Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jasnačka! :wink:
Daša

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Len aby... :box2:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak už je tady závěr Prince. Bavte se :)

50. Princ na bílém koni

5.

Andoriel se prodírala lesem. Na první mýtině zastavila a převlékla se do svých původních šatů. Cáry zelené látky, které zůstaly z kdysi krásných šatů, nechala bez lítosti pohozené pod blízkým křovím. Konečně se mohla zhluboka nadechnout.
Rozběhla se dál, ale uprostřed louky zakopla o pařez a zůstala ležet v suché trávě. Nevěděla, kam se má vydat. Žádné lidské ani jiné stopy nedokázala rozeznat. Bála se setkání se Stephanem a přála si, aby se s Acem ve správném čase a podobě vrátili na wraithskou loď, do vesmíru a ona nakonec zpátky na Atlantis. Strach převládl. Její sebeovládání se rozpadlo. Stočená do klubíčka začala tiše vzlykat.

Stephan se s koněm daleko nedostal. Les byl hustý a těžko prostupný i pro pěšího, natož pro jezdce na koni. Seskočil a prodíral se hlouběji. Koně vedl za sebou. Les znal dobře a brzy zastavil na kousku půdy beze stromů. Ten prostor se nedal nazvat loukou nebo mýtinou, na to byl moc malý.
Zaposlouchal se do ticha lesa. Šumění stromů a občasné vrznutí suché větve nic nerušilo. Odvedl koně o kousek dál mezi řídce stojící stromy a pověsil jeho uzdu na nízkou větev. Sám se usadil na vysoký kámen porostlý mechem a pomalu a s rozmyslem začal čistit svoje zbraně. Používal k tomu šátky dam a slečen z turnaje.
Vysoká postava v tmavém na okraji prázdného prostoru ho nepřinutila ani zvednout hlavu. Vytáhl další šátek zpoza opasku, s úsměvem k němu přivoněl a přejel jím o čepeli dýky. Látka napuštěná vonnými oleji za sebou nechávala lesklou stopu.
„Myslel sis, že tě nenajdu?“ zeptal se Christopher.
„Samozřejmě, že jsi mě našel. Často jsme se tady přece scházeli a plánovali, jak přelstít naše společné nepřátele,“ odpověděl klidně Stephan. „Jenom pořád nechápu, proč jsi dělal tolik povyku pro tu Andoriel.“
„Cože?“ Christopher nad ním zůstal stát.
„Nemůžeš ji přece srovnávat s Alexandrou. To už jsi pochopil sám. Proto seděla tak daleko, na místě, které je vyhrazeno sotva trochu lepším služebným.“ Odhodil použitý šátek vedle sebe do jehličí a sáhl po dalším.
„Tak povídej,“ zvedl k Christopherovi černé oči. „Jak dobudeme její království? Je pán Emanuel hodně mocný? Jak velkou má armádu? Kdo se nechá nejsnáze podplatit?“ Znovu sklopil pohled ke zbrani a přejel po ní šátkem.
Christopher stál nad Stephanem a zamyšleně se na něj díval.
„Mýlíš se,“ řekl potichu. „Ani nevíš, jak moc se mýlíš.“
Stephanova ruka se zarazila uprostřed pohybu. „Co tím chceš říct?“ Přimhouřenýma očima se podíval na Christophera. Hned zase pohled sklopil a dál se věnoval čištění zbraně.
„Tady nejde o žádnou hru o moc. Jde o život. A o tvoji sestru.“ Christopher pořád mluvil tiše a s uspokojením slyšel, jak se mu hlas mění. Ta síla, co ho změnila v člověka, mizela.
Připomínka sestry nechala Stephana v klidu. Vždy si dokázala poradit a vždy z toho Stephan vyšel nejlépe ze všech. Moc dobře ji znal a věděl, že svému milovanému bratříčkovi nedokáže nic odmítnout. Považoval za svoji osobní velkou oběť, když její pomoci nevyužíval pořád. To, co ho nakonec přinutilo vzhlédnout, byl divný přízvuk v Christopherově hlase. Vstal a pustil kousek látky, kterým předtím tak pečlivě čistil dýku. Zůstal na švagra zírat a oči se mu rozšířily úlekem. Mimoděk couvnul. Christopher se měnil v něco, pro co neměl pojmenování.
Christopherovy vlasy ztratily barvu. Úplně zbělaly - a přitom nevypadal jako starý muž. Celý jeho zjev se změnil, i když v mnoha ohledech zůstal stále stejný. V bílé kůži prosvítaly modré žilky a pod žlutýma očima šelmy se objevily otvory, jejichž význam zůstal Stephanovi skryt. Nehty na dlouhých prstech hradního pána zčernaly.
Proměna byla dokončena.
Stephan ztěžka polkl. Vzpomněl si, kde podobné zjevení viděl: Kdysi ho na dlouhé cestě překvapila prudká bouře. Při hledání vhodného úkrytu se dostal do jeskyní, jejichž stěny byly pokryty malbami podobných bytostí. Ve svitu ohně ze zapálené louče mu výzdoba stěn připadala jako výplody choré mysli, bloudící v nejhlubších sklepeních pekelných. Skalní výjevy plné hrůzy se mu vynořovaly před očima a on couval, dokud se zády neopřel o kmen stromu. Ten tvor ho krok za krokem sledoval a oči mu v přítmí lesa potměšile svítily
„Odstup, satane,“ zašeptal Stephan. Chtěl pozvednout dýku, ale vyklouzla mu z třesoucích se prstů a cinkla o kámen vystupující mezi kořeny stromu.
„Nejsem satan. Jsem něco mnohem horšího,“ řekl ten tvor hlubokým hlasem a přistoupil ke Stephanovi ještě blíž.

Alexandra dokončila ceremoniál na závěr turnaje. Byl trochu rozpačitý, protože se ho nezúčastnil pán domu, kde se turnaj konal, ale se Shawnovou nenápadnou pomocí zvládla roli hostitele ke spokojenosti vítěze i ostatních zúčastněných. Další úspěšně složená zkouška jí pozvedla sebevědomí i hlavu, když se postavila do čela malého průvodu pod schody ke hradu. Posledním pohledem se dotkla okraje lesa. Stál nehybně a chránil vše, co se ukrývalo mezi jeho stromy, před pohledy lidí zvenčí. Položila nohu na první stupeň a překvapeně se zastavila. Z hradeb se ozval hlas trouby, hlásající příjezd někoho významného.
V zákrutu cesty se objevil osamělý jezdec. Lord Christopher se vracel z cest do svého sídla. Jel na koni černějším než jeho vlasy, ale nedržel se v sedle zpříma. Únava mu sklonila hlavu a ramena mu klesla. Svůj doprovod nechal ve vzdálené vesnici. Z mužů, kteří ho doprovázeli na výpravu, jich mnoho nezbývalo a z těch, kdo přežili, byla většina zraněná. Lord Christopher jako zázrakem vyvázl bez jediného škrábance, ale i na něm byla patrná veliká únava. Cesta bez čekání na opozdilce mu trvala celou noc a teď už slunce dosáhlo na svůj vrchol. Zvedl oči, aby se potěšil pohledem na cíl své dlouhé cesty. Průvod u paty nekonečného schodiště ho překvapil a přinutil ho narovnat se.
Dojel až prvním schodům a sestoupil z koně. Lehkým pokývnutím přijal pozdravy od shromážděného davu. Netušil, jak mohli na jeho příchod připravit takové velkolepé uvítání, ale byl příliš unaven, než aby po tom pátral. Opřel se o rameno své ženy a jednoho ze sloužících a pomalu vystupovali vzhůru k bráně. Byl rád, že se ho nikdo na nic neptá. Nejprve pošle doktora za svými muži, pak přijde na řadu odpočinek a pak hned Alexandra. Všechno ostatní počká. Zvedl její ruku a přitiskl si ji na tvář. Těšil se, jak se bude radovat z darů, které pro ni nashromáždil. Byly dobře ukryté a tak cenné, že se i jemu samotnému tajil dech, když si na ně vzpomněl.
„Jsi zdráv,“ zašeptala Alexandra. Pozorně sledovala svého muže a konečně ho poznávala. Jestli měla Andoriel pravdu, nevěděl nic o posledních dvou dnech. Stephan nebyl v dohledu a Andoriel se ztratila. Celý jejich život se vrátil na správnou cestu. A Alexandra se postará, aby na ní také zůstal.

Stephan chtěl vykřiknout, ale nemohl. Ten tvor ho chytil, přitiskl k němu ruku a on cítil, jak z něj mizí život. Chtěl se bránit. Chtěl použít dýku a vzpomněl si, že ji upustil, až když mu bezmocně zaškubaly prsty. Nemohl dělat vůbec nic. Stačil prostý dotek démona, ve kterého se změnil Christopher, a všechny zbraně nestačily. Pod Stephanem se podlamovala kolena a cítil, jak sjíždí na zem, zády stále opřený o strom.
Poslední, co uviděl, byly špičaté bílé zuby, vyceněné ve spokojeném úsměvu.
Ace se narovnal a zhluboka se nadechl. Ve Stephanovi bylo hodně života a hodně síly. Wraith se rozhlédl. Tiché zafrkání ho přimělo otočit hlavu. Bílý kůň se na něj díval a natáčel vztyčené uši.

Andoriel si sedla, aby si vytřela vláhu z očí. Pro konec pláče jí pomohlo to, co už tolikrát předtím – vlastní ironický údiv nad nesmyslností takové činnosti. Raději by se měla podívat po Aceovi a pokusit se dostat z lesa.
Vstala a rozhlédla se. Les jí nebyl povědomý z žádné strany. Pokusila se očima vyhledat alespoň zbytky zelených šatů, ale ani to se jí nedařilo. Zvedla oči k obloze, ale nemohla se rozhodnout, jestli je ještě stále dopoledne nebo se už den přehoupl do své druhé půlky.
Tiše si pro sebe zaklela.
Znovu se otáčela dokola a hledala nějaký záchytný bod, který předtím přehlédla. Záchytný bod neobjevila, ale zahlédla pohyb. Mezi stromy se něco blížilo. Už zaslechla i zvuk zlomených větviček a dech, zesilující až do funění. Zmítající se větve poodhalovaly bílou srst a funění vycházelo z koňských nozder.
„Stephan,“ blesklo Andoriel hlavou. Přikrčila se a sledovala pohyb. Bez zaváhání mířil lesem přímo k ní. Nečekala, až se vynoří na pasece a rozběhla se k jejímu druhému konci, co nejdál od Alexandřina bratra s divnými choutkami.
Ohlédla se, jenom aby zjistila, že kůň už vyšel z lesa a jeho pán se chystá nasednout. Ještě zrychlila. Věděla, že první stromy jsou příliš daleko. Ten závod nemohla vyhrát. Ale to neznamenalo, že se o to nemohla pokusit. Třeba bude štěstí stát na její straně.
Nestálo. Kopyta zabušila do země hned vedle ní, silné ruce ji zvedly do výšky a položily na břicho přes sedlo. Kůň přešel do kroku a nakonec zastavil.
Jezdec seskočil a stáhl Áju na zem. Zůstala ležet obličejem k zemi a nevěděla, jestli se chce otáčet. Vedle ní dopadla do trávy červená pokrývka a uzda. Slyšela, jak jezdec bělouše plácl do boku.
„Utíkej!“
Bylo to jediné slovo a nebylo určené Andoriel, přesto ji rozesmálo. Aceův hlas by poznala kdekoli a kdykoli. Cítila takovou úlevu, že se skoro nezvedla na nohy. S Wraithovou pomocí se jí to povedlo.
„Jak?“ zeptala se. Než stačila otázku dopovědět, země se začala třást.
Neskrčila se jako před dvěma dny. Chytila se Wraitha, aby udržela rovnováhu, a čekala, až zemětřesení pomine. Na závěr se kolem nich prohnal divoký poryv větru, foukl jim do očí prach a přinutil je zamrkat.
Svět kolem nich se uklidnil a oni stáli na stejném místě na okraji mýtiny. Kůň zmizel a les se změnil. Jeho větší část byla spálená, takže koruny stromů nebránily ve výhledu na zříceninu starého hradu lorda Christophera a lady Alexandry.
Ace se po Andoriel ani nepodíval a vykročil k němu. Věděl, že Ája půjde za ním. Prošli zarůstajícím spáleništěm a Andoriel vzdychala nad množstvím schodů vzhůru k bráně. Její zvědavost byla ale mnohem silnější než bolavé nohy a brzy oba stáli v oblouku rozpadlé vstupní brány.
Hlavní budova zůstala zřícená tak, jak ji našli při svém příchodu na planetu, ale zbytek hradu se zdál porušený jen minimálně. Propletli se troskami a zastavili před místem, kde býval výklenek se zazděnou Alexandrou. Výklenek byl otevřený a před ním mezi kamením zůstalo stát torzo sochy.
„Alexandra,“ zašeptala Ája a zvedla k soše ruku.
Ace zasyčel a odtáhl ji dál. Rozhodně nepotřeboval, aby se zase něčeho dotkla a museli zachraňovat další a další členy této divné společnosti před věčným zatracením.
Andoriel se mu vyvlékla a prošla na hradě všechna místa, která navštívili v jiném čase.
„Podívej!“ zavolala z archivu. Napůl rozpadlé záznamy pokrývaly každý kousek kamenných stolů a kupily se na hromadách tam, kde původně stály police.
„Šlo by to vzít s sebou?“ zeptala se, sotva se Ace objevil v otvoru, co zbyl ze dveří.
Zamračil se na ni. Šipka k opuštění planety už byla na cestě, ale vypadalo to, že se oba před odletem ještě nějakou dobu zdrží.

„Jak jsi to mohla jen tak najít?“ Rodney McKay opatrně obracel zatavené stránky textu z hradního archivu.
Andoriel pokrčila rameny. „Ráda vozím z výletů dárky,“ řekla lehce. Díky hradnímu archivu byl její návrat na Atlantis klidnější, než doufala. Možná za vlídné přijetí mohlo i její neskrývané nadšení z toho, že je zase doma. Richard Woolsey se na ni zpočátku pokoušel mračit a pak se zatvářil vyděšeně, když to vypadalo, že mu bez ohledu na jeho výtky samou radostí skočí kolem krku. John Sheppard jenom mávl rukou a odešel. Rozhodl se, že ho divné chování knihovnice nechá naprosto klidným. Dokud se bude ze svých pochybných výletů vracet s poklady typu celého archivu staré civilizace a neohrozí přitom nijak Atlantis a jeho současné obyvatele, mohla si s tím Wraithem létat třeba do horoucích pekel.
„Ale co má znamenat tohle?“ pokračoval Rodney v otázkách.
Pečlivě zabalený v kousku rozpadající se látky byl uložen prsten s velikým rudým kamenem.
„Vzpomínka,“ usmála se Andoriel na šperk. Našla ho ukrytý v prohlubni na podstavci sochy ve výklenku.

Děkuju za všechny komentáře :)

Příště Vás čeká další SPW - o pochodu planetou
Jenom nevím, jestli stihnu termín. Dovoluji si totiž dovolenkovat se a to dokonce na místě, o kterém jsem psala ve svém druhém tématu "Daledon a drobnosti mimo mísu" pod názvem Ostrov Snad to bude ve skutečnosti trochu klidnější :D

:bye:
:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Pěkné zakončení. Stephan dostal co si zasloužil :twisted:
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, Azanyrmuthe :)
Jak jinak? Konec musí být aspoň trochu dobrý a tady to vyšlo :D

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
budem stručný...

páčilo sa mi to :yahoo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Je po Stephanovi, je po Stephanovi, jupí! :D
Vskutku krásné zakončení, myslím dokonce, že Alexandra byla sama ráda, když zmizel její milovaný bratříček.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Aj ja budem stručná - díky, Aiwendill :)

BB20, děkuju :)
Alexandra byla ráda, Andoriel byla ráda, Ace byl rád (a navíc se najedl :D), Christopher byl nakonec taky rád... a Stephan dal konečně pokoj :twisted:
Takové konce prostě miluju :yahoo:
Odpoledne pošlu slíbené :wink:


:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vzhľadom na to, že Andoriel nám zdrhla na Cyprus a podľa mojich informácií tam má byť až do 20.9., tak sa obávam, že ďalší diel bude pravdepodobne mať isté meškanie...

teda ak niekto z nás nepoletí na Cyprus za ňou a neprinúti ju pridať poviedku odtiaľ, čo by asi dosť potešilo tunajších adminov, ktorí by dostali ďalšiu krajinu do zbierky prístupov na toto forum... :bounce: ale jej by to asi pokazilo dovolenku či pracovný pobyt, či čo to tam vlastne má... :D
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Zdrhám zítra a už se nemůžu dočkat. Užiju si tam zaslouženou dovolenou. Přileďte mě tam navštívit. Budu nadšená a seznámím Vás s Nadine :D
Internet tam rozhodně nechci, ale třeba příjemně překvapím jinak.

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
prekvapíš inak? tak to som zvedavý, pretože knižné vydanie tvojich príbehov to asi nebude, však? :scratchanym:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ne, to opravdu nebude. Knižního vydání se asi nedočkáme.
Ty plánuješ vydat Aničku knižně? Hlásím se o výtisk.

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Možno, ale fakt len pre veľmi malý okruh čitateľov a aj to bude asi len v hrebeňovej väzbe :D grafickú úpravu to má, ako si si možno všimla :D

takže možno nejaký výtlačok dostaneš... :bye:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Z Kypru nepíšu, tam jsem se jenom povalovala na pláži, ale trochu jsem se vzpamatovala po nočním letu a posílám další povídání.
Bavte se :)
51. Staré pověsti wraithské 7: O pochodu planetou

Nadine se váhavě usmála na seržanta McMaholna. Nevěděla, co si má myslet o jeho siláckých řečech. Jestli se ji snažil zaujmout, tak to vzal z toho nejhoršího konce. Navíc ji zdržoval od práce. A tuto práci chtěla mít za sebou co nejdříve. Krátká návštěva jídelny se díky horlivému seržantovi protáhla skoro na hodinu. Nadine se ještě nepovedlo zvednout od stolu, ke kterému si proti ní McMaholn sedl. Svého jídla se skoro nedotkl, za to jí úspěšně vymlouval díru do hlavy. Zřejmě si neuvědomoval, že ho Nadine už nějakou chvíli neposlouchá. Po zjištění, že se od něho nic nového nedozví, se znovu začala zaobírat svou čekající prací. Překlady textů z navštívených planet jí většinou problémy nedělaly, ale tento se jí vůbec nelíbil. Popis pokusů křížení mezi lidmi a zvířaty, záznamy o chybách i úspěších. Pokud se tomu vůbec úspěchy dalo říkat. Nadine se otřásla.
„Slečno?!“ seržant zřejmě ještě stále mluvil a Nadina reakce byla v rozporu s řečeným. Nadine se na něj bezvýrazně podívala.
„Omluvte mě, seržante, mám práci,“ řekla krátce, konečně se zvedla a odešla.
Andrew McMaholn sledoval její záda a zuřivě skřípal zuby. Copak tady žádný z civilistů nevěděl, že věci, které jim říká, jsou důležité? Zvlášť taková křehule jako lingvistka Nadine by ho měla poslouchat a zapamatovat si každé jeho slovíčko. Rozhlédl se po jídelně. Hledal další oběť a oči se mu podezřívavě mhouřily, když zjistil, že většina civilního osazenstva Atlantis houfně opouští jídelnu a spěchá plnit své povinnosti z jeho dosahu.

Nadine nešla hned na své pracoviště. Po tak náročném setkání potřebovala chvíli na vzpamatování se. Vyšla na blízkou terasu a zvedla hlavu k modrému nebi, po kterém se v cárech posouvaly černo-fialové mraky. Zhluboka se nadechla a pevně sevřela zábradlí mezi prsty. Známý hlas ji přinutil se ohlédnout a prchnout terasou za nejbližší roh. Andrew McMaholn se rozhodl, že v jídelně už nemá žádné uplatnění. Mezi jejími dveřmi narazil na Radka Zelenku a rozhodl alespoň pro zkrácenou verzi školení.
Nadine zůstala stát za rohem tak, aby na ni nebylo vidět, a poslouchala, jak pohotový doktor odráží všechny seržantovy útoky, a po pár vhodných větách odchází středem jako vítěz. Usmála se nad vítězstvím rozumu nad...hmotou? Úsměv se jí dlouho nedržel. Seržantovy kroky zazněly moc blízko, aby se cítila v bezpečí. Couvla ještě o kousek a bez dechu poslouchala, jak se rázný McMaholnův krok ztrácí v chodbách Města. Zadržený dech vydechla, až když jejich zvuk docela odezněl.
„Co je proti tomuhle nějakých pár Michaelových pokusů,“ pomyslela si.
Přesto jí překlad trval déle, než se původně domnívala. Celé odpoledne a ještě část dalšího rána jí před očima vznikaly a zanikaly hororové příšerky a o všech musela napsat. Vyčerpalo jí to tolik, že požádala o volno do konce své směny. Její vedoucí nic nenamítal. Věděl, jak obtížnou práci dostala, a že se s ní vypořádala obdivuhodně rychle a dobře. Nic nehořelo, tak si mohla dopřát delší volno. Navíc pro ni měl vzkaz z velení SGC. Konkrétně od plukovníka Carterové. Byla to jenom jedna jednoduchá otázka – Kdy? Nadine věděla, že Sam už netrpělivě čeká na další pokračování SPW.
Při odchodu z pracoviště se stavila v jídelně. Oběd sice ještě nebyl přichystaný, ale něco k snědku se tam našlo vždycky. Navíc v této době nehrozilo takové nebezpečí od seržanta McMaholna. I on měl, naštěstí, svoje povinnosti.
Nadine si do papírového sáčku naskládala, co jí padlo do oka a pod ruku, a spokojeně si všechno odnesla do svého pokoje. Dveře na terasu už byly zase dokořán, ale k posezení venku nic nelákalo. Cáry mraků se natáhly po celé obloze, daly jí šedivý nádech a začaly hrozit, že se nad Atlantis rozpláčou.
„Určitě za to může Andrew,“ ušklíbla se Nadine. Přes otevřené dveře zatáhla závěs, aby trochu omezila proud chladného vzduchu zvenku, a usadila se ke svému počítači.

O pochodu planetou

„Letos budou tady!“ vykřikoval Ekradeg na hlavní ulici městečka Rostalian. „Už jste to slyšeli? Přijedou sem!“ Pobíhal středem ulice a rozhazoval rukama.
„No, to je radosti,“ zamumlala Ylaytela. Vyhnula se radostně tančícímu Degovi a zmizela ve dveřích knihkupectví. Těšila se na nejnovější rozšířené vydání odborné publikace o možnostech létání nadsvětelnou rychlostí. Co na tom, že většina Veitoňanů podobné úvahy brala na lehkou váhu nebo je vůbec považovala za fantasmagorie. Yla o létání ke hvězdám uvažovala velice vážně.
„Hezký den, Ylo,“ usmál se na ni Zaro. „Už to tady máš. Hyperpohon se všemi aspekty, autorka Ylaytela Marvers. Blahopřeju. Už je to kolikáté? Třetí rozšířené vydání?“
„Čtvrté,“ usmála se Yla.
„A slyšela jsi Dega? Prý budou tento rok tady. To abych zavřel dřív,“ Zaro se zamračil na prosklené dveře do ulice, které celé dny a také část nocí zůstávaly dokořán. Kdykoli byl Zaro ve svém milovaném knihkupectví, měl otevřeno, aby každý mohl vstoupit a vybrat si z knih, po čem jeho srdce právě zatoužilo. Letošní podzimní průvod ho přinutí zavřít na celé odpoledne a večer. Mrzelo ho to, ale musel připustit, že i on je na pochod zvědavý.
Yla ho už nevnímala. Prsty přejížděla po černobílých deskách své staronové knihy. Jako vždy byla její díla vyskládána na čestném místě a většina obyvatel městečka si je dříve či později zakoupila. Yla sice pochybovala, že by je někdo doopravdy četl, ale ta možnost tady vždycky byla. Občas jí někdo ze známých překvapil otázkou na konkrétní část z její knihy a ona se snažila odpovědět jak nejlépe dovedla. Naposledy se dotkla vazby, kývla za Zara a vyšla zpátky na ulici. Deg už odtančil někam stranou, pozdně letní slunce se opíralo do slunečníků nad nedalekou cukrárnou a snažilo se proniknout látkou až do zmrzlinových pohárů. Možná chce ochutnat, usmála se Yla, když šla kolem.

Podzim si dával na čas. Ovoce už bylo sklizeno, ale slunce stále pálilo jako uprostřed léta. Horký vítr se snažil a hvízdal a zvedal se, aby vzápětí někomu foukl hrst prachu do očí. Nepozorným klukům kradl draky, když se nedrželi pevně provázku.
Deg stál každé odpoledne na hranici městečka, pod klobouk si vkládal vlhký ubrousek, aby se mu ‚chladil mozek‘, jak říkával, a vyhlížel do dálky směrem k Protilehlým horám.
Bylo to deset let, co se na podzim ve městech začali objevovat podivní tvorové. Nejdřív jich bylo málo. V hloučcích po šesti, sedmi, prošli ulicí některého z měst. Někde si jich ani nevšimli, jinde se jim vyhýbali, ale většinou zvědavost převážila nad opatrností. Ty bytosti žili v zakázaných Protilehlých horách, říkali si Wraithi a předváděli zvláštní tanec, který doprovázeli vlastním zpěvem. Postupně jich přicházelo stále víc a stali se vyhledávanou atrakcí.
Deg si založil ruce a mračil se na kotouče prachu líně se valící ze sklizených polí. Jestli brzy nezaprší, všechno se v tom prachu utopí, pomyslel si. Stál takto už druhý týden. Zrovna před chvílí to pracně spočítal. Dny mu splývaly monotónním žárem. Nadzvedl klobouk a vytáhl ubrousek. Pokud byl ještě vlhký, tak jenom jeho potem. Strčil ho do kapsy a zapomněl z ní vytáhnout ruku. Zaujal ho sloup prachu na obzoru. Vypadal jinak než všechny ostatní. Větší a kompaktnější. Jeho vršek rozfoukával vítr a při zemi se v hnědošedém mračnu z částeček vyschlé půdy černala záplava postav oblečených do tmavých barev.
„Už jdou,“ zašeptal Deg. Nemohl uvěřit, že se přece jenom dočkal. „Přicházejí!“ vykřikl.
Na jeho volání nejdříve reagovali obchodníci. Zavírali své krámy a stahovali přes prosklené výklady husté kovové mříže. Při pochodu Wraithů bylo lepší, když měli své obchody zabezpečené.
Nikdo nevěděl, který den se wraithská taneční skupina objeví. Nebylo mnoho nadšenců, kteří by čekali v určeném městečku třeba měsíc. Hotel v Rostalianu se o ně rád postaral. V této době v městě mnoho návštěvníků nebylo.

Deg stál hned na začátku hlavní ulice a vyhlížel první návštěvníky. Za ním se kolem domů začali shromažďovat další obyvatelé města.
Čelo wraithského průvodu se blížilo. Nevypadalo to, že by příchozí byli nějak zvlášť uspořádaní. Nepříliš hustý dav černě oděných tvorů s dlouhými bílými vlasy došel až na okraj městečka. Wraithové se zastavili.
Vítr využil jejich nehybnosti, aby jim zpod nohou sebral všechen zvířený prach a prohnal ho Rostalianem. Lidé si zakrývali tváře, přesto jim v prachu slzely oči. Než se rozkoukali, Wraithové byli v městě. První už míjeli Dega. Vítr se jako na povel utišil a nebe přikryl tmavý mrak. Nikdo ho neviděl přicházet, přesto náhle zahalil celou oblohu.
Wraithové tiše ušli ještě několik kroků. Najednou vykřikli, stačil malý úkrok do některé ze stran a stáli ve vyrovnaných řadách. Celé to trvalo sotva vteřinu, a pak se ozvala mručivá melodie, přeběhla z jednoho konce warithského zástupu k druhému, zavlnila se a s ní se zavlnily i černé dlouhé pláště. Melodie sílila a pohyby Wraithů byly stále výraznější a rychlejší. Pláště jim vířily u kolen, vlasy poletovaly kolem hlav a špičatými zuby blýskali v úsměvu.
Obyvatelé i návštěvníci Rostalianu na ně zírali mnohdy s otevřenými ústy. Tanečníci neměli žádné ozdoby, žádné nástroje a právě proto byl jejich pohyb tak fascinující. Děti, zvyklé tančit při každé příležitosti, stály bez hnutí a vypadaly stejně omámeně jako dospělí.
Wraithové tančíce došli doprostřed města. Bez zjevného povelu se všichni naráz zastavili a melodie zmlkla. Až v té chvíli si přihlížející všimli, že všichni tanečníci jsou muži a za nimi volně a bez tance kráčejí ještě tři ženy. Měly stejně bílé tváře a černé pláště, ale dlouhé vlasy měly tmavě hnědé, skoro černé. Prošly tančícím zástupem do jeho středu, tam se zastavily a rozhlédly se. Mručivá melodie se vrátila, ale tentokrát Wraithové nezačali tančit společně. Každý se pohyboval samostatně. Někteří se drželi ve středu prázdné ulice, jiní přicházeli k měšťanům, pobízeli je k tanci a mísili se mezi ně.
Wraithskou melodií se začaly ozývat lidské výkřiky plné děsu a mrak nad Rostalianem se rozplakal.

Ylaytela Marvers seděla u okna začtená do své nejnovější knihy. Hluku zvenčí si nevšímala. Wraithský tanec ji nezajímal. Zcela se ponořila do mezihvězdných letů. Před očima se jí míhaly nové cizí světy, kterých by její potomci mohli dosáhnout. Přitom stačila pozorně pročítat každé slovo knihy. Znala ji nazpaměť, ale potřebovala se ujistit, že v novém vydání jsou uvedeny všechny nové výsledky jejích výzkumům tak, jak si přála.
Dešťové kapky bubnující na parapet ji přinutily zvednout oči, ale hned zase pokračovala ve čtení. Už jí scházelo jenom posledních dvacet stránek. Přisunula si k ruce blok s tužkou na poznámky. Některé její pečlivě promyšlené fráze vydavatel na poslední chvíli změnil. Zapisovala je zvlášť s tím, že je s ním znovu probere. Možná doufal, že si jich ke konci knihy nevšimne, ale už dávno se mohl přesvědčit o Ylaytelině pečlivosti. Poslední stranu si pro jistotu přečetla dvakrát. Pak se zadívala na svoje poznámky a usmála se. Tentokrát moc neschválených změn nebylo.
Déšť bušil do okna. Jiný zvuk slyšet nebylo. Yla se nepřítomně zadívala na šedé nebe. Wraithský tanec jistě skončil s dlouho čekávanou vláhou. Všichni se ukryli a tiše se radují, že se konečně zbavili všudypřítomného prachu a rozpraskané země.
Bouchnutí domovních dveří Ylu nepřekvapilo. Rodina žijící v přízemí se byla na wraithský tanec podívat a jistě přišla domů, mokrá a spokojená, aby se usušila a nad šálkem čaje vzpomínala na neobvyklý zážitek.
Kroky na schodech nebylo slyšet, takže když na prahu Ylaytelina pokoje stanula jedna z wraithských žen, našla vědkyni v křesle zahleděnou z okna.
Po pár minutách wraithka odcházela a v rukou si jako trofej nesla černobílou knihu s několika zářivě červenými kapkami.

Městečko Rostalian se stalo symbolem hrůzy. Z přihlížejících lidí nikdo wraithský tanec nepřežil a jenom málokomu z ostatních obyvatel se podařilo ukrýt v domě tak, aby ho wraithské hordy nenašly.
Z knihy Ylaytely Marvens se stal bestseller. Byla to jediná věc, která po nájezdu Wraithů z městečka zmizela. Jeden z přeživších – knihkupec Zaro – trpěl selektivní ztrátou paměti a jediné, co pořád opakoval, bylo, že si jeho známá Yla odnesla jeden z výtisků svého díla domů ke kontrole. Kniha o nadsvětelném cestování nebyla v celém domě vědkyně Marvens objevena. A vydavatel brzy chystal dotisk, protože publikace zmizela i z pultů obchodů. Obyvatelé Nové Veitony ji vykoupili do poslední. O letech na jiné planety se najednou diskutovalo stejně tak u rodinných stolů a v restauracích nad skleničkou vína, jako na odborných seminářích a konferencích.
Mrtví obyvatelé Rostalianu byli v tichosti pohřbeni. Jenom málo lidí vědělo, že mezi mrtvolami bylo i mnoho takových, kteří očividně zemřeli na okamžitou ztrátu veškeré energie. Vyšetřovatelé z VLPH označili tuto skutečnost za přísně tajnou. Podle jejich zjištění za tyto smrti mohly tři wraithské ženy, které přišly s tančícím průvodem. Nebyl to první případ takové smrti při wraithském tanci s přítomností jejich žen, ale ta předcházející úmrtí se omezila na jednu až dvě oběti. Ostatní zabité obyvatele Rostalianu měli zřejmě na svědomí tanečníci, které nečekaný déšť překvapil a způsobil jim nějaký druh davového šílenství. VLPH začalo zvažovat rozsáhlý zásah v Protilehlých horách.

V Protilehlých horách seděly tři wraithky v pohodlných křeslech v jedné z laboratoří a prohlížely si krmné jizvy v dlaních.
„Tanec se osvědčil,“ řekla spokojeně jedna z nich. „Tato velikost města byla ideální a krmný proces proběhl podle předpokladu.“
„Nápad, jak shromáždit vhodný počet potravy na jednom místě díky tanci, byl jedním z nejlepších, které jsi měl,“ usmála se druhá na doktora. „Tato fáze výzkumu má vynikající výsledky.“
„Velmi uspokojivé,“ řekla i třetí a spokojeně kývla hlavou. „Ale zřejmě dále nerealizovatelné.“
„Máte pravdu. Najdeme jiný způsob. Možná nám ho nevědomky nabídnou sami lidé. Ten poslední zásah do procesu krmení se na lidské energii byl úspěšný. Když utlumíme všechny ostatní tělesné funkce, mělo by vstřebávání probíhat bez problémů.“ Stařičký doktor Stanley se sotva držel na nohou. Speciální hmyzí sérum mu sice prodloužilo život ještě více než jeho předchůdci, doktoru Opremotovi, ale i on po několika stech letech pocítil, že se k němu pomalu blíží smrt. Než se s ní setká, chtěl vyřešit ještě tento jeden problém. S těmi ostatními už si musí poradit jeho nástupce.


Nadine se ohlédla po zatažené obloze za oknem. Ani si neuvědomila, jak se její vyprávění dotklo toho, co podvědomě vnímala. Déšť se v provazcích lil z temného nebe, šuměl v oceánu a rachotil na terase. Vítr ho ve sprškách házel na okenní skla. V pootevřených dveřích se leskla malá kaluž. Nadine dveře dovřela a do louže hodila ručník. Posledním pohledem zkontrolovala text v počítači, přetáhla ho do malého přenosného zařízení a odložila na stolek u dveří. Procházka Městem ji vůbec nelákala. Natáhla se na postel a přivřela oči. Aspoň chvíli volného odpoledne si chtěla užít bez divných stvoření, kterými se galaxie Pegas jenom hemžila.
Déšť padal, šuměl, kolébal a uspával.

Děkuji za všechny komentáře :)

Seržant McMaholn se objeví někde dále. Byla by škoda nedat takové úžasné postavě ještě nějaký prostor :D

Příště se vrátím k námětu ze seriálu v povídce nazvané Královna.

:bye: :sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 18.9.2013 19:09:38, celkově upraveno 1

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
opět si nás nezklamala :yes: díl byl jo vždy vynikající :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
brrrr, Andoriel je späť a dáva nám hneď porciu klasického Hitchcockovského hororu. pekný diel ale mal som pri ňom trochu zimomriavky. Držal som palce tej vedkyni, žeby prežila... :neutral:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwendille :)
Původně jsem si říkala, že by bylo hezké, kdyby Yla přežila, ale nějak to nevyšlo. A navíc se díky její smrti stalo vesmírné cestování populární. To je důležité.
Tak jsem nechala přežít alespoň knihkupce Zara, ten mi byl také sympatický.

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
no tak práve ten mi sympatický nebol... :P
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Jáj, královny řádí, to se mají Veitoňané na co těšit.
Ale na pokračování Královny se velmi těším. :)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Díky, BB20 :)
Královny si to užily. Příště si to nejvíc užije někdo jiný :wink:

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
tak to som zvedavý kto to bude...

žeby už bola na rade zelená planéta? Alebo máš ešte nachystané niečo iné?
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
V serálu si v Královně podle mě užíval jenom jeden tvor. Tak tomu bude i v mojí povídce. Královna to nebude :)

:pst: Pro ty, kterých se to týká: další kapitola Zelené planety bude na mailu do konce týdne. Doufám. :pst:


:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron