Draculoviny - Hvězdná Pěchota : Vyhubení - Update 20-1-2010

No víc jak malinko zdržení Ale i tady - do víkendu máte pokračování a pak zas pojedu co týden, jeden kousek.

Tak koukám že se Dracul vzbudil ze zimního spánku a vyhrabal ze své temné hrobky, aby nám opět nadělil další ze svých zvrácených příběhů
Už se těším

Raději bych psal i jinak zvrácené Děti se mohou legálně dívat na vystřelené mozečky a rozbodané játra, všichni jsou ticho, ale jak se ve filmu ukáže prso...

Podobně se směju a nechápu, když neplnoletým vojákům nedovolili (nedovolovali) chlast ani cigarety.

Tak jak to vypadá s dalším dílem??? Kde nic tu nic

Nějak se mi ještě nechce Když si takový noximo dává pár let pauzy...

pro pobavení to není špatné, pokuď má člověk rád tento typ humoru... Jak vidno je tu dost lidí, co nemaj čas či náladu na psaní dalších dílů...

Tohle je stejnak rozměrově malinkatá povídka, tak to není tak katastrofální

Ale abyste neřekli že už začínám být s tím vydáváním oprsklý tak to teda dopíšu no!

Stejně to musím dopsat/přepsat, nějak se to zarazilo na tom, že jsem hodlal nechat Zelenku sežrat, ale na to nemám odvahu

Zelenku nechat sežrat! Tak populárního člověka! Aby potom čtenáři nezačali psát petice že chtějí Zelenku zpátky...

malinkatá nemalinkatá jedou jsi to napsal tak makej a pokračuj v dobré praáci jinak si nás čtenářů nepřej

pokračuju v našem horroru

no co co, povídky se sice maj dokončit, jestli zítra nebo za rok, to není podstatné

ale nebudu vás trápit jeste par stranek (6-8) a máte konec

„Jak se ten tvor může pohybovat skrze zdi, bez použití výtahu?!“ pění John Sheppard. Setkal se s tím jen jednou a odmítá si představovat momentální realitu - nejde to vidět, nejde to zjistit senzory, projde to vším a zabíjí to.
Technik se slovenskou vlaječkou na rameni hlásí situaci – McKay a Kavanagh jsou ve výtahu, ale nemohou nebo nechtějí odpovědět.
Výtah se otevírá, zbraně připravené k palbě na cokoli.
Zevnitř se vypotácí dvě tragické, zhroucené tváře, a s žuchnutím sobě vlastním, se rozplácnou o podlahu. Tíži předchozí události zřejmě nezvládli
„Rodney a Kavanagh už dorazili...bože....pomozte jim, prokrista! “
Bezvládná těla křísili hezky dlouho.
Vyděsili se téměř k smrti.
Elizabeth to nesedělo. Ano, oba nevynikají hrdinstvím, a i Johnovi tečou nervy tak, jak ho nikdy neviděla. Lékařskému týmu potajmu zadala, aby zkusili nabrat vzorky od všech, co se s „tím“ setkali, i tu neviditelnou...hmotu.
Co to je? Oba dva jsou tím pokrytí. To museli být oba velmi blízko tomu…

Každý muž, každá žena z obyvatel města, pozemšťané i Athosiané, jsou ozbrojeni naplno, víc, než kdy jindy. I ten nejzatvrzelejší inženýr s velkým odporem ke zbrani nepustí zbraň z ruky, až mu praskají klouby.
Mnoho z nich nosí tolik nábojů a granátů, až skoro nemůžou chodit.
„Kontaktovali jsme SGC. Do hodiny nám dodají zbraně, použité při obraně před také neviditelnými bytostmi. Zrovna cosi dolaďují.“ snaží se Elizabeth všechny povzbudit, ale nikdo nereaguje. Také doktor McKay, roztřesenými rukami klepající na klávesnici řídícího terminálu.
Tohle není normální. Kde se to v nich bere? To dokáže kromě neviditelnosti šířit i strach?
Kdyby ano, tak proč je vůči tomu imunní?
Nebyla by jediná. I major Lorne se nezdá, že by cítil nějakou přílišnou úzkost nebo zoufalost.

„Rodney, jak to vypadá se senzory? Rodney! “ zeptá se docela klidně, dokud nevidí dosud protivnému doktorovi do tváře. Jak takovou hrůzu může způsobit něco, co není vidět? Kavanagh strachy oněměl, než se dostali výtahem k nim, a než k němu Carson přiběhl, omdlel, a neprobral se. To není samo sebou.
Na smrt bílý strachem, s několika míty se šedivými vlasy zuřivě mlátí do konzole. Studený pot se z něho lije po litrech.
„Vzpamatujte se! Co to s vámi je! “ chytne Rodneyho pevně za ramena a zatřese s ním. Bylo to nutné, protože nevypadalo, že by s ním cokoli jiného hnulo. Toho probere z klávesnicové agonie a začne překotně blekotat, že mu nic není.

„Má to signaturu malé vesmírné lodi. Počkejte, jde o tel'tak!“ nahlásí technik, sedící nalevo od Chucka
„Co by dělala goa'uldska nákladní loď v Pegasu? Nemá přeci ani mezigalaktický hyperpohon!“ zvolá rozhořčeně John. Uvědomuje si, že by takový neměl být, ale nemůže si od toho pomoct.
„Je to možné. Generál O'Neill s antickými vědomostmi už takto jeden tel'tak vylepšil.“ řekne potichu Rodney
„Ten byl ale zničen! Jak by tedy...“
„Zachycuji nekontrolovaný pád do atmosféry!“ hlásí znovu technik
Nákladní loď padla na planetu, připomínající kometu, narážející na severní točnu.
„Žádný pokus o zmírnění dopadu jsem nezaznamenal. plavidlo se pravděpodobně roztříštilo o hladinu.“ dokončí Chuck, a Elizabeth se nakloní dolů k týmům u brány.
„Seržante Collinsi, dejte dohromady dva týmy do jumperů, musíme zjistit, co se stalo!“ nařídí Elizabeth

John vypadá, že potřebuje také už prášky na uklidnění. Vidět ho opásaného kulometným pásem, s nervozitou kmitající každičkým nervem pod jeho kůží, náladě nepřidává.
„Pořád jsme nevyřešili, co s tím tvorem. Doporučuji pokusit se přenastavit vnitřní senzory města, pokud to jde, a stáhnout posádku do centrální věže, kde se můžeme lépe ubránit útoku. A kontaktovat SGC, s něčím takovým se už setkali.“
„Souhlasím. Jiné řešení neexistuje.“ přitaká Elizabeth, chápající, že si John vší silou udržuje normální rozumové pochody. Neví proč, ale musí tomu přijít na kloub, než se všichni zblázní.
„Co Zelenka?“ zeptá se tiše McKay, pomalu se probírající z deliria děsu „Nemůžeme ho nechat tomu...tomu...“
„Ne doktore, nenecháme! Podplukovníku Shepparde, musíme se pokusit nalézt doktora Zelenku, hned jak zabezpečíme věž!“
„Víte dobře, že bych rád věřil, že doktor Zelenka je naživu, ale...“
„Pokud je naděje, že ho ten tvor považuje za něco jiného než potravu, máme možnost ho vysvobodit.“
„Senzory ho nemohou lokalizovat, už jsem to zkoušel,“ zapojí se do diskuse Chuck „Ať to dělá cokoli, tak skrývá i Zelenku.“

Elizabeth Weirová komunikuje skrze otevřenou červí díru. Z důvodu vážného narušení bezpečnosti se spojila přímo s pozemskou bránou, a nikoli se stanicí Midway.
„Nařídila jsem karanténu města. Úplný záznam celé události, včetně stručného hlášení podplukovníka Shepparda je vám v tuto chvíli odesílán. Obsahuje také obvinění proti těm, kdo nařídili nepovolenou misi.“
„Vyčkejte. Vyhodnocujeme váš problém, pan Woolsey tu bude co nevidět.“ odpověděl Landry
Pohotovostí jim to tam řinčí, i kdybych neslyšela, pomyslí si. Běhající stíny, Landry štěkající rozkazy…
„Poskytneme vám osm TER zbraní, použitých proti Reetou teroristům. Mechanismus zářiče odhalující fázově posunuté biologické struktury teď umožňuje .“, řekne plukovník Carterová, naklánějící se přímo nad obrazovku. Bylo docela štěstí, že tam byla. Co Elizabeth viděla z hlášení, tak poslední dobou se nezastaví mezi oblastí 51 a "zvláštními úkoly" vedenými Odysseyí.
Plukovník Carterová je zdvořile odstrčena panem Woolseyem, žádající striktně soukromý dialog s civilním vedoucím expedice na Atlantis.

Woolsey si vyslechl všechno do posledního písmene, a co slyšel, jej nikterak nepotěšilo. Co nepotěšilo – rozčílilo, jak jen tohoto člověka jde a to se povede málokdy, i v jeho stávající funkci.
„To jsou vážná obvinění, doktorko Weirová. Můžete je něčím podpořit?“ zeptal se Woolsey odměřeně. Generál Landry musel slyšet všechno, ale zachoval svou obvyklou rozvážnou tvář velitele.
Vrchní představitel IOA ve styku s Atlantis a SGC, Richard Woolsey, se prodral personálem SGC až úplně k přenosovému zařízení, a požádal o diskrétní prostor.
„Už jsem si to promyslela, a můj předpoklad zní, že došlo k nepovolené akci. Nevím, jestli za tím snad stojí sama IOA, ale předpokládejme, že ano.“, pokračovala Elizabeth
„Mohu vás ujistit, že pokud by IOA měla zájem na určité misi, tak bych vydal oficiální nařízení. Spíše jsme narazili na šanci odhalit vážnou infiltraci. Možná pokračovatel Trustu, nebo odpadlíci z NID. Byli jsme si jistí jejich eliminací, ale je to možné. Bylo zachráněno něco z té nákladní lodi?“
„Máme dost důkazu jak z té planety, tak i z havarovaného tel'taku. Poznámky, dokonce i jeden flashdisk., jehož obsah nyní dekódujeme. Je mi líto, ale jistě pochopíte, že nejdříve se s těmi důkazy seznámím sama. Jak jste řekl, je to narušení bezpečnosti a nemohu vyloučit, že někdo takový je i na Atlantis.“
„Souhlasím. O všem mě informujte, jak budete moci.“

Radek Zelenka se s pocitem vlčí mlhy probere, cítící silnou bouli na hlavě a pár podlitin. Záda má bolavé tak, že by přísahal, že se postavil proti pochodující anarchistické demonstraci. Všude cítí cosi…lepkavého kluzkého. Není si jistý, kde je, ale určitě stále ve městě.
„C-co to po n-nás ch-ch-chce. “ šeptá Zelenka Lornovi
„Nedošlo ti to, vědče? Přece... “ zakašle a vyplivne krev "Přece je to docela jasný, proč tě to nezabilo. Je to zvíře."
„A-a co?? Snad mi nechceš tvrdit... “
„Jo, doktore. “ odpoví Lorne a tiskne si vší zbývající silou vykouslou ránu na hýždi. Nevypadá to tak vážně, jak mohlo být.
„Jsem jídlo, a ty seš ten, kdo mě má sníst. Je to nad námi, to víš. Musí vidět... “
„Ne, t-to nikdy, majore. “ zasyčí Čech, až si uvědomí, kde je a co se děje, takže znovu upadne do předešlého stvu totálního strachu.
„Ty na sobě nemáš ani škrábanec, je to jasný. Neví to, že seš taky jen člověk, ale když se nenakrmíš tím samým, kdoví co to udělá... “
„Ne, já nemůžu! “
„Musíte, Zelenko! “ trvá Lorne na svém. Většinu ran obvázali, a major se snaží nehýbat. Nezraněnou levačkou vytahuje třaslavě devítku Berretu, a podává jí Zelenkovi. Přesněji mu ji z posledních sil hází k nohám.
„Jen kdyby se to chtělo pak nažrat na vás, víte co dělat. “
Wraithové nebo tohle - stejná volba pro člověka, vydaného na milost a nemilost hladovému dravci.

Otevření kovové bedny rázným trhnutím. Podplukovník Sheppard bere do ruky první TER zbraň, a potěžkává jí v ruce s jistou nedůvěrou a pochybnostmi. Antické mašinky selhaly, tak proč tohle by nemělo?
„Jste si jistí, že to bude fungovat?“
„Je to jediná šance. Tohle je jediná prakticky ozkoušená věc.“

Dobré ránko, kdopak se nám to tady probudil ze zimního spánku ?

Povídka dokonalá, přečtená na jeden zátach. ale jestli zabiješ Lorna! ...to by bylo nefér, jestli toho pitomého Kavaughna - nebo jak se píše - necháš na živu. nemůžeš vyvraždit jednoho z nejhezčích chlapů na Atlantis!

Taky super povídka....jinak Lorna je mi celkem líto no, ale válka si žádá své oběti

tak velmi zajímavé pokračování, ale po takové době jsem si musel dosti připomenout předcházející události abych byl v obraze

Za pár dní to tu snad dám... Vzhledem k množství učiva, horka a všeho možného nějak nemám chutě dopsat tu zbylou půlstranu

Tak konečně opravdové dokončení Pokus o doják v závěru, tak mě nemlaťte

Elizabeth vtrhne do kanceláře vyděšený voják z Lornovy jednotky a celý rozrušený se jí zhroutí na stůl, kde nahlas vzlyká. Chytá se stolu, jako by se bál, že bez něj někam spadne.
To už je vážně moc. Ještě že sebrala většina zbraně, a pro jistotu zrušila i kódy a odstavila ZPM a generátory.
Už to postihlo psychiku poloviny lidí.
Jen jeden pracoval, pro výtahy, senzory a počítače.
„Proboha…Siddonsi, vstaňte! No tak!“ vyzve ho už notně zoufalá velící Atlantis. Kromě ní je imunních jen hrstka lidí. Dost už jich museli omráčit a zavřít, aby neudělali něco sobě nebo jiným.
Podobné věci se děly jen u té nákazy nanovirem, který také stála životy členů Expedice. Její první skutečně uvědomění a ceny jí svěřené zodpovědnosti.

„Můžu za to. Za všechno. Přiznávám se!“ zakřičí hystericky desátník Siddons, když ho drželi dva vojáci, stále odolávající té záhadné epidemii, nebo co to bylo. Už i Sheppard skončil kvůli zuřivosti zasažený stunnerem a svázaný. Na jedny to působilo tak, na další jinak.
„Moment, nechte ho.“ Řekne, a podívá se desátníkoví do očí „Zopakujte to! Říkáte mi pravdu?!“
„Na planetách jsem zanechával hlášení z města, dodával jim informace!“
„Komu?!“
„Já…já nevím. Já…jsme měl…kázeňské prohřešky u SGC, slíbili mi, že mě dostanou na Atlantis, když jim budu čas od času podávat hlášení. Musel…tu být ještě někdo. Vždycky…jsem našel zprávu, kde a kdy při misi mám na planetě nechat informace.“
„Zavřete ho do cely. Ne, počkejte, ať mu doktor Beckett podá sedativa, odchod!“ nařídí strážím, až sama sebe opět překvapí. Že by už na ní působily záchvaty zuřivosti?
Proti svému zvyku vypije čtyři sklenice silné pálenky darované ze slušnosti jednou z pegaských kultur. To na ní při rozrušení i při zuřivosti působilo zaručeně.
Obojí se jí stalo přesně jen sedmkrát za život. Zatím.

Doktorka Weirová si vyžádala přímé spojení s SGC, a pan Woolsey zjišťuje, že by nechtěl zažívat stání na koberečku, být její přímý podřízený.
„Tajná operace schválená výzkumným odborem IOA? Aniž byste o tom věděl? To vám bude věřit jen blázen, nebo hlupák, považujete mě za ně?“ řekne mu ostře, bez špetky její normální důsledné diplomacie
„Chápete, že ani z mé pravomoce nemůžu sledovat...“
„Tímhle můžete uspokojit tak leda neznalého člověka, co nerozumí pokusu o lítostivé vykrucování. Uvědomte si, že naši lidé tu zemřeli snad i hůře, než co nám za ty roky hrozilo od Wraithů! Zeptejte se podplukovníka Shepparda, jaké to je, vidět lidi roztrhané na kusy něčím, co nevidíte.“
To se zarazí. Už jí děsí, jak se málo kontroluje
„Rozumím tomu, že jste prožili příšerné věci, proto vaše obviňující náznaky považuji…“
„Náznaky? Kdeže náznaky, pane Woolsey. Teď a před svědky vás obviňuji, že jste o té misi věděl, pokud jste jí dokonce nenařídil vy sám, aniž byste informoval ostatní představitele IOA, SGC nebo nás, Atlantiskou expedici.“

„Važte dobře svá slova, doktorko Weirová - ale ať si nemyslíte, že s tím svinstvem mám co do činění, milerád v tento čas navštívím Pegasus.“
„To bohužel není možné. Stanice Midway je v tuto chvíli odstavena, a nemůžeme plýtvat antarktickým ZPM.“ vmísí se do dialogu trochu neurvale Landry
„V tom s vámi plně souhlasím, generále.“ odpověděl Woolsey „Jestli vám to vyhovuje, doktorko Weirová, odstupuji ze své funkce, dokud se to nevyšetří. Skutečnost je, že selhalo IOA při zajištění bezpečnosti celé mise. Ať je to jakkoli, je to holý fakt.“
„Upřímná slova, potvrďte je výsledky vyšetřování. Karanténa města trvá. Weirová konec.“

Vydá příkaz k uzavření brány, a přepne vysílání k ošetřovně. Ta byla oddělena, a doktor Beckett v ní pracuje sám. Podobně jako ona je na účinky té věci stále rezistentní, stále to dokáže ovládat silou vůle.
Sám by to o sobě neřekl, dodnes má hrůzu z fiaska při pokusu odpálit dron. Říkali, že se to chce nebát, jenže jak se nemá bát? Polovina věcí ve městě je pořád předmětem dohadů, zkoumání, nebo nefungují, dron nebyl první ani poslední antická záhada, kterou jeho vůle nezvládla.
Kdyby aspoň i teď šlo o biologickou věc. Virus nebo cokoli jiného…tohle je přece práce pro technika. Kdokoli jiný, i samolibé nemehlo Kavanaugh by tomu víc rozumělo.
Záření neznámého původů, celou dobu může jen hádat…aspoň že zásah není trvalý.
Nakonec toho moc nezůstává. Jen máločeho by ještě mohli použít. TER zbraně neodhalily nic, a i Sheppard skončil zuřící a vztekající v izolaci. Zrovna jeho to muselo zasáhnout tolik, když to bylo znásobené předchozími událostmi na té planetě.

To se rozhodl doktorce Weirové říci jako první pozitivní zprávu. Trvalé poškození nehrozí u nikoho. Povzdechl si malou úlevou, když viděl, že aspoň to jí povzbudilo.
„Tohle je ono?“ zeptá se ho, který jí na laptopu přehrává jakési kombinované sinusoidy a amplitudy, o jejichž významu nemůže mít žádný laik ani tušení.
„Ano, zdroj záření jsem zhruba určil pomocí vnitřních senzorů města s pomocí jednoho z techniků, co se ještě drží na nohou. Je to bohužel jen odhad. Může být prakticky kdekoli ve třetině města.“
„Doktore, jsem vystudovaný diplomat, ale pár znalostí jsem tu už pochytila. Musíme to zvládnout sami, nedá se nic dělat. Jaká je povaha toho záření?“
„Mozkovým vlnám neznámé povahy. Ještě vám odešlu jeden údaj. Pro jistotu jsem prověřil údaje získáné při pádu té nákladní lodi. S určitostí i z ní vycházelo podobné záření, trochu odlišné, ale podobné než spadla do oceánu. Krátké hlášení z ohledání trosek jsem vám odeslal před chvílí. Já…nějak jsem se v tom nevrtal, ani mi to nepřísluší, mám ale dojem, že jediná podivnost byla, že měla mezigalaktický hyperpohon, podobný tomu v Deadalu. Omluvte ty…chyby. Muže co jsem psal držím také pod sedativy. Některé nezastaví ani stunner. A nadprodukce adrenalinu by je brzy zabila.“

„To je v pořádku, jak jsem řekla, musíme vše vyřešit sami. Kromě nás dvou je v tuto chvíli práceschopných jen pět lidí, z toho čtyři vojáci. Ten tvor zvládá procházet zdmi a skrývat se senzorům, proto kdyby vás popadla úzkost, zůstaňte v klidu a upozorněte nás. McKay ještě dokázal říct, že dokud nezačali běžet, nebylo to agresivní.“
„Rozumím. Zdá se, že se mi podařilo lépe zaměřit jeho polohu. Je v některé ze tří věží. Tady, tady a tady.“
řekne Carson, a odešle jí nová data.
„Ano, vidím to…aspoň něco, a už se vám podařilo otevřít ten kontejner co nám přivezl Jumper při kontrole trosek? Mohlo by to vyřešit vše, včetně té infiltrace.“
„Jediná určitá věc je ta, že jde o biologickou hmotu. Je k tomu připojen dekódovací program, ještě to potrvá nejméně hodinu….moment! Už je to hotové…otevírá se!“
„Co tam je? Tělo?!“ zeptá se Elizabeth neurvale. Rozluštění celé strašní situace…
„Ano. Je to tělo. A..“ vezme si antický příruční detektor „..mám důvod se domnívat, že v téhle bedně je to, kvůli tomu se to celé děje. Zdá se..to tak.“ dopoví, nevěřícně porovnávajíc minulá data s nejnovějšími…

„Rychle majore. Vrací se to.“ šeptá Radek, pomáhaje Lornovi k výtahu. Už se o to pokusili několikrát, tvor projevoval vysokou inteligenci, a způsobil i výpadky komunikace.
Urval si rukávy, aby měl čím obvázat jeho rány.
Nebo snad proto, že není komu se dorozumět? Ne, to by jejichtěla přivedl tady. Do zásobárny. Nebo je to doupě? I Zelenka už umírá vyčerpáním. Bez vody a se strachem o majorův život.
Je tak vyděšený, že už ani nerozliší přítomnost té bytosti
Major je v polobdělém stavu, a jen stěží se Radkovi daří mu zbraňovat, aby stále neomdléval ze ztráty krve
Radek si sundá zbytek svého pulovru, který považoval za uniformu. Ty skutečné s barevnými pruhy neměl v oblibě. Celý den se v nich špatně chodilo a tlačilo ho to.
Civilní pracovníci jako byl on tak chodili po městě běžně. On byl v jednu chvíli jediný, kdo tak chodil. Proto tu teď byl.

Obvázal mu ránu znovu i zbytkem šatů jenže neví, jestli to má cenu. Medicíně moc nehoví, a vypadá to vážně.
Naposledy aby neusnul nadobro ho několikrát seknul do ruky nožem, protože fackování, třesení i křik už byly absolutně neúčinné.
Najednou cítí, že je to zase tady. Tentokrát se to chová jinak. Odhodí Radka ke zdi. Křičí. On i ten tvor. Je přesvědčen, že to nějak…rozzuřil, a že bude mrtvý, jako zanedlouho i Lorne a spousty dalších.
Dokud nezaslechne, že to mizí.

U místnosti brány se už půl hodiny potácejí poslední relativně zdravě myslící zbytek posádky. Elizabeth i Carson se ještě kontrolují, ale bolí je hlavy k zešílení.
Vojáci na tom budou stejně. Doktor Beckett se snaží lépe uspořádat tok myšlenek, a na tabletu přepisuje, že nakonec nikdo není imunní, jen existuje třetí skupina, která odolává nejdéle, dokud nepocíťují známky silných bolestí hlavy v obou hemisférách s občasnými záškuby svalů…
„Nestřílejte! Nechte to jít!“ přikáže Elizabeth, která všechno pochopila, jakmile jí Beckett ukázal obsah kontejneru. Nedlouho potom z jiných měřících údajů došli k závěru, že je to instinktivně přitahováno aktivní bránou.
Tělo modře zbarveného, zjevně mláděte, jehož DNK se téměř shodovala se zbytky po neviditelném útočníkovi, leželo před bránou. Po chvíli ho cosi neviděné zvedlo do vzducho.
Vypadalo mírně, víc než Elizabeth čekala. Trochu jako hrošík s drápy a se čtyřmi velkými úzkými oky, díky níž muselo vidět na všechny strany.
Najednou to krveprolití, a ty vsugerované nenávistné a strachuplné vyzařované pocity dávaly smysl.

To přepravované co zemřelo muselo cítit kvůli něčemu strašné bolesti, a způsobované vlnění muselo ty lidi přimět, aby letěli k městu. Dokud nebyli tak iracionální a bez vůle, až nezvládli ani sestup.
Někdo mocný nedostane žádný pokusný subjekt, nepoužije žádnou z těch bytostí k výzkumu. O to se osobně postárám, pomyslí si Elizabeth. Nenechá to být, dokud nezjistí viníky.
Ti jsou vinni za všechny mrtvé na obou stranách…
Kdosi přiběhne od výtahu. Dvě momentálně zničené lidské trosky, jedna podpírá druhou.
„Zabilo to…a vy to necháte…“ chce se hádat major Lorne snášející strašnou bolest po celém těle, Elizabeth mu odmítavě skočí do řeči
„Jak by bylo vám, kdyby vám někdo unesl a zabil dítě, a snad i celou rodinu? Myslím, že pomsty bylo až dost.“
Ti, co to celé pochopili až nyní, nevěříčně zůstávali na místě. Nikdo ani nevydechl. Třem vynervovaným vojákům vypadnou zbraně s hlasitým nárazem na podlahu, sotva zavlní hladina i s odcházejícím, držící u sebe svého potomka.
Byl by slyšet i pád jehly.
Červí díra zmizí, a expedici zahalí tma. Dokud se nevzpamatují a zase nenahodí ZPM a zajistí plnou funkčnost města Atlantis.

Jako malá omluva za noximovské manýry s přidáváním nového dílu, tu máte hned začátek nové povídky,
tentokrát z prostředí Command and Conquerů.

Škoda jen, že se to nerozvedlo jako seriál nebo film céčkové výkony většiny herců v hrách jsou k pláči

Tohle je i takový protest, že ze sympatických mutantů udělala EA v třetím díle primitivy Hulk hadr

Zrození

2034 – Amazonská poušť, místo nedávné bitvy

Osamělý mutant v dlouhém kabátci, skrčený za velkým kamenem shlíží nedávné bojiště. Mnohé trosky stále dohořívají, a v dáli slyší výkřiky raněných, trpících bolestmi i vdechovanými výpary z polí zelených krystalů všude kolem nich.
Nemohl by pro ně nic smysluplného udělat. Ani jejich druhové, ať už z bratrstva, nebo od GDI. Jediná naděje pro ně je, že se stanou tím samým, co on.
Přitom se od lidí nijak zvlášť neliší. Jeho žíly prosvítají zeleně, ale jinak se necítí příliš změněný. Je silnější a rychlejší než býval, holou rukou si mne řetízek z neobvyklého modrého tibéria, objevující se teprve poslední dvě léta. Jako každý organismus se i to vyvíjí. V dětských letech, když televize vysílala záběry z první války, viděl tibérium, jak proměňuje rostliny, a samo více přípomínalo bizarní mimozemské květiny, než neživé krystaly.
Nedlouho poté jeho sestra a matka zemřely na otravu. Vdechly zvířený prach z částic z těch věcí, a potkal je tak osud desítek miliónů dalších.



Z důvodů, jaké neznal, byla hrstka takových, jako je on. Ani nejlepší vědecké kapacity obou hlavních světových mocností nepřišly na to, proč se někdy lidské buňky přizpůsobí jedovatému organismu, který jim dodá sílu a imunitu proti němu samotnému.
Mohl si vybrat mezi laboratořemi jedné z frakcí, nebo zkusit na vlastní pěst přežít s podobně postiženými lidmi, nenávidící to, co se z nich stalo, přesto chtějí žít.
Mohou mít i děti. Jedny z mála útěch v životech proměněných. Stejné, jako jejich rodiče.Ty do dospělosti neuvidí nic kromě nekonečných polí té smrtelné hrozby pro celý svět. A na okrají jeskyní už teď skrývajících zárodky podzemních měst budou pravidelně vídat iontové bouře, oblaka přesycená výpary a výboji ze zbídačené mrtvé země pod nimi.
Sídla v jeskyních s pulsujícími kořeny krystalových hor hluboko v zamořených oblastech, a občas nebezpečná bytost sunoucí se odnikud nikam, průzkumné jednotky jedné či druhé strany, snažící se je chytit, nepovažujíc je za rovnoprávné bytosti. Verbež, co si neumí představit, v čem žijí.
Slova vůdců zanechávaly mutanty jen s větší nechutí ke kontaktu s obyčejnými lidmi.

Zaslechne nějaké zvuky. Nervózně se ohlédne kolem dokola, svíraje dalekonosnou pulzní pušku. Jedna taková dosud neobvyklá věcička jednou ranou vyřadí kyborga Bratrstva.
Visceroid, nespecifikovatelná hmota, útočící na cokoli se pohybujícího, byl vzdálen asi sto metrů za mutantem.
Snad i to bylo kdysi člověkem nebo zvířetem. Teď to není ani jedno. Zrůda regenerující se na mrtvé půdě prorostlými všepožírajícím tibériem téměř nelze zabít. A každý kousek jak měňavec doroste.
Před rokem pozoroval vojáky Bratrstva, jak se pokouší s plamenometným oddílem visceroida zajmout. Do dvou minut, ani o sekundu déle, se jejich tělní hmota připojila k jeho. I s plamenomety.

Znovu si prověří jeho pozici. Pomalu se vzdaluje, jeho oči protkané dozelena zabarvenými žilkami ho přesto podezíravě dál pozorují.
Je nepravděpodobné, že by si jej všiml, pokud nebude činit žádné prudké pohyby směrem k němu.
To nemá v úmyslu.
Vrátí se k pozorování situace. Žádný pohyb od místa bitvy. Až na jednoho, škrábající se zpod pozůstatků mobilního raketometu GDI.
Je zmatený, a nechápe co se děje. Bodejť by ne. Před hodinou měl zlámané nohy. Byla to vlastně hodina?
Boj byl tak dlouhý, a posily žádné.
Ne, usoudí, když se domátoží k funkčním hodinkách mrtvého nepřítele. Musel tu ležet tři dny.
Bratrstvo má ty děla určitě v troskách města Brasilia, uvažuje, s očima upřenými na jih, že si ani nevšimne plížícího se mutanta, skrytého pod špinavým, hutným oblečením, pokrytým mnoha vrstvami zeleného prachu, poletujícího v mračnech doslova všude, kam se kdo podívá.

Trvá hodinu, než nově zrozeného mutanta přesvědčí, ať s ním odejde. Půjdou však jinou cestou, aby se vyhnuli onomu visceroidovi. Jsou to až moc vzteklé bytosti.
Výbuch z jihu, a nezbytná tlaková vlna oba srazí k zemi.
Iontové dělo. Velení GDI muselo ztratit trpělivost. Vyhráli válku, a snad zlikvidují ty Kaneovy parchanty do jednoho, jak probleskne myslí obou. Již bývalého vojáka GDI, a bývalého majitele obchodu z Ria, se kterým si pohůnci bratrstva hráli v laboratoři, jen co zjistili, že ho ta věc, co roste všude, nezabíjí.
Nic z toho však již není starostí mutantů, pozvolna mizejících v pustinách, stále více a více zarostlých toxickou, proklínanou i oslavovanou substancí s potenciálem nevyčerpatelné energie a živoucí smrti – tibériem.

2047 – Australské vnitrozemí, raketová základna GDI

Uvnitř kasáren armády Světové Obranné Iniciativy, GDI, byly slyšet vzdálené rázové vlny způsobované bombardéry té fanatické organizace – Bratrstva Nod. Zrůdné názory duchovního vůdce, jestli se ten šílenec dá takto nazvat, utajení a populismus, zajišťující jim podporu na všech kontinentech.
Generál Cortez používal náhradní připojení přes mobilní vysílací věže. Celá satelitní síť včetně globální komunikace vypadla před třemi dny, a to ve všech oblastech
Dveře se rozrazí dokořán.

„Hlá-hlášení, jak jste si-i vyžádal, p-pane.“ řekne udýchaný major, ve spěchu salutující „Bratrstvo Nod už nevykazuje větší bojovou aktivitu, snad se už stahují ze sektoru A-NZ. Naše silná opevnění čelí pouze oťukávacím úderům, zatím si ani na jednu z nich netroufli, přesto trvá tlak na celé frontě.“
„Je to odhad nebo fakt?“ zeptá se netrpělivě
„Prozatím rozešlu rozkaz k přeskupení, musíme se udržet na stávajících pozicích. Reykjavik byl obsazen už před 36 hodinami, a z Pentagonu dosud neobnovili komunikaci s izolovanými armádami. Musíme vydržet co nejdéle. A majore, tyto rozkazy musíte velitelům na pozicích předat osobně. Nepochybně už prolomili kódy i firewally, máme mnoho podezřelých ze špionáže, mezi nimiž se nepochybně najdou skuteční agenti. Odchod!“

K smrti unavený major, s levým rukávem postříkanou od krve někoho cizího, se rychlým vypotácí ven. Jenom mu vrtá hlavou, proč se mu zdálo, že tam uvnitř vedle něho někdo stál. Asi mi už hrabe z nevyspání, řekne si. Sto metrů od okna vzlétají transporty s posledními rezervisty, aby posílili obranu kót dobývané neustálými útoky. K místům určení se jich naživu dostane sotva třetina.
Mobilní protiletecké baterie jsou všude, a nestačí je odhalovat a ničit jednu po druhé.
Generál si je toho vědom,a nemůže s tím nic dělat. Plně vytížení stíhači mají problémy ubránit především Sydney plné vyděšených uprchlíků z celého sektoru.

Umožnit bombardérům průlet by způsobil obrovské krveprolévání. Používaly výparové nálože z tibéria, třikrát účinnější než starý dobrý napalm. Bojoval v poslední válce, a viděl, jak se ulice plná lidských bytostí změnila na ohořelý kráter se spečenou organickou hmotou.
Tehdy měl blízko k šílenství, a nejen on. Donutili zajatce aby se plazili nazí po poli tibéria, a šlapali jim na záda, aby se rozedřeli do krve.
Lepší už by byla sůl v ranách. Prosili o smrt. Když už nereagovali, vyhodili těla vojáků Bratrstva do propasti. Dělalo se to tak běžně, bylo určité nebezpečí, že by výpary změnily jejich mrtvá těla na tu tupou pohyblivou hmotu.



Vypouštěl je tvor, připomínající obří popínavou rostlinu, žijící uprostřed krystalů. Při pocitu napadení vypouštěl toxin na základě tibéria a retroviru. Bratrstvo z nich vyrábělo chemické zbraně. Každou nalezenou spálili iontovým dělem z orbity.
Tvor bez tvrzeného skafandru se v „to“ změnil za chvíli, a nešlo tomu zabránit ani zvrátit následky. Tento osud potkal Paříž a Seattle.
Stvoření se stalo prvním tibérovým druhem vyhlazeným člověkem.
Nových nebezpečných zrůdností v zamořených oblastech vznikalo pořád více. Naštěstí pro lidi v méně zasažených územích se o ně obyvatelé těchto pustin obvykle „postarali“.

Před Cortezem se odmaskuje člověk zahalený v oděvu s převažujícími částmi uniformy vojáka GDI z dob Druhé tibériové války, a zajistí dveře.
„Můžeme pokračovat? Máme čas nejméně hodinu.“ řekne generál mutantovi, kterého znal léta jako Caldunna. Pravděpodobně to nebylo jeho pravé jméno, mutanti si často volili svá jména sami.
I přes vcelku přátelské vztahy neměl tušení, jak žijí. Slýchal nepotvrzené zvěsti, že jsou rozděleni do kast, a mají pevnou hierarchii. Vcelku tomu byl ochoten uvěřit
„To nebude potřeba z funkce a pravomocí velitele jste potvrdil spolupráci s našim národem. Upoutáme na nás pozornost posil Bratrstva Nod, směřující na vás od Ayers Rocku. Dobře víte, že proti nim nemáte šanci.“
Generál nerad přikývne na souhlas.

„Využíváte naší, co vám budu namlouvat, zoufalé situaci, abych uznal, že je vaším územím polovina Austrálie. Snažím se vám říct, že mé slovo ani podpis vám nic nezaručuje. Nemohu mluvit za ostatní světové sektory. A ať bude nové vedení GDI po výbuchu stanice Philadeplhie jakékoli, nemusí změnit dlouholetý názor vás v podstatě ignorovat.“
„Mí lidé chtějí něco hmotného. Věřím, že naše úsilí v těžké době by vaše nadřízené mohlo přesvědčit.“
„Uvidíme.“ odpoví generál. Pochybuje o tom. Veřejnost by souhlasila, to si je jistý, bohužel by se i tak vzedmula xenofobie a podezírání. Lidé se ani za po čtyřech světových válkách, z toho dvou tibériových, nepoučí.
„Zatím jste se k nám za ty roky projevili jen o málo shovívavěji než Bratrstvo. I kvůli tomu jsme si dobrovolně zvolili odchod do Červených zón.“
„To uznáváme.“ řekne generál „Přesto jste mohli zůstat pod ochranou GDI. Nevíme jistě, že je to nevratné.“ doplní, ale mutanta to jen více rozčílí. Nešel přece vést diskusi tohohle typu.
„A být neplnoprávnou menšinou? Aby se nás lidé štítili? Zvolili jsme si tak z vlastní vůle. Nejsme objekty výzkumu, jak si myslí Kane, ani nejsme nakažení ubožáci, změnění od základu v něco sotva považovatelné za člověka. Je pravdou, že nejsme lidmi. Jsme jiní. To vám dává jaké právo?“ řekne Caldunn, znovu se zahalí do maskovacího pláště, přesně replikujícího okolí.
Rozhostí se ticho.

„Už odejdu. Náš návrh bude trvat. Znovu upravte senzory, nechte přece, aby mě zajmuly vaše bystré hlídky.“ pousměje se mutant, na odchodu se ještě obrátí ke generálovi, co ho zadrží, a nabídne mu ruku.
„Nikdy jsem vás nepřestal pokládat za lidi, to vám přísahám.“ řekne, a Caldunn jeho ruku přijme
„V našem krytu, kde žili první z nás, jsme ve skleníku s čistým prostředím a s umělými slunečními paprsky měli skutečný, živý strom obrostlý listím. Aby nám připomněl, že tohle okolo nás není náš svět, ať si pamatujeme odkud pocházíme. Jedno z dětí přišlo na otevírání komory, tak ta vešlo, a dotklo se ho. Ten kluk se nikdy nedotkl ničeho žijícího mimo tibériová pole. Do tří dnů stromu opadalo listí, zezelenal a uschl. Pařez prorostlý částicemi v mé krvi, ve vzduchu, i v zemi pod vámi. Ne proto, že se ho chtěl dotknout, ale svět, kde jsem žil, ho zabil. Do vašeho světa jsme dávno přestali patřit. Snad se ještě uvidíme, generále.“

Tak velmi zajímavé a myslím že dobré ukončení. Jen si musím trošku rýpnout do pár větiček, které mě dost pobavily

...ho drželi dva vojáci, co se ještě drželi.

zajímavé slovní spojení

Proti svému zvyku vypije čtyři sklenice silné pálenky...

No nevím, ale myslím že by tohle Elizabeth položilo , moc se mi to k ní nehodí



No a začátek další povídky si nechám na jindy, takže pak přibude i k ní mé "hodnocení"

Tam všichni zdivněli, včetně Elizabeth

Jo, teď sem si toho až povšiml no nemožné to úplně není...hlavně že se drželi

Tak jsem si přečetl i začátek další povídky a vypadá to velmi slibně. Jen doufám že Noximatóza je vyléčena a díly zde budou vycházet s jakousi pravidelností +- týden odchylka od slíbeného data

teď to byla hlavně školatóza

Povstání

Trosky Budapeště, východní sektor.

Jednotka o přibližně dvaceti mutantech v dlouhých kabátcích se až po krk zahrabali do jemného tibériového písku u krystalů nad roklí, roztrženou jako stovky podobných masivním růstem gigantických zelených věží, s kořeny sahajícími hluboko do zemské kůry.
Z písku trčely kolejnicové hlavně ručních zbraní.
Dole byly připraveny smrtící nezjistitelné nálože, z čeho jiného, než ze substance, rostoucí všude kolem, a kolující v tělech mutantů.
Trillovi, veliteli obránců, přišlo divné, proč by Bratrstvo tak náhle chtělo proniknout na sever, když ví, co na ně čeká. Tyhle oblasti jsou přeci zcela neobyvatelné i pro ně, a poměrně blízko jsou Modré, bezpečné zóny, ovládané "žlutými budami", jak se mezi nimi říkalo silám GDI.
Ne, že by se na to zcela spoléhali, zejména teď, když jsou žluté bundy vázané na vzdálenějších bojištích – ani oni nemají nevyčerpatelné zdroje. To platilo jen o tibériu. Jediné dokázalo přeměnit skoro vše na sebe…

Trill, jeden z nejstarších kmenových vůdců, co svou proměnu zažil nedlouho po tzv. Velkém zamoření
v 90. letech, znovu vyslal, čistě pro jistotu, toho nejvíce uznávaného mutanta – Sawjiara.



Relativního bezpečí si mohli vždy užívat pouze obyvatelé států GDI, v relativním luxusu hypermoderních měst v čistých a nedotčených zónách. Přesto i tam se děly záhadné věci, jako nikdy nevyšetřené únosy lidí…

Vskutku by je tu nečekali. Armády GDI prováděly po celém světě operace, a likvidovaly jednu pevnost Kaneových fanatiků za druhou.
Snaží se snad prorazit a uniknout? Albánské spojky hlásily, že i Hlavní chrám v Sarajevu je pod palbou, snad je tam i samotný Kane.
V každém případě přišlo Bratrstvo o posily z evropských rezerv, a ty australské se nedostanou na místo dost brzy.

Okolní území vypadalo stejně mrtvě a mírumilovně, jak to většinou bývá. Ale ne vždy. Poslední pokus o průlom na sever dopadl tak, že se vrátil jediný náklaďák – s těly vojáků, napíchnutých na tibériový krystal jako na špíz.
I tehdy měl velení mutant zvaný Sawjiar. Říkalo se, že se snad kdysi jmenoval Stanislaw, dokud nebyl jako tisíce jiných unesen za účelem pokusů.
Naneštěstí pro ně, podcenili jeho nově získáné schopnosti – dokázal plivat tekuté tibérium, co ve vteřině rozleptalo téměř cokoliv. Patřil k těm nemnoha mutantům, co nevypadali příliš jako lidé – kůži po celém těle měl tvrdou jako kámen, a z očí nebylo vidět nic, kromě světélkující zelené hmoty…

Mutanti toho věděli více než rozvědka žlutobundářů, ale jen výjimečně jim předávali informace. Nejsou na žádné straně. Pouze na své. Žluté bundy mají více sympatií mutantů než jakých požívají šílenci s ocasem škorpiona ve znaku, i tak jim nevěří - špehové Bratrstva jsou rozplevelení i u nich, a jen partyzánský boj, rychlost a život v nejzamořenějších oblastech jim dává unikátní výhodů.
Navíc, ne každý byl produktem zamoření tibériem. Žili mezi nimi i násilně upravení lidé, uprchlí z ústavů Bratrstva, kde se děly mnohem horší věci než venku na v podstatě klidných krystalických pláních, nehledě na místním poměrům přizpůsobená nebezpečná stvoření.

„Vpřed,“ zasyčel Sawjiar slovanským dialektem. Přes své zrůdné deformace mu hlas jen nepatrně zhrubl. Pláště pokryté hustými vrstvami zeleného prachu se prohýbaly pod náporem vichru, signalizujícího blížící se, a vždy devastující bouři, vypalující v sebevíc odolné hmotě široké krátery. Na tomtéž principu přenosu energie mezi nabitými shluky částic v atmosféře pracovala i orbitální děla.
Tyto děla bohužel byly stále vyřazeny z provozu.
I přes rozdílné názory na spolupráci s frakcemi obyčejných lidí se mutanti shodli na tom, že raději uvítají i třebas zkorumpovaný svět ovládaný militaristickým potomkem staré OSN, než se podřídit nechutné Kaneově ideologii o nutnosti přeměny lidstva do tibériového věku.



Před lety nechybělo mnoho, a Země by byla přeměněna na jedno velké pole krystalů…
Přes pokročilé znalosti všech frakcí, zejména šíleností posedlých vědců Bratrstva, nikdo dosud nezjistil účel. Tibérium se jako každý organismus měnil, a za pár desítek let vzniklo a zaniklo mnoho poddruhů krystalů. Nejvzácnějším bylo modré tibérium, rostoucí velmi vzácně na povrchu, a v hloubce by byla těžba kvůli nebezpečnosti nevýhodná. Kromě mutantů.
Sawjiarův pluk nebránil jen domovy, ale i živobytí. Na způsob starodávné Jantarové stezky putovaly do Západní Evropy kontrolované GDI celé vagony a přeplněná vznášedla modré drtě, za níž získávali vybavení, stavebniny, a spousty potravin.
Zbraně nepotřebovali.Válečnící v těchto depresivních oblastech používali podomácku vyrobené smrtící zařízení. Takové, jaké by obyčejný člověk ani použít nedokázal. Pochopitelně, že všechny lasery, kolejnicová děla a raketomety měly jedno společného – napájely se nevyčerpatelným zdrojem energie, rostoucí všude…

Pozorovatelny u roklí krystalových hor odeslaly tísňový signál. Kolona Bratrstva Nod podpořená vrtulníky Venom, plamenometnými tanky a jednotkami Stínů.
Tyhle vražedné komanda neviditelných ninjů-sabotérů schopných útočit ze vzduchu, ze země i z vody, byly postrachem kohokoli, s kým setkaly. Zvláště, když byli nasazováni téměř výlučně na přesnou chirurgickou práci – likvidace a únosy.
A až do poslední se o nich nevědělo, dokud neexplodovalo několik budov, zatímco už tito mistři destrukce byli v bezpečí na svém území.
I kdyby měl být jediný na celém světě, tak Sawjiar se jich neobával. Věděl, že do jednoho zemřou. Tentokrát mají silnější doprovod, a pochopitelně se nedají tak snadno.
Ohlédl se.
Mutanti vyskakovali z prachového koberce zeleně, a bodali a bodali do obávaných ninjů. Přístroje i detektory pohybu lze ošálit, ale živou bytost nikoli.
Jeho bojovníci je cítili, jak Stíny obcházejí rokli, aby odhalily rejdiště mutantů.
Dva tisíce mutantů bodalo a na neidentifikovatelnou kaši rozmlacovali několik stovek Stínů. Sotva něco hlesli.
Taktéž Sawjier nezůstal pozadu a zabil holýma rukama čtyři. Ani si pořádně neuvědomili, že ně cosi v desítkách, stovkách vstává z jemných sedimentů tibéria.

Na vozidla v rokli něco padá. Deset, dvacet, sto…pět set těl a kusů zabitých Stínů pokrývá
Generál jednotek Černé ruky, zodpovědný za akci, nestihne vydat rozkaz k ústupu. Jeho smělý plán nevyšel.
Dva výbuchy po stranách uvězní kolonu, do níž začnou ze všech stran střílet mutantní válečníci.
Vozidla vybuchují co vteřinu jedno, zasažené nestabilními tibériovými RPG.

Po hodině prohledávání trosek a dobití umírajících, se pluk sbírá k odchodu.
Když náhle uslyší ohlušující explozi od jihu, tam, kde leželo centrum moci Bratrstva, Sarajevo.

Právě se stalo něco, co změní jejich životy. Jejich, a jim podobných na nemocné Zemi.

Jedovatá země se otřásla jako při zemětřesení nebývalé síly, až to se třemi bojovníky odhodilo stranou.
Iontové dělo zničilo sarajevský chrám. Podruhé.
Z jihu se valil zelenohnědý prach, nesený masívní tlakovou vlnou.
Obloha zezelenala, a následný spad vypařeného tibéria zamořil celou Střední Evropu.

A z nebe se na celou střední a východní Evropu hnal zvířený prach z katastrofálního výbuchu kapalného tibéria, který vznítil i stovky krystalických polí, které účinek znásobily.
Milióny lidí zahynulo, stovky kilometrů od epicentra.
Kromě mutantů a zrůdných stvoření vdechujících toxickou bouři beze všech následků, nic nepřežilo.
Šlo o nehodu, nebo o obří teroristický útok?
Důvod byl mnohem, mnohem děsivější. Slavný sjednotitel tibériových zatracenců, Tratos, toto nebezpečí předpověděl už při pádu mimozemské průzkumné lodi za dob poslední války.

Za několik dní se iontová děla na orbitě otočí, a začnou střílet na objekty, jejichž rychlost se velmi blíží světlu.
Kousky té struktury se bez zjevného poškození rozdělí, a dopadnou do nejzamořenějších zón s horami z krystalů, zelenou září prorostlými městy, a strašnými bouřemi.
Ve zmatku se mutanti stavějí na odpor nepřátelským stvořením mimozemské povahy.
Některé báze vetřelců dopadnou i do těžce bráněné Severní Ameriky. Snaha koordinovat obranu selhává.
Ze začátku.

Colorado, Mrtvý kraj, část Červené zóny R-6

Město vytesané v samých kořenech tibériový hory se otřásá pod náporem cizáků. Bez rozdílu, beze strachu, bojují muži, ženy i děti se stvůrami, jen o trochu se lišícími s těmi, co vídají každý den.
Strach a hrůzu, jakou nahánějí v městech GDI, tady rozsévat nemohou. Na obou stranách bojují bytosti závislé na zeleném krystalu – z pohledu cizácké vládnoucí inteligence jediný druh na planetě, který bude vyhlazení ušetřen, a zotročen.
Vržený granát zatarasí jeden z tunelů. Ze závalu je vidět ruka, z níž pramínkem odtéka černá krev…
V jiném rozzuřené rodiny bojují s vetřelci holými rukami, se střídavým úspěchem. V zelených očích mají jen nenávist a další nenávist. Pro strach tu není místo.
Tato pevnost se udržela. Jiné na tom byly hůře, ale bojovaly do pověstného posledního dechu.
„Nemůžeme prorazit, jen se to tu hemží…všude…“
„Lomeku! Odpověz!“
Táhlý pískot zrušeného spojení, a následný šum.

Tak jsem se konečně dostal k přečtení a je to opravdu velmi zajímavé. Téma samo o sobě je perfektní a pro mě neokoukané a ve spojení s tvým stylem psaní to je výborné počteníčko. Jen tak dál

No ještě že si tu ty všichni chlastaj nebo se válí u moře, povídky nezájem

do dalšího víkendu střízlivim - jé už to budou jen 2 dny

Poslední díl Napsal jsem to, abych upozornil na zajímavý příběh, škoda že nijak nerozvinutý aspoň v rámci lepšího béčkového filmu

Osamocení

Kožená bota šlápla na opálený kus pásu, pocházejícího z tanku, z něhož už moc nezbylo. Šedivý, od všudypřítomné zelené špinavé pláště vlají všude v okolí mimozemské Brány. Nájezdníci odešli, ale zanechali po sobě mnoho. Především jí. Věž. Mezihvězdný průchod do jejich galaktické říše.
Nejhlídanější objekt na planetě, ovládaný samotným Kanem, samozvaných Mesiášem lidstva.

Byl dobyt rekordním časem za cenu nemnohé mutantí krve. Zato za cenu moří červené z přisluhovačů největšího masového vraha a zrůdy, co lidstvo zplodilo.
Tak krutého, že ho jeho činy a experimenty s dlouhověkostí zbavily lidství už před desítkami let.
Mutanti jeho věrné považovali jen o méně nechutnější.
Jakmile se doslova vynořili z mrtvé země protkané na povrchu i podzemí zelenými žílami, zabíjeli. Vraždili, stříleli, a sekali. Co nebylo mutant, muselo zahynout. Okamžitě. Než bude pozdě.
Transporty celého národa se blížily.
A spoléhaly na ně.

Petr z Čech, dosud žijící v opuštěné Praze zarostlé krystaly, a dosud pijícího bez následků dávno otrávenou vodu z Vltavy, zaryl nůž do hrdla zatracence Bratrstva z jednotek Černé Ruky.
Minulé léto mu unesli syna. Měli za úkol chytat v pustinách neopatrné mutantí děti za účelem výzkumu. Už ho nikdy neviděl. Stopoval je spolu s bratranci až k Alpám. Ani oni, ani mutanti, na sebe nechtěli přilákat nežádoucí pozornost patrol z pevností GDI v Německu a Rakousku.
Věděli, že tuto práci dostávají speciální jednotky Bratrstva pouze za trest, za provinění. Ti, co to dělali, byli tedy nejhorší zkurvysyni pod sluncem, takoví, že se s nimi nepárali ani vlastní lidi.
Pak je objevili.
Ty stvůry je zabily, aby se neprozradili. Zabili všechny děti, co odvedli.
Mutanti celou cestu doufali, že je zabijí dřív.
Vojáci GDI v brněních a s velkými kolejnicovými puškami o velké průraznosti jen s pokrčením ramen reagovali na zmučený křik zajatců.
Lhostejně odešli. Nebyla to jejich věc, jak pochopili.

Teď zabíjel znovu. A stejně jako tenkrát, s chutí a zápalem. Vrhl nůž na dalšího, snažícího se dosáhnout na vysílačku u útočné motorky.
Nestihl to.
Jako rozzuření, kvílející andělé smrti se hnali na postavy vojáků. Na vozidla. Na rychle postavené, prefabrikované budovy. Na bunkry a zákopy.
To vše umíralo. To vše vzplálo.
Na chvíli převážila červená a žlutá nad zelenou.
Skupinky zakrvácených postav, a neméně postav ožehlých plameny explozí, vytvořily obranné linie všude okolo Medu. Na samém jihu Itálie, u pobřeží. Pod cizáky postavenou Věží. Která, jak docela nedávno zjistili, plní poměrně logickou funkci.

Jen málo mutantů znalo celý plán. Dostat se skrze průchod do jiného světa v co největším počtu. Co bylo na druhé straně, to nikdo nevěděl. Snad jedna z mnoha planet, ze které ta obludná říše dolovala zelené krystaly.
Byli si docela jistí, že to tam nemůže být horší, než tady.
Změněné plíce, změněné tělo, byly téměř nezávislé na kyslíku. Jejich těla potřebovala tibérium. Jestlipak podobně vznikla i rasa těch cizáků? Vzešlí a silní z tibéria.
Nemyslící krystalické látky, rostoucí všude, kam se jí zlíbí. Dávající sílu, nadpozemskost a nejvíce smrt. Vrtkavější než osud nebo štěstěna.

Brána se otevřela v hromech a blescích, okolí zaplněno oslepující září. Až se paprsky pospojovaly do roztřepených okrajů červí díry. Země se třásla. „Kořeny“ věže si braly obrovská kvanta energie z podzemních rezervoárů milióna tun tekutého tibéria. Materiál na výrobu bomb, co by desettisíckrát zničily Zemi, spalovala rychleji, než supertěžké tank palivo.
Měla ho dost. Celou Itálii. Evropu. Zemi.

Holohlavý vůdce Bratrstva Nod v základně na Ayers Rock mohl zešílet hněvem. Zlobou. Jeho nevděčné výtvory, neposlouchající svého pastýře, jeho, kterého Bůh pověřil vést lidské pokolení do tibériového věku, do Nanebevstoupení ke hvězdám, jednají svéhlavě. Odporují jeho vůli.
„Vybombardujte celé okolí Medu. Nic u věže nesmí přežít.“ zavelel svým věrným ve Vnitřním Kruhu, tedy hlavního štábu.
„Pane,“ opovážil se plukovník Ajay „víte sám, že je brána…“
„Nezničitelná chlapče. Ano, vím – nechci ji zničit.“ usměje se, až z toho všem přeběhně mráz po těle.



Národ mutantů se hnal v tisícových davech do zářícího svitu Brány. Vozidly, letouny, vznášedly, loděmi. Z celého světa. Nezastavitelně. Připraveně. Muži, ženy i děti. Bojová vozidla a letouny, dosud ukryté v tunelech krystalických hor, jako první. A ještě prvotnější bylo odpálení dvou desítek raket na druhou stranu. Tibériových, schopných způsobit řetězovou reakci v zelených polích, a zničit tak doslova vše v dosahu. Dárek od Bratrstva.
Mor aby je vzal, pomyslel si stařec, pamatující první válku, a jedním z prvních přeměněných lidí.
Na krku nosil krystal. Jeden z prvních, vyrostlých u Tibery. Pamatuje si to. Několik mrňavých asteroidů, zapadlých mezi stromy. Jakmile ze stromů opadalo za několik dní listí, a tráva vyschla, nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Ten žár a tlak kvůli dopadům…byl to logický závěr.

A pak z prašné, mrtvé půdy, vyrašilo cosi lesklého, cosi zeleného…
Byl asistentem doktora Mobia, učence z římské univerzity. Byl jediným, kdo přežil, když se doktor snažil evakuovat z válečné zóny.
Nikdy to nikomu neřekl, ale byl přesvědčen už tehdy, že nešlo o náhodu. Bylo to osivo. A Země pro někoho nebyla nic víc, než pole k pozdější sklizni.
Slavný a uznávaný Mobius se raději vydal vstříc střelám v území nikoho, než aby se vzdal Bratrstvu.
Nevrátil se mezi lidi.
Nenáviděl je.

Spadla mu kapuce. Zelené vlasy, protkané stříbrem, působily dojem nějaké vodní bytosti. Až na jedovaté, mrtvé Středozemní moře však nebylo po žádné vodě na tisíc mil ani vidu, ani chuti.
Krystal, pohupující se mu na zlatém řetízku, první z okolního nekonečna zeleně, mu jakoby prorocky signalizoval potíže.
Nenosil ho pro štěstí, ani pro parádu. Považoval však za nutnost si připomínat, kdy a jak se to stalo. Kdy Zemi odsoudili k záhubě, vzdor optimismu GDI a víře těch druhých bláznů.

Zmáčkl dálkový skener, umístěný na nedalekém vozidle.
Ti fanatičtí hlupáci si mysleli, že vlastní tu nejdokonalejší tibériovou technologii. Všechno u nich, co se hýbalo, včetně lidí, v sobě mělo tibérium.
Snaží se, ale stále nemohou překonat ty, kteří jím byli pohlceni….

Pro oko, radary i pasivní lokátory stěží viditelné bombardéry Venom obrátily směr z Indického oceánu, a nabraly kurz k Evropě. Ke Středozemnímu moři, k Itálii.
Před nějakou tou hodinou.
První z nich už byly sestřelovány skrytými raketovými bateriemi, nad nimiž velel onen starý muž.
Bomby, co dosáhly dostatečné blízkosti efektivního výbuchu, vyšly vniveč.

Bylo pozdě. Milióny mutantů se vydalo ke hvězdám, najít svůj Kanaán, svou Zemi zaslíbenou.

Patrně se jim tam dařilo porážet cizáky. Neboť se rozhodli urychlit plán na likvidaci hrozby ze Země. Neobávali se tolik mutantů, hledajících domov, jako spíše tajemného člověka s prstenem znaku ocasu škorpióna, hodlajícího na ně udeřit první.
Od prvopočátku mu šlo o získání Brány, to cizáci pochopili. I za cenu nespočtu obětí vlastního druhu. Vede většinu lidské rasy, a ta ho bude slepě následovat. To také pochopili.

Psal se rok 2052.

Znaky ocasu škorpióna vlály celou Itálií. GDI byla proti té síle bezmocná, zanechala pokusů o průlom, a její jednotky chránily města. Pozorovali. Pozorovali miliónové armády kyborgů, válečných robotů Avatarů, vznášedel, další milióny fanatiků nadopovaných infúzemi tibéria do krve.
Světelné obelisky pálici do druhé strany.
Ta nemohla oplácet stejnou měrou.
Až tam vojska Bratrstva dorazí, neznámý svět bude také obsazen.

Ve štábu GDI v Reykjáviku byli přesvědčeni, že by také mohla Bránu využít k zaslání expedičních vojsk. K získání koloniích na jiných světech, a ke zničení Bratrstva, které zřejmě úplně opouští Zemi, jako to už udělali před pár lety mutanti.

Agresivní druh, ovládající ohněm a tibériem polovinu galaxie, se odhodlal vyslat trestnou výpravu k vyhubení lidského pokolení. Budou však muset bojovat na několika frontách.

To je však jiná historie…

Tak jsem se po opravdu dlouhé době dostal k přečtení alespoň jedné z mnoha povídek co mam rozečtené.
Napsáno výborně jako snad pokaždé a příběh či děj parádní