New Age, part 3
Trvalo jim pár týdnů, než si docela zvykli na svůj nový domov, ale dokázali se nějak zařídit. Ve volném čase koním vyrobili přístřešek pod skálou, aby se nemuseli pokaždé vláčet nahoru, rozdělili si služby, kdy kdo má chodit pro vodu a kdo má hlídat okolí. Doktor dovolil Mac po dvou týdnech maličkou procházku. Chvilku jí trvalo, než se oklepala z toho, kde to vlastně jsou. Lorne i Cooper se už dali taky dohromady a zapojili se do všech úkolů. Jednoho dne se vrátil George se Swansonem z výpravy na zásobovací planetu mnohem dřív. Byli celí zadýchaní a špinaví.
„Jsme v háji,“ zafuněl George a opřel se o kolena. „Bohové už vyhmátli i Haely. Tak tak jsme utekli.“
„Musíme si najít jiného dodavatele,“ povzdechl si Woolsey.
„Já…uvažovala jsem,“ odkašlala si Mac.
„Ale ne, nepovídej, víš, že ti doktor řekl, aby ses nenamáhala,“ uchechtl se George.
„Vtipné,“ zamručela. „Co takhle kontaktovat Delroye?“ řekla nějak moc potichu. V místnosti se nikdo ani nepohnul, ale pak se Winterson zase rozesmál.
„Ty máš dneska dobrou náladu, co?“
„Ne, Georgi, ale podívej, žijeme v jeskyni a už pět týdnů se živíme sušeným masem. Jestli dám do pusy ještě jeden plátek, pozvracím se. Potřebujeme zbraně, další zásoby, oblečení, potřebujeme vědět, co se v galaxii děje!“ chrlila ze sebe.
„A jak je chceš kontaktovat?“ zajímal se Lorne. Když už byli oba tak pěkně zranění, tak si začali tykat.
„Měli jsme přece tu společnou planetu,“ broukla.
„Myslíte si, plukovníku, že tam ještě budou chodit?“ zapochyboval Woolsey.
„To nevím, ale můžeme to zjistit.“
„Jak poznáme, že se nespojili s Bohy?“ podrbal se na hlavě Swanson.
„Delroy by rád galaxii pro sebe. Nechce se dělit,“ pousmála se.
„To je fakt,“ pokýval hlavou Richard.
„Zkusíme to, ne? Za pokus nic nedáme,“ pokrčila rameny Mac. Po chvilce váhání a dalších námitek se nakonec shodli, že za pokus skutečně nic nedají a že horší už to být nemůže. „Půjdu taky,“ broukla nakonec.
„Ani nápadem!“ zaprotestovali najednou Sheppard i Beckett.
„Ale ano, umím to s ním,“ zahučela. „A skutečně se nehodlám hádat. Prostě jdu a tečka. Vezmu si jednoho z koní, abych se tolik nenachodila,“ koukla na Carsona. Ten jenom rezignovaně přikývl a šel se radši projít. John po svojí ženě vrhl opravdu škaredým pohledem, ale taky to už víc nekomentoval.
„Připravena?“ zajímal se Woolsey, když se Mac objevila dole pod skalou.
„Jistě,“ přikývla v klidu a šla ke koni. Jemně ho pohladila a přitulila se k němu. Dala mu pusu na krk. Koník jenom zafrkal. Sheppard se na ni nevraživě díval. „No tak,“ zabručela. „Nekoukej tak na mě, jsem v pohodě. To, že je Carson zbytečně starostlivý, neznamená, že musím ležet jak lazar,“ prskla.
„Ale on je doktor, víš? Měl by tomu rozumět,“ namítl.
„A já doktory většinou neposlouchám,“ pokrčila rameny a vyhoupla se na koně. Pohodlně se uvelebila a počkala, až to samé udělá i Woolsey. George se Swanson a Lornem čekali už u brány.
Prošli na dobře známou planetu. Pořád tady bylo několik vojenských stanů, přístřešků, židlí, stolů a dva basketbalové koše, které tady nechali vojáci, kteří měli službu. Kousek dál ležel balon. Počítali, že tady zůstanou delší dobu, ale jednoho dne přišla zpráva z Atlantis o tom, že mají tři hodiny na celkovou evakuaci. V rychlosti vzali jenom to, co unesli, a rychle proběhli bránou. Teď tam zbylo jen pusto a prázdno, dokud se brána neotevřela a neprošla jí skupinka lidí. Zastavili se a rozhlédli. Žena sklouzla z koně a vytáhla zbraň. Tmavě hnědou klisnu přivázala ke stromu nedaleko, a ta se hned začala pást. Lidé mezitím prozkoumávali okolí.
„Čisto!“ ozývalo se co chvilku z nějaké budovy nebo stanu.
„Nikdo tu není kromě pár ještěrek,“ houkl George po chvilce, když přišel za Mac, a zajistil si zbraň.
„Skvěle. Tak se jdu kouknout taky,“ pousmála se a vydala se k hlavní budově, kde se nacházela nástěnka. Tam si většinou nechávali vzkazy. Mac ji sundala a dala ji na jeden ze stolů.
„Evane! Koukni prosím do spižírny, jestli tam nezůstalo něco poživatelného,“ poprosila muže a začala oddělávat z nástěnky různé papíry a vzkazy. Pak si je složila, posadila se a začala je procházet. Většinou kupka obsahovala různé zprávy z Atlantis, našla tam dokonce i řád tábora, při čemž se pousmála, protože tohle bylo povinné, ale místní velitel na nějaké nařízení moc nedbal. Když dělal svou práci tak, jak měl, tak mu do toho ani moc nekecala. Na dalších papírech byly sem tam nějaké vyhlášené hry a turnaje. Jenom u pár lístečků se zarazila. Byly napsané řečí Eagerů, ale co dokázala přeložit, tak tam nebylo nic důležitého. Povzdechla si a listovala dál. Skoro by přehlédla malý vzkaz napsaný na konci jednoho z denních rozkazů. Rozhodně nebyl napsaný pozemským písmem, a podle toho, co tam přečetla, to byla jistě antičtina – sice pravda maličko zkomolená anebo zastaralá – ale byl to antický vzkaz.
„Něco mám!“ houkla nahlas a pořád koukala dolů.
„Ano?“ koukl na ni Woolsey.
„V případě, že napadne vás navštíviti tuto planetu, zavolejte…to má být asi vytočte,“ pousmála se, „vytočte tuto adresu ... snad nebude pozdě,“ dočetla vzkaz. „Hm, to znělo optimisticky,“ uchechtla se.
„Nechal tam teda adresu?“zeptal se Woolsey.
„Jo,“ přikývla. „Můžeme jim tam poslat vzkaz,“ broukla.
„Je to vaše, plukovníku, ale tak, ať nás nevyzradíte,“ upozornil.
„Nebojte, na tu jeskyňku jsem si trochu zvykla,“ pousmála se a odtrhla kus papíru z nějakého rozkazu. Chvilku na něho koukala, ale pak se dala do psaní. „Jsme relativně v pořádku, pokud máte zájem o setkání, budeme vás čekat tam, kde jsme našli tuto adresu. Každý den se objevíme o západu slunce. Pallas.“ Kriticky se na to podívala a pak přikývla. „Hotovo,“ broukla a papírek složila. Rozhlédla se kolem a pohled jí padl na prázdnou termosku. Papírek vložila dovnitř a na termosku napsala černým fixem Delroyovo jméno. Pak se vydala k bráně. Vytočila adresu, kterou našli, a termosku prohodila. Oprášila si ruce a vydala se zpátky do budovy.
„Jak to vypadá?“ starala se. „Našli jste něco poživatelného?“
„Pár konzerv,“ pohodil s nima George.
„Dobrý, aspoň něco,“ oddechla si. „Jdeme zpátky?“
„Jo,“ přikývl Lorne.
Několik dní se nic nedělo, dokud jednoho dne nedoběhl do jeskyně Cooper, který sotva funěl. V ruce držel termosku.
„Došla odpověď!“ vyjekl a skácel se na zem. Venku bylo neskutečné horko a on měl na sobě plnou výstroj. Mac mu dala napít a vzala si termosku. George se doploužil za dlouhou chvíli. To už Mackenzie měla termosku otevřenou a dolovala papírek. Za chvilku ho vylovila a rozevřela. Vzkaz zněl:
„Budeme vás čekat ve stejný čas, jako vy očekáváte tuto odpověď. Záleží jen na vás, kdy se objevíte.“ Mac papírek složila a koukla na ostatní.
„Je ráno, takže jste se vystřídali. Půjdu Lornovi poslat vzkaz, co jsme se dozvěděli, aby nebyli překvapení,“ vyhrabala se ze země. „A zároveň se půjdu projet.“ Už zase viděla Johnův nesouhlasný pohled. Na druhou stranu lístečku napsala, co se dozvěděli a pomalu vyšla pryč.
Brána se otevřela a na bývalou společnou planetu prošli tři muži. V dálce viděli pár lidí, kteří se z nějakého neznámého důvodu snažili vhodit do nějaké pletené věci ve výšce oranžový balon. Strašně se u toho smáli, dokud nezbystřili nové návštěvníky. Vrhli se ke zbraním.
„To jsme my!“ vyhrkli nově příchozí. Tři další lidé sklonili zbraně a vylezli z úkrytu.
„Vítejte!“ usmála se Mac a zamířila k cizincům.
„Rád tě vidím,“ usmál se taky Delroy a znělo to dokonce i upřímně. Objal ji. Objetí mu opětovala, a jakmile ji pustil, ukázala na stolek a židle venku pod jedním otevřeným stanem. Muži přikývli a zamířili tam. Na stolku byly láhve s vodou a nějaké ovoce.
„Víc nemáme,“ uchechtla se Mac a společně s Georgem a Swansonem se posadila. Delroy a jeho dva muži si sedli naproti.
„Jsem rád, že jste v pořádku. Kolik vás přežilo?“ zajímal se Delroy.
„Asi deset,“ zamručela a vzala si kousíček ovoce, co bylo na talířku. Chutnalo to jako něco mezi broskví a meruňkou.
„Zbytek…zbytek zůstal na Atlantis?“ zeptal se potichu.
„Ne, to naštěstí ne, stihli jsme je evakuovat domů,“ pousmál se George. Delroy se jenom pousmál a pokýval hlavou. Prohlížel si je.
„Po galaxii se šířily zvěsti, že jsi zraněná, někdo dokonce říkal mrtvá,“ koukl na Mac.
„Byla jsem…teda zraněná,“ broukla. „Mrtvá tentokrát ne.“ Na to se Swanson s Georgem uchechtli.
„Jsem rád, že to byly jenom zvěsti. Bohové totiž šíří, že porazili lidi z Atlantis a že nikdo nepřežil. My zase slyšeli, že někteří z vás přežili, tak se tohle snažíme šířit dál,“ broukl.
„To je od tebe milé,“ usmála se.
„Jak ti je?“ staral se. Mac se na něho zkoumavě zadívala. Takhle pozorného ho neznala.
„Fyzicky? Fajn. Akorát schopnosti nejsou ještě v pohodě,“ zahučela a koukla kolem. „Můžu se zeptat?“ Delroy přikývl. „Pracuješ pro ně?“
„Bohy? Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jsme jediní, kteří jsou proti nim schopni něco málo dělat. Zatím jenom menší sabotáže. Nezmůžeme toho moc.“
„Co Geniové?“
„Moc jich nezbylo. Systematicky vyhlazují všechny, kteří s nimi nesouhlasí. A Atlantis přejmenovali na Olymp.“
„My víme,“ povzdechl si George.
„Proč jsi nás kontaktoval? Nechal vzkaz?“ zajímala se Mac.
„Chtěl jsem jenom vědět, jak to je. A doufal jsem, že by vás napadlo jít sem,“ pokrčil rameny. Žena naproti němu ho chvilku pozorovala, ale pak přikývla.
„Takže nám svým způsobem chceš pomoct?“ zeptala se pomalu Mac. Delroy taky přikývl. „Tak pro začátek potřebujeme oblečení, jídlo a zbraně,“ vychrlila.
„Zařídím. Nechám vám to poslat tady.“
„Skvěle. Mám dotaz,“ zamručela. „Pomohli byste nám dostat Atlantis zpátky?“
„A co z toho?“ uchechtl se.
„Poskytneme vám nějaké informace z Atlantis, když se to povede. Když ne, tak pokus byl,“ pokrčila rameny. „Ale v tu chvíli nám to bude jedno, protože budeme mrtví. Ale já chci Atlantis zpátky!“ skoro vrčela. George a Eric se po sobě podívali. Jestli bude mít takovouhle náladu, až půjdou na Atlantis, měli by být v pohodě.
„Chm,“ broukl muž. „Beru,“ zahučel a natáhl k ní ruku. Stiskla ji.
„Vy jste… vy jste jim slíbila antické vědomosti a technologii?“ vydechl nevěřícně Woolsey, jakmile se v noci vrátili do jeskyně.
„A co jsem měla dělat? Potřebujeme jejich pomoc, pokud chceme Atlantis zpátky. Dostanou jenom pečlivě vybraná data!“ prskla Mac nazpět. „Vím, co jsem udělala! A to moc dobře, ale potřebujeme je! Pokud máte jinou vyspělou rasu ochotnou nám pomoct, prosím, poslouchám!“ Woolsey mlčel a mračil se. „Nemáte, takže myslím, že je to jasné,“ zamručela už klidněji a otočila se k odchodu.
„Plukovníku! Ty data, které dostanou, nebudete vybírat vy!“ dodal ještě Richard. Jenom přikývla a zmizela za stěnou jeskyně.
Mac otevřela oči a koukla na hvězdy. Znova si povzdechla. Bylo zvláštní, jak si během několika minut dokázala vybavit události skoro půl roku staré. A zprávy, které chodily od Delroye a které slýchávali od lidí, se kterými obchodovali, nebyly o nic lepší. Bohové si prý podrobili většinu galaxie a lidé, kteří s nimi nesouhlasí, jsou zabíjeni. Když tak o tom přemýšlela, tak ne, že by ji nějak zajímal osud celé galaxie, ale zase ji nechat na pospas něčemu takovému, jako byl Áres, to se jí taky moc nelíbilo. A pořád tady bylo to s Atlantis. Představa, že v její posteli spí s největší pravděpodobností někdo jiný, byla nechutná. Po chvilce se ale musela pousmát. Ray jí usnul na klíně a asi se mu něco zdálo, protože sem tam knikl a škubl packama. Podrbkala ho za ouškama. Hned se vzbudil a nastražil uši.
„Spinkej, chlupáčku,“ dala mu pusu na hlavu. Zase si položil hlavu na ni a zavřel očka. Mac se ze všech sil snažila nemyslet na Sarah. Doufala, že jsou ona i její dědeček v pořádku. Z toho všeho přemýšlení se jí začalo chtít šíleně spát. Pošimrala pejska a vstala. Pomalu vešla zpátky do jeskyně a lehla si na svoji kožešinu a přikryla se dekou. Už skoro usínala, když začala myslet na zítřejší schůzku s Delroyem. V hlavě si znova procházela celý plán, který vymysleli a snažila se ho zapamatovat do nejmenšího detailu. Ani to nepostřehla, ale z toho všeho usnula.
Delroy dorazil další den mnohem dřív, než bylo domluveno. Pro Mac ale znamenalo plus to, že dorazil podle domluvy sám. Zavedli ho pod skálu, kde se jim podařilo vytvořit něco jako menší tábor. Většinu věcí přesunuli ze společné planety. Všichni se posadili kolem stolu a čekali, kdo první začne. Slova se ujal Delroy.
„Říkala jsi,“ otočil se k Mac, „že máš nějaký plán.“ Ta jenom přikývla.
„Pokud k tomu ovšem máš to, co budeme potřebovat.“
„A to je?“ povytáhl obočí.
„Mají tvoje lodě záchranné moduly? Malé?“ zeptal se George. Probírali to den a večer předtím hodně podrobně a shodli se, že lepší plán nemají.
„Mají no, proč?“
„Skvěle,“ rozzářila se Mac a natáhla se pro něco, co vypadala jako placka. Zakousla se do ní. „Takže, dovol, abych tě seznámila s naším dokonalým plánem,“ uchechtla se a promnula si ruce. Podle Shepparda to vypadalo docela strašidelně. „Obětovali byste jednu ze svých nejrozpadlejších lodí, která moduly má, a skočili bychom si na orbitu planety, kde je Atlantis. Moduly by nás vystřelily a to, jestli by tu loď rozstříleli, nebo ne, to už by bylo čistě na nich. Anebo by ji šlo ještě navést do oceánu, což by bylo ještě lepší…aby to vypadalo jako nehoda. Zatím chápeš?“ starala se. Muž přikývl. „Skvěle, tak dál. Atlantis má maličko zaseklý podvodní hangár. Kdybys taky vlastnil něco jako je skafandr, byla bych ti neskonale vděčná,“ špitla sladce.
„Budeš se divit, ale to máme taky, ale nevím, jestli se vlezeme do těch modulů,“ uchechtl se. Jenom mávla rukou. Tohle byly detaily.
„Dostali bychom se tímhle vchodem dovnitř a pak…“ zarazila se.
„Pak?“ zajímal se. Pousmála se. „Aha. A kdo ten svinčík pak bude po nás uklízet?“ uchechtl se. „A co uděláš, až zlikvidujeme vojáky, hm? Co Zeus? Áres? A ostatní?“
„Víš co?“ pousmála se. „Na většinu toho mám odpověď.“
„Ano?“ Delroy vypadal celkem překvapeně. Přikývla.
„Ve chvíli, kdy se dostaneme do města, přicházíme na řadu my,“ ukázal na sebe a Radka Rodney. Delroy na něho jenom chvilku koukal, ale pak se šíleně rozesmál.
„Pardon…omlouvám se,“ hýkal smíchy. „A to…co tam budete dělat?“ smál se. „Upištíte je k smrti?“ Na tohle se Mac, George, Sheppard, Lorne, Swanson a Cooper zadívali rychle někam jinam a snažili se nerozesmát. Jeden to maskoval podrbáním, další zakašláním, jiný napitím se.
„Velice vtipné, ano,“ nafoukl se Rodney. „Nerad to říkám, ale vzhledem k nedostatku prostředků na tomto krásném a bohem zapomenutém místě,“ rozhodil rukama, „ budeme potřebovat vaši pomoc. Chceme do chodeb vypustit plyn. Jedovatý.“
„Výborně, chcete nějaký náš? Máme jich spoustu. Pro pomalou smrt, bolestivou smrt, rychlou smrt, vtipnou smrt…samozřejmě je můžete i smíchat. Dodáváme je v různých velikostech,“ uchechtl se Delroy.
„Hodila by se rychlá a bolestivá smrt,“ broukla Mac. „Pasují k sobě…asi stejně jako horké maliny a zmrzlina,“ oblízla se.
„Přirovnáš rychlou a bolestivou smrt k horkým malinám a zmrzlině?“ vydechl Sheppard.
„Čokoládové,“ přikývla a usmála se.
„Jsi zvrácená.“
„Možná,“ pokrčila rameny. Přerušil je až Delroy.
„Když ale vypustíme plyn, chodby budou zamořené,“ namítl.
„To ano,“ souhlasila žena. „Proto to taky Rodney vypustí všude, kromě té laboratoře, kde budeme,“ pousmála se. „A pokud by byl v nabídce rychle vyprchávající plyn, bylo by to dokonalé.“
„Něco by se asi našlo. Co znamená rychle?“
„Tak do…jednoho dne nejdéle?“ koukla po ostatních. Ozvalo se souhlasné mručení.
„Tak to něco najdu určitě,“ slíbil.
„Perfektní,“ znova se pousmála. „No a co dál…jo, tak trochu doufáme, že to zabije všechny až většinu. Ale je nám tak trochu jasné, že Bohové asi budou imunní,“ povzdechla si.
„Ale…“ čekal napjatě.
„Ale…četla jsem v jedné knížce, že dokud žije Zeus, žijou všichni. Když zničíme Dia, ztratí ostatní svoji moc a stanou se z nich normální smrtelníci,“ znova se pousmála.
„Zajímavé,“ usmál se. „Vypadá to, že by to mohlo fungovat. Ale teď zase poslouchejte chvilku vy. Podle toho, co jsem slyšel, to vypadá, že Dia neporazí jenom jeden z nás,“ otočil se na Mac. Ta pokrčila rameny. „Jenže, co byste taky měli vědět, je to, že pokud oba nějak moc přepneme své síly, nebo se něco pokazí, je dost dobře možné, že zabijeme Dia, sebe a Atlantis vyletí do vzduchu.“
„Co tím chceš říct?“ zamračil se Lorne.
„Musíme trénovat,“ ukázal na sebe a Mac.
„Aha,“ hlesla. „Super.“
„No tak, nadšeněji,“ uchechtl se Delroy, a kdyby stáli, tak by ji asi i pleskl po zadku.
„Hm,“ zahučela. A měla po náladě.
„Ale přidám ještě jednu zprávu, která se netýká útoku. Asi týden zpátky jsme zahlédli vaši loď.“ Všichni zbystřili.
„A to nám říkáš až teď?“ vyštěkl George.
„Dřív jsem s vámi nemluvil,“ pokrčil rameny.
„Asi si jim neposlal zprávu, že žijem, hm?“ broukla Mac. Delroy zakroutila hlavou. Všichni si povzdechli.
„Smůla no,“ zavrčel George.
„To asi ano,“ přikývl Delroy. „Tak kdy to chcete provést?“ zajímal se.
„Máš týden na přípravu,“ zamručela Mac. „A opovaž se to provést sám. Stejně bys nepochodil,“ uchechtla se.
„Neboj se,“ broukl a vstal. „Uvidíme se tedy za týden. Rozhodně vám dám vědět. Zatím,“ rozloučil se a rozešel se k bráně.
„Jdu se projet,“ houkla Mac a zamířila k Eclipse, černé kobylce. „Do tmy jsem zpátky.“
Sice to nebyla klasická vánoční povídka, na kterou jste ode mě zvyklí, ale jako vánoční dárek ode mě by to mělo stačit
Doufám, že se líbila a poslední díl přidám teda na Silvestra a budu se snažit dopoledne, aby si to všichni mohli přečíst
Jiak vám přeju klidné prožití dnešního i dalších vánočnch dní, hodně velkou porci kapra a salátu, žádné kosti v krku a doufám, že vám Ježuch naježí pod stromeček všechno, co jste si přáli.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
(čekám sprda za komentář 
...Mac umřela tolikrát, že jsem to potřetí zapomněla počítat a ten konec jsem si nechala otevřený, že bych možná něco napsala, plánovala jsem to na prosinec, ale nějak se mi do psaní nechce 
, ale do konce měsíce je budete mít všechny 
Je to zajímavý, ale chtělo by to pokračování, abysme věděli co a jak.
Zatiaľ 
, ale uvidím až na konci štvrtej časti, na ktorú stranu sa prikloním. 
Kdy bude konečně nějaká akce? No, trochu se ti tam slova opakují, ale ne moc, takže už je to v poho. Hele, jak to dáš, je to na tobě. Já budu rád za každý díl. 
