Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Vždyť jsem si to myslela! Nic dobrého od Tebe.
Tak nech hezky Ace na pokoji a věnuj se Dobrodruhům :D

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
hmmm, len aby...

možno ho nejako začlením do Dobrodruhov, ale veľmi sa mi do toho nechce. Cross-overy a poviedky, ktoré sa odohrávajú v univerzách dvoch či viacerých rôznych poviedok, nemám rád. Preto som napríklad nesúhlasil s tým počinom Stargate: Connection, ktorý spáchal sgcatlantis. Jednoducho to nemám rád...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
To jsem ráda.
Taky nebudu Aničku tahat do svého povídání. Mám vlastních postav až nad hlavu, a když už mám hodně velkou potřebu nějakého úletu, tak to řeším pomocí mimoněk :twisted:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
hh, to je dobré, pretože tá jedna mimoňka, do ktorej si ju dala, sa mi vôbec ale vôbec nepáčila, myslím obsahovo. Na Aničku som nejako zaťažený... :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Samozřejmě, že jsi zatížený na svoji hlavní postavu. Bylo by divné, kdybys nebyl :D
Stejně jako jsem na svoje hlavní postavy zatížená já.
A co se Ti na mimoňce nelíbilo? Konec Aničky nebo sebevražedný atentátník Aiwe? Nebo obojí ve stejné chvíli na jedné lodi? To se mi náhodou moc líbilo :twisted:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Aiweho mi ľúto nebolo ale Aničky áno... a oboje na jednej lodi = :evil: :evil: :evil:

tú mimoňku mám uloženú v čiernom fonde najmenej obľúbených poviedok... :rules:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Aiwendill, tu mimoňku můžeš klidně vymazat. Je jenom mimoňka :D

Pořád mám pocit, že bych se měla omluvit. Nevymyslela jsem jiný název, než byl ten pracovní :sorry:
I tak se bavte :D
53. Bejby

„Drž se za mnou, bejby, já jsem profesionál,“ řekl mi důrazně a přikrčeně se rozběhl mezi stromy. Hlavou přitom pořád kroutil ze strany na stranu.
Přinutila jsem se zavřít ústa otevřená údivem a volným krokem jsem se vydala za ním. Došla jsem ho ve chvíli, kdy se zastavil u nízkého keře a zvedl zaťatou pěst.
Ohlédl se po mně a pokynul stranou a pak udělal ještě pár divných posunků. Pokývala jsem hlavou a pokrčila rameny. V daném směru jsem nic neviděla, ale – on byl profesionál.
Znovu začal ukazovat. Tentokrát jsem nerozuměla z jeho posunkové řeči vůbec ničemu. Až když mě popadl za ramena a přinutil mě sednout si na zem pokrytou jehličím, pochopila jsem, že na tom místě mám počkat.
Počkala jsem, než odběhl. Ohlédla jsem se a usmála se bílého ducha v černém, který nás celou dobu sledoval. Lehký dotyk jeho mysli jsem přivítala přimhouřením očí.
„Kdo to je?“ zeptal se beze slov.
„Nováček. Dostal mě na starost. Musím uznat, že se snaží, co mu síly stačí,“ usmála jsem se.
Duch se posadil vedle mě. Očima pořád sledoval mého profesionálního průvodce a díky telepatickému kontaktu jsem cítila, jak se jeho počínáním baví.
Můj úsměv pomalu vadl. Kdyby se tak chovali všichni, je celá lidská populace po smrti. Můj duch Ace nebyl v lese sám. Věděla jsem nejméně o dalších pěti členech jeho posádky, kteří se pohybovali v okolí. Seržant Andrew McMaholn očividně neviděl ani jednoho z nich. Tolik k profesionálům.
S tichým povzdechem jsem se uložila na jehličí a nechala seržanta, ať si v lese poradí sám. Aceova posádka ho nenápadně odváděla stále dál a dál.
Wraith vedle mě se opřel o dlaň a zadíval se mi do tváře.
„Proč jste tady?“ zeptal se rovnou.
„Hledají tě. Doktoři našli nový způsob jak upravit retrovirus. Chtějí, abys ho vyzkoušel.“
„A proč jsi tady ty?“
„Přece abych tě přesvědčila,“ smutně jsem se pousmála.
Ace se zadíval směrem, kterým zmizel seržant McMaholn. Nechala jsem ho hlídat a zavřela jsem oči. Hlavou mi běželo, jak vedení na Atlantis během pár okamžiků rozhodlo, že když Ace využil Teylu ke získání vlády nad rozsáhlým wraithským územím, měl by se co nejdříve odvděčit poskytnutím vhodných kandidátů na vyzkoušení nového retroviru.
Jeden z průzkumných týmů přinesl zprávy, že právě u této planety by se nový vůdce wraithské frakce mohl v dohledné době nacházet. John Sheppard dostal povolení k misi s tím, aby s sebou vzal kohokoli, kdo mu pomůže Wraitha přesvědčit. Kromě bandy mariňáků jsem to odnesla i já.
Seržant se obloukem vracel. Ace se chtěl zvednout, ale chytila jsem ho za loket.
„Můžeš rovnou zůstat,“ navrhla jsem. Své předchozí myšlenky jsem nechávala volně plynout a věděla jsem, že je celou dobu pilně četl. Cítila jsem, jak se zamračil. A ještě nějaký temný podtón v jeho myšlenkách, který jsem nedokázala rozeznat. Netrpělivým pohybem mi vyškubl loket z prstů a zmizel v nočních stínech lesa.
V sedě jsem si přitáhla kolena pod bradu a obtočila je rukama.
Seržant McMaholn mi poklepal na rameno a ukázal, že můžeme jít dál. Les kolem byl tichý a prázdný.

„Tak co jsi objevila?“ přivítal mě John ironicky.
Jenom jsem pokrčila rameny a zmizela ve svém stanu. Po příchodu na planetu poeticky nazvanou 7PA 3584 jsem si vymohla prohlídku starého rozpadlého hradiště. Při prvotním průzkumu ho objevil tým Evana Lorna. Nezdržovali se pátráním mezi sutinami, udělali pár fotek a co nejrychleji se vrátili zpátky do Města. Z rozmazaných snímků se nedalo vyčíst skoro nic, tak jsem Johna požádala o výlet. Chtěla jsem jít sama a trochu si cestou srovnat myšlenky, ale to se setkalo s tak silným odporem, že jsem nakonec souhlasila s doprovodem. Rozpadající se kamenné zdi původního osídlení byly za blízkým výběžkem lesa ani ne dva kilometry od našeho tábora a neskrývaly žádná tajemství. Původní primitivní civilizace se dostala až ke stavbě kamenných obydlí, než byla celá sklizena nebo vymřela jiným způsobem. Procházka byla docela příjemná, až na její závěr. Aceovo chování bylo ještě podivnější, než kdy předtím. Skoro to vypadalo, že se setkání s lidmi obává. Ne. ‚Obává‘ asi nebyl ten správný výraz. Jenom jsme se mu vůbec nehodili do jeho plánů.
Zvedla jsem hlavu skloněnou přemýšlením. Na plátně stanu byla jasně vidět silueta Johna Shepparda s rukama v bok. Polohlasně vyvolával moje jméno a dožadoval se mé přítomnosti.
Myšlenku na prozkoumání planety a jejího okolí pomocí astrálního výletu jsem odložila na později a s tichým skřípěním zubů prudce trhla zipem stanu.
„Co je?“ vyjela jsem na Johna nevrle. Mračil se na mě jako tisíc čertů.
Před dalšími stany posedávali a polehávali vojáci. Zdánlivě si nás nevšímali, ale postřehla jsem, jak natahují uši, aby jim neuniklo ani slovíčko. Pokývla jsem hlavou na znamení, že jsem pochopila.
„Omlouvám se, že jsem hned zmizela,“ spustila jsem. „Ty rozvaliny nestojí za další průzkum. Neobsahují nic, co by vysvětlovalo život a zánik na této planetě. Jsou to jenom rozvaliny. Takže," pousmála jsem se, „můžu jenom poděkovat za procházku."
John spokojeně pokýval hlavou. Zbývající členové naší mise se po mých prvních slovech zklamaně otočili a dál si nás nevšímali.
„Vaše procházka měla svůj význam," ozval se tichý hluboký hlas zpoza mého stanu. „Doufám, Shepparde, že máš své muže dobře vycvičené." Ace pomalu vystoupil ze stínu a došel k nám.
„Takže naše informace byly správné," ušklíbl se John. „Co tady děláš?"
„Na to bych se měl zeptat já," Ace přimhouřil oči. „Doslechl jsem se, že mě hledáš."
John se ke mně tázavě otočil.
Pokrčila jsem rameny. „Mělo to snad zůstat tajemstvím?" Podezřívavě jsem se podívala po vojácích, kteří stáli na místech, kde ještě před chvilkou seděli, a zírali na Ace jako na zjevení. Věděli, proč jsme na této planetě, takže ještě nezačali střílet, ale zbraně měli připravené. Wraith vypadal jako ten, se kterým jsem se měli setkat, a byl očividně sám.
„Pane?" ozval se jeden z mnoha přítomných kapitánů. Jejich jména jsem se ani nesnažila pamatovat.
„V pořádku," zavrčel John. Pokynem ruky dal znamení, že vojáci mohou sklonit zbraně. „Kde máš ostatní?" otočil se zase na Wraitha.
Ace se usadil na rozloženou deku, kde se předtím povaloval John. „Kvůli něčemu mě hledáš. Mluv," řekl úsečně.
„Ale no tak, Todde," zasmál se John. „Kde je tvoje dobré vychování? Co takhle milý pozdrav? Dotaz na naše zdraví? Nic? Tak já začnu sám. Zdravím tě. Jak ses měl celou dobu? Co tvoje nová koalice? Poslouchají tě? Přísun potravy je dostatečný?"
„Nemám moc času, Shepparde. Měl bys přejít k věci," zavrčel Ace.
John se zamračil. Tak příkré odmítnutí nečekal a dotklo se ho. Jenom jsem si tiše povzdechla. Ace se nás snažil zbavit nejrychleji, jak to bylo možné. Letmo jsem se dotkla Johnovy ruky a sedla si proti Wraithovi.
Další část debaty Ace odložil svoji netrpělivost a okatě si ji užíval, protože jsem se snažila využít všechno, co jsem si pamatovala ze zničující výuky wraithského protokolu, abych vedla debatu mezi ním a Sheppardem.
Po hodině jsme dospěli k jakémusi závěru.
„Posádce lodi Daedalos a Atlantské delegaci bude ctí přivítat tě na palubě pozemské vesmírné lodi. Pro tebe i tvoje důstojníky a vědce, které si s sebou přivedeš, bude připravena jednací místnost. Náš hlavní lékař vás seznámí s posledními výsledky výzkumu. Pak budeš moci rozhodnout, jestli je sérum připraveno k dalším testům,“ odříkávala jsem otočená k Wraithovi. „Zároveň vám všem plukovník Sheppard jménem pozemské expedice zaručuje bezpečnost po celou dobu vaší návštěvy, pokud budou zachována pravidla pro jednání o další spolupráci.“
Ace lehce sklonil hlavu. „Vážíme si vašeho pozvání a využijeme ho. Za sebe i ostatní, kteří mne budou doprovázet, se zaručuji, že nevyužijeme této příležitosti k tomu, abychom napadli posádku a další lidské bytosti na palubě lodi Daedalos. Nevyhledáme spor, pokud budou zachována pravidla pro jednání o další spolupráci.“
Tichounce jsem vydechla. Snažila jsem se nedat najevo, jak jsem ráda, že je jednání podle wraithských protokolů za námi. Z chování Wraitha za poslední hodinu jsem pochopila, že Ace se celou dobu dobře bavil - na můj účet. Ani jednou mi nepomohl ani nenapověděl, když jsem tápala, jak pokračovat, a také ani jednou nezaváhal, jak má reagovat sám. Svoji netrpělivost odsunul stranou a užíval si mých rozpaků a problémů.
John Sheppard po našich prvních větách přestal do hovoru zasahovat a jen sledoval, co se před ním odehrává. Podle jeho výrazu se i on docela dobře bavil.
Ovládla jsem touhu otřít si orosené čelo. To by bylo vůči oběma stranám velice neslušné. Zvedla jsem se z deky a důstojně Johnovi i Aceovi pokynula. „Teď mě omluvte," zamumlala jsem a zmizela ve svém stanu. Šum hovoru ke mně doléhal přes plátno jen tlumeně. Svalila jsem se na záda na rozložené deky a přitiskla si ruce na spánky.
„Jsi dobrá," řekl John. Strčil hlavu do mého stanu, pak se protáhl celý a sedl si hned u vchodu. „Sice se to trochu protáhne, ale to není žádný velký problém," pokračoval v monologu, protože jsem odmítala reagovat. „Už jsem skoro zapomněl, jak může být jednání s Wraithy náročné, když jednáme všichni ze stejné pozice. Hodně si pamatuješ," dodal zamyšleně.
Pořád jsem mlčela. Se zavřenýma očima jsem čekala, až konečně pochopí a nechá mě odpočívat.
Nepochopil. „Proč byl ze začátku tak nepříjemný?" vypadla z něj po pár vteřinách otázka.
Jenom jsem pokrčila rameny. Dotyk na lokti mě přinutil přece jenom rozlepit víčka. John se ke mně natahoval a podával mi láhev s vodou.
„Odcházíme až zítra ráno. Odpočiň si," řekl, mile se na mě usmál a zmizel.
Obrátila jsem oči v sloup, vyhrabala se ze stanu a s lahví vody pořád v ruce jsem se vydala na malou procházku kolem tábora. Bolest hlavy pomalu ustupovala. Napadlo mě, že mi chybí trénink v oficiálním jednání s Wraithy. Zašklebila jsem se nad představou, že bych tohle měla v reálu absolvovat častěji. Jako by nestačily sny, které mě pronásledovaly každou noc. Na okraji lesa jsem si vyhlédla vysoký strom s dobře rozloženými kořeny částečně krytý trnitým keřem a uvelebila se pod ním. Upila jsem z lahve, znovu jsem se zavrtěla, abych se usadila co nejlépe, a s hlubokým výdechem zavřela oči.
Chtěla jsem jenom v klidu odpočívat, ale zvědavost mi nedala, abych se nepokusila o malý astrální výlet. Nevydávala jsem se na ně příliš často, tak jsem si nebyla jistá, jestli z toho bude výlet nebo spánek.
Tentokrát se povedlo. Vznášela jsem se nad korunou stromu a dívala se, jak mi u kořenů vyklouzla láhev s vodou z prstů a odkutálela se stranou. V táboře všechno postupně tichlo. Vojáci usínali ve stanech i vedle dohořívajících ohnišť, jenom tři muži na hlídce přecházeli sem a tam po obvodu ležení.
Rozhlédla jsem se. Nikde jsem neviděla ani náznak přítomnosti Wraithů. Zvedla jsem hlavu k obloze a vznesla se nad planetu. Ve stínu malého měsíce stály dvě wraithské lodi propojené přechodovým tunelem. Se zájmem jsem si ho prohlédla. Takové zařízení jsem ještě u Wraithů neviděla. Váhala jsem, kterou loď navštívit jako první, když se z jedné oddělilo malé přepravní plavidlo a rozletělo se k lidskému táboru.
Ještě jednou jsem se podívala na vznášející se soulodí, určila místo, kde přepravní loď nejspíš přistane, pak jsem zamrkala a rychle se zvedala zpod stromu. Ještě jsem sáhla po zatoulané lahvi a rozběhla se vzbudit Johna.
„Už budou přistávat,“ šeptala jsem mu přímo do ucha. Nechtěla jsem budit větší rozruch, než bylo nezbytně nutné.
John se na mě podíval. Spánek na něm nenechal žádné stopy. Hned, jak jsem se dotkla jeho ramene, byl čilý a plně při vědomí. Trochu jsem mu to záviděla. Málokdy se mi povedlo to samé. „Půjdu to prověřit,“ zašeptal stejně tiše. Vysoukal se ze spacáku a začal si na opasek věšet nezbytné vybavení.
„Jdu s tebou,“ narovnala jsem se.
Znovu mě přejel pohledem, ale nijak to nekomentoval. Před odchodem probudil ještě jednoho z vojáků a dal mu pokyny, které jsem nezaslechla. Než jsme opustili tábořiště, otočila jsem se a viděla, jak vojáci postupně budí své nejbližší sousedy a něco jim šeptají. Dovedla jsem si představit, že než dojdeme k přistávající lodi, bude celý tábor vzhůru a připraven na případné přepadení, i když na první pohled budou všichni odpočívat.
Rychle jsme prošli výběžkem lesa a zastavili se na dohled od rozvalin, kde jsem strávila půlku předešlého dne. Wraithská přepravní loď ležela tmavá a opuštěná v malé prohlubni mezi rozpadlými kamennými zdmi.
John na mě kývl a tázavě zvedl obočí. Pokrčila jsem rameny.
Krátká noc začala prosvítat přicházejícím dnem.
Sheppard udělal pár opatrných kroků k lodi. Nepřestával sledovat ji i okolí, kam až dohlédl. Mávl na mě rukou, abych šla za ním. Nechtělo se mi. Ve vzduchu visela hrozba, kterou musel cítit i John, protože se přikrčil za nejbližší vyvýšeninou pokrytou vysokou travou.
Zvedla jsem nohu a strnula.
Něčí dlaň mi zakryla ústa a další ruka se mi obtočila kolem těla, abych se nemohla vysmeknout. Na záda se mi přitisklo cizí tělo a na uchu mě zašimral neznámý dech. Právě tu chvíli si John vybral, aby se pohnul dál. Udělal dva kroky a netrpělivě se po mně ohlédl. Tvář mu zbledla, narovnal se a nechal si temnou postavou, která se objevila vedle něj, sebrat zbraně. Pomalým pohybem zvedl ruce do výše ramen.
„Tak kohopak to tady máme?“ ozvalo se stranou z okraje lesa. „Hmmm,“ protáhl potěšeně. „Sám mistr Sheppard,“ pak se uchechtl. „No samozřejmě. Kdo jiný by šel jednat s Wraithy. A jaký bonus nás čeká tentokrát?“ S posledními slovy hovořící vyšel ze stínu stromů a vycházející slunce ho pohladilo po tváři. Prohlížel si mě světlýma očima.
Marně jsem pátrala v paměti. Toho muže jsem neznala. Vypadal trochu zvláštně. S otázkou v očích jsem se podívala na Johna. Ani si toho nevšiml. Díval se na neznámého a svaly na čelistech se mu zatínaly.
„Půjdeme do tábora?“ pokračoval muž. „Už by tam na nás měli čekat.“ Otočil se k lesu, ale pak si to rozmyslel a přistoupil ke mně. „Asi nevíš kdo jsem, ale já tě znám docela dobře,“ usmál se. „Hanička, sluníčko, pusu nezavře. Pořád něco mele. Popravdě mě z ní občas tak trochu bolí hlava, ale na druhou stranu se dozvím tolik věcí! To je on, viď? Tam nahoře.“ Na okamžik zvedl oči k nebi. Přehnaně zavzdychal. „Ani jste se nestačili rozloučit.“ Už se zase usmíval. „A ani to už nestačíte,“ zasyčel, obrátil se a vykročil jako první k našemu tábořišti.
„Michael,“ zašeptala jsem v náhlém poznání. Zároveň jsem pocítila trochu úlevy. Podle jeho řečí jsem pochopila, že technička Hannah, kterou unesl z Atlantis, stále žije. Vzápětí mě napadlo, jestli je to vlastně dobře nebo špatně. Hanička sluníčko, jak ji nazval, byla sice krajně nepříjemná, kousavá a nikdy nešla daleko pro nepřiměřeně ostrý výraz, ale žádnému tvoru jsem nepřála, aby se stal pokusným králíkem v Michaelových experimentech.
Zpáteční cesta trvala k nepřečkání dlouho. Ten, kdo mě svíral, mě pouštěl jenom neochotně a vzápětí mi dal jasně najevo co by se stalo, kdybych se pokusila o útěk nebo jinou nepředloženost. Měla jsem v úmyslu zdržovat, ale pak jsem si uvědomila, co bylo řečeno. Už tam na nás čekají.
„Promiň,“ zamumlala jsem směrem k Johnovi, když jsme se k sobě dostali na doslech.
„Stalo by se to tak jako tak,“ stačil říct, než nás zase oddělili. Jeho pokus o úsměv mě zabolel. Cítila jsem se za vzniklou situaci nepřímo odpovědná. Kdybych se kdysi dávno nezačala kamarádit s Wraithy, nic z těchto věcí by se nejspíš nedělo.
V táboře odzbrojení vojáci seděli v hloučku na přehledném prostranství a kolem nich postávali útočníci. Mezi sedícími jsem si všimla několika zraněných.
Moje pozorování vyrušil hluboký dunivý zvuk vznikající kdesi vysoko nad našimi hlavami. Automaticky jsem se přikrčila.
John využil všeobecné nepozornosti a prudce vrazil do mého strážce. „Běž!“ sykl neslyšně a vrhl se na dalšího z útočníků.
Pootočila jsem se, vyběhla směrem k nejbližším stromům začínajícího lesa a při útěku ještě pro jistotu šlápla na toho, kdo mě celou dobu hlídal.
Neběžela jsem daleko. Krátkým obloukem jsem se vrátila a skrytá za silným kmenem stromu hustě zarostlým popínavou rostlinou jsem sledovala, co se děje v táboře.
John seděl mezi vojáky. V jeho přítomnosti se zdáli klidnější, i když se mu na tváři začaly rozlévat kapičky krve z velké odřeniny.
Michael stál před několika svými muži a ukazoval jim rukou k místu, kde jsem zmizela. Tři z nich se rozběhli tím směrem.
Tiše jsem zaklela. Nebyla jsem tak daleko, aby mě nemohli zahlédnout. Přitiskla jsem se blíž ke kmeni. Rukama jsem se zavěsila na popínavé rostliny a překvapeně zjistila, že udrží moji váhu. Pomalu jsem se soukala stromem vzhůru a dávala pozor, abych zbytečně nešramotila. Dostala jsem se asi do dvou metrů a zůstala bez pohybu a bez dechu. Ti tři se zastavili přímo pode mnou. Rozhlíželi se a dohadovali, kam se který z nich vydá. Když se rozešli, vydechla jsem úlevou. Nikoho z nich nenapadlo zvednout hlavu. Sešplhat stejně opatrně zase zpátky dolů tak, abych na sebe neupozornila, bylo ještě mnohem těžší, než se dostat nahoru.
Po krátkém zaváhání jsem se rozhodla prozkoumat příčinu toho divného zvuku. Určila jsem směr, kterým odezněl a stále se rozhlížejíc jsem se rozběhla lesem k severu.
V uších mi pořád zněla Michaelova slova - už se nestačíš rozloučit – a poháněla mě kupředu.
Náš tábor byl rozložený hned u Brány, takže na Atlantis jsem se dostat nemohla. Musela jsem hledat pomoc jinde a jediné místo, které mě napadlo, leželo kdesi na severním obzoru.
Měla jsem matnou představu havarované Šipky nebo přepravní lodi. Na to, co jsem uviděla po půldenním pochodu jsem připravená nebyla.
Vyškrábala jsem se na skalisko trčící nad okolním lesem a zůstala zírat před sebe.
V širokém mělkém údolí ležela polámaná veliká wraithská loď. Na planetě a neschopná pohybu vypadala tak nepatřičně, že jsem chvíli váhala, na co se to vlastně dívám.
Cítila jsem, jak se mi pohybují rty, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Zavrávorala jsem a málem přepadla přes vršek skály. To mě trochu probralo. Alespoň tak, že jsem dokázala bez pádu sestoupit a vydat se k troskám lodi.
Netrvalo dlouho a procházela jsem doširoka otevřeným vstupem do lodi. Nad hlavou mi visel popraskaný strop. S obavou jsem k němu zvedla oči a přidala do kroku. Bloudila jsem chodbami a nevěděla, kde vlastně jsem. Některé byly rozdrcené a slisované, některé se otvíraly do šklebících se jam plných neidentifikovatelné suti. A některá místa jsem poznávala. Ta byla nejhorší. Když jsem zarazila na první z nich – pokoj zařízený v jednoduchém pozemském stylu - musela jsem se opřít o nejbližší zeď. Už nebylo pochyb, že tato loď patří Aceovi. Váhavě jsem překročila práh. Očima jsem se dotýkala jednotlivých věcí rozházených po celé ploše a rozklepané ruce jsem tiskla k sobě. Některé z těch věcí jsem znala moc dobře. Patřily mi.
Zavřela jsem oči, abych se dokázala trochu soustředit. Ještě stále naslepo jsem se otočila. Tichý zvuk mě přiměl zamrkat. Propletla jsem se několika polorozpadlými chodbami a zamračila se na kus stropu, který mi zablokoval další cestu. Jenom u levého dolního okraje zůstala úzká škvíra. Moc dlouho jsem si ji neprohlížela. Hlava prošla, tak jsem svoje tělo tlačila dál a dál. Zával na té straně naštěstí nebyl široký. Soukala jsem se a kroutila, abych prošla celá dřív, než se zřítí další kus.
Konečně jsem se dostala na druhou stranu. Udělala jsem pár kroků a pak se rozeběhla. Rachot za zády znamenal, že spadla další část stropu.
Zvedla jsem hlavu v náhlém světle. Velikým otvorem pronikal do lodi jasný podvečer. Stála jsem na můstku a rozhlížela se po původci zvuků, které mě tam přivedly. Z celého wraithského těla jsem uviděla jenom dlaň bílé ruky od zápěstí. Dlouhé prsty se občas pohnuly a zašátraly v úlomcích na podlaze. Opatrně jsem obešla hromadu suti a důkladně si ji prohlédla. Vzala jsem podlouhlý úzký úlomek ležící stranou hromady a vsunula ho do místa, které vypadalo jako slabina celého vratkého navrstvení. Stačila malá páka, aby se všechno začalo sypat. Většina hromady se s rachotem zřítila. Tak prudkou reakci jsem nečekala. Doufala jsem, že trosky uvolním postupně. Couvla jsem a rozkašlala se v oblaku prachu. Když jsem se trochu rozkoukala, Wraitha překrývala jedna velká deska původní výztuže lodi a několik zanedbatelných neidentifikovatelných kousků čehosi. V úzkém otvoru se znovu objevila ruka, která zmizela, jakmile se hromada nad ní dala do pohybu. Vzala jsem ji do dlaní a stiskla.
„Vydrž,“ zamumlala jsem. Pořád ještě jsem nevěděla ke komu mluvím. Jisté bylo jenom to, že patří k Aceově posádce.
Ruka odpověděla slabým stiskem. Postupně odezníval, až mi zůstala v prstech ležet bez pohybu.
Dala jsem se do prohlídky desky. Uvězněný Wraith měl štěstí. Dostal se do skuliny mezi padajícími troskami, který deska zakryla a ochránila. Jedna její strana byla stále pod spoustou suti, druhá byla volná a jak jsem si všimla, lehce se nadzvedávala.
Znovu jsem se dotkla ležící ruky. „Pokusím se to nadzvednout, ale vysoukat se musíš sám,“ řekla jsem polohlasně. Prsty pod mou dlaní se nepatrně pohnuly. Doufala jsem, že to je souhlas. Zachytila jsem okraj desky konečky prstů. Takovou sílu, abych s ní pohnula, jsem neměla. Znovu jsem použila své osvědčené páčidlo. Mohla jsem ho podsunout jenom na kousek. Bála jsem se, abych tvora pod troskami neporanila víc, než už zřejmě byl. Opřela jsem se do páky, deska se nadzvedla, na její druhé straně něco zaskřípělo, jak se suť znovu posunula a páčidlo se vymrštilo, když povolil tlak shora. Asi deseticentimetrovou mezerou, která vznikla nadzvednutím desky jsem viděla bledou tvář s divoce rozcuchanými bílými vlasy. Oči měla přivřené před padajícím prachem. Tělo v tmavém splývalo s okolím.
„Ace?“ řekla jsem překvapeně. Sotva znatelně pohnul hlavou mým směrem. „Pokusím se ti uvolnit víc místa, ale -,“ zarazila jsem se. Nevypadal, že by byl ve stavu pohybovat se sám.
„Dělej,“ zašeptal neslyšně.
Podsunula jsem ruce pod desku a s výdechem se snažila ji ještě trochu nadzvednout. V prstech jsem cítila napětí, se kterým se pomalu prohýbala vzhůru a odklápěla se. Její okraj se mi zařízl do dlaní, pronikl kůží a zaskřípal na kosti.
Ace se ztěžka posunul a vykutálel se na volné prostranství. V té chvíli deska praskla a její úlomky se rozletěly do stran. Oddělená část s ostrým prásknutím dopadla do míst, kde ještě před okamžikem ležel Wraith.
Náraz mě odhodil. Převalila jsem se na bok a snažila se zvednout. Ruce jsem použít nemohla. Nekontrolovatelně se třásly a z hlubokých ran vytékala krev. Někdo mě popadl za rameno a nadzvedl. Vzhlédla jsem a dívala se do divokých žlutých očí. Jedna Wraithova ruka mi pořád drtila rameno a druhá se ke mně hladově přisála. Chtěla jsem křičet, ale nevyšel ze mě ani hlásek. S rychle ubývajícími silami mi v hlavě bleskla vzpomínka na dětství a titul jedné pohádky: ‚Tak svět odplácí‘. Rty se mi sešklebily do úsměšku. Zrak i sluch mi začaly vypovídat. Slyšela jsem křik. Někdo mnou cloumal sem a tam. Pak přišla bolest. Konečně jsem našla vlastní hlas a začala jsem křičet.
Bolest odezněla a před očima se mi rozjasnilo. Ležela jsem v rozpadlé wraithské lodi, nade mnou se skláněl Zak a odtahoval ruku. Zároveň zvedl hlavu a zadíval se někam stranou. Otočila jsem tím směrem pohled. Zachytila jsem konec Aceova krmení na nějaké další lidské oběti. Rukou uzdravenou díky návratu energie jsem se opřela o Zakovo rameno a s jeho pomocí jsem se zvedla.
„Děkuju,“ řekla jsem tiše.
Neodpověděl, ale ani se neodtáhl, rozhodnutý poskytnout mi oporu, dokud ji budu potřebovat. Lehce jsem sevřela prsty na jeho rameni a pak odstoupila. Oba jsme se dívali na Ace. Stál vzpřímený se spokojeným výrazem ve tváři, po nedávném uvěznění pod troskami lodi na něm nezůstala žádná viditelná památka. Kolem postávali ještě dva Wraithi a stejně jako jejich velitel se rozhlíželi po spoušti kolem.
Ace si prohlédl hromadu sutě, pod kterou ležel, a pomalu se otočil ke mně. Jeho oči zůstaly stejně chladné, jako když si prohlížel zničenou loď, a ani jeden z nás se nepokusil o telepatický kontakt.
Wraithové se na jeho mlčenlivý pokyn otočili a postupně mizeli v jednom z otvorů. Zak do mě šťouchl. Zřejmě to mělo být připomenutí, že i já se mám připojit k ostatním.
Prošla jsem otvorem, dlouhou chodbou a znenadání stála pod stromy v mělkém údolí. Další pošťouchnutí mne přimělo postoupit ještě o pár kroků dál. V otvoru v lodi se objevil Zak a jako poslední vyšel Ace. I ten zůstal stát hned na hraně mezi lodí a okolním lesem. Oči se mu přimhouřily nevolí.
U vraku lodi postávali čtyři Wraithové a trochu zmatená knihovnice a kolem nich se zvedaly zbraně asi patnácti Michaelových přívrženců.
„Šéf bude mít radost,“ zašklebil se jeden z nich a zakýval na nás, že se máme vydat zpátky tam, odkud jsem přišla.
Cesta byla dlouhá a náročná. Mutanti i Wraithové se pohybovali mnohem rychleji, než jsem dokázala já, takže jsem byla pořád postrkovaná a nabádaná, abych přidala. K mé neschopnosti udržet tempo s ostatními se přidala tma místní krátké noci.

V našem původním táboře hořely ohně a jasně osvětlovaly napůl spící skupinku lidí sedících uprostřed kruhu světla.
Při našem příchodu se Michael zvedl od jednoho z ohnišť a do trávy zahodil plechový hrnek z vybavení Atlantis.
Ani jsem si ho pořádně nevšimla. Doklopýtala jsem ke skupině pozemských vojáků a sesunula se mezi ně. John byl vzhůru. Prodral se ke mně a chytil mě za ramena. Netrpělivě jsem se pohnula. Takový dotyk mi byl po předchozích událostech krajně nepříjemný. Než se stačil začít ptát, ozval se Michael:
„Máš obdivuhodný smysl pro přežití.“ Upřeně sledoval Ace v hloučku Wraithů. Jeho poznámka se nedočkala odpovědi, tak pokračoval: „Viděl jsem tvou loď padat. Řízený sestup vypadá jinak. Zvláštní.“ Zmlkl a očima se přesunul ke mně.
Pořád jsem na něho nereagovala. Lehla jsem si, podložila si hlavu Johnovým kolenem a zavřela jsem oči. Další noc bez spánku se blížila ke konci a já se cítila unavená téměř k smrti. Usnout se mi ale nedařilo úplně stejně, jako už dlouho. Ať jsem trávila noci kdekoli, byly plné nočních můr střídaných nespavostí. Slyšela jsem hlasy Michaela a Ace, který se rozhodl, že přece jenom odpoví na Michaelovu řeč.
„Nebyl to řízený sestup. Přesto jsem přežil. A ne sám. Co jsi udělal s našimi počítači? Takovou barvu nikdy předtím neměly.“
Michael se zasmál. „To jsem se naučil na Atlantis, ještě když se mi snažili namluvit, že jsem jedním z nich. Říká se tomu modrá smrt. Celá obrazovka počítače zmodrá a všechna uložená data se většinou ztratí.“
„Učíš se rychle.“ V Aceově hlase jsem zachytila stopu obdivu a ještě něčeho pečlivě skrývaného. Napadlo mě, že to vypadá, jakoby chtěl Wraith bezúčelným hovorem získat trochu času.
„Skládáš mi poklonu?“ Michaelův hlas zněl překvapeně. „Čekal bych spíš ránu do zad než obdiv.“
„Umím ocenit dobrý nápad. Navíc jsi byl schopný obejít naše zabezpečení. To jsem před tím považoval za vyloučené. Jsi nebezpečný protivník. Zbývá otázka, jaký bys byl spojenec.“
Michael se spokojeně zasmál. „Mohl ses o tom přesvědčit sám. Proto jsme se tady přece původně sešli. Stačilo tak málo. Přestat se stýkat s nevhodnými tvory.“ Hlasitě zavzdychal. „Neposlouchal jsi mě, když jsem tě varoval, že to nestrpím, a takhle to dopadlo.“
„Jak?“
Michael se k odpovědi nedostal.
Johnův prudký pohyb mi shodil hlavu do krátké trávy. Než jsem leknutím otevřela oči, už nade mnou stál a ruce mu na opasku hledaly chybějící zbraň. Pozvedla jsem natlučenou hlavu a rozhlédla se kolem. Neubránila jsem se výsměšnému syknutí. Neplatilo jenom Johnovi a jeho mužům, kteří se zjevně chystali na další beznadějný boj tentokrát proti dvojímu nepříteli, ale i Michaelovi, nevěřícně se rozhlížejícímu v probouzejícím se dni. Jeho přívrženci se shlukli u svého vůdce.
Celý tábor byl obklopený wraithským vojskem s namířenými zbraněmi.
Zůstala jsem sedět, jenom jsem si kolena přitáhla pod bradu a objala je rukama.
Ace se díval na Michaela a spokojeně cedil mezi zuby: „Nevím, jak to mělo dopadnout podle tebe. Toto je moje představa správného konce.“
Michael zvedl hlavu a zadíval se Wraithovi do očí, pak stočil pohled k nám. Zatímco na Ace se díval se směsí zlosti a obdivu, pro pozemšťany měl jenom opovržení a touhu po naší smrti.
„Ještě se setkáme,“ řekl pomalu. Nebylo jasné, jestli to bylo určeno Wraithům nebo nám. Jeho ruka přitom nenápadně zabloudila k ozdobné sponě na hrudi. Sotva se jí dotknul, i se všemi svými muži zmizel ve světle modrém oparu.
Ace se zamračil na místo, kde Michael ještě před okamžikem stál, ale hned začal organizovat vlastní vojáky. Hloučku pozemšťanů si zdánlivě nevšímal. To John nemohl přenést přes srdce. Narovnal se, nasadil důležitý výraz a vykročil přímo k wraithskému veliteli. Neudělal ani pět kroků, když mu cestu zastoupili dva vojáci.
Ace nechal Johna několik vteřin čekat, než pokynul, aby ho k němu pustili.
Jejich tichý hovor jsem neslyšela. Mluvili téměř neslyšně s přísnými výrazy ve tvářích. Ace na plukovníka Shepparda shlížel ze své dvoumetrové výšky s uspokojením, které rušilo to, co vycházelo z Johnových úst. Po pár vyměněných větách Wraith pánovitě pokynul a John se k nám vrátil se rty stisknutými do úzké čárky.
„Má na orbitě další dvě lodi. Byly ukryté a čekaly na pokyn k zásahu,“ řekl tiše, sotva k nám došel. Pohledem se mě dotkl. „Nás pustí Branou. Chtěl si tě nechat jako zástavu, ale nakonec můžeme jít všichni.“
Ovládla jsem nutkání prudce se otočit směrem k Wraithovi. Jak si mohl myslet, že bych s ním zůstala po tom, co se mi po jeho záchraně místo všeho dostalo jenom jeho hladové ruky, kterou museli jeho podřízení odtrhnout, aby mi zachránili život?
John s očima pořád upřenýma do mých pokračoval: „Trvá na dodržení původní úmluvy. Setkáme se na Daedalu a on si tam převezme náš nejnovější výzkum retroviru. Jeho jediný požadavek je tvoje přítomnost při předání,“ kývl na mě. „Jestli bude dál jednat i s Michaelem, to si nechal pro sebe.“ Rozhlédl se po svých mužích. „Připravte se k odchodu,“ rozkázal. Počkal, až se rozešli, aby v ležení posbírali věci a sbalili stany, a zamyšleně se zadíval do země.
„Myslel jsem, že se ti podařilo utéct,“ řekl a zvedl ke mně oči.
„Podařilo,“ kývla jsem. „Kdybych cestou nenarazila na ztroskotanou loď...,“ zmlkla jsem. Nechtělo se mi myslet na to, že jsem se už zase snažila zachránit celý svět. A to ani nebyl můj. Wraithové by jistě svého velitele vyprostili i bez mojí pomoci, a Zak by nemusel ztrácet sílu při vracení života jedné potrhlé knihovnici.

Celá výprava z Atlantis byla v rychlosti sbalená. Vojáci se seřadili před Branou s ruksaky na zádech a čekali na svého velitele.
Doloudala jsem se k nim. Sledovala jsem pobledlého seržanta McMaholna nervózně přešlapujícího u zadávacího zařízení. S úlevou v rychlém sledu navolil adresu Atlantis a s podezřívavým pohledem kolem sebe se dotkl vysílače kódu.
Na plukovníkův pokyn vojáci zmizeli za horizontem události.
Zastavila jsem se a naposledy se ohlédla. Se Zakem jsem se rozloučila malým úsměvem. Ace byl otočený zády, jako by ho odchod lidí vůbec nezajímal. John mě chytil za loket a společně jsem prošli Branou. Hned za námi se na Atlantis objevilo silové ochranné pole a Brána zhasla.
Doktor Woolsey se starostlivou vráskou na čele sledoval náš příchod.
„Plukovníku,“ oslovil Johna, jakmile ho mezi ostatními zaznamenal, „podejte předběžné hlášení.“ Zřejmě se už nemohl dočkat informací o výsledku celé akce.
Vytáhla jsem loket z Johnova sevření a nenápadně se vytratila. Potřebovala jsem sprchu. A také hlavu, ve které by se pořád nehonilo tolik protichůdných myšlenek a pocitů.

Děkuju za všechny komentáře :)

Příště padne Rozhodnutí, ze kterého nebude mít nikdo radost :evil:

:bye: :sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ach.

Ta povídka mi dneska neskutečně sedla. Je skvělá. Vyvážená, zasrdceberoucí i tlakzvedající, s perfektní češtinou jako vždy. Pomohla mi překonat únavu a udělala mi radost. Zase můžu jěště chvíli fungovat.

Děkuju!
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Šano, děkuju :D


:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Modra obrazovka ma dostala. Wraithom padol windows... :rflmao:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A já si říkala, kdo si toho všimne :twisted: O "modré smrti" jsem naštěstí jenom slyšela (počítač dokážu zničit i bez její pomoci :(), ale při psaní nešlo odolat :D
A moc se mi líbilo, že to Michael pojal po svém.
Díky, Aiwe :)
Jestli chceš, ještě u Tebe může večer přistát mailík

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mailik chcem...

Es5e stastie ze anticke a pozemske systemy v mojich pociedkach bezia na linuxe... :yahoo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: příště si rozmyslí někoho zachraňovat

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, posedlíku :)

Příště bude někdo zachraňovat Andoriel :D

:sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
„Hanička sluníčko”? o.O Když jsem to četla, tak jsem přemýšlela, jestli jsem se zbláznila já, nebo Michael. Zas je příjemné, že se tam objevil. Ale ten Sheppard, ten Sheppard... :palka:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, BB20 :)
Nepamatuješ se na Haničku? Povídky o ní jsem slíbila až do konce (jejího :twisted:) A to je vlastně ta poslední, kterou ještě nemám napsanou :(
Já myslela, že tentokrát jsem Shepparda nechala na pokoji - skoro :hmmm: Bude hůř :D

:sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Samozřejmě, že pamatuji! Jen mi bylo divné to „sluníčko“. :D

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ale veď Andoriel je jedno veľké slniečko, má to v skoro každom príspevku, takže možno niečo z toho preniklo aj do jej príbehov... :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Jenže je rozdíl mezi andoriel a Michaelem.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
To byste asi museli Haničku znát osobně, abyste pochopili, jak velké je to sluníčko :rflmao: Ještě o tom něco napíšu.
Inteligentní Michael z ní měl legraci, ale i jemu určitě pěkně lezla na nervy. Divila jsem se, že Hanička zůstala tak dlouho naživu. Možná proto, abych mohla napsat povídku s názvem Nepodařený experiment :D

Aiwendill, děkuju. Sluníčko mi říkali na vandrech
A BB20, taky děkuju. Doufám, že rozdíl mezi andoriel a Michaelem je znatelný :lol: (Tvůj nový avatar se mi moc líbí :love:)


:bye:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
už len dva dni a bude ďalšia časť... :yahoo:

teda ak Andoriel dodrží svoj plán vydávania jednotlivých častí v dni, ktoré majú v dátume osmičku... :scratchanym:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Taky doufám, Aiwendill :hmmm:
Ten den budu hodně na cestách, ale pořád doufám, že se podaří dodržet plán. A o půlnoci už budu určitě někde pod střechou :)
Povídka je rozhodně připravená :yes:
Díky

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ak nesplníš plán, tak nedostaneš prémie!!!

:palka: :palka: :palka:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
A když splním, tak nějaké dostanu? :D
:pyramida:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
To zalezi na kvalite odvedenej prace
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron