Stargate Pegasus : Anomalies - 16 - OsvíceníHudba pro díl : http://www.youtube.com/watch?v=v4Q4PyTpLuU
Pozemšťan s popálenou tváří se bolestivě vzpírá v šedém kovovém křesle. Křik z něj vychází s každým nadechnutím a pootevřením rtů, ze kterých mu stékají tenké pramínky krve. Četné nedávné jizvy po těle se mutaktéž otevírají při sebemenším pohybu. Jedna protíná velké tetování na rameni, vyobrazující galaxii, kterou drží "ozbrojená ruka".
Neoficiální označení pro takzvané svobodné vazaly – mohli se volně pohybovat po državách, aniž by měli Jaffové právo se jich vyptávat, nebo je zadržet pro cokoli.
Zdánlivě snadno proniknutelný způsob, jenže tetování s přesností na atomy, se složením specifického inkoustu s příměsí krve symbionta je nemožné zreprodukovat.
Zrovna jen složení těchto znaků znají údajně jen čtyři Goa'uldi.
Daniel si unaveně projel rukou po obličeji a potichu řekl Orbánci za sebou -
„Ani váš orbánský arlon na něj neúčinkuje.“
„Ne. Měl jste pravdu, doktore Jacksone. Určitě prošel mentálním kondicionováním. Bolest ani telepatický útok nepomohou, aby nám prozradil co chceme.“
„Toho jsem se obával.“ podotknul ponuře Daniel, a dřepne si před zajatým kolaborantem. Dosud si nepřipustil, že kdyby měl zabít všechny pozemšťany, nesouhlasící s nadvládou Goa'uldů, musel by vyhladit většinu, už tak nepočetné populace.
„Ty víš, co chceme vědět. Řekni nám, jestli je lord Leagnar osobně přítomen u toho údajného úkazu.“
Pozvedne hlavu s tekoucími krůpěji potu, a zorničky se mu zúží, aby si ho lépe prohlédl.
Zatím narazil jen na Tollány a Orbánce, co ho zajali a dávali mu do těla.
Pak ten divný chlápek, co ho doslova propichoval očima, brněla mu z něj lebka, jako kdyby se mu měl rozletět všude kolem.
Celé hodiny jim dokazoval, že patří k těm odolným jedincům, jejichž duše se jim odmítá podřídit, a nutil je tak, aby pokračovali v další zábavě. Možné i nemožné věci, co způsobovaly, aby každý nerv v těle, každý neuron řval v bolestech, nebo naopak v opilé extázi a halucinacích.
Ty poslední si zvláště užil, přesto to něj nebylo tolik, aby to nedokázal zvládnout.
„Co bys chtěl vědět, chytráku?“ Danielem otřáslo zjevné opovržení od pozemšťana, nemající nic společného s předchozímy pokusy o jeho zlomení.
„Ty…ty si tu žiješ jak rozmazlená sviňa, doktůrku. Jo poznal jsem tě. Šli, a pořád po tobě jdou všichni ash'rakové. Připitomělěj úsměv, brýle a žiješ se ženskou, co porodila harsesiskýho parchanta. Vím kurva dobře kdo si, a přísahám že jestli budu moct, tak tě zabiju. I kdyby to mělo být za dva další životy!“
Po více jak minutu se na sebe dívají, až sebou pozemšťan několikrát trhne, a jeho mrtvé oči vytřeštěně koukají na sněhobílou podlahu.
Strhnul se následný povyk i bez Danielova přičinění, ale ten by na tom nic nezměnil.
„Musel mít tu pojistku proti bolesti vsunutou někam do podvědomí tak dobře, že ani proti-zatarcské skenery neukázaly zhola nic. Nevědomky jí zatlačoval svým houževnatým vzdorem, až ho nějaká myšlenka zradila. Shoda náhod.“ vysvětluje nechápající orbánský technik Danielovi, v tuto dobu už osamocenému, upravující data můstku Midgardu.
Stalo se to už několikrát, jenže tentokrát si byl tak jist, že s tolika technologickými výdobytky a zkušenostmi není možné, aby se i třebas občasně děly podobné nehody u...zjišťování informací.
„Už si s tím nelámejte hlavu. Potřebují vás ve velínu hyperpohonu, gondola 2. Děkuji vám.“
Přepne komunikační krystal a promluví k posádce v hlavním stanovišti města, nacházející se o mnoho metrů kovu nad ním.
„Nastavte kurz na Delmak. Připravte střelu s hvězdnou bránou.“
Obrovské hyperprostorové okno města, vytvořeného Asgardy pro lidskou rasu, svým otevřením zničí dvě nákladní lodě, co měly smůlu v tom, že si vybraly jinou zkratku pro podsvětelný let na sousední svět, kde se těží mnoho surovin potřebných právě na Delmaku.
Vůdce odboje, poslední žijící člen kdysi obávané SG-1, zadá odpočítávání vypuštění aktivované brány, připravené k rychlé proměně celé delmacké soustavy i jejích obyvatel v kosmické částice, snad jí dokonce zvrhnout v další černou díru.
Záblesk, a probrání se ve světle. Sotva rozeznatelné bytosti ho obklopují, ale do tváře vidí jen jedné z nich.
Omě Desale. Té, co mu kdysi pomohla se povznést, a poznat tak strasti nadpozemského bytí, ještě horšího v tom, že mohl vidět i dokázat cokoli, ale nemohl nic změnit.
„Nevěřím, že vykonáš svůj zamyšlený čin.“ řekne povznesená
„A já zase nevěřím tomu, že chcete zabránit likvidaci života. Sledujete mě i teď, po těch letech, co trávím ve vesmíru s tím, že se nikam nemůžu vrátit. Mluvíte se mnou, protože vy Antikové jste byli vždy citlivé bytosti, pokud šlo o ničení hvězd. Umírající lidé jsou pro vás ničím, ale kvůli hvězdám se obtěžujete snést se z vašeho věčného nebe.“
„Jsi naplněn hněvem a záští, ale stále jsem toho názoru, že bys svou pomstu nevykonal. Lépe než kterýkoli člověk z tvé planety si uvědomuješ zbytečnost a nesmyslnost zabíjení nevinných.“
„A překvapivě mi to nevadí. Ne vážně, nevadí. Proč by mi mělo záležet na těch, co žijí v otroctví rádi...“ zauvažuje naoko Daniel a pokračuje -
„Bože, copak vám z vás není špatně? Když pominu sto hlavních výtek, směřovaných na vás, tak mi povězte – připadá vám morální kárat někoho, komu nezbylo kromě víry nic podstatného?“
„Máš přece i svůj život, svou rodinu. Tvé děti a jejich budoucnost neznamenají nic?“
„To sem nepleť, Omo. Snad abych se ti dokonce omluvil, že jsem náš boj nevzdal, a nežiju jako spokojený sedlák na zaostalé, byť šťastné planetě.“
„I to je tvá budoucnost. Jedna z mnoha, co se ti může stále splnit. Jen chtít.“
„Nechci. A i kdybych chtěl, tak nemám na výběr. Nesmíříme se s porážkou, to jste si museli domyslet už dávno.“
„Machello říkal totéž. Že neměl na výběr. Že on i jeho lidé se museli postavit Vládcům za každou cenu. Jeho cena byl život ve smrti, a vidět miliardy mrtvých za svými zády, tak jako ty.“
„Zkoušíte mě teď zmást analogií? To je koneckonců jedno. Chtěl jsem vám položit jen jednu otázku. Pokud mi ji zodpovíte, nehodím bránu do hvězdy. Pokud ne, patrně zešílím z toho, co jsem udělal, ale vy se na to budete muset dívat ze své přízračné naddimenze.“
„Změnil ses, Danieli. Ne tolik, jak bys měl pro sebe, ale pro ostatní to byla moudrá volba. Jediný tápající, mezi už ztracenými ve zlých úmyslech, jež stále v tvých zdech trvají.“
„Kdyby mě někdo z těch různorodých a nic nechápajících lidí chtěl zabít, už by to udělal, takže to přejděme, jakože jsme to už probrali, když jsem se na vaší úrovni díval na více zkázy, než dodnes za svého života dohromady.“ řekne chladně, bez známky respektu.
„Jak si přeješ. Jsi stále natolik upřímný, abychom ti vyhověli.“ odpoví Antička, a to ještě chladněji.
„Anomálie v galaxii Pegasus. Cesta do alternativního vesmíru. Je to vaše dílo? Nějaký váš…pokus ve vaší sféře bytí, o níž nemám ani tušení, protože si toho z nějakého důvodu nic nepamatuji?“
„Dveře jsou upevněny jen z jedné strany. Klíč uzavře jednu či druhou. Rozbitím zámku se dveře zničí, ale jen zazdění stěny i s dveřmi zabrání použití klíče.“
„Odpusťte si ty hádanky, prosím vás.“ přeruší Omu netrpělivě. Rád by se dozvěděl, co myslí tím klíčem a zámkem, ale stejně by mu to neřekli lidsky a přímo. Díky těmhle „osvíceným“ slovní obraty nenávidí…
„Chci jasnou a stručnou odpověď na následující otázku – jste za tu věc v Pegasu zodpovědní?“
„Ne. Nezasahujeme.“
„Na mé úrovní bytí ne, to vím. Jenže z pozice toho, kdo byl kdysi jedním z vás také vím, že máte ve svých pravidlech mnoho skulin a výjimek.“
„Nezasáhli jsme a proto nezasáhneme.“
„Poslední slovo? Nic víc?“
„Vesmír i vše v něm se mění. Sny a představy se mění, tak jako on. Ale ty nikoli. Proto nenabudeš svého klidu, Danieli Jacksone. Čas ve všech podobách minulosti i budoucna je stejně důležitý, jako nicotný.“ Oma pozvedla ruku na podivný letmý pozdrav a než zmizela, slyšel její hlas –
„Pamatuj…“
Znovu se propadl do své nezářící temné a nepovznesené reality, ke konzoli Midgardu. Město stále kroužilo za místní hvězdou, na trojitý asgardský štít dopadaly první goa'uldské pokusy o průstřel skrz, a uběhly jen dvě vteřiny od jeho dočasného únosu.
Konečně pochopil, co se mu Oma snažila tentokrát říct. Co nemá moc změnit, to má moc stvořit jinde. Druhý náznak pochopil ihned. Že si má dávat velký pozor, na to nepotřebuje být rozmarný tvor s božskou mocí.
Mají to vzdát? Má on i zbytek přeživších uznat, že snaha je marná? Že už není reálná šance na návrat na Zemi?
On bude ten poslední, kdo se vzdá…