Stargate Pegasus : Anomalies - 19 - Buď ti stejně svatý
Z můstku své černé lodi její majitel shlížel na anomálii. Znovu. Znovu a znovu. Celé dny, plné otupění a samoty prolnuté občasným vydáním rozkazu nebo odpovědím na Delmak, aby mu tam mezitím neudělali další vzpouru. Nakonec, Svarog se projevil jako jemu jediný loajální člen Vládců Soustavy. Vypátral a veřejně popravil skutečné i domnělé spiklence, co se pokusili atentát. Galaktickým mostem z hvězdných bran, v tento čas už nikým neohrožován, přepravil svému jedinému nadřízenému hlavy spiklenců na naquadahových podnosech. Zůstal tímtéž krutým tvorem, ale Harry Maybourne, Leagnarův spolunájemník v těle, se za něj přimluvil. Ze zkušeností důstojníka NID věděl, že i tihle mají své místo ve světě. Jednoduché touhy působit bolest, násilí a ovládat druhé – pokud jim dopřeje tyhle věci, může se spolehnout na jejich naprostou loajalitu. Podobným způsobem vybírali i členy osobní gardy a důstojníky palácových stráží na Delmaku.
„Účel, účel, účel…už se ti opakují pohyby závitů v tvém malém modrém mozečku…“ začne Maybourne dialog svým obvyklým drsňáckým a rozšafným projevem. Fyzicky neexistující postava si lokne z lahvinky Jacka Danielse.
„A proč máš téměř pokaždé v rukou láhev, člověče?“ odvětí Leagnar kysele.
„Za to můžeš ty – vy symbionti ani nedovolíte člověku si zapálit žváro nebo loknou pálenky. K čertu, ani to pitomé víno ti nejde k duhu!“ odpoví Maybourne, a s úplnou ignorací otevře jinou neexistující láhev, tentokrát karibského rumu, a nalije do sebe část taktéž neexistujícího obsahu.
„Nutil jsem já snad tebe někdy vypít arsén, přestože je to pro můj druh jak ten nejsilnější opiát pro tvůj?“
„Trochu nešikovný přirovnání, parde.“ najednou si uvědomí, co zrovna řekl, a praští s oběma láhvemi o podlahu.
„Už mi to leze na mozek, nám oběma!“
„To vím i bez tebe, pane plukovníku z Tau‘ri.“
„Povím ti, dost už mě nasírá, jak se pořád povyšuješ. Máš to v povaze, dobrý – bohužel ses nenaučil mít ohledy.“
„O čem to mluvíš?“ zeptá se už nic nechápající Leagnar, vidíc projekci druhé bytosti, svého hostitele.
„Sám nevím. Prostě…jsme oba jeden. Zvenku pořád jen samý Leagnare, vládče náš.“
„A to tě tolik frustruje?“ zeptá se Leagnar udiveně „Souhlasili jsme vždy oba, a přece…“
„Dobrý, ty jsi…jedna z těch lepších osobností, co jsem měl tu čest poznat. Zkrátka – v dobách před projektem SGC jsem působil utajeně pořád. Žádná rodina a vůbec. To všechno už víš roky, od mého spojení s tebou, a byl si natolik čestný, že ses mě před spojením s pamětí zeptal, zda-li můžeš. Myslím, že tohle se nedá pochopit ze vzpomínek, je to jen, jakoby ses díval na film v televizi…“
Zmizel.
Chtěl mu jemně sdělit, že ho už v sobě nechce? Třeba to přehodnotil…no to zjistím brzy.
Ta věc rozežírající vakuum i hmotu má prioritu…
Anomálie. Z dlouhého přemýšlení nad její existencí měl pocit, že ho až hypnotizuje. V každém případě mu odebírala sílu z mysli, a nutila ho hledat stovky šancí, jak jí zastavit. Podle měření se stále rozšiřovala, a pár týdnů jí bude stačit na pohlcení nejbližší soustavy.
Tajemná flotila s neskutečnými zbraněmi na druhé straně se stále proměňvala typově i početně. I tak to pokaždé vypadalo, že jde jen o stráže.
Tři nejpravděpodobnější teorie - jedna horší než druhá - zněly, že buď šlo o cílený čin
Jako by to nestačilo, už celou hodinu pozoroval činorodé povstalce, myslejíci si, že jim pomáhá maskování zjistitelných emisí, včetně optického stínění, tedy faktické neviditelnosti.
Goa'uld už dávno z rozhovorů se svým hostitelem došel k názoru, že se lidé příliš spoléhají na štěstí. Toto spoléhání drželo i jeho stovky let naživu, přesto nikdy neusl na vavřínech vítězství. Je tu dokonce i tollánský křižník - ani se nenamáhali s velkými upgrady. Jackson zjevně žije v iluzi, že bojuje jen s dalším vládcem s proděravělým mozkem ze sarkofágu.
Vládce si lítostivě povzdechl nad hloupostí rebelů. Ostatní mu to měli vymluvit.
Svým pokusem o připravení neviditelných min a náloží mezi seskupení lodí předvedli, jak se v nich Leagnar mýlil. Také kývnul na Maybourneův nápad, aby lodě udělaly velké rozestupy, a pak pozorovat, jak si s tím poradí.
Byla to výborná myšlenka. Jestlipak propadnou panice, a utečou, nebo zůstanou na místě přibití strachem z odhalení? K Leagnarovu i Harrymu překvapení to plavidlům odboje nepřišlo divné, jen začaly umisťovat více min.
Čistě pro jistotu už byly všechny zaměřené, a křížová palba by během pěti sekund zničila miny i minonosky...
Teď už ale ztratil trpělivost. Odvážili se přiblížit k jeho dosud opomíjené lodi. Zřejmě se jim zdála podezřelá a velmi důležitá, čemuž se nelze divit. Leagnar přenastavil vícesměrové vysílání do subprostoru -
„Nepotrpím si na triumfální proslovy, takže jen shrnu fakta - vím, že je tady přesně osm lodí, vím co tady děláte, a že máte malé posádky. Abyste neřekli že neumím být milosrdný, jak by pravý vladař měl být, aniž by byl považován za měkkého hlupáka, transportujete se do orbánské lodi, která má jak vidím, neopravitelné štíty. Pak odleťte. Nemusíte mi věřit, ale pokus udělat něco jiného skončí vaším zničením. nyní zlikvidujeme vaše miny.“ odpoví, a skutečně vydá předem nahraný rozkaz.
Trasírky pulsů a výbojů odpálí zákeřné nástrahy do posledního.
Neposlechli, a pokusili se ve zmatku stáhnout do hyperprostoru. Byli roztrháni na kousky zničujícím infernem palby, sotva se o to pokusili.
Přístroje na goa'uldských válečných lodích indikovaly podivné emise z druhé strany anomálie. I tam se bojuje.
A tedy i tam, v zrcadlovém vesmíru, se děla neočekávaná událost.
Oslepující záblesk, a vtahovaná hmota ve formě tří Ha'taků zatáhla jizvu, brázdící jak mokvající rána a děsící tento vesmír.
Z midgardského okna, ze své kanceláře, viděl Daniel Jackson dvě galaxie. Pegasus a jeho vlastní, domovskou. Obě takto zdálky nevypadaly tak impozantně, jak ve skutečnosti jsou.
Do místnosti vešla jeho žena, a ptala, jestli mu má donést oběd, pokud chce zůstat tady. V jejím hlase nezněla vůbec žádná výčitka. Ani náznak. Jak by mu mohla vůbec něco vyčítat? Vše co udělal, myslel dobře. Od prvního setkání v něm okamžitě poznala tu neobvyklou touhu odhalovat pravdu a bránit ty, co se sami bránit nedokáží.
„Útok se nezdařil. Říši neporazíme. Lidi ani nemají zájem. Kdekoli.“
„To neříkej. Přece si tak dlouho věřil, nemůžeš...“
„Víš, že to tak už nějakou dobu není. Od pádu Země to začalo. Po zradě a zahnání Asgardů Goa'uldy jsem se snažil na možnost další prohry a ztrát nemyslet. Jenže teď jsem to pochopil. Musíme začít jinde. Znovu. A pak se vrátit. Thor nám město věnoval, abychom založili novou civilizaci, ne abychom s ním riskovali nemožné, a znovu dobyli Zemi.“ proplete své prsty jejími „Stejně už to dávno není ta Země, kterou jsme opustili.“
Abydosanka k němu mluví tak soucitně, jak to jen svede. Vidí svého manžela zlomeného už dlouho, dosud to však přemáhal, a nepřipouštěl si porážku.
Nacházela ho poslední dny zapadlého v nostalgii na slavné doby SGC. Je to už tak dávno. Daniel tuhle větu nyní používal v různých obměnách často, a to jí dělalo velké starosti.
Dřív si myslela, že nemá žádné hranice, a dokáže cokoliv – slevil na svých názorech, a při vzpouře několika zbytků civilizací žijících s pozemšťany z bývalé Alfy musel zabít desítky lidí při obraně Midgardu.
Kolik by ještě snesl nutných rozhodnutí, co jsou proti jeho vůli?
„Půjdu s tebou kamkoli. Jen se bojím, že si to nikdy neodpustíš.“ srovnala Shau‘ri své myšlenky „Lidé na Abydosu, i na desítkách světů ti vděčí za život. Zdá se ti to opravdu tak málo? Danieli…“
„Ale co je to za život, sloužit masovým vrahům?“ odsekl utrápeně. Je unavený. Smrtelně unavený po těch letech nemožných snah o nastolení míru a svobody v galaxii. Bože, jak hloupě to zní…
„Naděje. Tu jsi jim také předal. To, co jsme vykonali, i co vykonala SG-1, nebude zapomenuto. A ve snách budou děsit všechny, se kterými jsme bojovali. Od Raa až po Leagnara.“
Daniel jí rukou promnul husté vlasy.
„Kdybychom neměli děti, a mí přátelé tady také ne, možná bych zešílel, a zkusil jeden z nemožných…ne, ne to se nestane. Máš pravdu. Všichni ve městě mají pravdu, i když mi jí do očí neřekli. Musíte začít žít.“
Z kapsy vytáhne datakrystal a vloží jí ho do dlaně.
„Co to je?“
„Souřadnice galaxie, z níž pocházejí Antikové. Cesta potrvá dlouho.
Shau‘ri zmáčkne krystal po obvodu a na dlaní se jí rozzáří model neznámé galaxie.
„Z toho co zbylo po našich předcích jsem zjistil souřadnice místa, odkud pocházejí. A vypadá to, že z téhle desítky let vzdálené galaxie. Musíme věřit, že bude lepší, než tato…“ vysvětlil Daniel. Uvažoval, kde uprostřed Jádra té galaxie se může nacházet onen domovský svět Antiků. Svět, co je zrodil. Má být údajně mnohem větší než Země. Kdo ví, jestli už nezničili její obyvatelé.
Nějaký důvod k odchodu být musel.
Jenže to se stalo už dávno. Až příliš dávno, aby to dnes něco znamenalo…
Kód: Vybrat vše
Hudba pro díl : http://www.youtube.com/watch?v=v4Q4PyTpLuU
Z můstku své černé lodi její majitel shlížel na anomálii. Znovu. Znovu a znovu. Celé dny, plné otupění a samoty prolnuté občasným vydáním rozkazu nebo odpovědím na Delmak, aby mu tam mezitím neudělali další vzpouru. Nakonec, Svarog se projevil jako jemu jediný loajální člen Vládců Soustavy. Vypátral a veřejně popravil skutečné i domnělé spiklence, co se pokusili atentát. Galaktickým mostem z hvězdných bran, v tento čas už nikým neohrožován, přepravil svému jedinému nadřízenému hlavy spiklenců na naquadahových podnosech. Zůstal tímtéž krutým tvorem, ale Harry Maybourne, Leagnarův spolunájemník v těle, se za něj přimluvil. Ze zkušeností důstojníka NID věděl, že i tihle mají své místo ve světě. Jednoduché touhy působit bolest, násilí a ovládat druhé – pokud jim dopřeje tyhle věci, může se spolehnout na jejich naprostou loajalitu. Podobným způsobem vybírali i členy osobní gardy a důstojníky palácových stráží na Delmaku.
„Účel, účel, účel…už se ti opakují pohyby závitů v tvém malém modrém mozečku…“ začne Maybourne dialog svým obvyklým drsňáckým a rozšafným projevem. Fyzicky neexistující postava si lokne z lahvinky Jacka Danielse.
„A proč máš téměř pokaždé v rukou láhev, člověče?“ odvětí Leagnar kysele.
„Za to můžeš ty – vy symbionti ani nedovolíte člověku si zapálit žváro nebo loknou pálenky. K čertu, ani to pitomé víno ti nejde k duhu!“ odpoví Maybourne, a s úplnou ignorací otevře jinou neexistující láhev, tentokrát karibského rumu, a nalije do sebe část taktéž neexistujícího obsahu.
„Nutil jsem já snad tebe někdy vypít arsén, přestože je to pro můj druh jak ten nejsilnější opiát pro tvůj?“
„Trochu nešikovný přirovnání, parde.“ najednou si uvědomí, co zrovna řekl, a praští s oběma láhvemi o podlahu.
„Už mi to leze na mozek, nám oběma!“
„To vím i bez tebe, pane plukovníku z Tau‘ri.“
„Povím ti, dost už mě nasírá, jak se pořád povyšuješ. Máš to v povaze, dobrý – bohužel ses nenaučil mít ohledy.“
„O čem to mluvíš?“ zeptá se už nic nechápající Leagnar, vidíc projekci druhé bytosti, svého hostitele.
„Sám nevím. Prostě…jsme oba jeden. Zvenku pořád jen samý Leagnare, vládče náš.“
„A to tě tolik frustruje?“ zeptá se Leagnar udiveně „Souhlasili jsme vždy oba, a přece…“
„Dobrý, ty jsi…jedna z těch lepších osobností, co jsem měl tu čest poznat. Zkrátka – v dobách před projektem SGC jsem působil utajeně pořád. Žádná rodina a vůbec. To všechno už víš roky, od mého spojení s tebou, a byl si natolik čestný, že ses mě před spojením s pamětí zeptal, zda-li můžeš. Myslím, že tohle se nedá pochopit ze vzpomínek, je to jen, jakoby ses díval na film v televizi…“
Zmizel.
Chtěl mu jemně sdělit, že ho už v sobě nechce? Třeba to přehodnotil…no to zjistím brzy.
Ta věc rozežírající vakuum i hmotu má prioritu…
Anomálie. Z dlouhého přemýšlení nad její existencí měl pocit, že ho až hypnotizuje. V každém případě mu odebírala sílu z mysli, a nutila ho hledat stovky šancí, jak jí zastavit. Podle měření se stále rozšiřovala, a pár týdnů jí bude stačit na pohlcení nejbližší soustavy.
Tajemná flotila s neskutečnými zbraněmi na druhé straně se stále proměňvala typově i početně. I tak to pokaždé vypadalo, že jde jen o stráže.
Tři nejpravděpodobnější teorie - jedna horší než druhá - zněly, že buď šlo o cílený čin
Jako by to nestačilo, už celou hodinu pozoroval činorodé povstalce, myslejíci si, že jim pomáhá maskování zjistitelných emisí, včetně optického stínění, tedy faktické neviditelnosti.
Goa'uld už dávno z rozhovorů se svým hostitelem došel k názoru, že se lidé příliš spoléhají na štěstí. Toto spoléhání drželo i jeho stovky let naživu, přesto nikdy neusl na vavřínech vítězství. Je tu dokonce i tollánský křižník - ani se nenamáhali s velkými upgrady. Jackson zjevně žije v iluzi, že bojuje jen s dalším vládcem s proděravělým mozkem ze sarkofágu.
Vládce si lítostivě povzdechl nad hloupostí rebelů. Ostatní mu to měli vymluvit.
Svým pokusem o připravení neviditelných min a náloží mezi seskupení lodí předvedli, jak se v nich Leagnar mýlil. Také kývnul na Maybourneův nápad, aby lodě udělaly velké rozestupy, a pak pozorovat, jak si s tím poradí.
Byla to výborná myšlenka. Jestlipak propadnou panice, a utečou, nebo zůstanou na místě přibití strachem z odhalení? K Leagnarovu i Harrymu překvapení to plavidlům odboje nepřišlo divné, jen začaly umisťovat více min.
Čistě pro jistotu už byly všechny zaměřené, a křížová palba by během pěti sekund zničila miny i minonosky...
Teď už ale ztratil trpělivost. Odvážili se přiblížit k jeho dosud opomíjené lodi. Zřejmě se jim zdála podezřelá a velmi důležitá, čemuž se nelze divit. Leagnar přenastavil vícesměrové vysílání do subprostoru -
„Nepotrpím si na triumfální proslovy, takže jen shrnu fakta - vím, že je tady přesně osm lodí, vím co tady děláte, a že máte malé posádky. Abyste neřekli že neumím být milosrdný, jak by pravý vladař měl být, aniž by byl považován za měkkého hlupáka, transportujete se do orbánské lodi, která má jak vidím, neopravitelné štíty. Pak odleťte. Nemusíte mi věřit, ale pokus udělat něco jiného skončí vaším zničením. nyní zlikvidujeme vaše miny.“ odpoví, a skutečně vydá předem nahraný rozkaz.
Trasírky pulsů a výbojů odpálí zákeřné nástrahy do posledního.
Neposlechli, a pokusili se ve zmatku stáhnout do hyperprostoru. Byli roztrháni na kousky zničujícím infernem palby, sotva se o to pokusili.
Přístroje na goa'uldských válečných lodích indikovaly podivné emise z druhé strany anomálie. I tam se bojuje.
A tedy i tam, v zrcadlovém vesmíru, se děla neočekávaná událost.
Oslepující záblesk, a vtahovaná hmota ve formě tří Ha'taků zatáhla jizvu, brázdící jak mokvající rána a děsící tento vesmír.
Z midgardského okna, ze své kanceláře, viděl Daniel Jackson dvě galaxie. Pegasus a jeho vlastní, domovskou. Obě takto zdálky nevypadaly tak impozantně, jak ve skutečnosti jsou.
Do místnosti vešla jeho žena, a ptala, jestli mu má donést oběd, pokud chce zůstat tady. V jejím hlase nezněla vůbec žádná výčitka. Ani náznak. Jak by mu mohla vůbec něco vyčítat? Vše co udělal, myslel dobře. Od prvního setkání v něm okamžitě poznala tu neobvyklou touhu odhalovat pravdu a bránit ty, co se sami bránit nedokáží.
„Útok se nezdařil. Říši neporazíme. Lidi ani nemají zájem. Kdekoli.“
„To neříkej. Přece si tak dlouho věřil, nemůžeš...“
„Víš, že to tak už nějakou dobu není. Od pádu Země to začalo. Po zradě a zahnání Asgardů Goa'uldy jsem se snažil na možnost další prohry a ztrát nemyslet. Jenže teď jsem to pochopil. Musíme začít jinde. Znovu. A pak se vrátit. Thor nám město věnoval, abychom založili novou civilizaci, ne abychom s ním riskovali nemožné, a znovu dobyli Zemi.“ proplete své prsty jejími „Stejně už to dávno není ta Země, kterou jsme opustili.“
Abydosanka k němu mluví tak soucitně, jak to jen svede. Vidí svého manžela zlomeného už dlouho, dosud to však přemáhal, a nepřipouštěl si porážku.
Nacházela ho poslední dny zapadlého v nostalgii na slavné doby SGC. Je to už tak dávno. Daniel tuhle větu nyní používal v různých obměnách často, a to jí dělalo velké starosti.
Dřív si myslela, že nemá žádné hranice, a dokáže cokoliv – slevil na svých názorech, a při vzpouře několika zbytků civilizací žijících s pozemšťany z bývalé Alfy musel zabít desítky lidí při obraně Midgardu.
Kolik by ještě snesl nutných rozhodnutí, co jsou proti jeho vůli?
„Půjdu s tebou kamkoli. Jen se bojím, že si to nikdy neodpustíš.“ srovnala Shau‘ri své myšlenky „Lidé na Abydosu, i na desítkách světů ti vděčí za život. Zdá se ti to opravdu tak málo? Danieli…“
„Ale co je to za život, sloužit masovým vrahům?“ odsekl utrápeně. Je unavený. Smrtelně unavený po těch letech nemožných snah o nastolení míru a svobody v galaxii. Bože, jak hloupě to zní…
„Naděje. Tu jsi jim také předal. To, co jsme vykonali, i co vykonala SG-1, nebude zapomenuto. A ve snách budou děsit všechny, se kterými jsme bojovali. Od Raa až po Leagnara.“
Daniel jí rukou promnul husté vlasy.
„Kdybychom neměli děti, a mí přátelé tady také ne, možná bych zešílel, a zkusil jeden z nemožných…ne, ne to se nestane. Máš pravdu. Všichni ve městě mají pravdu, i když mi jí do očí neřekli. Musíte začít žít.“
Z kapsy vytáhne datakrystal a vloží jí ho do dlaně.
„Co to je?“
„Souřadnice galaxie, z níž pocházejí Antikové. Cesta potrvá dlouho.
Shau‘ri zmáčkne krystal po obvodu a na dlaní se jí rozzáří model neznámé galaxie.
„Z toho co zbylo po našich předcích jsem zjistil souřadnice místa, odkud pocházejí. A vypadá to, že z téhle desítky let vzdálené galaxie. Musíme věřit, že bude lepší, než tato…“ vysvětlil Daniel. Uvažoval, kde uprostřed Jádra té galaxie se může nacházet onen domovský svět Antiků. Svět, co je zrodil. Má být údajně mnohem větší než Země. Kdo ví, jestli už nezničili její obyvatelé.
Nějaký důvod k odchodu být musel.
Jenže to se stalo už dávno. Až příliš dávno, aby to dnes něco znamenalo…