Moc se omlouváme za dlouhé zdržení. Technické problémy jsou konečně vyřešeny (snad) a tady je další část:
12.Po stříbrné niti
„To není Lorn.“
Zašeptala jsem to asi příliš nahlas, protože dr. Beckett se ke mně otočil s tázavým výrazem.
„Co jsi říkala?“
„Ale nic. Kdy budou hotové testy DNA?“
„Asi za hodinu.“ Carson přestal s psaním a sjel mě zkoumavým pohledem.
„Proč se ptáš? Něco se ti snad nezdá?“
„Ne, to ne. Jen mě to tak napadlo. Nechce se mi věřit, že je major i s celým týmem mrtvý.“ V duchu jsem se proklínala za svůj hbitý jazyk. Nedávala jsem si pozor, protože jsem byla k smrti unavená a tahle duševní únava se už začínala projevovat i navenek.
„To nikomu z nás, ale všechny dosavadní důkazy bohužel naznačují opak. Testy to nejspíš potvrdí.“
„Hm,“ povzdechla jsem si a zamyšleně přejela prstem po psí známce, která byla uložena ve stříbrné misce vedle lůžka s ohořelým tělem. Tiše to zacinkalo, jak se otřel kov o kov.
„Co moje testy?“
„V pořádku – jako vždy.“
„Takže můžu v klidu zpátky do práce.“ Usmála jsem se a s o něco lehčím srdcem opustila ošetřovnu nasáklou nasládlým pachem spáleného masa.
Když se za Erin zavřely dveře, doktor si k sobě zavolal asistentku, která měla na starosti krevní testy z rána.
„Viděla jsi ji?“
„Ano, doktore. Zdála se mi nezvykle pobledlá.“
„V tom máte naprostou pravdu, Beth. Erin nikdy nevypadala tak…neduživě a zchátrale. Řekl bych, že dokonce ani po transportu z Velétosu neutrpěl její vzhled tak jako teď.“ Carson si přejel dlaní přes zarudlé oči a přistrčil lehce zneklidněné sestřičce po stole list papíru.
„To jsou její krevní testy,“ krátce se odmlčel a zakroutil nechápavě hlavou. „Co tomu říkáte?“
„Všechny hodnoty jsou v pořádku. Kam tím míříte?“
„To je právě ono, hodnoty jsou přímo ukázkové, ale upřímně – očekávala byste takovéto výsledky u někoho, kdo vypadá jako ona? Vždyť už jen od pohledu to vypadá přinejmenším na těžkou anémii!“
„Mám je udělat znovu?“ Beth s pochopením pohlédla do Carsonovy tváře, zmítané duševními muky nad nevyřešenou záhadou. V týmu doktora Becketta bylo již všeobecně známo, jakou posedlostí jejich nadřízený trpí, pokud se jedná o zdravotní stav Erin Velenské.
„Buďte tak hodná, prosím.“
„Jestli to takhle půjde dál, bůh ví, že už to dlouho nevydržím! Nevidíš, jak vypadám?“
„Vypadáš přiměřeně svému stavu, což je vcelku pochopitelné, tak si přestaň stěžovat.“ Dar zakoulel netrpělivě očima a vyčkával u schodiště. „Tělo trpí, ale duše a všechno, co je v ní, sílí. Nedělej si teď s hmotnou schránkou starosti. Musí to být, není jiná možnost. Za to, co získáš, pokud budeme úspěšní, je to přijatelné riziko. Víš, co říká to vaše pořekadlo, ne?“
„Myslíš, co tě nezabije, to tě posílí? Pěkná blbost.“
„Ale jdi.“
„Já už ani nevím, co je to den bez bolesti. Opravdu nemůžu ani jeden prášek?“
„Žádné léky.“ Nekompromisně řekl Dar. „Tvoje tělo musí být naprosto čisté.“
„Já už se o to nechci pokoušet, k ničemu to nevede!“ Erin se zastavila u paty schodiště a prosebně pohlédla na éterickou dívenku nad sebou. Dnes si Dar vylepšil svou podobu dvěma copy svázanými blankytnými mašlemi. Úplná Dorotka, pomyslela si Erin kysele mezi záchvaty bolesti, které se staly v posledních týdnech jejími stálými společníky.
„Že nevede?“ Drobná blondýnka se zakabonila. „Samozřejmě, že pokroky nejsou nijak závratné, ale postupujeme podle časového plánu.“
„My máme nějaký časový harmonogram?!“
„JÁ mám plán a na jeho základě mohu směle říci, že dosavadní výsledky jsou uspokojivé. Pochopitelně nemůžeš v tak krátkém časovém úseku očekávat zázraky.“
„To jistě ne, přesto bych ráda viděla aspoň něco.“ Erin se krátce odmlčela než se odvážila položit přímou otázku.
„Pověz mi pravdu. Potřebuju to vědět. Jak dlouho to ještě mohu vydržet?“
„Pokud ti jde o tvou existenci, duše je nesmrtelná…víceméně.“
„Co to má znamenat to víceméně?“ Erinino energetické tělo se zlostně zachvělo. „Ne, beru to zpátky. Nemusím znát všechno. Můj dotaz se týkal té hmotné části, tedy přesněji řečeno bych se ráda dozvěděla, kolik astrálních výletů ještě moje tělo dokáže zvládnout?“
„Chceš snad po mně přesné číslo?“ Dar si pohrdavě odfrkl a obrátil se zády k nešťastné ženě, která v tomto světě vypadala stejně zuboženě jako její hmotná schránka bezduše ležící ve svém pokoji na Atlantis.
„Když máš „plán“, tak v něm jistě bude i nějaké to rozvržení tělesných sil. Nezapomeň, že tě znám – možnost si něco statisticky spočítat na tebe působí stejně jako na lidi jejich sexuální potřeby.“
Děvčátko se na Erin ošklivě podívalo a zamyšleně si dvakrát poklepalo na nos.
„Proč ne?“ pokrčilo nakonec rameny, „když tě dostatečně nemotivovala představa bezútěšné a nepříliš dlouhé budoucnosti, bezprostřední hrozba by mohla zapůsobit lépe. Tak tedy dobrá, řeknu ti to na rovinu. Dneska to musíme dokončit. Pokud neprojdeme zrcadlem teď, neprojdeme už nikdy. Tvoje tělo se nachází na pokraji kolapsu. Vyčerpali jsme mu všechny rezervy a při další cestě sem by se nejspíš ani jedna z nás neměla kam vrátit. Takže můžeme, prosím, konečně přestat mrhat časem?“
Erin nebyla schopná slova. Přiznání Daru jí na chvíli úplně ochromilo. Přece jen myslela, že pro její přípravu zbývá více času. Osobně to odhadovala na týdny a náhlé prozření jí uvrhlo do šoku. Jak Erin povolila v soustředění, její astrální tělo se začalo hroutit. Rysy se rozostřily a ze zářících očí se staly jen dva pohasínající body, z nichž stékaly temné šmouhy jako rozteklý make-up. Dar chvíli přešlapoval na místě a se zájmem pozoroval oněmělou mihotající se postavu před sebou. Pak zvedl ruku. Rychlostí větší než bylo možné lidským okem zaznamenat, se útlá paže natáhla jako gumový had a překonala vzdálenost dvaačtyřiceti kamenných schodů. Do ticha zaznělo ostré mlasknutí.
„Díky.“ procedila Erin mezi zuby a promnula si zarudlé místo na levé tváři, kam dopadla dívčina dlaň. Její obličej znovu nabyl původní podoby a přízračné tělo přestalo blikat.
„Rádo se stalo,“ pronesl Dar hlasem, kterým by bylo možné přetínat hedvábné kapesníčky ve vzduchu, „a kdyby to nestačilo, velice ráda přidám.“
„Není třeba. Už jsem v pořádku.“ Řekla Erin a bezděčně si uhladila vytahané bílé tílko, které společně s přiléhavými černými džínami a rozdrbanými converskami tvořilo „outfit“ pro dnešní cestu.
„OK, takže?“
„Takže můžeme vyrazit.“ Odtušila pochmurně knihovnice a rychle vyběhla po schodech za děvčátkem, které otevřelo těžká dubová vrata, jako by nic nevážily. Schodiště zalila fialová záře světa za nimi. Světa, který obě dobře znaly.
„Vydrž ještě minutku, už to bude! Vydrž! Soustřeď se! Tam se dívej, ne na mě! Ale nééé….“
Vyčerpaně jsem klesla na kolena do bílého písku a snažila se popadnout dech, který jsem bezděčně zadržovala po celou dobu toho bláznivého snažení. Pomáhalo mi to lépe zvládat bolest. Prsty jsem zabořila do písku a křečovitě ho svírala v dlaních představujíc si při tom Darův drobný bledý krček. Hned se mi trochu ulevilo.
„Jak se mám soustředit, když mi do toho pořád kecáš?“ zachrčela jsem, když jsem v sobě konečně našla trochu dechu. „Myslíš, že je tak snadné se povznést?“
„No, tak se hned nečerti, chtěla jsem tě jen trochu povzbudit – prý to pomáhá – a nezapomeň, že se jedná jen o částečné povznesení. Buď ráda, že se nemusíš starat ještě o svou fyzickou schránku, ta je u celkového povznesení nejhorší překážkou.“
„Skvělý, to mám ale štěstí.“ Zafuněla jsem a zamžourala pod nápory bolesti, které mi v hlavě prokousávaly tisíce cestiček.
„Tak až budeš připravená…“ Dar se „nenápadně“ podíval na hodinky, které se mu u té příležitosti zhmotnily na ruce, aby o vteřinu později zase zmizely.
„Projev trochu velkorysosti a dej mi ještě minutku, ano?“
„Myslím, že se do tebe dokážu vcítit natolik dobře, abych poznala, kolik sil ti ještě zbývá.“
„Jasně, ty jsi empatická asi jako sekačka na trávu.“
„Na ohledy není čas.“
Nechtěla jsem rozdmýchávat další slovní přestřelku, proto jsem přesunula pozornost zpátky k zrcadlu, z kterého vylétávaly do prostoru modré jiskry jako pozůstatek mého posledního nezdařilého pokusu dostat se dovnitř. Hladký povrch neodhaloval nic než temnotu. Nebylo to normální zrcadlo a nikdy neodráželo toho, kdo se do něj díval. Znervózňovalo mě to. Člověk se pak cítil jaksi neúplný, jako by část z něj chyběla…
Prozření, které následovalo, mnou projelo jako blesk a já nedokázala pochopit, jak mi to mohlo tak dlouho unikat. Stočila jsem pohled k Daru, který si zachmuřeně prohlížel špičky černých lakovaných střevíčků a očividně se nudil. S nechutí jsem ho skoukla od hlavy k patě. Žil ve mně už příliš dlouho. Ať se mi to líbilo nebo ne, stal se mou součástí a já jeho. Po celou dobu, během níž jsem se pokoušela projít skrz zrcadlo, tu kousek ze mě zůstával v něm a působil stejně jako závaží na noze, které brání tonoucímu vynořit se zpátky na hladinu. Neúplná duše se nikdy nemohla povznést. Jedinou mojí – naší nadějí byl společný průchod, museli jsme být při vstupu nějak spojeni.
Poprvé po mnoha týdnech jsem se spontánně usmála, což samolibou dívenku nesmírně popudilo.
„Bavíš se dobře?“ řekla tónem tak kousavým, že jsem za krkem ucítila tlak neviditelných zubů.
„Jen sbírám síly.“ Odvětila jsem s nevinným pohledem, zatímco se v mé hlavě rodil plán.
„Tak sbírej rychle a přestaň se při tom tak šklebit. Vypadáš jako svoje slabomyslné dvojče.“
Přešla jsem poslední Darovu poznámku mlčky a horečně přemýšlela. Nepochybovala jsem, že přesvědčit Dar o správnosti mé teorie bude nemožné. Vždy považoval své názory a výpočty na rozdíl od mých za neomylné. Přiznat byť i jen možnost chyby bylo z jeho strany naprosto nepřijatelné. Když jsem o tom tak přemýšlela, musela jsem uznat, že měli s dr. McKayem mnoho společného. Možná to byl také jeden z důvodů, proč mě pravidelně jeho neomalené poznámky tak vytáčely. Připomínaly mi Rodneyho a představa jeho přítomnosti v mé hlavě byla děsivá sama o sobě. Nemusel při tom ani trousit ty své rozumy.
A pak tu byla samozřejmě bolest. Stejně jako dr. McKay se i Dar chorobně bál sebemenší bolístky. Jakékoliv prožívání nepohodlí ho přivádělo k nepříčetnosti a dával při tom naplno průchod svým sklonům k teatrálnosti, což přivádělo k šílenství zase mě, protože jsem to musela chtě nechtě poslouchat.
Když jsem v duchu zhodnotila všechna rizika, rozhodla jsem se uskutečnit svůj plán bez Darova vědomí. Jednoznačně nejrozumnější se jevilo zanechat ho v přesvědčení, jak za ukrutných bolestí oddřu všechnu námahu já a on pak za mnou bez potíží projde otevřenou bránou.
Zatvářila jsem se zničeně, což v mém případě nebylo nikterak těžké, a upřela na dívenku v blankytných šatičkách se žlutými srdíčky prosebný pohled.
„Už se cítím líp, ale přece jen bych uvítala nějaké povzbuzení.“
„No prosím!“ Holčička zlostně pohodila hlavou, až se z jejích ukázkových copánků staly jen dvě rozmazané šmouhy kolem hlavy. „Najednou je moje pomoc žádaná!“
S hranou lhostejností jsem pokrčila rameny a snažila se působit bezradně. Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, ale poslední rok s Darem mé schopnosti v této oblasti značně zdokonalil.
„Tak tedy konec ulejvání! Hoď s sebou, makej, dělej-“
„Počkej!“ Zadržela jsem děvčátko dřív, než stačilo plně zrealizovat svou představu pomoci. „O kibicování vážně nestojím. Potřebuju prostě podržet – doslova.“
„Co?!“
„Chytni mě za ruku a tiše stůj. Nic víc nepotřebuju.“
„Nevidím v tom žádný užitek. Jak ti něco takového pomůže?!“
„Prosím.“
Uběhly tři nekonečné vteřiny, během kterých jsem si připadala jako nejubožejší zrádce v galaxii Pegas a možná i v celém vesmíru. Ostatně, nač troškařit. Tak to alespoň vidělo moje svědomí, jehož hlásek mi kázal o beznadějné morální prohnilosti duše a pekelných kotlících, v kterých už nedočkavě bublala voda. Umlčela jsem ho a poslala do černé díry. Těsně za hranicí prostoru jsem nejasně cítila svoje srdce, jak mi v komatózním těle začíná zrychlovat. Nervózně jsem stočila pohled k pasu. Stále tam bylo. Téměř neviditelné vlákno, slabší než nejtenčí vlasec, volně se obtáčející kolem pasu. Opatrně jsem na něj zabrnkala ukazováčkem. Stačilo by tak málo…
„Jak chceš,“ přerušil tok mých pochmurných myšlenek Dar, „hlavně už začni.“
Zůstala jsem na kolenou před zrcadlem a na nevrlé dítě se už nepodívala. Mohlo by mě to příliš rozrušit. Jedinou myšlenkou jsem utišila zmatek v hlavě. V dokonale prázdné mysli mi zbyla jen naděje na život, kterou jsem se nechala ukonejšit do jakéhosi stavu strnulosti, z něhož se již dalo soustředit. Jakmile jsem ucítila na rameni stisk drobné ručky, věděla jsem, že už není cesty zpět. Pokud obě přežijeme, možná mi to jednou odpustí.
Dar nebyl zdaleka tak klidný, jak se naoko tvářil. Ve skutečnosti byl mnohem nervóznější než polomrtvá Erin, která si strach a pochybnosti v posledních měsících zrovna dvakrát neodpírala a nechala si jimi mučit duši jak jen to šlo. S napětím pozoroval vyhublé tělo před sebou, jak se snaží proniknout skrz bariéru a v duchu se při tom modlil ke starým bohům svého světa, třebaže na ně dávno nevěřil.
Pod fialovou oblohou přízračného světa panoval stejný mrtvolný klid, který ovládl i tělo Darovy hostitelky. Jen občasné zachvění řas a cukání prstů napovídalo, že Erin neodešla za svými předky na druhý břeh. Proto dívenku zaskočilo, když se náhle zvedl vítr a téměř je smetl od zrcadlové brány. Erin byla pohroužena hluboko do sebe a nic z toho nevnímala, ale Dar měl co dělat, aby je oba dva udržel na místě. Zapřel se nohama, až mu kotníky zmizely v písku, a zezadu pevně objal Erin kolem krku. Vítr každou vteřinou sílil a během chvíle se rozpoutalo peklo. Vichřice už přerostla v pouštní bouři a zvedla k nebi ohromné masy bílého písku, které byly na několika místech nasáty rotujícími větrnými víry. Následující tlaková vlna je málem odnesla s sebou a jen nadlidská síla Daru je držela u brány. Pod nápory zvířeného písku, který je pokryl třpytivě bílou vrstvou podobnou jinovatce, se nemohli pořádně nadechnout, což se ukázalo jako velký problém i v astrálním světě, který měl vlastní pravidla. Dívenka si jednou rukou sáhla dozadu a nahmatala uzel. Prudkým pohybem uvolnila mašli a strhla ze sebe kdysi bílou a nažehlenou zástěrku. Po krátkém, ale namáhavém boji s větrem ji přehodila Erin přes tvář, aby ji uchránila před nejhorším. I když měla pevně zavřené oči, s děsivou jistotou cítila, jak se vzdálená tornáda rychle blíží. Vítr už dosáhl takové síly, že si musel Dar skrýt tvář do Erininých divoce vlajících vlasů a v prstech, křečovitě svírajících látku, mu pulzovalo bolestí. Drobné paže se chvěly přemírou námahy a dívčino sebeovládání se začínalo hroutit. Dosud nevěděla, zda je bouře součástí otevírání portálu nebo jen vrtochem tohoto podivného světa. Zoufale se přitiskla ke klečící knihovnici a upnula se k tomu jedinému, na čem záleželo. Poskytnout Erin co nejvíce času.
Když Erininým tělem otřásly první záchvěvy změny, dostoupila bouře vrcholu. Erin však okouzleně naslouchala tichu. Absolutní absence zvuku byla svým způsobem mnohem víc ohlušující než kvílivé ječení větru. Dokázala prostoupit tělem až na kost a otevřít se v něm jako rozvíjející se květ. Prapůvodní vesmírné ticho se kolem ní pevně omotalo a prorostlo duší skrz naskrz. Drtilo ji svou neviditelnou váhou, rozpínalo se uvnitř ochablé duše a bouralo jednu mentální bariéru za druhou, až ji nakonec naprosto pohltilo. Již nebyla Erin Velenskou, všechny vzpomínky přehlušilo ticho, které jí dovolilo na jeden úder lidského srdce zaslechnout tep hvězd. Ačkoliv povznesení trvalo jen okamžik, jeho síla stačila k otevření zrcadlového portálu. Nejhorší byl pro Erin náhlý sešup z vyšší sféry bytí zpátky. Když z ní to nadpozemské ticho vyprchalo, cítila se jako prázdná nádoba. Nejasně si uvědomovala, že měla na dosah něco úžasného a sotva se toho stačila dotknout, bylo jí to odepřeno. Ten pocit nenávratné ztráty ji trhal, astrální srdce vynechalo pár úderů, jako by se rozhodovalo, zda má cenu táhnout Erinino tělo dál, ale nakonec znovu udalo pravidelné tempo. Erin procitla do krvavého světa.
Omámeně zamžourala pískem zanesenýma očima na oblohu. Táhla se přes ni výrazná rudá šmouha na jednom konci posetá shlukem vybledlých hvězd.
„Vsadila bych se, že jich bude pět set,“ procedila Erin skrz vyschlé hrdlo. Vítr jak mávnutím kouzelného proutku ustal a nebe se vyjasnilo. Nechápavě pohlédla na zem před sebou. Ležela tam napůl zavátá dětská zástěra. Teprve pak si uvědomila, proč se jí tak těžko dýchá. Mohly za to drobné paže, které jí nelidskou silou tiskly krk. Pak jí pohled padl na bránu. Líně se přelévající temnota se roztrhala a odhalila obraz za ní. Erin poznala známé údolí s vysokou štíhlou věží, jejíž vrchol tvořila křišťálová špice. Zkusmo se dotkla povrchu zrcadla. Očekávala odpor, ale tentokrát jí ruka prošla dovnitř tak snadno, jako by ji ponořila do vody. Dovolila si slabý úsměv a obrnila se proti nadcházející bolesti. Musela jednat rychle, protože Dar se právě chystal pustit. Hrubě si přidržela pouštějící se paže na svém krku a rychle se vrhla vpřed. Brána je tiše pohltila a její povrch opět zčernal. Rudá kometa zmizela a s ní i krvavé světlo. Svět byl opět jako dřív, jen před opuštěným zrcadlem svítil kousek bělostné látky.
„Tak už se zvedni!“ Erin provinile přešlapovala nad svíjejícím se tělíčkem bílé kočky a bezmocně zatínala pěsti. Kočičí naříkání muselo být slyšet na míle daleko, ale pro Erin bylo nejhorší sledovat bolestí zlomené zvíře, jak sebou divoce hází a v křečích zatíná drápky.
„Ježíš, vždyť jsem se ti už stokrát omluvila! Přestaň tady předvádět divadlo a přeměň se na něco, s čím bych mohla mluvit!“ Protože kočka ani nadále nejevila známky jakékoliv rozumné reakce, Erin jí nechala být a poodešla o kousek dál, aby jí řev neprorazil ušní bubínky. Vážně se začala obávat o Darovo duševní zdraví. Bolest odezněla po pár minutách průchodu branou, ale možná to na bytosti, jako byl Dar, působilo jinak.
„Věř mi, Dare, že nebyla jiná možnost. Nefungovalo by to, kdybychom neprošli společně. Musela jsem to udělat!“ zakřičela přes rameno na soptící kočku. Když se opět nedočkala žádné odezvy, s povzdechem usedla do protivně zelené trávy a opřela bradu o kolena. Pohled na trpící zvíře jí drásal skoro stejně jako předchozí fyzická bolest, ale znovu už se nepokoušela Dar uklidňovat. Po prvním pokusu jí rozběsněná šelma poškrábala na ruce a prokousla malíček. Při té vzpomínce si rozmrzele promnula předloktí. Z astrálního těla se řinula modrá krev, takže ruka vypadala, jako by ji Erin ponořila po loket do tyrkysové barvy. Naštěstí krvácení brzy ustalo, zůstala jen tupá bolest, slabě pulzující pod kůží.
„Do prdele,“ ulevila si asi po sto padesáté a přitiskla dlaně na uši, aby to šílenství alespoň ztlumila, „ať už to skončí.“
Měla pocit, že tam musí sedět celou věčnost, zatímco se hluboko do ní i přes zacpané uši zařezávalo kočičí vřeštění a s neutuchající silou jí znemožňovalo rozumně myslet. Proto trvalo nějakou chvíli, než si přes svou momentální rezignaci uvědomila, že skučení utichlo. Ve skutečnosti celý ten srdcervoucí výstup trval sotva půl hodiny, ale v té chvíli si byla jistá, že Dar prořval celý den.
Pomalu zvedla hlavu a podezíravě se zadívala na kočku, která seděla proti ní a pilně se olizovala. Trpělivě čekala, až Dar dokončí očistu. Při tom pohledu ji zalila náhlá vlna radosti a musela se vší silou držet, aby se na kočku nevrhla a nerozmačkala ji v objetí. Nakonec jí v tom zadržela hlavně představa ostrých drápů a ještě ostřejších zubů, které zanechaly na levém předloktí štiplavé stopy a oteklý prst.
„Jsi na příjmu?“ otázala se zkusmo a pátrala ve žlutých očích po nějaké známce inteligence.
Kočka vstala, ladně se prohnula, zívla a zase se posadila. Erin na ní s očekáváním hleděla. Uběhla minuta, pak další a ještě jedna. Čas jako by zamrzl. Počáteční nával radosti opadl a na jeho místo nastoupil rychle narůstající vztek. Dar se opět vrátil k olizování tlapek, aniž by Erin věnoval další pozornost. Pohár trpělivosti přetekl.
„Tak už mluv!“ Prsty oddrolila ze země kus hlíny a vší silou jím mrštila po kočce. Zásah byl přesný. Hrouda se rozprskla Darovi rovnou mezi oči. Erinina zlostná reakce byla tak nečekaná, že nejdřív jen překvapeně zavřískl a až pak se dal do skřehotavého nadávání.
„Přestaň mi pořád ubližovat!“ Z kočičí tlamy se nesl Darův hlas v mnohem hlubším tónu, než na jaký byla Erin zvyklá a navíc měl srozumitelností blíž k slepičímu krákorání než lidské řeči. Než si knihovnice stačila přeložit a domyslet první větu, Dar se rozpálil do běla, až mu ze srsti odlétaly jiskry a dal naplno průchod svým křivdám.
„Kdo tě pozvedl z prachu tvé podřadné existence a povýšil na něco aspoň trochu životaschopného? Kdo ti propůjčil schopnosti, které zesílily směšně slabé lidské smysly? NO KDO?!!! A co dostanu na oplátku? Jen bolest, bolest a ještě víc bolesti!!!“
Erin s hrůzou pozorovala, jak Darova sněhově bílá srst vzplála modrým plamenem. Kočka se však nesvíjela bolestí, ačkoliv jí oheň zcela pohltil. Plameny jí neublížily. Jediné křeče, které jí cloumaly, byly způsobené vztekem. Oněmělou knihovnici napadlo, že za jiných okolností by pohled na modře plápolající zvíře byl i krásný.
„Měla bych několik drobných připomínek k tvému úžasnému projevu, protože ti pár důležitých faktů zřejmě uniklo. Tak zaprvé jsi ve mně získal neomezené ubytování, které ti jen tak mimochodem zachránilo tvůj drahý život a za druhé si laskavě nech ty povýšené kecy. Kdybys do mě nevlezl, nesnažila by se nás teď zabít nějaká podělaná wraithská sekta, nemusela bych se povznést a vedla celkem spokojený a hlavně klidný život.“
„Unudila by ses k smrti!“
„Říkáš ty!“
„Neumíš si představit, jak moc to bolelo!“
„Věř mi, že umím, prošla jsem si tím samým!“
„Nevíš nic! U mě se to projevilo s mnohem horšími účinky!“
„Jak to můžeš vědět? Cítíš snad mou bolest?“
„Prostě to vím!“
„To je skutečně odpověď hodná tebe!“
Nahromaděná zloba učinila z drobného zvířete modrou planoucí kouli. Plameny ho pohltily natolik, že z něj zůstaly jen nejasné obrysy. Erin se podívala stranou, aby zklidnila zrak i mysl. Když bloudila pohledem za Darovými zády, koutkem oka zachytila místo nedaleko rozcestí. Před očima se jí mihlo něco tmavého. Rychle stočila zrak kousek zpátky a zaměřila se pozorněji na jeden bod. Když rozeznala, na co se dívá, páteří jí projel chlad.
Kočka si dala krátkou pauzu tím, že si pohrdavě odplivla na zem. Vypadalo to dost komicky, nebylo však nikoho, kdo by to ocenil. Dar se poprvé pořádně zadíval do Erininých očí, aby zjistil, jaký na ni mají vyřčená – nebo přesněji řečeno vyřvaná – obvinění dopad. První věc, kterou zjistil, se mu ani trochu nelíbila. Erin ho vůbec nevnímala, což ho rozlítilo na vyšší level. Druhá věc, kterou zaznamenal, ho přiměla zmlknout uprostřed zlostného nádechu. Jakmile pohlédl do Erininy tváře, věděl, že je něco špatně. Strach, který čišel z široce rozevřených stříbřitých očí, byl nanejvýš znepokojivý. Teprve pak si Dar všiml i dalších varovných znamení a ve vteřině vystřízlivěl.
„Erin? Co se děje?“
Mladá žena k němu pomalu sklopila zrak a přiškrceným hlasem zašeptala:
„Hele, kočičáku, asi bychom se měli uklidnit.“
„Proč?“ špitla kočka a modrý oheň jako mávnutím kouzelného proutku zhasl. Erin to přišlo skoro líto.
„Vypadá to, že máme problém.“ Knihovnice nasucho polkla a téměř neznatelným pokývnutím hlavy naznačila polohu „problému“. „Tam přichází.“
„Ale ne.“ Prskl Dar a nahrbil hřbet.
„Bohužel ano,“ odtušila Erin a bezmyšlenkovitě se sehnula pro zježenou kočku, které se nějak povedlo omotat se kolem její nohy. Ochranitelsky ji schovala v náruči a naoko klidně vyšla vstříc nově příchozím. Instinkt jí napověděl, že utíkat nemá cenu. Dostihli by ji dřív než by jim stačila ukázat záda. Oni tu byli doma a jako bytosti stvořené z astrální látky měly výhodu na své straně. Ostatně v astrálu nebylo snazší věcí než překousnout křehkou šňůru života, a zuby gnómů by počtem i velikostí s přehledem zvítězily nad jakýmkoliv ozubeným tvorem z většiny materiálních světů.
„Neměli by být menší?“
„Nenech se klamat vaší zkreslenou mytologií, gnómové tady v první sféře běžně dorůstají osmi stop.“
„Co od nás chtějí? Měla jsem za to, že se elementární bytosti smrtelníkům ukazují jen zřídka.“
„Ano, pokud je něco – nebo někdo – nerozzlobí.“ Dar se schoulil hlouběji v náručí, až z něho zbyly k vidění jen uši. „A gnómové jsou pověstní svými výbuchy vzteku.“
„Museli se probudit naším příchodem. Jako zosobnění živlu země jsou spjati s určitým místem, které chrání a střeží.“ Erin si vzpomněla na spálený kruh země v okolí zrcadlového portálu. „A my jsme jim ho narušili.“
„Jejich silná potřeba klidu a ticha nám kladné body taky nepřidala,“ neodpustil si Dar přispět svou troškou do mlýna.
„Přeměň se v něco velkého a hrozivého. Třeba je to odradí provést nám všechny ty ošklivé věci, které mi šrotují mysl.“
„Neznám nic tak hrozivého, co by je dokázalo zastavit, natož vystrašit. Neznají strach ani bolest, jejich jedinou starostí je ochrana místa, jemuž vdechují život. Pro nic jiného nežijí a nic jiného neznají, je to jediný důvod jejich existence, ovšem velice silný. Tak silný, že mu obětují naprosto vše.“
„Tak to aspoň zkus!“
„Nemůžu.“ přiznala nešťastně kočka a schoulila se ještě víc do sebe.
„Jak to?!“
„Nevím, prostě to nejde!“
„Jak to?!!!“ Do Erinina hlasu pronikl lehce hysterický podtón. Nervózně přejížděla očima po mohutných postavách, které mezitím vystoupily z březového háje za rozcestím. Napočítala jich osm, ale mezi stromy zahlédla nejméně další tři míhající se siluety. Přicházeli pomalým rozvláčným tempem, jako by se brodili blátem, ale jejich krok byl pevný a jistý. Brzy utvořili řadu, která se rovnoměrně rozrůstala, jak mezi sebou zvětšovali rozestupy.
„Chystají se nás obklíčit,“ poznamenal Dar, když se gnómové na obou koncích přesunuli před své nejbližší druhy.
„To vidím taky,“ vyštěkla podrážděně knihovnice, „ale momentálně mě zajímá, proč nejsi schopen metamorfózy? Vždyť ti to předtím šlo tak snadno! Dokázal ses přeměnit, na co se ti jen zlíbilo!“
„Jistě,“ ušklíbl se Dar, což v jeho současné podobě připomínalo spíše dávení se natrávenými chlupy, „narozdíl od tebe, pro kterou se stalo vrcholným uměním změnit si barvu tenisek, mi mé schopnosti dovolily téměř neomezenou tvárnost, bohužel mě průchod bránou oslabil natolik, že je s podivem, když jakžtakž zvládnu udržovat své tělo alespoň v nějaké podobě,“ kočka ze sebe vydala krátký skřípavý zvuk, který Erin nakonec rozšifrovala jako smích, „ale pokud tě to uklidní, hádám, že je to jen dočasná indispozice. Moje regenerační schopnosti si s tím poradí, nepotřebuji nic než trochu času.“
„Který ale momentálně jaksi nemáme!“
„To je bohužel smutný fakt a pro nás zřejmě fatální.“ Odpověděl Dar na kousavou poznámku a nepokrytě se roztřásl strachy.
Erin si uvědomila, že drkotá zuby. Zkusila přestat, ale nešlo to. Zastavila se, aby získala čas, což ji stálo poslední zbytky sil. Připadala si jako loutka, které povolily vodicí drátky a která se pohybuje už jen setrvačností. Nebude trvat dlouho a padne k zemi jako podťatý strom.
Kruh se uzavřel. Žena s rozcuchanými prošedivělými vlasy a kočkou v náručí, kterou k sobě tiskla jako nejdražší poklad světa, se s šíleným výrazem otočila na patě a postupně pohlédla do třinácti párů rubínových očí, které žhnuly jako uhlíky. Jejich těla byla tvořena z většiny jen černým kouřem. Celkově se vzdáleně proporčně podobaly lidským, dojem kazily hlavně robustní neforemné končetiny, připomínající nohy slona. Tvar jim pak dávalo spletené kořenoví, větévky a mech, které temnou mlhu poutaly uvnitř. Tváře postrádaly jakékoliv rysy. Kromě planoucích očí trčelo z místa, kde Erin tušila bradu, několik špičatých útvarů, pravděpodobně krápníků. Pokud měli gnómové nos nebo uši, nepodařilo se je Erin v té záplavě větví a listů rozeznat. U některých z nich vršek hlavy obrůstaly podivné popínavé rostliny obtěžkané malými hrozny bobulí. Podle barvy se jednalo zřejmě o samotnou původní pralátku, z které kdysi astrál vznikl.
Na rozcestí padl soumrak a zahalil přízračný svět do namodralé temnoty. Erin bezmocně stála uvnitř zlověstného kruhu a horečně vymýšlela jeden plán za druhým, aby je vzápětí zase zavrhla, každý šílenější a nebezpečnější než předchozí. Když už jí v hlavě zůstalo jen beznadějné prázdno, elementál po její pravici postoupil o krok vpřed a z hrdla se mu vydralo výhružné vrčení. Erin se při tom zvuku přikrčila a bolestně sykla, když ucítila Darovy drápky zatínající se do paže.
„PROČ?!!!“ Hlas gnóma pronikl Erin až ke kostem. „VY NIČIT!!!“ Rozlícený obr zvedl nohu a dupl na třpytivou nitku, která se kolem něj vinula až k zrcadlové bráně. Knihovnicí to trhlo, jako by dostala herdu do zad.
„Dare! Potřebuju tvou pomoc! Zkusím nás přemístit!“
„Zešílelas?“
„Možná, ale nevidím jinou možnost!“
„I pro mě je obtížné teleportovat se na delší vzdálenosti, jak to chceš dokázat ty? Kolikrát ti ještě budu muset zopakovat, že jsem příliš slabý? Nemůžu ti s tím pomoci!“
„Nechci pomoc s přemístěním, ale s odvedením pozornosti,“ Erin kývla hlavou směrem k místu, kde rozhněvaný gnóm přišlápl její životadárnou šňůru, „Musíš ho přinutit couvnout, o víc se nestarej. Hlavně si pospěš!“
Gnómové zvrátili hlavy k nebi právě ve chvíli, kdy kočka vyskočila ženě z náručí. Dvěma skoky překonala vzdálenost ze středu kruhu k rozzuřenému gnómovi a proletěla mu mezi nohama. Obr zařval, ale nepohnul se. Dar si dovolil krátký pohled na Erin. Klečela uprostřed kruhu a rukama si zakrývala tvář.
„To nemůže dokázat.“ Zamumlal si a zplna hrdla prskl, co mu síly stačily. Jiskra, kterou v sobě vykřesal, měla tentokrát barvu krve. Dopadla na obrovu nohu s tichým zasyčením a v místě, kam dopadla, začaly spletené větve ihned doutnat. Malý ohýnek se začal prokousávat skrz listy stále hlouběji.
Erin si uvědomila, že jí od smrti dělí jen okamžik, sotva se Darovy tlapky dotkly země. Gnómové s očima upřenýma k nebi sbírali sílu ke společnému ohnivému výdechu. Hrudníky se jim nafoukly, jak do sebe za hlasitého hvízdání nasávali z astrálního vzduchu prachové částice pralátky, která se v jejich útrobách měnila ve smrtící nástroj.
„Spálí nás na prach.“ Zděšeně zašeptala a zakryla si tvář dlaněmi ve snaze udržet si mysl pod kontrolou. Mimoděk se jí vybavila část proroctví. Cestu si zvolila, ale zda ji dovede k cíli, se neodvažovala ani odhadnout. Když jí tělem proběhla slabá vibrace, věděla, že spojnice s jejím tělem se uvolnila. Usmála se. Dokázal to. Pokud se jim podaří zmizet, živlové země se ukonejší a nechají nit života na pokoji. Jako bytosti bez vlastní individuality a vyšší inteligence neoplývali potřebou mstít se. Pokud bezprostřední ohrožení pominulo a vetřelci byli zahnáni či zlikvidováni, gnómové se opět uložili ke spánku do korun stromů a pod zem, odkud čerpali svou sílu a střežili zem, jejíž živoucí duší představovali.
„Dare, poběž!“ zakřičela tak hlasitě, až jí ke konci selhal hlas, a napřáhla poslepu paže. Po jeden úder srdce nastalo ticho, pak Gnómové vydechli. Modravé šero počínající noci pročíslo třináct blesků. Střed kruhu vybuchl ohnivou explozí a k nebi vyšlehl sloup modrého ohně.
Když Erin znovu otevřela oči, neviděla nic než naprostou temnotu. Zmateně potřásla hlavou a promnula si oči upocenými dlaněmi. Svět zůstal temný. Na okamžik jí otřásla představa, že zemřela a skončila bůhví ve které sféře, zapomenutá a navěky ztracená. Poplašeně si sáhla k pasu a s úlevou vydechla, když nahmatala tenkou nit. Ještě žije. Zatím.
„Kde to-, “ pokusila se promluvit, ale hlasivky ji zradily, „- jsem?“ Druhý pokus najít hlas skončil dávivým kašlem. Hrdlo ji pálilo, jako by jím prohnala láhev pálenky. Odněkud z temnoty k ní dolehl šramot. Něco se sunulo po podlaze k ní. Rázem si vzpomněla na Dar a zachvěla se hrůzou. Stihl to? Nemohla si vzpomenout.
„Dare?“ zasípala.
Poblíž někdo zasténal. Erin sebou vyděšeně trhla. Ten hlas nepoznávala. „Kdo je tam?!“ Marně napínala zrak. Tma byla absolutní.
„Já.“ Zazněla po chvilce ticha odpověď doprovázená bolestným heknutím.
„Dare?“
Nedůvěra v jejím hlase dotyčného podráždila. Když znovu promluvil, byla si Erin jeho totožností jistá. Nikdo nedokázal být tak kousavý a nepříjemný jako Dar, když se nacházel v takovém rozpoložení.
„Ne, jsem velký zlý gnóm a přišel jsem tě sežrat. No jasně, že já! Nepoznáváš snad svého věrného druha na věčnost?“ Tolik slov Dara vyčerpalo, takže se odmlčel a chvíli jen namáhavě oddechoval.
„Je tu všude hrozná tma! Nevidím ani na vlastní prsty a tvůj hlas zní tak…zvláštně. Jsi v pořádku?“
„Proměnil jsem se.“
„Proměnil?“
„Poškodili ti snad elementálové sluch svým řevem? Jo, metamorfóza nastala samovolně během teleportace.“ Uštěpačná odpověď nenechala Erin na pochybách, že ať už je Dar čímkoliv, spokojený s tím dvakrát není.
„A kým tedy teď jsi?“ Otázala se nervózně a upírala oči do míst, odkud podrážděný hlas přicházel.
„Myslím, že člověkem.“
Erin se podle hluku a nadávek dovtípila, že se o tom Dar ujišťuje hmatem. Po krátkém šustění a hekání se jí dostalo upřesnění:
„Mužského pohlaví.“
„Hm, aha.“
Erin se opřela o ruce a zkusila vstát. Od kamenných kvádrů, na kterých ležela, jí prostydly holé paže a chlad jí začal pronikat do celého těla. Jen co se postavila na nohy, ztěžka upadla zpátky na studenou podlahu. V boku jí zlověstně píchalo a sebemenší pohyb zesiloval bolest. Potlačila vlnu mrákot a opět se vytáhla na nohy. Vykročit už nestihla. Kolena se jí podlomila slabostí a ochablé svaly pulzovaly tupou bolestí. Erin klesla zpátky a sípala námahou.
„Nevstanu, nemohu.“
„Nedivím se, já se taky nenalézám zrovna ve vrcholné formě.“
Darův špatně skrývaný smutek ji donutil ignorovat bolest do živého masa rozedřených loktů a se zatajeným dechem, aby zmírnila ostré píchání v bocích, se po čtyřech odplazila za jeho hlasem. Ležel blíž, než si myslela. Málem do něj vrazila. Když se konečky prstů dotkly jeho vlasů, do dlaní ji zastudilo něco vlhkého. Poplašeně stáhla ruku zpět a zavětřila. V nose jí zaštípal slaný pach. Něco muselo být špatně. V astrálu nebylo možné zachytit jakékoliv vjemy z materiality a tahle vůně se nedala s ničím splést.
„Ty krvácíš?“
„Vypadá to tak.“
„Ale tohle je přece skutečná krev, ne astrální!“ Erin se zmateně posadila na vlhkou podlahu. Pokoušely se o ni mdloby. Vedle ní se Dar ohavně zasmál.
„Přesně tak. Teče ze mě pravá zasraná lidská krev. Zatraceně.“
„Jak?“ ohromeně hlesla. „V jiných sférách nelze krvácet hmotu!“
„To vskutku ne, ale my už nejsme v žádné z vyšších sfér.“
Knihovnice se s nevěřícným úžasem podívala do místa, kde tušila Darovu tvář.
„Kdy jsme vystoupili?“
„Jakmile se ukončil teleportační skok.“
„Ale jak k tomu mohlo dojít? Vždyť mám kolem pasu pořád omotanou astrální niť! Cítím, že je neporušená. S čím mě tedy spojuje?“
„S tím, s čím vždycky – s hmotným tělem na Atlantis.“
„Nerozumím.“
„Tomu se už vůbec nedivím. Sám to nedokážu plně pochopit.“ Chraplavý mužský hlas si povzdechl. „Je to tou věží. Není obyčejným subordinačním bodem, ohýbá a mění nejen prostor a všechno v něm, ale i samotný čas. O tom jsem předtím netušil, kdyby ano, nikdy bych se sem s tebou nevydal. S časem si není radno zahrávat.“
„Takže jsem to dokázala.“
„Ano, přemístila jsi nás a dokonce na správné místo, ale v čem nám to bude dobré, ví teď možná jen váš směšný imaginární Bůh. Tím, že jsme vypadli z astrálu, jsme ztratili všechny možné výhody. Já jsem izolovaný mimo tvé tělo a ty jsi opět jen obyčejný člověk – a navrch zřejmě existuješ na dvou místech v jednom a tom samém vesmíru současně. Hezké, ne?“
„Jak se to jen mohlo takhle zvrtnout?“ Erin se z návalu zoufalství zamotala hlava. Před očima jí tančily barevné hvězdičky, které se vpálily i skrz zavřená víčka. Zdálo se jí, že ztrácí pevnou půdu pod nohama a žaludek na to reagoval po svém.
„Už jsi s tím nechutným reflexem skončila?“ ozval se Dar vyrovnaným hlasem, když dávivé zvuky vystřídalo několikaminutové ticho.
„Asi jo,“ vyčerpaně vydechla knihovnice a přisunula se kousek zpátky. „Kde teď vlastně přesně jsme?“
„Mě se neptej, jsem slepý jako právě narozené kotě. Můžu jen hádat, že se podle zatuchlého vzduchu, vlhka a tmy nacházíme někde v podzemních prostorách pod věží.“
„To je to s tvými schopnostmi až tak zlé?“
„Ano.“
„Ale…jsou tvé smysly jen oslabené nebo s lidským tělem zmizely úplně?“
„Nevím. Něco v sobě cítím, ale tohle neohrabané hmotné tělo mě rozptyluje. Nedokážu se v něm soustředit.“
„Co tvé zranění?“
„Pokud máš na mysli fyzické poškození, momentálně se nenacházím v bezprostředním ohrožení života. Receptory vnímající bolest zaznamenaly celkem osm povrchových poškození živé tkáně. Organismus zastavil únik krve z cévního systému a započal proces obnovy.“
„Aspoň v něčem nás štěstí neopustilo.“
„Jak jsi na tom ty?“
„Nic co by stálo za pozornost.“ Konstatovala Erin a jemně se dotkla prsty levého boku, odkud při každém nádechu vystřelovala ostrá bolest. Aspoň doufám, pomyslela si a opatrně přesunula váhu na pravou polovinu těla, aby píchání v boku co nejvíce eliminovala.
„Musíme se odtud nějak dostat.“ S povzdechem se znovu pokusila vstát. „Doufám, že netrčíme za zamčenými dveřmi nějaké hladomorny či vězeňské kobky.“
Vedle ní se ozvala změť nadávek a klení, prokládaných občasným chrchláním a bolestivým syknutím. Dar se zřejmě pokoušel o totéž. V Erin hrklo, když si plně uvědomila, jak slabý a bezmocný musí ve skutečnosti být.
„Co sem vnést trochu světla? Dokázal bys něco takového?“ rozpačitě nadhodila očekávajíc výbuch hněvu.
„Pokusím se.“ Zašeptal jí těsně do ucha. Stál tak blízko, až ucítila na tváři jeho dech. Na rameno jí ztěžka dopadla teplá dlaň a tlačila ji dolů. Pod náhlou tíhou nebezpečně zavrávorala. Kolena se jí roztřásla novou zátěží.
„Obávám se, že sis nevybral dobrou oporu.“
„Obávám se, že tu žádný další opěrný bod není. Až zažehnu energetickou kouli, najdeme nejbližší stěnu. Tím se problém nestability vyřeší.“
„Jak myslíš.“ Erin zachytila v jeho hlase známé podráždění a raději se odmlčela, aby ho nerušila v soustředění. Obrnila se před pochybnostmi a pod rouškou tmy čekala na zázrak.
Netušila, jak dlouho stála na vratkých nohou a klepala se zimou, když jí do očí zasáhlo oslepující světlo. Bolestivě přimhouřila oči a zapotácela se.
„Tos mě nemohl varovat?“
„Není zač!“ odsekl nakvašeně Dar a čekal, až se jejich oči přizpůsobí náhlé změně.
Erin opatrně pootevřela uslzené oči. Chtěla se omluvit za svou předchozí reakci, ale to, co uviděla, jí vyrazilo dech.
„Panebože! Cos to ze sebe udělal?!“ Vykřikla a prudkým škubnutím osvobodila rameno z teplého sevření.
„Co se děje? Proč na mě tak zíráš?“ Dar se znepokojením sledoval Erinin divoký výraz, když mu pohlédla do tváře. V tom okamžiku jako by ji bodly vosy. Zacouvala od něj, až zády narazila na zeď, daleko za hranice oranžového světla.
„Proč ses změnil zrovna v něj? Pro všechno na světě, mohl jsi být kýmkoliv…čímkoliv. Proč on?“ Každé slovo stálo Erin obrovské úsilí.
„Kdo?“ Dar popošel několik nejistých kroků za knihovnicí choulící se v temnotě. „Vždyť víš, že to nešlo nijak ovlivnit. Proměnil jsem se bez své vůle.“
„Nepřibližuj se!“ vzlykla.
„Ale proč? Proč? Vždyť ti přece neublížím! Jsem to pořád já!“ Dar bezmocně přešlapoval nad skrčenou ženou. Koule ho líně následovala, takže viděl, jak se její vyhublé tělo otřásá tichým nářkem. Poklekl k ní a chytil ji za ramena. Nebránila se, jen zděšeně zalapala po dechu.
„Tak mluv! Seber se!“
„Jdi pryč!“
Dara nečekaný vývoj zaskočil. Získání lidského těla ho sice poněkud vyvedlo z rovnováhy, ale nepokrytý děs v očích jeho hostitelky ho přiváděl k zoufalství. Takhle se naposled dívala do tváře wraithského kněze, když z ní vysával život. Nesnesl pomyšlení, že by k němu cítila něco podobného. Chvíli jen bezmocně sledoval uštvanou ženu, jak se chabě snaží vykroutit z jeho sevření, a pak se rozhodl.
Nemusel hledat dlouho. Vzpomínka se třepotala hned pod povrchem a překrývala vše ostatní. Dar přejížděl jejíma očima zelené oprýskané dveře a cítil neurčitý strach. Sklopil zrak na kulatou mosaznou kouli a sledoval, jak ji váhavě stiskla drobná bledá ruka. Ještě poslední nádech, pak táhlý skřípot otevíraných dveří. Do očí ho uhodilo denní světlo linoucí se skrz vysoká francouzská okna. Pod nimi leželo na rozestlané posteli tělo mladého muže. Z Erininy mysli věděl, že se jmenuje Louis a nedávno oslavil dvacáté a zároveň poslední narozeniny jeho života. Pomalu se blížil k posteli a prohlížel si mrtvé tělo. Mladík ležel na zádech, paže a nohy rozhozené, světle hnědé oči slepě zíraly ke stropu. Přes holou hruď se mu táhla rezavá šmouha. Stejnou barvou nasáklo prostěradlo pod ním i světlé dlouhé kalhoty. Zvenčí do oken škrábaly větve jabloně obsypané květy a vytvářely na ztuhlé tváři neustále se pohybující stíny. Svět potemněl.
„Běž ode mě! Jsem v pořádku!“ dolehl k němu z dáli rozzlobený hlas.
Dar se odtáhl od zuřící ženy a poprvé si pořádně prohlédl svoje nové tělo. Začalo mu svítat. Mimoděk si prsty prohrábl krátké vlasy. Nepochyboval, že budou stejně rudé jako ty mladíkovy z Erininy vzpomínky.
„Už mi nikdy nelez do hlavy,“ pronesla Erin výhružně, „obývat moje tělo ti ještě nedává právo hrabat se v mysli. To je můj soukromý prostor.“
„Kdo je Louis?“ zeptal se nespouštěje z ní ani na okamžik zrak. Odpovědi se už nedočkal.
Na protější straně místnosti se rozletěly dveře. Dovnitř se společně se světlem prodralo i vítězoslavné syčení. Erin, která se snažila těsně předtím vymanit z Darova železného objetí, mu padla s tichým zaúpěním zpátky do náručí.
„Přišli jsme pozdě,“ zašeptala.
„Nemýlil ses, Lavosssi,“ zachechtala se vysoká postava, „proplížila se sem a není sama.“
Do otevřeného prostoru dveří se natlačily další dvě postavy a potěšeně zaskřehotaly.
„Vssskutku, tentokrát ji vize odhalila, ale jak se sem dostala tak rychle? Její přítomnost mate mou mysl. Stále cítím, jako by byla mnoho světelných let daleko odsud. Jak je to možné?“
„To brzy zjistíme,“ pronesl třetí hlas chlácholivě, „dlouho se jí dařilo unikat našemu třetímu oku, ale s tím je konec.“
Dva kněží k nim s hbitostí beroucí dech přiskočili a hrubě je roztrhli od sebe. Dar s Erin to přetrpěli mlčky. Když je vyvlekli z podzemí, mlčeli stejně zarytě jako při úmorném výstupu po příkrém schodišti do posledního patra věže. Kněží se je během cesty nepokoušeli přimět k hovoru. Dlouhými dýkami s ozubeným ostřím je poháněli vpřed a jen občas jim přes kamenné tváře přelétl pohrdavý škleb, když jejich znavená těla zpomalila či klopýtla o sešlapaný schod.
Když konečně stanuli před malými železnými dvířky vedoucími do hlavního sálu, oba vězni jen stěží popadali dech. Kněz před nimi zakroutil nevěřícně hlavou.
„Jak něco tak slabého dokázalo zabít dva z našich bratří? Ze schopností, které by měla mít pod touto střechou znásobené, nejsem schopen zachytit ani stín.“
„Trpělivost, Racone,“ zasyčel první ze dvou kněží, kteří zástup uzavírali, „až dorazí velmistr, dojde tato nepříjemná záhada k osssvětlení.“
„V to doufám,“ zavrčel první kněz a sklonil hlavu, aby se nízkým vchodem protáhl.
„Pochybuješ snad o velmistrově moci?“ uhodil na nespokojeného vůdce průvodu poslední z kněží, když za sebou zabouchl železné křídlo s ohlušujícím zaduněním, které se ozvěnou odráželo od mramorových stěn rozlehlého sálu.
„Samozřejmě, že ne.“ Kněz jménem Racon sklonil hlavu na znamení pokory. Jak si ale Erin stačila povšimnout, oči mu navzdory omluvnému gestu plály nepokrytou záští.
Zajatci byli dovlečeni doprostřed sálu, kde jimi kněží smýkli o zem. Erin se okamžitě přisunula k pobledlému mladíkovi. Její prsty našly jeho ruku a silně ji stiskly. Teprve poté si své protivníky pořádně prohlédla. Racon se vzhledem rovnal běžnému příslušníku Wraithské rasy. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly do půli zad a výrazné žluté duhovky protínaly zúžené zornice. Oproti tomu jeho dva druhové měli hladce vyholené lebky a celý prostor očí včetně bělma vyplňovala černota. Všichni ale byli jednotně oblečeni do volných kalhot a dlouhé tuniky šedé barvy, přepásané černým koženým páskem. Stejná černá stuha jim zakrývala čela. Bez hnutí snesla jejich vražedné pohledy provrtávající ji až na kost.
„Co tady s tím?“ přistoupil k nim Racon a pohodil hlavou směrem k Darovi. „K ničemu nám není, mohl bych se na něm nakrmit.“
„Zadrž,“ chytil ho za ruku Lavos, „nemáme jistotu, že je jen obyčejným člověkem. Podívej se na ni: necítíš z ní nic a přece má v sobě moc příslušící jen vyvoleným. Počkáme na velmistra, on rozhodne.“
„Ano,“ přidal se i třetí Wraith, „nesmíme se unáhlit. Chceš na sebe přivolat Jeho hněv?“
Kněží nad nimi chvíli nerozhodně stáli se založenýma rukama a poté se vzdálili na druhý konec sálu a začali se mezi sebou tiše dohadovat. Dar toho využil a zašeptal:
„Neodváží se k žádnému kroku, dokud tu nebude jejich velitel. Bojí se nestability věže a uvažují o našem přemístění do jiného subordinačního bodu. Stejně jako my ani oni netušili nic o ohýbání času na tomto místě. Jsou z toho značně nervózní.“
Erin plaše přikývla a zamyšleně zatahala za průsvitnou niť.
„Nejsou schopní zahlédnout mou astrální spojnici. Je možné, že se neumí pohybovat v jiných sférách?“
„Ano. Dovedli sice svou schopnost nazírání téměř k dokonalosti, ale umění opustit svá těla a vydat se po stezce dál, neznají.“
„To je zajímavé zjištění. Možná by se toho dalo nějak využít.“
Dar přikývl a ochranitelsky objal Erin kolem ramen.
„Taky mě to napadlo. Pokusím se nás i s nimi dostat do první sféry. Pokud dokážeme využít moment překvapení, máme naději.“
„Jaký je v tom háček?“ Obrátila se k němu Erin, když ticho, které se mezi nimi rozhostilo, trvalo několik minut.
„Nesmíme otálet příliš dlouho,“ pokrčil Dar rameny, „moje smysly mi napovídají, že velmistr je blízko a příští vibrace zesilovače, která by mně měla pomoci při skoku do vyšší sféry, přijde každou chvíli.“
„Zvládneš to?“ pohlédla na něj s obavami Erin.
„Nic jiného nám nezbývá. Jakmile se velitel připojí k ostatním, věci vezmou rychlý spád a čas nám vyprší jednou provždy.“
„Dobře. Věřím ti. Dělej, jak uznáš za vhodné.“
Dar na okamžik zaváhal. Rostla v něm zvláštní touha a on nevěděl, jak s ní naložit.
„Erin…,“ začal, ale ta, kterou si kdysi zvolil za svého hostitele, ho přerušila.
„Já vím, taky to cítím a pro případ, že by už před námi neměla ležet žádná budoucnost, je tohle poslední věcí, kterou bych chtěla ve svém životě udělat.“
Jejich rty se dotkly při prvním záchvěvu změny. Věž se opět zaktivovala. Podlaha se pod nimi zhoupla a vzduch se zavlnil modravým šerem. Byli zpět. První astrální rovina je přivítala deštěm bílého peří.
Dar byl připravený. Vší silou se soustředil na svou proměnu a doufal, že se mu ji dostatečnou vůlí povede usměrnit.
„Tentokrát je upoutání pozornosti na tobě.“ Zaskřehotal již kočičí tlamičkou a vyskočil Erin z náručí.
Trojice Wraithů zasyčela překvapením. Změnová vlna neměla ovlivňovat vnitřní prostor věže, přesto se ocitli na podivném cizím místě, které připomínalo svět, do kterého si jejich mysli přicházely pro své vize. Zmateně se otáčeli dokola a snažili se zorientovat. Prvním, komu padl pohled na bezmocnou knihovnici, byl Racon. Pronesl šťavnatou kletbu v posvátném jazyce, v němž bylo klení přísně zakázáno a jeho porušení se trestalo smrtí, a přihnal se ke klečící ženě, následován svými druhy.
„To máš na svědomí ty!“ ukázal na ní prstem a výhružně vycenil zuby. „Mluv! Jak jsi toho dosáhla?“
Když se mu nedostalo žádné odezvy, chytil Erin pod krkem a vytáhl ji k sobě.
„Mlčením si nepomůžeš. Tvá ubohá iluze nás nezastaví a až s tebou skončíme,“ Racon Erin pustil na zem a posměšně pozoroval, jak se jí tvář stáhla bolestí, „budeš žadonit o rychlou smrt.“ Wraith si několikrát demonstrativně protáhl prsty na krmné ruce a sklonil se nad drobným tělem. Ostatní kněží se postavili po jeho boku a souhlasně přikývli. Nenadálá ztráta kontroly nad situací, o níž byli přesvědčeni, že ji pevně třímají ve svých rukou, je přinutila nečekat do příjezdu velmistra.
„Tentokrát nám neunikneš.“
Erin se podívala přes Raconovo rameno do dáli a usmála se.
„To nebude třeba. Jste jen stíny – od této chvíle jednou provždy.“
Raconova tvář se zkřivila nevěřícným úžasem. Prudce máchl rukou, aby ukojil hlad a ztišil sžírající nenávist, která ho spojovala s tímto nicotným kusem živého masa. Jeho dlaň se však nepřisála na kůži, ale prošla skrz až na zem, na níž Erin ležela.
„Nic než stíny.“ Zopakovala a ztěžka se postavila na nohy. Prošla blednoucími těly Wraithů, jejichž křik se změnil v nezřetelný šum, podobný ševelícím listům v jarním vánku, a pomalu se zastavila před svým zachráncem. Smutně se zašklebila na fialovou kočku, jejíž hřbet zdobily tygří pruhy a uznale pokývala hlavou při pohledu na její drobné čelisti, svírající tři překousnuté stříbrné nitky.
„Tfuj.“ Vyplivl Dar provázky z tlamy a naklonil šibalsky hlavu ke straně.
„Pěkný kožich.“ Zkonstatovala Erin a něžně mu přejela dlaní po zádech. „Je vidět, že máš vkus.“
Dar potěšeně zavrněl a počkal, až si jeho životní družka sedne, aby se jí mohl na klíně stočit do klubíčka. Chvíli jen tak mlčeli a vychutnávali pocit vítězství a vzájemné blízkosti.
„Je to za námi.“ Poznamenal Dar, když zachytil Erinin pohled na místo, kde kněží přišli o svá hmotná těla.
„Jeden zbyl.“
„Ten nás už neohrozí.“
„Co se stalo s ostatními tvého druhu?“
„Potulují se někde kolem. Nezemřeli, ale zůstali tu uvěznění. Nejsou teď ničím víc než tepající tváří na kameni či peříčkem unášeným větrem. Není jim pomoci. Časem vyblednou do nicoty stejně jako jejich hostitelé.“
„Není ti jich líto?“
„Upřímně – ani ne. Náš druh se vzájemně moc v lásce nemá. Vlastně se mezi sebou vášnivě nenávidíme. Zbylo nás jen málo a počet vhodných hostitelů zdaleka nedosahoval našich potřeb. Jsme sóloví hráči a dáváme přednost vlastnímu přežití před čímkoliv jiným.“
„Chápu.“
Kočka se v Erinině náručí netrpělivě zavrtěla.
„Nadešel čas návratu.“
Žena s dětskou tváří a šedými skráněmi vstala a vydala se s neznámým druhem fialové tygrované šelmy na cestu k zrcadlové bráně. Minula rozcestí, březový háj i petrolejově modré údolí. Po Gnómech ani dalších tajemných obyvatelích nebylo památky. Vzduchem se jen tu a tam sneslo křehké bílé peříčko, které při kontaktu se zemí puklo jako mýdlová bublina. Na Erin padl stesk. Naposledy se otočila k štíhlé věži, která nyní tonula v záplavě bílého ohně. Kouzlo okamžiku pominulo.
„Vím, proč jsi smutná, ale něco takového není možné. Nemůžu se znovu změnit. Samotná existence v tomto světě a udržení jakékoliv formy mě stojí neuvěřitelné množství energie. Ani netušíš, jak moc velké.“
„Tušila jsem to.“
„Je mi to líto. Opravdu. Víš, chtěl bych znovu zažít ten pocit…byl tak -“
„Už nic neříkej,“ přerušila ho Erin, „jen to zhoršíš.“
Položila kočku před zrcadlový portál a povzdechla si. Když však chtěla vkročit branou zpět, někdo jí chytil za paži. Překvapeně se podívala do světle hnědých očí. Vypadal přesně tak, jak si ho její paměť uchovala v onen černý den před patnácti lety.
„Chci, abys věděla, že zůstanu navždy s tebou, ale nikdy mě už neuvidíš a nikdy spolu nepromluvíme. Věř, bude to tak lepší, tenhle stav není přirozený…pro nikoho.“
Dar jí stiskl ruku a vtáhl ji za sebou do černé tlamy portálu.
Erin se vzbudila uprostřed noci na propoceném lůžku a se slzami v očích hleděla až do svítání do stropu. Nevnímala chlad ani slabost způsobenou dlouhým odloučením od svého těla. Nepochybovala, že si noční cesta později vyžádá krutou daň na jejím zdraví, ale na tom teď nezáleželo. Tak moc ho toužila obejmout a tak objala sebe – koneckonců vždyť byl tam někde uvnitř.
Pokračování bude, doufejme, brzy.