Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Tenká hranice dobra a zla - Část VII. (konec)

Tenká hranice dobra a zla - Část VII. (konec)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Kolikokoli Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 19
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Toto je moje první publikovaná povídka, sice tam není nic z prostředí SG, ale svým námětem to zapadá do žánru sci-fi. Tak snad se bude líbit. Má 7 dílů.
Část I. Pan učitel a nemocná dáma
Část II. Pomoc zvenčí
Část III. Senzace
Část IV. Ruka a srdce
Část V. Figurína na červené šaty
Část VI. Muzeum + Část VII. Epilog


Část I. Pan učitel a nemocná dáma

Byli to mladí manželé. Neměli děti, ale přesto byli šťastní. Poznali se na střední škole a Viktorovi oči Noru okamžitě upoutaly. Když ho poprvé viděla, hned věděla, že to bude on, koho si nakonec vezme.

Deset let po skončení vysoké školy se na střední Viktor vrátil, tentokrát jako učitel chemie. Našli si rozkošný domek dvě stě metrů od školních laboratoří, takže Viktorovi zabrala cesta do práce pár minut.

Nora nepracovala. Když jí bylo třináct let, měli ošklivou autonehodu. Její rodiče při ní zahynuli a Nora vyvázla jen tak tak. Bohužel utrpěla vážná zranění hlavy, takže mívala občas silné bolesti. Viktorovi nevadilo, že je jeho žena nezaměstnaná. Vydělával dost na to, aby oba vedli plnohodnotný život.

Viktorův nejlepší přítel Dan na škole pracoval spolu s Viktorem. Dan byl biolog a biochemik a často, narozdíl od Viktora, zůstával ve škole do noci a tajně pracoval na svých projektech.

Jednou se Viktor rozhodl s Danem promluvit a zjistit, na jakém, že to projektu zrovna dělá.



„Ahoj, Dane.“ řekl Viktor a vešel do laboratorní třídy. Dan zrovna propočítával nějaký vzorec, ale když si všimnul Viktora, tak přestal pracovat a narovnal se. „Skvěle, že jdeš. Musím ti něco říct, ale potřebuji, abys mi slíbil, že to nikomu neprozradíš.“ Viktor zavřel dveře a popošel k Danovi. „Samozřejmě! Že se vůbec ptáš. Víš, že umím udržet tajemství.“ Dan se zaradoval a pokynul Viktorovi, aby šel ještě blíž. „Podívej se.“ Ukázal na mikroskop a Viktor se do něj podíval. „Co to je?“ Zeptal se a Dan se celý rozzářil. „Poslední dva roky na tom pracuji. Když jsem měl první výsledky, tak jsem poslal nějaké vzorce do Akademie, ale odbyli mě s tím, že se zajímají o opravdové vynálezy, ne nějaké hlouposti od středoškolského učitele. Tak jsem na tom začal pracovat sám.“

Viktor si stále prohlížel látku v mikroskopu. „Říkáš, že jsi to vynalezl, ale toto jsou přece živé buňky.“

„Ano, vím. Když jsem tehdy byl na stáži v Amazonii, tak mi domorodci ukázali jednu podivnou rostlinu. Mezi obyvateli vesnice tradovala pověra, že ten kdo rostlinu pozře, tak získá neuvěřitelnou sílu, ale poté zemře ve strašlivých bolestech. Samozřejmě jsem tomu nevěřil, tedy až do té doby, než ji nechali sežrat jednomu psu. Bylo to neuvěřitelné – psisko začalo naprosto šílet a napadlo několik lidí. Dokonce zabilo i krávu! Pak najednou začal kňučet, ochrnul a za pár minut se doslova rozložil před zraky všech.“

Viktor tomu nevěřil, ale nechtěl Dana urazit, proto mu jen řekl, že je to zajímavé.

Dan začal uklízet přístroje. „Myslím, že už je to skoro hotové.“ řekl, „Ještě pár pokusů, a pak s tím půjdu na veřejnost.

„Pomůžu ti.“ Nabídnul se Viktor a začal poklízet zkumavky se vzorky. Dan pomoc přijal, ale raději přítele varoval: „Stačí malá otevřená ranka a ta látka se ti dostane do krve, takže opatrně.“

„Klid, nejsem přece žádné nemehlo, navíc, pokud vím, tak jsi na tom dělal, abys zamezil tomu, co následuje po supersíle – smrti v bolestech, takže pokud jsi už výzkum dokončil, pak se nemusím ničeho bát, ne?“ Dan se usmíval, byl rád, že si o tomhle, tak dlouho utajovaném projektu, může konečně s někým promluvit. „Ještě jsem neskončil.“ Viktorovi náhle vyklouzla jedna zkumavka a s tříštivým zvukem dopadla na podlahu. „Sakra, Dane, promiň, já to uklidím.“ Řekl a ihned začal sbírat střepy. „Viktore, nech to nebo se pořežeš.“ Viktor přestal sbírat. „Pozdě.“ Dan se díval, jak se na Viktorově ruce objevují první krůpěje krve…



Viktor přišel domů až ve dvě hodiny ráno. Nora nespala. Čekala trpělivě v obývacím pokoji a zrovna sledovala nějaký romantický film.

„Promiň, zdržel jsem se u Dana.“ Začal se omlouvat Viktor. Nora se však nezlobila. „Co to máš s rukou?“ Zeptala se a vzala manželovo zraněné zápěstí do svých jemných prstů. „To nic není, jen jsem se trochu řízl. Za chvilku se to zahojí.“

Nora se usmála. Viktor poznal, i přes její něžný úsměv i mírné chování, že ji dnes opět silně bolela hlava. „Měla by sis jít lehnout.“ Rozhodl Viktor a vstal, aby rozestlal postel. Nora nic neříkala. Pomalu a tiše jej následovala do ložnice a sledovala, jak pro ni Viktor s láskou a něžností chystá lůžko.

„Ještě se mi nechce spát.“ Řekla náhle. Viktor se na ni podíval a viděl, že si Nora sundala košilku. „Mě taky ne.“ Odpověděl a začal si také sundávat tričko.

Uběhly tři dny, během nichž se nic zvláštního nestalo. V pondělí si však musel Viktor vzít volno, protože Nora se necítila dobře a Viktor ji nechtěl nechat doma o samotě.

„Ty se o mě tak hezky staráš.“ „Děkuji, pohádkový princi.“ „Jsi ten nejlepší manžel, jakého si žena může přát.“ Tyto a další podobné pochvaly slýchával Viktor denně. Leckomu by se brzy omrzely, ale Viktor věděl, že to Nora myslí vážně, proto si každého jejího slova cenil, jako by ho slyšel poprvé.

„Zlato, prosím, dones mi ty červené prášky na bolest hlavy. Jsou v té bílé skříňce v koupelně.“ Nora si obvykle chodila pro prášky sama, ale teď jí bylo opravdu hodně špatně. Viktor se bez rozmýšlení zvedl a šel pro ony léky. Skříňka trochu skřípala, ale nakonec ji lehce otevřel. Za chvíli už stál s prášky u své manželky.

„Ta skříňka trochu drhne, asi ji budu muset namazat.“ Nora se usmála. Viktor rád pomáhal s opravami domácnosti. „Doufám, že jsi ji zase zamknul.“ Řekla Nora. To bylo poprvé, kdy si Viktor uvědomil, že se něco děje.

„Nebyla zamknutá.“ Řekl a doufal, že se nemýlí. Nora pokřivila obličej. Byla si jistá, že ji naposledy zamkla. Jistě, mýlit se může každý, ale tímto si byla opravdu stoprocentně jistá. Viktor se rozhodl vrátit do koupelny. Zkontroloval bílou skříňku a zjistil, že dvířka jsou doslova vyrvaná ze zámku.

Od tohoto pondělního dopoledne to šlo rychle – jednou Viktor vyměnil kolo u auta bez heveru, podruhé roztrhl lodní lano nebo zcela bez námahy ohnul traverzu. Noře všechno řekl, nechtěl před ní nic tajit, ale věděl, že se o něj začíná skutečně bát.

„Půjdu za Danem.“ Oznámil ve čtvrtek Noře. „Pokud mi někdo může pomoci, tak je to on.“ Nora souhlasila.

(pokračování příště...)
Naposledy upravil Kolikokoli dne 28.5.2010 13:31:05, celkově upraveno 6
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
The needs of the many outweigh the needs of the few.
Or the one...

Live long and prosper.

Příspěvek 22.5.2010 14:48:48
Pvt.Kuba Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 21
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Moc pěkné, těším se na další pokračování :bravo:
Rodney : Do hajzlu.
Hermiod : Co jste to udělal ?
Rodney : Prohnal jsem to překladatelem, je to wraithsky.
Hermiod : Do hajzlu, vskutku.

Kolikokoli Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 19
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Část II. Pomoc zvenčí

„Kdy se to stalo?“ „Všimla jste si nějaké dřívější změny nebo to byla náhlá událost?“ „S kým se setkal naposledy?“ Lékař stál nad vzlykající Norou a kladl další a další otázky. Noru napadlo, jestli si nespletla budovu a místo do nemocnice nešla do televizní ústředny. Trpělivě odpovídala na každou otázku, ale přesto se rozhodla zalhat – zatajila vše o Danově experimentu, tak jak si to Viktor přál, než upadl do bezvědomí.

Doktor si zapsal vše potřebné a poté bezeslova odešel. Nora zůstala sama. Pozorovala spícího manžela skrz čisté sklo. Rána na ruce mu nevábně zhnisala a navíc se kolem ní vytvořila ošklivá jizva. „Paní Gradová? Dobrý den, jsem Adam Perusak.“ Nora se podívala na nově příchozího asi třicetiletého muže. „Policista?“ Adam se s Nořiným dovolením posadil vedle ní. „Musím vám položit pár otázek, jestli souhlasíte.“ „Ano.“ Odpověděla Nora.

„Znáte jistého Dana Coopera?“ Nora přikývla. Dan chodil spolu s ní i s Viktorem na střední a spolu s Danovou manželkou často podnikali různé výlety a cesty do zahraničí. „Proč se mne ptáte na Dana?“ Zeptala se Nora s obavami.

Policista Perusak se na své židli zavrtěl. Nejspíš se mu zrovna nechtělo vyzradit, to co se chystal právě říct. „Pan Cooper byl dnes nalezen mrtvý ve školní laboratoři.“

Nora se zděsila. Dan byl mrtvý? Pomyslela na Mirjam, Danovu ženu. Právě byla ve čtvrtém měsíci těhotenství.

„To je hrozné.“ Vyhrkla nakonec. Policista však zřejmě neskončil. „Poslední s kým mluvil, byl právě váš manžel, paní Gradová.“

Tohle Noru vyděsilo ještě víc. „Chcete říct, že Dana zabil Viktor?“ Vykřikla rozzlobeně. Policista se snažil Noru uklidnit, ale ona na něm viděla, že o Viktorově vině nepochybuje.

„Dan byl rodinný přítel, Viktor ho měl rád. Kamarádili spolu už od střední školy! Nikdy by ho ani nenapadlo Dana…“ Nora zaváhala. „…zabít.“ Dokončila větu a promnula si rukou oči, jako kdyby čekala, že se probudí ze zlého snu.

„Můžete mi říct, co dělal váš manžel v osm večer ve škole?“ Zeptal se Perusak a předchozí Nořinu poznámku vůbec nevnímal.

„Šel si promluvit s Danem.“ Nora chtěla pokračovat, ale nemohla ze sebe vydat ani slovo. Policista se začínal nudit, Noru zřejmě pokládal za blázna. Alespoň se tak tvářil.

„A dál? O čem si s ním chtěl promluvit?“ Naléhal a Nora opět pocítila píchavou bolest ve spánku. „Myslím… myslím, že kvůli práci, já, já nevím, neptala jsem se.“ Přála si, aby už ta noční můra skončila. Její prosby byly vyslyšeny. Policista se zvedl a s chabým - „Až si na něco vzpomenete, tak se mi prosím ozvěte.“ podal Noře svoji vizitku a rychlým krokem zamířil k východu.

Nora by se rozplakala, bylo toho na ni však tolik, že jen seděla a mnula si bolavou hlavu. Chvíli tak vydržela, ale když už se k ní nikdo nehlásil, vyhlídla si prvního muže v bílém plášti, aby se ho zeptala na manžela.

„Ehm, promiňte, ale já nejsem lékař, jsem z rehabilitačního.“ Řekl mladý doktor. Nora ale věděla, že pokud jí nepomůže on, tak nikdo.

„Dobrá, tak co byste potřebovala?“ Zeptal se. Nora se přemohla k slabému úsměvu. „Prosím, řekněte mi, co je s manželem.“ Ukázala na protější pokoj.

„Počkejte tu chvilku, paní.“ Řekl sympatický ošetřovatel a šel k Viktorovu pokoji. „Promiňte, ale nespletla jste se?“ Nora nechápala, co tím chce říct. Popošla kousek k doktorovi a poté omdlela.



„Pane Perusak? Pane Perusak!“ Na odcházejícího detektiva mával malý mužík z protější chodby. Adam se otočil a došel k mužíkovi. „Co je?“ Zeptal se stroze. Mužík byl zjevně velice vzrušený. „Říkal jste, že pokud uvidíme něco podezřelýho na tom novým pacientovi, tak vás máme zavolat.“

„Ano, to jsem řekl.“ Potvrdil Adam a začal tušit něco zajímavého. „Tak se pojďte podívat.“ Vydechl mužíček a rozběhl se ke své kanceláři. U dveří se ještě stihnul otočit, aby oznámil, jak moc fantastické to je.

„To je neuvěřitelné!“ Zakončil Perusak dvacetivteřinové video z bezpečnostní kamery. „Jak to ten hajzl dokázal?“ „To nevíme, pane, ale zaručuju vám, že tohle byla profesionální ochranka, žádní šupáci.“ Adam si to video pouštěl znovu a znovu a rozhodl se, že z tohoto muže udělá celebritu.
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
The needs of the many outweigh the needs of the few.
Or the one...

Live long and prosper.

Kolikokoli Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 19
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Část III. Senzace


Nora nervózně přešlapovala u červených dveří malého bílého domku na předměstí. Pro jistotu ještě zkontrolovala adresu. 221B. Adresa seděla. Nora zazvonila. Za několik okamžiků uslyšela hluk zpoza dveří. Peter otevřel. „Honem, pojď se na to podívat.“ Řekl a vtáhl Noru do domu.

Ošetřovatel se Noře zalíbil hned, když ho viděla v nemocnici. Po Viktorově zmizení se o ni občas staral, když ji bolela hlava, teď se však neměli sejít kvůli Nořiným bolestem.

„Podívej se na to!“ Nora Petera poslechla a šla blíž k televizi, která stála v rohu malého obývacího pokoje.

„… opět nebezpečný vrah. Na tento případ jsme nasadili naše nejlepší specialisty.“ Hlava policisty, který mluvil s reportérkou, zmizela a nahradily ji záběry zdemolované Danovy třídy. Na zemi ležel černý pytel. Pravděpodobně v něm byla oběť. Učebna zmizela a opět se objevil policista. „Toto brutální vraždění musíme zastavit. Jedná se už o třetí oběť Viktora Grada. Motiv zatím není znám, ale pravděpodobně šlo o vleklý spor mezi Gradem a obětí. V laboratoři jsme nalezli několik zatím neidentifikovaných látek, domníváme se, že Grad a Cooper pracovali na nějakém novém typu výbušniny a když chtěl Cooper z projektu vycouvat, tak jej Grad zabil. Můžeme také potvrdit, že část látky, která se měla v laboratoři dle evidence nacházet, beze stopy zmizela. Tuto teorii potvrzuje i Cooperova těhotná manželka.“

Policista opět zmizel a v záběru se objevila plačící Mirjam. „Ano, Dan mi říkal, že teď s Viktorem na něčem dělají. Prý je to tajné a nemám o tom nikomu říkat.“ „A můžete potvrdit, že chtěl váš manžel výzkum ukončit i přes Gradův nesouhlas?“ „Myslím, myslím, že něco takového říkal, ano. Ale Viktor, nevěřím, že by…“ Mirjam zmizela. Zřejmě se jim do pořadu nehodilo, aby žena oběti obhajovala potencionálního vraha. Opět promlouvala reportérka a lákala diváky na večerní speciál, věnovaný tomuto novému zabijákovi.

Nora vše pozorovala, aniž by cokoli řekla. Asi po pěti minutách se vzpamatovala. „Toho policistu znám.“ Řekla. Peter viditelně znervózněl. „Ptal se mě na Viktora v nemocnici.“ Dodala Nora. Petera to zřejmě nepřekvapilo. „On strká ten nos všude.“ Rozčiloval se, ale nakonec se rozhodl, že nebude Noru zatěžovat vlastními problémy.

„Co se stane, když ho chytí?“ Zeptala se po chvíli Nora. Peter bez rozmýšlení odpověděl přesně to, čeho se Nora nejvíce obávala: „Buď ho zabijí, nebo dostane doživotí.“

„Musím ho najít.“ Rozhodla Nora a zamířila ke dveřím. „Promluvím s ním, možná se vzdá dobrovolně a dostane nižší trest.“ Nora vyšla z domu a nasedla do auta. Doufala, že Peter pojede s ní, ale červené dveře zůstaly zavřené. Nora nastartovala a šlápla na plyn. „Najdu ho tedy sama.“

Peter stál v obývacím pokoji a přemýšlel, jak se má zachovat. Má být loajální právu a rodině nebo má pomoci zajímavé dívce v tísni?

Peterovo rozhodování přerušil ostrý zvuk telefonu. „Ano. Opravdu? Skvěle, hned tam budu. Děkuji za zavolání.“ Položil telefon a vyběhl z domu. Naštěstí byla Nora stále na příjezdové cestě. Peter na ni zamával a auto se zastavilo.

„Pomůžu ti.“ Řekl Peter, když Nora otevřela dveře u spolujezdce. Nora se usmála a pokynula Peterovi, aby si nasednul. „Mohu tě ale prvně o něco poprosit? Mohli bychom nejprve zajet do laboratoří u Akademie?“

Nora nevěděla, co Peter potřebuje na Akademii, ale také si byla jistá, že bez něj Viktora nepřemluví. Přikývla a vydala se až na druhý konec města do nejlépe technicky vybavených laboratoří v celém státě. Po třiceti pěti minutách už vystupovali na kamínkové cestě u středověkého zámečku, přestavěného na Akademii.

„Počkej tu na mne.“ Přikázal Peter a rozběhl se do budovy. O chvíli později se vracel. „Rychle nastartuj, máme náskok jen pár minut.“ Volal na Noru už u brány. Nora naskočila do auta a splnila Peterův příkaz.

Ještě než Peter nastoupil do auta, rozhlédl se kolem sebe. Poté vlezl za Norou a uháněli pryč.

„Co jsi tam potřeboval?“ Zeptala se ho Nora a letmo si svého spolujezdce prohlížela. Peter se o tom zřejmě nechtěl bavit. „Nic, o čem bych teď chtěl mluvit.“ Řekl a pečlivě si zapnul kapsu u bundy. Nora si všimla něčeho malého bílého, co si Peter pravděpodobně v Akademii vypůjčil.

„Noro, prosím, řekni mi, že víš, kde teď Viktor je.“ Nora chvilku přemýšlela. Promítala si události posledních týdnů a bylo jí z toho úzko.

„Měl malou laboratoř, v bývalé nemocnici, občas tam pracoval na nějakých nebezpečnějších experimentech, než je vyzkoušel ve škole.“ Řekla a teprve teď si Peter všiml, že Nora opravdu jede směrem na západ k bývalé vojenské nemocnici.

Když dojeli na místo, zůstala Nora nehybně sedět v autě. „Ty nejdeš?“ Zajímal se Peter. Nora se na něj prosebně podívala. „Nech mě s ním nejdřív v klidu promluvit.“ Řekla. Peter pár sekund váhal, ale nakonec souhlasil. Nora vystoupila a zamířila k nemocnici. „Zajeď prosím k zadnímu vchodu.“ Poprosila ještě Nora Petera a ten se tentokrát nemusel dlouho rozmýšlet, sám by tuto možnost navrhl. „Pokud se do deseti minut neozveš, půjdu za tebou.“ Zavolal ještě na Noru, která už vcházela do nemocnice.
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
The needs of the many outweigh the needs of the few.
Or the one...

Live long and prosper.

Kolikokoli Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 19
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Část IV. - Ruka a srdce

Nemocnice byla stará a docela dost poškozená. Světlo fungovalo jen z poloviny a žárovky často poblikávaly. Viktorova laboratoř měla být až vzadu v bývalé lékárně, ale Nora se cítila nepříjemně už ve vestibulu.

„Viktore?“

Ticho.

„Viktore, jsi tu?“

Bez odpovědi.

Nora postoupila kousek dopředu. Nacházela se přesně pod obrovským křišťálovým lustrem, který nemocnici kdysi věnoval jeden bohatý šlechtic, kterému tu zachránili syna. Když byla ještě nemocnice v provozu, tak sem Nora chodila navštěvovat svého dědečka, veterána z války. Ten lustr milovala a ráda poslouchala sestřičky, jak o něm vypráví dětem čekajícím na začátek návštěvních hodin.

„Konečně jsi mě přišla navštívit, má drahá.“

Nora se lekla. Nikde nikoho neviděla, ale byla si jistá, že mluvčí není daleko. „Jsem tady.“ Ozval se opět ten hlas. Nora nepochybovala, že je Viktorův. Zněl víc hrubě a smutně, než když jej Nora slyšela naposledy, ale stále ho poznávala.

Znovu se rozhlédla, ale pořád nikoho neviděla. Zkusila nakouknout do informací, ale ani tam nikdo nebyl.

„Tady nahoře.“ Zaznělo opět. Nora zvedla hlavu a teprve teď ho uviděla. V druhém patře byl udělán velký otvor, který částečně sloužil jako balkón do haly a částečně jako místo, ze kterého se dal nejlépe prohlédnout onen křišťálový lustr.

Viktor stál na zábradlí tohoto balkónu. Ničeho se nedržel, ani se neklimbal, zdál se zcela klidný. Pak seskočil. Nora vykřikla a běžela k Viktorovi, aby mu pomohla. Ten se však narovnal a usmál se.

„Viktore, prosím, vzdej se! Vzdej se nebo tě zabijí!“ Naléhala na něj Nora. Viktorův úsměv zmizel. „Proč by mě měli zabíjet kvůli pár ukradeným ampulkám ze školní laboratoře a dvěma pošramoceným – a hlavně neschopným členům ochranky?“ Nora posmutněla. „Myslíš, že jim jde o nějaké ampulky? Viktore! Co se s tebe stalo! Je mi z tebe zle! Jdi jen obyčejný vrah!“

Viktor se zarazil. „Vrah?“ Nora na chvíli pomyslela na to, jestli přece jenom nemá zavolat Perusaka, aby si pro Viktora přijela eskorta.

„Pokud to nevíš, tak jsi zabil Dana. I ty dva z ochranky.“ Řekla Nora poněkud ironicky. Viktor zkřivil tvář. Teprve teď si Nora všimla, že má přes obličej velkou jizvu. Vzpomněla si na to, jak se poznali. Bylo jí šestnáct let a brzy se stala školní premiantkou. Měla dlouhé blonďaté vlasy a krásná pevná prsa, navíc byla docela chytrá i na „klučičí“ předměty, jako je fyzika nebo matematika. Z těchto důvodů byla také velice oblíbená. Dokonce se stala na jednu sezónu hlavní roztleskávačkou školního basketbalového týmu, ale kvůli bolestem hlavy musela kariéru roztleskávačky opustit.

Viktor byl naproti tomu pravý opak. Nikdy nebyl příliš populární, dokonce se mu někteří posmívali, kvůli jeho rodičům, kteří neměli moc peněz. Ani Nora si ho nevšímala, ale ve druhém ročníku se společně dostali na fyzikální soutěž, kterou vyhráli. Nora si konečně mohla udělat objektivní názor na „toho podivín, co moc nemluví“ a zjistila, že není takový chudák, jak tvrdila většina jejích kamarádů. Nora věděla, že by ji nikdy na rande sám nepozval, na to se příliš styděl, proto byla ona ten, kdo udělal první krok. Když se ho zeptala, jestli si s ní zajde do kina, nasadil přesně ten samý výraz, jaký měl nyní. Napůl vystrašený, napůl šokovaný a částečně také naprosto zděšený.

„Zabil jsem Dana? To – to není možné! Byl naživu, když jsem odcházel! Přísahám!“ Nora cítila, že Viktor mluví pravdu, ale stejně její mysl zaplavila tuna negativních a odpudivých myšlenek.

„Zabil jsi je. A teď musíš do vězení. Viktore, buď se vzdáš, nebo zavolám policii a oni tě odvedou násilím.“

„JÁ JSEM DANA NEZABIL!!!“ Viktor uchopil Noru za rameno a odhodil ji na druhou stranu místnosti. Díval se přímo před sebe. Nora ještě koutkem oka spatřila Petera, který se objevil přímo za ní, ale potom upadla do bezvědomí. Poslední na co myslela, bylo její nenarozené dítě, o kterém se před dvěma dny dozvěděla.

„Chcete, abych vraždil? Můžu zabít tebe!“ Řval Viktor na Petera, který se neohroženě přibližoval. Viktor pokračoval: „Nikdy se nevzdám. Teprve nyní vím, co je síla! Byl jsem slabý, tak slabý, až mi je sebe samého líto, že jsem si to sérum nevzal už dřív.“

Peter se stále přibližoval a Viktor poznal, že se vůbec nebojí. „Můžete sem poslat celou kavalerii, ale stejně mě nechytíte.“ Rozesmál se a vyskočil lehce zpět do horního patra. Nejenže měl obrovskou sílu, ale dokázal i obelstít gravitaci. Věděl to a dostatečně si to užíval. Nemocnicí se ozval hluboký smích.

Teprve teď se Peter zarazil. Došlo mu, že má co dělat s šílencem. Podíval se na Noru. Ležela u betonového sloupku asi osm metrů od něj. Na hlavě měla ošklivou ránu. Peter doufal, že se z toho dostane.

Podíval se nahoru. Viktor stále stál na balkónové římse a pozoroval Petera. Náhle Peter vyskočil a přistál vedle Viktora.

„Překvapení.“ Řekl Peter udivenému protivníkovi. „Naštěstí pro mě, mám kvalitní sérum, které brzy odezní, kdežto ty, máš nekvalitní humus, připravený v primitivních podmínkách. Vidím, že už se ti trhá kůže a taky ti pěkně páchne ruka. Jak dlouho asi vydržíš, než se zblázníš a rozpadneš na kousíčky?“ Peter si zjevně posmívání užíval. Viktor si vzpomněl na psa, o kterém Dan mluvil. Je možné, že se mu stane to samé? Doufal, že Dan tu látku upravil, že nechal jen pozitivní účinky. Podíval se na svou ruku. V místě zranění se udělal ošklivý vřed.

Dál přemýšlet nemohl. Peter se rozhoupl a skočil na Viktora. Oba se zakymáceli a spadli na balkón. Peter chytil Viktora za límec a zalehl mu ruce i nohy. „Vzdej se, parchante, nebo tě klidně s chutí zabiju.“ Viktor se pokusil Petera odhodit, ale neměl dost síly. „A co se asi stane, když se vzdám, hm?“ Peter se usmál. „Pak tě zabije můj brácha.“

„Tak takovou radost mu neudělám.“ Řekl Viktor a rychlým pohybem se uvolnil z protivníkova sevření a odkopl ho o několik metrů dál.

Peter se rychle zvedl na nohy. Zaujal bojovou pózu a vyčkával, co Viktor udělá.

Viktor se taktéž zvedl. Chvíli Petera pozoroval a došlo mu, že pokud budou bojovat jen rukama, tak nikdo nevyhraje.

Rozhlédl se. Kousek od odpadkového koše ležela železná tyč, kterou tam pravděpodobně odhodili nějací squatteři.

„Tak pojď.“ Řekl Viktor očekávaje, že Peter ustoupí. Ten však ani nezaváhal. Rozběhl se a skočil po tyči. Viktor se ohnal a praštil Petera vší silou do boku.

Peter zaskučel a upadl. Viktor došel až k němu. „Neporazíš mě, nemáš na to.“ Viktor nadzvedl Petera do vzduchu a s úsměvem ho odhodil z balkónu do vestibulu. Peter dopadl na záda. Viktor skočil za ním.

„Nech toho… vzdej se…“ Peterovi docházely síly, tak se rozhodl, že to zkusí diplomatickým způsobem. „Proč bych se měl vzdávat, když tak jako tak chcípnu?“ Zeptal se Viktor a rozpřahoval se, aby dal Peterovi poslední ránu.

Peter se pokusil o poslední záchranu. „Kvůli Noře!“

Nezabralo to. „Dík, že mi obšťastňuješ manželku, když já momentálně nemůžu.“ Řekl Viktor a bez mrknutí oka praštil Petera tyčí do hlavy.

Tma.



Peter se probral o několik minut později. Zkontroloval hlavu. Na ruce měl krev, ale cítil, že to nebude vážné zranění. Rozhlédl se kolem. Po Viktorovi ani stopy. Peter se posadil a přemýšlel, proč asi Viktor utekl.

Konečně to zjistil. V uších mu nejdříve pískalo, ale pak si uvědomil, že jsou to policejní sirény. Peter se rozhodl neriskovat konfrontaci s policií a podíval se po Noře. Stále ležela v bezvědomí. S námahou se zvedl a došel až k ní. Opatrně ji zvedl a vydal se směrem k zadnímu východu, kde zaparkoval. Celou cestu opakoval jedinou větu: „Neumírej mi!“

Adam Perusak vyskočil z dodávky a běžel k nemocnici. „Dávejte pozor! Ten chlap může být ozbrojený, navíc má mnohonásobně větší sílu než vy, takže se držte ve skupinkách.“ Poté co rozdal několik dalších rozkazů, se vydal do nemocnice sám.

Po několika minutách hledání za ním přišel mladý policista. „Pane, nic tu není.“ Adam zavrtěl hlavou. „Nemožné. Musí tu někdo být, Peter mi volal ani ne před patnácti minutami.“ Policista však detektiva stále ujišťoval o opaku. „Pane, našli jsme stopy zápasu a taky krev. Tady dole ve vestibulu i nahoře na balkóně. Jestli tu někdo byl, tak utekl, než jsme přišli.“

Adam polkl. Takový podraz od bratra nečekal.
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
The needs of the many outweigh the needs of the few.
Or the one...

Live long and prosper.

Kolikokoli Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 19
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Část V. - Figurína na červené šaty
„Je tak krásný! Ty ručičky, nožičky… No, maminka tě má moc ráda. Pete, pojď se na něj podívat.“ Nora se rozplývala nad svým dítětem, jako každá správná matka.

„Vím, jak je roztomilý, nemusíš mi to pořád opakovat.“ Ozvalo se z koupelny. Nora se usmívala. Cítila se šťastně a dnes zvlášť měla dobrou náladu. „Pete, za půl hodiny už musíš být v muzeu, tak trochu zrychli.“ Volala Nora do koupelny. Dnes bylo 1. dubna a Peter měl být povýšen. Před rokem se nastěhovali do krásného malého městečka s velkým muzeem, kde Peter získal práci jako vrátný. Nebavilo ho to, doufal, že získá něco ve svém vlastním oboru – lékařský personál nebo podobně, ale dnes měl štěstí. Louis Troucheval, člen muzejní ochranky, odcházel do důchodu a z důvodu nezájmu o jeho místo, měl získat Louisovu práci právě Peter.

Z koupelny se ozval rachot.

„Co se děje?“ Zeptala se Nora, ale od syna se nevzdálila. Peter se objevil v kuchyni. „To nic, jen jsem se trochu praštil.“ Z ruky mu kapala krev.

„Počkej tady, dojdu pro náplast, ošetřím ti to.“ Řekla Nora s úsměvem a vydala se do koupelny. Peter se ji snažil zastavit, ale Nora byla rychlejší.

Peter ji našel ve dveřích. Stála jako opařená. „Pete, cos to tady dělal?“ Umyvadlo, které dříve stávalo pod zrcadlem, nyní leželo rozbité na podlaze. Z odpadu tekla voda. Peter se snažil celou věc zamluvit, ale Noru od vyšetřování neodradil.

„Pete, ptám se tě naposledy, řekni mi, co se tu stalo.“ Peter viděl, že se Nora tváří hodně vážně, proto se jí rozhodl říct pravdu.

„Pamatuješ na Viktora?“ Nora zapřemýšlela. „Myslíš toho teroristu, o kterém se neustále mluví?“ Peter přikývnul. „Co o něm všechno víš?“ Zeptal se. Nora pokrčila ramena. Kromě toho, že mají stejné příjmení, a že pocházejí ze stejného města, nevěděla nic dalšího, co by se člověk nedozvěděl z televizních zpráv nebo novinových článků.

„Proč ho sem taháš? Co on má s umyvadlem společného?“ Zeptala se a všimla si Peterovi kamenně bílé tváře.

„Viktor ti není tak cizí, jak sis myslela.“ Odpověděl po chvilce Peter. „Ty si opravdu nevzpomínáš?“ Dodal s kapkou naděje. Nora zavrtěla hlavou. „Od té autonehody z minulého roku si nepamatuji skoro nic, co bylo předtím.“ Řekla a pomyslela na to, jestli vůbec ještě Peter stihne jít do muzea. Ten se však k odhodu neměl.

„Musím ti něco říct. Nebyla to autonehoda, kvůli které jsi přišla o paměť.“ Nora nechápala co tím myslí. Od počátku jí tvrdil, že měla nehodu na vlakovém přejezdu, že tak tak vyvázla živá. Dokonce ji i k onomu tragickému místu zavezl, když ho chtěla vidět.

Peter nepřestal vysvětlovat. Rozhodl se Noře vše říct hned, znovu by k tomu zřejmě nenašel odvahu. „To Viktor ti to udělal. Stejně tak, jako způsobil toto.“ Ukázal na svůj obličej. Levou lícní kost měl mírně vystouplou a často Peterovi způsobovala velké bolesti.

„Proč by to dělal?“ Zeptala se Nora po chvilce a čekala, že se Peter každým okamžikem rozesměje a zakřičí „Apríl!“ ale nic takového se nestalo.

Peter se zhluboka nadechl a začal Noře vyprávět o ní, o Viktorovi, o látce, kterou vynalezl Dan, o tom, že stejnou látku s drobnými rozdíly vlastnila i Akademie, o nemocnici i o jejím zranění. Nora vše poslouchala mlčky s občasným přidušeným výkřikem. Nevěděla, co si má myslet, jestli se zlobit na Petera, že jí to neřekl hned, nebo mu být naopak vděčná, že jí mlčením dal alespoň jeden a půl roku šťastného života v blažené nevědomosti.

Když Peter domluvil a utřel si pot, který mu stékal po čele, nadešel nejdelší okamžik v jeho životě. Čekání na Nořinu reakci bylo ubíjející.

Konečně promluvila.

„Říkáš, že ta látka, to sérum, které sis vzal z Akademie, mělo působit jen několik hodin,“ Peter přikývl, ale Nora tomu nevěnovala pozornost a pokračovala: „ale teď tady vytrháváš umyvadlo, jako by nic.“

Peter opět souhlasil. Nora se začala bát.

„Chceš tím říct, že ta látka je v tobě pořád?“

„Myslím, že ano, je to možné.“ Řekl nakonec Peter.

„Může se z tebe stát to, co z Viktora?“ Ptala se Nora dál.

„Jestli tím myslíš, že se ze mě stane vrah, tak to ne, ale pokud je ta látka stejně nekvalitní jako jeho, tak se také asi zblázním a později…“

„…umřeš.“ Dořekla za něj Nora a rozplakala se. Tohle opravdu nečekala.

Po chvilce myšlení se rozhodla na čas na celou záležitost zapomenout. „Běž do práce, já odvezu Nyka do jeslí a pojedu do obchodu, dnes tam budu až do večera, přivezou nám nové zboží. Budu mít dost času si to promyslet.“

Nora vyšla z koupelny a zamířila k telefonu, aby zavolala opraváře. Peter se beze slova rozloučil s Nykem i s Norou a odešel.



Poloprázdný bar. Devět hodin večer. Muž v tmavém kabátě popíjel starou whisky a pozoroval oknem dění na ulici. Občas prošlo pár lidí, ale rušno nebylo. Naproti baru stál malý obchod s luxusním oblečením. V okamžiku, kdy si muž objednával druhou sklenku, se ve výloze obchodu objevila štíhlá tmavovláska.

Viktor prodavačku pozoroval ještě několik minut, než se rozhodl jednat. Zaplatil vnadné barmance a zamířil z baru do obchodu.

Po cestě do něj vrazil nějaký muž. Viktor si rychle zakryl obličej. Snad ho nepoznal, doufal. Od té doby, co po celé zemi rozvěšovali jeho fotografie z mládí s popisem „největšího teroristy desetiletí“ se Viktor necítil nikde v bezpečí. Nechal si narůst vousy a také vlasy mu sahaly až po ramena, ale pokud by se mu někdo podíval přímo do tváře, tak by ho jistě poznal. Opilý bezdomovec se naštěstí odpotácel pryč a Viktora si nevšímal.

Dívka ve výloze oblékala jednu z figurín do dlouhých rudých šatů. Přesně takové šaty si Nora vzala na schůzku, když ji požádal o ruku. Měl připravený skvělý proslov, který mu pochválili všichni studenti a i Danovi a Mirjam se líbil. Když však začal mluvit, Nora se začala smát a rozlila sklenici vína. Šaty si kompletně zničila, ale Viktorovi řekla po dvouletém soužení ano.

Dívka si všimla, že ji někdo pozoruje. Nevěděla, co má dělat. Sice zamkla, ale pokud se ten muž bude chtít dostat dovnitř, tak mu to moc času ani síly nezabere. Pomyslila na červené tlačítko, které je u pokladny, pokud by ho zmáčkla, policie by tu byla za pár minut.

Viktor ukázal na zámek. Zřejmě si chce promluvit. Napadlo ji. Chvilku Viktora pozorovala a pak se rozhodla, že ho poslechne. Nevěděla proč, ale cítila nutkání si s ním promluvit. Pomalu došla ke dveřím a naposledy zaváhala. Odemkla.

Viktor rychle vpadnul dovnitř. „Je tam pořádná zima!“ Konstatoval a přešel do středu místnosti. Poté se opět obrátil na Noru, která stále postávala u dveří.

„Dlouho jsme se neviděli.“ Řekl.



Nora Viktora nepoznávala, ale hlas se jí zdál známý a příjemný. Cítila se zvláštně v bezpečí. Viktor přistoupil o pár kroků blíž. Nora se mu zadívala hluboko do očí. Ty černé oči znala! Určitě! Ale komu patří?

„Nepoznáváš mě?“ Zeptal se Viktor, který se začal cítit poněkud trapně. Která žena nepozná svého manžela?

„Nevím, kdo jsi.“ Odpověděla Nora

Viktor vzal svou ženu za ruce. „Copak jsi na mne dočista zapomněla?“

„Viktor?“ Nora jméno vyslovila těžce a s obavami. Copak tento špinavý otrhanec je ten pohledný muž z plakátů? A její manžel…

Viktorovi se ulevilo. „Jsi překvapená? Měla jsi čekat, že tě dříve nebo později najdu.“

Nora dostala strach. Byla sama v malé místnosti s nebezpečným vrahem. Postoupila o krok dozadu, aby se dostala k červenému tlačítku. Viktor taktéž popošel.

Nora se zhluboka nadechla. Možná ho přemluví, aby odešel. „Prosím, odejdi.“ Řekla a Viktorův úsměv zmizel beze stop.

„Ty mě odháníš? Neviděli jsme se přes rok a ty mi jen řekneš, abych odešel? Jistě, je mi líto, že jsem ti ublížil, ale jsi moje žena, takže očekávám špetku soucitu, nedaří se mi totiž moc dobře, víš?“

Nora se osmělila. „Soucit? A ty jsi měl soucit s těmi sto osmdesáti lidmi, které jsi zabil?“

Viktor se viditelně rozčílil. „Já jejich smrt nezpůsobil!“ Zařval Noře přímo do obličeje a zhluboka se nadechl, aby se trochu uklidnil. Raději se odvrátil se od vystrašené ženy.

„Musím to poslouchat každý den, ale já přece nejsem vrah. I přes ten dar, který mám, zůstávám stále ten dobrý člověk.“ Opět se otočil směrem k Noře, která ustoupila opět o pár kroků k pokladně.

„Jsem stejný, jako když jsme se brali.“ Dořekl.

Noře se konečně podařilo dosáhnout pokladny. Nenápadně zmáčkla tlačítko a udělala krok dopředu, aby si jejího jednání Viktor nevšimnul.

„V tom vlaku převáželi peníze z pošty. Potřeboval jsem nějaké finance, abych se dostal ze země a začal nový život na nějakém exotickém ostrově. Měl jsem vše do posledního detailu naplánované. Nikomu se nemělo nic stát! Z počátku šlo všechno hladce, ale v půlce se to podělalo. Objevil se tam totiž ten tvůj hrdina.“

„Peter?“ Opravdu v den katastrofy nebyl doma, ani v práci. Je možné, aby Viktor mluvil pravdu? Nora zalitovala, že přivolala policii, tento příběh si chtěla poslechnout.

„Jo, Peter. Nejdřív mě asi nepoznal, protože kolem mě jen prošel, ale pak mu došlo, kdo jsem a vrhnul se na mne. Stále měl stejnou sílu jako já, ale víš, co mě překvapilo?“

„Ne, co?“

„V ksichtě vypadal pořád stejně. Ale koukni na mne!“ Nora si pořádně prohlédla Viktorův obličej plný jizev. Nevydržela se na to dívat dlouho.

„Vidíš! Já se rozpadám, on má tu sílu skoro stejně dlouho jako já a ani jedna jizvička!“ Vypadal rozrušeně. Noru si nedokázala představit, jak moc to asi Viktora bolí.

A Viktor nepřestával mluvit o vlakové katastrofě: „Takže, když mě uviděl, vrhnul sena mě jako zvíře. Chvilku jsme se řezali, jestli rozumíš,“ podíval se na Noru, jako kdyby byla nějaká hlupačka a pokračoval „vyhodili jsme strojvedoucího, který nám tam akorát zavazel, když jsme se probojovali až úplně dopředu. No a pak mě ten parchant vyhodil z vlaku! Čekal jsem, že se na to vykašle a nechá mě na pokoji, ale ne, musel skočit za mnou.“

„Takže jste se znovu pustili do sebe.“ Řekla náhle Nora, která chtěla vyprávění, co nejvíc zkrátit, aby se Viktor dostal k pointě dřív, než přijede policejní jednotka.

Viktor tedy další pasáž o boji přeskočil a chystal se Noře říct konec, když se náhle zarazil. Z dálky se tiše, ale zřetelně ozývali policejní sirény.

„Proč jsi to udělala?“ Zeptal se Viktor překvapené Nory. Nečekala, že tu budou tak brzy.

„Chci slyšet konec.“ Neodpověděla na Viktorovu otázku, tlačil je čas a ona začala pochybovat o Peterově verzi, o verzi, kterou znal celý svět: Viktor poškodil most nad ledovou řekou, aby se pokochal padáním vlaku do hlubiny a křiku stovek lidí bojujících o život.

Viktor si přál, aby jeho žena znala pravdu. Odpustil jí Petera, odpustí jí i policii. Teď však musí utéct.
„Zítra v osm v muzeu.“ Řekl a vyběhl ze dveří do temné uličky. Nora zůstala u pokladny, napůl vystrašená, napůl šťastná. Konečně se dozví pravdu.

Dorazila policie. Nora stále stála na stejném místě. Když se jí policista zeptal, co se stalo, rozhodla se, že Viktora neprozradí. „Potuloval se tu nějaký bezdomovec, zpanikařila jsem, promiňte.“ Policista si oddechl. „Dobrá, paní, my tedy jedeme, kdybyste viděla, či slyšela něco podezřelého, tak zavolejte. V noci se tu potulují různí lidé.“ Nora přitakala a vyprovodila policisty ze dveří.

Náhle jí to došlo: Muzeum! Peter!
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
The needs of the many outweigh the needs of the few.
Or the one...

Live long and prosper.

Kolikokoli Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 19
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Část VI. - Muzeum

Nora přebalovala malého Nyka a přitom se snažila vymyslet způsob, jak přinutit Petera, aby nešel do práce.

„Miláčku, tak já už tedy jdu.“ Řekl Peter ve dveřích a už strkal klíče do zámku. „Počkej!“ Vykřikla náhle Nora. Položila synka do postýlky a pomalu došla na chodbu k Peterovi.

Už měl novou uniformu ochranky. Byl patřičně hrdý na svou novou pracovní pozici a celou noc se těšil na nový den v muzeu. Už abych tam byl! Pomyslel si, když ráno vstával.

„Pete, nemám dneska hlídání pro Nyka, nemohl bys s ním zůstat doma?“

„Co to povídáš? Vždyť má přijít Megan. Před půl hodinkou mi volala, že je na cestě.“

„Aha, no, já jen, že mě volala taky, že nepřijede.“

„Tak to ses asi spletla, už je tu.“

Nora vykoukla z okna. U jejich domu právě parkoval červený sedan, který patřil jejich mladé chůvě. „Nykovi není dobře.“

„Co? Co s ním je?“

Peter začal tušit, že s Norou není něco v pořádku.

„Nechoď dnes do muzea. Prosím.“

„Proč nemám? Není ti dobře?“

Nora vycítila příležitost. „Ano, tedy, ne. Zase mě bolí hlava.“

Peter pozoroval Noru, která opravdu vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Dobrá,“ řekl po chvilce, „zůstanu dnes doma.“

Nora se usmála. První část je hotová. Teď musí najít záminku k tomu, aby mohla odejít. Už večer se pevně rozhodla, že do muzea půjde. Tolik toužila po Viktorově zpovědi. Musí zjistit, jak se věci doopravdy mají.

Peter si odložil kabát a klíče položil na stolek. Nora mu je však podala zpět. „Prosím, dojdi mi pro léky. Ty červené, na bolest. Doma už žádné nemáme.“

Peter si mlčky vzal klíče i kabát a vyšel z domu. Ještě nedovřel dveře a už v nich stála Megan. „Dobrý den, pane, paní.“ Kývla na oba dva a vřítila se do domu. „Tak kde je moje zlato?“ „V ložnici.“ Řekla jí Nora a odešla do koupelny, aby se připravila. Má zhruba dvacet minut, než se Peter vrátí z lékárny, která je na druhém konci města.



Zpoza dveří se ozvalo zaštěrchání klíčů. Peter vešel do domu, položil klíče na poličku a kabát pověsil na věšák. Šel potichu, protože Nora většinou usnula, když si nevzala prášek. Ticho prolomila až Megan. „Tak už jste zpátky?“

„Kde je Nora?“ Zeptal se Peter a Meganinu otázku nebral na vědomí.

Megan pokrčila rameny. „Asi před patnácti minutami odešla, prý si potřebovala ještě něco zařídit.“
Petera to překvapilo. Kam by asi šla? Když má bolesti, tak nikdy nikam nechodí.

„Neříkala, kam jde?“ „Ne, pane Perusak.“ Megan zřejmě o ničem nevěděla. „Říkala jen, že si potřebuje s někým promluvit.“ „S kým?“ „S někým, kdo jí dá odpovědi.“

Konečně to Peterovi došlo. Viktor je ve městě. Nora nechtěla, aby šel Peter do práce. „Jsou v muzeu.“ Řekl Peter a vyběhl ze dveří. Musí tam dorazit, co nejdříve.

„Kdo je v muzeu?“ Nechápala Meg. Peter se ještě stihl otočit. „Zavolej policii. Pošli je do muzea.“ Megan stála ve dveřích a sotva popadala dech. „Hned!“ Vykřikl Peter, ale pak ještě dodal: „Ať tam pošlou Adama Perusaka.“ A pak zmizel za rohem.



Nora stála ve velké vstupní místnosti muzea. Líbilo se jí tu. Už jako malá měla ráda historii, dědečkovu pracovnu plnou historického nábytku a vycpaných zvířat – od velkých ryb visících nade dveřmi, přes různé druhy ptáků až po obrovského medvěda, který stával hned u masivního stolu. Nora milovala tu atmosféru. Cítila, jak k ní ta zvířata promlouvají.

„Pojď dozadu, do těch dveří naproti.“ Uslyšela za sebou hlas, který ji vyrušil ze vzpomínání. Klidně a bezeslova přešla přes halu a když se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, proklouzla velkými dřevěnými dveřmi do uzavřené části muzea určené k rekonstrukci.

Nora přešla až do středu místnosti, než se otočila, aby se podívala na původce hlasu. Byl to Viktor. Avšak nevypadal tak, jak když ho viděla včera. Děsivý, nemytý, zarostlý, odpudivý. Kdepak. Pohled na tohoto Viktora zasáhl přímo do srdce.

Měl na sobě černé sako i černou košili. Vlasy sčesané dozadu do copu. Z hlavy si právě sundával čepici, která mu měla skrýt čistý oholený obličej. Ovšem jizvy zůstaly.

Popošel blíž a Nora viděla, že kulhá. Navíc levou ruku držel v dosti nepřirozeném úhlu u těla. Nejspíš už ji vůbec necítil. Ať je s ním cokoliv, moc času mu nezbývá. Napadlo Noru a vůbec se nemýlila.

„Povídej.“ Začala s rozhovorem.

Viktor odhodil kšilt na podlahu a přistoupil ještě blíž. Od ženy už ho dělily jen dva metry. Nora věděla, že by se měla cítit nepříjemně a asi se i trochu bát. Žádný z negativních pocitů však neměla. Dokonce se možná cítila dobře, v bezpečí.

„Nevím, kde jsem skončil.“ Odpověděl Viktor a poškrábal se na hlavě. Nora si všimla, že mu vypadl velký chomáč vlasů. Polekalo ji to a Viktor to viděl.

„Správně, už nemám moc času. Světu nic nevysvětlím, vysvětlím to alespoň své ženě.“ Nora sklopila oči. Pomyslela na Petera a najednou jí bylo opravdu trapně.

„Pete tě vyhodil z vlaku.“ Řekla nesměle a Viktor pokračoval v obhajobě:

„Přesně! Vyhodil mě z vlaku, ale měl jsem štěstí. Stačil jsem se chytit mostu. Byl tam nějaký trám, tak jsem se ho pořádně chytil. Věděl jsem, že když spadnu, tak to pravděpodobně nepřežiji, takže jsem se držel opravdu tak pevně, jak jsem jen dokázal. A pak ten parchant skočil za mnou!“

Viktorova tvář se zkřivila a jeho jizvy tak vypadaly ještě větší. Noře se moc nelíbilo, že Petera nazývá „parchantem“, ale nic neříkala. Jen pozorovala Viktora, který se začal procházet po místnosti pln rozhořčení.

„Chytil se mě za nohy,“ pokračoval Viktor, „snažil jsem se ho odhodit, ale ten parchant se mě držel jako klíště. Pak se zhoupnul a druhou rukou se chytnul stromu, který na skále rostl do strany kousek od nás. Nechtěl jsem mu dovolit, aby zdrhnul, tak jsem se rozhodl ten strom vyrvat. Síly jsem na to měl dost. Pořádně jsem ho vzal za nejsilnější větev a pořádně zatáhl…“

Nora začala chápat, co se asi stalo. Místo stromu utrhl trám. Narušil tak nekvalitně postavenou konstrukci mostu a způsobil pád vlaku do ledové řeky tekoucí padesát metrů pod úrovní kolejí.

„Ale v tom případě je to opravdu tvoje vina.“ Řekla smutně Nora překvapenému Viktorovi. „Mohl jsi ho nechat jít, ale ty ses rozhodl Peta zabít. Ve snaze zabít jednoho, jsi zahubil stovky.“



Peter dorazil k muzeu ve stejný okamžik jako policie. Ihned vyhledal Adama, který se už chystal zaútočit.

„Nech mě tam jít prvního.“ Řekl mu Peter. „Zbláznil ses, Pete? Vždyť tě oddělá?“ Peter však trval na svém.



Adamovi muži vešli potichu do muzea a v klidu odvedli všechny návštěvníky. Naštěstí bylo brzo ráno, takže neměli moc potíží a během tří minut byli všichni venku.

Peter však v budově zůstal. Chvíli se rozhlížel po vestibulu a přemýšlel, kam má jít. Pak uslyšel hlasy z protější haly.

Pomalu došel k pootevřeným dveřím a nakoukl dovnitř. Viktor stál pár metrů před ním, zády ke vchodu. Naopak Nora se dívala přesně ke dveřím.

Peter se rychle stáhl, ale Nora byla příliš neopatrná a Viktor nebyl slepý. „Kam to koukáš?“ Nora chtěla ještě zachránit situaci, ale to už Peter sebral odvahu a vešel neohroženě do místnosti. „Na mě.“

Viktor se rozčílil. „Proč jsi mě práskla? Chtěl jsem si s tebou jen popovídat!“ Nora se nestačila začít bránit. Peter se rozběhl a tvrdě skočil na Viktora. Letěli několik metrů vzduchem a zastavili se až o velký stůl s mamutími ostatky.

Peter se začal rychle sbírat. Viktor zůstával ležet. „Neměl jsi sem chodit.“ Řekl Viktor a podkopl Peterovi nohy.

Nora zamířila ke dveřím. Pokud zůstane, nemusí ten boj přežít vůbec. Viktor byl však opět rychlejší. Jedním velkým skokem doletěl od ležícího Petera až k Noře a přímo před nosem dveře zavřel a zamkl. Ustoupila o krok, ale Viktor ji chytil za ruku. Nora cítila Viktorův ledový stisk a hlavou jí probleskla vzpomínka na svatbu.

Viktor měl na sobě bílý oblek a Noře připadal šíleně vtipný. Původně měl mít na sobě černý oblek, stejný jako ten, který si vzal na svatbu Dana a Mirjam. Nora měla ten oblek moc ráda, ale bohužel ho zničil tchánův pes. Postupně se kazily další a další věci – fotograf nedorazil, květiny kvůli špatnému uskladnění uvadly, barman se popral s kapelníkem, takže byli oba plni šrámů a modřin. Nora ztratila svůj závoj, který byl nakonec v příšerném stavu nalezen na parkovišti. Vše jednoduše nasvědčovalo tomu, že je svatba naprosto zničená. Pak však Nora vešla pomalu do obřadní síně a viděla Viktora stojícího před ní u oltáře. V tom momentě zapomněla na všechny strasti a cítila se přesně tak, jako když si s Viktorem poprvé začali plánovat společný život. Plná naděje.

Nyní ji ten pocit znovu přepadl. Než však stačila něco říct, objevil se u nich Peter. Stoupl si přesně mezi Noru a Viktora. „Schovej se.“ Křikl a Nora poslechla a běžela ke stolku u boční stěny, aby se za něj schovala.

Boj pokračoval. Peter se bleskurychle rozpřáhl a vší silou praštil Viktora do obličeje. Kus ze zjizvené tváře odletěl.

Viktor zasyčel bolestí, ale hned se narovnal a usmál se. „Myslím, že podobné příznaky už za chvilku poznáš na vlastní kůži.“ Otočil se k Peterovi zády a rozběhl se na druhý konec haly. Peter jej následoval. Náhle Viktor vyskočil do vzduchu a zády se opřel o zeď. Nijak se omítky nedržel, přesto nespadl a vznášel se několik metrů nad podlahou. Peter na okamžik zaváhal. Vybavil se mu minulí týden, kdy se mu na ruce objevila podivná vyrážka. Tohle se ze mě stane?

„Vidíš, jak je skvělé mít ty schopnosti. Jestlipak to dokážeš i ty, chlapečku!“ Provokoval Viktor dál, až to Peter nevydržel a vyskočil k Viktorovi. I Peter se držel ve vzduchu.

Nora se krčila u stolku, vystrašená a naprosto v šoku z toho, co se před ní zrovna odehrávalo. Najednou uslyšela policejní sirénu a amplión. „Tady policie. Propusťte rukojmí a vyjděte s rukama nad hlavou ven!“ Byl to Perusak.



Ani jeden z bojujícího páru se však nehodlal vzdát. Nora pomalu zamířila ke dveřím. „Zůstaň tady!“ Zařval na ni Viktor a přestal si všímat svého protivníka. Toho Peter využil a udeřil Viktora do podbřišku. „Uteč!“ Zavolal na ni. Nora se však ani nepohnula. Peter se ohlédl, aby zkontroloval, zda je Nora v pořádku. Viktor se usmál. Uchopil Petera za nohy a odhodil ho několik metrů na stranu. Jeho let zastavila až výloha s pravěkými nástroji. Viktor byl hned u něj, aby dílo dokončil.

Nad hlavou se ozval hluk vrtulníků. Několikrát opakovaná výzva z amplionů zmlkla a do muzea vběhlo několik policistů. Dveře však byly zamčené, přišli na řadu specialisté.

Vrtulníky Viktora zmátly. „Nikdy mě nepřemůžeš!“ Řekl Peter a nohama Viktora odkopl. Viktor se zapotácel a Peter ho udeřil znovu.

Nora začala křičet. Chtěla, aby přestali bojovat, ale nikdo ji neposlouchal. Už se neschovávala. Stála uprostřed haly, jen pár metrů od bojujících mužů.

Peter na chvíli přestal bojovat. „Noro! Dělej! Vypadni odsud!“ Nora nevnímala. Dívala se nepřítomně dopředu. Nikdy to neskončí. To byla její jediná myšlenka.

Policisté už bušili do dveří, bylo otázkou sekund, než se dostanou dovnitř. Peter stále bil Viktora, kterému docházely síly. Náhle se Viktor zapotácel a omdlel.

Dveře se rozletěly do prostoru a v místnosti se objevil Adam obklopený smečkou policistů. Pohledem vyhledal bratra.

Peter vstal a Viktora nechal na zemi. Boj však stále neskončil. Viktor sebral poslední zbytky energie a postavil se na nohy.

Adam namířil zbraní na nepřítele. Odjistil. Než se mu však podařilo vystřelit, Viktor mu rychlým a dlouhým skokem vyrazil zbraň z ruky. Přistála kousek od Nory, ale ona to už stejně nevnímala a ani neustoupila.

Viktor rychle odběhl na stranu. Pryč od policistů i od protivníka. Peter ho ale nechtěl nechat odejít živého. Přes Adamovy protesty se rozběhl k Viktorovi a vší silou se s ním dostal opět do vzduchu. Peter naprosto smyslů zbavený bil Viktora do obličeje, přestože už bylo jasné, že Viktor nemá žádnou šanci. „Chcípni ty svině! To máš za všechny ty lidi, co jsi zabil!“ Křičel Peter a mlátil kolem sebe hlava nehlava. Viktor se sotva držel při vědomí a Peterovy rány už ani nevnímal. Myslel na svou ženu a jejich perfektní život před tou nehodou v laboratoři.

Křik.

Výstřel.

První dopadl na zem Viktor. Nora zahodila zbraň, kterou držela v ruce a rozběhla se k němu. Peter se udržel ještě chvíli ve vzduchu, ale potom si všiml spousty krve, která mu vytékala ze zad a také spadl.
„Zasáhlas mě.“ Řekl a zavřel oči.

Šokovaný Adam se se slzami v očích rozběhl k bratrovi. „Proč jsi ho zabila???“

Nora klečela u vyčerpaného Viktora a nic neříkala. A Viktor zemřel.



Část VII. - Epilog

Zradil svou ženu, zradil sám sebe. Obelstil přírodu, aby získal věčnou sílu a místo toho se z něj stal nejzranitelnější člověk na planetě. A ona za to trpí.


Za mříží dívka překrásná

Nepláče pro ni nikdo

Smrt si pro ni brzy přijde


Jí už je to jedno



Dítě pláče nebožátko

Opustili chlapečka

A plačky trhá medvídka


Kolem sněží peříčka



Tak silně drží pěstičky

Hračky hned jsou rozbité

On skrývá v sobě prokletí


Jaké měli rodiče

(Konec)
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
The needs of the many outweigh the needs of the few.
Or the one...

Live long and prosper.

Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Dokončené povídky

cron