidskou společnost také nevyhledával. Rád pracoval sám, lidi okolo sebe odháněl falešným sebevědomím a nacvičeným egoismem, který úspěšně zabíral jako repelent. Jenže Sheppard, Elizabeth, Carson nebo Radek, ti všichni ho znali už moc dobře, než aby mu na to naletěli. Často se k němu do společnosti prostě vetřeli a nakonec ho v podstatě donutili přiznat, že se mu společnost líbí. A teď mu jakýkoliv kontakt chyběl. Stráže mu maximálně donesly jídlo, nebo, očividně od Haliyah vyčištěné, oblečení. Jeho uniformu odnesla už před časem, a slíbila, že mu ji vrátí, ale zatím se tak nestalo. Měl na sobě lehkou bavlněnou košili a kalhoty, které nejspíš patřily některému vojákovi, protože mu byly velké a jejich nepříjemná bledá hnědá jako by evokovala jeho náladu. Haliyah také splnila svůj slib a poslala mi strojek na holení. Ale vzhledem k několika dennímu strništi mu moc platný nebyl, protože strojek už vousy nepobral. Stráže mu odmítly donést ostrou žiletku a tak se aspoň pokusil stále rostoucí vousy upravit do přijatelné podoby. Vlastně nevěděl, proč se tak snaží. Mohl docela dobře mít plnovous jako Noe a každému by to bylo jedno, ale i on sám se tak cítil o trošku líp. Vlastně se přistihl, jak si mu lehce zarostlou tvář se zálibou prohlíží v zrcadle. Nikdy se o takové věci nestaral, ale vzhledem k tomu, že kromě vrtání se v antických přístrojích tady neměl nic jiného na práci, ho to zaměstnávalo.
Ale návaly apatie a deprese byly s přibývajícími dny stále častější, a tak se jenom odvrátil od okna směrem ke zdi, zavřel oči a s myšlenkou, jestli Sheppard vůbec kdy dorazí, zase upadnul do neklidného spánku.

No..já bych řekla, že tohle už není povídka - tady se klube román paní Dickensová Působí to na mě tak, jako bych si obracela stránky v knize a když se konečně začtu - následuje "prázdná stránka". Těším se na okamžik, až Sheppard konečně zjistí , že Rodney není po smrti - myslím, že se ta scéna už blíží! Tak jen houšť!

Achjo, Klenot, jsem smutna, že se od tebe múza odvrací (respektive neodvrací, ale nemáš čas). V poslední kapitole mi jaksi chybí děj. Taková malá lyrika. Těším se na pokračování.