SG: Aliens vs. SGA

Tým plukovníka Shepparda narazil na nové obyvatele galaxie Pegasus Salletiňany, kteří se potýkají s neznámou nemocí. Sheppard proto přivede doktora Becketta a společnými silami zjišťují, co se tu vlastně děje...

„Jste připravený, doktore?“ zeptal se John a rozhlédl se po jedné z místností ošetřovny, kam právě vstoupil.
Všude se povalovalo nepřeberné množství různých věcí, o jejichž účelu neměl John nejmenší ponětí a uprostřed toho všeho stál doktor Beckett a snažil se připevnit další zavazadlo na svou poslední volnou ruku.
„Jo,“ odpověděl Carson na plukovníkovu otázku, „doufám jen, že jsem nezapomněl na nic důležitého.“ A naposledy se rozhlédl po tom zmatku, který tu po něm zůstal a nervózně vyšel ze dveří.
„Hádám, že v tomhle už byste stejně nic nenašel. Nic ve zlým,“ dodal plukovník a vyrazil za doktorem, protože zbytek jeho tým už netrpělivě čekal u Hvězdné brány.
Ronon stál jako socha a jen bezhlesně těkal očima na nervózního McKay, který kolem něho stepoval v pravidelných intervalech, hluboce pohroužený do svých myšlenek. Kdyby nemusel na tu stupidní misi, mohl by svůj čas využít mnohem užitečněji, nejlépe v laboratoři, kde by vymýšlel třeba efektivnější rozvod energie z jejich drahocenného ZPM. A vůbec představa, že následujících několik dní stráví na nějaké primitivní planetě, která se momentálně potýká s neznámým lékařským problémem, to nebylo nic pro Rodneyho. Jakoby nestačilo, že se Sheppardem jde Beckett. Záhadné nemoci, to je jeho obor.
Konečně velitel vstoupil do prostoru brány, tentokrát už obtěžkaný alespoň jedním z Beckettových zavazadel a očima přelétl svůj tým, jestli jsou všichni připravení. Pohledem se zastavil u Teyly, která se v rohu místnosti loučila se svým nedávno narozeným dítětem a starostlivě ho předávala jedné z Athosianských žen, která měla za úkol se o chlapce starat, když byla jeho matka na nebezpečných misích mimo Atlantis.
„Jsi připravená,“ zeptal se jí starostlivě John, protože moc dobře věděl, jak nerada své dítě opouští. „Můžeš zůstat tady, jestli chceš. Zvládneme to i bez tebe.“
„To je v pořádku, Johne,“ odmítla jeho nabídku okamžitě. „Salletiňané mě a můj lid znají z dřívějších obchodů. Kdybyste šli beze mě, je možné, že by vás považovali za nepřátele a nedovolili by, abyste se jim pokusili pomoct.“
„Jak chceš, je to na tobě.“ Zakončil diskuzi plukovník a obrátil se směrem k řídící místnosti a zavolal na Chucka: „Zadejte adresu!“
„Ano, pane,“ odpověděl technik a začal zadávat všech sedm symbolů P3X896.
Hvězdná brána se rozsvítila, v pravidelném intervalu se zadaly všechny požadované symboly a vytvořila se stabilní červí díra. Jeden po druhém vstoupili do horizontu událostí a vynořili se na druhé straně brány, několik milionů světelných let od Atlantis, na úplně opačném konci galaxie Pegasus.
Jako na všech obydlených planetách, i zde byla přijatelná atmosféra, ale přesto se členové Sheppardova týmu nemohli zbavit pocitu, že v Pegasusu se najdou mnohem příjemnější místa. Vesnice byla několik kilometrů od brány, protože místní ji nedokážou ovládat a proto pro ně nemá žádný větší význam. Náhodné návštěvy z jiných světů byly pouze občasné zpestření hornického života. Ve chvíli, kdy sem přišli lidé z Atlantis, se jejich planeta nacházela ve fázi, která přibližně odpovídala nevlídnému pozemskému podzimu. Tráva byla prořídlá, ze stromů opadávaly poslední zahnědlé listy a i pole, kterých tu sice moc nebylo, působily dojmem, že na nich nikdo už několik týdnů nepracoval.
„Jak jste říkal, že ta vesnice je daleko?“ otázal se se znatelným strachem z odpovědi doktor Beckett.
„Tak něco kolem pěti kilometrů,“ odpověděl nevzrušeně plukovník, jako by taková procházka byla bůhví jak zábavná.
„A to jsme si nemohli vzít Jumper?!“ vyprskl téměř okamžitě doktor McKay, který měl rád dlouhé pochody v terénu, asi jako Zelenku, když vymyslí lepší plán než on.
„Ne, Rodney, nemohli,“ nenechal se ze svého klidu vyvést John, který byl na McKayovo kňourání toho typu zvyklý.
„Hm, a budeš tak nesmírně laskavý a řekneš nám, proč se tam táhneme pěšky?“ nedal se odbýt vědec.
„No,“ začal naprosto vážně Sheppard, aby Rodney nepostřehl, že to bude narážka na jeho nekonečné stěžování, „když pominu fakt, že pobyt na čerstvém vzduchu a trocha pohybu…“
„Ha, ha, určitě bych našel mnohem příjemnější…“ snažil se ho Rodney přerušit hned, jak zjistil, o co se plukovník snaží. Ale John se zastavit nenechal a svou myšlenku dopověděl: „…ti neuškodí, hlavním důvodem, proč se tam potáhneme pěšky, je fakt, že celá ta úžasná vesnička je schovaná uprostřed lesu s hromadou skal a hornatých výběžků, které vylučují přistání jakéhokoliv dopravního prostředku, včetně našich oblíbených Puddle Jumperů.“
„No jistě, jak jinak. Jako kdyby nemohli být nemocní někde v nížině uprostřed rozlehlých plání…“ Postesknul si McKay. Ale John už jeho poznámku ignoroval, protože jinak by se tu mohli dohadovat ještě zítra a na to rozhodně neměli čas.
„Uprostřed ničeho by se nedokázali bránit,“ vložil se do rozhovoru Ronon. „Před Wraithy by neměli žádnou šanci…“ Ale zbytek obhajoby svého tvrzení, kterým chtěl McKaye vyvést z jeho omylu, nedokončil, protože Rodney se už smířil se svým osudem a rezignovaně vyrazil za Johnem, který mířil k nedalekému lesu.
Po půl hodině se už všichni rovným dílem dělili o všechna Beckettova zavazadla, protože nemohli chudáka doktora nechat, aby se s vybavením táhl sám, protože to byl právě Sheppardův tým, kdo Salletiňany objevil a slíbil pomoc.
Pro Johna, Ronona a Teylu lezení po horách v neprostupném terénu nebylo až tak velký problém, ale doktorové se s tím vypořádávali o mnoho obtížněji. Proto raději veškerou komunikaci omezili na minimum, na občasné povzbuzení Rodneyho, který byl s každým dalším kilometrem o něco mrzutější a především hladovější.
„Doufám, že nám alespoň připraví přivítací hostinu,“ postěžoval si, když prolézali jedno obzvlášť husté křoví.
„Tito lidé jsou prostí horníci a ještě ke všemu nemocní, Rodney,“ snažil se ho usměrnit Carson, „přece nečekáš, že v takové době budou myslet na jídlo?!“ a nevěřícně kroutil hlavou, protože, i když si to odmítal připustit, sebestřednost jeho nejlepšího přítele neměla hranic.
„To, že oni nemají hlad, neznamená, že by je nemohlo napadnout, že my třeba budeme,“ nevzdal se své poslední slabé naděje McKay.
Tentokrát to však byla Teyla, která Rodneyho převedla na jiné myšlenky.
„Támhle za tím hřebenem…“ a ukázala na nedaleký skalnatý výběžek. „Za ním vede úzká stezka, která nás přivede přímo do vesnice. Už to není daleko.
Rodney potlačil tiché zasténání, sebral v sobě poslední síly a chtě nechtě následoval svůj tým, kterému se viditelně ulevilo, když teď věděli, že jejich trmácení brzy skončí.
Během necelé půlhodinky skutečně dorazili do samého středu Salletinské vesnice, kde je už vítal místní vůdce Tyhan.

Pokračování bude, jen co dodělám korekci.

Zatím to nevypadá špatně, ačkoliv na druhou stranu se toho zatím moc nedělo na bližší hodnocení.

napsané je to pěkně, ale zatím s názvem povídky to nemá nic společného. Jsem zvědavý na zápletku děje.

je to good, tešim na pokráčko

Tak tady je pokračování: John a jeho tým objevují prokletou jeskyni...

„Vrátili jste se!“ spustil, jen co se celí unavení a ošlehaní od větru a větviček zdejší vegetace objevili na příjezdové cestě. „Už jsme nedoufali, že se někdy vrátíte. Mnoho našich lidí pomalu začalo ztrácet naději.“
„Slíbil jsem, že přivedeme pomoc,“ odpověděl na Tyhanovu reakci John, kterého se velice dotklo, že někdo zpochybňoval jeho slovo. Rychle se ale přes svou hrdost přenesl a už s nepatrným úsměvem dodal: „Tohle je doktor Carson Beckett, náš nejlepší léčitel, o kterém jsem vám vyprávěl.“
„Zdravím,“ vypravil ze sebe doktor trochu v rozpacích, stále ještě plně obtěžkaný svými zavazadly.
„Je nám nesmírnou ctí,“ vrhl se k němu Tyhan, „dovolte, abych vás přivítal v naší vesnici. Je to už mnoho cyklů, co můj lid trpí kvůli této nemoci.“ A s těmito slovy odvedl Carsona dál od ostatních, aby mu podrobněji vysvětlil, co se v jeho vesnici děje.
„Takže evidentně žádná hostina na naši počest…“ povzdechl si Rodney.
„Jako bychom ti to neříkali!“ neodpustil si nasupenou poznámku Ronon.
„Tihle lidé mají mnohem závažnější problém, než je tvůj prázdný žaludek,“ přidala se Teyla, která s místními soucítila mnohem víc, než ostatní členové týmu. V minulosti, když ještě byla vůdce Athosianů, sem občas se svými lidmi chodívala a se Salletiňany obchodovali. Především od nich získávali kovy, kterých ve zdejším hornatém povrchu bylo víc než dost. Používali je potom na výrobu různých nástrojů a zbraní a na oplátku na P3X896 vozili zásoby jídla, kterých Athosiané v dřívějších dobách měli dostatek.
„Podívejte,“ řekl Tyhan a ukázal na provizorní přístřešek, o kterém si Carson nejprve myslel, že je to nějaký stan. Jenomže když se přiblížili, uviděl, že uvnitř rozhodně nikdo nekempuje, ale Salletiňané dovnitř naskládali své nemocné, jednoho vedle druhého. Všechno to byli většinou muži, pouze sem tam nějaká žena, a děti, jak se zdálo, tato záhadná nemoc neovlivňovala vůbec.
„Ó můj bože,“ vypravil ze sebe Carson v úžasu a zároveň se zhrozil, když viděl, kolik postižených tu je, a přitom neměl vůbec žádnou záruku, že přijde na to, co jim je a zachrání je.
„Nechám vás tu teď o samotě, pokud vám to nevadí.“
„V pořádku,“ odvětil doktor a naposledy se rozhlédl po provizorním přístřešku, aby alespoň odhadem spočítal, kolik lidí tu potřebuje jeho pomoc. „No, je jich hodně,“ pomyslel si. Ale na úvahy nebyl čas, proto se raději sklonil nad nejbližším nemocným a začal si ověřovat symptomy, které mu cestou sem popsal Tyhan.
Nejprve postiženému změřil tep. Sice nebyl úplně v normě, ale přesto dotyčného naměřené hodnoty na životě neohrožovaly. Carson pokračoval ve standardním vyšetření a zjistil, že Tyhan měl pravdu, když říkal, že nemocní jsou dezorientovaní a zmatení, což by normálně měla na svědomí horečka, jenomže když doktor už několikátému pacientovi naměřil o stupeň nižní teplotu těla, než by měla být, začalo to být velice zneklidňující. Také mu dělaly starost nehezky vyhlížející hnisavé boláky, které měli nemocní Salletiňané na obličeji. Beckett se ještě nikdy s podobnými symptomy nesetkal a ani obtíže s dýcháním mu k určení diagnózy vůbec nepomohly. Hned na začátku si neuvědomil, že na to, že je tu taková koncentrace nemocných, je tu nezvyklý klid. Žádné sténání ani naříkání. Teprve když se zastavil u několikátého pacienta, všiml si, že většina lidí ve stanu tvrdě spí, nebo alespoň podřimuje. Evidentně prospali většinu dne a probouzeli se jen výjimečně, aby vykonali základní lidské potřeby. Také to byl důvod, proč nemocné vůbec nikdo nehlídal. Vypadalo to, jako by je Salletiňané nechali jejich vlastnímu osudu. Možná, že se jen obávali, aby se také nenakazili, ale podle Tyhanova vyprávění mezi většinou nemocnými nebylo žádné spojení a každý z nich onemocněl náhodně.
Alespoň to bylo na celé věci pozitivní. Carson se nemusel obávat o své zdraví ani o zdraví ostatních členů týmu. Už když se vrátili z P3X896 poprvé a řekli mu o neznámé nemoci, s níž přišli do styku, s klidným svědomím jim mohl oznámit, že ať je to, co je to, vzduchem se to nepřenáší a pravděpodobnost nákazy a přenosu na Atlantis je více než mizivá.
Když si ověřil, že všichni nemocni opravdu vykazují stejné symptomy, ozval se plukovníkovi, aby mu řekl, na čem jsou. Sáhl ke svému levému rameni, kde měl připevněnou vysílačku a zmáčkl ten největší knoflík, aby otevřel kanál ke komunikaci.
„Plukovníku, slyšíte mě?“
„Ano, doktore,“ přišla téměř okamžitá chraplavá odpověď z druhého zařízení, „jak jste na tom?“
„Dokončil jsem předběžnou prohlídku několika nemocných. Odhaduju, že jich tu je tak kolem stovky, takže to zabere nějaký čas, ale už teď můžu říct, že vy a váš tým jste mimo nebezpečí. Ať to ti Salletiňané dostali jakkoliv, my to od nich nechytíme.“
„To je dobrá zpráva,“ zareagoval okamžitě John.
„Ano, ano, ale přesto musím doporučit, abyste si od místních nic nebrali. I když si nemyslím, že je to pravděpodobné, protože v tom případě by museli být nemocní všichni, ale pro jistotu se vyhněte jejich jídlu a vodě. Otestuju to později, i když, jak už jsem říkal, nemyslím, že zdroj bude tam.“
„Rozumím, doktore, pokračujte. My se mezi tím půjdete trochu porozhlédnout po okolí. Minule jsme se moc daleko nedostali. Sheppard konec.“
„Slyšels, Rodney?“ neodpustil si poznámku plukovník, „žádné Salletinské jídlo!“ a posměšně se na doktora ušklíbl, protože věděl, že už teď Rodneymu zbývá poslední tyčinka z jeho zásob, které si vždy nosili s sebou pro případ nouze.
„No výborně. Sice neumřu na nějakou strašnou mimozemskou nemoc, ale nakonec vyhladovím miliony světelných let od domova…“ Nadechl se, aby mohl pokračovat v tom, jakou smrt by upřednostnil, ale to už ho přerušil John: „Takže Beckett má o zábavu postaráno a my se teda můžeme vydat na menší výlet po okolí.“
„Minule nám Tyhan vyprávěl o nějakých jeskyních,“ vzpomněla si Teyla, „které jsou prý prokleté – tedy alespoň Salletiňané si to myslí.“
„Jo, vzpomínám si,“ odtušil John. „Hádám, že tam bychom měli začít.“
Rodney se už ani nezmohl na bezvýznamné lamentování a raději se smířil se svým osudem. Dnes mu bylo souzeno plahočit se po skalnatých horách porostlých nejrůznější neprostupnou vegetací. Šel poslední a vůbec ho nevyvedlo z míry, že se plukovník Sheppard co chvíli otáčel a nevraživým pohledem mu dával najevo, že zdržuje. „Jsem doktor astrofyziky a ne nějaký horolezec,“ přemýšlel v duchu, „patřím do laboratoře k počítači, takže si dělejte, co chcete, ale já se honit nenechám.“

„Támhle za tím kopcem najdete prokletou jeskyni,“ řekl prostě Kahen a ukázal lidem z Atlantis směr. Kahen byl jediný ze Salletiňanů, kterého se Teyle podařilo přesvědčit, aby je k jeskyni dovedl. Všichni ostatní z ní měli takový strach, že se odmítali dokonce i přiblížit. Sice Ronon byl vynikající stopař a určitě by časem jeskyni sám našel, ale John se nechtěl zbytečně zdržovat, a proto si raději sehnali průvodce. Teď byli přinejmenším ještě kilometr od cíle a Kahen vypadal vyděšenější než McKay obklopený hladovými Wraithy. Evidentně se tu nehodlal zdržovat o nic déle, než musel, a bez rozloučení se otočil a rychlostí blesku zmizel mezi stromy.
„Takže teď je to na nás,“ reagoval na jeho útěk plukovník. „No, jak říkal – rovnou za ten kopec…“ prohlásil a jako správný velitel vyrazil první.
Poslední úsek jejich ploužení se zdál oproti předchozí cestě mnohem lépe přístupný. Žádné větve je nešlehaly do tváří, nemuseli bojovat se zrádným trnitým roštím a vůbec tu byl jakýsi náznak cestičky, jako by tudy čas od času někdo prošel.
Když i Rodneyho silueta zmizela za kopcem, před nimi se objevil další nižší kopec, který přes ten, z kterého slézali dolů, nebyl dříve vidět. Na první pohled vypadal naprosto normálně, jako kterýkoliv jiný v okolí. Málem by si ani nevšimli, ale nakonec je upozornil Ronon, jehož orlím očím jen tak něco neunikne.
„Támhle, podívejte!“ a ukázal na jedno místo, kde, když se všichni pořádně podívali, uviděli, že vegetace je o něco tmavší. Malý odlišný flek, který by mohl přesně odpovídat vchodu do jeskyně. Ronon, Teyla a John zčerstva vyrazili k jejich novému cíli a Rodney je s hlasitým povzdechnutím následoval.
Když se konečně dostali k tmavému fleku, s radostí zjistili, že Sateďan měl pravdu, protože když John svou P90 odhrnul několik výhonků převislých rostlin, které tvořily jakési přírodní dveře, uviděli vlhkou skálu porostlou lišejníky.
Nejprve, než se odvážili vstoupit, raději pečlivě prověřili okolí. Už dříve se jim přihodilo, že si nevšimli varování před jeskyní, bezmyšlenkovitě vstoupili dovnitř a poté málem ztratili plukovníka Shepparda, když prošel časovým zařízením, které na druhé straně výrazně urychlovalo čas. Také John si tu událost okamžitě vybavil, jen co se sem přiblížili. A rozhodně tentokrát nehodlal riskovat, že příštích několik měsíců stráví ve společnosti ustrašených Antiků, kteří neznají nic jiného než meditace a modlitby.
I Rodney si evidentně vzpomněl, že tehdy to byla tak trochu jeho vina, protože si pořádně neprověřil energetické údaje, které z časového zařízení vycházely. Tentokrát nehodlal nic riskovat. Rázem, jako by zapomněl, jaký šílený pochod musel absolvovat, se mu vrátilo nadšení. Vytáhl Antické zařízení, bez kterého si misi na cizí planetu nedovedl představit, a hledal jakékoliv zvláštní energetické stopy. Chvíli tak pobíhal kolem vchodu do jeskyně, ale nakonec musel trochu zklamaně připustit, že ať mají Salletiňané jakýkoliv důvod věřit, že jeskyně je prokletá, nebude to kvůli nějaké technologii, kterou by tu nechala neznámá vyspělejší civilizace. Podle všeho to byla naprosto normální nezajímavá skála. I když…
John s Rononem se užuž chystali vstoupit, ale vtom se ozvala Teyla: „Počkejte!“
Asi metr od vstupu odhrnula rostliny, pod nimiž bylo do skály vyryto několik znaků.
„Něco tu je. Ale je to dost nevýrazné. Myslím, že to nedokážu přečíst, přesto bych řekla, že je to antický dialekt.“
„Počkej, podívám se na to,“ vyhrkl McKay a doufal, že alespoň tady bude nápomocný, i když lingvistika byla trochu mimo jeho obor.
„Hmm.“ Odmlčel se a začal něco zběsile ťukat do tabletu, který pohotově vyměnil za Antické zařízení.
„To je zajímavé,“ vypravil ze sebe a dál zíral na display.
„Určitě nemáš nejmenší důvod podělit se s námi o to, co jsi zjistil, že?“ zareagoval na jeho mlčení naštvaně plukovník. Jako by McKaye zabilo, kdyby řekl o pár slov víc, aby tu nestáli jak tupci.
„Co?“ probral se Rodney, který byl duchem tak trochu nepřítomný, ale hned se vzpamatoval. „Je to sice špatně čitelné, ale jak už říkala Teyla, písmo se podobá antičtině. Ale…“ na poslední slovo dal výrazný důraz a ještě se na chvíli odmlčel, aby mu dodal váhu, „není to tak úplně pravda.“
Rychlým pohledem se podíval na Athosianku, aby se ujistil, že se jí to nijak nedotklo a teprve poté z něho konečně vypadlo, na co přišel.
„To písmo je Wraithské.“
„Myslel jsem, že místní s Wraithy nemají problémy, protože v horách jsou před nimi velice dobře chránění…“ namítnul Ronon.
„To je pravda, ale to že sem Wraithové nelétají, neznamená, že tu nikdy nebyli. V překladači je jasně napsáno, že je to wraithština, která, jak všichni víte, se vyvinula z antičtiny.“
„Dobrá tedy,“ předběhla Teyla Ronona, který se nadechoval, aby se dál přel s McKayem, „co je tam napsané?“
„Je to varování pro ostatní Wraithy, kteří by sem mohli v budoucnu přijít. Stojí tam jednoduše: Nevstupovat!“
„To je všechno?!“ vyhrkl trochu zklamaně John, protože z McKayova chování vydedukoval, že tam bude něco velice důležitého.
„Jo!“ odpověděl trochu podrážděně doktor, protože si nebyl úplně jistý, co se zas Sheppardovi nelíbí.
„No, víc podrobností by neškodilo,“ nedal se John.
„Co ti proboha na tomhle není jasný?! Nevstupovat…“ a výrazně ukázal na vzkaz vyrytý do skály, „…to mluví samo za sebe!“
John už raději nic neříkal, protože hádat se s McKayem, to bylo vždycky nadlouho, a raději začal zvažovat jejich možnosti.
Po chvilce ticha, která Rononovi připadal nesnesitelně dlouhá, se ozval: „Tak co teda? Snad jsme se sem netáhli proto, abysme se zase otočili a šli zpátky. Jestli se tam Wraithové bojí chodit, já to klidně risknu.“ Nečekal na Sheppardovo povolení a vrhl se dovnitř.
„Počkej, půjdeme společně. Je to bezpeč…“ pokusil se ho zastavit velitel.
„Vidíš, ani to nebolelo.“ Usmíval se z vnitřku jeskyně Ronon.
„…nější.“ Dokončil svou větu John, ale dál raději prudkou povahu svého přítele nekomentoval.
Jeden po druhém prošli přes závoj z rostlin, Rodney samozřejmě opět poslední, kde se cítil nejbezpečnější. Sice měl svou P90 v pohotovosti, ale moc dobře si byl vědom, jak jsou jeho střelecké schopnosti mizerné.
Do čela skupiny se dostal Ronon, který opatrně postupoval se svou laserovou zbraní nastavenou na omráčení. V těsné blízkosti se ho držel John, aby mu nic neuniklo a za nimi pospíchali Rodney s Teylou, která schválně zůstávala poblíž McKaye, aby mu svou přítomností dodala odvahu a alespoň relativní pocit bezpečí.
Naštěstí se nepotvrdily Johnovy nejhorší obavy. Už když poprvé slyšel slovo jeskyně, vybavil se mu složitý komplex chodeb, ale v této konkrétní vedla jedna hlavní cesta, která se mírně svažovala. Občas zatáčela, ale nikde se nerozvětvovala. Alespoň ne zatím.
„Jak dlouho budeme takhle pokračovat?“ zeptala se Teyla asi po půl hodině, kterou strávili svícením baterek po zdech, kde nebylo nic než vlhké lišejníky.
„Dokud nedojdeme nakonec,“ odbyl ji prostou odpovědí Ronon.
„Ale nemáme vůbec tušení, jak hluboko pod hory to vede,“ připojil se Rodney, který už zase myslel na svou teplou a hlavně suchou laboratoř.
„Co to tu smrdí?“ přerušil jejich debatu John, který náhle zavětřil ne zrovna příjemný zápach.
„Já nic necí…“ reagoval okamžitě Rodney, protože už byl přesvědčený, že celá tahle cesta je jedno velké intergalaktické plýtvání času. Ale uprostřed věty si uvědomil, že k němu opravdu doléhá hodně nepříjemný zápach. A když se porozhlédl po ostatních, viděl, že si to už plně uvědomili všichni. Chvíli stáli na místě, aby si jejich nosy na zápach alespoň trochu přivykly. Sice to nebylo nic úžasného, ale konečně to byl náznak, že tu přeci jen asi něco nebude v pořádku. John tedy rozhodl, k McKayově velké nechuti, že půjdou dál a zkusí zjistit původ zápachu. Postupovali teď ještě opatrněji než předtím a neustále se otáčeli na všechny strany.
„Smrdí to jak mrtvoly,“ prohodil po pěti minutách Sheppard a znechuceně nakrčil nos.
„No bezva. Pojďme tam, kde jsou mrtví lidé,“ reagoval okamžitě Rodney. „Jsem snad jediný, kdo si uvědomuje, že tam, kde jsou mrtvoly, bude nejspíš i jejich vrah?!“
Ostatní se ale na něho jen mlčky podívali a pokračovali dál.
„Perfektní,“ ulevil si McKay a pokračoval.

„Bože, měl jsi pravdu,“ vydechla Teyla a rukou si zakryla ústa a nos. Všichni čtyři se konečně dostali do rozšířenější chodby, za kterou se rozprostírala velká jeskynní místnost. Byla temná, protože sem nemělo kudy proudit sluneční světlo. Jediný zdroj světla byly jejich baterky, které teď všechny shodně osvětlovaly jedno místo. V pravém zadním rohu byla jen tak bez ladu a skladu naházena mrtvá těla. Rodney se ihned odvrátil, protože se mu téměř okamžitě zvedl žaludek. Ostatní tři, kteří byli trochu otrlejší, přemýšleli, co dál. První krok vpřed udělal plukovník. Sice se mu pohled na těla v různém stádiu rozkladu hnusil, ale jeho zvědavost zvítězila a chtěl vědět, co se tu stalo.
John došel k prvnímu tělu, které vypadalo, že je tu zatím jen několik dnů. Bedlivě si ho prohlížel, přičemž si dával velký pozor, aby se ho nedotkl.
„Podle oblečení bych řek, že to byl Salletiňan.“
„Také myslím,“ podpořila jeho myšlenku Teyla, která se také odhodlala k bližšímu průzkumu. „Určitě to jsou oni. Tihle dva mají na obličeji vyrážku. Rozhodně museli být nakažení Salletinskou nemocí.“
„Máš pravdu. Tady na těch to je taky ještě vidět,“ dodal John a koukal přitom na několik pomalu rozkládajících se těl.
„Takže můžeme předpokládat,“ ozval se slabým hláskem McKay, který ještě pořád bojoval s nevolností, „že sem chodí pohřbívat ty, kteří na tu jejich nemoc umřou.“
„Vypadá to tak.“
„Fajn,“ rozkřikl se Rodney, „tak co tu proboha ještě pořád děláme?!“ Chtěl pokračovat, ale opět ho přerušil Ronon: „Tak tenhle určitě Salletiňan nebyl.“
Teyla a John se ihned vydali jeho směrem, aby se podívali, co objevil. Jenom Rodneymu to bylo naprosto jedno. Nemyslel na nic jiného než na čerstvý vzduch.
„To vysvětluje ten Wraithský nápis u vchodu,“ vzdychla Teyla, když si uvědomila, na co se dívá.
Na zemi se mezi kostmi povalovaly věci, které definitivně Salletiňanům nepatřily. Přesto Sheppardovu týmu připadaly nepříjemně povědomé.
„Tohle je jeden z Wraithských vysílačů a zbytek jejich přilby,“ prolomil ticho Ronon.
„Jo,“ odpověděl plukovník, „ale co k čertu dělali Wraithové tady?“ vyslovil nahlas myšlenku, která se teď všem honila hlavou.
„Tyhan přece tvrdil, že jeho lid se s Wraithy nikdy nesetkal. Proč by lhal?“ chtěla vědět Teyla.
Ale na její otázku nikdo odpovědět nedokázal.
„Myslím, že tady jsme skončili,“ prohlásil plukovník. „Vracíme se do vesnice.“
„No konečně,“ zajásal dnes poprvé Rodney, ale najednou se prudce otočil a vyděšeně mířil svou P90 na lišejníkovou stěnu.
„Co se děje, Rodney!“ vyhrkl John a Ronon najednou a rozběhli se doktorovi na pomoc.
„Já, já… nevím,“ koktal McKay. „Ale myslím, že se o mě něco otřelo,“ vypravil ze sebe, když se oklepal z počátečního šoku. „Jo, určitě to muselo být živé,“ trval na svém tentokrát trochu sebevědoměji.
„Nic tu není, Rodney,“ pronesla rozvážným hlasem Teyla, která celou dobu pečlivě zkoumala stěnu, na kterou McKay nedůvěřivě mířil. „Jsi si jistý, že se ti to jen nezdálo?“
„Jo.“ Nedal se jen tak odbýt.
„Nepochybně,“ řekl John s mírným ironickým úsměvem, ale dál už se McKayovými halucinacemi odmítal zabývat.
„No jistě,“ pokračoval rezignovaně Rodney, „protože jsem něco cítil já, tak to určitě byl výmysl.“
„Tak to plukovník určitě nemyslel,“ uklidňovala ho Teyla, i když věděla, že na tom něco bude. „Možná ses jen, aniž by sis to uvědomil, přiblížil ke stěně a dotkl se těch lišejníků.“
„Hm,“ zamyslel se McKay, „to je dost dobře možné.“ Ale přesto se nemohl zbavit pocitu, že lišejníky v tom byly nevinně.
„Tak vidíš,“ pochválila ho Teyla, „a teď už odsud konečně můžeme odejít.“
„Ještě moment,“ ozval se opět Sheppard. Rodney jen protočil panenky v zoufalství. John však pokračoval: „Beckett bude chtít určitě vzorky. Bude potřebovat zjistit, jak tihle lidé zemřeli. A já odmítám se sem táhnout znovu.“
„Budeme muset vzít jedno tělo s sebou,“ odtušila správně Teyla.
„Jo. Ronone, rozbal přenosná nosítka.“
Za necelých deset minut měli naloženého jednoho ubožáka, pečlivě zabaleného ve fólii. Nesení se ujali John s Rononem a k Rodneyho radosti se konečně vydali na zpáteční cestu. Tentokrát dokonce s McKayem vpředu.

ho. výborný děj pokračuj

dost zajimave som zvedava co sa z toho vyvrbi

Sheppardův tým je nucený vrátit se do prokleté jeskyně a tentokrát zjišťují, že Salletiňané nejsou jediní obyvatelé na této planetě...

Doktor Beckett se rozhodl, že je načase, aby si dal pauzu a vyšel ze stanu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Nestačil však ještě ani vybalit svačinu, když se letmo podíval k lesu. Z houští se právě vynořil Rodney a za ním i zbytek týmu. Carson neměl na výběr a rychle jim spěchal naproti, aby plukovníkovi sdělil novinky. Ne že by za tu dobu, co byli v jeskyni, přišel na něco převratného, spíš se chystal vysvětlit, že vlastně nic zásadního nezjistil.
„Plukovníku,…“ zavolal, když už byli na doslech, ale v tom se zarazil uprostřed věty, protože si všiml, že evidentně něco objevili. Jejich nejnovější zavazadlo mu velice připomínalo mrtvolu, ale pro jistotu se nejprve zeptal.
„Našli jste něco?“
Než se John stihl nadechnout, aby mohl odpovědět, pohotově zareagoval Rodney.
„Jen malej dárek pro tebe, Carsone.“
„Pro mě?“ zatvářil se trochu nejistě doktor.
„Jo, našli jsme překrásnou malou jeskyni plnou krásně vonících rozkládajících se mrtvol. Tady plukovník si myslel, že ti bude líto, že jsi nemohl jít s námi, tak ti jednoho obzvlášť aromatického přinesli.“ A bez dalších poznámek přešel na druhou stranu ulice, kde se usadil na lavičce.
Carson jen bezhlesně zíral na McKayův škodolibý úsměv a raději se znovu otočil k plukovníkovi, protože doufal, že ten mu snad dá smysluplnější vysvětlení.
„Našli jsme jeskyni, které se místní zásadně vyhýbají, a taky zjistili proč.“ Začal John, když viděl, jak je Beckett zmatený.
„Vede hodně do hlouby hor a úplně na konci je hromadné pohřebiště. A vsadím svůj dnešní oběd, že je tam chodí házet Salletiňané, aby se nemuseli obtěžovat s kopáním hrobů.“
„Tak to beru,“ vložil se do hovoru Rodney, jen co zaslechl slovo oběd. John však vůbec nedal najevo, že by ho slyšel.
„Proč si myslíte, že by je tam házeli jejich vlastní lidé?“ zeptal se trochu znepokojeně doktor, který konečně začínal chápat.
„Protože všechna těla, která se ještě kompletně nerozložila, byla posetá nechutnými boláky. Stejnými jako vaši pacienti.“
„Ach tak,“ přikývl doktor, „podívám se na to tělo a potvrdím, že opravdu zemřel na tuhle nemoc.“
„Fajn. A my bysme si asi mezi tím měli promluvit s Tyhanem o jejich prokleté jeskyni,“ a kývl na Teylu a Ronona. Oba doktory nechal stát uprostřed cesty s pečlivě zabalenou mrtvolou.
„Mohl bys mi pomoct, Rodney!“ ozval se víc než podrážděně Carson, který začal smýkat mrtvým tělem, aby ho dostal na méně veřejné místo.
„Co?“ odpověděl McKay, který si právě pohodlně natáhl nohy.
„Jestli bys byl tak laskavý a pomohl mi s tím tělem. Nebo snad čekáš, že ho budu pitvat uprostřed silnice?!“ vyštěkl na něho naštvaně Carson.
To na Rodneyho zabralo, když si představil, že by se znovu musel dívat na ohyzdnou mrtvolu, a raději přemohl únavu i nechuť a chytil druhý konec pytle. Společnými silami nebožtíka donesli až na konec stanu s nemocnými, odkud Rodney zmizel rychlostí blesku a nechal doktora Becketta, aby si poradil sám.

Po necelých dvou hodinách se opět celý tým sešel uprostřed náměstí, aby si vyměnili novinky.
„Tyhan všechno popřel,“ začal Ronon „tvrdí, že jeskyni se vyhýbají už několik generací, takže vlastně nikdo přesně neví, proč je prokletá.“
„Když jsme ale chtěli vědět, kam pohřbívají své mrtvé,“ ujala se slova Teyla, „dověděli jsme se něco zajímavého. Tyhan tvrdí, že z nemocných nikdy nikoho klasicky nepohřbili, protože nikdy nenašli jejich těla.“
„Jak můžou ztratit mrtvolu?“ nechápal Rodney.
„To nevím, Rodney,“ pokračovala Teyla, „ale řekla bych, že v posledním stádiu se nemocný natolik zotaví, že je schopný odejít ze stanu a vydat se do hor sám. Tam poté zůstane, dokud nepřijde jeho čas.“
„Dobře, ale to by potom byly mrtvoly roztroušené všude okolo a ne všichni v jedné jeskyni,“ přidal svou námitku Carson. „A mimochodem, pitva prokázala, že mrtvý je Salletiňan, který než zemřel, trpěl místní chorobou.“
„To je všechno?“ zeptal se nespokojeně Sheppard, protože doufal, že mrtvola jim dá alespoň nějaké vysvětlení a ne jen potvrdí jejich teorii.
„Ano,“ odpověděl doktor s výrazem, že on opravdu nemůže za to, že mrtvý u sebe neměl dopis s detailním vysvětlením jeho smrti. „Měl jenom trochu nepřirozeně pohmožděná žebra, ale to mohlo způsobit cokoliv.“
„Dobře, dobře,“ snažil se ho uchlácholit John, který si uvědomili, že na doktora vyjel víc, než by měl. „Teď bysme se měli soustředit na to, jak se všichni dostali do té jeskyně, popřípadě, co s tím mají společného Wraithové.“
„Wraithové?“ ujišťoval se Carson, jestli rozuměl správně.
„Ano,“ ubezpečil ho Rodney, „našli jsme tam pár Wraithských kostí a jeden skoro nečitelnej vzkaz.“
„Asi tu kdysi byli, ale zjistili, že místní pro ně nejsou snadnou kořistí, tak si raději našli jinou přístupnější planetu. Není se čeho bát.“ Ujistil ho raději ještě plukovník, když viděl, jak zmínka o život vysávajících vetřelcích doktora rozhodila.
„OK, já se tedy vrátím ke svým pacientům.“
„Fajn, my půjdeme znovu vyzpovídat místní,“ rozhodl John a rozdělil svůj tým do dvojic. K sobě si vzal opět nepříliš nadšeného McKaye a druhým směrem poslal Ronona s Teylou. Ještě si však nestačili vybrat oběť, které by se začali ptát, když vtom ze stanu s nemocnými vyběhl Carson a spěchal jejich směrem.
„Je pryč,“ volal zadýchaně na plukovníka.
„Kdo?“ nechápal John.
„Jeden z mých pacientů,“ lapal stále po dechu doktor.
„Snad jich tam máš ještě dost…“ zareagoval Rodney, ale nikdo nedal najevo, že ho slyšel.
„Předtím jsem si toho nevšiml, ale jeden muž, kterého jsem vyšetřoval jako prvního, je najednou pryč.“
„A není prostě někde jinde?“
„A kde jako?!“ nepolevoval v panice Carson.
„Je to dost velký stan, doktore,“ přidal se John, „co když si šel pokecat s někým jiným na druhém konci stanu.“
„To asi těžko,“ uzemnil ho Beckett. „Pacienti nejsou ve stavu, aby se kamkoliv přemísťovali. Většinu dne prospí.“
„Ale do jeskyně evidentně dojdou,“ podotkl správně McKay.
„Jeskyně…“ svitlo náhle doktorovi. „To je ono, Rodney! On odešel umřít,“ pokračoval zděšeně, „musíme ho jít hned hledat…“
„A udělat co?“ zeptal se John. „Sám jste říkal, že nemáte tušení, co těm lidem je, tak jak je chcete léčit? I kdybysme ho v horách našli, co se tím změní?“
Carson se na plukovníka díval nevraživým pohledem, protože myšlenka, že jen tak bez boje nechá umřít svého pacienta, se mu vůbec nelíbila, ale nenapadal ho žádný protiargument. Chtě nechtě musel uznat, že tentokrát má plukovník pravdu.
„Třeba nás ale dovede k tomu, co se tady děje,“ ozval se znenadání Ronon, který se celou dobu držel stranou a čekal, co bude dál. „Pokud se mi podaří ho vystopovat, třeba to celý vyřešíme.“
„A mezi tím mi utečou další…“ protestoval bezmocně doktor.
„Možná, ale pořád budete mít dost jiných,“ namítnul Ronon.
„OK,“ rezignoval Carson, „pojďme ho tedy najít.“
„Cože?!“ Tentokrát to byl Rodney, kterému náhle sepnulo, co to znamená. „Chceš říct, že ten pochod budeme absolvovat znovu? To si snad děláš legraci,“ osopil se na plukovníka.
„Přesně tak, Rodney,“ ušklíbl se John.
„Řekl bych, že odešel zadem,“ odtušil Beckett, který se s horskou túrou vyrovnal mnohem rychleji než jeho kamarád. Nejspíš proto, že neměl úplně jasnou představu, co ho čeká.
„Fajn, tam začneme,“ rozhodl velitel, „Ronone…“
Sateďan zbystřil všechny stopařské smysly a opravdu na druhé straně stanu zachytil stopu, kterou tu musel zanechat někdo z nemocných.
„Stopa je rozmazaná, ten, kdo tudy šel, měl očividně bolesti, což mu nedovolilo dělat rovnoměrné kroky.“
„Dobře, veď nás, Ronone, uvidíme, kam se dostaneme.“
Opět je čekal postup nelehkým terénem, znovu a znovu stoupali a posléze slézali z kamenitých strání. Rodneyho nepřetržité nadávání už nikdo ani nevnímal, protože každý se raději soustředil na své kroky, aby nezakopl a nevymkl si kotník nebo hůř. Sice tentokrát s sebou měli doktora, ale přesto nikdo nechtěl být ostatním na obtíž.

„To se dalo čekat,“ řekla Teyla, když se všichni vyškrábali na povědomý kopec a hleděli do údolí, na jehož opačném konci byl teď už mnohem viditelnější vchod do zakázané jeskyně.
„Stopa vede dolů,“ potvrdil Ronon to, co už všichni přítomní stejně tušili.
„Vzhůru za stopou,“ zavelel John a raději se neodvážil podívat do tváře doktorům, aby neschytal smršť nadávek hlavně ze strany McKaye. Přesto se toho nevyvaroval.
V půlce sestupu se Rodney ozval. Překvapivě spolkl všechno bědování a začal přemýšlet nahlas: „A co když za tím jsou ti vetřelci.“
„Jací vetřelci?“ nechápal Carson.
„Ale, když jsme byli uvnitř poprvé, McKaye se pokusil sežrat jeden obzvlášť velký lišejník…“ neodpustil si Sheppard.
„Bavíš se?“ odsekl Rodney.
„Ne tak jako v lese.“
Rodney ho ale dál ignoroval, protože si živě vybavil pocit, který minule tam dole zažil. Tu sžíravou přítomnost někoho nebo něčeho neznámého.
„Něco se tam o mě otřelo,“ prohlásil znovu sebevědomě.
„Nějaký tvor?“ nepodceňoval jeho tvrzení Carson.
„Já nevím, co to bylo,“ prskl Rodney, ale raději pokračoval sebejistěji: „Podařilo se mi to zastrašit dřív, než to na mě zaútočilo.“
Nikdo z přítomných neměl sílu vysvětlovat, jak to doopravdy bylo a i Carson slabým úsměvem naznačil, že si umí živě představit, jak McKay zastrašuje strašlivého vetřelce z jeskyně. To už ale dorazili k ústí jeskyně.
„Přišli jsme pozdě,“ konstatoval Ronon, „už je v jeskyni. Stopy tady končí.“
„Jo, jo, jak jsem říkal, táhli jsme se sem úplně zbytečně. Zase! Už je tuhej a začíná smrdět, jako ostatní,“ ozval se opět pesimista Rodney.
„Podle toho, jak je stopa stará, bych řek, že tu byl tak půl hodiny před námi,“ trval na svém Ronon.
„To může být pořád ještě naživu,“ zajásal Beckett, „stále máme naději, že ho najdeme včas.
„V tom případě až po vás, doktore,“ ukázal směr plukovník a nechal Becketta, aby přešel pomyslný práh jeskyně.
„Bože, to je smrad,“ chytil se za nos doktor.
„Jo, jo už se blížíme,“ uklidňoval ho ironicky Rodney. „Ještě pár zatáček…“ Větu raději nedokončil, protože se mu začal zvedat žaludek, jen když si vybavil obraz, který za chvíli uvidí.
„Oh můj bože…“ vypravil ze sebe trhavě Carson, když spatřil na vlastní oči, co mu vyprávěli. Už se ani trochu nedivil Rodneyho nechuti se sem vrátit. Pomalu se začal rozhlížet okolo a pátral po jakýchkoliv náznacích pohybu. Bylo tu však totálně mrtvo.
„Doktore,“ prolomila náhle ticho Teyla, „pojďte sem, rychle!“
Carson vystřelil jak šipka do míst, kde se Teyla nad něčím skláněla.
„Tenhle tu minule nebyl,“ řekla mu, když si klek vedle ní.
Carson se podíval pořádně a vyhrkl: „To je on. To je můj pacient.“
„Jste si jistý?“ nechtěla jeho slova zpochybňovat Teyla, ale nebyla si jistá, podle čeho ho doktor dokázal identifikovat. Puchýře ve tváři měl v tak pokročilém stádiu, že bylo těžké rozpoznat, zda je to muž či žena.
„Ještě žije,“ prolomil ticho tentokrát Carson.
A opravdu. Salletiňan se najednou zhluboka nadechl a otevřel to, co mu zbylo z úst. Vypadalo to, že chce promluvit, ale toho už nebyl schopný. Místo toho se dostal do křeče a začal se dusit.
„Pomozte mi ho uklidnit,“ křikl doktor na ostatní, ale než se k nim stačili sklonit, Beckett vyděšeně uskočil. Ronon instinktivně vytáhl svou zbraň a ostražitě mířil na hruď nemocného Salletiňana, která se začal nepřirozeně vzdouvat.
„Co to sakra…“ začal nechápavě plukovník, ale větu nedokončil. Chudákova hruď, jako by se rázem rozpadla na několik menších částí, které se začaly rozbíhat do všech stran. John si nebyl jistý, jak by tvory správně popsal. Byli asi pět centimetrů velcí, evidentně se pohybovali na šesti nohách a vepředu měli jakési chapadlo zakončené háčkem, díky kterému se nejspíš mohli k čemukoliv pohodlně přichytit.
Z přemítání ho zpět do reality vrátil zděšený výkřik někoho z jeho týmu. Byl to Carson, kolem kterého právě proletěl výstřel z Rononovy zbraně. Jeden z nově vylíhlých tvorů si to totiž namířil přímo proti Beckettovi, který se nezmohl na nic jiného než čekat, co se bude dít. Naštěstí byl Ronon o mnoho pohotovější a agresivní stvoření padlo mrtvé k zemi právě ve chvíli, kdy se odrazilo od země a s napřaženým chapadlem se chystalo zakousnout do doktora. V tu chvíli se spustila řetězová reakce. Tvorové se na malý okamžik zastavili, jako by si potřebovali promyslet další postup, a v další vteřině se pustili do hromadného útoku na Sheppardův tým.
„Všichni zpátky. Ustupte!“ ozýval se mezi zběsilými výstřely plukovníkův hlas. Naštěstí proti několika P90 a Rononově laserové zbrani neměli šanci a jeden vetřelec po druhém se přestali pohybovat. Nastalo ticho, v němž se ozývalo pouze Rodneyho nepravidelné funění, které značilo, že doktor je stále ve střehu, připravený spustit palbu na cokoliv, co se v přítmí pohne.
„Už jsou mrtví, Rodney,“ sdělil mu plukovník s obavami, aby omylem nevystřelil na někoho z nich.
„Seš si jistej, že jste je dostali všechny?“ raději se znovu ujistil. Teprve když plukovníkova slova potvrdili i Teyla s Rononem, sklonil zbraň, ale přesto se nepřestával nervózně rozhlížet do všech stran.
„Tyhan vám říkal pravdu,“ vzpomněl si náhle Beckett, zatímco si ostatní prohlíželi to, co zbylo z vetřelců. „Nemocní sem přicházejí dobrovolně a evidentně něco nebo někdo manipuluje s jejich DNA.“
„Jsou z nich inkubátory,“ odtušila Teyla.
„Správně,“ potvrdil doktor, kterému rázem došlo, že Salletiňané se nepotýkají s žádnou záhadnou nemocí, ale ovlivňuje je něco úplně jiného.
„Musíme zjistit, jak se do nich ti vetřelci dostali,“ odtušil doktor. Ale Rodney s ním zásadně nesouhlasil: „Teď se odsud musíme co nejrychleji dostat, a pokud možno živí. Co na tom, kde maj ty potvory hnízdo!“
„McKay má pravdu,“ přiklonil se na jeho stranu John a pokračoval dřív, než mu Carson začal oponovat: „Tady toho moc nezmůžeme. Půjdeme zpátky do vesnice a řekneme Tyhanovi a jeho lidem, co se tu stalo. Snad nás navedou správným směrem.“
Dál už nikdo žádné námitky nevznášel, protože ani jednomu se nezamlouvalo nadále zůstávat v přítmí a přítomnosti tolika rozkládajících se mrtvol. Opět s Rodneym včele vypochodovali na čerstvý vzduch a vydali se vzhůru na kopec, za kterým je čekalo neprostupné houští.
„Wraithové na ně museli narazit taky,“ ozval se z ničeho nic McKay, který začal opět přemýšlet nahlas.
„A co jako?“ nechápal jeho poznámku Ronon.
„Ta tabulka s varováním,“ pokračoval v úvaze Rodney, „určitě na tvory narazili, ale nedokázali se s nimi vypořádat, tak raději zvolili jednodušší variantu. Prostě práskli do bot. A jak jste říkali, místní pro ně nebyli snadnou kořistí, tak se ani nesnažili vetřelce zničit.“
„A to varování tam nechali pouze pro případ, že by sem v budoucnu někdo z nich přišel,“ řekla Teyla, když pochopila, kam Rodney míří.
„Přesně tak,“ pochválil ji nadšeným hlasem McKay, který byl rád, že ho alespoň někdo poslouchá.
„Tím jsme tedy vyřešili záhadu Wraithů,“ doplnil Carson, „ale pořád ještě musíme zjistit, odkud se ti tvorové berou.“
„Přesně tak,“ dokončil jejich debatu plukovník, protože v dálce mezi stromy konečně zahlédl první náznak obydlí.

Dokončení příště!

Utekl mi pacient, tak to mě opravdu dostalo...

Poslední díl povídky: čtěte, jak to se Salletiňany dopadlo...

S hledáním Tyhana se nemuseli nijak dlouho obtěžovat, protože mu zapomněli říct, že odchází zpět do jeskyně a ten se teď po nich už nějakou dobu sháněl. Přiběhl k nim celý udýchaný, ale s evidentní úlevou, že jsou živí a zdraví.
„Už jsme se báli, že jste nás opustili, nebo hůř se vám přihodilo něco zlého.“
„Vydali jsme se na menší neplánovaný výlet,“ uklidňoval ho plukovník, „museli jsme se vrátit zpět do vaší prokleté jeskyně a tentokrát máme pár novinek.“
Během deseti minut Tyhanovi vylíčil, co zažili uvnitř jeskyně. Když se však zeptal, zda ho nenapadá, kde by se ti tvorové mohli do jeho lidí dostávat, neměl nejmenší tušení.
„Moji lidé celý život žijí tady v horách. Jsme pouze horníci, to jediné nás drží při životě. Nikdy jsme nebili dobrými průzkumníky.“
„Takže jste nikdy neopustili svou vesnici?“ zeptal se nevěřícně Ronon, kterého představa strávit celý život na jednom místě přímo děsila.
„Ano,“ odtušil Tyhan, který si nebyl jistý, co tím přesně myslel.
„Sice se našlo pár dobrodruhů, kteří chtěli vědět, co je za horami, ale pokud se vrátili, říkali, že zbytek naší planety je velice nehostinný.“
John se se zklamáním ve tváři obrátil zpět ke svému týmu: „To nedává smysl. Ty potvory přece musí mít někde hnízdo!“
Vtom se Teyla zatvářila, že ji něco napadlo. Neobtěžovala se však s ostatními podělit o své myšlenky a rovnou se obrátila na Tyhana.
„Říkal jste, že jediné, z čeho je váš lid živ, je hornická práce.“
„Ano,“ přitakal Tyhan, který neměl nejmenší tušení, kam tím míří. I zbytek týmu napětím málem nedýchal, protože z Teylina chování vyčetli, že je na stopě něčemu velkému. Ta jim však nevěnovala ani letmý pohled a dál se plně zaměřila na vůdce Salletiňanů.
„A kde přesně vaši lidé pracují?“
„No, to je různé, v okolí vesnice máme několik menších dolů, ale hodně Salletiňanů pracuje v našem hlavním dole, který je na opačném konci prokleté jeskyně. Bohužel je to odtud velice daleko, protože musíme jít po celé délce hřebenu hor, abychom se vyhnuli zakázanému místu.“
Sheppardovu týmu konečně svitla naděje, že se o kousek posunuli. Prokletá jeskyně a hlavní důl spolu museli nějak souviset. Stačilo přijít na to, jak. To už ale pokračoval Tyhan ve vyprávění: „Těžíme tam už mnoho generací, důl vypadá, že má obrovskou zásobu nerostných kovů. Naši muži i ženy tam odchází po etapách. Každý rok jde třetina mých lidí, která tam poté vystřídá ty, kteří odešli minulou sezónu.“
V dalším vysvětlování ho však tentokrát přerušil doktor Beckett: „A nevšiml jste si, jestli nemocní nepochází z těch, kteří se vrátili z dolu?“
Tyhan se na chvíli zamyslel a poté pomalu odpověděl: „Teď když o tom přemýšlím, asi máte pravdu. Ano, ano, je to tak. Většina lidí, kteří leží ve stanu, byli ve skupině, která se před několika týdny vrátila.“
„To také vysvětluje, proč mezi postiženými nejsou žádné děti,“ dokončil teorii Carson.
„Ty do dolu nesmí!“ vyhrkl Tyhan.
„Ovšem že ne,“ souhlasil doktor, „a vsadím se, že i ženy tam chodí pouze minimálně.“
„Opět máte pravdu,“ pochválil ho Tyhan, „ženy se většinou starají o jídlo a další věci a v dole pomáhají jen výjimečně.“
„A abych nezapomněl,“ pokračoval Carson tentokrát směrem k plukovníkovi, „budu potřebovat minimálně jednoho z těch tvorů. Nejlíp živého, abych zjistil, jak pomoct postiženým lidem.“
Dál už nikdo nemluvil. Teď byli konečně na správné stopě. Nebylo pochyb, že by se Salletiňané mohli nakazit někde jinde, než právě v jejich hlavním dole. Vtom však nastalé ticho prolomil Rodney, kterému náhle došlo, co to znamená: „Ne, ne, ne, ne! Na to zapomeňte. Odmítám se trmácet do další jeskyně, kde se ubytovali šestinozí vetřelci!“
„Musíme to prověřit,“ konstatoval ne moc nadšeně John, ale věděl, že odsud nebudou moci odejít, dokud svou teorii nepodloží důkazy.
„Dneska se už ani nehnu!“ trval na svém McKay.
„A zítra snad ano?“ popíchl ho Ronon.
„Ani zítra, ani pozítří, ani nikdy jindy, aby bylo jasno!“ chytnul se hned Rodney, který těch pochodů po horách měl opravdu plné zuby.
„Dobře,“ prohlásil plukovník, protože mu bylo jasné, že tentokrát s McKayem nehne ani on, „já a Ronon to prověříme.“
„Tyhane,“ obrátil se znovu na vůdce, „říkal jste, že váš hlavní důl je na druhé straně prokleté jeskyně, takže nebudeme mít problém to najít.“
Tyhan přikývl a Ronon s Johnem se užuž chystali oddělit od zbytku týmu, ale Teyla je zastavila.
„Plukovníku, už je dost pozdě, než najdete důl, bude tma. A co pak?“
„Má pravdu,“ přidal se Tyhan, „myslím, že pro všechny bude nejlepší, když se tam vydáte ráno.“
Sheppard by to sice měl nejraději hned z krku, ale musel uznat, že pro dnešek těch pochodů bylo dost. Opravdu byl čas, aby si trochu oddychli. I když jediný, kdo doopravdy poctivě odpočíval, byl Rodney. Carson se vydal zpět do stanu, aby zkontroloval pacienty a Teyla mu šla pomoct. John s Rononem se vydali mezi místní, aby zjistili o jejich dole co nejvíc informací.

John s Rononem se zase plahočili skrz nástrahy místní vegetace, ale tentokrát už nepostupovali tak rychle, jak by si představovali, protože přeci jen se dostavovala únava z minulého dne. Po několika hodinách se dotrmáceli k cíli. Dorazili do malého provizorního táboru, kde momentálně přebývala třetina Salletiňanů. Horníci byli zpočátku velice udivení, kdo je to přišel navštívit až sem, ale když jim John pověděl celý příběh, který je zavedl až k nim, uvěřili jim, že mají přátelské úmysly a doprovodili je do dolu.
Tyhan měl pravdu, když tvrdil, že důl je velice rozsáhlý. Šachty se musely rozprostírat mnoho kilometrů a tvořit labyrint.
„Sami bysme tady za chvíli zabloudili,“ sdělil John Rononvi, když se ponořili do sítě chodeb, vedení dvěma zkušenými Salletiňany, kteří se prý v dole vyznají nejlíp.
„Doufej, že tihle se tu neztratí,“ pohodil hlavou směrem ke svým průvodcům, „a zavedou nás na místo, kde těžila předchozí skupina.“
„To poznáme, jestli tam něco najdem,“ odtušil plukovník, ale sám si nebyl příliš jistý, jestli vůbec najdou cestu zpět na povrch.
Po chvíli se Salletiňané zastavili a jeden z nich prohlásil: „Jsme na místě. Tady kopali minule.“ A ukázal na úzkou chodbu, která se prudce svažovala dolů.
„Tady?“ nechtěl věřit plukovník, když nahlédl za okraj tunelu.
„Ano. Když projdete chodbou, dojdete do rozsáhlé místnosti, která je ale téměř vytěžená.“
„To nevadí, stejně se tam porozhlídneme,“ přerušil ho John a jako první vlezl dovnitř.
Když se konečně proplazili na druhý konec, rozprostřela se před nimi veliká stěna, ze které někdo nedávno doloval kámen. Tady však nic podezřelého nebylo, jen holé stěny, ale sem tam se objevovala další chodbička, která mohla vést bůhví kam.
„Musíme se rozdělit, jinak to tu budeme prohledávat ještě za týden,“ rozhodl Sheppard. Ronon samozřejmě nic nenamítal, a tak si každý vzal svou půlku jeskyně a začal prozkoumávat její uličky. Jak se vzápětí ukázalo, všechny byly slepé. Museli vzniknout tím, že se v těch místech nacházela velká koncentrace těžební rudy a Salletiňané kopali tak dlouho, až vznikly tunely, někdy i kilometr dlouhé.
Vtom se ozval Rononův mohutný hlas, který volal Sheppardovo jméno. John doufal, že konečně něco objevil a taktak vytočil zatáčku, jak rychle vyběhl z chodby, ve které zrovna byl.
„Kde jsi?“ zavolal na Ronona, protože stál před třemi různými chodbami a neměl tušení, do které jeho přítel vlezl naposledy.
Místo odpovědi se v té prostřední objevili jeho obličej a kývnutím hlavy dal Johnovi najevo, aby ho následoval. Tato chodba se zdála o mnoho delší než ty okolo a hlavně tu byl rozpoznatelně vlhčí vzduch, což se projevovalo i na stěnách. Byly porostlé lišejníky, těmi samými, které byly v prokleté jeskyni. To však nebylo to, co Ronon objevil.
Došli téměř ke konci, ale v poslední zatáčce se Ronon zarazil tak náhle, že do něho plukovní málem vrazil. Přes jeho vysokou postavu hned neviděl, ale když se Sateďan uhnul ke straně, Sheppardovi došlo, že konečně našli příčinu salletiňanských útrap.
Tunel končil jakýmsi půlkruhovým prostorem a uprostřed byla tmavá hromada čehosi. V přítmí to hned nerozpoznal, ale když se podíval pozorněji, zjistil, že mu to něco připomíná. Byli to staří známí šestinozí vetřelci, kteří se mačkali jeden vedle druhého jako hodně velké hejno netopýrů, jenomže ne u stropu, ale na podlaze. Prozatím si příchozích nevšimli a nevěnovali jim žádnou pozornost.
„Beckett chtěl nějakého živého,“ vyslovil nahlas Ronon to, o čem John přemýšlel. Ale jak to udělat, aniž by proti sobě poštvali zbytek kolonie.

„Tak pro jednoho prostě hrábneme,“ začal zvažovat jejich možnosti Ronon, ale Sheppardovi se to moc nezdálo.
„Co když tě kousne?“
„To snad přežiju,“ nedal se Sateďan.
„Ne, to nebudeme riskovat. Musí to jít i jinak.“
„Co teda?“ přešlapoval netrpělivě Ronon.
„Použijeme stunner,“ prohlásil plukovník, „omráčíme je.“
Ronon přikývl, protože i on uznal, že to bude bezpečnější, než je chytat při vědomí. Opatrně se přiblížil k hemžícím se tvorům a čekal, až John vystřelí.
Místnost ozářil modrý záblesk a v tu chvíli se celé klubko vetřelců rozpadlo. Výboj ze stunneru je od sebe oddělil, ale ve skutečnosti všichni zůstali při vědomí, s čímž lidé nepočítali. Tvorové byli pouze dočasně dezorientovaní a vypadalo to, že se rychle zotavují.
„Ten výstřel se mezi ně musel rozdělit a žádný z nich nedostal plnou dávku,“ zaklel Sheppard.
„To už je teď jedno,“ křikl Ronon a vrhl se s připraveným pytlem na nejbližšího vetřelce, který vypadal obzvlášť zmateně. Neminul a během příští vteřiny se mu v náručí svíjel polapený tvor, který začal vydávat pištivé zvuky.
„Čas jít,“ zareagoval plukovník právě ve chvíli, kdy se ostatní téměř úplně vzpamatovali a chystali se vyrazit na pomoc svému druhovi.

Salletiňané stále ještě čekali u tunelu, ve kterém před necelou půlhodinou zmizeli jejich návštěvníci. Teď je však z jejich rozhovoru vyrušil křik, který vycházel z chodby a rychle se přibližoval. O chviličku později se objevil plukovník s Rononem v patách a rychle volal na nechápající vesničany, aby se dali na útěk. Instinktivně se otočili a dali do běhu právě ve chvíli, kdy John s Rononem vběhli do hlavní chodby a za nimi se vyrojilo hejno čehosi, co vypadalo velice agresivně.
Všichni muži se zastavili až o několik chodeb dál, kdy si byli naprosto jistí, že je nic nepronásleduje. Salletiňan, který stál hned vedle plukovníka a zhluboka oddechoval, to nevydržel: „Co to sakra bylo?“
„Zdroj vaší záhadný nemoci,“ vysoukal ze sebe Sheppard, protože také ještě nemohl popadnout dech. S dalším vysvětlováním se nenamáhal, protože na to teď neměli čas. Nevěděl, jestli je vetřelci nedokážou vystopovat a rozhodně tady nehodlal čekat, aby to zjistil. Všimnul si, že k nim proudí o poznání čerstvější vzduch, což značilo, že nejsou daleko od východu z dolu. Beze slova se sebral a vyšel ven. Ostatní ho následovali, Ronon stále s pištícím a zmítajícím se tvorem v náručí. Zastavili se až v táboře.
„Řekněte svým lidem, ať se okamžitě sbalí. Odcházíme,“ zavelel plukovník a Salletiňan, ke kterému mluvil se ani nezmohl na protest. Sice si nebyl jistý, co přesně se v dole odehrálo, ale instinktivně vycítil, že pro něho i ostatní bude bezpečnější, když se vrátí zpět do vesnice.

„Co se stalo?“ volal už z dálky Tyhan, když viděl, že kromě lidí z Atlantis se vrací i Salletiňané.
„Našli jsme zdroj vašich problémů,“ konstatoval prostě John a obrátil se na zbytek svého týmu, kteří se mezi tím připojili k místním.
„Doktore, máme pro vás tu potvoru,“ a při těch slovech Ronon hodil pytel k Beckettovým nohám. Ten se však na poskakující kus látky díval víc než nedůvěřivě.
„Nebojte, omráčíme vám ho,“ uklidnil ho John, když mu došlo, na co Carson myslí, a opět se zaměřil na Tyhana, aby mu vysvětlil, co se událo v dole.
„Vaši lidé nejsou nemocní,“ začal, „ale na téhle planetě žije parazitický živočich, který vám tyto problémy způsobuje. Nevím jak, ale nějak do své oběti nakladou vajíčka, ta pak onemocní, a když se mají vylíhnout noví tvorové, člověk to podvědomě pozná a odejde do vaší prokleté jeskyně, kde je pro ně pravděpodobně příznivé klima. Ta jeskyně musí být propojená s vaším hlavním dolem a chodby, které jste za ty roky kvůli těžbě vytvořili, jim poskytují perfektní úkryt, kde můžou číhat na svou další oběť.“
„To dává smysl,“ odsouhlasil plukovníkův příběh Carson, „udělám nějaké testy na tom tvorovi, kterého jste mi přinesli, a vsadím se, že dojdu ke stejnému závěru. Jestli nás teď omluvíte,“ řekl směrem k Tyhanovi a opatrně sebral pytel ze země a se zbytkem týmu odešel do stanu, kde už měl zřízenou provizorní laboratoř.

„Připravenej?“ zeptal se Ronon, který se chystal vysypat svého vězně z pytle ven. Na stole se objevilo šest noh a chapadlo s háčkem v útočné poloze. Než se však tvor stačil rozhodnou, na koho z přítomných zaútočí, padl výstřel z Johnova stunneru. Tentokrát vetřelec odpadl úplně, protože schytal plnou dávku.
„Teď už je neškodný, doktore, můžete začít.“
Všichni ostatní stan rychle opustili, protože nikdo nebyl zvědavý na to, jak se pitvá mimozemský vetřelec.
O hodinu později Carson vyšel ven, z rukou si stahoval zakrvácené rukavice a spustil: „Všechno sedí. Mezi prvním párem nohou jsem našel žlázu, ve které bylo osm vajíček. Žláza byla přímo napojená na chapadlo, díky kterému ta vajíčka můžou naklást přímo do hostitele. Podle toho, jak plukovník a Ronon popisují, co v dole viděli, museli narazit zrovna na jejich pářící rituál.“
„Můžete tedy Salletiňanům pomoct?“ ptala se rychle Teyla.
„No, pokud by se nám podařilo všechny do jednoho vyhubit, tak ano. Ale nenapadá mě jak, protože podle toho, co jste říkali, ty potvůrky můžou být zalezlé téměř kdekoliv.“
„Takže jim musíme najít jinou planetu, kde by mohli začít znovu,“ vložil se do hovoru Rodney, který se už viděl, jak stráví několik příštích dnů u počítače a v databázi bude hledat neobydlenou planetu s příznivým klimatem.
„To bude asi nejjednodušší řešení,“ odtušil doktor.
„A co ti, co už jsou nakažení?“ vzpomněl si Ronon, „nemůžeme je přece nechat jen tak umřít.“
„Ne,“ zhrozil se okamžitě Carson. „Jak už jsem říkal, ten tvor měl v sobě několik vajíček, která obsahují základní kmenové buňky jejich druhu. Díky nim dokážu vyrobit protilátku.“
„Jako tehdy, když jsem byl nakažený eratuským retrovirem,“ vzpomněl si ihned plukovník.
„Přesně tak,“ přikývl doktor, který si také vybavil, jak tehdy plukovníka zachránili na poslední chvíli.
„Fajn, půjdu to oznámit Tyhanovi. Uvidíme, jestli ho přesvědčím, aby opustili svůj domov.“
„Půjdu s tebou,“ přidala se hned Teyla k plukovníkovi, protože věděla, že vůdce na její slova dá.

„Žijeme tu už po mnoho generací, je to náš domov…“ bránil se Tyhan myšlence na opuštění P3X896.
„Chápu, jak se cítíte. Také jsem to zažila s mými lidmi,“ snažila se ho uklidnit Teyla, „ale věřte mi, kdyby byla jiná možnost…“ odmlčela se, aby si Tyhan nepřipadal, že na něho příliš naléhají.
„Doktor říkal, že vaše nemocné dokáže uzdravit,“ přidal se plukovník, „ale přesto není bezpečné, abyste tu nadále zůstávali. Sám jste říkal, že nemocných každým rokem přibývá, což znamená, že těm tvorům se tu daří a jejich počet roste. Mohlo by se stát, že za pár let by vaši lidé přestali existovat.“
„Ale co budeme dělat? Jsme prostí horníci, nic jiného neumíme,“ oponoval dál Tyhan.
„Myslím,“ uklidnila ho opět Teyla, „že s tím vám pomůžou moji lidé.“
„Co?“
„Pro začátek vás přesuneme na Nový Athos, kde se o vás postarají Teylini lidé. Pouze do té doby, než vám seženeme vlastní domov. A ani potom vás nenecháme na pospas osudu. Pomůžeme vám se základním vybavením a čas od času se na vás přijdeme podívat, jestli něco nepotřebujete,“ doplnil John.
„Vážně? To byste pro nás udělal? Jen tak!“ divil se Tyhan.
„Jo. Máme to v povaze,“ odpověděl skromně Sheppard.
„Dobře tedy. Svolám svůj lid a řeknu jim, že musíme opustit náš domov.“ Tyhan učinil své konečné rozhodnutí a odvrátil se od plukovníka a Teyla, aby Salletiňanům oznámil, jak se rozhodl.

„Tak to bysme měli, co říkáte?“ pochvaloval si Rodney, na zpáteční cestě k Hvězdné bráně.
„Myslím, že jo,“ potvrdil jeho nejhlubší tužbu posledních dvou dní John.
„Jo, mimochodem, abych nezapomněl,“ zareagoval McKay, „dlužíš mi oběd.“
„Cože?“ nechápal plukovník, co tím myslí.
„Přece jsme se včera vsadili…“ naléhal dál.
„Nemám tušení, o čem to mluvíš,“ dál zatloukal Sheppard, i když si náhle vzpomněl, že si myslel, že zakázaná jeskyně slouží jako hromadné pohřebiště. Rychle se otočil k odchodu, ale Rodney si ho bez problémů doběhl.
„Víš to moc dobře, takže…“
„Takže co? A jen tak mimochodem, nevzpomínám si, že bych tu sázku přijal. A i kdyby, měl jsem na mysli včerejší oběd, dnešek se už nepočítá,“ snažil se odbýt.
„Ne, ne, ne, ne. Na to zapomeň. Dva dny mě tady nutíš prolézat bůhví čím a za celou dobu jsem se ani pořádně nenajedl. Takže si myslím, že si zasloužím…“ V tom se ale plukovník prudce otočit a v ruce držel čokoládovou tyčinku, kterou vytáhl ze svých rezervních zásob, a teď s ní mával Rodneymu přímo před nosem. Ten ve stejných intervalech těkal očima ze strany na stranu, ale než mu došlo, co to je, John už pokračoval: „Tak fajn! Tady máš, tohle je můj dnešní oběd. Spokojenej?“
Rodney ještě několik vteřin sledoval pohyb čokoládové tyčinky, ale nakonec usoudil, že čokoládová tyčinka je lepší než nic. Hrábnul po ní a s vítězným úsměvem na tváři obešel celý tým, který sledoval, jak to dopadne, a v čele celé skupiny zamířil směrem k Hvězdné bráně, kde zadal adresu Atlantis a vítězoslavně vstoupil do otevřené červí díry s čokoládovou tyčinkou v ruce.

moc pěknej závěr... jinak jsem si myslel, že najdou nějaké jiné řešení, než přesun na jinou planetu...

ten konec s čokoládovou tyčinkou byl fakt dost dobrej