Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

SG: ZDP - druhá série bude - asi :)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

54. Rozhodnutí

„Nemyslíš si, že to zbytečně hrotíš?“ Erin seděla na stole a houpala střevíčkem s vysokým podpatkem na palci u nohy.
Andoriel se na ni nešťastně podívala. Ani jí se nelíbilo, k čemu došla po nocích plných nočních můr. Ale rozhodnutí padlo a ona ho nechtěla měnit. Před pár týdny řekla, že si musí vybrat. S realizací do nedávna váhala, ale poslední události na planetě, kde se setkali s wraithským velitelem Acem, a ona při tom znovu přišla o většinu energie jenom proto, že se snažila Ace zachránit, ji přesvědčily, aby své rozhodnutí dotáhla do konce. Nemohla pořád spoléhat na to, že jí někdo z wraithské posádky vždycky energii vrátí, když se vlastním přičiněním připlete tam, kam nemá. Aceův dychtivý pohled při krmení na ní byl třešnička na těžkém dortu jejích nočních můr.
„Není jednoduché si vybrat. Ale dohromady to prostě přestalo fungovat a já změnu ve Wraitha odmítla.“ Zhluboka se nadechla. „Měla bys mi raději pomoct. Potřebuji přestat myslet na nesmysly.“
Erin se svezla se stolu.
„Chceš zapomenout na poslední čtyři roky? A jak to mám asi udělat? Paměť vymazat nedovedu.“ Zarazila se mezi dveřmi a otočila se zpátky do místnosti. „Pokusím se něco vymyslet.“ S tím zmizela Andoriel z dohledu.
Ája se ani neptala, kam míří. Od té doby, co našli klon doktora Becketta a podařilo se jim ho zbavit Michaelovy zvláštní léčby, s ním Erin trávila stále víc času. Jistě za ním šla i tentokrát.
Andoriel znovu zavzdychala, jako už poněkolikáté, protože věděla, že poslední Erinina věta ji měla jenom uklidnit. Ať si to přála sebevíc, nebyl způsob, jak by jí mohl pomoci někdo jiný, než ona sama. Nabrala si náruč plnou tabletů s novými údaji o Městě. Byli tady už tak dlouho a Atlantis stále nebyla úplně prozkoumána. To ale neznamenalo, že by o ní bylo málo informací. Jejich zpracováním trávila víc času než čímkoli jiným. Zvlášť v poslední době se snažila prací zaplašit myšlenky, které se jí divoce honily hlavou a nutily ji vzpomínat na chvíle strávené s jedním z nejhorších nepřátel lidského rodu, jako na to nejlepší, co ve svém životě zažila.
Pozdě odpoledne odložila poslední tablet, rozhlédla se po tiché místnosti a zaklapla za sebou její dveře. Převléknout se a doběhnout do tělocvičny bylo otázkou pár okamžiků.
U vstupu se zarazila. V tréninkové místnosti bylo obsazeno. Teyla, Ronon a John zkoušeli nové chvaty a vrčeli přitom na sebe. Rononova síla a Teylina hbitost je ze simulovaných útoků většinou vytáhla, ale John nemohl přijít na ten nejlepší způsob obrany.
Andoriel postávala mezi dveřmi a váhala se vstupem. Až na pokyn Teyly vešla, hodila ručník do kouta a připojila se ke všeobecnému veselí.
Teyla a Ronon pokračovali ve stále složitějších kombinacích a John se pokusil dokázat svou převahu Andoriel. Povedlo se. Sice chvíli odolávala, ale její soustředění si každou chvíli vyrazilo na výlet a pak byla snadným terčem.
„Co je s tebou?“ zeptal se John, když jí už poněkolikáté pomáhal na nohy.
Pamatoval se na dobu, kdy s ní nic nesvedl ani Ronon. Neútočila, ale byla vždycky myšlenkou i pohybem před svým protivníkem. Teď ji k zemi složil i ten nejjednodušší chvat.
„Nejsem ve formě,“ zamračila se na něj. „Proto jsem tady.“
Postavila se naproti němu a pozvedla ruce. Sledoval, jak polkla a mrkla, aby se lépe soustředila. I k Johnovi se donesly zprávy o Ájině špatném psychickém stavu. Ale proto ji přece nebude šetřit. Když se chce dostat do formy, musí se trochu snažit sama.
Další sérii rychlých výpadů přečkala bez újmy a pak navrhla možnou obranu na chvat, který Johnovi dělal potíže. Jednoduchost jejího řešení všechny trochu zaskočila. Nechala je ho zkoušet a utekla pod sprchu. Nechtěla si připomínat, kdo jí ten prostý pohyb naučil.
Cestou do svého pokoje se s obavou podívala do nejbližšího setmělého okna. Čekala ji další k nepřečkání dlouhá noc.

„Radku, Radku, kde jsi?“ zpívala si Andoriel o dva dny později na cestě do dosud neprozkoumané části Města. Měla doprovázet doktora Zelenku do laboratoře, kterou se jim dosud nepodařilo otevřít. Radek Zelenka se zapomněl u partie šachů a Ája se při čekání pomalou chůzí stále blížila k místu, které chtěl otevřít a prozkoumat. Těšila se. Radek byl jeden z mála lidí, kteří ji dokázali přimět soustředit se jenom na přítomný okamžik. Cítila, jak ji každá taková chvilka pomáhá o kousek se vytáhnout z té šlamastiky, kterou si zavařila svým posledním rozhodnutím.
U dveří laboratoře určené k prozkoumání se zarazila. Podlaha pod nohama se jí slabě zachvěla. Potřásla hlavou. Jestli se dobře pamatovala, městské tlumiče byly v pořádku. Sama minulý týden zakládala zprávu o jejich kontrole.
Další otřes, tentokrát silnější, ji přiměl opřít se rukou o stěnu.
Zvládla to tak šikovně, že přitom přejela dlaní přes ovládač dveří právě v okamžiku, kdy jím projel elektrický výboj. Zaseknutý zámek povolil a dveře se otevřely. Než stačila ustoupit, další silné zachvění ji postrčilo do laboratoře. Vrávoravě udělala pár kroků v mdlém nouzovém osvětlení místnosti a zůstala stát.
Dveře se za ní zavřely.
Otočila se k nim a po paměti sáhla po otevírání. Ozvalo se slabé zasyčení, ale dveře se ani nepohnuly. Přešla dál do místnosti a čekala, až okolí rozpozná její gen a začne na ni reagovat. Zvedla ruku ke komunikátoru, ale pohyb nedokončila. Další silný otřes ji srazil na kolena. Zvedala se, ale na záda jí spadla police plná popraskaných skleněných ampulek.
S heknutím dopadla na podlahu a zůstala bez hnutí ležet.

„Jak je možné, že jsme to zemětřesení nezachytili dřív?“ křičel doktor Woolsey na houf zmatených vědců. Dívali se jeden na druhého a nikdo se nechystal k odpovědi.
„Hned začněte zjišťovat, jestli je Město v pořádku. Zkontrolujte statiku a hlaste do řídící místnosti všechny škody,“ ujal se slova John Sheppard.
„Také prověřte pozici každé osoby na Atlantis, ať víme, jestli někdo nepotřebuje pomoc,“ doplnila ho Teyla. „Všechny stáhněte do centra, abychom o nich měli přehled. Otřesy se většinou opakují…,“ jakoby to přivolala, celým Městem proběhlo další silné zachvění.
„Rychle!“ houkl John a sám se rozběhl do hangáru, aby se přesvědčil, že Jumpery přežily zemětřesení ve zdraví.
Rodney McKay a Ronon nebyli na Atlantis, doprovázeli doktorku Kellerovou na planetu s doznívající virovou epidemií a Radek Zelenka Rodneyho zastupoval na pozici hlavního vědce. Rozdělil badatele do skupin a zadal jim úkoly. Sám shromažďoval všechny údaje, které se jim podařilo zjistit. Brzy měl všeobecný přehled o tom, co se stalo, a také hypotézu o pokračování seismické činnosti pod Atlantis.

Erin seděla v knihovně na pultu se zkříženýma nohama a upřeně zírala na displej malého počítače před sebou.
„Jak si tohle představuje?“ ptala se sama sebe potichu. Zápisy doktora Kavanaugha pro ni byly nepochopitelné.
Při prvním otřesu Atlantis sklouzla z pultu na zem a rozběhla se k Bráně.
Před ní už postávalo množství obyvatel Atlantis a tvářilo se patřičně vyděšeně.
Radek Zelenka byl v zasedací místnosti s doktorem Woolseyem, Johnem Sheppardem a Teylou.
Doktor Beckett se staral o pár zranění, která díky zemětřesení vznikla. Nejhorší byla zlomená ruka kapitána Peteeové a vymknutý kotník desátníka Rosse. Zatímco kapitánovi mezi zatnutými zuby nepřešel ani hlásek, když jí ruku rovnali, mohutný desátník skuhral tak nahlas, že mu doktor musel dát dvojnásobnou dávku léků proti bolesti, aby ho trochu utišil.

„Seismická činnost vznikla pnutím mezi dvěma tektonickými deskami přímo pod Městem,“ hlásil doktor Zelenka v zasedačce. „Žádné varování tomu nepředcházelo. Stále dochází k posunu desek, takže nás nejspíš ještě nějaký otřes čeká. Zatím nevíme, kam až nestabilní zlom sahá. Podařilo se nám Město usadit přímo nad ním a kotva – no, při nejhorším ji budeme muset odříznout.“ Zamyslel se nad dalším problémem a zmlkl.
„Promiňte.“ Jedna část vstupu do zasedačky se pohnula a v ní se objevil Evan Lorne. „Všichni jsou v centru. Jenom -,“ trochu se zarazil, než pokračoval: „Kromě Andoriel Norové. Podle městského detektoru známek života by měla být v nějaké místnosti u východního mola. Na volání vysílačky neodpovídá.“
„Zatraceně! Kruci! Sakra!“ vypadlo z doktora Zelenky ve stejnou chvíli, kdy John Sheppard zařval: „Cože? Už zase!“
„Proč tolik křičíte?“ zeptala se zaraženě Teyla.
„Už zase! Má výjimečný talent být v nepravý čas na tom nejhorším možném místě,“ procedil mezi zuby John. Až pod pohledy ostatních v místnosti si uvědomil, jak je na sebedestrukční schopnosti té knihovnice alergický.
„Ale to je moje vina,“ ozval se Radek Zelenka. „Požádal jsem jí, aby šla se mnou do laboratoře, kterou jsme ještě neprozkoumali, a pak jsem na to v zápalu šachové partie zapomněl.“ Tvářil se zarmouceně a vyděšeně.
„Kde je?“ zeptal se John. Záměrně pomalu se zvedl a přešel k obrazovce, na které Radek Zelenka vyvolal plán Města. Po krátkém hledání ukázal na místo, kde se Andoriel nacházela.
„Jdu pro ni,“ rozhodl se John.
„Hmmm. Budeš muset.“ Radek manipuloval s antickým pultem a mračil se na něj. „Energie v celé té části Města vypadla. Nefunguje tam vůbec nic.“
John se zadíval na obrazovku. „Jdu sám. Nikdo jiný riskovat nebude,“ řekl směrem k Teyle, aniž se k ní otočil. Nevolí stiskla rty, ale nic nenamítala. Pohyb, kterým se zvedala, dokončila a také přistoupila k obrazovce.
„Kde přesně se Andoriel nachází?“ zeptala se
„Přesně tady.“ Radek zvětšil část Atlantis tak, aby byla tečka představující Áju na monitoru dobře znatelná. Tečka Ája byla asi uprostřed místnosti, kam vedly jenom jedny dveře. „Jsou zablokované,“ pokračoval Radek, než se doktor Woolsey stačil zeptat. „Dveře se zavřely a nejdou otevřít. Alespoň ne odtud. Možná,“ otočil se k Johnovi, „že to půjde ručně.“
John jenom kývl a rychlým krokem odešel.
Radek se za ním ještě ohlédl, v očích smutek a vinu. Chtěl Andoriel přivést na jiné myšlenky a možná – možná se mu to povedlo až moc. Zakázal si představy katastrofických scénářů v laboratoři plné neznámých nebezpečí a sklonil se nad antickým pultem. Ája byla možná v ohrožení, ale informace o dalším možném zemětřesení byly důležitější.

Dveře laboratoře se pootevřely a do místnosti vklouzl paprsek světla ze svítilny. Přejel po podlaze a zastavil se na stolech z umělého mramoru, které stály kolem zdí. Pak objevil tříšť rozbitého skla, ležící stojan a pramen hnědých vlnitých vlasů.
S tichým zaúpěním se dveře rozjely ještě trochu víc a John se protáhl dovnitř. Mezi dveřní křídla vzpříčil kus trubky, aby se za ním nezavřely a sklonil se nad stojanem.
„Vydrž,“ zašeptal, odložil baterku stranou tak, aby dobře osvětlovala místo, na které potřeboval vidět, a snažil se stojan zvednout. Pozvedl ho o kousek, ale jeho tíha mu nedovolila pokračovat.
„Ájo?“ zeptal se polohlasně. „Budeš mi muset pomoct.“
Na temné podlaze se nic nepohnulo.
John opatrně položil stojan zpátky a obešel ho z druhé strany. Sedl si na paty a dotkl se Ájiny pootočené tváře. Byla na dotek chladná. Přejel prsty na její krk a přitiskl je k tepně. Krev pod kůží jí váhavě proudila.
Zamračil se na těžké police, znovu je nadzvedl a tentokrát se je nepokoušel postavit, ale těsně nad Ájou odsunout na stranu. S tlumeným heknutím stojan pustil, sotva byla Andoriel z jeho dosahu. Právě včas. Podlaha se mu pohnula pod nohama tak prudce, že se neudržel ve stoje a oběma rukama a koleny dopadl na zem.
Svítilna se odkutálela stranou a zhasla.
Ve tmě se ozýval jenom Johnův přerušovaný dech a tiché klení.
Posadil se a zašátral rukama kolem, aby našel Andoriel. Hmatem zjišťoval, jestli není vážně zraněná. Na její hlavě mu prsty přejely po malé bouli, ruce i tělo se zdály neporušené. Dojel až téměř k chodidlům, když sebou Ája slabě trhla. Pravý kotník měla horký a nateklý.
„Snad to bude všechno,“ zamumlal si pro sebe.
„Snad ano,“ odpověděl mu Ájin hlas. „Jenom se mi špatně dýchá.“ Zvedla levou ruku a položila si ji na spodní část žeber.
John cítil její pohyb a následoval ho.
Tiše sykla pod jeho dotekem.
„Johne, Andoriel,“ ozvalo se z jejich komunikátorů.
John si ho přitiskl k uchu.
„Jsme tady oba dva,“ hlásil. „Ája má zlomený kotník a asi taky nějaká žebra. Spadla na ni police. Jdeme zpátky.“
„Počkejte,“ slyšel doktora Woolseyho. Pak se chvíli ozývalo nesrozumitelné mumlání, jak mluvil s někým jiným.
Andoriel toho využila, aby se dotkla svého komunikačního zařízení.
„Je Radek Zelenka v pořádku? Byl nejspíš na cestě sem,“ ptala se.
„Já jsem tady,“ uslyšela Radkův hlas. „Nic se mi nestalo.“
„Nemůžete zpátky stejnou cestou, kterou jsi přišel, Johne,“ oznámil jim Richard Woolsey. „Při posledním otřesu se zřítila část východní věže a odřízla vám cestu. Doktor Zelenka se právě snaží zjistit, kudy by to šlo obejít. Ale…“ další mumlání mělo nádech paniky.
„Co se to tam děje?“ ptal se John. Naklonil se dopředu v očekávání odpovědi.
„Nic, s čím byste odtamtud mohl pomoci, Johne. Doktor Zelenka se vám ozve, jakmile pro vás bude mít plán cesty. Zatím musíte vydržet.“
„Což o to,“ zamračil se John. „Vydržíme, ale co se stalo nahoře?“ ptal se sám sebe.
„To bylo zemětřesení?“ ozvala se Andoriel.
„Jo. Měli bychom se dostat do řídící místnosti, než přestane fungovat úplně všechno,“ vrčel John. Tajně doufal, že budou moci použít nejbližší transportér, ale ta představa se po posledním rozhovoru přes komunikátor začala rozplývat.
Andoriel se posadila. Ruku si držela na žebrech a pomalu se zvedla na jedné noze. Zraněný kotník položila na zem a tvář se jí zkřivila bolestí. Nikdo to neviděl. V místnosti byla pořád tma.
„Můžeme jít,“ řekla s přemáháním. Zamávala rukou, aby udržela rovnováhu, a zajela Johnovi prsty do ucha. Zděšeně vyjekl a vyskočil na nohy.
„Měl bys najít nějakou baterku,“ ušklíbla se do tmy Andoriel. „Nebo se zabijeme při prvním kroku.“
Slyšela, jak se John hmatem pokouší najít svítilnu a jeho občasné zaklení, když si přitom zabodl skleněnou jehličku do ruky. Po době, která se jí zdála nekonečná, bliklo světélko.

„Erin, vím, že jste v křesle ještě neseděla, ale váš gen je tady momentálně nejsilnější. Pokud se vám podaří najít rychlou cestu z východní věže, moc nám to pomůže.“ Doktor Woolsey se podíval po doktoru Beckettovi. „Pomůžete jí?“ zeptal se. Nijak nezdůvodnil, proč do křesla posílá Erin a ne Carsona Becketta, a Carson se neptal. Antické křeslo z duše nesnášel a byl rád, že po něm nikdo nechce, aby ho použil on.
Erin se zatvářila pochybovačně.
„Můžu to zkusit,“ řekla a nechala se Carsonem odvést na příslušné místo.
„Ještě počkejte,“ ozval se Radek Zelenka z interkomu. „Nejdřív musím zjistit, jak jsme na tom s energií.“
Erin obcházela křeslo a prohlížela si ho. Carson zůstal stát v uctivé vzdálenosti.
„Vyzkoušej ho,“ uslyšela Erin ve sluchátku. Sedla si a pomalu se opřela. Vydechla překvapením, když se pod ní křeslo pohnulo. Jeho opěradlo se sklopilo a Erin obklopila slabá záře. Položila ruce na ovladače a stiskla je. Usmála se. Nebylo to o nic těžší, než ovládat Jumper.
„Dobrý,“ slyšela Radka. „Ještě moment… jo. Vidíš, kde ti dva jsou? Můžeš najít nějakou nezasypanou cestu se zapomenutou trochou energie, aby se ve tmě nezabili?“
Carson se nadechl a přistoupil blíž. Zarazil se. Erin měla zavřené oči, na rtech jí hrál úsměv. Nad ní se vznášel obraz poničeného východního mola s barevně vyznačenými místy se zbytky energie. Moc jich nebylo. Klikatá čára od laboratoře, kde se Andoriel a John nacházeli, se pohybovala směrem k centru a hledala si cestičku bludištěm zpola zasypaných chodeb a místností. Několikrát se musela kousek vrátit, než se dotkla vstupu do řídící místnosti.

Stáli u dveří a jenom Johnovy prsty, křečovitě sevřené kolem baterky, značily, jak moc se plukovník zlobí.
Dveře na chodbu byly zavřené. Zapříčená trubka se z nich při posledním otřesu vysmekla a teď ležela opodál u zdi.
Ája se pustila Johnova ramene a opřela se o stěnu vedle dveří.
„Radku, Erin,“ přitiskla si komunikátor k uchu. „Potřebujeme pomoc.“
Pak už jenom sledovala, jak John odstraňuje kryt vedle dveří a čeká na pokyn od Erin, že se jí podařilo někudy až k nim protlačit trochu energie.
Mezi spojenými dráty se zablesklo a křídla dveří povolila.
John se sehnul pro trubku a použil ji jako páku. Protáhli se vzniklou škvírou a zůstali stát uprostřed chodby. Nejkratší cestu zpátky jim blokovaly kusy zdiva, napadané přes sebe až ke stropu přesně tak, jak jim to ukázaly jejich nejhorší představy.
John chytil Andoriel kolem pasu a pomáhal jí podle Radkových pokynů na druhý konec chodby do místností, kudy se dalo projít až do jiné části Města. Sešli po chodech dolů, někam zabočili a zase stoupali. Cesta se zdála nekonečná.
John sledoval, jak Andoriel postupně bledne a zatíná zuby bolestí.
„Než dojdeme k ostatním,“ začal a po straně se na ni podíval. „Mohla bys mi něco říct?“
Zastavila se, aby na chvíli ulevila žebrům, která trpěla její podivnou skákavou chůzí.
„Co bys rád věděl?“ zeptala se mezi rychlými nádechy.
„Zaslechl jsem něco o tom, že se snažíš – jak bych to nejlíp vyjádřil – odpoutat?“ Kývl na Andoriel, že by měli pokračovat v chůzi, a s napětím čekal na odpověď.
„Jo,“ vydechla a zkřivila obličej, když znovu poskočila. „Život mezi dvěma světy je vyčerpávající. Musela jsem se rozhodnout, který si vyberu.“

„Už můžeme jít?“ Erin se zavrtěla v křesle. Bylo pohodlné, ale přesto se v něm necítila dobře. Raději by všechny události sledovala od Brány. Uzavřené prostory Atlantského podzemí ji v současné situaci tísnily. Nikdy neměla potíže s klaustrofobií jako Andoriel, ale tentokrát díky předchozímu zemětřesení cítila zvláštní nejistotu.
„Ještě moment,“ uslyšela Radka.
Pro jistotu znovu zavřela oči.
„V pořádku. Můžete nahoru. Cestu máme nahranou a John s Andoriel už vyrazili. Seismická činnost přestala. Všude je klid.“
Zhluboka si oddechla a vstala. Křeslo zhaslo.
Carson k ní natáhl ruku a cestou vzhůru ji vzal kolem ramen.
„Byla jsi báječná,“ řekl s obdivem. „Já to křeslo upřímně nesnáším.“
„Vždyť to bylo snadné,“ usmála se. „Stačila trocha představivosti.“
„Jak komu,“ povzdechl si Carson.

„Jak jste nás dokázali tak rychle a správně navést?“ chtěl vědět John, sotva se dostal do centrály. Jen tak mimochodem přitom usadil Andoriel do nejbližší židle.
„Antické křeslo dokáže divy.“ Carson se usmíval tak pyšně, jako by to celé byla jenom jeho zásluha. Vzápětí se mu tvář stáhla starostí a on se sklonil k Áje. Kotník už dosáhl rozměru menší planetky, přes roztržené triko jí byla pod žebry vidět černá podlitina a kůži obličeje a rukou měla posetou drobnými rankami od rozbitého skla. Některé střepy se ještě urputně držely zaražené hluboko v tkáni.
„Co jsi to, proboha, dělala?“ zamumlal doktor a zuřivě začal mávat na zdravotníka, aby mu pomohl dopravit Andoriel do nemocnice.
„To mám z těch svých výletů,“ odpověděla s pokusem o úsměv.
„Radku, jak jsme na tom?“ ptal se John. Po Andoriel se už ani neohlédl. S Richardem Woolseyem a Radkem Zelenkou už začali řešit nejnutnější opravy.
„Ještě moment,“ zarazil doktor Woolsey Erin, která se chtěla nenápadně vytratit. „Slečno Velenská, vaše schopnosti si zaslouží uznání. Antické křeslo na poprvé tak dobře ovládne málokdo. Ve zprávě pro Zemi se o tom výslovně zmíním. Počítejte s tím.“
Erin jenom mlčky kývla. Od vždy rezervovaného Richarda to znělo jako oslavná óda. Radek se na ni jenom usmál. Její schopnosti částečně znal. John se zarazil. Teprve tehdy mu řekli, že v křesle seděla Erin a jak dlouho jí trvalo si s ním porozumět.
„Výborně,“ spokojeně si zamnul ruce, jakmile ho informovali. „Trochu to nacvičíš a můžeme se střídat.“

Andoriel seděla v knihovně, nohu v lehké sádře nataženou na židli vedle sebe, a snažila se soustředit na práci.
Erin se po ní občas podívala, ale nerušila ji. I když nechtěla, cítila její bolest vystřelující z kotníku. Ne z místa, které bylo zlomené a kam musel doktor voperovat kovovou dlahu, ale z místa, kde měla Ája sešité vazy. Bolely a brněly, jako když někdo přejede po zubech vidličkou z běžného kovu. Erin se až otřásla a raději se sklonila k vlastní obrazovce.
Otevírání dveří ji přinutilo znovu zvednout hlavu.
John Sheppard vešel do knihovny, rozhlédl se a zamířil přímo k Áje. Zůstal stát za jejími zády a důvěrným pohybem jí položil ruce na ramena. Pak se sklonil k jejímu uchu a začal jí něco šeptat.
Erin se na to dívala s nevěřícím úžasem. Andoriel se nezmínila, že by se s Johnem tolik sblížili. Navíc by to Erin poznala i bez Ájina přiznání.
Andoriel seděla bez hnutí se sklopenou hlavou a poslouchala, co jí John šeptá. Pohnula teprve ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře při odchodu. Zvedla pohled a setkala se s Erininýma očima.
„Ani to snad nechtěj vědět,“ zavrtěla hlavou.
„Ale já to vím,“ usmála se Erin. „To se dá snadno odhadnout i bez zvláštních schopností. John zjistil, že se snažíš zařadit zpátky mezi lidi, a snaží se ti pomoci.“
Ája se chtěla usmát, ale vznikl z toho spíš škleb.
„Snaží se. Až moc.“ Pohodlněji uložila zraněnou nohu na židli a opřela se, aby ulevila i žebrům. „Celou cestu zpátky z laboratoře k vám mě zpovídal. Snažila jsem se být stručná a věcná, ale i přes tohle všechno,“ kývla k noze, „jsem z něj cítila, jak taje. To mi ještě scházelo,“ povzdechla si.
„Hmmm,“ protáhla Erin. „Takže ten zájem je jednostranný?“ Dala si záležet, aby nebylo vidět, jak si oddechla, když Ája přikývla. Neměla nic proti tomu, že se konečně přestala zabývat možností, stát se Wraithem a zůstat s Acem napořád. Teď ji napadlo, že kdyby pro Andoriel měla vybírat mezi Wraithem a Johnem Sheppardem, asi by sama váhala.
„Musím mu to vysvětlit nějak důrazněji.“ Tentokrát se Áje úsměv podařil.
Erin se očima vrátila k práci, ale hlavou se jí ještě honily divoké představy Andoriel s Johnem.
„Vlastně je to pochopitelné,“ řekla po pár minutách nahlas. „Asi na tobě bude něco zvláštního, když se dokážeš spřátelit s Wraithem.“ Přes rty se jí mihnul úsměv. „A tomu John Sheppard jenom těžko odolává.“

Děkuji za všechny komentáře :)

Příště bude osmé SPW - O odchodu lidí.


A teď ty prémie, Aiwe :D

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: ale když si Erin sedla do křesla čekal sem ,že se něco stane

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Premie dostanes na konci roka ako obvykle.

Inac pekna kapitola, taka akcna...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)
Když si Erin sedla do křesla stalo se - poslouchalo ji ne na slovo, ale na myšlenku, takže John má volno a Erin bude makat :D

A děkuju, Aiwendill :)
Konce roku se zvědavostí na prémie snad nedočkám :shock:

:sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Sheppard, no to se to pěkně zamotává... :hmmm:
Ať se Ája brzo uzdraví! :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, BB20 :)

Příště už bude Andoriel v pořádku. Aspoň tělesně :D
A Sheppard - to je kapitola sama pro sebe :palka:

:D

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Andoriel: prémiu som sa ti nakoniec rozhodol udeliť už dnes v mojej téme AD.

andoriel bude v poriadku, aspoň telesne? To mi evokuje, že psychicky na tom asi nebude práve najlepšie... :write:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)
To byla super prémie. Právě tyhle Tvé kapitoly mám moc ráda :D

A na Tvoji druhou poznámku - ano, máš pravdu. Ale Andoriel si s tím nějak poradí. Jako vždy :wink:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Konečně jsem se snad po 3 tydnech dostal k přečtění dílů 52 a 53. Ty se mi hodně líbily, přesně v duchu, ne vždy se vše podaří. Hláška o modré smrti mě dostala :rflmao: Zejtra se pustím do 54, dle posledních událostí je na co se těšit. :bravo:
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Najprv sa ospravedlním za neprítomnosť, ale naozaj bol ( :hmmm: a aj ostáva :evil: ) problém v čase. :sorry:
V šetko som teraz dohnal, ale aj naďalej si niesom istý či to vydrží dlhšie ako dnes. :scratchanym:
:idea: Poviedky dokonalé ako vždy a stále vo vysokej kvalite. :bravo: :cheers:
:hmmm: :idea: :write: :arrow: :yahoo:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azanyrmuthe :)
Neustálá vítězství mě začala deptat. Když jde všechno moc lehce, člověk (ani jiný tvor) z toho nemá žádnou pořádnou radost :scared:
:D

A děkuju, Puk :)
Tvoji dlouhou nepřítomnost jsem zaznamenala :( A jsem ráda, že jsem se po návratu dostala na řadu tak rychle :yeah: Až budeš mít čas, zase přijď :D

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
mňa zasa tie neustále víťazstvá Wraithov začali tiež deptať, ale z iného dôvodu...

konečne začali mať aj oni problémy... :yahoo: :yahoo: :yahoo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ale tady tomu nerozumím :hmmm:
Tobě se snad líbilo, že kvůli Michaeli hapala Aceovi lodička :?: :palka:

:rflmao: Mně ano :rflmao:

Nebo jde o něco jiného?

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ja mam proste rad, ked wraithi prichadzaju o lodicky a je jedno kvoli komu alebo comu... :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

55. Staré pověsti wraithské 8: O odchodu lidí

Atlantis se naposledy zachvěla a Nadine do uší uhodilo ticho. Váhavě zvedla hlavu a trochu neochotně se rozhlédla. V její pracovně zůstal na svém místě jenom těžký stůl z kusu vyhlazeného mramoru u stěny proti dveřím. Právě pod ním se Nadine krčila od první chvíle, kdy se Město začalo třást seismickou aktivitou. Stále ještě pod stolem se přesunula z kolenou do sedu a notebook si položila do klína. Podívala se na něj, odložila ho do nejzazšího kouta pod stolem a vysoukala se ven. Znovu se rozhlédla, ale nepředstavitelný chaos, ve který se změnila její původně pečlivě uklizená pracovna, už nevnímala. Vyhnula se popadaným policím, přešla do nejvzdálenějšího kouta a za cíp vytáhla z neidentifikovatelné hromady vínově červený polštář. Zatřásla s ním, aby ho zbavila přichycených střepů, a to samé udělala se stejně barevnou dekou. Obojí vzala do náruče a odnesla si to jako úlovek pod stůl. Ještě se vrátila pro láhev vody, která se kutálela mezi oknem a popadanými tablety. Naštěstí byla dobře zavřená.
Nadine poskládala deku tak, aby si na ni mohla pohodlně sednout, polštář opřela o stěnu a vedle postavila láhev s vodou. Spokojeně si pro sebe kývla a přesunula se na deku. Polštář si urovnala za zády a znovu si na otlačená kolena položila notebook. Následné otřesy mohly přijít.
Nenechaly na sebe dlouho čekat. Láhev vedle Nadine se rozklepala tak, že ji raději položila. Mezi zdí a Nadiným stehnem měla trochu místa na převalování, ale už Nadine nerušila.
Nadine otevřela v notebooku nový list textového editoru. Zadívala se na bílou plochu a přemýšlela, jak začít vyprávění o dalším vývoji wraithské společnosti na Nové Veitoně. Usmála se. Nejlepší začátek je napsat název:


O odchodu lidí

„VLPH vrací úder!“ hlásaly titulky v každých novinách na planetě Nová Veitona.
Coran hodil místní plátek na stůl a ušklíbl se. „Už zase?“ zeptal se posměšně.
Eldinados zvedl hlavu, očima se dotkl novin a usmál se. „Budeme mít návštěvu?“
Coran jenom zavrčel. Doby, kdy se bavil tím, jak přepadové oddíly marně prohledávaly Protilehlé hory, dávno minuly. Neustálé útoky a tvrdé odvety ho unavovaly. „Už by toho mohli nechat,“ prohlásil rázně a odešel z místnosti dřív, než se Eldin zmohl na odpověď.

Zvláštní posílená Hlídka u Protilehlých hor dokončila další okruh. Muži v malé šatně odkládali výstroj a otírali si zpocená čela. Postupně procházeli dál do nízké betonové budovy, aby si odpočinuli před další dlouhou službou.
„Jak dlouho ještě?“ zavrčel Thandeteus.
„Jako bys to nevěděl.“ Velitel Ladres přehlédl své padlé vojsko a také se uložil na kavalec. „Tak dlouho, dokud nepřijde jiný rozkaz.“
„Bývalo zvykem střídat Hlídku po třech dnech,“ uvažoval nahlas Than. „A my už tady trčíme… jak dlouho?“ Zvedl si ruku před oči a snažil se počítat na prstech.
„Patnáctý den,“ předběhl ho někdo ospalým hlasem.
„Patnáct. Ani jsem netušil, že to můžeme tak dlouho vydržet.“ Than spustil ruku a zavřel oči.
„Můžeme. A vydržíme ještě déle. Tak dlouho, jak bude potřeba.“ Velitel si až po chvíli uvědomil, že už ho nikdo neposlouchá. Všichni spali. Ani jeho oči už se dál nechtěly dívat na ten divný svět. Tolik se za jeho života změnil. Při té myšlence usnul.

Coran zvedl hlavu. Průzkumníci se objevovali zřídka a málokdy přinesli zprávy, o kterých by se předtím nedočetl ve veitonských novinách. Ale tentokrát se jejich hlasy mísily, jak se překřikovali v potřebě co nejdřív předat všechno, co si pamatovali.
Coran vstal od stolu s rozloženou mapou a vešel do sousední místnosti. Průzkumníci se k němu vrhli.
„Hodně se snažili, abychom na to nepřišli,“ začal první, druhý mu skočil do řeči: „Nikdo tam nezůstal!“ Třetí se mračil a odstrkoval všechny ostatní. „Mají loď,“ prohlásil rázně, sotva se ocitl u Corana.
Coran zvedl ruce nad hlavu. „Tak dost! Všichni si támhle sedněte,“ ukázal na dlouhou lavici podél jedné celé stěny. „Ty,“ ukázal na nejbližšího průzkumníka, „půjdeš se mnou. Ostatní tady počkají, dokud je osobně nepropustím.“
Průzkumníci bez protestů poslechli.
Coran vešel zpátky do své kanceláře. Zůstal stát a pokynul prvnímu z průzkumníků, aby začal s hlášením.
Vyslechnout všechny trvalo dlouho a zprávy, které přinesli, byly matoucí a některé i děsivé. Poslední průzkumník odešel a Coran si dovolil na pár vteřin zavřít oči. Bylo skoro k neuvěření, že se Veitoňanům podařilo před nimi něco takového tak dlouho skrývat. Zadíval se před sebe nepřítomným pohledem a snažil se domyslet všechny důsledky a možnosti, které vyplývaly z nejnovějších zpráv. V nejbližší době je bude muset předložit Wraithě i nástupci starého doktora Stanleyho, a chtěl mít jistotu, že podle svých možností zahrne každý aspekt nové situace, před kterou je lidé z Nové Veitony postavili.

Doktor se jenom uchechtl. „Tak je konečně napadlo, že jsou až druzí?“
Wraitha se tvářila zamyšleně. „Jsou chytří,“ pokývala hlavou. „Kdybychom pokračovali v útocích tak, jako v posledních dvou stech letech, měli by na takové řešení nejvyšší čas.“ Usmála se. „Už jich moc nezbývá.“
Coran přešlápl a stiskl rty, aby přes ně nepřešlo nic z toho, co se mu honilo hlavou.
„Máš něco na srdci?“ zeptal se doktor. Cokoli před ním utajit bylo takřka nemožné. Probodával Corana svýma temnýma očima, které neztratily nic ze své hloubky ani po stovkách let, kterými byl obdařen díky aplikaci vlastního výzkumu i poznatkům jeho předchůdců, doktorů Stanleyho a Opremota.
Coran jeho pohled dlouho nevydržel. „Je nás málo,“ vypadlo z něj. „Noví nepřicházejí a problém reprodukce, pokud vím, ještě nebyl vyřešen.“ Zarazil se překvapen vlastní opovážlivostí, že o takovém tématu mluví před Wraithou a doktorem.
Bledé bezvěké ženě přes rty přešlo temné zasyčení. Musela se silou ovládnout, aby nezlikvidovala jednoho ze svých nejvěrnějších služebníků. Zabořila se hlouběji do polstrovaného křesla.
Doktor se po ní krátce ohlédl. Pro všechny se jevila jako bezcitná do sebe zahleděná a nepřístupná panovnice. Jenom doktor věděl, jak jí záleží na jejím vlastním druhu, kolik toho je ochotná obětovat proto, aby se ze stagnace a pomalého zániku stal vývoj. Zůstala jediná z wraithských žen schopných rozmnožování a tato výsada na ní ležela jako břemeno.
Doktor Opremot rozpracoval mnoho možností, ale většina jich nebyla životaschopná. Naopak jeho lpění na určitých postupech zavedlo Stanleyho i dalšího nástupce, doktora Fealarse, do slepé uličky. Nedokázali většinu nových generací vzešlých z Wraithy dovést z vývojového stádia kokonů k dalšímu. Pokud v tom přeci jenom byli úspěšní, dospělí jedinci trpěli různými druhy postižení, se kterými si doktoři nevěděli rady. A žádná z nových generací nebyla schopna dalšího rozmnožování. Opremot se zaměřil na přeměnu lidského druhu v druh lidí křížených s dlouhověkým hmyzem, neplánoval samostatný rozvoj nového druhu. Stačilo mu prodloužit lidský věk k tak daleké hranici, jak jen to bylo možné. Nový druh si žádal kromě mnoha let navíc i možnost dalšího růstu.
Poslední rozsáhlé změny, do kterých se pustil doktor Stanley, celou rasu téměř vyhubily. Jeho vize, že přechod od klasické lidské potravy na energii čerpanou přímo z jiných živých bytostí zamezí nechtěným odchylkám a mutacím, se ukázala jako smrtelná pro všechno živé na Nové Veitoně. Než se mu už společně s doktorem Fealarsem podařilo tuto novou cestu zrušit, přivedl na hranici vyhubení nejen wraithskou společnost, ale také lidské obyvatele Nové Veitony. Po řadě wraithských útoků se mezi Veitoňany objevily vlny vysoce nakažlivých smrtelných nemocí, které dokázaly vylidnit celé oblasti. Epicentra těchto epidemií byla až příliš často totožná s místy útoku Wraithů. Názvy jednotlivých epidemií mluvily jasně – Wraithský mor nebo Kletba starého Wraitha nenechali nikoho na pochybách, komu Veitoňané připisují vinu za své pomalé vyhlazování. I potom co útoky ustaly, protože wraithská generace závislá na lidské energii najednou během půl roku celá vyhynula, mezi lidmi dál kolovaly nebezpečné nákazy a mutovaly s každým lékařským zásahem. Až po úplném uzavření napadených oblastí a drastickém zásahu do léčby nakažených, se lidská společnost začala vzpamatovávat. Lidé přežili, ale členové nejužšího wraithského kruhu zasvěcených začínali ztrácet naději, že najdou řešení wraithské krize včas. Podle všech realistických scénářů a simulací čekal novou rasu pomalý a bolestivý zánik. Společnost se udržovala v chodu pouze nově příchozími. Dávno zapomenuty zůstaly děsivé krvavé rituály, při kterých byla většina nováčků obětována novým hmyzím mutantům nebo rozvášněnému davu. Noví přibývali pouze nedobrovolně z řad útočících komand. I těch bylo málo. Raději volili včasnou smrt, než padnout do zajetí.
Doktor Fealars zamrkal, aby vyhnal z hlavy neposlušné myšlenky a znovu se zadíval na Corana.
„To máš pravdu,“ řekl klidně. „Děkujeme za zprávy.“ Pokyn jeho ruky byl jednoznačný.
Coran jenom kývl hlavou a rychle odešel. Zavřel za sebou dveře, udělal dva kroky chodbou a ještě se ohlédl. Zhluboka nabral vzduch do plic a pomalu ho vypouštěl. Věděl, jak blízko byl v jenom okamžiku ke smrti.

Velitel Hlídky Ladres stál uprostřed široké silnice, která společně s plotem oddělovala Protilehlé hory od zbytku světa. Jeho muži odjeli včera před úsvitem. Potichu a obezřetně, aby na druhé straně plotu nic nepostřehli. Hlídková auta opatřená automatickým řízením kroužila po svých obvyklých trasách a budila zdání, že jsou Protilehlé hory stále střeženy s veškerou možnou důsledností. Dokonce byl v posledních dnech proveden i krátký útok, aby se členové sekty domnívali, že všechno probíhá tak, jako dřív. I kdyby něco tušili, o konkrétních termínech se nemohli dozvědět nic. Přesný čas exodu znalo jen velmi málo Veitoňanů.
Ladres se podíval k temnícímu nebi. Někde nad jeho hlavou se na nízké orbitě vznášela obrovská generační loď. Už mnoho let se všechny síly celé Nové Veitony upínaly k jejímu vybudování. Stejné úsilí, jako stavbě plavidla, věnovali jeho utajení. V horách za plotem nesměl nikdo nic tušit. První obyvatelé planety se do vesmíru přesunuli asi před dvěma lety. Tehdy to byl „stálý výsadek na vesmírnou stanici“, jak uvedl tisk. Několik rodin bylo vybráno, aby na nich vědci mohli zkoumat dlouhodobý vliv beztíže na lidské tělo.
Od tohoto prvního nenápadného kroku se už v médiích téměř žádné zmínky o vesmírném programu neobjevily. Přední místa zabíral boj Nové Veitony s jedním z jejích území. Protilehlé hory odolávaly všemu, co proti němu vojenské síly podnikly. Nepomáhalo bombardování, toxické ani nervové plyny neúčinkovaly a početné výsadky i zoufalé akce speciálně vycvičených jednotlivců měly za následek pouze to, že kdo překročil hranici hor, už se neukázal.
Oproti tomu wraithské nájezdy na vesnice a menší města byly smrtící téměř stoprocentně. Lidé, kterým se podařilo vyváznout, se dali spočítat na prstech jedné ruky.
Pravda, už celá desetiletí k žádnému takovému útoku nedošlo. Ale v lidech zůstal strach hraničící s panickou hrůzou. Všichni znali vyprávění o tom, že zpočátku Wraithové ve vesnicích a městečkách tančili. To bylo tak dávno, že se na to nikdo nepamatoval. Rčení – jako tančící Wraith – dostalo nový význam něčeho nedosažitelného, co patřilo do světa pohádek a bájí. Nikdo z žijících generací Veitoňanů Wraithy tancovat neviděl.
Ladres stál se zakloněnou hlavou a oči mu bloudily po obloze. Neznatelně se usmál, když si všiml první hvězdy. Kousek nad obzorem se objevila Rosalin. Nejjasnější a nejkrásnější, která byla k vidění. Tak jasně zářila planeta nejblíže Nové Veitony. I kolem ní už kroužily veitonské sondy. Po jejich prvním hlášení ze zkoumání planety zavládlo na Nové Veitoně rozčarování. Rosalin nebyla obyvatelná. Krásný růžový nádech jí dávaly jedovaté plyny, které se po pustém povrchu hnaly rychlostí přesahující všechny druhy větrů známých na Nové Veitoně. Ale ani toto poznání nic neměnilo na tom, že podle krásné růžové hvězdy na obloze bylo pojmenováno mnoho osob i věcí. Třeba Ladresova nejstarší dcera Rosal nebo městečko Rostalian, kde došlo k prvnímu útoku Wraithů.
„Takže je to pravda,“ vyrušil velitele Ladrese neznámý hlas. Trhl sebou a rychle přesunul pohled z nebe na místo za plotem, kde postával vysoký muž s dlouhými bílými vlasy a zasmušilým protáhlým obličejem. I v soumraku byla vidět jeho nepřirozeně bledá kůže s tmavými čárami žil. V úsměvu odhalil špičaté zuby.
„Co je pravda?“ vyštěkl překvapený Ladres.
„Odcházíte. Odlétáte. A přenecháváte nám celou planetu.“ Coran se stále usmíval. Neměl v úmyslu dát najevo zoufalství, které se ho zmocnilo, když pochopil, že neuvěřitelné zprávy jsou pravdivé.
Velitel ucítil na zápěstí malý impulz komunikačního zařízení. I on se na Corana usmál. „Ano. Na celé planetě už nezbyl žádný člověk, kterého byste mohli zabít.“
„Proč?“ položil Coran otázku dřív, než se stačil zarazit.
Ladres zvážněl. Okamžik přemýšlel, jestli má odpovědět, než řekl: „Začalo to kdysi dávno po jednom z vašich prvních útoků, kdy jste zabili Ylaytelu Marvers. Její kniha o hyperpohonu se stala tou nejprodávanější za celé veitonské dějiny a díky ní jsme se nakonec rozhodli pro toto řešení.“ Zadíval se Coranovi do očí. „Nechceme s vámi pořád bojovat. Máme možnost odejít, tak jí využijeme. Měli byste být rádi. Budete mít celou planetu pro sebe.“
Coran přijal Ladresův přátelský tón a ptal se dál. „Kam půjdete? Našli jste nějakou obyvatelnou planetu? Nemusíte mít strach, že bychom vás na ni následovali. Nemáme jak, ani čím,“ trochu se ušklíbl.
I Ladres se usmál. Věděl, že Coranova poslední slova jsou pravdivá, a že může odpovědět i kdyby nebyla. „Nenašli. Ale víme, že tam někde,“ znovu se podíval k nebi, „určitě je. Kdysi přece naší předci k nějaké letěli, než se díky nehodě dostali sem. Nemohla být moc daleko.“
Coran se po jeho posledních slovech zadíval stranou. Hlavou mu blesklo, že by mohl požádat, aby ho vzali s sebou. Touha dokončit cestu, dostat se k původnímu cíli, byla vlastní všemu obyvatelstvu Nové Veitony. Rychle tu myšlenku zahnal. Nestál ani o bolest z odmítnutí, ani o soucit souhlasu.
„Hodně štěstí,“ řekl jenom a pevně se na velitele zadíval.
„I vám,“ kývl hlavou Ladres. Ke Coranově překvapení to znělo věrohodně.
Tichý svist nad lesem přinutil Corana zvednout oči ve chvíli, kdy se nad stromy nedalekého lesa veitonské části objevilo malé vznášedlo na vzduchovém polštáři. Lehce dosedlo vedle velitele Ladrese a jeho dveře se posunuly, aby mohl nastoupit.
Velitel pozvedl ruku na pozdrav a zmizel ve vznášedle.
Coran bez hnutí sledoval, jak vznášedlo vyletělo k obloze. Jeho tvar se s výškou měnil. Když dosáhlo určitého bodu, v jeho zadní části se zableskly spuštěné rakety a vznášedlo zmizelo v jejich záři. Coran věděl, že překonalo gravitaci planety a vletělo do volného vesmíru. „Poslední sbohem,“ ušklíbl se. Sehnul se pro suchou větvičku a hodil ji na plot. Vztekle vykřikl, když při dotyku drátů zajiskřila a než dopadla na zem, vzplála jasným plamenem. Nic jim neulehčili, i když vypnutí generátorů napojených na plot zvládnou průzkumníci během pár hodin. Jejich tajné cestičky na veitonské území snad zůstaly neobjeveny.


Nadine se zadívala na soubor před sebou. Z četby jí vyrušily hlasy ode dveří. Někdo volal její jméno. S hrůzou si uvědomila, že je to seržant McMaholn, kdo vede pátrací akci po zemětřesení.
Otřesy skončily někdy během její myšlenkové cesty na Novou Veitonu. Ani si nevšimla kdy. Bez další kontroly soubor uložila a zavřela notebook. Ještě chvíli váhala, než zpod stolu opatrně vysunula hlavu. Uši jí nelhaly. Andrew McMaholn stál v její pracovně s rukama v bok a rozhlížel se. Sotva se Nadine objevila v jeho zorném poli, s výkřikem se k ní vrhnul a tahal ji ven. Nadine se vztyčila co nejrychleji a rázně odsunula jeho ruce, pátrající po případném zranění.
„Nic mi není, seržante,“ zavrčela na něho. „Celou dobu jsem seděla v bezpečí pod stolem.“
Andrew se narovnal a spokojeně pokyvoval hlavou. „Konečně někdo, kdo ví, jak se má chovat. Gratuluji, madam. Jste jedna z mála, která přežila zemětřesení nejenom nezraněna, ale dokonce i zcela předpisově.“
Nadine zacukaly koutky úst. „Ještě něco, seržante?“ zeptala se ostřeji, než původně zamýšlela.
„Jistě,“ nenechal se vyvést z míry. „Přesuňte se neprodleně do kontrolní místnosti. Jsou tam všichni, které se nám podařilo najít.“ S netrpělivým výrazem pak sledoval, jak se sehnula pro notebook a s ním v podpaží pomalu odchází. Už už měl na jazyku povel ke zvýšení rychlosti, ale nakonec ho spolkl. Byl hrdý na to, že alespoň někdo poslouchal jeho dobře míněné rady, které rozdával od svého příchodu.

Děkuju za všechny kometáře :)

Příště se dočtete, že i v galaxii Pegas někdo může spadnout Dvakrát do stejné řeky

:bye:

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 29.10.2013 13:29:58, celkově upraveno 1

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tak najskôr :arrow:
do sedu a notebook si položila do klína. Podívala se na něj, odložila ho do nejzazšího kouta pod

Síce len toto, ale aj to je neskutočný úspech. :rflmao:
Trošku dlhý skok v deji SPW, ale nedá sa stále písať len po dňoch a hlavne pokiaľ sa jedná o povesť. Tá si žije vlastným životom a zapamätá si len to čo pokadá za podstatné a zaujímavé. :yes:
Ostatné dni a čas pre ňu nič neznamenajú. :(
Tu sa dá napísať len jedno: Pekná časť. :bravo:
:yahoo: :arrow: :study: :book:
:bye: :)

P.S.: :idea: A seržant McMaholn opäť nesklamal. :wink: :rflmao:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

Nad upozorněním se musím zamyslet. Na první pohled mě nic netrklo :hmmm:
Andrewa mám ráda čím dál víc :D Chystám mu velkou akci někdy v daleké budoucnosti (jestli se k ní propíšu)
Pověstí už moc nebude, takže nás čeká opravdu jenom to nejdůležitější.

Nechci toho moc slibovat, ale možná něco přistane na konci tohoto týdne v Daledonu. Ještě k tomu musím získat pár souhlasů a ohlasů :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
pekná časť, ale trochu krátka... :roll:

môj súhlas k tomu, čo chceš spískať v Daledone, už máš a ohlasy tiež :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwendill :)

a děkuju ještě jednou. Vypadá to, že se všichni můžete těšit na konec týdne :twisted:

Puk, můžeš mi říkat blesku :D Tvoje připomínka mi došla až teď. Opraveno a děkuju.

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Aspoň se nebudou nudit, když tam žádné lidi na planetě nemají, můžou rozštelovávat generátory. :D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, BB20 :)

Taková opuštěná planeta, to je skvělé místo :D

:sunny:

BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
A ještě lepší je opuštěná soustava, aby ji mohl někdo vyhodit do vzduchu. :-D

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jo, na to přece máme odborníky a specialisty na slovo vzaté. A když to není soustava, tak je to třeba paralelní vesmír, ze kterého se dá sosat energie, že?
:twisted:
Právě jsem si uvědomila, že Wraithové jsou vlastně žabaři :D

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Moc pěkný díl SPW, na Veitonu se vždy rád vracím. Vzpomínám na úplné začátky, kdy pomalu osidlovali svět a nyní začně vše na novo. Líbí se mi hodně vzpomínek na dřívější události, Ylaytela Marvers a její kniha o hyperpohonu, tanec Wraithů, krvavé rituály a pod.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky