Prvním příspěvkem je povídka Osudy Trii. Očekávám že bude mít dva díly. Jedná se o alternativní příběh antické válečné lodi Tria, s níž jsme se setkali v epizodě Return (myslim). Představme si tedy, jak to mohlo vypadat, kdyby zrovna během jejího průletu kolem Midway station nebyl na palubě Daedala Dr. McKay, aby se s ní spojil..
Osudy Trii, část první.
Pozemský rok 4211. Okraj Mléčné dráhy.
Na můstku, který na první pohled patří antické válečné lodi třídy aurora, panuje naprostý zmatek. Světla jsou ztlumena na naprosté minimum, i ovládací konzole vydávají více světla. Po palubě pobíhá osm lidských bytostí. Na sobě mají antické uniformy, u pasu antické příruční zbraně. Jednoznačně jsou to antikové. Jejich velícím je žena s nyní již mírně prošedivělými vlasy. Ostatní antikové také nejsou zrovna nejmladší. Jeden z nich konečně vzhlédne od konzole, kde se horečně, avšak marně snažil převést záložní energii do hyperpohonu.
„Velitelko, hyperpohon vysadí do tří minut, nemáme šanci převést energii. Musíme vyklidit strojovnu, až se pohon deaktivuje, může dojít k explozi!“
Velitelka vteřinu zvažuje jeho slova, než vydá rozkaz.
„Evakuovat strojovnu a utěsnit! Okamžitě!“
Její hlas se nese palubním interkomem skrz celou loď. Situace na můstku není nic oproti chaosu panujícím ve strojovně. Velkou místností se ozývají hlasité skřeky alarmu, z několika prasklých potrubí se dere ven chladicí kapalina reaktoru, pár přetížených konzolí chrlí do okolí zářivé jiskry. Do toho všeho zní velitelčin hlas.
„Evakuovat a utěsnit strojovnu!“
Skupina antiků, kteří se do poslední chvíle snažili zabránit fatálnímu selhání, se snaží utéct do bezpečí. Poslední z nich aktivuje nouzové utěsnění reaktoru a celé strojovny. Zavírají se těžké pancéřované dveře. Antikové utíkají zběsile dál chodbou. Je jim jasné, že běží o život. Jejich svaly už ale neslouží tak jako dříve. Ani oni nejsou žádnými mladíky, což ale zřejmě není na palubě vůbec nikdo. Těžko najít někoho pod padesát.
V černočerné temnotě se najednou objeví záblesk světla. Z hyperprostoru klouzavým pohybem vyskočí loď třídy aurora. Na jejím trupu jsou jasně patrné zásahy od wraithských pulsních zbraní. Lodí otřese zničehonic mohutný výbuch. Celý trup poskočí kupředu a na povrchu se objeví další trhliny, ze kterých nejdříve vyšlehnou plameny a následně se objeví proudy unikající atmosféry. Ohromné motory na zádi zablikají a zhasnou. Loď bezmocně leží uprostřed ničeho, již v Mléčné dráze, ale stále mimo první okrajové soustavy.
Na můstku to nyní vypadá podobně jako předtím ve strojovně. Nikde sice neuniká pára, ale několik konzolí zkratovalo a dalo své obsluze pořádnou ránu. Naštěstí ne tak silnou, aby je zabila. Muž, který je zřejmě prvním důstojníkem, podává okamžité hlášení velitelce.
„Reaktor explodoval, definitivně jsme ztratili hyperpohon, podsvětelné pohony a generátory. Záložní zdroje nás při minimální spotřebě udrží naživu ještě několik týdnů.“
Pak se zamračí na konzoli.
„A ztratili jsme pět členů posádky. Bezpečnostní dveře nedokázaly zadržet výbuch.“
Velitelka věnuje minutu ticha padlým druhům, než promluví.
„Stázové komory?“
První důstojník zavrtí hlavou.
„Nemáme dost energie.“
Velitelka se snaží vymyslet nové řešení, vždycky přece nějaké existuje.
„Jak jsem daleko od galaxie?“
Důstojník vyvolá mapu.
„Zbývalo nám jen několik měsíců v hyperprostoru a dorazili bychom k Zemi, do týdne bychom míjeli první solární systém této galaxie.“
Velitelka zakleje v antičtině.
„Vyšlete nouzový signál, to je naše poslední naděje. Snad nás zachytí některá z našich lodí, jestli tu nějaké jsou. Pak vypněte vše, co nepotřebujeme.“
Důstojník přikývne a začne vysílat nouzové volání.
O čtyřicet solárních systémů dál se rozsvítí červená kontrolka. Červená kontrolka na zářivě bílém panelu posetém obrazovkami a dalšími barevnými kontrolkami. Na panelu nacházejícím se na zdi můstku, zářivě vyleštěné místnosti, kde u podobných panelů sedí tucet lidí v modrých přiléhavých uniformách. Místo oken, poskytujících velkolepý výhled, jako je tomu u antické lodi, jsou na zdech rozmístěny obrazovky. Nikdo by ale nepoznal, že se jedná o obrazovky, kdyby se právě nezměnily z pohledu do okolního vesmíru na zářivě bílou barvu ladící s okolím.
V křesle v zadní části můstku sedí velitel lodi. V tomto případě velice mladě vypadající atraktivní žena v bílé uniformě s výložkami kapitána. Podle vzhledu by jí nikdo netipoval více než pětadvacet. Ona svítící kontrolka na zářivě bílém panelu zhasla. Člověk, jenž měl panel jistojistě na starost, chvíli zaujatě poslouchal. V uších měl nasazena miniaturní sluchátka. Pak se otočil ke kapitánce.
„Kapitáne. Zachytili jsme tísňové volání.“
Kapitánka se na něj se zřejmým zájmem podívala.
„Loď Aliance?“
Obsluha pokrčila rameny.
„Nevysílají žádné kódy, pouze zvukový signál. A navíc velice slabý.“
Kapitánka kývla na obsluhu a obrátila se na umělou inteligenci lodi.
„AI, přehraj zachycené tísňové volání.“
Odpovědí byl nejprve potvrzující tón a ihned poté se spustilo přehrávání. Zvuk již byl vyčištěn od okolního šumu a zkreslení, takže hlas byl naprosto zřetelný.
„Tady lanteanská loď Tria, žádáme o okamžitou pomoc, vysadil nadsvětelný i podsvětelný pohon, dochází energie.“
Pak následovaly koordináty lodi v nouzi.
„AI, prověř databázi na loď jménem Tria. A na národ lanteanů.“
Pak kapitánčiny modré oči spočinuly na prvním důstojníkovi, který se nyní zlehka opíral o její křeslo. Stačila dvě slova, a celá loď se probudila z ospalé rutiny.
„Černý kód.“
Tato slova zněla celou lodí.
„Černý kód, černý kód, posádka na bojová stanoviště, černý kód, černý kód, posádka na bojová stanoviště, toto není cvičení!“
Vyřvával palubní interkom. Za dvě minuty dostala kapitánka hlášení od AI.
„Posádka na bojových stanovištích, bezpečnostní přepážky uzavřeny a zajištěny, hangáry uzavřeny, stíhače připraveny, pancíř uzavřen. Čas minuta padesát osm.“
Chvíli bylo ticho a pak hlas pokračoval.
„Databáze je na jméno Tria negativní, jméno národa lanteané bylo nalezeno. Jedná se o prastarou rasu, jež stvořila lidské bytosti. Jsou považováni za vymřelou rasu, část z nich se povznesla na vyšší sféru bytí, zbytek zahynul. Nejsou známi žádní přeživší jedinci.“
V kapitánčině obličeji bylo jasně poznat, že si vzpomněla na školní výuku na akademii, kdy se brala historie lidské rasy. Bylo to už ale skoro patnáct tisíc let, co o nich jako o civilizaci přestaly existovat zmínky. A samozřejmě, byli to ti, co se povznesli, ale to už v dnešní době mnoho neznamenalo. Lidstvo postoupilo ve svém vývoji natolik kupředu, že se povznesení otevřelo i lidem. Proto natolik zevšednělo, že se na lanteany, či antiky dočista zapomnělo. Kapitánka nečekala ani minutu.
„Hyperprostorový skok na souřadnice nouzového signálu. Všechna stanoviště zajistit, černý kód stále platí. Proveďte.“
Kývla na prvního důstojníka. Tomu stačilo rozhlédnout se po můstku, a když všichni operátoři vzhlédli od svých konzolí, vyřkl jenom „Skok“ a loď skočila.
Můstek Trii ozářilo pronikavé intenzivní světlo. Jak rychle se objevilo, tak rychle i zmizelo. V těsné blízkosti lodi třídy aurora se ale nyní nacházela další loď. Její trup byl ohromný, několikrát delší než antická loď. Horní část byla zcela zřetelně pokryta pancířem, který vypadal, že vydrží opravdu mnoho úderů. Boční vybouleniny dávaly najevo přítomnost masivních hangárů. Natolik velkých, pokud by to vnitřní uspořádání dovolilo, vešla by se do nich bez problémů celá Tria. Ze spodní části trupu vybíhala jakási noha vybavená všemožnými výměnnými moduly pro nejrůznější účely.
Posádka na palubě antické lodi přestala pracovat na minimalizaci spotřeby energie a značně překvapeně, možná i trochu vyděšeně, si prohlížela majestátní loď, nebo alespoň tu část, na kterou dohlédli z oken můstku. Komunikační konzole napravo od velitelky Trii najednou ožila. Chvíli trvalo, než se prvnímu důstojníkovi podařilo vyčistit signál natolik, aby bylo zprávě rozumět.
„Lanteánská lodi Trio, tady je bitevník Niagara Falls z Flotily Aliance. Reagujeme na vaše tísňové volání. Jakou pomoc žádáte?“
Antická velitelka se vrhla ke komunikační konzoli.
„Nemáme žádný pohon, jediné funkční systémy jsou systémy podpory života a ty běží na záložní zdroje. Musíme..“
Na chvíli se odmlčela, když vydávala těžké rozhodnutí.
„..musíme opustit loď.“
Kapitánka na můstku Niagary si nechala vyvolat schéma antické lodi, které vytvořily pokročilé senzory pozemského bitevníku. Tria byla očividně velmi těžce poškozena a její velitelka nepřeháněla, když chtěla opustit loď. Na druhou stranu, na to o jak starý kus železa se zřejmě jednalo, nebyla v zas tak špatném stavu. Kapitánka nechala znovu otevřít komunikační kanál.
„Rozumím Trio, přejete si opustit loď. Kolik lidí má vaše posádka?“
Odpovědí jí bylo, že posádka má 83 členů.
Na jednom z bočních hangárů pozemské lodi se zasunula menší vrata a odhalilo se silové pole bránící atmosféře hangáru uniknout ven. Za okamžik proletěla skrz menší loď oválného tvaru a zamířila přímo k antické lodi. Během chvíle dosedla na její trup v místech, kde se nacházela přetlaková komora. Posádka Trii již byla svolána do k airlocku, takže zde již všech 83 antiků čekalo, když se dveře otevřely. Stál v nich mladý muž, s krátkou zbraní, patrně střelnou, držící na popruhu přehozeném přes rameno. Měl čistou bílou uniformu s frčkami na ramenou a malou jmenovkou na hrudi. Rozhlédl se po chodbě, kde byla vměstnána celá posádka. Zjevně hledal velitelku, ale nebyl schopen určit kdo to je. Velitelka se ale hned objevila před ním.
„Velitelka Helia z lanteánské válečné lodi Tria.“
Mladík se postavil do ukázkového pozoru.
„Poručík Jenkins z bitevní lodi Aliance Niagara Falls.“
Posádka Trii na něj mírně nechápavě zírala. Chvíli vydržel, než si dal pohov. Úplně zapomněl, že jedná s mimozemšťany, kteří zřejmě lidi ze Země ještě nepotkali.
„Prosím, nastupte do našeho transportu, odvezeme vás na Niagaru.“
Velitelka přikývla a celá posádka začala pomalu postupovat dovnitř do transportu. Poté co poslední antik opustil palubu, věnoval Jenkins poslední pohled opuštěné chodbě a uzavřel airlock. Transportní loď se odpoutala od Trii a zamířila zpět k pozemskému bitevníku…
Pozemský rok 4211. Okraj Mléčné dráhy.
Na můstku, který na první pohled patří antické válečné lodi třídy aurora, panuje naprostý zmatek. Světla jsou ztlumena na naprosté minimum, i ovládací konzole vydávají více světla. Po palubě pobíhá osm lidských bytostí. Na sobě mají antické uniformy, u pasu antické příruční zbraně. Jednoznačně jsou to antikové. Jejich velícím je žena s nyní již mírně prošedivělými vlasy. Ostatní antikové také nejsou zrovna nejmladší. Jeden z nich konečně vzhlédne od konzole, kde se horečně, avšak marně snažil převést záložní energii do hyperpohonu.
„Velitelko, hyperpohon vysadí do tří minut, nemáme šanci převést energii. Musíme vyklidit strojovnu, až se pohon deaktivuje, může dojít k explozi!“
Velitelka vteřinu zvažuje jeho slova, než vydá rozkaz.
„Evakuovat strojovnu a utěsnit! Okamžitě!“
Její hlas se nese palubním interkomem skrz celou loď. Situace na můstku není nic oproti chaosu panujícím ve strojovně. Velkou místností se ozývají hlasité skřeky alarmu, z několika prasklých potrubí se dere ven chladicí kapalina reaktoru, pár přetížených konzolí chrlí do okolí zářivé jiskry. Do toho všeho zní velitelčin hlas.
„Evakuovat a utěsnit strojovnu!“
Skupina antiků, kteří se do poslední chvíle snažili zabránit fatálnímu selhání, se snaží utéct do bezpečí. Poslední z nich aktivuje nouzové utěsnění reaktoru a celé strojovny. Zavírají se těžké pancéřované dveře. Antikové utíkají zběsile dál chodbou. Je jim jasné, že běží o život. Jejich svaly už ale neslouží tak jako dříve. Ani oni nejsou žádnými mladíky, což ale zřejmě není na palubě vůbec nikdo. Těžko najít někoho pod padesát.
V černočerné temnotě se najednou objeví záblesk světla. Z hyperprostoru klouzavým pohybem vyskočí loď třídy aurora. Na jejím trupu jsou jasně patrné zásahy od wraithských pulsních zbraní. Lodí otřese zničehonic mohutný výbuch. Celý trup poskočí kupředu a na povrchu se objeví další trhliny, ze kterých nejdříve vyšlehnou plameny a následně se objeví proudy unikající atmosféry. Ohromné motory na zádi zablikají a zhasnou. Loď bezmocně leží uprostřed ničeho, již v Mléčné dráze, ale stále mimo první okrajové soustavy.
Na můstku to nyní vypadá podobně jako předtím ve strojovně. Nikde sice neuniká pára, ale několik konzolí zkratovalo a dalo své obsluze pořádnou ránu. Naštěstí ne tak silnou, aby je zabila. Muž, který je zřejmě prvním důstojníkem, podává okamžité hlášení velitelce.
„Reaktor explodoval, definitivně jsme ztratili hyperpohon, podsvětelné pohony a generátory. Záložní zdroje nás při minimální spotřebě udrží naživu ještě několik týdnů.“
Pak se zamračí na konzoli.
„A ztratili jsme pět členů posádky. Bezpečnostní dveře nedokázaly zadržet výbuch.“
Velitelka věnuje minutu ticha padlým druhům, než promluví.
„Stázové komory?“
První důstojník zavrtí hlavou.
„Nemáme dost energie.“
Velitelka se snaží vymyslet nové řešení, vždycky přece nějaké existuje.
„Jak jsem daleko od galaxie?“
Důstojník vyvolá mapu.
„Zbývalo nám jen několik měsíců v hyperprostoru a dorazili bychom k Zemi, do týdne bychom míjeli první solární systém této galaxie.“
Velitelka zakleje v antičtině.
„Vyšlete nouzový signál, to je naše poslední naděje. Snad nás zachytí některá z našich lodí, jestli tu nějaké jsou. Pak vypněte vše, co nepotřebujeme.“
Důstojník přikývne a začne vysílat nouzové volání.
O čtyřicet solárních systémů dál se rozsvítí červená kontrolka. Červená kontrolka na zářivě bílém panelu posetém obrazovkami a dalšími barevnými kontrolkami. Na panelu nacházejícím se na zdi můstku, zářivě vyleštěné místnosti, kde u podobných panelů sedí tucet lidí v modrých přiléhavých uniformách. Místo oken, poskytujících velkolepý výhled, jako je tomu u antické lodi, jsou na zdech rozmístěny obrazovky. Nikdo by ale nepoznal, že se jedná o obrazovky, kdyby se právě nezměnily z pohledu do okolního vesmíru na zářivě bílou barvu ladící s okolím.
V křesle v zadní části můstku sedí velitel lodi. V tomto případě velice mladě vypadající atraktivní žena v bílé uniformě s výložkami kapitána. Podle vzhledu by jí nikdo netipoval více než pětadvacet. Ona svítící kontrolka na zářivě bílém panelu zhasla. Člověk, jenž měl panel jistojistě na starost, chvíli zaujatě poslouchal. V uších měl nasazena miniaturní sluchátka. Pak se otočil ke kapitánce.
„Kapitáne. Zachytili jsme tísňové volání.“
Kapitánka se na něj se zřejmým zájmem podívala.
„Loď Aliance?“
Obsluha pokrčila rameny.
„Nevysílají žádné kódy, pouze zvukový signál. A navíc velice slabý.“
Kapitánka kývla na obsluhu a obrátila se na umělou inteligenci lodi.
„AI, přehraj zachycené tísňové volání.“
Odpovědí byl nejprve potvrzující tón a ihned poté se spustilo přehrávání. Zvuk již byl vyčištěn od okolního šumu a zkreslení, takže hlas byl naprosto zřetelný.
„Tady lanteanská loď Tria, žádáme o okamžitou pomoc, vysadil nadsvětelný i podsvětelný pohon, dochází energie.“
Pak následovaly koordináty lodi v nouzi.
„AI, prověř databázi na loď jménem Tria. A na národ lanteanů.“
Pak kapitánčiny modré oči spočinuly na prvním důstojníkovi, který se nyní zlehka opíral o její křeslo. Stačila dvě slova, a celá loď se probudila z ospalé rutiny.
„Černý kód.“
Tato slova zněla celou lodí.
„Černý kód, černý kód, posádka na bojová stanoviště, černý kód, černý kód, posádka na bojová stanoviště, toto není cvičení!“
Vyřvával palubní interkom. Za dvě minuty dostala kapitánka hlášení od AI.
„Posádka na bojových stanovištích, bezpečnostní přepážky uzavřeny a zajištěny, hangáry uzavřeny, stíhače připraveny, pancíř uzavřen. Čas minuta padesát osm.“
Chvíli bylo ticho a pak hlas pokračoval.
„Databáze je na jméno Tria negativní, jméno národa lanteané bylo nalezeno. Jedná se o prastarou rasu, jež stvořila lidské bytosti. Jsou považováni za vymřelou rasu, část z nich se povznesla na vyšší sféru bytí, zbytek zahynul. Nejsou známi žádní přeživší jedinci.“
V kapitánčině obličeji bylo jasně poznat, že si vzpomněla na školní výuku na akademii, kdy se brala historie lidské rasy. Bylo to už ale skoro patnáct tisíc let, co o nich jako o civilizaci přestaly existovat zmínky. A samozřejmě, byli to ti, co se povznesli, ale to už v dnešní době mnoho neznamenalo. Lidstvo postoupilo ve svém vývoji natolik kupředu, že se povznesení otevřelo i lidem. Proto natolik zevšednělo, že se na lanteany, či antiky dočista zapomnělo. Kapitánka nečekala ani minutu.
„Hyperprostorový skok na souřadnice nouzového signálu. Všechna stanoviště zajistit, černý kód stále platí. Proveďte.“
Kývla na prvního důstojníka. Tomu stačilo rozhlédnout se po můstku, a když všichni operátoři vzhlédli od svých konzolí, vyřkl jenom „Skok“ a loď skočila.
Můstek Trii ozářilo pronikavé intenzivní světlo. Jak rychle se objevilo, tak rychle i zmizelo. V těsné blízkosti lodi třídy aurora se ale nyní nacházela další loď. Její trup byl ohromný, několikrát delší než antická loď. Horní část byla zcela zřetelně pokryta pancířem, který vypadal, že vydrží opravdu mnoho úderů. Boční vybouleniny dávaly najevo přítomnost masivních hangárů. Natolik velkých, pokud by to vnitřní uspořádání dovolilo, vešla by se do nich bez problémů celá Tria. Ze spodní části trupu vybíhala jakási noha vybavená všemožnými výměnnými moduly pro nejrůznější účely.
Posádka na palubě antické lodi přestala pracovat na minimalizaci spotřeby energie a značně překvapeně, možná i trochu vyděšeně, si prohlížela majestátní loď, nebo alespoň tu část, na kterou dohlédli z oken můstku. Komunikační konzole napravo od velitelky Trii najednou ožila. Chvíli trvalo, než se prvnímu důstojníkovi podařilo vyčistit signál natolik, aby bylo zprávě rozumět.
„Lanteánská lodi Trio, tady je bitevník Niagara Falls z Flotily Aliance. Reagujeme na vaše tísňové volání. Jakou pomoc žádáte?“
Antická velitelka se vrhla ke komunikační konzoli.
„Nemáme žádný pohon, jediné funkční systémy jsou systémy podpory života a ty běží na záložní zdroje. Musíme..“
Na chvíli se odmlčela, když vydávala těžké rozhodnutí.
„..musíme opustit loď.“
Kapitánka na můstku Niagary si nechala vyvolat schéma antické lodi, které vytvořily pokročilé senzory pozemského bitevníku. Tria byla očividně velmi těžce poškozena a její velitelka nepřeháněla, když chtěla opustit loď. Na druhou stranu, na to o jak starý kus železa se zřejmě jednalo, nebyla v zas tak špatném stavu. Kapitánka nechala znovu otevřít komunikační kanál.
„Rozumím Trio, přejete si opustit loď. Kolik lidí má vaše posádka?“
Odpovědí jí bylo, že posádka má 83 členů.
Na jednom z bočních hangárů pozemské lodi se zasunula menší vrata a odhalilo se silové pole bránící atmosféře hangáru uniknout ven. Za okamžik proletěla skrz menší loď oválného tvaru a zamířila přímo k antické lodi. Během chvíle dosedla na její trup v místech, kde se nacházela přetlaková komora. Posádka Trii již byla svolána do k airlocku, takže zde již všech 83 antiků čekalo, když se dveře otevřely. Stál v nich mladý muž, s krátkou zbraní, patrně střelnou, držící na popruhu přehozeném přes rameno. Měl čistou bílou uniformu s frčkami na ramenou a malou jmenovkou na hrudi. Rozhlédl se po chodbě, kde byla vměstnána celá posádka. Zjevně hledal velitelku, ale nebyl schopen určit kdo to je. Velitelka se ale hned objevila před ním.
„Velitelka Helia z lanteánské válečné lodi Tria.“
Mladík se postavil do ukázkového pozoru.
„Poručík Jenkins z bitevní lodi Aliance Niagara Falls.“
Posádka Trii na něj mírně nechápavě zírala. Chvíli vydržel, než si dal pohov. Úplně zapomněl, že jedná s mimozemšťany, kteří zřejmě lidi ze Země ještě nepotkali.
„Prosím, nastupte do našeho transportu, odvezeme vás na Niagaru.“
Velitelka přikývla a celá posádka začala pomalu postupovat dovnitř do transportu. Poté co poslední antik opustil palubu, věnoval Jenkins poslední pohled opuštěné chodbě a uzavřel airlock. Transportní loď se odpoutala od Trii a zamířila zpět k pozemskému bitevníku…
To že se jedná teprve o rok 4211, přestože Tria měla podle odhadu McKaye cestovat "milion let" do naší galaxie prozatím prosím přehlédněte, bude to vysvětleno později. Těším se na komentáře.