Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Stargate: Aldeneerin 1

Stargate: Aldeneerin 1


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Píš, píš. :)
Aj keď teraz nemám veľa času na čítanie :lol: , toto som už dočítal. :wink:
Dobré. :yes:
:bye:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Zdravím. Tak s dalším dílem to prozatím vypadá hodně blbě. Když jsem viděl šichty na prosinec a těch pár dní volna už mám zaplácaný, tak se dopsání posledních pár dílu musí odložit na nový rok. :( Z bídou se snažím dodělat jednu krátkou sci-fi povídku do jedné soutěže a i tak to bude na krev. Z dílu 11 nemám ještě ani čárku. SNad to bude po novým roce lepší, měl bych dělat i blíž k domovu, zatím jsem musel všechny zájmy stopnout, respektive něco ani nezačít.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:( Škoda. :(
No nevadí. :roll: Keď bude pokračovanie, určite ho prečítam. :)
:wink: :bye:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
TAk jak tedy to vypadá:-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Zdravím.
Situace se trochu změnila, nicméně až dořeším nějaké drobnosti a než se dám tak nějak dohromady, pustím se do toho. Nechci však slibovat nějaký přesný termín. V souvislosti s novým místem v práci pořádně nevím co mě čeká.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Zdravím
Mám pro vás dobrou zprávu. 11 díl je už skoro před dokončením, počítám zhruba konec týdne nebo začátek příštího. V podstatě je to takové velké finále Sg:Ald1 škoda, že jsem to musel na tak dlouho přerušit, pak mají následovat ještě dva díly.
Původní plán spočíval po dopsání SG:Ald1, kompletní revize (doplnění nějakých údajů, rozvinutí postav, opravy chyb, celkové vylepšení slohu) a teprve potom SG:Ald2 která se má odehrávat o pár desetiletí dál. Ale asi se pustím rovnou do dvojky.
Schválně, co si tipujete, že se odehraje v kapitole 11? :hmmm:
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
najdou kompletni lexikon kouzel a potkaj i saxanu? :rflmao:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
invaze na Aldeneerin :-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Kapitola 11 je na světě. Můžete se pustit po dlouhém čekání do čtení. :yahoo:
Kompletní lexikon je dost nemožné najít. Na samotném Aldeneerinu je plno opuštených pevností a v každém opravdu hodně svazků. Pak je po celym vesmíru spoustu dalších pevností, nehledě na to, že ostatní rasy vládnou zase úplně rozdílnou magii. Komplet vše by asi dalo na pořádně dlouhý vlak naloženým knihami kouzel.

11
Temnota a zlo přichází


V severní čtvrti města Lianar je už téměř rok nebývalý klid. Už rok se nepodnikají další výpravy. Z rozhodnutí rady se veškerá vojska zaměřili především na další průzkum Aldeneerinu. Občas se malá skupinka vydala na Darendaaru, připravovat doly k budoucí těžbě. V severní čtvrti proto pobývalo pouze pár strážných a badatelů. Azanyrmuth se po ukončení výprav vrátil k rodině a vracel se pouze výjimečně. Rok 325 vstupoval do čtvrtého měsíce. Zima už řekla své poslední slovo a již několik dní prakticky bez ustání pršelo.

Nastal další poklidný večer. Strážci většinu služby trávili na strážnici popíjením piva, hraním kostek a mariáše. Bujaré veselí zde panovalo téměř každý den, protože se prakticky nedělo nic zvláštního. Dalo by se říct, že služby v severní čtvrti byly za odměnu. Zrovna ten den se veselí neskutečně zvrhlo. Dorazilo ještě mnoho strážců z města. Obecně zimní dny bývaly ve městech klidné, a tak se nebylo čeho bát. Pivo teklo proudem, kořalkou se též nešetřilo, a tak nebylo divu, že mnozí po půlnoci skončili notně opití pod stoly, případně v okolních zahradách.

Když už všichni odpadli, nastal v paláci nezvyklý klid. Pouze strážce Dalamir zůstal vzhůru. Aby se neřeklo, párkrát obešel celou severní čtvrť. Poté se usadil na strážnici do pohodlného křesla a přemýšlel o tomto místě. Vzpomínal, jak to tu ještě nedávno žilo a jak je tu nyní mrtvo. Nakonec i jeho zmohla únava a pokojně se ponořil do říše snů.

Ze spánku ho náhle cosi vyrušilo. Měl dojem, že zaslech otevření kruhu světu. Ujišťoval se, že to byl dozvuk snu, který se mu zrovna zdál a chystal se znovu ke spánku. Přesto pociťoval určitou míru nejistoty. Něco mu říkalo, aby šel zkontrolovat kruh světů. Nechápal proč, ale nakonec poslech smysly a vydal se na průzkum.

Chodby rozhlehlého paláce byly v tuto dobu ponuré a tiché. Tmu narušoval měsíční svit pronikající okny do chodeb. Tu náhle měl pocit, že v dáli zaslech nějaké hlasy. Opatrně procházel potemnělé chodby a komnaty, přičemž se ujišťoval, že ony zvuky jsou stále výplodem jeho fantazie. Po schodišti sešel do dolního patra a pokračoval v obhlídce. Došel ke dveřím oddělující obytnou část od hlavního paláce. Otevřel dveře a pohlédl vpřed.

Jakási postava mu hleděla přímo do tváře. „Někdo zůstal vzhůru,“ pomyslel si. V ten moment popadla ho hrůza, když zjistil, že se právě dívá do tváře Temnoroznému. Hlavou mu proběhla myšlenka: „Kde se tu sakra vzal.“ Než však stačil cokoliv udělat, okolní ticho narušil hlasitý řev.

Druhého dne panovalo další deštivé ráno. Pokojně spící obyvatele Lianaru však ze spánku vyrušil zvuk trubek. Byl to poplach. Nikdo v ten moment nechápal, co se to děje. Možná cvičení, falešný poplach. Rozhodně to nebyla běžná situace. I Azanyrmuth, který zrovna navštívil známé v Lianaru, byl zaskočen.

„Co to? Poplach“ udiveně pravil Azanyrmuth, když ho zvuk trumpet vyrušil z poklidného spánku.
„Sám také nevím,“ odpověděl Azanyrmuthův známý Aldinon a šel se podívat k oknu.
V ulicích města nastal zmatek. Zástupy válečníků směřovaly k severní čtvrti. Rozespalý Azanyrmuth záhy přistoupil k oknu a sledoval neobvyklý povyk.
„To se mi nechce líbit. Půjdu se tam raději podívat.“
Azanyrmuth v rychlosti na sebe oblékl plášť, popadl batoh a magickou hůl a vyběhl do ulic města.

„Nevíte, co se to děje?“ snažil se získat nějaké zprávy o dění v Lianaru.
„Údajně se něco stalo v severní čtvrti. Všechna naše vojska tam míří,“ udýchaně stačil sdělit prostý měšťan běžící s davem.
Azanyrmuth neměl z toho vůbec dobrý pocit. Neotálel a co nejrychleji se snažil proplést mezi lidmi.

Cesta k severní čtvrti mu trvala o mnoho déle, něž jindy. Prchající měšťané ho často donutili ustoupit zpět. Vždy musel čekat, než se naskytla vhodná příležitost k další chůzi. Když dorazil k branám oddělující severní čtvrť od zbytku města, věděl, že je zle. Oblaka černého dýmu nevěstily nic dobrého. V dáli byl slyšet křik a řinčení zbraní. Z rozhovoru válečníků stačil zaslechnout zvěsti o Temnorozených.
„To vůbec není dobré,“ pomyslil si. Největší Azanyrmuthovo obavy se naplnily. Temnorození zjistili, že Aldeneerin patří znovu mezi obývané světy.

„Dobře, že jsi tady,“ samou radostí vykřikl Helhim v momentě, když spatřil Azanyrmutha.
„Co se tu stalo. Vzbudily mě poplašné trubky a celé město je na nohou.“
„Katastrofa? Temnorození v noci prošli kruhem světů a teď pustoší severní čtvrť. Zatím se nám je daří držet za branami severní čtvrti, ale nevíme jak dlouho brány udržíme. Temnorozeným stále přicházejí posily. Kdyby se nám podařilo ten portál nějak uzavřít,“ povzdech si Helhim.
„Máte někdo nápad?“ ptal se velitel stráží Ramulus a netrpělivě se ohlížel po ostatních.
„Já bych o něčem věděl,“ narušil mlčení Azanyrmuth.
„Brána se dá deaktivovat jedině tak, že ji zakopeme do země, nebo vnitřní kruh něčím vyplníme. Potom již nepůjde zvenčí aktivovat,“ pravil Azanyrmuth, přičemž si uvědomil, že se patrně jedná o konec cest na jiné světy. Pokud ovšem Aldeneerin nepadne do moci nepřítele.
„Moc se mi to nezdá,“ pravil Helhim, které mu se též myšlenka vzdát se cestování, nelíbila.
„Souhlasím s Azanyrmuthovým názorem. Nedá se nic dělat. Osud města je v našich rukou. Pokud selžeme, cestovat už nikam nebudeme,“ okamžitě rozhodl Ramulus, odhodlán splnit nelehký úkol. „Neztrácejme drahocenný čas. Musíme našim bojovníkům pomoc.“
Ramulus na to otevřel malá postranní dvířka a šel podpořit obránce. Azanyrmuth a Helhim ho okamžitě následovali.

Na druhé straně se všem naskytl pohled na dvacítku obránců, kteří se snaží udržet skupinku Temnorozených před provizorním valem z naostřených klád a poničeného vybavení. Na ulici leželo v tratolišti krve mnoho mrtvých obyvatel, strážných, ale i nepřátelských válečníků. Ramulus a Helhim okamžitě přišli obráncům na pomoc. Azanyrmuth věděl, že je třeba jednat rychle, proto začal okamžitě kouzlit. Zatímco se obránci snažili zasáhnout nepřátelské válečníky, z jeho rukou lítal jeden blesk za druhým. Boj nebyl zrovna jednoduchý, síly na obou stranách byly poměrně vyrovnané. Díky Azanyrmuthovým schopnostem však padal k zemi jeden nepřátelský válečník za druhým.

„Dobře, že jste dorazili. Získali jsme trochu času, než dorazí další vlna nepřátel,“ děkoval příchozím jeden z bránících válečníků.
„Jaká je situace?“ ptal se Ramulus obránců.
„Bojujeme tu už od rána. Temnorození však stále přichází. Už jsme dost vyčerpaní a naše řady se ztenčují. Nevíme, jak dlouho dokážeme udržet brány. Naši mágové jsou sice neocenitelní, ale i oni potřebují občas odpočinek. Doufám, že slíbené posily dorazí včas.“
„Obávám se, že nás čekají krušné časy. Než dorazí všichni bojeschopní válečníci a mágové z celé prozkoumané části Aldeneerinu, uplyne jeden až čtyři dny a to nemluvím o nutnosti střežit pohraničí,“ okomentoval nelehkou situaci Helhim vědíc, že následující noc bude náročná.
„Bude to těžké, ale nemáme na vybranou,“ konstatoval obránce lučištník odhodlán bránit val až do konce. „Nevzdáme se!“

„Vymysleli jsme určitý plán,“ chystal se Ramulus sdělit obráncům postup na odvrácení invaze. „Podle Azanyrmutha by bylo vhodné kruh světů co nejrychleji pohřbít pod zem a Temnorození ho pak nebudou moci znovu otevřít.“
„Napadla mě ještě jedna věc,“ vmísil se do debaty právě Azanyrmuth, přemýšlející o možných řešení. „Není třeba kruh světů zakopávat do země. Stačilo by ho pouze položit na zem. Cokoliv pak projde, spadne zpět a bude zničeno. Je to stejné, jakoby někdo prošel portálem a hned se chtěl vrátit zpět.“
„Zní to sice dobře, ale dostat se k němu nebude lehké.“
„Každopádně to zní slibně. Já bych do toho šel,“ pravil jeden z obránců.
„Půjde nás jen část. Zbytek bude muset zůstat a dál bránit val,“ rozdával příkazy Ramulus. Nechtěl ztrácet čas a chtěl co nejdřív uskutečnit plán.

Azanyrmuth a Helhim byli okamžitě rozhodnutí. K nim se přidalo dalších osm obránců. Čekala je nelehká cesta na nádvoří s kruhem světů. Od brány ke kruhu to bylo bez mála téměř dva tisíce stop. Celá desetičlenná skupinka se vydala poklusem ulicemi poničené čtvrti. Zatímco se ostatní rozhlíželi po okolních oknech a střechách ve snaze odhalit případné nebezpečí včas, Ramulus mezitím promýšlel strategii. Byl si vědom, že Temnorození nenechají nic náhodě a kruh světů budou silně střežit.

Obránci obezřetně postupovali městem. Ulice bojem zmítané severní čtvrti působily nepříjemně tichým dojmem, který v dáli narušoval pouze zvuk bojů. Zakrvácená těla civilistů, jež nepřítel náhle překvapil, se válela všude kolem. Jejich krev neustávající déšť pomalu smýval z dlažby. Helhim opatrně nahlédl za roh obytného domu, aby obhlédl situaci. Sotva vykoukl, ihned ucukl hlavou zpět. Ostatní tušili, co tato reakce znamená. Azanyrmuth chtěl zjistit počty nepřátel. Poklekl k zemi, aby snížil riziko odhalení a velice opatrně nahlédl za roh. Naskytl se mu pohled na provizorní val z trosek postavený samotnými Temnorozenými a dobrou dvacítkou nepřátel střežící tento val. V jednom z nich poznal čaroděje dle honosnějšího oděvu.

„Jaká je situace?“ potichu pravil Ramulus.
„Temnorození se v této ulici opevnili. Temnorození si tu postavili val a střeží ho asi dvacítka válečníků a jeden čaroděj. Podle mě by nebyl problém je porazit, ale prozradili bychom se a brzy by nás potom mohli překvapit.“
„Máš nějaký nápad?“ vyzvídal Helhim.
„Možností tu pár je,“ rozvážně prohlásil Azanyrmuth. „Pod severní čtvrtí se nachází velice rozsáhlé několikaúrovňové podzemí. Část dobře znám a dá se jím projít až k samotnému nádvoří. Je tu ovšem malý háček.“
„Ten spočívá v čem?“
„Podzemí není dosud moc prozkoumané a je plné pastí, creepů uzavřených průchodů a dalších překážek. Mnoho věcí je dosud nad naše síly.“
„To zvládneme. Veď nás!“ přikázal Ramulus, který si sice uvědomoval možná rizika, ale v sázce bylo mnoho.

Azanyrmuth se nesnažil nijak oponovat, protože si byl též vědom, že je to dost možná jediná schůdná cesta. Vstoupil do vedlejšího domu jehož přízemí sloužilo jako malá místní pekárna. Azanyrmuth postupoval obezřetně. Opatrně vedl skupinku válečníků potemnělou zadní místností s několika pecemi do skladiště zásob. Právě zde se nacházel vstup do sklepa a dále do podzemí. Už chtěl sahat na kliku, když se z blízkého dvora ozvaly zvuky urputného boje. Azanyrmuth s Helhimem šli zjistit, co se děje. Oba napadlo, že ve zdejší čtvrti mohlo přežít několik obyvatel.

Pootevřeli dveře do dvora. Řinčení zbraní se ozývalo zpoza dřevníku přiléhající k sousednímu domu. Oba doprovázení zbytkem skupiny běželi za jeho roh. Tam spatřili válečníka bezmocně se tisknoucího v rohu obklíčeného pěticí Temnorozených. Azanyrmuth se zbytkem dorazil právě včas, protože válečník před malou chvílí přišel o zbraň. Azanyrmuth neváhal ani chvilku a po nepřátelích vypálil ohnivou kouli. Sotva stačili Temnorození postřehnout Azanyrmuthovo pronášení zaklínadla, ozvala se velká rána doprovázená mohutným vzplanutím a všech pět silná ohnivá koule okamžitě spálila na uhel. Pohled na překvapené válečníky temnot byl vskutku jedinečný. Poprvé Azanyrmuth viděl Temnorozené tvářit se jinak něž zle a nenávistně.

„Díky vám. Už jsem myslel, že tu zhynu,“ radoval se válečník oděn v zelené tunice.
„Zaslechli jsme boj, proto jsme přiběhli na pomoc. Jak jsi se sem dostal? Severní čtvrť není momentálně bezpečné místo.“
„Abych se představil: Augelius, jméno mé. Krátce nad ránem nám bylo sděleno, že v okolí kruhu světů došlo k nějakým bojům. Spolu s dalšími obránci jsme dorazili na místo jako první. To jsme ještě netušili, co se tu odehrálo. Mysleli jsme, že se zase ožrali místní strážci a porvali se. Nemají tam nic jiného na práci, a proto často pijí až do němoty. Když jsme však na místě spatřili armády Temnorozených, zděsili jsme se. Jejich náhlý útok na Aldeneerin nás všechny zaskočil. Vyhlásili jsme poplach a snažili jsme se je co nejdéle zdržet. Jenže kruhem světů neustále přicházeli a dost možná stále přicházejí další posily,“ vyprávěl Augelius vše, co se zde nad ránem stalo.
„A co se stalo s ostatními?“ ptal se Helhim obávaje se nejhoršího.
Azanyrmuth si všiml několika drobných zranění, jež Augelius utrpěl v bojích a během jeho vyprávění k němu přistoupil a připravil si léčivé kouzlo.
„Jsou mrtví,“ pokračoval. „Když naše řady prořídly, dali jsme se na ústup. Temnorození nás nepřestali pronásledovat a postupně jsme ztráceli další bojovníky. Nakonec jsem zůstal sám. Snažil jsem se tu přežít a zároveň se dostat do bezpečí. Občas jsem se střetl s pár nepřáteli, ale vždy jsem je přemohl. Štěstí mě opustilo až tady. Kdybyste nepřišli, byl bych už pod drnem.“

Když Augelius dovyprávěl vše, co se od rána stalo. Ramulus mu poté sdělil plán na zastavení nepřátelské invaze. Augeliusovi to přišlo dost odvážné, avšak si dobře uvědomoval, že s jeho pomocí budou mít větší šanci na vítězství.

Vrátili se zpět do pekárny a pokračovali původně zamýšleným směrem. Azanyrmuth znovu sáhl na kliku od dveří pokračující do skladiště zásob a opatrně ji stiskl. Za dveřmi vládla úplná tma, takže si museli posvítit loučí. Schodiště do podzemních sklepů bylo vlhké a kluzké. Čím postupovali dále, vzduch byl stále zatuchlejší a páchl hnilobou. Ticho občas narušil zvuk dopadu kapky na kamennou dlažbu a tlumených explozí kdesi v dáli.

„Buďte ve střehu. Tyhle prostory jsou dosud neprozkoumané,“ varoval Azanyrmuth ostatní spolubojovníky a opatrně pokračoval dále úzkou chodbou.
Mladší válečník se nad tímto podzemí zamyslel a nedalo mu to nezeptat se: „Nehrozí, že občas něco vyleze na povrch, když je to podzemí tak nebezpečné?“
„Občas se to stává. Zdejší obyvatelé většinou vstupy do podzemí dobře zajistili, ale pořád je tu dost neodhalených průchodů. Není třeba se bát. Většinou jsou to malí tvorové a s těmi si poradí stráže, nebo i samotní majitelé domů,“ odpověděl Ramulus.
Azanyrmuth však byl jiného názoru. Vzpomněl si na dva roky starý incident, kdy z kobek na povrch vylezla velká chapadlovitá stvůra a než ji stráže dokázali porazit, sežrala několik nevinných obyvatel. V zájmu klidu však o této historce pomlčel.

Postupně se přibližovali do centra severní čtvrti. Najednou Ramulus zůstal stát před záhybem chodby a pohybem ruky naznačil, aby ostatní zůstali stát taktéž.
„Děje se něco?“ zašeptal Helhim.
„Ve vedlejším sále něco je. Slyším kroky.“
Augelius popošel dopředu a opatrně nahlédl za roh. Pořádně toho moc neviděl, sotva odhadl velikost sálu. Čeho si však okamžitě všiml, byl pach zetlelého masa a starých hadrů. Po chvíli v místnosti spatřil nejasný pohyb. Rychle ucukl zpět, protože pohyb spatřil nebezpečně blízko. Krom toho vycítil ještě přítomnost dalších pěti neznámých bytostí.
„Cítím tu přítomnost nejméně šesti bytostí. Připravte se na boj,“ zašeptal a chystal se vtrhnout do sálu.

Ještě než se všichni rozeběhli vstříc neznámému nepříteli, Azanyrmuth vyčaroval v sále magické světlo. Všem se naskytl pohled na hrůzostrašné bytosti. Necelých osm stop velké creepy, pokryté hrubou zelenožlutou tvrdou kůží, odpornou velkou tlamou s mnoha dlouhými špičáky a třemi chapadly s dalšími ostny na koncích. Tyto bytosti žijící v podzemí, často mezi odpadky, se ve starých knihách nazývali Otyugh.

Celá skupina válečníků naběhla do místnosti a pustila se do boje. Augelius se ukázal jako velice zdatný bojovník a dokázal se obratně vyhýbat úderům Otyugha. Pro ostatní nebylo zcela snadné se vyhýbat úderům chapadel. Mnohdy se pokoušela vytrhnout zbraně válečníkům z ruky. Zatímco Augelius přemohl první potvoru, Azanyrmuth po ostatních sesílal jeden blesk za druhým. Zkušenost válečníků především Helhima a Augeliuse se ukázala velice užitečná a boj byl za krátko u konce.

„To byl poslední,“ vítězně prohlásil Helhim, když se pod úderem jeho mohutné sekery poslední Otyugh sesul k zemi.
„Raději to tu ještě prohlédněme,“ varoval ostatní před možným nebezpečím Ramulus.
Válečníky okamžitě prolezli blízké okolí a snažili se najít další případné bytosti.
„Nic tu není,“ zahlásil Augelius.
„Dobrá. Nezdržujme se dále. Ke kruhu světů už by to nemělo být daleko.“

Azanyrmuth se ujal vedení celé skupiny, protože se už nacházeli v částečně prozkoumaných oblastech, které velice dobře znal. Současně je nabádal v větší opatrnosti. Netušil, nakolik Temnorození prozkoumali podzemí a prozrazení by mohlo celou snahu okamžitě zhatit. Brzy dorazili k malému kamennému schodišti stoupající k jedné z mnoha studen, které poskytují dostatek vody pro potřeby kuchyní a k pití. Odtud to ke kruhu světů bylo pouhých pár desítek stop.

Opatrně a co možná nejtišeji stoupali po vlhkém schodišti vzhůru k těžkým okovaným dveřím. Ramulus uchopil kliku a pomalu je otevíral, ostatním zatím rukou naznačoval až se připraví na případný boj. Malá potemnělá místnůstka se studnou však zela prázdnotou. V okolí byl až nepřirozený klid. Nic nenaznačovalo, že okolí ovládali Temnorození.

„Nechce se mi to líbit,“ šeptal jeden z válečníků, zatímco pomalu postupovali chodbami paláce.
Azanyrmuth nahlédl do jednoho z pokojů, aby z okna zkontroloval situaci venku. Nacházeli se zrovna v obytné části odkud byl přímý výhled na nádvoří s kruhem světů. O patro výš měl pokoj i samotný Azanyrmuth, kde se v poslední době zdržoval jen málo. Pomalu pootevřel dveře a skrz škvíru zkontroloval situaci v pokoji.

Pokoj byl opuštěný, avšak z venku byly slyšet jakési hlasy. Azanyrmuth potichu prošel mezi stoly a dalším nábytkem k zavřenému oknu. Připlížil se až ke zdi těsně u okna. Opatrně nahlédl skrz okno ven. Snažil se zjistit přibližné počty nepřátel. Už krátký pohled stačil na to, aby věděli, že stojí proti přesile čítající stovky nepřátel. Na podrobnější zkoumání neměl příliš času, protože dvojice Temnorozených se to namířila přímo k oknu. Patrně si všimli podezřelého pohybu za oknem. Azanyrmuth se pomalu plížil podél zdi až k posteli, ke které si sedl zády doufaje, že splyne se zdobným přehozem.

Kroky těžkých okovaných bot se stále blížily k oknu. Když utichly, Azanyrmuth na chvíli spatřil za oknem pobledlou tvář zdobenou charakteristickým černým zabarvením v obličeji. Zůstal nehybně sedět u postele a čekal na reakci. Nepřítel stál u okna celkem dlouho. Neustále se pokoušel přes sklo nahlédnout dovnitř, evidentně se mu v pokoji něco nezdálo. Azanyrmuth v ten moment zažíval horké chvilky. Když tvář zmizela a následné kroky se pomalu vzdalovaly, ulevilo se mu. Dále už nechtěl nic riskovat a raději se vrátil zpět k ostatním.

„To bylo o chlup,“ oddech si Azanyrmuth.
„Tak kolik?“ ptal se Ramulus.
„Něco přes dvě stovky válečníků. Počet čarodějů však nevím přesně. Viděl jsem tam nejméně tři.“
„A co kruh světů?“
„Byl zavřený. Patrně dorazili všichni z této vlny útoku. Kolikáté, můžeme pouze hádat.“
„Alespoň jedna dobrá zpráva. Jenže je jich na nás příliš moc. To nemáme šanci porazit. Bez posil určitě ne,“ komentoval současnou situaci Helhim. Běžně se jen tak něčeho nezalekne, ale tentokrát si byl vědom toho, že střemhlavý útok by byla sebevražda.
„Nejdřív bych ještě prohlédl okolí, než cokoliv podnikneme,“ navrhl Augelius.
„Souhlasím.“

Potemnělými chodbami pokračovali v obhlídce okolí. Opatrně nakukovali do jednotlivých pokojů. Nechtěli ponechat nic náhodě. Ovšem se brzy ukázalo, že obytný palác není tak prázdný, jak se na první pohled zdálo. Chodbami paláce se odkudsi linula děsivá hudba, ze které číšilo čistokrevné zlo. Vydali se směrem ke zdroji hudby. Čím víc se blížili ke společenským prostorám, growling, používající Temnorození namísto klasických zpěvů, byl stále znatelnější. Když Augelius nahlédl pootevřenými dveřmi do jídelny, spatřil tam početnou skupinu Temnorozených, kteří právě pojídali syrové prase.

Opatrně se vzdálili a tentokrát Helhim nahlédl do jednoho ze společenských sálů. Zde o čemsi debatovala další početná skupinka Temnorozených. Bavili se ve svém jazyce, a tak jim válečníci nerozuměli. Pouze Azanyrmuth pochytil pochytil pár slov o chystaném útoku na další čtvrtě. Údajně se čeká na další armády, ale ty měli dorazit až v dalších dnech.

Průzkum pokračoval do badatelského křídla paláce. Když vstoupili do první knihovny, naskytl se všem pohled na obrovskou spoušť, kterou tu Temnorození stačili za půl dne napáchat. Patrně zde hledali něco zajímavého, proto všechny knihy rozházeli, povalili police i stoly převrátili.
„Nechtěl bych tady uklízet,“ prohlásil Helhim při pohledu na nepořádek.

Když se tak rozhlíželi po knihovně, náhle za sebou zaslechli kroky. Než se však stačili vzdálit do bezpečí, už stáli v tváří tvář početné skupince nepřátel. Prakticky hned se strhla krutá bitva. Azanyrmuth okamžitě seslal po příchozích řetězový blesk. Jeden okamžitě padl k zemi, zatímco se ostatní pouze otřepali a vrhli se na Lianarské válečníky. Augelius bojoval po boku s Helhimem a pod údery jejich zbraní za krátko padlo několik nepřátelských vojáků.

Temnorození však stačili vyhlásit poplach a do knihovny vtrhla další početná skupina válečníků, mezi nimi i jeden čaroděj. Azanyrmuth okamžitě zbystřil a ihned po něm vypálil ohnivou kouli. Po letech zdokonalování v magii i tato kouzla měla mnohem ničivější sílu než před pěti lety. Temnorození v blízkosti čaroděje utrpěli vážná zranění, avšak čaroděj se pouze pohrdavě zasmál. I silná ohnivá koule mu takřka neuškodila. Čaroději se mezi rukami začala formovat temná koule, kterou v zápatí poslal na Azanyrmutha. Ten neměl problém tento útok ustát a na oplátku se pokusil chytit čaroděje do Bigbyho drtící ruky.

Zatímco Azanyrmuth sváděl souboj s čarodějem, Lianarští bojovníci přestali na nepřátelskou přesilu stačit a byli nuceni ustoupit až na konec knihovny. Velká průhledná zelenočerná ruka letěla vstříc nepřátelskému čaroději, ten však stačil uhnout a ještě po ni vyslat další kouli temnoty. Po druhé ho už chytla, ale stačil se z ní vymanit. Na potřetí ho ruka konečně pevně chytla a začala drtit. Azanyrmuth získal trochu času a šel pomáhat obráncům. Napřed seslal hromadné uzdravení, protože utrpěli již nějaká ta zranění a vzápětí následoval řetězový blesk.

Díky kouzlům získali obránci znovu převahu nad útočníky, jenže nepřátelský čaroděj dokázal za pomocí temné magie vymanit nejen ze sevření Bigbyho ruky, ale i zcela ji zničit. Azanyrmuth poslal čaroději tentokrát plamenný úder. Okolí čaroděje včetně blízkých válečníků pohltilo náhlé vzplanutí. Čaroděj je znovu pohrdavě zasmál. Následně otevřel pusu a celou knihovnou roznesl šílený řev, jehož rázová vlna povalila většinu Lianarských válečníků na zem. Čaroděj však nehodlal v sesílání ničivých kouzel přestat.

Augelius nechtěl nechat nic náhodě a hodil po něm první knihu, která mu přišla pod ruku. Těžká kniha udeřila čaroděje přesně do čela a nad paintem mu udělala drobnou rýhu. Díky tomu dokázal čaroděje rozhodit a připravované kouzlo tak zkazil. Samozřejmě Augelius na sebe strhl pozornost a další kouzlo směřovalo přímo na něj. Ozvala se silná exploze a Augelius zmizel kdesi pod hromadou knih a rozbitých knihoven.

Situace obránců se nevyvíjela zrovna dobře. Díky kouzlům nepřátelského čaroděje utrpěli zranění a navíc je útočníci zatlačili do rohu knihovny. Azanyrmuth vrhl doprostřed sálu oslepující sluneční světlo, které Temnorození vyloženě nesnáší a oslepuje je. Obránci získali potřebný čas na rychlý ústup z knihovny. Proběhli dalšími knihovnami a studovnami, následně přes zahradu do vedlejší stavby sloužící jako kovárna a sklad zbraní.

Když Helhim zabouchl bytelné okované dveře a zajistil je závorou. Obránci si mohli oddychnout. Do bezpečí se však dostal pouze Azanyrmuth, Helhim, Ramulus a pouze tři obránci. Zbytek zahynul při souboji.

„To není dobré,“ povzdech si Ramulus, poté co si uvědomil, že svůj úkol za takové situace nesplní.
„Měli bychom se tu opevnit, Temnorození na nás už jistě pořádají hony,“ navrhl Helhim, když v duchu zhodnotil jejich situaci.
„Doufejme, že ostatní obránci stále drží brány,“ pravil Azanyrmuth, kterému se v hlavě rodil plán. „První posily by mohly dorazit zhruba zítra po poledni. Tahle zbrojnice se dá poměrně dobře ubránit. Jsou zde pouze dva vchody, hlavní a tenhle vedlejší a vstup do podzemí. Škoda, že nemáme k dispozici mistry na líčení pastí, ale můžu v okolí nastražit pár magických pastí. Můžou Temnorozené alespoň na čas odradit.“
„Nejspíš nemáme na vybranou, dostali jsme se do nejodlehlejší části severní čtvrtě,“ souhlasil s Azanyrmuthovým plánem Ramulus. „Naštěstí mám s líčením pastí nějaké zkušenosti, takže ti můžu pomoc.“
„Dobrá, neztrácejme čas,“ pravil Helhim a následoval Ramuluse. „Pomůžu vám s líčením pastí a zbytek by zatím mohl zabarikádovat okna. Pak bychom se tu mohli porozhlédnout po nějakých lepších zbraních a zbrojí.“

Ramulus a Helhim okamžitě posbírali v okolí vše, co se mohlo hodit pro výrobu pastí. Azanyrmuth také nezahálel a brzy se okolí hemžilo několika ohnivými, bleskovými a mnoho dalšími pastmi. I zbylí válečníci se činili. Každý si byl dobře vědom, že útok nepřátel může přijít každou chvíli.

„Máme hotovo,“ oddych si Ramulus, když Helhim zavřel hlavní bránu a zajistil ji právě dokončenou pastí.
„A teď nezbývá než čekat,“ prohlásil Helhim. „Pojďme zatím prozkoumat zbrojnice.“
„Já zůstanu na stráži,“ nabídl se Azanyrmuth. Věděl, že ve zbrojnici nenajde lepší výzbroj. Magické hole se totiž nacházely u sídla mágů stojící zrovna na opačné straně severní čtvrti.

Celá stavba byla rozdělena do tří pater a jedné sklepní úrovně. V podzemí se nacházely sklady materiálu a potravin, takže obránci měli dostatek jídla na mnoho dní. Přízemí se stávalo z velkého vstupního sálu, kuchyně, jídelny a strážnice. V prvním patře byly samotné sklady zbraní, zbrojí a dalšího užitečného vybavení. V posledním patře se nacházely pokoje těch, kteří tu pracovali.

„Našli jste něco?“ ptal se Azanyrmuth, když se ostatní vrátili ze zbrojnic.
„Nic moc. Pár trochu lepších zbraní, ale to nás nespasí,“ zklamaně odpověděl Ramulus. „Jak to vypadá venku?“
„Zatím klid. Zdá se, že jsme se Temnorozeným dokázali ztratit.“
„Aspoň že tak,“ oddech si Ramulus a usedl do blízkého křesla. „Potřebujeme trochu odpočinku.“
„Přemýšlel jsem o možnosti úniku z této čtvrtě. Hradby nejsou zas tak daleko. Budeme však potřebovat něco na jejich překonání.“
„Hradby jsou postaveny tak, aby mohly čtvrť chránit jak před útoky zvenčí, tak chránit zbytek města případě ohrožení zevnitř. Takže nebude jednoduché se na hradby vyškrábat, vysvětloval Ramulus. „Celé Lianarské opevnění je v podstatě uzavřený systém, kam se dá vstoupit pouze na několika dobře chráněných místech.“
„Naši obránci by nám přece mohli pomoc, například nám hodit lano,“ uvažoval Helhim.
„Ještě lepší varianta by spočívala v severní obrané pevnosti. Tu snad Temnorození jen tak neobsadí. Mohli bychom se dostat do bezpečí tamtudy,“ navrhl jeden z válečníků.
„Taky možnost,“ souhlasil Ramulus. „Je sice trochu dál. S trochou štěstí bychom se k ní bezpečně dostali. Doufejme, že naši obránci drží pevnost a hradby. Právě hradby jsou největší slabina severní čtvrti. Máme málo obránců na jejich úplné hlídání.“
„Na druhou stranu bych se hned nevzdával této vydobyté pozice. Jsme relativně blízko kruhu světů a pokud dorazí posily, mohli bychom útok na Temnorozené dost urychlit,“ oponoval Azanyrmuth.
„To je pravda,“ zamyslel se Helhim, povstal ze křesla a uvažoval dále. „V tomhle má Azanyrmuth pravdu. Můžeme tu nepřátele zdržet a tím získat čas pro obránce. Pasti nám jistě hodně pomohou a navíc je tu s námi jeden z nejmocnějších mágů z Lianaru, potažmo z celého Aldeneerinu.“
Nakonec vše rozhodl Ramulus: „Dobrá. Zatím bychom tu zůstali. Uvidíme, co zatím Temnorození chystají.“

Všichni za-ujmuli svá místa a bedlivě sledovali okolí. V dáli čas od času zaslechli zvuky boje a tlumených výbuchů. Všichni doufali, že se podaří nepřátele zdržet co nejdéle. Do příchodu prvních posil zbývalo mnoho hodin. Čas však plynul velice pomalu.

---------------------------------------------------------------------------

Venku se pomalu začalo stmívat. Opuštěná čtvrť v šeru působila vskutku nepřívětivě, tlumené zvuky občasných bojů v dáli se nesly ulicemi města a déšť pořád neustával. Za celý den kolem zabarikádovaného domu prošla pouze jedna hlídka, která se však nevšimla čehokoliv podezřelého. Když se čtvrť ponořila do úplné tmy, obránci se vystřídali na hlídkách.

„Nelíbí se mi to,“ ustaraně pravil jeden z válečníků. „Jakoby Temnorození vyčkávali.“
„Taky z toho nemám nejlepší pocit,“ souhlasil Helhim. „Už jsem ale zažil horší věci. To zvládneme,“ dodával všem odvahy.

Helhim procházel jednotlivými pokoji a opatrně nahlížel okny do ulic a zahrad zahalených do neprostupné tmy. Každý dobře věděl, že Temnorození jsou ve tmě doma jako ryba ve vodě. Nemají rádi sluneční světlo a magii založenou na slunci. Současné deštivé období však neslibovalo slunečné dny a to byla pro Lianar velká nevýhoda. Nepřátelé tak mohou pokračovat v bojích prakticky neustále.

Hodiny se pomalu vlekly. Azanyrmuth zatím odpočíval, aby měl dostatek sil na případný boj. Helhima na hlídce zatím vystřídal Ramulus. Pokračoval v hlídkování, zatímco se ve zvuku deště snažil zachytit jakýkoliv podezřelý zvuk. Situace se nijak neměnila, pouze bubnování kapek kdesi v dáli občas narušilo řinčení zbraní.

Obránci na hlídce museli zůstávat neustále ve střehu navzdory příjemnému zvuku deště, jež měl tendenci uspávat. V tom se Azanyrmuth probral se slovy: „Už jsou tady. Všichni do zbraně!“ Ostatní se divili odkud si je tak jistý, že se nepřátelé chystají do útoku. Helhim tušil proč. Azanyrmuth okolo rozmístil jakési neviditelné mentální strážce, kteří jsou neustále v myšlenkovém spojení se sesilatelem a případě blížícího nebezpečí ho upozorní. Díky tomu Temnorození ztratili moment překvapení.

„Všichni na svá místa!“ zavelel Ramulus a sám běžel k oknu s výhledem na blízký palác.
„Nalákejte je co nejvíc do pastí!“ radil všem Azanyrmuth.

Všichni zaujali svá místa u oken, připravili se ke střelbě z luků a Azanyrmuth zůstal ukryt u velkého okna nad hlavním vchodem. Snažili nebýt hned na očích. Brzy zaslechli první zvuky těžkých okovaných bot patřící nepřátelům. Kroky zněly stále silněji. Ramulus odhadl jejich počet zhruba na třicet, ale nebyl si zcela jist. Kroky náhle ustaly. Temnorození se začali o čemsi bavit. Azanyrmuth rozuměl pouze několika slovům. Dokázal si však odvodit, že nepřátele vycítili přítomnost někoho cizího. Náhle se ozvala rána doprovázená velkým vzplanutím.

Venku nastalo menší pozdvižení. Vzápětí se ozvala další rána. Temnorození ihned obklíčili celý dům. Už si však dávali větší pozor a magickým pastem se obratně vyhýbali. „Teď!“ vykřikl Ramulus. Obránci napnuli tětivy luků a spustili po nepřátelích střelbu. Sprška šípů řádně znepříjemnila nepřátelům život. Aby zabránil Azanyrmuth útoku na hlavní bránu, vytvořil před domem ohnivou zeď. Temnorození se museli stáhnout.

Ohnivá zeď postupně nabývala na síle. Její zář osvětlovala okolí a obránci měli možnost spatřit první mrtvé v okolí domu. Azanyrmuth chtěl nepřátele co nejvíce zastrašit, a proto pokračoval v dalším kouzlení. Nejprve seslal do největšího davu řetězový blesk a hned na to ohnivou kouli. Než se stačili rozptýlit, už ve vlhké trávě leželo dalších šest mrtvol. Přeživší nepřátelé se snažili opevněný dům obejít, avšak museli čelit spršce šípů.

Než stačili Temnorození vytáhnout luky a opětovat palbu, další dva padli k zemi. Ve snaze uniknout šípům se pokusili přeběhnout blíže k domu. Počínali si ne zrovna obratně, díky čemuž aktivovali bleskovou a další ohnivou past. Obránci nadále využívali zmatku a neustávali ve střelbě z luků. Situace se pro obránce vyvíjela velice slibně.

Brzy však dorazila další početná skupinka nepřátel doprovázená tentokrát čarodějem. Azanyrmuth si ji okamžitě všiml a nechtěl ponechávat nic náhodě. Sám na sebe seslal kouzlo zrychlení, díky němuž mohl útočit rychleji. Temnorozeným pak na pozdrav poslal další ohnivou kouli. Vzhledem ke vzdálenosti stačila většina nepřátel uhnout. Po úderu začal nepřátelský čaroděj okamžitě halit okolí do neprostupné temnoty, která znemožnila obráncům zjistit počty nepřátelských válečníků. Azanyrmuth si však i z touto situaci věděl rady. Přímo doprostřed temnoty seslal jedno z kouzel, které Temnorození bytostně nenáviděli. Spalující sluneční paprsek svým ostrým zábleskem zcela zrušil efekt temnoty a na chvíli ozářil okolí.

Díky světlu Azanyrmuth mohl snadno zhodnotit situaci na bojišti. Třicet nepřátel ze čtyř desítek, záře na čas oslepila. Čaroděj však tento drtivý útok ustál bez větších následků a okamžitě útok opětoval. Vytvořil několik éterických mečů temnot a nařídil jim zaútočit na Azanyrmutha. Ten se okamžitě za pomocí rozptýlení magie snažil meče zničit. Z pěti mečů zmizely pouze dva. Azanyrmuth proto vytvořil kolem sebe ochranné magické pole. Mezitím se znovu zaměřil na nepřátelskou armádu.

Nejdřív vykouzlil ohnivou kouli, kterou vzápětí následoval řetězový blesk. Nepřátelský čaroděj se však nevzdal a na Azanyrmutha zaútočil salvou pěti koulí temnot. Spolu s éterickými meči ochranné magické pole rychle sláblo. Síla mečů se však také rychle vytrácela. Hordě nepřátel se brzy vrátil zrak po oslepující záři. Protože ohnivá zeď před chvíli vyhasla, nepřátelé se vydali vstříc opevněnému domu. Hlasité rány ozývající se z přízemí nevěstily nic dobrého. „Běžte rychle ke vchodu!“ vykřikl Helhim.

Azanyrmuth odolával silnému útoku a snažil se nepřátelského čaroděje zastavit za každou cenu. Mezi další velmi ničivé kouzlo patřila velká mrazivá koule, ze které navíc odletovaly malé mrazivé úlomky. Toto kouzlo na bojišti nadělalo velký zmatek, dřív nebo později byl každý nepřátelský válečník zasažen slabým mrazivým úlomkem. Samotná pět stop velká koule letěla přímo na nepřátelského čaroděje. Ten se sice snažil za pomoci magie léčit, avšak mrazivá koule explodovala z takovou razancí, že nepřátelského čaroděje roztrhala na kousky. Smrtí nepřátelského čaroděje byla největší současná hrozba odvrácena.

Mezitím se obránci u hlavní brány chystali na úder Temnorozených. Brána po mnoha úderech sotva držela. Jediné, co ještě oddělovalo obránce od nepřátel bylo několik pastí.
„Připravte pasti,“ přikázal Ramulus s mírným napětím v hlase.
Křáp! Brána povolila. Obránci na povel uvolnili obrovskou kládu, která jako beranidlo udeřila útočníky. Ti, co nestihli včas uhnout, kláda rozdrtila. Zbytek vtrhl dovnitř. Útočníci však přehlédli natažené lano těsně za bránou a následovala sprška ostrých šipek.

Obránci za provizorní bariérou zatím vyčkávali na příhodnou chvíli k útoku. U brány byla nastražená ještě jedna ohnivá past. Jakmile se ozvala ohlušující rána, Ramulus zavelel k útoku. Všech pět obránců se pustilo s nepřáteli v nelítostný boj a snažili se je vytlačit ven. To už do vstupního sálu dorazil Azanyrmuth. Ihned vypálil na nepřátele salvu magických střel. Desítky malých světélkujících střel nemilosrdně zasypaly přeživší nepřátele. Když Temnorození zjistili, že mají jen malou šanci na úspěch, dali se rychle na útěk.

„Sláva! To jsme jim to natřeli!“ vykřikl samou radostí Helhim.
„Dostali od nás pěknou lekci,“ radoval se Ramulus. „Snad je to od dalšího útoku dostatečně odradí.“
„Do rána by měl být klid,“ zauvažoval Azanyrmuth. „Avšak nenechme nic náhodě. Musíme opravit bránu a obnovit alespoň některé pasti. Neznáme současné počty Temnorozených, kteří se zrovna nachází v okolí, ani kolik se jich sem ještě chystá.“
„Azanyrmuth má pravdu, pusťme se hned do práce.“

Před započetím práce ještě v rychlosti prohledali okolí. Všude se válelo desítky mrtvol. Odhadem jich mohlo být něco přes padesát. Těžko to přesně spočítat, řada těl byla spálena nebo roztrhána na kusy. Kamennou dlažbu cest i okolní trávu pokrývala temně černočervená krev.
„Co s těmi těly?“ ptal se jeden z Lianarských válečníků.
„Já bych je tu nechal. Mohlo by to Temnozené odradit od dalšího útoku,“ navrhoval Helhim při pohledu na masakr, který tu před chvílí zanechali.
„Nebyl bych si tak jistý,“ oponoval Azanyrmuth, který se už dost věcí o této temné rase dozvěděl. „Na rozdíl od ostatních ras Temnorozené podobné výjevy zas tak neodstrašují. Radši rychle opravme bránu.“

Okamžitě se tedy pustili do práce. Prkny provizorně opravili bránu a znovu nalíčili pasti. Azanyrmuth ještě venku před bránou nastražil slabší verzi ohnivé pasti, stejně tak v u brány v sále. V boji už vyčerpal velkou část magických sil, proto už nemohl používat nejsilnější kouzla. Stejně jako obránci potřeboval další odpočinek.

Na stráži zůstal Helhim. Když všichni usnuli, sám obcházel jednotlivé komnaty a nahlížel do temných ulic. Déšť pořád neustával, ba naopak ještě zesílil, takže přehlušil veškeré ostatní zvuky. Stejně tak i viditelnost se výrazně zhoršila. Helhima trochu zneklidňoval fakt, že kdyby se někdo pohyboval v okolí domu, sotva by ho spatřil, natož zaslech jeho kroky.

Od náročného boje uplynulo mnoho hodin. Noc byla od té doby klidná. Po čase Helhima vystřídal Ramulus. K ránu už déšť nebyl tak silný, dokonce se chvílemi změnil v slabé poprchávání. To už světlo na východě věstilo nadcházející den. Obloha zůstala sice zatažená, avšak už ne tak jako předcházející den. Ramulus se zaposlouchal ve snaze zjistit, jak se vyvíjí celková bitva o severní čtvrť. Všude ovšem vládlo ticho. Byla snad obrana města prolomena, nebo se Temnorození stáhli?

Brzy se probrali i všichni ostatní. Posilnili se dobrým jídlem ze spižírny a při té příležitosti začali spřádat plány na osvobození severní čtvrti.
Slova se ujal Helhim: „Takhle po ránu je venku až nezvyklý klid.“
„Důvodů může být více, „odpověděl Ramulus, zatímco se zakousl do krajíce chleba. “Buď Temnorození prorazili brány a teď už řádí po městě, nebo …“
„To bychom slyšeli válečnou vřavu i tak,“ přerušil ho Azanyrmuth.
„Nebo jsou oslabení a spíš čekají na posily. Přeci jen jsme jim to včera pěkně nandali,“ pravil Helhim.
„Co uskutečnit malý průzkum okolí,“ navrhoval Azanyrmuth. „Stačí se pohybovat opatrně.“
„No já nevím,“ trochu bojácně pravil jeden z obránců. „Já bych radši počkal na posily.“
„Co když opravdu Temnorození prorazili brány, to bychom se posil nemuseli dočkat,“ oponoval Helhim.
„Musíme zjistit na čem jsme. Souhlasím s Azanyrmuthem, po snídani vyrazíme!“ nepřipustil další debatu Ramulus a vše rázem rozhodl.

Po snídani a nutných přípravách se obránci vydali na obhlídku okolí. Popošli k badatelskému křídlu paláce, odkud byli prve nuceni ustoupit před přesilou. Helhim chytl za kliku malých dubových dveří a pomalu je otevřel. V tom najednou hrůza. Velká černá sekera prořízla vzduch. Taktak stačil Helhim uskočit.

Jako na potvoru skupinka Temnorozených procházela palácem a zrovna obránci na své nepřátele natrefili v této nevelké studovně. Helhim okamžitě útok opětoval a nepříteli sekerou roštíp hlavu. Temná krev vystříkla Helhimovi do obličeje. Okamžitě si ho otřel, aby měl přehled a následován Ramulusem vtrhl do studovny a pustil se do boje s necelou desítkou nepřátel. Zbytek obránců je přirozeně následovalo. Azanyrmuth vzápětí po nepřátelích vypálil bleskový výboj. První padli k zemi. Do boje se zapojili i zbylí tři obránci.

Boj ani netrval dlouho a všech devět nepřátelských válečníků padlo k zemi. Než se stačil Azanyrmuth připravit na léčbu zranění, které obránci utrpěli v boji, z chodeb paláce se začaly ozývat hlasy nepřátel a kroky, jež se nebezpečně rychle přibližovaly.
„Zpátky do zbrojnice!“ vykřikl Ramulus.
Nemusel to opakovat dvakrát. Všichni vyběhli ze studovny, poslední Helhim přibouch dveře a kliku podepřel lopatou, která ve válela u cesty. To poskytlo obráncům dost času na to, aby stihli uniknout do opevněné zbrojnice.

Bránu zajistili právě včas. Lopata zabraňující Temnorozeným další postup rupla. Současně dorazili další nepřátelé blízkou ulicí. Přilehlá prostranství se záhy začala plnit. Azanyrmuth sledoval, jak jejich počty narůstají a snažil se rychle jednat. Ohnivou zdí odřízl postup části nepřátelské armády, a tím její postup trochu zpomalil. Na další část armády použil znovu kombinaci oslňujícího slunečního světla a ohnivé koule. Zbytek obránců zaujalo svá místa, připravili luky a spustili palbu po nepřátelích.

I přes veškerou snahu počty Temnorozených rostly. Brzy stovka nepřátel bez milosti obklíčila celou zbrojnici. Nepomohly ani magické pasti nastražené všude kolem. Ztráty byly prakticky bezvýznamné.
„Co teď? Jsme tu v pasti, jako krysy.“
„Neboj. Pokusíme se je zdržet co nejdéle. Potom unikneme skrz podzemí,“ uklidňoval vystrašeného obránce Helhim.

Na bojiště dorazilo hned několik nepřátelských čarodějů. Azanyrmuth to samozřejmě spatřil a okamžitě vytvořil kolem sebe magický štít. Všichni se zaměřili především na Azanyrmutha, který pro ně představoval velké nebezpečí. Přítomní čarodějové však nedosahovali moci Azanyrmutha a jeho štít dokázal všechna kouzla prozatím absorbovat. Zato on předvedl jak vypadají mocné schopnosti. Nejprve na sebe seslal rychlost a pak to vypuklo. Prvního čaroděje chytl do Bigbyho drtící ruky, na druhého vypálil ohnivou kouli, na třetího řetězový blesk, který nadělal paseku i okolo a na posledního čaroděje onu mocnou ledovou kouli s odletujícími kousky ledu.

Z přízemí se znovu ozvaly silné rány, jak se Temnorození snažili vyrazit bránu. Nezbývalo už mnoho času. Jakmile se nepřátelé dostanou dovnitř, obránci nebudou mít šanci porazit mnohonásobnou přesilu. Azanyrmuth si toho byl vědom, proto na útočníky seslal ještě ledovou bouři, a pak seběhl za ostatníma. „Rychle do podzemí!“ zavolal na všechny. „Proti takové přesile nemáme šanci!“

Helhim s Ramulusem chtěli připravit pasti, jenže v ten moment brána povolila pod silným náporem a Temnorození vtrhli do zbrojnice. Obránci se sotva stačili připravit k boji. Azanyrmuth chtěl postup nepřátel alespoň trochu zdržet, a proto si povolal na pomoc pětici potvůrek ze sfér ohně. Tito ohnivý impové se okamžitě pustili do boje. Tyto magicky povolané potvory nyní poslouchaly pouze toho, kdo je povolal.

I přes veškerou snahu museli obránci ustupovat, přesila byla veliká. Jeden z nepřátelských válečníků se dostal do výhodné pozice, čehož hned využil a zezadu probodl jednoho z obránců. Ten se okamžitě skácel na chladnou podlahu. Ostatním bylo jasné, že už mu nemůžou pomoci. I vyvolaní impové v boji brzy podlehli. Přeživší obránci se stihli stáhnout do sklepení. Azanyrmuth ještě na pozdrav poslal Temnorozeným ohnivou kouli, přestože tato silnější verze, kterou používal, se nedoporučovala sesílat v uzavřených prostorách.

Obrovská rána. Část stropu nad vstupem do sklepů se zřítila a pohřbila řadu nepřátel. Tlaková rána povalila jak unikající obránce, tak způsobila mezi útočníky velké ztráty. Obránci se co nejrychleji zvedli ze schodiště a chystali se k útěku, když vtom se Ramulus zarazil: „Počkejte! Slyšíte to?“
Azanyrmuth se zaposlouchal: „To zní jako válečná vřava.“
A měl pravdu. Z vrchu se najednou ozývalo řinčení zbraní, křik, výbuchy, dokonce i efekty kouzel.
„To jsou naši,“ zaradoval se Helhim, na jehož tváři byla znát radost. „Naše vojska dorazila.“

Vyběhli proto ihned zpátky do přízemí, kde byli svědky velkolepé podívané. Početná armáda bez milosti zabíjela každého nepřátelského válečníka, který jí přišel pod ruku. Aldeřanští mágové celou armádu podporovali obrannými a léčivými kouzly. Azanyrmuth, Helhim a Ramulus okamžitě přispěchali na pomoc. Mezi obránci spatřili řadu známých z mnoha výprav. Byl tu válečník Gardan, mág Lorin, hraničáři Rolgin a Ghirnim, průzkumník Caltydim a dokonce i druid Dazavius. Nepřátelští čarodějové brzy padli pod údery kouzel Azanyrmutha a Aldeřanských mágů. Řady nepřátel se začaly rychle tenčit, a tak boj brzy skončil pro obránce vítězstvím.

„Zaslechli jsme tu silné výbuchy,“ pravil Gardan, který rád potkal známé z výprav. „Chtěli jsme zjistit, co se tu děje a co nevidíme, vy tu bojujete s nepřítelem. Musím uznat, že jste si nevedli špatně.“
„Dobře, že jste dorazili. Měli jsme namále,“ s velkou úlevou děkoval Ramulus.
„Hodně jste nám pomohli. Nepřátelská armáda se díky vám rozdělila a když útočili na vás, mohli jsme jim snadno vpadnout do zad.“
„V noci jsme porazili poměrně početnou skupinu. Asi jsme je trochu zaskočili, proto byl až dosud klid, ale před chvíli na nás zaútočili hodně velkou silou. Už jsme se chystali uniknout podzemím.“
„Myslím, že jsme Temnorozeným uštědřili pořádnou lekci. Hned vyrazíme dál, než se stačí zformovat.“
„Kolik vás je?“
„Spolu s obránci Lianaru nás je dohromady osm set, další posily by měly dorazit do dvou dnů. Upřímně doufám, že je už nebudeme potřebovat.“

Obrovská armáda zakrátko obklíčila celý palác v jehož středu se nacházel kruh světů. Největší část se chystala k útoku na bránu oddělující nádvoří s kruhem od celé čtvrtě. Temnorození samozřejmě zpozorovali, že se něco děje a pustili se do obrany obrovského paláce. Protože na náhlý útok nebyli připravení, nebyl palác nijak zvlášť zabarikádovaný, díky čemuž mohli vojka Aldeneerinu na několika místech do něj vtrhnout.

Azanyrmuth se rozhodl podporovat hlavní útočnou skupinu. Hlavní bránu stačili nepřátele narychlo zajistit. Toho se však vojska nezalekla, Gardan a několik statných chlapů přitáhlo mohutnou kládu, kterou použili jako beranidlo. První rána, dubová brána zatím držela. Druhá, brána stále drží. Azanyrmuth chtěl být nápomocen, vykouzlil Bigbyho obří pěst, obrovská poloprůhledná zelenočerná ruka, která na pokyn sesilatele zaútočila na bránu. První slabé zapraskání. Poté znovu, potřetí, počtvrté a dále. V bráně se stále častěji ozývalo praskání, které věstilo její brzký konec.

Křách, brána konečně povolila, válečníci okamžitě vtrhli dovnitř a bezhlavě mlátili vše kolem sebe. Gardan oboručním mečem zasáhl prvního Temnorozeného do břicha, vzápětí dalšímu usekl hlavu. Velký dav válečníků postupoval s takovou mocností, že nepřátelé, kteří první útoky přežili, byly vzápětí ušlapáni. Krev nepřátel cákala všude možně. Válečníci vpředu ji brzy měli od hlavy k patě.

Zatímco hlavní armáda postupovala vpřed, v paláci se též urputně bojovalo. Část vojska doprovázená čarodějem Lorinem právě vyčistila badatelské křídlo. Hned nato skupina válečníků postupovala chodbami do jídelny a společenských sálů, kde včera obránci vedení Ramulusem zaslechli onu zlou hudbu. Část válečníků vtrhla do onoho společenského sálu. Zde natrefili na pár bardů temnot, jak se snažili na honem balit své hudební nástroje. Válečníci nečekali ani vteřinu a bez milosti masakrovali utíkající Temnorozené.

I v obytných částech paláce probíhali lité boje. Vojska vedená Helhimem a hraničářem Rolginem pročesávali jednotlivé pokoje a mordovali každého, kdo je nestačil opustit. V horních patrech narazili pouze na slabý odpor, avšak v přízemí, kde se nacházely další jídelny a společné komnaty, byl už odpor větší. Početné skupinky nepřátel se v některých pokojích zabarikádovaly, a obránci museli složitě obsazovat jeden po druhém.

Celý palác se postupně dostával zpět do rukou Lianaru. Zbylí Temnorození obsadili nádvoří s kruhem světů a celý prostor urputně bránili. Nepřátel zbyla necelá stovka a jejich počty pomalu ubývaly. Problémy však dělal mocný nepřátelský čaroděj, jehož jméno znělo Gerlizath. Stál na nejvyšším stupni schodů kruhu světů a Aldeřanským válečníkům působil mnoho problémů, často do okolí sesílal temnotu, na dálku vysával z nich život, který pak předával vlastním válečníkům, neustále vytvářel magické zbraně, jež pak válečníky nepříjemně obtěžovaly a sesílal všemi směry koule stínů.

Sám však odolával mnohým útoků. Šípy se od něj pouze odrážely, jakoby byl z ocele. I Azanyrmuthova kouzla se často míjela účinkem. Pouze sluneční světlo a oheň mu působil nepříjemnosti, ale vždy se s útokem bez problému vyrovnal.

Augelius právě porazil velmi silného velitele armád Temnorozených a okamžitě skočil po samotném Gerlizathovi. Toho srazil na zem a okamžitě se spolu pustili do boje. „Blázne, myslíš, že mě můžeš porazit,“ opovržlivým hlasem plným nenávisti křikl k Augeliusovi. „Obyčejné zbraně mě nemůžou zranit!“ Co se dělo pak, už nikdo neměl šanci vidět. Oba pohltila neprostupná temnota.

Boj na nádvoří se chýlil ke konci. Posledních pár nepřátel nemělo proti velké přesile obránci téměř žádnou šanci, přesto se snažili za každou cenu bránit místo obehnané temnotou. Slábnoucí moc Temnorozených dodávala obráncům stále více sebevědomí, a tak poslední zbytky odporu doslova převálcovali, jako stádo splašených koní.

Temnota obklopující nepřátelského čaroděje Gerlizatha a Augeliuse se náhle rozplynula. Rozvášněná armáda na nádvoří náhle ztichla. Všichni s napětím očekávali výsledek. Aldeřanští mágové se chystali k útoku v případě selhání Augeliuse. Na chladných kamenných schodech vedoucí k samotnému kruhu světů ležela v kaluži temné krve dvě těla. Oba se zdáli být mrtví.
„Sláva! Zvítězili jsme!“ samou radostí vykřikl dav, jakmile se Augelius zmožený vyčerpávajícím bojem zvedl ze země.
„Gerlizath je mrtev!“ přidal se k davu.
Nastala velká sláva, všichni nepřestávali vykřikovat oslavná slova. Než se však stačilo rozhostit bujaré veselí, přerušil vše právě přicházející Moladir slovy: „Ještě není všemu konec! Temnorození se můžou kdykoliv vrátit.“
„Pojďme dokončit náš plán,“ naléhal Azanyrmuth. Jeho pohled na okamžik spočinul na kamenné lavici, která kolem dokola obepíná záhon. V ten moment si uvědomil, že vnější poloměr kruhové lavice má stejný průměr jako vnitřní průměr kruhu světů, patrně to mohlo sloužit ke stejnému účelu, jako zakopání pod zem. „Musíme ještě uzavřít kruh světů, než se Temnorození vrátí. Podívejte tamhle,“ ukázal na kruhovou lavici obepínající záhon: „když tam umístíme kruh světů, nepůjde zvenčí otevřít.“
„Dobrý nápad. Nikdy předtím mě nenapadlo, že tohle oblíbené místo může takto sloužit,“ přiznal se Moladir, jeden z největších znalců kruhu světů.

Poté již nejsilnější chlapi, kam patřil i Helhim a Gardan, vyvrátili těžký kruh z kamenného podstavce a s velkou námahou ho dovlekli ke kruhové lavici. K dopravě do konečné polohy si dopomohli několika trámy. Když kruh dosedl na místo, zapadl tam naprosto přesně.
„A teď se ukáže, zda měl Azanyrmuth pravdu,“ s úlevou prohlásil Gardan.
„Část obránců zde zůstane na hlídce,“ vydal rozkazy Ramulus, jež nechtěl nechat nic náhodě. „Kdyby se dělo cokoliv podezřelého, okamžitě vyhlaste poplach. Tak a teď je třeba se postarat o raněné.“

Raněných a padlých bylo opravdu hodně. Od toho večera měli léčitelé mnoho nekonečné práce. Schopnost vzkříšení však ovládalo jen minimum kněží a mágů, přesto každý zachráněný ze spárů smrti byl velký úspěch. Ti kteří měli vetší štěstí, vítězství náležitě oslavili. Nezřízená pitka se protáhla samozřejmě až do rána a někteří to vydrželi i několik dní.

Uplynulo několik dní a na nádvoří kruhu se od porážky zlého čaroděje od té doby nestalo nic mimořádného. Část hlídek byla odvolána, přesto již nikdo nechtěl riskovat, že by se něco podobného opakovalo. Uzavřením kruhu se Aldeneerin vzdal dalšího průzkumu světů a dalších návštěv, které měly poskytnout užitek. Například tak byla zmařena snaha na Darendaaře, nebo na Salithishe.

Obnova poničené čtvrtě probíhala několik měsíců. Bylo třeba opravit brány, domy, především paláce, který utrpěl největší škody. Opravit nábytek, znovu urovnat a přetřídit knihy a další písemnosti, jež Temnorození rozházeli.

Během jara si někdo dal tu práci a spočítal mrtvé. Počet objetí na straně Aldennerinu čítal hrozivých 1274.Toto číslo zahrnovalo nejen obránce, ale i civilisty, kteří byli ve špatný čas na špatném místě. Na straně nepřítele tento dosáhl počtu 4011. Po této hrůzné události na dlouhou dobu nikdo nechtěl o pokračování výprav ani slyšet. Zdálo se, že je s kruhem světů konec.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Wydra Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 259
Bydliště: Kobol
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jsem rád že ses opět rozjel! :ok: Tuto povídku doporučuje 11 z 10 Wydrounů. :write:
Má povídka: BSG: Bohemiorum

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Super, ale mám neblahé tušení že si s ní skončil asi co...

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Skončil s jednotkou, ale píše niečo o dvojke. :wink:
Ale asi se pustím rovnou do dvojky.

:)
A táto časť stála za to. :bravo: :hlaseni: :quiote:
Nakoľko sa uzavrela kapitola č.1, mohla byť aj dlhšia. :palka: :yes:
:biglol: :laugh: :rflmao: :scratchanym: :D
:pst: Dobré to bolo a som rád, že si to aspoň zhrnul. :yahoo:
:bravo: :write: :arrow: :yahoo:
:bye:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Z jedničky ještě něco bude. Dnes jsem začal na 12. kapitole. Mám sice vymyšleno, jak se to bude dál vyvíjel, ale během psaní řadu věcí poměrně dost měním.
Kap 12 a krátký závěr měl být původně poslední kapitola, ale asi k tomu něco dodám. No a pak se pustím do dvojky. Hrubý předpoklad je zhruba 12 kapitol, dost možná víc. Můžete se těšit na známé rasy a místa z SG, avšak dost předělané.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
kdy a kdy :)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Další kapitola je na světě. Pěkné počtení

12
Cesta do světů divů


Šest let. Tolik let uplynulo od velkého boje s Temnorozenými. Hrůzné vzpomínky na tento boj pomalu zahladil čas. Z tohoto důvodu byl také kruh světů uzavřen a pomalu se na něj zapomínalo. Severní čtvrť začala sloužit k běžnému žití a hlavní palác prakticky zel prázdnotou. Zůstalo zde pouze pár badatelů, kteří zkoumali staré Aldeřanské knihy, ale už se nikdo nepokoušel navrhnout obnovení cest. Důležitý byl výzkum magie, která byla stále potřebnější.

Psal se rok 331. Léto se pomalu blížilo ke svému konci. Azanyrmuthovi táhlo už na 29 let a vychovával už pět dětí, tři syny a dvě dcerky. Většinu času trávil s rodinou na svém panství, které za posledních osm let rozšířil. Občas sice pomáhal s výzkumem kouzel, nebo vypomohl v bojích na hranicích, ale už mnohem méně, než kdysi.

Jednoho příjemného letního večera se Azanyrmuth vydal po práci do hospůdky: „Na bílém koni“ v blízké vesnici Dolon. Chodíval tam rád, protože tam vždy potkal své známé a přátele. Kromě dobrého místního piva a jídla, se zde dalo leccos dozvědět o dění ve světě.

„Buďte zdrávi,“ přivítal se Azanyrmuth s trojicí přátel sedící u stolu poblíž krbu a přisedl k nim. Pohledná hostinská s velkým poprsím mu donesla první pivo.
„Buď vítán,“ odpověděl na pozdrav Silgurt, poměrně vysoký třicátník, jehož část obličeje zakrývaly černé vlasy, jejichž délka sahala až někam k pasu. „Něco nového, nebo je vše při starém?“
„Už máme pomalu sklizeno, ještě zbývá sklidit brambory a na podzim plánuju asi tři zabíjačky.“
„Budu se těšit,“ natěšeně pravil Malmethan, starší muž urostlé postavy. „U tebe je to vždycky dobré. Poslední akce u sousedů se moc nevyvedla,“ vzpomněl si poslední jarní zabíjačku.
„U vyžrálků? Ano, tam to bylo zajímavé,“ uchechtl se Azanyrmuth, sotva si vybavil první až komické vzpomínky.
„Stačilo už na začátku, když zabité a odkrvené prase při polití horkou vodou ožilo, jakoby ho někdo polil živou vodou.“
„Na mě nekoukej, já jsem na něj vzkříšení nekouzlil,“ zasmál se Azanyrmuth a napil se z korbele. „Ale byl to masakr, dřevo co měl vyskládaný u zdi, bylo najednou po celým chlívě.“
„Pak ty jitrnice,“ přidal se do vzpomínání Ravin, čtyřicátník v kudrnatých hnědých vlasech.
„Co tomu chybí?“ úsměvně popisoval Azanyrmuth vtipnou situaci a naznačoval olizování prstu. „Sůl! Nabral hrst a šup tam s tím. Po chvíli znovu. Co tomu chybí? Sůl! A další hrst. Já to pořád nemůžu nějak dosolit. Pak zkusil tu sůl ochutnat. Ten jeho výraz mám pořád před očima, jak ochutnal a zničeně pravil. To je cukr.“
Všichni u stolu se potom chvíli hlasitě smáli.
Až po chvíli Ravin dodal: „Pak se to teda snažili nějak zachránit, ale už to nebylo ono.“
„Pak jejich strýc, jak po mnoha kořalkách ztratil rovnováhu a padl prdelí přímo do kádě s prejtem,“ nepřestal se Azanyrmuth smát při vzpomínce na chlapa zvedajícího se z prejtu, přičemž velká část skončila na cihlové dlažbě.
„Potom to lopatama nabírali zpátky. Sice jim pak při pojídání trochu chrastily kamínky mezi zuby …“ záchvat smíchu znemožnil Malmethanovi pokračovat v dalším vyprávění.
„Tam to dopadlo,“ pokračoval Azanyrmuth, když záchvat smíchu pominul. „Na to asi nikdy nezapomeneme. Já se raději držím zásady, dát si slivovici až když je většina práce hotová.“

Když se všichni zcela uklidnili, Azanyrmuth požádal hostinskou o další korbel piva a přítomných se zeptal na to, kvůli čemuž přišel: „Nemáte nějaké zprávy z okolí? Donesly se ke mně nějaké zvěsti o hrozbě se severu.“
„To je pravda. Temnorození na severu začínají dělat potíže,“ s určitou obavou pravil Silgurt.
„Jak je to vůbec s nimi?“ obrátil se Ravin k Azanyrmuthovi a Malmethanovi. „Před necelými deseti lety jsme s nimi bojovali na ostatních světech a před pár lety na nás zaútočili skrz kruhem světů. Jak se vůbec dostali na Aldeneerin?“
„Co jsme zjistili, Temnorození obývají také Aldeneerin,“ začal s vyprávěním Azanyrmuth. „Patrně už celá staletí, možná tisíciletí obývají popelavé pláně na severu. Dosud byl od nich pokoj, za celou známou historii na nás nikdy nezaútočili. To se však z nějakého důvodu změnilo.“
„Slyšel jsem, že na sever bylo už vedeno pár výprav,“ pokračoval Malmethan.
„To byl možná ten důvod. Už před sedmi lety jsem radil vládcům, aby zanechali výprav na temnotou zahalený sever. Samozřejmě neposlechli.“
„Asi je to vážnější, poslední dobou prý na sever směřuje mnoho vojsk.“
„Aha. Doufám, že …“ povzdech se Azanyrmuth při myšlence na další krvavou válku s Temnorozenými. Před šesti lety to stačilo.
„Já bych se tak nebál, údajně došlo pouze k několika bojům na hranici, žádná velká válka,“ uklidnil ho Silgurt.
„Asi máš pravdu. Uvidíme, jak se zachovají v dalších dnech,“ souhlasil s ním Ravin.

„Pro jistotu bych zašel do Lianaru zjistit více, nerad bych něco podcenil,“ pokračoval Azanyrmuth, zatímco se znovu napil z korbele. „Ještě něco zajímavého? Asi už nic?“
„Počkej, mám pocit, že na západě došlo k nějakému objevu,“ zadržel Ravin ostatní, kteří se už chystali bavit o něčem jiném.
„Máš pravdu,“ souhlasil s Ravinem Silgurt. „Nedávno naši průzkumníci narazili v nehostinných pustinách asi 120 mil západně od Lianaru na nějakou rasu. Prej tam už žijí tisíce let.“
„Tak to je pro mě novinka, povídej,“ zpozorněl Azanyrmuth při zmínce o objevu nové rasy.
„Údajně se jedná o rasu pouštních barbarů s nazelenalou kůží. Snad jim říkali obří, nebo Orci, teď si nevzpomenu, ale jsou téměř o dvě hlavy vyšší než my a samozřejmě mnohem silnější.“
„To budou určitě Orci, jedna z ras, kterou jsem na jedné výpravě potkal. Pamatujete na vyprávění o sněžné kouli?“
„Ano, to si pamatuju,“ souhlasil Malmethan při vzpomínce na léta staré vyprávění.
„Momentálně s nimi navazujeme kontakty. Královská rada věří, že by nám mohli pomoc v bojích s Temnorozenými.“
„Vůbec jsem nečekal, že v blízkosti naší říše na někoho narazíme,“ pravil Azanyrmuth a už přemýšlel o cestě. „To se budu muset vydat do Lianaru o to dřív, abych zjistil více.“

Zábava ten večer pokračovala, ale už se začali bavit o mnohem veselejších věcech, než o situaci ve světě. Znovu se ještě vrátili k tématu nepovedené zabíjačky a bylo znovu o hodně veseleji. Když Azanyrmuth spolu s přáteli opustil hospůdku, myšlenka o nedávno objevené rase mu nedala spát. V podstatě je to druhá rasa obývající Aldeneerin a to prozkoumali jeho velice malou část. Kdo ví, na co v dalším století narazí.

Od příjemného večera uplynulo dvanáct dní. Azanyrmuth dokončil rozdělané práce v hospodářství, a tak se konečně mohl vydat do Lianaru. Jeho první kroky směřovaly k Moladirovi. Ten stále sídlil v hlavní paláci severní čtvrtě. Od prvních pokusů s kruhem světů uplynulo dlouhých dvanáct let. I sám Moladir zestárl. S úctyhodným věkem 86 patřil mezi vůbec nejstarší Aldeřany.

„Rád tě opět vidím,“ uvítal Azanyrmutha ve svých komnatách stejně jako před jedenácti lety, kdy se společně začali naplno věnovat kruhu světů.
Azanyrmuth přijal nabídnuté křeslo, do kterého se pohodlně usadil: „Donesly se ke mně zprávy o Temnorozených na severu, údajně jsou s nimi problémy.“
„Ano. V posledním roce párkrát zaútočili na vesnice v pohraničí.“
„Je to vážné?“
„Zatím není problém je udržet za hranicemi, ale obáváme se případného masivního útoku. Nikdo nechce znovu zažít krveprolití jako před šesti lety,“ ustaraně pravil Moladir, zatímco popošel k oknu, pohlédl na kruh světů uložený okolo kruhové lavice a hluboce se zamyslel.

Toho si povšiml Azanyrmuth a narušil trvající ticho? „Vypadáš, jako bys přemýšlel nad něčím důležitým. Máš nějaký plán?“
„Abych pravdu řekl, mám. V knihách jsem objevil zajímavý svět. Jmenuje se Wat-Khor. Staří Aldeřané tam podle knih ukrývají něco mocného, možná zbraň, magickou sílu, či něco podobného. Něco co poskytuje mocnou ochranu před temnými silami.“
„Zní to nadějně, ale jak přesvědčíme královskou radu abychom se mohli na ten svět vydat?“
„S některými jsem už mluvil. Samozřejmě zprvu o výpravě nechtěl nikdo ani slyšet. Po čase však někteří ustoupili a nebrání se případné výpravě. Problém, že nemáme dost válečníků. Jseš tu jen ty, Augelius a Caltydim.“
„Myslím, že to by stačilo. Oba mají za sebou mnoho bojů a výprav. Svolej je, já si skočím domů pro výbavu na cesty a do tří dnů se můžeme vydat na cestu.“
„Dobrá. Věděl jsem, že mě nezklameš, jsi stejně odvážný jako před jedenácti lety,“ zaradoval se Moladir na jehož staré tváří se objevil radostný úsměv.

O tři dny později byl na příkaz Moladira kruh světů dočasně usazen na své místo. Řada členů královské rady měla stále v paměti dávné události a raději se toho aktu nezúčastňovali. Setkání před samotnou výpravou se tak neslo v komorním duchu. Sešli se pouze Azanyrmuth, Augelius a Caltydim. Jediný Moladir a Calanirmyan, který jako jediný po celou dobu nesouhlasil s trvalým uzavřením kruhu, jim přišli popřát šťastnou cestu.

Azanyrmuth, stejně jako jeho společníci, se výpravy nemohl dočkat. Šest let byla dlouhá doba, během níž všichni stačili zapomenou na to, jaké to je cestovat kruhem světů. Moladir zadal příslušnou kombinaci a kruh světů byl připraven. První šel Azanyrmuth, těsně před stojací vodou se zastavil. Zažíval stejné pocity jako před lety, kdy se s cestováním začalo. Udělal poslední krok a už zažíval pocit nehmotnosti a ubíhající prostor.

Když pocity spojené s cestováním ustaly, rozhlédl se. Poklidné pastviny se rozléhaly až k strmým skalám obklopující celý prostor kolem dokola. Zdejší právě vycházející slunce svými paprsky příjemně prohřívaly údolí. Zatímco se kochal okolím, hned na to dorazili i Augelius a Caltydim. Pohled všech nakonec spočinul na obří soše nacházející se necelou míli od kruhu. Socha, patrně starého Aldeřanského vládce, nebo strážce, vysoká padesát sáhů, byla velice dobře zachovaná.

Nebyl pochyb, že se jedná o místo, o kterém mluvil Moladir. Trojice se vydala po staré dlážděné cestě přímo k soše. Cestou si Azanyrmuth zkoušel představit, jak mohlo tohle místo vypadat před mnohými staletími, jak tu staří Aldeřané žili a k čemu vlastně tohle místo sloužilo.

Za necelých dvacet minut dorazili na místo. Teprve teď se socha ukázala ve své majestátní podobě. Ve spodní straně trůnu se nacházel jakýsi ochoz se sloupy podpírající část trůnu a velké dveře vedoucí kamsi do jeho útrob. Po příchodu na místo se dali do průzkumu. Světle šedý kámen, z něhož staří Aldeřané sochu postavili, byl velice tvrdý, a tak nebylo divu, že socha nesla jen minimální známky poškození. Caltydim přistoupil ke mohutným kamenným dveřím, na kterých bylo vytesáno mnoho nápisů ve starém jazyce.

„Zajímavé,“ řekl si pro sebe, když prohlížel nápisy a symboly. „Dokázal bys to přeložit?“ otočil se k Azanyrmuthovi.
„Podívám se na to.“ Následně se pustil do zkoumání: „Hm. To je psáno už hodně starým dialektem. Mnohem starším, než jakým jsou psány knihy na Aldeneerinu.“
„A dokážeš z toho alespoň něco vyčíst?“
„Možná. Je tu něco ve smyslu velké moci, vědomosti a zodpovědnosti. Víc z toho nevyčtu. Pak je tu ještě zmínka o nějakém světě. Víc nezjistím, je to hodně starý dialekt.“
„Tak půjdeme dovnitř,“ rozhodl Augelius. „Uvidíme, co zjistíme.“
„Dobrá. Pomozte mi sem zatlačit, uvidíme, zda se ty dveře dají otevřít.“

Všichni tři se vší silou opřeli do mohutných kamenných dveří. Ty se za krátko daly do pohybu, vyžadovalo to sice mnoho síly, ale zakrátko se vzniklým průchodem dalo bez problému vstoupit. V tom okamžiku na ně dejchl zatuchlý vzduch charakteristický pro dlouho uzavřená podzemí. Caltydim zapálil louč a jako první opatrně vstoupil dovnitř.

Krátká chodba ústila do nevelké místnosti z níž dále pokračovalo schodiště kamsi do podzemí. Caltydim pomalu přecházel místnost a při tom se rozhlížel po případných pastech. Když přešel prostředkem, náhle se na podlaze rozzářil světle modrý nápis tvořící kruh, který byl psán ve starém jazyce. Všichni se v tu chvíli zarazili. Dělo se tu něco, s čím se dosud nikdo z nich nesetkal.
„Máte taky ten divný pocit?“ potichu pravil Caltydim.
„Ano. Nevím, jak to vysvětlit. Ale zdá se mi, jako by se mi někdo před chvíli hrabal v mysli,“ souhlasil s ním Azanyrmuth.
„Nelíbí se mi to.“
Záhadný nápis najednou pohasl a podivné pocity ustaly.
„Už je to dobré,“ prohlásil Azanyrmuth, jakmile vše skončilo. „Možná jsme se setkali s nějakým obranným mechanismem, který má zabránit přístupu zlých bytosti. To si aspoň myslím, už jsme se s podobnými věcmi setkali. Vzpomínáte třeba na pevnost Linvris?“
„To si moc dobře pamatuju. Hodně nebezpečné místo,“ souhlasil Caltydim, sotva se mu vybavili vzpomínky na dávnou výpravu.

Po podivném zážitku se rozhodli pokračovat dál v cestě. Po schodech sestoupili do podzemí. Sestup to byl poměrně dlouhý, Augelius počítal schody, aby získal přehled, jak hluboko vlastně sestoupili. Schodů napočítal 88. Následovala křižovatka a cesta se dělila na dvě. Oba směry pokračovaly do celkem velkých sálů. Ty však zely prázdnotou. Nebylo tu vůbec nic. Hluboké ticho narušovaly pouze kroky průzkumníků a slabé zádumčivé hučení, charakteristické pro některá rozlehlá podzemí.
„Nic. Vůbec nic tu není,“ zklamaně pravil Augelius.
„Aldeřané si zřejmě vše vzali s sebou,“ uvažoval Caltydim.
„Nevzdával bych to,“ neztrácel Azanyrmuth naději. „Něco tu musí být, proč by jinak byl vstup chráněn. Jen musíme vytrvat a prolézt to tu.“

Na jeho radu pokračovali v průzkumu další chodbou ze sálu. Ukázalo se, že podzemí je poměrně rozlehlé, spousta větších či menších sálů, chodeb a schodiští. Nikde ani stopa po něčem užitečném, nebo po nějakém životě.

„Pojďte sem! Myslím, že jsem něco našel!“ zavolal na ostatní Caltydim.
„Našel jsi něco?“ natěšeně vyzvídal Augelius.
„Tohle,“ ukázal Caltydim chodbu pokračující dále do podzemí. Jakmile se do ní podívali, upoutala je jasná žlutozelená záře zářící úplně na jejím konci.
„To bude ono. Cítím to v kostech,“ pravil Azanyrmuth.

Opatrně se vydali chodbou. Jak se postupně blížili, cítili zvláštní svěží vánek doprovázený nejdříve slabým zvukem mnoha zvonků. Azanyrmuth v okolí pocítil dosud neznámou magii, něco mu říkalo, že pokud je na tomhle světě někde mocná síla, která může pomoc v boji s Temnorozenými, pak to bude tady.

Když se octli ve velké chodbě pokračující kamsi za zatáčku, zastavili se, aby zjistili, co je tohle za místo. V jasné žlutozelené záři poletovalo mnoho malých různobarevných bludiček. Světlo bylo tak silné, že nebylo třeba loučí. Zdejší směsice zvuků byla však hodně nezviklá, mořský příboj, neustále měnící se vítr, spoustu zvonků, cinkotu a několik druhů zvláštního bzučení. Pokračovali rozměrnou chodbou, když dorazili k místu kde se chodba dělila. Na konci odbočky se nacházela deset sáhů velká okovaná brána zpoza níž vycházel slaný zápach. Nikde však žádná rukojeť ani klepadlo, pouze spousta záhadných symbolů jimiž byla celá brána popsaná.

„Zvláštní písmo. Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ zamyšleně pravil Azanyrmuth hledíc na zcela neznámé symboly, možná písmo.
„Dokážeš to přečíst?“
„Vůbec netuším, co se tu píše. Symboly ani náznakem nepřipomínají žádné známé písmo. Něco takového jsem nikdy neviděl.“
„Tak se podíváme,“ navrhl Caltydim.
„No jo, ale jak to otevřeme. Brána je pevnější, než na pohled vypadá,“ pravil Augelius, zatímco poklepem zjišťoval odolnost brány. „Nebude to snadné se dostat na druhou stranu.“

Azanyrmuth přistoupil až k bráně a pokoušel se úzkou škvírkou mezi křídly brány nahlédnout za ní. Co spatřil mu vyrazilo dech. Za bránou nebyl žádný sál, ale nezviklá krajina. Nekonečné pestrobarevné moře sahající do nekonečna jehož vlny nesmiřitelně bušily do vysoké zelené věže. Kolem vrcholku věže poletovaly bizarní těžko popsatelné bytosti. Azanyrmuthovi okamžitě došlo, že se právě dívá do jiného světa. Jak sledoval tu nádheru, téměř přestal vnímat čas a přátele.
„Co tam vidíš?“ vyzvídal ho Augelius a při tom ho musel probrat s transu.
„Promiň, nějak jsem se zadíval.“
„Co tam tedy je?“
„Zvláštní místo, podívej se sám.“
Augelius nahlédl škvírou a jen se zmohl na slova: „Tak to je něco úžasného. Nečekal bych v podzemí nekonečný oceán.“
„Já také ne. Navrhuju zatím pokračovat v průzkumu.“

Trojice pokračovala chodbou dál. Po necelé stovce kroků dorazili k další podobné bráně. I tato brána byla popsaná prazvláštními symboly, tentokrát zcela jiných, než na předchozí. Azanyrmuth opět přistoupil ke škvíře, odkud zavanuly zvláštní příjemné vůně a pohlédl. Za bránou uviděl neznámé vysoké stromy jak se pnou k namodralé obloze. Každý chtěl vidět nepopsatelnou nádheru a proto u druhé brány strávili poměrně dlouhou dobu.

Když se pokochali pohledem do podivného pralesa, vydali se dál. Třetí brána na sebe nedalo dlouho čekat. Stejně jako předchozí dvě i tuto zdobily bizarní symboly odlišné od čehokoliv známého. Azanyrmuth chtěl i zde nahlédnout za bránu, ale její jednotlivá křídla do sebe těsně zapadala, proto svět za ní zůstal Azanyrmuthovi skryt, přesto po chvíli něco cítil. Ačkoliv je nemohl vidět, jeho mysl vykreslila okřídlená stvoření padající z nebe a jak se z jejich úst hrne mnoho podivných a krásných bytostí.

„Nikdy jsem nic podobného nezažil,“ fascinovaně pravil Caltydim až mu z toho pocitu naskočila husí kůže po celém těle.
„Jaký má tohle místo vlastně význam?“ nechápavě kroutil hlavou Augelius.
„Podle mě jsme se dostali na nějakou křižovatku mezi světy,“ uvažoval Azanyrmuth, když vzpomínal na poznatky ze starých knih. Pokračoval chodbou dále a při tom vyprávěl: „Staří Aldeřané prováděli mnoho pokusů. Hodně cestovali do jiných sfér, kde se snažili získat různé schopnosti, magii, předměty a mnoho jiného. Kdo ví, co měli za lubem.“

„Tyhle dveře se prostě neotevřou,“ odevzdaně prohlásil Augelius, když se snažil najít nějaký způsob, jak otevřít čtvrtou bránou. A ve skrytu duše tomu byl rád. Cítil, že to, co se nachází na druhé straně se vymyká slovům a myšlenkám.

U páté brány se situace trochu změnila. Poté, co Azanyrmuth přemýšlel o jejich úkolu zde na Wat-Khoru, náhle se u této brány na okamžik zjevila jasně bílá záře. „Viděli jste to?“ vykřikl a zamířil k bráně. I zdejší symboly se ani vzdáleně nepodobaly žádným předchozím, které měli doposud možnost vidět. Azanyrmuth chtěl nahlédnout i za tuto bránu, než stačil přiložit hlavu ke škvíře, zjistil, že brána je odemčená. Neváhal ani chvíli a jedno křídlo pootevřel. Všem se nyní naskytl pohled na oranžově zbarvenou oblohu a vysoká skaliska plující kdesi v dáli.

Azanyrmuth měl pocit, jak mu čísi příjemný hlas napovídá: „Neboj se, klidně vstup dál, vím co hledáte.“
„Myslím, že jsme našli, co hledáme.“
I Augelius zaslech onen hlas a souhlasil s Azanyrmuthem: „Cítím to taky. Doufám, že nevkročíme do pasti.“
Sotva to dořekl, příjemný hlas se ozval znovu: „Nemějte obavy. Vrátíte se v pořádku.“ Oba se shodli, že z hlasu necítí ani náznak zlé myšlenky.
„Abych řekl, nějak se mi to nezdá,“ strachoval se Caltydim. Ačkoliv rád prozkoumával tajemná zákoutí, tohle mu přišlo jako krok do úplného neznáma.
„Neboj. Necítím tu ani náznak zla,“ přesvědčoval ho Azanyrmuth.
Jenže Caltydim se nedal přesvědčit: „Mě se tam opravdu nechce, raději na vás počkám tady.“
„Necháš nás dva jít samotné?“
„Neberte to zle, ale …“ odmlčel se. „Vůbec netušíme, jak to tam funguje. Co když tam fyzicky nemůžeme přežít?“
„Nech ho,“ otočil se Augelius k Azanyrmuthovi. „Nemůžeme ho nutit, zvládneme to sami.“
„Asi máš pravdu. Vzhůru vstříc neznámému světu.“

Azanyrmuth a Auelius se pak vydali bránou do neznámého světa. Jakmile je červenooranžová obloha pohltila, vstupní chodbu náhle začala zahalovat jasná bílá záře. Caltydim poté přestal vnímat čas i prostor, vše co se v posledních minutách odehrálo se náhle stávalo nejasným, jakoby se vše stalo ve velmi podivném snu.

Po čase, možná po několika dnech. Pomalu otevíral oči. Jeho zrak spočinul na klenutém stropě. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde vlastně je. „Už se probral, zaslech čísi hlas v dáli.“ Probudil se zpět na Aldeneerinu, konkrétně ve špitále severní čtvrti, kde léčitelé ošetřovali raněné z výprav.
„Co se stalo?“ tiše ze sebe dostal první slova poněkud zmatený Caltydim.
„Ty by nás také zajímalo. Před třemi dny jsme tě nalezli v bezvědomí před kruhem světů.“
„A co ostatní? Jak jsou na tom?“ vyzvídal, přičemž se obával nejhoršího, sotva si matně vzpomínal na to, co se stalo na Wat-Khoru.
„To nevíme. Nemáme o nich jedinou zprávu.“


Příště bude takový oddychový díl. Bude se odehrávat především V krčmě „U kruhu světů“
Naposledy upravil Paci Azanyrmuth dne 28.3.2013 21:48:00, celkově upraveno 1
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ze by povznesení alderane ho nejak upgradovali?a on má zrovna výpadek paměti? :)
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ze by povznesení alderane ho nejak upgradovali?a on má zrovna výpadek paměti? :)
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Zaujímavá a dobrá časť, ale neviem čo komentovať. :roll: Možno po prečítaní nasledujúcej budem múdrejší. :lol: :wink:
:write: :arrow: :yahoo:
:bye:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Dneska jsem zjistil, že jsem u konce prohodil jména, s Azanyrmuthem šel Augelius a ne Caltydim. Ten zůstal na Wat-Khoru. Scéna pak byla celkem zmatená.
Chyba už je opravená.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Další díl je na světě. Ještě upozorním na drobné úpravy v kapitole 12, kde jsem se dopustil chybky na konci, kdyby to někomu uniklo.

13
V krčmě „U kruhu světů“ a nadreálno


Červenooranžová záře pohlcovala Azanyrmutha a Augeliuse, nato chodbu zaplňovalo jasné bílé světlo. Poslední myšlenky z Wat-Khoru se Caltydimovi neustále vracely. Po čase však v nich zaslech jakási varovná slova: „Honem uteč pryč! … zjistil, že brána mezi světy je otevřená. Nestihnu to zastavit! Běž!“ Ač se snažil jakkoliv vzpomenout, nedokázal si vybavit podivné jméno toho, kdo se pokusil projít bránou mezi světy.

Po čase se mu v mlze zjevil i zběsilý úprk přes velkou louku. Při vzpomínání však pocítil nepředstavitelnou hrůzu z čehosi neznámého. Jeho mysl vykreslila nehmotnou hrůzu šílenství a zla. Pokaždé, když si na to vzpomněl, pohltil ho strach. Stačilo jen malé pomyšlení a v tu ránu měl husí kůži po celém těle. Po několika dnech z toho byl už zoufalý, aby pro jednou přišel na jiné myšlenky, rozhodl se navštívit nejoblíbenější krčmu v severní čtvrti.

Krčma „U kruhu světů“ velice oblíbené místo. V dobách cestování se tu po návratu scházeli všichni cestovatelé, bojovníci, mágové a mnozí další. Po výpravách často dobrodruhům vyhládlo, a proto zdejší výborná kuchyně přicházela vhod. Když přišel večer, pivo teklo proudem a při tom se probírali bohaté zážitky z cest. Když cesty ustaly, krčma postupně ztrácela hosty, jak se čtvrť vylidňovala. Poslední ránu dostala v roce 325, kdy ji Temnorození úplně vyplenili. Další léta pak byla uzavřená.

Později začali severní čtvrť osidlovat i bohatší měšťané a s rostoucím obchodem došlo i na obnovení kdysi vyhlášené krčmy. Po čase si do ní znovu našli cestu bývalí cestovatelé a čas od času se tu sešli, aby zavzpomínali na staré časy. Ne jinak tomu bylo i jednoho z posledních letních dnů.

U velkého stolu v hlavním sále se sešla známá parta, dorazil Helhim, Gardan, Ghirnim, Lorin a Rolgin.
„Vítejte. Jsem rád, že potkávám známou partu,“ uvítal bývalé cestovatele postarší hostinský, který obsluhoval hosty ještě v dobách cestování. „Pivko?“
„Jasně. Dáme si Lianarského měšťana.“
Pětice se usadila do pohodlných čalouněných křesel a než se začali bavit, měli pivo na stole.

„To byly časy, kdy jsme se tu takhle setkávali,“ vzpomínal Helhim na doby častých cest.
„Taky mi to chybí. Škoda že rada dosud nezměnila názor,“ povzdech si Rolgin.
„Poslední výprava před pár dny nedopadla zrovna dobře, a tak asi nemůžeme doufat, že dojde k nějaké změně k lepšímu,“ pravil Gardan.

„A co ty Caltydime?“ otočil se k němu Gardan. „Co se vlastně při poslední výpravě odehrálo?“
„Abych pravdu řekl, jsem z toho pořád poněkud zmaten,“ pustil se do popisování událostí ještě pořád nejistým hlasem, z nějž byl ještě cítit strach. „Dorazili jsme na Wat-Khor. Najít starou pevnost bylo lehké. Už od kruhu jsme zahlédli obří sochu, patrně vládce. Pod ní jsme našli opuštěné podzemí. Tedy alespoň na první pohled. Prázdné místnosti a pusté chodby. Už jsme se chtěli s prázdnou vrátit, avšak ve spodních patrech jsme narazili na velice zvláštní místo prosycené neznámou magií. To jsem cítil i já, kterej se o ni moc nezajímá.“
Zatím co vyprávěl, ostatní u stolu nezvykle ztichli a se zatajeným dechem ho poslouchali. Brzy se přidal i zbytek osazenstva krčmy. Po ukončení cest se stalo z historek nedostatkové zboží, a tak nebylo divu, že se Caltydim stal středem pozornosti, zatímco ostatní až zapomněli pít piva.
„Procházeli jsme kolem velkých bran, za které jsme se nemohli dostat, ale scenérie za nimi se zcela vymykali čemukoliv známému. Azanyrmuth se domníval, že se jedná o portály do jiných sfér, nebo světů. Nevím, kde byla pravda, ale místy jsem zažíval hodně nezvyklé pocity. U jedné z bran se mi podvědomě vytvořil v hlavě obraz bytostí padající z nebe a jejich ústa vyvrhovaly … “ zastavil se, obraz bytostí přesahoval jeho schopnost přirovnat je k něčemu všeobecně známému, „nedovedu to popsat, ale bylo neskutečně nádherné.“
„Škoda, že jsem neměl příležitost jít s vámi, rád bych to také zažil,“ zklamaně pronesl mág Lorin, podobná místa měl v oblibě.
„A to byla je špička ledovce u dalších jsme se ani nezdrželi, protože z toho, co se nacházelo na druhé straně, bych snad zešílel.“
„Co se stalo dál. Kam zmizel Azanyrmuth a Augelius?“ nemohl se Helhim dočkat odpovědi na tuto otázku.
„Jedna z těch bran se dala otevřít. Jakýsi hlas nám radil, abychom vstoupili. Oba ho uposlechli. Já jsem dál nechtěl, přestože jsem zde necítil žádné zlo, ale myšlenka vstoupit do tak divného světa mi přišla šílená. Když vstoupili do jasné červenooranžové záře, za níž se v dáli tyčily vrcholky vysokých skalisek, vše pohltila jasná záře, a potom jsem si už nic nepamatoval. Po pár dnech se mi přesto něco vybavilo. Zdá se mi, že zběsile prchám z podzemí až ke kruhu světů a mám pocit, jakoby mě pronásledovalo něco moc zlého. Ještě teď mám z toho husí kůži, stačí abych si na to vzpomněl.“
„Vím, co na tohle pomáhá. Velkou slivovici!“ poručil Gardan a ukázal na Caltydima.
„Díky ti. Někdy si říkám, že jsem měl jít s nimi,“ povzdech si a hodil do sebe velkého panáka výborné kořalky.

„To vám povím, ten Azanyrmuth měl v hospodě taky pěknou výdrž. Kolikrát jsme tu seděli do půlnoci a ještě se neměl k odchodu,“ vzpomínal Helhim na bývalého společníka, kdy viděl, jak bleskurychle pálenka zmizla v Caltydimovi.
„Pamatuju,“ souhlasil Rolgin. „Vydržel opravdu hodně a málokdy jsem ho viděl nalitýho.“
„To já párkrát jo,“ nesouhlasil Gardan. „Když se nalil, tak to bylo hodně zajímavé, naštěstí nepatřil mezi ty, kteří se rádi perou, a pak dopadá zle. Nechtěl bych zažít, aby pálil Firebally na všechny strany.“
„Dám si ještě,“ poručil si Caltydim dalšího panáka. Sotva mu ji hostinský donesl, na stole už stála pouze prázdná sklínka. Evidentně mu zachutnala.

„Když tady Caltidym vyprávěl o poslední výpravě, vzpomněl jsem si na další místa opředená tajemstvím, které jsme měli možnost navštívit,“ vzpomínal Gardan na staré časy. „Pamatujete na pevnost Livnris?“
„To bylo teda sakra nebezpečné,“ přidal se Rolgin. Než pokračoval, napil se z čerstvě doneseného piva. „Nezapomenu na sály plné pastí, chodbu, kde nás málem rozleptal sliz, nebo podivné bytosti. A pak ta uvězněná bytost, jmenovala se … tuším Nirdeana.“
„Asi nejdobrodružnější výprava,“ dodal Gardan, zatímco se také napil z korbele.
„Azanyrmuth o té bytosti něco zjistil,“ pokračoval Rolgin. „Pocházela z jakéhosi světa, měl celkem jednoduchý název. Jak to jen bylo … Souostroví? Ano Souostroví je správný název. Byla snad členem jakési rady. Zlé rady!“ zdůraznil. „Ne všichni byli stejní, ale na základě kusých informací mi Azanyrmuth říkal, že je dobře, že jsme ji nepustili, kdo ví, co mohla v univerzu napáchat,“ při poslední větě zvážněl. Nechtěl domýšlet možné důsledky.
„Brr,“ otřepal se Caltydim.

„Nenavštívil ještě někdo po nás tu pevnost?“ vzpomněl si Gardan na zmínku o další výpravě na Livnris.
„Augelius se tam později vydal, ale nevím, co odtamtud přinesl, „dál vzpomínal Lorin.“ Z nějakého důvodu se o tom nesmělo mluvit.“
„Proč?“
„Snad to bylo z toho důvodu, že ho tam vyslal Calanirmyan, navzdory nesouhlasu rady.“
„Těch Calanirmyanovo akcí bylo prý víc,“ dodal Rolgin, když si vzpomněl na velkou aféru, která se stala po roce 324. „Co vím, Augelius navštívil i Calugh a snad i ten svět, kde jste našli sněžnou kouli.“
„Jak to bylo, ví snad už jen sám Augelius,“ zauvažoval Lorin. Napil se piva, pohlédl znovu na ostatní a vzpomínal dál: „Pamatuju, že mu snad hrozil žalář, ale potom mu byl trest odpuštěn, když slíbil pomoc radě při pronásledování Calanirmyana.“
„Kam vůbec zmizel?“
„Pravděpodobně zmizel kruhem světů na nějaký svět. Co vím, nešel sám. Odešli s ním jeho následovníci a sympatizanti. Po omezení výprav získal mnohem větší vliv, než jaký měl kdysi. Takže kdesi na nám neznámém světě spřádá své plány.“
„To slyším prvně,“ podivil se Helhim a zcela vážně se na Lorina podíval. Uvědomoval si, jisté nebezpečí, jaké od Calanirmyana hrozilo. Všeobecně byl znám pro svou náklonnost k černé magii.
„Zas bych se ho tak nebál. Sedm let nemáme o něm jedinou zprávu.“

„Větší obavu bych měl z Temnorozených a z Drowů,“ přerušil Ghirnim ticho, které na chvíli nastalo u stolu, jak ostatní přemýšleli.
„O Drowech mi nemluv,“ vzpomněl si na velice nebezpečnou výpravu na Minoju.
„Ti byli hodně drsní. Naštěstí jsme od té doby o nich neslyšeli, maj trošku strach ze světla,“ pousmál se Helhim.
„To Temnorození taky,“ přidal se Gardan k Helhimovi, čím chtěl obě nepřátelské rasy zesměšnit.
„Nebyl bych si tak jistý,“ vložil se do debaty Lorin. „Drowové jsou na slunci slepí a nemají rádi ani šero. Kdežto Temnorození mohou alespoň trochu za dne fungovat. Stačí, aby bylo pod mrakem a můžou útočit v plné síle.“
„Pravda,“ souhlasil Helhim, když si vzpomněl na dávný útok Temnorozených na Aldeneerin.

Do krčmy právě vstoupil Calatiruth. Jakmile spatřil u velkého stolu staré známé neváhal ani minutku a přisedl k nim. „Zdravím vás.“
„Buď vítán,“ přivítali ho.
„Dlouho jsem vás tu neviděl v tak hojném počtu. Slavíte něco?“
„Ani tak ne, jen vzpomínáme na dávné výpravy,“ poklidně mu odpověděl Helhim a při pomyšlení na dávná dobrodružství, povzdech.
„Kde je Azanyrmuth? Už jsem ho pár dní neviděl.“
„Zmizel.“
„Jak zmizel?“ šokovaně pohlédl na Helhima. Nechtěl věřit jeho slovům.
„Ty to nevíš? Při poslední výpravě na Wat-Khor. Spolu s Augeliem tam vstoupil do jakéhosi cizího světa.“
„To není možné. Vy si ze mě děláte legraci. Určitě za chvíli přijde z tamtěch dveří,“ ukázal na dveře vedoucí k záchodům. Ani na chvíli nechtěl uvěřit tomu, že svého dobrého přítele už nikdy neuvidí.
„Je to tak. Ztratil se tam,“ smutně ho přesvědčoval Ghirnim.

Calatiruth se odmlčel. Seděl na krajní židli a truchlil. Nemohl uvěřit zprávě, že se Azanyrmuth možná nikdy nevrátí.
Ticho narušil až Helhimův dotaz: „Jak to vůbec dopadlo s těžbou na Darendaaře?“
„Na to ti můžu docela přesně odpovědět,“ pustil se do povídání Lorin. „Po vyčištění dolů a přilehlého okolí od Wightů se začalo s těžbou. Podle předpokladu byla ruda opravdu velmi dobrá, jenže moc dlouho jsme si toho neužili. Těžba trvala snad necelé dva roky, než na nás zaútočili Temnorození. Bylo štěstí, že v tu dobu byli válečníci a horníci zrovna na Aldeneerinu.“
„To tam nenechali nikoho na hlídce?“ podivil se Gardan.
„Po velkém zasedání rady, kdy došlo k omezení výprav, se většina sil zaměřila na vyčištění okolí od Wightů. Mluvilo se snad o pásmu pěti mil od tvrze a dolů. Díky tomu se stalo okolí zcela bezpečné. K příležitostným útokům docházelo možná jednou za několik měsíců.“
„Aha. Škoda, že jsme o to přišli?“ povzdech si Gardan.
„Souhlas. A nejen o to,“ pokračoval Lorin. „Vzpomeňte na kov trinium ze Salithishi.“
„To byl výborný materiál, akorát ho bylo hodně málo,“ povzdech si Helhim při vzpomínce na velice tvrdý světlý kov. „Co vím, vyrobilo se z něj pouze pár zbraní.“
„Nebral bych to tak tragicky. Pořád ještě máme kruh světů,“ neztrácel naději Ghirnim.
„To je sice pravda, ale hlavní slovo má rada,“ oponoval Lorin. „Pochybuju, že po posledním neúspěchu změní názor.“

Krčma zničehonic ztichla. Cestovatelé u stolu pohlédli ke vstupním dveřím, kam zrovna hledělo celé osazenstvo krčmy. Samým překvapením ztratili slova. Do krčmy právě vstoupil Azanyrmuth.
„Co ty tady?“ udiveně pronesl Lorin, který na něj, stejně jako ostatní, nevěřícně hleděl. „Šálí mě snad smysly? Vrátil jsi se?“
„Ano, vrátil.“
„Mysleli jsme, že tě už nikdy neuvidíme,“ zaradoval se Gardan, když už si byl jistý o jeho skutečné přítomnosti. „Kam si zmizel a co se tam stalo?“
„Pánové, zažil jsem tu nejpodivnější výpravu ve svém životě.“
„Vyprávěj nám,“ prosili všichni u stolu, kolem nějž se mezitím shromáždili snad všichni hosté.
„Dobrá.“ Azanyrmuth se usadil na volnou židli, poručil si pivo a začal s nejpodivnějším vyprávěním, jaké dosud vyprávěl: „Stalo se to asi takhle …“

------------------------------------------------------------------------------

Červenooranžová záře zahalila vše v okolí. Azanyrmuth ztratil na krátký moment pojem o prostoru i čase. V jeho hlavě nastal dosud nevídaný zmatek, ohromné množství nejpodivnějších myšlenek a neznámých vjemů zastínil jeho mysl. Chvíli mu to trvalo, než přišel k sobě a začal vnímat okolí. Rozhlédl se. Stál na zdánlivě nekonečné planině pokryté červeným pískem. Byl zde sám. Augelius kamsi zmizel. Azanyrmuth se po něm rozhlížel, avšak marně. Nikde nebylo živáčka.

Vrcholky vysokého pohoří obklopovaly planinu kolem dokola. Azanyrmuth vůbec netušil, kterým směrem se vydat. Neutichající vítr neúnavně vířil zrnka rudého písku, který dokázal cestu velmi znepříjemnit. Ušel sotva čtvrt míle a vítr nabíral na intenzitě. Netrvalo dlouho a blížící se vichřice zcela znemožnila další postup. Azanyrmuth si sice na čas pomohl ochranou magií, avšak si byl vědom toho, že nemůže vzdorovat donekonečna. Ohlížel se proto po nejbližším vhodném úkrytu.

Snažil se využít magii umožnující pátrat po okolí, avšak velké množství písku její použití silně omezovalo. Písečné duny sice mohly na čas poskytnout útočiště, k trvalému ukrytí však byly zcela nevhodné. Využíval je pouze k pátrání po bezpečnějším místě. Nakonec se poštěstilo. Za hromadou balvanů nalezl nepatrný průlez kamsi do podzemí.

Azanyrmuth vyčaroval světelnou bludičku, která poletovala neustále v jeho blízkosti a svým modrobílím světlem slabě ozařovala svažující se chodbu. Když sestupoval hlouběji, děsivá kakofonie zvuků a meluzíny, jež vytvářela zničující bouře, která právě bičovala povrch, postupně utichala. Záhy se podzemními prostory rozléhala jiná směsice zvuků. Nejprve slabý hukot, později doplněný velmi nezvyklým kvílením, zněl podzemními jeskyněmi.

Brzy opustil úzké a spletité podzemní chodby. Dorazil do obřích jeskyních dómů. Kvílení se změnilo na hlasitý šum. Toto místo bylo vskutku zvláštní. Na podobných místech je běžně třeba množství loučí nebo magického světla, ale odkudsi zde zářilo jasné nazelenalé světlo. Bylo zde vidět jako za jasného dne, proto Azanyrmuth zhasl bludičku. Na chvíli se zastavil, aby si místo řádně prohlédl. V dómech rostly ty nejbizarnější rostliny a stromy, jaké měl za svůj život možnost vidět. Namátkou, tři stopy velké zářící nazelenalé houby s okem na tykadlu, podobně druh nějaké slunečnice, která měla místo květu oční bulvu. Jak procházel jeskyní, pozoroval, jak na něj místní fauna zírá.

Opatrně pokračoval podzemním liánovitým lesem k místu s nejjasnější září. I samotný les působil podivným dojmem. Stromy připomínající vrbu jen s tím rozdílem, že její povrch byl zbarven do ruda a hladkém povrchu rašily barevné květy neznámých rostlin.

Když opustil les, stalo se něco podivného. Ani si neuvědomil kdy, ale ve skutečnosti již nekráčel, nýbrž levitoval v pestrobarevných oblacích. Na moment se vylekal. Přirozený instinkt ho nutil se co nejrychleji něčeho chytit, ale nebylo čeho. Ostré štíty červeného pohoří se ztrácely kdesi v dáli. Azanyrmuth vůbec netušil, kde mají hory úpatí, měli-li vůbec nějaké. Silnější vítr bičujicí jeho tvář, voněl čímsi neznámým. Vůně vzdáleně připomínala částečně rozkvetlou louku, přesto nedokázal určit jednotlivé vůně.

Vydal se směrem odkud vanula neznámá vůně. Cosi mu napovídalo, že se vydává správným směrem. Jak pokračoval chůzí vzduchem, jeho mysl neustále zaplňovaly čím dál tím podivnější myšlenky. Cítil se jako pod mentálním útokem neznámého nepřítele, přesto z myšlenek necítil zlý úmysl. Po půl hodině chůze s dáli spatřil bizarní stvoření. Bytost připomínala křížence žirafy, velblouda, slepice a papouška. Něco podobného nedokázaly v myslích Aldeřanů stvořit ani halucinogenní rostliny. Azanyrmuth byl pohledem na ni fascinován, vydržel se dívat celé minuty a marně hledal slova, kterými by bytost dokázal popsat. Než se nadál, zmizela kdesi v barevné mlhovině.

Pokračoval dál ve své pouti. Po čase před sebou spatřil vysokou kamennou věž obepnutou kmeny liánovitých stromů směřující z mlhoviny kdesi dole až do nekonečnosti nebe. Trvalo mu ještě celou hodinu než k ní dorazil. Z dáli vypadala slabě, ale když už byla téměř na dosah, odhadl její průměr na půl míle. Azanyrmuth pátral po nějakém vchodu. Když se podíval pořádně, spatřil řadu oken porůznu rozmístěných po věži a téměř každé okno bylo v jiném architektonickém stylu. Mimo oken z věže vedlo mnoho dveří kamsi do nikam. Cestovatel zvyklý na podmínky Aldeneerinu, by očekával, že po vykročení z dveří ven by následoval pád do nekonečné hlubiny.

Azanyrmuth si vyhlédl otevřené okno v gotickém stylu a pomalu jím vstoupil do věže. Nevelká místnost byla obložena bílím mramorem. Na rozdíl od venku zde nevál vítr. Prostorem se linul příjemný zvuk zručící vody a příjemné zvonkohry. Odsud vedlo do útrob věže mnoho chodeb. Vydal se na průzkum spletitého labyrintem chodeb. Postupně nahlížel do jednotlivých sálů a místnůstek. V jedné nalezl hrající fontánu vyluzující hru tónů a kvílení. To ovšem nebyla jediná zvláštnost, voda nestékala zpět do fontány, ale pomalu tekla vzhůru a ztrácela se otvorem ve stropě. Azanyrmuth se vrátil zpět na chodbu a nahlédl do další místnosti, kde cosi upoutalo jeho pozornost.

Na zdi oproti dveřím spatřil nějaké podivné zařízení. Přistoupil k němu blíž. Když se zahleděl na podivné zařízení, které zčásti připomínalo časostroj, který používali Mínojci k odměřování času, stalo se něco, co Azanyrmutha znovu překvapilo. Časostroj se dal do pohybu. Pomalu stejkal po mramorové zdi, jako nějaká marmeláda právě připláclá na zeď. Zdeformovaný ciferník stekl na zem, přičemž zůstal napůl na zdi. Poté se všech patnáct znaků z ciferníku odlepilo a odpochodovalo přilehlými chodbami kamsi pryč. „A to jsem za poslední týden nic nepil,“ okomentoval bláznivý úkaz.

Azanyrmuth sestoupil o patro výš. Charakter interiéru se v tomto patře velmi změnil. Místo bílého mramoru byly zdi tentokrát z červeného kamene a sloupy připomínaly starou antiku. Širokou chodbu lemovaly stožáry zdejšího magického osvětlení, které reagovalo na jeho přítomnost. Když procházel dlouhou chodbou, lampy za ním zvadly jak dlouho nezalévané květiny. Azanyrmuth si toho samozřejmě všiml a zkusil se vrátit o kousek zpět, aby zjistil, jak lampy reagují. Stačilo udělat pár kroků vpřed a lampy se znovu postavily a začaly vydávat namodralé světlo.

Když Azanyrmuth procházel chodbou, došlo mu, že její délka je výrazně delší, než činí průměr věže. Nakonec nad tím moc nehloubal, protože v tomto světě se dějí daleko větší podivnosti než pouhý nesoulad délky chodby s průměrem věže. Na konci se na chvíli zastavil, posadil se na překrásně zdobenou čalouněnou židli a přemýšlel o cíli své cesty. Uvažoval i o možnosti, že se jedná o hodně podivný sen, nebo že skutečně na Wat-Khoru snědl něco halucinogenního.

Snažil se plně zapojit své smysly a pátral po okolí po něčem, co by mu mohlo napovědět. V mysli na moment znovu zaslech ten příjemný hlas, který prvně slyšel na Wat-Khoru: „Najdi cestu vzhůru.“ Azanyrmuth po těchto slovech získal novou naději a pokračoval dál v průzkumu. Vrátil se chodbou o kousek zpět. Vstoupil do velkého sálu, o němž byl přesvědčen, že se jedná o správnou cestu.

Velký sál měl v průměru 50 sáhů a dominovala mu obří deska připomínající šachovnici. Pole však nebyla pouze černá a bílá, ale i modrá, červená a zelená. Po ploše se proháněly roztodivné figurky příslušných barev o velikosti Aldeřana. Azanyrmuth zůstal stát u okraje šachovnice a sledoval hru, která zdánlivě nedávala smysl. Po čase si všiml, že se občas nějaké pole propadlo a pohltilo nebohou figurku. Jindy se zase jiné pole vytrhlo ze šachovnice a vzlétlo kamsi do výše. Azanyrmuth si uvědomil, že to by mohla být vhodná příležitost pro cestu vzhůru, stačilo jen vyčíhnout správný okamžik.

Postavil se na krajní pole a netrpělivě vyhlížel pole, které by se vydalo vzhůru, při tom však musel být na pozoru před figurami a rizikem propadu pole. V této pozici setrval několik minut, když tři pole od něj se na svůj let připravovalo modré pole. Azanyrmuth udělal tři velké kroky a rukama se ho zachytil. V rychlosti se vydrápal na něj a nyní sledoval dění kolem sebe. Než pole opustilo velký sál, naposledy měl Azanyrmuth celou hru jako na dlani.

Místnosti nad šachovým sálem, jak si ho Azanyrmuth pojmenoval, znovu změnila svůj charakter. Antický styl a červený kámen vystřídala modrá žula a gotické klenby. Pole se zde na chvíli zastavilo a poté se vydalo na další cestu černým otvorem ve zdi. Azanyrmuthovi nebylo nic jiného než seskočit a pátrat po další cestě. Nemusel však příliš dlouho přemýšlet. Jiným černým otvorem přilétlo zelené pole a to se vydalo na další cestu vzhůru. Azanyrmuth neváhal a chopil se další příležitosti.

Další patro bylo tentokrát z žlutého pískovce a styl sálu připomínal podzemní pevnost Livnris. Situace s polem se opakovala. Další, tentokrát žluté pole pokračovalo vysokou cihlovou věží, poměrně dlouhou dobu. Když Azanyrmuth pohlédl dolů, na chvíli se ho zmocnila závrať, výše věže odhadoval na dobrou míli.

Pole ho vysadilo ve velice zvláštní místnosti. Architektura nepřipomínala žádné tradiční slohy, nýbrž jakousi směsici organických tvarů. Vše osvětlovala tlumená modrá záře vycházející z modrých krystalů. Přilehlými sály se ozývalo tiché hučení a bručení. Azanyrmuth obdivoval toto nezvyklé místo. Po chvíli se mu v mysli znovu ozval ten hlas, tentokrát mnohem silněji: „Najdeš mě ve skleněném paláci.“ Azanyrmuth si byl jistý směrem a ihned se vydal po blízkém schodišti dále.

Po nich dorazil do vskutku obřího sálu jemuž uprostřed dominovala velká skleněná stavba. Stejně tak i okolní zdi byly skleněné, a tak umožnily výhled na pestrobarevnou oblohu, jež protínalo tisíce blesků. To, že se lišila od oblohy, jakou měl možnost vidět v okolí věže, ho ani na chvíli nezaskočilo. Azanyrmuth se vydal po skleněných schodech do paláce, ve kterém spatřil jasné bílé světlo. Našlapoval opatrně, protože se podvědomě obával rozbití skla.

Samotný palác byl v podstatě spletitý nekolikapatrový poloprůhledný zrcadlový labyrint, který vyžadoval plné soustředění, jinak by zde mohl Azanyrmuth bloudit třeba i 666 let. V labyrintu se ozývalo zvonění a cinkání. Tato směsice zvuků působila na mysl velice příjemně, avšak odváděla pozornost od hledání správné cesty.

Obtížným labyrintem bloudil celé hodiny. Dobu však mohl těžko odhadnout, neboť zde zcela ztratil pojem o čase. Mohlo jich být pět, zrovna tak dvacet. Chvílemi se ztratil tak, že nevěděl vůbec kudy pokračovat, často se omylem vracel na stejná místa, nebo to si alespoň myslel. V duchu si říkal: „Mít tak kladivo, to bych se k cíli dostal snadno.“ Myšlenku však záhy zapudil, poněvadž si netroufl odhadnout, co by rozbití mohlo způsobit s celým palácem. Kouzla na hledání cesty v tomto skleněném labyrintu selhávaly, a proto se musel spolehnout pouze na své instinkty.

Po hodinách bloudění konečně dorazil k cíli. Uprostřed většího skleněného sálu spatřil zdroj jasného světla. Byla jím bytost zářící jasným bílým světlem, která měla místo rukou mnoho též bíle zářících dlouhých chapadel, jejichž délka přesahovala dvojnásobek postavy uprostřed. Azanyrmuth v tomto nehmotném těle rozpoznal tvář ženy, ze které cítil dobro a klid.

„Buď vítán, Azanyrmuthe,“ pozdravila ho příjemným hlasem.
Azanyrmuth se divil, odkud zná jeho jméno a pomalu k ní přistoupil, přičemž obdivoval její nesmírnou krásu: „Též tě zdravím,“ odpověděl uctivě na pozdrav.
„Cítila jsem tvoji přítomnost už od portálu světů. Abych se představila, říká se mi Sala-de-Hai, patřím mezi povznesené bytosti a strážím moc tohoto místa před zlými bytostmi, které o něj usilují. Možná jsi z tohoto místa poněkud zmatený,“ pustila se do vysvětlování, když ve tváři Azanyrmutha spatřila údiv. „Tento svět funguje zcela jinak a na jiných principech, než váš svět.“
„Co je tohle vůbec za sféru existence?“
„Tenhle svět není součástí vašeho universa. Nacházíme se v úplně jiném paralelním světě. Nic z toho, na co jste zvyklí ve vašem světě, tu nefunguje. Všechna stvoření fungují na zcela jiných principech, které pro toho, kdo zde nežije odjakživa, mohou působit šíleně.“
„Mluvila jsi o nějakých zlých bytostí? O co se jedná? Při vstupu sem jsem cítil v mé blízkosti něco moc zlého.“
„V našem světě existuje spoustu nebezpečných bytostí, podobně jako ve vašem světě. Některé však umí cestovat i mezi sférami, jaké znáte u vás, nebo i mezi paralelními světy. Když jste sem vstoupili, Exigolamborimus zjistil, že je cesta mezi světy otevřená a pokusil se vstoupit k vám. Naštěstí ho vaši bohové včas zadrželi.“
„Exi-co?“ snažil se vyslovit krkolomné slovo.
„Zkrátka jedna z mnoha temných bytostí. Těžko ji popsat, protože prakticky postrádá viditelné tělo. Její přítomnost se dá odhalit poněkud jinými smysly, jaké většina obyvatel vašeho světa neovládá.“
„Co se stalo s Auvidiusem a Calanirmyanem?“
„Calanirmyan zůstal ve vašem světě a stačil před tou bytostí uniknout portálem, který používáte k cestování mezi hmotnými světy. Auvidiuse jsem stačila přenést z jeho dosahu, avšak moc té bytosti mi ho znemožnila přenést na nějaké bezpečné místo. Momentálně někde bloudí po tomto světě, snažím se ho najít, ale zatím marně. Jakmile ho najdu, pošlu ho zpět na váš svět.“
„Doufám, že ho najdeš, byla by to pro nás další ztráta. V posledních letech jsme ve válce s našimi nepřáteli ztratili mnoho dobrých bojovníků.“
„Neboj se, dřív nebo později ho najdu,“ slibovala Sala-de-Hai. „Když už jsme u toho, proč jste se vydali do tohoto světa? Je takřka nemožné přizpůsobit se zdejším podmínkám, pro někoho, kdo tu nikdy nežil.“
„Přišli jsme sem pátrat po něčem, co by nám pomohlo proti našim nepřátelům temnot. Podle záznamů našich předků tu mělo být něco mocného.“
„To určitě myslíte staré Aldeřany.“
Azanyrmuth přikývl na souhlas.
„Ti před dávnou dobou často navštěvovali tohle místo a neustále tu něco prováděli. Experimentovali tu takřka ze vším, co tu bylo k mání. Napáchali tu občas dost problémů, protože kolikrát neměli tušení, s čím si zahrávají. Nutno podotknout, že okolí se mezitím zcela změnilo, proto už tu po nich nezbylo nic zajímavého.“
„Takže jsme se sem vydávali zbytečně?“ zklamaně pravil Azanyrmuth.
„Ne tak docela. Zmínil jsi nějaké nepřátele temnot, můžeš mi povědět víc?“
„Při našich putování jsme narazili na rasu Temnorozených. Jsou ztělesněním temnoty, temné magie a zla.“
„O těch jsem kdysi dávno slyšela. I staří Aldeřané s nimi vedli války, ale dokázali je udržet na uzdě. Mohla bych vám s nimi trochu pomoc. Nemůžu však zasáhnout přímo, přesto vám můžu poskytnout dočasnou ochranu.“
„Proč nemůžeš zasáhnout přímo?“
„Existují určité zásady. Je to poměrně komplikovaná záležitost na úrovních vyšších sfér existence a spousty paralelních světů. Těžko to vysvětlit, hodně zjednodušeně by došlo k naprostému rozvratu fungování tohoto i dalších světů.“
„Rozumím. Každopádně i tuhle pomoc uvítáme,“ děkoval Azanyrmuth.
„Je načase konat. Uvidíš, že vám to pomůže. Nevím, jak u vás měříte čas, ale ty už se do konce života nemusíš bát jejich útoku. A teď tě přenesu zpět do vašeho světa,“ zakončila rozpravu Sala-de-Hai.

Vše následně pohltila jasná bílá záře. Azanyrmuth na čas ztratil pojem o prostoru a čase. Jediné na co si vzpomínal, byl průlet místem, kde se nacházely průchody do paralelních světů a další volný let universem. Bylo to poprvé, kdy cestoval mezi světy jinak, než kruhem světů.

Večerní nádvoří kruhu světů zničeho nic ozářilo jasné bíle světlo. Zářící chapadlovitá bytost přiletěla odkudsi z oblohy, aby zde zanechala po dlouhé cestě ztraceného mága a pokračovala ve svém úkolu. Žádný ze zdejších obyvatel si ničeho nevšiml, protože v tu dobu buď většina spala, nebo vysedávala v krčmách. Azanyrmuthovi chvíli trvalo než znovu nabyl vědomí a rozpomínal na to, co se vlastně odehrálo. V duchu ještě zaslech příjemný ženský hlas: „Ode dneška bude popelavé pláně a říši Lianar chránit aura dobra. To vám zajistí dostatek času na přípravu obrany.“

V krčmě „U kruhu světů“ nastal úžas. Tak bizarní výpravu ještě dosud nikdo neabsolvoval a dost možná na hodně dlouho dobu neabsolvuje. Až teprve po pár minutách přemítání nad tím, co právě vyslechli se znovu rozjela zábava. Slavilo se až do svítání a také bylo proč. Všichni přítomní se radovali z návratu Azanyrmutha jako mocného mága, zachránce i jako velmi dobrého přítele. Tu noc padlo ještě mnoho sudů.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:arrow:
„A to byla jen špička ledovce u dalších jsme se ani nezdrželi, protože z toho, co se nacházelo

Viac asi nič nebolo, alebo som sa začítal tak, že som to už nepostrehol. :)
Tak hodnotenie tejto časti vyšlo na jednotku. :bravo: :bravo: Skvelá práca. :ok: :yeah: :yes:
:heat:
Som rád, že pokračuješ a dúfam, že budeš aj naďalej pridávať kvalitné príbehy ako doteraz. :thumright: :thumleft:
:write: :arrow: :yahoo:
:bye:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
:bravo: :bravo: :bravo: :bravo: :bravo: :yahoo: :yahoo: :write: :write: :yahoo: :bravo: :bravo:
není co dodat :ok:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Závěr

Po dlouhé zimě nastalo opět jaro. Psal se rok 332. Na rozdíl od předchozích let měla říše Lianar konečně zase zajištěnu bezpečnost. Povznesená bytost vytvořila v okolí severovýchodní hranice auru dobra, která od té doby držela Temnorozené v dostatečné vzdálenosti od říše. Od té doby se už žádný z nich nepokusil překročit hranici, a tak si museli nechat zajít chuť na dobyvačné plány. Cestovatelé, kteří zavítali do těchto odlehlých končin, doslova cítili přítomnost ochranné aury. Severovýchod už nenaháněl v kraji hrůzu a sedláci znovu osídlili úrodné půdy v podhůří.

Kruh světů byl znovu uzavřen uložením okolo kruhové lavice, a tím se Aldeřané definitivně vzdali cestování a průzkumu jiných světů. Po nepříjemných zkušenostech, především s Temnorozenými, se rozhodli dále nedráždit kobru bosou nohou a plně se věnovat průzkumu samotného Aldeneerinu. Tento svět sám o sobě skrýval nepředstavitelné množství tajemství. Už v roce 331 se potvrdily zmínky o rasách původně obývající Aldeneerin.

Rasa barbarů, kterým se říkalo Orci, obývala město ve vzdálenosti 120 mil západně od Lianaru nesoucí název Orcossus. Okolí tohoto města bylo spíše pusté, takřka nevhodné k obývání, ale Orcové patřili mezi drsné rasy, které bez problému přežívaly i nehostinných podmínkách. Aldeřané s nimi postupně navazovali kontakty, přestože Orcové nebyli zrovna sdílní. Získat si jejich důvěru patřilo mezi obtížné úkoly.

Samotný průzkum Aldeneerinu nesl též ovoce. Na přelomu roku průzkumníci objevili na jihozápadě trosky velkého města, které neslo název Kanter. Podle starých knih to byl významný přístav sloužící jako významné obchodní centrum. Řada Aldařanů se chopila příležitosti a mnoho rodin se sem vydalo za novým životem, a tak z trosek postupně povstávalo opuštěné město do své původní krásy.

Zatímco se říše rozšiřovala na jih, sever nepatřil mezi úrodná místa. Ve vzdálenosti 150 mil na severu následovala úzká soutěska a za ní starodávná ledová hradba oddělující úrodnou Lianarskou zem od severních chladných plání. Z tohoto důvodu se průzkum severním směrem zastavil. Zato východ lákal mnohé výpravy. Dlouhé úrodné údolí směřovalo kamsi do vnitrozemí kontinentu Elisneyr. Po jihu se tento směr zdál jako velmi výhodný, a tak řada dobrodruhů směřovala právě sem.

Všichni dobrodruzi, kteří převážně cestovali kruhem světů, se nakonec vydali svou cestou. Někteří pomáhali v průzkumu dalších částí Aldeneerinu, zatímco jiní se usadili a založili rodiny. I Azanyrmuth nakonec věnoval většinu času své rodině a své dospívající potomky zasvěcoval do tajů magie. Sám pořád pokračoval v bádání ve starých knihách a pokračoval v osvojování dalších magických schopností, které předával dalším mocným mágům. Netrvalo dlouho a v Lianaru vznikl první magický cech, jež lákal zájemce o magické dovednosti a rozšiřující počty mágů pomáhaly v boji proti monstrům a creepám, kterými byl Aldeneerin zamořen.

V dalších letech celá říše dále prosperovala a postupem času se na kruh světů postupně zapomínalo stejně jako na mnohá nebezpečí číhající na jiných světech. Historky o Temnorozených nakonec zlidověly a rodiče je nakonec používaly ke strašení zlobivých dětí. Samotný největší znalec kruhu světů Moladir, který měl vždy největší zájem o pokračování výprav, odešel do ústraní na venkov, kde v klidu dožil. V roce 335 zemřel ve věku 90 let jako nejstarší dosud žijící Aldeřan.


A tímto se nám příběh SG:Ald1 definitivně uzavřel. Ve Wordu to dělá 157 stran o velikosti písma 12. Takže doufám, že se celkově líbilo, určitě to povídkovou sekci oživilo o něco nové.

A já se pomalu pustím do SG:Ald2. Tam už mám něco vymyšleno. Už by to vadalo tak na 14 dílů. Uvidím, jak se to vyvrbí. Každopádně potkáme mnoho známých z klasické SG.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
no ti se budou divit az ta ochrana vyprsi.
jinak je to dobre ukonceni i kdyz nezvykle kratke ;)
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Ono je to takové záveřečné slovo vypravěče, není to regulérní díl. V podstatě to shrnulo to, co se odehrálo po ukončení.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron