Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Nestává se mi často, abych se k povídkám tady vracela, ale tyhle se mi nějak dostaly pod kůži. Je tam přesně nadávkováno tajemství a nejistota i postupné odhalování a vývoj.
A ta čeština i stylistické členění, to je prostě radost číst... :P
Vrátila jsem se k tomu a celé to přečetla znovu. (Skončila jsem před chvilkou, ach jo, to zas bude vstávání...)

Celé to pro mě má nějakou kladnou energii... :)
Těším se na další...
Daša

Erin Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 7
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Děkujeme za pozitivní ohlas, Dašo. Je to pro nás povzbuzení do budoucna - další pokračování na sebe nenechá dlouho čekat :yes: .

Erin

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Tak se zde objevily už obě knihovnice! :)
Musím se přidat ke kladně hodnotícím uživatelům, úžasný, kdy bude pokračování?

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
BB20, děkujeme za další kladný ohlas. Snažíme se, ale prázdniny se nás už netýkají, tak jde všechno trochu pomaleji, než bychom si přály. :(
Rozhodně pokračujeme :write: a čtvrtá část bude v nějaké dohledné době, kterou si teď netroufnu specifikovat.
Díky :bye:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Až dnes som sa konečne dostal aj k tomuto pokračovaniu poviedky a celkom som si ju vychutnal. :)
Teším sa na pokračovanie. :yes:
:write: :arrow:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Omlouváme se za delší zdržení a tady je kousek čtvrté části:

10.Přetahovaná a Dar

Ahoj Erin,

zajímavé, zvláštní a zničující. Takové bylo naše myšlenkové spojení s Acem. Záblesky jeho vzpomínek mne pronásledovaly, jakmile jsem trochu polevila v pozornosti. Přicházely nečekaně v průběhu bdění a pronásledovaly mě celé noci. Sledovala jsem sama sebe, jak se krmím na lidech a cítila, jak mi tělem proudí jejich životní síla. Plnilo mě uspokojením a pocitem všemocnosti, když jsem jim vstupovala do myšlenek a nutila je k věcem, které by sami nikdy neudělali. Pohybovala jsem se po wraithské lodi a pracovala s jejími systémy. Sledovala jsem rituály z běžného života Wraitha, ale také některé ne tak běžné a jiné i přísně tajené.
Ztrácela jsem pojem o čase a o tom, co se děje kolem mě.
Zase jsem křičela ze spaní.
Za několik dnů stál Ace u okna a křečovitě svíral mříže.
„Dost!“ skřípal zuby. „Máš schopnosti, které neumíš ovládat. Je to k nesnesení.“
„To mi povídej,“ vydechla jsem. Stála jsem proti němu a třesoucíma se rukama jsem se marně snažila zachytit železné tyče v okně. Nakonec jsem to vzdala a sedla si jako obvykle pod okno na zem. Kolena jsem si přitáhla k bradě a pevně je objala rukama. Konečně neměly prostor na třas a uklidnily se. Nadechla jsem se, zadržela dech a pak jsem ho pomaličku nechala unikat mezi rty. Zvedla jsem hlavu.
„Jak -,“ začala jsem, ale zarazila jsem se. Ace stál jako socha a čekal. Možná si užíval chvíli klidu. „Jaké schopnosti jsi měl na mysli a jak je mám ovládnout?“ formulace otázky nezněla přesně tak, jak jsem chtěla. „Pomůžeš mi? Naučíš mě to?“
„Nevím jak,“ zavrčel. „Tvoje žízeň je horší než můj hlad. Meditace ti šly. Jak je možné, že se neovládáš v tomto případě?“
„Meditace mi šly?“ opakovala jsem po něm. Neviděla jsem mu do obličeje, ale v jeho dalších slovech byl cítit úšklebek.
„Myslíš, že by mi něco takového mohlo uniknout? Od svých počátečních směšných pokusů jsi hodně postoupila.“
To už jsem nevydržela a zvedla jsem se. Údivem se mi přestaly třást ruce a já obtočila prsty kolem mříží. Vzpomněla jsem si na svá sezení s Teylou.
„Mohl bys mi tedy pomoci?“
„Už jsem řekl, že nevím jak. Lidská mysl je příliš jednoduchá.“ Přimhouřil oči a trochu se ke mně naklonil. „Ublížím ti.“
„A to nechceš?“ řekla jsem potichu s hlavou na stranu. Pod mým pátravým a nevěřícím pohledem zůstala jeho tvář nehybná. Chvíli trvalo, než mi došlo, co nebylo vyřčeno. Ne, že by chtěl nebo nechtěl. Nemohl. Opět jsme se dostali k pochybné symbióze mezi ním a jeho geniiskými vězniteli. Pustila jsem mříž a odešla k zadní stěně. Zůstala jsem stát zády k oknu a založila si ruce.
„Možná bys měl přehodnotit některé své zvyky.“ Hlas mi zněl řeřavě. Zjistila jsem, že přes všechnu snahu o nadhled, jsem si na některé věci vypěstovala alergii. „Ve vlastním zájmu,“ dodala jsem po krátké odmlce a otočila se k němu.
„Hloupá,“ ozvalo se z temných koutů jeho cely, kam se stáhl.

Probudila jsem se z krásného snu o Atlantidě. S očima ještě zavřenýma a s úsměvem na rtech jsem se obrátila na druhý bok. Ale další spánek už nepřicházel. Někde vzadu v hlavě mi výstražně pípal budík. Jeho zvuk mi připomínal nějaké slovo. Stále se opakovalo a prozpěvovalo v jednom jediném tónu: „hlou – pá – hlou – pá – hlou –„
Rychlým pohybem jsem odhodila pokrývku a postavila se, rázem úplně při smyslech a bdělá.
Wraitha jsem za mříží nikde neviděla, ani když jsem se u okna vytáhla na špičky.
Otočila jsem se zpátky k lavici, která mi sloužila jako lůžko a zamyšleně se na ni zadívala. Zády jsem se opírala o zeď a hlava se mi dotýkala tyčí mříže. Byla jsem si jistá, že se něco změnilo. Očima jsem přejížděla po cele a mračila se, protože jsem nemohla přijít na to, jaká změna nastala.
Pohyb za mnou mě přinutil udělat krok od okna a také přinesl poznání. Ticho. Žádné cizí myšlenky v hlavě se mě nepokoušely zmást a ovládnout.
Obrátila jsem se zpátky k oknu a dívala se do bílé tváře svého souseda.
„Dobré ráno.“ Vlastní hlas mi zněl chraplavě, jako bych ho už dlouho nepoužila.
„Ráno?“ Letmý záchvěv ve tváři mu odezněl dřív, než se proměnil v smích.
Ustoupila jsem o další krok a zamračila se na něj.
„Není ráno?“ zeptala jsem se trochu zbytečně. Se střídáním denní doby to bylo ve vězení bez oken stejné, jako se střídáním ročních období. Dalo se odhadnout jenom podle jednodenního jídla a jeho složení.
Neodpověděl. Zíral na mě a se špatně tajeným pobavením v očích čekal, až mi konečně dojde pár maličkostí. Jedna „maličkost“ mě napadla hned, jak jsem sklopila pohled. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala k čistému oblečení. Dostávala jsem ho vždycky po pár dnech při návštěvě umývárny, ale na žádnou cestu z vězení jsem si nemohla vzpomenout. Jestli mě paměť úplně nezklamala, to, co jsem měla na sobě před spánkem, už bylo dost obnošené. Prohrábla jsem si rukama vlasy. Sponka zmizela.
„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.
Žádné odpovědi se mi nedostalo, jenom nečitelného pohledu.
„Co všechno ses dozvěděl?“ zkoušela jsem to dál. A nejenom nahlas. Koutek jeho pravého oka sebou zacukal. I mně připadaly vlastní pokusy o telepatické spojení směšné, ale nepřestala jsem se o ně snažit.
„Bavil ses?“ pokračovala jsem.
Další nic neříkající pohled.
„Ještě nějakou otázku?“ řekla jsem nevesele. „Co třeba – proč jsi toho nechal?“
Tentokrát jsem se dočkala zlostného odfrknutí. Můj následující pokus o telepatii odrazil s takovou silou, že jsem ustoupila o další krok. Pokračovala jsem v hlasitých dotazech.
„Vyhrožoval jsi, že mi ublížíš, ale necítím se zraněná. Co se stalo?“
Upřeně jsem se dívala do jeho očí a snažila se z nich vyčíst to, co mi nebyl ochoten sdělit. Stejně dobře bych mohla hypnotizovat skálu.
„Zakázali ti to?“ zkusila jsem to odjinud a doufala, že ho zmínka o našich věznitelích rozzlobí natolik, abych se konečně dočkala nějaké reakce.
Jediné, čeho jsem dosáhla, byly jeho zatnuté čelisti, další bolestivý dloubanec v hlavě a poté Aceův odchod ze scény.
Usadila jsem se na posteli a přetáhla si přes záda deku. Z vedlejší místnosti nebyl slyšet ani hlasitější vzdech. Než jsem zavřela oči, ještě jednou jsem se podívala na okno. Ticho a přítmí nikdo a nic nerušilo. Přesto jsem musela pomalu napočítat až do padesáti, abych se dostala na další hladinu vnímání. Opatrně jsem se zaměřila na tvora, který se skrýval nedaleko. Sledovala jsem ho zpovzdálí a odhadovala jeho náladu a sílu. Byla jsem spokojená sama se sebou do té doby, než se jeho obličej objevil přímo přede mnou. Vznášel se v prostoru a probodával mě očima plnýma zlosti. Ucukla jsem a spadla z lavice, na které jsem seděla.
Ani tehdy se v okně nikdo neobjevil a v celém vězení bylo slyšet jenom moje překvapené tlumené heknutí a tvrdý dopad na zem. Zůstala jsem sedět tam, kde jsem skončila a znovu se přinutila ke klidu. Tentokrát to netrvalo tak dlouho a mohla jsem se znovu věnovat svému tichému pozorování. Z mnohem větší dálky.

Na své otázky ještě pořád neznám správné odpovědi, Erin. A ani nevím, jestli je mezi námi s Wraithem válka nebo mír. Ale jsem si jistá, že aspoň tu poslední věc zjistím brzy.
Ája

…………………………………………...

DAR

„Bylo to krásné rozloučení, Teylo,“ krátce jsem stiskla Teylinu ruku a smutně se usmála.
„Ano, kéž by více našich lidí mělo možnost dobrat se až sem,“ povzdychla si tiše a pokynula mi hlavou, než ladným krokem zmizela za rohem. Lehká látka ceremoniálních šatů jí vířila kolem kotníků a několik náhodných kolemjdoucích se za ní překvapeně otočilo. Následujíce Teylina příkladu jsem si hlasitě povzdychla a vydala se rázným krokem opačným směrem, abych se vyhnula zástupu Athosianů valících se z pohřební místnosti. Neměla jsem náladu pouštět se do dalších zdvořilostních rozhovorů a vyjadřovat formální soustrast mi připadalo jako pokrytecké gesto vůči lidem, jejichž žal pro Charin byl hluboký a upřímný.
„Erin!“ Polekaně jsem nadskočila a otočila se. Dr. Beckett mě s mírným supěním doběhl a několikrát zalapal po dechu.
„Erin,“ zopakoval už méně udýchaným hlasem a upřel na mě vyčítavý výraz. „Volám na tebe už od minulé odbočky a ty nic!“
„Trochu jsem se zamyslela.“
„Trochu? Vsadím se, že kdyby za tebou vybuchla bomba, ani by tě to nevychýlilo z kurzu. Jak můžeš být tak nevšímavá?“
„Co chceš?“ ignorovala jsem jeho otázku a snažila jsem se ho nasměrovat přímo k věci.
„Nechceš s námi večer zajít k Rodneymu? Ještě jsem neslyšel všechny souvislosti ohledně skrytého Goa´lda a -“
„Zadrž, prosím! Za prvé - večer je trochu široký pojem a za druhé určitě nepůjdu. Jsem unavená, půjdu si dnes brzy lehnout.“
„Hele, jestli je to kvůli Rodneymu, tak nemusíš mít obavy. Rád tě uvidí.“
„Jasně, o tom nepochybuji. A opil jsi ho předtím, než ti to odkýval?“
„Nebuď sarkastická! Vždyť víš, jaký je. Není to nic osobního. On je takový na všechno a na všechny.“
„O důvod víc nepobývat dobrovolně v jeho přítomnosti,“ zavrčela jsem a konejšivě ho poplácala po rameni, „ pak mi všechno o Caldwellovu parazitovi můžeš převyprávět. Čím víc zprostředkovaně to uslyším, tím víc zkreslující a dobrodružnější bude zápletka. A pohádky já ráda.“
„Jak myslíš, Erin. Tak zítra.“
„Cože? Proč zítra? Co je zítra?“
Carson mě sjel ledovým pohledem. „Krevní testy!“
Bolestivě jsem se zašklebila a máchavým pohybem ruky naznačila odmítavé gesto. Nesnáším testy, nesnáším ošetřovnu a pomalu začínám nesnášet i Carsona.
„A zítra přijď včas!“ za zády mi zazněl poslední pokus obrátit mě na Carsonovu víru odpovědnosti a dochvilnosti.

Nepostřehla jsem, kdy jsem sklouzla ze snění do astrálního světa, ale když se mi uprostřed snu o růžovém vodopádu plného porcelánového nádobí s kýčovitými motivy kytiček, ptactva a podobné havěti zjevil černý ohořelý dub, bylo to víceméně jasné. V jeden okamžik jsem stála po kolena ve vodě barvy jahodové žvýkačky, s rostoucí nechutí sledovala kolem sebe plující jídelní servis a nehmotnou rukou si přidržovala vyhrnutou bílou tylovou sukni, jejíž průsvitná látka dokonale plnila opačný význam slova zahalovat, a v příští vteřině se má hlava ocitla pod temnotou vodní hladiny, kam mě spláchla mohutná vlna. Příčinou jejího vzniku byl gigantický strom, který se náhle zřítil z oblohy doprostřed růžového jezera, sotva tři stopy ode mě. Náraz přehlušil vzdálené šumění vodopádu a hlasité šplouchnutí vzápětí vystřídalo ticho podvodního světa.
„Co je to za blbej sen, sakra?“ zaječela jsem, když se mi podařilo znovu vyplavat nad hladinu. Zamžourala jsem do přízračného světla, jehož blankytné sloupce sestupovaly z nedohledné výšky skrz hradbu mraků bělejších než babiččin naškrobený nedělní ubrus.
„Kde ses tu vzal?!“ Pátrala jsem na nebi po nějaké díře, kudy by mohla prosáknout cizí realita. „Vypadni z mého snu, dnes nikam nepůjdu!“ Hrábla jsem po jednom z mnoha šálků plujících kolem a vztekle jím mrštila o černý kmen.
Strom se ani nezachvěl, jen se od doutnajícího kmene po jezeře rozběhly drobné vlnky. Na špičkách zuhelnatělých větví ještě místy tančily drobné plamínky. Věděla jsem, co jeho přítomnost značí. Představoval jakýsi „rozcestník“ ukazující možné směry, kterými lze vstoupit do astrální roviny bytí. Co mě ale skutečně překvapilo, nebyla primárně jeho samotná existence, jako spíš přítomnost v mém snu. Ode dne, kdy mi byl předán Dar, jsem se ho naučila více či méně ovládat. Ze začátku jsem zažívala jasnovidecké předtuchy náhodně ve stavu snění, ale časem se mi „nazírání“ podařilo dostat pod kontrolu. Astrální svět se mému vnímání otevíral zcela programově za pomoci vlastní vůle. Teď to však bylo jiné. Poprvé po dlouhých měsících se sen mé kontrole vymkl. Nejdříve mě v záchvatu paniky napadla nesmyslná myšlenka, že snad mé schopnosti přirozeně slábnou. Koneckonců nebylo možné zjistit, jak se Dars lidským tělem a duší dlouhodobě snese. Takový případ dosud nebyl zaznamenán, vyjma Penha, což neskýtalo zrovna dostatečné množství vzorků, z kterých by se dal učinit průměr a zjistit nějaký shodný znak. Instinkt mi však napovídal, že samovolné prosáknutí podprahového vstupu do astrálu bude mít jiný důvod. Očividně jsem se měla dozvědět něco tak zásadního a důležitého, že mimosmyslové vnímání převzalo vládu nad vědomím a snažilo se mě co nejdříve směřovat k okamžitému nazírání. Tušila jsem, že ať už uvidím cokoliv, nebude se mi to líbit.
„Do hajzlu,“ ulevila jsem si, „ještě ne. Nejsem připravená, neznám celý význam proroctví!“
Jako odpověď na mou zbytečnou námitku se na dubu objevily tři šipky ze ztrouchnivělého dřeva, ledabyle přivázané k větvím konopným provázkem.
„Jasně, chápu,“ povzdechla jsem si odevzdaně, „asi nemám moc na výběr, co?“
Strom „překvapivě“ mlčel. Pak prostřední šipka povolila a gravitace ji odporoučela do růžové lázně.
„Budu to brát jako znamení,“ odvětila jsem lakonicky a vydala se středem. Jezero zůstávalo mělké, takže netrvalo dlouho a dobrodila jsem se bez obtíží až k vodopádu. Nedosahoval výšky ani tří metrů, přesto jsem se při bližším pohledu na něj neubránila obdivnému povzdechu. Jeho zvláštnost spočívala v samém vodním zdroji. Voda nepadala přes okraj, ale zhmotňovala se přímo ze vzduchu, kterým prostupovala duha. Ve dvou obloucích se křížila přesně před vodopádem a barevné spektrum obsahovalo mnohem více odstínů než by bylo možné v mém materiálním světě.
Pomalým krokem jsem prošla skrz vodní clonu. Nechtělo se mi příliš nahlížet tam, kde mě mohly ohrozit mentální útoky nepřátel, ale zároveň jsem se bála ignorovat tak jasné varovné signály. A protože jsem nerozhodnost vždy považovala za obzvlášť nehezký rys lidské povahy, hodila jsem nakonec obavy za hlavu a vydala se na další stezku nazírání, ať už v ní na mě číhalo cokoliv.
Jakmile jsem vstoupila do vodopádu, obklopila mě dobře známá tma. Trpělivě jsem čekala na nějaké znamení, které by mě nasměrovalo dál. Přemýšlela jsem, co to bude tentokrát. Opět nějaké zvířecí stopy nebo klasické hořící šipky? Probuzená zvědavost na chvíli zaplašila myšlenky na případné nebezpečí. Připadalo mi, že v té všeobjímající temnotě stojím věčnost, když se kolem mě konečně rozjasnilo. Najednou jsem plula v jakési mlhovině nazelenalého odstínu, která se převalovala a kroutila, až na sebe vzala podobu přízračného koně a než jsem se nadála, držela jsem se jeho hřívy a uháněla tmou. Jeho běh byl tak plynulý, že jsem nepostřehla, kdy zvíře zastavilo. Otevřela jsem oči právě včas na to, abych stihla seskočit ze hřbetu dřív, než se kůň rozplynul. Sotva se mé bosé nohy dotkly země, zvedl se silný vítr a rozfoukal mlhu na cáry. Když jsem odtrhla zmatené oči od země, zjistila jsem, že stojím uprostřed nekonečné planiny. Nejdříve jsem měla za to, že zemi pokrývá sníh, ale pozornější pohled odhalil, že se bořím po kotníky do třpytivě bílého písku. Něco mě pobídlo, abych se podívala vzhůru, a když jsem tak učinila, další díl skládačky zvané proroctví zapadl na své místo. Nad zemí, hladkou jako sklo, se od obzoru k obzoru klenulo temně fialové nebe. Přestože na něm nesvítilo slunce ani měsíc, viditelnost byla jako za denního světla.
„Konečně. Že ti to ale trvalo.“
Překvapením jsem nadskočila. Po boku mi stála asi sedmiletá dívenka a s vážným výrazem si mě prohlížela. Její oči byly nepřirozeně velké a barva tak tmavá, že zcela splynula se zorničkami.
„Pospěš, nemáme času nazbyt.“ Děvčátko se mě se samozřejmostí, která nepřipouštěla sebemenších námitek, chytilo za ruku a popošlo pár kroků dopředu. Hlas mělo na dítě jejího věku příliš hluboký, jako by jím skrz ní mluvil někdo mnohem starší.
„Tak co je to s tebou? Ztratila jsi řeč? Říkám, že musíme jít!“ Netrpělivě pohodila hlavou, až jí dlouhé světlé lokýnky divoce nadskočily.
„Počkat, počkat!“ Vzpamatovala jsem se konečně ze šoku. „Ne tak rychle. Co kdybys mi pro začátek řekla, kdo jsi? Nic ve zlém, ale v astrálu s cizími dušemi nikam nechodím, nevinně vypadajících dětí nevyjímaje.“
„Ty vážně nevíš, kdo jsem?“ Dívčin nevěřícný úžas zněl upřímně zděšeně.
„A měla bych?“ Dokonale zmatená jsem se snažila najít v paměti jakoukoliv vzpomínku, která by mi pomohla se rozpomenout, ale uvnitř hlavy bylo beznadějně pusto a prázdno.
„Ach, vy lidé,“ teatrálně si povzdychla a s roztomilou okázalostí si připlácla dlaň na čelo. Vypadá jako oživlá panenka, napadlo mě, jak jsem si prohlížela drobné dívčí tělíčko oblečené do zářivě růžové zástěrky a bílých punčošek. Jako by vzal někdo všeobecnou lidskou představu o dokonalém dítěti a vdechl jí život. Ta dokonalost byla ovšem až příliš nápadná a temný pohled jejích očí ve mně budil silný neklid.
„No jistě, že bys měla. Žijeme spolu v jednom těle přesně 324 dní, 16 hodin a 34 minut, to už by dokonce i z tak nespolehlivého a omezeného hlediska, jakým je to lidské, mohlo něco znamenat, nebo se mýlím?“ Rysy porcelánové panenky se zkřivily náhlým podrážděním. „Jen poznámka pro primitivnější formy života – poslední otázka byla jen rétorická, ergo se nikdy nemýlím.“
„Pane bože!“ Začalo mi pomalu svítat.
„To znamená, že ti pár šedých závitů mozkových přece jen zbylo a probudilo se alespoň v základních funkcích?“
„Ty jsi Dar!!!“ zvolala jsem a snažila se uvěřit tomu, co mé rty právě vyslovily. „Ironický a sarkastický Dar!“
„Sláva, třikrát sláva,“ ucedil Dar mezi zuby a v tónu, jakým to pronesl, nebylo ani stopy po nadšení. „Tak, když byla největší záhada století odhalena, můžeme už konečně vyrazit nebo tady hodláš zakořenit?“
„Ale,“ snažila jsem se najít vhodná slova, „jak to, že…chci říct, jak můžeš být můj Dar? Jsi jen neživotní forma energie bez vlastního vědomí žijící v symbióze s hmotnými těly, kterým za přísun životní síly poskytuje inovaci lidských smyslů. Vždyť se rodíš ve wraithských klonech jako nevysvětlitelná hříčka, jako vedlejší produkt umělého množení.“
„Hm, to sis vyčetla v úvodních vysvětlivkách ve wraithské předmluvě k Proroctví? Dám ti jednu dobrou radu – nevěř všemu, co čteš. Co je psáno, není pokaždé pravdivě dáno.
„Cože?!“Marně jsem se snažila udržet myšlenkový krok.
„Jak smutné. Měla jsem dojem, že jsi bývala méně…těžkopádná v chápání mluveného slova. Zřejmě jsem tě přecenila. Pochopitelně se mýlíš, mám vědomí.“ Dívenka si zlobně dupla nožkou, až se písek rozprskl. Pak se krátce zamyslela, jako by si svou „frackovitou“ reakci potřebovala zhodnotit, zda ji provedla správně.
„A co když jsi halucinace? Možná jsi jen výplod mé mysli!“ namítla jsem nejistě.
„S tebou bude práce! Už vím, proč mě Hvolrch´kchutrin varoval před sdílení s lidskou myslí,“ se znechuceným pohledem nade mnou holčička zalomila rukama. „No tak dobře, vidím, že bude lepší, když ti pár základních faktů osvětlím, než ti ta zběsile rotující kolečka v hlavě vypálí do lebky díru.“
„To jsi vážně laskavá.“
„Vidíš, tady máš zrovna odpověď na občasný výskyt sarkasmu v mém projevu. Přiznávám, je to chytlavé. A vůbec – co já už od tebe chytila zlozvyků! Poslouchala ses někdy, jak mluvíš s ostatními svého druhu? Zkus si příště víc uvědomovat sama sebe a pochopíš, že všeho moc škodí – i jízlivosti a hloupého humoru…i když v tvém případě se o humoru mluvit moc nedá.“
„To se mi snad zdá…zlý sen! Možná ty athosianské pálivé papričky měly ještě další vedlejší účinky…“
„Zlý sen se ti zdál předtím, než jsem do něj vstoupila a ukázala ti východ. Vděk si nech na potom, děkuji pěkně. Pro černého Weiialchk´thruina! V tom růžovém sajrajtu plavalo nádobí! Proč se vůbec lidem zdají takové nesmysly? Je skutečně s podivem, že lidská rasa s mozkem, jehož kapacita je využívána sotva z 5%, dospěla až na současnou technickou úroveň. Víš, co mi dalo práce nabourat se do tvého nevědomí? Navzdory tomu, že jsem se v tobě celkem pohodlně zabydlela, myšlenky ti bez tvého vědomí číst nemohu – a popravdě jsem za to neskonale vděčná. Jsou všechny lidské mysli tak…chaotické?“
„Pokud myslíš schopnost snít, tak asi ano.“
„Jak s tím dokážete žít a nezešílet? Jaký to má vůbec smysl? Wraithské mysli jsou naštěstí prosté podobných šílených stavů.“ Dívenka si přiložila pěstičky na spánky a potřásla bolestivě hlavou.
„Skutečně Wraithi nemají žádné sny? Nikdy?“ neubránila jsem se všetečné otázce.
„Wraithští kněží nikdy nesní, jak jsou na tom obyčejní jedinci jejich rasy, v tom nemůžu sloužit.“ Při pohledu do mrzuté dětské tvářičky jsem se rozhodla, že jsem k tomuto tématu slyšela dost.
„Tak, popojedem, čas se krátí. Určitě se chceš zeptat, proč vypadám jako lidské mládě.“
„No, to taky, ale -“
„Žádné další ale, na ty bude prostor jindy. Přivedla jsem tě sem kvůli jiné záležitosti, která nesnese odkladu.
„Fajn, takže jaký máš důvod vypadat tak, jak vypadáš?“
„Nechtěla jsem tě polekat,“ přiznal opatrně Dar a obezřetně si mě prohlédl, jako bych byla z křehkého skla, které balancuje na hraně výškové budovy, „proto jsem se personifikovala do podoby dítěte. To je na zdejší astrální realitě nejlepší – lze tu své vědomí neomezeně formovat. Jak jsem měla možnost z pozorování lidského druhu zjistit, mláďata se ve vaší kultuře staví na nejvyšší úroveň důležitosti. Ženské pohlaví mláděte, pravidelné rysy a mírumilovný nevinný vzhled – to vše oblečené v růžové - pak umocňují líbivost subjektu a spouštějí mateřský a ochranitelský pud, kterým jsou – jak známo – lidské bytosti nejsilněji ovládány, tudíž jsem došla k závěru, že tato forma pro mě bude nejvhodnější.“ Dar se na mě podíval s očekáváním uznání za svou dedukci, ale já se jen ušklíbla.
„Aha, zajímavé.“
„Nech si ten sarkasmus!“ Odseklo děvče a zklamané z mé reakce mě znovu podrážděně škublo rukou. Nepohnula jsem se.
„Stejně nechápu, čím bys mě mohla vyděsit, kdybys zůstala ve své podobě. Vím celkem jistě, že z prakticky neviditelného obláčku mlhy bych panice nepropadla.“
Dar se otočil a sjel mě dlouhým pohledem. „Tak nás tedy, vy lidé, vidíte? Jako aerosolovou směs kapalných částic v plynu? Zajímavé – že jste nás vůbec schopni ve vaší realitě zachytit pomocí smyslu tak nedokonalého jako je lidský zrak. Samozřejmě to, co jste schopni spatřit, je silně zkreslující a skutečnosti se blíží jen velmi málo. Pro přesnější pochopení si představ, že se koukáš z okna skrz mléčné sklo, které nepropouští téměř žádné světlo, na 5 km vzdálenou wraithskou loď. Současně předpokládejme, že jsi nikdy v životě žádnou loď neviděla. Tvoje zraková paměť se tudíž nemá čeho chytit, neznáš skutečný tvar ani velikost sledovaného objektu. Když si porovnáš obraz wraithské šipky s obrazem, který se ti nabízí přes nepropustnou clonu, vyjde ti vcelku přesné přirovnání, jak je lidské vidění neschopné obsáhnout objekty, které nespadají do vaší omezené trojrozměrné reality.“
„Já tě poprvé neviděla. Nepostřehla jsem, že jsi do mě vstoupil. To až pak…když zemřel druhý Kněz, jsem nakrátko zachytila Wraithův „Dar“, jak se třepotá nad jeho tělem…Takže ve skutečnosti vypadáš jako dvoumetrová příšera s třemi řadami zubů, obřím krvavým okem a disponující nekonečným množstvím obludných chapadel produkujících zeleně světélkující sliz?“
„Podle očekávání zcela chybný úsudek a jako pokus o vtipnou poznámku to rovněž neobstojí. Nebezpečí z mé podoby tkví nikoliv v relativních pojmech krásy a ošklivosti, kterou si lidé během staletí vyměřili podle nepochopitelně hloupých měřítek, ale v odlišných realitách a čtvrtém rozměru. Opakuji, že lidské smysly nejsou schopné obsáhnout naši podobu ve všech rozměrech. Při samotném pokusu o něco tak nesmyslného by lidská mysl bezpochyby zešílela. Jen si vezmi, jak jste vy lidé duševně labilní. Často stačí jen nepatrně zatřást zažitými stereotypy, narušit domnělou jistotu vašeho vidění světa a lidská příčetnost se zbortí jako domeček z karet.“ Dar se odmlčel a znovu si zopakoval pro sebe poslední slova. Převaloval si je na jazyku a vychutnával jako nějaký snobský pokrm. „Domeček z karet, hm, jak zábavné přirovnání.“
Prudce jsem potřásla hlavou, abych se trochu vzpamatovala. V informacích, kterých se mi v posledních několika minutách dostalo, bylo na můj vkus příliš šílenosti, abych je dokázala bez obtíží vstřebat. Cítila jsem, že v mé nehmotné hlavě začíná ve stejně nehmotných spáncích pulzovat nepříjemně skutečná bolest. Zaťala jsem zuby.
„Fajn, takže abychom si to zrekapitulovali. Nejsi trojrozměrná, ačkoliv jsi vznikla umělým způsobem v trojrozměrném vesmíru? Existuješ najednou ve více realitách?“
„Existuji v mnoha dimenzích, ale ačkoliv se realita, která je pro náš druh nejpřirozenější, s tou vaší prolíná jen okrajově, jsme s ní zásadně spjati. Drží nás tu zdroj potravy, jehož kompatibilita s naším trávicím ústrojím je bohužel možná jen v tomto omezeném trojrozměrném vesmíru...“
Zatímco se děvčátko melodramaticky odmlčelo, stačila jsem si všimnout, že v jejím slovníku zaujímá pojem „omezené“ výsadní místo.
„Jídlem míním samozřejmě Wraithy. Žijeme s nimi víceméně v symbióze, nic jiného nám nezbývá. Nemůžeme se pohybovat v tomto světě samostatně. Bez hostitele bychom zemřeli do několika minut. Životní formy s „vyšším stupněm inteligence“ potřebujeme stejně jako lidské plíce vzduch.
Položila jsem otázku, na kterou Dar zjevně čekal. „No dobře, v tom vidím jistou logiku, ale čím přesně se ládujete?“
„Konzumujeme wraithské energetické výboje z mozku. Pokaždé se při vzniku myšlenky uvolní i malé množství velmi specifického druhu energie – energie, která vychází z plného uvědomění sama sebe, což zvířatům chybí.“ Dar si dětskými ústy povzdechl. „ Pro tuto chvíli dost otázek, musím ti něco důležitého ukázat a nemáme moc času.“
Byla jsem překvapivým vývojem situace tak zaskočená, že jsem polkla dalších tisíc otázek a poslušně se vydala za drobnou dívkou, která si to jistým krokem namířila přes bílou planinu. Chvíli jsme šli mlčky. Cestou jsem se několikrát prudce nadechla a po krátké pauze zase beze slova vydechla. Trápilo mě příliš mnoho nevyřčeného. Když jsem hlasitý nádech zopakovala po páté, Dar to nevydržel.
„No tak do toho, ven s tím!“ Vyštěkl Dar znenadání, až jsem polekaně uskočila.
„Co?!“
„Ptej se, hlavně rychle. Ta tvá nevyřčená slova doslova slyším vibrovat ve vzduchu. Jako otravný hmyz, který se ti vytrvale drží u hlavy.“
„Už tam budeme?“ Vykouzlila jsem na tváři široký úsměv a rozverně několikrát zamrkala.
„Nebuď dětinská! Nemám náladu na blbý kecy.“
„Aha, v tom se poznávám – mělas pravdu, je to chytlavé!“ Musela jsem se mermomocí zasmát, když jsem ve slovech pronesených popuzeným dívčím hláskem uslyšela samu sebe. Vražedný pohled, který jsem za to schytala, mě rychle přinutil vrátit se k původní otázce.
„Vědí Wraithi, že jste bytosti s vlastním vědomím?“
„Ne, nemají o tom ani ponětí. Nechceme, aby znali pravdu. Jejich reakce je v tomto celkem předvídatelná. Snažili by se nás zotročit. Stali bychom se objekty – nebo spíše oběťmi - výzkumu, jak zvýšit naše působení na jejich smysly a vylepšit už tak téměř dokonalé. Ano, téměř – to je ten hlavní problém. Kněží se nespokojí s „téměř“, když existuje možnost, jak „téměř“ odstranit. Je jisté, že by při takových pokusech mnoho z našich zemřelo a nepochybuji, že wraithští kněží by to za vidinou budoucího zdokonalení bez výčitek podstoupili. My ovšem nikoliv. Přese všechno na životě silně lpíme. U nás pud sebezáchovy funguje očividně mnohem lépe.“
„Proč jsi byl – byla – překvapená, že nevím, kdo ve skutečnosti jsi? Právě jsi řekla, že…“
„Vím, co jsem řekla! Nepoučuj, nemáš na to potřebný rozsah znalostí. Vzpomeň si na Penha.“
„Co je s ním? Svěřil se mi s podezřením, že jste samostatná inteligentní forma života, ale to byly jen jeho domněnky. Se svým Darem nikdy nemluvil.“
„Ano, Fthreithlastrin se mu nikdy nedal poznat, přesto ho jeho lidský hostitel v sobě vycítil jako další samostatné vědomí. Kdysi se mi Fthreith zmínil, že k němu Penh často promlouval. Samozřejmě se nikdy nedočkal žádné odpovědi – na to se jeho Dar příliš bál – ale myslím, že ho v sobě vnímal jako myslící bytost.“
„Takže jsi předpokládala, že tě dokážu mentálně vycítit stejným způsobem?“
„Ano. Lidé pro nás mají zřejmě citlivější rozlišení.“
„To je ovšem odvážné tvrzení na základě jednoho jediného lidského vzorku.“
„Možná. Zjevně jsem tvé schopnosti přecenila…a jen pro upřesnění – moje teorie není založena na pozorování jednoho případu.“
„Ono jich bylo víc?!!!“ Zalapala jsem po dechu a zůstala stát s otevřenou pusou.
„Ano, v minulosti se několika jedincům podařilo spojit s lidským hostitelem – ale na podrobnosti se neptej, nemáme čas.“
„Proč jsi ke mně tak sdílná? Nebojíš se, že bych všechno, co jsem se právě dozvěděla, mohla někomu vyzradit?“
„Moje existence je ohrožena – a tvoje též. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. A kromě toho víš stejně dobře jako já, co by nastalo, kdyby ses svěřila svým lidem.“
„Ano, to se dá bohužel snadno odhadnout,“ připustila jsem. „A nikdo alespoň trochu příčetný se netouží stát pokusnou myší.“
„Tak vidíš, máme toho společného mnohem víc než jen hmotnou schránku.“
„Promiň, ale stále mi zůstává záhadou, proč chceš zůstat se mnou. Pro tebe by přece nebylo nic jednoduššího než si vyčkat, až mě zavraždí a pak si přelézt do mého vraha a přirozeného hostitele pro tvůj druh.“
„Jistě, nepopírám, že by to byl logický krok, ovšem neznáš jeden fakt, který tvou tezi zásadně mění.“
„A to má být co?“
„Říká ti něco společné bydlení?“
„Dál.“
„Co k tomu víc dodat? Ujišťuji tě, že si nedovedeš představit, jak je společné sdílení jednoho hostitele náročné.“
„To jste tam namačkaní jako sardinky v konzervě? Jestli řešíte omezený prostor, tak si buď jistá, že to dovedu velmi dobře pochopit.“
„Je to mnohem složitější.“
„Jen se se mnou poděl. Když už sdílíme jedno tělo, ráda bych o tobě věděla víc.“
„Až někdy jindy. Jsme na místě.“ Holčička ukázala před sebe.
Zírala jsem zmateně do míst, kam ukazovala půvabná alabastrová ručka. Bělostný písek se ztrácel v dáli a nebe hrálo několika odstíny fialové. Vcelku mírumilovný, i když poněkud nudný obraz, zhodnotila jsem přízračnou krajinu kritickým okem.
„Myslím, že mi vypadnou oči z důlků,“ odtušila jsem s naprostou absencí nadšení.
„Odhoď omezenost lidského vidění a podívej se pořádně. Tady se tvému zraku meze nekladou!“
Podvědomě jsem se nakrčila pod zlostnou reakcí a znovu zamžourala k obzoru. Tentokrát jsem rozeznala černý bod velikosti zrnka máku, který se ale rychle zvětšoval. Dráha jeho pohybu vedla přímo k nám. Naklonila jsem se k holčičce, která soustředěně pozorovala blížící se záhadnou věc.
„Co to je?“ zeptala jsem se s rostoucím neklidem.
„Uvidíš.“ Malá zlatovláska utnula další příval otázek odmítavým gestem ruky, které připomínalo zahánění obtížného hmyzu.
Uplynula minuta, dvě, anebo možná den. Záhy jsem přestala s odhadem času stráveného zde, protože se to ukázalo zcela zbytečné. Po krátkém přemítání jsem zjistila, že jsem ztratila jakýkoliv pojem o čase. Blížící se předmět se vyostřil do podoby oválu lemovaném hladkým obsidiánovým rámem.
„Zrcadlo?“
„Dobrý postřeh.“ zavrčelo děvčátko a přejelo buclatým prstíkem po svém odrazu, který se pod dotykem mírně zachvěl.
„A k čemu to je?“Podezíravě jsem si prohlížela svůj odraz, který byl podivně rozmazaný, jakoby se před ním čeřila vodní hladina.
„Zřídlo netušených možností, tvoje spása stejně jako zkáza, když si nedáš pozor.“
„Opravdu obdivuju tvoje věcné vyjadřování, ale přesto bych poprosila, zda bys nemohla být ještě o fous konkrétnější.“
„Tvoje ironie mě nechává zcela chladnou. V kostce shrnuto – tahle věc je časoprostorová brána.“
„Jasně, chápu.“
„O tom vůbec nepochybuju,“ dostalo se mi okázale falešného úsměvu, “přesto si dovolím malé vysvětlení, k němuž nejlépe poslouží názorná ukázka. Sleduj a žasni!“ Personifikovaný Dar přistoupil blíže k zrcadlu a zavřel oči. Chvíli se nic nedělo, jen naběhlé žíly na dětských spáncích prozrazovaly usilovnou námahu. Sedla jsem si do písku a rukama objala pokrčená kolena. Začala jsem na sobě pociťovat první známky vyčerpání. Ospale jsem zamrkala a potřásla hlavou, abych se trochu vzpamatovala. Ačkoliv jsem neměla tušení, jak dlouho už dlím v tomto zapomenutém koutu astrální krajiny, instinkt mi napovídal, že tentokrát je moje mimotělní cestování mnohem delší než kdykoliv předtím, a z té myšlenky se mi udělalo lehce nevolno. Opuštění hmotného těla vyžaduje energii. Přesněji velké množství energie a v tu chvíli, kdy jsem na to pomyslela, posedla mě děsivá předtucha, že tenhle „výlet“ si vyžádá víc než jen prudké krvácení z nosu. Nervózně jsem si poposedla a vážně uvažovala o tom, že vyruším Dar v tichém soustředění a přiměju ho vydat se neprodleně na zpáteční cestu. A zrovna v tom okamžiku, kdy jsem chtěla přemýšlení proměnit v realizování, děvčátko otevřelo oči a vítězoslavně se uchechtlo.
„Držím ji! Mám ji na příjmu! Rychle, rychle, přilož ruku do středu!“Nadšení jí tryskalo i z uší a co víc – bylo prudce nakažlivé. Hbitě jsem vyskočila na nohy a připlácla ruku vedle její, což se v následující chvíli ukázalo z mé strany jako velmi lehkovážné jednání. Povrch zrcadla hřál jako můj notebook po celodenním non-stop stahování filmů a horkost se při prvním dotyku naráz přelila do mě. Následující vlna bolesti mě zaskočila. Kdybych mé tělo nebylo paralyzované, vykřičela bych si hlasivky a utloukla toho samolibě se usmívajícího převtěleného fracka vedle mě, že by ho vlastní máma – kdyby nějakou měl – nepoznala.
„Vydrž! Za chvíli to přejde!“ Povzbuzování, kterého se mi dostávalo, mě jen uvrtávalo do větší agónie. Zřetelně jsem vnímala až příliš reálné bublání nehmotné krve v žilách a pot stékající ve stružkách vytvářel na kůži hustou ulepenou síť. Z očí se mi vyvalil proud slz a do srdce se zakousl oheň. Zalapala jsem po dechu a nadlidskou silou jsem přiměla zvednout druhou ruku.k hrudi. Toužila jsem se zbavit té omračující bolesti, která mi trhala srdce na kousky plamenným jazykem, chtěla jsem ji vyrvat ven. Jedno jak, jedno čím, jen ji dostat pryč z mého těla. Nehty se zaryly do kůže. Na bílém tílku vykvetly rudé květy. Sesbírala jsem poslední kousky sil a zatlačila rukou hlouběji…a pak stejně jako náhle přišla, tak bolest znenadání ustala.
„Hovno vydržíš,“ zakroutil ďábel vedle mě hlavou, hlas měl však nezvykle mírný, skoro by se dalo říct až rozpačitý, ale nejspíš to byl jen zvukový klam zapříčiněný mým momentálním bídným stavem. Praštila bych ho, ale nezbývalo mi dost sil. Místo toho jsem se zhroutila na kolena a s rukou stále uvězněnou v zrcadle jsem střídavě sípavě dýchala a kašlala.
„Proč,“ musela jsem se odmlčet, neboť mi selhal hlas, „proč jsi mi to neřekla?“
„Nejspíš proto, že bys tam tu ruku nedala,“ odtušilo děvčátko a pokrčilo rameny. „A bohužel bylo nezbytné, abys to vykonala.“
Zvedla jsem unaveně hlavu a když mě končetiny stále odpíraly poslušnost, pokusila jsem se to ďábelské dítě alespoň probodnout očima. Při tom mě něco zašimralo v koutku oka. Otočila jsem hlavu a pohlédla do zrcadla. K mému překvapení se obraz v něm změnil. Už tam nestály naše vlastní rozostřené odrazy, ale uvnitř oválného rámu se rozprostíralo zelené údolí. Znala jsem ho. V posledních dnech jsem si jeho hologram prohlížela mnohokrát. V jeho středu se hrdě vypínala vysoká štíhlá věž, jejíž špice se koupala v duhové záplavě, jak se o křišťál lámalo sluneční světlo.
„Jak?“vydechla jsem v omámení.
„Příliš složité. Postačí vědět, že už nepotřebuješ hledat důvod pro cestu za Pyrgo Perspicuus a žádat o svolení své nadřízené. Hop a je tu zkratka. Tak, nejsem úžasná?“ Dar byl se sebou očividně nadmíru spokojený. Dokonce si rozverně poskočil a obdařil mě neuvěřitelně spokojeným úsměvem. Obezřetně jsem sundala ruku z hladkého povrchu. Obraz již blednul a zrcadlo vychládalo.
„Má to háček, co?“
„Je tu jeden malý zádrhel, ale to se vsákne. Trochu cvičení a půjde to jako po másle, uvidíš.“
Ignorovala jsem překotné ujišťování, z kterého faleš jen kapala, a upřela kamenný pohled do temných očí.
„Řekni mi všechno. Už žádná překvapení, chci vědět všechno.“
„Dobrá tedy. Nemůžeš projít bránou ve hmotném těle.“
„A to je celé?“ Nakrčila jsem nevěřícně obočí. „Pak na co čekáme? Můžeme projít ihned!“
„Ehm, to jaksi nemůžeme. Když teď projdeš, odpojíš se od svého těla, které bezprostředně poté zemře.“
„Nechápu. Jak tedy…?“
„Musíš se povznést, jedině tak zvládneš cestu tam i zpátky bez trvalé ztráty těla.“
Když Dar uviděl můj rudnoucí obličej, nervózně se uchichtl. „Nemusíš se bát, naučím tě to. Dokážu ti pomoci s povznesením i s opětovným…hm, jak bych ten stav nazvala – znovuklesnutím na nižší úroveň.“
„Promiň, ale nejsem si jistá, zdali není jednodušší bojovat s Kněžími než se pokoušet o takovou šílenost. Člověk se nedokáže povznést za den a já netuším, kolik času mi ještě zbývá!“
„Už moc ne, proto nesmíme otálet. Ale trochu optimismu by neškodilo. Nebereš v úvahu, že na to nejsi sama – se mnou po boku, vlastně v hlavě, bude povznesení hračka.“
„To dřív začnou pršet trakaře!“ Jak jsem se pohnula, ucítila jsem na hrudi nepříjemné pnutí. Se zlostným zakřípěním zubů jsem odtrhla triko od kůže, k níž se přilepilo zasychající krví.
„Až budu povznesená – jestli vůbec – bude to bolet jako dnes?“ Mimoděk jsem se otřásla při vzpomínce na tak intenzivní bolest.
„Zdaleka ne tolik,“ dostalo se mi výmluvné odpovědi, která byla dle mého názoru pravdivá asi stejně jako tvrzení, že krávy umějí létat. Zachmuřila jsem se ještě víc.
„Proč jsem vůbec musela podstoupit tohle bolestivé divadlo?! K ničemu to nebylo!“
„Ale bylo, bylo. Předtím než začneme s povznesením, jsem potřebovala zjistit, zda na tebe brána reaguje.“
Zatímco jsem si zdrcená z nových informací sedla na zadek a ukryla hlavu do dlaní, utápějící se v intenzivním pocitu zoufalství a zmaru, holčička si odhrnula neposlušnou lokýnku z čela a zahleděla se do dáli.
„Jsme tu moc dlouho, to není dobré.“ Energicky se otočila na patě a vzala mě pod paží. Na tak malé dítě měla neobyčejnou sílu. Pomohla mi vstát a pak sepnula ruce, jakoby se modlila. Zašeptala pár slov v jazyce, který jsem v životě neslyšela, a zůstala nehybně stát. Neměla jsem sílu se ptát, tak jsem jen odevzdaně čekala, co se bude dít. Náhle se zvedl vítr a přinesl sebou zelenou mlhu. Zpátky jsme jeli na přízraku koně. Hlava mi padala únavou a cestou jsem několikrát málem spadla. Dar mě však pokaždé na poslední chvíli zachytil. Seděl za mnou a cestou mě úzkostlivě hlídal. Aby ne, pomyslela jsem si s trpkostí, bez mého těla by byl nahranej. Když jsem konečně uslyšela pokojné šumění vodopádu, sotva jsem se udržela při vědomí. Děvčátko nechutně čile seskočilo z koně a pomohlo mi sesednout. Motala jsem se jako po dvou lahvích Jamesona.
„Pospěš, Carson začíná být nervózní.“
„Cože?! Carson je u mě?! Co tam proboha dělá? Co se stalo s mým tělem?!“ Zmínka o doktorovi mě probrala.
„Klid, budeš v pořádku. Zrovna tě křísí, tak sebou hejbni než ti do těla napumpuje pár stovek voltů.“
„Ó, můj bože!“ zděsila jsem se a s podpírajícím dítětem po boku jsem klopýtala k vodopádu.
„Počkej!“ zarazila jsem se těsně před vodní stěnou.
„No?“
„V normálním světě si s tebou nebudu moci promluvit, že?“
„Ne, jen tady, ale stojí to hodně energie – nejen tebe, takže pár dní odpočívej a o nic se nepokoušej. Až se trochu zmátožíš, začneme se cvičením.“
„Pak tedy ještě poslední otázku, prosím.“
„Dobrá, ale pospěš si!“ Dar netrpělivě přešlápl. Jeho maska klidu se pomalu bortila.
„Proč sis vybral mě? Tam v kobkách pod Pla Hoffa…, bylo tam víc lidí. Většinu z nich tvořili silní zdraví muži.“
„Víš, při umírání hostitele býváme zmatení. Vlezla jsem do toho nejbližšího, co bylo po ruce – bez urážky – a Sheppard se mi nelíbil. Cítila jsem z něj nezdravou dávku egoistického masochismu – fuj! Bohužel až mnohem později, když jsem si s tebou utvořila pevné spojení, vyšlo najevo, že právě ty jsi ten lidský hostitel z Proroctví a že si v tobě nebudu užívat pocitu bezpečí víc než ve studni plné jedovatých hadů, ba i víc než ve věčně se škorpících Kněžích.“
„Takže lituješ?“
Dar sklopil pohled na špičky svých růžových lakovaných střevíčků. Byly celé rozedřené a okopané, ale děvče to nevnímalo.
„Ne, nelituji. I když jsi vcelku omezený tvor, nakrmím se energií z tvých myšlenek do sytosti a rozhodně se v tobě nenudím. A hlavně už nemusím přihlížet odpornému způsobu wraithského krmení.“
Než jsem na to stačila cokoliv odpovědět, holčička do mě surově strčila. Letěla jsem barevným tunelem, na jehož konci se rozlilo oslnivé světlo. Instinktivně jsem zvedla zpocenou dlaň k očím. Někde poblíž jsem zaslechla známý hlas. Zněl mi jako rajská hudba. Snažila jsem se za ním otočit, ale hlavou mi otřásalo zemětřesení nejméně 7. stupně. Začala jsem se dávit a plivat vodu. Pravidelný tlak na prsou polevil.
„Máme ji! Je zpátky!!“ slyšela jsem Carsonův hlas přímo nade mnou.
„Carsone! Carsone? Kde jsi?!“ Mžourala jsem skrz prsty do jasného světla ošetřovny.
„Tady, Erin, jsem u tebe!“ Ruku křečovitě sevřenou v pěst mi drtil pevný stisk doktora Becketta.
„Co se stalo? Co tu dělám?“
„Klid, jen lež, všechno ti později vysvětlím. Zatím to vypadá, že jsi se při koupání bouchla do hlavy a ztratila vědomí.“
„Aha, vážně? Nevzpomínám si…jen víš co, Carsone?“
„Ano, Erin?“
„Zdál se mi hrozně divný sen.“

Po pěti dnech odpočívání, polehávání a nekonečné nudy jsem se zapojila zpátky do pracovního procesu. Svoji nehodu jsem zdůvodnila jako důsledek občasné náměsíčnosti, kterou trpím již od dětství. Ve spánku jsem si zřejmě napustila vanu a uklouzla při pokusu do ní vlézt. Se zavřenýma očima se ostatně do vany leze těžko, že? Ukázalo se, že za záchranu vděčím kromě doktora Becketta hlavně antické technologii. V obytných blocích Atlantis bylo totiž zabudováno důmyslné čidlo citlivé na známky života. Jakmile se životní funkce v místnosti zastavily bez toho, že by se otevřely dveře, spustil se alarm.



Příjemnou zábavu :sunny:
Druhý díl čtvrté části vložíme do konce TOHOTO týdne :D
Naposledy upravil andoriel dne 15.4.2012 16:10:00, celkově upraveno 1

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Ako obyčajne, dlhá poviedka. :)
:hmmm: Neviem čo k nej dodať, alebo komentovať. Snáď len aby ste (si) v nej pokračovali(a). :lol:
:write: :arrow: :yahoo:
:bye: :!: :wink:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Přečetla jsem , líbilo se :lol:
Chystám se na trochu delší komentář, ale malujeme, tak to bude možná pár dní trvat... :D
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkujeme za ohlasy a na delší komentář od Daši se těšíme. Také přejeme příjemné malování - já to absolvovala asi před měsícem :heat:
A teď už slíbený druhý díl čtvrté části. Jenom bych se chtěla omluvit všem latiníkům. Internetový překladač je sice úžasný, ale nejsem si jistá jak dalece je přesný (překlad je v závorce)

11.Příměří a Překvapení

Ahoj Erin,

nejsem si jistá, jestli je to přímo válka, ale vím, že se mě Wraithovo vědomí pokouší ovládnout.
Zpočátku jsem se sama sobě ztrácela. Proti jeho létům praxe ve vstupování do mysli ostatních jsem neměla šanci. Bála jsem se usnout, a když se mi přes všechnu snahu nepodařilo zůstat vzhůru a stále ve střehu, budila jsem se na podivných místech a v hlavě mi duněly vlaky. Wraith nebyl k zahlédnutí. Skrýval se ve stínech a na můj rozzlobený a zoufalý křik neodpovídal. Nevím, kolik času uplynulo, než se na něm začal projevovat nedostatek potravy natolik, že polevil ve svých výpadech.
Po dlouhých a urputných bojích jsem jedno ráno seděla na posteli vyčerpaná nevyspáním a užívala si nenadálého ticha v hlavě. Ace se konečně na chvíli vytratil. Odpočívala jsem a nechala myšlenky, ať si samy hledají cestičky, kterými se mají vydat. Přivedly mě k málo vyšlapané stezce, po které jsem se vydala s takovou opatrností, jako bych stopovala nebezpečnou šelmu. Ne „jako bych“ opravdu jsem se vydala neznámou krajinou po stopách divokého zvířete.
Wraitha ve vedlejší místnosti nebylo vidět ani slyšet. Jeho přítomnost jsem vnímala vzdáleně, jako za oknem zavřeným před mlhou a deštěm.
Přivřela jsem oči. Tenký bílý pramínek sahal ve spirále z nebe až k temeni mé hlavy a dodával mi energii. Nechala jsem ji proudit do všech částí těla. Zahřála mě a dovolila, abych se zaměřila na vědomí vedle.
Ace spal. Ve snech se před ním míhaly bledé obličeje wraithských vojáků, tmavé vlasy královen, neznámé světy, plné lidí, za tím vším se zjevovala posměšná tvář Acasta Kolyi a snění mu prostupovala čerň noční oblohy, ozářená barevnými tečkami hvězd. Čekala jsem na zajímavou představu a držela se stranou.
Nemusela jsem čekat dlouho. Ve wraithské lodi ukryté na opuštěné planetě probíhalo tajné cvičení. Opatrně jsem přistoupila a podržela vzpomínku, aby proběhla až do konce.
Stáhla jsem se a otevřela oči. Wraith vedle si povzdechl ze spánku, ale neprobudil se. Vyčerpání z předchozích dní se na něm konečně projevilo.
Paprsek energie mi pořád dodával sílu a já se cítila daleko víc odpočinutá, než před vstupem do cizích myšlenek. Ochranný obal kolem mě, který se po stálých bitvách s Wraithem téměř vytratil, začal nabývat na síle a celistvosti. Získal obvyklou podobu neviditelného křehkého vajíčka a jeho trhliny mizely.
Přemýšlela jsem o tom, co jsem právě viděla. Wraithská společnost měla daleko víc záhad, než jsme původně tušili. A také mnohem víc symbolů a zvláštních rituálů. Odhalování jejich tajemství začínalo být cítit magií. Otřásla jsem se. K takovým věcem jsem přistupovala vždycky hodně opatrně. Při vzpomínce na čarodějku mi přejel mráz po zádech. Jak jsem tě znala, takové věci sis vždycky užívala mnohem víc než já.
Potřebuji tě tady, Erin. Kde jsi? Tolik se mi stýská…
Získaná energie mi pomohla se soustředit také na prozkoumání vlastních vzpomínek. Hledala jsem náznak toho, o co se zajímal Ace. Antické technologie? Pochopila jsem, proč mě tolik bolela hlava. Kde nic není, ani Wraith nebere. Díky svému genu jsem s nimi uměla zacházet, ale porobnostem o jejich fungování jsem nerozuměla.
Další povzdech z vedlejší cely znamenal, že se Ace probudil.
Nepohnula jsem se, když si stoupnul k oknu a zabodl do mě pohled. Zamrkala jsem, ale oči jsem k němu neobrátila.
„Qui inspicia?“ řekl tiše. (Kdo se dívá)
„Qui vult inspiciete,“ odpověděla jsem bez zaváhání. (Kdo chce pochopit)
Teď už jsem si postranní pohled neodpustila. V okamžiku, kdy se naše oči setkaly, se zase snažil ke mně proniknout. A tehdy se mi ho poprvé podařilo odrazit. Oči se mi proměnily v zrcátka, která vracela vše, co k nim bylo vysláno. Trochu jsem je přimhouřila a poslala impuls - první věc, která mě napadla. Hloupou, zbytečnou, ale jako pokus snad bezpečnou.
Ace se usmál. Nebyl to ten šklebivý smích, jaký se mu objevoval na rtech při našich rozhovorech. Nesmál se mně, ale na mě. Vrátila jsem mu úsměv a zadívala se před sebe.
Jeho zlostné zasyčení mi trhlo rameny, ale úsměv z tváře mi nevymazalo. Vědomě jsem ovládla já jeho.
Vstala jsem a přešla k oknu. Podařilo se mi udržet paprsek energie i v pohybu. Stále mě hřál a posiloval obranné pole, které jsem si kolem sebe vytvořila. Ochranná bublina teď byla kompaktní a měla duhově zlatavou barvu. Téměř jsem mohla cítit, jak se o ní tříští část Aceovy mysli, než pronikne až ke mně.
Cítila jsem se mnohem jistější sama sebou, tak jsem dovolila, aby se dotkl mých myšlenek. Stále jsem byla připravená odrazit případný útok, ale jeho vstup byl opatrný a nepouštěl se nikam, kde jsem byla odhodlaná se hned začít bránit.
Mohla mezi námi začít opatrná komunikace.

V průběhu dalších dnů se ještě několikrát pokusil o útok, ale byly stále slabší a váhavější. Síla ho rychle opouštěla. Jasně jsem dávala najevo, že se ubráním, kdykoli se chtěl prosadit, nebo mě jenom donutit k telepatické komunikaci, pokud jsem o to nestála. Bylo mi jedno, jestli se tím baví nebo jestli sleduje nějaký svůj záměr. Možná si pouze vzpomněl na „staré časy“ a pokoušel se je přivolat v současných podmínkách.
A stejně jsem nikdy nevěděla, kdy se Wraith zase pokusí mne ovládnout. Stačilo, aby se nakrmil, a boj mohl začít znovu.
Krmení se naštěstí nekonalo a já se mohla konečně vyspat. Ája

…………………………………………...

Ahoj Erin,

cvičila jsem s Acem telepatickou komunikaci bez potřeby ovládnout protistranu. To druhé mi šlo určitě lépe než Wraithovi. Stále jsem pro něj byla v první řadě potrava. Není divu, že se automaticky pokoušel dát věcem řád podle vlastního vnímání světa. Ze začátku věřil, že mě Geniové přece jenom časem nebudou potřebovat a komunikace se mnou byla příjemným rozptýlením před konzumací. Po roce už to vypadalo jinak. Pořád mě nemohl sníst a měla jsem vlastní názory. Navíc – stále jsem doufala v záchranu tam, kde on už to vzdal.
Nenáviděli jsme se. On mě, protože jsem byla pouhý člověk a stávala jsem se pro něj víc než jenom jídlem, což bylo nepřijatelné. A já jeho, protože jsem věděla, že by neváhal, kdyby dostal svolení se nakrmit, a že by mě okamžitě využil k čemukoli, co by mu prospělo.
A potřebovali jsme se. Proto jsme tak často stáli u společného okna. Stalo se středem našeho vesmíru. Jediným spojením s další vnímající bytostí. Nezáleželo na tom, že on byl nepřítel celého lidského druhu a já jenom potrava - situace každého z nás byla snesitelnější, pokud jsme byli spolu.
A nade vším převažovala touha po svobodě. Bohužel, útěk na wraithské straně stále nebyl v plánu.
Ale na mojí rozhodně ano! Na další přetahování jsem neměla náladu. Při nejbližší příležitosti jsem prostě řekla: „Vrať mi sponku.“ A on to udělal.
Po pár pokusech o otevření dveří jsem měla prsty opět zkřivené křečí a zámek pořád držel. Když mi sponka poněkolikáté spadla na zem a jen ztěží jsem na ni dosáhla, ucítila jsem, jak se Ace baví. Už zase. Otočila jsem k němu hlavu, s vražedným pohledem a stisknutými zuby jsem sponku pozvedla nad hlavu a zase pomalu spustila k zámku.
„Jestli chceš jít taky, měl by ses trochu snažit,“ řekla jsem.
„Zkoušel jsem to. Kdysi,“ zaslechla jsem odvedle. Ani mě to nepřekvapilo. Který Wraith by se nechal chytit a zavřít od lidí a ani se nepokusil o útěk? Nejlépe o útěk spojený s likvidací co nejvíce věznitelů.
„A?“ Chtěla jsem vědět, co se stalo, že se teď útěku tolik brání.
Nahlas neřekl nic, ale dovolil mi sledovat jeho rychlou a povrchní vzpomínku.
Po uvěznění se několikrát pokusil dostat k Bráně a odejít. Na své cestě s sebou vzal vždycky pár životů, ale o všechnu jejich sílu ho připravili hned, jakmile ho zase chytili. Útěky a následné tresty byly čím dál tvrdší. Ten poslední přežil jenom silou vůle. Neměl tehdy dost energie ani na obřad konce. Věděl, že už ho přede mnou nemusí tajit. Sledovala jsem výuku wraithských rituálů v jeho snu.
Otřásla jsem se. Ne nad wraithským posmrtným životem, s tím jsem se srovnala celkem rychle hned při sledování Aceova snu, ale nad tresty za každý Wraithův útěk. Pochopila jsem kousek jeho zvláštního přístupu ke mně. Po mém útěku žádný trest nenásledoval.

Vzala jsem Naději do obou rukou, pomalu ji zasunula do zámku, pootočila jsem s ní, zámek cvakl a dveře se otevřely. Stála jsem s otevřenými ústy a zírala do prázdné chodby, která se přede mnou najednou objevila.
Proklouzla jsem pootevřenými dveřmi a váhavě vyšla ven. Před Wraithovou celou jsem zůstala stát. Ace zmizel ve stínech. Vnímala jsem jeho touhu odejít, tak silnou, jak zdrcující bylo vědomí, co by následovalo, kdyby ho znovu chytili.
„Nejdůležitější je přežít,“ zněla mi v hlavě jeho slova.
Naděje mi proklouzla mezi prsty a dopadla u mříží, na dosah dlouhých wraithských prstů. Otočila jsem se, doběhla ke dveřím vězení a narazila do velitele Kolyi.
Potichu stál a čekal na okamžik, kdy jsem mu zase skončila v náruči. Nepustil mě, dokud vojáci, kteří čekali za ním, nevešli do vězení a nesebrali sponku. Pak mě strčili zpátky tam, odkud jsem se tak těžko dostávala, a zamkli. Acastus si mlčky prohlédl sponku a odešel. Ani jednomu z nás nevěnoval pozornost. Nebýt Wraitha, asi bych se těžko ovládla a zůstala v klidu. Chtělo se mi ječet a tlouct kolem sebe pěstmi. Jistě k velkému pobavení všech. Pár vteřin svobody! Aceovy myšlenky mě držely při smyslech, dokud jsem nebyla zpátky v cele. Cítila jsem z nich sotva znatelné váhání. Tentokrát jsem se sice na útěku nedostala tak daleko, jako minule, ale stále ještě to nevypadalo na žádný trest. Neodvážila jsem se ani letmého pohledu k oknu, ale naše myšlenky se shodovaly. Možná tresty zrušili. A možná je nahradili něčím, co bude ještě horší.

Erin, nevím, co bude dál. Stráž zůstala stát před celami. Nespustí z nás oči. A už nemám, čím otevřít. Budu toho v plánu na útěk muset změnit hodně, aby vyšel. Ale možná na to nebudu sama. Ája

…………………………………………...

Ahoj Erin,

druhý den po mém krátkém a nepodařeném útěku mě opět odvedli do umývárny. Místo čisté haleny a kalhot, které byly vždycky připravené v malé šatně, jsem našla dlouhé světlé šaty. Na poličce u zrcadla se objevilo několik kosmetických přípravků. Nejprve jsem se k nim s nadšením vrhla, ale pak jsem se zarazila. Představila jsem si sebe samu, jak sedím v cele v šatech a nalíčená a čekám – na co? Tak proto nebyl včera žádný trest ani vyhrožování? Bylo už rozhodnuto? Všechno jsem bez použití zase poskládala zpátky, vyšla jsem na chodbu a automaticky vykročila zpátky k vězení. Stráž mě ale zastavila a odvedla do další části komplexu, kde jsem ještě nebyla. Znovu jsem se snažila sledovat cestu, rozhlédnout se na každé křižovatce, letmým pohledem se dotknout každých dveří. Věděla jsem, že Ace pozoruje cestu se mnou. Kdybych se už nevrátila, měl by alespoň on větší šanci v orientaci při útěku.
Zastavili jsme se přede dveřmi, které se ničím nelišily ode všech ostatních. Čekali jsme u nich dost dlouho, aniž by strážní promluvili. Chytila jsem se rukama za ramena. V chladných chodbách nebyly tenké šaty zrovna nejlepší oblečení. Po době, která se mi zdála nekonečná, se ozvaly kroky. Na konci jedné chodby se objevila postava v černých kalhotách se širokým pasem a nabírané bílé košili s rozhalenkou. Hlavou mi bleskla vzpomínka na španělské toreadory, ale hned zmizela, protože jsem konečně rozeznala obličej. Acastus Kolya. Pomalu k nám došel, pohybem ruky odvolal stráže a s úsměvem na rtech předvedl něco jako malou úklonu hlavou. Tohle vypadalo vážně. V té chvíli jsem opravdu dostala strach.
Když se otevřely dveře, vcházela jsem na jeho pokyn jako první se sklopenou hlavou. Nechtěla jsem vidět, co je uvnitř. Dva vojáci stáli hned za dveřmi, a když jsme vešli, postavili se do pozoru. Cvaknutí jejich podpatků mě přinutilo aspoň trochu zvednout oči. Uprostřed místnosti stál malý stůl s hrubým bílým ubrusem a dvěma dřevěnými židlemi. U zadní stěny bylo několik pultů a na nich různé talíře a mísy.
Zůstala jsem stát ve dveřích a váhala se vstupem. Vysloužila jsem si jenom to, že mě Kolya vzal za loket a odvedl ke stolu. Tam mě usadil a sedl si proti mně. Stále se usmíval. Tři muži v civilních šatech začali nosit na stůl jídlo a pití. Seděla jsem s očima upřenýma na ubrus, dokud nepromluvil. Vlastně mi jenom popřál dobrou chuť. Přede mnou stál talíř s kusem pečeného masa a trochou zeleniny. Do vysoké sklenice mi právě jeden z obsluhujících naléval zlatavou tekutinu z tmavé lahve. Vůně masa mi připomněla tvoji výpravu do lesa a Sekku, kterou jsi tam nedopatřením ulovila. Bylo to tak dávno! Snad to ani nebyly vzpomínky z mého života.
Kolya už s chutí jedl, ale já se k tomu pořád nemohla donutit. Měla jsem hlad, a z té vůně se mi až točila hlava. Pořád jsem musela myslet na to, že jsem čekala popravčí četu a ne hostinu. A také jsem měla strach, že když začnu, nebudu moci skončit. Moc přemýšlím. Stejně jsem neodolala. A skončila jsem dřív, než bych si pomyslela. Žaludek dlouho odpočíval a teď se mu nechtělo do práce. Tekutina ve sklenici chutnala jako víno. Silné víno. Ale po dlouhé době jenom o vodě by mi tak asi připadal i mošt.
Při jídle jsme nemluvili. Jenom nože a lžíce cinkaly o talíře a občas se ozvalo hlasitější klapnutí některé z podávaných mís.
Po jídle mě velitel odvedl do další místnosti. Bylo v ní lůžko, stolek se dvěma křesílky, komoda, skříň a vysoké zrcadlo.
„Náš pokoj pro hosty,“ pokynul mi, abych vešla a zmizel. Jen na chodbě u dveří jsem zahlédla vojáka na stráži.

Stála jsem na tři kroky v místnosti a rozhlížela se. Nechápala jsem vůbec nic. Hlavou se mi pořád dokola honila představa poslední večeře před popravou. Váhavě jsem nakoukla do skříně a do komody. Bylo tam něco prádla a další šaty podobné těm, co jsem měla na sobě. Nic teplejšího. U zrcadla ležel hřeben a přes postel byla přehozená silná deka. Žádné okno ven, ani žádný obraz, jenom matné světlo na stropě.
Stáhla jsem deku a sedla si s ní do křesla. Aceovo vědomí zmizelo. Pocit přesycení v mém žaludku mu nedělal dobře. Mohla jsem nerušeně přemýšlet nad neobvyklostí své situace, ale právě plný žaludek a teplo, které se mi pod dekou začalo rozlévat tělem, mi přivíralo oči a kolébalo hlavu ke spánku. S námahou jsem se zvedla a přesunula se na lůžko. Nechtěla jsem spát, jenom si trochu odpočinout, ale v okamžiku, kdy jsem položila hlavu na tvrdý polštář, jsem nevěděla o světě. Usnula jsem schoulená do klubíčka s dekou přetaženou přes hlavu.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale po probuzení jsem našla v křesle Kolyu. Seděl pohodlně, nohy natažené daleko dopředu, lokty na opěrkách a prsty rukou ťukal o sebe. Pozoroval mě přimhouřenýma očima, hlavu trochu skloněnou na stranu.
Nejraději bych si deku přetáhla zpátky přes hlavu a tvářila se, že tam není. Bohužel byl. A když zjistil, že jsem vzhůru, vstal a začal přecházet po místnosti. Nezbylo mi nic jiného, než se zvednout.
Stoupnul si za mě, když jsem si před zrcadlem projela hřebenem vlasy a sledoval mě v odrazu. Bylo to tak nepříjemné, že se mi roztřásla ruka a na okamžik jsem musela zavřít oči. Když jsem je znovu otevřela, stál u stolku zády ke mně. Odložila jsem hřeben a otočila se do místnosti.
„Prosím, posaď se,“ ukázal na jedno z křesel.
Podezřívavě jsem se na něj zadívala, ale poslechla jsem.
Sedl si proti mně a spustil pečlivě připravený projev. Jeho základem bylo, že Atlantida není. Hořkost a bolest z toho, co Geniům pozemská expedice způsobila v minulosti, se pomalu vytrácely z jejich vědomí. Nemohli nenávidět někoho, kdo přestal existovat. To by bylo zbytečné plýtvání energií. Já jsem tu zůstala sama, bez možnosti se někam vrátit. Držet mě dál ve vězení by nemělo cenu. Nejsem pro ně hrozba. Velitel chápal moji svízelnou situaci a nabízel mi útočiště. Jestli budu chtít, i nový domov. Když se přidám k - ne ke Geniům – jenom ke Kolyovi.
V podobném duchu mluvil ještě dlouho. Snažila jsem se zachovat klidnou tvář a chladnou hlavu. Ani jedno mi moc nešlo. Zlost mnou proudila jako rozžhavené železo a jakákoli zmínka o Atlantis způsobila, že se mi napnuly svaly na čelistech. Začala jsem přemýšlet, jestli by přece jenom nebyla lepší poprava nebo jestli je to nový způsob mučení.
Kolya mě klidně sledoval a pokračoval v samomluvě. Všeobecných i čistě soukromých nabídek padlo tolik, že jsem se nakonec neubránila pousmání. S vážnou tváří mi skládal do klína celou Galaxii. Možná dvě. Po tolika měsících vězení jsem měla najednou uvěřit, že je všechno jinak.
Ano, všechno bylo jinak. Bylo to jinak, než mi velitel tvrdil. Už jsem zase byla přesvědčená o tom, že se Město houpe na hladině oceánu a jeho obyvatelé jsou živi a zdrávi. Erin stačila zpracovat celou antickou databázi a ve volných chvílích studuje tajné starowraithské texty plné mystiky. John s Elizabeth se dohadují o dalších misích, Radek křičí na Rodneyho a tiše česky nadává, když ho nikdo neposlouchá. Athosiané sklízí další úrodu a jejich lovci právě přinesli do vesnice zvěřinu. Představovala jsem si život ve Městě a Kolyových fantazií jsem si přestala všímat.
Ale moje představy měly snový nádech neskutečnosti. Zamračila jsem se a zavrtěla si pro sebe hlavou. Něco se změnilo. Velitele jsem už úplně vypustila a soustředila se na zvýraznění tvarů, které mi stále unikaly.
Acastus mluvil dál a už se netvářil tak klidně. Snažil se znovu upoutat mou pozornost. Nedařilo se mu to.
Poznal to a zmlknul. Otočil ruce dlaněmi ke mně.
„Je něco, čím bych tě přesvědčil? Máš nějaké přání?“ zeptal se.
Obrátila jsem k němu oči. Zapátrala jsem myslí po okolí, ale Wraith byl někde daleko. Rozladěný, že jsem místo trestu za další útěk dostala večeři a lepší ubytování.
Myšlenka, která mi bleskla hlavou, byla jenom moje. Dostatečně bláznivá, aby se ji Kolya pokusil nesplnit. A pokud by takové přání splnil – no, aspoň jeden z nás by získal svobodu.
„Ano. Mám jedno přání,“ řekla jsem pomalu. „Propusť Wraitha.“
Velitel otevřel ústa, zase je zavřel a zamračil se. „Co to má znamenat?“
Pokrčila jsem rameny.
„Proč?“ zeptal se.
„Chceš se dohadovat o mém přání?“
Pořád se mračil, zahleděný někam za mé rameno. Pak mu svitlo v očích a přikývl.
„Nechci se dohadovat. Pokud to je tvoje přání?“ Počkal až přisvědčím a pokračoval ve vysvětlování něčeho, co už jsem zase neposlouchala.
Ace se přiblížil. V jeho myšlenkách jsem zachytila zvědavost, ale hlavně ohromení. Úžas nad mým nesmyslným požadavkem, který nedokázal pochopit. Zůstal v povzdálí a jeho přítomnost jsem cítila jako jemné brnění v konečcích prstů.
Místo plánů na propuštění Wraitha Kolya už zase spřádal nějakou svou pokroucenou vizi budoucnosti. Potřásla jsem hlavou a zvedla ruku, abych ho zarazila.
„Jedno po druhém,“ zamračila jsem se na něj.
Zaraženě se na mě podíval a pak se rozesmál. Vstal a začal přecházet po místnosti. Pokaždé, když se otáčel, pobaveně po mě loupl očima a zavrtěl hlavou. Zůstala jsem zachmuřená a zahleděná před sebe.
K mému zděšení se zastavil nade mnou, klekl si na koleno, abychom měli oči ve stejné výšce, a položil mi ruce na ramena.
„Ty nechápeš, jak nebezpečnou věc požaduješ,“ řekl vážně. „Nejenom pro nás. Držíme tady toho Wraitha tak dlouho, že už by na svobodě snad ani nepřežil. A navíc toto je jediná nabídka, kterou tu vůbec někdy dostaneš. Jestli ji nepřijmeš - nechceš přece dopadnout jako on? Zvaž ještě jednou, co všechno ti nabízím. Svobodu na jedné z našich planet, prestižní postavení, zajímavou práci, dostatek ve všech ohledech,“ přejel mi prstem po tváři. „Copak to nestojí za trochu zamyšlení? Proč ti záleží na nějakém Wraithovi, který by se bez zaváhání nakrmil, kdyby se k tobě dostal dost blízko?“
„To, co jsi tady řekl, opravdu stojí za přemýšlení.“ Dívala jsem se mu do očí, náhle rozhodnutá, hrát jeho hru, jak nejlépe a nejdéle to bude možné. Začala jsem být zvědavá, o co mu vlastně jde. Ace pořád skrze mne sledoval náš rozhovor. Nijak nezasahoval, ještě stále příliš udivený mým přáním.
„Pokud se rozhodnu začít nový život, který mi nabízíš, nechci, aby mi poslední rok a půl něco připomínalo.“ Pohybem hlavy jsem zarazila jeho námitku dřív, než ji stačil vyslovit. „A rozhodně nechci nový život začínat vraždou, jestli myslíš na tohle. Chci, abyste ho pustili. Když svobodu, tak pro oba dva. Jestli přežije nebo ne, to už nebude záviset na nás.“

Až se jednou vrátím na Atlantidu, Erin, dám se na kursy herectví. Kolya odešel a nechal mě v pokoji pro hosty. Ace jsem odehnala. Potřebovala jsem zůstat sama. Všichni máme o čem přemýšlet. Ája


…………………………………………...

Ahoj Erin,

asi se teď držíš za hlavu. Proč jsem si nepřála návrat, hory, doly, černý les, modré z nebe a přilehlé galaxie? Přiznávám, že poprvé jsem své podivné přání vyslovila proto, abych Kolyu zmátla. Abych ho zarazila v těch nemožných nabídkách, které mi předkládal jako na běžícím pásu. Ale jednou vyslovené najednou neznělo tak absurdně. Wraith mě od začátku po svém varoval a odrazoval od všech pokusů o útěk. Opravdu jenom zabíjel volný čas konverzací nebo v tom byla i vzpomínka na jeho vlastní nepodařené útěky a jejich následky?
Moje představa, že se Atlantida vznáší na hladině oceánu, nedotčená a s pozemskou expedicí, se přes všechnu moji důvěru ve vaše schopnosti začínala zamlžovat. Byla jsem pryč už moc dlouho. Vzpomínky se vytrácely a obličeje ztrácely svoje rysy. Jediná tvář, kterou jsem v duchu viděla jasně do všech detailů, byla bílá a měla žluté kočičí oči.
Myšlenku, že bych byla do konce života mezi Genii, ať už ve vězení nebo - byť relativně - na svobodě, jsem zavrhla ihned. Něco takového jsem si nedovedla představit. Musela jsem přijít na něco jiného. Na něco…

Než jsem dokázala vymyslet přijatelnou možnost pro nepravděpodobný případ, že by opravdu Atlantida přestala existovat, vrátil se Kolya.
Seděla jsem v křesle, nohy složené pod sebou, přes ramena deku. Když vešel, chtěla jsem se rychle zvednout, ale zamotala jsem se do deky, přišlápla si ji a skončila na zemi. Deku hozenou přes hlavu a na sobě převrácené křeslo. Slyšela jsem výkřik, pak někdo křeslo zvedl a vytáhl mě na nohy. Když jsem konečně viděla kolem sebe, Kolya držel deku a nechápavě na mě zíral. Voják, který stál za ním s podnosem, se kousal do rtů téměř do krve, ale zachoval vážnou tvář. Já ne. Rozesmála jsem se tak, že jsem si sedla zpátky na zem. Moje nervy nezvládaly přemíru napětí. Když jsem konečně zvedla hlavu, stáli nade mnou oba. Voják už odložil tác na stolek a koutky úst mu cukaly. Natáhla jsem k němu ruku a nechala ho, aby mi pomohl vstát. Kolya hodil deku na lůžko a opatrně mě usadil zpátky do křesla vedle stolku s tácem.
Na podnose byla konvice, dva hrnky a talířek se sladkým pečivem. Horká tekutina v konvici mi vůní připomněla kávu. Polkla jsem naprázdno. Káva byla jedna z věcí, na které jsem si zakázala myslet hned na začátku svého zajetí. Kolya se jenom usmál a usadil se proti mně. Voják nalil tekutinu do hrnků, podal nám je a tiše za sebou zavřel dveře. Svírala jsem hrnek oběma rukama a se zavřenýma očima si užívala té nádherné vůně.
Velitel mi nechal jenom chvilku na vzpamatování a první doušek, který opravdu chutnal skoro jako káva, a začal znovu s výčtem výhod života, který mě čeká, když se k němu připojím. O propuštění Wraitha nepadlo ani slovo. Nechala jsem ho mluvit a přemýšlela o tom, jak se dostat z galaxie Pegas. Přistihla jsem se, že s možností neexistence Atlantidy začínám váhavě počítat ve svých plánech jako s jednou z možností. Vedle návratu do Města, jsem musela také vymyslet nějakou možnost, jak se sama dostat na Zemi. Těch několik civilizací, které jsme zatím potkali, neměly ani představu o letech do vesmíru, natož někam tak daleko, jako je jiná galaxie. Wraithy jsem ze svého výčtu okamžitě vyloučila. Možná měli dostatečné zdroje, ale při představě, že by se dostali k Zemi, jsem se otřásla hrůzou. Podle všeho mne bez Atlantidy čekala hodně dlouhá cesta.
Mléčná dráha - budu to mít domů hodně daleko - povzdechla jsem si. Kolya zvedl v údivu obočí. Vůbec jsem nevěděla, co právě říkal, ale asi se k tomu můj povzdech moc nehodil.
„Trochu jsem se zamyslela, můžeš to zopakovat?“ požádala jsem zdvořile.
Nadechl se, ale než stačil něco říci, otevřely se dveře a někdo z chodby naléhavě volal jeho jméno.
Kolya se podíval ke dveřím, na mě, zase ke dveřím a když se jeho oči opět setkaly s mými, už vstával. Odešel beze slova a dveře za sebou pečlivě zamknul.

Zůstala jsem sedět, upíjela kávu a ochutnala pečivo. Právě jsem si nalévala třetí dávku, když se velitel vrátil. Vlastně vběhl do místnosti. Chytil mě za předloktí, vyrazil mi hrnek z ruky a táhl mě ze dveří a chodbou tak rychle, že jsem mu skoro nestačila.
Zastavili jsme se až ve vězení před Wraithovou celou. Ace stál u zadní stěny a v přítmí se mu blýskaly oči. Až tehdy jsem si uvědomila, že od mé žádosti o samotu na přemýšlení, se mi v hlavě neobjevila žádná jeho myšlenka, žádný pocit. Úplně se stáhl z mého vědomí.
Kolya mi pořád svíral loket jako ve svěráku, když strážní odemykali Aceovu celu a, s elektrickými obušky připravenými k okamžitému zásahu, mu sundávali kovovou ochranu z ruky.
„Chtěla jsi mu dát svobodu.“ Velitelův hlas byl ledový. Nevěděla jsem, proč má takovou zlost, ale rozhodně byla všechna namířená proti mně. „To se nikdy nestane. Ale můžeš mu trochu zpříjemnit a prodloužit další život tady,“ pokračoval.
„Proč?“ ptala jsem se tentokrát já. Po páteři mi běhalo mrazení a bránilo svalům v pohybu.
Chvíli to vypadalo, že mi vůbec neodpoví, ale nakonec se ovládl natolik, že mezi sevřenými zuby procedil aspoň několik nesouvislých vět:„Ladon Radim použil mé plány. Vyvolal převrat dřív, než jsem se připravil. Zabil Cowena a ujal se vlády nad Genii sám. Úplně mě odstavil! A tvoji přátelé… Atlantida… pomohli mu!“
Zalapala jsem po dechu. Tak Atlantida je v pořádku! Jste naživu a dokonce natolik mocní, aby si vás Geniové vybrali jako spojence při převratu! Nemohla jsem zadržet radostné vyjeknutí. Ani jsem nechtěla. Po všech lžích, které jsem od velitele slyšela více jak rok, a zvlášť v poslední době, jsem byla přesvědčená, že tohle je konečně pravda. Tak proto ta obrovská zlost. Chtěl mě využít k nějakým svým plánům, které mu nevyšly. Ušklíbla jsem se na něj, když mě prudce strčil do Wraithovy cely.
Smála jsem se, i když za mnou zaklaply mříže.
Atlantida a pozemská expedice jsou v pořádku!
Obrátila jsem se a viděla Wraitha, jak se vynořuje ze stínu a prsty na uvolněné ruce se mu chvějí.

Sbohem, Erin Ája


Poslední část čtvrtého dílu bude zase chvíli trvat, ale budeme se snažit.
Hezkou zábavu :sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 15.4.2012 16:11:02, celkově upraveno 1

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Teraz prečítané a musím napísať, že túto časť radím medzi tie naozaj vydarené. :bravo:
Nie, že by sa mi ostatné nepáčili, ale táto bola naozaj lepšia. :yes:
:write: :arrow: :yahoo:
:bye: :)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk - děkujeme :oops:
Snad se nám podaří udržet se na nějaké slušné úrovni :bye: :sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Safra, no teda... Klaním se, tyhle části mě velmi příjemně naladily, přestože Ája mohla být už na svobodě, stejně tak jako Ace.
A také bylo zajímavé zjištění, že Dar je vlastně cizí entita, no...trochu egoistická entita.
Sečteno, podtrženo, těším se na pokračování.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
BB20 děkujeme i Tobě :oops:
Snažíme se aspoň rámcově držet původního seriálu, takže A + A budou muset s útěkem ještě chvíli počkat. A Erinin Dar - to je i pro mě záhada a těším se na každý díl, který mi Erin pošle :smile: :sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ahoj. Tak jsem tady. Ne snad, že by malování už bylo úplně hotovo, ale člověk taky musí občas odpočívat..., ne?

Když jsem dostala zprávu do mailu, že v mém oblíbeném tématu přibyl příspěvek, těšila jsem se jak dítě na večerníček. Ale dostala jsem se ke čtení až po půlnoci, a na to už byl "Dar" příliš dlouhý. Líp mi vyhovuje členěnění, které mají Ájiny dopisy, je to pro mě přehlednější a myšlenkové bloky ucelenější.

Nápad, že Dar je vlastně bytost, je zajímavý a originální :idea: . I to zarámování nehodou ve vaně bylo příjemné. Mně nicméně v povídce něco chybělo k tomu, abych z "Daru" byla nadšená tak, jak bývám z A+A. (Podotýkám, že je to moje zcela subjektivní reflexe.) Pro mě je literatura a umění vůbec nositelem citů, pocitů a emocionálních hnutí. Pokud tohle zůstane (pro mě) hluché, s autorem se minu. V "Daru" jsem se citově a pocitově "nechytla". Snad jen kromě toho, že Shepparda nepovažuji ani trochu za egoistického masochistu... :lol: :shock:

Naopak se mi zdá, že s Ájou jsme naladěné na "stejnou vlnu" (a stejnou postavu). Tam moje city a pocity řádí jako vichřice a úžasně si to užívám ... Přesně nadávkované tajemství, jeho postupné odhalování, bolest v duši, vzdor, sblížení i odpor...chybějí mi slova...
Mám teď docela náročné období, přes den hodně práce a stres. Občasný únik do Pegasu mi pomáhá přežít...

Přeju oběma knihovnicím šťastnou ruku pro další zápletky a lehké pero.
Těším se na další pokračování...!
:bye:
Daša

Erin Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 7
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Dašo,

děkujeme za reakci. Jen bych chtěla podotknout, že kontrast mezi Ájou, jejíž myšlení a činy jsou vedeny především citem, a Erin, která má v oblasti empatie značné rezervy a jedná čistě na základě rozumu, je účelový. Cílem bylo ještě více zvýraznit odlišné typy hlavních postav. Za občasnou Erininu krutost a škodolibost může zčásti Dar, který ji svou přítomností mimoděk ovlivňuje. Nicméně mohu prozradit, že v jedné obzvlášť vypjaté situaci příští části dostihnou nějaké ty silnější emoce dokonce i Erin.

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jasné, díky... :P
Daša

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ahoj Dašo, tak ještě já :smile:
Na Tvůj ohlas jsem se těšila.
Hned na začátku se musím přiznat, že označení Shepparda jako egoistického masochisty je původně moje myšlenka, která se zformovala hned po shlédnutí „Pozůstatků“. Už předtím jsem přemýšlela, čím mi John tak vadí a tehdy to dostalo konkrétní podobu a název. Pokoušela jsem se s ním nějak smířit, ale moc mi to nejde. Dokonce jsem o Andoriel a Johnovi napsala i povídku. Snad se jednou s vkládáním dostaneme až k ní :wink:
Děkujeme. Děkujeme za nadšení i kritiku :bye: :sunny:

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
No vidíš... A mně se zrovna u Pozůstatků líbilo, že Sheppard je schopen obětovat (obrazně i doslova) kousek sebe kvůli něčemu, co ho přesahuje, a někomu, na kom mu záleží. Je to můj oblíbený díl... :D

Nevadí, svět by byl nuda, kdyby se nám líbilo všem totéž... :)

Já teď mám s psaním trochu půst, tak jsem ráda, že to fabuluje aspoň někomu jinému a moc se těším, že se tu postupně objeví i ta povídka o Johnovi a Andoriel.

Hezký den, příjemné psaní!
Daša

Charlotta Airman
Airman

Příspěvky: 1
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Teď jsem dočetla! Strávila jsem tím skoro všechny volné chvíle posledních 3 dnů (dalo by se říct že jsem četla na jeden zátah). Povídka se mi opravdu líbí a je to čím dál lepší :) , ale musím přiznat že Ájin příběh mě zaujal trošku víc.

Doufám že pokračování bude co nejdřív!

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Charlotto, děkujeme :oops:
Trochu se všechno zkomplikovalo technickými problémy, ale snad je brzy vyřešíme.
:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Moc se omlouváme za dlouhé zdržení. Technické problémy jsou konečně vyřešeny (snad) a tady je další část:
12.Po stříbrné niti

„To není Lorn.“
Zašeptala jsem to asi příliš nahlas, protože dr. Beckett se ke mně otočil s tázavým výrazem.
„Co jsi říkala?“
„Ale nic. Kdy budou hotové testy DNA?“
„Asi za hodinu.“ Carson přestal s psaním a sjel mě zkoumavým pohledem.
„Proč se ptáš? Něco se ti snad nezdá?“
„Ne, to ne. Jen mě to tak napadlo. Nechce se mi věřit, že je major i s celým týmem mrtvý.“ V duchu jsem se proklínala za svůj hbitý jazyk. Nedávala jsem si pozor, protože jsem byla k smrti unavená a tahle duševní únava se už začínala projevovat i navenek.
„To nikomu z nás, ale všechny dosavadní důkazy bohužel naznačují opak. Testy to nejspíš potvrdí.“
„Hm,“ povzdechla jsem si a zamyšleně přejela prstem po psí známce, která byla uložena ve stříbrné misce vedle lůžka s ohořelým tělem. Tiše to zacinkalo, jak se otřel kov o kov.
„Co moje testy?“
„V pořádku – jako vždy.“
„Takže můžu v klidu zpátky do práce.“ Usmála jsem se a s o něco lehčím srdcem opustila ošetřovnu nasáklou nasládlým pachem spáleného masa.

Když se za Erin zavřely dveře, doktor si k sobě zavolal asistentku, která měla na starosti krevní testy z rána.
„Viděla jsi ji?“
„Ano, doktore. Zdála se mi nezvykle pobledlá.“
„V tom máte naprostou pravdu, Beth. Erin nikdy nevypadala tak…neduživě a zchátrale. Řekl bych, že dokonce ani po transportu z Velétosu neutrpěl její vzhled tak jako teď.“ Carson si přejel dlaní přes zarudlé oči a přistrčil lehce zneklidněné sestřičce po stole list papíru.
„To jsou její krevní testy,“ krátce se odmlčel a zakroutil nechápavě hlavou. „Co tomu říkáte?“
„Všechny hodnoty jsou v pořádku. Kam tím míříte?“
„To je právě ono, hodnoty jsou přímo ukázkové, ale upřímně – očekávala byste takovéto výsledky u někoho, kdo vypadá jako ona? Vždyť už jen od pohledu to vypadá přinejmenším na těžkou anémii!“
„Mám je udělat znovu?“ Beth s pochopením pohlédla do Carsonovy tváře, zmítané duševními muky nad nevyřešenou záhadou. V týmu doktora Becketta bylo již všeobecně známo, jakou posedlostí jejich nadřízený trpí, pokud se jedná o zdravotní stav Erin Velenské.
„Buďte tak hodná, prosím.“

„Jestli to takhle půjde dál, bůh ví, že už to dlouho nevydržím! Nevidíš, jak vypadám?“
„Vypadáš přiměřeně svému stavu, což je vcelku pochopitelné, tak si přestaň stěžovat.“ Dar zakoulel netrpělivě očima a vyčkával u schodiště. „Tělo trpí, ale duše a všechno, co je v ní, sílí. Nedělej si teď s hmotnou schránkou starosti. Musí to být, není jiná možnost. Za to, co získáš, pokud budeme úspěšní, je to přijatelné riziko. Víš, co říká to vaše pořekadlo, ne?“
„Myslíš, co tě nezabije, to tě posílí? Pěkná blbost.“
„Ale jdi.“
„Já už ani nevím, co je to den bez bolesti. Opravdu nemůžu ani jeden prášek?“
„Žádné léky.“ Nekompromisně řekl Dar. „Tvoje tělo musí být naprosto čisté.“
„Já už se o to nechci pokoušet, k ničemu to nevede!“ Erin se zastavila u paty schodiště a prosebně pohlédla na éterickou dívenku nad sebou. Dnes si Dar vylepšil svou podobu dvěma copy svázanými blankytnými mašlemi. Úplná Dorotka, pomyslela si Erin kysele mezi záchvaty bolesti, které se staly v posledních týdnech jejími stálými společníky.
„Že nevede?“ Drobná blondýnka se zakabonila. „Samozřejmě, že pokroky nejsou nijak závratné, ale postupujeme podle časového plánu.“
„My máme nějaký časový harmonogram?!“
„JÁ mám plán a na jeho základě mohu směle říci, že dosavadní výsledky jsou uspokojivé. Pochopitelně nemůžeš v tak krátkém časovém úseku očekávat zázraky.“
„To jistě ne, přesto bych ráda viděla aspoň něco.“ Erin se krátce odmlčela než se odvážila položit přímou otázku.
„Pověz mi pravdu. Potřebuju to vědět. Jak dlouho to ještě mohu vydržet?“
„Pokud ti jde o tvou existenci, duše je nesmrtelná…víceméně.“
„Co to má znamenat to víceméně?“ Erinino energetické tělo se zlostně zachvělo. „Ne, beru to zpátky. Nemusím znát všechno. Můj dotaz se týkal té hmotné části, tedy přesněji řečeno bych se ráda dozvěděla, kolik astrálních výletů ještě moje tělo dokáže zvládnout?“
„Chceš snad po mně přesné číslo?“ Dar si pohrdavě odfrkl a obrátil se zády k nešťastné ženě, která v tomto světě vypadala stejně zuboženě jako její hmotná schránka bezduše ležící ve svém pokoji na Atlantis.
„Když máš „plán“, tak v něm jistě bude i nějaké to rozvržení tělesných sil. Nezapomeň, že tě znám – možnost si něco statisticky spočítat na tebe působí stejně jako na lidi jejich sexuální potřeby.“
Děvčátko se na Erin ošklivě podívalo a zamyšleně si dvakrát poklepalo na nos.
„Proč ne?“ pokrčilo nakonec rameny, „když tě dostatečně nemotivovala představa bezútěšné a nepříliš dlouhé budoucnosti, bezprostřední hrozba by mohla zapůsobit lépe. Tak tedy dobrá, řeknu ti to na rovinu. Dneska to musíme dokončit. Pokud neprojdeme zrcadlem teď, neprojdeme už nikdy. Tvoje tělo se nachází na pokraji kolapsu. Vyčerpali jsme mu všechny rezervy a při další cestě sem by se nejspíš ani jedna z nás neměla kam vrátit. Takže můžeme, prosím, konečně přestat mrhat časem?“
Erin nebyla schopná slova. Přiznání Daru jí na chvíli úplně ochromilo. Přece jen myslela, že pro její přípravu zbývá více času. Osobně to odhadovala na týdny a náhlé prozření jí uvrhlo do šoku. Jak Erin povolila v soustředění, její astrální tělo se začalo hroutit. Rysy se rozostřily a ze zářících očí se staly jen dva pohasínající body, z nichž stékaly temné šmouhy jako rozteklý make-up. Dar chvíli přešlapoval na místě a se zájmem pozoroval oněmělou mihotající se postavu před sebou. Pak zvedl ruku. Rychlostí větší než bylo možné lidským okem zaznamenat, se útlá paže natáhla jako gumový had a překonala vzdálenost dvaačtyřiceti kamenných schodů. Do ticha zaznělo ostré mlasknutí.
„Díky.“ procedila Erin mezi zuby a promnula si zarudlé místo na levé tváři, kam dopadla dívčina dlaň. Její obličej znovu nabyl původní podoby a přízračné tělo přestalo blikat.
„Rádo se stalo,“ pronesl Dar hlasem, kterým by bylo možné přetínat hedvábné kapesníčky ve vzduchu, „a kdyby to nestačilo, velice ráda přidám.“
„Není třeba. Už jsem v pořádku.“ Řekla Erin a bezděčně si uhladila vytahané bílé tílko, které společně s přiléhavými černými džínami a rozdrbanými converskami tvořilo „outfit“ pro dnešní cestu.
„OK, takže?“
„Takže můžeme vyrazit.“ Odtušila pochmurně knihovnice a rychle vyběhla po schodech za děvčátkem, které otevřelo těžká dubová vrata, jako by nic nevážily. Schodiště zalila fialová záře světa za nimi. Světa, který obě dobře znaly.

„Vydrž ještě minutku, už to bude! Vydrž! Soustřeď se! Tam se dívej, ne na mě! Ale nééé….“
Vyčerpaně jsem klesla na kolena do bílého písku a snažila se popadnout dech, který jsem bezděčně zadržovala po celou dobu toho bláznivého snažení. Pomáhalo mi to lépe zvládat bolest. Prsty jsem zabořila do písku a křečovitě ho svírala v dlaních představujíc si při tom Darův drobný bledý krček. Hned se mi trochu ulevilo.
„Jak se mám soustředit, když mi do toho pořád kecáš?“ zachrčela jsem, když jsem v sobě konečně našla trochu dechu. „Myslíš, že je tak snadné se povznést?“
„No, tak se hned nečerti, chtěla jsem tě jen trochu povzbudit – prý to pomáhá – a nezapomeň, že se jedná jen o částečné povznesení. Buď ráda, že se nemusíš starat ještě o svou fyzickou schránku, ta je u celkového povznesení nejhorší překážkou.“
„Skvělý, to mám ale štěstí.“ Zafuněla jsem a zamžourala pod nápory bolesti, které mi v hlavě prokousávaly tisíce cestiček.
„Tak až budeš připravená…“ Dar se „nenápadně“ podíval na hodinky, které se mu u té příležitosti zhmotnily na ruce, aby o vteřinu později zase zmizely.
„Projev trochu velkorysosti a dej mi ještě minutku, ano?“
„Myslím, že se do tebe dokážu vcítit natolik dobře, abych poznala, kolik sil ti ještě zbývá.“
„Jasně, ty jsi empatická asi jako sekačka na trávu.“
„Na ohledy není čas.“
Nechtěla jsem rozdmýchávat další slovní přestřelku, proto jsem přesunula pozornost zpátky k zrcadlu, z kterého vylétávaly do prostoru modré jiskry jako pozůstatek mého posledního nezdařilého pokusu dostat se dovnitř. Hladký povrch neodhaloval nic než temnotu. Nebylo to normální zrcadlo a nikdy neodráželo toho, kdo se do něj díval. Znervózňovalo mě to. Člověk se pak cítil jaksi neúplný, jako by část z něj chyběla…
Prozření, které následovalo, mnou projelo jako blesk a já nedokázala pochopit, jak mi to mohlo tak dlouho unikat. Stočila jsem pohled k Daru, který si zachmuřeně prohlížel špičky černých lakovaných střevíčků a očividně se nudil. S nechutí jsem ho skoukla od hlavy k patě. Žil ve mně už příliš dlouho. Ať se mi to líbilo nebo ne, stal se mou součástí a já jeho. Po celou dobu, během níž jsem se pokoušela projít skrz zrcadlo, tu kousek ze mě zůstával v něm a působil stejně jako závaží na noze, které brání tonoucímu vynořit se zpátky na hladinu. Neúplná duše se nikdy nemohla povznést. Jedinou mojí – naší nadějí byl společný průchod, museli jsme být při vstupu nějak spojeni.
Poprvé po mnoha týdnech jsem se spontánně usmála, což samolibou dívenku nesmírně popudilo.
„Bavíš se dobře?“ řekla tónem tak kousavým, že jsem za krkem ucítila tlak neviditelných zubů.
„Jen sbírám síly.“ Odvětila jsem s nevinným pohledem, zatímco se v mé hlavě rodil plán.
„Tak sbírej rychle a přestaň se při tom tak šklebit. Vypadáš jako svoje slabomyslné dvojče.“
Přešla jsem poslední Darovu poznámku mlčky a horečně přemýšlela. Nepochybovala jsem, že přesvědčit Dar o správnosti mé teorie bude nemožné. Vždy považoval své názory a výpočty na rozdíl od mých za neomylné. Přiznat byť i jen možnost chyby bylo z jeho strany naprosto nepřijatelné. Když jsem o tom tak přemýšlela, musela jsem uznat, že měli s dr. McKayem mnoho společného. Možná to byl také jeden z důvodů, proč mě pravidelně jeho neomalené poznámky tak vytáčely. Připomínaly mi Rodneyho a představa jeho přítomnosti v mé hlavě byla děsivá sama o sobě. Nemusel při tom ani trousit ty své rozumy.
A pak tu byla samozřejmě bolest. Stejně jako dr. McKay se i Dar chorobně bál sebemenší bolístky. Jakékoliv prožívání nepohodlí ho přivádělo k nepříčetnosti a dával při tom naplno průchod svým sklonům k teatrálnosti, což přivádělo k šílenství zase mě, protože jsem to musela chtě nechtě poslouchat.
Když jsem v duchu zhodnotila všechna rizika, rozhodla jsem se uskutečnit svůj plán bez Darova vědomí. Jednoznačně nejrozumnější se jevilo zanechat ho v přesvědčení, jak za ukrutných bolestí oddřu všechnu námahu já a on pak za mnou bez potíží projde otevřenou bránou.
Zatvářila jsem se zničeně, což v mém případě nebylo nikterak těžké, a upřela na dívenku v blankytných šatičkách se žlutými srdíčky prosebný pohled.
„Už se cítím líp, ale přece jen bych uvítala nějaké povzbuzení.“
„No prosím!“ Holčička zlostně pohodila hlavou, až se z jejích ukázkových copánků staly jen dvě rozmazané šmouhy kolem hlavy. „Najednou je moje pomoc žádaná!“
S hranou lhostejností jsem pokrčila rameny a snažila se působit bezradně. Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, ale poslední rok s Darem mé schopnosti v této oblasti značně zdokonalil.
„Tak tedy konec ulejvání! Hoď s sebou, makej, dělej-“
„Počkej!“ Zadržela jsem děvčátko dřív, než stačilo plně zrealizovat svou představu pomoci. „O kibicování vážně nestojím. Potřebuju prostě podržet – doslova.“
„Co?!“
„Chytni mě za ruku a tiše stůj. Nic víc nepotřebuju.“
„Nevidím v tom žádný užitek. Jak ti něco takového pomůže?!“
„Prosím.“
Uběhly tři nekonečné vteřiny, během kterých jsem si připadala jako nejubožejší zrádce v galaxii Pegas a možná i v celém vesmíru. Ostatně, nač troškařit. Tak to alespoň vidělo moje svědomí, jehož hlásek mi kázal o beznadějné morální prohnilosti duše a pekelných kotlících, v kterých už nedočkavě bublala voda. Umlčela jsem ho a poslala do černé díry. Těsně za hranicí prostoru jsem nejasně cítila svoje srdce, jak mi v komatózním těle začíná zrychlovat. Nervózně jsem stočila pohled k pasu. Stále tam bylo. Téměř neviditelné vlákno, slabší než nejtenčí vlasec, volně se obtáčející kolem pasu. Opatrně jsem na něj zabrnkala ukazováčkem. Stačilo by tak málo…
„Jak chceš,“ přerušil tok mých pochmurných myšlenek Dar, „hlavně už začni.“
Zůstala jsem na kolenou před zrcadlem a na nevrlé dítě se už nepodívala. Mohlo by mě to příliš rozrušit. Jedinou myšlenkou jsem utišila zmatek v hlavě. V dokonale prázdné mysli mi zbyla jen naděje na život, kterou jsem se nechala ukonejšit do jakéhosi stavu strnulosti, z něhož se již dalo soustředit. Jakmile jsem ucítila na rameni stisk drobné ručky, věděla jsem, že už není cesty zpět. Pokud obě přežijeme, možná mi to jednou odpustí.

Dar nebyl zdaleka tak klidný, jak se naoko tvářil. Ve skutečnosti byl mnohem nervóznější než polomrtvá Erin, která si strach a pochybnosti v posledních měsících zrovna dvakrát neodpírala a nechala si jimi mučit duši jak jen to šlo. S napětím pozoroval vyhublé tělo před sebou, jak se snaží proniknout skrz bariéru a v duchu se při tom modlil ke starým bohům svého světa, třebaže na ně dávno nevěřil.
Pod fialovou oblohou přízračného světa panoval stejný mrtvolný klid, který ovládl i tělo Darovy hostitelky. Jen občasné zachvění řas a cukání prstů napovídalo, že Erin neodešla za svými předky na druhý břeh. Proto dívenku zaskočilo, když se náhle zvedl vítr a téměř je smetl od zrcadlové brány. Erin byla pohroužena hluboko do sebe a nic z toho nevnímala, ale Dar měl co dělat, aby je oba dva udržel na místě. Zapřel se nohama, až mu kotníky zmizely v písku, a zezadu pevně objal Erin kolem krku. Vítr každou vteřinou sílil a během chvíle se rozpoutalo peklo. Vichřice už přerostla v pouštní bouři a zvedla k nebi ohromné masy bílého písku, které byly na několika místech nasáty rotujícími větrnými víry. Následující tlaková vlna je málem odnesla s sebou a jen nadlidská síla Daru je držela u brány. Pod nápory zvířeného písku, který je pokryl třpytivě bílou vrstvou podobnou jinovatce, se nemohli pořádně nadechnout, což se ukázalo jako velký problém i v astrálním světě, který měl vlastní pravidla. Dívenka si jednou rukou sáhla dozadu a nahmatala uzel. Prudkým pohybem uvolnila mašli a strhla ze sebe kdysi bílou a nažehlenou zástěrku. Po krátkém, ale namáhavém boji s větrem ji přehodila Erin přes tvář, aby ji uchránila před nejhorším. I když měla pevně zavřené oči, s děsivou jistotou cítila, jak se vzdálená tornáda rychle blíží. Vítr už dosáhl takové síly, že si musel Dar skrýt tvář do Erininých divoce vlajících vlasů a v prstech, křečovitě svírajících látku, mu pulzovalo bolestí. Drobné paže se chvěly přemírou námahy a dívčino sebeovládání se začínalo hroutit. Dosud nevěděla, zda je bouře součástí otevírání portálu nebo jen vrtochem tohoto podivného světa. Zoufale se přitiskla ke klečící knihovnici a upnula se k tomu jedinému, na čem záleželo. Poskytnout Erin co nejvíce času.

Když Erininým tělem otřásly první záchvěvy změny, dostoupila bouře vrcholu. Erin však okouzleně naslouchala tichu. Absolutní absence zvuku byla svým způsobem mnohem víc ohlušující než kvílivé ječení větru. Dokázala prostoupit tělem až na kost a otevřít se v něm jako rozvíjející se květ. Prapůvodní vesmírné ticho se kolem ní pevně omotalo a prorostlo duší skrz naskrz. Drtilo ji svou neviditelnou váhou, rozpínalo se uvnitř ochablé duše a bouralo jednu mentální bariéru za druhou, až ji nakonec naprosto pohltilo. Již nebyla Erin Velenskou, všechny vzpomínky přehlušilo ticho, které jí dovolilo na jeden úder lidského srdce zaslechnout tep hvězd. Ačkoliv povznesení trvalo jen okamžik, jeho síla stačila k otevření zrcadlového portálu. Nejhorší byl pro Erin náhlý sešup z vyšší sféry bytí zpátky. Když z ní to nadpozemské ticho vyprchalo, cítila se jako prázdná nádoba. Nejasně si uvědomovala, že měla na dosah něco úžasného a sotva se toho stačila dotknout, bylo jí to odepřeno. Ten pocit nenávratné ztráty ji trhal, astrální srdce vynechalo pár úderů, jako by se rozhodovalo, zda má cenu táhnout Erinino tělo dál, ale nakonec znovu udalo pravidelné tempo. Erin procitla do krvavého světa.

Omámeně zamžourala pískem zanesenýma očima na oblohu. Táhla se přes ni výrazná rudá šmouha na jednom konci posetá shlukem vybledlých hvězd.
„Vsadila bych se, že jich bude pět set,“ procedila Erin skrz vyschlé hrdlo. Vítr jak mávnutím kouzelného proutku ustal a nebe se vyjasnilo. Nechápavě pohlédla na zem před sebou. Ležela tam napůl zavátá dětská zástěra. Teprve pak si uvědomila, proč se jí tak těžko dýchá. Mohly za to drobné paže, které jí nelidskou silou tiskly krk. Pak jí pohled padl na bránu. Líně se přelévající temnota se roztrhala a odhalila obraz za ní. Erin poznala známé údolí s vysokou štíhlou věží, jejíž vrchol tvořila křišťálová špice. Zkusmo se dotkla povrchu zrcadla. Očekávala odpor, ale tentokrát jí ruka prošla dovnitř tak snadno, jako by ji ponořila do vody. Dovolila si slabý úsměv a obrnila se proti nadcházející bolesti. Musela jednat rychle, protože Dar se právě chystal pustit. Hrubě si přidržela pouštějící se paže na svém krku a rychle se vrhla vpřed. Brána je tiše pohltila a její povrch opět zčernal. Rudá kometa zmizela a s ní i krvavé světlo. Svět byl opět jako dřív, jen před opuštěným zrcadlem svítil kousek bělostné látky.

„Tak už se zvedni!“ Erin provinile přešlapovala nad svíjejícím se tělíčkem bílé kočky a bezmocně zatínala pěsti. Kočičí naříkání muselo být slyšet na míle daleko, ale pro Erin bylo nejhorší sledovat bolestí zlomené zvíře, jak sebou divoce hází a v křečích zatíná drápky.
„Ježíš, vždyť jsem se ti už stokrát omluvila! Přestaň tady předvádět divadlo a přeměň se na něco, s čím bych mohla mluvit!“ Protože kočka ani nadále nejevila známky jakékoliv rozumné reakce, Erin jí nechala být a poodešla o kousek dál, aby jí řev neprorazil ušní bubínky. Vážně se začala obávat o Darovo duševní zdraví. Bolest odezněla po pár minutách průchodu branou, ale možná to na bytosti, jako byl Dar, působilo jinak.
„Věř mi, Dare, že nebyla jiná možnost. Nefungovalo by to, kdybychom neprošli společně. Musela jsem to udělat!“ zakřičela přes rameno na soptící kočku. Když se opět nedočkala žádné odezvy, s povzdechem usedla do protivně zelené trávy a opřela bradu o kolena. Pohled na trpící zvíře jí drásal skoro stejně jako předchozí fyzická bolest, ale znovu už se nepokoušela Dar uklidňovat. Po prvním pokusu jí rozběsněná šelma poškrábala na ruce a prokousla malíček. Při té vzpomínce si rozmrzele promnula předloktí. Z astrálního těla se řinula modrá krev, takže ruka vypadala, jako by ji Erin ponořila po loket do tyrkysové barvy. Naštěstí krvácení brzy ustalo, zůstala jen tupá bolest, slabě pulzující pod kůží.
„Do prdele,“ ulevila si asi po sto padesáté a přitiskla dlaně na uši, aby to šílenství alespoň ztlumila, „ať už to skončí.“

Měla pocit, že tam musí sedět celou věčnost, zatímco se hluboko do ní i přes zacpané uši zařezávalo kočičí vřeštění a s neutuchající silou jí znemožňovalo rozumně myslet. Proto trvalo nějakou chvíli, než si přes svou momentální rezignaci uvědomila, že skučení utichlo. Ve skutečnosti celý ten srdcervoucí výstup trval sotva půl hodiny, ale v té chvíli si byla jistá, že Dar prořval celý den.
Pomalu zvedla hlavu a podezíravě se zadívala na kočku, která seděla proti ní a pilně se olizovala. Trpělivě čekala, až Dar dokončí očistu. Při tom pohledu ji zalila náhlá vlna radosti a musela se vší silou držet, aby se na kočku nevrhla a nerozmačkala ji v objetí. Nakonec jí v tom zadržela hlavně představa ostrých drápů a ještě ostřejších zubů, které zanechaly na levém předloktí štiplavé stopy a oteklý prst.
„Jsi na příjmu?“ otázala se zkusmo a pátrala ve žlutých očích po nějaké známce inteligence.
Kočka vstala, ladně se prohnula, zívla a zase se posadila. Erin na ní s očekáváním hleděla. Uběhla minuta, pak další a ještě jedna. Čas jako by zamrzl. Počáteční nával radosti opadl a na jeho místo nastoupil rychle narůstající vztek. Dar se opět vrátil k olizování tlapek, aniž by Erin věnoval další pozornost. Pohár trpělivosti přetekl.
„Tak už mluv!“ Prsty oddrolila ze země kus hlíny a vší silou jím mrštila po kočce. Zásah byl přesný. Hrouda se rozprskla Darovi rovnou mezi oči. Erinina zlostná reakce byla tak nečekaná, že nejdřív jen překvapeně zavřískl a až pak se dal do skřehotavého nadávání.
„Přestaň mi pořád ubližovat!“ Z kočičí tlamy se nesl Darův hlas v mnohem hlubším tónu, než na jaký byla Erin zvyklá a navíc měl srozumitelností blíž k slepičímu krákorání než lidské řeči. Než si knihovnice stačila přeložit a domyslet první větu, Dar se rozpálil do běla, až mu ze srsti odlétaly jiskry a dal naplno průchod svým křivdám.
„Kdo tě pozvedl z prachu tvé podřadné existence a povýšil na něco aspoň trochu životaschopného? Kdo ti propůjčil schopnosti, které zesílily směšně slabé lidské smysly? NO KDO?!!! A co dostanu na oplátku? Jen bolest, bolest a ještě víc bolesti!!!“
Erin s hrůzou pozorovala, jak Darova sněhově bílá srst vzplála modrým plamenem. Kočka se však nesvíjela bolestí, ačkoliv jí oheň zcela pohltil. Plameny jí neublížily. Jediné křeče, které jí cloumaly, byly způsobené vztekem. Oněmělou knihovnici napadlo, že za jiných okolností by pohled na modře plápolající zvíře byl i krásný.
„Měla bych několik drobných připomínek k tvému úžasnému projevu, protože ti pár důležitých faktů zřejmě uniklo. Tak zaprvé jsi ve mně získal neomezené ubytování, které ti jen tak mimochodem zachránilo tvůj drahý život a za druhé si laskavě nech ty povýšené kecy. Kdybys do mě nevlezl, nesnažila by se nás teď zabít nějaká podělaná wraithská sekta, nemusela bych se povznést a vedla celkem spokojený a hlavně klidný život.“
„Unudila by ses k smrti!“
„Říkáš ty!“
„Neumíš si představit, jak moc to bolelo!“
„Věř mi, že umím, prošla jsem si tím samým!“
„Nevíš nic! U mě se to projevilo s mnohem horšími účinky!“
„Jak to můžeš vědět? Cítíš snad mou bolest?“
„Prostě to vím!“
„To je skutečně odpověď hodná tebe!“
Nahromaděná zloba učinila z drobného zvířete modrou planoucí kouli. Plameny ho pohltily natolik, že z něj zůstaly jen nejasné obrysy. Erin se podívala stranou, aby zklidnila zrak i mysl. Když bloudila pohledem za Darovými zády, koutkem oka zachytila místo nedaleko rozcestí. Před očima se jí mihlo něco tmavého. Rychle stočila zrak kousek zpátky a zaměřila se pozorněji na jeden bod. Když rozeznala, na co se dívá, páteří jí projel chlad.
Kočka si dala krátkou pauzu tím, že si pohrdavě odplivla na zem. Vypadalo to dost komicky, nebylo však nikoho, kdo by to ocenil. Dar se poprvé pořádně zadíval do Erininých očí, aby zjistil, jaký na ni mají vyřčená – nebo přesněji řečeno vyřvaná – obvinění dopad. První věc, kterou zjistil, se mu ani trochu nelíbila. Erin ho vůbec nevnímala, což ho rozlítilo na vyšší level. Druhá věc, kterou zaznamenal, ho přiměla zmlknout uprostřed zlostného nádechu. Jakmile pohlédl do Erininy tváře, věděl, že je něco špatně. Strach, který čišel z široce rozevřených stříbřitých očí, byl nanejvýš znepokojivý. Teprve pak si Dar všiml i dalších varovných znamení a ve vteřině vystřízlivěl.
„Erin? Co se děje?“
Mladá žena k němu pomalu sklopila zrak a přiškrceným hlasem zašeptala:
„Hele, kočičáku, asi bychom se měli uklidnit.“
„Proč?“ špitla kočka a modrý oheň jako mávnutím kouzelného proutku zhasl. Erin to přišlo skoro líto.
„Vypadá to, že máme problém.“ Knihovnice nasucho polkla a téměř neznatelným pokývnutím hlavy naznačila polohu „problému“. „Tam přichází.“

„Ale ne.“ Prskl Dar a nahrbil hřbet.
„Bohužel ano,“ odtušila Erin a bezmyšlenkovitě se sehnula pro zježenou kočku, které se nějak povedlo omotat se kolem její nohy. Ochranitelsky ji schovala v náruči a naoko klidně vyšla vstříc nově příchozím. Instinkt jí napověděl, že utíkat nemá cenu. Dostihli by ji dřív než by jim stačila ukázat záda. Oni tu byli doma a jako bytosti stvořené z astrální látky měly výhodu na své straně. Ostatně v astrálu nebylo snazší věcí než překousnout křehkou šňůru života, a zuby gnómů by počtem i velikostí s přehledem zvítězily nad jakýmkoliv ozubeným tvorem z většiny materiálních světů.
„Neměli by být menší?“
„Nenech se klamat vaší zkreslenou mytologií, gnómové tady v první sféře běžně dorůstají osmi stop.“
„Co od nás chtějí? Měla jsem za to, že se elementární bytosti smrtelníkům ukazují jen zřídka.“
„Ano, pokud je něco – nebo někdo – nerozzlobí.“ Dar se schoulil hlouběji v náručí, až z něho zbyly k vidění jen uši. „A gnómové jsou pověstní svými výbuchy vzteku.“
„Museli se probudit naším příchodem. Jako zosobnění živlu země jsou spjati s určitým místem, které chrání a střeží.“ Erin si vzpomněla na spálený kruh země v okolí zrcadlového portálu. „A my jsme jim ho narušili.“
„Jejich silná potřeba klidu a ticha nám kladné body taky nepřidala,“ neodpustil si Dar přispět svou troškou do mlýna.
„Přeměň se v něco velkého a hrozivého. Třeba je to odradí provést nám všechny ty ošklivé věci, které mi šrotují mysl.“
„Neznám nic tak hrozivého, co by je dokázalo zastavit, natož vystrašit. Neznají strach ani bolest, jejich jedinou starostí je ochrana místa, jemuž vdechují život. Pro nic jiného nežijí a nic jiného neznají, je to jediný důvod jejich existence, ovšem velice silný. Tak silný, že mu obětují naprosto vše.“
„Tak to aspoň zkus!“
„Nemůžu.“ přiznala nešťastně kočka a schoulila se ještě víc do sebe.
„Jak to?!“
„Nevím, prostě to nejde!“
„Jak to?!!!“ Do Erinina hlasu pronikl lehce hysterický podtón. Nervózně přejížděla očima po mohutných postavách, které mezitím vystoupily z březového háje za rozcestím. Napočítala jich osm, ale mezi stromy zahlédla nejméně další tři míhající se siluety. Přicházeli pomalým rozvláčným tempem, jako by se brodili blátem, ale jejich krok byl pevný a jistý. Brzy utvořili řadu, která se rovnoměrně rozrůstala, jak mezi sebou zvětšovali rozestupy.
„Chystají se nás obklíčit,“ poznamenal Dar, když se gnómové na obou koncích přesunuli před své nejbližší druhy.
„To vidím taky,“ vyštěkla podrážděně knihovnice, „ale momentálně mě zajímá, proč nejsi schopen metamorfózy? Vždyť ti to předtím šlo tak snadno! Dokázal ses přeměnit, na co se ti jen zlíbilo!“
„Jistě,“ ušklíbl se Dar, což v jeho současné podobě připomínalo spíše dávení se natrávenými chlupy, „narozdíl od tebe, pro kterou se stalo vrcholným uměním změnit si barvu tenisek, mi mé schopnosti dovolily téměř neomezenou tvárnost, bohužel mě průchod bránou oslabil natolik, že je s podivem, když jakžtakž zvládnu udržovat své tělo alespoň v nějaké podobě,“ kočka ze sebe vydala krátký skřípavý zvuk, který Erin nakonec rozšifrovala jako smích, „ale pokud tě to uklidní, hádám, že je to jen dočasná indispozice. Moje regenerační schopnosti si s tím poradí, nepotřebuji nic než trochu času.“
„Který ale momentálně jaksi nemáme!“
„To je bohužel smutný fakt a pro nás zřejmě fatální.“ Odpověděl Dar na kousavou poznámku a nepokrytě se roztřásl strachy.
Erin si uvědomila, že drkotá zuby. Zkusila přestat, ale nešlo to. Zastavila se, aby získala čas, což ji stálo poslední zbytky sil. Připadala si jako loutka, které povolily vodicí drátky a která se pohybuje už jen setrvačností. Nebude trvat dlouho a padne k zemi jako podťatý strom.
Kruh se uzavřel. Žena s rozcuchanými prošedivělými vlasy a kočkou v náručí, kterou k sobě tiskla jako nejdražší poklad světa, se s šíleným výrazem otočila na patě a postupně pohlédla do třinácti párů rubínových očí, které žhnuly jako uhlíky. Jejich těla byla tvořena z většiny jen černým kouřem. Celkově se vzdáleně proporčně podobaly lidským, dojem kazily hlavně robustní neforemné končetiny, připomínající nohy slona. Tvar jim pak dávalo spletené kořenoví, větévky a mech, které temnou mlhu poutaly uvnitř. Tváře postrádaly jakékoliv rysy. Kromě planoucích očí trčelo z místa, kde Erin tušila bradu, několik špičatých útvarů, pravděpodobně krápníků. Pokud měli gnómové nos nebo uši, nepodařilo se je Erin v té záplavě větví a listů rozeznat. U některých z nich vršek hlavy obrůstaly podivné popínavé rostliny obtěžkané malými hrozny bobulí. Podle barvy se jednalo zřejmě o samotnou původní pralátku, z které kdysi astrál vznikl.
Na rozcestí padl soumrak a zahalil přízračný svět do namodralé temnoty. Erin bezmocně stála uvnitř zlověstného kruhu a horečně vymýšlela jeden plán za druhým, aby je vzápětí zase zavrhla, každý šílenější a nebezpečnější než předchozí. Když už jí v hlavě zůstalo jen beznadějné prázdno, elementál po její pravici postoupil o krok vpřed a z hrdla se mu vydralo výhružné vrčení. Erin se při tom zvuku přikrčila a bolestně sykla, když ucítila Darovy drápky zatínající se do paže.
„PROČ?!!!“ Hlas gnóma pronikl Erin až ke kostem. „VY NIČIT!!!“ Rozlícený obr zvedl nohu a dupl na třpytivou nitku, která se kolem něj vinula až k zrcadlové bráně. Knihovnicí to trhlo, jako by dostala herdu do zad.
„Dare! Potřebuju tvou pomoc! Zkusím nás přemístit!“
„Zešílelas?“
„Možná, ale nevidím jinou možnost!“
„I pro mě je obtížné teleportovat se na delší vzdálenosti, jak to chceš dokázat ty? Kolikrát ti ještě budu muset zopakovat, že jsem příliš slabý? Nemůžu ti s tím pomoci!“
„Nechci pomoc s přemístěním, ale s odvedením pozornosti,“ Erin kývla hlavou směrem k místu, kde rozhněvaný gnóm přišlápl její životadárnou šňůru, „Musíš ho přinutit couvnout, o víc se nestarej. Hlavně si pospěš!“
Gnómové zvrátili hlavy k nebi právě ve chvíli, kdy kočka vyskočila ženě z náručí. Dvěma skoky překonala vzdálenost ze středu kruhu k rozzuřenému gnómovi a proletěla mu mezi nohama. Obr zařval, ale nepohnul se. Dar si dovolil krátký pohled na Erin. Klečela uprostřed kruhu a rukama si zakrývala tvář.
„To nemůže dokázat.“ Zamumlal si a zplna hrdla prskl, co mu síly stačily. Jiskra, kterou v sobě vykřesal, měla tentokrát barvu krve. Dopadla na obrovu nohu s tichým zasyčením a v místě, kam dopadla, začaly spletené větve ihned doutnat. Malý ohýnek se začal prokousávat skrz listy stále hlouběji.

Erin si uvědomila, že jí od smrti dělí jen okamžik, sotva se Darovy tlapky dotkly země. Gnómové s očima upřenýma k nebi sbírali sílu ke společnému ohnivému výdechu. Hrudníky se jim nafoukly, jak do sebe za hlasitého hvízdání nasávali z astrálního vzduchu prachové částice pralátky, která se v jejich útrobách měnila ve smrtící nástroj.
„Spálí nás na prach.“ Zděšeně zašeptala a zakryla si tvář dlaněmi ve snaze udržet si mysl pod kontrolou. Mimoděk se jí vybavila část proroctví. Cestu si zvolila, ale zda ji dovede k cíli, se neodvažovala ani odhadnout. Když jí tělem proběhla slabá vibrace, věděla, že spojnice s jejím tělem se uvolnila. Usmála se. Dokázal to. Pokud se jim podaří zmizet, živlové země se ukonejší a nechají nit života na pokoji. Jako bytosti bez vlastní individuality a vyšší inteligence neoplývali potřebou mstít se. Pokud bezprostřední ohrožení pominulo a vetřelci byli zahnáni či zlikvidováni, gnómové se opět uložili ke spánku do korun stromů a pod zem, odkud čerpali svou sílu a střežili zem, jejíž živoucí duší představovali.
„Dare, poběž!“ zakřičela tak hlasitě, až jí ke konci selhal hlas, a napřáhla poslepu paže. Po jeden úder srdce nastalo ticho, pak Gnómové vydechli. Modravé šero počínající noci pročíslo třináct blesků. Střed kruhu vybuchl ohnivou explozí a k nebi vyšlehl sloup modrého ohně.

Když Erin znovu otevřela oči, neviděla nic než naprostou temnotu. Zmateně potřásla hlavou a promnula si oči upocenými dlaněmi. Svět zůstal temný. Na okamžik jí otřásla představa, že zemřela a skončila bůhví ve které sféře, zapomenutá a navěky ztracená. Poplašeně si sáhla k pasu a s úlevou vydechla, když nahmatala tenkou nit. Ještě žije. Zatím.
„Kde to-, “ pokusila se promluvit, ale hlasivky ji zradily, „- jsem?“ Druhý pokus najít hlas skončil dávivým kašlem. Hrdlo ji pálilo, jako by jím prohnala láhev pálenky. Odněkud z temnoty k ní dolehl šramot. Něco se sunulo po podlaze k ní. Rázem si vzpomněla na Dar a zachvěla se hrůzou. Stihl to? Nemohla si vzpomenout.
„Dare?“ zasípala.
Poblíž někdo zasténal. Erin sebou vyděšeně trhla. Ten hlas nepoznávala. „Kdo je tam?!“ Marně napínala zrak. Tma byla absolutní.
„Já.“ Zazněla po chvilce ticha odpověď doprovázená bolestným heknutím.
„Dare?“
Nedůvěra v jejím hlase dotyčného podráždila. Když znovu promluvil, byla si Erin jeho totožností jistá. Nikdo nedokázal být tak kousavý a nepříjemný jako Dar, když se nacházel v takovém rozpoložení.
„Ne, jsem velký zlý gnóm a přišel jsem tě sežrat. No jasně, že já! Nepoznáváš snad svého věrného druha na věčnost?“ Tolik slov Dara vyčerpalo, takže se odmlčel a chvíli jen namáhavě oddechoval.
„Je tu všude hrozná tma! Nevidím ani na vlastní prsty a tvůj hlas zní tak…zvláštně. Jsi v pořádku?“
„Proměnil jsem se.“
„Proměnil?“
„Poškodili ti snad elementálové sluch svým řevem? Jo, metamorfóza nastala samovolně během teleportace.“ Uštěpačná odpověď nenechala Erin na pochybách, že ať už je Dar čímkoliv, spokojený s tím dvakrát není.
„A kým tedy teď jsi?“ Otázala se nervózně a upírala oči do míst, odkud podrážděný hlas přicházel.
„Myslím, že člověkem.“
Erin se podle hluku a nadávek dovtípila, že se o tom Dar ujišťuje hmatem. Po krátkém šustění a hekání se jí dostalo upřesnění:
„Mužského pohlaví.“
„Hm, aha.“
Erin se opřela o ruce a zkusila vstát. Od kamenných kvádrů, na kterých ležela, jí prostydly holé paže a chlad jí začal pronikat do celého těla. Jen co se postavila na nohy, ztěžka upadla zpátky na studenou podlahu. V boku jí zlověstně píchalo a sebemenší pohyb zesiloval bolest. Potlačila vlnu mrákot a opět se vytáhla na nohy. Vykročit už nestihla. Kolena se jí podlomila slabostí a ochablé svaly pulzovaly tupou bolestí. Erin klesla zpátky a sípala námahou.
„Nevstanu, nemohu.“
„Nedivím se, já se taky nenalézám zrovna ve vrcholné formě.“
Darův špatně skrývaný smutek ji donutil ignorovat bolest do živého masa rozedřených loktů a se zatajeným dechem, aby zmírnila ostré píchání v bocích, se po čtyřech odplazila za jeho hlasem. Ležel blíž, než si myslela. Málem do něj vrazila. Když se konečky prstů dotkly jeho vlasů, do dlaní ji zastudilo něco vlhkého. Poplašeně stáhla ruku zpět a zavětřila. V nose jí zaštípal slaný pach. Něco muselo být špatně. V astrálu nebylo možné zachytit jakékoliv vjemy z materiality a tahle vůně se nedala s ničím splést.
„Ty krvácíš?“
„Vypadá to tak.“
„Ale tohle je přece skutečná krev, ne astrální!“ Erin se zmateně posadila na vlhkou podlahu. Pokoušely se o ni mdloby. Vedle ní se Dar ohavně zasmál.
„Přesně tak. Teče ze mě pravá zasraná lidská krev. Zatraceně.“
„Jak?“ ohromeně hlesla. „V jiných sférách nelze krvácet hmotu!“
„To vskutku ne, ale my už nejsme v žádné z vyšších sfér.“
Knihovnice se s nevěřícným úžasem podívala do místa, kde tušila Darovu tvář.
„Kdy jsme vystoupili?“
„Jakmile se ukončil teleportační skok.“
„Ale jak k tomu mohlo dojít? Vždyť mám kolem pasu pořád omotanou astrální niť! Cítím, že je neporušená. S čím mě tedy spojuje?“
„S tím, s čím vždycky – s hmotným tělem na Atlantis.“
„Nerozumím.“
„Tomu se už vůbec nedivím. Sám to nedokážu plně pochopit.“ Chraplavý mužský hlas si povzdechl. „Je to tou věží. Není obyčejným subordinačním bodem, ohýbá a mění nejen prostor a všechno v něm, ale i samotný čas. O tom jsem předtím netušil, kdyby ano, nikdy bych se sem s tebou nevydal. S časem si není radno zahrávat.“
„Takže jsem to dokázala.“
„Ano, přemístila jsi nás a dokonce na správné místo, ale v čem nám to bude dobré, ví teď možná jen váš směšný imaginární Bůh. Tím, že jsme vypadli z astrálu, jsme ztratili všechny možné výhody. Já jsem izolovaný mimo tvé tělo a ty jsi opět jen obyčejný člověk – a navrch zřejmě existuješ na dvou místech v jednom a tom samém vesmíru současně. Hezké, ne?“
„Jak se to jen mohlo takhle zvrtnout?“ Erin se z návalu zoufalství zamotala hlava. Před očima jí tančily barevné hvězdičky, které se vpálily i skrz zavřená víčka. Zdálo se jí, že ztrácí pevnou půdu pod nohama a žaludek na to reagoval po svém.
„Už jsi s tím nechutným reflexem skončila?“ ozval se Dar vyrovnaným hlasem, když dávivé zvuky vystřídalo několikaminutové ticho.
„Asi jo,“ vyčerpaně vydechla knihovnice a přisunula se kousek zpátky. „Kde teď vlastně přesně jsme?“
„Mě se neptej, jsem slepý jako právě narozené kotě. Můžu jen hádat, že se podle zatuchlého vzduchu, vlhka a tmy nacházíme někde v podzemních prostorách pod věží.“
„To je to s tvými schopnostmi až tak zlé?“
„Ano.“
„Ale…jsou tvé smysly jen oslabené nebo s lidským tělem zmizely úplně?“
„Nevím. Něco v sobě cítím, ale tohle neohrabané hmotné tělo mě rozptyluje. Nedokážu se v něm soustředit.“
„Co tvé zranění?“
„Pokud máš na mysli fyzické poškození, momentálně se nenacházím v bezprostředním ohrožení života. Receptory vnímající bolest zaznamenaly celkem osm povrchových poškození živé tkáně. Organismus zastavil únik krve z cévního systému a započal proces obnovy.“
„Aspoň v něčem nás štěstí neopustilo.“
„Jak jsi na tom ty?“
„Nic co by stálo za pozornost.“ Konstatovala Erin a jemně se dotkla prsty levého boku, odkud při každém nádechu vystřelovala ostrá bolest. Aspoň doufám, pomyslela si a opatrně přesunula váhu na pravou polovinu těla, aby píchání v boku co nejvíce eliminovala.
„Musíme se odtud nějak dostat.“ S povzdechem se znovu pokusila vstát. „Doufám, že netrčíme za zamčenými dveřmi nějaké hladomorny či vězeňské kobky.“
Vedle ní se ozvala změť nadávek a klení, prokládaných občasným chrchláním a bolestivým syknutím. Dar se zřejmě pokoušel o totéž. V Erin hrklo, když si plně uvědomila, jak slabý a bezmocný musí ve skutečnosti být.
„Co sem vnést trochu světla? Dokázal bys něco takového?“ rozpačitě nadhodila očekávajíc výbuch hněvu.
„Pokusím se.“ Zašeptal jí těsně do ucha. Stál tak blízko, až ucítila na tváři jeho dech. Na rameno jí ztěžka dopadla teplá dlaň a tlačila ji dolů. Pod náhlou tíhou nebezpečně zavrávorala. Kolena se jí roztřásla novou zátěží.
„Obávám se, že sis nevybral dobrou oporu.“
„Obávám se, že tu žádný další opěrný bod není. Až zažehnu energetickou kouli, najdeme nejbližší stěnu. Tím se problém nestability vyřeší.“
„Jak myslíš.“ Erin zachytila v jeho hlase známé podráždění a raději se odmlčela, aby ho nerušila v soustředění. Obrnila se před pochybnostmi a pod rouškou tmy čekala na zázrak.
Netušila, jak dlouho stála na vratkých nohou a klepala se zimou, když jí do očí zasáhlo oslepující světlo. Bolestivě přimhouřila oči a zapotácela se.
„Tos mě nemohl varovat?“
„Není zač!“ odsekl nakvašeně Dar a čekal, až se jejich oči přizpůsobí náhlé změně.
Erin opatrně pootevřela uslzené oči. Chtěla se omluvit za svou předchozí reakci, ale to, co uviděla, jí vyrazilo dech.
„Panebože! Cos to ze sebe udělal?!“ Vykřikla a prudkým škubnutím osvobodila rameno z teplého sevření.
„Co se děje? Proč na mě tak zíráš?“ Dar se znepokojením sledoval Erinin divoký výraz, když mu pohlédla do tváře. V tom okamžiku jako by ji bodly vosy. Zacouvala od něj, až zády narazila na zeď, daleko za hranice oranžového světla.
„Proč ses změnil zrovna v něj? Pro všechno na světě, mohl jsi být kýmkoliv…čímkoliv. Proč on?“ Každé slovo stálo Erin obrovské úsilí.
„Kdo?“ Dar popošel několik nejistých kroků za knihovnicí choulící se v temnotě. „Vždyť víš, že to nešlo nijak ovlivnit. Proměnil jsem se bez své vůle.“
„Nepřibližuj se!“ vzlykla.
„Ale proč? Proč? Vždyť ti přece neublížím! Jsem to pořád já!“ Dar bezmocně přešlapoval nad skrčenou ženou. Koule ho líně následovala, takže viděl, jak se její vyhublé tělo otřásá tichým nářkem. Poklekl k ní a chytil ji za ramena. Nebránila se, jen zděšeně zalapala po dechu.
„Tak mluv! Seber se!“
„Jdi pryč!“
Dara nečekaný vývoj zaskočil. Získání lidského těla ho sice poněkud vyvedlo z rovnováhy, ale nepokrytý děs v očích jeho hostitelky ho přiváděl k zoufalství. Takhle se naposled dívala do tváře wraithského kněze, když z ní vysával život. Nesnesl pomyšlení, že by k němu cítila něco podobného. Chvíli jen bezmocně sledoval uštvanou ženu, jak se chabě snaží vykroutit z jeho sevření, a pak se rozhodl.
Nemusel hledat dlouho. Vzpomínka se třepotala hned pod povrchem a překrývala vše ostatní. Dar přejížděl jejíma očima zelené oprýskané dveře a cítil neurčitý strach. Sklopil zrak na kulatou mosaznou kouli a sledoval, jak ji váhavě stiskla drobná bledá ruka. Ještě poslední nádech, pak táhlý skřípot otevíraných dveří. Do očí ho uhodilo denní světlo linoucí se skrz vysoká francouzská okna. Pod nimi leželo na rozestlané posteli tělo mladého muže. Z Erininy mysli věděl, že se jmenuje Louis a nedávno oslavil dvacáté a zároveň poslední narozeniny jeho života. Pomalu se blížil k posteli a prohlížel si mrtvé tělo. Mladík ležel na zádech, paže a nohy rozhozené, světle hnědé oči slepě zíraly ke stropu. Přes holou hruď se mu táhla rezavá šmouha. Stejnou barvou nasáklo prostěradlo pod ním i světlé dlouhé kalhoty. Zvenčí do oken škrábaly větve jabloně obsypané květy a vytvářely na ztuhlé tváři neustále se pohybující stíny. Svět potemněl.
„Běž ode mě! Jsem v pořádku!“ dolehl k němu z dáli rozzlobený hlas.
Dar se odtáhl od zuřící ženy a poprvé si pořádně prohlédl svoje nové tělo. Začalo mu svítat. Mimoděk si prsty prohrábl krátké vlasy. Nepochyboval, že budou stejně rudé jako ty mladíkovy z Erininy vzpomínky.
„Už mi nikdy nelez do hlavy,“ pronesla Erin výhružně, „obývat moje tělo ti ještě nedává právo hrabat se v mysli. To je můj soukromý prostor.“
„Kdo je Louis?“ zeptal se nespouštěje z ní ani na okamžik zrak. Odpovědi se už nedočkal.
Na protější straně místnosti se rozletěly dveře. Dovnitř se společně se světlem prodralo i vítězoslavné syčení. Erin, která se snažila těsně předtím vymanit z Darova železného objetí, mu padla s tichým zaúpěním zpátky do náručí.
„Přišli jsme pozdě,“ zašeptala.
„Nemýlil ses, Lavosssi,“ zachechtala se vysoká postava, „proplížila se sem a není sama.“
Do otevřeného prostoru dveří se natlačily další dvě postavy a potěšeně zaskřehotaly.
„Vssskutku, tentokrát ji vize odhalila, ale jak se sem dostala tak rychle? Její přítomnost mate mou mysl. Stále cítím, jako by byla mnoho světelných let daleko odsud. Jak je to možné?“
„To brzy zjistíme,“ pronesl třetí hlas chlácholivě, „dlouho se jí dařilo unikat našemu třetímu oku, ale s tím je konec.“
Dva kněží k nim s hbitostí beroucí dech přiskočili a hrubě je roztrhli od sebe. Dar s Erin to přetrpěli mlčky. Když je vyvlekli z podzemí, mlčeli stejně zarytě jako při úmorném výstupu po příkrém schodišti do posledního patra věže. Kněží se je během cesty nepokoušeli přimět k hovoru. Dlouhými dýkami s ozubeným ostřím je poháněli vpřed a jen občas jim přes kamenné tváře přelétl pohrdavý škleb, když jejich znavená těla zpomalila či klopýtla o sešlapaný schod.
Když konečně stanuli před malými železnými dvířky vedoucími do hlavního sálu, oba vězni jen stěží popadali dech. Kněz před nimi zakroutil nevěřícně hlavou.
„Jak něco tak slabého dokázalo zabít dva z našich bratří? Ze schopností, které by měla mít pod touto střechou znásobené, nejsem schopen zachytit ani stín.“
„Trpělivost, Racone,“ zasyčel první ze dvou kněží, kteří zástup uzavírali, „až dorazí velmistr, dojde tato nepříjemná záhada k osssvětlení.“
„V to doufám,“ zavrčel první kněz a sklonil hlavu, aby se nízkým vchodem protáhl.
„Pochybuješ snad o velmistrově moci?“ uhodil na nespokojeného vůdce průvodu poslední z kněží, když za sebou zabouchl železné křídlo s ohlušujícím zaduněním, které se ozvěnou odráželo od mramorových stěn rozlehlého sálu.
„Samozřejmě, že ne.“ Kněz jménem Racon sklonil hlavu na znamení pokory. Jak si ale Erin stačila povšimnout, oči mu navzdory omluvnému gestu plály nepokrytou záští.
Zajatci byli dovlečeni doprostřed sálu, kde jimi kněží smýkli o zem. Erin se okamžitě přisunula k pobledlému mladíkovi. Její prsty našly jeho ruku a silně ji stiskly. Teprve poté si své protivníky pořádně prohlédla. Racon se vzhledem rovnal běžnému příslušníku Wraithské rasy. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly do půli zad a výrazné žluté duhovky protínaly zúžené zornice. Oproti tomu jeho dva druhové měli hladce vyholené lebky a celý prostor očí včetně bělma vyplňovala černota. Všichni ale byli jednotně oblečeni do volných kalhot a dlouhé tuniky šedé barvy, přepásané černým koženým páskem. Stejná černá stuha jim zakrývala čela. Bez hnutí snesla jejich vražedné pohledy provrtávající ji až na kost.
„Co tady s tím?“ přistoupil k nim Racon a pohodil hlavou směrem k Darovi. „K ničemu nám není, mohl bych se na něm nakrmit.“
„Zadrž,“ chytil ho za ruku Lavos, „nemáme jistotu, že je jen obyčejným člověkem. Podívej se na ni: necítíš z ní nic a přece má v sobě moc příslušící jen vyvoleným. Počkáme na velmistra, on rozhodne.“
„Ano,“ přidal se i třetí Wraith, „nesmíme se unáhlit. Chceš na sebe přivolat Jeho hněv?“
Kněží nad nimi chvíli nerozhodně stáli se založenýma rukama a poté se vzdálili na druhý konec sálu a začali se mezi sebou tiše dohadovat. Dar toho využil a zašeptal:
„Neodváží se k žádnému kroku, dokud tu nebude jejich velitel. Bojí se nestability věže a uvažují o našem přemístění do jiného subordinačního bodu. Stejně jako my ani oni netušili nic o ohýbání času na tomto místě. Jsou z toho značně nervózní.“
Erin plaše přikývla a zamyšleně zatahala za průsvitnou niť.
„Nejsou schopní zahlédnout mou astrální spojnici. Je možné, že se neumí pohybovat v jiných sférách?“
„Ano. Dovedli sice svou schopnost nazírání téměř k dokonalosti, ale umění opustit svá těla a vydat se po stezce dál, neznají.“
„To je zajímavé zjištění. Možná by se toho dalo nějak využít.“
Dar přikývl a ochranitelsky objal Erin kolem ramen.
„Taky mě to napadlo. Pokusím se nás i s nimi dostat do první sféry. Pokud dokážeme využít moment překvapení, máme naději.“
„Jaký je v tom háček?“ Obrátila se k němu Erin, když ticho, které se mezi nimi rozhostilo, trvalo několik minut.
„Nesmíme otálet příliš dlouho,“ pokrčil Dar rameny, „moje smysly mi napovídají, že velmistr je blízko a příští vibrace zesilovače, která by mně měla pomoci při skoku do vyšší sféry, přijde každou chvíli.“
„Zvládneš to?“ pohlédla na něj s obavami Erin.
„Nic jiného nám nezbývá. Jakmile se velitel připojí k ostatním, věci vezmou rychlý spád a čas nám vyprší jednou provždy.“
„Dobře. Věřím ti. Dělej, jak uznáš za vhodné.“
Dar na okamžik zaváhal. Rostla v něm zvláštní touha a on nevěděl, jak s ní naložit.
„Erin…,“ začal, ale ta, kterou si kdysi zvolil za svého hostitele, ho přerušila.
„Já vím, taky to cítím a pro případ, že by už před námi neměla ležet žádná budoucnost, je tohle poslední věcí, kterou bych chtěla ve svém životě udělat.“
Jejich rty se dotkly při prvním záchvěvu změny. Věž se opět zaktivovala. Podlaha se pod nimi zhoupla a vzduch se zavlnil modravým šerem. Byli zpět. První astrální rovina je přivítala deštěm bílého peří.
Dar byl připravený. Vší silou se soustředil na svou proměnu a doufal, že se mu ji dostatečnou vůlí povede usměrnit.
„Tentokrát je upoutání pozornosti na tobě.“ Zaskřehotal již kočičí tlamičkou a vyskočil Erin z náručí.
Trojice Wraithů zasyčela překvapením. Změnová vlna neměla ovlivňovat vnitřní prostor věže, přesto se ocitli na podivném cizím místě, které připomínalo svět, do kterého si jejich mysli přicházely pro své vize. Zmateně se otáčeli dokola a snažili se zorientovat. Prvním, komu padl pohled na bezmocnou knihovnici, byl Racon. Pronesl šťavnatou kletbu v posvátném jazyce, v němž bylo klení přísně zakázáno a jeho porušení se trestalo smrtí, a přihnal se ke klečící ženě, následován svými druhy.
„To máš na svědomí ty!“ ukázal na ní prstem a výhružně vycenil zuby. „Mluv! Jak jsi toho dosáhla?“
Když se mu nedostalo žádné odezvy, chytil Erin pod krkem a vytáhl ji k sobě.
„Mlčením si nepomůžeš. Tvá ubohá iluze nás nezastaví a až s tebou skončíme,“ Racon Erin pustil na zem a posměšně pozoroval, jak se jí tvář stáhla bolestí, „budeš žadonit o rychlou smrt.“ Wraith si několikrát demonstrativně protáhl prsty na krmné ruce a sklonil se nad drobným tělem. Ostatní kněží se postavili po jeho boku a souhlasně přikývli. Nenadálá ztráta kontroly nad situací, o níž byli přesvědčeni, že ji pevně třímají ve svých rukou, je přinutila nečekat do příjezdu velmistra.
„Tentokrát nám neunikneš.“
Erin se podívala přes Raconovo rameno do dáli a usmála se.
„To nebude třeba. Jste jen stíny – od této chvíle jednou provždy.“
Raconova tvář se zkřivila nevěřícným úžasem. Prudce máchl rukou, aby ukojil hlad a ztišil sžírající nenávist, která ho spojovala s tímto nicotným kusem živého masa. Jeho dlaň se však nepřisála na kůži, ale prošla skrz až na zem, na níž Erin ležela.
„Nic než stíny.“ Zopakovala a ztěžka se postavila na nohy. Prošla blednoucími těly Wraithů, jejichž křik se změnil v nezřetelný šum, podobný ševelícím listům v jarním vánku, a pomalu se zastavila před svým zachráncem. Smutně se zašklebila na fialovou kočku, jejíž hřbet zdobily tygří pruhy a uznale pokývala hlavou při pohledu na její drobné čelisti, svírající tři překousnuté stříbrné nitky.
„Tfuj.“ Vyplivl Dar provázky z tlamy a naklonil šibalsky hlavu ke straně.
„Pěkný kožich.“ Zkonstatovala Erin a něžně mu přejela dlaní po zádech. „Je vidět, že máš vkus.“
Dar potěšeně zavrněl a počkal, až si jeho životní družka sedne, aby se jí mohl na klíně stočit do klubíčka. Chvíli jen tak mlčeli a vychutnávali pocit vítězství a vzájemné blízkosti.
„Je to za námi.“ Poznamenal Dar, když zachytil Erinin pohled na místo, kde kněží přišli o svá hmotná těla.
„Jeden zbyl.“
„Ten nás už neohrozí.“
„Co se stalo s ostatními tvého druhu?“
„Potulují se někde kolem. Nezemřeli, ale zůstali tu uvěznění. Nejsou teď ničím víc než tepající tváří na kameni či peříčkem unášeným větrem. Není jim pomoci. Časem vyblednou do nicoty stejně jako jejich hostitelé.“
„Není ti jich líto?“
„Upřímně – ani ne. Náš druh se vzájemně moc v lásce nemá. Vlastně se mezi sebou vášnivě nenávidíme. Zbylo nás jen málo a počet vhodných hostitelů zdaleka nedosahoval našich potřeb. Jsme sóloví hráči a dáváme přednost vlastnímu přežití před čímkoliv jiným.“
„Chápu.“
Kočka se v Erinině náručí netrpělivě zavrtěla.
„Nadešel čas návratu.“
Žena s dětskou tváří a šedými skráněmi vstala a vydala se s neznámým druhem fialové tygrované šelmy na cestu k zrcadlové bráně. Minula rozcestí, březový háj i petrolejově modré údolí. Po Gnómech ani dalších tajemných obyvatelích nebylo památky. Vzduchem se jen tu a tam sneslo křehké bílé peříčko, které při kontaktu se zemí puklo jako mýdlová bublina. Na Erin padl stesk. Naposledy se otočila k štíhlé věži, která nyní tonula v záplavě bílého ohně. Kouzlo okamžiku pominulo.
„Vím, proč jsi smutná, ale něco takového není možné. Nemůžu se znovu změnit. Samotná existence v tomto světě a udržení jakékoliv formy mě stojí neuvěřitelné množství energie. Ani netušíš, jak moc velké.“
„Tušila jsem to.“
„Je mi to líto. Opravdu. Víš, chtěl bych znovu zažít ten pocit…byl tak -“
„Už nic neříkej,“ přerušila ho Erin, „jen to zhoršíš.“
Položila kočku před zrcadlový portál a povzdechla si. Když však chtěla vkročit branou zpět, někdo jí chytil za paži. Překvapeně se podívala do světle hnědých očí. Vypadal přesně tak, jak si ho její paměť uchovala v onen černý den před patnácti lety.
„Chci, abys věděla, že zůstanu navždy s tebou, ale nikdy mě už neuvidíš a nikdy spolu nepromluvíme. Věř, bude to tak lepší, tenhle stav není přirozený…pro nikoho.“
Dar jí stiskl ruku a vtáhl ji za sebou do černé tlamy portálu.
Erin se vzbudila uprostřed noci na propoceném lůžku a se slzami v očích hleděla až do svítání do stropu. Nevnímala chlad ani slabost způsobenou dlouhým odloučením od svého těla. Nepochybovala, že si noční cesta později vyžádá krutou daň na jejím zdraví, ale na tom teď nezáleželo. Tak moc ho toužila obejmout a tak objala sebe – koneckonců vždyť byl tam někde uvnitř.


Pokračování bude, doufejme, brzy.
Příjemnou zábavu :sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 16.4.2012 15:03:50, celkově upraveno 2

Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ahoj.

Zdá se, že tentokrát jsem se dostala ke čtení jako první... :)

Moc se mi líbil ten oblouk, kterým Dar prošel od hubatého děvčátka přes ustrašenou kočku až k Louisovi na konci. A také mě oslovilo to, jak se postupně proměňuje ten vztah Erin a Daru. A to objetí na konci byla skvělá tečka za tím vývojovým obloukem. :smile:
Jen jsem se při čtení trochu ztácela v těch různých astrálních rovinách a ohýbání času a prostoru. :?

Nesmírně se mi líbilo to místo, kde se mluví o doteku prapůvodního ticha. :ok:
A bavila jsem se královsky, když dar hmatem zjišťoval, že se vtělil do osoby mužského pohlaví... :rflmao:

Ale to, že by Lorn měl být i se svým týmem mrtvý, mě docela vyděsilo! :palka:

Děkuju za příjemný zážitek... :yes: :yahoo:
Daša

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: Tak som druhý. :( :palka:
:lol:
Ja pokračovanie zápiskov rozoberať nebudem, ale s prečítaným obsahom som spopkojný. :yes: Páčilo sa mi to. :shock: :bravo:
Nechodím už sem na fórum tak často :roll: , ale ma teší :D , že pokračovanie bolo vložené pred :jako: chvíľou :jako: . :)
:write: :arrow: :thumright: :thumleft:
:bye:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Třetí místo nemám moc v lásce, ale budiž.
Tak po dlouhé době jsme se dočkali pokračování alespoň jedného příběhu obou knihovnic. Velmi se mi líbilo, jak jsi vystihla vztahy Erin a Daru. Ty technobláboly mi kolikrát opravdu připadaly jako bláboly, holt člověk nerozumí všemu. Ale pěkně to ten příběh oživilo.
Doufám, že budete i nadále pokračovat a nebude tak moc velký interval vydávání, už jsem pomalu zapomněla, co se tam vůbec stalo...

Erin Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 7
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Děkujeme za příznivé ohlasy a sympatické komentáře :bye: a protože moje dlouhodobé "technické potíže" byly snad již konečně odstraněny, můžete se v blízké době těšit na další "přírůstky" :D

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron