Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Stargate: Aldeneerin 1

Stargate: Aldeneerin 1


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 16.1.2012 17:43:39
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Nedávno jsem se pustil do psaní tohoto většího projektu, do kterého jsem se chtěl pustit už hodně dávno. Tehdy jsem však neuměl ještě moc psát a svět jsem neměl pořádně promyšlený. Až teprve nedávno jsem se odhodlal a pustil se do toho.
A o čem to vlastně je? Jedná se Stargate v prostředí fantasy, které má jen málo společného ze současným SG světem. Místo hi-tech zbraní se bude bojovat za pomocí magie a tradičních zbraní. Některé známé rasy budou i zde, avšak mnohdy na jiných principech a na jiné technologické úrovni. Nechte se překvapit.

Kap.1 První výprava
Kap.2 Podivný svět Calugh
Kap.3 Pod slunečním štítem
Kap.4 Tajemství hlubokého lesa
Kap.5 Mezi světlem a temnotou
Kap.6 Tajemství pevnosti Livnris
Kap.7 V zajetí temnoty, popela a zla
Kap.8 Velké zasedání rady
Kap.9 Duchové v mlze
Kap.10 Sněžná koule
Kap.11 Temnota a zlo přichází
Kap.12 Cesta do světů divů
Kap.13 V krčmě „U kruhu světů“ a nadreálno
Závěr
Stargate Aldeneerin: Calanirmyan
Stargate Aldeneerin 2
Stargate Aldeneerin 3
Stargate Aldeneerin 4

Protože jsem se rozhodl používat z hlediska dokreslení atmosféry imperiální měrné jednotky, přidávám malou tabuku převodů.

1 míle = 1 609 metrů
1 stopa = 30,5 centimetrů
1 libra = 0,454 kilogramů
1 palec = 2,54 centimetrů
1 unce = 28,35 gramů
1 sáh = 1,8 metrů


Na začátek dávám úvodní kapitolu. Příjemné čtení.

Úvod
Kruh světů na Aldeneerinu


Město Lianar patřilo mezi největší město dosud známé části kontinentu Elisneyr. Jeho populace čítala zatím něco přes 10 000 obyvatel. Psal se rok 320. Zdejší lidé zatím znali jen malou část kontinentu. Mohla za to nějaká podvědomá obava z čehosi neznámého. Nikdo nevěděl, co se stalo v období začátku letopočtu. Neexistovaly žádné písemné záznamy z té doby, jakoby se lidé obávali toho, co se v minulosti stalo. Jediné, co bylo všeobecně známo, že lidé na tento svět odkudsi přišli. To bylo ale tak vše. Nic bližšího nebylo známo. O ničem se nezmiňuje ani lidová tvorba, žádné historky, legendy, prostě nic, jakoby v obavě před něčím, lidé vymazali zcela svoji minulost.

Tento svět nese název Aledeneerin. Patrně byl kdysi hojně obýván a též velice vyspělý, avšak v tuto dobu byla po celém kontinentě zcela zničená opuštěná města. Po celou dosud známou existenci se lidé nevzdálili od města Lianar více, jak několik desítek mil. V jehož okolí se nacházelo ještě několik dalších malých měst, obehnaných hradbou. Tato města byla ještě před dvěma sty lety v rozvalinách a dnes poskytovaly bezpečné přístřeší pro další tisíce lidí. Spolu s dalšími vesnicemi, osadami a dalšími usedlostmi, celková populace lidí čítala přes 80 000.

Na průzkum vzdálenějších míst se lidé odvážili až teprve nedávno. Ve vzdálenosti necelých sto mil na severozápad se nacházel oceán, zatímco na severovýchodě vysoké pohoří. V ostatních směrech se nacházely jen hluboké vzrostlé lesy. Mnohé nálezy pozůstatků vesnic, tvrzí a hradů svědčily kdysi o hojné využívanosti tohoto světa.

Avšak průzkumy tohoto světa měli své stinné stránky. Opuštěný svět ve skutečnosti nebyl až zas tak opuštěný. V okolí kromě zvířat, plachých i nebezpečných, nacházeli mnohé podivné bytosti. Pro mnoho nich z počátku neměli ani pojmenování. V dosud dochovaných knihách ve starých knihovnách Lianaru, bylo nalezeno mnoho zmínek o dalších všemožných nebezpečných bytostech obývající tento svět. Kromě nich s bývalými obyvateli žili mnohé další rasy.

Dle starých knih staří obyvatelé tohoto světa ovládali mocnou magii, díky které se v podstatě dochovalo mnoho vzácných knih. Bez ní by byly staré knihovny dávno v troskách a knihy rozpadlé v prach. Umožnily tak lidem alespoň trochu nahlédnout do historie světa.

Magie byla pro lidi nová věc. Podvědomě tušili, že jejich předkové před jejich příchodem, ji řadili do říše pohádek, a proto ji zatím jen stěží ovládali. Nezmohli se zatím na více než jen velice slabé varianty kdysi mocných kouzel. Současná společnost se dělila na dvě skupiny. Jedni považovali magii za marnou stahu stojící velké úsilí a druzí věřili, že jednou se přeci jen zadaří a magie výrazně lidem ulehčí život. Navíc by velice pomohla v boji proti bytostem, protože většina bytostí magii ovládá a která velice znepříjemňuje boj proti nim.

Město Lianar však dosud ukrývalo mnohá tajemství. Ve starých knihovnách se nacházelo velké množství dosud neprobádaných knih. Jazyk současných obyvatel byl sice trochu podobný jazyku bývalých obyvatel, ale mnohá rozdílná slova a slovní obraty, činí ze studia knih, zdlouhavý a náročný proces. Kromě knihoven se pod městem nacházelo též velice rozsáhlé podzemí. Mnohé jeho části jsou však často blokovány magickými bariérami, bránami ze složitými zámky a pastmi, jež se stali osudnými mnohým průzkumníkům. Jak se ukázalo, ani podzemí nebylo zcela opuštěné. I ono bylo obýváno zvláštními bytostmi. Zpravidla se jednalo o oživlé výtvory, které zde staří zanechali na ochranu podzemí, před nepřáteli.

V severní části města se nacházela velice dobře chráněná oblast. Celá čtvrť byla v podstatě samostatná, co se týče vybavenosti. Od hlavního paláce, přes kasárny, zbrojnice, kovárny, pekárny, ale i knihovny, alchymistické laboratoře a komnaty pro dobrodruhy a válečníky.

Kromě všeho možného, tato čtvrť skrývala jedno velké tajemství. Byl to velký kruh s vnitřním prstencem a devíti červeným trojúhelníky v pravidelných vzdálenostech mezi sebou. Byl zasazen na stojato do velkého podstavce přímo uprostřed onoho nádvoří. Jeho průměr byl úctyhodných 23 stop. Na jeho vnitřním prstenci se nacházelo 39 zvláštních symbolů. Ve starých knihách se toto zařízení nazývalo kruh světů.

Ve vzdálenosti 30 stop před kruhem světů se nacházel ještě panel, na kterém se ve svou soustředných kruzích nacházely ty samé symboly jako na kruhu světů a uprostřed panelu kromě symbolů ještě červeně zabarvená polokoule. Podle knih se jednalo o ovládací panel ke kruhu světů, občas nazývaný oltář symbolů.

O tomto kruhu se tradovalo, že umožňuje cestovat na jiné světy a právě jím odkudsi lidé na tento svět přišli. Avšak jeho funkce zůstávala záhadou. Nikdo si již nepamatoval, jak se ovládal. Po dvě staletí se o tento kruh nikdo příliš nezajímal, avšak přirozená zvědavost časem nad skrytým traumatem z neznámých dávných událostí zvítězila. Touha poznat jiné světy, spolu s postupujícím průzkumem Aledeerinu patřila mezi priority části lidské populace. I v tomto případě se našlo ještě mnoho nedůvěřivců o prospěšnosti takového zkoumání.

Zprvu se čas od času někdo pokoušel mačkat symboly na panelu, avšak nikdy se nepodařilo kruh světů aktivovat. Nevědělo se kolik je třeba zadat symbolů a v jakém pořadí. Na kruhu se nacházelo devět jakýchsi červených trojúhelníkových zámků, které se při zadávání postupně rozsvěcovaly. Zpočátku se badatelé domnívali, že je potřeba zadat kombinaci devíti symbolů, avšak po zadání sedmého jakoby panel přestal reagovat. Časem někoho napadlo, že kombinace se stává pouze ze sedmi symbolů, avšak i v tomto případě bylo množství kombinací nepředstavitelné.

Po čase marného experimentování, bylo rozhodnuto o pátrání po detailnějších zápisech o kruhu světů ve starých knihovnách v podzemí.

Azanyrmuth. Sedmnáctiletý mladík štíhlejší postavy a výšce šest stop světlé pleti, s dlouhými kaštanovými vlnitými vlasy, oválného obličeje s hustým tmavým obočím, hnědých očí a zakulacenou bradou, na které rašili první chlupy plnovousu. Azanyrmuth se hodně zajímal o vědění prastarých. Když zrovna nepomáhal své rodině na nedalekém statku, trávil mnoho času v knihovnách studiem a průzkumem starých knih. Kromě vědění se rád od bratranců přiučil i trochu toho umění boje. Když se dozvěděl o pátrání po zmínkách funkce kruhu světů, též se chtěl zúčastnit. Avšak zprvu se starší na Azanyrmutha dívali s patřičnou nedůvěrou. Soudili, že v tak nízkém věku ještě člověk nezískal potřebnou moudrost na zkoumání tak složitého zařízení.

Jednoho podzimního deštivého večera onoho roku 320, měl Azanyrmuth namířeno do severní čtvrti, kde se nacházel kruh světů. Dostal pozvání od Moladira. Patřil mezi mnohé badatele a též aktivně experimentoval s magií. Moladir sídlil v komnatách v západním křídle celého komplexu s výhledem na nádvoří s kruhem světů.

Azanyrmuth konečně dorazil do západního křídla, kde mají sídlo převážně mágové a badatelé. Byl rád, že dorazil. Cestovat z několik mil vzdálené usedlosti v dešti není příjemná věc, ještěže měl na sobě hnědý kožený plášť, jinak by byl zcela promočen. Azanyrmuth patřil mezi bohatší rodiny, takže si na rozdíl od prostších obyvatel žijících na vesnicích, mohli dovolit lepší oblečení.

Moladirova komnata byla prostorná. Vysoký klenutý strop a dvě velká okna v románském stylu dodávaly celé komnatě nádech majestátnosti. V komnatě se nacházelo množství velkých knihoven plných knih. Uprostřed místnosti na straně vstupních dveří stál velký stůl, na kterém leželo též mnoho knih a dalšího drobného vybavení badatele. Pod každým oknem se nacházely ještě menší stolky s židlemi. Na straně vzdálenější od dveří se nacházel krb, ve kterém tu dobu plápolal příjemný oheň a osvětloval tak celou místnost mihotavým oranžovo žlutým světlem. Před krbem stála dvě pohodlná křesla.

V křesle blíže k oknu seděl Moladir. Byl to vitální starý moudrý muž úctyhodného věku 75 let. Běžně se urozenější lidé dožívali věku okolo padesáti let, prostý lid ještě o deset let méně. Jeho dlouhé vlasy v culíku byly již značně prošedivělé věkem. Zato jeho tvář ještě stále působila živě.

Jakmile Azanyrmuth vstoupil do komnaty, Moladir mu nabídl místo u krbu. Azanyrmuth odložil svůj mokrý plášť na věšák u dveří a popošel blíže k příjemnému ohni v krbu. Byl z chladného podzimního počasí po dlouhé cestě prochladlý, a tak posezení u krbu uvítal.

„Jsem rád, že jsi i v tomto nevlídném počasí přijal mé pozvání,“ uvítal Moladir přívětivým hlasem Azanyrmutha.
„I já vás rád vidím. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsem to zvládl,“ uvítal se a začal si hřát prochladlé ruce u krbu. „Chtěl jste se mnou něco důležitého projednat.“
„Posaď se.“
Azanyrmuth přijal nabídku k posezení. Byla to příjemná úleva si po dlouhé cestě odpočinout.
Moladir začal vyprávět proč si ho pozval k sobě: „Dozvěděl jsem se, že jsi několikrát projevil zájem pátrat ve starých knihách po záznamech týkající se fungování kruhu světů. Avšak tě ostatní badatelé odmítli, protože jsi ještě mlád.“
„Ano, je to tak.“
„Já tedy z podobnými názory úplně nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že i mladí dokážou být velmi přínosní. Mají zcela jiný náhled na věc, a tak mohou navrhnout třebas něco, co by starší mohli přehlédnout, poněvadž by to nepokládali za důležité. A co vím, ty jsi tu již mnohokrát v posledních letech prohlížel a bádal ve starých knihách a leccos jsi objevil. Nevidím proto důvod, proč by jsi nemohl s námi spolupracovat.“
„I já jsem to zprvu nechápal, proč ostatní nechtěli, abych jim pomáhal.“
„Ona tu odjakživa panovala určitá nedůvěra k mladší generaci. No uděláme to tak, že já si tě vezmu na starost, a tím učiníme přítrž těmto předsudkům.“ nabízel Moladir.
„To je výborný nápad.“
„Mohl bys začít mi pomáhat již zítra, pokud bys měl čas. Zrovna toho mám hodně na práci, a proto někoho k ruce potřebuji.“
„Myslím, že by to nemusel být problém. My máme už po žní, veškeré zásoby na zimu jsou připraveny a většina prací dokončena.“
„Tak to je dobré. Takže zítra, poté co si zařídíš doma co potřebuješ, bychom spolu na tom začít. Zrovna nedávno jsem v podzemních knihovnách nalezl pár zajímavých knih. Půjčil bych ti ze stájí koně, abys cestu rychleji zvládl.“
„To by bylo dobré. Původně jsem plánoval sem přijet na koni, ale otec našeho koně k něčemu ještě potřeboval, tak jsem se musel vydat pěšky.“

„Nabídni si. Jistě máš hlad.“ ukázal Moladir na tác se sýrem a chlebem na malém stolku.
Azanyrmuth poděkoval a zakousl trochu sýra s chlebem.

Moladir mezitím pokračoval: „No a ve volných chvílích, jestli bys měl zájem, bych tě mohl přiučit něco málo z magie, jež se mi povedla ovládnout.“
„Takovou nabídku jistě uvítám. Magie je vůbec zajímavá, akorát škoda, že ji moc neumíme ovládat.“
„A to si představ dobu, když já jsem byl ve tvém věku. To se ještě na magii nahlíželo s nedůvěrou. V té době ještě žilo pár pamětníků, co znalo z vyprávění jejich předků, příběhy ze starého světa. Tam se prý v magické schopnosti vůbec nevěřilo a každý kdo ve fungování magie věřil, byl označován za blázna a podivína,“ vyprávěl Moladir.
„Co ještě víš o starém světě. Já jen párkrát zaslechl, že jsme odkudsi na tento svět přišli, ale nikdo už neví nic bližšího,“ zajímal se Azanyrmuth.
„Jen útržky. Snad došlo k exodu před katastrofou, ale nic bližšího se nám nezachovalo. Všichni přeživší se snažili co nejrychleji zapomenout. Nepořizovali se žádné záznamy, nevyprávělo se o tom, naopak se všechny záznamy zničili. Zkrátka to muselo být hodně děsivé, když lidé svoji historii zcela vymazali.“
„Možná je to tak lepší.“
„Zřejmě ten strach před naší minulostí přetrval celá tři století, protože se po celou tu dobu nevzdalovali, více než pár desítek mil od města Lianar. Každý se bál vstoupit do velkých podzemních prostor pod městem. Zkrátka strach z poznání. Podvědomě se lidé pořád báli, že by došlo znovu ke katastrofě.“
„Ale ten strach už snad upadá. Co jsem se doslechl, tak probíhají nějaké expedice do vzdálenějšího okolí.“
„Ano to je pravda, zrovna nedávno byl objeven na severozápadě oceán. Ve vzdálenějším okolí pak trosky několika dalších opevněných měst. Stejně tak objevy, které byli učiněny zde v Lianaru. Ukázalo se, že to podzemí je vskutku obrovské.“
„Takže strach už opadá. I já patřím mezi ty, které láká prozkoumávání a objevování neznámého.“
„Vaše mladá generace, už v sobě nemá tak zakořeněn ten podvědomý strach. To je také ten důvod proč chci abys mi pomáhal s výzkumem. Víš ono to není tak jednoduché, jak to vypadá. Jak si jistě zaslechl o setkání s různými monstry, tak ani podzemí není zcela bezpečné. I zde se nachází množství monster, různí golemové a další výtvory mající zřejmě chránit podzemí před vykradači. Kromě toho je také plné pastí. Už to dokonce stálo život několika průzkumníků.“
„Aha,“ zamyslel se Azanyrmuth, „takže to tak snadné není.“
„Bezpečné to rozhodně není, avšak je to už mnoho staletí co staří Aldeřané kamsi odešli, takže mnoho těch pastí a výtvorů je už dávno nefunkčních.“
„Bratranci mě naštěstí naučili slušně zacházet z mečem, takže ani boje se tak neobávám. Navíc jsem se už do jedné potyčky se zloději kdysi dostal a zaplatili za to ti zloději životem.“
„Dobře, bude se to jistě hodit. Avšak nepřeceňuj se, monstra jsou mnohem mocnější než nějací zloději. Jestli někdy na monstra narazíš, raději se nepouštěj do boje sám.“

Oba se ještě poměrně dlouho dobu se společně bavili o dalších věcech. Převážně o svých životech, chodu města a životě lidí. Mezitím venku déšť neustával, ba naopak, ještě zesílil. Moladir nabídl Azanyrmuthovi možnost, zde přenocovat. Podobně jako v celém městě, byla tu ještě spousta volných komnat.

Jakmile na oba přišla únava, Moladir odvedl Azanyrmutha do jeho nové komnaty. Nacházela se v horním patře východního křídla též s výhledem na nádvoří. V komnatě byla zatím pouze obyčejná postel se slaměnou vycpávkou. Nicméně Moladir sliboval, že tuhle komnatu časem zútulní.

Azanyrmuth sundal ze sebe svrchní část oblečení a ulehl. Než usnul, přemýšlel o tom, zda se jim povede porozumět funkci kruhu světů a nové světy, které tak mohou objevit. Poté však brzy, za zvuku deště bubnující na okna, usnul.

Probudil se druhého dne ráno příjemně odpočatý. Hned z rána si šel opláchnout obličej ke studánce v dolním patře. A poté zašel za Moladirem, který mu půjčil ze stájí koně, aby mohl doma oznámit tuto novinu. Ještě před odjezdem snědl kus chleba a poté se již vydal na cestu.

Zatímco byl Azanyrmuth pryč, Moladir poslal služebnictvo, trochu zútulnit novou Azanyrmuthovu komnatu. Nechal tam nastěhovat stůl, zatím jednu polici na knihy, skříň, dvě židle a dokonce i lepší postel. Zkrátka to byl celkem luxus. Avšak město Lianar za ty poslední tři století jen vzkvétalo. Úrodné půdy bylo v jeho okolí opravdu hodně a lidí stále málo. Lidé zde si spíše pomáhali a nezáviděli si. I když se občas pár loupežníků našlo.

Azanyrmuth dorazil zpět v podvečer. Doma bylo ještě třeba s něčím pomoci, ale v podstatě do jara se bude moct věnovat svému zájmu naplno. Jednou za pár dní však dorazí domů, občas vypomoci rodičům. Když Azanyrmuth uviděl, jakých jeho komnata doznala změn byl nadšený. Ihned si vše se zájmem prohlédl.

Poté se zde zabydlel. Své věci, bez nějaké složité organizace, uložil do skříně. Azanyrmuth nebyl příliš pořádkumilovný, jeho matka ho v podstatě od dětství po současnost sekýrovala ohledně ukládání oblečení a dalších osobních věcí. Často to bylo vyhnáno do absurdnosti, až Azanyrmuth začal nenávidět řeči o tom, kde má co přesně ležet. Nyní byl rád, že konečně má volnou ruku v zařizování své komnaty a nikdo nad ním nestojí jak stráž. Hned jak skončil ihned zašel za Moladirem.

Moladir Azanyrmuth nejprve provedl po celé oblasti sloužící pro potřeby výzkumu týkající se kruhu světů. Představil mu další badatele, kteří v současnosti v knihovnách studovali staré knihy. Ukázal mu další studovny, knihovny, kasárny, cvičiště, které se v současnosti zatím moc nepoužívaly. Potom mu ukázal hlavní palác. Ten dříve sloužil zřejmě pro hlavního velitele či vůdce celé této čtvrti, která byla schopná fungovat samostatně, jako království ve městě.

Pak oba zamířili k jednomu z mnoha míst, kterými se dalo sejít do podzemí. Moladir otevřel velké, kovovými pláty zpevněné dveře a oba poté sešli do chladného podzemí. Sestoupili po více jak čtyřiceti schodech do velkých klenutých sálů sloužící dříve jako sklady jídla, piva a dalších zásob. Dnes byly prakticky prázdné, neboť vše už dávno pohltil čas.

Azanyrmuth se po sálech rozhlížel. Podzemí ho fascinovalo již od dětství, kdy rád prolézal různé staré ruiny a jeskyně. Tato záliba ho v podstatě nepřešla dodnes. To však nebylo to hlavní. Moladir zavedl Azanyrmutha k dalšímu schodišti pokračující dále do podzemí. Sestoupili další čtyřicítku schodů.

Azanyrmuth se zvědavě zeptal: „Kolik to má vůbec pater?“
„To přesně nevíme. Někde jsme se dostali až do čtvrtého podzemního patra. Avšak, jak jsem se zmiňoval, je toho tu ještě hodně na prozkoumávání. Přes mnohé dveře jsme se zatím nedostali. Některé jsou zaseklé, jiné jsou magicky chráněné, jiná místa jsou plná pastí.“
„Kam my teď jdeme?“
„Sejdeme ještě jedno patro. To už budeme na třetí úrovni podzemí. A pak ještě pár minut chůze. Nedávno jsme se dostali do skrytého odlehlého křídla. Málem bychom ho přehlédli, bylo schované za tajnými kamennými dveřmi.“
„Takže by tam mohlo být to co hledáme?“
„Možná. Podobných tajných komnat a prostor jsme tu již nalezli spousty.“
„To zní zajímavě. Někdy bych to tu rád celé prozkoumal.“
„Časem na to jistě přijde vhodná doba, ale je to tu ještě poměrně nebezpečné. A to nevíme co se může skrývat za magicky chráněnými dveřmi. Zatím jsme se za žádné nedostali.“

Za krátko dorazili k tajným dveřím. Na první pohled kamenná zeď nenesla žádné náznaky, že by něco ukrývala. Azanyrmuth se na onu zeď podíval a nepřišlo mi na ni nic podezřelé.

„Pomoc mi sem zatlačit,“ ukázal Moladir místo na zdi. Oba na to místo zatlačili a skryté dveře z kamene silné jednu stopu na otáčivém čepu odhalily skryté tajemství.
„Tak tomu říkám hodně dobře schovaný vchod. Jak jste to našli?“ nevěřícně prohlásil Azanyrmuth.
„Někdo si toho jednou náhodou všiml. A to jsme kolem tohohle místa prošli několikrát a ničeho si před tím nevšimli.“

Dorazili do obřího sálu. Na délku mohl mít dobrých 120 stop. Kromě hlavní části měl ještě spoustu postranních sálů. Celý sál měl ještě prostorný ochoz, který se táhl kolem dokola. Všude bylo mnoho knihoven. Celé tohle místo mohlo mít rozhodně desetitisíce možná i statisíce svazků. Knihy byly stále dokonale zachované, pouze dost zaprášené.

Azanyrmuth byl tímto sálem fascinován a pravil: „Tak tohle jsem tu vůbec nečekal.“
„Jak se můžeš přesvědčit. Knih na bádání je tu opravdu hodně a jejich průzkum může zabrat léta.“
„Myslíš, že bychom tu mohli nalézt to, co hledáme?“
„Jsem o tom přesvědčen. To by nebylo, aby alespoň v jedné knize nebyla zmínka o používání kruhu světů.“

Tato knihovna se na delší dobu stala Azanyrmuthovo druhý domov. Prakticky celý rok zde Azanyrmuth, Moladir a spoustu dalších badatelů trávili hodně času. Za tu dobu prozkoumali již tisíce svazků. Nalezli zde spoustu zajímavého, magické knihy, alchymistické příručky, bestiáře atd. Avšak využívat těchto získaných poznatků, stále mohli jen velice omezeně. Kromě bádání se Azanyrmuth během roku naučil i prvním slabým kouzlům.

Jednoho zimního dne roku 321, se po roční snaze, konečně poštěstilo. Moladir v jedné části rozsáhlé knihovny nalezl zajímavou knihu se zmínkami o jiných světech. Netrvalo dlouho a společně s Azanyrmuthem nalezli několik knih s popisem mnohých světů. U každého byl poměrně podrobný popis, včetně délky dne, roku, podnebí, rostlinstva, zvířectva a mnoho dalšího. Co bylo však důležité, u každého světa byla uvedena kombinace symbolů, přesně takových, jako na kruhu světů. Zajímavé bylo však to, že kombinace symbolů byla tvořena pouze šesti symboly. To ovšem znamenalo, že dosavadní pokusy s kruhem světů, byly chybné.

Celý tento objev byl ihned oznámen současné radě, která v současnosti vedla celý výzkum. Ta v ten den zrovna něco řešila v zasedacím sále v hlavním paláci. Osmičlenná rada byla objevem nadšena, a proto bylo rozhodnuto, ještě ten den zjistit, zda staré knihy byly pravdivé. Azanyrmuth navrhl, že by bylo dobré zatím pouze vyzkoušet funkčnost kruhu světů a zatím jím neprocházet. Zcela rozumně namítal, že ještě nevědí, jak kruh světů přesně funguje, jaké můžou nastat problémy, na co dávat pozor a především, zatím neznají kombinaci zpět na Aldeneerin. Po krátké debatě bylo rozhodnuto, že večer bude provedena pouze zkouška a nikdo nebude zatím kruhem procházet.

Ten večer za chladného zimního počasí se celá rada, Moladir, Azanyrmuth a další badatelé, sešli na zasněženém nádvoří před kruhem světů. Moladir přistoupil k ovládacímu pultu, který nejprve očistil od vrstvy sněhu a začal zadávat první kombinaci, která se nabízela.

Začal postupně mačkat symboly v pořadí, jaké bylo uvedeno u světa s názvem Arlil. Červené trojúhelníky se na kruhu začaly postupně rozsvěcet. Když zmáčkl poslední symbol, všichni s napětím očekávali, co se bude dít. Avšak nic se nedělo. Zkusil přiložit ruku na červenou polokouli uprostřed ovladače. Ozval se opět ten zvuk, který se vždy ozval, při zadání nesprávné kombinace a celý kruh opět zhasl.

„Co to? Jak to že to zase nefunguje?“ podivil se Moladir.
„Tak zkus jinou kombinaci,“ radil mu Azanyrmuth.

Zkusil proto zadat jinou. Opět nastalo velké očekávání. Po přiložení ruky na červenou polokouli, následoval opět ten samý zvuk. V Moladirově tváři bylo znát zklamání. Zkusil ještě několik namátkově vybraných kombinací, ale výsledek byl stále stejný.

„Takové zklamání. Nic se stále neděje,“ smutnil Moladir. I rada se netvářila zrovna nadšeně.
„To přece není možné? Určitě něco děláme špatně,“ jal se slova Azanyrmuth. „Co když se kombinace symbolů skutečně skládá ze sedmi? Vzpomeňte si přeci, že kruh jakoby přestal reagovat po zadání sedmého symbolu. Já bych vyzkoušel ke kombinaci přidat ještě nějaký další.
„No a jaký?“ ptal se jeden z badatelů.
„Můžeme postupně vyzkoušet všech 39. Když už známe prvních šest v kombinaci, tak to už nebude snad takový problém,“ odpovídal Azanyrmuth.

V ten moment si uvědomil jednu skutečnost. Přistoupil k ovladači a pravil k Moladirovi: „Teď mě to došlo. Když jsem si procházel ty knihy s těmi světy, všiml jsem si jedné věci. Podívej,“ ukázal na jeden ze symbolů, „tenhle symbol jsem nenašel v žádné kombinaci. Ostatní symboly byly zastoupeny minimálně v několika kombinacích.“
Moladir zběžně prolistoval knihu, kterou zrovna držel v ruce a prohlásil: „Máš pravdu. Tenhle symbol v žádné není.“
„Zřejmě se jedná o nějaký aktivační symbol. Kdo ví. Já bych to zkusil s ním.“

Moladir dal na Azanyrmuthovu radu a zkusil zadat kombinaci světa Arlir. Zadal opět tu samou kombinaci, a poté zmáčkl i onen symbol, který navrhoval Azanyrmuth. Celé osazenstvo s napětím očekávalo, co se bude dít, i když někteří už v úspěch moc nedoufali. Moladir poté přiložil ruku na červenou polokouli.

Najednou se ozval zcela jiný zvuk. Uprostřed vnitřního prstence kruhu se během velmi krátké chvíle vytvořila jasně zářící energie, která na chvíli až vylétla mnoho stop ven před kruh, a pak se vrátila zpět. Všichni se toho až lekli. Jakmile se zářící forma energie ustálila uvnitř vnitřního prstence, všichni s úžasem hleděli na kruh světů. Vnitřek nejvíce připomínal vodní hladinu.

Fascinovaný Moladir se jen zmohl vyslovit: „Úžasné. Dokázali jsme to.“

Po chvilce ticha, následovala radost všech nacházejících se na nádvoří. Nyní bylo všem jasné, že mnohaletá snaha, přinesla konečně kýžené výsledky. Všichni byli již nedočkaví, až budou moc projít a poznat další světy. Nicméně to chtělo ještě čas. Jak upozorňoval Azanyrmuth, bylo třeba se o kruhu světů, ještě leccos dozvědět. Hlavně bylo potřeba zjistit kombinaci ke světu Aldeneerin, jinak by zůstala průzkumná výprava, uvězněna na druhé straně.

Po krátké poradě bylo rozhodnuto opět portál zavřít. Přemýšleli jak. Moladir jen prohlásil? „Když se to tím červeným aktivovalo, tak by se to mohlo i jím uzavřít.“ Přiložil opět ruku na červenou polokouli v ovládacím panelu. Ozval se zvuk rozptylování energie a hladina ve vnitřním kruhu se rozplynula. Portál se zdál být opět klidný.

Ještě ten večer následovala porada. Sešli se tam kromě rady, badatelů, Moladira, Azanyrmutha i členové současné vlády města Lianaru. Všichni zasedli k velkému jednacímu stolu, který mohl pojmout až 40 lidí. Současně u něj sedělo 26 lidí. Nejvíce od nepaměti.

Současný král města Lianaru Ralnim. Muž poměrně vysoký, věkem okolo 35 let, hnědých delších vlasů a hnědých očí. Jeho tvář působila klidným dojmem. Jakmile nastal v sále klid, jal se slova:
„Dozvěděli jsme se o vašem dnešním úspěchu. Prý se vám podařilo dnes, po více jak třech letech bádání, poprvé aktivovat kruh světů.“
Moladir králi s radostí odpověděl: „Ano. Dnes se nám skutečně podařil velký objev. Kruh světů byl konečně aktivován.“
„A máte již tušení kam se tím portálem dá dostat?“
„Ve starých knihách jsme nalezli mnohé světy, včetně potřebné kombinace symbolů. Takže míst je opravdu mnoho. V současnosti je potřeba ještě dořešit další věci, například musíme ještě nalézt kombinaci na náš svět a další podrobnosti o fungování. Jsem si jist, že to brzy dořešíme, dosud jsme neprozkoumali všechny knihy týkající se kruhu světů.“

Celá porada byla pak vedena v duchu budoucího využití, přínosu Aldeneerinu, ale i možných nebezpečí. Pro začátek bylo rozhodnuto, prozkoumávat potenciálně bezpečné světy, které by mohli být bohaté na nerostné suroviny. Prozatím se bude dělat nábor dobrodruhů, kteří budou vysláni na průzkumné výpravy. Tím v podstatě porada skončila.

Ten den večer všichni uléhali s vědomím, že dnes byl učiněn významný objev, který jistě zásadně ovlivní fungování celého dosud známého Aldeneerinu.


Kritiku uvítám. Chyby v gramatice jsem se snažil vyladit, nicméně je pravděpodobné, že jich spousta zůstala.
Naposledy upravil Paci Azanyrmuth dne 19.1.2018 20:15:34, celkově upraveno 21
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 20.1.2012 14:16:19
ardemon Airman
Airman

Příspěvky: 21
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Opravdu zajímavý nápad skřížit stargate s fantazy. Zdá se že máš dost věcí promyšleno dopředu což vždy pomáhá příběhu a uvěřitelnosti. Severní část města Lianar podle popisu silně připomíná středověké SGC, jsem zvědavej jak toho využijí. Určitě v psaní pokračuj, myslím že máš dobře našlápnuto, i když se divim, že píšu první koment, nu což možná to ostatní přehlídli.

Příspěvek 20.1.2012 15:11:55
forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mě to hodně připomína svět Skyrimu, nemůžu si pomoct:-), asi jsem vážně na té hře závislý :D...

Příspěvek 20.1.2012 18:07:06
BB20 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 314
Bydliště: Atlantida, střídavě Cz nebo Florida
Pohlaví: Žena
Odpovědět s citací
 
Tak jak se psalo přede mnou, myšlenka spojit SG s fantasy mě nadchla a díl byl velmi zajímavý, určitě pokračuj!

Příspěvek 27.1.2012 14:08:20
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Pridávám zatím první regulérní kapitolu, kterou iž mám nějakou dobu napsanou.

1
První výprava


Uplynulo téměř 40 dní. Zima v tu dobu vrcholila. Celá krajina byla pokryta silnou vrstvou sněhu, a tak mnozí lidé zůstávali ve svých domovech. Za tu dobu byly odhaleny další detaily o kruhu světů. Nyní byla již známa kombinace symbolů světa Aldeneerin. Dále také věděli, že není dobré stát při aktivaci portálu těsně před ním, a že portál je pouze jednosměrný. Pro návrat je ho nutné nejprve uzavřít a znovu aktivovat z druhého světa. Dobře, že dali na slova Azanyrmutha, jinak by zřejmě zbytečně zemřelo mnoho lidí.

Bylo časné ráno. Ten den bylo, na rozdíl od současných dnů, venku jasno. V menším klenutém sále v prvním patře s výhledem na kruh světů, seděla skupinka pěti dobrodruhů, Moladir a Azanyrmuth. Všichni seděli u pevného dubového stolu, který byl zdoben mnohými řezbami. Rovněž celý sál byl vybaven zdobným nábytkem. Probíhala zde porada před první výpravou.

Helhim mohutný válečník, s dlouhým plnovousem, dlouhými světlými vlasy a drsným výrazem v obličeji. Vyzbrojen obouruční sekerou, účastnil se již několika bitev s podivnými monstry na východě země, takže se dalších výprav rozhodně nebál.

Další válečník, Dermil, poměrně mladý, klidným výrazem v obličeji. Poměrně upraven, delších černých vlasů s menší pečlivě zastřiženou bradkou. Nedávno řešil na jihovýchodě od Lianaru problémy s potvůrkami, kterým se říkalo Goblini. V boji upřednostňoval převážně dlouhý mečem.

Olrim, hraničář menšího vzrůstu, ostrých rysů v kulatém obličeji, měl kratší hnědožluté vlasy. Byl to dovedný bojovník a znalec divočiny. V posledních letech se věnoval průzkumům dosud neprozkoumaných oblastí Aldeneerinu, převážně na severu. Bojů se účasnil vždy vyzbrojen dvěma krátkými meči.

Rolgarth, lučištník. Vysoké hubenější postavy. Jeho oválný obličej byl spíše vážného výrazu. Již se také účasnil občasných bojů s bytostmi na východě země. Jeho hlavní zbraní byl dlouhý luk a pro případ nouze i krátký meč.

Lirmuth, dovedný špeh, střední šlachovité postavy, kratších hnědých vlasů a plnovousem. Nedávno též řešil problémy s potvůrkami u usedlostí na západě země. Boje vyhrával spíš chytrostí a přesnými údery, které nepřátelům zasazoval dýkami.

„Takže vás opět vítám,“ pozdravil dobrodruhy Moladir a následně usedl k velkému dubovému stolu.
„Dnes přišel ten významný den, kdy se od počátku věku někdo vydá skrze kruh světů na jiný svět,“ pokračoval Moladir.
„A na jaký svět se vydáme?“ zajímal se Helhim.
„Bude to svět Darendaara. Podle popisu ve starých knihách, by to měl být neobývaný svět, bohatý na nerostné bohatství. Kdysi se tam údajně těžila velice kvalitní ruda, která sloužila k výrobě těch nejlepších zbrojí a zbraní,“ popisoval situaci Azanyrmuth.
„Takže žádný boj. No těšil jsem se, až zas zatnu sekeru do nějaké creepy,“ trochu zklamaně prohlásil Helhim.
„Cože? Creepy, co to je?“ zeptal se Moladir.
„Tak se mezi dobrodruhy říká bytostem a různým monstrům. Někdo to kdysi prohlásil a docela se to chytlo,“ vysvětlil pojem creepy Helhim.
„Aha. Tak to jsem ještě neslyšel. Je fakt, že to zní celkem dobře.“
„Nevíme, co nás tam čeká. Nerad bych se dostal do boje s něčím hodně mocným,“ přidal se do řeči Dermil.
„To by mě nevadilo. Však bych tomu ukázal,“ neohroženě prohlásil Helhim.
„Raději buďte opatrní. Ty knihy jsou staré stovky let a mohlo se už leccos na tom světě změnit,“ varoval je Moladir.
„Prozatím to bude jen průzkumná výprava. Zde je překreslená část mapy, na které je zmapováno okolí kruhu světů,“ přisunul Azanyrmuth k dobrodruhům mapu. „Podle mapy by měla být pár mil na sever malá vesnice a v jejím okolí několik dolů.“
„Předpokládám, že ta vesnice už asi nebude existovat,“ vložil se do řeči Olrim.
„S největší pravděpodobností to tak bude,“ souhlasil Moladir.
„Zda je ten svět opuštěn, však vůbec nevíme. Nemáme žádné zprávy o tom, co se na jiných světech odehrálo,“ dodal Azanyrmuth.
„To se dozvíme. Já bych se už nejraději vydal na cestu,“ nedočkavě prohlásil Lirmuth.
„Prozatím vaše cesta povede do vesnice, kde zjistíte stav tamějšího obyvatelstva, je-li tam vůbec nějaké. A poté se vydáte na průzkum dolů, zda v něm bude ruda použitelná,“ vysvětlil Moladir ostatním plán výpravy.
„Já půjdu s vámi. Především proto, abych se podíval na kruh světů na jiném světě. Zda funguje stejně, nebo jsou tam nějaké odlišnosti. A taky jsem zvědav, jak vypadají jiné světy,“ prohlásil Azanyrmuth.
„To by bylo asi tak vše. Tak se připravte a sejdeme se na nádvoří před kruhem světů.“

Dobrodruzi byli vesměs připravení, a tak si jen zašli do svých komnat pro výbavu a zásoby jídla. Krátce na to se již sešli na nádvoří. Zde již byli očekáváni současnou radou, vládcem Lianaru Ralnimem a Moladirem. Již zde byl připraven i Azanyrmuth. I on byl nyní vyzbrojen dlouhým mečem, takže byl i on schopen boje.

„Pánové. Máte před sebou historicky významný úkol. Jako první projdete kruhem světů na jiný svět. Ať se setkáte na druhé straně s čímkoliv, dejte na sebe pozor. Hodně štěstí,“ pravil Moladir vážným hlasem.

Poté Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu a začal zadávat kombinaci symbolů pro svět Darendaara. Kruh světů se opět aktivoval. Jakmile z vnitřního kruhu vytryskla energetická vlna, dobrodruzi se lekli až uskočili dozadu. Jediný Helhim z nich nezareagoval tak polekaně. Již byl na různá překvapení zřejmě zvyklý.

Jako první přistoupili k portálu Azanyrmuth a Helhim. Ostatní je následovali. Zprvu si efekt stojaté vody se zájmem prohlíželi. Azanyrmuth nejprve ponořil do něj ruku. Pocit to byl nezvyklý, podvědomě očekával, že ruka bude mokrá, avšak místo toho pocítil zvláštní brnění v ruce. Po chvíli se odhodlal, nadechl se a vstoupil.

Následoval zcela neobvyklý pocit. Brnění po celém tělo bylo nahrazeno pocitem nehmotnosti, jakoby Azanyrmuth neměl vůbec fyzickou formu. Měl velice intenzivní pocit, jak jeho vědomí cestuje neuvěřitelně rozsáhlým prostorem. Pohled připomínající rychle ubíhající hvězdnou oblohu nebyl viděn jeho očima, nýbrž vnímán nehmotnou částí mysli. Tento stav netrval nijak dlouho. Než si stačil uvědomit všechny detaily, zpozoroval, že se již nachází na jiném světě.

Rozhlédl se. První co pocítil byla náhlá změna teploty. Mrazivé počasí současného Aldeneerinu vystřídalo příjemné teplo prosluněného světa za portálem. Před sebou spatřil prosluněný vzrostlý les. Příjemný slabý vítr vál v korunách listnatých stromů a dokonce zde zněl zpěv zdejšího ptactva. Na první pohled svět připomínal mnohá známá místa Aldeneerinu, avšak jisté rozdíly zde po chvíli poznal. Některé stromy měli jinou kůru, jiné zase jiné tvary listů, i zpěv ptactva zněl jinak, často hodně nezvyklého.

Zatím co se Azanyrmuth kochal krajinou, za ním z portálu vystoupil Helhim. I ten se nějakou dobu pouze rozhlížel a porovnával rozdíly oproti Aldeneerinu. Poté kousek poodstoupili a očekávali příchod ostatních. Nikdo zatím nepřicházel.

„Kde jsou ti ostatní?“ ptal se Helhim.
„Asi se možná bojí. Však si viděl, jak je to nezvyklé vstupovat do stojaté vody.“
„Nejradši bych tam zašel a hned je sem přitáhl.“
„To ale nejde. Však víš, že portál je vždy jen jednosměrný. Kdybychom se pokusili vstoupit zpět, tak bychom asi zemřeli a to by bylo nemilé,“ varoval Azanyrmuth.
„Hele, už jsou tu,“ prohlásil Helhim, jakmile spatřil zbytek výpravy, přicházet portálem.

Kruh světů se uzavřel a nyní se v příjemném lese rozhostil klid. Všichni se jen rozhlíželi a hledali podobnosti a rozdílnosti, oproti Aldeneerinu.

Rolgarth prohlásil: „Čekal jsem trochu více rozdílností.“
„Skoro to vypadá, že nás to přeneslo jen někam jinam na Aldeneerin,“ reagoval Olrim.
„Hlavně je tu teplo. Brali jsme si teplé kožichy zcela zbytečně,“ pravil Lirmuth a odložil svůj teplý kožich.
„Pravda. Asi to jiný svět fakt bude. Teď je na Aldeneerinu pěkně tuhá zima,“ souhlasil Rolgarth.

Následně si všichni ostatní též odložili své teplé horní svršky. Helhim svůj odhodil poblíž ovládacího pultu a poodešel k ostatním.
Ti následně reagovali: „To tu ten kožich jen tak necháš?“
„Proč by ne? Vždyť okolí vypadá opuštěně. Zřejmě tu léta nikdo neprošel,“ vysvětloval Helhim
Olrim jen souhlasil, když si prohlédl pozorně okolí: „Má pravdu. V okolí nejsou žádné stopy po činnosti nějaké civilizace.“

Ostatní se nakonec nechali inspirovat Helhimem a své teplé kožichy do těch největších mrazů, odhodili na hromadu k ovládacímu pultu. Azanyrmuth si šel pult pro zadávání symbolů prohlédnout. Ten byl téměř shodný s tím na Aldeneerinu. Po chvíli prohlásil: „Tak je to opravdu tak, jak jsem si myslel.“ Ostatní k němu přistoupili, aby se podívali, co objevil. Azanyrmuth ukázal na symbol, který se jako jediný lišil. Všechny ostatní byly totožné, jako na pultu nacházející se na Aldeneerinu.

„Takže nebude problém s návratem?“ prohlásil s úlevou Dermil.
„Stačí jen zadat kombinaci na Aldeneerin a přidat tento symbol,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Tak bychom se už konečně mohli vydat na cestu,“ navrhl Rolgrath.

Olrim zběžně prohlédl okolí, zda nenalezne nějaké stopy po bývalých obyvatelích. Věděli, že cíl jejich cesty se nachází na severu. Tak se Olrim snažil pátrat po nějakých zbytcích směrem na sever. Po chvíli nalezl několik větších kamenů ukrytých v trávě, jež se zdály být původní cestou k vesnici. Pomalu se všichni vydali na cestu. Stará kamenná cesta byla již za ta století ukryta ve vysoké trávě a pod mechem, přesto však byla v terénu ještě patrná.

Jako první šel Olrim, který zde zužitkovával své znalosti divočiny. Za ním šel Helhim a Azanyrmuth. Za nimi pak Dermil a Rolgarth. Jako poslední následoval Lirmuth, který občas sledoval okolí za celou skupinou dobrodruhů.

Cesta probíhala klidně. Po celou dobu se kochali krásnou neporušenou přírodu. Občas zahlédli nějaký druh stromu či keře, které nesl nějaké odchylky od známých druhů. Občas se proto zastavili, aby si tyto stromy nebo keře prohlédli. Příliš se však nezdržovali, do vesnice chtěli dorazit ještě před setměním a v tuto dobu neměli tušení, kdy bude slunce zapadat. Přes hustý porost se jen stěží dalo odhadnout, kde se zdejší slunce přesně nacházelo.

Po několika mílích cesty si všimli jednoho zvláštního jevu. Všechny jejich části vybavení, především zbraně, se zdály být na zdejším světě o něco lehčí. I jim samotným se šlo trochu snadněji. Nedovedli si to vysvětlit. Přisuzovali to vlivu nějaké zdejší neznámé magii, nicméně. Azanyrmuth, který se v posledním roce magii hodně věnoval, zde necítil vůbec nic. Nakonec se tímto jevem přestali zabývat. Nijak jim to totiž nevadilo, ba naopak.

Po čtyřech hodinách cesty lesem, dorazili konečně na místo, kde by se měla nacházet vesnice. Před nimi se otevřel výhled na pustý kopec na jehož vrcholu stály ještě nějaké ruiny. Pustili se do průzkumu zdejšího místa. Nejprve prohledávali místa, kde zřejmě kdysi stávali místní domy. Po většině z nich zůstala jen vyvýšená místa. Základy dřívějších domů, dávno pohltil mech a tráva. Pokračovali k vrcholu, kde stály ruiny bývalé malé tvrze. Pod ní se nacházely též zbytky pár kamenných domů, v nichž zůstaly zachovány ještě některé sklepy.

Dobrodruzi po průzkumu zbytků vesnice, se vydali do zbytků staré tvrze, která se zdála nejvhodnější pro přenocování. Tvrz kdysi byla zřejmě tvořena dvěma čtvercovými věžemi, mezi nimiž bylo nádvoří, kde byl hlavní palác. Z původních dvou věží zůstala stát pouze jedna a z druhé zůstala jen malá část, rovněž i z paláce toho moc nezbylo. Celé tyto zbytky prolezli, ve snaze nalézt dobré místo k přespání. Při prohledávání tvrze, pod palácem nalezli pod palácem sklepy. V každé místnosti se nacházelo malé okýnko, ze kterého byl dobrý rozhled do krajiny. Rozhodli se proto přenocovat v těchto sklepích.

„Zde bych se utábořil. Tyhle sklepy jsou výborný úkryt a máme odsud dobrý výhled na okolí,“ navrhl Rolgarth.
„Souhlasil bych s Rolgarthem. Případné nebezpečí tak včas zpozorujeme,“ prohlásil Olrim.
„Dobrá. Tak zde se utáboříme. Do setmění však zbývá spoustu času, a tak bych se chtěl porozhlédnout po okolí,“ pravil Azanyrmuth.
„Já bych s Azanyrmuthem šel,“ odpovídal na návrh Helhim. „Půjde ještě někdo s námi?“
„Já půjdu s vámi,“ nabízel se Olrim.
„Dobře. My mezitím připravíme tábor,“ odpověděl Dermil.

Azanyrmuth, Helhim a Olrim se procházeli nejprve po okolních hustých lesích ve snaze objevit nějaké další pozůstatky. Vše však již dávno pohltil les. Jediné, co bylo v okolí ještě patrné, byl pozůstatek cesty, kterou sem přišli od portálu. Netrvalo dlouho a narazili na pozůstatek další cesty směřující na východ. I ona byla v lese sotva patrná. Rozhodli se obejít pozůstatky vesnice kolem dokola, aby tak odhalili ostatní cesty. Pokračovali na sever, kde se podle staré mapy měla nacházet cesta do dolů na severu.

Když dorazili do nejsevernější části ruin, pátrali po cestě na sever. Avšak bezvýsledně. Cestu nemohli najít. Zkusili se rozdělit a pátrat po okolí důkladněji. Bylo důležité najít tuto cestu, protože pouze po ní snadno dojdou k dolům.

„Našli jste něco?“ zajímal se Helhim.
„Zatím nic,“ odpovídal Olrim.

Azanyrmuth si během pátrání po cestě na chvíli sedl do trávy, aby si vyndal z bot kamínek, který se mu do nich dostal. Při tom spatřil v trávě několik větších kamenů. Podíval se po nich pořádně, mohla by to být ona kýžená cesta. Zavolal proto na ostatní: „Pojďte sem. Možná jsem něco našel!“ Ostatní zakrátko přiběhli k Azanyrmuthovi. Ten jim poté ukázal svůj nález.

Olrim se podíval na placaté kameny a rozhlížel se dále po okolí v naději, že nalezne další. Tyto velké kameny byly jediné v okolí. Tvořili celkem pravidelnou řadu.

Po chvíli Orlim prohlásil: „To by mohlo být ono. Tyhle větší kameny jsou zřejmě poslední pozůstatek cesty k dolům. Byla to méně významná cesta, a tak ji příroda zcela pohltila.“
„Takže už víme kudy půjdeme zítra. Ještě bych v rychlosti prošel i západní část, a poté bych se vrátil do tvrze,“ pravil Azanyrmuth.

Pokračovali v průzkumu na západě. Mezitím slunce pomalu zacházelo a lesy se pomalu nořili do šera. Cestu na západ, proto málem přehlédli, naštěstí si ji všiml Olrim. Poté ještě pokračovali na jih. Zde již nic zajímavého neobjevili, a tak se vrátili zpět do tvrze.

Zbytek výpravy se již ve sklepích staré tvrze zabydlel. Potemnělé sklepy osvětloval příjemný oheň. Azanyrmuth, Helhim a Olrim přisedli k příjemně praskajícímu ohni.
Dermil se zeptal: „Našli jste něco zajímavého?“
„Něco přeci jen jo. Tato vesnice ležela kdysi na hlavní cestě a z té tu zřejmě odbočovala cesta k portálu. Na sever vede už méně významná cesta. Tu jsme málem nenašli, už je hodně zarostlá.“ popisoval okolí Azanyrmuth.
„Která z nich vede k dolům?“ zeptal se Lirmuth.
„Právě ta severní. Je v lese málo patrná, ale ještě se dá vysledovat,“ dodal Olrim.

Mezitím se venku už téměř setmělo. Ze zásob jídla si vzali trochu uzeného a kus chleba. Během jídla se společně radili o tom, co budou dělat druhý den.

„Jak to vidíte na druhý den?“ Zeptal se Dermil.
„Hned ráno půjdeme po té cestě k dolům. Tam prolezeme pár chodeb a zjistíme, v jakém jsou stavu. Uvidíme, zda jsou zde ještě dostatečné zásoby rud a mohla by se obnovit těžba. Pokud to půjde dobře, tak bychom se mohli ještě ten večer, nebo druhý den, vrátit zpět na Aldeneerin,“ sdělil Azanyrmuth ostatním plán na zítřek.
„To jsem na to zvědav. Podle mě ty doly jsou už dávno zavalené a bude se muset těžit nanovo,“ prohlásil Dermil.
„Je to možné. Podle stáří těchto ruin, to tu bude opuštěné už více jak 300 let,“ souhlasil Olrim.
„Zítra se uvidí. Asi pomalu ulehneme. Docela se těším na to, co tam nalezneme,“ odpovídal Azanyrmuth.
„Ještě bychom si mohli rozdělit hlídky,“ navrhl Dermil.
„Myslíš že je to třeba? Vždyť je tu okolo úplně mrtvo,“ oponoval Helhim, který neshledával okolí nebezpečné.
„No já bych nějaké hlídky určitě držel. Přeci jen jsme v neznámém světě, a kdo ví co se tu kdysi stalo,“ pravil Lirmuth.
„V tom bych souhlasil s Dermilem a Lirmuthem. To že jsme nepotkali ani živáčka, neznamená, že je svět zcela opuštěn. Nevíme co přijde v noci,“ souhlasil Azanyrmuth.

Rozdělili si hlídky v pořadí. Helhim, Dermil, Orlim, Azanyrmuth, Rolgarth a Lirmuth. Helhim usedl na místo, ze kterého byl ještě dobrý výhled do okolí, zatímco ostatní ulehli ke spánku.

Zpustlé místo okolo tvrze se pomalu zahalilo do tmy. Zatímco Helhim hleděl do zpustlé okolní krajiny, ostatní postupně usnuli. V okolí byl klid, který občas narušilo houkání připomínající sovu, nebo noční ptáky. Nebyl si však jistý, o které se jednalo, protože se houkání poměrně lišilo od toho, co Helhim v životě zaslechl na Aldeneerinu. Helhim se občas prošel po troskách tvrze a rozhlížel se po okolí, zda se něco neobjeví. Okolí však bylo stále zcela pusté a klidné. „Nevypadá to tu nebezpečně,“ pomyslil si Helhim a vrátil se zpět k příjemně praskajícímu ohni.

Další hlídku držel Dermil, po něm Orlim. Během jejich hlídky byl stále klid, a tak většinu hlídky strávili u ohně. Odhadem mohla uplynout již půlka noci. To však nevěděli přesně, protože jak se dozvěděli, délka dne a noci je na různých světech jiná.

Na řadě byl Azanyrmuth. Ten se zeptal Orlima na to jaká byla dosavadní noc. Orlim mu odpověděl: „Za celou dobu se vůbec nic nestalo. Tenhle svět je patrně opuštěn.“
„Asi to tak vypadá. Radši však zůstanu ve střehu. Zdejší okolí je asi pusté, ale nevíme co se může ukrývat v lesích a v podzemí,“ uvažoval Azanyrmuth.
„To se uvidí. Každopádně klidnou hlídku,“ popřál Orlim Azanyrmuthovi a šel si lehnout.

Azanyrmuth chvíli seděl u ohně a občas nahlédl z oken do krajiny. V duchu pomýšlel na to, co se může na tomto zcela neznámém světě nacházet. Uvažoval i o dalších mnohých světech a jejich tajemství. I samotný Aldeneerin v podstatě vůbec neznali. Na objevování toho bylo neuvěřitelně mnoho. Po chvíli ho nebavilo jen sedět na místě a rozhodl se trochu obhlédnout okolí. Zapálil louč a vydal se na průzkum zbytků vesnice.

Nejprve šel obhlédnout zbytky tvrze. Prolezl ji téměř dokonale, avšak nic zvláštního nenalezl. Okolo zdí byly jen haldy kamení, které za mnohá léta porostly mechem. Pokračoval v průzkumu ve zpustlé vesnici. Venku okolo tvrze byla tma a chladno. Azanyrmuth se chtěl pokochat noční oblohou, avšak v tu noc bylo zcela zataženo.

Při obcházení pozůstatků na severu náhle zaslechl v blízkém lese praskání větví. Slyšel to poměrně zřetelně a to vylučovalo nějaký přelud. Pomalu se přiblížil k lesu. Opět zaslechl praskot větví a šelest v trávě. Něco v tom lese obcházelo. Azanyrmutha na jednu stranu zajímalo o koho se jedná, ale na druhou stranu to mohla být nějaká nebezpečná creepa. Rozhodl se vyzkoušet poprvé na ostro nedávno naučená kouzla. Jedním z nich bylo slabé světlo, které dokázalo v malé oblasti na pár minut vytvořit bíle zářící magické světlo.

Pronesl jednoduché zaklínadlo a malou oblast v lese v průměru deseti stop, ozářilo jasné světlo. To co Azanyrmuth v lese spatřil, ho až vyděsilo. Bytost vypadala jako zvrácený odraz člověka s vysušenou kůží těsně obepínající kosti. Divoké oči bytosti svítily zlobou. Zdálo se, že vyvolané světlo bylo bytosti nepříjemné a raději utekla kamsi do temného lesa. Azanyrmuth se zaposlouchal. Z lesa se ozývaly další kroky, těchto podivných bytostí tu bylo mnohem více. Nechtěl riskovat konfrontaci s přesilou a raději ustoupil zpět k tvrzi.

Mezitím se v tvrzi vzbudil Rolgarth a také Helhim. Divili se, kam zmizel Azanyrmuth. Ten však za krátko dorazil.
„Co se stalo? Vypadáš nějak vyděšeně,“ optali se.
„Něco tu je. V lese jsem zaslechl pohyb několika bytostí. Posvítil jsem si a v lese spatřil nějakou divnou bytost,“ líčil Azanyrmuth.
„Jak to vypadalo?“
„Právě že docela děsivě. Připomínalo to odraz člověka, akorát úplně vyschlého a jeho pohled zářil nenávistí. Cítil jsem na severu auru smrti. Přes den jsem si jí nevšiml. Ještě nemám s podobnými místy zkušenosti. Když si tak vzpomínám, v jednom bestiáři ve starých knihovnách jsem něco podobného spatři. Jmenovalo se to něco jako Striga, nebo Wight. Bylo tam psáno něco ve smyslu, když někoho zabijí, vytvoří z něj další podobnou bytost, a tak se rozšiřují.“
„Takže to tu tak bezpečné není, jak jsme si mysleli. Ještě, že jsme drželi hlídky,“ konstatoval Rolgarth.
„Ať si zkusí na nás zaútočit. Má sekera jim ukáže zač je toho loket,“ bojovně prohlásil Helhim.
„Zdá se že nemají rádi magické světlo. Když jsem byl venku, tak jsem si jím na chvíli posvítil a uteklo to,“ dodal Azanyrmuth.

Rolgarth poodstoupil k oknu a díval se, zda Wighté nemají namířeno k tvrzi. Okolí bylo stále pusté. Nezdálo se, že by se chystali k útoku. Azanyrmuth s Helhimem ulehli, zatímco Rolgarth držel další hlídku. Ten po celou dobu obcházel tvrz a díval se do okolí. Ke konci jeho hlídky se začalo pomalu rozednívat, přestože noc nebyla ani příliš dlouhá. Obloha byla po ránu zatažená, v okolí ticho, a tak bylo ráno chladné a ponuré.

Krátce po rozednění se vzbudil i Lirmuth. Zprvu se divil, že už je ráno a ještě neměl hlídku. Rolgarth mu však vysvětlil, že na Darendaaře je den patrně kratší než na Aldeneerinu. Brzy se probudili i ostatní. Hned po ránu posnídali chleba a sušené maso. Při tom Azanyrmuth ostatním vyprávěl, co během své hlídky spatřil. Rozhodli se vydat na cestu co nejdříve, tak aby se stihli do setmění vrátit zpět do tvrze. Posbírali své vybavení a vyrazili na cestu.

Při kraji lesa se pozorně rozhlédli. Les se zdál být klidný a tichý, vůbec nenaznačoval nějaké nebezpečí. Nicméně Azanyrmuth občas cítil auru smrti, avšak byla mnohem slabší než v noci. Bylo dost možné, že Wighté vycítili přítomnost dobrodruhů a přišli obhlédnout okolí bývalé vesnice, kam běžně nechodili.

Nalezli pozůstatky cesty na sever a po ní se vydali na sever. Raději se zbytečně nezdržovali, aby se stihli do večera vrátit. Dost možná výskyt Wightů byl jen začátek. Zbytky cesty se však špatně sledovali, a proto nepostupovali tak rychle jakby chtěli. Celou cestu se pozorně rozhlíželi po okolí, aby předešli případnému nečekanému přepadení.

Dobrodruzi cestovali něco přes hodinu, když došli na malou louku. Rozhodli se na chvilkový odpočinek. Usedli na několik větších kamenů vyskládaných do řady. V tom Azanyrmuth cítil na tomto místě velice silnou auru smrti. Rozhlédl se po okolí a zjistil, že to co považovali za řadu kamenů je pozůstatek hřbitovní zdi. Mnoho stojících kamenů ve vysoké trávě, byly ve skutečnosti pozůstatky starých náhrobků. V dáli spatřili pozůstatky ještě nějaké menší stavby. To mohla být zřejmě hrobka.

Atmosféra zdejšího místa byla velice nepříjemná. Dobrodruzi zde měli pocity, jakoby tu nebyli sami. Místo, které se zprvu zdálo vhodné k odpočinku, raději rychle pokračovali dále na sever. Ty pocity zmizely, až když bývalý hřbitov opustili.

„Konečně zase v klidném lese,“ pravil Dermil.
„Bylo to hodně divné místo,“ souhlasil Lirmuth.
„Taky jste tam měli ty pocity, že tam nejsme sami?“ ptal se Azanyrmuth.
„Taky měli,“ souhlasili ostatní.
„Ještě jsem se z ničím podobným nesetkal,“ pokračoval Azanyrmuth.
„Já před pár lety setkal,“ prohlásil Helhim.
„A kde?“ ptal se Rolgarth.
Helhim se dal do vyprávění: „Bylo to před pěti lety. Byl jsem součástí větší výpravy, která měla za úkol prozkoumat kraj severovýchodně od Lianaru. Pokračovali jsme po staré cestě, která vedla do vysokého pohoří, až jsme se dostali do neprozkoumaných oblastí. Nejprve jsme procházeli přes hluboké jehličnaté lesy. Občas jsme narazili na podivná monstra, ale ty nám nedělali žádné větší problémy. Po dvou dnech cesty jsme překonali poměrně velké stoupání. To už jsme byly vysoko v horách. I les byl stále řidší, místo vzrostlých stromů, byla krajiny pokryta převážně jehličnatými keři. Tuším, že se tomu občas říká kosodřevina. Mohli jsme urazit dobrých 70 až 80 mil z Lianaru. Dorazili jsme až na vrcholky. Ve skutečnosti to nebyly vrcholky, ale počátek obří náhorní planiny. Místo to bylo děsivé. Zpustlá krajina byla tehdy zahalená mlhou, vše bylo pokryto převážně popelem, stromy byly nepřirozeně zkroucené a suché. Každou chvíli jsme nacházeli nějaké hřbitovy, hrobky a temné věže. Cestou jsme narazili na nápis ve starém jazyce, vytesaný ve skále. Stálo tam: Toto místo je pod nadvládou temnorozených.“
„Temnorozených?“ podivil se Olrim.
„Nebo něco v tom smyslu. Pořádně jsme tomu nerozuměli. Důležité však bylo, že jsme potkávali stále roztodivnější bytosti, které byly výhradně nemrtvé. Často roznášeli nějaké nemoci, a tak většina z nás jim nakonec podlehla. Po celé té krajině jsme cítili přesně takové pocity jako před chvíli na tom hřbitově. Nakonec se poslední z nás rozhodli vrátit.“
„To ani nevím, že se tam nachází takové místo. Ve starých knihách jsem se kdysi dočetl o nějaké ponuré náhorní planině obývané temnými lidmi, ale zatím jsem se tomu moc nevěnoval“ pravil Azanyrmuth.

Jak se spolu bavili o tomto zážitku, v tom Olrim spatřil v lese pozůstatky dalších staveb stojící na úpatí velké hory. „Před námi vidím nějaké ruiny,“ prohlásil.

„To vypadá, že jsme konečně dorazili na místo,“ radostně prohlásil Lirmuth.
„Konečně! Tak se tu porozhlédneme,“ pravil Dermil.

I z tohoto místa zbyli jen drobné zbytky zdí, které byly též zarostlé mechem, vysokou trávou a vzrostlými stromy. Ještě tu však zůstal vstup do bývalých dolů. Hned se dali do průzkumu ruin. V troskách kdysi největšího domu nalezli řádně zrezivělé pozůstatky mnohých důlních nástrojů. Čas mnohé nástroje dávno zničil, a tak nic z toho nebylo použitelné. O kus dál nalezli zbytky toho, co dříve bývaly důlní vozíky. V některých byla ještě nějaká vytěžená ruda.

Azanyrmuth s Olrimem se zastavili u rozbitých vozíků a dali se do zkoumání rudy. Chtěli se přesvědčit, zda byla tak dobrá jak se říkalo.
Chvíli se v ní přehrabovali až oba prohlásili: „Zas tak extra ruda to není. To i v těch několika málo dolech na Aldeneerinu, kde těžíme, je lepší.“
„Uvidíme co ještě najdeme v dolech. Tam bude snad lepší,“ doufal Azanyrmuth.

Všichni popošli ke vstupu do dolů. Důlní chodba vytesaná v žulové skále, se zdála být stále stabilní. Původní kolejnice byly však po staletích značně poškozené a dnes už nepoužitelné. Opatrně sestoupili důlní chodbou svažující se dolů. Venkovní světlo osvětlovalo chodbu jen pár desítek stop. Zapálili proto pochodně.

Opatrně sestupovali hlouběji do vlhkých dolů. Zdejší ticho občas narušilo kapání vody. Ušli vzdálenost asi 200 stop, kde se chodba dělila do dalších tří směrů. V tomto místě bylo odstaveno též několik důlních vozíků. Většina byla prázdná, pouze dva byly naloženy. V tech byla převážně vyrubaná skála a jen málo rudy. Rozhodli se pokračovat dále chodbou směřující vpravo.

Chodba pokračovala do mírného stoupání. Po její stranách bylo ve skále vytesáno mnoho menších štol a chodeb. Většina byla slepá, ale některé se ještě dále větvily a pokračovali dále. Jednu takovou se rozhodli prozkoumat. Chtěli zjistit, zda ložiska rudy nenaleznou v nich. Sestupovali poměrně strmou štolou, která se ještě na mnoha místech dělila do menších. Občas Olrim s Azanyrmuthem ukopali kousek skály, avšak obsah rudy byl malý.

„Zatím nic moc,“ prohlásil Olrim.
„Podle mě musíme více do hloubky. Tam bude určitě lepší ruda. Tady nahoře ji už převážně vytěžili.“

Zatím co Azanyrmuth a Olrim zkoumali rudu, ostatní se rozhlíželi po okolí. V tom si Lirmuth všiml v jedné chodbě v písku několika stop. Byly ještě poměrně čerstvé, zřejmě tu občas něco prošlo.

Zavolal na ostatní: „Pojďte se na něco podívat!“
„Co jsi objevil?“ ptal se Rolgarth.
„Našel jsem nějaké stopy. Trochu připomínají lidské, ale jsou relativně čerstvé,“ ukázal Lirmuth na stopy v bahně.
„Tak jsi měl pravdu. Tenhle svět není vůbec opuštěný. Musíme si dávat pozor,“ souhlasil Rolgarth s Azanyrmuthem.

Opatrně sestupovali strmou štolou dále do hlubin. Cestou se občas zastavili, aby se vždy na chvíli zaposlouchali. Kromě občasného kapání, nebylo slyšet nic. Po pár desítkách stop úzká štola ústila velké chodby, podobné té vstupní. Vydali se dále doprava. Po dvaceti stopách se důlní chodba pozvolna proměnila ve velkou jeskyni. Byla tak velká, že jejich pochodně osvětlovali pouze malou část jeskyně. Pokračovali proto s průzkumem dále.

Tato rozlehlá jeskyně mohla mít na délku více jak 100 stop a na šířku dobrých 50 stop. Z jeskyně vedlo dále ještě několik menších či větších chodeb a štol. Nacházelo se zde několik chatrčí z kamenů a shnilého dřeva. Zdejší stále prostředí pozůstatky nestačilo tak rychle zničit. Uprostřed rezavělo kolejiště, kde zůstalo odstaveno mnoho důlních vozíků. Celé tohle místo zřejmě sloužilo jako velká křižovatka.

Olrim prohlédl vozíky doufajíc, že naleznou konečně vhodné vzorky rudy. Většina jich byla sice prázdná, ale v naložených bylo mnoho opravdu čisté a kvalitní rudy. „Sláva! Konečně pořádné kusy. Tak tu určitě bude ještě dostatek rudy, aby se tu vyplatila těžba,“ radoval se Olrim.

Když se rozhodovali kam se dále vydají, Rolgarth a Lirmuth zaslechli v okolních chodbách nějaké kroky. „Slyšeli jste to? Nějaké kroky,“ upozornil ostatní Rolgarth.
„Ne, neslyšel.“
„Já také ne.“
„Já však jo“ prohlásil Lirmuth, „něco tu je.“
„Raději se dejte do střehu,“ radil Dermil.
„Jestli tu něco je, tak uvidí, že si se mnou nemají zahrávat,“ odvážně prohlásil Helhim.

Náhle Azanyrmuth pocítil ve velké jeskyni podobnou auru smrti, jako poslední noc, kdy se tu poprvé setkal s Wighty. Všichni se připravili na boj. Krátce na to se kroky ozývaly z protější chodby a některých vedlejších štol. Dopředu se postavil Helhim s Dermilem, Azanyrmuth a Rolgath doprostřed a celou formaci zezadu hlídal Olrim a Lirmuth.

V tom se z protější chodby vyřítila skupina deseti Wightů. Rolgarth neváhal hned po nich začal střílet šípy. Hned na to se dvěma postranními štolami do jeskyně přiřítily další dvě menší skupinky. Dobrodruzi nyní stáli proti značné přesile. Azanyrmuth proto rychle seslal před Wighty malé magické světlo. Této oblasti se Wighté báli, ale dosah světla byl malý, a tak ho většina Wightů obešla.

Hehim s Dermilem běželi vůči nim vstříc a pustili se s nimi v boj. Rolgarth pokračoval ve střílení šípů, avšak vždy Wighty jen trochu zranil. Zato Helhim během chvíle dokázal dva porazit a Dermil dalšího vážně zranil. Ale ani Olrim a Lirmuth nezaháleli a statečně se bránili. Nicméně přesila Wightů byla velká a dobrodruzi utrpěli též mnoho ran. Nejvíce utrpěli právě Helhim a Dermil ve předu.

Azanyrmuth mezitím sesílal na Wighty malé ohnivé koule, avšak byla to teprve nedávno naučená velmi slabá verze kdysi mocného kouzla, a tak Wightům tolik neuškodila. Helhim a Dermil přemohli další dva Wighty. Rolgarth stačil ještě jednoho Wighta srazit šípy k zemi. Nicméně několik Wightů se dokázalo dostat mezi dobrodruhy a začali drápat a mlátit okolo sebe. I když Olrim a Lirmuth též nezaháleli a přemohli další dva, přesto ještě čelili přesile deseti Wightů. Dobrodruzi byli již řádně pomláceni a rozdrápáni.

Všichni bojovali tak urputně, že ani nepostřehli přicházet další Wighty. Až si jich náhle všiml Azanyrmuth, proto zvolal: „Ústup! Je jich na nás hrozně moc.“ Nových příchozích mohlo být až kolem čtyřicítky. Všechny je pobít bylo zcela beznadějné. Dobrodruzi byly však obklíčení, aby stihli uniknout museli se probít přes šest Wightů. Azanyrmuth seslal mezi dobrodruhy světlo, které nemají Wighté rádi a alespoň jim poskytlo trochu času na únik.

V cestě jim stále bránili čtyři Wighté. Helhim s Dermilem spolu přemohli jednoho a Orlim a Lirmuth též dalšího. Rolgarth však již nemohl útočit lukem, protože Wighté byli všude kolem něho a nemohl pořádně ani zamířit, proto se musel bránit krátkým mečem. Wighté mlátili a drápali dobrodruhy stále krutěji. Dobrodruzi byli celí rozdrápaní, hodně z nich mělo hodně hluboké rány, ze kterých mohutně krváceli, a tak ztráceli mnoho své krve.

Dobrodruhům se podařilo přemoct Wighty bránící jim v úniků, avšak mnoho dalších jim vpadlo do zad. Jakmile byla cesta volná, dobrodruzi se rychle dali na útěk. Jejich mnohá těžká zranění jim však neumožňovali utíkat rychle. Wighté jim byli stále v patách.
„Kde je Dermil?“ ptal se vyčerpaný Helhim, když zjistil, že není spolu s nimi.
„Před chvíli tu ještě byl,“ odpovídal z posledních sil Lirmuth.
Azanyrmuth otočil hlavu zpět a tam zahlédl shluk Wightů kolem Dermila. V ten moment věděl, že je mrtev a není mu jak pomoci. V tento moment byli dobrodruzi tak blízko smrti jako nikdy předtím. Tentokrát věděli, že stačí jen malá chvilka a už se nikdy nedostanou z dolů živí.

Celí domlácení se snažili unikat, avšak ještě pár Wightů stačilo podrazit Rolgartovi a Olrimovi nohy. Již se nestačili zvednout. Azanyrmuth jim chtěl ještě pomoc na nohy, avšak jakmile viděl, jak mnoho Wightů se na ně vrhlo, věděl, že i zde není naděje. Azanyrmuth alespoň pomohl těžce zraněnému Helhimovi a Lirmuthovi v úniku. Za sebou jen slyšeli mlaskání a děsivý řev Wightů.

Tentokrát unikali hlavní důlní chodbou, která stále pokračovala do kopce. Ten nebyl tak strmý, ale zato o něco delší. Po chvíli se dobelhali na křižovatku, kudy se předtím vydali chodbou vpravo. Věděli, že už zbývá jen kousek, než se dostanou pryč z této smrtelné pasti. Stále se ve strachu ohlíželi zpět, aby se přesvědčili jak daleko jsou Wighté. Naštěstí je už žádní nepronásledovali.

Přeživší tři dobrodruzi se konečně dostali z dolů na denní světlo. V tu dobu, po zataženém dni, slunce konečně trochu vykouklo mezi mraky. Prostor okolo dolů byl tak trochu prosluněn příjemným denním světlem. Mohlo být už krátce po poledni.

Z této drtivé porážky byli pořádně otřeseni. Jediný Azanyrmuth neutrpěl tak těžká zranění jako Helhim a Lirmuth. Ti dva měli tak vážná zranění, že bez pomoci by brzy vykrváceli. Azanyrmuth naštěstí trochu ovládal léčitelství, a tak se snažil krvácení zastavit. Připravil si různé masti a obvazy a dal se léčení.

Po chvíli byl úspěšný. Kromě toho Azanyrmuth ovládal i magické uzdravování. V boji však svoji magickou moc hodně vyčerpal, a tak již neměl tolik sil na uzdravení. Přiložil postupně na oba ruce a dal se do magického uzdravování. Oba v ten moment ucítili příjemný hřejivý pocit, jak se jejich rány trochu zacelovali. Nebylo to však nějak silné, stále se cítili hrozně mizerně a stěží se postavili na nohy.

„Kde jsou ostatní?“ ptal se vysílený Lirmuth.
„Nepřežili to. Jsme tu jen my tři,“odpovídal Azanyrmuth.
„Bylo to tak rychlé,“ nechápavě z posledních sil prohlásil Helhim.
„Já vím. Musíme odsud zmizet, než ta monstra vylezou z dolů,“ naléhal Azanyrmuth.
„Dobrá. Musíme to nějak zvládnout,“ dodával si odvahy Helhim.

Azanyrmuth pomohl Hehimovi a Lirmuthovi na nohy a vydali se pomalu zpět na jih. Před nimi byla dlouhá cesta ke kruhu světů, budou rádi, když tam do večera dorazí. Teď cestovali téměř o polovinu pomaleji jako dopoledne. Ke starému hřbitovu jim to trvalo téměř hodinu místo původní slabé půlhodinky.

Když se přiblížili, opět pocítili tu nepříjemnou auru smrti jako při první cestě. Toho místa se teď děsili ještě více než předtím. Měli strach z dalších Wightů, kteří by se zde mohli ukrývat. Teď když byli pouze tři a ještě téměř neschopní boje, mohlo by další setkání s nimi být osudné. Dodali si odvahy a přidali do kroku. I přes bolest se snažili přejít kolem hřbitova co nejrychleji a nezvolnili, dokud nezůstal hřbitov za zády a nepřestali cítit auru smrti.

Ulevili si, až když to bylo za nimi. Do staré tvrze jim to předtím trvalo něco přes hodinu. Teď budou rádi, když tam dorazí za dvě hodiny. Chůze byla stále těžší. Myšlenka na bezpečí na Aldeneerinu jim dodávala sil. Cesta se zdála být nekončící a toužebně očekávali moment, kdy konečně spatří onu zpustlou vesnici s tvrzí. Cesta probíhala alespoň klidně, bez náznaku jakéhokoliv nebezpečí.

Když dorazili do zpustlé vesnice s tvrzí. Zaradovali se. Konečně si mohli odpočinout. Zalezli si do tvrze na místo, kde posledně nocovali. Azanyrmuth připravil pro zraněného Helhima a Lirmutha místo na odpočinutí. Dal jim vodu a kousek chleba se zbytkem sušeného masa. Chvíli jim dal na odpočinutí, protože cesta k bráně bude ještě hodně dlouhá. Azanyrmuth odhadoval, že když jim sem cesta trvala skoro čtyři hodiny, tak jim nyní cesta bude trvat zhruba šest až sedm hodin. S obavou pozoroval nebe. Slunce se rychle blížilo k západu, oproti Aldeneerinu zde byl den o mnoho kratší, odhadoval to až o třetinu. Do tří hodin se setmí a většinu cesty budou muset absolvovat po tmě. Azanyrmuth se obával útoku dalších Wightů.

Po odpočinku Azanyrmuth ostatním pomohl na nohy. Helhim a Lirmuth už se cítili trochu lépe, avšak bolesti měli stále silné. Všichni se vydali na cestu domů. To odpoledne byla obloha stále jasná. Příjemné slunce prosvětlovalo listnaté lesy.

Snažili se přidat do kroku, aby se ještě za světla dostali co nejdále od míst zamořenýma armádou Wightů. Po staré cestě porostlé mechem se šlo celkem dobře. Tato cesta byla přeci jen lépe schůdná oproti cestě na severu.

Uplynuly téměř tři hodiny a venku se skutečně zcela setmělo. Na jasné obloze se rozzářilo mnoho hvězd. Obloha se od Aldeneerinu lišila. Bylo zde k vidění mnoho souhvězdí. Některé sice připomínaly známé souhvězdí, ale většina byla úplně jiná. Na obloze také nebyl jediný měsíc, zatímco na Aldeneerinu jsou často k vidění dva. Na podrobnější pozorování oblohy však Azanyrmuth neměl čas, musel pomoc ostatním ke kruhu světů. Úzkostlivě prohlížel okolní tmavé lesy a doufal, že je tu Wighté někde nepřekvapí.

Přestože už byla tma Azanyrmuth zatím nepociťoval únavu. Putování v noci bylo však nepříjemné, vždy, když někde zaslechl v lese zapraskání, či jiný šramot, rychle se podíval tím směrem a vyhlížel možné nebezpečí. Kdyby je něco skutečně napadlo, bránit by se mohl pouze Azanyrmuth a to pouze svým dlouhým mečem, protože magickou moc už pro dnešek vyčerpal.

Cesta nocí se zdála nekonečná, po hodinách cesty i na Azanyrmutha dolehla únava. Už si říkal, že ke kruhu světů by mohli dorazit každou chvíli, ale zarostlá cesta jen stále pokračovala dál.

Po mnoha krocích spatřili v dáli něco velkého, Azanyrmuth se podíval pořádně a skutečně, k jeho velké radosti, to byl toužebně očekávaný kruh světů. Objev všem dodal síly a rychle tak k němu rychlo chůzí dorazili. U ovládacího pultu byly odhozeny jejich teplé kožichy, které tu tu po příchodu zanechali. Azanyrmuth se jal zadávání kombinaci symbolů, která je dostane na domovský svět. Před tím ještě zhluboka vydechl a pomyslil si: „Doufám, že to bude fungovat.“ Začal zadávat příslušné symboly a červené trojúhelníkové zámky se postupně rozsvěcely. Po zadání kombinace šesti symbolů zmáčkl symbol, který považoval za aktivační.

Ozval se zvuk, jaký se vždy ozýval při otevření. Uvnitř prstence se vytvořila energie, která se opět na chvíli vyvalila ve a vrátila zpět. Ustálená energie uvnitř kruhu připomínající vodní hladinu, osvětlovala jasným mihotavým do modra zbarveným světlem okolní tmavé lesy.

Ulevilo se jim, v duchu si říkali: „Zvládli jsme to.“ Helhim a Lirmuth se belhali do vytvořeného portálu, zatímco Azanyrmuth posbíral všechny odhozené kožichy a vydal se za nimi.

Po vstoupení do zářícího portálu znovu následoval ten zvláštní a nezvyklý pocit nehmotnosti doprovázený pocitem pohybem neuvěřitelně rozsáhlým prostorem. Rychlý přesun skrze nekonečnou hvězdnou oblohu po chvíli ustal a než si stačil opět cokoliv uvědomit, už stál na Aldeneerinu ve sněhu. Kruh světů se po chvíli uzavřel.

Zde bylo poledne a z několika mraků na obloze sněžilo. Pocit chladné noci hned vystřídal mráz. Azanyrmuth proto na sebe oblékl kožich. Jejich příchod zaznamenal Moladir, a proto hned se zvědavostí je přiběhl vyzpovídat v očekávání zajímavých objevů. Když však zahlédl pouze Azanyrmutha a vážně zraněného Helhima a Lirmutha, zděsil se.

„Co se stalo? Kde jsou ostatní?“
„Ostatní jsou mrtví. Byli jsme napadeni přesilou nemrtvých bytostí,“ odpovídal vyčerpaný Azanyrmuth.
„A kurva. To není dobré. Zavolám rychle léčitele,“ prohlásil Moladir a rychle odběhl pro pomoc.

Krátce na to dorazili dva léčitelé. I oni již trochu ovládali magické uzdravování. Dali se hned do léčení. Azanyrmuth následoval Moladira do zasedací komnaty, kde se radili před výpravou.

Moladir chtěl věděl, co se na Darendaaře odehrálo.
Azanyrmuth se dal do líčení událostí: „Když jsme prošli kruhem světů, tamější svět se zdál být opuštěn. Celá krajina byla pokryta vzrostlými stromy. Cesty byly dávno zarostlé. Vydali jsme se podle mapy po pozůstatcích cesty na sever, tam jsme nalezli pozůstatky bývalé vesnice. Zůstal tam pouze zbytek tvrze. Tam jsme se utábořili. Během noční hlídky jsem cosi v lese zaslechl. Šramot doprovázela aura smrti, bylo to velice nepříjemné. Podařilo se mi to zahnat magickým světlem. Stačil jsem v tom poznat bytost, která se ve starých bestiářích nachází pod názvem Wight.“
„Wight?“ podivil se Moladir.
„Ano. Taky mě to udivilo. Co si pamatuji, tak v bestiáři je popsáno, že obývá zpravidla hřbitovy, krypty a další místa, kde je cítit aura smrti.“
„A co se stalo dál?“
„Tu noc se už neobjevili. Druhý den ráno jsme se vydali na sever pátrat po dolech. Cestou jsme narazili na starý hřbitov, kde byla cítit velice silná aura smrti a další nepříjemné pocity. Raději jsme od tamtud co nejrychleji odešli. Po půlhodince chůze jsme dorazili ke kýženým dolům. Ty se zdály zcela opuštěné, ale ještě stále zachovalé. Pátrali jsme tedy po rudě. V jedné větší jeskyni jsme nalezli ještě několik starých důlních vozíků, kde byla velice kvalitní ruda. Takže by se tam těžba stále vyplatila, jenže pak následoval přepad. Wighté nás přepadli velikou početní přesilou. První asi dvacet jsme ještě dokázali držet od těla, jenže za krátko jim přišli posily. Mohlo to být možná až čtyřicet dalších Wightů, a to jsme neměli šanci. Dali jsme se proto na ústup, jenže naši přátelé to štěstí neměli. Pak jsem celý zbytek dne pomáhal zraněnému Helhimovi a Lirmuthovi, dojít až ke kruhu světů.“
„Tak to není vůbec dobré, „povzdechl si Moladir.“ V dole by se dalo těžit, ale je to tam zamořeno tou spoustou bytostí. Bez velké armády to asi nezískáme. To snad vyřešíme časem. A teď si jdi odpočinout, jistě to potřebuješ. Tohle se nám nezdařilo.“

Azanyrmuth opustil zasedací komnatu a šel si odpočinout do své komnaty. Jakmile ulehl, téměř okamžitě usnul. Moladir zatím přemýšlel o tom, co se dozvěděl a připravoval se na zasedání rady, kde se rozhodne, jak dál.


Další kapitola bude zřejmě až za měsíc. Píšu když mám na to náladu a taky chci aby to trochu vypadalo. Na psaní není tolik času kolik bych chtěl. Dělám na směny (denní noční dvanáctky) a potom na to není tolik chuť. Rovněž prostředí doma u rodičů je silně demotivující. Doufám, že se mi podaří do léta osamostatnit a pak to bude lepší. Taky se chci věnovat ještě jiným koníčkům na které nemám vůbec prostor. No ať se líbí.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Moc se ti to povedlo, skvěle jsem si početl, škoda že to bude trvat měsíc.... Pokračuj v tom :write:

deadalos Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1544
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Hezký ale ty postavi mi trochu připomínali ty z pána prstenů.

Met.CZ Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 102
Bydliště: Trutnov
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Je to moc pěkná povídka kombinace Sci-fi a Fantasy je zajímavá určitě na tom pracuj dál
Fantazie je důležitější než vědění.
- Albert Einstein


Stargate: Zrcadlový zlom

http://sga-project.com/forum/viewtopic.php?f=27&t=9255

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Takže jsem dokončil druhou kapitolu, která je už trochu rozsáhlejší (20 stran) bylo třeba ji rozdělit do dvou příspěvků. Pěkné počtení.

2
Podivný svět Calugh


Zimu pomalu střídalo jaro. Od první výpravy uplynulo už téměř 80 dní. Za tu dobu bylo skrz kruh světů vysláno dalších pět výprav. Vždy se jednalo o dávno nebo vůbec neobývané světy, které by mohli v případě nebezpečí na Aldeneerinu, poskytnout vhodné útočiště nebo zdroj surovin. Avšak stejně jak na Darendaaře se dobrodruzi setkali z nebezpečnými bytostmi, proto všechny výpravy nepřinesly kýžený úspěch. I z těchto výprav se někteří nevrátili živí. Azanyrmuth se účasnil většiny těchto výprav a za tu dobu se naučil nová kouzla. Tak začal být konečně v bojích mnohem užitečnější.

Jednoho dne byla opět svolána v jednací síni porada před další výpravou. Sešli se zde opět Helhim, který se už dávno zcela zotavil z první výpravy, Azanyrmuth a další dva dobrodruzi.

Nově Garion, dovedný špeh, který vynikal především ve skrytém pohybu, líčení nebo odstraňování pastí, odemykaní dveří a obcházení různých mechanismů. Byl menšího vzrůstu, dlouhých hnědých vlasů svázaných do copu a ostrých rysů v obličeji. Působil velice klidně, což jeho branže občas vyžadovala. Kromě různého vybavení, byl vyzbrojen krátkým lukem, obuškem a dýkou. V dřívějších dobách se živil zlodějnou, ale časem toho zanechal a posloužil párkrát vojsku v průzkumu nebezpečných oblastí na východě země.

Kalurian, další z mnoha válečníků. Poměrně vysoký, protáhlého obličeje, středně dlouhých kaštanových vlasů. Další co se účasnil v bojích s bytostmi v okolí města Lianar. Za sebou má již také první výpravu kruhem světů.

Tentokrát jim účel výpravy nepopisoval Moladir, tak jako jindy předtím, ale Calanirmyan. Jeden z osmičlenné rady. Byl to muž kolem čtyřicítky, trochu pobledlý, ostrých výrazů v obličeji a dlouhých černých vlasů. Zajímal se též hodně o magii a vše s ní spojené. Bylo o něm známé, že ho fascinovala i temná magie, z čím však mnozí nesouhlasili.

Jakmile všichni dorazili, jal se slova: „Takže jsme tu všichni. Můžeme začít. Vaše další výprava bude opět na svět Calugh.“
Azanyrmuth se podivil: „Proč zrovna tam? Nešla tam jiná výprava před necelým měsícem?“
„Ano to byla, ale nic moc nezjistila.“
„Můžu se zeptat co tam bylo odhaleno?“ zajímal se Kalurian.
„Jedná se o převážně pustý svět, který je však obýván tvory podobným lidem, jen jsou o něco menší do modra až šeda zbarvenou kůží. Jsou vesměs neškodní a dokonce se s nimi dá trochu dorozumět. Jejich řeč je vzdáleně podobná té naší, i když pravda, dorozumění je velmi obtížné. Také se nezdají být příliš inteligentní. Žijí v malých opevněných městech, které tvoří uzavřené komunity. Vše potřebné pro přežití si jsou schopni zajistit.“ popisoval Calanirmyan.
Ostatní poslouchali jeho vyprávění. Azanyrmutha to též zajímalo, protože právě té výpravy na Calugh se neúčasnil.
Garion se zeptal: „Čím se tam vůbec živí, když už jsme u toho?“
„Pěstují si tam nějaké bizarní rostliny a těmi se živí. Někdo z výpravy je zkusil ochutnat, ale byly odporné.“
„Spíš by mě zajímalo co tam máme za úkol?“ ozval se Kalurian.
„Jedno z těch mnoha měst se však lišilo. Tvoří ho velký hrad, který ovládá nějaký nekromancer Chaldanyrn a v podhradí žijí zdejší obyvatelé. Toto místo je však hlídáno nějakými strážemi, které připomínají křížence člověka a myši. Když se předešlá výprava pokoušela proniknout dovnitř, stráže na ně téměř okamžitě zaútočili. Ještě předtím však stihli zjistit, že nekromancer prý v pevnosti dělá pokusy s nějakou magií, tvory a mnoho dalšího.“
„Už to chápu, máme se tam tedy prosekat a zjistit co se tam děje?“ ptal se Helhim.
„Prosekat. Až tak ne, stráží je prý mnoho. Cestu dovnitř bych vám doporučoval nalézt nějakou jinou. Snažte se zůstat v utajení a zjistěte co nejvíce, pokud možno i něco doneste.“
„Jak je daleko od brány?“ zajímal se Kalurian.
„Asi pět mil na severovýchod. Zde je mapka okolí, překreslená ze starých knih,“ podal jim mapku nakreslenou na malém kusu papíru.
„Dobrá. Jistě vás nezklameme,“ ujišťoval Garion.
„To by bylo zatím všechno. Před polednem se sejdeme před kruhem světů. Dobře se připravte,“ zahlásil Calanirmyan.

Všichni opustili komnatu a šli se připravovat na poněkud nebezpečnější výpravu. Azanyrmuth se podivoval, že se tak najednou pouštějí do vyloženě bojovných výprav, když dosud zněl úkol jasně, nalézt vhodný svět pro vhodné záložní útočiště a dostatek náhradních zdrojů surovin.

Ve své komnatě si připravil opět výbavu na cestu. Pro jistotu přidal i více léčivých lektvarů. Alchymisté za poslední roky učinili významný pokrok v tvorbě lektvarů, a tak při výpravách do neprozkoumaných částí Aldeneerinu a světů, na něž cestovali kruhem světů, přišli velice vhod. Ještě před odchodem se Azanyrmuth do syta najedl.

Před polednem se všichni sešli na velkém nádvoří před kruhem světů. Calanirmyan již neměl žádný proslov, pouze jim před odchodem popřál hodně štěstí. Hned poté zadal příslušnou kombinaci symbolů na svět Calugh. Červené trojúhelníky se postupně rozsvěcovaly a jakmile se aktivoval sedmý, brána se otevřela. Skupinka čtyř dobrodruhů postupně vešla do portálu. Opět nastal již pro Azanyrmutha známý pocit nehmotnosti a dalekého přesunu prostorem. Zažil to již několikrát a pomalu si zvykal, avšak ten pocit býval vždy úchvatný a neopakovatelný.

Když vystoupili na svět Calugh, spatřili zdejší nehostinnou krajinu. Nebe bylo stále zataženo a jen stěží bylo poznat místo kde právě vycházelo zdejší slunce. Vál chladný vítr, krajina byla skalnatá a pustá, nikde ani kouska vegetace. Kromě neustávajícího větru zde nic jiného nebylo slyšet. Na pohled to působilo dojmem, že zde nemůže vůbec nic žít. Když se však pořádně rozhlédli, v dáli spatřili několik opevněných měst. Jedno z nich bylo skutečně mnohem větší než ostatní. To byl cíl jejich výpravy. Nezdržovali se zbytečně u kruhu světů a vydali se na cestu.

Na tomto světě nebyly vůbec žádné cesty. To potvrzovalo domněnku, že zdejší obyvatelé vůbec necestují a zůstávají zavření ve svých městech. Na druhou stranu to dobrodruhům nevadilo, protože zdejší skalnaté pláně umožňovaly velice snadný pohyb, a tak cesta do města pod nadvládou nekromanta netrvala více než dvě hodiny.

Když přiblížili k cíli, zastavili se, aby si pečlivě prohlédli okolí a naplánovali další postup. Skalnatá krajina plná různých menších výstupků umožňovala vhodné krytí. Celé město bylo obehnáno mohutnou hradbou vysokou minimálně dvacet stop doplněnou několika strážnými věžemi. Rozsáhlý hrad na vysoké skále tvořil dominantu tohoto města. Na hradbách a před jedinou hlavní bránou neustále hlídaly neznámé postavy. Vzhledem ke vzdálenosti, nerozpoznali co jsou zač.

„A co dál. Máte někdo nápad jak se dostat do hradu?“ zajímal se Kalurian.
„Zprvu jsem myslel, že bychom mohli vylézt do hradu po skále, ale ta je hrozně strmá a navíc bychom byli snadno na ráně,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Přiblížit se ke hradbám je taky prakticky nemožné, protože tam není možnost žádného úkrytu a byli bychom tam také hodně na ráně. To bychom mohli jít rovnou hlavní branou,“ pokračoval v úvahách Kalurian.
„Já navrhuji pořádně prohledat okolí, zda by se tu nenalezla nějaká jeskyně, či tajná chodba do města. Téměř každé město, ve kterém jsem pobýval, mělo nějakou tajnou únikovou chodbu. Alespoň tak tomu bylo na Aldeneerinu,“ navrhoval Garion.
„Zní to sice dobře, ale tady to není Aldeneerin,“ poznamenal Kalurian.
„Dokud se tu neporozhlédneme, tak to nezjistíme.“
Nakonec se rozhodli pro průzkum okolí, jak navrhoval Garion. Vydali se proto kolem města na sever.

Cestou kolem města v dáli zahlédli několik větších skalisek spíše připomínající nějaké ruiny. Vydali se ihned k nim. Na místě zjistili, že ruiny byly kdysi menší chrám, nebo spíše menší opatství. Ruinám dominoval větší chrám, který měl už dávno propadlou střechu a značně pobořeny některé zdi. Z původního vybavení nezbylo vůbec nic. Okolo chrámu ještě stály pozůstatky menších budov, kde zřejmě dříve bydleli kněží. Vzhledem ke stavu to mohlo být opuštěno před více než pěti sty lety, odhadoval Azanyrmuth.

Dali se do prohledávání, toto místo vypadalo velice nadějně. Helhim a Kalurian prohledávali okolní stavby, Azanyrmuth a Garion se pustili do průzkumu chrámu a jeho sklepů. Po chvíli Garion v podzemí narazil na velké staré rezaté železné dveře. To mohlo být přesně to co hledali. Vyšel na povrch a dal o svém objevu vědět ostatním: „Pojďte za mnou. Myslím, že jsem našel, to co hledáme.“

Krátce na to již všichni stáli ve sklepení chrámu před železnými dveřmi.
„Na to, že tyhle ruiny mohou být staré téměř 500 let, jsou ty dveře ještě zachované,“ konstatoval Kalurian, při prohlédnutí oněch dveří.
„Dost možná je tu někdo postavil teprve nedávno. Když se na ně podíváte, zjistíte, že jsou jen trochu orezlé. Zámek a panty však vypadají stále funkčně,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Tak je zkusíme otevřít, snad to povede do podzemí města,“ navrhoval Helhim.

Garion se chopil mohutné kliky a zatáhl za ni. Dveře se ani nehnuly, byly samozřejmě zamčené. Prohlásil jen: „Je načase opět vytáhnout své nádobíčko.“ Z batohu vytáhl menší pytel, ve kterém měl několik sad paklíčů všech možných tvarů a velikostí. Nejprve si prohlédl zámek a na to se dal do odemykání. „Evidentně ten zámek neviděl klíč už hezkých pár desítek let,“ prohlásil Garion. Následně vytáhl z batohu ampulku s olejem, který následně stříkl do zámku.

Ostatní jen tiše sledovali Garionovo snažení. Tomu se ale stále nedařilo tak, jak by mělo. Zámek byl poměrně složité konstrukce, a proto byl i pro zkušené zloděje náročný.
V tom Helhim zkusil navrhnout: „Co kdybychom vyzkoušeli můj způsob, jak proniknout dveřmi?“
„Myslíš, jako vyrazit?“ odhadoval Azanyrmuth.
„Ano. Bylo by to rychlejší.“
„No já ti nevím, ty dveře jsou pořádně bytelné. Tak snadné to asi nebude.“
V tom jejich rozpravu přerušil Garion, když radostně prohlásil: „Už to mám.“

V zámku se ozvalo cvaknutí. Garion opět uchopil mohutnou železnou kliku a zatáhl za ni. Mohutné dveře se ze skřípěním pomalu otevřely. Před nimi se naskytl pohled na dlouhou a tichou chodbu svažující se do tmy. Světlo jejich louče osvětlovalo chodbu pouze na vzdálenost deseti stop. Opatrně se vydali temnou chodbou.

Chodba pokračovala stále rovně, nejprve se mírně svažovala a po přibližně padesáti stopách již vedla jen rovně. Jako první šel Helhim, v ruce připravenou sekeru, pro případ možného nebezpečí. V chodbě byl chlad a ticho. Z posledních zkušeností na jiných světech nedávno navštívených, dobře věděli, že je třeba být v mnohém opatrný, protože nebezpečí může číhat kdekoliv.

Za krátko dobrodruzi dorazili do většího podzemního sálu. Z něho dále pokračovala chodba a mnoho menších dřevěných dveří. Rozhodli se na menší průzkum okolí.
„Tak co? Našli jste něco zajímavého?“ zeptal se Helhim tichým hlasem.
„Vypadá to tu na sklad jídla a nějakého pití. Je to tu dost rozsáhlé, možná to je sklep nějakého většího domu, například hospody,“ odpovídal Azanyrmuth.
„Nic z toho nám asi k ničemu nebude, to jídlo nevypadá moc poživatelně, alespoň ne pro nás,“ ukazoval Garion na police, kde byly uložené mnohé barevné houbovité útvary vyzařující mírné světlo.
„Mohli bychom však pár kousků s sebou vzít, ostatně nám Calanirmyan říkal, abychom něco donesli,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Myslíš, že nám to bude užitečné?“ oponoval Kalurian.
„Kdo ví, třeba to půjde použít do lektvarů.“

Zatímco Azanyrmuth bral pár menších. Garion šel opatrně po schodech ze sklepa do patra. Opatrně pootevřel dřevěné dveře a nahlédl tak do většího sálu, kde v tu dobu sedělo několik desítek malých lidských šedomodrých bytostí bez vlasů. Byli to zcela jistě místní obyvatelé. Seděli u stolů a právě jedli ony podivné světélkující houby, k tomu popíjeli z korbelů zvláštní zelenočervenou tekutinu a při tom se bavili. Jejich jazyk byl stěží srozumitelný, přesto sem tam nějaké to slovo pochytil. Nic zajímavého však z rozpravy nepochytil, místní se bavili jen o svém životě. Garion se po chvíli pozorování vrátil k ostatním.

„Zjistil jsi něco zajímavého?“ ptal se Kalurian.
„Tak měl pravdu Azanyrmuth. Je to hospoda. Zdejší lidé nahoře právě jedí a pijí.“
„Kolik jich tam je?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Něco přes třicet jich tam bude určitě.“
„Aha, bude jistě lepší zůstat v utajení a najít si jinou cestu dál. Kdybychom tam teď vešli, asi bychom tam způsobili pěkné pozdvižení,“ uvažoval Kalurian.
„To máš pravdu, nevíme jak na nás místní zareagují, i když předchozí výprava o nich tvrdila, že jsou neškodní,“ souhlasil Azanyrmuth.

Dobrodruzi pokračovali další chodbou dále. Ta se postupně dělila na mnoho dalších. Z každé chodby odbočovalo množství menších chodeb zakončených dveřmi. Takto bylo zřejmě protkáno celé podzemí zdejšího města. Dobrodruzi nepřestali být opatrní, nevěděli, zda tu nečeká nějaké nebezpečí. Postupně nahlíželi do některých dveří. Za všemi se nacházeli převážně sklepy, kde měli místní uskladněné své předměty běžné potřeby.

V podzemí pátrali zhruba hodinu po něčem užitečném. Věci ve sklepech byly docela obyčejné, nic co by stálo za hlubší průzkum. V jedné chodbě však narazili na zamčené dveře. Zřejmě měli chránit něco zajímavějšího, protože ostatní dveře do sklepů byly všechny odemčeny.

Garion se chopil svých paklíčů a dal se do odemykání. V tom se ozvala v zámku rána doprovázena zábleskem. „A kurva! Byla tam past, které jsem si nevšiml,“ zanadával Garion, kterému výbuch zničil jeden z paklíčů. Ostatní doufali, že onen výbuch nezaslechli zdejší strážní. Garion mezitím jiným paklíčem úspěšně odemkl dveře. Opatrně je poté otevřel.

Za dveřmi se nacházela malá alchymistická laboratoř. Nacházely se v ní dva větší stoly uprostřed, jeden dlouhý stůl u zdi a několik polic. V místnosti bylo také schodiště vedoucí nahoru. Všude bylo mnoho různých prázdných skleněných baněk, v policích se nacházelo několik přísad a pár knih. Azanyrmutha zajímaly hlavně ty přísady a knihy. Přísad zde mnoho nebylo, zato však byly velice zajímavé. Některé připomínaly rostliny a houby, kterými se místní živili, jiné už byly podivnější. Například modré listy, žlutooranžová rostlina připomínající až oko na stopce, fosforově zeleně zářící neznámé plody a jiné podivnosti. Od každé přísady vzal pár kusů do malého koženého váčku a dal se do průzkumu knih. Ty byly psány v místním jazyce, takže s jejich četbou byl problém, nicméně byl Azanyrmuth přesvědčen, že by je v klidu dokázal přeložit. Nechtěl brát všechny, protože si potřeboval nechat místo na další objevy, které tu mohli na ně čekat.

Když si Azanyrmuth prohlížel knihy, ostatní zaslechli něčí kroky přicházející ze schodiště. Podle zvuku Garion poznal dva muže ve zbroji. Zřejmě stráže zaslechly výbuch v zámku a šli to zkontrolovat. Dobrodruzi se připravili na boj.

Ze schodiště do laboratoře přeběhli dva strážní. Postavy velikostí běžného člověka měli srst jako myši a stejně takový obličej, zkrátka člověk zkřížen s myší. Na sobě měli navlečenou lehkou zbroj tvořenou z malých kovových plátů a vyzbrojeni byli dlouhým mečem a štítem. Nikdo z přítomných dobrodruhů nic podobného dosud neviděl.

Stráže hned prohlásili: „Cizozvi niní. Odlozu zbraň.“ Pořádně jim nikdo nerozuměl, ale z výrazu bylo jisté, že jsou připraveni k boji. Dobrodruzi nečekali, až vyhlásí poplach a hned se na ně vrhli.

Helhim a Kalurian se pustili do boje jako první. Oba strážné překvapili a uštědřili jim pořádné rány. V boji je podporoval Garion, který na strážné střílel z luku a Azanyrmuth na strážné seslal magické střely, které byly v podstatě bíle zářící formy energie, které svůj cíl dokáží zasáhnout i když se cíl kryje. Druhý šíp jednoho strážného zasáhl do krku a ten se poté svalil na kamennou dlažbu. Z rány v krku sršela tmavě červená krev. Pro Helhima a Kaluriana nebyl problém poté porazit i druhého strážného.

„Tak to bychom měli. Teď doufat, že nás nikdo neslyšel,“ prohlásil Kalurian.
„Radši bych odsud rychle zmizel, než dorazí ostatní,“ navrhl Garion.

Garion ještě opatrně vyšel po schodech do patra, aby zjistil, zda je možné pokračovat ze sklepů na povrch. U otevřených dveří ze sklepa chvíli pozorně naslouchal. V domě bylo ticho. Potyčka zřejmě zůstala utajena ostatním. Dal dobrodruhům na vědomí, že je vzduch čistý.

Ostatní následovali Gariona do domu. Byl to malý přízemní dům o dvou místnostech, který složil patrně jako prodejna bylinek. V přední části byl obchod a v zadní byla ložnice. Místnosti nebyly osvětlovány žádnou loučí, nýbrž lucernou, ve které zářilo slabé namodralé světlo. Azanyrutha to zaujalo a chvíli si ho prohlížel. Vycítil, že se jedná o slabé magické světlo, které dodávalo domu zvláštní nádech. Dům byl postaven ze zdejšího šedého kamene, který byl otesán na pravidelné bloky. Zdejší obyvatel momentálně nebyl doma. Garion nahlédl do ulic malými okny. V tu dobu byly přilehlé ulice liduprázdné, proto navrhl pokračovat dále v průzkumu města.

Dobrodruzi opustili dům a rozhlédli se po okolí. Ulice města byly velice úzké, ani povoz by jimi neprojel. I zdejší domy byly malé. Většinou jen přízemní, pouze pár z nich mělo ještě další patro. Byly stejně, jako prodejna bylinek, postaveny ze zdejšího otesaného šedého kamene. V kamenné dlažbě některých ulic, vedly malé kanálky, ve kterých proudila až překvapivě čistá voda.

Atmosféra tohoto místa byla chmurná. Slunce osvětlující zdejší svět bylo velmi slabé, poskytovalo jen trochu světla, ale už nehřálo. Navíc, přes mnohá mračna, jeho paprsky jen málokdy pronikly skrz. To by vysvětlovalo zdejší neúrodu. Zdejší obyvatelé jsou tak odkázání na umělé pěstování svého jídla. Ani žádná zvířata zde nežila, proto je tu slyšet pouze neustávající vítr a občasné zahřmění v dáli.

Pomalu a opatrně se plížili potemněnými ulicemi města a pátrali po něčem zajímavém. Velký hrad na skále výrazně dominoval celému městu. Až teprve teď v porovnání s městem, byla patrná jeho mohutnost. Dobrodruzi zamířili blíže k němu, aby si jej pozorně prohlédli a našli nějaký způsob, jak proniknout dovnitř.

V městě se nacházelo kromě úzkých ulic i mnoho malých náměstíček a dvorců. Z jednoho poblíž velkého dvoupatrového domu, byl na hrad výborný rozhled. Do hradu však vedla jen jediná přístupová cesta skrz velkou věž nacházející se v severní části města. Z věže pak pokračoval kamenný a následně padací most. Padací most byl však zdvihnutý a věž hlídána nejméně desítkou strážných. Takže cesta tudy by byla velice komplikovaná, ne-li nemožná.

„Jak tak koukám. Hlavním vchodem se tam asi nedostaneme,“ konstatoval Garion poté, jakmile si hrad pozorně prohlédl.
„A jak se tam tedy dostaneme?“ zajímal se Kalurian.
„Těch stráží nahoře je asi jen deset, s těma bychom si poradili,“ navrhoval Helhim.
„To asi jo, ale co ten most. Přes ten se asi jen tak nedostaneme a navíc bychom vzbudili pozornost,“ uvažoval Kalurian.
„Co zkusit najít nějaký jiný vstup, možná je tu nějaká tajná podzemní chodba,“ uvažoval Azanyrmuth.
„V tom bych souhlasil s Azanyrmuthem, bude to jistější,“ souhlasil Garion.

„Pozor! Někdo se k nám blíží,“varoval ostatní Kalurian, když z jedné mnoha ulic zaslechl blížící se kroky. Dobrodruzi se rychle přemístili do potemnělého koutu mezi dvěma většími domy. Kroky se mezitím blížily. Garion odhadoval počet blížících se na pět možná šest. Za krátko na náměstíčko dorazilo pět strážných a na chvíli se zastavili před velkým domem, který zde sloužil jako hospoda. Dva z nich vstoupili do domu, zatímco zbytek postával venku. Otevřenými dveřmi dobrodruzi mohli z dáli nahlédnout dovnitř. Spatřili tam mnoho místních obyvatel, jak stále jedí podivné jídlo. Azanyrmuth měl pocit, že se jedná dokonce o tu samou hospodu, v jejímž sklepení se před chvíli nacházeli. Stráže venku se občas rozhlédli po okolí. Dobrodruzi v koutě byli potichu a doufali, že si jich nikdo z nich nevšimne.

Po chvíli se strážní z hospody vrátili a celá skupina pokračovala dál v hlídce. Když kroky strážných utichly v dáli, oddechli si. Dále zde nečekali a dali se do dalšího průzkumu potemnělého města. Procházeli ulicí nacházející se přímo pod hradem a vyhlíželi dům, kde by se potenciálně mohl nacházet tajný vstup do hradu. Pod hradem se však nacházeli téměř nejmenší domy ve městě.

„Nevidím to nadějně. Tady asi nebude nějaký skrytý vchod do hradu,“ prohlásil Kalurian.
„Co kdybychom zkusili navázat kontakt s někým místním. Co jsme slyšeli, nejsou nepřátelští,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Mohlo by se to zkusit, nicméně bych volil radši nějaké odlehlejší obydlí,“ navrhoval Garion.
„Co tamhleten,“ ukázal Kalurian na větší dům v zákoutí pod skalou.

Jako první šel Azanyrmuth. Ostatní prozatím zůstali venku a dávali pozor na možné problémy. Zkusil zaklepat na prosté dřevěné dveře. Nic se však neozývalo. Zkusil proto chytnout za kliku a otevřít. Bylo odemčeno. Za nimi se nacházel poměrně prostorný pokoj, vybavený skříněmi, knihovnami, uprostřed se stál velký stůl a prostorná pohodlná lenoška. Naproti dveřím plápolal v krbu příjemný oheň. Vpravo se nacházel průchod do malé kuchyně.

Zprvu si Azanyrmuth myslel, že v domě nikdo není, dokud nespatřil u krbu v malém křesle, místního obyvatele. Jeho kůže byla stejně jako u ostatních šedomodrá a též neměl vůbec žádné vlasy. Příchod Azanyrmutha ani nezaznamenal. Jen tam tak posedával a zamyšleně hleděl do krbu. Azanyrmuth v duchu uvažoval nad tím, jak zdejší zde žijí, tráví svůj čas, rozmnožují se a vychovávají rodinu. Možná na tuto otázku v budoucnu získají odpověď, v okolních městech totiž nevládne žádný mág, a tak by nebyl problém s nimi navázat kontakt.

„Zdravím,“ pokusil se Azanyrmuth navázat kontakt s místním.
Místní se po chvilce otočil na Azanyrmutha, nevýrazným a překvapeným výrazem zareagoval: „Ty kdovy si.“
„Jsem z jiného světa.“
„A vid jes jinom.“
Azanyrmuth sice nerozuměl zcela všemu, nicméně sem tam pár slov pochytil a dokázal dát dohromady význam věty. I místní se zdál, že také občas něco pochytil, a tak se spolu bavili dál.
„Vědět něco o hradu?“ zkoušel se ptát Azanyrmuth.
„Hradu? Neved co,“ nechápal místní.
„Velká stavba nad městem.“
„Dom velkim gáma. Nevid být tam, vrenoza. Neda dostim tam.“
Azanyrmuth vytušil, že se tam nedá dostat, ale ještě se zkusil zeptat, zda neexistuje nějaká jiná cesta: „Nebýt tam jiná cesta, nebo vstup?“
„Vstup? Jíd tam skor me zemi skal. Skor krypt. Nezbečeno.“
Azanyrmuth pochopil, že místní myslí nějakou kryptu kudy se dá dostat do hradu, ale je to asi nebezpečné. Zkusil vyzvídat více: „Kde být krypt?“
„Kapel blis. U dom jidle.“
To znělo něco ve smyslu kaple u jídelny, nebo hospody, možná i obchodu s jídlem. To již Azanyrmuthovi stačilo, poděkoval a chystal se odejít.

V tom zaslechl z ulice řinčení zbraní, rychle proto vyběhl na ulici zjistit, co se děje. V tu dobu už na dlažbě leželi v krvi dva mrtví strážní. Jejich krev právě stékala po kamenné dlažbě do kanálku s čirou vodou a postupně ji v tom místě zabarvovala do sytě ruda.

„Co se stalo?“
„Překvapili nás dva strážní. Tihle šli docela potichu, my se tu mezitím bavili a nedávali bacha,“ popisoval Kalurian tuto událost.
„Radši bych co nejrychleji zmizel, než přijdou další strážní,“ navrhoval Garion.
„Zjistil jsi něco?“ Ptal se Helhim Azanyrmutha, zatímco se dali do rychlého kroku.
„Já už asi vím, kudy se dostat do hradu. Prý tam vede cesta přes kryptu. Vstup je snad někde u kaple poblíž hospody, nebo obchodu s jídlem. Ono není jednoduché se s místními domluvit, ale aspoň jsem rád za to, co jsem zjistil,“prozradil Azanyrmuth.

Krátce na to dorazili na jedno z mnoha malých náměstíček, kde se nacházela další trochu větší stavba připomínající hospodu. Rozhlíželi se po okolí zda nespatří něco, co by připomínalo kapli.

„Vidíte něco?“ ptal se Kalurian.
„Nic.“
„Taky nic.“
„Velký kulový.“
„Tak to asi není tady. Zkusíme to jinde, však těch hospod tu je jistě víc?“ navrhoval Azanyrmuth.

Pokračovali dále v průzkumu města. V tom v dáli zaslechli něčí křik: „Mrtov! Mrtov! Střežni!“ „Někdo už asi našel mrtvá těla stráží,“ pomyslili si dobrodruzi. Přidali proto do kroku. Nedaleko si v jedné uličce na vývěsním štítu nenápadného domu všiml Garion nápisu, kde stálo: „DOM JIDLE“

„Počkejte!“ zavolal Garion na ostatní.
Ti k němu okamžitě přiběhli a ptali se ho: „Co jsi objevil?“
„Koukněte na tento nápis.“
„Hm, dom jidle. To by možná mohlo být ono. Zkusíme se tu porozhlédnout,“ navrhl Azanyrmuth.

Pokračovali úzkou uličkou vedle domu. Zhruba po dvaceti krocích, dorazili na malý dvorec, kterému dominoval rohový dům s malou čtvercovou věží. Malými klenutými okny nahlédli dovnitř. Tam byla pouze tma a ticho. Kaple byla zřejmě v tu dobu prázdná. Protože dobrodruhy zdejší stráže již určitě hledali, nenápadně vklouzli dveřmi dovnitř a tam zůstali na čas skryti.

V kapli byla poměrně tma a jen stěží byly rozeznat obrysy vybavení. Kalurian zapálil pochodeň. Když mihotající světlo zaplnilo kapli, dobrodruhům se naskytl pohled na zpustošenou kapli. Veškeré vybavení bylo poničeno, lavice rozlámané, skřínky a police poházené na podlaze, koberce roztrhané a veškeré symboly ukradeny. Z tohoto důvodu nebylo poznat, komu byla kaple původně zasvěcena. Dle stavu trosek, k zničení kaple mohlo dojít už před pár lety.

„Zajímavé,“ zamyslel se Garion. „Proč je to tu tak zničené?“
„Možná pozůstatek dřívějších dob, než zde začal vládnout ten temný mág,“ uvažoval Azanyrmuth a prohlížel si dál zdevastovanou kapli.
„Každopádně bychom to tu měli pořádně prohledat. Tohle místo vypadá nadějně,“ navrhoval Garion.

Všichni začali z průzkumem kaple. Ta se skládala ze tří částí. Přední sloužila ke kázání, zadní se zvonicí sloužila patrně zdejším knězům a poslední tak trochu bokem, sloužila jako malá krypta. V prvních dvou už nic zajímavého nebylo, zato poslední s kryptou vypadala nejnadějněji. Uprostřed tmavé a zatuchlé místnosti se nacházely staré kamenné rakve. Byly ještě docela zachovalé.

„Cítím v kostech, že jsme na správné stopě,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Mrkneme se do těch rakví, zda tam nenajdeme nějaký skrytý vstup do podzemí. Pomozte mi odsunout to víko,“žádal o pomoc Kalurian.

Ten společně s Helhimem zatlačili z boku na víko první rakve. Jakmile odsunuli velké a těžké víko, opatrně a očekáváním nahlédli do rakve. K jejich velkému překvapení v rakvi nebyl žádný vstup ani pochované tělo, pouze hromada nějaké drtě. Když si drť Azanyrmuth prohlédl podrobněji, zjistil, že se jedná o nadrcené kosti. Kousky kostí byly tak malé, že bylo téměř nemožné poznat, co bylo zde pohřbeno.

„Podivné,“ zamyslel se Azanyrmuth, když si prohlížel ostatky.
„Proč by někdo v rakvi ukládal nadrcené kosti?“ divil se Helhim.
„Taky mi to nejde do hlavy,“ reagoval Garion.
„Co když původně ty kosti nebyly nadrcené?“ uvažoval Azanyrmuth.
„Proč by je pak někdo drtil?“ ptal se Kalurian.
„To by mě taky zajímalo. Třeba ty mrtvoly vyobrazovaly něco, co vadilo zdejšímu vládci a nechal to zničit. Na druhou stranu, proč tohle místo tu nechali?“ přemýšlel Azanyrmuth. Jisté myšlenky ho až trochu děsily.

Dobrodruzi poté odsunuli víko z další rakve. I zde následoval stejný pohled na nadrcenou hromádku kostí. Poté společně odsunuli víko i z poslední rakve doufajíc v to, že naleznou kýžený zadní vstup do hradu. Jakmile víko odsunuli, ucítili silný mrtvolný zápach. „To je puch. Co jsme to našli?“ prohlásil Kalurian.

Jakmile si na zápach trochu přivykli S napětím pohlédli do rakve, ze které se vyvalil ten mrtvolný zápach. Nebylo zde žádné tělo, ani další hromádka nadrcených kostí. Byl tu však onen hledaný tajný vstup. Všichni hleděli do tmavé šachty. Stará železná stupátka, na jedné straně, se v hloubi nořila do tmy. Garion radostně prohlásil: „Tak jsme to našli.“

Jako první vstoupil do šachty Helhim. Zapálil si další pochodeň a vydal se do neznámých hlubin. S každým stupátkem, o který sestoupil níže, byla v šachtě větší tma. Byl to dost nepříjemný pocit sestupovat do neznámých míst. Světlo pochodně osvětlovalo jen bezprostřední okolí. Náhle pod sebou ucítil, jak jedna šprucle hlasitě zavrzala. Helhim se toho až lekl, protože ucítil, jak se vytrhávala ze zdi. Stará stupátka měla nějaký ten rok za sebou a nebylo radno na ně plně spoléhat.

Helhim mohl sestoupit dobrých 35 stop do hlubin, když konečně dosáhl pevné kamenné podlahy. Mrtvolný zápach zde byl mnohem silnější, ale i na ten se dalo časem zvyknout. Jako další sestupoval Azanyrmuth. Zhruba někde v půli došlápl na povolenou šprucli a ta se náhle vyrvala ze zdi. Azanyrmuth se jen tak tak stačil pevně chytit, jinak by spadl z výšky minimálně dvaceti stop. Po chvíli se ozvalo hlasité řinčení, které se rozléhalo široko daleko po podzemních chodbách.

Když Azanyrmuth dosáhl pevné podlahy, ulevil si. Další šel Kalurian, a poté Garion. Oba již sestoupili bez problémů. Nyní všichni stáli v podzemních chodbách. Mrtvolný zápach byl zde velice silný. To už samo o sobě naznačovalo, že sestoupili do míst, které mohly dříve sloužit jako krypty. Opatrně se pustili do průzkumu.

Brzy zjistili, že se nacházejí na kamenné plošině vrchního patra velké krypty. Její výška mohla být až 30 stop. Na stropě bylo zavěšeno spoustu velkých klecí, ve kterých byly velké hromady kostí. Kolem dokola celé krypty bylo v různých výškách mnoho cel. Do některých byl přístup po plošinách a žebřících, jiné byly nepřístupné. Krypta pokračovala širokou chodbou ve spodním patře kamsi dál. To mohla být ona skrytá cesta do hradu. V cestě však byla překážka. Dobrodruzi zde nebyli sami.

„Co tam vidíš?“ zeptal se tichým hlasem Kalurian Gariona.
„Vidím tamhle širokou chodbu, to bude jistě ten skrytý vstup do sklepení hradu. Ale je tu problém. Jsou tu nějaké nemrtvé bytosti. Vidím tu několik ghůlů, ghastů a zombie. Je jich dobrá dvacítka, možná i víc. Zatím si nás asi nevšimli.“ odpovídal Garion. Při tom bylo ve spodním patře slyšet slabé našlapování nemrtvých bytostí v hlíně a při tom občas nelidsky mručeli.
„To asi nebude trvat dlouho, pokud necháme zapálené pochodně,“ prohlásil tiše Azanyrmuth.
„Když uhasíme pochodně, tak zase nic neuvidíme my,“ namítal Helhim.
„Co kdybychom je nějak odlákali?“ navrhoval Azanyrmuth.
„Taky jsem o tom přemýšlel. Mohli bychom jednu pochodeň hodit tamhle do té chodby,“ ukazoval Garion na postranní chodbu ve spodním patře. „Možná by je to tam nalákalo a my bychom pak rychle mohli proniknout do té velké chodby.
„Zní to dobře. Teď ještě vymyslet jak uniknout. Do prostředního patra jsou žebříky poměrně blízko velké chodby, ale žebřík do spodního patra je zase na druhé straně,“ uvažoval Kalurian.
„Dolů s prostředního patra to není zase tak velká výška, možná osm až deset stop. To skočíme,“ navrhoval Garion.

Ostatní nakonec s tímto plánem souhlasili, i když to vypadalo trochu nebezpečně. Zbývalo doufat, že nemrtví na to světlo zareagují. Helhim se napřáhl a jednu zapálenou louči vrhl směrem k úzké postranní chodbě. Přesný zásah. Louče dopadla přesně pár stop do chodby. Ghůlové, Ghasti a zombie brzy zjistili přítomnost něčeho, pro ně, neznámého. Pomalu se začali soukat směrem k louči, aby zjistili, o co se jedná.

Teď byl ten správný čas rychle proniknout do velké chodby. Rychle sestoupili po žebříku o jedno patro dolů a nyní se chystali k seskoku. Nemrtví se mezitím pár stop před loučí zastavili. Evidentně jim světlo louče nedělalo dobře. Dobrodruzi seskakovali s prostřední plošiny, z výšky deseti stop, postupně dolů. Když doskočil Azanyrmuth, práskl sebou o zem. Žuchnutí neuniklo pozornosti přítomných nemrtvých. Otočili se směrem k dobrodruhům. Jakmile zjistili přítomnost čerstvé potravy, zrychlili svůj malátný krok. To dobrodruzi věděli, že je zle. Rychle se rozeběhli do blízké chodby a dali se raději na útěk. Konfrontace s tímto typem bytostí nesla velké riziko nákazy neznámou nemocí.

Chodba pokračovala do menší místnosti, kde byly po stranách další cely. Nebyl však čas zde něco prohledávat, museli si pospíšit vpřed. Z místnosti vedla jeskynní chodba, která po čtyřiceti stopách končila zamčenou rezavou mřížovou bránou. „To není dobré,“ pomyslili všichni. Helhim se rozhodl vyrvat ji ze zdi. Stav brány už nebyl nejlepší, a proto usoudil, že to bude nejrychlejší cesta. Spolu s Kalurianem se připravil, uchopil pevně mříž a oba silně zatáhli.

Na poprvé s bránou nehnuli. Zkusili to znovu. Na podruhé se skála u pantů trochu odrolila, avšak brána stále pevně držela. To už všichni slyšeli hlasité mručení a kroky nemrtvých, jak se rychle blíží k nim. Bylo třeba rychle jednat. Zatáhli znovu o to silněji.

Ozvalo se křupnutí a brána se vylomila z pantů. Povedlo se. Teď nezbývalo, než rychle pokračovat dále. Z velké jeskyně pokračovaly dále dvě chodby. Dobrodruzi se rozhodli pokračovat vpravo. Jeskynní chodba se různě klikatila. Nebyl čas se ohlížet, stále jim byli nemrtví v patách. Krátce na to dorazili do další větší jeskyně. I odsud vedly dvě chodby. Jedna přímo a druhá vpravo, zkusili opět chodbu vpravo, která stoupala nahoru. To mohla být hledaná cesta do podzemí hradu.

Jak pokračovali dále, jeskyně se pozvolna měnila ve vykutané chodby zpevněné kamennými zdmi. Po stranách občas spatřili menší místnůstky. Všechny byly však prázdné. Dobrodruzi nakonec dorazili ke zpevněným dveřím na konci chodby. Před tím než dveře otevřeli, zaposlouchali se. V okolí bylo ticho občas přerušené dopadem kapek vody na zdejší vlhké kamenné podlahy. Nemrtvé snad dobrodruzi setřásli. Nyní Garion opatrně otevřel dveře.

Dobrodruzi vešli do většího podzemního sálu. Po pravé straně bylo několik místnůstek připomínající vězeňské cely. Byly prázdné. V protější zdi se nacházely další podobné dveře a nalevo točité schodiště pokračující do vyšších pater.

Zatímco se ostatní rozhlíželi, Azanyrmuth se šel podívat blíže na cely. Kromě zapáchající plesnivé slámy a několika zpráchnivělých kostí, byly prázdné. Jedna cela se přesto trochu lišila. V protější straně se nacházely poměrně bytelné železné dveře.

Azanyrmuth zavolal na ostatní: „Pojďte se na něco podívat.“
„Našel jsi něco zajímavého?“ ptal se Helhim, jakmile s ostatními dorazil k Azanyrmuthovi.
„Zvláštní cela, nemyslíte?“ poukazoval na bytelné dveře v cele.
„Musí tam být asi něco významného, že je to ukryto za takovými bytelnými dveřmi,“ uvažoval Garion.
„Tak se tam podíváme, ostatně máme tu za úkol zjistit, co se tu provádělo za experimenty,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Dobrá. Ale opatrně. Nevíme, co se tam může skrývat,“ upozorňoval Kalurian.

Garion zkusil otevřít nejprve mříž do cely. Ta ani nebyla zamčená, takže se se k železným dveřím snadno dostali. Ty už však byly zamčené. Garion dveře nejprve prohlédl, zda nejsou chráněny nějakou pastí. U zámku si všiml nenápadného otvoru a lanka v klíčové dírce, které při pokusu otevřít zámek jinak, než klíčem, spustí past. Jednalo se patrně o ten typ pastí, které nenechavce poraní otrávenou jehlou, nebo šipkou. Nyní Garionovi nečinilo potíž past zneškodnit.

Poté se pustil do odemykání zámku pomocí šperháků a paklíčů. Zámek na dveří byl velice komplikovaný a Garionovi tak trvalo pěkných pár chvil, než zámek řádně prozkoumal. Pak se konečně pustil do samotného odemykání. Z počátku mu to příliš nešlo. Vždy, když už se zdálo, že je na správné cestě, přišlo selhání a musel tak začít od začátku. Musel se proto více soustředit. Další pokus již mu vyšel a v zámku se ozvalo kýžené cvaknutí. Poté opatrně otevřel ony železné dveře. Ostatní mezitím napjatě čekali, jaký objev učinili.

Na konci krátké a temné chodby následovala další cela. Za mohutnou mříží dobrodruzi spatřili někoho připomínající člověka. Ve zdejší tmě ho pořádně neviděli. Přistoupili blíže, aby si neznámého vězně prohlédli.

Postava středně vysokého člověka značně pobledlé kůže, jako havran, černých delších vlasů a zvláštních černých skvrn ve tváři připomínající válečné pomalování válečníků. Oděn pouze do černých hadrů. Jeho výraz byl nezaujatý, až zcela odmítal uvěřit příchodu dobrodruhů.

Garion ho zkusil oslovit: „Kdo jsi? Neboj.“
„Tady někdo je?“ odmlčel se. „Ne. To jsou jen vidiny. Nikdo tu není. Jsem tu pořád sám a sám. Nikdo tu nebyl celá desetiletí,“ opět chvíli pomlčel. „Jen podivné bytosti z jiných sfér, ale nikdy žádný Aldeřan.“
„Nejsme iluze. Jsme skuteční,“ zkoušel přesvědčovat podivného vězně Azanyrmuth.
„To mi tvrdí vždy, a pak,“ odmlčel se. „byly pryč. Prostě si tu povídám sám se sebou, nebo někdy i ze zdí. Slyším tu spoustu skřeků a zvuků,“ pokračoval ve zmatené řeči vězeň.
„Zkus se nás dotknout a uvidíš, že jsme skuteční,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ odrazoval Azanyrmutha Kalurian.
„Podívej na něj. Vždyť už pomalu nemá pojem o realitě. Může tu být zavřen už desítky let“ ujišťoval Kalurina Azanyrmuth.

Azanyrmuth přistoupil blíže k cele a nabídl vězni: „Dotkni se mě a uvidíš. Jsme skuteční.“ Vězeň se díval nedůvěřivě, myslel si, že se stále jedná o jeho představu. Po chvíli pomalu a s opatrností přistoupil k mohutné orezlé mříži. Rukou pomalu stahoval na Azanyrmutha, až se ho konečně dotkl. Náhle s uhnul zpět, jakoby se něčeho lekl. Azanyrmuth pocítil z rukou vězně nepřirozený chlad, jakoby se ho dotýkala sama smrt.

„Asi jste skuteční,“ odmlčel se. Poodstoupil do rohu cely a přemýšlel. „To není možné. Nemůže to být pravda, to mě jen šálí smysly.“
„Povídej si s námi,“ navrhl Kalurian.
„Povídat, povídat. S kým? Sám se sebou? Ale co, vždyť si tu povídám stále už dlouho a dlouho.“
„Co se ti stalo? Jak jsi se sem dostal?“ zkusil se ptát se Azanyrmuth.
„O. Divná to otázka. No. Dlouho jsem tu. Možná nás tu bylo víc,“ zamyslel se. „Ne, to se mi jen zdálo. Nebo, že by jo?“
„Co s vámi dělal zdejší nekromancer?“ vyzvídal Kalurian.
„Nekromancer. Nekromancer tu už dlouho nebyl. Ne, býval tu. Něco tu zkoumal,“ odmlčel se. „Bylo nás víc. Dělal na nás pokusy. Něco zkoušel. Zkoumal naši rasu.“
„Kdo vlastně jste? Jste takový zvláštní,“ vyptával se Azanyrmuth.
„Naše rasa,“ přemýšlel, „ta byla jiná. Žili jsme v podzemí a v noci. Světlo byl náš nepřítel, zabijí nás.“

V tom si Azanyrmuth rozpomněl na své pátrání ve starých knihách, kde jednou četl o rase temnorozených. Popis odpovídal přesně vzhledu vězně. Souhlasil i mrtvolně chladný dotek a jejich strach ze slunce, které jim ubírá síly. Zajímají se hlavně o temnou magii, kterou dokážou velmi dobře využít pro svůj prospěch. Jejich přesvědčení bývá, až na pár výjimek, zlé. To byl asi ten důvod, proč se o temnorozené zdejší nekromancer zajímal.

„Myslím, že by tento vězeň Calanirmyana velice zajímal, ale je problém jak ho odsud dostat,“ prohlásil zamyšleně Azanyrmuth.
„Teď to asi nebude dobrý nápad. Cesta zpět je blokována nemrtvými,“ namítal Kalurian.
„Můžeme se sem kdykoliv vrátit, zatím bych se snažil zjistit co nejvíc,“ navrhoval Garion.

Azanyrmuth se dále vězně vyptával: „Co všechno se tu kdysi dělo?
„Spoustu. Pokusy, experimenty a rituály.“
„Rituály?“ podivil se Helhim.
„Snad zkoušel přivolat nějaké bytosti. Otvíral portály do jiných sfér,“ opět se odmlčel. „To je nesmysl, to se mi jen zase zdálo. Všechny bytosti a řeči, vždyť ani nevím, jestli si tu nepovídám sám se sebou.“
„To zní zajímavě. Říkal jsi něco o bytostech z jiných sfér?“ dál vyzvídal Azanyrmuth.
„Nahoře v hradě něco snad zkoušel. Vídával jsem tu podivné bytosti. A tady ve sklepech pod věznicí, bylo taky hodně divných věcí. Nevím co tam bylo. Možná je to jinak. Už nevím co je skutečnost. Je to dávno,“ vyprávěl vězeň.
„Co dalšího zajímavého se tu ještě nachází?“
„Kromě toho všeho jsou v podzemí ještě věznice a mučírny. Občas mívám pocit, že slýchávám hlasy muk. Jako vycházely ze zdí tohoto hradu.“
„Zajímavé. Díky ti za informace.“

Azanyrmuth se otočil k ostatním a pravil: „Myslím, že jsme se dozvěděli velice mnoho zajímavého. Vydáme se dál na průzkum?“
„Trochu mám z toho obavu. Zmiňoval se o bytostech z jiných sfér. Kdo ví co za hrůznosti tu objevíme. Vzpomeňte si, jak jsme dopadli na jiných planetách,“ varoval ostatní Kalurian.
„Jistě, že musíme být opatrní, ale cesta zpět je blokována hordou nemrtvých,“ upozornil ostatní Garion.
„Dobrá. Nezdržujme se tu. Máme tu ještě dost na průzkum,“ uzavřel diskuzi Azanrmuth.

Vězeň po chvíli sledování ostatních, tiše promluvil: „Ještě tu pořád jste. Nemůžu vás z myšlenek dostat pryč.“
„Neboj. Vrátíme se,“ odpověděl vězni Azanyrmuth.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Opustili tuto celu a vrátili se zpět do velké místnosti. Rozhodli se zběžně prohlédnout toto podzemní podlaží, než se vydají výše. Zvolili dveře napravo. Za nimi následovala chodba vedoucí nejprve rovně, a poté se postupně stáčela doleva. Občas byly po stranách dveře. Zkusili do nich postupně nahlédnout. V jednotlivých místnostech se nacházely mnohé mučící nástroje, jako skřipec, železná pana, židle s mnoho ostny, drtiče hlavy, mnohé železné a španělské boty a spoustu dalších menších nástrojů k způsobování velké bolesti a utrpení.

Dobrodruhům bylo jasné, že se dostali do části podzemí, kde se nacházeli mučírny a věznice. V tu dobu však v mučírnách nikdo nebyl. Tyto mučírny nebyly zřejmě dlouho používané, protože nikde nebyly žádné stopy krve a zbytky těl. Pokračovali proto chodbou dále.

Za dalšími dveřmi následovala opět dlouhá vlhká tmavá chodba s několika postranními menšími chodbami. V naprosté většině zdí se nacházelo mnoho vězeňských cel. Většina těchto cel byla prázdná, pouze v několika z nich se povalovalo ještě několik zpráchnivělých kostí, nebo zetlelých těl. Kromě cel zde bylo ještě několik dveří. Opatrně je otevřeli. Za nimi se nacházela další z mnoha místností. Vstoupili dovnitř, kde vzápětí objevili další mučírnu.

Něco zde však bylo jiné. První co prakticky ihned ucítili byl zvláštní kovový pach. Takový ještě nikdo z dobrodruhů necítil. Občas někdo z nich měl pocit, že zaslechl slabé zařinčení řetězů. Postupně si prohlíželi bohaté vybavení velké mučírny, když v tom zahlédli v rohu velkou hromadu řetězů s háky, meči, sekerami a dalšími nástroji přidělanými na řetězy. Občasné zařinčení bylo slyšet stále silněji, jak se blížili k oné hromadě. To se Garionovi vůbec nelíbilo. I Azanyrmuth měl pocit přítomnosti nějaké magie.

Náhle se ona dosud nehybná hromada řetězů dala do pohybu a během chvíle se postavila ve formě jakéhosi golema z řetězů a švihající svými nebezpečnými nástroji všude kolem. Dobrodruzi stačili včas uskočit stranou a připravit se k boji.

Helhim se po tom podivném shluku řetězu ohnal dvakrát sekerou a jednou se mu podařilo odseknout pár řetězů. Golem si to však nenechal líbit a též se po Helhimovi ohnal. Helhima zasáhl jedním řemdihem do ruky. Ostatní dále nečekali a šli Helhimovi pomoc. Kalurianovi se podařilo monstru odseknout další řetězy. Garion zkoušel creepu zasáhnout z luku, ale jak se vzápětí ukázalo, šípy nezpůsobily prakticky žádné poškození. Azanyrmuth seslal na řetězové monstrum magické střely, ale nemělo to vůbec žádný účinek, zdálo se, že je řetězový golem imunní na určité druhy magie.

Helhim se znovu pokusil uštědřit golemovi další rány, ale minul a navíc se jeho obouruční sekera zapletla do řetězů a ty ji vytrhly Helhimovi z ruky. Ten nyní nemohl nijak útočit a navíc golem opětoval útok. Poprvé minul, ale druhá rána sekyrou ho zasáhla přímo do hrudi, ten začal krvácet. Kalurian uštědřil golemovi další dvě slušné rány, ale bylo to stále málo. Garion zkusil změnit strategii a pustil se do boje krátkým mečem. Golema však jen slabě škrábl a ten to prakticky nepocítil. Azanyrmuth spatřil, jak byl Helhim zraněn a rozhodl se ho raději léčit za pomoci své magie.

Náhle se dal golem do rychlého pohybu a za krátko stvořil rychlými údery okolo sebe řetězovou bariéru. Té stihli kromě Helhima všichni uskočit. Helhim byl tak zasažen mnohými nástroji.

Golem tuto bariéru po chvíli zastavil a ostatní se tak k němu mohli opět přiblížit a zasadit mu opět pár ran. Golem se pak pustil do Kaluriana a zasadil mu dvě velice nepříjemné rány. Ostatní dobrodruzi se nemohli do golema téměř vůbec trefit. Mezitím se Helhim trochu vzpamatoval z toho otřesu, popadl dlouhý meč válející se mezi mučícími nástroji a mohutně se po golemovi ohnal. Odsekl mu další řetězy. Ten se už zdál velice poničený a nepůsobil už tak mohutným a nebezpečným dojmem. Kalurian mu nakonec zasadil poslední ránu. Golem se sesypal a zbyla po něm jen neškodná hromada rozsekaných řetězů.

„Uf. Tak to bychom měli,“ oddychl si Kalurian.
„Co to ksakru bylo?“ podivil se Helhim.
„Asi jeden z mnoha experimentů zdejšího mága. Podle mě toho tu najdeme ještě mnohem více,“ pravil Azanymuth.
„Kam tedy půjdeme?“ zajímal se Garion.
„Co se podívat do dalších pater,“ navrhoval Kalurian.
„Taky jsem na to pomýšlel. V horních patrech hradu budou jistě velice zajímavé věci,“ souhlasil Azanyrmuth.

Ještě než se vydali dále, Helhim vypil dva malé léčivé lektvary, aby se trochu zotavil z toho boje. S léčením mu pomohl ještě Azanyrmuth, který se v léčení magií, výrazně zlepšil. Helhim si ještě sebral svoji sekeru, kterou mu golem vytrhl z ruky. Poté se rozhodli vrátit k velkému točitému schodišti, které objevili nedaleko zadní cesty jeskyněmi. Schodiště vedlo jak do horních pater tak i do spodního, dobrodruzi však vyšli o patro výše. Nacházeli se zde tentokrát troje dveře. Dali se do opatrného průzkumu.

Zkusily jedny, za nimi se nacházela krátká chodba se spoustou průchodů do menší místnůstek. Ukázalo se, že se jednalo o sklady různého materiálu a nástrojů. Vesměs nic zajímavého, jenže během průzkumu této oblasti se dveře z další chodby otevřely a vyšla jedna z místních myší stráží. Dobrodruzi nečekali na to, až způsobí povyk a ihned se na něj vrhli. Helhim a Kalurian se napřáhli a strážce sesekali ještě než stačil cokoliv udělat.

Dobrodruzi se vrátili zpět na schodiště, aby ještě prozkoumali další část tohoto patra. Garion opatrně otevřel další dveře. Tentokrát nahlédli do pokojů, které byli přímo uzpůsobeny k obývání. První větší sál sloužil zřejmě jako uvítací místnost. Nacházely se zde převážně lavice a stoly, jinak nic jiného, pouze pár hořících pochodní slabě osvětlovalo tmavý sál. Odsud pokračovala chodba a několik dveří. Garion přistoupil ke dveřím naproti a znovu opatrně otevřel.

Následující sál sloužil jako jídelna. Zrovna nyní v něm hodovalo několik lidem podobných postav. I v této místnosti bylo přítmí, a tak dobrodruzi mohli nahlédnout dovnitř. Postavy v jídelně byly velice podobné vězni, kterého nalezli ve spodním patře. Bylo jich osm a jednalo se opět o temnorozené. Zrovna se všichni věnovali jídlu a dobrodruhů si vůbec nevšimli, přestože Azanyrmuth o nich četl, že dobře vidí v tmavých místech jako za dne.

Co dále zahlédli, však dosud neviděli ani v tom nejděsivějším snu. Temnorození zde hodovali, ale jejich jídlo nebylo ledajaké. Každý měl momentálně na talíři kus lidské nohy nebo ruky, postupně je ohlodávali jako kost z divočáka a zapíjeli to krví, kterou měl každý ve svém pohárku. Uprostřed stolu na velkém tácu byla připravena lidská hlava, okolo ní další vnitřnosti, jako srdce plíce, mozek a jiné.

Tito temnorození spolu neprohodili jediné slovo. Jejich výraz byl takový nezaujatý, jakoby bez vlastního myšlení. Vězeň se zmiňoval o svých druzích, ale už si nebyl jist. Patrně se mohlo jednat o další experiment.

Dobrodruzi se raději opatrně vrátili zpět do předsálí, odkud se vydali do další chodby. V úzké chodbě následovalo několik dveří, které vedli do pokojů zdejších temnorozených obyvatel. Na konci chodby se nacházely dveře do kuchyně. Dobrodruhům bylo již jasné, co tu naleznou. Ta děsivá představa je od vstupu zrazovala. Avšak jediný Azanyrmuth se odhodlal vstoupit.

Na pohled ničím výjimečná kuchyň skrývala ony hrůzy. Ve velkém kotli uprostřed zbyla krví zbarvená voda, patrně od vaření oné morbidní hostiny. Na válu zbývaly ještě dvě lidské hlavy a zbytky vnitřností odhozené v kýblu na podlaze u válu. Azanyrmuth však pokračoval v průzkumu dále. Otevřel železné dveře v rohu kuchyně.

Dveře slabě zaskřípěly, ale nijak hlasitě, takže nikdo o Azanyrmuthovi přítomnosti neměl tušení. Za nimi následoval další děsivý pohled na několik lidských těl zavěšených na hácích. Tahle komora patrně sloužila k uskladnění těl, před tím, než budou snědena. Azanyrmuth stále přemýšlel o tom, kde se tato těla zde vzala. Zdejší obyvatelé jsou malého vzrůstu i jiného vzhledu, ale žádní běžní lidé.

Azanyrmuth se vrátil zpět k ostatním, sdělit jim své objevy. Zatímco byl Azanyrmuth na průzkumu kuchyně, Garion šel ještě na obhlídku ostatních místností. V jedné si všiml dalších železných dveří, podobné těm, které vedly do komory s těly.

„Tak co jsi zjistil?“ ptal se Kalurian Azanyrmutha.
„Tušil jsem to. V kuchyni se kuchaj a připravují těla k jídlu. A v zadní komoře je uloženo ještě mnoho dalších,“ popisoval Azanyrmuth zdejší kuchyni.
„To by mě zajímalo odkud se ta těla berou,“ zamýšlel se Helhim.
„Maslím, že na tohle vám můžu odpovědět. Pojďte za mnou,“ prohlásil Garion, který se právě vrátil z obhlídky místností.

Garion ostatní zavedl před ony železné dveře. Otevřel je. Ty opět slabě zaskřípěly. Následovala dlouhá tmavá chodba po jejíž stranách se nacházelo velice mnoho cel. Ve většině z nich se nacházelo několik lidí. Avšak něco bylo zcela jinak. Příchod dobrodruhů vůbec nezaznamenali, ani nereagovali na jakýkoliv pokus o komunikaci. Jejich mysl byla zcela prázdná. Někteří jen seděli v rohu cely, jiní jen tak stáli a tupým výrazem hleděli do prázdna. Patrně zde byli chováni jako potrava pro temnorozené, stejně, jako chovají lidé na Aldeneerinu na dvorcích slepice a prasata.

„Myslím, že jsme toho viděli dost. Radši půjdeme o patro výše,“ navrhoval Garion, kterému tyto děsivé objevy nedělali zrovna nejlépe.
„Už jsme tu poměrně dlouho. Měli bychom se vydat do vyšších pater a najít nějakou knihovnu, kde jsou záznamy o experimentech,“ prohlásil Kalurian.
„Dobře. Sice je toho tu na prozkoumání opravdu hodně, ale času málo. Je otázkou času, kdy se o nás někdo dozví,“ souhlasil Azanyrmuth.

Dobrodruzi se tedy vrátili k točitému schodišti a vystoupali opět o patro výše. Zde se nacházeli opět troje dveře. Opatrně za ně nahlédli a ujistili se, že v okolí nehlídkuje nějaká stráž. Za jedněmi se nacházela velká laboratoř. Vstoupili do ní.

Tahle alchymistická laboratoř byla oproti té ve městě daleko větší a více vybavená. Nacházelo se zde opravdu velké množství alchymistického vybavení od kahanů, po nejrůznější složité soustavy baněk, destilátorů a dalších nádobek. V mnoho policích bylo uchováno velké množství nejrůznějších ingrediencí, prázdných lahviček na lektvary, nebo již hotové lektvary nejrůznějších efektů. Mnohé efekty Azanyrmuth vůbec naznal. Kromě neznámých lektvarů zde bylo i několik léčivých, které si dobrodruzi ihned vzali. Azanyrmuth si vzal několik neznámých lektvarů, pár nových ingrediencí a ještě nějakou tu knihu o alchymii. Bude se to jistě v budoucnu hodit. Tím měl však Azanyrmuth prakticky plný batoh, proto něco předal ostatním, kteří ještě nějaké to místo v batohu měli.

Náhle se dveře od schodiště otevřely Dobrodruzi se sotva stačili otočit, když do laboratoře vstoupila dobrá desítka myších stráží spolu s nějakým mágem.
„Kdo jste a co tu děláte? Odpovězte!“ zlostně prohlásil mág poměrně srozumitelnou řečí nesoucí určité znaky starého dialektu.
„O-ou. To není dobré,“ pomyslili si dobrodruzi.
„Stráže! Chopte se jich! Chaldanyrn tu bude brzy a ten rozhodne co s vámi vetřelci.“ rozkázal strážím, které jeho příkazu pukodivu rozuměli. Patrně zdejší stráže rozumí některým slovům z obecné řeči.

Dobrodruzi věděli, že je zle. Byli zde přistiženi patrně Chaldanyrniho pomocníkem, který patrně šel do laboratoře na něčem pracovat. Mág se právě chystal seslat na dobrodruhy nějaké kouzlo. Nečekali zde ani sekundu a dali se na útěk. Vběhli do jedněch ze tří dveří na protější straně laboratoře. V tom za sebou zaslechly ránu, jako když se tříští led a vzápětí ucítili po celém těle velice silný mráz, který jim náhle způsobil po tělech omrzliny.

Následovala další menší místnost, která sloužila rovněž pro potřeby alchymistického výzkumu. Nebyl čas něco prohlížet, šlo jim o život. Za dalšími dveřmi následovala kratší chodba. Když se ohlídli za sebe, zahlédli mnoho stráží jak dobrodruhy pronásledují. Chodba poté pokračovala doleva a za dalšími dveřmi následovalo další točité schodiště. Vyběhli po schodech další dvě patra, když zjistili, že se nacházejí konečně mimo podzemí.

Dobrodruzi tak prošli dobré čtyři podzemní patra a to ještě neprozkoumali podzemí hlouběji. Na další úvahy však nebyl čas. Museli setřást pronásledovatele. Vystoupali ještě do druhého nadzemního patra. Zde se vydali do jedněch dřevěných dveří. Vběhli do nich a rychle za sebou zavřeli závoru.

Nyní se nacházeli ve velkém sále sloužící zřejmě jako jídelna. Byla velice pěkně vybavena, dlouhý prostorný stůl pro dvacítku strávníků, pohodlné čalouněné židle, mnoho velkých skříněk a dalších menších stolků. Z jídelny byl výhled na celé město v podhradí. Nebyl však čas na chvilku posezení, nebo rozhlížení se po okolí, nepřátelé jim byli v patách. Zvolili opět jedny ze tří dveřích v sále. Doufali, že se pronásledovatelům dokáží ve zdejších komnatách, alespoň na chvíli ztratit.

Proběhli společenskou komnatou do menší ložnice. Z ložnice pokračovali chodbou skrze další točité schodiště, když v tom náhle potkali další dva z myších strážných Dobrodruzi věděli, že se nesmí zde dlouho zdržovat, ale bylo potřeba strážný rychle přemoct, než stačí varovat ostatní. Ihned na ně tasili zbraně.

Garion a Kalurian zasadili strážím první rány, zato strážným se vůbec nedařilo a jejich rány skončili v kamenných zdech zdejšího schodiště. Azanyrmuth na strážný seslal na stráže oblíbené magické střely. Vzápětí se však průběh boje změnil k horšímu. Ani jeden z dobrodruhů se nemohl trefit do strážných, zato oni nyní nechybovali a Helhim schytal nepěknou ránu.

Další salva Azanyrmuthových magických střel nenadělala téměř žádné poškození. Boj se nevyvíjel zrovna dobře, strážný dokázal vyblokovat všechny Helhimovi výpady, zato on schytal další nepěknou ránu. Zasažen byl i Kalurian. V kombinaci se zranění mrazivým kouzlem se válečníci cítili již hodně mizerně. To jim však ještě nezabránil útok opětovat a tentokrát mnohem úspěšněji.

Garion zaslechl o okolních komnat nějaké hlasy. Hluk z boje jistě neušel pozornosti ostatním strážím v hradě a zřejmě kontaktovali Chaldanyrna a jeho pomocníka. Garion tak vzal jednu ze svých dýk a silně ji mrštil oproti strážnému. Toho dýka zasáhla přímo do krku. Ten si jen instinktivně chytl krk, ale valící se proud krve nedokázal zastavit. Druhého strážného konečně zasáhl Helhim.

Sotva si dobrodruzi oddychli, v tom za sebou zaslechli otevírající dveře. Rychle vběhli do protější arkádové chodby spojující královský palác ze sousedním obytným. Než stačil Garion za sebou zabouchnout dveře, zaslechl něčí nenávistný hlas: „Za vaši opovážlivost, zemřete!“ Patřil pravděpodobně patřil zdejšímu vládci Chaldanyrnovi. Garion rychle přibouchl dveře a utíkal za ostatními.

V tom za sebou zaslechl ohlušující ránu. Když se Garion stačil ohlédnout, spatřil jak kdysi mohutné dřevěné dveře byli rozmetány na třísky. Dobrodruzi utíkali seč jim síly stačily další palácovou chodbou. Zahli prudce doprava v marné snaze setřást pronásledovatele. Menším spojovacím palácem vběhli do další velké komnaty. Mohutné dveře za sebou zabouchli a přisunuli k nim těžkou skříň, která se nacházela hned u vstupních dveří. Sotva ji tam přitáhli, zaslechli zpoza dveří rány, jak se strážní snažili dobít dovnitř.

Dobrodruzi si mohli na malou chvilku vydechnout. Všichni se napili léčivých lektvarů, které nalezli ve spodních laboratořích. Tím si vyléčili alespoň část svých zranění. V rychlosti se rozhlédli a spatřili další z mnoha alchymistických laboratoří. Azanyrmuth rychle prohlédl stoly a skříňky, zda by nenalezl užitečné lektvary, zvláště léčivé by teď potřebovali. Ostatní mezitím přisunuli ke dveřím další skřínku a stůl. Rány za dveřmi však neustávaly. Ba naopak, zdálo se, že byly stále větší, dokonce i velká skříň se začala chvět.

Dobrodruzi se raději dali dál na útěk, Azanyrmuth posbíral nějaké lektvary, neměl čas si je pořádně prohlížet a následoval ostatní. Proběhli laboratoře ve snaze najít nějaký východ, nebo schodiště. Zjistili však, že ostatní dveře vedoucí do dalšího paláce jsou uzamčeny velice dobrým zámkem. Na ten by Garion potřeboval víc času a hlavně klid, ten však nyní právě neměli.

Z laboratoří vedlo pouze jediné schodiště do horního patra. Schodiště do dolního nenalezli, protože další z několika dveří byly uzamčeny a dokonce chráněny pastí. Nezbývalo, než uniknout do horního patra, přestože mohli tak vběhnout do pasti, odkud by už dobrodruzi nemohli neuniknout.

V horním patře se nacházelo pět velkých komnat sloužící jako knihovny. Ty byly velice dobře vybaveny. V mnoha obrovských zdobných skříních mohlo být tisíce svazků. Dále na velkých a menších stolech byly vyskládány další hory svazků a na menších stojanech u oken ležely ještě další rozečtené knihy.

Sotva se dobrodruzi stačili rozhlédnout, ze spodního patra zaslechli velkou ránu. Pronásledovatelé už zřejmě pronikli do laboratoří.
„Jsme tu v pasti. Co teď?“ pomyslili si dobrodruzi.
„Odtud není žádná úniková cesta. Musíme honem něco vymyslet,“ konstatoval Kalurian.
Garion přistoupil k oknu a pohlédl dolů, poté prohlásil: „Já bych věděl jak se dostat ven.“
„A kudy?“ ptal se Azanyrmuth.
„Oknem,“ ukázal Garion směrem k oknu na severní straně a pousmál se při tom.
„Vždyť máme lano, tak to by šlo. Jen musíme pozdržet stráže a Chaldanyrna,“ navrhoval Azanyrmuth.

Helhim s Kalurianem popadli nejbližší velký stůl a zabarikádovali s ním vstupní dveře. Všechny knihy, svícny, kalamáře a další drobnosti ze stolu samozřejmě popadali na zem. Na pořádek zkrátka nebyl čas. Dále ke dveřím dotáhli menší stoly a většinu židlí, které jim přišli zrovna pod ruky.

Mezitím Azanyrmuth s Garionem v sousední komnatě připevnili lano k noze mohutného stolu. Když se přesvědčili, že lano pořádně drží, zavolali na ostatní. Helhim a Kalurian hned dorazili za nimi. V rychlosti si určili pořadí, v jakém budou slézat. Nacházeli se ve třetím patře. Dolů na skálu pod palácem to bylo čtyřicet stop a úplně dolů na úpatí ještě dalších padesát. Lano jen taktak stačilo na skálu.

V tom se od zabarikádovaných dveří začaly ozývat hlasité rány. Bylo již načase urychleně zmizet. Jako první slézal Helhim a krátce za ním Garion. Kalurian čekal dokud Helhim neslezl na skálu, protože jejich společná váha by mohla posunout stůl, za který bylo uvázáno lano, nebo ho dokonce přetrhnout. Mezitím Azanyrmuth v rychlosti prohlédl pár knih, kde hledal něco zajímavého. Sebral nějaké knihy, které se zdály něčím zajímavé, byly psány opět v tom podivném zdejším jazyce, ale podle obrázků to mohly být knihy o experimentech. Škoda, že neměli vůbec čas se v knihovně více porozhlédnout, jistě by zde nalezli hodně zajímavého.

Rány ozývající se ze sousední komnaty stále sílily. To připomnělo Azanyrmuthovi, že už je nejvyšší čas zmizet. V hlavě se mu urodil nápad, jak zakrýt jejich únik. Počkal až Kalurian slezl na skálu, poté lano odvázal a seslal na sebe nedávno naučené kouzlo pavoučí lezení. To mu umožnilo lézt po hradní zdi stejně snadno jako pavouk. Ostatní dobrodruzi na něj nevěřícně zírali.

„Rychle se schovejte mezi skaliska a ukliďte taky lano!“ zavolal na ostatní. Ne však hlasitě, aby ho pronásledovatelé nezaslechli. Ostatní uposlechli a každý si nalezl vhodnou škvíru či proláklinu. Mezitím se z horních komnat ozvala velká rána. To už se pronásledovatelé dostali do knihoven.

Dobrodruzi zůstali přitisknuti ve svých úkrytech ke chladné skále a jen mlčky doufali, že nebudou zde odhaleni. Nehybně a tiše čekali. Ty minuty ticha se zdály být nekonečné. Z horních pater občas slyšeli nějaké hlasy. Garion občas zaslechl Chaldanyrna a jeho pomocníka. Ti občas prohlásili: „Nikde tu nejsou. Nemůžeme je najít. Přece se nemohli vypařit.“

Dobrodruzi přečkávali ve skalách několik desítek minut, které jim připadali jako hodiny. Po celou dobu jen sledovali okolní nehostinnou krajinu, nad kterou plula temná mračna, vál chladný vítr a v dáli občas slabě zahřmělo. Při tom poslouchali povyk, který nastal snad po celém paláci.

Za nějakou dobu se zdálo, že povyk ustal. Konečně mohli opustit svůj úkryt a slézt skálu až dolů. Nicméně se stále obávali, že je někdo zahlédne, když by se zrovna podíval z jednoho z mnoha hradních oken. Skála pod hradem byla velice strmá, a tak museli slézat velice opatrně. Během slézání se občas podívali vzhůru. Zdálo se, že stále nebyli odhaleni.

Slezli už více jak půlku skály, když Helhimovi podklouzla noha a sklouzl o pár stop dolů, naštěstí se stačil pevně zachytit jednoho výstupku kousek doleji. To bylo jen o chlup.

Konečně se jim podařilo dostat až na úpatí velice strmé skály.
„To bylo velice zajímavé to tvoje lezení po zdech,“ prohlásil Kalurian.
„Příště bychom se tam mohli dostat tak, že bys tam vylezl s lanem, tam ho uvázal a pak bychom nahoru mohli vylézt,“ uvažoval Garion.
„Jako nápad je to dobré, jenže je to skoro sto stop, a tak dlouhé lano by byl problém. Museli bychom svázat víc lan k sobě a to by hrozilo rozmotání, nebo dokonce přetržení. Navíc je lano poměrně objemné,“ uvažoval na tím řešením Azanyrmuth.
„Jestli se sem někdy ještě podíváme, tak bychom se na to připravili. Teď už dále neztrácejme čas a pojďme se odsud ztratit, než si nás někdo všimne,“ navrhl Garion.

Dobrodruzi se dali do rychlého kroku a co nejdříve se snažili nejvíc vzdálit od hradu. Cestou se pro jistotu ještě ohlíželi, zda nejsou sledováni, ale v okolí bylo pusto. Když se vzdálili zhruba míli na sever od opevněného města, tak ho v této vzdálenosti obešli západně, a nakonec na jih zpátky ke kruhu světů. Jejich odchod nebyl zřejmě nikým odhalen a v podstatě se všichni živí dostali z jisté pasti. Cesta ke kruhu světů trvala opět téměř dvě hodiny, přestože přidali dost do kroku.

Na Calughu mohli strávit více jak půl dne. Atmosféra tohoto místa byla prakticky neměnná, pouze slunce se nacházelo na opačné straně oblohy. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu a začal zadávat adresu Aldeneerinu. Kruh světů se otevřel a dobrodruzi tak mohli konečně do bezpečí. Všichni toužebně vstoupili do stojaté vody. Následoval pocit nehmotnosti a daleké cesty prostorem.

Nyní se opět octli na Aldeneerinu. Již dávno nastal večer. I dobrodruhům pořádně vyhládlo a těšili se večer na pořádný žvanec a korbele piv. Ještě je však čekala návštěva léčitelů, aby jim vyléčili zranění, která v bojích utrpěli a předání objevů Calanirmyanovi.

„Á, už jste zpět. Dám vědět Calanirmyanovi, že jste dorazili,“ uvítal je zdejší strážný, který byl zrovna na obchůzce.
„Jen si odneseme výbavu a hned přijdeme,“ odpověděli dobrodruzi.

Dobrodruzi se rozešli do svých komnat, kde zanechali své zbraně, zbroje a další výbavu. Za krátko se všichni setkali v jednací síni. S sebou na setkání s Calanirmyanem si vzali veškeré své objevy, které přinesli z Calughu.

„Tak jste se vrátili tentokrát všichni živí. Předpokládám, že vaše výprava byla úspěšná,“ uvítal dobrodruhy Calanirmyan.
„Tak na půl. Podařilo se nám sice proniknout až do hradu, ale byli jsme nuceni uniknout, takže jsme neprohledali zdaleka vše, co se dalo,“ odpověděl Helhim.
„Ono se ukázalo, že pod hradem se nachází obrovské podzemí plné různých experimentů. Prohledat všechno by vydalo na několik výprav. Každopádně jsme něco donesli,“ dodal Azanyrmuth a z batohu vyskládal na stůl množství záhadných ingrediencí, lektvarů a několika knih.
Calanirmyan jako první sáhl po knihách a chvíli si je se zaujetím prohlížel. Po pár minutách si pro sebe zamumlal: „To vypadá celkem zajímavě. Bude to potřeba přeložit, ale to by neměl být takový problém. Ten jazyk nevypadá zas tak složitě.“
„Povězte, jak probíhala vaše výprava?“ zeptal se dobrodruhů.

Azanyrmuth se dal do vyprávění: „Jak jsme se přiblížili k městu, tak jsme se dali do průzkumu okolí. Snažili jsme se především nalézt nějakou skrytou cestu dovnitř a poštěstilo se. Tady,“ ukázal na mapku, „se nacházely staré ruiny, kde byla nějaká stará chodba do města. Jak se ukázalo, pod celým městem se nachází celkem rozsáhlý systém sklepů a chodeb. Po městě prakticky neustále někdo hlídkoval, byly to takoví ti kříženci člověka s myší, jak jste popisoval. Do hradu jsme se dostali podzemní kryptou. Tam jsme narazili na první zvláštnost, pomineme-li zdejší obyvatele živící se divnými rostlinami. Ve zdevastované kapli jsme nalezli v rakví nadrcené kosti na prach. Muselo tam být něco asi hodně děsivého, že to bylo zničeno. Z jakého důvodu a kým, jsme však nezjistili, ono domluvit se z místními není jednoduché.
„Kromě toho ty podzemní krypty byly obydleny ghůly, ghasty a podobnými nemrtvými, patrně jsou tam zavřeni už pěkných pár desetiletí,“ dodal Kalurian.
„Skrze ty krypty jsme se dostali do rozsáhlého podzemí hradu. V jenom patře jsme objevili mučírny a věznice. Kdybychom jsme nenarazili na řetězového golema, bylo by to tak ještě tak normální. Avšak nalezli jsme tam jednoho moc zvláštního vězně. Podle vzhledu a některých fyzických vlastností jsem poznal, že se jednalo o temnorozeného,“ pokračoval ve vyprávění Azanyrmuth.
„Neslyšel jste někdy o nich?“ zeptal se.
„Ano, zaslechl. V některých knihách jsem o nich četl, ale zatím nevím nic konkrétního. Pokračujte.“
„Co nás čekalo v dalším patře, jsem dosud neviděl ani v tom nejemnějším snu,“ pokračoval Azanyrmuth. „Nalezli jsme tam další temnorozené, jak se krmili lidským masem. Později jsme nalezli několik cel, kde byli nějací lidé chováni jako potrava pro temnorozené. Těch podivností tam bylo však mnohem více. Ti temnorození si nás ani nevšimli, přestože vidí ve tmě pomalu lépe jak my ve dne. Stejně ti věznění lidé, byli jako tělo bez mysli. Nereagovali vůbec na naše podněty. O tomto experimentu jsme se však více nedozvěděli.“
„Hm. Tohle jsem tedy nečekal, škoda, že jste o těch experimentech nezjistili víc,“ pravil Calanirmyan a hluboce se zamyslel.
„Já si myslím, že je lepší radši o tom nevědět víc,“ prohlásil Garion.
„Potom jsme pokračoval o patro víš, kde jsme nalezli velké alchymistické laboratoře. Během jejich průzkumu nás však načapal Chaldanyrniho pomocník a museli se dát na útěk. Při tom na nás metal nějaká mocná kouzla. Jeho stráže nás pronásledovali po celém hradě a my je nemohli vůbec setřást. Nakonec jsme unikli oknem z hlavní knihovny. Odtamtud jsem stačil vzít jen pár těchto knih. Škoda, mít tak víc času na průzkum, jistě bychom toho nalezli daleko víc,“ dokončil vyprávění Azanyrmuth.
„To jste měli štěstí. Snad se podaří při příští výpravě, zjistit více. Alespoň, že jste donesli tohle. Jistě pro to nalezneme využití. A teď si jděte odpočinout,“ ukončil rozpravu Calanirmyan.

Dobrodruzi opustili jednací síň. Hned na to zamířili k léčitelům, aby jim pomohli vyléčit rány utrpěné v bojích. Když měli i toto za sebou, vydali se do hospůdky „U kruhu světů“ sloužící převážně dobrodruhům, kde si dali něco pořádného k jídlu a zapili to pěknou várkou piv.


Těším se na názory. A v příštích kapitolách se podíváme na pár světů z SG1, ale v trochu jiném podání.

Jinak byl tu zmiňován Skyrim. Tak tím to zatím inspirováno není, ještě jsem ho ani pořádně nehrál. Nicméně podobná krajina, jako ve Skyrimu bude na jiném kontinentě a na jedné planetě, ale to až v budoucnu. Svět Aldeneerinu je inspirován převážně světem Forgotten Realms známého ze stolního RP Dungeons & Dragons. Nějaké základní info http://cs.wikipedia.org/wiki/Forgotten_Realms
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Ronnie124 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 311
Bydliště: Za Hvězdárnou
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Musím říct že je to opravdu pěkné čtení. Poměrně zajímavý nápad, příběh pěkně ubíhá. Sice je tam občas překlep nebo trochu divný slovosled, ale nic za co by se člověk musel stydět. Celkově je to dílo na velmi vysoké úrovni. :bravo: :bravo: :bravo:
Warning: My post´s can kill you!

deadalos Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1544
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Zajímavé velice jen my vadí ty stopi když napíšeš několik metrů dokážu si to představit ale stopi už ne ale pokud ti to vyhovuje tak to nech ale je to skvělá povídka.

Met.CZ Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 102
Bydliště: Trutnov
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
povídku si rozvedl skvěle už se těšim na další díl
Fantazie je důležitější než vědění.
- Albert Einstein


Stargate: Zrcadlový zlom

http://sga-project.com/forum/viewtopic.php?f=27&t=9255

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Jsem rád, že se to líbí. Chvála vždy potěší a hned se píše lépe.
Jednotky jako stopy a míle jsem se rozhodl používat, protože se to k tý atmosféře fantasy a středověku celkem hodí. Ale dobrý postřeh, přidám pak někam převodní tabulku. Zhruba 1 míle = 1,6 km a 1 stopa = cca 30 cm.
Pokud někdo odhalíte překlepy a chyby, tak mi to případně pošlete do soukromých zbráv a pak to časem upravím. On by se mi nějaký korektor hodil, i když si to přečtu, tak mi sem tam něco unikne.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

deadalos Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1544
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Aha no to je fakt.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
3
Pod slunečním štítem


Od výpravy na Calugh uplynulo dalších 50 dní. V tu dobu bylo na Aldeneerinu jaro. Dny byly krásně prosluněné, zdejší ptáci zpívali v zahradách Lianaru a chladné dny byly již minulostí. Během posledních dní bylo vedeno několik výprav opět na Darendaaru s cílem, obnovit starou tvrz a zajistit tak zázemí pro budoucí válečníky, jež se v budoucnu zúčasní bitvy o tamější doly.

Jednoho klidného jarního rána se v zasedací síni sešel Azanyrmuth, Garion a válečnice Liddena. Poměrně vysoká, s příjemným a vlídným výrazem. Avšak to neznamenalo, že by se v boji neuplatnila, ba právě naopak. Byla to schopná bojovnice, která se též účasnila jedné z prvních výprav. Obouručním mečem se dokázala velice dobře ohánět.

Cíl další výpravy jim vysvětloval opět Moladir.
„Tak vás zde vítám. Určitě jste již zvědaví, kam se dnes vydáte.“
„To tedy ano,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Před pár dny jsem si opět prohlížel pár knih o jiných světech a v jedné z nich mě zaujal svět Avnil. Ten svět se nachází celkem blízko tamějšího slunce a obyvatelé toho světa by tak museli žít v jeskyních, protože by je slunce brzo zahubilo. Spíše než svět, je zajímavé určité magické zařízení.“
„Co to má být za zařízení?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Vytváří to prý nějaký sluneční štít, který chrání velkou část světa před negativními účinky slunce a umožňuje tak povrch obývat bez rizika. Co jsem zjistil, jedná se o výtvor starých Aldeřanů, kteří místním takto pomohli. Do té doby přežívali jen v podzemí.“
„A co je naším úkolem?“ optal se Garion.
„Celkem jednoduchá věc. Najít to zařízení a zjistit o něm co nejvíc, jak funguje, jakou využívá magii. Pokud to zařízení tedy ještě funguje. To byste však měli poznat hned při příchodu na Avnil, pokud bude slunce nesnesitelně pálit, tak se raději hned vraťte, nemá smysl riskovat. Už zemřelo dost dobrodruhů.“
„Co myslíte? Budou tam ještě žít tamější obyvatelé?“ optala se Lideena,
„To se uvidí. Pokud štít ještě funguje, tak tam budou zřejmě pořád žít. Ostatně to zjistíte. Bylo by dobré s nimi navázat kontakt,“ odpověděl Moladir.
„Pokud se s nimi dorozumíme,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Pokud Avnil navštívili skutečně staří Aldeřané a učili je svému jazyku, tak by to neměl být problém. Ostatně to zjistíte. Tak se běžte připravit, za chvíli vyrážíte,“ ukončil zasedání Moladir.

Dobrodruzi se tedy odebrali do svých komnat pro výbavu a zásoby jídla. Azanyrmuth během přípravy doufal v klidnější výpravu. Chtěl už také navázat kontakt s obyvateli jiných světů. Zatím prozkoumávali, kromě Calughu, údajně opuštěné světy. Opuštěné tedy byly, až na to, že všude bylo plno bytostí a creepů.

Všichni tři dobrodruzi se za chvíli sešli na nádvoří kruhu světů, kde je očekával Moladir. Když všichni oznámili připravenost, Moladir jim popřál hodně štěstí. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu a zadal kombinaci symbolů na svět Avnil.

Kruh světů se aktivoval a nyní před dobrodruhy byla otevřená cesta na další svět. Vykročili proti stojaté vodě, jak se pomalu začalo mezi dobrodruhy přezdívat tomuto efektu. Následoval efekt onoho nehmotného přenosu skrz obrovský prostor. Na druhé straně vystoupili z kruhu světů a ten se za nimi po průchodu automaticky uzavřel.

Dobrodruzi se okolo sebe rozhlédli. To vždy patřilo mezi ty zvláštní momenty, kdy dobrodruh vyleze na druhé straně a začne se rozhlížet po okolí. Tentokrát se nacházeli uprostřed hlubokého jehličnatého lesa. Okamžitě ucítili velice silnou vůni jehličí zdejších statných stromů. Byl tu poměrně příjemný chlad, zatímco slunce zářilo vysoko na obloze. Patrně bylo pravé poledne.

„Je tu celkem příjemně. Sluneční štít patrně stále funguje,“ konstatoval Azanyrmuth.
„Tak to bychom se mohli hned vydat na cestu. Kde máme vůbec hledat to zařízení?“ optala se Lideena.
„Podle starých zápisů se má zařízení slunečního štítu nacházet v nějakém chrámu. Patrně zde,“ ukázal Azanyrmuth na mapě.
„Takže asi pět mil na sever. Do dvou hodin bychom tam mohli být,“ prohlásil Garion.

Dobrodruzi se vydali klidnou chůzí na sever po staré cestě ze zvláštního narůžovělého kamene porostlé mechem. Evidentně nebyla mnoho let používaná avšak pořád ještě celkem zachovalá. Cesta vedla také na jihovýchod, ta byla však v mnohem horším stavu. Ve vysoké trávě se v lese ztrácela.

Kráčeli dále po staré kamenné cestě. Cesta jehličnatým lesem ubíhala klidně. Cestou občas vyplašili nějakého zajíce nebo srnku. Tyto lesy byly velice příjemné, malé paloučky v lesích často sváděly k poležení v trávě. Dobrodruzi si však brzy všimli jedné podivnosti. Na rozdíl od Aldeneerinu, zde nebyli téměř žádní ptáci. Na druhou stranu se jedná o jiný svět, a proto asi nebude každý naprosto stejný.

Po hodině chůze se krajina celkem změnila. Hluboké lesy vystřídaly pastviny, obilná políčka a v dáli stálo několik malých kamenných domů se slaměnou střechou. Vše vypadalo stále obyvatelné, zdejší obyvatelé tu zřejmě stále žily.

„Že by se nám konečně podařilo navázat kontakt s obyvateli jiného světa,“ uvažoval Azanyrmuth.
„A co Calugh?“připomněl Garion Azanyrmuthovi jednu z posledních výprav.
„Však víš, že s místníma se dá jen obtížně domluvit a kromě toho tam řádí ještě Chaldanyrn,“ odpověděl Azanyrmuth.
„To je vlastně pravda,“ souhlasil Garion
„Uvidíme, jak to bude z místními. Snad se s nimi domluvíme,“ vložila se do rozpravy Lideena.
„Znám jen jediný způsob jak to zjistit. Pojďme!“ prohlásil Azanyrmuth a vydal se směrem k blízké usedlosti.

Ostatní ho záhy následovali. Když se blížili, rozhlíželi se po místních obyvatelích. Krátce na to skutečně spatřili u stodoly pětici obyvatel velice podobných Aldeřanům, kteří se zrovna chystali obdělávat svá políčka. Dobrodruzi zamířili k nim.

„Zdravím vás,“ uvítal se Azanyrmuth, který šel jako první.
„Též vás zdravím,“ odpověděl starší muž okolo padesátky starším jazykem podobným staré Aldeneerštině, které bylo stále dobře rozumět. Muž se na chvíli zarazil, když pohlédl na dobrodruhy. Po chvíli odmlčení se dal opět do řeči: „Kdo vy vlastně jste? Nemůžu si vás vůbec vybavit.“
„Nejsme místní. Přišli jsme z daleka,“ odpověděl Azanyrmuth.
„To není možné. Stít chrání jen tuto malou oblast, už dávno se nedá přijít ze vzdálených oblastí,“ prohlásil další postarší muž.
„Určitě sem přišli tím portálem na jihu v lesích, kterému se odjakživa říkalo kruh světů,“ promluvil jeden z mladších.
Postarší muž, patrně jeho otec, se mladšího snažil vyvézt z omylu: „Kruhem světů už celé generace nikdo neprošel. Patrně už ani nefunguje.“
„Já ti nevím, jako děcka jsme si tam občas hráli a když jsem zkusil na ovládacím pultu mačkat nějaká tlačítka ze symboly, kruh začal na to reagovat, ale nepovedlo se mi ho aktivovat.“
„Ano. Skutečně jsme přišli kruhem světů,“ přerušil dohady místních Azanyrmuth.
Nejstarší muž se vážně zamyslel a po chvíli prohlásil: „Jestli je to všechno pravda, pak,“ nedokončil větu a jen se zmohl říci: „Pojďte rychle za mnou.“

Starší muž, který se poté představil jako Oligthin, vedl skupinku dobrodruhů cestou dále na sever. Když se dobrodruzi zajímali, kam je vede. Sdělil jim, že mají namířeno do zdejšího slunečního chrámu, kde pravidelně zasedává zdejší šestičlenná rada. Vše důležité jim tam bude sděleno. Kromě toho jim cestou povyprávěl pár fakt o tomto místě.

Po půlhodince celkem svižné chůze dorazili na vrchol jednoho skalnatého kopce, ze kterého se cesta svažovala do rozlehlého údolí. V něm se nacházelo množství větších vesnic a měst. Dále kromě obydlí ještě rozlehlé pastviny a pole. Tomu všemu dominoval velký chrám v románském stylu z narůžovělého kamene, z jehož nejvyšší věže vyzařoval slabší oranžový paprsek směřující vzhůru. Dobrodruzi si byli téměř jistí, že v chrámu se nachází hledané zařízení.

„Tady většina z nás žije. Počet obyvatel se v současnosti pohybuje okolo 90 tisíc, přičemž většina žije zde a pak ještě pár mil na západě. Kdysi nás bývalo mnohem více, to vám však povypráví rada.“
Dobrodruzi stále nevěděli, o co zdejším obyvatelům jde a co po nich budou žádat. Azanyrmuth si myslel, že jsou považováni za staré Aldeřany. Jestli však měl pravdu, to se brzy dozví.

Procházeli dále poměrně zachovalou širokou dlážděnou cestu, která tu patrně zůstala po starých Aldeřanech. Cestou míjeli mnohé usedlosti, vesnice, ale také větší městečka. Většina zdejších domů byla postavena převážně kamene, pouze hospodářská stavení byly ze dřeva. V osadách i vesnicích byla většina domů přízemních, patrové se nacházeli pouze ve větších městečkách.

Zdejší obyvatelé se právě chystali sklízet zdejší úrodu. Obyvatelé zde působili velice spokojeným dojmem, nezdálo se, že by trpěli nějakými válkami, či jinými hrozbami a nepříjemnostmi.

Dobrodruzi vedení Oligthinem dorazili do středu většího města. Jedině zde stálo více vyšších patrových domů. Putovali už jen krátce, než dorazili k cíli. Nyní se všichni nacházeli na zdejším náměstí, jemuž dominoval velký chrám raného románském stylu, jež se tyčil do výše úctyhodných stodvaceti stop. V podobném duchu se v Lianaru zachovalo jen minimum pozůstatků dávných staveb.

„Jsme na místě. Počkejte zatím tady. Jdu o vás dát vědět,“ sdělil dobrodruhům lehce neklidným hlasem.

Zatímco Oligthin zašel do velkého chrámu, dobrodruzi mezitím přemýšleli o zdejším světě. Okolní lidé se podivovali, koho zde najednou zahlédli. Někteří se zastavili, aby si dobrodruhy prohlédli. Zatím se však nikomu z obyvatel nechtělo navazovat kontakt.

Během vyčkávání se dobrodruzi rozhlíželi po okolí a sledovali zdejší život. Oproti Aldeneerinu zde nebyly vůbec obchody a hospody, byly zde pouze malé kovářšké, truhlářské a koželužské dílny. Azanyrmuth si už při putování po údolí hojnosti všiml, že jsou zdejší obyvatelé soběstační a když něco někomu scházelo, přicházel na řadu výměnný obchod.

Zakrátko Olighthin vyšel z chrámu k dobrodruhům a pokynul jim: „Rada už vás očekává. Pojďte dovnitř.“ Dobrodruzi tedy Olightina poslechli a následovali ho do chrámu. Chrám byl poměrně prostě zdoben. Velký vstupní sál dělily od hlavního sálu, kde zasedala rada, velké dubové dveře. Kromě toho ze vstupního sálu na obou bočních stranách pokračovaly dvoje schodiště do horního patra.

Dobrodruzi vstoupili do hlavního sálu, kde u většího stolu, sedělo všech šest členů rady. Jejich věk dobrodruzi odhadovali na úctyhodnou šedesátku. Nejstarší z nich povstal a jal se slova: „Vítám vás opět na Avnilu. Jsem potěšen, že se Aldeřané po tolika stoletích vrátili.“
Když pronášel tato slova, dobrodruzi byli trochu zmatení. Azanyrmuthovi bylo dost věcí nejasných, proto nečekal a dal se též do řeči: „Děkuji za přivítání. Azanyrmuth jméno mé. A se mnou jsou tu ještě Garion a Lideena,“ přestavil ostatní dobrodruhy.
„Těší nás. Já jsem Zolong nejstarší z rady,“ představil se.
„Jak je to dlouho co Aldeřané odešli?“
„Podle starých záznamů to může být více jak 600 možná i 700 let. Vděčíme jim za dar slunečního štítu, díky němuž můžeme zde žít. Jenže štít už po staletí slábne. Kdysi se dalo žít na mnohem větší rozloze. My už toto nepamatujeme, ale v záznamech je zmínka o desetinásobné ploše. Nevíme si s tím rady, magii téměř neovládáme a štít je právě velice komplikovaná a mocná magie. Vaši předkové nám však nezanechali nic, co by nám mohlo pomoc. Ještě, že jste se vrátili, stačilo by pár desetiletí a byly bychom pak nuceni žít v jeskyních,“ vysvětloval zdejší situaci Zolong.
„Proč Aldeřané vůbec odešli?“
„V záznamech je něco o hledání cesty, nebo nějakého cíle. Nevím přesně, ale prý odešli tím kruhem světů, který používali k cestám. Doufal jsem, že nám k tomu povíte více.“
„O starých Aldeřanech toho též moc nevíme. Aldeneerin je v současnosti téměř opuštěný svět, který obývají jen nejrůznější monstra a ze starých měst zbyly prakticky jen ruiny. Naše rasa kdysi na Aldeneerin přišla z jiného světa před 320 lety. O dřívější historii však téměř nic nevíme, muselo se stát něco hrozivého, že naši předkové před námi skryli naši historii.“
„Aha. Říkáte, že Aldeřané jsou zcela pryč.“
„Ano.“
Zolong se zamyslel, bylo mu jasné, že noví Aldeřané o štítu moc vědět nebudou: „Tak to nám asi moc nepomůžete?“
„Říkal jste, že štít slábne?“
„Ano. Je to už proces, který probíhá po staletí. Kdysi to byly jen pomalé změny, ale v posledních letech se chráněná oblast zmenšuje stále rychleji. Kdybyste se vydali za hranice chráněné krajiny, ještě dosud tam naleznete pozůstatky měst, vesnic a osad.“
„Jak je to vůbec nebezpečné mimo štít?“ zajímal se Azanyrmuth o další podrobnosti tohoto světa.
„Slunce tam hodně pálí. Dá se tam nějakou dobu vydržet, ale je to velmi nepříjemné. Ti kdo tam setrvají dlouhou dobu, utrpí nepěkné spáleniny. Proto je dobré mimo chráněnou oblast cestovat jen za noci.“
„Pravda, že magie je pro nás nová věc, ale postupně se učíme porozumět magii, kterou ovládali staří Aldeřané. Co kdybychom se na to zařízení slunečního štítu přesto podívali,“ navrhoval Azanyrmuth doufajíc, že přesto přijde na důvod proč štít slábne.
„Samozřejmě. Pojďte za mnou.“

Zolong vstal spolu s dalšími dvěma členy rady a vydali se směrem do předsíně. Dobrodruzi je tedy následovali. Společně zamířili k jednomu schodišti v předsíni. Vystoupali na ochoz, jež se nacházel ve výši třiceti stop. Uprostřed protější zdi se nacházely velice bytelné kované dveře.

„Za těmito dveřmi se nachází ono prastaré zařízení slunečního štítu. Počkejte než odemknu zámek a deaktivuji ochranný mechanismus. Jistě chápete, proč se o štít tak bojíme,“ prohlásil Zolong, který právě pomocí klíče na zlatém přívěšku odemykal dveře.

Když Zolong otevřel dveře, dobrodruhům se naskytl pohled na rozlehlou prosluněnou místnost, kde uprostřed stálo na velkém podstavci, zmiňované magické zařízení. Připomínalo spíš malou podivnou studnu ze čtyřmi sloupky, nad kterou se nacházel kulovitý kovový štít s malým otvorem, jehož středem procházel oranžový paprsek směřující z nitra zařízení směrem vzhůru stropem chrámu do nebe. „To je ono. Jak vidíte, je stále funkční,“ prohlásil Zolong.

Azanyrmuth ve zdejším sále cítil silnou magii. Když přistoupil k zařízení blíže, cítil moc magie zařízení stále silněji. „Na místě s takhle silnou magií jsem ještě nebyl. Domnívám se, že je štít v pořádku.“ prohlásil Azanyrmuth v reakci na magii, kterou zde vycítil. Pak se ještě zeptal: „Ten paprsek býval vždy takový, nebo po čase měnil?“
„Co jsi pamatuji, býval vždy stejný. To nám právě přijde divné. Zařízení se zdá být v pořádku, ale chráněná oblast se zmenšuje.“
„Nebývalo těch zařízení kdysi více?“ napadlo Gariona.
„O tom jsem také uvažoval, ale ve staré knize jsem nenašel žádnou zmínku o více zařízeních či chrámech,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Říkáte více zařízení, nebo chrámů?“ zareagoval Zolong.
„Ano. Nenašlo by se něco ve starých spisech?“
„Počkejte chvíli,“ zamyslel se Zolong, „pokud si dobře vzpomínám, v jedné staré mapě byla na jihu zakreslena nějaká významnější stavba.“
„Proč jste se tam kdysi nevydali?“ podivila se Lideena.
„To místo už bylo kdysi před mnoha desítkami let mimo ochranný štít. Když nad tím tak přemýšlím, nikde jsme nenašli žádnou zmínku o dalším zařízení štítu, proto to místo naši předkové nepovažovali za důležité.“

Dobrodruzi na sebe pohlédli, aby se poradili.
„Co myslíte. Stálo by za to, nalézt tu stavbu?“ radil se Azanyrmuth s ostatními dobrodruhy.
„Možná jo, ale ta stavba je kdesi na nechráněném místě,“ reagovala Lideena.
„Můžeme cestovat v noci. To je prý bezpečné,“ navrhl Garion.
„Takže souhlasíte?“
„Ano,“ odpověděli Garion a Lideena.

„Tak jsme se rozhodli se vydat na průzkum toho místa. Můžete nám naznačit, kde se nachází?“ pronesl Azanyrmuth rozhodnutí dobrodruhů a ukázal Zolongovi překreslenou mapku ze starých knih z Lianarských archivů.
„Dobrá. Jsme rádi, že nám pomůžete.“
„Hm,“ podíval se na mapku, kterou mu podal Azanyrmuth, „To je už hodně starý nákres, většina toho již dnes neexistuje. Ten druhý chrám se nachází daleko na jihu. Mělo by to být tady,“ ukázal na mapce předpokládanou polohu chrámu, „i když málokdo má tušení, jak to tam vypadá. Já, ani kdokoliv z rady tam nikdy nebyl. Možná někdo z našich předků, ale ti samozřejmě již nežijí.“
„My si už poradíme,“ prohlásila Lideena.
„Dejte na naši radu. Mimo chráněnou oblast se vydejte až po setmění.“

Když všichni opustili sluneční sál, Zolong opět uzamkl mohutné dveře a znovu aktivoval ochranné zařízení. Dobrodruzi spolu z radou sestoupili do předsíně. Zolong jim ještě popřál hodně štěstí a s ostatními členy rady se odebral zpět do hlavního sálu. Dobrodruzi pak chrám opustili.

„Co myslíte? Co se tam vydat už teď? U hranic počkáme na setmění,“ navrhoval Garion.
„Napadlo mě totéž. Když se dívám na oblohu, tak už je nějaký čas po poledni. Než se setmí, budeme už u hranic,“ souhlasil Azanyrmuth.

Azanyrmuth vytáhl mapku a spolu s ostatními se dal do plánování cesty. Jako výhodná se jevila cesta na východ a po pár mílích pokračovat na jih. V mapce bylo mezi slunečním chrámem a druhým chrámem na jihu, zakresleno dalších osm vesnic, či měst. Celková vzdálenost mezi chrámy byla dobrých 10 mil, takže dobrodruhy čekala cesta na celý zbytek dne.

„To akorát vyjde,“ prohlásil Garion.
„Takže vyrazíme. Zásoby máme,“ rozhodl Azanyrmuth.

Cesta probíhala klidně. Jakmile opustili město, pokračovali dlážděnou cestou lemovanou mnohými políčky pastvinami a usedlostmi. Po necelé hodince cesty opustili údolí hojnosti. Následovala vesnice, ve které se cesta dělila. Odtud pokračovali na jih. Zdejší okolí bylo stále lemováno množstvím menších usedlostí s přilehlými políčky, nicméně už ne tak často, jako v údolí hojnosti. Na jihu následovala větší vesnice, kde se rozhodli na chvíli zastavit a odpočinout si.

Místní obyvatelé si příchozí dobrodruhy velice pozorně prohlíželi, neměli vůbec tušení, o koho šlo. Dobrodruzi se proto snažili navázat s místními kontakt a trochu si spolu popovídat. Někteří se báli, ale přesto se našlo pár odvážlivců, co se nebáli a navázali řeč.

„Zdravím vás. Odkud přicházíte?“ zeptal se jeden z nich.
„Přišli jsme z jiného světa. Mluvili jsme s vaší radou ohledně slunečního štítu.“
„Cože? Z jiného světa?“ nechápali místní, pouze jeden z nich stačil vyslovit, „Ano sluneční štít se zmenšuje.“
„Nabídli jsme pomoc. Snažíme se zjistit proč štít slábne. Zařízení ve slunečním chrámu se zdá být v pořádku, ale jsme přesvědčeni, že je problém jinde,“ popisoval Azanyrmuth současnou situaci.
„A kam tedy jdete?“
„Hledáme na jihu ztracený chrám,“ odpověděl Azanyrmuth.
„Na jih? Tam je to nebezpečné. Slunce tam všechno živé spálí. Tedy ne vše. Stromy a pár druhů zvěře tam dokáže přežít,“ zrazoval je od cesty další z místních.
„Kam vás chrání sluneční štít?“
„Už moc daleko ne. Jsme poslední obývaná vesnice na jihu. Dříve jsme žili i jižněji, ale štít se zmenšuje. Ještě si to pamatuji. Dnes už jsou tam jen pozůstatky starých vesnic. Pokud tam půjdete, tak počkejte na setmění,“ popisovali jim místní zdejší situaci.
„Jistě. Už nám tak radili, ale i tak děkujeme.“

Azanyrmuth se pak podíval na oblohu. Bylo jisté, že večer se blížil. Dobrodruzi se proto rozhodli pokračovat v putování. Rozloučili se s místními a vyrazili po cestě na jih.

Lesy kolem cesty postupně více houstly, stejně tak stará dlážděná cesty se stále více ztrácela v mechu a vysoké trávě. To byla známka toho, že se dostali do opuštěných míst, které již pohlcovala příroda. Brzy dorazili na velkou pastvinu, kde se nacházela další vesnice. Ta však byla opuštěná a podle toho taky vypadala. Propadlé střechy, pobořené zdi a zarostlá pole. Záhy však pocítili sílu zdejšího slunce. Přestože se blížil večer, slunce velice nepříjemně pálilo. Stejně tak pohled k zapadajícímu slunci byl velice nepříjemný. Jasná záře slunce dobrodruhy oslepovala. Tráva na pastvině nebyla tak vysoká a vlahá jako v lesích, ale nižší a vyschlá. Podobně na tom byly i stromy, nicméně i zde se lesům ještě dařilo.

„Jsem si jist, že už jsme mimo dosah slunečního štítu. To slunce je nepříjemné,“ konstatoval Garion.
„To je fakt. Pojďme se raději schovat do lesa a počkat než slunce zapadne za horizont,“ navrhla Lideena.

Dobrodruzi se vrátili zpět do příjemného chladu místních jehličnatých lesů. Zde před další cestou pojedli a na chvíli si odpočinuli. Do západu slunce zbývalo něco přes hodinu. Odpočinek se hodil, protože následující noc budou muset zůstat vzhůru. Podle mapy jim zbývá urazit ještě necelých pět mil cesty.

Slunce začalo pomalu mizet za obzorem, to byla vhodná chvíle pokračovat dále. Dobrodruzi vstali z trávy, sebrali výbavu a pokračovali. Minuli opuštěnou vesnici. Po rychlém průzkumu v ni nenalezli nic užitečného, zdejší obyvatelé patrně vše užitečné s sebou odnesli. Příliš se zde nezdržovali a pokračovali dále. Lesy na jihu už nebyly tak příjemné a provoněné, ale vesměs suché a řídké. Většině rostlin ostré slunce nedělalo dobře.

Cestou minuli ještě pět podobně zpustlých vesnic a městeček s tím rozdílem, že čím byli dále na jihu, vesnice i cesty byly v horším stavu. Z té poslední zbylo pouze pár obvodových zdí. Vesnici a její okolí dávno pohltily stromy, které na zdejším ostrém slunci dokázaly přežít. Zrovna tak kdysi široká dlážděná cesta byla stále hůře sledovatelná. Z poslední vesnice byla cesta v lesích sotva znatelná i přestože se zde většině rostlin nedařilo a nebyla tak zarostlá. Nadcházející tma též možnosti cestu sledovat, značně ztěžovala, avšak Garionovi pátrání po cestě nečinilo žádné větší potíže. Azanyrmuth seslal kouzlo denního světla na opracovanou bukovou hůl a ta poté slabě osvětlovala okolí.

K místu, kde se podle mapy nacházel chrám dorazili až za úplné tmy. Obloha se na noc zatáhla, a tak ani hvězdy na nebi nebyly k zahlédnutí. V tom Garion v dáli zahlédl slabý oranžový paprsek směřující k nebi.

„Myslím, že jsme na místě,“ radostně prohlásil Garion.
„Jak to můžeš vědět? Vždyť není vidět na krok,“ pravila Lideena.
„Však se podívejte vzhůru,“ poukázal Garion na oranžový paprsek.
„To je ono. Podobný paprsek přeci září i ze slunečního chrámu. Měli jsme pravdu v tom, že těch zařízeních mohlo být víc. Akorát ten paprsek se mi zdá o hodně slabší. Myslím, že zde určitě najdeme příčinu slábnutí štítu,“ prohlásil Azanyrmuth.

Dobrodruzi se vzápětí vydali směrem k paprsku. Krátce na to narazili v lese na nějaké pozůstatky, patrně obrané hradby. V té tmě toho příliš nešlo rozeznat, světlo hole ozařovalo pouze oblast do deseti stop. Čeho si však dobrodruzi hned všimli, byl použitý kámen. Všechny zdejší stavby byly postaveny z místního narůžovělého kamene, ale kámen, ze kterého byla postavena tato zeď, byl podobný pískovci. Tento kámen se však od pískovce lišil hlavně v tvrdosti, místo aby se drolil, byl pevný jako žula. Mohlo to tu stát už tisíce let.

Následně dobrodruzi objevili o pár desítek stop dále onen hledaný chrám. Ve tmě však toho nemohli příliš rozeznat. Oproti obloze byl jen patrný jeho obrys. Byla to ještě poměrně mohutná stavba ve zvláštním architektonickém stylu, který nikdo z nich dosud neviděl. Celý chrám byl vystavěn na vyvýšené terase a dominovaly mu čtyři ozubené věže jako květy lotosů. Vše bylo už značně zchátralé a vzhledem k panující tmě, nebyly vidět žádné další detaily.

Nalézt vstup do chrámu nebyl problém vzhledem k občasným průvalům ve zdech. Jakmile vstoupili dovnitř, konečně zahlédli cíl jejich pátrání. Uprostřed čtvercového dvora obehnaného po všech stranách sloupovou galerií stálo další zařízení slunečního štítu. Ještě než k němu přistoupili blíže, odhalili příčinu slábnutí štítu. Část jedné věže se kdysi zřítila, přičemž několik kamenů dopadlo přímo na zařízení a poškodily ho tak.

„Už víme proč štít slábne. Podívejte se tamhle,“ prohlásil Garion, jakmile spatřil zřícenou část věže.
„To není dobré. Už to sotva funguje, možná zbývá zdejším obyvatelům mnohem méně, než si myslí. Kdo ví, jestli se štít nezhroutí úplně, až tohle zařízení přestane fungovat“ konstatoval Azanyrmuth.
„Ale co s tím uděláme?“ zajímala se Lideena.
„Zkusil bych se tu ještě porozhlédnout, možná tenhle chrám může něco ještě skrývat,“ navrhoval Azanyrmuth.

„Pojďte se na něco podívat,“ náhle zahlásil Garion, který se momentálně rozhlížel po okolních galeriích.
Ostatní k němu ihned dorazili, aby se zeptali: „Co jsi objevil?“
„Podívejte na ty staré sochy,“ poukazoval Garion na mnoho výjevů vytesaných do kamene v galeriích okolo celého nádvoří.

Dobrodruzi si veškeré sochy postupně prohlíželi. V podstatě vyobrazovaly výjevy z dřívějšího života starých Aldeřanů. První vyobrazení bylo o příchodu kruhem světů na tento svět. Druhý o stvoření zařízení chránící svět před sluncem. Na dalším byl obraz místních obdělávající pole. Další vyobrazení byla vzhledem ke staří už značně poničená, a tak ostatní vyobrazení zůstaly zahaleny tajemstvím.

Při dalším průzkumu nádvoří chrámu dobrodruzi objevili vstup do dvou chodeb pokračující do dalších menších místností. Velké kamenné rámy průchodů byly velice bohatě zdobeny množstvím ornamentů, zato následující chodby byly zcela bez výzdoby. Jižní místnost byla ještě celkem zachovalá, avšak téměř prázdná, pouze se uprostřed nacházel jakýsi vyvýšený kamenný blok zdobený mnoha ornamenty. Na jeho horní části byl dosud patrný záhadný symbol. Zub času však vykonal své, a tak ho nebylo možno přesně identifikovat. Rozhodně se však nepodobal ničemu známému. Dobrodruzi přemýšleli o významu kamenného bloku. Mohlo se jednat o nějaký oltář, ale nikde nebyly patrné žádné náznaky, komu byl zasvěcen. Dost možná byl účel kamene jiný.

Když dobrodruzi nezjistili nic zajímavého, dali se do průzkumu druhé místnosti na opačném konci chrámu. V ní se tentokrát nacházelo poměrně velké schodiště vedoucí do spodního patra. I toto schodiště bylo netradičně řešeno. Z patra nejprve vedly dvoje točité schodiště, které se setkávali na podestě v mezipatře a dále dolů pokračovalo pouze jedno široké. Všichni dobrodruzi po něm opatrně sestoupili do spodního patra. Cestou dávali pozor, kam šlapou, protože schodiště bylo letité a neměli ponětí, v jakém bylo stavu.

V podzemním patře chrámu byla úplná tma, jediný zdroj světla, který měli dobrodruzi k dispozici bylo pár loučí a očarovaná hůl. Ta však poskytovala málo světla, a proto zapálili jednu z loučí. Mihotavé světlo louče osvětlovalo nevelikou místnost, ze které pokračovala pět stop široká chodba s klenutým stropem.

Dobrodruzi pomalu pokračovali chodbou dále vpřed, přičemž se prodírali množstvím mnoholetých pavučin. Chodba po pár desítkách stop končila kamennými dveřmi umístěnými v podobném kamenném rámu, jako u chodeb na povrchu. Nyní vyvstala otázka jak kamenné dveře otevřít. Už od pohledu byly velice těžké a oni tři by s nimi asi sotva mohli pohnout. Azanyrmuth jen přistoupil blíže a snažil se nalézt nějaký mechanismus, kterým by se daly otevřít.

Po chvíli hledání si ve výklenku poblíž rámu povšiml rezavé železné páky. Zkusil za ni zatáhnout. Následně se veliké kamenné dveře daly do pohybu. Hluk pohybu dveří narušoval zdejší věčné ticho a současně se skulinami mezi kamennými bloky sypal na zem lititý prach. Cesta do útrob podzemí chrámu byla volná.

Opatrně vstoupili do velikého čtvercového sálu jehož délka strany byla dobrých 40 stop. Světlo louče ho sotva ozářilo. Tento sál fungoval zřejmě jako rozcestí, nacházelo se zde dalších pět průchodů, z nichž většina byla uzavřena podobným kamenným blokem, jako u vstupu. Azanyrmuth si všiml nad každým průchodem nápisu ve staré Aldeneerštině. Většině nápisům dokázal Azanyrmuth porozumět. U prvních dveří zleva stálo: K POKOJI a SCHODY, u dalších: K LABORATOŘÍM, u dveří naproti nápis nedokázal přečíst, u dveří napravo opět: „K LABORATOŘÍM a u posledních napravo: KE KNIHOVNĚ a SCHODY. Tyto poslední dveře byly jako jediné vyvrácené. Kromě průchodů se uprostřed sálu nacházel podobný vyvýšený kamenný blok, jako v místnosti na povrchu.

Všichni se jednohlasně shodli na průzkum knihovny. Dali se proto volným průchodem hned vpravo. Hned za průchodem se vpravo nacházelo schodiště kamsi dolů a naproti další kamenné dveře. Nápis nad dveřmi byl tentokrát neúplný, šlo přečíst jen část nápisu, kde stálo: HOVNA

Azanyrmuth se po přečtení pousmál a prohlásil: „Hm. Septik tam fakt asi nebude.“
„Cože, jaký septik?“ podivila se Lideena.
„Ale. Jde přečíst jen část slova a tam stojí hovna. Určitě tam dříve bylo napsáno knihovna.“
„Tak se přesvědčíme a uvidíme jaká je pravda,“ prohlásil Garion a přistoupil ke dveřím.

Zatáhl za blízkou železnou páku. Když za ní zatahoval, cítil, že má svá nejlepší léta za sebou a málem mu zůstala v ruce. Kamenné dveře se pomalu otevírali a dobrodruzi s napětím očekávali, co se bude v místnosti nacházet.

Byla to skutečně knihovna. V sále bylo dosud zachováno množství kamenných polic, jenže povětšinou prázdných. Staří Aldeřané patrně většinu všechno odnesli, nebo dlouhá léta vykonala své. Dobrodruzi se procházeli prázdnou knihovnou a pátraly po případných zbytcích. V tom si Garion v rohu na kamenném stole povšiml hromady dosud zachovaných knih. Azanyrmuth k nim ihned přiběhl a začal si je se zájmem prohlížet. Všechny knihy byly zcela neporušené, pravděpodobně byly chráněny podobnou magií stejně jako knihy v podzemí Lianaru.

Azanyrmuth si postupně prohlížel všechny knihy, které byly psány ve staré Aldeneerštině. Ne všemu však dokázal porozumět, na to by potřeboval více času, přesto nalezl to, po čem pátrali. V jedné knize bylo popsáno vše ohledně slunečního štítu, včetně jeho konstrukce, nákresů a dalších důležitých detailů. Přestože byla psána starým jazykem, dokázal porozumět některým důležitým věcem.

Mezi ně patřilo například zjištění. Že pro vytvoření stabilního slunečního štítu jsou zapotřebí dvě zařízení. Potvrdila se tak domněnka dobrodruhů. Dále je možné toto zařízení využít pro vytvoření jiných druhů štítů, nebo také další plošné efekty.

„Tak co. Myslíš, že by se dalo to zařízení opravit?“ zeptala se Lideena, která spolu s Garionem pozorovala Azanyrmutha, který se zaujetím studoval knihu pojednávající o slunečním štítu.
„Já myslím, že ano. Jen bych potřeboval pár dní, než by se mi podařilo přeložit z knihy více. Mnohá slova jsou pro mě neznámá,“ odpověděl Azanyrmuth zamyšleně prohlížející si knihu.
„Takže?“
„Dnes bych se do toho nepouštěl, co kdybychom něco pokazili. Ostatně ten štít ještě vydrží pár let. Na druhou stranu, když už jsme tu, tak by to podzemí jistě stálo za to ještě prohledat,“ prohlásil Azanyrmuth a posléze si knihy uložil ke svým věcem.

V knihovně se nacházeli kromě knihoven, stolů a židlí, ještě další dveře na levé straně. Nad nimi se nacházel nápis: „LABORATOŘ“ Garion zatáhl za páku ve výklenku a kamenné dveře se otevřely. Uprostřed dalšího stejně velkého sálu, jako knihovna, zbyl pozůstatek neznámého zařízení z kovu. Bylo již prakticky zničeno a tudíž k ničemu. Kolem zbytku zařízení stálo množství prázdných kamenných stolů. I zde si většinu věcí staří Aldeřané odnesli, a tak tu nic zajímavého na průzkum nebylo. Dobrodruzi proto pokračovali dalšími dveřmi naproti.

Nyní se dostali do dlouhé chodby, pokračující od laboratoře levým směrem. Opatrně jí procházeli. Po pravé straně chodby se nacházela celá řada dveří, nad nimiž bylo vytesáno množství podivných nápisů. Většina z nich šla ještě přečíst, stálo tam například: TRNOVÁ HRŮZA, SLUNEČNÍ BESTIE, LEPIVÝ SLIZ SMŮLY a jiné. Dveří po pravé straně napočítali devět. Na levé straně nejdříve následovala krátká chodba zakončena dveřmi, poté další dveře a opět další krátká chodba zakončena dalšími dveřmi, u všech se nacházel nápis: VSTUPNÍ SÁL. Na konci chodby po levici byl vchod do další laboratoře.

„Když čtu tak ty nápisy, říkám si, kam jsme to vlezli,“ pravil Garion.
„Mě to přijde jako nějaká sbírka potvor. Možná jsou to nějaké experimenty. Staří Aldeřané tu patrně něco zkoušeli. Snad se více dozvím z těch pár knih,“ prohlásil Azanyrmuth.
„Co kdybychom se někam podívali?“
„Nepřijde mi to jako dobrý nápad. I když za ta staletí tu asi nic živého nezůstalo, přesto bych byl opatrný. Při studiu knih pojednávající o různých creepách, jsem objevil pár bytostí, které dokáží přežít po staletí,“ zrazoval od záměru Gariona Azanyrmuth.
„Asi máš pravdu. Je zbytečné se zaplétat do věcí, o kterých nemáme nejmenší tušení,“ souhlasil Garion, přestože jeho zvědavost byla silnější.
„Pojďme tohle podzemí prozkoumat dál, tamhle by měla být další laboratoř,“ ukázala Lideena na další kamenné dveře.

Garion zatáhl za páku u dveří a cesta do druhé laboratoře byla volná. Dobrodruzi nahlédli do sálu. Tentokrát se uprostřed nacházel velký kamenný kulatý stůl a nad ním pozůstatek starodávného zařízení z kovu. Jeho stav byl podobně mizerný jako v první laboratoři. U zdí stálo ještě několik menších polic a dalších stolů. Stav této laboratoře byl stejný jako předchozí. Opět bylo vše cenného a zajímavého dávno odvezeno, nebo zničeno. Z laboratoře vedly další dveře s nápisem: POKOJE.

Garion opět přistoupil k páce u dveří. Když za ni zatáhl, ozvalo se křupnutí a kus páky zůstal Garionovi v ruce, po tom jen suše prohlásil: „A sakra. Sem se asi nepodíváme.“ Ještě zkoušel najít způsob, jak dveře otevřít. Díval se na zbytek táhla páky. Napadlo ho vložit do jednoho z ok řetězu kus tyčky. Když tak učinil, pokusil se opět zatáhnout. Povedlo se, dveře se daly do pohybu.

Před nimi se nacházela další síň. Stejně jako laboratoře a knihovna, byla opět téměř prázdná. Ze síně pokračoval průchod do dalších menších sálů, které dříve sloužily jako jídelna, odpočinkový sál, ložnice a další menší sály. Tato část podzemí, patrně kdysi sloužila k pobytu těch, kteří tu dříve experimentovali. Avšak po starých Aldeřanech zde zůstal jen prázdný kamenný nábytek, dřevěný se už dávno rozpadl v prach. Azanyrmuth se ještě procházel po obytných sálech ve snaze najít něco zajímavého. Ostatní mezitím rozmýšleli o jejich dalším postupu. Pochybovali o tom, zda se tu dá ještě vůbec něco najít.

Jejich pochyby však rozptýlil Azanyrmuth, který za kamennou policí nalezl ukryt jakýsi deník psán opět v jazyce starých Aldeřanů. Dost možná ho zde staří Aldeřané zapomněli. Azanyrmuth deník uložil k ostatním věcem.

„Tak co. Nevrátíme se už raději zpět? Bez tak tu toho moc nezbylo,“ navrhovala Lideena.
„Já bych byl pro. Kromě pár knížek jsme tu nic nenašli. Žádné cennosti nebo poklady,“ souhlasil Garion s Lideenou. Sám doufal, že po starých Aldeřanech zde zůstalo mnoho pokladů.
„Cennosti?“ podivil se Azanyrmuth.
„Však víš. Nějaké šperky, zlaté číše, zlaté a tak.“
„Jsme tu přece z jiného důvodu. Navíc tenhle chrám sloužil spíše k experimentování, a tudíž zde asi nepotřebovali nějaké zlato,“ pravil Azanyrmuth.
„Asi máš pravdu. Sice jsem si to představoval jinak, ale co se dá dělat,“ souhlasil zklamaně Garion.
„Myslím, že jsme nalezli to co jsme hledali. Vydal bych se pomalu zpět. Už jsem také docela unavený.“

Dobrodruzi se nechtěli se vracet přes všechny sály, ale zkusit druhé dveře v obytných sálech, které podle Garionova orientačního smyslu, měli vést zpět do hlavního sálu. První dveře šly bez problému otevřít. Za nimi se nacházelo po pravé straně další schodiště do spodního patra a naproti dveřím další s nápisem: VSTUPNÍ SÁL. Po zatáhnutí pákou se dveře daly do pohybu, ale hned nato se zasekly. Prostor mezi rámem dveří a kamenným blokem byl natolik malý, že nebylo možno se pod nimi proplazit.

„Kudy teď?“ zeptala se Lideena.
„Co zkusit to schodiště? Pokud mě má orientace neklame, měli bychom se tudy dostat ke knihovně,“ navrhoval Garion.

Ostatní s Garionem souhlasili, a tak se vydali po schodech do spodního patra. Když sestoupili prvních pár schodů, objevili v mezipatře dveře s nápisem: ZÁSOBY. Zkusili za tyto dveře nahlédnout. Garion je otevřel a všem se nyní naskytl pohled na potemnělou chladnou místnost, kde zůstaly pouze velké prázdné police sloužící patrně k uskladnění jídla.

Dobrodruzi se zde nezdržovali a sestupovali po schodech dále do hlubin. Schodiště pokračovalo z mezipatra vlevo. Když dorazili do spodního patra, povšimli si vlevo větších dveří a nad nimi nápisu: EXPERIMENTY.
„Co myslíte? Nepodíváme se tam?“ navrhoval Garion.
„Když už jsme tady, tak proč ne,“ souhlasil Azanyrmuth.
Garion tyto dveře otevřel opět pákou umístěnou postranně. Dveře se daly pomalu do pohybu a dobrodruzi s napětím očekávali, co se tentokrát bude za dveřmi nacházet, i když tušili, že bude výsledek podobný, jako v ostatních sálech tohoto podzemí.

Následující sál byl stejně velký jako vstupní. Ani tentokrát se dobrodruzi nemýlili v tom, že byl opět prakticky prázdný a zbyly tu ten kamenné části vybavení.
„Tak zase nic,“ povzdechl si Garion.
„Tady už nic nenajdeme, pojďme radši pryč,“ navrhovala Lideena.
Dobrodruzi souhlasili s Lideenou a vystoupali po protějším schodišti do horního patra. V mezipatře, kde schodiště pokračovalo vlevo, byly opět dveře. Tentokrát byl nápis neúplný a šlo jen stěží přečíst pár písmen. Ty už neotevírali a šli raději do horního patra.

Garion se nemýlil, po pravé straně se skutečně nacházely dveře do knihovny a vlevo byl hlavní vstupní sál. Už dále nic neprohledávali, beztak toho ve zdejším podzemí moc nezbylo. Dobrodruzi zamířili ke schodišti a opustili tak podzemí chrámu.

Mohlo být už po půlnoci. Avšak to nevěděli přesně, protože délka dne i noci byla rozdílná oproti Aldeneerinu. Dobrodruzi se naposledy pokochali neobyčejnou architekturou starého chrámu a pomalu se vydali na cestu. Ačkoliv už na ně přišla únava, museli se dostat alespoň na místo, kde je povrch dosud chráněn slunečním štítem. Na cestu si svítili holí, která byla očarována denním světlem.

Sotva znatelnou cestou se vraceli zpět na sever předat zprávu zdejší radě. Orientace v temné a zatažené noci byla poněkud obtížná. Lesy byly velice tiché, žádná noční zvěř se neozývala. pouze v trávě se občas ozvalo slabé cvrkání. Ruiny starých vesnic a usedlostí byly za této noci sotva znatelné. Dlouho si dobrodruzi mysleli, že vůbec nedorazili ani k první opuštěné vesnici. Jak však pokračovali dále na sever, cesta byla stále více znatelnější, a tak si byli jistí, že se blíží k vytouženému cíli.

Po dlouhé cestě dobrodruzi minuli jednu z mnoha opuštěných vesnic. Garion ji poznal. Byla to ta, která byla opuštěna teprve nedávno. I lesy severně byly mnohem živější a vlhčí. Občas se dalo zaslechnout houkání nočních ptáků. To už si byli jistí, že se nachází v části světa, která byla chráněna slunečním štítem.

Utábořili se na malém paloučku nedaleko cesty. Noc byla poměrně chladná, a proto se chtěli trochu zahřát u ohně. Azanyrmuth a Lideena posbírali v okolí pár větví, zatímco se Garion pustil do rozdělávání ohně. Po chvíli se už dobrodruzi hřáli u příjemně praskajícího ohně. Postupně dobrodruzi, jeden po druhém, ulehli. Vytoužený spánek přišel záhy. Po dlouhé průzkumné výpravě přišel velice vhod.

Druhý den se ráno probudili do krásného slunečného dne. Paprsky ranního slunce pronikaly mezi vzrostlými jehličnatými stromy a osvětlovaly tak malý palouček zlatavou září. Kapky ranní rosy dosud ulpívaly na stéblech vysoké trávy. Příjemnější probuzení si dobrodruzi ani nemohli přát. Posnídali, upravili se a pomalu pokračovali v cestě.

Cesta k chrámu slunce trvala ještě dobré tři hodiny. Cestou již míjeli opět prosperující vesnice a usedlosti. Občas se pozdravili s místními, ale do větších rozprav se nepouštěli, bylo potřeba předat zdejší radě objevy, které učinili v druhém chrámu.

Před polednem konečně dorazili ke chrámu slunce. Ihned zašli do hlavního sálu, kde běžně zasedá rada. Tentokrát byl zde pouze Zolong, který si momentálně prohlížel knihy knihovně umístěnou ve výklenku.

„Už jste se vrátili,“ zaradoval se Zolong, jakmile dobrodruhy zahlédl a ihned je nedočkavě začal vyzvídat: „Tak co jste zjistili?“
„Druhý chrám dosud skutečně stojí,“ začal s vypravováním Azanyrmuth.
„A co jste v něm našli?“
„Spoustu zajímavého. Dosud tam je i druhé zařízení slunečního štítu, jenže je poničené a už sotva funguje. To je ten důvod, proč sluneční štít slábne. K fungování jsou totiž potřeba dvě zařízení,“ popisoval pravou příčinu slábnutí štítu Azanyrmuth.
„A jak jste dopadli. Opravili jste ho?“
„Do opravy jsme se zatím nechtěli pouštět, mohli bychom zařízení nechtěně ještě víc poničit a mohlo by dojít k úplnému zhroucení štítu. Našli jsme tam tuto knihu,“ ukázal Azanyrmuth Zolongovi knihu. „Je zde vše o těchto zařízeních. Je však psána starým jazykem a bude mi trvat nějaký čas než ji přeložím. Potom bychom určitě dokázali druhé zařízení opravit a Avnil by byl opět v bezpečí.“
„Jak dlouho vám to bude trvat?“
„Možná pár desítek dní. Nedovedu říct přesně. Záleží, jak mi překlad půjde. Každopádně by měl štít vydržet ještě léta, a tak není proč se bát,“ ujišťoval Azanyrmuth Zolonga.
„Doufám, že máte pravdu. V současnosti jste naše jediná naděje.“
„Nebojte. Vrátíme se.“
„Dobrá. Dám to na vědomí radě. Hodně štěstí při překladu.“
Zolong poté opustil hlavní sál postranními dvířky.

„A my asi taky půjdeme. Moladira budou ty naše objevy jistě taky zajímat,“ pravil Azanyrmuth. A tak dobrodruzi opustili palác a pomalu se vydali na zpáteční cestu ke kruhu světů. Cesta probíhala klidně. Občas prohodili opět pár slov s místními a ujišťovali je o tom, že sluneční štít bude znovu fungovat.

Po necelých čtyřech hodinách chůze se octli v chladném jehličnatém lese v blízkosti místa, kde se nacházel kruh světů. Příjemný chlad a vlhko lákalo k odpočinku na mnohých paloučcích. Dobrodruzi se však již těšili domů. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu pultu kruhu světů a zadal kombinaci na Aldeneerin.

Jakmile se kruh aktivoval, dobrodruzi se ještě naposledy pokochali pohledem na zdejší lesy a vstoupili vstříc otevřenému portálu. Znovu následoval ten obvyklý pocit nehmotnosti a dalekého přesunu prostorem. Když ten pocit ustal, zahlédli známé nádvoří. To byli už doma. V tu dobu se zrovna na Aldeneerinu rozednívalo, proto byl zatím všude klid. Většina zdejších totiž ještě spala ve svých pohodlných postelích.

Bylo to hodně nezvyklé najednou přeskočit z doby pozdního odpoledne do ranního rozbřesku. Tyhle časové rozdíly jsou velice matoucí. Během těch výprav se všichni museli vypořádat s rozdílnou délkou dní na jednotlivých světech. Zdejší dobrodruzi si na to jen těžko zvykali.

Dobrodruzi si zatím odnesli věci do svých komnat. Znovu se nasnídali, dalo-li se tomu tak říkat. Bylo to hodně podivné nejdřív snídat, obědvat a potom znovu snídat. Spíše to byla z hlediska Avnilu odpolední svačina, avšak z hlediska Aldeneerinu to byla zase snídaně. Potom je před polednem bude čekat opět oběd a pak půjdou spát, načež si večer dají opět další snídani. Zkrátka tohle náhlé střídání fází dne umělo nadělat v hlavách dobrodruhů vydávajících se jiné světy, řádný zmatek.

Do úplného rozednění zbýval ještě nějaký čas, který dobrodruzi využili ke krátkému odpočinku. V tuto brzkou dobu by beztak někoho ze zdejší rady nepotkali.

Všichni si na dobrou hodinku zdřímli. To už venku zpívali ptáci a do komnat pronikaly první paprsky ranního slunce. Postupně se všichni dobrodruzi, kteří se účasnili výpravy na Avnil, sešli v zasedací komnatě, kde čekali na Moladira. Ten se v těchto částech paláce často pohyboval, zbývalo jen počkat.

„Už jste zpátky. Nevěděl jsem, že už jste se vrátili. Kdy jste jste přišli“ prohlásil Moladir, který byl přítomností dobrodruhů trochu překvapen.
„Dorazili jsme hodně brzo ráno,“ odpověděl Garion.
„Aha. Tak to jo. A co jste zjistili? Povídejte.“
„Takže zařízení slunečního štítu dosud částečně funguje. K vytvoření ochranného štítu jsou zapotřebí dvě zařízení, avšak to druhé jsme našli částečně poškozené. Štít z tohoto důvodu slábne a dost možná se časem zhroutí úplně,“ popisoval situaci na Avnilu Azanyrmuth.
„Hm. Tak přeci jen něco po starých Aldeřanech zůstalo.“
„Druhé zařízení bylo umístěno v nějakém prastarém chrámu, který patrně sloužil k nějakým experimentům. Všechno však bylo kdysi odneseno nebo zničeno. Jediné co jsme našli, byly tyto knihy,“ vyskládal Azanyrmuth na stůl staré knihy.
„V jedné z nich je podrobný popis zařízení štítu. Je však psána starým jazykem, takže je potřeba ji přeložit. To bych měl v blízké době snad zvládnout,“ ukázal Azanyrmuth Moladirovi knihu.
„Velice zajímavé,“ zamyšleně si Moladir prohlížel nákresy v knize. Poté se ještě zeptal: „A co ten svět? Je obýván?“
„Ano. Místo chráněné štítem je dosud obýváno zhruba devadesáti tisíci obyvateli. Ti se živí převážně farmařením. Kdysi se prý setkali se starými Aldeřany. Ti pak odešli a nikdo už o nich více neslyšel. Zůstal po nich jen sluneční štít, který postupně slábne. Místní se toho velice obávají. Pokud by štít zkolaboval, museli by žít v jeskyních. Slunce je mimo štít opravdu hodně ostré a nepříjemné,“ vyprávěl Azanyrmuth.
„Myslím si, že by bylo dobré místním pomoct. Kdybychom dokázali zařízení nějak opravit, popřípadě i vyrobit další, získali bychom přátele a také útočiště v případě nějaké nenadálé nepříjemnosti. Navíc je na Avnilu je velice úrodná půda.“ navrhovala Lideena.
Moladir se zamyslel a po chvilce přemýšlení pravil: „Na tom návrhu něco je. Kdyby se něco stalo a my bychom se museli z nějakého důvodu opevnit v Lianaru, měli bychom odkud získávat jídlo a další zásoby. Dobrý nápad, hned ho přednesu radě. Můžete jít. Knihy zatím schovám do našich knihoven, které máme určeny právě na takové objevy. Azanyrmuth se zatím pustí do překladu knihy o slunečním štítu, věřím, že jsme konečně našli něco užitečného.“

Moladir pobral knihy a opustil sál. Dobrodruzi se též odebrali ze zasedací komnaty a šli si užívat zaslouženého volna.

Uplynulo několik dní. Jednoho pěkného večera byl Azanyrmuth na cestě k Moladirovi. Měli společně probrat události týkající se ohledně Avnilu.

„Pojď dál a posaď se,“ uvítal Moladir Azanyrmutha ve své útulné komnatě.
„Též vás zdravím,“ opětoval pozdrav Azanyrmuth a posadil do pohodlného křesla naproti krbu, ve kterém Moladir před malou chvíli zatopil.
„Chtěl jste se mnou projednat situaci ohledně Avnilu.“
„Ano. Rada dnes rozhodla. Zaměříme se na překlad knih donesených z Avnilu, především ta, která pojednává o slunečním štítu. Jakmile zjistíme jak ta zařízení fungují, podnikneme další výpravu na Avnil za účelem plně zprovoznit sluneční štít. Avnilané budou jistě dobří hospodářští spojenci,“ sdělil Moladir rozhodnutí rady.
„To rád slyším.“
„Takže se zítra společně s ostatními badateli pustíš do překladu.“
„Dobrá. Ale občas bych se na pár rád vrátil domů, u nás na statku je zase spousty práce a bude mě potřeba i tam.“
„Ano. To nebude problém, chápu tě.“
„Dobře. Zítra se pustím do překladu.“

Azanyrmuth bych tak na mnoho dalších dní zaměstnán studiem staré knihy. Stejně tak ostatní se zaměřili hlavně na výzkum a výpravy se podnikali pouze na Darendaaru, kde probíhali přípravy na vyčištění dolů.


Konečně jsem dokončil další díl. Tentokrát to šlo hodně pomalu. Práce, a když jsem měl volno, bylo pořád nějaké zařizování.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

deadalos Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1544
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Sakra tendle díl byl ale dlouhej ale zase o to lepší a to eště přiyli díli u dvou dalších povídek co čtu na tomto díle sem strávil asi hodinu jelikož sem byl unavený nevadí přečtu ty další dva a to snad už bude všechno

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Pekne ti to ide. :) Zatiaľ je to dobré, aj keď je tu pár chýb, ale nie vážnych. :)
:thumleft: :bye:

tominocz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 127
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Je to moc dobré a krásně se to čte. :bravo:
Obrázek

Met.CZ Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 102
Bydliště: Trutnov
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Piš určitě dál je dobrý tady mít i nějákou povídku s trošku odlišným pohledem na svět SG
Fantazie je důležitější než vědění.
- Albert Einstein


Stargate: Zrcadlový zlom

http://sga-project.com/forum/viewtopic.php?f=27&t=9255

ardemon Airman
Airman

Příspěvky: 21
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
opět parádní díl, čte se to vážně pěkně... lidé se tam chovají celkem normálně, nedělají různé šílenosti jako v některých jiných povídkách nebo v seriálu. Takže určitě pokračuj ve psaní a pokud budeš vydávat díly trochu častěji budu jen rád :)

Jen bych měl otázku k tomu "Slunečnímu štítu", osobně bych čekal, že ten přístroj co vydává ten paprsek a tvoří štít, bude spíš technologie než magie... přecejenom Alterani v seriálu magii neovládali, pouze používali větší část mozku což jim dávalo schopnosti jako telekineze, pyrokineze, léčení atd... tedy nedokázali by vyčarovat persistentní efekty jako štít na několik staletí. Možná jsi to upravil pro tvojí povídku, jen bych rád nějaké upřesnění... díky

tominocz Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 127
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tak tím magie spíš myslíš technologii kterou neovládají nebo ji nerozumí ne ? To je pro ty lidi magie ?
Obrázek

deadalos Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1544
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Já sem si původně myslel že je to ten goaldský ale spíš to bude technologije.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Jsem rád, že se povídka líbí a vidím, že se pomalu rozjíždí i diskuze kolem technologie, což potěší a díky tomu se můžu vyvarovat i nesmyslů a chyb.
Jen bych upřesnil, nejdená se o Alterany, ale o Aldeřany. Je to v podstatě lidská rasa podobná nám, která po tisíce let obývala Aldeneerin a expandovala na velké množství světů, experimentovala s magií, sférama, bytostmi atd.
Zařízení slunečního štítu je v podstatě zařízení využívající magickou energii, která je poté transformována v jinou enegrii, například štít. Umí však i ničit. Jedná se o jeden z mnoha experimentů starých Aldeřanů. Buď ta magická energie musí být někým dodávána (mág, ale i magické předměty), nebo pro fungování stačí, když je umístěno na nějakém místě s magickým potenciálem (což je případ Avnilu). Dál bych zatím moc neprozrazoval, v dalších dílech budou o tom zmínky. a podrobnější vysvětlení.
S četností vydávání, je trochu problém. Chodím do práce na šichty a dojíždím celkem dlouho. Když mám volno, tak je ted potřeba pořád něco zařizovat. Taky u nás doma momentálně bylí i babička, takže nemám vůbec žádné soukromí a nepíše se mi doma moc dobře, proto tak dlouhé prodlevy. V dubnu by se to mohlo zlepšít. Uvidím jestli se mi časem podaří najít nějaké slušné bydlení, ale je to pro začínajícího šíleně drahé.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
4
Tajemství hlubokého lesa


Od výpravy na Avnil uplynulo téměř 40 dní. V to období téměř neustále pršelo, a tak měl Azanyrmuth s ostatními badateli spoustu času na studium staré knihy. Během té doby se jim už podařilo rozluštit mnohé. Překlad byl místy hodně náročný, a proto si Azanyrmuth potřeboval občas odpočinout. Zpravidla se vracel pár dní na statek. Nedávno našel nového přítele Dazaviuse. Byl to druid, který patřil do společenství druidů, kteří razili názor žít v souladu s přírodou. Kdy toto společenství druidů vzniklo, si již nikdo nepamatuje, ale patrně to mohlo být už na počátku věku.

Druidi žili většinou v lesích a tvořili tam často uzavřené komunity. Své příbytky stavěli výhradně z přírodního materiálu a razili zásadu, spotřebovat jen tolik, kolik je potřeba k přežití. Za mnohá léta se naučili přírodní magii, a tak většina z nich vládla silou přírody. Jen málokdy někdo z nich cestoval do měst a více se seznamoval s lidmi. Dazavius byl však otevřenější. Občas navštěvoval i menší města, kde se snažil obyvatele poučit o souznění s přírodou. Jednou se tak seznámil i s Azanyrmuthem, který si sním občas dobře popovídal. Samozřejmě řeč padla i na kruh světů a Dazavius se rozhodl k tomuto velkému výzkumu přidat. Jednak chtěl prosazovat záměry druidů i při průzkumu jiných světů, ale také poznat i jiné světy. Hlavně nechtěl, aby Aldeřané vydrancovali jiné světy.

Dazavius se v několika posledních dnech věnoval také studiu knihy o ostatních světech. Jedna ho velice hodně zaujala. Popisovala svět, kde tamější rasa žila v souladu s přírodou a za to byla odměňována její magickou mocí.

Dazavius chtěl tento svět prozkoumat, avšak všichni byli natolik zaneprázdněni studiem knihy z Avnilu, nebo přípravami na vyčištění dolů na Darendaaře, že se nikdo nechtěl pouštět do další výpravy. Navíc mnozí dobrodruzi se nevrátili z výprav živí a noví se nyní moc nehrnuli. Jediný Azanyrmuth se rozhodl tuto výpravu s ním podniknout.

Oba se sešli jednoho deštivého jarního dne v Moladirových komnatách. Chtěli se s ním před uvažovanou výpravou poradit.
„Tak co máte v plánu?“ ptal se jich Moladir.
„Jak jsem se zmiňoval minule, chtěli bychom se vydat na průzkum tohoto světa,“ ukázal Azanyrmuth knihu o světě, jehož jméno zatím nikdo nedokázal přesně přečíst.
„Ukažte,“ vzal si Moladir knihu a začal si jí zběžně prohlížet.
„Tohle mě už kdysi zaujalo. Zvláště ty pasáže o magii vypadají velice zajímavě. Určitě by bylo dobré s místními navázat kontakt, jejich schopnosti by nám mohli přijít v budoucnu vhod.“
„Teď jen doufat, že s námi budou chtít navázat kontakt. Četl jsem tam, že jsou celkem uzavření a není je vůbec jednoduché potkat,“ prohlásil Azanyrmuh.
„A jak se vlastně ti místní jmenujou?“
„Pořádně ani nevím. Jejich jméno, jméno světa a jejich měst je psáno v neznámém jazyce. To už jsem si kdysi všiml, že staří Aldeřané psali názvy některých ras v jazycích té popisované rasy. Nevím proč to takhle dělali. Snad chtěli zachovat původnost, nebo by překladem do Aldeneerštiny vznikl nějaký paskvil,“ domníval se Azanyrmuth.
„Asi to tak bude. Buďte na sebe opravdu opatrní. Jdete tam pouze vy dva. To je něco jiného než standardní výpravy,“ varoval je před odchodem Moladir.
„Ano budeme. Však víte, co už jsem posledně zažil.“
„Hodně štěstí.“

Opustili Moladirovi komnaty a vybaveni pokračovali přímo na hlavní nádvoří. Azanyrmuth přistoupil k ovládacímu panelu a začal zadávat příslušnou kombinaci symbolů. Červené zámky se postupně rozsvěcovaly. Před přiložením ruky na vnitřní červenou polokouli se Azanyrmuth nadechl. V tomto okamžiku byl vždy plný napětí. To byl okamžik pravdy, kdy se mělo zjistit, zda se dá na kýžený svět dostat.

Pochyby se rozptýlili, když se kruh světů aktivoval a ve vnitřním prstenci vznikla ta iluze stojaté vody. Azanyrmuth a Dazavius vstoupili vstříc otevřenému kruhu světů. Nastal známý pocit přenosu nekonečným prostorem.

Když vyšli na druhé straně, kruh se uzavřel a oba se poté rozhlédli po okolí. Nacházeli se na malém travnatém paloučku na vyšším kopci. Z něj byl velice dobrý rozhled do okolních údolí a vysoká pohoří. Vše bylo pokryto velice hustými a vzrostlými lesy. Nikde ani náznak po nějakém osídlení. Celý svět působil úplně opuštěně. Z knihy však Azanyrmuth vyčetl, že ona rasa se umí výborně ukrývat, a tak bude třeba pro setkání vynaložit více úsilí.

Zdejší slunce však bylo schováno za zataženou oblohou, a proto bylo obtížné odhadnout čas. Dazavius však dokázal určit období dne. Mohlo zde být něco po poledni. Jako druid měl cit pro počasí a určování fáze dne.

V okolí byl příjemný klid a zdejší roztodivná fauna občas vyluzovala neznámé zvuky. Dazavius z tohoto místa cítil zvláštní klid a mír. Nikdy ještě v žádném lese nepocítil takovou vnitřní harmonii.

„Ještě jsem se nikde tak dobře necítil,“ prohlásil Dazavius.
„Taky se zde cítím dobře. Je to zvláštní pocit. Až se mi odsud nechce.“
„Pojďme se podívat do zdejších lesů.“

Vydali se k nejbližšímu lesu. Stačilo urazit jen malou vzdálenost a již se nacházeli v příjemně chladném pralese. Ten doslova překypoval životem. Koruny vzrostlých listnatých stromů byly plny zdejšího ptactva, které dovádělo na mnohých menších větvích. Po celém lese poletovalo množství pestrobarevných světlušek a do toho byl slyšet zvláštní slabý cinkot. Nikdo z nich ještě něco podobného neslyšel, ale působilo to na oba velice uklidňujícím dojmem.

Poměrně dlouho pozorovali celou tu okolní nádheru, až si oba všimli další zvláštnosti. Ve vzduchu poletovalo něco hodně velkého a hlučného, avšak téměř neviditelného. Chvíli jim trvalo, než zpozorovali, odkud silný bzučivý zvuk přicházel. Pár chvil to poletovalo v jejich blízkosti, a poté to s velikou obratností zmizelo mezi korunami vysokých stromů.

„Co to bylo?“ podivil se Azanyrmuth.
„Nevím. V životě jsem nic podobného neviděl. Avšak slyšel jsem o creepách, co se zneviditelňují, či jinak matou lovcům smysly.“
„Magie iluzí a neviditelnosti je pro mě zatím vzdálená budoucnost. Staří Aldeřané ji ovládali, ale je poměrně náročná, alespoň pro mě. No pojďme dál, uvidíme, co zde ještě potkáme.“

Pokračovali příjemným lesem zhruba na severovýchod, když vtom se náhle Dazavius zastavil.
„Co se děje?“
„Měl jsem chvilkový pocit, že tu nejsme sami,“ odpověděl Dazavius a při tom se rozhlížel po okolních lesích.
„V okolí je klid, ale také jsem měl ten pocit. Trval jen chvilku, takže jsem to považoval jen za šálení mých smyslů. Však vidíš, jak je tento svět jiný.“
Nikdo z nich však v okolí nic zlého necítil, a tak pokračovali v cestě.

Poklidně putovali panenskými lesy. V dáli se ozvalo zahřmění a krátce na to začal les zkrápět slabý déšť. Dazavius cítil příchod poměrně silné bouřky.
„To bychom měli najít nějaký úkryt,“ prohlásil Azanyrmuth.
„A jo. Neuvědomil jsem si to. Nám druidům bouřky a špatné počasí nijak nevadí. Za ta staletí jsme se s přírodou naučili žít a nesoupeřit s ní.“
„Něco na tom bude, ale já si raději najdu něco, kde bychom mohli přečkat bouři v suchu.“
Azanyrmuth se trochu poohlédl po okolí. Hledal nějakou menší jeskyni, nebo alespoň nějaký skalní převis. Nic vhodného však nenašli, a tak se rozhodl z větví a křoví postavit provizorní přístřešek.

Náhle se velice silně rozpršelo. Příjemný les se náhle ponořil do tmy a během chvíle déšť vytvořil po lese řadu větších louží. Oba po celou dobu seděli ukryti pod provizorním přístřeškem a pozorovali bouřku, která zatím vůbec neustávala. Blesky často osvětlily zataženou oblohu a přilehlé okolí, velice jasným světlem. Čas si krátili pozorováním bouře a povídáním si o druidí společnosti a vztahu současných Aldeřanů k přírodě.

Než se bouře přehnala, mohly uplynout dobré tři hodiny. Už dále nečekali a pokračovali v cestě. Silný déšť celý les řádně promáčel, a tak se oba brodili často bahnem. Ještěže si Azanyrmuth bral na výpravy dobré boty z té nejlepší kůže. Při jedné výpravě doplatil na obyčejné obutí.

Cestovali dále. Mohli už za celý den urazit možná i pět mil. Když se Dazavius opět zastavil. Chvíli se znovu rozhlížel po lese. Něco se mu nezdálo.
„Zase ten pocit?“
„Ne. Tentokrát ne. Ale ten les mi přijde najednou divný. Schválně se zaposlouchej,“ poukázal Dazavius na okolní les.
A měl pravdu. Les v okolí byl najednou jiný. Bylo v něm tichu a pusto. Žádná zdejší roztodivná fauna, světlušky ani neviditelní obří ptáci. Navíc Dazavius cítil přítomnost nějaké kletby či nemoci.
„Abych ti pravdu řekl. Necítím se tu zrovna dobře,“ souhlasil Azanyrmuth, který též pocítil přítomnost čehosi zlého.
„Raději buďme opatrní.“

Opatrně procházeli lesem a pozorně sledovali okolí. Nepříjemné a zlé pocity na oba dolehly v plné síle. Nejraději by se vrátili zpět. Na druhou stranu je lákalo toto místo prozkoumat a zjistit příčinu zdejší nevlídné atmosféry.

Dazavius se opět rozhlédl po okolí. Ukázalo se, že tato část lesa není až tak zcela opuštěná. Sem tam se v křoví ukrývala různá drobná zvěř. Evidentně měla z něčeho strach, protože Dazavius z ní cítil neklid. Opatrně přistoupil k malému zvířeti podobající se zajíci s parohy.

„Neboj se mě. Nejsme tu proto, abychom ti ublížili,“ dal se Dazavius do řeči s podivným zvířetem. Za dlouhá léta života v souladu s přírodou a zkoumání přírodních sil se druidi naučili porozumět i zvířecí řeči. Tato schopnost využívala určité přírodní síly, které umožnili druidům mentální spojení se zvěří. Tak nebyl problém navázat kontakt s jakýmkoliv zvířetem bez ohledu jakou řeč ovládalo. Zvíře chvíli vyděšeně váhalo, zda utéct nebo se dát do řeči. Proto se ho snažil Dazavius uklidnit.

Zvíře cítilo z Dazaviuse příjemný klid, a tak se po chvíli váhání, dalo s ním do řeči: Cítím z tebe příjemné pocity. Kdo jsi?
„Jsem Dazavius a tohle je Azanyrmuth.“
„Jste jiní, něž obyvatelé tohoto světa.“
„Přišli jsme z jiného světa.“
„Z jiného světa?“ podivilo se zvíře.
„Ano jsme z daleka. Kdo jsou zdejší obyvatelé? Můžeš nám je popsat?“
„Jsou vám trochu podobní, ale přesto jiní. Žijí v souladu s přírodou. Tohle místo však neobývají. Jejich města jsou dobře ukrytá.“
„Co se tu stalo? Tohle místo je takové podivné.“
„Ano. Je tomu už od jakživa. Duch tohohle lesa kdysi onemocněl.“
„Dalo by se nějak pomoc?“
„To nevím. Zdejší zvěř se chová plaše, někdy i agresivně. Možná by mohli pomoc dryády, ale ty jsou zcela zmatené.“
„Dryády?“ zeptal se Dazavius.
„Zdejší strážkyně lesa. Jsou vázány na toto místo. Co jsem se dozvěděl, nikdy se nemůžou vzdálit od stromů, se kterým jsou mysticky spojeni.“
„A kde žijí?“
„Není to daleko. Stačí jít tímto směrem,“ ukázalo zvíře zhruba na sever směrem k vysokému pohoří.
„Nečekejte však přátelské uvítání. Ke zdejším obyvatelům se v několika případech chovali až agresivně, což nebývalo vůbec zvykem.“

Zajíc s parohy se po chvíli odmlčel a vzápětí utekl kamsi pryč. Dazavius sdělil Azanyrmuthovi právě získané poznatky. Vyprávění znělo místy zvláště s nádechem tajemna. Azanyrmuth se však nebál a oba se tak rozhodli vyhledat úkryt dryád a pokusit se pomoc zdejšímu lesu. Oba se tak vydali směrem, který určilo nezvyklé zvíře.

Azanyrmuth o Dryádách nedávno četl v jednom z mnoha bestiářů, které byly nalezeny v podzemí Lianaru. Pamatoval si o nich poměrně dost informací, jako například, že jsou hodně tajemné i pro ostatní lesní bytosti, bývají poměrně stydlivé, jejich bytí je vázáno na určitý strom a dokáží hovořit obecnou, lesní a ještě nějakou elfskou řečí. Důležitá byla však obecná řeč, protože se tak půjde s nimi dorozumět, ovšem za předpokladu, že staří Aldeřané tento svět častěji navštěvovali.

Cestovali zhruba přes hodinu. Během cesty stále přetrvávaly ony podivné a nepříjemné pocity. Občas vyplašili nějaké to zdejší zvíře. Postupem času si na vše zvykli a už se nenechávali vyvést z míry, avšak stále zůstávali opatrní.

Dorazili na zvláštní místo. Zdejší velice staré duby tvořili společně z pastvinou jakousi přírodní svatyni. Pocity však nebyly příjemné ani zde, přesto však Dazavius cítil přítomnost něčeho jiného. Mohlo se jednat o pozůstatek dřívější moci této svatyně. Oba se chvíli rozhlíželi po okolí ve snaze objevit něco zajímavého. Dazavius zpozoroval v mnohých stromech ukryté vstupy, patrně do útrob sídla Dryád. Kromě toho měli oba pocit, že jsou někým sledováni. Pocit to nebyl nikterak příjemný. Opatrně proto přistoupili k jednomu ze vstupů.

Pomalu otevřeli malá nenápadná dvířka maskovaná ve vzrostlém stromě. Záhy se ocitli ve zvláštním podzemí. Původně očekávali jeskyně, nebo nějaké chodby v útrobách stromů. Místo toho vstoupili do prostorných podzemních klenutých chodeb, které byly vystavěny z bílého mramoru a mnohdy zdobeny velice zajímavými ornamenty vyobrazující různé mystické a přírodní motivy. Dazavius s Azanyrmuthem byli tímto vzhledem velice překvapení, celé to připomínalo dílo nějaké vyspělé rasy než přírodních bytostí.

Oba se dali hned na opatrný průzkum. Široké chodby byly zhruba po dvaceti stopách děleny menšími sloupy, které těsně přiléhaly ke klenuté chodbě. V zdech byly časté zdobené dřevěné dveře, které pokračovaly do mnohých sálů. Téměř každou chodbou či sálem protékala něčím znečištěná voda v malých kanálcích, které spolu s různými bazénky, nádržemi a fontánkami, tvořili zavlažovací systém celého podzemí. Mnohé sály sloužily většinou jako zahrady, přírodní laboratoře a další pokoje k životu místních. Vůbec stromy, květiny a další popínavé rostliny zdobily takřka každý kout.

Na pohled toto místo působilo přívětivým dojmem, jenže pocity z tohoto místa měli oba smíšené. Dazavius chvílemi cítil sílu přírody a po chvíli zase nějakou kletbu. Patrně zde sama příroda sváděla boj s neznámou kletbou.

Sotva se pustili do podrobnějšího průzkumu místností, jejich přítomnost zaznamenaly zdejší obyvatelé Dryády. Byly to mimořádně pohledné stromové víly, jejich tělo bylo zbarveno do odstínů zelené a hnědé, avšak jejich pohled skýtal zlobu. Zřejmě se jim nelíbilo, jak vtrhli do jejich sídla. Oba se však nechtěli pouštět do zbytečného boje, protože za jejich chování mohla zřejmě nějaká neznámá kletba. Snažili se je tedy nějak přesvědčit, aby je Dryády nejprve vyslechly.

„Nepřišli jsme sem drancovat a ničit. Snažíme se jen zjistit, co se tu stalo,“ začal s přesvědčováním Dazavius.
„Jsme přátelé. Chtěli bychom pomoc,“ podpořil Dazaviuse v přesvědčování Azanyrmuth.
Nastala chvíle očekávání. Skupinka pěti Dryád se náhle zarazila. Jakoby chvílemi nevěděli, jak jednat.
„Mysleli jsme, že nás chcete zničit. Nevíme komu věřit. Vše je tu takové divné. Podivné zlo napadlo toto místo. Vše je tu v úpadku. Les umírá,“ nepřítomným hlasem pomalu vyprávěli Dryády. Pokaždé promluvila jiná.
„Netušíte co se tu stalo?“
„Stalo se to kdysi dávno. Duch zdejšího lesa onemocněl.“
„Kde sídlí. Nedalo by se s ním setkat a zkusit ho uzdravit,“ pokračoval Azanyrmuth.
„Setkat se s ním je obtížné. Jeho svatyně se nachází kousek na sever odsud. Jedině pravý ctitel přírody se s ním může setkat. Avšak výzvy mnohých zůstávají posledně nevyslyšeny. Ani ochránci tohoto světa, žijící ve vzdušných městech si neví rady,“ pokračovaly tichým hlasem Dryády.
„Přesto bych to zkusil,“ prohlásil jistým hlasem Dazavius.
„Již mnozí se pokoušeli, avšak bezvýsledně.“
„Existuje ještě jiná možnost, jak se setkat s duchem lesa?“ napadlo Azanyrmutha.“

Nastala chvíle ticha. Zdálo se že se Dryády mezi sebou začaly o něčem bavit. Zřejmě se snažili si něco vybavit. Zakrátko prohlásili: „Něco se nám vybavilo. Existuje jistý předmět. Jeho nositeli propůjčuje zvláštní cestovatelské schopnosti. Na jeho fungováni si nevzpomínáme. Vše zůstává zahaleno v mlze.“
„A kde ho můžeme najít?“ zeptal se Dazavius.
„Snad by měl být někde v této svatyni. Avšak si nevzpomínáme, kam byl umístěn. Musíte ho najít sami. Co si vzpomínáme, byl to nějaký amulet či prsten.“
„Dobrá. Najdeme ho a zkusíme najít způsob jak ducha lesa uzdravit. Až se vrátíme, předmět vám vrátíme,“ ujišťoval Dazavius dryády.
„Buďte opatrní. Zdejší bytosti se také chovají podivně.“

Dryády se po chvíli odebrali kamsi pryč. Azanyrmuth s Dazaviusem ani nepostřehli jejich zmizení. Nelenili tedy a pustili do průzkumu tohoto zajímavého podzemí. Nejzajímavější zde byly laboratoře a různé přírodní svatyně. Ty často evokovali zaměření na nějaký živel, a tak zde objevili vodní, vzdušné, ale i zemní či ohnivé svatyně. Příslušné svatyně doprovázely také různé živelné zvuky. Ve vodních se ozývalo bublání a mořský příboj, ve vzdušných různě silný vítr, v ohnivých zvuk plamenů a zemních hučení země. Některé však nepříslušeli pouze jedinému živlu, ale tvořili mnohdy zajímavé kombinace. Celé toto podzemí však neslo známky zanedbanosti. Nebylo to tu přímo zničené, jen se zdejší o zdejší místo už řadu let nestarali.

Oba zdejší podzemí fascinovalo a často se pustili do podrobného průzkumu svatyň. Přestože by za normálních okolností působilo toto podzemí blahodárně na duši, tak se zde vůbec necítili příjemně. Neznámá nemoc zasáhla i toto podzemí. Stále častěji měli pocit přítomnosti něčeho jiného, avšak stále nemohli přijít čeho. Chvílemi jim bylo až nepřirozené chladno, jindy až nepříjemné horko.

Brzy však poznali zdroj těchto podivných a náhlých změn teplot. Na pohled prázdné svatyně ve skutečnosti obývali elementálové. Dosud se před nimi skrývaly, avšak to netrvalo dlouho a v jedné místnosti elementálové na Azanyrmutha a Dazaviuse zaútočili. Ukázalo se, že právě elementálové byli zdrojem většiny zvuků v živelných svatyních.

Stalo se tak v jedné z vodních svatyň, když trojce vodních elementálů opustila zdejší bazénky a fontány. Ihned se pokusili Azanyrmutha a Dazaviuse udeřit silnou vodní vlnou. Oba stačili však hbitě uskočit.

Azanyrmuth útok vzápětí opětoval a vyslal proti vodním elemantálům planoucí kouli. Dva však před ní stačili uskočit a zasáhla tak jediného z nich. Zasyčelo to a zasažený elementál ztratil část svého objemu. Dazavius ovládal prakticky stejné kouzlo a když pozoroval Azanyrmuthovo počínání, seslal na elementály další planoucí kouli. Při prvním útoku stačil uhnout jen jeden

Azanyrmuth se nevzdal a kouli navedl zpět na elementály. Tentokrát byl úspěšnější a planoucí koule zasáhla všechny tři. Tentokrát se ozvalo velice silné syčení a všichni ztratili další část objemu, avšak i planoucí kouli množství vody uhasilo. Také Dazavius navedl kouli zpět k nim. Tentokrát také zasáhl všechny tři. Všichni ztratili značnou část objemu a jeden z nich se zcela vypařil. Po tomto útoku i Dazaviusova planoucí koule zhasla.

Tento útok elementály natolik zaskočil, že se nezmohli na jediný protiútok. Azanyrmuth s Dazaviusem využili příležitosti a seslaly po elementálech menší planoucí údery. Avšak elementálové se zmohli na protiútok. Nastala menší potyčka, kdy na jedné straně elementálové útočili vodními údery a Azanyrmuth s Dazaviusem planoucí údery.

Boj trval jen krátce a elementálové se pod ohnivými útoky nakonec zcela vypařili. Oba dobrodruzi po boji vyléčili svá drobná zranění z boje a v rychlosti pokračovali v průzkumu vodní svatyně. V tom si Dazavius všiml něčeho blyštivého na dně velké fontány, která dominovala celé svatyni.

„Pojď se na něco podívat,“ zvolal Dazavius na Azanyrmutha, který právě prohledával okolní bazénky.
„Našel jsi něco?“
„Asi jsem objevil onen hledaný amulet,“ ukázal na dno fontány.
„Myslíš, že je to ono?“
„Cítím z něho zvláštní sílu. Jsem si tím jist.“

Azanyrmuth se poté nahnul nad fontánu a sáhl do zkalené vody pro amulet. Když ho uchopil, ucítil zvláštní magii. Dosud se s podobnou Azanyrmuth nesetkal. Amulet oválného stříbrného vzhledu byl zdoben podobnými motivy, jako sloupy ve zdejším podzemí. V jeho horní části byly zasazeny klům podobné ostny a celý oválný přívěšek obepnut zelenou révou. Jeho vzhled evokoval nějaký portál.

Azanyrmuth uložil amulet do dobře ukryté kapsy ve své róbě. Oba se poté vydali pátrat po východu z tohoto podzemí. Cestou si počínali opatrněji, poněvadž se z okolí ozývalo mnohem více živelných zvuků. Dost možná se zdejší elementálové probrali a pátrají po nich.

Aniž by se dostali do další konfrontace, podařilo se jim objevit východ z tohoto podzemí. Vylezli znovu na známou pastvinu tvořící přírodní svatyni a vyrazili dále na sever pátrat po svatyni ducha lesa.

Les byl stále nepřirozeně tichý a nepříjemné pocity dále přetrvávaly. Opatrně pokračovali v cestě na sever k blízkému pohoří. Tato část lesa se zdála být ještě více opuštěná. Dazavius nemíval za běžných okolností problém vypátrat v lese zvěř, ale zde si nevšiml jediného kousku zvěře. Buď se opravdu dobře ukrývala, nebo spíš utekla a tato část lesa byla zvěře zcela prosta.

K úpatí vysokého pohoří dorazili do slabé hodinky. Oba už si byli jistí blízkostí hledaného cíle. Dazavius konečně dokázal vycítit přítomnost ducha lesa a určit tak správný směr ke svatyni. Pokračovali v cestě dále podél strmé skály.

Ke svatyni dorazili ještě za světla. Pohled skrze husté koruny stromů naznačoval blížící se noc. Svatyně byla tvořena bazénkem postaveným z bílého opracovaného kamene a dominovala mu velká tvář vytesaná ve skále, z jejíž úst vytékala ze skály černě zabarvená voda. Okolní atmosféra byla velice nezviklá, na jednu stranu se tu oba cítili chvílemi příjemně, po chvíli oba pociťovali neklid. Pocity měli velice rozporuplné, v jeden moment by zde nejraději zůstali a vzápětí svatyni rychle opustili.

Oba se však nenechávali těmito pocity znejistit a přistoupili ke svatyni s jediným cílem, kontaktovat ducha lesa. Soustředili proto svoji mysl. Chvílemi měli pocit, že zaslechli jeho hlas, ale nevyslyšel je. Poznali však, že ho vskutku něco trápí. Zkoušeli to ještě znovu, i tentokrát v mysli zaslechli jeho hlas, ale z důvodu trápení jim nemohl vyhovět. Azanyrmuth si tak byl jist, že by za normálních okolností již dávno navázali kontakt.

Azanyrmuth a Dazavius se tak přesvědčili, že tudy cesta nepovede a rozhodli se využít neznámé moci amuletu. Dryády mu přisuzovaly zvláštní cestovatelské schopnosti. Oba byli velice zvědaví, co tím myslely. Azanyrmuth předal amulet Dazaviusovi. Ve spojení Dazaviusových schopností a mocí amuletu, jistě dokáže kontaktovat ducha lesa a zjistit, co ho trápí.

Dazavius si po chvíli přemýšlení nasadil amulet na krk. Znovu se spolu s Azanyrmuthem soustředili na kontaktování ducha lesa. Nemuseli se ani příliš namáhat a vzápětí se stalo něco hodně nezvyklého. Hmotný svět se náhle ztratil ve světle a mlze, nastal pocit opuštění hmotného světa, avšak jiný něž při průchodu kruhem světů. Oba tak neměli nejmenší tušení, co se právě děje.

Když tento pocit ustal, rozhlédli se. Svět v okolí se zcela změnil. Místo v hlubokém lese se nyní nacházeli v prázdné kopcovité krajině zahalené ve zvláštní směsici jasně bílé záře a mlhy. V chladném vzduchu poletovaly sněhové vločky, které však při kontaktu s travnatou zemí mizely a do toho vál chladný vánek doprovázeným nezvyklým cinkotem. Oba zůstali chvíli stát na trávou zarostlém kopci a jen nechápavě sledovali toto zvláštní místo. Ať se nacházeli kdekoliv, jedno bylo jisté, patrně opustili materiální sféru existence. Azanyrmuth se o podobných sférách kdysi dočetl v některých starých knihách. Staří Aldeřané patrně často experimentovali s jinými sférami.

Při tomto pomyšlení jim běhal mráz po zádech. Přemýšleli, co zde provedou a kam se mají vydat. Jejich pochyby však rozptýlil hlas v mysli. Cítili ducha lesa, jak se jim snažil něco sdělit. Hlas byl však plný bolesti a trápení, ale alespoň vycítili směr, kam se vydat.

Oba pak putovali touto neobvyklou krajinou směrem, který jim určovala jejich mysl ovlivněná hlasem ducha lesa. V této sféře byl chlad a prázdno, v dáli se sem tam ozvalo slabé zahřmění a vločky unášel slabý vítr. Přes záři a mlhu dohlédli maximálně padesát až sto stop. Bez orientace podle hlasu v mysli by zde mohli bloudit navždy. Brzy zcela ztratili pojem o čase. Nedalo se nijak zjistit, jestli je den, noc, ráno, či večer. I kdyby to věděli, tak by jim to bylo stejně k ničemu, patrně zde čas ubíhal úplně jinak.

Mohli cestovat dobrých pár hodin, avšak vůbec nepociťovali hlad ani únavu. Okolí se nijak nezměnilo. Chlad a prázdnota. Přemýšleli o tom, jestli se jim podaří uzdravit ducha lesa, jestli ho vůbec najdou a jak se vrátit zpět.

Dazavius se náhle zastavil.
„Děje se něco?“ zeptal se Azanyrmuth.
„Cítím blízkost něčeho velice zlého. Možná někoho, kdo velice ublížil samotné přírodě.“
„Myslíš, že bychom mohli být v blízkosti příčiny té kletby, nebo nemoci, která postihla ten les?“
„Možná. Buďme na pozoru.“

Oba pokračovali opatrným krokem a rozhlíželi se po okolí. V tom v dáli zahlédli jakýsi stín něčeho menšího, avšak mohutného. Obrysy bytosti byly jasnější tím, jak se k ní blížili. Bytost připomínala tři a půl stopy vysokého zarostlého tvora tmavě zbarvené kůže v černé plátové zbroji. Oba z něj cítili silné zlo. Azanyrmuth měl za to, že podobnou bytost viděl popsanou v nějaké knize pod názvem Duergar. Podrobnosti neznal, avšak dobře si pamatoval, že jsou to velice zlí tvorové. Dazavius si byl jistý, že to on je odpovědný za to vše.

Když se k němu přiblížili, Dazavius se okamžitě jal slova: „Kdo jsi a co tu děláš?“
„A kdo jste vy?“ odpověděl Duergar hrubým nepřívětivým hlasem.
„My se ptali první.“
„To není důležité. Stejně jste tu uvěznění tak, jako já.“
„Co tím myslíš uvěznění?“ zeptal se rázně Azanyrmuth.
„Prostě na furt. Od té doby, co je duch lesa otráven, jsme tu v pasti.“
„Od kdy je ten duch lesa otráven?“
„Už dlouho. Jak to mám vědět, když se tu nedá určit kdy je den a noc.“
„Mám takové podezření, že máš s tou otravou ducha lesa něco společného,“ obvinil Duergara Dazavius.
„A co s tím vy dva hodláte udělat?“
„Jestli jsi to byl ty, budeme tě muset zabít,“ vyřkl svůj ortel Dazavius.
„Cože? Vy dva? A jak to hodláte udělat,“ vysmál se jim Duergar.
„Uvidíš.“
„Hele tak já vám to řeknu. Ano byl jsem to já. Spokojeni? No ať je po vašem. Alespoň budu mít nějaké vzrůšo,“ vyzval oba k souboj Duergar a tasil svoji obouruční sekeru.

Dazavius však byl připraven a hned jak to Duergar dořekl, přivolal si na pomoc přírodního spojence v podobě lítého vlka. Ten okamžitě vycítil zlo z Duergara a ihned ho napadl. Duergar se však stačil jeho útoku ubránit a stačil mu zasadit pár nepěkných ran. Azanyrmuth využil získaný čas a z boku zasáhl Duergara bleskem. Dazavius si mezitím připravil k seslání další kouzlo. Z oblohy vyšlehl silný blesk, který Duergara přímo zasáhl. Síla blesku překvapila samotného Dazaviuse, byl silnější než, když ho sesílal při jiných příležitostech.

Mezitím se vlk vzpamatoval ze zasazených úderů, a hryzl Duergara do nohy. Toho to natolik v boji rozhodilo, že se poté nemohl na pořádný útok a vlka zasáhl pouze jedinkrát. Azanyrmuth si chtěl vyzkoušet nedávno naučené kouzlo. Z jeho rukou vyšlehly dva zvláštní paprsky v barvách duhy. Jeden Deurgara minul, druhý však byl přesnější a kouzlo se ukázalo jako účinné. Dazavius pokračoval v sesílání dalšího blesku. Mohutný Deurgar byl zasažen dalším bleskem, avšak zatímco by tato sprška kouzel běžného válečníka dávno zabila, Duergar stále odolával.

Lítý vlk, ač byl už vážně zraněn, zakousl se Deurgarovi přímo do rozkroku a ten se nezmohl na téměř žádnou obranu. Všechny jeho útoky šly mimo. Boj tak nakonec Azanyrmuth s Dzaviusem vyhráli, když Deurgara zasáhl třetí blesk.

„No tak to bychom měli,“ s úlevou prohlásil Dazavius.
„Přiznám se, že tohle byl pěkně tuhý soupeř. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by odolal takovému množství kouzel,“ konstatoval Azanyrmuth.
„I mě to překvapilo. Ale už je po něm. Mohli bychom se podívat, zda neměl u sebe něco zajímavého.“

Azanyrmuth proto přistoupil blíže k mrtvému tělu Duergara, které bylo od zásahů kouzel na mnoha místech řádně spáleno. Pod rozpálenou zbrojí nalezl nějaký váček. Spolu s Dazaviusem ho otevřeli a pohlédli do něj. Kromě běžných potřeb, bylo ve váčku nějaké lejstro psané v neznámém jazyce, prázdná baňka a ještě nějaký prapodivný lektvar.

„Tak tomuhle písmu vůbec nerozumím,“ prohlásil Azanyrmuth, když pohlédl na směsici prapodivných znaků.
„To lejstro nech být. Tenhle lektvar vypadá velice zajímavě,“ pověděl Dazavius, když zaujatě zkoumal baňku neznámé průzračné tekutiny zabarvené zelenožlutě.
„K čemu myslíš, že je určen?“
„To ti asi nepovím, každopádně z něj cítím silnou životní sílu. Rozhodně si ho necháme, mohl by nám pomoc.“
„A ta prázdná baňka?“
„Z té cítím pozůstatek nějakého zhoubného jedu.“
„Myslíš, že ten jed mohl všechno způsobit?“
„Mám to podezření. Zjistíme to. Zatím se vydáme raději na cestu.“
„Kam teď?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Patrně nejsme už daleko. Cítím přítomnost ducha lesa kousek tímto směrem,“ ukázal Dazavius směrem do směsice záře s mlhou.

Orientace na tomto místě byla pro normálního smrtelníka prakticky nemožná. Pokud necítil přítomnost ducha lesa, mohl zde bloudit v kruhu do nekonečna. Oba však jeho přítomnost cítil silněji než jindy. Jeho nářek a trápení se jen tak z hlavy vytěsnit nedalo.

Brzy dorazili na zvláštní místo. Vyvýšený kopec obehnán hlubokým příkopem plným znečištěné vody skrýval v dáli něco mnohem většího. Všechny ty hlasy v jejich mysli pocházely přímo z tohoto místa. Patrně došli k cíli. Pomalu obešli celý příkop, než dorazili k lávce spojující kopec s okolím. Opatrně přes ní přešli na onen kopec, kde se oběma naskytl nezvyklý pohled. Přímo na vrcholu trávou porostlém kopci stál z větší části uschlý obří strom, který se za slabého vrzání ohýbal ve zdejším nekonečném chladném větru. Jeho statný kmen skrýval zvláštní tvář, jakoby to byl více živý tvor, než strom. Z výrazu velice trpěl. Patrně by po čase úplně zašel a část lesa pod jeho ochranou by zřejmě zpustla.

Dazavius cítil, jak nemoc, která strom sužuje, ovlivňuje celý les a veškeré dění v něm. Snažil se přijít na to, co nemoc mohlo způsobit a jak ji poté léčit. Nemusel se ani příliš namáhat a bylo mu hned jasné, že byl strom otráven jedem, který byl v té prázdné baňce.

„Zjistil si něco?“ ptal se Azanyrmuth.
„Měl jsem pravdu. Duch lesa byl otráven jedem. Ten Duergar byl za to zodpovědný.“
„Dokážeš ten strom uzdravit?“
„Nejspíše jo. Ten druhý lektvar má v sobě tolik síly, že dokáže obnovit život na dávno mrtvých místech.“
„To je celkem zajímavé, že měl u sebe oba lektvary,“ uvažoval Azanyrmuth.
„Mě to také vrtá hlavou. Dost možná to měl udělat pro někoho jiného a byl tam jistě nějaký záměr. Pravda bude pravděpodobně v tom lejstru, které měl u sebe.“
„Jenže to písmo jsem ještě nikdy neviděl. Bude těžké mu porozumět.“
„Časem se uvidí. Teď se musíme postarat o strom ducha lesa.“

Dazavius otevřel baňku se zelenožlutým lektvarem. Ihned ucítil jeho sílu. Zkusil trochu oné životodárné tekutiny nanést na kořeny stromu. Tomu se během chvíle o něco ulevilo. Byl tak na správné cestě. Pokračoval proto v ozdravování stromu. Po každé dávce se stromu viditelně ulevilo. Jeho barva kůry získávala postupně zdravou barvu, ba i na větvích postupně rašily nové listy.

Jak se postupně vracel strom k životu, i okolí se měnilo k lepšímu. Chlad, vítr a sněhové vločky postupně ustupovaly a mlhou zahalenou krajinu prozařovaly příjemné zlatavé paprsky. Postupně se jakoby odnikud začaly zjevovat v této zvláštní krajině světlušky hrající mnoha barvami a cinkot byl po chvíli obohacen o zpěv mnoha ptáků. I celá krajina se měnila k nepoznání. Pustina se záhy změnila v nádherný háj plný zdravých stromů. Spousta ovocných stromů poskytovala mnoho dobrého šťavnatého ovoce. Tato sféra existence se tak změnila v místo, kde se každý cítil velice příjemně a již se nikdy nechtěl vrátil zpět do materiální sféry.

Když Dazavius skončil s ozdravováním, duch lesa náhle promluvil: „Děkuji vám. To je najednou úleva. Už jsem myslel, že umřu a s ním i můj les.“
„Rádo se stalo. Byla to moje povinnost,“ odpověděl Dazavius.
„Vzpomeneš si, co se tu stalo?“ otázal se Azanyrmuth.
„Ani nevím. Kdysi dávno navštívil toto místo nějaký temný trpaslík, či co to mohlo být. Jednou polil vše okolo nějakým jedem, od té doby jsem začal chřadnout. Cítil jsem, jak les postupně umíral. Teď už je to ale lepší. Vše se pomalu dá do pořádku, uvidíte. Příroda má velikou moc,“ tiše vyprávěl duch lesa.

Následoval opět ten zvláštní pocit, kdy se vše ztratilo v mlze a jasném světle. Když se Azanyrmuth vzpamatoval a rozhlédl se, zjistil, že byl přenesen až ke kruhu světů. To už bylo příjemné slunečné ráno. Paprsky zdejšího slunce pomalu vysušovaly vlhkou trávu. Klidná atmosféra na paloučku působila jako balzám na duši.

Azanyrmuth netušil, jak dlouho byli mimo materiální séru existence. Byl však sám. Po Dazaviosovi ani stopy. Vydal se ho proto hledat. Zkoušel ho volat, avšak bez výsledku. Původně se Azanyrmuth domníval, že byl Dazavius přenesen jen někam poblíž. Brzy se však přesvědčil o opaku. V okolí ho nenašel. Přemýšlel, co udělat. Zda se vrátit kruhem světů na Aldeneerin, nebo se vrátit ke svatyni a nebo počkat. Rozhodl se počkat.

Zatímco se vyhříval v záři ranního slunce, přemýšlel o tom, co právě zažil. Opravdu se to stalo, nebo to byl jen sen? Pokud by to byla pravda, byla by to jeho první zkušenost s jinými sférami existence.

Uplynuly téměř dvě hodiny. Náhle se poblíž Azanyrmutha ozval podivný zvuk připomínající bzučení a zároveň zabublání. Otočil se tím směrem a tam spatřil Dazaviuse.

„Co se stalo? Kde si byl?“ ptal se překvapený Azanyrmuth.
„Stále tu žijí. Byli překvapení, že po takové době dokázal někdo pro změnu také pomoc tomuto světu. Za posledních několik tisíců let se všichni jen snažili získat moc z tohoto světa, nebo ho rabovali a ničili,“ rozvyprávěl se Dazavius.
„A jak se vůbec jmenují?“
„Své jméno nám zatím neprozradili, ale až přijde čas, určitě nás budou kontaktovat. Chtějí se jen ujistit, zda máme dobré úmysly. Staří Aldeřané je mnohokrát zklamali, a proto s nimi přerušili jakékoliv kontakty.“
„Co se vlastně stalo, když jsi uzdravil ducha lesa?“
„Já ti ani nevím. Náhle se vše ztratilo v jasném světle a mlze. Když jsem se probral, tak jsem byl v nějakém sále. Připomínalo mi to trochu to podzemí, kde jsme potkali Dryády, ale ještě zdobnější. Po chvíli přišli. Byly nám celkem podobní. Oblečeni do prostého oblečení přírodních barev, častá byla i kombinace světle modré a narůžovělé. Jejich šedožluté, nebo šedozelené kudrnatější vlasy měli často zdobeny nějakými brky z neznámého ptáka. Jsou velice moudří a co jsem měl možnost vidět, i neobyčejně vyspělí. To jejich město se dá jen stěží popsat.“
„Velice zajímavé, konečně začínáme poznávat více,“ ohromeně odvětil Azanyrmuth.
„Jak jsem však říkal, budeme muset být trpěliví.“
„Takže jsme tu prozatím skončili? Co ten amulet?“
„Ten si vzali. Předají ho Dryádám. Nyní už můžeme jít. Až přijde čas, vrátíme se sem. A teď bychom se už mohli vrátit zpět na Aldeneerin.“

Jakmile si Azanyrmuth urovnal vše v hlavě, přistoupil k ovládacímu pultu a zadal kombinaci symbolů pro Aldeneerin. Kruh světů se otevřel a cesta domů byla volná. Prošli kruhem a po přesunu prostorem stáli na povrchu Aldeneerinu.

Bylo jasné jarní dopoledne. Ptáci poletovali v korunách stromů a prozpěvovali si a celé nádvoří bylo provoněné prvními rozkvetlými jarními rostlinami. To už ve zdejších palácích panoval čilý ruch jako obvykle. Oba si šli odložit výbavu do svých komnat, pojedli dobrého jídla připraveného pro zdejší dobrodruhy a po krátkém odpočinku se vydali za Moladirem. Ten zrovna procházel staré knihy o zajímavostech jiných světů.

Moladir byl zabrán do studia, takže mu chvíli trvalo, než zahlédl Azanyrmutha s Dazaviusem. Zavřel právě studovanou knihu a pozdravil je: „Vítám vás zpět. Koukám, že jste se vrátili ve zdraví, tak povídejte.“
„Byli jsme nakonec úspěšní. Podařilo se nám, nebo vlastně jen mě, navázat s nimi kontakt. Budeme však muset být ještě trpěliví. Se starými Aldeřany měli špatné zkušenosti a chtějí si ponechat čas na rozmyšlenou. Měli by nás v budoucnu kontaktovat,“ rozpovídal se Dazavius.
„To zní velice slibně. Ani jsem neočekával, že se to vyvine tak slibně. Jak jste je vlastně našli?“
„Právě to bylo trochu zvláštní. Prozkoumávali jsme okolní lesy, když jedna oblast byla něčím prokletá. Postupně jsme zjistili, že duch lesa chránící tu oblast je nemocen. Rozhodli jsme se mu pomoc,“ pokračoval ve vyprávění Dazavius, zatímco Moladir se zaujetím poslouchal. Vždy si rád poslechl vyprávění o jiných světech.
„Abychom mohli pomoc duchu lesa, museli jsme se dostat do jiné sféry existence.“
„Do jiné sféry existence?“ podivil se Moladir.
„Ano. Byl to opravdu nezvyklý zážitek. Po navázání kontaktu s duchem lesa u jeho svatyně se vše náhle rozplynulo v jasném světle a mlze a najednou jsme stáli ve zvláštní krajině.“
„Jak to tam vypadalo?“ přerušil Dazaviusovo vyprávění Moladir.
„Krajina byla prakticky pustá. Zvláštní směsice jasného světla s mlhou tvořila atmosféru. Do toho vál chladný vítr se sněhovými vločkami, které však při dopadu na zem mizely a všude kolem se ozýval slabý cinkot.“
„Velice zajímavé. O jiných sférách existence zatím skoro nic nevíme, ale vy jste první, co dokázali nějakou navštívit. Povídejte dál. Co se stalo pak?“
„Potkali jsme tam nějakou zlou bytost, která to všechno způsobila. Byl to Duergar. Jednou jsem o této rase četl v jedné knize. Byl tam snad uvězněný, ale byl to on, kdo otrávil ducha lesa,“ pokračoval v popisu Azanyrmuth.
„Podařilo se nám ho potrestat za jeho hanebný čin,“ hrdě pronesl Dazavius.
„Zkrátka jsme ho zabili. U sebe měl prázdnou baňku od jedu, lektvar nějaké životní síly a toto lejstro,“ podal ho Moladirovi.
Ten se do něj zahleděl a po chvíli prohlásil: „Hodně podivný jazyk, to jen tak nepřeložíme.“
„Abych to dokončil, poté když jsme uzdravili ducha lesa. Celá jeho sféra existence se změnila v nádherné místo, a pak se vše opět ztratilo v mlze. Azanyrmuth byl přenesen ke kruhu světů, zatím co já, do jednoho jejich města. Co jsem měl od nich možnost zjistit, jsou nesmírně moudří a také vyspělí. Ovládají už velice pokročilo magii, avšak neměl jsem možnost zjistit více. Musíme jim dokázat, že nebudeme se snažit je jen využívat,“ dokončil vyprávění Dazavius.
„Je toho hodně. Večer si ještě o tom můžeme popovídat u piva,“ nabídl se Azanyrmuth.
„Dobrá. Zrovna nedávno tu otevřeli novou hospodu s příznačným názvem: U KRUHU SVĚTŮ. Prý tam mají výborné pivo. Sejdeme se tam večer,“ přijal Moladir pozvání na večerní pokec u piva.

Azanyrmuth s Dazaviusem poté odešli odpočívat do svých komnat a přemýšlet o posledním hodně nezvyklém zážitku. V hlavě jim utkvěla zatím neprozkoumaná rasa. Navážou s nimi někdy kontakt? Budou jednou spojenci? To ukáže až čas.


Další díl konečně na světě. Opět celkem dlouhá prodleva, až jsem se zděsil, že uplynul měsíc. Ten čas snad utíká stále rychleji. Potřeboval bych aby v reálu fungoval příkaz settimescaleto=# a tam nastavit aspoň 0,3 :-D .
Myslím, že ai nebude těžké poznat rasu, se kterou se potkali. Doufám, že se líbilo.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Další

Zpět na Dokončené povídky

cron