Střípky
Titěrná sněhová vločka se pomalu převalovala větrem, sluneční paprsky se odrážely na jejím lesklém povrchu, až se nakonec definitivně rozrazila o špinavý mokrý chodník. Těsně vedle ní je pevná šedá bota zarostlého muže s plnovousem a tmavě modrou letní bundou na sobě. Vytahuje z kapsy telefon a vytáčí číslo.
Na druhé straně linky ho zvedne perspektivně vypadající doktor, v perspektivně vypadající konferenční místnosti.
“Ahoj… Co je?” šeptne před ostatními do mobilu a odchází do soukromí.
“Chtěl jsem s tebou jen mluvit. Slyšet tvůj hlas.” řekne muž na chodníku.
“Tak to je od tebe nesmírně milé, ale já teď právě něco dělám,” odpoví doktor agresivně “Říkal jsem ti, že mi nemáš do práce volat, ne?” krátce se odmlčí “Tak proč připomínáš všem lidem tady, jak moc velký bordel máš v hlavě!”
“Nemusíš se obávat.” odpoví druhý muž klidně “Dneska s tím skoncuju.”
Doktor projeví znepokojení “Skoncuješ? S čím chceš skoncovat?”
“Zapomenu na ně. Po dnešní noci si na ně už ani nevzpomenu.”
A projeví i úlevu, “To jsem rád. Už jsem myslel, že…”
“Že co?”
“Že uděláš nějakou kravinu.” řekne mu nevybíravě “Jsem na tebe pyšný, tohle jsi měl udělat už dávno.”
Po ulici stejně mokré jako chodník přijíždí auto, moderní mercedes.
“Já vím. Nemusíš se obávat.”
“Kde vlastně jsi?”
“Ahoj, Davide…”
“Petře?” ptá se doktor z druhé strany “Petře!”
Muž v šedé bundě, Petr, pomalu vyčkává před domem, u něhož auto parkuje. Ven vystupuje žena ve středních letech s rudými vlasy na hlavě. Zamkne vůz a přejde k domu.
Vstoupí dovnitř a zavře za sebou dveře. Pomalu přejde z předsíně do nadprůměrně vybaveného obývacího pokoje a položí unaveně na gauč svoji rozměrnou ale stále elegantní kabelku. Šero uvnitř místnosti krájí svit pouliční lampy filtrovaný staženými žaluziemi. Žena odhodí na postel svůj kabát a přejde ležérně ke křeslu. Na stolku vedle leží klasický telefon. Vyvěsí ho, a unaveně se položí do křesla, promíjejíce si prsty klesající víčka.
Vytáhne z kapsy mobilní telefon a přiloží si ho k uchu.
“Ahoj mami,” sdělí potichu přístroji. Po chvilce ve svém monologu odpoví “Ne nic,” přivře oči, “Jen jsem se právě vrátila z dalšího sezení.”
Sedí potichu ve svém křesle a podepře si dlaní bradu.
“Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Už tam nechci jít, ani jednou.”
Následuje další tichá pauza, během které se ovšem zamračí.
“Promiň, že tě ruším!” změní najednou tón do agrese a ukončí hovor. Tiše se snese do křesla, hledíce zamyšleně do stropu.
Upustí i telefon.
Vzdálený zvuk bortícího se skla ji však probudí. Pomalu se narovná a nejistě si stoupá. Nezdálo se ji to jenom? Nebylo to u sousedů?
Vyjde obezřetně k dveřím do chodby, s pocitem akutní paranoie i myšlenkou na bagatelizaci onoho zvuku. Náhle se před ní zjeví postava muže.
Žena se ulekne a škubne sebou dozadu. “Pomoc!” stihne vykřiknout, než ji muž pevně chytí okolo pasu. Pere se s ním. Škrábe! Ale on je silnější, přikládá ji k nosu kapesník. Její odpor slábne…
Pomalu se probouzí, hledíce na zarostlého muže klečícího u ní. Na Petra.
“Nezeptáš se mě, kdo jsem?” prořízne jeho hlas podivné ticho.
“Nebudu prosit, jestli ti jde o tohle.” odsekne mu. Škubne sebou, je spoutaná.
“Ale ano, budeš!” uhodí ji, “Budeš žadonit, abych tě ušetřil, budeš prosit, abych ti odpustil všechny ty, které máš na svědomí! Budeš, rozumíš!” uhodí ji znovu.
Chytí se za hlavu. Mlčí.
“Sto třicet.” hlesne Petr “Sto třicet!” křikne “Nemáš k tomu co říct?”
“Ticho.” odpoví mu.
“Sto třicet!!”
“Zavři hubu!”
Petr se postaví “Nemusíš se bát, nezabiju tě.” plivne na ni “To by jsi z toho vyšla příliš lacino.”
“Jsi cvok! Co chceš?” zeptá se ho žena zespodu, “Pomstu?”
“Chci, abys zaplatila za všechny ty, kteří jsou kvůli tobě mrtví, Marie Ivanová” sdělí ji soudcovským tónem, “A za všechny ty, kteří kvůli jejich ztrátě trpí.”
“Každý nějak trpí.” odpoví mu Marie tiše.
Rozhlédne se okolo sebe, po drahém nábytku a špičkové elektronice. “Nezdá se mi, že by jsi nějak strádala.”
“Líbí se ti to?” křikne na něho pohrdavě, “Vezmi si to, třeba všechno!”
“To by jsi z toho vyšla příliš lacino!” štěkne a kopne do ní tak silně, že se celá položí na koberec.
Projde se krátce okolo ní. Tečou ji slzy, tvář zkřivená beznadějí. Následuje několik sekund ticha.
“O koho jsi přišel?” zeptá se ho šeptem.
“Záleží na tom?”
“Tobě ano.”
“Má žena, moje dvě děti. Všechno, co jsem kdy měl.” Pokyne hlavou k velké televizi před nimi, “Žádné velké bohatství nemám, jen je. Na rozdíl od tebe.”
“Jak… Jak se jmenovali?”
“Chceš jen získat čas tím, že mě budeš zpovídat!” vykřikne znovu “Doufáš, že někdo uslyší můj křik a zavolá policii, ale nikdo se v téhle ulici nebude obtěžovat. Jste všichni stejní, vystudujete vysokou a myslíte si, že jste lepší, než my dole. A pak si spoříte hromady peněz za práci, kterou by zvládla i cvičená opice, povýšeně hledíte na ty, kteří nejsou tak dokonalí, jako vy.” projde se okolo jejího těla “Nikdo se o tebe nestará, nechají tvůj křik bez povšimnutí.”
“Ne, to není pravda,” řekne zahalená do slz, “Někdo sem přijede.”
“Přiznej si to. Někdy to nekončí dobře. Neskončilo to dobře pro sto třicet lidí v tom letadle, neskončí to dobře ani pro tebe.”
“Nebyla to moje chyba.”
“Zvláštní, měl jsem dojem, že jsi byla tehdy zodpovědná za řízení letového provozu.”
“Nebyla to moje chyba!” zdůrazní to znovu, “Nehody se stávají!”
“I když pochybuju, že tvým osamělým sousedům záleží na tvojí osamělé maličkosti, jestli budeš takhle dále křičet, budu mu-“
“Možná jsem měla dávat větší pozor.” přizná se slzami Marie, “Možná jsem měla něco udělat jinak, ale možná by tomu nic nezabránilo.”
“Ty jsi je zabila.”
Podívá se na něho pohrdavě zespoda, “Jak to můžeš vědět, když jsi u toho nebyl?”
Sklonil se kanouce se k ní.
“Vím to, protože-“ chce doříct větu, ale Marie v zoufalém aktu podkopne nohy. Petr padá dolů, Marie se stále připoutaná k židli na něho zuřivě vrhá. Snaží se ho udeřit opěradlem do hlavy, ale vyvlíká se jí. Udeří ji prudce do obličeje a ona dopadne bezvládně na koberec. Popojde plný hněvu k ní, chytí ji za vlasy a křikne “Jen jsi to na mě hrála!”
“Ne!” hystericky žadoní “Prosím!” Najednou se ale scenérie změní.
“Stůj!” křikne na Petra známý hlas. Otočí se rychle po jeho směru. Jakmile spatření nové postavy se v jeho obličeji zračí překvapení a
Ve dveřích stojí David. Dlouhý hnědý plášť jeho drahého obleku se dotýká střepů na podlaze.
“Co tady děláš?” zeptá se Petr, stále klečíce u Marie.
“Prodávám vysavače!” řekne sarkasticky s opovržením David, “Co tím sakra myslíš, co tady dělám? Co tady děláš ty? Kupuješ si jízdenku do vězení?” Pomalu přistoupí blíže k Petrovi.
“Jak jsi mě našel?” zamíří na Davida.
“Jsi jí od té nehody posedlý, není problém ze zpráv zjistit, kde bydlí,” kývne David hlavou, “Po tom tvojem divném telefonátu jsem čekal nejhorší…” dále pomalu přistupuje k Petrovi.
“Zůstaň stát, nebo-“ křikne na něho Petr, agresivně se hrbíce k výpadu, svírajíce zbraň.
“Nebo co? Zastřelíš mě? Vlastního bratra?” pokračuje se znatelným opovržením David, “Polož tu zbraň, ať si můžeme promluvit.” dodá už smířlivěji. Petr ale zakýve nesouhlasně hlavou.
“Ne,” hlesne chraplavě, “Musím to už skončit,” namíří hlaveň pomalu na hrůzou mlčící Marii. David se krátce podívá dolů a zastaví svůj pomalý pochod k Petrovi. “Zastavit co?!”
“Vždyť zabila moji rodinu!” křikne s leskem v očích Petr, ale David odpoví hlasitěji.
“Nemáš žádnou rodinu! Já jsem tvoje rodina!”
Petr rychle zakýve nesouhlasně, “
“Ježiši,” povzdechne ironicky, “Jsi nemocný, pamatuješ? Teď polož tu zbraň, ať si můžeš vzít svoje léky,” řekne mu důrazně, “Odvedu tě ven. Ano?”
Petr se vyděšeně dívá na Davida. Pak nervózně zatřese hlavou. Podívá se rychle dolů na Marii. Zamíří na její hlavu.
“Stůj!”
David skočí na Petra. Marie přivírá oči. Ozve se výstřel…. a ženský výkřik. Oba padají k zemi. Frenetické pohledy obou jeden na druhého. Výpad loktem na Davidův obličej. Petr vstávajíce ze zakrváceného koberce, zatímco David sedí dole, snažíce se zbavit zvonění v hlavě. Petr se sehne a zvedá pistoli.
David se s rozbitým nosem podívá na Marii, která se s průstřelem ramene v bolestech svíjí po koberci.
“Nestůj tam tak hloupě a pomoz mi!” okřikne David Petra, zatímco se rychle plazí k Marii.
“Zaplatí za to, co provedla mojí rodině!” šeptne zmateně Petr, svírajíce pistoli.
David se za ním ohlédne, “Tak už se vzpamatuj! Viděl jsi tu nehodu v televizi, její tvář jsi viděl v televizi!” křičí po něm, “Nikdy jsi neměl ženu, nikdo ti tam neumřel! Jsi jen pošuk, kvůli kterému přijdu o licenci, protože jsem ti předepsal špatné prášky!”
Petr ustoupí o krok dozadu, “Ne,” šeptne, “Ona je zabila.” Dívá se na Davida, jak s krvácejícím nosem tlačí na střelnou Mariinu ránu.
“Odlož tu pistoli a zavolej si a ji sanitku,” adresuje mu pohrdavě David. Petr se chytí za hlavu, hrozíce se, co to provedl. Přerušovaně se nadechne, chce se mu brečet.
“Promiň,” “Nechtěl jsem. Nechtěl jsem nikomu,”
“Seber se!”
Petr si namíří zbraň na spánek.
“Potřebuju něco na-“ sdělí mu David, když se podruhé ozve výstřel. Šokovaně se rychle otočí, jen aby viděl Petrovo bezvládné tělo klesnout k zemi. Muž v hnědém kabátu je doslova paralyzovaný.
Ozve se skuhrající Marie, “Budu žít?”
David se až po chvilce otočí k ní, stále tlačíce na ránu, “Co?”
“Budu žít?”
Kývne, “Je to, průstřel je to.” A dodá, “Budete žít.”
David si povzdechne, přivře oči. S úlevou vydechne. A tak se v tom obýváku s vysypaným sklem na podlaze sklání nad jedním tělem, zatímco to druhé leží opodál.
Titěrná sněhová vločka se pomalu převalovala větrem, sluneční paprsky se odrážely na jejím lesklém povrchu, až se nakonec definitivně rozrazila o špinavý mokrý chodník. Těsně vedle ní je pevná šedá bota zarostlého muže s plnovousem a tmavě modrou letní bundou na sobě. Vytahuje z kapsy telefon a vytáčí číslo.
Na druhé straně linky ho zvedne perspektivně vypadající doktor, v perspektivně vypadající konferenční místnosti.
“Ahoj… Co je?” šeptne před ostatními do mobilu a odchází do soukromí.
“Chtěl jsem s tebou jen mluvit. Slyšet tvůj hlas.” řekne muž na chodníku.
“Tak to je od tebe nesmírně milé, ale já teď právě něco dělám,” odpoví doktor agresivně “Říkal jsem ti, že mi nemáš do práce volat, ne?” krátce se odmlčí “Tak proč připomínáš všem lidem tady, jak moc velký bordel máš v hlavě!”
“Nemusíš se obávat.” odpoví druhý muž klidně “Dneska s tím skoncuju.”
Doktor projeví znepokojení “Skoncuješ? S čím chceš skoncovat?”
“Zapomenu na ně. Po dnešní noci si na ně už ani nevzpomenu.”
A projeví i úlevu, “To jsem rád. Už jsem myslel, že…”
“Že co?”
“Že uděláš nějakou kravinu.” řekne mu nevybíravě “Jsem na tebe pyšný, tohle jsi měl udělat už dávno.”
Po ulici stejně mokré jako chodník přijíždí auto, moderní mercedes.
“Já vím. Nemusíš se obávat.”
“Kde vlastně jsi?”
“Ahoj, Davide…”
“Petře?” ptá se doktor z druhé strany “Petře!”
Muž v šedé bundě, Petr, pomalu vyčkává před domem, u něhož auto parkuje. Ven vystupuje žena ve středních letech s rudými vlasy na hlavě. Zamkne vůz a přejde k domu.
Vstoupí dovnitř a zavře za sebou dveře. Pomalu přejde z předsíně do nadprůměrně vybaveného obývacího pokoje a položí unaveně na gauč svoji rozměrnou ale stále elegantní kabelku. Šero uvnitř místnosti krájí svit pouliční lampy filtrovaný staženými žaluziemi. Žena odhodí na postel svůj kabát a přejde ležérně ke křeslu. Na stolku vedle leží klasický telefon. Vyvěsí ho, a unaveně se položí do křesla, promíjejíce si prsty klesající víčka.
Vytáhne z kapsy mobilní telefon a přiloží si ho k uchu.
“Ahoj mami,” sdělí potichu přístroji. Po chvilce ve svém monologu odpoví “Ne nic,” přivře oči, “Jen jsem se právě vrátila z dalšího sezení.”
Sedí potichu ve svém křesle a podepře si dlaní bradu.
“Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Už tam nechci jít, ani jednou.”
Následuje další tichá pauza, během které se ovšem zamračí.
“Promiň, že tě ruším!” změní najednou tón do agrese a ukončí hovor. Tiše se snese do křesla, hledíce zamyšleně do stropu.
Upustí i telefon.
Vzdálený zvuk bortícího se skla ji však probudí. Pomalu se narovná a nejistě si stoupá. Nezdálo se ji to jenom? Nebylo to u sousedů?
Vyjde obezřetně k dveřím do chodby, s pocitem akutní paranoie i myšlenkou na bagatelizaci onoho zvuku. Náhle se před ní zjeví postava muže.
Žena se ulekne a škubne sebou dozadu. “Pomoc!” stihne vykřiknout, než ji muž pevně chytí okolo pasu. Pere se s ním. Škrábe! Ale on je silnější, přikládá ji k nosu kapesník. Její odpor slábne…
Pomalu se probouzí, hledíce na zarostlého muže klečícího u ní. Na Petra.
“Nezeptáš se mě, kdo jsem?” prořízne jeho hlas podivné ticho.
“Nebudu prosit, jestli ti jde o tohle.” odsekne mu. Škubne sebou, je spoutaná.
“Ale ano, budeš!” uhodí ji, “Budeš žadonit, abych tě ušetřil, budeš prosit, abych ti odpustil všechny ty, které máš na svědomí! Budeš, rozumíš!” uhodí ji znovu.
Chytí se za hlavu. Mlčí.
“Sto třicet.” hlesne Petr “Sto třicet!” křikne “Nemáš k tomu co říct?”
“Ticho.” odpoví mu.
“Sto třicet!!”
“Zavři hubu!”
Petr se postaví “Nemusíš se bát, nezabiju tě.” plivne na ni “To by jsi z toho vyšla příliš lacino.”
“Jsi cvok! Co chceš?” zeptá se ho žena zespodu, “Pomstu?”
“Chci, abys zaplatila za všechny ty, kteří jsou kvůli tobě mrtví, Marie Ivanová” sdělí ji soudcovským tónem, “A za všechny ty, kteří kvůli jejich ztrátě trpí.”
“Každý nějak trpí.” odpoví mu Marie tiše.
Rozhlédne se okolo sebe, po drahém nábytku a špičkové elektronice. “Nezdá se mi, že by jsi nějak strádala.”
“Líbí se ti to?” křikne na něho pohrdavě, “Vezmi si to, třeba všechno!”
“To by jsi z toho vyšla příliš lacino!” štěkne a kopne do ní tak silně, že se celá položí na koberec.
Projde se krátce okolo ní. Tečou ji slzy, tvář zkřivená beznadějí. Následuje několik sekund ticha.
“O koho jsi přišel?” zeptá se ho šeptem.
“Záleží na tom?”
“Tobě ano.”
“Má žena, moje dvě děti. Všechno, co jsem kdy měl.” Pokyne hlavou k velké televizi před nimi, “Žádné velké bohatství nemám, jen je. Na rozdíl od tebe.”
“Jak… Jak se jmenovali?”
“Chceš jen získat čas tím, že mě budeš zpovídat!” vykřikne znovu “Doufáš, že někdo uslyší můj křik a zavolá policii, ale nikdo se v téhle ulici nebude obtěžovat. Jste všichni stejní, vystudujete vysokou a myslíte si, že jste lepší, než my dole. A pak si spoříte hromady peněz za práci, kterou by zvládla i cvičená opice, povýšeně hledíte na ty, kteří nejsou tak dokonalí, jako vy.” projde se okolo jejího těla “Nikdo se o tebe nestará, nechají tvůj křik bez povšimnutí.”
“Ne, to není pravda,” řekne zahalená do slz, “Někdo sem přijede.”
“Přiznej si to. Někdy to nekončí dobře. Neskončilo to dobře pro sto třicet lidí v tom letadle, neskončí to dobře ani pro tebe.”
“Nebyla to moje chyba.”
“Zvláštní, měl jsem dojem, že jsi byla tehdy zodpovědná za řízení letového provozu.”
“Nebyla to moje chyba!” zdůrazní to znovu, “Nehody se stávají!”
“I když pochybuju, že tvým osamělým sousedům záleží na tvojí osamělé maličkosti, jestli budeš takhle dále křičet, budu mu-“
“Možná jsem měla dávat větší pozor.” přizná se slzami Marie, “Možná jsem měla něco udělat jinak, ale možná by tomu nic nezabránilo.”
“Ty jsi je zabila.”
Podívá se na něho pohrdavě zespoda, “Jak to můžeš vědět, když jsi u toho nebyl?”
Sklonil se kanouce se k ní.
“Vím to, protože-“ chce doříct větu, ale Marie v zoufalém aktu podkopne nohy. Petr padá dolů, Marie se stále připoutaná k židli na něho zuřivě vrhá. Snaží se ho udeřit opěradlem do hlavy, ale vyvlíká se jí. Udeří ji prudce do obličeje a ona dopadne bezvládně na koberec. Popojde plný hněvu k ní, chytí ji za vlasy a křikne “Jen jsi to na mě hrála!”
“Ne!” hystericky žadoní “Prosím!” Najednou se ale scenérie změní.
“Stůj!” křikne na Petra známý hlas. Otočí se rychle po jeho směru. Jakmile spatření nové postavy se v jeho obličeji zračí překvapení a
Ve dveřích stojí David. Dlouhý hnědý plášť jeho drahého obleku se dotýká střepů na podlaze.
“Co tady děláš?” zeptá se Petr, stále klečíce u Marie.
“Prodávám vysavače!” řekne sarkasticky s opovržením David, “Co tím sakra myslíš, co tady dělám? Co tady děláš ty? Kupuješ si jízdenku do vězení?” Pomalu přistoupí blíže k Petrovi.
“Jak jsi mě našel?” zamíří na Davida.
“Jsi jí od té nehody posedlý, není problém ze zpráv zjistit, kde bydlí,” kývne David hlavou, “Po tom tvojem divném telefonátu jsem čekal nejhorší…” dále pomalu přistupuje k Petrovi.
“Zůstaň stát, nebo-“ křikne na něho Petr, agresivně se hrbíce k výpadu, svírajíce zbraň.
“Nebo co? Zastřelíš mě? Vlastního bratra?” pokračuje se znatelným opovržením David, “Polož tu zbraň, ať si můžeme promluvit.” dodá už smířlivěji. Petr ale zakýve nesouhlasně hlavou.
“Ne,” hlesne chraplavě, “Musím to už skončit,” namíří hlaveň pomalu na hrůzou mlčící Marii. David se krátce podívá dolů a zastaví svůj pomalý pochod k Petrovi. “Zastavit co?!”
“Vždyť zabila moji rodinu!” křikne s leskem v očích Petr, ale David odpoví hlasitěji.
“Nemáš žádnou rodinu! Já jsem tvoje rodina!”
Petr rychle zakýve nesouhlasně, “
“Ježiši,” povzdechne ironicky, “Jsi nemocný, pamatuješ? Teď polož tu zbraň, ať si můžeš vzít svoje léky,” řekne mu důrazně, “Odvedu tě ven. Ano?”
Petr se vyděšeně dívá na Davida. Pak nervózně zatřese hlavou. Podívá se rychle dolů na Marii. Zamíří na její hlavu.
“Stůj!”
David skočí na Petra. Marie přivírá oči. Ozve se výstřel…. a ženský výkřik. Oba padají k zemi. Frenetické pohledy obou jeden na druhého. Výpad loktem na Davidův obličej. Petr vstávajíce ze zakrváceného koberce, zatímco David sedí dole, snažíce se zbavit zvonění v hlavě. Petr se sehne a zvedá pistoli.
David se s rozbitým nosem podívá na Marii, která se s průstřelem ramene v bolestech svíjí po koberci.
“Nestůj tam tak hloupě a pomoz mi!” okřikne David Petra, zatímco se rychle plazí k Marii.
“Zaplatí za to, co provedla mojí rodině!” šeptne zmateně Petr, svírajíce pistoli.
David se za ním ohlédne, “Tak už se vzpamatuj! Viděl jsi tu nehodu v televizi, její tvář jsi viděl v televizi!” křičí po něm, “Nikdy jsi neměl ženu, nikdo ti tam neumřel! Jsi jen pošuk, kvůli kterému přijdu o licenci, protože jsem ti předepsal špatné prášky!”
Petr ustoupí o krok dozadu, “Ne,” šeptne, “Ona je zabila.” Dívá se na Davida, jak s krvácejícím nosem tlačí na střelnou Mariinu ránu.
“Odlož tu pistoli a zavolej si a ji sanitku,” adresuje mu pohrdavě David. Petr se chytí za hlavu, hrozíce se, co to provedl. Přerušovaně se nadechne, chce se mu brečet.
“Promiň,” “Nechtěl jsem. Nechtěl jsem nikomu,”
“Seber se!”
Petr si namíří zbraň na spánek.
“Potřebuju něco na-“ sdělí mu David, když se podruhé ozve výstřel. Šokovaně se rychle otočí, jen aby viděl Petrovo bezvládné tělo klesnout k zemi. Muž v hnědém kabátu je doslova paralyzovaný.
Ozve se skuhrající Marie, “Budu žít?”
David se až po chvilce otočí k ní, stále tlačíce na ránu, “Co?”
“Budu žít?”
Kývne, “Je to, průstřel je to.” A dodá, “Budete žít.”
David si povzdechne, přivře oči. S úlevou vydechne. A tak se v tom obýváku s vysypaným sklem na podlaze sklání nad jedním tělem, zatímco to druhé leží opodál.