Jásejte, další část je na světě. První část je trochu pomalejší, vysvětlovací. Proto mi to trvalo tak dlouho, musela jsem si trochu utřídit myšlenky. Kousek s Rodneym už je pravý opak a snad se mi povedlo to pořádně napsat. Možná tam bude pár překlepů, word nenajde všechno a já taky ne
A čekám na víc ohlasů, pokud se to nebude číst, nebudu to sem dávat a objevíte ji až se kompletně dopíše a to může být za dlouho, když nebude motivace
Sheppard při usazovaní na židli trochu sykl a chytil si rameno. Tahle malá akce jeho naražené kosti moc nepomohla. Už si myslel, že ho to přešlo, ale stres, vyčerpání, a všechno kolem se podepsalo na nich všech. Ale když se podíval na probírajícího se muže před ním, ulevilo se mu. Konečně se někam dostali. Rononova pistole muže uzemnila víc než by čekali a tak byl v bezvědomí několik hodin. Přesně těch hodin, které jim Elizabeth získala. Což znamenalo, že si musí pospíšit.
Ronon muže hlídal a když zaslechl, že se probírá, byl hned v pohotovosti, se zbraní v ruce.
Když se mladík probudil, trochu ucukl, když si všiml zbraně před obličejem. Ale hned se vzpamatoval a zatvářil se spíš bojovně, než vyděšeně.
„Pomalu, pomalu.“ Zavrčel Ronon ve chvíli, kdy se muž prudce posadil.
„Kdo jste? Jestli pracujete pro Anthose, tak já jsem vám k ničemu.“
„Nepracujeme pro Anthose. V tuhle chvíli se dá říct, že vlastně už proti němu.“ Sheppard se při tom konstatování podíval na hodinky, aby si jen ověřil, že jejich „pár hodin“ už je dávno pryč.
„Jsem plukovník John Sheppard, tohle je Ronon Dex a Teyla Emmagan.“ Mladý rebel nervózně poposedl a na všechny se podíval.
„Všechno ti vysvětlíme. Co kdyby ses napřed představil?“ Teylin hlas zazněl z místa za plukovníkem, uklidňující a vyrovnaný jako vždy.
„Lejos, tak se jmenuju. A vy jste asi ti, co tady hledají svého přítele. Ale v tom případě pracujete pro Anthose.“ Řekl to se záští v hlase a nenávistně se přitom podíval na Shepparda.
„Ne, nepracujeme pro něj. Pro nikoho nepracujeme. Lže nám, a zrovna jsme odvolali jednání, která s ním naše velící vedla. Jestli nám nevěříš, ověř si to…jakkoliv, jak to vy rebelové tady děláte.“ Lejos se dál tvářil nedůvěřivě, ale vypadal přece jen přesvědčeně.
„Nikde si to ověřovat nemusím. Všichni vědí, co se stalo a proč jste tady. Jenom prostě ten fakt, že vám Anthos poskytl podporu vás u našich lidí trochu shazuje. Vím, co chcete a moje odpověď je jasná. My to nebyli.“ Jeho odpověď byla náhlá, a co víc, zdála se upřímná.
Ronon trochu ustoupil a tvářil se pochybovačně. Teyla zvedla obočí a zkoumavě se na Lejose podívala. A Sheppard se naopak k rebelovi přisunul blíž.
„Popravdě, taky si myslíme, že celá ta věc je jenom Anthosova velká hra. Jenom nevíme, proč to dělá.“ Lejos se konečně pořádně zvedl, vydechl si a ve tváři se mu objevil velmi přemýšlivý výraz. Chvíli se na sebe dívali, a vypadalo to, jakoby Lejos zvažoval, co říct.
„Chcete celý příběh nebo zkrácenou verzi? Řeknu vám, co o Anthosovi vím a proč dělá to, co dělá.“
„Jak to můžete přesně vědět?“ Zavrčel Ronon a stále značně nepřátelsky hodil po rebelovi nenávistným pohledem.
„Můj strýc je druhý nejvyšší v řetězu velení našeho hnutí odporu. Kdysi pro Anthose pracoval, a zná ho velmi dobře. Řekl nám všechno.“ Pohrdavě se přitom podíval zpět na Ronona a pak ho začal stejným způsobem ignorovat.
„Myslím, že si můžeme poslechnout zkrácenou verzi, nemáme moc času. Pomůže nám to zjistit, co se stalo Rodneymu? Protože jestli pro nás nemáte informace, nemůžeme si dovolit se tu jen tak vykecávat.“ Sheppard přidal do tónu taky trochu výhružný tón, ale rozhodně ho neuměl tak skvěle jako Ronon. Proto se asi taky Lejos spíš pousmál.
„Na to si vsaďte.“ Odpověděl jen.
„Dobrá, takže…co je to s tím chlapem? Proč se chová tak arogantně a naprosto pohrdavě? Na druhou stranu se zdá, že ho vaši lidi buď milují nebo nenávidí, nic mezitím.“ Sheppard měl moc otázek. Ronon pořád netrpělivě přecházel.
„Proč bychom měli věřit, že nám řekne cokoliv pravdivého? Sotva jsme toho muže poznali!“
Řekl znovu, tentokrát tak hlasitě, až se hospodský přiběhl podívat, co se děje. Před Rononovým pohledem ale zase rychle zacouval zpátky do kuchyně.
„Věřte mi, pokud pomůžu vám, pomůže to nám. Léta se snažíme Anthose porazit. Vy byste nám konečně mohli pomoci. Prý jste z města Předků, je to tak?“ Zeptal se Lejos dychtivě.
Sheppard se nadechl k odpovědi, ale Teyla ho předběhla.
„Jsme z místa, kde kdysi Předkové žili, ano.“ John se jenom trochu pousmál. Teyla měla vždycky připravenou diplomatickou odpověď.
„Naše hnutí už dlouho čeká na nějakou pomoc. Sami slábneme.“ Řekl Lejos smutně.
„Slábnete? V čem vlastně spočívá ta vaše rebelie?“ To plukovníka zaujalo.
„Naše rebelie spočívá v tom, že se snažíme podkopat Anthosovu autoritu. Hlavně u starších lidí, kteří ho pořád podporují. Děláme to různě, třeba pozdržíme poštovní službu, kterou řídí jeho lidé a dopisy doručíme sami, aby to vypadalo, že selhaly jím řízené služby. Taktéž to děláme, když někde vypadne elektřina. Zní to hloupě, vím, ale snažíme se o to, aby to nepoškodilo lidi, nikdo nebyl zraněn a zabit. Nikdy jsme nic nevyhazovali do vzduchu, i když nezastírám, že tendence jsou a rozhodně bychom to zvládli. Nechceme si lidi poštvat proti sobě tím, že budeme jejich děti, sloužící v Anthosově armádě, zabíjet. Většina z nich jsou jenom normální lidé, živící rodiny. Tenhle náš způsob se naprosto vylučuje s tím, co se stalo na tom kopci, kde byl váš doktor McKay.“
„Není tady jiná buňka odporu, která by to měla na svědomí?“ Zeptala se měkkým hlasem Teyla. Lejos se slabě zasmál.
„Tohle město není tak veliké, abychom si mohli dovolit jít proti sobě. Je tu jenom jedna velká síť buněk, které spolupracují a podporují se.“
„A proč by Anthos chtěl zabít Rodneyho?“ Zeptal se Sheppard.
„On ho nezabil. Jenom zařídil, aby to tak vypadalo a vy jste mu dali pokoj.“ Ve všech v tu chvíli hrklo. Jistě, měli naději, vlastně tomu i věřili, ale slyšet to takhle, na vlastní uši, bylo jako rána z děla.
„A proč…proč by ho jen tak unášel? Co chce?“ John hledal slova. Z myšlenky, že Rodney je někde celou tu dobu zavřený, se mu dělalo zle. Ale hlavně, byl naživu. Nevěděl, jestli být rád nebo jestli má mít vztek. Zlobil se na Anthose, na Elizabeth, že to vzdala, na sebe, že nebyl rychlejší. Zeď myšlenek prorazila až Lejosova odpověď.
„Nic nechce. Anthos je sběratel. Sbírá výjimečné věci.“ Řekl to tak samozřejmě, že se ve všech na chvíli zvedla vlna vzteku.
„Rodney není věc!“ Nadskočila k překvapení jejích přátel Teyla. Rychle se zase vzpamatovala a nasadila neutrální tvář. Ale ten malý výbuch mluvil za vše.
„Jemu to přijde stejné. I vlastní dceru drží jako artefakt.“
„Dceru?“ To už zaujalo i Ronona, který konečně přestal přešlapovat.
„O žádné dceři nic nevíme.“ Řekl pochybovačně Sheppard. Lejos vzdychl a zamyslel se.
„Asi vám to budu muset říct všechno hezky po pořádku.“ Podíval se na ně, jestli souhlasí, ale kamenné výrazy týmu mohly znamenat souhlas, nedůvěru nebo nenávist. Lejos nepatřil k ustrašencům, ale ten velký, dlouhovlasý rozhodně jen tak nevyhrožoval. A tak tedy volně pokračoval. Začal lovit v paměti, co mu kdysi jeho strýc vyprávěl a postupně z těch vzpomínek skládal příběh a odpověď na otázky.
„Anthos nebýval takový. Přišel před spoustou let a hned věděl, co dělat. Naše město v té době nebylo tak vyspělé. Všichni se báli útoku Wraithů a dům Předků, v kterém teď Anthos žije, byl jenom svatyně. Ale on přišel a hned věděl, na co má sáhnout. Dokonce začal plánovat stavbu domů a podzemních tunelů, které by se dali použít při útoku. A oni ho všichni poslouchali. Byli zoufalí a on byl inteligentní, vzdělaný, a hlavně, znal technologii Předků. Už tehdy měl slušnou sbírku jejich technologie. Ale strýc říkal, že v tom sbírání pokračoval i tady. Postupně si vybudoval takovou pozici, jakou má dnes.“
„Ale to nevypadá, jakoby byl velký důvod ho milovat.“ Namítl Sheppard.
„Teď už ne. Z domu skoro nevychází, na všechno má svoje vojáky a kolem sebe si vytvořil auru nedostupnosti. Ale staří lidé ho milují, protože jim pomohl dostat se ze zoufalství a chudoby. To, že je do ní teď znovu dostává, už nevidí.“ Dodal Lejos ještě smutně.
„Jak je to s tou jeho dcerou?“ Pobídla Teyla Lejose. Zajímalo jí, jak takový muž může mít dítě.
„A, ano, ta malá. Teď by jí mělo být třináct, nebo čtrnáct. Můj strýc ji vídal, když pro Anthose pracoval. Jmenuje se Haliyah a myslím, že ona je jedním z důvodů, proč Anthos dělá to, co dělá, tedy tím spíš byla její matka, ale není v tom velký rozdíl.“ Lejos se odmlčel, jak čekal na dotazy, ale žádné nepřišly a tak pokračoval.
„Jak říkám, Anthos sbírá výjimečné věci. Hlavně technologii. Ale není schopen jí plně používat. I tento dům má svá omezení, i když většinu z nich se Anthosovi za těch 40 let povedlo obejít. Já jsem poměrně mladý a tohle všechno vím od strýce. Před asi dvaceti lety Anthos odešel na jednu ze svých výprav za artefakty, jak tomu říkal. A když se vrátil, přivedl sebou ženu, Kiaru. Podle strýce nebyla nijak krásná ani okouzlující, ale měla v sobě něco, co všechny nutilo uhýbat očima, když se ně dívala. Anthos se v její přítomnosti začal dost měnit. Nejen, že začal do své sbírky hledat lidi, ale prostě stal se z něj dost krutý patron. Strýc měl teorii, že Kiara měla nějaké schopnosti, jak ovládat lidskou mysl a ovlivnila i Anthose.“
Ostatní se po sobě párkrát znepokojeně podívali, jak je napadali různé věci.
„A ta malá to po ní zdědila.“ Od Teyly to bylo konstatování, ne otázka.
„Ano, nejspíš. Ale nemyslím si, že by té schopnosti zneužívala záměrně. Anthos ji drží odříznutou od světa a říká jí svou pokroucenou verzi toho, co je dobré a co špatné. Do jisté míry je také součástí jeho sbírky, jak jsem už řekl. Má ji jako největší svátost. A poznali jste Zaina? Jeho pobočníka?“
„Ano, je to divný chlapík, moc nemluví a asi stojí pevně za Anthosem.“ Řekl zamyšleně Sheppard.
„I on je výsledek Anthosova pátrání. Myslím, že Kiara chtěla vidět lidi jako ona. Ve svém světě, ať to bylo kdekoliv, byla vyhnanec. A nechtěla takhle žít sama. Proto si možná pořídila dceru a na Anthose měla velký vliv a nutila ho hledat dál. To změnilo jeho, i tuhle společnost. Když zemřela, Anthos už nebyl schopný se vrátit zpět.“
„Jak zemřela?“ Ronon poposedl, nechtěně zaujatý touhle analýzou života, teď už jejich nepřítele.
„To se neví. Existují i teorie, že ji Anthos zabil sám, aby to už nemusel snášet.“
„A co je tedy s tím Zainem, jak ten do toho zapadá?“ Lejos na Rononovu otázku jenom pokrčil rameny.
„To se neví. Strýc u něj už tehdy nebyl. Anthos Zaina přivedl, když byl ještě dítě, mohlo mu být tak patnáct. Podle všeho má nějaké nadání…co to ale je, to nevím. Každopádně mu Anthos bezmezně věří. A Zain zase nedá dopustit na Anthose.“
„Takže abych si to ujasnil,“ skočil do toho John, „jestli je Rodney naživu, a podle všeho je,“ když to vyslovil, nevědomky zaťal pěsti, „proč by ho Anthos držel. I když všichni víme, že Rodney je expert na antickou technologii a má ATA gen, každý od nás je svým způsobem výjimečný.“
„A věděl to Anthos?“ Zeptal se přímo Lejos.
„Věděl co?“ Zatápal Sheppard.
„Že máte i jiné…výjimečné lidi?“
„Ne, nevěděl. My jsme s ním první kontakt nedělali a pak, navykládáme to každému na potkání.“ Lejos při plukovníkově odpovědi jenom přikývl.
„Tak to se vysvětluje, proč tam skončil jenom McKay a ne vy. Anthos asi potřebuje zase nějaké zvířátko, navíc podle toho, co říkáte, je expert na technologie. Anthos se dlouho snaží přijít na to, co k čemu slouží. Proč to dělá? Těžko říct. Asi nějaká jeho pokřivená myšlenka v jeho pokřivené mysli. On nemyslí jako my, plukovníku. Je to blázen, má svoje vlastní pravidla, svůj vlastní svět. Nezajímá ho, jestli vězní člověka, ani jestli se to tomu dotyčnému líbí nebo ne.“ To znělo znepokojivě.
„Ale Rodney není zrovna nejlepší společnost. Z vlastní zkušenosti vím, že dokáže být velmi tvrdohlavý a neudělá nic, co by komukoliv jakkoliv ublížilo.“
„Tak to může být problém. Anthos ho nezabije, ale dokáže hotové zázraky, jestli to tak můžu říct, v přesvědčování ke spolupráci. Co je to ten…ATA gen?“ Zeptal se Lejos ještě.
„Je to zvláštní gen, který umožňuje ovládat technologii Předků.“ Odpověděla mu Teyla, která byla ale v obličeji podivně bílá. Už jim všem začalo docházet, co se děje.
„Aha, to je hodně dobrý důvod, proč ho držet zavřeného. On ten dům je postavený tak, aby mohl sloužit i jako útočiště obyčejným lidem, a většina jeho ovládání není těžká. Ale Anthos má určitě i věci, které mu ovládat nejdou a to ho musí štvát.“ Ronon po tomhle vysvětlení rychle vyletěl ze židle zbraň hodil zpátky do pouzdra a začal se soukat do bundy.
„Kam se chystáš?“ Zeptal se zmateně a trochu podrážděně Sheppard.
„No za ním. Teď víme, kde je a že je naživu. Vezmeme si ho zpátky.“ John se také zvedl a zastoupil svému příteli cestu.
„Nemůžeme tam jen tak jít. Ve čtyřech lidech,“ mávl rukou ven, kde hlídal Lorne, „nevíme, proti čemu stojíme.“ Ronon se na něj pohrdavě podíval.
„To chceš odejít a nedělat nic?“ Sheppard mu na tu poznámku chtěl odseknout, ale Lejos, který se trochu nejistě postavil na nohy, mu do toho skočil.
„Anthos má v domě spoustu místností, některé jsou schované tak, že o nich ani vojáci nevědí. Dostat se dovnitř je těžké, ale ven, to je nemožné. Má kolem sebe plno vojáků a když nevíte kam a jak hledat, je to sebevražda.“ Ronon se k Lejosovi přiblížil a ten opatrně ucouvl.
„Určitě máte mezi vojáky svoje lidi. Dostaňte nás tam.“ Jeho výhružky možná ještě zabírali na Lejose, který nepatrně zezelenal, ale ne na Johna a Teylu. Ti už stáli za ním a dali mu tak najevo, aby trochu ustoupil.
„Ano, známe pár vojáků. Ale ti nejsou naši lidé, jenom nám občas sem tam pomůžou. Je to vždycky něco za něco a jeden z nich by nám možná i pomohl dostat se dovnitř. Ale jenom v případě, že by to znamenalo Anthosův definitivní konec a se zatraceně dobrým plánem. A mám dojem, že Anthos má v rukávu určitě ještě něco. Nemůžete se spoléhat na informace, staré kolik let. Kdoví, jaká opatření v jeho domě přibyla? Dejte nám šanci se trochu poptat, udělat plány a pak vám možná budeme schopni pomoct.“ Řekl Lejos už jistěji, když od něj Ronon odstoupil.
Sheppard začal přecházet po místnosti a přemýšlet. Pozoroval Lornovu postavu, jak korzuje za oknem. Mohli se o to pokusit hned. Pak nebudou mít hned tak šanci. Elizabeth by to pochopila, že museli jednat. Jenže…dostat se dovnitř je jedna věc a dostat se ven věc druhá.
„Brána bude hlídaná, nikdy bychom se přes ni nedostali, aniž by nás nepochytali. Nechci, aby Anthosovi do sbírky přibyli další lidi.“ Podíval se přitom na Teylu, jejíž wraithská DNA a omezené telepatické spojení s Wraithy, by byla pro Anthose dostatečná motivace. To, že Lorne neřekl Anthosovi hned zpočátku, jak se to má s ATA genem, bylo štěstí jak pro něj, tak pro ostatní.
„A jak to chceš tedy udělat?“ Zaútočil Ronon, kterému se jakékoliv vzdávání vždycky příčilo.
„Vrátíme se s lodí. Daedalus by měl teď někdy dorazit. Nebudeme v tom případě potřebovat bránu. Lejosi,“ otočil se na mladíka, který je pozorně poslouchal, „máme loď, velkou, silnou loď. Nebudeme potřebovat bránu, ale zato bude potřeba někdo, kdo se tu vyzná. A hlavně se vyzná u Anthose. Pomůžete nám?“ Lejos se na chvíli zatvářil nejistě.
„Tohle rozhodnutí není na mě, plukovníku. Ale myslím, že to půjde. Pokud to bude znamenat, že nás Anthose zbavíte, pak snad ano. Mohl bych vás vzít k mému strýci, a ten pak kontaktuje další lidi.“ Sheppard na to zakroutil hlavou.
„Nemůžeme tady už zůstat. Anthos nám sem nejspíš pošle společnost, když nás neuvidí odcházet. Jak vás pak můžeme kontaktovat?“ Lejos si pořád nebyl jistý, ale netrvalo mu dlouho, než se rozhodl. Tohle byla šance a ostatní to určitě pochopí. Popošel k oknu, a mávl na Shepparda, aby se k němu přidal.
„Vidíte tamtu lampu?“ Ukázal na jednu z plynových lamp, kterých bylo po městě plno, ale tahle byla jediná, která byla v té ulici na zdi. Plukovník přikývl.
„Až se vrátíte, tak ji zakryjte jemným plátnem. Lampy se takhle opravují a nikomu to tak nepřijde divné. Občas to tak děláme, ale ne často, aby vojáci nezískali podezření.“ V tu chvíli vtrhnul dovnitř Lorne.
„Máme problém.“ Řekl jen a ostatní se automaticky opatrně podívali přes závěs z okna. Dva vojáci stáli před hospodou a nezdálo se, že se chystají odejít.
„Vypadá to, že náš doprovod je tady. A určitě si přivedou kamarády.“ Konstatoval suše John.
„Lejosi, jak se odtud dostanete? Nejspíš už vědí, že s vámi mluvíme.“ Dodal ještě a mladý odbojář se jenom usmál.
„Na tohle jsme připraveni. Chodba pod tímhle domem má tři východy, abychom zmátli vojáky. Na starých mapách nejsou a Anthosovi muži o nich nevědí.“ Shepparda to uklidnilo, ale pořád si nebyl jistý, jestli může věřit slibu, který jim Lejos dal.
„Kdo se s námi zkontaktuje a jak brzy, když použijeme ten váš signál?“ Zeptal se tedy a potěšilo ho, že Lejos skutečně přemýšlel nad odpovědí.
„Bude to otázka hodin. Každý má svou práci a někteří jsou prostě jenom kurýři, kteří hlídají kontaktní místa. Ale nemůžu slíbit úplnou pomoc. Možná vám jenom poskytneme nějaké plány, možná se s vámi bude setkat i můj strýc. Ale nevíme, kdo vede celé hnutí, takže to může být problém. Posílání zpráv Veliteli je dost těžké.“ Tohle všechny trochu zmrazilo.
„Vy nevíte, kdo vás vede?“ Sheppard přimhouřil oči, jako to dělal pokaždé, když něčemu nerozuměl.
„Říkal jsem, že můj strýc je druhý nejvyšší. Říkáme mu prostě ´Velitel´. Chce zůstat v anonymitě. Zprávy posílá různě, ani šéfové buněk, ani můj strýc neví, kdo to je.“
„A není to trochu nebezpečné? Může to být jenom past.“ Řekl na to Ronon. Lejos ale zase zakroutil hlavou.
„To ne, dělá se to takhle už deset let. Kdyby to chtěl Anthos jenom proto, aby nás vysledoval, tak už bychom si tady nepovídali.“ Rononovi to pořád přišlo podezřelé, ale Shepparda to už moc nepřekvapilo. Spousta povstaleckých nebo dokonce teroristických buněk takhle fungovala. Lidé v nich byli postradatelní, mozek ale nikoliv. Znovu mu nepatrně škublo v rameni. Mnul si ho a pořád přemýšlel, jaké by měli šance, kdyby se pokusili do domu dostat hned. Ale hned to zase zamítl. Nebylo to možné, bez plánu, znalostí budovy i okolí, bez posil, bez přístupu k bráně. S Daedalem se sem dostanou do týdne. Byl si jistý, že Rodney určitě ten týden navíc ještě vydrží. Bude muset. Bylo mu špatně, když mu došlo, že se opravdu honili za ničím a, při té myšlence se mi až zatmělo před očima, že byli ve stejné budově, kde nejspíš Anthos držel Rodneyho. Povídali si s tím člověkem, seděl proti nim, lhal jim. Jistě, jak znal Elizabeth, určitě zase bude namítat, že si nemůžou pořád být jistí, že Rodney žije. Ale on to teď věděl už předtím, jenom potřeboval potvrzení a teď ho měl.
„Dobrá, takže jdeme. Lejosi, dávejte na sebe pozor při odchodu a díky za informace.“ Lejos mu jenom lehce pokynul hlavou a usmál se.
„Plukovníku, věřte mi, tohle je výborná věc pro nás všechny a budeme čekat na váš návrat. Jsem si jistý, že s pomocí vám budou všichni souhlasit. V kruhu se motáme až moc dlouho a je potřeba s tím něco udělat. Jen nám dejte vědět, až se tu objevíte, my budeme čekat.“ Podal Johnovi ruku a vydal se k zadní místnosti, kde byl nejspíš vchod do podzemních chodeb.
Sheppardovi bylo zatěžko odcházet. Zvykl si na tohle místo, žili tu několik týdnů. V napětí a strachu, s malou nadějí, ale i tak, bude to zvláštní odejít. A pak, svíral se mu žaludek, když věděl, že teď Rodneyho opravdu opouštějí. Teyla a Ronon to očividně cítili stejně, ale ani jeden nic neřekl. Teyla to chápala a Ronon potřeboval jenom vychladnout, aby mohl jasně přemýšlet.
Vyšli ven, se zbytky svých věcí. Automaticky se k nim připojili vojáci, a několik jich vběhlo do hostince. Sheppard se jenom škodolibě pousmál, protože věděl, že už tam nikoho nenajdou.
Rodney přecházel po pokoji jako tygr v kleci. Zaslechl venku nějaký hluk a pak bylo ticho. Chvíli si myslel, že ho třeba přišli zachránit, ale poznal hlas Haliyah a křik vojáků. Nic srozumitelného, ale její hlas by poznal kdekoliv. Byla jediným člověkem, který ho držel při smyslech. Když u něj teď těch pár dní nebyla, strašně ho to štvalo. A navíc ho pohlcovala samota, o níž nevěděl, že ho někdy může potkat. Bavilo ho si s tou malou povídat. Vyprávěl jí o jiných planetách, o Zemi a o Atlantis. Nemělo cenu před ní něco skrývat, Anthos to beztak všechno věděl a Rodney si byl jistý, že Haliyah mu nic z toho stejně neříká. A teď se o ní bál.
Znovu uslyšel venku zvuky a tentokrát určitě mířící k němu. Dveře se otevřely a v nich se objevil Zain. Než mohl ale McKay jakkoliv zareagovat, uviděl před sebou jenom Zainovu pěst. V hlavě mu zazvonilo, jak ho rána odmrštila a on spadl na zem. Ještě se nestačil vzpamatovat a už se ozvala jiná bolest, pocházející od čipu a která znamenala i Anthosův příchod. Rodney se rozhodl nedávat tomu bláznovi záminku k použití čipu a dělal celkem to, co mu Anthos řekl, i když se sebezapřením. Byl si jistý, že nikomu neubližuje a potřeboval zůstat naživu a při smyslech, než si pro něj jeho lidé přijdu. Teď byl ale zmatený, protože skoro týden s nikým pořádně nemluvil, takže nechápal důvod, proč se teď válí s bolavou hlavou a krvavou ránou na hlavě po koberci.
„Za co to bylo?“ Zakřičel na muže nad sebou, ale to už ho Zain zvedl a znovu ho praštil. Rodney se už neubránil výkřiku a podruhé během půl minuty se ocitl na zemi, tentokrát už s tepajícím okem, které Zain zasáhl. Chtěl si na něj sáhnout, ale ještě než se pokusil o jakýkoliv pohyb, Anthosův pobočník ho kopl do žeber, až Rodney cítil, jak se mu hrudní koš prohnul. Automaticky si začal chránit hlavu, ale další rána nepřišla.
Uslyšel jenom Anthosův chladný hlas.
„Zvedněte ho!“ A dva vojáci ho chytili a postavili na nohy. Rodney se podíval na Zaina, a pak na Anthose. Celkem rychle se vzpamatoval a i když cítil, že mu z rány na čele kape krev, vytrhl se ze sevření vojáků. Stálo ho dost sil neupadnout, protože se mu pořád točila hlava, ale nechtěl dát tomu bastardovi záminku vidět ho zlomeného. To nedopustí nikdy, i kdyby ho to mělo zabít. Ale pohled do Anthosových ledových očí ho dost zmrazil. Něco se stalo a Rodney byl přesvědčený, že za to buď může nebo si to Anthos namlouvá.
„Tak vy byste rád věděl, co se stalo.“ Anthos začal pomalu přecházet po pokoji a McKay, který se neodvažoval moc hýbat hlavou, ho sledoval očima.
„Stalo se to, že jsem právě přistihl svou dceru, jak vám běží pomoct k útěku.“ Rodney se dost křivě usmál. Nepřekvapilo ho to.
„Vám to přijde směšné? Obrátil jste mou vlastní dceru proti mně!“ Anthosův nepříčetný výraz se prohloubil a znovu sáhl po ovladači. Rodney ten pohyb poznal a tak se připravil na vlnu bolesti, která ho o vteřinu později zasáhla. Ke svému překvapení to ustál, i když se značným úsilím. Zůstal na nohou, i když lapal po dechu a nevěděl, jestli si má mnout bolavá žebra, krk nebo zastavit krvácení na čele. Ale Anthos očividně neskončil.
„Haliyah je to nejcennější, co mám. Ani vy ji nenahradíte. Ale nebojte se, nezabiju vás. Na to jste moc cennou součástí sbírky.“ V Rodneym se zvedla vlna odporu, protože na tohle reagoval vždycky.
„Nejsem žádný artefakt!“ Zakřičel a tentokrát byl Anthos tak rychlý, že se zraněný astrofyzik nestihl připravit a už silnější šok ho srazil do kolen.
„Já se s vámi o tom dohadovat nebudu. Tohle berte jako trest za to, že jste mi vzal něco, co je jenom moje. I vy mi patříte a já si můžu se svými věcmi dělat, co chci. To za prvé…a protože vím, že vás to neodradí od dělání problémů…“
„Jakých problémů, ty zatracenej blázne! Co jsem tady, tak můj hlavní problém byla špína ve sprše!“ Bolest se mu v hlavě ozvala jakoby náhodou a on už jenom zadržoval slzy vzteku a bolesti.
„Říkám, odradí vás to od dělání dalších problémů a ovlivňování mé dcery. Ale vím, že tohle vás nepřesvědčí. Za nějaký čas se pokusíte dostat pryč. Nemyslete si, že nevím, na co používáte ten skener, co jste si vyžádal.“ V McKayovi, který se už neobtěžoval vstát, hrklo. Snažil se přijít na to, jak vypnout čip, ale myslel si, že svoje pokusy zamaskoval. No, asi ne moc úspěšně.
„Haliyah zrovna buší do dveří svého pokoje. Už nikdy nebude stejná, změnil jste jí. Už mě neposlechne…hodně mě zklamala a můžu říct, že takovou ji už nechci.“ Ztišil hlas a Rodneymu z toho, co řekl, vstaly chlupy na krku.
„Ona…ona je přece vaše dcera, ne věc.“ Slova dostal ze svých hlasivek těžce, ale stejně to vypadalo, že ho Anthos neposlouchá.
„Haliyah pro mě znamenala hodně. Teď už je ale vlastně jenom překážka…“ Anthos se odmlčel a pak se podíval na Rodneyho. Chladně, bez jakéhokoliv náznaku lítosti v očích.
„Chci, abyste začal pracovat v laboratoři. Je tam pár věcí, s nimiž se vojáci nepotáhnou sem a pak, patří k sobě a já potřebuju vědět, na co jsou. A jestli je to zbraň, pak mi to možná pomůže přemoct i ty vaše lidi, kdyby se náhodou rozhodli si pro vás dojít s tou lodí, o které mi doktorka říkala.“ Rodneymu v mozku zazněl poplašný signál. Jestli měl v tomhle svém zoo taky zbraně, tak nemohl dopustit, aby se mu ji povedlo používat. Mohl by je pak použít i na někoho jiného a to se nesmělo stát.
„Myslíte si, že udělám něco, co by ublížilo mým lidem? Tak zoufalý ještě nejsem. A pak, ať se rozhodnu jakkoliv, stejně mě nezabijete.“ Anthos se velmi, velmi krutě usmál.
„To ne, jste moc cenný. Ale to neznamená, že vám z toho vašeho, teď už bezvýznamného života, nemůžu udělat peklo. A pak, chcete přece, aby se Haliyah nic nestalo, nebo ano?“
Rodney cítil, jakoby mu srdce spadlo až někam k nohám.
„Ale je to přece vaše vlastní krev!“ Anthosův výraz se změnil na lhostejný a to Rodneyho rozčílilo ještě víc. V jednu chvíli nepříčetné zlosti se chtěl na Anthose vrhnout, ale vojáci byli rychlejší a bolest v páteři a hlavě ho zmrazila dřív, než udělal jeden krok.
„Blázne!“ Zařval jenom.
„Haliyah pro mě už nic neznamená. Její život je ve vašich rukou, doktore McKayi. Buď budete přesně a do puntíku dělat, co vám nařídím, nebo řeknu tady Zainovi, aby jí namíchal jednu ze svých chemických polévek.“ Přiblížil se k Rodneymu na pár centimetrů a podíval se mu do očí. McKay ale pohledem neuhnul, na to už tímhle mužem příliš pohrdal, aby se ho bál. Teď záleželo jenom na tom, ochránit Hal. Anthos musel tuhle myšlenku z Rodneyho obličeje vyčíst, protože se jenom usmál a spokojeně přikývl. Rodneymu se při pohledu na spokojený výraz v jeho obličeji nepatrně zvedl žaludek, ale podařilo se mu se ovládnout. Vojáci ho v tu chvíli pustili a on spadl tvrdě na zem. Nepatrně vykřikl, jak dopadl na citlivá žebra a ze země pak už jenom sledoval nohy odcházejících mužů.
Když se mu po pár minutách povedlo se vzpamatovat jak z bolesti hlavy, tak ze šoku, opatrně se odtáhl k posteli, o níž se opřel. Přidržel si ránu na čele, která už nekrvácela, ale vytvořila mu na čele ošklivou ránu. Aspoň podle toho, co dokázal nahmatat. Všechno ho příliš bolelo na to, než aby se snažil dostat se do koupelny.
Po několika dalších, dlouhých minutách dýchání a sykání uslyšel zvuk, který ho donutil se zvednout a jít k oknu. Zadávání brány. Při pohledu z okna se ho zmocnila panika. Viděl Shepparda, Teylu a Ronona, spolu s Lornem, jak nepochybně zadávali adresu domů. Oni odcházejí! Zakřičel v duchu.
„Ne!“ Zavolal už nahlas. „Já jsem tady, hej! Shepparde!“ Začal rukama bouchat do okna, i když věděl jistě, že ho neuslyší.
„Ronone, Teylo! Koukněte se nahoru! Jsem tady!“ Už křičel ze všech plic. Bylo mu jedno, jestli ho uslyší stráž, hlavně chtěl, aby jeho hlas dosáhl ven. A ve chvíli, kdy se Sheppard a jeho tým vydali se svěšenými rameny a vybavením v rukou směrem k otevřené červí díře, začal Rodney mlátit do skla jako šílený.
„Né, né, neodcházejte. Já jsem přece tady! Johne!“ Zavolal konečně, jakoby doufal, že vyslovení křestního jména pomůže plukovníkovi se ohlédnout. Když zmizeli v bráně a červí díra se zavřela, Rodney naposledy, z posledních sil, zašeptal „ne“. A to bylo všechno. Stál tam jako opařený, všechny fyzické bolesti zapomenuty. Opustili ho. Věděl určitě, že na to Anthosovi neskočí. Věřil, že ho najdou, pomůžou mu. Otočil se k oknu zády a po jeho povrchu se sesunul k zemi. Kdyby ho v tu chvíli někdo sledoval, viděl by v jeho tváři zoufalství, beznaděj, bolest. Ale nikdo tam nebyl a Rodney to věděl. Zůstal úplně sám, se šíleným sběratelem, životem malé dívky ve svých rukou a naprosto bez naděje.