Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Draculoviny - Hvězdná Pěchota : Vyhubení - Update 20-1-2010

Draculoviny - Hvězdná Pěchota : Vyhubení - Update 20-1-2010


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ta skutečná verze se mi moc nelíbila, tak tady máte mou verzi :)

Star Trek Enterprise : Země za zrcadlem

Obrázek

Zefram Cochran byl plný radosti, jak by také ne. Jeho experimentální nadsvětelný pohon skutečně funguje. Nikdy by nečekal, co jejím ozkoušením způsobí. Ani nemohl tušit, kam až prsty z jedné ze světových frakcí sahají. Radikálních skupin hodlajících sjednotit planetu bylo více než dost. Žádna však nezískala rozhodující převahu, a víceméně demokratická spojenectví neměla tolik zdrojů, aby je mohla ohrozit.
Základní myšlenka byla jistě správná – jak někdo může povyšovat vágní ideologii nad potřeby vlastního druhu?
Kteří zarputilí tupci by chtěli rozpoutat další krveprolévání?
A jestli ano, jestli se stále takoví najdou, musí být zlikvidováni. Všemi způsoby.
Zejména enklávy bývalé Terránské Říše se hlásily o svá práva. Dosud nemají nic, co by jim pomohlo k někdejší totální mocí nad planetou. Zatím.

Vulkánská průzkumná loď přistávala u základny v Montaně. Zefram vyběhl ven, právě včas, aby uviděl prvního mimozemšťana, který oficiálně přistál na Zemi.
Nejevil nepřátelské úmysly. Pozdravil nezvyklým gestem, a promluvil anglicky -
„Žijte dlouho a blaze.“
Vědec nevěděl co říct. Snaží se napodobit mimozemšťanovo gesto pozdravu, ale nedaří se.
Zazní výstřely, a návštěvníci z jiného světa padnou mrtví.
Zjevně dobře vycvičené komando pronikne do lodi, a až na jednoho všechny zlikviduje.
Vynálezce warp pohonu pozoruje ten masakr, a pohled na něj ho přimrazí k zemi. Je v šoku.
Někdo mu přátelsky poklepe na rameno, a taktéž vřele k němu promluví.
„Gratuluji. Uspěl jste. Historie lidstva si vás bude pamatovat jako největšího průkopníka co kdy žil. Nemohu říci, že jsem čekal právě tohle, přesto – výborně Cochrane…“

Deník kapitána Archera, velitele říšské lodi Enterprise. Poručík Reed mě po působivé zkoušce nového vyslechového zařízení testovaném na Klingonovi požádal o rozhovor mezi čtyřma očima ohledně jedné mimozemské člence posádky.
Archer slýchal stovky triviálních výtek, které jen málokdy trestal. Kolikrát si říkal, že je asi měkký, jenže ani kousky pedanta nebo diktátora neměl v povaze.
Proto naslouchal i další Reedově „poznámce“ k vnitřní bezpečnosti.
„…a proto si myslím, pane, že její zjevná nezpůsobilost…“ pokračoval Malcolm, ale jeho velící ho zadržel jediným pohledem. Pak promluvil.
„Tyto názory byste měl přehodnotit. Už před pěti lety bylo vydáno nařízeni proti xenofobním náladám. Císař to řekl tehdy více než trefně – člověk nebo cizák, zajímá ho, jestli je poddaný věrný Říši.“
„Přesto pane, je těhotenství T’Pol proti regulím…služby. Měl jste jí na stanici Timur vydat rozkaz k návratu…“
„Subkomandéra T’Pol.“ opraví ho a nakloní se k němu vestoje „Chápu stálou nedůvěru k nelidské části posádky. Nehodlám však tolerovat tuto nesnášenlivost na takové úrovní, že to ohrožuje bojeschopnost a morálku. Jestli se ke mně donese jediný doslech o provokacích z vaší strany, čeká vás obvinění ze vzpoury. Rozumíme si?“
„Ano, pane.“
„Víte snad, že existuje pouze jeden trest za vzpouru?“
„Ano, PANE.“ dodá Reed křečovitě. Že přeteká nelibostí, to je pořád nedostačující slovní obrat.
„Ukazujte se mi jen když pro vás pošlu. Jinak ne. Odchod!“
Stále řešit ubohé detaily. Neblahé pro každého důstojníka s vlastním velením. A ještě tohle, věc co pohne celám kvadrantem alfa – pomyslel si, když zmáčknul klávesnici, a na obrazovce viděl zvětšený záběr tolianské základny.
Na ten pověstný první pohled tam není co vidět. Avšak při přiblížení – plavidlo z budoucnosti. Supermoderní válečná loď s pohádkovým potenciálem. Talířová sekce, víc než zřejmé poznávací znamení terránských lodí, a dozajista neskutečně výkonné motory.
Už jen to pomyšlení ho fascinovalo a už dva dny nemohl usnout. Dostal přeci jasný rozkaz, přidat se k útočné flotile ke konečnému rozdrcení povstalců.
Nalil si whisky, a pak se sklenicí praštil o podlahu. Pak si loknul z láhve a rozbil i jí. Znovu si sedl a uneseně si prohlížel záběry základny a lodí v ní, s nápisem DEFIANT.

Země protnutá mečem od jednoho pólu k druhému, pohupující se na rameni kapitána. Ozbrojená stráž v vchodů do sekcí lodi uctivě pozdraví, nikoli pouhým zasalutováním, nýbrž zvednutou pěstí, která se předtím dotkla hrudníku. Nic by sira Jonathana Archera nepotěšilo víc, kdyby každý tento pozdrav byl upřímný, a opravdu od srdce, jak to samo evokuje.
„Úctu a čest.“ odpoví na pozdrav komandéra Tuckera, nacházejícího se na můstku. Ten sebou trochu vyděšeně cukne. Avšak hned se mu podaří se sebrat, položí mikropájku a odpoví na pozdrav. Nemůže mu to mít za zlé. Ten poslední útok před půl rokem, co Enterprise pochroumal víc, než si byl ochotný přiznat, stál život patnácti lidí, se kterými prošli snad dvacítkou bitev. A ještě to odnesla Tripova tvář. Na jedno oko téměř neviděl, a kapitán ho nikdy neviděl tak rozzuřeného, jako ten den, kdy mu oznámili, že ho možná kvůli poškozenému zraku odvelí z prvoliniové lodi a pošlou ho někam na opravářskou stanici dirigovat dělňasy.
„Jak to jde, Tripe?“ zeptá se kapitán nenuceně a přátelsky
„Křeslo už je v pohodě, jen potřebovalo maličko seštelovat. A sulibanské maskování je funkční už dvě hodiny.“
„Výborně. Vrať se do strojovny, bude tě tam teď nejvíc potřeba. Protože letíme na souřadnice, které právě určuji…“ prohlásí, a opravdu zadá do navigačního rozhraní místo kdesi v tolianském území.
„Pane, to je přece…“ namítne T’Pol, kapitán jí však přeruší.
„Obdrželi jsme jiné rozkazy, tak se budeme řídit podle nich. Jde o utajenou misi, a víte sama, co to znamená. A přirozeně - maximálním warpem!“

Obrázek

Let netrval příliš dlouho. Jak správně podotkla T’Pol, Toliané své území zvětšují anexemi soustav až geometrickou řadou.
Dobře že jim v tom zamezíme, pomyslel si Archer. Tak nebo tak by na ně brzy došlo.
„Dálkové senzory?“
„Nic, pane…počkat. Na okraji senzorů – jde o malou loď, tolianská signatura. Letí pouze podsvětelnými motory, pravděpodobně hlídka.“
„Vidí nás?“
„Určitě ne. Maskování funguje bezchybně.“
„Pozvolné přiblížení. Pak zaměřte motory. Musíme jednoho z těch hajzlíků chytit. Neradi se nechávají zajmout živí, jak víme.“
Až moc dobře. Enteprise už odpravila tři takové lodě, naštěstí pokaždé osamocené. Dvakrát z toho spustila posádka autodestrukci. Ve větším počtu jsou smrtelně nebezpečné, jednou šesti takovým parchantům sám Archer unikl jen o vlas, to když sloužil na Intrepidu.
„Pal!“ zahřmí kapitánův hlas. Dva červené paprsky s přesností odstřelovače zasáhnou motory nepřátelské lodi.
„Ihned ho transportujte! Phloxi, je cela připravená?“
„Už hodinu tam udržuju stálou teplotu 300 stupňů. Toliané si bohužel potrpí na dost extrémní teploty. Tohle je pro ně jako chládek.“
„Bude mu to muset stačit. Je už tam?“
„Ano, pane, je. A má se čile k světu.“ řekne s úsměškem Denobulan. Stvoření za sklem zní velmi rozčileně.
„Určitě máš plnou…plný krystal nadávek. Tak to tě naučím slušnému chování.“ řekne, a sníží teplotu o padesát. Bytost se třese, a je jinak zticha.

Jeho plavidlo mezitím exploduje na jím nastavené přetížení. Kapitán předá velení T’Pol, a pokyne Hoshi a ostraze můstku, aby šli s ním. Utajení není nikdy na škodu.
Zajatec ve své vyhovující výhni vydává zvláštní zvuky. Znějí odporně a protivně.
„Bude mi rozumět?“ zeptá se Archer bez obalu Hoshi. Ta kývne.
„Jsem sir Jonathan Archer, kapitán lodi jeho císařské milosti Enterprise. Terranská Říše s vašimi lidmi nepodepsala žádnou zavazující dohodu o zacházení se zajatci, nemáte zde žádná práva. Rozumíme si?“
Vydá další změť o něco hlasitějších klokotavých tónů.
„Něco mi říká, že to nebylo „Ano, pane.“.“ zkonstatuje Archer trefně a z jeho pohledu na Toliana před ním namíří další dávka hlubokého pohrdání.
„Ehm…to opravdu ne. Byly to jen nadávky a nejhlubší prokletí vašeho rodu.“ odpoví překladatelka
„Opravdu? Co myslíte Phloxi,“ obrátí se k lékaři „Co by ho tak mohlo naučit zdvořilosti?“
„Takové snížení teploty by rozhodně pomohlo.“ usmál se Denobulan od ucha k uchu tak, jak to umí jen příslušníci jeho druhu. „Snižuji teplotu o 50 stupňů.“
Uvězněný tvor ustoupí a začne se třást.
„Ještě mu tam přidejte chládek. Ať rychleji pochopí své postavení.“
„Jak si přejete. Snižuji teplotu o dalších 50.“
„Nestihl jsem vám ani položit otázku ohledně jedné informace. Potřebujeme znát polohu základny, kde jste schovali tu zajatou terránskou loď z budoucnosti.“ Věděl, že všechno je v sázce na jednu kartu. Neměl ani tušení, jakou mají hierarchii, co když je to obyčejný pilot?
Zjevně bolestí zmučený Tolian zasípe novou várku zvuků.
„Co říká?“
„Prosí o slitování. Kdyby věděl, kde to je, tak to řekne. Měl jen hlídkovat podél nově vytyčené hranice.“
„Jak je na tom?“ zeptá se kapitán, tentokrát denobulanského doktora
„Krunýř mu začíná pomalu praskat.“ zamumlá Phlox „Máte tak dvě minuty, než začne v bolestech umírat.“
Kapitán se nelítostně zasměje.
„Takže ty patetický krystálku – nevěřím ti ani slovo. Doktore, ještě mu tam přidejte maličko klimatizace.“
„Dobrá, pane. Přežije minutu, déle ne.“
„To bude stačit, Phloxi.“
Zajatec sebou začal házet na všechny strany a vydávat děsivé skřeky a pískot.
„Kde je ta základna?!“ zahuláká Archer co nejhlasitěji
„Prosím ne…nechci…umírám…pomozte mi…“ překládá Hoshi trhavě
„Zabijte ho. Marníme s ním čas.“ uzná zklamaně kapitán a pokyne i všem kromě doktora „Sice se zdržíme, bohužel nemáme na vybranou. Musíme překvapit dalšího Toliana.“
Phlox sníží teplotu až silně pod bod mrazu, a Tolian ne a ne se rozpadnout. Je to vskutku odolný prevít.
Jakmile podlehl, rozpadl se na tisíc kousků.
Příště sebou vezmu i subkomandéra. Třeba bude Vulkánec platnější než mučící praktiky.
Jeho pochybnosti se za pár hodin ukázaly být lichými.

„Tenhle dělal větší potíže. Snad za to stál.“ pronesl Archer u dalšího zajatce. Na třetí pokus by už takové štěstí mít nemuseli. Musel Enterprise poslat hlouběji do tolianského prostoru v naději, že je opačným směrem zmate. Ten hajzlík si stačil zavolat posily…jestli maskování warp stopy nevyjde…
„Nechal…nechal jste tam zbytky jeho předchůdce, jak jsem žádal?“
„Ano, nechal. Ten nový začal snad zpívat žalozpěvy nebo co, a zametl to ke stěně, abychom to neviděli. O kolik mám upravit teplotu?“
„O šedesát stupňů. Pro začátek.“
Místnost změnou teploty opět zasyčí. A Tolian ustoupí a schoulí se.
„Jste na palubě terránské lodi. Až zjistíme, co chceme vědět, promyslím si vaše propuštění za našich podmínek.“
Krystalické tělo vyluzuje tytéž prvotní zvuky co od předchůdce.
„Ani mi to nepřekládejte.“ nařídí Hoshi dřív, než stačí otevřít pusu. „Chci vědět, kde je ta terranská loď z jiné doby, co jste ukradli. A doktore – dalších šedesát stupňů.“
Kýžený výsledek se konečně dostavil.
Tolian prozradil polohu, obranné možnosti toho místa, i to, že je tolianské lodě opravdu pravděpodobně hledají opačným směrem. Pro osamocené plavidlo je průlet jejich území sebevraždou.
„V tom máš pravdu. Pro normální loď ano.“ stočí se k doktorovi „Pro teď bude stačit…“
„Pane!“ ozve se poprvé od výslechu T’Pol „Vysílá signál nízkého dosahu!“
„Tomu nerozumím. Jak by mohl…“
„Je možné, že jeho tělo funguje jako vysílač.“ upozorní Phlox „Jeho křemičitá a energetická struktura je toho rozhodně schopná.“
„Tak to zabijte. Jestli lhal, stejně by ho to čekalo.“

Nyní věděl přesně, kam musí letět. Enterprise zamířila získat Defiant – obrovský technologický rezervoár a nástroj pro expanzi. Pln euforie začal dopisovat denní hlášení. Admiralita bude vyžadovat podrobné zápisky celé akce.
Do kajuty vtrhne poručík Reed, následovaný dvěma svými poskoky z komanda.
„Jste zatčen, kapitáne! Podle článku 285 jsem z pozice bezpečnostního důstojníka oprávněn zbavit nadřízeného velení, pokud jedná proti přímému rozkazu.“
„Dva osm pětku znám slovo od slova, Malcolme. Co tě vede k úvaze, že se tak děje?“
„Nedělejte ze mě hlupáka, pane! Dobře vím, že poslední rozkaz zněl zamířit k útočné flotile, a hlásit se admirálu Blackovi do 48 hodin. Místo jeho splnění jste svévolně uvrhl životy císařské posádky i majetku kvůli vlastní, neschválené akci!“
„Ach tak…jsem rád, že jste si vnitřní bezpečnost vzal až tak k srdci.“
Porthos, kapitánův rotvajler, vycítí, že je něco v nepořádku a na vetřelce vztekle zavrčí.
Zbraňový důstojník na něj mimoděk namíří zbraň.

Obrázek

„Jestli mi zastřelíte psa,“ řekl Archer tiše „tak si buďte jist, že vás nepředám vojenskému soudu.“
Malcolm Reed se pochybovačně ušklíbne, a pokyne mu, aby šel s ním.
„Klid, Porthosi. Pochutnáš si na něm později.“ řekne kapitán jako hotovou věc. Své věznitele tím přece jen vyvedl z koncentrace při odchodu do cely, protože si všiml, že levý strážce polevil v pozornosti.
Právě toho nabral kolenem do rozkroku, a druhého sekl hřbetem dlaně do krku. Stačil jednomu vzít zbraň, jenže Reed byl stejně rychlý.
Oba si míří mezi oči.
„Patová situace, pane Reede. Jak to hodláte řešit? Ptám se vás, neboť já svou zbraň nepoložím.“
„Potom je mi líto. Pane.“
„Aha. No, lituju jedné věci – že se nedozvím, jestli vám prokuratura a velení uvěří historku o šíleném kapitánovi. Popravy velitelů jednotek za nejasných okolností bez důkazů – to se jim nezamlouvá nikdy.“
„Teď se mnou půjdete do vězení. A dobrovolně. Nebo risknu vysvětlování u štábu.“
Uzemněná stráž se pokouší vstát. Jediný Archerův kopanec ho opět pošle do říše snů.
Kapitán se rozhlédne kolem sebe, ale tak, aby měl Reeda stále v zorném poli.
Má na dosah lodní interkom.
„Co myslíte Malcolme – když dám vědět posádce, co udělá, až přiběhne? Velice pochybuji, že o vašem malém pokusu vědí všichni. Ne…spíš je to tak, že vás rozcupují na kousky, a ty kousky narvou do torpédometu.“
Jenže příjemce otázky stále nepolevuje. Prst na spoušti se ani nehne, stejně jako celá ruka.
Neřešitelnou chvilku, při níž každý čekal, že z jednoho směru kdosi přijde, aby ukončil celé divadlo, ukončil T’Polin hlas z komunikace.

„Zpráva od velení flotily pro kapitána Archera. Urgentní šifrovaná depeše.“
Natáhne ruku k lodní komunikaci, pořád nespouštěje oči z Reeda.
„Tady kapitán. Přečtěte mi jí.“ řekne, a nastaví hlasitý odposlech.
„Operace v cizím prostoru : povolena. Bez podpory. Zodpovědnost Archerova. Konec.“
„To bychom měli. Položte zbraň, a ruce za hlavu, tři kroky přede mnou. Dám vám vyzkoušet něco z vaší vlastní medicíny.“
Reed kapituloval, ale neopomněl prohlásit, že to byla jeho povinnost, a každé porušení řetěce velení je zločin sám o sobě.
„Na vašem místě bych byl zticha a dělal se co nejmenším. Tyhle proslovy si nechte pro válečný film. Možná vás nakonec popravit nedám, na něco takového se známe až moc dlouho, ale u flotily jste skončil.“

„Takže nelhal. Kdo by to byl řekl?“ pronesl Archer s úsměvem na rtech, pozorujíce detailní snímky Defiantu uvnitř základny zapasované do měsíce. Je stále tam, a dokonale zachovaný. Snad.
Vstane z místa, a odejde k hangáru raketoplánů. Místo pozemských tam jsou malá, a uvnitř neskutečně těsná, sulibanské plavidla. Šéfinženýr Tucker pozdraví terránsky, a oznámí, že je vše připraveno. Čtyři mariňáci, on, a dva další technici jsou připraveni, čekají jen na rozkaz.
„Dáme se do toho. Archer Enterprise, otevřete vrata hangáru. Jestli zachytíte Toliany mířící k nám, zabavte je na nezbytnou dobu.“
„Rozumím.“ potvrdí subkomandér na můstku

Zhruba v polovině letu k Defiantu zachytily tolianské senzory energetické poruchy způsobované maskovaním sulibanského typu. K přibližnému místu zamířilo pět plavidel.
Zastavily se, a začaly vytvářet cosi jako síť. T’Pol si okamžitě uvědomila že je zle.
„Fotonová torpéda, plný rozptyl! Částicová děla na přídi i zádi se musí vždy zaměřit na jeden cíl!“
Stále zamaskovaná Enterprise vypálí několik salv, a zepředu i zezadu vypálí dlouhé červené paprsky do nepřátelských lodí.
Ty přestanou vytvářet onu past, a zaměří se na terránskou válečnou loď.
„Úhybné manévry!“ rozkáže Vulkánka „Strojovno, hlášení!“
„Warp pohon je zatím funkční, vypadává impuls!“

O poznání menší lodičky se přisají k přechodovým komorám Defiantu, a skupina osmi lidí míří na jeho můstek. Čtveřice mariňáků zabíjí všechno, na co narazí, většinou humanoidní otroky, o kterých Archer věděl, že tvoří hlavní tolianskou pracovní sílu.
Jak už zjistili ze senzorů, žádný lidský biosignál není přítomen. Posádku museli pobít. Jestli měl nějaké pochybnosti s popravou obou zajatců, teď už ani závan.
„Museli se hrabat ve všem na lodi!“ zařičí Trip vztekle, jakmile zjistí údaje z konzole. Archer opatrně odsune tělo mrtvého člena posádky, a sedne si na jeho místo.
Umínil si, že všechny mrtvé nechá slavnostně pohřbít na Zemi, přesně jak to má být, za zvuků fanfár a výstřelů.

Talířová sekce Enterprise je provrtána výstřely, a některé tolianské paprsky jdou skrz. Jen zázrakem zůstala loď funkční. S žádnou valnou nadějí se podařilo nahodit warp jedna celá pět.
Toliané je můžou dostihnout kdykoli chtějí. Proto je nechali jít, a zbylé lodě začaly proplétat novou energosíť před základnou, aby Defiantu znemožnili odletět.
„Je mi úplně jedno, že většině systémů nerozumíš, máme zbraně a impuls?“ zeptá se Archer co nejklidněji
„Kromě warpu, všechno co si zamanete!“ odpoví, ovšem dost nepřesvědčivě
„Toliané vysílají naším směrem. Mám to dekódovat?“ zeptá se jeden z Tripových techniků. Ten druhý zmateně hledá navigační senzory na jiném pultu.
„Proveďte.“
„Říká, že bychom neměli zapomínat na své…závazky. Dávají nám jednu minutu na kapitulaci.“
Tak závazky, pomyslel si Archer. Tázavě se podíval po T’Pol. Jako obvykle na sobě nenechala nic znát.
Musím si dát velký pozor, abych se netvářil provinile…
Ještě že jsou mysli všech důstojníci kondicionované na říšská tajemství.
Zavzpomínat si na nedávnou historii může dost kazit iluze o světě, v němž žijeme.

Obrázek

Jako syn jednoho z nejslavnějších lidí (hned po císaři Lyonelli), měl šanci se také dozvědět o náznacích brilantního plánu, provedeném na samém úsvitu říše.
Už dlouho se spekulovalo o roli Terry na andorijsko-vulkánské válce, ke které se přidali i Tellarité, aby podpořili Vulkánce. K jejímu vyvolání pomohly podivné souhry náhod, zákeřně přepadené či zmizelé lodě. Jedna strana vinila druhou, a tak vše skončilo válečným konfliktem.
Andoriané postupně podlehli přesile až byl jejich ledový svět obklíčen. Terránská 3. flotila admirála Grosvenora, doprovázejíc všechno, co zbylo z andorijských civilních lodí, zaujala pozice v blízkosti planety, aby podpořila probíhající evakuaci civilistů. Císař o několik hodin předtím oznámil vyslání humanitární pomoci Andorii, kde se tísnili uprchlíci z kolonií, a i samotní obyvatelé byli vydání bombardování na milost a nemilost.
Vulkánské vrchní velení vydalo ultimátum – pokud terránské lodě zabrání útoku na Andorii, bude to považováno za akt války. Admirál se jich nezalekl, a dále svými loděmi bránil planetu.

Tellarité a Vulkánci byli rozzuření za toto vměšování, a zatímco mnoho Vulkánců uznávalo, že přes odmítnutí kapitulace je genocida nepřijatelná, Tellarité byli mnohem přesvědčenější k co nejrazantnější akci.
Proto také bez domluvy se svými spojenci zaútočili.
Proměnili první města v trosky, když Terrané splnili, co slíbili.
Grosvenorovy lodě nebyly tak vyspělé, ale se sulibanským maskováním a vypouštěnými nukleárními minami byli útočníci poraženi.

Ohromení Vulkánci vyčkávali na pozicích u okraje soustavy, ale pragmaticky počkali, až bitva skončí. Vrchní velení mělo mnohem silnější a početnější flotilu než Tellarité, takže se neobávali porážky.
Postaveni Terranů bylo více než hrozivé, jenže zapracovaly dva prvky v podobě dvou dalších flotil, co se k nim vypravily na pomoc.
Admirál Truscott s 1. flotilou a vším, co zbylo z Říšské gardy z jedné, a tolianská přepadová eskadra z druhé strany.
Přes nedůvěru a pohrdání humanoidními druhy tentokrát Toliané pomohli. Mocenské vakuum po ochromení tří silných druhů pak budou mít šanci vyplnit. A také si sami dokázali dát dohromady nečekaný vzestup těch lidí, a náhlé náhody a nehody v sektoru…
V proradnosti a úskocích jsou výborní, soudili.

Terránská Říše anektovala každou tellaritskou a vulkánskou kolonii, zvlášť velký důraz byl veden na obsazování těch těžebních. Zdroje byly nutné vždy.
Toliané na akci příliš nevydělali, protože lidé, s kapacity okamžitě posílenými vděčnými Andoriany a opravenými kořistními loděmi je obsadili v rekordním čase.
Akci připravil admirál Grosvenor a Truscott, a jediný, kdo znal detaily, byl císař. Tato trojice byla také jediná, kdo znal pravou podstatu všeho předešlého…

Sotva to jen šlo, celé útočné jednotky byly hromadně transportovány do tellaritských a vulkánských lodí. Aby nedostali velení nezkušení důstojníci, dostali tyto kořisti do vínku kapitáni z, už léta rozpouštěného, terránského námořnictva.
Oficiálně tam byli přítomní v rámci výcviku s možností velet hvězdné lodi.
Andorianům to naštěstí došlo hned. Dokonce se i smáli, jací jsou růžoví filutové – za své zničené si prostě vzít lodě nepřátel.
A Toliané se přidali až nakonec, aby úplně zmasakrovali vulkánské zálohy…

Andoriané se za rok dobrovolně připojili k Terránské Říši. Formálně byli nezávislí, ale museli uznávat daně, zákony a společné bezpečnostní síly. Rovněž museli jako svého vládce uznat lidského císaře, stejně jako otroctví, ke kterému je možno kohokoli odsoudit za těžký zločin.
Zápasili s následky války, a nebýt říšské pomoci, tak by se andorijská civilizace zhroutila.

O pět let po válce se připojil i Vulkán. Byla to jejich vlastní pověstná logika, co je k tomu dovedla. Neměli na výběr. Blokády kvůli podezření podpory tellaritských povstalců, a vojenská cvičení terránské flotily v blízkosti vulkánské soustavy.
Tyto faktory se nedaly přehlédnout, a s torzem vojenských sil se vlastně dobrovolně vydali Říši. Tomu násilnému, nelogickému a nemilosrdnému uskupení, které bylo laskavé jen k těm, co se poddají.
Měli na výběr – stát se poddanými lidského císaře, nebo zcela porobeným druhem.
Rozhodující byla převaha extrémistických pacifistů, co Vrchní velení vinilo z celého zbytečného krveprolití.


„Jen text : Děkuji za navrácení Defiantu právoplatnému vlastníkovi v tomto vesmíru. Jestli neuvolníte prostor před základnou, všichni Toliané budou za Vaší chybu platit. Úctu a čest, sir Jonathan Archer.“
Žádnou odpověď nečekal, a žádná ani nepřišla.
„Zbraně jsou funkční, ale jen na poloviční výkon.“
„Bude to stačit?“
„Kapitáne, ty děla mají i takhle snad desetinásobnej výkon, než ty naše plivátka.“ prohlásí Trip bez rozmýšlení „Tedy v porovnání s tím, co máme na Enterprise.“
„Zaměřte je, a zničte do jednoho. Pokud má tahle věc i zadní děla, palte i do vnitřku základny. Je čas definitivně rozdrtit nepřátele Říše.“

Obrázek


Konec 1. části
Naposledy upravil Vlad Dracul dne 09.9.2009 14:16:05, celkově upraveno 2

Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
To tu povídkování upadá nebo co? :lol: :) Aspoň jeden názorek bych čekal, a nedostavil se ani ten jeden :rflmao:

Druhý zakončující díl bude dodán snad zítra (pakliže to tu vůbec někdo čte :D )

Ice Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1152
Bydliště: Krkonoše
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ehmm přečetl bych si to s chutí, ale časový nedostatek je tak velký, že mi k přečtení zbývá ještě nějakých 8 dílů mnou už dávno rozečtených povídek, takže netuším kdy se k této dostanu.

Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Leďáku, ty si světlá výjimka, o tobě nemluvím :lol: :D

Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
„Stačil jste zkopírovat tolianské záznamy?“
„Defiant má tak silné senzory, že nebyl problém hacknout jádro jejích počítače. Máme polohu každého důležitého objektu v jejich území.“ odpověděl „Trip“ Tucker, jakoby se nic nedělo
„Tak začneme s nejbližšími cíli. Posledním bude Tolia…“ rozkáže Archer.
Několik členů jeho posádky k němu překvapeně stočili pohledy
„Samozřejmě, protipovstalecká podpora má přednost.“ doplní své rozkazy

Povstalecké lodě tellaritské, vulkánské a andorijské konstrukce proletěly skrze trosky válečných lodí Terry, a zaměřily palbu na jedinou zbývající
Rebelové byli pevně přesvědčeni o svém vítězství. Nedávno u Tau Ceti rozdrtily silné vzbouřenecké síly mnohem větší flotilu. Jakmile se lidští uzurpátoři dozvědí o zničení dalších, stáhnou se na svůj prašivý svět…

Admirál Black se nacházel v bezvýchodné situaci. Přesila pěti povstaleckých lodí srážela štíty i strukturální integritu na minimum, a šance na posily tak byla nulová.
Měl největší chuť se za svou hloupost, díky které uvízli v léčce, zastřelit, a předtím přetížit warp jádro. V tom mu zabránil výpadek interkomu a pravděpodobně i smrt posádky strojovny.
„Hlášení!“ zakřičí na komandéra Sovala, svého prvního důstojníka. Už od začátku velení na Avataru si zvolil Vulkánce za svou pravou ruku, a nikdy o jeho schopnostech nepochyboval.
Do jisté míry se nemýlil. Soval pocházel ze zámožné a vlivné rodiny, a už v mládí si ujasnil, že necítí k lidem nepřátelství. Vlastně je do jisté míry obdivoval. Tak rozporuplný druh, který i ve svých nejnásilnějších projevech dokáže vést logické debaty a jednat v nejlepších zájmech svého druhu.

„Trup na 32%!“ po chvíli přidá – „Pane, blíží se další loď!“
„Povstalci?!“ vypraví ze sebe Black hystericky. Teď jim pomůže jen zázrak – za chvíli pochopil, že se zízrak stal.
„Ne…“ odpoví Vulkánec překvapeně. Ne, to nemůže být…
Defiant během necelých dvanácti vteřin zničil nebo těžce poškodil každou útočící loď.
„Dvě lodě mají neopravitelná poškození, systémy podpory života selhávají. Bereme zajatce?“
Kapitán se podívá Reedovi do očí.
„Jsme ve válce, nebo jdeme po velezrádcích?“
„To druhé. Pane.“
„Tak podle toho jednejte.“
Taktický důstojník vypálí dvojící fejzrů na označené cíle, a rozloží je na prach. Ostatní dostihnou smrtící modré pulsy torpéd, ani se nestačí rozhodnout k úniku.
„Dobře.“ otočí se kapitán zpět na Reeda „Příště se na zřejmé věci neptejte. To bylo podruhé. Potřetí bych vám nemusel vaše pomýlené myšlenkové pochody promíjet. Hoshi, spojte mě s Avatarem.“

„…úžasné, jedním slovem úžasné komandére! Okamžitě se vypravíme k Terře, samotný císař vás…“
„Nerad vám připomínám, pane, že na rozkazech ohledně rozdrcení renegátů a provokatérů to nic nemění. Defiant se může vydat na Zemi po splnění úkolu.“ oznámil mírně, negativní Blackovu reakci se však nevyhnul. Jak čekal, radostný výraz z něj stekl v okamžení.
„Já nežádám. Jsem velitel sektoru v době války, a pokud nemáte rozkaz přímo od císaře, jste podřízen mě. Trvám na přístupu do Defiantu a jeho přeletu na Terra Prime.“
„Je mi líto admirále, ale nemohu vaše rozkaz splnit. Bude lépe, když se s Avatarem uchýlíte do nejbližšího doku k opravám a k posílení obrany hranic. Nemůžeme si dovolit přijít o další lodě…“ poslední větu dořekl nepokrytě jízlivě. Věděl, jak se Black obává reakce císaře na jeho další porážku, ze které ho právě Archer vytáhl.
„To je vzpoura! Budete postaven před…“
„Nemohu si být jist, že skutečně mluvím s admirálem Blackem, vzhledem k důvěrné zprávě o lodi napodobující tvary i technické údaje cizích lodí a možná i lidí. Cestou můžete doprovodit Enterprise, pakliže máte spojení s flotilou a znáte její polohu…to si ovšem nemohu na Defiantu ověřit…“ dopověděl Archer se zdvořilým úsměvem. Jistě že by mohl.
To admirála zarazilo. Ten zpropadený Archer si našel skulinu – ale co má v plánu? Nepodložené tvrzení zpravodajců, a ten idiot Gardner okamžitě vydá nadřazené rozkazy, co jdou na ruku kapitánům, co se už vidí na audienci u císaře Lyonella. Je tedy pravdou, že to má i pozitivní efekt – velitelé letí neohroženě do nejprudších řeží beze strachu a vydávají ze sebe mnohem víc než obvykle.
V tento okamžik by Black tuto podporu nižších důstojníků klidně oželel…

Obrázek

Kapitán uznal za vhodné vyzvat členy posádky k malému projevu v nákladovém prostoru. I slovy by měl vyjádřit, jak si jich váží.
„Jsem na váš pyšný. Říše je na vás pyšná. Jsem si jist, že až se vrátíme domů, dočká se každý člen posádky velkých poct, povýšení a vyznamenání. Nic z toho,“ Archer sešel dolů po schodech mezi posádku „není tak důležité, jako to, že Terránská Říše bude silná více než kdy jindy, a to díky vám, vaší píli a bojechtivosti, díky níž jsme vítězně vyšli z každé bitvy. Nebudu před vámi tajit své úmysly. Zanedlouho budou Toliané podrobeni svou vlastní kořistí, na jejíž palubě jsme. Zaplatí za smrt našich bratrů a sester ve zbrani na Enterprise, za přepady bezbranných nákladních lodí a za povraždění původní posádky – také to byli lidé a máme morální právo je pomstít. Úctu a čest!“
„Úctu a čest!“ zvolala posádka svorně
„A jsme v prdeli.“ zamumlal Trip sám pro sebe

„Velice důmyslné.“ řekl kousavě výplod Archerovy mysli. Že je schizofrenik, tajil už od puberty, a za ty roky se mu zjevily různé fiktivní a zdvojené postavy. Tentokrát je to poprvé, kdy vidí sebe sama…
„Rozeseješ strach po celém kvadrantu…a z tebe bude navždy opěvovaný hrdina Země…“
A ani tentokrát nedal kapitán jakkoli najevo, že někoho vidí.

Tolia. Svět žhavého pekla, připomínající Venuši vzhledem i atmosférou. A přece se z ní zrodil inteligentní život. Mrzký, a nesnášenlivý k rozdílům.
A terránskému Defiantu je vydán na milost a nemilost.
Defiantu? Ne. Tak se jmenovala v jiném kosmu. Co takhle – Destruktor? Ne, to je hloupé. Moc fatalistický název. Třeba po nějakém leteckém ese – Rickenbacker, Galland, Bader… – to zní dostatečně důstojně…
Doporučí to císaři, až se vrátí na Zemi se vší slávou.
„Zaměřte všechny vojenské objekty, Malcolme. Přesná palba částicovými děly i torpédy. Proveďte. A Hoshi – otevřete kanál. Rád bych těm drzým krápníkům něco málo pověděl.“
Neusmíval se. Konstatoval.
„Sir Jonathan Archer, kapitán císařské lodi Enterprise. Z pověření Rytíře 1. stupně vám nařizuji kapitulovat. Veškeré vojenské objekty na planetě jsou v tuto chvíli neutralizovány. Již předtím jsme podobně naložili s vašimi utajenými projekty ve vzdálenějších soustavách, využívané ke špionáži a sabotážím Říše a nepovoleného výzkumu
Pokud budete vzdorovat, vydám rozkaz plošně bombardovat velká města, dokud nepřijdete k rozumu. Úctu a čest. Archer, konec.“

Vzdorovali.

Dva bývalé andorijské křižníky, částečně přebarvené nažluto s insigniemi Říše, už před lety v interiéru ztratily fazónu bývalých majitelů. Už o poznání méně esteticky působil malý Poseidon terránské konstrukce. Přídavné pancéřové pláty a ovládací křesla zbraní všem třem přidaly do bojechtivosti.
Na admirálu Gardnerovi na Poseidonu podobně působil nový střih uniforem. Normálně by velel z andorijské lodě, to by však na morálku mohlo působit deficitně.
„Chvályhodné, sire Archere. Pozoruji vaši spanilou jízdu, nebo bychom to měli nazvat přímo trestnou výpravou?“
podotkl admirál. Kupodivu na něm nebylo co vyčíst, co by se dalo nazvat spokojeností.
Spíše rozpaky.
„Tak trochu od obojího, pane. Přejete si nás eskortovat k Zemi?“ optal se Archer svého nadřízeného
„Jsou tu jisté – komplikace.“
„Jaké ho druhu?“
„Klingonského. Dozvěděli se o tom, že jsme získali vysoce vyspělou válečnou loď, kterí předčí cokoliv v alfakvadrantu, co znají.“
„Důsledky si umím domyslet, pane.“
„To jistě. Faktem je, že tu směšnou vzpouru dusíme, a politika císaře Lyonella nám získala většinové sympatie u mimozemských druhů, začleněných do Říše. Druhý fakt je, že se k nám blíží dvacet klingonských bojových křižníků, a pokud jim nevydáme Defiant, spojí se s druhou, ještě větší flotilou, a provedou přímý útok na Zemi. Klingoni umí přehánět, ale ohledně té první flotily hodlají splnit hrozbu do písmene.“

Obrázek

„Pak by měl císař zaslat návrh na mírové řešení.“
Několikasekundový mrazový klid.
„Dvacet zničených lodí by měl být dostatečný argument k vyjednávání.“ doplnil Archer a věnoval admirálovi jeden ze svých přívětivých úsměvů, plných sebejistoty.
To už Gardnera očividně pobavilo. Odvrátil oči od přenosu, a podíval se do strany na senzory.
„Už je také musíte vidět na svých senzorech. Připravte se. My se skryjeme za Tolii, dokud to tu nebude přívětivější.“
„Napadlo mě totéž, pane. Hodně štěstí v bitvě. Úctu a čest.“
„Úctu a čest.“

Kdo by to byl řekl, že ti ostročelní primitivové vyvinou tak vyspělé a elegantní válečné stroje, přemílal Malcolm, a Trip na tom byl stejně. Sice se už od začátku nalodění držel strojovny, kterou chápal sotva víc než z půlky, ale sledoval údaje ze skenerů.
Neuvěřitelné. Naneštěstí pro ně, je válečná loď z budoucnosti mnohonásobně neuvěřitelnější.
Odhodil rezervní přetížené warp jádro s nízkou kapacitou. Z nějakého důvodu letěl Defiant s menší „rezervou“…
Exploze vyřadily štíty na pár klingonských lodích. Archerovu korábu to jen škráblo štíty.
„Fotonová torpéda do zadní polosféry, plný rozptyl! Děla zaměřovat přednostně na poškozené nepřátelské lodě! Pal!“ rozkázal, a tak se i stalo. Mohli si dovolit masakr útočníků zatímco ostatní do nich bez ustání stříleli, tedy spíš se o to pokoušeli, neboť díky vyspělejšímu impulznímu pohonu většina zelených střel letělo do prázdnoty. Jakmile došlo k prvnímu zúčtování, a štíty spadly, Defiant se za akrobatických oblouků dostal Klingonům zezadu a střílel plné salvy torpéd. Děla taktéž, ničíc jednu loď po druhé.
Když řež ustala, tak se posledních osm bojeschopných křižníků pokusilo eliminovat už dost vyčerpanou terránskou loď. Dosud ukrytá plavidla andorianské konstrukce a Poseidon se odhalily útočníkům, a zapojily se do bitvy.
Kořistní lodě i Poseidon nepřekvapivě brzy inkasovaly tolik zásahů, že zanedlouho explodovaly. Jen admirála a zhruba padesát členů posádek stihl Defiant transportovat včas.
Bitva skončila. Defiant měl namále, byly zničeny tři cenné lodě, ale Klingonská Říše zažila obrovské ponížení a ostudu. Došlo k mnoha sebevraždám příbuzných velitelů, aby částečně uchránili své rody od hanby.
Čin sira Jonathana Archera měl navždy vejít do dějin, a stát se příkladem pro další mladé důstojníky a šlechtice.

„Kurz nastavit k Terra Prime. K Zemi.“ zněl kapitánův rozkaz

Proč jen se musí používat ta mrtvá latina. A jakoby nestačila jedna Země. Terra Nova, Terra Secundum, Terra Aurum, Terra Fortuna…
Někteří objevitelé jsou prostě líní vymýšlet originálnější jména planet…

Po příletu na Zemi a osobní prohlídce Defiantu nejvyšším velením a několika šlechtici, byl Jonathan Archer přijat na osobní audienci u císaře Lyonella I.
Dokonce mohli přijít i ostatní členové jeho posádky, které Archer přiznal největší zásluhy. Do středu císařovy rezidence šla jen T’Pol. Říkala, že jí zajímá, zda-li jsou interiéry stejně vkusné, jako exteriéry.

Vulkánská subkomandérka vytáhne a namíří zbraň na císařovu hlavu. Ten zůstane stát se sklenicí vína.
„Je nelogické váhat s předem promyšleným činem.“ suše podotkne, a napije se. Pak jí pozoruje s neskrývaným zájmem. Přesvědčený Vulkánec by neváhal. Tahle zřejmě přebrala nějakou tu lidskou slabost.
U nelidského poddaného to císař považuje za projev úcty, ať si ten dotyčný myslí cokoliv. Protože polidštěním vlastního já dokáže i ten nejvzpurnější povstalec, že stojí o lidství.
Výstřel stále nepřichází.
Samozřejmě, že si všiml zbraní. Pokaždé pouští dovnitř ozbrojené hosty. U naprosté většiny těch, co pozve k sobě, si je jistý jejich loajalitou. Mimozemští hosté z něj pak mají větší respekt, protože nevědí skutečný důvod, proč se nebojí atentátu.
„Nakolik jste si jistá, že činíte správně?“ řekne císař a dopije sklenici vína „Nerad bych, aby byl váš úsudek výsledkem lodní databáze z jiného universa.“
Z karafy si znovu nalije víno.
V kapitánově tváři se nepohnul ani sval. Nepohlédl ani na T’Pol, ani na císaře. Jen po jeho slovech rovněž usrkne ze své sklenice s třicetiletým Zweigeltrebe.
„Spojená Federace Planet. Mírumilovná mezihvězdná aliance, kde jsou si všichni rovni, člověk a Vulkánec, améba i myslící kámen. Skvostné. Také už jsem si tak trochu…zabrouzdal v lodní knihovně.“ konstatuje téměř rozjařeně, nikoli z účinků toho, co pije.
Zrození hrdinů, zničení jednoho nepřítele, získání strategické iniciativy v alfakvadrantu…a teď scéna podobná Shakespearovým hrám, co tak zbožňuje ten Archerův Denobulan.

„Zní to, jako byste touto myšlenkou pohrdal.“ odpoví mu Vulkánka. Nechápe, proč ho ještě nezabila. Hormonální změny v těhotenství…nebo je to cosi v jeho pohledu?

„Utopické myšlenky a snahy o jejich uvedení do praxe šlechtí každou myslící bytost. Úcta a čest. Málokterý nelidský druh umí pochopit význam těchto…až magických slov.“
Císař přejde ke knihovně. Je v ní jak Gutenbergova Bible, tak i Korán a buddhistické spisy.
„Nezabiješ, pravda, láska…jak je to velký luxus tato slova za všech okolností dodržovat…myslí překonávat i pud sebezáchovy. Sire Archere?“
„Ano, Výsosti?“
„Jak zní základní pravidlo při střetu s neznámým druhem nepřátelské povahy?“
„Vyhnout se boji za každou cenu. Snažit se o únik.“
„Kolikrát jste ušetřili agresivní útočníky?“
„Většinou…ano. Pane.“
„Tak vidíte, T’Pol. Nejsme přece takoví barbaři jako Klingoni a Romulané, přičemž ti druzí nemají dokonce ani dost cti, aby nám čelili v tváří tvář.“
Vulkánka je v rozpacích. Chce zmáčknout spoušť, a ukončit to. Zlikvidovat ty, co utlačují její lid, předstírajíc, že je považují za rovnocenné lidem…
„Tento vesmír je rozvrácen. Plný násilí, smrti a zločinnosti. Orionci se ještě před dvěma lety odvažovali provádět nájezdy na světy pod ochranou Říše, totéž ti odporní Toliané, co by nejraději vyhladili všechno živé vyjma sebe.
Klingoni se rozpínají všemi směry, a jen terránská císařská flotila jim brání napadnout jak Terru, tak Vulkán. Skutečně věříte tomu, že by takové demokratické spojenectví, kde se nikdo nemůže dohodnout na ničem, mělo šanci víc jak pár desetiletí? Věříte v to tak pevně, že mě opravdu zastřelíte?“
Vpije se jí do očí.
„Tak proč myslíte, že první císař zvolil heslo úctu a čest?“

Přiblíží se k T’Pol na metr. Jak si kapitán všimne, zbraň se nepatrně skloní.
„Pokud máte čest, dostojíte přísahám a závazkům. A pokud chcete, aby k vám lidí chovali úctu, tak jím opět musíte dostát. Jste hodna obojího?“
To je na ní příliš. Pustí zbraň na podlahu, a ustoupí. Čeká logický závěr. Císař si zbraně ani nevšimne a při nalévání další sklenky vína jí rozmáchle pokyne k odchodu.
Tak to mě asi popraví někde jinde, myslí si, ale k žádné popravě nedojde. Sice jí už nikdy nedovolí opustit Vulkán, ale císař jí ušetří. Jen z rozmaru a přesvědčení.
V rozhodování mu pomohl i fakt, že čeká prvního lidsko-vulkánského potomka. Lidé nebyli připraveni na to, aby jim to řekl na rovinu, ale už když byl ještě znám pod občanským jménem Lyonell Du Clare, už tehdy věděl, že rozšiřování lidské DNK mezi ostatní druhy posílí autoritu Terránského Impéria.
I tento den si opakoval, zda-li mu dá nakonec historie za pravdu…

Císař ve vší zdvořilosti znovu ukáže zkoprnělé T’Pol dveře, a otočí se k ní zády, zpět k Archerovi. Nečeká útok.
„A vám - úctu a čest,…admirále Jonathane Archere.“
„Úctu a čest, císaři.“
Archer se ještě přece jen ještě zeptá, snaží se, aby to znělo co nejobyčejněji –
„Bude T’Pol popravena?“
Císař bez náznaků hněvu odpoví s úsměvem na rtech –
„Nikdy není na škodu si pocvičit rétoriku, admirále.“
Sám pro sebe se ještě potměšile zašklebí, sotva novopečený admirál vyjde z komnaty.

A taky kvůli tomu, že tahle místnost je tak nabitá směsí jednoho druhu proživé bytosti neškodných exotických částic, že nic energetického tu nemůže vystřelit. To ale nemusí každý vědět…
Stejně jako existence implantátu proti ovládnutí těla orionskými feromony…Syndikát nemusí znát tajemství svého blízkého zničení.

Úsvit Terránského Impéria nezadržitelně nadešel.

Jednání Romulanů s Klingony nevedly k požadovanému výsledku. Po potupě, jaký zažili, se Klingoni načas rozhodli držet zpátky.
Romulané viděli dopředu, a že až jejich technologie budou rovnocenné Defiantu, budou jich postavené celé flotily, které (dle kalkulací expertů Senátu), budou bránit dvojnásobně větší územní zisky, než jaké mají lidé teď.
Žádný senátor se bohužel neodvážil přednés návrh na riskantní invazi proti vzdálenému nepříteli, jehož výpady se ještě ani zdaleka neblíží romulanským hranicím. To už spíš by měl smysl úder proti Klingonům, kteří se jevili jako větší hrozba.

Pokusil se o to bývalý senátor, admirál Valdore, ale byl zbaven funkce a později převelen k vedení obrany bezvýznamné državy.
Takový byl trest za dobře míněný návrh. Navíc to neudělal poprvé, a proto byl potrestán.

O 121 let později

Nad Romulem poletují trosky všeho, co se postavilo na odpor gardové 1. Terránské flotile admirála Jamese T . Kirka. Enterprise vévodí klínu, který se nemilosrdně probil až k orbitě. Na rychlo nastražené miny neškodně vybuchují řetězovými explozemi.
Šedobílé lodě s černožlutými insigniemi obkličují planetu
„Čas?“
„Stihli jsme to přesně, pane. Máme třicet minut, než dorazí romulanské posily.“
„Všem lodím flotily : Zaměřte se na oblasti s největší hustotou známek života. Pod trestem smrti zakazuji zničit budovu Senátu. Přímý císařův rozkaz. Proveďte!“

Antihmotové hlavice opouštějí odpalovací komory, a urychlené pádem do atmosféry se jejich obaly rozpadají, a žhavá antienergie, vyrvaná ze svých obalů, otevírá rány na dosud válkou ušetřeném světě.
Romulus je proměněn v trosky do pěti minut. Tak dlouho trvalo, než talířové lodě vyprázdnily zásobníky střel vesmír – povrch.
Kirk dal náskok zbytku terránských válečných lodí, aby kryl ústup, jestli se rozzuření Romulané vydají za nimi, jakože určitě ano, tak jim poskytne více času dostat se do vlastního prostoru, kde budou čekat další dvě flotily, aby se o mstivé a spravedlivě rozzuřené Romulany „postaraly“.

Po rozvrácení Romulanského Hvězdného Impéria bylo uzavřeno spojenectví Klingonů a Cardassianů, posledních druhů v oblasti, které byly schopny čelit Terranům.

Jak se na Zemi říkalo, vše je psáno ve hvězdách. Kam jen jejich odraz, přihrávající štěstí, dopadne, to nikdo netušil…

Mnozí tvrdili, že další století se stane rozhodujícím...a měli pravdu…

Obrázek

mikey Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1059
Bydliště: Renewed Valor
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Už jsou to léta co jsem pravidelně sledoval Star Trek, ale shodou okolností jsem zřejmě kdysi viděl ten díl, který jsi přepsal podle sebe. Avšak vzhledem k děravosti mojí paměti si z toho moc nepamatuju, takže nemůžu porovnávat změny vůči originálu a podobně. Nicméně musím říct, že se mi ta povídka líbí a velmi dobře se četla. Což ostatně platí o všech tvých povídkách.. :wink:
Povídka Svatá výprava Ori již vládnou Pegasu a nyní upřeli veškerou svou pozornost k poslednímu útočišti nevěřících. Mléčné Dráze!
Mikeyho krátké povídky: Antareský incident (11.12.09)

Ice Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1152
Bydliště: Krkonoše
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Zajímavá další povídka a i když ST jsem už hodně dlouho neviděl, tak mě povídka velmi naladila a čtení šlo samo :) Opravdu velmi povedené.

Příspěvek 05.12.2009 20:35:21
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:) po zkouknutí BSG filmu The Plan mě napadlo, co by se asi tak dělo, pokud by Baltarovo šovinistické ego dospělo větších výšin? :D ten, kdo všechno způsobil, to totiž mohl velice snadno zastavit, a to až protivně velmi snadno....

taková malá rychle napsaná jednorázovka 8) příjemné čítání :ok:

Kde se stala chyba


„Jednání lidí je vždy striktně ekonomické. Záměry se mohou lišit v jemných rozdílech, ale honba za ziskem zůstává stejná. Prosté potřeby, stejně jako chtivost, nás ženou ke hvězdám.“
- Profesor Zarya Caradon, Therská Univerzita, Picon


Vrátila se do jeho vily dříve, než čekal. Byl přesvědčený, že co s ní naposledy všechno dělal, jí muselo zbavit chuti na sex aspoň na půl dne. Evidentně jí podcenil.
Vesele se na ní zakřenil. Jediné, na co myslel bylo, jestli si má kalhoty rozepnout sám, nebo to udělá ona se svými znalostmi detailů jeho nejoblíbenější zábavy…
„Jsi nějaká zamlklá. Nebudeš mě přesvědčovat další snůškou teologie, viď že ne? Co takhle…“
Způsobil explozi, ke které se stejně schylovalo.
Šestka s ním hodila o zeď, pak ho popadla za košili, a zvedla tak prudce, až jí roztrhla.
„Co jsi udělal s tím programem?!“ hulákala, bez sebe vztekem
Proklínala se. Spoléhali na jediného člověka. A všichni spoléhali na ní, věřili v dokonalé splnění úkolu – a místo vložila celý osud, celou boží vůli na bedra toho namyšleného sexholika. Myslela, že to ona ovládá jeho vůli, očividně to bylo naopak…
„Co-jsi-udělal-s-navigačním-programem?!“ řekla trhavě, s velkou snahou se uklidnit. Bez úspěchu.
Baltarova mysl byla tak zmatená, jako její rozčarovaná.
„Co…co prosím? Vždyť…si u toho…byla.“
„Ano! Byla! Vlastně jsem ho napsala! Naprostá většina léta tvořeného zdrojového kódu je jen má práce! A ty – ty jsi to všechno…“

Úkol přenosu systémů proveden. Host ani návštěvník. Prázdnota. Odpočet
Spouštění primárních funkcí. Konečnost, avšak neúplnost prostoupená silou. Odpočet.


Obrázek

„Uklidni…se. Nevím, co…se ti…děje v hlavě, ale ujišťuji tě, že jsem s ním nic nedělal. Pár kosmetických úprav, nic víc. Ehm…pokud ti tedy jde o funkčnost celého díla, primární funkce systému navigace je plně…“
Pokradmu se blížil k telefonu. Kromě jiného, po celém domě měl bezpečnostní zařízení, maskované jako porouchané vypínače, těžítka a podobně. Celebrity přitahují spousty magorů. A stoprocentně se na ně spoléhal od té doby, když tři poměrně známé modelky svázaly Gaiuse v jeho vlastním domě, a chystaly se ho obětovat bohům.
Gaius Baltar z Aerelonu je (na)neštěstí člověk, kterému rychle otrne…
„Zbytečně to zkoušíš. Lidé budou mít jiné starosti…až dopadnou bomby…“ řekla tiše, smířeně a zničeně. Jak by mohla včas varovat své bratry a sestry? Její nejlepší odhad byl, že skočí….právě teď.
Bylo pozdě ve chvíli, kdy to zjistila. Její Ga…sledovaný subjekt si pro klid duše a především svého ega přepsal koncové algoritmy, pro svůj lepší pocit. Zapomněla na jeho ješitnost. Morálkou (a i jinak) byl příjemně pružný, to vskutku ano…ale stále to byl člověk. Muž.

Pád stromů a mizení myšlenek.
Zapadání. Osa. Vše zapadá po ose. Změna osy v nerovnosti.


Měla to pořádně zkontrolovat. Přece byla za takovou perfekcionistku! Nikdy nic nedělala polovičatě! Stále myslela na tisíc následků a možností.
Jak jen mohla nezkontrolovat jeho malý „patch“, poslaného a vřele vševojskově přijatého?

Cylonský kód.

Tak dokonalý, a tak křehký.
Dá se maskovat jako cokoli jiného. Stačí řádek, znak, symbol tu a tam. Někdo jako Gaius by to jistě poznal, kdyby se o to alespoň trochu víc zajímal. Víc, než o chytání děvek po luxusních nočních klubech.
Gaius Baltar.
Kdesi v dálce k ní mluvil a cloumal s ní. Má se hned zabít? Je tu ještě vůbec platná? Co když ještě ráno neškodná koloniální rozvědka začala odhalovat nebývalé množství cylonských „mnohočat“?
Ne. Mysli racionálně. Neví nic. A nám se nepodařilo je zbavit smrtících zbraní, co pozvednou proti těm, co se vydali zničit jejich druh.

Spojovací důstojník na BS Yashuman zápasí s hromadou vytisklých dat. Admirál ho přetrhne napůl, pokud to dříve neudělají samotní Cyloni. Bojový poplach drnčel po celé délce této nové lodi, vylepšené třídy Valkyria.
Torpédové komory, jak tomu sám po piconsku zásadně říkal, rachotily ze zásobníků ládovanými raketami ve všech dělových věžích. Vedle nich se komory plnily granáty, na které se přepne při boji zblízka.
„Tak sebou pohněte, Corvine!“ zařval na něj admirál Johnston, spodní chrup dřel rozčilením ten horní
Červené kontakty se množily, a ty zelené se zmateně přeskupovaly do jakés takés formace.
„Eurytion, Claro, Gaia a Ithaka hlásí plnou bojovou přípravu! Dalších osm battlestarů odpovídá na volání, všechny ověřovací kódy jsou v pořádku! Množství podpůrných lodí se přidává k obranné formaci!“ hlásil spojař jak se zapálením, tak strachem
„Volá Eurytion, komandér Bennett!“ řekl Johnstonův XO se sluchátkem v ruce. Jeho nadřízený mu ho vytrhl z ruky.
„Poručíku, všem battlestarům odešlete příkaz k formaci 5D-9. Ihned!“ rozkázal, a začal se věnovat hovoru, a s očima na obrazovce dradisu.
„Bennette, okamžitě se vraťte k Ithace, tohle je rozkaz! Pokud se jediný toaster dostane skrz, vyřídím si to s vámi, i kdybych se kvůli tomu musel vrátit z podsvětí a uduput kvůli tomu samotného Háda! Jasné?!“ po posledním slovu byl telefon zpět na zdi a s oběma rukama na desce s mapou soustavy řekl:
„Caprické obraně. Odjistit veškerou výzbroj. Letky Viperů mohou útočit podle uvážení. Neomezené použití jaderných zbraní povoleno.“

Pravda ukrytá v souputníku hvězdy. Ověření.
Vstup do obranné sítě. První. Druhý. Selhání.
Datalinky otevřeny. Klíč v zámek nezapadá. Klíč nezapadá. Klíč nezapadá.



Červeň přenosového paprsku projížděla trupy bitevních kolosů s hangáry po stranách.
„Co to dělají?“ pronese jeden z pilotů Viperů, neschopen pochopit, proč ty zasrané stroje jen tak visí ve vakuu a kromě snad skenování nedělají nic jiného.
„Vím já? Prostě střílejte!“ odpoví mu rozvztekleně velitel eskadry, a první přesnou dávkou ze tří hlavní rozcupuje podivného cylonského stíhače.
Následují ho další Vipery sedmičky, odpalující jednu raketu za druhou. Všechny si v hustých rojích půlměsícových toasterů najdou cíle.

Humanoidní Cylon, dosud neprozrazený coby Aaron Doral, hrající svou úspěnou roli mezi lidskou populací, zapomněl na to, kdo je, kde je, a jaký má názor na tu zdrátovanou položivou věc v kádi.
Přiložil té věci, božímu šílenci, hlaveň pistole k hlavě.
Někdo se ho pokusil zarazit.
Doral byl jako smyslů zbavený.
Obvinil Šestky ze selhání, a než stačily odpovědět, zastřelil všech pět blízko něj. „Jedničkař“ Cavil se jen ušklíbl, a rezignovaně sledoval míhající se tok dat na ovládacích rozhraních.
„Bylo by nepraktické zabít jediného pilota na palubě.“ pronesl suše a neosobně, jako pravé číslo jedna.
„Ty mi nebudeš říkat nic! Skončil si! Celá tvoje série za to zaplatí…“
„To já vím. Přesto bys mi mohl dovolit vypálit pár světů, ať jde něco podle plánu. Takže kdybys dovolil…“ odpověděl mu Cavil kousavě se slušnou dávkou pohrdání v hlase

Děla Battlestaru Eurytion neslyšně zableskla ve vakuu. Řízené střely opouštěly odpalovací šachty. Vipery, pro možného pozorovatele spíše šedé šmouhy, vlétaly mezi srpcovité polo-organické stíhače, zasypávaje je jak dlouhými dávkami, tak raketami vesmír-vesmír.
Yashuman nezůstával pozadu, a to ani zbylých jedenáct těžce pancéřovaných kolosů, o něž se rozbíjela první raketometná palba cylonských hvězdic.
Battlestary získaly trochu času na rozestavení se do pozic, a stačily sestřelovat většinu bomb shazovaných na planetu.
Nepřítel měl výhodu překvapení, a bojová příprava koloniálních sil nebyla nejlepší, a to u každého z dvanácti napadených světů. I kvalita velení byla leckde přinejměnším diskutabilní.

Zmatení hledají světlo ve tmě, hledají stín i světlo, světla není.

Admirál se chytal všeho pevného. Nárazy střel způsobovaly přímo šílené vibrace uvnitř lodi. Bitva byla tak nepřehledná, jak se zdála. Zhruba polovina hvězdic se pokoušela odpoutat od nepřítele, a bombardovat povrch, tím se však staly zranitelnými i pro podobně křehké, ale lépe manévrovatelné křižníky, určené k příme podpoře eskader Viperů i jejich nosičů.
Pohled na dradis.
Onen chaos více pomáhal admirálovým, stále se vzpamatovávajícím se silám, neboť počet rudých bodů, zcela překrývajících zelené, mluvil sám za sebe.
Trup BS Gaia se trhal na kusy, Yashuman přišel o polovinu odpalovacích šachet, zbytek dělal co mohl, ale stále to nestačilo. Admirálovi nezbylo, než vydat příkaz k nouzovému skoku k nejbližší kolonii, kde budou platni víc.
Ten bude proveden teprve, až přijde potvrzení od Centrálního velitelství na Piconu.
Zažádal o posily.
Byl to však realista.
Zničení většiny menších lodí, pád Eurytionu, Ithaky a dvou dalších battlestarů do atmosféry, plus návrat zubožených zbytků Viperů do hangárů umožnil poslat toasterům pár posledních pozdravů v podobě atomových hlavic, které už sami čile odhazovali na lidnatou Capricu.
FTL motory Yashumanu byly zasaženy salvou ze tří hvězdic tři vteřiny před skokem.
Udělali, co šlo. A přesto to nestačilo. Ještěže ohňostroj z hořících robotů varoval celou planetu před dopady bomb, to byla skutečně poslední myšlenka se vším smířeného admirála, než byl obklopen ohněm a následným chladem smrti a kosmu.

Integrita nosníků narušena. Ztracení se navrátí věčnosti. Tam kde sní sen, naleznou pravdu. Zpět a dál.
Autoopravná zařízení selhávají.


Obrázek

Skupina pětadvaceti battlestarů s doprovodnými plavidly pod velením admirála Nagaly, dobíjelo už druhou cylonskou útočnou skupinu složenou z deseti mateřských lodí. Na Aerelonu pod nimi došlo k masovému šílenství po tom, co několik těžkých Raiderů havarovalo v zastavěných oblastech, a bezpečnostní složky z nich vyvlekly jako lidi vypadající humanoidy. Jedněm se podařilo přesvědčit překvapené „zachránce“, že jsou zajatci a podařilo se jim utéct, většině však nikoli. Jak se dá jinak kloudně vysvětlit, že je jich pět se stejnou tváří, i oblečením, a podle svědků je centurion poslouchal na slovo?
Na palubě Atlantie vydal rozkaz ke skoku ke Caprice, odkud se zbytek obranných sil stáhl už před celou hodinou, v době, kdy probíhalo zdaleka nejstrašnější střetnutí u Piconu, kde bylo právě soustředěno 40% ozbrojených sil, a probíhala s přestávkami až doteď.
Velitel BS Atlantia okamžitě pochopil, že bude levnější nechat velitelství flotily padnout, a raději pomoct téměř nebráněným planetám v soustavě.
Podobně rázným činem zachránila admirálka Cainová většinu scorpionské posádky diskutabilním rozkazem o skoku naslepo. V docích byly battlestary sotva víc, nežli sedící kachny, a byly vynikajícím cílem pro nukleární střely. Lodě tak byly rozstroušené po celé soustavě, a většina posílila obranu ostatních kolonií.
Jen samotný Pegasus se nehlásil. Zřejmě neměl takové štěstí, a skončil uprostřed planety nebo hvězdy.

Osamělá Galactica křižovala soustavami a zachránila tisíce lidí z desítek beznadějných situací, přičemž inkasovala nejeden zásah, několikrát i od jaderné hlavice. O battlestar s prázdnými dělovými komorami nebyl právě zájem, a odevšad přijímali žádosti o pomoc od vyděšených kapitánů, většinou bezbranných transportů.
Komandér dokonce nechal zprovoznit všechny staré Vipery, určené pro technickou část stálé výstavy, a zasáhnout tak do bojů s nadpočetními stavy.

Válka se nestačila ani pořádně rozběhnout, protože na rozdíl od předchozí se na sebe obě strany vrhly se vším, co měly, s odkrytými strategickými kartami, všude, kde se mohly střetnout, se střetly. Jakmile se flotile podařilo toastery vyhnat od kolonií, vrhli se na měsíce, zásobovací a velitelské stanice.

Battlestar Galactica vešla do dějin v rámci jednodenní Druhé cylonské války coby stárnoucí válečná loď, která dokázala nemožné, a jejíž posádku čekalo povyšování a připínání medailí spolu s dalšími posádkami, například in memoriam oceněných z Yashumanu a Pegasu.

Druhá cylonská válka však skončila s ještě strašnějšími následky, než-li ta První. Radiační zamoření Capricy, Scorpionu a Gemenonu bylo natolik vážné, že bylo nutné veškeré zbylé obyvatelstvo po etapách přesunout na ostatní světy. I Canceron a Picon snesly velmi brutální údery, z nichž se budou vzpamatovávat snad přes století, jestli vůbec. Žádná kolonie nevyvázla bez újmy.
Proces obnovy bude trvat mnohem déle, než po První válce se Cylony.
Mnozí děkovali Bohům, i silným koloniálním armádním silám, které zachránily lidstvo. Nikdo se neopovážil vyslovit myšlenku, jestli za útokem nestála militarizace Kolonií a porušování předchozí mírové smlouvy.
A podezření na infiltraci civilizace nějakými robotickými kopiemi…
Takové věci by přece šířili jen blázni nebo zrádci.

Ani Cyloni se nevyhnuli změnám. Jedničky byly jednomyslně „odstraněny“. Nejenže selhaly, ale také zradily Pětici. Oslepily a zradili svůj druh proti jejich vůli…a vůli samotného Stvořitele.
Mezi povědomí každého Cylona byly navždy vypáleny jejich podobizny. To, že se ve válce pomocí smrti nevrátil ani jeden z nich, jak Jedničky plánovaly, považoval zbytek, zejména Leoben, za důkaz boží prozřetelnosti. Budou na ně tedy čekat. V míru a pokoji.

Galactica se nestačila pořádně zapojit do války, která skončila tak rychle a náhle, jako začala. Našli se takoví, co zalitovali nad tím vším. Jestli nemohli udělat víc, kromě vypouštění „pár“ Viperů. Jen komandér Adama děkoval Vládcům Kobolu, že to tak celé dopadlo. A to přestože měl daleko k výrazu pobožný.
Letitý pocit zákeřnosti toho ticha, takzvaného míru, jej až do dne vyřazení staré dobré Galacticy provázel od konce První války. Lidé byli poráženi ničiteli, které si sami postavili, a ti bez logického důvodu prostě odešli. Čtyřicet let pozoroval, jak na to lidé rychle zapomínají, jak měknou a spoléhají se víc na masivní militarizaci, místo toho, aby se řídili svým instinktem a hráli víc na jistotu.
I sama flotila byla prorostlá plísní kariérismu

Ještě pár let před svou smrtí Adamu občas přepadávala vtíravá myšlenka kvůli absurditě Druhé války. Byli Cyloni skutečně tak sebejistí? Využít pouhého momentu překvapení, a narazit do léta koncipované obrany proti nim samým? Nebo znali jednoduchý, prostý způsob, jak zúčtovat se svými tvůrci jednou provždy, a jen nějaká drobná chyba, detail, selhání jednotlivce, jim v tom zabránila?
A pokaždé měl nepříjemný dojem, že ta druhá domněnka zní jako ta správná…

Mirek Uživatelský avatar
Senior Master Sergeant
Senior Master Sergeant

Příspěvky: 667
Bydliště: Praha 9
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
pěkná bsg povídka :) vlastně 1. co jsem od bsg četl :D dobrá práce

Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak tady máte další náhlý myšlenkový produkt :lol: Nerad kopčím (sorry Gesere), ale Carla jsem sem musel dát, protože je to i můj oblíbenec 8) :D

Hvězdná Pěchota : Vyhubení

Propagandistické tlampače u kasáren opakovaly projev Nebeské Maršálky Phidové, který přednesla lidu Federace před třemi dny. Vizionářské poselství a provolávání slávy nebyly neobvyklými rétorickými prvky, ale tentokrát to znělo jinak. Apelování na hrdinství jednotlivců, osobní iniciativu nižších velitelů, a zcela přesně definovaná blížící se ofenzíva, o níž se mezi generály fantazírovalo snad půl roku.

„Jednou nastane den, kdy bude poslední zárodek, poslední broučí kukla, poslední vejce spáleno na popel. Den, kdy tento strašný konflikt bude pouhou vzpomínkou rodičů a prarodičů nových lidských generací.

Studovali jsme je. Snažili je pochopit. Stále jsme je tolerovali, proti veškeré logice a zdravému rozumu. To vše kvůli míru, který přece jen porušili oni, a dokázali, jakými hlupáky jsme byli.

Obrana každé lidské kolonie nás vyčerpávala, lidstvo chřadlo a bylo zatlačováno. Pomalu, zákeřně, planetu po planetě se nás snažili vyhladit.

Tuto válku nevedeme kvůli slávě, nevedeme jí kvůli pomateným ideologiím, nýbrž pro přežití a budoucnost lidstva, a zbyla nám tedy jen jedna jediná možnost.

To, oč vás nyní budu žádat, nebude jednoduché, ani snadné. Avšak, je to nezbytné.

Dost bylo obrany, dost bylo ústupů!
Vydáme se přesně tam, odkud Brouci zamořují galaxii, do jejich kolonií, sídel a hnízd.
Nesmíme se zastavit. Nesmíme polevit.

Tato chyba vesmírné evoluce bude naší rasou jednou a provždy zničena!
Vojáci Federace, má věrná Hvězdná pěchoto, vydejte se kupředu, a vraťte lidstvu jeho místo mězi hvězdami!“


Dosud však nikdo neobdržel žádné rozkazy, týkající se celkové strategie. Téměř nikdo. Jediné, co se proslýchalo, bylo zmizení generála Rica s celou bývalou Anokeho gardovou flotilou. Oficiálně byl vyslán někam k Jádru, zjistit aktivitu nepřítele v Karanténní zóně…

Poslal pro něj, tak přišel. Přirozeně, že pozdě. Plukovník si už dávno zvyknul na promíjení jeho neústalých kázeňských prohřešků, protože buď jak buď, pořád víc snesl toho držkatého blonďáka, než aby ho nahradil občánek, co se umí akorát dobře držet v pozoru a umí udělat dvacet kliků v rekordním čase. V bitvách s Brouky jdou tyhle rychlokvašky tak rychle na odpis, až ho nebaví dokola posílat žádosti o doplnění stavů mužstva.
Ace Levy zasalutoval takovým způsobem, že by mu jeho bývalý seržant při výcviku přišpendlil ruku ne jedním nožem, jak se to stalo za jedinou poznámku, ale zlámal by mu obě ruce i nohy.
„Kapitáne…“
„Plukovníku!“
„Mise nejvyšší důležitosti…a utajení.“
„Ehm…znovu doprovázet…?“ začal potichu, protože přesně před měsícem velel konvoji, snažícího se dostat přes poušť do další pevnosti. Jedna z těch muničně-ničících věcí, co nejdou vyřídit dopravním raketoplánem.
Povedlo se to. Jen ty ztráty nemusely být tak velké…
„Tentokrát ne, Aci. Mě samotného nechali přečíst sotva polovinu, vlastně jen to, že tě mám uvolnit ze služby, a také – je to v soustavě Bhatar.“
„Bhatar? To mi nic neříká.“
„Tomu se nedivím. Bhatar je téměř přesný střed arachnidské karanténní zóny.“
„Poslyš, člověče, vím, jakej umím bejt, ale poslat mě na sebevražednou misi…hele nemůžu raději dělat něco bezpečnějšího, třeba dělat noční sólový průzkum broučích hnízd bez noktovizoru?“
„Čas od času by neškodilo ti zavřít hubu, v tom se shodnem. Prostě se sbal, odletíš ranním transportem. Nahoře ti určitě vysvětlí víc. Odchod.“
Už neviděl ani jeho mizící záda, a říkal si, jestli mu ten přerostlý spratek bude chybět. Přiznal si, že určitě. Rozum měl, výsledky taky, udělal pokaždé víc, než byla jeho povinnost Občana. Jenže na Zemi by mu stačilo pronést jednu z jeho oblíbených vět, a byl by příštím účastníkem popravovací show na hlavním kanále.

Levymu na Ilmarinen, nové lodi třídy Athéna, nařídili, aby počkal ve společenské místností, která se s určenou standardní lodní nocí vylidňovala, až zůstala jen povážlivě se kymácející skupinka opilých pilotů, ke které se chtěl přidat další, dokud neuviděl Ace.
Nedá se říct, kdo byl překvapený víc. Od neslavných školních let se vůbec neviděli.
Brzy už se předháněli ve vzájemném objednávání pití a historkách, vesměs kolem ženských a chlastu. Některé věci se zkrátka nemění ani po tisíciletích.
„…a tak jsem vzal na obhlídku tu mexickou poručici, co nám přibyla na seznamu minulý týden…“ vyprávěl rozvláčně Ace, co zažil na předchozí kolonii, potom co mu Garry potvrdil, že se tam museli minout, protože někdy tou dobou tam prováděl Flotilou nařízený ostrý pozemní výcvik, aby zvýšili už tak mizivé šance pilotů po nouzovém přistání v broučích pozicích.
„Fernandézovou? Člověče, to byla ta, co má tu nejluxusnější…že jo?“ přestal, a ukázal jasně určitelný geometrický tvar ve vzduchu.
Oba se oplzle zachechtali.

Obrázek

„Přesně tu. Chtěl jsem trochu soukromí, tak jsem jí zatáh tam za kótu 29…víš jak jsou tam ty starý okopy kousek od drátů?“
Pár chvil trvalo, než se rozvzpomněl. Pak mu svitlo. Aceova nátura by se přece nezměnila ani za sto padesát roků.
„Hej! Tak moment! Snad jste vážně před hmyzákama....“
Ace pokrčil rameny a docela nevinně odpověděl
„Víš jak, před publikem…extrovert to musí umět ocenit.“
„No ty si hovado!“ a Garry mu uštědřil pořádného koňara.
Za ty léta pilotování už skoro zapomněl na tu předchozí bezstarostnost. Byly dny, kdy litoval svého rozhodnutí jít do toho s kámošema. Do kokpitů nastoupi jen čtyři lidé z celého města, mezi nimi i on. Po Klendathu a těch tisících dalších potyčkách se divil, že stále žije. A tenhleten perverzák mu během pěti minut dodá zásobu nových zvrhlostí a chutí do života.

„Kapitán Ace Levy, předpokládám?“ řekl rezervovaný hlas, patřící plukovníku rozvědky, Carlu Jenkinsovi. Ace viděl, jak chladně si ho přeměřuje. Nebyl zvyklý s jím podobnými mluvit jinak než provokativně, ale věděl, že jeho postavení není natolik pevné, aby mu to prošlo. Tak vstal a zasalutoval, o poznání předpisověji, než jak to předváděl u svého plukovníka.
„Doneslo se nám, že prahnete po přeložení. Víme o vašich kázeňských problémech, proto vám dosud nebylo vyhověno, to si doufám uvědomujete. Snad tedy oceníte, že vám byla svěřen úkol vysoké priority. Jak očekávám, bude proveden podle těchto dispozic.“ řekl, a podal mu objemný svazek do plastu zatavených listů.
„S plukovníkem Corvillem se znáte, takže bez zbytečných průtahů – vaše loď Anakreon je zadokována v hangáru 8K. Odlet bude nejpozději v 8:00 zítra. Vše potřebné máte v rukou, navigační data se odemknou až za letu. Dobrou noc.“
dopověděl strojeně, a odešel, nechávaje za sebou dva tupé obličeje. Prozření o „náhodě“ nebylo pro ně to nejpříjemnější.
Dobrých deset minut jen upíjeli namíchanou směsku všelijakých nápojů, až Ace pronesl s tím svým protivně zubatým úsměvem:
„No, je třeba to brát z tý lepší stránky. Brácha bude mít radost, až dostane ty fotky z té loňské párty generála Synkewitze, kde se to malinko urvalo z řetězů. Strašně rád fotím, akorát si nikdy nemůžu vzpomenout, kde jsem nechal paměťovku…“
a znovu se smáli. Garry nevěděl, jestli si jen dělá legraci, nebo ne. U Ace je něco takového klidně možné.

Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Malá korveta se nadsvětelnou rychlostí přímočaře vydala vstříc nenávratné zkáze.
„Tohle bych do deníku nepsal.“ řekl Ace se šklebem od ucha k uchu „Kvůli paragrafům na šíření poraženectví podobným způsobem visí dvacet let nucených prací.“
„Ještě že tu není žádný uvědomělý Občan s udávacím koníčkem.“ odpověděl nevzrušeně Garry, a přidal pár slov.
„Za tohle je tolik oprátek, že by tě do nich zabalili a skutáleli z kopce.“ znovu je zhodnotil Ace, a s hrnkem kávy s rumem, svým oblíbeným životobudičem, prověřil vstupní data na vedlejší obrazovce.
„Ouch…tak hledání ztracených kolonizačních lodí, co si to zabrousili do soustavy, kde je šance o bezpečný průlet někde mezi nulou a smrtí. A já myslel, že nás profíky pošlou mozko-killovací vejlet po vzoru toho zmetka Rica!“
„Ty se znáš s…“

„Jo, s tím skoro popraveným zatraceným hrdinou, co se ukázal naživu, a odpálil tu….bohobroukomozkoplanetu, nebo co ta srágora byla zač. Člověk by řekl, že by si mohl vzpomenout na starý kamarády a ono hovno.“
„Třeba nesnáší jen tvůj osobní slang, Aci.“
Tomu se jmenovaný uchechtl, a přihnul si z hrnku.
„Jako možný to je. Jak jsem ho viděl poprvý, byl to jeden z těch bohatých fracků z vyšších vrstev. Pak se ukázal docela v pohodě. Škoda, že to pak hned zesral s tou zatracenou helmou…kdybys viděl…“
„Raději mi řekni, co ses zatím dozvěděl. Ti paranoici ti toho museli nahrát víc, než mě. Já tam mám jen hromadu souřadnic a astrofyzikálních pozorování.“
„Nic moc, než máš ty. Jen podrobné popisy a soupisy všeho, co mělo co dočinění s tou výpravou, a že se to celý ututlalo. Tisíce lidí zmizelo, a jak zjistili kde můžou být, neposlali za nimi ani jednu průzkumnou kocábku, kromě jedný, co si to brousila na okraji soustavy čistě ze zvědavosti. Prý unikátní čtyřhvězdná soustava narvaná samými plynnými obry, stovkami měsíců a ještě víc bordelu a šutrů. Jediný, co mě na tom zaujalo, je, co tu teda šaškujem, a zrovna teď.“

Odpověď se ukázala záhy, jakmile se korveta pokusila proplést mezi první trojicí plynných obrů, dvacetkrát až třicetkrát většími, než jupiter, jejich měsíci a hustými pásy asteroidů.
Už u té první zachytili signál pozemského původu, přicházející z jednoho z měsíců plynného obra, nacházející se nejblíže té největší z hvězd, zatímco další jí zjevně musely několikrát do roka osvětlovat z různých stran, podle pohybu desítek plynných planet.
Mapování bylo snadné, průlet už horší.
Moderní pancíř sice odolával nárazům i větších asteroidů, ale dvoučlenná posádka korvety neměla po hodině kličkování a hraní ruské rulety s gravitací a vesmírným kamením daleko k mrtvici.

Nový náraz.

„Co to do hajzlu zase bylo?!“ zařval Ace hystericky. Rozhodně nebyl zvyklý, aby jeho život visel na takhle tenkém vlásku. O svém „kámošovi“ věděl, že má hodně dobrý postřeh, ale stejně si připadal jako vězeň v cele, co se mohla rozpadnout každýžm okamžikem.
„Bacha!“ zakřičel zbytečně, když se před nimi objevil stometrový asteroid.
Corville převrátil trup korvety, a těsně, snad na centimetry, minul celý kus kovu a kamení.
„Myslím, že už budem z nejhoršího venku…“
„Ty myslíš, jo?!“

Tři dny strávili přistáním na osmi planetkách a měsících, aby se mohli vyspat a hledat cestu ke zdroji signálu, který byl silnější, ale stále nedostupný. Nebýt důkladného zmapování zvnějšku, jistě by nepřežili jediný den. Garry naváděl loď víceméně jen podle očí, a Ace jen rozčileně hlásil změny údajů na senzorech, doslova zblblých množstvím objektů. Tam, kde nebyly asteroidy, byl alespoň zvláštní prach, co se jim usazoval na trup, a museli vycházet ven, protože stěrače na sklo nepatřily k standardní výbavě lodi Federace.

Po dalším dni se jim podařilo proniknout k místu určení. Věděli, jak obrovské štěstí měli se k tomu měsíci vůbec dostat, a už si pohrávali s myšlenkou tam chvíli zůstat, pokud je aspoň trochu obyvatelný. Na cestu zpět zkrátka potřebovali nabrat novou zásobu klidu.
Na orbitě však brzy nevěděli, co si mají myslet. Našli pozůstatky havarovaných kolonizačních lodí staré kontrukce, a také mnoho vesnic okolo.
Signál vycházel ze tří míst, ale nikdo jim neodpovídal.
„Zkus to ještě jednou. Přece musí…“ řekl Ace, ale vzápětí si málem rozbil hlavu o kovovou stěnu. Energie ve tvaru víru narazila do korvety, a zneschopnila její zbraně.
Poté je čekalo příchozí vysílání na federální frekvenci, právě když blonďatý kapitán použil velice neslušný obrat na adresu inženýrů, co projektovali můstek.

Člověk, jehož tvář spatřili na obrazovce, se nepodobal ničemu, co by znali. Kůži měl bledou, na spancích byly zřetelné řady podkožních kabelů, a oči byly ještě děsivější – bez života, jako z leštěného modrého skla. Zářivě bílý oděv, něco mezi laboratorním pláštěm a tógou. Bílé zdi za ním téměř splývaly.
„Federace a velení na Zemi bylo informováno o ztrátě kolonizačních transportů před lety v této oblasti galaxie. Vaše civilistická práva zůstávají stále…“ začal Ace, pevně odhodlaný dokončit misi, ať už se s těmi lidmi stalo cokoliv.
„Země už dávno není naší vlastí, pane Levy.“ přerušil ho…člověk? „Na druhé straně chápeme, že vaši nadřízení touží po odpovědi, neboť vás sem jistě přivedl přímý důkaz naší existence. V tom vám rádi vyhovíme. Potom budete moci odletět.“ řekl smířlivě a ukončil spojení.

Další varovné výstřely z energetických zbraní zachvěly korvetou, a Ace se v tu chvíli rozhodl pro obyvateli nařízený sólový výsadek. Jeho starý kamarád bude mít alespoň nějakou možnost úniku, neboť se zdálo, že paprsky střílejí pouze z planety, kdežto po lodích nepřátelské povahy nebylo ani vidu.
„Kurva, co to sakra dělám za kokotinu.“ ulevil si vulgaritami blonďatý důstojník, a potom co zapnul chrániče a pásy okolo sebe, odpálil výsadkovou kapsli, která se autopilotním systémem dostala do atmosféry.
Dopad byl měkčí, než očekával.
Jakmile vykopnul přetlaková dvířka, jevící následky zmetkové rychlovýroby na Marsu, nestačil se divit tomu, co viděl. Ne, že by mu vadil místní vzduch. Na kyslík nebyl pravda bohatý, ale pokud nebude běhat vytrvalostňáky, tak to půjde, pomyslel si.
Nacházel se na okraji lesní cesty u vesnice, jejíž architektura nesouhlasila s představami technicky vyspělé civilizace. Šel se podívat blíže.
Domy jakoby pocházely ze začátku dvacátého století, kámen, cihly, dřevo, žádný beton

Obrázek

„Jsme rádi, že se vám tu líbí. Odpusťte, určitou nostalgii jsme si neodpustili.“ Řekl kdosi za ním, s tváří, kterou už viděl.

Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Výtah neslyšně zajížděl do hloubky, zatímco Aceův mozek zpracovával stovky nepravděpodobných teorií a smyšlenek. Pětice technicky vylepšených lidí okolo něj mluvila, aniž by to pořádně vnímal.
„Tak moment!“ zatrhnul jim jejich lítánii slov. Měl ne právě příjemný pocit, že na něj nemíří zbraní jen proto, že by ho každý z nich mohl rozlámát na hromadu, jeden z nich měl dokonce kompletně vyměněné kovové ruce, na které civěl, aniž by si to uvědomil. Než-li stačil říct něco víc, ta, na kterou se díval, usmála se a promluvila
„Musí to pro vás být šok. Víme, že vojenský režim na Zemi silně omezil technologický rozvoj.“ a dodala jakoby mimochodem, protože bylo jasné, na co návštěvník civí – „Ruce jsem si dala vyměnit, protože pracuji s nebezpečnými materiály.“
„Eh. Jen tak?“ zeptal se přihlouple
„Ano. Překvapuje vás to?“
„Slabé slovo…slečno.“
Třebaže jde nepochybně o lidi, připadal si nesvůj. On ve vybledlé uniformě důstojníka Federace, s přední zbrojí plnou hlubokých rýh z bitev s Brouky, oni, v absolutně běloskvoucích šatech, což v kombinaci se součástkami na tělech působilo…nelidsky. Nemohl si pomoct, ale působilo to něj tak.
„Překvapení je na naší straně.“ přerušil jí další z nich, který se tvářil všelijak, ale rozhodně ne přátelsky. „Nezdálo se, že bychom Federaci nějak zajímali po tom, co vyhnali naše předky do galaxie.“ dopověděl, a jeho umělé oči se od něj pomalu odvrátily.
„Tak to ani omylem, vážení!“ rozčílil se Ace. Jestli ho mají za nějaký zelený mozek narvaný propagandou, tak se tedy šeredně spletli. „Co vím, tak se jednalo o běžnou a dobrovolnou kolonizaci nových světů!“ řekl, a pevně tomu věřil
„O tom se můžeme přít, pane Levy.“ odpověděl další z nich, patrně nejmladší, a mávnul prstem nad pultíkem, který se vysunul ze stěny výtahu, jehož dveře se následně s cvaknutím a zasyčením otevřely dokořán.

Stříbrné město osvětlené horkým umělým světlem zdařile imitujícího sluneční paprsky přinutilo svými odrazy Ace k dočasné slepotě. Od výtahu šli skrze šťavnatou louku plnou kvetoucích rostlin a drobného hmyzu.
Nejvyšší budovy mířily snad do více jak kilometrové výšky. Mohl jen hádat, jak hluboko se nachází, a jak je celá tato biosféra ráje rozlehlá.
Na mysl mu přišla i možnost, že jsou zajatci mimozemské rasy, a vše co vidí, není ani trochu skutečné, nebo je, a vidí co chce vidět. Pak to zavrhnul jako naprostou pí…blbost.
Patrně museli překročit nějakou neviditelnou bariéru, neboť vzápětí ho srazil výboj, který by osobně popsal jako přátelské setkání s broučím bleskorpionem.
Bolestivě se celý mnul, a roztřeseně vstal, aby zjistil, že se skutečně válí v trávě u bran podzemního města v té vražedné soustavě, do které se touží už nikdy nevrátit, pokud se z ní vůbec dostane. Zatím to tak reálně nevypadalo.
V hlavě mu bolestivě tlouklo a viděl záblesky své občasné noční můry, té, kterou nenávidí bezkonkurečně nejvíc.

Obrázek

Před ním, za neviditelnou bariérou stálo dvacet pololidských bytostí ve stejném oblečení. Někteří si něco zapisovali na padech zabudovaných do svých rukou, jiní jen čekali s rukama složenýma za zády.
„Teď mi musíte přiznat právo nejvíce překvapeného.“ syknul bolestivě, a roztřeseně vstal
„Nic nehrozí ani tobě, ani vašemu příteli na orbitě. Necháme vás odejít v míru, ať bude vaše odpověď přijatelná či nikoli.“ pronesla za všechny ta, kterou nazval slečnou.
„O…odpověď na co?!“
„Přijde nám nelogické, aby Federace plýtvala zdroji a schopnými lidmi, jen aby se s námi setkala, když vaši hvězdní maršálové ignorovali veškeré předchozí pokusy o kontakt.“
„Jak – plýtvala? Jsme tu sami!“

„Jste první, kdo se dostali až sem. Zaznamenali jsme celkem patnáct trosek v okolí, ty jsou však velmi rychle přitahovány gravitacemi velkých planet nebo beznadějně rozptýleny všude po soustavě.“
To není možný…to…nemůže bejt pravda tohle…
„Ale teď jste tady. Chce snad hvězdný maršál uzavřít…dohodu?“ zeptá se mrazivě mechanistka, a na své kovové ruce zaktivuje promítací zařízení tak, aby ho viděl i Ace. Byla to Garryho rozpačitý obličej.
„Sakra…konečně jsem tě sehnal. Na tom zatraceným světě je obrovský rušení…kde vůbec jsi? Hergot…a přes co vůbec mluvíš?!“ zařve, když si uvědomí, že nic takového jako velký zobrazovací vysílač Ace ve výbavě rozhodně neměl.
„Eh…no to je jedno. Před chvíli se mi tu spustil podprogram s videem, co nám tu nechala Phidová. Měl by ses na to podívat.“
Skutečně. Úsměvavá tvář úřadující hvězdné maršálky zářila nezměrnou všeobjímající dobrotou. Z léta pěstovaného verbálního i neverbálního projevu velitelky rozvědky Federace se prakticky nedalo nic vyčíst, kromě toho, co chtěla, aby každý viděl, a to i ti pozornější jedinci.

„Nejprve mi dovolte, abych vám pogratulovala k nikoli zanedbatelnému úspěchu. Úspěšně jste pronikli, řekněmě, záludnostmi bhatarské soustavy, a pravděpodobně jste již navázali kontakt s místními obyvateli. Neznám vás, ale byli jste vybráni pro tuto misi, takže jste nepochybně více než jen loajální Občané, a zasluhujete si plnou informovanost.

Pokud vynecháme detaily, v soustavě Bhatar byl ztracen celý kolonizační konvoj, dokonce jeden z prvních, v raných počátcích Občanství, na úsvitu nového věku, při vzniku Federace.
Průzkumné a záchranné lodě, vyslané aby zjistily, co se stalo, byly rovněž ztraceny, dokud se nevrátily úplně poslední z nich, kterým se podařilo s obtížemi a s obrovským rizikem alespoň získat několik trosek a zmapovat soustavu.

Byli jsme přesvědčeni, že existuje pouze mizivá, ne-li žádná šance na jejich přežití. Do doby před několika měsíci, kdy byla Q-Bombou zničena největší broučí entita v galaxii.
Retranslační stanice u Nového Berlína zachytila vysílání, očividně lidského původu, a pocházela z bhatarského systému.“

(Hvězdná maršálka vstala z křesla, a pomalým krokem se přiblížila ke kameře, která rovněž popojížděla vzad)

„V každém případě, vysílání mohlo být možné pouze pomocí vysílacího zařízení s nesmírně výkonným zdrojem, mnohem silnějším, než cokoli máme tady na Zemi. Tato jediná, a konkrétní zpráva zněla – Štěstí a sláva vašim životům. Hluboká vděčnost vašemu druhu.“

(Enolo Phidová znovu přikročila ke kameře, tentokrát jí neustoupila)

„Předpoklad renomovaných xenobiologů z Oppenheimerova centra je ten, že naši lidé jsou naživu, přinejmenším jejich potomci, kteří získali cennou technologii ukrytou někde mezi chaosem bhatarských hvězd, nebo se snad setkali s jejími stvořiteli.“

(Maršálka začne s rukama za zády přecházet znovu směrem ke svému křeslu, občas pozici horních končetin změní, a gestikuluje.)

„Je nesmírně důležité, abychom tyto…mimozemšťany, nebo kolonisty našli a zkontaktovali. Rozumíte? Ať už kvůli uzavření spojenectví v této kritické době, kdy Brouci znovu pomalu přecházejí do protiofenzívy, nebo kvůli neméně nutnému zhodnocení možné hrozby pro Federaci.“

(Phidová se posadí do svého křesla z tmavé kůže, a dá průchod nové dávce vyzařovaného optimismu, mnohem většího, než na reklamních spotech, vždy končících „Chcete vědět víc?“)

„Ale můj nejlepší předpoklad je, moji věrní Občané, že pokud by byli nepřátelští, na tuto zprávu by se nikdy nikdo z vás nepodíval, proto jsem nyní přesvědčená, že jste s nimi navázali přátelské styky.

Naléhejte, jednejte, použijte veškerou výřečnost, abyste se nevraceli na svůj rodný svět s prázdnou. Cokoliv ku prospěchu celého lidstva.“


KONEC ZÁZNAMU

Tak proto to paranoidní utajení. Proto neriskovali vyslání velkých kontigentů. Měla na tom zájem samotná hvězdná maršálka, což vypovídá už samo o sobě.
A objev před-lidské civilizace. To by naprosto otřáslo celým propagandistickým pilířem občanského systému.
Konečně to Ace pochopil. Teď si při pohledu na kamenné tváře nelidí (jiné jméno pro ně zatím neměl) kladl otázku, zda-li vůbec něčeho dosáhnou.
Mnohem zásadnější otázku, jestli vůbec přežijí, raději zatlačil někam na okraj vědomí.
Mechanicky vylepšení mlčeli. Neviditelný štít, ohrada, zeď, nebo co to bylo, dělil Ace od zářivých dlaždic ještě zářivějšího města a jeho (nových?) obyvatel.
„Myslím, že věcem nepomůžeme, dokud mi neřeknete víc. Nebo nepopravíte.“
Žena s kovovými rukami se téměř lidsky pousmála. Téměř. Jak moc je ta planeta změnila? Už teď jsou téměř k nepoznání, když si je prohlíží ze všech úhlů a světelných podmínek.
„Dobrá, ale promluvíme si nahoře. Zde jste už viděl více než dost.“ promluvila nakonec mechanistka, a poté co vyšla, mu pokynula, ať se vrátí k výtahu na povrch.

Obrázek

Dům na povrchu byl zdánlivě ze dřeva a cihel, ale pozornému oku neušla přílišná dokonalost každé cihly a každé spáry, každé fošny. Celé to bylo umělé. Vyjma nábytku. Ten byl letitý, stále však zachovalý, a nikde nebylo ani smítko prachu.
„Tyhle pseudo-pozemský domky jsou vtip? Nostalgie?“ zeptal se Ace, zatímco se kyborgská žena se stále větší zvědavostí zaobírala reakcemi toho primitiva.
„Tyto domy a prostředí byly stvořeny jistým druhem umělé inteligence. Naši předkové zůstali uvězněni na orbitě se zničenými pohonnými jednotkami, a mohli sledovat, jak se mění povrch, přesně k jejich podmínkám a potřebám.“ začala vysvětlovat svou verzi příběhu z první ruky, kterou maršálka ještě znát nemohla.
„Jen tak? Zničeho nic?“
„Ano. Museli být udiveni, jako teď vy, snad i víc. Poškozené nekvalitní a přetížené lodě nemohly konkurovat hotovým domům a úrodné půdě, tak se zde usadili.
Po deseti letech se jednoho dne u každého osídlení objevily sondy, plody nesmírně vyspělé civilizace, jak samy hlásaly.
Planetu pro budoucí kolonizaci jiným druhem připravila jiná, mnohem starší rasa, a to dokonce humanoidního typu.
Sondy byly přeplněny informacemi o tomto druhu, a obsahoval zcela dobrovolnou výzvu přijmout civilizaci jejich tvůrců, umístěnou v podzemní biosféře.“
„Přijmout?“
„Totiž, jestli jste to schopen akceptovat,“ pokračovala nepokrytě arogantně mechanistka „nemysleli vůbec jako lidé. Nestačilo jim pouhé zachování informací o svém vymřelém druhu, chtěli obnovit svou kulturu jako takovou, a to pomocí jiné, mladé, humanoidní rasy. Planetární systémy vyhledávaly na mnoho světelných let odtud jakýkoli náznak civilizace, schopné cestovat vesmírem, a tu pak nasměrovat sem. To jsme zjistili až o mnoho let později, a nelitovali jsme toho,“ doplnila, když se Ace Levy nadechoval na smršť nadávek a protestů. Copak nechápou, že je vlastně zotročili? To…

„Nezotročili nás. Dali nám víc, než to. Stali jsme se jimi.“ odpověděla, a konečně si uvědomil, co ten záblesk ze snu znamenal. Četli mu myšlenky.
„Vidím, že nenosíte helmu jenom pro parádu Aci Levy. Odpusťte, u vás jsem prostě neodolala tomuto archaickému spojení slov. Přes všechny vaše nedostatky, a tím nemyslím jen ty tělesné, vás necháme odletět. Dokonce jsme schopni vytvořit bezpečný koridor po celou dobu letu ze soustavy
„Ještě poslední otázku.“
„Proč jsme o nás vůbec dali vědět Zemi?“ odtušila tiše bez telepatie „Jednoduše proto, že naši vymřelí předchůdci měli chorobnou touhu poděkovat.“
Na krátký okamžik se jakoby zarazila, a zůstal bez hnutí. Najednou vstala a řekla –
„Vaše korveta přistane poblíž do pěti minut. Lidský druh jde do záhuby sám. K tomu nás nepotřebujete.“
Ace zaťal pěsti vztekem. Tohle bylo trochu moc. Neměl rád, když na něj někdo šel moc zhurta, a tahle polorobotka si počínala velmi dobře.
„Dobrá! Pokud vám nevoní společný boj, tak prosím! My se obejdeme i bez vaší pomoci! Ale buďte si jistí, buďte si kurevsky jistí, že vás čeká návštěva. Naše až zvítězíme, Brouků, pokud je sem nalákáme nebo přinutíme ustoupit do tohoto sektoru. Dřív nebo později se to stane! Takže dámo, nedívejte se na mě zpatra jenom kvůli nabídce pomoci, a pokud bychom za to něco požadovali, tak jen v rámci slušnosti každého spojence!“
dostal ze sebe Ace, a počastoval ženu, která dokonale, přímo i nepřímo popřela své lidství, nenávistí, ostře kontrastující s perfektně strojeným optimismem Phidové.

Brzy již jen lehce poškozená federální korveta opouštěla bhatarskou soustavu jakýmsi tunelem, vytvořeným z vysokofrekvenčních gravitonových cívek na planetě kyborgů. Výsledný trychtýř z nich rozrazil obrovské množství úlomků planet, lodí a prachu, a skýtal dokonalou ochranu proti gravitačním kolapsům způsobeným blízkostí tolika velkých planet.

K centrální hierarchii připojené mysli se setkaly v kruhové komnatě bez oken. Z tváří jim zářilo matné světlo. Starší promlouvali.
„V něčem měli pravdu. Broučí druh musí být vyhuben.“
„Je to v dlouhodobém plánování.“
„Nemáme důvod nevěřit záznamu hvězdné maršálky. A senzory dalekého dosahu to potvrzují. Hmyzí společenství je slabé.“
„Ano. Je nutný další krok.“
„Souhlasím.“
„Proces očištění tedy začne. Minulý cyklus byly jisté pochybnosti ohledně přeměny našich nešťastných příbuzných.“
„Z mé strany již žádných neuslyšíte. Rozhodně by měli dostat šanci dosáhnout potenciálu. My jsme toho důkazem.“
„Nakonec, ne každý ve Federaci souhlasí s vojenskou vládou a nařízeními omezenou vědou. Kolonisté, jako byli naši otcové a matky, ti stále vzdorují. Viděl to, a viděl jsem to proto také.“
„Nesporně.“

Vír dočasně donutil ničící chaos bhatarských těles k poslušnosti. Znovu. Byl širší, neboť jím proplouvaly z planety vzlétající plavidla doutníkových a diskových tvarů.


Obrázek
Naposledy upravil Vlad Dracul dne 25.1.2010 15:31:38, celkově upraveno 3

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Pekne napísané. :) Aj keď to nieje SG, páči sa mi to. :yes:
(Ale o tom nikomu... :pst: )
P.S.: Prečítané aj predchádzajúce časti :thumright: :thumleft:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Dokončené povídky

cron