„Pohyb, sakra, padáme odtud!“ nabádá své muže podplukovník Sheppard, podpíraje raněného seržanta. Žádná zranění na něm nejsou vidět, ale příšerně křičí, snad zlámané kosti.
Otevření brány na Atlantis. Voják, co jí zadával, je změněn v rozmázlý kus, jako by jím projel masomlýnek.
Vzduchem létají granáty, jen čtyři muži drží pozici u brány, včetně jejich velícího.
První jde podplukovník s raněným na zádech.
I poslední z týmu projdou, krytí neustálou palbou.
„Zapněte štít!“ přeřve John svou i týmovou střelbu do červí díry
Antický štít obklopí atlantiskou bránu, po žádném záblesku nárazu do štítu není ani vidu, než se červí díra uzavře.
Lehký pohyb hladiny štítu, ničím nedetekovaný, se skryje v sekundě jejího vypnutí, i s tím, co to způsobilo.
Za zvuků přebíjených zbraní a kroků zdravotníků, spěchá John do řídícího stanoviště. Znovu obdivuje schopnost Elizabeth, být klidná za všech okolností. Ta ženská má nervy z ocele – to se mi na ní líbí nejvíc ze všeho. Jen když nezpochybňuje nutná vojenská rozhodnutí…ale k čertu s tím.
„Jste si jistí, že to neprošlo?“ zeptá se ustaraně „Zapnuli jste štít, hned co jsme dorazili, nebo ne?“
„Ano, pane.“ odpoví mu technik, jemuž neřekne nikdo ve městě jinak, než Chuck, překvapený, že se ho vůbec ptá. Potom, co viděl i on ze sondy, jeho mrštné prsty nebyly při zapínání štítu na bráně nikdy více pohotovější.
„Teď mě a mé muže omluvte, někteří z nás potřebují vyprázdnit napětí.“ řekne John, a v podtržení toho co řekl, jeden z vojínů pozvrací schody nad bránou. Jeho žaludek zažil příliš ve velmi krátkém čase.
Podplukovník podá svou P-90 jednomu z ostrahy místnosti brány, zjevně i on je pro tuto chvíli vyřízený.
Vojín si jí letmo prohlédne.
Celá zapatlaná červenou tekutinou, o pocákání kečupem kurva nešlo! Co to tam bylo?!
Hlášení v jednací místnosti u stanoviště brány. Tentokrát nejde o obvyklou, odzívanou rutinu typu setkání s dalšími pegasuskými vidláky.
Podplukovník Sheppard se posadil, již ve vyrovnané náladě.
„Moc toho k povídání není. Tohle byl jen masakr. Neviděli jsme nic, kromě toho, že to zabíjelo. Snad jsme to nebo je zraňovali, ale jistě to nevím.“
„Bylo jich spíš více, nebo méně?“ zeptá se Carson mírně. Zbytečně
„Já to nevím!“ rozzuří se John. Bože, to neviděli ty záběry z akce?!
„Johne, popořádku nám to pověz.“ utlumí ho Elizabeth. Od prvního příchodu do města nikdy nezapochybovala o jeho statečnosti, kterou musela mnohokrát mírnit.
Jestli se někdy bála jeho jednání v podobné situaci, bylo to dnes. V jeho osobní složce byla víc než jedna událost, kdy neuposlechl přímý rozkaz kvůli záchraně jeho vojáků a přátel, a to se stalo ještě na Zemi, dávno před tím, než měla i ona sama znalost fascinujícího artefaktu – hvězdné brány.
„Nikdo vás neobviňuje, pane.“ řekne major Lorne prostě, jakože se to bere samosebou.
„Major Lorne má pravdu, jsem přesvědčená, že jste udělal pro přežití vašich mužů. Bylo mé rozhodnutí vás tam pustit k záchraně napadených.“ přisvědčí Elizabeth. Nedovolí, aby se sám John z toho všeho obviňoval
„Co jsme prošli bránou…“ spustí podplukovník co nejklidněji
Kdyby velel kdokoliv jiný z Atlantis, je více pravděpodobné, že by nevrátil nikdo. Lorne je také dobrý důstojník, ale narozdíl od Johna Shepparda nemá tu vlastnost předvídat a vycítit nebezpečí mnohem dříve, a jak tak Elizabeth uvažuje do důsledků, neměla tu akci nikdy povolit. Ne, jako když je Wraithové překvapí při návštěvě jakéhokoli světa, tohle nebezpečí bylo zřejmé a jisté.
Bez informací, s důrazným varováním z té sondy.
„…za stavu vzájemného krytí jsem vydal rozkaz k ústupu branou. Ušli jsme sotva deset kroků, když to začalo. Ani útočné nebo oslepující granáty nedostačovaly. Věděli jsme, kde to je, vždy když někoho napadlo. Sedm živých, včetně mě, se dostalo k bráně. Zbytek jste viděli.“
Strašné. Tohle už nesmíme připustit, říká si doktorka Weirová, a není jediná.
„Odteď bude platit přísný zákaz návštěvy té planety. Nařizuji zablokování té adresy v zadávacím zařízení.“
Vedoucí expedice zakončí schůzi. Při odchodu si není jistá, jestli by Johnovi nepomohlo si o tom ještě s někým promluvit, ale uznala, že je mu momentálně lépe, když nemyslí vůbec na nic.
Český vědec poklidně jde městskou chodbou , a píská si do rytmu melodii jedné skladby skupiny Lucie. Kontroluje údaje na svém tabletu. Zastaví se. Obrazovka se mu zbarví několika červenými body a nápisy.
„Že by výkyvy energie? Divný…“ zamumlá rodným jazykem, a rozhodne se to prozatím ignorovat. Určitě jen běžný problém, jen výtahy dokážou nadělat divných údajů mraky. Rodney by to s těmi úpravami protokolů neměl tak přehánět. Ještě by se něco mohlo stát, u ještě ty jeho řeči o pečlivosti…
„Je tam někdo?“ zeptá se docela klidně v reakci na silné a rychlé kroky. A funěním?
Přibližuje se to, ale pořád nic nevidí.
„Co to sakra…“ diví se Zelenka. Cosi mu kápne na dlaň. Doprovázené chrčivým dechem.
Neví co se děje, a nemíní to zjišťovat. Jde pozadu, nepřestávaje sledovat živé nic před sebou.
„Doktor Zelenka. Jsem v desátém patře hlavní věže. Něco tu je.“ řekne s klepající se bradou
„Klid, doktore. Zůstaňte kde jste, hned tam někoho pošleme!“
„Tak to promiňte, ale zůstávat nehodlám. Vlastně utíkám.“ dopoví a běží. Ani ti, kdo doktora dobře znají, by neřekli jak rychle umí běžet. Tablet už dávno nechal tabletem.
Náraz do ničeho. Bezvědomí.
Nedaleko, o chodbu vlevo dále, vedou dva, až moc inteligentní jedinci hlasitou, technicky zaměřenou debatu za přehnaně rychlé chůze.
„…přidělení na Atlantis vám skončilo, za týden opustíte město, tak mě přestaňte nudit popíráním vaší neschopnosti, Kavanaghu! Moje poslední slovo!“
„Při vší úctě, a vaším znalostem, považuji za nemoudré…“
Začne zase znova, jako kolovrátek, imbecil! Nestačí mu to říct jednou, dvakrát ani jedenáctkrát!
„Váš problém je, že absolutně…“ přehluší ho, ale přestane, protože slyší velmi neobvyklé, a děsivé věci. Zlověstné věci.
„Vy to také slyšíte?“ zeptá se Rodney otravného kolegy, ale ten strne na místě. McKay se podívá směrem, co on, a uskočí o krok dozadu, mačkaje tlačítka klávesnice zpola otevřeného laptopu.
Přibližující se zvuky nejsou to jediné. Rozmazané obrysy něčeho, zblízka nedokonale maskovaného…
Kavanagh začne také ustupovat výjevu před ním.
Přiskočí to až k nim, a zařve neidentifikovatelný zvuk, chrčení a pískot dohromady.
Dvojice utíká do bezpečí výtahu, rychlostí olympijského sprintera.
Rodney McKay hrdinně prchá napřed.