Stargate: Aldeneerin 2

Po pauze jsem se pustil do druhého dílu fantasy Stargate. Odehrává se pár desetiletí po SG:Ald1, více už krátký úvodní díl a příští týden se můžete těšit na první kapitolu. Jen připomínám, řada věcí je oproti SG hodně upravena například si vzpoměnte na Tolány z SG:Ald1. Pěkné počtení.

Stargate Aldeneerin 1
Stargate Aldeneerin: Calanirmyan
Kap.1 S Odinem na své straně
Kap.2 Strážci Cimmerie
Kap.3 Štít kruhu
Kap.4 Uvězněni na druhé straně
Kap.5 V zajetí
Kap.6 Mezi vodou a mrazem
Kap.7 Zatmění
Kap.8 Odcházení
Kap.9 Šance pro další národ
Kap.10 Temný stín se šíří
Kap.11 Nečekaný průzkum
Kap.12 Pán jeskyně I
Kap.13 Pán jeskyně II
Kap.14 Souboj světla s temnotou
Kap.15 Jeden krok slepou cestou
Kap.16 Temnoty se trhají I
Kap.17 Temnoty se trhají II
Kap.18 Život v úrovních
Stargate Aldeneerin 3
Stargate Aldeneerin 4

Tabulka pro převod měr

1 míle = 1 609 metrů
1 stopa = 30,5 centimetrů
1 libra = 0,454 kilogramů
1 palec = 2,54 centimetrů
1 unce = 28,35 gramů
1 sáh = 1,8 metrů

Úvod
Čas velkých změn

Jednoho letního večera roku 375, kdesi na východě stále rozlehlejší říše poblíž obnovovaného města Azgariel. Toto středně velké město ležící na hlavní cestě, která podle starých záznamů spojovala města Lianar a Elyswer, svou velikostí mohlo poskytnout bydlení pro 4000 obyvatel. V posledních letech právě toto město sloužilo jako útočiště pro četné výpravy na neprozkoumaný a nebezpečný sever.

Skupinka pěti dobrodruhů zrovna tábořila v hlubokém lese a u ohně si opékala čerstvě uloveného zajíce. Rozbití tábora bylo hodně narychlo, protože se zrovna krajem prohnala silná bouře a dobrodruhové se museli rychle ukrýt. Ten večer již slunce přes zamračenou oblohu nevykouklo, a tak se rozhodli na tomto místě přenocovat. Když dojedli zajíce, zpříjemňovali si pobyt u ohně hraním na loutnu a vyprávěním historek a příběhů. Došlo i na historky o Temnorozených. Za 45 let se na ně prakticky zapomnělo a už jen pár Aldeřanů znalo podstatu ochrany říše před zlými nepřáteli.

Když přišla hluboká a temná noc, ulehli ke spánku. Protože se lesy pohybovalo mnoho potvor a netvorů, vždy zůstával někdo na stráži. Tentokrát jako první hlídkoval mladý bojovník Rhein. Tu noc neměl příliš dobré pocity, bylo to jednak tím, že se zrovna blížil čas dvou úplňků, a také byl vzduch po bouřce vlhký a zároveň teplý. V lese vládlo nezvyklé ticho, v tmě se táhl mlžný opar a na kůži ulpívaly nepříjemně lepící se kapičky z vlhka.

Uplynuly dvě hodiny, jež se neskutečně vlekly. Mlžný opar stále sílil, neustále se držel při zemi a jeho chapadla objímala staré stromy, jakoby v tu noc měli měli povstat z hrobů všichni mrtví. Rhein měl náhle pocit, že v okolí není sám. Občas měl pocit, že v blízkosti cosi zaslechl. Protože vlhko tlumilo veškeré zvuky, nemohl bezpečně určit zda se jednalo pouze o přelud, nebo se v okolí tábora cosi pohybovalo. Rhein vytasil dlouhý meč a bedlivě sledoval okolí. Aby získal více světla, přihodil pár klacků na slabě plápolající oheň.

Náhle se za jeho zády ozvalo prasknutí. Rhein se prudce otočil, připraven okamžitě seknout po neznámém mečem. V tom se najednou zarazil, když zjistil, proti komu stojí. Před sebou spatřil tvář dávno zapomenutého nepřítele, pomalovanou tvář Temnorozeného. Rychle se vzpamatoval, mohutně se napřáhl, ještě vykřikl: „Poplach! Nepřátelé útočí!“ a okamžitě se pokusil Temnorozeného udeřit do hlavy. Z rozrušení zasáhl pouze část hrudi. Mezitím vyběhli ze stanů ostatní dobrodruzi připraveni bránit tábor.

Temnorozený samozřejmě nebyl sám. Hned na to jich do tábora vtrhlo nejméně dalších deset. Strhla se zběsilá mela. Dobrodruhům se chvíli dařilo bránit tábor, ale sotva Rhein porazil první dva, zahlédl dva své druhy mrtvé v kaluži krve. Než se nadál, další spolubojovník padl k zemi. Rhein si uvědomoval vážnost situace a také to, že proti přesile nemá nejmenší naději, proto mu nezbylo nic jiného, než se dát na útěk. Pozvedl amulet symbolizující bohyni slunce Selune a hlasitě prohlásil: „Nechť dodej mi sílu v boji proti temnu!“

Oblast na chvíli oslepilo jasné sluneční světlo, které Temnorozené načas zcela oslnilo a Rhein měl příležitost k úniku ze smrtelného obklíčení. Běžel jako o závod temným lesem, neohlížel se nalevo, napravo a jen utíkal vpřed. Strach mu nedovolil polevit a ani si přesně nevzpomínal, kdy dorazil na úzkou pěšinu, která vedla k nejbližší vesnici. Když spatřil hořící pochodně osvětlující náves nevelké vesničky, ulevil si. Na chvíli se zastavil, aby znovu popadl dech. Nic však neponechával náhodě a stále se rozhlížel po lese.

„Co se stalo? Vypadáš hrozně vyděšeně,“ promluvil k němu strážný na hlídce, když spatřil udýchaného Rheina a jeho zpocený a vyděšený obličej.
„Temnorození přicházejí!“ sotva ze sebe vydal.
„Co to říkáš? Temnorození?“ strážný nechtěl věřit tomu, co právě slyšel.
„Ano. Napadli náš tábor a všechny ostatní dobrodruhy pobili. Já jediný jsem přežil.“
„To je zlé. Myslel jsem, že se jedná o pohádky na strašení dětí,“ pravil strážný, který dosud o nich slyšel pouze pár historek, co se povídají u piva. Dle výrazu Rheina usoudil, že si nedělá legraci a vše je myšleno smrtelně vážně.
„Přišli. Bylo jich spoustu.“
„Pojď za mnou,“ pravil a vedl ho ke zdejší malé tvrzi, kde sídlila zdejší stráž a také královská vojska.

Strážný okamžitě vzbudil a svolal všechny přítomné do hlavního sálu. Většině se z vyhřátých postelí moc nechtělo, a tak musel ospalce trochu popohnat.
„Co se děje. Proč najednou takový poprask?“ rozespale pravil starší válečník a promnul si oči.
„Máme tu asi vážný problém.“
„O co jde?“
„Slyšeli jste někdy o Temnorozených?“
„Ano. Spoustu historek, ale nikdo nikdy žádného neviděl,“ odpověděl urostlý strážný ostrých rysů.
„Já jsem zaslech, že skutečně existují,“ dodal starší válečník královského vojska. „Údajně žijí daleko na severu na popelavých pláních a chrání nás před nimi jakási bariéra. Naši předkové s nimi vedli boje … stalo se to prý už před padesáti lety.“
„Pokud je to s tou bariérou pravda, tak je možné, že asi slábne,“ zauvažoval Rhein.
„O tom jsem taky něco slyšel,“ souhlasil s ním válečník královského vojska.
„Uvědomujete si vůbec, o čem se tady bavíme?“ vstoupil do debaty velitel stráže. „Jestli jsou vaše domněnky pravdivé, hrozí naší říši vážné nebezpečí. Pro jistotu od teď budou hlídky zdvojnásobeny, zajistěte ať nikdo nepokračuje v průzkumech neprobádaných lesů a všechna vojska se zaměří na hlídání okolí,“ vydával přítomným rozkazy.
„Ano. Rozumíme,“ souhlasili strážní.
„Hned ráno vyšleme posla, ať předá královské radě zprávu o tom, co se tu děje.“

Zpráva o nečekaném útoku Temnorozených se dostala do Lianaru po šesti dnech. Současná královská rada však nevěnovala varování patřičnou pozornost a jediná její reakce spočívala v poslání malého oddílu mladých válečníků. Tato zprava se však dostala i k Dandalusovi a o to víc ho znepokojila.

Dandalus s věkem šedesát pět let patřil mezi velice moudré badatele. Zajímal se o historii Aldeneerinu, magii a také, jako jeden z mála, o kruh světů. Díky jeho věku pamatoval ještě výpravy z období před padesáti lety. Byl to Moladirův učeň, který po jeho smrti pokračoval v jeho díle. Také mu byl trochu podobný, jak vzhledem, tak i povahou. Přestože dřívější události znamenaly prakticky konec nadějí na další cestování, nepolevil v dalším studiu starých knih. Během čtyřiceti let měl dostatek času v pátrání po zajímavých světech. Byl přesvědčen, že našel několik zajímavých světů, kde by se jistě našlo mnoho užitečného v boji proti Temnorozeným a také několik světů, u kterých byla naděje získat spojence.

Dandalus i nadále udržoval styky s rodem Azanyrmuthovců, jakožto mocných čarodějů. Ti již nesídlili pouze v malé usedlosti, ale v posledních letech si vybudovali malé panství. Nejstarší Azanyrmuth, který se zúčastňoval dřívějších výprav, ale i další dvě generace zasvěcovaly do tajů magie mnoho učňů na nedávno založené magické univerzitě v Lianaru a nově vznikajících sídlech mágů. Z těchto činností jim plynulo nemalé bohatství a díky tomu vzrůstal i jejich vliv v říši.

Všechno by zůstalo ve starých kolejích, kdyby najednou počet incidentů v neprobádaných končinách nepřibývalo. Zprávy o Temnorozených se šířily po rozsáhlé říši jako nákaza a najednou historky o zlé rase získaly zcela jiný rozměr. Kromě toho se znovu začalo mluvit o tajemném kruhu světů. Stále více rádců a vlivných začalo uvažovat o možnosti zprovoznění kruhu světů, přesto však byla současná rada stále proti. Strach obyvatel, další útoky nepřátel a pokračující tlak na obnovení výprav pomalu podrývala moc současné rady.

Jednoho podzimního dne zasedala rada. Zasedání se kromě současné rady, jejich rádců a nových následníků účastnili i Dandalus, řada z rodu Azanyrmuthovců, namátkou Azanyrmuth Nejstarší, který se účastnil prvních výprav, z druhé generace Mocný, Moudrý a Vládce ohně a z poslední třetí generace nejmladší Azanyrmuth Tajemný. Jednání od začátku provázela bouřlivá diskuze, jednak za to mohly současné problémy a také to, že se v ten den měli volit noví zástupci a dojít obměně některých členů rady.

„Takže vy stále trváte na tom, abychom se pustili do tak nebezpečné záležitosti, jako je cestování kruhem světů?“ stále nesouhlasil stávající člen rady, Landir.
„Ano,“ trval na svém Dandalus.
„Uvědomujete si, že naši předkové narazili na mnoho nepřátelských a zlých ras?“
„Drowové, Gou'aldi a největší problém Temnorození,“ přidal další argumenty další člen rady, Kaltimar.
„Částečně bych souhlasil, akorát problém spočívá v tom, že Temnorození obývají popelavé pláně severovýchodně od Lianaru,“ oponoval Azanyrmuth Nejstarší. „Dále Drowové ani Gou'aldi na nás nezaútočili. Navíc Dandalus v knihách objevil pár velice nadějných světů, kde bychom mohli získat mocné spojence.“
„Například?“
„Třeba Cimmeria. Svět hojně obýván mocnými seveřany. Podle knih tento svět chrání jakási velice mocná a hlavě dobrá rasa.“
„Aby to nedopadlo jako s Orcy,“ vzpomněl si Landir na složité vztahy se sousedy sídlící na jihozápadě, a proto tomuto plánu nedůvěřoval.
V sále to zahučelo, jak všichni vzájemně diskutovali.

Šum přerušil až Dandalus: „Máme v podstatě dvě možnosti. Buď budeme dále čekat a dělat, jakože nic a za pár let se divit, jak to že nám Temnorození plení celou říši, a nebo se vydat na jiné světy, získat spojence, mocnou magii a mocné předměty.“
„Co vy na to?“ promluvil ke všem přítomným Azanyrmuth Nejstarší. „Chcete tu mít stále tyto … sraby,“ ukázal na současné členy rady, hlavně na ty, kteří odmítají obnovení výprav, „nebo si zvolit schopné nástupce, kteří konečně jednou provždy zatočí s nepřáteli,“ nepřestával šetřit kritikou.
Než současní vládci stačili cokoliv říct, povstal a jal se slova: „Azanyrmuth má pravdu, nemůže tu čekat a doufat, že vše dobře dopadne. Musíme se také snažit a podstoupit možná rizika.“
V tom se v sále strhla další bouřlivá diskuze, po které nasledovalo hlasování o nástupcích.

Jak se dalo očekávat, část současných členů odmítající cesty kruhem světů, dostala jen minimum hlasů. Do nové rady zasedl kromě čtyř nových vládců Dandalus, a také Azanyrmuth Nejstarší jehož zkušenosti z dávných dob budou velice užitečné. Současný král Ragulus, čtyřicetiletý silnější muž, celkem klidného výrazu, jehož hlavu zdobila bujná kštice světlých vlnitých vlasu, ukončil zasedání rady. Ještě před koncem rozhodl o okamžitému zahájení prací na obnově cest na jiné světy.

Sotva se nově ustavená královská rada seznámila s problémy v říši Lianarské, už znovu zasedala a řešila na jaké světy se Aldeřané vydají. Současně v severní čtvrti, především v paláci na jehož nádvoří byl uložen kruh světů, probíhaly přípravné práce. Upravovaly se komnaty pro budoucí dobrodruhy, společenské sály vyklizeny od haraburdí, co sem bylo za těch čtyřicet let nanošeno, z knihoven a spižíren vymeteny pavučiny a hlavně se připravoval podstavec k opětovnému uložení kruhu světů.

„Jak probíhají přípravné práce,“ začal se zajímat král Ragulus.
„Přesvědčte se sám,“ odpověděl mu Dandalus a nadšeně se rozpovídal o právě probíhajících pracích. „Komnaty jsou téměř připraveny, místní se připravují na nové úkoly a zítra bychom mohli kruh světů vyzvednout.“
„Výborně.“
„A kam se tedy vydáme?“ zajímal se Hordan, starší urostlý válečník, jeden z nových členů rady.
„V úvahu připadá pár světů,“ Dandalus vytáhl ze svých poznámek papír s údaji o vybraných světech včetně adres a položil ho doprostřed stolu. „Tento svět vypadá nejnadějněji.“
Přítomní se podívaly na seznam.
„Cimmerie,“ pokračoval Dandalus „Podle knih hojně obývaný svět Nordy, mocnými a udatnými válečníky. Pokud s nimi navážeme kontakty, mohli by nám v boji s Temnorozenými hodně pomoc.“
„Vypadá to velice nadějně,“ přidal se do porady Azanyrmuth Nejstarší. „Škoda, že jsme ten svět neobjevili před lety, jistě by vše dopadlo jinak.“
„Teď jen doufat, že budou sdílnější na rozdíl od Orců,“ zauvažoval Hordan.
„Pokud se tam nevydáme, tak to nezjistíme.“

Uplynulo pouze pár dní a kruh světů byl znovu usazen na své původní místo, ozkoušen a znovu připraven na další cesty. I první dobrovolníci se už hlásili k prvním výpravám, sotva se dozvěděli o novém směřování říše. Nadšení bylo opravdu velké, a tak první výprava nedala na sebe dlouho čekat.

Som rád, že si s5.
Rád si prečítam nové pokračovanie.

Přidávám se k Pukovi, jsem taky rád že jsi zpět a rozhodně pokračuj! už se těšíme na další díl!

vynikající těším se na další díly

A je to tu. První kapitola venku. Je poměrně dlouhá, trošku se to natáhlo

1
S Odinem na své straně

Dva dny od vyslání výpravy, první po mnoha letech, rada netrpělivě čekala na návrat prvních cestovatelů. Poučeni z předchozích nezdarů, tentokrát vyrazila na průzkum velmi početná skupina čítající 22 cestovatelů, včetně mocných mágů, špehů, ale i diplomatů a zástupce královské rady s dopisem přímo od krále. Posel měl za úkol se vrátit okamžitě, jakmile dojde k prvnímu navázání kontaktů.

Hlídky u kruhu světů nepřetržitě držely stráž. Jednak tak chtěla být královská rada informována hned po návratu posla, ale také to měla být jistota, aby byla královská vojska včas varována před možnou invazí. Nikdo nechtěl, aby se opakovala podobná invaze jako před lety, kdy Temnorození zastihli Aldeřany zcela nepřipravené. Dandalus občas dorazil k hlídkám a vždy prohodil pár slov, samozřejmě chtěl vědět, zda už nedorazil posel.

Při čtvrté takové návštěvě, se najednou červené zámky náhle rozzářily a vzápětí se kruh světů otevřel. „Už jsou tady,“ zaradoval se Dandalus. To neuniklo ani Azanyrmuthovi Tajemnému a sotva zaslech zvuk otevření, vyběhl z knihovny jako ohnivá koule přičemž porazil lahvičku inkoustu a celý její obsah se tak vylil na sametově bílý koberec. Sotva dorazil na nádvoří, kde již Dandalus a strážní netrpělivě očekávali příchozí, prošel jím samotný posel a dva válečníci.

„Dobré zprávy,“ jal se slova posel. „Jsou tam Nordé a mají zájem na spolupráci.“
Na tváři přítomných se objevil úsměv. Úspěch hned napoprvé, radovali se v duchu.
„Přiveď rychle královskou radu,“ poslal Dandalus Azanyrmutha pro přítomné členy rady, kteří právě řešili chod severní čtvrti. Ten ani na chvíli neotálel a běžel pro ně.

Ani ne za tři minutky Azanyrmuth dorazil společně s králem Ragulusem a třemi členy rady.
„Máme dobré zprávy,“ pravil s úsměvem na tváři Dandalus.
„Povídejte.“
„Měli jsme pravdu. Cimmerie je hojně obydlený svět udatnými Nordy. Rádi se s vámi setkají,“ pokračoval posel a předal králi dopis psaný runovým písmem. Runovému písmu seveřanů sice vůbec nerozuměl, ale Azanyrmuth se okamžitě nabídl s pomocí při překladu.
Král oněměl úžasem. Byl si vědom, že právě nastává historický okamžik, Aldeneerin má konečně možnost získat mocné spojence.
„Jejich vládce Thorogar si přeje, aby jste se s nimi setkal co nejdříve.“
„Výborně!“ samou radostí vykřikl král a začal bez prodlení vydávat rozkazy: „Připravte koně, povozy a zásoby! Pozítří vyrážíme!“ a sám šel dohlížet na přípravné práce.

Všichni se okamžitě vydali plnit rozkazy. Během krátké chvíli nastal v severní čtvrti čilý ruch. Zpráva o objevu přátelského národa se záhy šířila Lianarem jako blesk. Ten večer se v krčmách neřešilo snad nic jiného. Každý snil o nových možnostech, přátelství, společných dobrodružství a samozřejmě také hrozba Temnorozených. Ti, co ještě pamatovali dávný útok na Aldeneerin, doufali, že brzy dojde k jejich definitivní porážce.

Po dvou náročných dnech Lianarští dokončili přípravné práce a královská výprava na Cimmerii mohla být uskutečněná. Toho slunečného podzimního rána se na nádvoří sešla početná výprava. Účasnil se jí sám král Ragulus, tři členové královské rady, Hordan, Dandalus a Azanyrmuth Nejstarší, dvanáct elitních rytířů na koních, povoz se zásobami, královský kočár a početná armáda válečníků, lučištníků, mágů a hraničářů. Výpravy se samozřejmě účastnil i Azanyrmuth Tajemný, který si nechtěl tuto jedinečnou příležitost nechat ujít.

Azanyrmuth Nejstarší měl tu čest zadat na ovládacím panelu adresu Cimmerie. Jak postupně mačkal jednotlivé symboly a červené zámky se rozzářily, nádvoří v ten moment ztichlo. Když položil ruku na centrální červenou polokouli, z vnitřního prstence vytryskla známá energetická vlna, která se vzápětí ustálila. Cesta na Cimmerii byla volná. Jako první se vydali na cestu královští rytíři doprovázení ostatní armádou, pro případ, kdyby se na druhé straně chystalo něco nekalého. Už předem bylo domluveno, že tento den budou někteří z první výpravy čekat na druhé straně u kruhu světů.

Početná armáda zmizela v kruhu světů a nyní je následovali členové královské rady a samotný král v královských kočárech. Jako poslední byl na řadě povoz se zásobami. Oba Azanyrmuthové seděli ve třetím kočáře a pozorovali dosud nezvyklý průchod kruhem světů. Před lety se kruhem světa chodilo zásadně pěšky, tehdejší cestovatelé měli obavy, jaké účinky by takové cestování mohlo mít na koně. Až nedávný pokus vyvrátil starý mýtus o poplašených koních, takže už nebylo čeho se bát. Vše okolo se náhle rozplynulo v množství zářících bílých hvězd. Pocit nehmotnosti a pohyb prostorem nepřestavitelnou rychlostí byl stejný jako kdysi dávno.

Když dorazili na druhou stranu, nastalo velké očekávání. Rozhodnutí, které již nejde vzít zpět, pokud by to byla léčka, boj by byl nevyhnutelný. Naštěstí Nordé vypadali přátelsky a dle slov poslů nic nevěstilo nějakou zradu. Hned pocítili zdejší chladný severský vzduch. Samotný kruh světů se nacházel v údolí, jež z obou stran obklopovala vysoká zasněžená pohoří a rozsáhlé smrkové lesy.

Uprostřed prostranství se tyčil vysoký kamenný monument symbolizující Thorovo kladivo, znak Nordického boha. Krátce po uzavření kruhu světů se však začalo s Thorovým kladivem cosi dít. Z jeho útrob se stále silněji ozýval bzučivý zvuk. Zdálo se, že samotný monument není jen obyčejný symbol boha, ale zřejmě mocná zbraň. Někteří přítomní znejistěli, skoro se chtěli otočit a rychle se vrátit zpět na Aldeneerin. Naštěstí přítomní Aldeřané, kteří dle dohody čekali u kruhu světů, je znovu ujišťovali, že nehrozí žádné nebezpečí. Samým rozrušením někteří zapomněli, že Cimmeria je chráněna magickým obeliskem před Goa'uldy a ostatní tvory nechává bez povšimnutí. Jasně modrý paprsek pouze prošel skrz přicházející a zkontroloval, zda někdo z nich nemá v sobě Goa'ulda.

„Buďte vítáni,“ pozdravil Aldeřany Nordický vojevůdce Helgadarm, který již spolu s dalšími devíti válečníky na koních čekali na příchozí. Podle vzhledu to byl nebojácný a urostlý bojovník, jež měl za sebou řadu bitev. Na sobě měl plnou plátovou zbroj, kterou zdobily symboly severských bohů. Stejně jako ostatní doprovázející válečníci měl světlé dlouhé vlasy a též pořádné vousy.
Lianarský král Ragulus a Dandalus vystoupili z kočáru. „Král země Lianarské, Ragulus, představil ho Dandalus.
„Je nám potěšením, že jste přijali naši nabídku.“
„Náš vládce Thorogar vás očekává. Následujte nás,“ pravil Helgadarm a zavelel k cestě do nedalekého města Freidiharm, které se nacházelo ve vzdálenosti deseti mil na severozápad.

Cestou Aldeřané obdivovali zemi seveřanů. Vysoká pohoří tyčící se kamsi do mraků, rozlehlé zasněžené jehličnaté lesy, ledové pláně, prosté usedlosti a vesničky místních farmářů. Zdejší obyvatelé se často přišli podívat na návštěvníky z Aldeneerinu. Podle slov zdejších kruhem světů už více jak tisíc let neprošel nikdo z dřívějších přátel a spojenců. Azanyrmuth Tajemný obdivoval zdejší tajemnou seveřanskou atmosféru. Ačkoliv to byla jeho první výprava, tenhle svět se mu velice zamlouval. Přestože již minulo poledne, zdejší vzduch byl velmi chladný. Na podobné počasí nebyli Aldeřané zvyklí. Ač se na cestu dobře oblékli do teplých kožešin, po několika hodinách ztrávených na koních a v kočárech jim i tak zalézal chlad pod kůži.

Po čtyřech hodinách konečně spatřili tolik vytoužené město Freidiharm. Vyvýšené místo, jež obtékala široká chladná řeka společně s pevnými hradbami doplněné o čtyřboké věže, činilo toto město těžko dobytným. Celá královská garda zamířila k jednomu ze dvou kamenných mostů oddělující město od okolního světa.

Pokračovali po hlavní ulicí poměrně velkého města, které podle slov Helgadarma obývalo přes čtyři tisíce Nordů. Řada z nich zanechala práce v kovárnách, koželužnách a truhlárnách aby se přišla podívat, kdo po tak dlouhé době navštívil Cimmerii. Oba Azanyrmuthovci se kochali zdejším drsnějším městem. Obdivovali úzké uličky, řady kováren, řemeslných dílen, krámků a pozornosti neunikl ani malý pivovar. V duchu se pomalu těšili, až ochutnají místní pivo a kořalku.

Jejich cesta skončila na náměstí, jemuž dominoval Odinův chrám a rozsáhlý palác místní vlády. Řada uvázaných koní nasvědčovala tomu, že sem dorazili královští zástupci i samotný vládce Nordů Thorogar. Celá výprava z Aldeneerinu zde zastavila a čekala na další pokyny. Mezitím jezdci odstrojili koně, vozkové vypřáhli koně z kočárů a povozů.

Helgadarm nejdřív sám vstoupil do paláce, aby se po krátké chvíli vrátil zpět se slovy: „Vládce Thorogar vás očekává. Můžete vstoupit, ale zbraně prozatím nechte v povoze, jistě chápete, že jde o bezpečnost našeho vládce.“
Rytíři Aldeneerinu znejistěli, pokyn k odložení zbraní se jim moc nezdál, obzvláště na neznámém místě obklopeni mnoho válečníky.
„Nemusíte se bát, i my jsme byli nuceni odložit výzbroj,“ uklidňoval přítomné Aldeřany válečník z první výpravy opírající o povoz s výbavou.
Po ujištění přítomní odložili zbraně a pětice válečníků doprovázela krále Raguluse a další tři členy královské rady, Hordana, Dandaluse a Azanyrmutha I.

Interiér prostorného paláce se nesl v severském duchu. Prostorná síň, dřevěná podlaha, velké ohniště uprostřed dodávající příjemné teplo a mnoho kožešin zajišťovalo hostům patřičné pohodlí. Hosté na pokyn usedli na honosně vyřezávané dřevěné židle. Na podobně vydařeném stole již byla připravena bohatá hostina, pečené srnčí, pečené kančí, ovčí sýr a plný soudek zlatavého moku. Jídlo vypadalo vskutku lákavě a všem se okamžitě začínaly sbíhat sliny.

„Vítáme vás na Cimmerii,“ uvítal je sám mocný vládce Thorogar. Už od pohledu to byl velice mocný válečník, se kterým by se jen tak nechtěl nechtěl utkat v boji, už jen proto, že v ruce třímal obrovskou obouruční sekeru. Mohutný plnovous a bujná kštice dlouhých blond vlasů umocňovala dojem velmi mocného a také vysoce postaveného Norda.
„Jistě máte po cestě hlad. Najezte se, a pak započneme naše jednání.“
Přítomní to uvítali a hned se pustili do jídla. I sám vládce Thorogar.
„Od poslední přátelské návštěvy uplynula staletí,“ začal vyprávět. „Staří Aldeřané zmizeli už před před více jak sedmi sty lety jejich kalendáře, pokud se nepletu.“
„Při dřívějších výpravách nám mnoho národů sdělilo něco podobného,“ vstoupil do rozhovorů Azanyrmuth. „Jen nikdo nevěděl kam zmizeli a nechali svůj rodný svět zchátrat.“
„Ani my jsme na to nepřišli. Údajně jsme se s nimi moc nestýkali, a stejně pak najednou zmizeli. Tvrdí se, že byli potrestáni za své činy. Nevím, zda to víte, ale v hodně dávných dobách údajně spáchali mnoho zlého.“
„O tom jsme také něco zaslechli, ale na samotném Aldeneerinu jsme dosud tajné pevnosti plné zvrácených experimentů zatím nenašli. Faktem, že jsme dosud mnoho neobjevili,“ pokračoval Azanyrmuth.

„Začal bych asi s tím, proč jsme tady,“ vstoupil do jednání sám král Aldeneerinu Ragulus.
„Ano. Naše budoucí spolupráce. Slyšeli jsme o vašich problémech s jednou zlou rasou.“
„Temnorození. Vedli jsme s nimi před půl stoletím velké boje, které málem skončily katastrofálně.“
„S těmi jsme se kdysi také setkávali, ale naštěstí na nás moc často neútočili. Zato problémy máme s jinou rasou. Možná jste někdy zaslechli zvěsti o Goa'uldech.“
„Pouze něco málo,“ pokračoval Azanyrmuth. „Objevili jsme svět Livnris, kde měl jistý Goa'uld obrovskou pevnost. Dělal tam mnohé pokusy s nichž se některé asi nepovedly a byli ji nuceni narychlo opustit.“
„To zní zajímavě. Jaké pokusy. Pokračujte.“
„Dá se říct, že si zahrávali s něčím, co bylo nad jejich schopnosti. Zkoušeli experimentovat ze sférami a přivolali nějakou mocnou bytost, která zapříčinila, že se někteří Jaffové pomátli a věci najednou fungovali úplně jinak. Setkali jsme se tam s nějakou mocnou bytostí, kterou tam něco věznilo. Vyprávěla nám o této pevnosti. Musím říct, že je to hodně nebezpečné místo.“
Thorogar se na chvíli zamyslel: „Hodně zajímavé místo. Jistě bychom ho mohli společně v budoucnu prozkoumat a získat nějaké mocné věci v boji proti našim nepřátelům. Cimmerie je naštěstí chráněna Thorovým kladivem, takže se sem Goa'uldi nedostanou. Problémy jsou ovšem na našich spřátelených zemí, na něž nám občas zaútočí. Musíme tam držet poměrně početná vojska. Problémy se nevyhýbají ani samotné Cimmerii. Různé bytosti ,obývající neprozkoumané nebo málo obydlené oblasti, občas útočí na menší města. Zrovna nedávno na severu nám dělali potíže ledoví trollové. Ovšem největší hrozbu představují temní trpaslíci nazývaní Duergaři.“
Azanyrmuthovi se vybavila dávná vzpomínka na boj s jedním Duergarem ve sféře existence ducha lesa a pravil: „Jednoho jsem kdysi dávno potkal. Uškodil lesnímu duchovi na Mimbaru.“
„Je vidět, že jste mnohé zažili. Vaše zkušenosti se nám budou velice hodit.“
„Co od nás žádáte?“ zeptal se král Ragulus.
„Pomozte nám v boji proti Duergarům. Mají pevnost v černých horách asi dvanáct mil západně odsud. Potom bychom mohli pokračovat v našich jednání o spojenectví. Potřebujeme se jen přesvědčit, že budete silným, odvážným a hlavně čestným spojencem. Odin nestrpí slabost a podlost.“
„Dobrá,“ zvážil Ragulus pro a proti a rozhodl: „Jsme ochotni vám pomoct, jen budeme potřebovat trochu času na přípravu našich vojsk.“
„Zajisté. Určitě vám poskytneme dostatek času, avšak není dobré náš útok oddalovat. Duergaři momentálně utrpěli citelné ztráty.“
„Do deseti dnů bychom dorazili s početnější armádou. Momentálně dáme dohromady odhadem tak tři stovky válečníků. Možná se to nezdá moc, ale s pokračujícím průzkumem Aldeneerinu se setkáváme s řadou bizarních stvoření, takže nám nechybí bojové zkušenosti.“
„To zní dobře. A tímto bych naše první setkání zakončil. Dnes večer uspořádáme zde v Freidiharmu oslavy. Jste zváni. Neznám lepší způsob seznámení, než pořádná oslava,“ pousmál se Thorogar.

A tak se i stalo. Nordé uspořádali ve zdejším paláci velkou oslavu na počest příchodu nových přátel a budoucí společné spolupráci. Hostina nebyla určena pouze pro vybrané, ale účastnili se ji i zdejší obyvatelé. Stoly se prohýbaly pod množstvím pochutin, víno a pivo teklo proudem a po čase se přidala i zdejší kořalka. Toho večera bylo ve Freidiharmu nebývale veselo.

Nordé patřili mezi drsnější národy, a tak nebylo divu, že jejich stravovací zvyky nepatřili mezi vybrané, avšak to nikomu z Aldeřanů nevadilo. Brali v potaz, jiný kraj, jiný mrav. Přesto se záhy uvolnili a ukázali Nordům, že i oni se umí bavit a nejsou nějací suchaři.

Druhý den se Aldeřané probrali až před polednem. Někteří to se slavením poněkud přehnali, a proto ještě polehávali. Zato mladší Azanyrmuth, přestože šel spát mezi posledními, v tu dobu už byl na procházce městem. Nasával zdejší drsnější horskou atmosféru. Chladné větry bičovaly dlážděné ulice úzkých uliček a občasné paprsky slunce čas od času osvítily ostré štíty majestátních hor, které působily nezdolně. Po ulicích kráčeli místní obyvatelé vstříc svým povinnostem. Azanyrmuth se vždy na chvíli s místními pustil do řeči a povídal si hodně o místním životě. Rovněž se vyptával i na Duergary.

„Poslední léta nám dělají stále větší problémy,“ pravil mladý válečník. „Kdysi se drželi pouze ve své černé pevnosti, ale dnes se odváží podnikat nájezdy i dále do našeho vnitrozemí.“
„Zaslechl jsem, že v jednom případě napadli nějaké vaše město.“
„Ano to je pravda. Stalo se to nedávno. Během jedné temné noci napadli město Dergam. Nikdo z nás takový přepad neočekával, ale naši bojovníci se nevzdali a do druhého rána útok odrazili. Současně plánujeme útok s velkou armádou na jejich pevnost v horách. To by je mělo od dalších útoků odradit.“

Když se rozloučili, Azanyrmuth přemýšlel o Duergarech. Vlastě vůbec nic o nich nevěděl a už vůbec neznal jejich původ. Dal si za úkol hned po návratu na Aldeneerin vypátrat více. O Duergarech mu vyprávěl pouze jeho děda Azanyrmuth Nejstarší, když se chtěl dozvědět více o dávných dobrodružstvích.

Ještě ten den krátce po poledni se Aldeřané vydali zpět domů připravovat vše důležité pro společný útok na Duergarskou pevnost. Na Cimmerii zůstalo pouze pár královských zástupců. Ke kruhu světů cestovali už pouze v doprovodu několika válečníků. Stále obdivovali zdejší hornatou a mrazivou krajinu a doprovod jim také vyprávěl o různých pověstech, jež se ke zdejším místům vážou. Díky tomu cesta poměrně ubíhala.

Ke kruhu dorazili, až když se pomalu blížil večer. Zapadající slunce ozářilo špičky vrcholů žlutočervenou září. Dandalus vyskočil z kočáru do slabé vrstvy prachového sněhu a přistoupil k ovládacímu panelu, kde zadal adresu jejich domova.
„Děkujeme vám za doprovod. Uvidíme se za deset dní,“ loučil se Hordan s doprovodem.
„Očekáváme vás. Doufáme, že s vaší pomocí Duergary vyhubíme, nebo jim aspoň způsobíme těžké ztráty.“
Když se kruh světů otevřel, pomalu se celá výprava vydala vstříc otevřenému portálu.
„Nechť provází vás Odin,“ pravili na pozdrav Nordé, předtím než první kočár zmizel v průchodu.

Hned po návratu na Aldeneerin král Ragulus svolal královskou radu. Hlavním tématem bylo samozřejmě setkání s Nordy a jejich návrh na spojenectví za podmínky pomoci v boji proti Duergarům. Prvotní úspěch první výpravy rozptýlil veškeré obavy z dalších neúspěchů, jež si někteří stále pamatovali z dob před padesáti lety. Celkem rychle se všichni shodli na vyslání početné armády, a tak hned druhý den časně ráno začaly velké přípravy. Během prvního dne byli svoláni snad všichni válečníci a mágové široko daleko od Lianaru. Počet bojeschopných mužů překročil čtyři sta.

Následující dny bylo v severní čtvrti, stejně tak v celém Lianaru ještě více rušno. Kováři připravovali zbraně do války, lučištníci si připravovali zásoby šípů, mágové si zopakovali svá kouzla, válečníci využívali každou volnou chvilku k tréningu a velitelé probírali taktiku. Mezitím královští poslové cestovali na Cimmerii a přinášeli zprávy o tamějších přípravách. Brzy měli Aldeřané k dispozici mapy pohoří a plány známé části samotné pevnosti Duergarů.

Uplynulo náročných deset dnů příprav. Časně ráno byla celá armáda nastoupena a připravena do války. Početná armáda zcela zaplnila prostorné nádvoří před kruhem světů kde k ní sám král Ragulus pronesl svoji řeč.

„Všichni víme, proč jsme zde. Čeká nás velice důležitý boj. V něm se ukáže naše odvaha, odhodlání a bojovnost. Víme, proti čemu máme tu čest. Temná rasa zlých trpaslíků Duergarů, kteří útočí na naše nové přátele a dost možná i budoucí spojence. Pokud zvítězíme, získáme velmi mocné spojence v boji proti našim největším nepřátelům, Temnorozenými. Jste připraveni?“
„Ano!“ vykřikli všichni přítomní. Z hlasů byla cítit velká odhodlanost dobýt velké vítězství.
„Vzhůru na Cimmerii! Za Aldeneerin!“

Následně Dandalus zadal adresu Cimmerie. Jakmile se kruh světů otevřel, velká čtyřsetčlenná armáda vyběhla vstříc otevřenému průchodu, přičemž si dodávali odvahu válečným pokřikem. Pro většinu z nich to byla první zkušenost s cestováním kruhem světů. Dav všech členů armády rychle mizel ve stojaté vodě a za nimi následovaly povozy s výbavou, zásobami, jídlem a také dobrým pivem.

Na druhé straně bylo právě krátce po poledni. Přestože byl zcela jasný den, tak už poměrně mrzlo. I když válečníci vydrží hodně, přechod z ještě teplých podzimních dnů, jaké právě vládly na Aldeneerinu, do mrazu, řadu z nich zaskočil. Teď všichni pochopili, proč sebou vláčeli teplé zimní kožichy.

Prostranství před kruhem světů se zaplnilo početnou Aldeřanskou armádou. Nordé hlídající kruh byli takovým počtem celkem překvapeni. „Buďte pozdraveni,“ uvítali je Nordé. „Koukám, že jste to vzali opravdu vážně a dorazili jste hojném počtu. Můžeme se vydat, následujte nás.“ Pětice Nordů na koních vedla celou početnou armádu až k městu Freidiharm, kde byl již připraven tábor.

Cesta trvala téměř pět hodin. Všem se naskytl pohled na seveřanské město Freidiharm. Během posledních deseti dní vyrostl na pastvinách okolo rozlehlý tábor, který se pozvolna plnil zdejšími válečníky. Aldeřané se k nim ihned připojili. Nordé je zavedli do části vyhrazené přímo jim.

„Vítejte v našem táboře,“ pozdravil příchozí vojevůdce Helgadarm. Když uviděl početnou Aldeřanskou armádu, spokojeně se usmál. „Dorazili jste v hojném počtu a to je dobře. Každý bojovník přijde vhod. Zatím se zde usaďte, naši válečníci vám poradí kde co najdete. Večer ještě probereme strategii a ráno bychom vyrazili.“

Když se Aldeřanská armáda ubytovala, její vojevůdci zasedli společně s vůdci Nordů ve Freidiharmském paláci, aby společně probrali poslední detaily. Ostatní Aldeřané se mezitím vydali do samotného města poznat místní a samozřejmě ochutnat Nordické speciality, především místní pivo a kořalku.

„Takže, jak jsme se průběžně domlouvali,“ započal jednání sám Helgadarm. „Útok na Deugardskou pevnost podnikneme z této strany od Freidiharmu.“
„Taky nám to přijde vhodné,“ souhlasil Hordan, člen rady a velitel Aldeřanské armády. „Jak jsme se o tom tuhle bavili, útok z druhé strany by zabral dalších osm dní.“
„Cesta ze severu od našeho hlavního města Hammerfell je sice daleko snadnější, ale jak jsme to probírali na začátku, trvalo by to déle a hlavně ji Duergaři hlídají. Útok skrze staré doly a systémem podzemních chodeb nebudou očekávat. Dokud zůstaneme utajeni a nikdo z nich nevyhlásí poplach, můžeme se tak dostat nepozorovaně takřka do útrob jejich pevnosti.“
„To by neměl být problém, máme schopné zvědy, kteří dokáží odstranit nepřátele bez zbytečného hluku.“

„Co nám můžete říct o Duergarech?“ ptal se další Aldeřanský vojevůdce Avidin.
„Nevím, zda se setkali s Dwarfy.“
„Přímo ne, ale něco jsme se o nich dozvěděli.“
„Zhruba před padesáti lety jsme našli na jednom zapomenutém světě zvláštní miniaturní svět, kde byla řada různých ras a Dwarfowé byli mezi nimi,“ přidal se do jednání Azanyrmuth Nejstarší, když si vzpomněl na sněžnou kouli.
„Duergaři jsou v podstatě jejich temná odnož. Jsou vychrtlí, vypadají ošklivě, mají šedé vlasy i kůži, většinou jsou plešatí a oblékají se do špinavých hadrů, splývajících s kamenem.“
Nordický vojevůdce Nardagarm si při při těch slovech odplivl: „plešatí a vychrtlí. Odporná představa.“
„Co víme, uctívají Laduguer, boha bez radosti, který požaduje neustálou robotu.“
„Zmínil jste se o tom, že jejich oblečení splývá s kamenem. Správně předpokládáme, že se umí dobře schovávat v jeskyních,“ ujišťoval se Hordan.
„To je pravda. Nesmíme také zapomenout, že velmi dobře vidí ve tmě. Podzemí je jejich přirozené prostředí. I samotná pevnost v černých horách je ponurá a tmavá. Musíme být opatrní od začátku. Sice je jen málo pravděpodobné, že na někoho narazíme už v opuštěných stříbrných dolech, ale nesmíme nechat nic náhodě.“

Ten večer vojevůdci procházeli zmapovanou část podzemí i pevnosti a podrobně plánovali jednotlivé útoky. Po válečné poradě jak vojevůdci, tak i válečníci ulehli do postelí poměrně brzy. Vyráží se ještě za rozbřesku, proto musí být všichni odpočatí. Následující dny budou patřit mezi velice náročné.

Druhý den po rozbřesku již početná armáda čítající více jak čtyři sta Aldeřanů a patnáct set Nordů kráčela směrem k opuštěným dolům. Dnes je čekal velmi dlouhý den. Pokud vše půjde dobře, dorazí do pevnosti ještě dnes v noci.

Po hodině cesty vedoucí neustále do kopce dorazili ke vstupu do opuštěných dolů. V okolí vstupu, byly dodnes patrné ruiny mnoha stavení náležící k dolům.
„Proč jsou tyhle doly opuštěné?“ zajímal se Azanyrmuth Tajemný.
„Z prostého důvodu. Ložiska stříbra se pomalu vyčerpala a hlavně došlo k občasným potyčkám s Duergary, a tak se těžba ukončila. Je tomu už více jak osmdesát let.“
„Jsou ty doly ještě bezpečné,“ ptal se Hordan, který si uvědomoval stáří dolů a z tohoto důvodu zde mohlo docházet k závalům.
„Nemusíte se bát. Tohle pohoří je tvořeno většinou žulou a čedičem, takže řada chodeb drží i bez výdřevy a co vím, k závalům dochází jen minimálně,“ ujišťoval přítomné Helgadarm.

Nejlepší průzkumníci Aldeřanů a Nordů opatrně vstoupili do temného a děsivého chřtánu opuštěných dolů. Rezavé kolejnice, rozpadlé vozíky poházené po chodbách a dávno zetlelé násady starých krumpáčů dojem opuštěnosti ještě více prohlubovaly. Vlhkými chodbami se proháněla kvílivá meluzína a staré trámy vrzaly v průvanu. Tuto kakofonii nepříjemných zvuků občas narušovala tekoucí voda pramenů.

Sotva průzkumníci vstoupili do útrob, rozdělili se na několik skupinek, které opatrně prohledávaly každý kout rozsáhlého podzemí. Až z určitým odstupem pokračovala početná armáda. Všichni šli pěšky, protože tato cesta byla pro koně absolutně neschůdná. Důlní chodby tvořily řádně složité bludiště a nebýt podrobných map, mohli by tu bloudit mnoho dní. Problém může nastat až ve vyšších částech, kde se důlní chodby napojují na složitý jeskynní systém. Nikdo přesně neví, zda je pravdivé to, co je uvedeno ve starých mapách. Za ta léta mohly vzniknout nové průchody, skuliny, nebo mohlo dojít k závalům.

Několik hodin trvající průchod doly byl vskutku náročný. Kolik času uplynulo se v podzemí těžko odhaduje. Někomu to přišly sotva dvě hodiny, jiný měl pocit, že zde strávili přes půlku dne. Během té doby armáda překonala převýšení téměř pět set sáhů a minimálně jednou taková porce je ještě čekala.

Brzy se důlní chodba se změnila k nepoznání. Deset stop úzká chodba ústila do obří jeskyně, kterou napříč protékala ledová horská říčka. Vůdce Helgadarm zavelel ke krátkému odpočinku, který většina využila k jídlu a doplnění sil. Zatímco se velitelé radili o dalším postupu, průzkumníci dále obhlíželi okolí.
„Vypadá to dobře. Okolní chodby vypadají neporušeně,“ konstatoval Nardagarm, když si prohlížel okolní průchody.
„Měl jsem trochu obavy, že by mapy nemusely souhlasit,“ odpovídal Helgadarm přičemž kontroloval staré mapy podzemí „přeci jen tu byli poslední naši průzkumníci před více jak čtyřiceti lety.“

Za krátko do sálu dorazila trojice průzkumníků.
„Našli jste něco?“ zeptal se ho Nardagarm tuše něco nepříjemného.
„V okolí jsme objevili několik čerstvých stop. Patří Duergarům. Patrně zde před chvíli museli být na obhlídce, nebo na lovu.“
„Viděli vás?“
„Určitě ne. Jakmile jsme objevili první stopy, zbystřili jsme. V okolí jsme už nic nezaslechli, takže určitě odešli před námi.“
„Zmínili jste na lovu?“ podivil se jeden z Aldeřanských válečníků.
„V těchto vlhkých jeskyních žijí různé plísně, houby a slizy,“ popisoval zdejší jeskynní život Helgadarm. „Pak se tu vyskytují různí brouci a pavouci. Nemusíte se bát, není to nic, s čím bychom si neporadili. Jen pozor na ty plísně a slizy, ty mohou zaútočit, když to nečekáte.“

Po krátkém odpočinku armáda pokračovala v dalším postupu. Další výstup už nebyl tak pohodlný, jako v uměle vytvořených dolech. V přirozeném jeskyním systému museli občas překonávat strmé výstupy a při tom přešlapovat přes balvany.

„Proč jsme se zastavili?“ zajímal se Azanyrmuth Tajemný.
„Narazili jsme na hlídku Duergarů,“ tiše pravil jeden z Aldeřanských zvědů. „Poměrně početná skupina teď právě cosi kutí v sousedním dómu. Máme pocit, že něco tuší. Měli bychom zakročit co nejdříve, než stihnou varovat ostatní.“
„A kolik jich je?“ zajímal se Helgadarm.
„Asi padesátka.“
„To je na hlídku poněkud hodně,“ podivil se opodál stojící Hordan.
„Podle mě to není lecjaká hlídka,“ uvažoval Helgadarm. „Určitě se chystají znovu k nějakému přepadu. Neměli bychom zbytečně čekat. Co nejdříve je obklíčíme a přepadneme.“

Armáda se na Helgadarmovo pokyn rozdělila na menší skupinky a ty potichu obklíčily celý prostorný dóm. To oba Azanyrmuthovci zaujali pozici na vyvýšeném místě, odkud měli výborný výhled a čekali na velitelův pokyn k útoku.

„Do útoku!“ rozeznělo se podzemím načež se ozvěna hrubého hlasu nesla napříč jeskynním dómem, takže Duergaři vůbec netušili, co se to najednou děje. Ještě než přiběhli první válečníci, oba Azanyrmuthovci seslali přímo doprostřed skupiny Duergarů ohnivé koule. Ti jen zmateně pobíhali po jeskyni a snažili se uhýbat plamenům. Mezitím zvědové a hraničáři spustili střelbu z luků a dílo zkázy dokonala třístovka válečníků, jež během minuty doslova zmasakrovala vše živé v dómu. Duergaři neměli nejmenší šanci na obranu.

„To byl poslední.“
„Obhlídněte okolí, zda někdo z nich neunikl, nebo jestli nemají ještě další společníky,“ rozkázal Helgadarm zvědům. Sám byl s výsledkem bitvy nadmíru spokojen. Bojovníci z Aldeneerinu se v první zkoušce osvědčili, zvláště ohnivé koule Azanyrmuthovců se mu zamlouvaly. Nordé příliš útočné magii nehoví. Na celé Cimmerii by se našlo jen pár desítek mágů, kteří by se jim alespoň částečně vyrovnali. Nordé využívají magii především uchovanou v mocných zbraních a zbrojích.

„Myslím, že to byli všichni. Nic nenasvědčuje, že by tu měli nějaké pomocníky,“ podal Helgadarmovi hlášení Nordický zvěd.
„Výborně. Můžeme pokračovat.“
Armáda, která před chvíli zcela zaplnila velký dóm a přilehlé jeskyně, po krátkém odpočinku pokračovala v další cestě. Nyní je čekala ta těžší část výstupu.

Kolik času uplynulo od posledního střetu málokdo uměl odhadnout. Čím delší dobu trávili v podzemí, tím méně si byli jistí dobou strávené v podzemí. Mohlo být po polední, stejně tak jako v podvečer. Naštěstí už ani jednou nepotkali Duergary ani žádné nebezpečné bytosti, pouze místní vesměs neškodnou faunu. Stále chladnější vzduch naznačoval, že je již blíží ke vstupu na náhorní planinu v černých horách.

„Jsme na místě,“ radostně pravil průzkumník, který se právě vrátil informovat velitele o okolní situaci.
„Jak to tam vypadá?“ zeptal se Helgadarm.
„Venku zuří poměrně silná bouře. Viditelnost nic moc. Neriskoval bych to, mohli bychom se snadno ztratit.“
„Dobrá. Odpočineme si a já se zatím dohodnu s ostatními vůdci na dalším postupu.“
Odpočinek přišel vhod. Výstup jeskyněmi byl podstatně náročnější než doly. Navíc se dostavil také hlad, a tak nebylo divu, že se všichni s radostí zakousli do sušeného masa, jež si každý s sebou nesl.
„Co jsem zkoumal plány, jeskyně pokračují dál i pod náhorní planinou,“ poznamenal Hordan.
„To je pravda. Ale jsou tu jistá rizika. Deugaři, jakožto tvorové žijící v podzemí, budou okolí pevnosti hlídat. Dále, průchod jeskyněmi není tak pohodlný jako po povrchu a navíc mapa není kompletní, a tudíž může být vše jinak. Raději bych počkal až se bouře přežene a teprve poté pokračoval dál. Do podzemí bychom vstoupili až blíže pevnosti. Protože se však blíží noc, najdeme nějaké vhodné místo k přenocování a pokračovali bychom ráno.“

Noc strávili v systému větších jeskyní a dómů. Přes noc drželi hlídky, aby nedošlo k nějakému nemilému překvapení v podobě náhlého útoku nepřátel nebo nějakých zemních bytostí. Zatímco válečníci znaveni po celodenním výstupu pomalu ulehali ke spánku, v prostorách nad hlavami se proháněla limuzína. Když se vítr na chvíli utišil, mohli občas v temných jeskyních chodbách zaslechnout šramot hlodavců a šelest netopýrů. Jakékoliv jiné zvuky zaměstnávaly jejich fantazii a v mysli vyvstala otázka, zda se něco nebezpečného k nim neblíží. Únava však byla silnější a brzy všechny nepříjemné myšlenky zahnala do pozadí, než přišel spánek.

Když se probudili, vše se zdálo být zcela stejné jako před spaním. Nicméně už se v horních patrech neproháněla meluzína, což mohlo zvěstovat jediné, bouře se konečně přehnala. Po snídani se už všichni těšili, až do celodenním pobytu v podzemí vyjdou na povrch. Ještě než se celá armáda sbalila, průzkumníci našli vhodnou cestu a navíc v okolí nic nenasvědčovalo, že by hrozilo nenadálé nebezpečí.

Světlo na konci široké chodby pronikalo tmou a válečníkům se po posledních krocích naskytl pohled na rozlehlou, sněhem pokrytou planinu porostlou místy smrkovými lesy. Obloha byla zatažená a na planinu se snášel další sníh. Poletující sníh dával útočníkům jistou výhodu, protože částečně omezoval dohlednost. Duergaři sice žijí povětšinou v podzemí, ale občasné výlety na povrch zde nejsou ojedinělé. Ostatně to dokládají poslední četné útoky na Nordická města.

Vydali se na cestu. Pochod jim ztěžovala vrstva sněhu, ale Nordům nijak nevadila, protože díky jejich severské povaze jsou na podobné pochody zvyklí. Nyní je čekala dlouhá cesta k samotné pevnosti. Zbývalo ještě šest mil. Při současném tempu předpokládali, že k Duergaří pevnosti dorazí někdy po poledni.

Oddíl čítající téměř dvě tisícovky udatných válečníků, jež doplňovalo množství zvědů, průzkumníků, hraničářů a mágů, pochodoval pustou chladnou a zasněženou krajinou, jež občas lemovaly smrkové lesy. Po celé hodiny sníh nepřestával padat z temných oblak táhnoucích se po celé obloze. Monotónní cesta ubíhala pomalu. Všichni netrpělivě očekávali zprávy zvědů, kteří měli za úkol zjistit, zda je v okolí bezpečno a hlavně, jak daleko je samotná pevnost.

Konečně. Průzkumníci ohlásili vstup do podzemí jižně od jejich pozice. Dle mapy to byl přesně ten vstup umožňující podzemní útok na pevnost. Velitel Helgadarm se pustil do jeho oblíbené činnosti a začal organizovat samotný útok. Věší část armády zpočátku zůstane na povrchu, přičemž postupně obklíčí pevnost a útok zahájí až na do dohodnutý signál. Zbytek se v podzemí rozdělí na menší skupinky a přepadne Duergary ze všech myslitelných směrů.

Skupinka zvědů postupovala temnými a vlhkými chodbami s ještě větší obezřetností, než v předcházejícím systému jeskyň. Četné stopy dávaly tušit, že Duergaři chodby pod náhorní planinou poměrně často využívají, a tak byla opatrnost na místě. Navíc velká část nynějších chodeb nevznikla přirozeným způsobem, ale byla vykutána uměle. Náhle se v tmavé chodbě před nimi ozval nějaký šramot.

Všichni přítomní okamžitě zpozorněli. Jeden z zvědů se opatrně připlížil blíž k jeskyni, ze které zvuky pocházely. Nemohl se vydat moc daleko od ostatních, nebral si s sebou louč, aby na sebe neupozornil. Nordé a Aldeřané měli oproti Duergarům nevýhodu, protože na rozdíl od nepřátel neměli schopnost vidění ve tmě.

Když se poblíž jeskyně zaposlouchal, dle kroků odhadoval počet nepřátel na desítky a patrně již Duergaři zaznamenali příchod nezvaných hostů. Opatrně se proto vrátil pro ostatní.
„Jsou tady,“ zašeptal. „Asi už o nás ví, protože slyším jak opatrně prohledávají okolí a šeptem se o čemsi baví. Měli bychom je co nejrychleji překvapit, než nás tu najdou.“
„Rozumím tomu,“ potichu mu odpověděl velitel Nardagarm. „Rozdělíme se na dvě skupiny a na můj povel tam vtrhneme. Hlavně dejte pozor ať nikdo neunikne.“

Nardagarm v čele skupiny opatrně našlapoval. S blížícím se šramotem napětí stoupalo. Věděli, že stačí jedna chyba a plán by byl v troskách. Zastavili se těsně před rozcestím. Kroky nepřátel se ozývaly bezprostředně zpoza rohu. Přítomnost nepřátel už každý cítil. Čekalo se pouze na povel.

„Útok!“ vykřikl Nardagarm a s napřáhlou sekerou vtrhl do chodby přičemž prvního Duergara na ráně sekl přímo do jeho škaredé holé hlavy. Celý oddíl okamžitě zaplnil nevelkou jeskyni, avšak Duergaři se okamžitě zformovali k obraně. Nardagarm naběhl vstříc nepřátelům a rozdával rány napravo nalevo. Okamžitě se strhla v jeskyni mela, přičemž na jedné straně stála čtyřicítka odvážných válečníků a necelá třicítka Duergarů na straně druhé. Temní trpaslíci se ve svém přirozeném prostředí ukázali jako schopný soupeř. Zprvu byly síly na obou stranách vyrovnané, ale vůdce Nardagarm ukázal svoji nebojácnost a jeho válečný pokřik dodal spolubojovníkům neuvěřitelnou odvahu. Pak už jen padal k zemi jeden Duergar za druhým pod mohutnými údery obouručních mečů a seker.

„Bacha, tamhle se snaží jeden zdrhnout!“ poukázal na útěk jednoho nepřítele starší válečník. Na jeho varování okamžitě zareagoval jeden z přítomných Aldeřanských hraničářů, natáhl tětivu s připraveným šípem a vystřelil. Šíp neomylně sledoval cíl, Duergar se snažil uniknout, ale úzká chodba mu znemožnila jakékoliv manévry. Ozvalo se mlasknutí a šíp proťal Duergarovu lebku skrz na skrz. Hraničář se zaradoval. Ostatní mezitím dobili zbytek nepřátel.

Nordé ještě narychlo prohledali okolí, zda přeci jen někdo neunikl, ale vzduch se zdál čistý. Zbytečně zde nesetrvávali a pokračovali chodbami dále k pevnosti. Během chvíle se kdesi v dáli ozvalo řinčení zbraní a pokřiky válečníků z jiného oddílu, jež zrovna plenil jinou část podzemí. Ihned se vydali svým krajanům na pomoc. Dle neustávajícího řevu a rámusu byl boj mnohem urputnější, než jaký zažili před chvílí.

V tom se ze tmy vynořila trojice prchajících Duergarů, patrně se snažili varovat pevnost. To ale Nordé nehodlali nechat jen tak a okamžitě zakročili. Než stačili překvapení nepřátelé jakkoliv zareagovat, už se jejich těla válela v kaluži jejich tmavé krve. Nardagarm rozhodl nejprve obklíčit okolí, kdyby se snažil někdo další varovat pevnost před přicházejícím útokem.

Jeho rozhodnutí se záhy ukázalo jako správné, protože hned na to narazili na další dva prchající Duergary. Dva silné údery meči poslaly prchající nepřátele k zemi. Armáda pomalu postupovala k centru dění, aby vzápětí vtrhla do velkého sálu, kde zatím zuřila velká bitva. Do teď byly síly na obou stranách vyrovnány, ale to se vtrhnutím, doprovázené hlučným válečným pokřikem, záhy změnilo a překvapení Duergaři se zmohli jen na marnou obranu. V ten moment nastala v sále doslova nemilosrdná jatka, kdy krev nepřátel stříkala všemi směry a uťaté končetiny válely všude možně.

„Dobře, že jste dorazili,“ pravil vůdce druhé skupinky, Lundström. „Narazili jsme tu na hodně početnou skupinu nepřátel.“
Nardagarm se krátce porozhlédl po sále, aby zhruba určil počet mrtvol a odpověděl: „Pěkná práce, ale věřím, že byste to zvládli.“
„To ano, ale utrpěli bychom zbytečné ztráty, navíc jich pár uteklo varovat ostatní.“
„Ty jsme potkali. Neunikli!“ pousmál se Nardagarm.
„Výborně. Chvíli si tu odpočineme, abychom ošetřili raněné a vydáme se dále. Patrně už nejsme daleko od pevnosti. Stačí se rozhlédnout po okolí. Tento sál patrně slouží jako nějaké shromaždiště před cestami dále do podzemí.“

Nardagarm po těchto slovech zaměřil pohled na okolní sál a musel dát Lundströmovi za pravdu. Obrovská téměř sto stop dlouhá a šedesát stop široká síň uměle vytesaná ve skále poskytovala dostatečný prostor pro dobrou pětistovku Duergarů včetně vybavení. Odsud pokračovala řada menších chodeb hlouběji do podzemí. Hlavní vstup tvořilo široké kamenné schodiště stoupající kamsi vzhůru. To nasvědčovalo jediné, hlavní podzemní cestu do Duergardské pevnosti.

Po nezbytném odpočinku další cesta, nynějšího 150-ti členného oddílu, směřovala právě po těchto schodech. Deset stop široké schodiště pozvolna stoupalo výše a přitom se neustále kroutilo. Jeden ze zvědů napočítal 285 schodů, než dosáhli rovné dlouhé chodby. Jak se dalo očekávat, oproti jeskyním zde nebylo ani o trochu více světla, a tak si museli neustále svítit na cestu pochodněmi. Dle četných dveří nebyl pochyb, že konečně dosáhli cíle. Konečně dorazili do sklepení samotné černé pevnosti. Zvědové opatrně procházeli jednotlivé zatuchlé a splašky páchnoucí místnosti, ale nalezli zde pouze bezcenné rezavé a shnilé harampádí.

Náhle se kdesi ve vyšších patrech ozvalo několik tlumených výbuchů, jež otřásly celou pevností a ze spár mezi kameny se odrolilo trochu písku. „Co to?“ překvapeně se zarazili, ale znamenalo to jediné. Útok na pevnost právě začal. Už bylo zbytečné se dále ukrývat, teď se naskytla jedinečná příležitost provést rychlý a zdrcující útok. Oddíl pod vedením Nardagarma a Lundströma vyrazil po dalším schodišti do vyšších pater.

Vystoupili tři patra sklepení než narazili na první odpor. Útok Nordů však byl veden s takovou vervou, že Duergary jejich přítomnost nemile zaskočila. Než se stačili vzpamatovat a vyhlásit poplach, už se jejich hlavy válely v krvi na chladné kamenné dlažbě. Oddíl pokračoval dalšími prostory až do míst, kde se nacházely jídelny a obytné komnaty Duergarů. To už se v dáli ozývalo řinčení zbraní doprovázené dalšími výbuchy, tentokrát mnohem silnějšími. Před hradbami právě probíhaly těžké boje mezi Nordy a Duergary.

Zbytečně se nezdržovali v malých potyčkách, jež jim nečinily žádné potíže a spěchali přátelům venku na pomoc. Záhy dorazili na jakési malé nádvoří, kde se právě chystal jeden oddíl Duergarů k boji. Toto byla jedinečná šance, jak zastihnout část nepřátel plně nepřipravené. Lundström spolu Nardagarmem zaútočili jako první a zbytek oddílu je okamžitě následoval. Rozhostila se tuhá bitva. Nordé měli hned z počátku navrch a první nepřátelé záhy padli k zemi. Ostatní Duergaři v pevnosti záhy zjistili, že mají uvnitř nezvané návštěvníky.

Nardagarmův oddíl během chvíle zredukoval počet obránců na nádvoří na necelou polovinu, jenže brzy na to dorazily čerstvé posily a Nordé se záhy ocitli v pasti. Nepřátelé rychle zaplnili celý prostor a Nordé si uvědomili, že v této pozici nemohou zůstat dlouho. Okamžitě se přeskupili tak, aby se mohli probít zpět do vnitřku pevnosti. Boj to byl opravdu hodně tvrdý, na straně Duergarů padla minimálně stovka bojovníků, ale i Nordé utrpěli první ztráty. Lundström se bravurně oháněl svou obouruční sekerou, kterou stínal hlavu jednomu Duergarovi za druhým a dařilo se mu tak držet nepřátele od těla. Díky tomu se ostatní mohli probít k blízké bráně, jež vedla do zbrojnic.

Běželi širokou chodbou k místům, odkud se stále hlasitěji ozývalo řinčení zbraní, výbuchy a řev. Chtěli co nejdřív zjistit, jak se daří zbytku armády a pomoct jim k průniku do pevnosti. Rychle pokračovali spletitým systémem chodem a při tom neustále naráželi na menší odpor. Když v jednom sále potkali něco nečekaného. Další oddíl Nordických vojsk, který útočil na pevnost podzemím.

„Dobře, že jsme vás tu potkali,“ pravil vůdce oddílu Hegg. „Právě jsme se střetli s velkou skupinou nepřátel. Sice jsme je porazili, ale utrpěli jsme těžké ztráty. Tahle pevnost se Duergary jen hemžím Pokud nepomůžeme zbytku prolomit bránu, nezmůžeme tu nic.“
„Máš tušení, kde by mohla být hlavní brána?“ vyzvídal Lundström.
„Mělo by to být tímhle směrem,“ ukázal do široké chodby vedoucí na východ.

Krátké zastavení někteří využili k vypití léčivých lektvarů, ale k většímu odpočinku nebyl čas. Již za blízkým rohem se ozývaly kroky blížících se nepřátel. Navíc se ve východní chodbě objevili další Duergaři. Dvousetčlenný oddíl se rozeběhl vstříc nepřátelům v severní chodbě a doslova převálcovali vše živé i neživé jako silné beranidlo. Dřevěná brána na konci chodby neměla šanci nápor útočících válečníků vydržet a nárazem se rozštípala na 666 třísek.

Na prostranství u hlavní brány pevnosti právě zuřila krutá bitva. Útočící krajané spolu Aldeřany už pronikali přes dvacet pět stop vysoké hradby dovnitř, avšak se jim stále nedařilo otevřít bránu. Situace se přítomností oddílů válečníků pod vedením Nardagarma, Hegga a Lundströma rázem změnila. Válečníci zuřivě vtrhli na bitevní pole, přičemž se část oddílu snažila probít k bráně a uvolnit cestu ostatním.

Bojiště se rázem změnilo v krvavou lázeň, kde tekla krev proudem, uťaté končetiny a hlavy nepřátel, řev a řinčení zbraní. V tom se na hradby dostal Azanyrmuth Nejstarší a rozpoutal na dvoře hotové peklo. Sesílal mezi nepřátele účinnou kombinaci ohnivých koulí, blesků, krupobití a dalších zničujících kouzel. Současně spolubojovníky obdaroval léčivou vlnou. Právě na tuto rozhodnou chvíli si Azanyrmuth šetřil své magické síly.

Stačilo pár minut a velká želená brána se otevřela zbytku početné armády. Válečníci Nordů a Aldeřanů rázem vtrhli do pevnosti a mlátili vše živé, co se jim dostalo pod ruku. Duergaři už jen marně drželi nádvoří u brány. Nápor stovek válečníků neměli šanci jakkoliv zastavit a nezbylo jim, než stáhnout se do útrob pevnosti.

Celá armáda záhy obsadila pevnost, každý menší či větší odpor bez milosti zlikvidovala, každé zavřené dveře prosekány, každý val proražen až nakonec stanuli v tváří tvář samotnému vůdce Duergarů. Šeredná plešatá obtloustlá postava oděna v šedých hadrech a ozbrojena obouruční sekerou byla připravena bránit poslední místo černé pevnosti. Sám vůdce válečníků Helgadarm se právě chystal na finální boj.

Oba se pustili do zuřivého souboje na život a na smrt, přičemž ostatní váleční vůdci přihlíželi a válečnými pokřiky povzbuzovali svého druha. Helgadarm se zapřisáhl, že přinese hlavu vůdce Duergarů samotnému vládci Cimmerie Thorogarovi.

Boj zpočátku připomínal drobné pošťuchování, kdy neměl nikdo z nich navrch. Helgadarm pak silným kopem Deugara rozhodil, a ten pak nebyl schopen přesného úderu, zatímco mu Helgadarm uštědřil další rány. Skoro by se řeklo, že to má Nordický vůdce vyhrané, jenže ho náhle potkala velká smůla, když mu při jednom úderu vyklouzla sekera z rukou a ta vyletěla oknem rovnou ven z paláce. Přihlížejícím zatrnulo. Záhy ho Duergar zasáhl přímo do hrudi.

Helgadarm se však nevzdal a rázem mu vytrhl sekeru z rukou, jež pak odhodil strannou. Z opasku vytasil dýku a vrhl se na nepřítele. První ránu Duergar vykryl, druhou též, začala dlouhá přetahovaná o jedinou zbraň. Přihlížející Azanyrmuthovci by nejraději zasáhli a vše vyřídili pár kouzly, ale Lundström jim naznačil, že je to věcí Helgadarmovo cti.

Vůdce Duergarů byl právě zasažen dýkou do svého špinavého tlustého břicha. Silný proud tmavé krve zacákal již tak zakrvácenou a špinavou místnost. Ten se snažil vykroutit z drtivého sevření mocného Nordického vůdce, ale marně. Další bodnutí dýkou následovaly, dokud nezasáhly páteř. Helgadarm mu už jen zakroutil krkem a hlasité křupnutí dalo všem najevo, že je dobojováno. Vítězství nad vůdcem Duergarů přítomní náležitě oslavili hlasitým projevem radosti. Dnes Nordé spolu s novými přáteli zasadili dlouhodobým nepřátelům zdrcující úder.

Aby zbylí Duergaři nemohli využít černou pevnost a znovu zde seskupit síly pro další údery, rozhodli se toto místo řádně poničit. Veškerý chatrný nábytek naházely na hromady, co nešlo snadno přesunout, rozsekali na třísky, většinu dveří a bran poničili tak, aby je nebylo možno znovu použít. Ve sloupových sálech strhli pár nosných sloupů a narušili tak statiku některých částí pevnosti, na některých místech pobořili hradby a nakonec celou pevnost zapálili.

Celá armáda opouštěla dějiště velké vítězné bitvy. Zasněženou večerní krajinu ozařovalo zapadající slunce a husté tmavé mraky vystřídala červeně zabarvená polojasná obloha. Vojska se na chvíli zastavila na nedaleké pláni, aby pozorovala zkázu nepřátelské pevnosti. Jasná zář plamenů osvětlovala náhorní planinu na míle daleko. Impozantní podívaná o to víc vynikala s přicházející nocí. Praskot rozsáhlého požáru a rachot řítících se střech se ozýval ještě mnoho mil daleko na severu, kam se armáda nakonec vydala.

O deset dní později se již sám král Lianaru Ragulus, členové královské rady a vybraní Aldeřané stanuli v hlavním sídle Nordů ve městě Hammerfell. Právě zde v majestátním královském paláci pokračovala jednání o spojenectví mezi Nordy a Aldeřany. Úderem poledne byly v prostorném a reprezentativním sále dokončeny veškeré přípravy.

„Nyní můžeme přistoupit k dalším jednání o spojenectví,“ započal řeč sám vůdce Nordů Thorogar. Aldeřané na jeho pokyn přistoupili blíže.
„Vaši bojovníci se ukázali jako velice udatní válečníci, jež jen tak nic nerozhodí. Díky vám se vyřešil letitý problém s Duergary. Máme zprávy, že po vypálení černé pevnosti se přeživší Duergaři rozutekli a jejich společenství se zmítá v chaosu. Likvidace zbývajících skupinek nám už nečiní potíže, a to díky vám.“
„Rádi jsme pomohli.“
„Po celá staletí, možná i tisíciletí se pro nás nikdo tolik neobětoval. Vaše schopnosti a činy dokazují, že společně můžeme dokázat hodně. Vyřešit mnohé problémy, porazit nepřátele, jež nám ztrpčují život odnepaměti, a také společně prozkoumat dosud neobjevené světy a skrytá místa.“

Poté sám král Lianaru Ragulus, který v současnosti zastupoval i dosud známou část Aldeneerinu, byl vyzván k podpisu smlouvy o spojenectví. Pro Aldeřany to byl dosud nevídaný úspěch. Jak málo stačilo k získání přízně mocného národa Nordů, obzvlášť v porovnání s výpravami před padesáti lety.

Když Ragulus podepsal společné listiny a spolu s Thorogardem je uložili na bezpečné místo v paláci. Poté se již chystala oslava na počest velkého spojenectví.

Ještě než se všichni stačili odebrat ke stolům, kde již královské služebnictvo připravovalo slavnostní hostinu, přiběhl do sálu posel. Nemohl popadnout dech, jak byl uřícený. V sále nastalo ticho. Z výrazu bylo patrné, že má něco vážného na srdci.
„Problém! Hrůza! Napadli nás!“
„A kdo?“ nechápavě vyřkl Nardagarm. „Snad neútočí Duergaři.“
„Goa'uldi! Napadli města na severu.“
V sále to zahučelo. Nordé nechápali, jak se mohli dávní nepřátelé dostat na Cimmerii přes Thorovo kladivo. Navíc byl teď kruh světů často využíván Aldeřany a nikdo nezpozoroval sebemenší náznak možného útoku.
„Připluli odkudsi z dalekého severu před dvěma dny. Je jich opravdu hodně. Naše města jsou obklíčená.“

Pokračování příště

A já se ted taky chystám na jednu výpravu. Zejtra Masters of Rock

vynikající

Tak takhle dlouhý díl jsem nečekal. Rozhodně se těším na další.

EDIT: Legendární 100. post.

Zatímco válečníci znaveni po celodenním výstupu pomalu ulehali ke spánku, v prostorách nad hlavami se proháněla limuzína.

jaka znacka?
jinak me prekvapila i na tebe delka, jen pozitivne ovsem.
jen tak dal

Ups Tak to mi uniklo. Měla tam být meluzína. Už se mi jednou stalo, že jsem řekl limuzína místo meluzína .
V SG:Ald1 byly i delší. Například kapitola 2 má 18 stran a kapitola 5 celých 17. Tenhle měl necelých 14. Jinak v SG:Ald2 plánuju díly v rozmezí 6-12 stran, aby díly vycházely častěji.

Opäť dobré, kvalitné a zaujímavé dielo. Samozrejme aj patrične dlhé, presne také na aké som si pri Tvojich častiach privykol.
Parádna časť, a určite si nenechám újsť pokračovania.

a

Supr tupr, moc dobré počtení, myslím že v dalším pokračování potkáme Odina

Díky za pochvaly, hned se bude líp psát.
Jestli potkáme v další kapitole Odina ještě ani sám nevím Hrubý návrh Azgardů ve světě Aldeneerinu sice mám, ale dost toho musím vymyslet a něco i do dokončení kapitoly 2, takže to nebude tak snadné.

Druhý díl je na světě.

2
Strážci Cimmerie

Ve městě Hammerfell pokračovaly intenzivní přípravy na nepřátelský útok. Je to už půl dne od doby, kdy dorazil posel se šokující zprávou. Dávní nepřátelé se vrátili. Další poslové nasedli na nejrychlejší koně a vydali se varovat ostatní města. Obyvatelé usedlostí a menších vesniček se stěhovali do bezpečí velkých měst, jež chránily mohutné hradby. Zpráva o útoku Goa'uldů se bleskem šířila po celé Cimmerii.

I Aldeřané nezaháleli a pomáhali novým spojencům s přípravami. Král Ragulus vyslal posly na Aldeneerin, aby informovali ostatní o zdejší právě vzniklé situaci a žádostí o pomoc. Vzhledem k velkým vzdálenostem se očekával příchod dalších Aldeřanských vojsk až za dalších šest až deset dní. Naštěstí mnoho Aldeřanských válečníků zůstalo přítomno slavnostnímu obřadu, a mohli tak Nordům pomáhat.

Ještě ten večer dorazil další posel se zprávou o vývoji situaci na severu. Nordům se sice daří držet města bez větších ztrát, ale Goa'uldi se chystají do vnitrozemí, především k útoku na Hammerfell, jakožto hlavní sídlo Nordů. Cesta ze severu na hbitém koni zabere necelé tři dny, takže zprávy o vývoji situace jsou zpožděné. Cesta tak velké armády přes pohoří zabere minimálně sedm až deset dní. Dle zpráv se počty nepřátel odhadovaly na desetitisíce a další údajně připlouvali na lodích z neprobádaného severu.

Cimmerie se už dávno ponořila do tmy, ale přípravy neustávaly. Času bylo málo a města musela být připravena na dlouhé obléhání. Proti tak velké přesile se nesmělo ponechat nic náhodě. Odhadovalo se, že zásoby vydrží celé měsíce.

Ještě té noci se sešli vládci a vrchní vojevůdci Aldeřanů a Nordů, aby zhodnotili situaci a projednali další postup.
„Práce na dodatečném předsunutém opevnění probíhají zatím dobře,“ pravil vážně Nordický vojevůdce Helgadarm. „Očekávám, že ho dokončíme do pěti dnů.“
„A jak jsme na tom se zásobami?“ zajímal se vůdce Nordů Thorogard.
„Do šesti dnů by měly být veškeré zásoby z okolí přeneseny do Hammerfellským skladů,“ ujišťoval je Nardagarm, který si vzal na starost veškeré zásobování a vyzbrojování. „Též každý obyvatel bude do té doby schopen boje.“
Nordé patří mezi udatné národy a téměř každý obyčejný obyvatel se nebojí boje. Na rozdíl od ostatních kultur Nordé berou vojenskou službu jako součást jejich cti.
„Jak dlouho myslíte, že budou trvat boje?“ zeptal se Azanyrmuth Tajemný.
„Těžko říct,“ odpověděl vážněji Helgadarm. „Když Goa'uldi nedobijí během deseti dní jediné město, třeba hned odtáhnou, o čemž však pochybuji. Nebo tu budeme v obležení celé měsíce, ne-li dýl. Nemusím dodávat, že zdejší svět by tak dlouhá válka hodně zdecimovala.“
„Nebojte,“ přidal se do řeči Thorogard. „Náš lid je mocný a jen tak ho něco nerozhodí. Uvidíte, že nepřátele vyženeme, ať se vzali kdekoliv.“ Posledními slovy zdůraznil odvahu seveřanů.

Nardagarm se na okamžik zamyslel: „Je tu ještě jedna možnost.“
„Nemyslíš snad požádat pomoc naše bohy?“ se zájmem se na něj otočil Helgadarm.
„Ano. Sám Thor kdysi říkal, až bude hrozit Cimmerii nebezpečí, ochrání nás.“
„To by ovšem znamenalo vyslat výpravu do Thorovo štítů.“
„Thorovo štíty?“ zpozorněl Azanyrmuth.
„Velké pohoří na východ odsud. Jsou to ty vysoké hory jaké jste měli možnost vidět severně od kruhu světů. Je to místo, kde můžeme přímo kontaktovat naše bohy,“ pokračoval Helgadarm.
„Myslím, že teď nastala ta pravá chvíle,“ pravil Azanyrmuth.
„Není to tak jednoduché. Síň bohů je ukryta vysoko v onom pohoří a cesta tam vede skrz nebezpečné průsmyky a temné labyrinty. Bylo by třeba vyslat naše nejlepší válečníky.“
„V sázce je mnoho,“ vložil se do debaty Thorogard. „Souhlasím s vysláním výpravy. Do rána vyberte ty nejlepší a za úsvitu vyrážíte.“
„Řada z nás tu však musí zůstat,“ namítal Nardagarm. „Musíme dohlížet na přípravy a v následném boji musíme vést obranu.“
„To je pravda, proto je výběr omezený.“
„Půjdu s vámi do toho,“ nabídl se Azanyrmuth Tajemný. „Mé magické schopnosti jistě přijdou vhod.“
„Výborně. Bylo by dobré, kdyby se výpravy zúčastnil ještě někdo od vás.“
„Mám pár typů, půjdu je sehnat,“ pravil Azanyrmuth a ihned se odebral ze síně.

Druhý den ráno za rozbřesku se v Thorogardově královské komnatě sešli vybraní válečníci, kteří se právě připravovali na velice důležitou výpravu. Účastní se ji mocný vojevůdce Helgadarm, velice zkušený válečník Holmstein, Aldeřanský mág Azanyrmuth Tajemný, který si nenechal ujít možnost prozkoumat podzemí Cimmerie a setkat se tak s bohy Nordů a poslední Aldeřan, hraničář Galvoj.

Poslední zmiňovaný dorazil na Cimmerii teprve nedávno, protože měl ještě dost úkolů na Aldeneerinu. Galvoj patřil mezi urostlejšího, avšak menšího hraničáře. Dle kaštanových dlouhých vlasů a přátelského vzhledu by do něj málokdo řekl, že jeho živel je stín a zákeřné útoky. Za posledních patnáct let měl za sebou mnoho zkušeností, které získal při postupném průzkumu neobjevených oblastí Aldeneerinu.

„To jsme všichni?“ podivil se právě Galvoj, když právě do komnaty vešel Thorogard.
„Vypadá to tak,“ ujistil ho vládce. „Ostatní mají mnoho práce.“
„To nikdo nevěří, že by vám vaši bohové pomohli?“
„Není to myšleno špatně. Nikdo z Nordů nechce ponechat nic náhodě, obrana měst musí být dokonalá. Nesmíme dát Goa'uldům nejmenší šanci. Sám Thor do nás vkládal velké naděje a učil nás umění boje. Ač se čtyři zdají málo, jistě dokážete velké věci. Naše předkové kdysi zvládli i v malém počtu takřka nemožné, dodával jim odvahy Thorogard.“

„Před palácem máte připraveny koně a zásoby. Vaše cesta povede do města Magnor. Znáte, městečko na půli cesty mezi Freidiharmem a Hammefellem. Tam vyhledáte a setkáte se s Kendrou. Ví toho o Thorových štítech mnohem víc než kdokoliv na Cimmerii. Nechť Thor stojí při vás,“ popřál jim všeho dobrého na cestu.

Thorogar nakonec doprovodil k osedlaným koním, a poté se již věnoval přípravám na válku. Čtveřice cestovala do Magnoru. Cestou měli možnost pozorovat místní obyvatele, jak postupně opouštějí své domovy a veškerý svůj majetek odvážejí na povozech do přilehlých měst. Cesta trvala den a půl. Nalézt Kendru nebyl problém, stačilo se zeptat v první krčmě a místní je odkázali na usedlost stojící asi míli východně od města.

Na místo dorazili ještě za světla. Červánky na západě dávaly tušit, že se již blíží noc. Prostá usedlost stála na úpatí vysokého pohoří. Na blízké pastvině se ještě pásly ovce a kozy. Čtveřice dorazila ke Kendře pracující na malém políčku. Kendra byla sice postarší, ale stále pohledná žena. Jakmile spatřila příchozí, uvítala je na svém prostém hospodářství. Když ji povyprávěli o dění na Cimmerii a jejich záměru, pozvala je k sobě dovnitř.

Kendra příchozí pohostila dobrou domácí polévkou a ovčím sýrem.
Sotva se usadili, Kendra tajemným hlasem započala s vyprávěním: „Thorovo hory skrývají mnohá tajemství. Už málokdo ví, co skrývá za tajemství.“
„Víte, kde se nachází síň bohů?“ zeptal se Holmstein.
„Do síně bohů vede dlouhá a náročná cesta, která zabere celý den. Je třeba být dobře připraven, protože v horách je chladno a též nebezpečno. Dávné pověsti vyprávějí o podivných monstrech žijící pouze v těchto horách.“
„Setkala jste se někdy s těmi bytostmi?“
„Sama přímo ne. Přesto jsem jejich přítomnost cítila už z dáli. Důvěřuji své intuici, díky níž jsem se v minulosti mnohokrát vyhnula mnoha nebezpečím.“
„Zní to velmi zajímavě,“ pravil Galvoj, jemuž tajemné vyprávění Kendry velmi zaujalo. „Kdy bude nejvhodnější doba pro naši výpravu?“
„Nejlépe uděláme, když vyrazíme časně ráno. K síni bohů bychom měli dorazit ještě před setměním, proto už je vhodná doba ke spánku. Zítra nás čeká dlouhý výstup.“

Následující den za ranního rozbřesku již skupina čtyř dobrodruhů doprovázená Kendrou stoupala po úzké horské cestě vzhůru. První paprsky slunce ozařovaly jasným světlem východní stranu obřích hor a díky němu vynikala majestátnost vysokého pohoří. Thorovy štíty dle slov Kendry patřily mezi jedny z nejvyšších na Cimmerii. Dosáhnout nejvyššího vrcholu zdejších štítů se podařilo za celou historii pouze několika málo výpravám.

„Teď následuje ta jednodušší část cesty,“ pravila Kendra, když ukázala směr další cesty. Holmstein ji vzápětí pomohl vylézt na kamenný ochoz, jež tvořil zeď čtveřici kanálům. „Toto je dílo našich bohů. Systém kanálů přivádí vodu z hor a zásobuje tak celé rozlehlé údolí už po celá tisíciletí.“ Azanyrmuth si během cesty pokračující po ochozu, pozorně prohlížel perfektní zpracování tohoto systému. Zaujal ho způsob opracování. Jednotlivé kamenné bloky byly hladké jako sklo a položeny k sobě nezvykle natěsno, takže neunikala žádná voda. Kámen byl velice podobný tomu, z nějž staří Aldeřané stavěli staré pevnosti.

Další cesta ubíhala velmi rychle. Nebylo divu, po rovné římse se šlo opravdu dobře. Okolní příroda působila velmi vlídně. Okolo vládl klid narušovaný pouze tekoucí vodou a občasným zpěvem ptáků.

Záhy však opustili kanály, které pokračovaly dál vstříc zdrojům vody v pohoří. Kamenná cesta se vinula mezi skalisky a strmými svahy. Jak se postupně odpojovaly další cesty a zřídka používané pěšiny, z kamenné cesty se stala úzká prašná pěšina, kterou ve vyšších polohách pokrývalo stále více sněhu. Během náročného výstupu se občas zastavili a zatímco nabírali síly na další výstup, kochali se nádherným výhledem na okolní krajinu. Daleko v údolí mohli spatřit města Magnor, Freidiharm a v dáli se tyčily věže města Hammerfell.

Během celodenního výstupu překonali výšku dobrých tisíc dvě stě sáhů. Pohled směrem nahoru však dával tušit, že nejvyšší místo se nacházelo minimálně třikrát tak výš. Naštěstí tak vysoko nemuseli, dle slov Kendry už vstup do síní bohů nebyl daleko.

Pokračovali úzkým zalesněným údolím sevřené z obou stran vysokými skalisky. Pod nohami praskal čerstvý sníh a po další půlhodince cesty dorazili k cíli. Kendra se zastavila u nenápadně vyhlížející jeskyně. Náhodný kolemjdoucí by zřejmě stěží poznal, že právě zde se nachází vchod na tak důležité místo.
„Tohle je pouze jeden z mnoha vchodů do síně bohů,“ vyprávěla Kendra, zatímco zapálila louči a posléze opatrně vstoupila do temného a vlhkého podzemí. „Tenhle patří mezi ty bezpečné. Hlavní vchod nedoporučuji, protože se tam před lety usídlili ledoví trollové. Jsou velmi nebezpeční, proto není radno si s nimi zahrávat. Už nejeden válečník skončil jako jejich potrava. Dám vám jednu dobrou radu pro případ, že byste na ně narazili. Nesnáší oheň, většího ohně se dokonce bojí.“
Azanyrmuth pouze souhlasně přikývl. V duchu si přestavoval jak trollové prchají před ohnivými koulemi, jež by po nich metal.

Kendra v čele prováděla čtveřici stále hlouběji do podzemí. Po čase přírodní jeskyně nahradily precizně vytesané chodby v pevné skále. Architektura podzemí byla zcela odlišná od toho, co Aldeřané mohli doposud poznat. Ani Azanyrmuthovi se nepodařilo přirovnat styl chodeb k něčemu známému, přestože pošel mnoho starých knih o architektuře.

Netradičně řešenou klenbu podpíraly podobně klenuté podpěry. Modré kosočtvercové krystaly umístěné na zdích ozařovaly podzemí tlumeně modrým světlem. Přítomní zůstali na moment stát a obdivovali tu nezvyklou podívanou. Chodba se po pár stopách končila křižovatkou ve tvaru T. Dále uprostřed křížení sestupovala do hlubin další o něco užší chodba.

„Zde se musíme vydat vlevo,“ pokračovala Kendra. „Chodba vpravo vede ke hlavnímu vstupu.“
„A co tenhle menší průchod?“ poukázal Azanyrmuth na třetí možnost.
„Tudy bychom se dostali do spodního patra Thorova labyrintu. Nejstarší část. Právě tam přenese Thorovo kladivo Goa'uldy, kteří přijdou na Cimmerii kruhem světů.“
„A co se tam z nimi děje?“
„Spodní patro je velice rozsáhlé a plné nejrůznější nástrah a pastí. Také je to domov mnoha zapomenutých bytostí, jež tam už po staletí žijí svým vlastním životem. Krom toho je spodní patro mrtvá zóna, místo kde nefunguje jakákoliv magie. Žádná kouzla, magické hole ani očarované předměty. Magické meče a zbroje se stávají na tom místě zcela obyčejnými.“
Azanyrmuth si při posledních slovech uvědomil, že by na takovém místě byl zcela zbaven své moci. Zvláště když některé předměty jsou díky magii lehčí než obvykle, a nebo činí nositele silnějším, hbitějším a odolnějším.
„A co když se někomu podaří ve spodním patře přežít a najít tak cestu ven?“ namítal Holmstein.
„Kdyby přeci jen někdo prošel labyrintem, tak na konci dojde k magickému průchodu, který zabije veškeré symbionty. Když projde Gou'ald, bude zabit, ale tělo hostitele přežije a bude tak osvobozeno. Když projde Jaffa, smrtí symbionta po chvíli zemře i on sám.“

Kendra bez jakéhokoliv zaváhání provázela výpravu rozsáhlým labyrintem. Azanyrmuth si cestu pro jistotu poznačoval do poznámek. Ticho zdejšího podzemí narušovalo pouze slabé hučení. Náhle se kdesi ozval děsivý výkřik, jehož ozvěna se nesla chodbami.

„Co to bylo?“ zarazil se Holmstein.
„Patrně jedna z bytostí,“ pravila Kendra. „Magický průchod na konci labyrintu brání v průchodu pouze Goa'uldům. Kdokoliv ostatní tudy může bez obav procházet.“
„Takže to znamená, že kdokoliv nebo cokoliv může z toho podzemí vylézt?“ Galvoj se při té myšlence na chvíli zachvěl jistou obavou z neznámého.
„Ano. Občas něco vyleze i na povrch, ale většinou se o to postarají ledoví trollové.“
„Kde se ty bytosti v tom podzemí vzaly?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Většinou je sem přeneslo Thorovo kladivo. Je nastavené tak, aby zlé bytosti přeneslo sem a chránilo tak náš svět.“
„A proč ten průchod zabijí jen Goa'uldy a ne všechny? Nebo proč už nelikviduje nepřátele samotné Thorovo kladivo?“
„Takové místo by vyžadovalo mnoho magické energie. Pokud by Thorovo kladivo vše zlé zabíjelo, po čase by se vyčerpalo. Jednodušší bylo vytvořit permanentní spojení a přenášet bytosti sem. Spodní patro je velmi nebezpečné místo a většina bytostí tam stejně brzy zahyne, vzájemně se pobije, či zemře hladem. Druhý důvod spočívá v tom, kdyby bylo třeba nějakého tvora zajmout. Co vím, to se snad nikdy nedělalo.“
„Kdo je vůbec tvůrcem kladiva a labyrintu? Bohové? Nebo snad nějaká dávno zaniklá rasa?“
„Na Cimmerii všichni věří, že řadu těchto věcí stvořili naši bohové. To je částečně pravda, ale kdysi tu žila mocná rasa Azgardů. Tyhle podzemní prostory jsou jejich dílem. Údajně tu prováděli mnoho experimentů s magií. Traduje se, že podobných míst je na Cimmerii více, ale nikdo je nezkoušel hledat. Azgardé byli s našimi bohy velicí přátelé a společně stvořili mnoho mocných artefaktů chránící náš svět?“
„Azgardé. To mi něco říká,“ zamyslel se Azanyrmuth. „Kde jsou vůbec teď. Ve starých knihách jsem zjistil, že to byli spojenci starých Aldeřanů.“
„Už je to nějaké to tisíciletí, kdy museli náš svět opustit. Nikdo však už neví proč. Je to hodně dávno. Část Azgardů však zůstala a dosud na Cimmerii žijí. Jsou to však pouze malé komunity tvořící uzavřené komunity.“

Azanyrmuth měl na jazyku další otázku, avšak z pochodu myšlenek ho vyrušil dusot přicházející z chodby za nimi. „Bacha! Něco jde po nás!“ vykřikl Galvoj. Helgadarm a Holmstein tasili zbraně, Azanyrmuth se připravoval ke kouzlení, zatímco Galvoj se ukryl do stínu za sloup, kde vyčkával nepřátele, aby jim mohl uštědřit zákeřný útok ze zálohy. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Ze tmy mohlo zaútočit prakticky cokoliv.

Z chodby se náhle vyřítila skupinka obávaných ledových trollů. Pět stop vysocí, porostlí hustou bílou srstí a na konci mohutných tlap se vyjímaly ostré drápy. Oči jim ve tmě zářily zlověstně rudou barvou a z tlam trčely dlouhé tesáky.

Azanyrmuth si okamžitě vzpomněl na slova Kendry a seslal mezi ně ohnivou kouli. Někteří trollové začali hořet a dali se na útěk, zatímco zbytek tlupy najednou znejistěl. Azanyrmuth neponechal nic náhodě a mezi zbylé trolly letěla další ohnivá koule. Přeživší trollové se dali na útěk. Galvoj podnikl rychlý útok ze zálohy a dvěma prchajícím podřízl krk. Helgadarm a Holmstein se dali do pronásledování zbytku. Dostihli pouze část tlupy a udělili s nimi krátký proces.

Chodbou se nesl zápach seškvařených chlupů. Na zemi se válela necelá desítka mrtvol obávaných ledových trollů. Aldeřané si mrtvoly nějakou dobu prohlíželi, protože dosud neměli tu čest setkat se těmito tvory.

Když se opět všichni sešli Kendra obdivně pravila: „Ještě jsem neviděla někoho, kdo by se tak rychle vypořádal s ledovými trolly. Pokud by tu byli pouze čtyři válečníci, boj by byl mnohem těžší.“
„Vzpomněl jsem si na vaše slova a říkal jsem se, že ohnivá koule by je mohla přesvědčit, aby nás nechali na pokoji,“ pokračoval Azanyrmuth, zatímco se díval na mrtvoly v okolí a přitom se poťouchle usmíval.
„Myslím, že se máme od vás co učit,“ uznal Helgadarm při pohledu na sežehnuté mrtvoly, a poté co si znovu v mysli zopakoval průběh předešlého boje. „Naše spojenectví bude jistě přínosem pro oba národy.“

Po úspěšném boji se pětice vydala dále. Cesta pokračovala schodištěm vzhůru. „Už to není daleko,“ pravila Kendra. Azanyrmutha fascinovalo, jak se Kendra může v tomto spletitém podzemí plném chodeb, sálů, místností, schodišť tak snadno orientovat. A to nenavštívili bývalé knihovny, laboratoře, magické studny a další zajímavá místa.

Konečně stanuli v sále před velkou zdobnou bránou. Stejně jako podzemí i ona byla vyrobena ze šedého a tmavě modrého kamene. Nad ní byl precizně vytesán nápis v runovém písmu. Dle Kendry se jednalo o trochu rozdílný dialekt, než jaký používají Nordé. To jí však nečinilo potíže a snadno přečetla nápis: „SÍN BOHŮ“ To bylo přesně místo, které hledali. Po chvíli si v sále všimli ještě něčeho.

Na kamenném podstavci uprostřed sálu stála jakási iluzorní postava. Necelé čtyři stopy vysoký tvor modrofialové kůže s poměrně velkou hlavou a dominantními očními důlky a oděn v modrém plášti zdobeným bílými pruhy a ornamenty. Dle slov Kendry se jednalo o Azgardskou iluzi, která tu má za úkol střežit síň bohů.

„Buď pozdraven,“ započala Kendra komunikaci s iluzí Azgardského strážce.
„Též buďte pozdraveni,“ opětoval pozdrav Azgard příjemným tichým hlasem. „Nečekal jsem, že sem ještě někdo z vás dorazí. Už jsou to celá staletí, možná tisíciletí, kdy sem naposledy někdo dorazil. Co žádáte?“
„Potřebujeme mluvit s Thorem. Náš svět je v ohrožení.“
„To by bylo možné. Avšak nejdřív musíte projít zkouškou, aby jste dokázali, že jste hodni mluvit s naším bohem.“
„Jsme připraveni zkoušku podstoupit,“ odhodlaně pravil odvážný Helgadarm.
„Pak hodně zdaru,“ popřál Azgard a otočil se směrem k bráně. Pronesl jakési neznámé zaklínadlo a jednotlivé bloky brány se daly do pohybu.

K překvapení výpravy se však za ní nenacházel honosný sál, ale menší místnůstka na jejímž konci stála zmenšenina Thorova kladiva podobné tomu, které střežilo kruh světů.
„To je všechno?“ podivil se Galvoj.
„To hlavní nás teprve čeká. Nejdřív však musíme projít portálem.“
„Kam nás to přenese,“ zajímal se Azanyrmuth, jež se vždy rád dozvídal co nejvíce informací o navštívených místech.
„Nemám tušení. Nikdy jsem neměla možnost navštívit toto místo. Co vím, podobné portály se nacházejí i v jiných částech tohoto podzemí.“

Galvoj si ze zájmem prohlížel rudý kámen umístěný uprostřed sloupu, jež má podle Kendry aktivovat portál. Když na něj položil dlaň, ozvalo se bzučení a jasně bílý paprsek všechny přítomné v rychlosti pohltil, aby je vzápětí přenesl na jiné místo.

Prostor na druhé straně nebyl přímo velkou síní, jako spíš jeskyní předělenou širokou a velmi hlubokou propastí. Od kusu podlahy s kladivem s další plošinou je dělil pouze úzký skalní mostek. Dle všeho první zkouška.

Jako první šel Galvoj. Jako obratnému hraničářovi nečinil přechod problémy a než si ostatní dodali odvahy, už byl na druhé straně. „Mostek drží, můžete klidně přejít!“ volal na ostatní. Pokračoval Helgadarm a hned za ním Holmstein.

Sotva udělal Helgadarm pár kroků, podklouzla mu noha a jen tak se stačil pevně chytit úzkého mostku. Galvoj se nabízel, že mu přijde na pomoc, ale Holmstein mu to hned vymluvil, protože se Galvoj již dostal na druhou stranu. Holmstein opatrně pomohl svému druhovi zpět na nohy a oba se již pomalým a jistým krokem dostali na druhou stranu.

Další šla Kendra. Přecházela velmi pomalu a rozvážně. Výšky jí totiž nedělaly příliš dobře. Nakonec překonala sama sebe a bezpečně přešla na druhou stranu. Poslední na řadě byl Azanyrmuth. Ten byl zvyklý na překonávání různých překážek, a tak mu přechod nečinil potíže, přestože si mohl dopomoc magií.

Po zdolání první zkoušky pokračovali průchodem ve zdi do dalšího sálu. I zde byla hluboká propast, jenže žádný mostek. Druhá strana byla příliš daleko, než aby se dala přeskočit a žádný materiál k postavení mostu zde neměli.

„Co teď?“ bezradně se zeptal Holmstein, při podhledu na propast.
„Určitě v tom bude nějaká finta. Jen musíme na ni přijít,“ pravil Azanyrmuth, zatímco se rozhlížel po něčem, co by jim mohlo napovědět.
„Třeba je ten most neviditelný,“ napadlo Galvoje.
„Možné to je.“

Všichni na to začali nohou zkoušet, zda někde ve vzduchu nešlápnou na neviditelný most. „Něco mám!“ vykřikl Helgadarm, když došlápl na neviditelnou plochu. Galvojova domněnka se tak potvrdila. „Hlavně opatrně. Cesta nemusí vést rovně,“ varoval je Azanyrmuth před možnou nástrahou. Galvoje napadlo odhalit skrytou cestu nějakým práškem, který však neměli, a tak se museli spolehnout na opatrné našlapování.

Nato Hegadarm nemohl najít další úsek neviditelného mostu. Opatrnost byla na místě. Cesta přes propast se klikatila. Pohled dolů přes neviditelnou podlahu byl opravdu nezvyklý, protože všichni měli podvědomou snahu se něčeho chytit, a tak se často stávalo, že se jeden druhého snažil chytit. Když překonali i tuhle zkoušku, cesta přes další průchod byla volná.

V dalším sále je čekalo zrcadlové bludiště. Vedení se pro tentokrát ujal Azanyrmuth. Vzpomněl si na vyprávění svého otce, který se před lety ocitl v jakémsi paralelním světě, kde hodiny bloudil v jakémsi křišťálovém paláci. Bludiště ze zrcadel, sice malá, ale v podstatě nekonečná. V tom spočívá jejich zrádnost.

Azanyrmuth prováděl skupinu bludištěm schopně. Předpokládal, že tuto zkoušku zvládnou bez větších potíží, jenže v jednu chvíli si uvědomil další věc. Celé místo jakoby mělo ještě další rozměr, protože se dalo projít jinou cestou na to samé místo, přesto to tak nebylo. Měli si to možnost vyzkoušet u jednoho sloupu, jež se dal obejít kolem dokola, ale zbytek party na místě, kde by je očekával, nenašel. To celé hledání cesty výrazně ztížilo a Azanyrmuthův nákres byl v podstatě k ničemu.

Spolu s Galvojem spojili síly dohromady a společně hledali cestu ven. Spolu se jim to velice dobře dařilo a během chvíle vyvedli i ostatní ven. Třetí zkouška byla úspěšně vyřešena. Za dalším průchodem se nacházelo stejná zmenšenina Thorova kladiva, jako na začátku. Galvoj opět přiložil dlaň na rudý kámen a všechny znovu pohltil jasný paprsek.

Nyní se octli ve velkém honosném sále. Podle výzdoby, soch, řady runových symbolů a dalších detailů, předpokládali, že prošli zkouškami a právě stanuli v síni bohů. Celá skupinka pociťovala zvláštní napětí, protože nikdo z nich dosud neměl tu čest stanout na tomto posvátném místě a setkat se tváří v tvář s nejvyšším Cimmeřanským bohem.

V sále se na chvíli jasně zablesklo a odkudsi se vynořila postava statného severského válečníka v nádherné zdobné zbroji, na rukou měl ozdobné náramky pokryté severskými ornamenty, hlavu částečně skrývala stříbrná helmice a záda chránil černý plášť. V ruce třímal velké Thorovo kladivo. Dle všeho nebyl pochyb, že se jedná o mocného boha Thora. Helgadarm, Holmstein a Kendra poklekli, jako projev úcty. Azanyrmuth a Galvoj je také následovali. Pro všechny to bylo první osobní setkání s bohem. Jen málokdo měl podobnou příležitost.

„Jsem Thor,“ rozeznělo se hromovým hlasem po celém sále. „Jste odvážní, že jste přede mě předstoupili.“
„Ó všemocný Thore, potřebujeme tvou pomoc,“ s pokorou v hlase pravili Helgadarm a Holmstein. „Cimmerii napadli naši nepřátelé Goa'uldi,“
„To není možné. Cimmerii chrání přece Thorovo kladivo.“
„Thorovo kladivo je stále funkční, avšak Goa'uldi zaútočili z neprozkoumaného severu. Připluli na lodích. Nemáme vůbec tušení odkud se vzali.“
„Pak se asi stalo to, čeho jsem se kdysi obával. Nebojte, dáme vše do pořádku.“

Než však stačili cokoliv dalšího říct, vše pohltila stejná záře, jako při průchodu zdejšími portály. Když se porozhlédli, zjistili, že se znovu nachází v sále se zdobnou bránou pokračující do síně bohů.
„To bychom měli. Jsem vážně zvědavý, co bude následovat,“ prohlásil poněkud dezorientovaný Holmstein.
„Nezbývá než počkat,“ reagoval Azanyrmuth. „Věřím, že budeme svědky velkolepé podívané. A teď bychom se měli vrátit zpět do Hammerfellu. Určitě nás tam budou potřebovat.“

Výpravu čekala dlouhá cesta zpět. Podzemím prošli bez větších obtíží, ledové trolly tentokrát nepotkali. Venku již vládla temná noc. Bylo třeba najít vhodné místo pro přenocování. Blízký sklaní převis poskytoval ochranu proti zdejším ledovým větrům, jež bičovaly ostré štíty pohoří. Rozdělaný oheň poskytl všem příjemné teplo a zároveň sloužil jako ochrana před možným útokem ledových trollů a dalších potvor potulující se v těchto horách. Po pozdním jídle ulehli ke spánku.

Protože tohle místo nepatřilo zrovna k bezpečným, během noci drželi hlídky. Sněhová bouře ještě o něco zesílila, proto nebylo vidět téměř na krok. Kdyby se cokoliv přiblížilo k táboru, zahlédli by to až na poslední chvíli. Stejně tak pozorně naslouchat okolním zvukům bylo takřka nemožné. Přes neutichající vítr se pouze občas kdesi v dáli ozývalo kvílení, pískot a další zvuky pocházející od zdejších tvorů.

Po dlouhé noci se sice vítr utišil, avšak stále hustě sněžilo. Nově napadaný sníh ztěžoval návrat. Jen díky Kendře věděli kudy se vydat, protože úzká cesta byla zcela zavátá. Teprve až když sestoupili do nižších poloh, obloha se vyjasnila a cesta mohla ubíhat rychleji. Dosavadní cesta skrz vysokou sněhovou pokrývkou jim dala zabrat, a proto dorazili ke kanálům až před setměním.

K usedlosti Kendry už to nebylo daleko. Vzhledem ke zpoždění na místo dorazili až po půlnoci. Zde přišel na řadu zasloužený odpočinek v klidu a bezpečí skromné usedlosti. Další den ráno se s Kendrou rozloučili a na koních se vydali zpět do Hammerfellu podat zprávu.

Cesta mezi městy působila poněkud depresivně. Všude byl až nezvyklý klid. Usedlosti opuštěné, pole prázdná, cesty vylidněné a nad tím vším se vznášela nepříjemná mlha jejíž kapičky ulpívaly na prstech jako lepidlo. Postupovali opatrně, protože už hrozilo nebezpečí bezprostředního útoku Goa'uldů a riziko vpadnutí do pasti veliké. Během pochmurného dne nepotkali jediného živáčka, proto neměli tušení, jak se situace na Cimmerii vyvíjí.

Když padla noc, nalezli útočiště na jednom nedávno opuštěném statku. Jak se dalo očekávat, obyvatelé odnesli vše cenné a samozřejmě také veškeré zásoby včetně nedávno sklizené úrody. Statek však poskytoval bezpečné útočiště před případným útokem nepřátel. Pohled z půdních oken zaujímal poměrně rozlehlá pole táhnoucí se míli k nejbližším lesům. Naštěstí mlha k večeru trochu ustoupila, a tak dotyčný na hlídce měl možnost spatřit případné nepřátele včas.

Po dlouhé a únavné cestě všichni záhy usnuli. První na hlídce zůstal Azanyrmuth. Procházel se po půdě a okny kontroloval okolí. Ze zádumčivě temného hučení neměl dobrý pocit. Kdesi v dáli se občas ozvalo vytí vlků. Později měl pocit, že v dáli zaslechl troubení na rohy. To dost možná věstilo blížící se nepřátelskou armádu. To by však znamenalo, že Goa'uldi postupují mnohem rychleji, než se původně myslelo. Troubení však znělo z hodně velké dálky, kterou Azanyrmuth odhadoval na několik desítek mil. Když budou mít štěstí, stihnou to do Hammerfellu ještě před útokem.

Během noci se nic mimořádného nepřihodilo, pouze se troubení k ránu ozývalo o něco silněji. Raději neztráceli drahocenný čas, nasedli na koně a co nejrychleji se vydali do Hammerfellu. Stejně jako předchozí den nepotkali jediného prostého obyvatele. Až někdy po poledni potkali menší oddíl válečníků na hlídce. Dle jejich slov se Goa'uldi chystají k útoku na Hammerfell, dost možná už dnes k večeru. Troubení na rohy už bylo slyšet z mnohem menší dálky a občas kdesi dáli to slabě zadunělo.

Když se k večeru blížili k městu, troubení na rohy znělo nebezpečně blízko. Řinčení zbraní a silné rány dávaly tušit, že Goa'uldé už útočí. To nebylo dobré, protože posily z Aldeneerinu měli dorazit až za pár dní. Rychle vyběhli na blízký kopec, z nějž se naskytl pohled na celé bojiště. Obránci Hammerfellu se drželi za provizorními valy a zábranami, které během příprav vznikly před hradbami města a nedávali nepřátelům šanci i k pouhému přiblížení k hradbám. Přestože Jaffové disponovali kromě rozličného arzenálu zbraní na blízko, potíže obráncům nezpůsobovali ani tyčové zbraně. Ohnivé koule stačili vykrývat ocelovými štíty.

Čtveřice po zhodnocení situace vyrazila na pomoc obrany města. Azanyrmuth hned využil svých magických schopností a odřízl část nepřátelské armády od ostatních ohnivou zdí. Mezitím se Holmstein a Helgadarm pustili do boje. Jejich válečný pokřik dodal přítomným ještě více odvahy a o to udatněji bojovali. Stejně tak se do nepřátel pustil Galvoj. Vzhledem ke svému menšímu vzrůstu se vždy ve válečné vřavě nenápadně skryl, aby vzápětí zákeřně zaútočil na nepřipraveného nepřítele.

Zatímco Azanyrmuth seslal do hloučku Jaffů ledovou bouři, na hradbách již obránci připravovali obranné katapulty k palbě. Jenže počty nepřátel neutěšeně narůstaly. Nápor ohnivých střel štíty obránců moc dlouho nevydržely, a proto byli nuceni se rychle střídat. Záhy přišla nová hrozba. V dáli na straně nepřítele se vynořily nepřátelské obléhací stroje. Jaffové připravovali katapulty k palbě, zatímco se k hradbám blížily krytá pojízdná beranidla. To však nebyla jediná hrozba. Za katapulty následovaly vysoké obléhací věže, jež poskytovaly útočníkům dobré krytí a díky nim se nepřátelé nemilosrdně blížili k městu.

Azanyrmuth zaměřil pozornost na obléhací věže a pokusil se jich pár zapálit ohnivými koulemi. Vzdálenost od něj však byla značná a pouze v jediném případě se trefil. Tím však na sebe připoutal pozornost Jaffů a Azanyrmuth byl nucen se stáhnout k hradbám. Kryl se před ohnivými střelami a rychle běžel k městu. Jakmile vběhl do města, a následně na hradby, začal sesílal na nepřátele další kouzla.

Na hradby dopadly první ohnivé střely odpálené z nepřátelských katapultů. Naštěstí zasáhly místo momentálně prázdné. Nordé palbu opětovali a poštěstilo se jim zasáhnout jeden nepřátelský katapult a část Jaffů. Oblohu zbarvily záblesky střel z katapultů a z tyčových zbraní.

Hordy nepřátel však neměly konce. Planiny okolo města zaplňovalo stále více Jaffů, odhadem mohly počty nepřátel převyšovat osm tisíc a další sále přibývali. Dle zpráv ze severu nepřátelská armáda čítala až dvacet pět tisíc bojovníků. Obránci byli nuceni se stáhnout do města a bojovat z hradeb. Brzy na cimbuří přistály první žebříky, po kterých se na hradby drápali první Jaffové. Beranidla, stejně jako obléhací věže, se nebezpečně přiblížila k městu. Obráncům se občas podařilo některé obléhací stroje zničit, avšak ne dostatečně rychle, a tak první beranidla dorazila k hlavní městské bráně.

Než stačila poprvé udeřit, obráncům se je podařilo včas zničit. To poskytlo alespoň trochu času, protože další byla na cestě. Rovněž se blížily i čtyřicet stop vysoké obléhací věže. V okolí jich bylo nejméně deset. To představovalo velkou hrozbu, protože útočníkům umožňovaly pohodlný a hlavně bezpečný způsob, jak proniknout na hradby. Nebylo divu, že se převážná většina obrany zaměřila právě na ně.

Azanyrmuth sesílal na nejbližší věže ohnivé koule. Přestože jich pár zapálil, rozsah poškození nebyl takový, aby jim znemožnil další postup. Jaffštím kněžím se však dařilo za pomocí magie plameny hasit. Obranné katapulty nepřestávaly v palbě. Jedna z věží nápor nevydržela a zřítila se k zemi. To ale nestačilo. První věže již dosáhly hradeb. Nepomohlo ani narychlo zřízené předsunuté opevnění, kůly a další zábrany. Věže všechno rozlámaly jako sirky.

Ohnivé koule z nepřátelských katapultů dopadly přesně na některá stanoviště obránců, odkud pálily na věže z obranných mechanismů. Předtím však stačila k zemi padnout další věž. To už však na parkán pronikali první Jaffové. Aby toho nebylo málo, beranidla právě prorážely hlavní bránu. Situace se nevyvíjela vůbec příznivě. Goa'uldi pravděpodobně zaútočili na Hammerfell veškerou dostupnou armádou, dost možná chtějí co nejrychleji zlomit veškerý Nordický odpor zničením hlavního sídla. Kdyby chtěli, okolní města by neměla proti takové síle šanci.

Do bojů se zapojili všichni vojevůdci. Pomáhali na hradbách obráncům jak mohli. Jedna nepřátelská hlava padala za druhou, přesto brzy Jaffové řádili na hradbách. Dopady dalších ohnivých koulí téměř vyřadily veškeré obranné mechanismy a zapalovaly domy za hradbami. Zatímco ženy a děti unikli do bezpečí, muži neváhali popadnout zbraně a jít do boje.

Praskání ozývající se od hlavní brány nevěstilo nic dobrého. Obránci ve městě se chystali na vpád nepřátelských vojsk do města. Mezitím se na některých místech podařilo Jaffům obsadit hradby. Řada obránců tak zaujala místa v hradebních věží a snažila se vzdorovat nepříteli co možná nejdéle.

Hrozná rána, která se právě ozvala dávala tušit, že se nepřátelům podařilo prolomit bránu. V ulicích města se vzápětí rozpoutala hrozivá mela. Řinčení zbraní, záblesky z tyčových zbraní, usekané údy, galony krve, přibývající počet mrtvol na obou stranách, to vše se odehrávalo ve spletitých ulicích města. Situace se zdála být zoufalá, přesto se Nordé nevzdávali.

Tu náhle se na obloze začala stahovat bouřková mračna. Hrozivé hřmění za krátko přehlušilo válečnou vřavu. Jaffové najednou znejistěli. Jakoby se najednou čehosi báli. Obránci věděli o co se jedná a všichni vzápětí vyvolávat jméno nejmocnějšího Nordického boha Thora.

„Thor! Thor! Thor!“ znělo po celém městě. Útočníci se najednou dávali na útěk. To už však udeřily do země první blesky. Další mnohem silnější následovaly. Na bojišti před městem se rozpoutalo bouřné peklo. Jeden blesk za druhým posílal k zemi Jaffu za Jaffou. Siné blesky drtily nepřátelské katapulty a obléhací věže, které v tu dobu byly plné nepřátel.

„Thor! Thor! Thor!“ nepřestávali obránci, zatímco Goa'uldi prchali.
„Říkal jsem, že budeme svědky velkolepé podívané,“ pravil Azanyrmuth k Holmsteinovi, který byl epickou bouří naprosto ohromen a jen sledoval zkázu nepřátel.

Když poslední pozůstatky původně obrovské armády zmizely v dáli, krátký déšť pomohl uhasit požáry ve městě, a pak se obloha rozjasnila. Sluneční paprsky ozářily Hammerfell a nastal příjemný klid.

Vzápětí nastala obrovská radost z velkého vítězství nad mocným nepřítelem. Goa'uldi zásahem shůry dostali pořádnou lekci a na hodně dlouho dají pokoj. Jejich početná armáda byla zdecimována. Zbývala odpověď jen na jednu otázku. Pořád nikdo netušil odkud se na Cimmerii vzali. Král Thorogar plánoval v budoucnu vyslat na neprozkoumaný sever výpravu, která by měla tuto záhadu vyřešit.

„Dokázali jste nám svou odvahu,“ pravil Thorogar „Nebýt vás, s Cimmerií by to dopadlo špatně. Díky vám se podařilo zabránit příchodu doby temna. Po mnoha staletích jsme se konečně setkali s skutečně odvážným národem.“
„Byla to naše povinnost. Rádi jsme pomohli,“ skromně odpověděl Aldeřanský vojevůdce Avidin, který momentálně zastupoval Aldeřany na Cimmerii. „Naše vojska by měla ještě dorazit, jistě vám pomohou z obnovou. Ještě vám pošleme nějakou pomoc. Královská rada jistě nebude proti. Máme před sebou určitě zajímavou budoucnost.“

Ten večer se chystala velká oslava vítězství. I Aldeřané zůstali a teprve teď byla oslava spojenectví dokonalá. Po dnešní dnu došlo k utužení vztahů Aldeřanů a Nordů. Porážka Goa'uldů dokázala, že spolu dovedou velké věci.

Doufám že se líbilo. Už mám nástin, co se bude odehrávat v SG:Ald2 počet dílů bude asi 16-20. Takže je na co se těšit a snad mi to půjde i rychleji, v létě jsem byl pořád někde.

Tak díl byl dobrý jak svojí délkou, tak i příběhem. Rozhodně pokračuj dále!

Není co dodat, opět kvalitně zpracované:-) Už doufám píšeš další díl

vynikající

učil nás umění boje. Ač se čtyři zdají málo, jistě dokážete velké věci. Našei předkové kdysi

Thorogar je nakonec doprovodil k osedlaným koním, a poté se již věnoval přípravám na válku.

mocných artefaktů chránící náš svět?.“

„Vzpomněl jsem si na vaše slova a říkal jsem sei, že ohnivá koule by je mohla přesvědčit, aby

a snadno přečetla nápis: „SÍNŇ BOHŮ“ To bylo přesně místo, které hledali. Po chvíli si v sále

kdesi v dáli to slabě zadunělo.

před hradbami města a nedávali nepřátelům šanci i k pouhému přiblížení k hradbám. Přestože Jaffové disponovali kromě rozličného arzenálu zbraní na blízko, potíže obráncům nezpůsobovali ani tyčové zbraně. Ohnivé koule stačili vykrývat ocelovými štíty.

Trošku krkolomná veta (aspoň na mňa ).

----------------------------------------
Som rád , že si hodil pokračovanie. Opäť kvalitná práca a výborný dej.
Napriek pár chybičkám (na Teba dosť veľa ).
Pokračuj a ja si nasledujúce časti určite nenechám újsť.

Díky za komenty. Chvilku mi trvalo než jsem vymyslel, jakou úlohu budou plnit Azgardi a jak to bude s bohy.
Puk: díky za připomínky, tyhle překlepy často vznikají tak, že se mi nějaká věta nelíbí, tak ji zcela předělám a občas mi unikne úrava nějakého slova. A tak věta, to je fakt, že jsem se do toho nějak zmotal, budu to muset upravit.

pěkny

nejaky novy dil je v dohledu?

pal: Ano je. Zrovna jsem ho dokončil.

3
Štít kruhu

První měsíce spojenectví s Nordy obývající Cimmerii se neslo v duchu pomoci a obnovy jejich světa, který byl poničen Goa'uldy. Nebylo tedy divu, že v naprosté většině se cestovalo kruhem světů právě na Cimmerii. Po čase znovu vyvstala otázka, zda by se nemohl opakovat nějaký útok zvenčí, jako před půl stoletím. Cimmerie měla tu výhodu, že byla chráněna Thorovo kladivem, akorát dosud nebylo vyřešena záhada náhlého vpádu Goa'uldů.

V období podzimu se postupně krátily dny, a tak se oba Azanyrmuthovci zajímající se převážně o kruh světů uchýlili do tajemství podzemních knihoven Lianaru. Hlavně Azanyrmuth Nejstarší byl přesvědčen, že staří Aldeřané museli mít nějak vyřešenu ochranu svých světů. Nebylo přeci možné, aby u každého kruhu světů hlídkovala početná armáda.

V dávných dobách, kdy se začalo s prvními průzkumy knihovny mapující světy, které se daly pomocí kruhu světů navštívit, už Azanyrmuth nalezl první indicie. Tehdy se však preferoval rychlý zisk užitečných předmětů a zapomínalo se na obranu. To se nakonec v roce 325 Aldeřanům vymstilo a Temnorození zdecimovali severní čtvrť. Toho si byla současná rada vědoma a Azanyrmuthovci dostali hlavní úkol, přijít s návrhem obrany severní čtvrtě.

Jednoho podzimního večera Azanyrmuth Tajemný, který patřil už do třetí generace rodu, odpočíval v zahradách čtvrtě s kruhem světů a kochal se západem slunce. Měl rád nálady, jež uměl vykouzlit podzim, bylo to jeho oblíbené roční období. Na zahradu dorazil i hraničář Galvoj. Zajímalo ho především to, jak postupuje výzkum a vývoj.
„Vypadá to velmi nadějně,“ s radostí v hlase započal Azanyrmuth popisovat poslední úspěchy. „Nedávno jsme objevili v knihách zmínky o jakémsi ochranném štítu. Používali na to nějaký magický předmět, který jsme už našli ukrytý ve spodních sálech. Jen musím ještě přijít, jak ho zprovoznit. Především musíme vyřešit zdroj magické energie a také to, jak ho ovládat a přidělat na kruh světů.“
„Vy si s tím určitě poradíte,“ povzbuzoval je Galvoj. „Váš rod v minulosti vyřešil mnoho problémů tohoto světa.“
„Však jo. Mám už pár nápadů, jak si s tím poradit. Přemýšlím, zda se do toho pustit ještě dneska, nebo to nechám na zítra.“
„Ale už to nech na zejtra. Mohli bychom zajít na pivo, už jsme spolu dlouho nikde nebyli,“ lákal ho Galvoj na posezení v krčmě „U kruhu světů“
„Máš pravdu. Zasloužím si trochu odpočinku,“ souhlasil s ním, vstal ze zdobné kamenné lavice a spolu se vydali do oblíbené krčmy.

Druhý den se Azanyrmuth Tajemný jako každý den setkal s ostatními badateli, aby společně pokračovali ve výzkumu. Zatímco ostatní dále překládali staré knihy, nejmladší Azanyrmuth si pečlivě prohlížel onen předmět. Při včerejším posezení dostal jeden nápad, který si chtěl co nejdříve ověřit.
„Mám pocit, že by se to mohlo umístit někam do zadávacího panelu,“ uvažoval. Řešení často přijde zcela náhodou, když se dotyčný zrovna zaobírá něčím jiným. A Azanyrmutha tohle napadlo právě včera v krčmě. K ruce si vzal staré plány a hledal nějaké indicie.

Nebyla to zrovna jednoduchá práce, protože samotné zadávací zařízení patřilo mezi ty vůbec nejsložitější předměty na Aldeneerinu, které navíc využívalo z velké části neznámou a hodně pokročilou magii. Aby toho nebylo málo, vše bylo popsáno právě ve starém Aldeřanském dialektu, jemuž bylo třeba porozumět.

Nakonec celá skupinka přítomných badatelů odložila rozdělanou práci a rozhodla se zkoumat plány. Strávili nad tím takřka celé dopoledne než Dandalus, který jim chodíval vypomáhat, objevil cosi nápadného.
„Podívejte,“ pravil. „Tohle vypadá jako místo, které by mohlo sloužit k připojení dalších zařízení a magických předmětů.“
Zbytek pohlédl na složitou změť čar a starého písma. Azanyrmuth Nejstarší mu po chvíli přemýšlení dal zapravdu: „Tuhle jsem také nad tím přemýšlel, ale nepřišlo mi moudré zasahovat do zařízení o jehož fungování toho víme pramálo.“
„Tak do něj můžeme zatím jen nahlédnout,“ navrhl nejmladší z Azanyrmuthovců.
Zbytek bez většího přemýšlení souhlasil s jeho návrhem a šli se podívat na zadávací panel.

Samotný panel si šestice zprvu velice pečlivě prohlížela. Na první pohled byla místa k nahlédnutí do jeho útrob velice dobře skryta. Ani na hmat se nedalo cokoliv snadno nalézt. Azanyrmuth musel použít magických schopností, aby našel místa, kam sáhnout. Vzápětí se v podstavci otevřela skrytá dvířka a všem se naskytl pohled do útrob složitého zařízení.

Spousta modře zářících krystalů, kamenů, hromada drátů, dalšího magického harampádí se ukázalo v celé své krátce. Při bližším průzkumu odhalili několik otvorů různých velikostí. „Do kterého otvoru tu věc strčit,“ povzdech si Dandalus. „Asi by nebylo moudré s tím jen tak naslepo experimentovat. Zničením zadávacího panelu bychom mohli přijít o možnost cestování.“
„Neviděl bych to tak zle,“ namítal starší Azanyrmuth. „Staří Aldeřané patřili mezi velmi vyspělé kultury a určitě pamatovali na možné problémy. Uznejte sami, vždyť řada věcí se nám dosud zachovala.“
Mladší Azanyrmuth si zatím prohlížel onen zvláštní předmět a porovnával ho s příslušnými otvory. Když už si byl jist, navrhl: „Já bych to zkusit vložit sem.“
Zbytek se díval na místo, jež určil a porovnávali předmět s větším otvorem.
„Má pravdu,“ souhlasil Dandalus. „Ostatně, stačí se podívat sem,“ ukázal na nepatrný nápis ve starém jazyce na němž se psalo cosi o štítu.

Nějakou dobu trvalo, než se šestice odhodlala k činu. Sám nejstarší badatel Dandalus se chopil odpovědného úkonu a opatrně onen prapodivný předmět vkládal do otvoru. Cvaknutí značilo, že předmět do příslušného otvoru zapadl. Po chvíli se ozvalo slabé bzučení a i on se slabě rozzářil tlumeně modrou barvou.

„A vida. Jsme opět o něco dál,“ zaradoval se badatel Dirue, jehož věk se dal odhadnout na čtyřicet.
„Jak se to teď používá?“
„Doufal jsem, že k tomu bude sloužit tohle,“ ukázal Azanyrmuth Nejstarší další podivný předmět ve tvaru disku s modrým kamenem uprostřed. „Našel jsem to teprve předevčírem v tom samém sále, jako ten zdroj.“
„Tak na co čekáme? Můžeme to vyzkoušet,“ natěšeně prohlásil Dirue.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ přemýšlel Dandalus a zároveň se prohraboval ve vousech.
„Já bych to zkusil“ navrhl starší Azanyrmuth. „Ostatně mě teď ani nic jiného nenapadá.“

Azanyrmuth Nejstarší uchopil disk, který měl průměr téměř dvacet palců a přiložil ruku na modrý krystal. Při tom cítil přítomnost magické energie, která stále sílila, čím byl rukou blíž krystalu. Ten se vzápětí rozzářil a současně se v prostoru vnitřního prstence kruhu světů zjevila modrá magická bariéra. „Sláva. Povedlo se,“ radoval se v duchu Dandalus.

„Nedoufal jsem v tak brzký úspěch,“ nepřestávalo udivovat badatele.
Azanyrmuth sundal ruku z kamene a štít se rozplynul. „Aha. Takhle to funguje. Stačí, aby ho aktivoval nějaký mág, nebo alespoň někdo s dostatečnými magickými schopnostmi.“
„Stačí tak málo?“ překvapilo Dandaluse, jak snadné to bylo.
„V podstatě jo. Jenže magie štítu mi docela rychle odčerpávala síly. Nedokázal bych to udržet dlouho. Měli bychom přijít na způsob, jak mu dodat magickou energii, nejlépe z nějaké blízké magické studny.“
„A z čeho je napájena brána?“ uvažoval mladší Azanyrmuth, jemuž neunikl tento podstatný detail. „Nešlo by získat energii přímo z jejího zdroje?“
„V tom máš pravdu. Jenže samotný kruh získává podstatnou část energie z nějakého prostoru, kterému vůbec nerozumím a zbytek ze zdroje ovládacího panelu. Samozřejmě by to šlo, ale potom by hrozilo to, že bychom magický potenciál, ze kterého získává magickou energii, rychle vyčerpali. Napadá mě pár možností, jak sem převést energii z některé okolní magické studny. My jsme to nikdy nezkoušeli, ale staří Aldeřané tohle prováděli zcela běžně.“
„Takže nezbude, než se vrátit zpět do starých knihoven a pátrat dál,“ pravil Dandalus.
„Asi tak. Důležité je, že nám to už funguje a případný útok bychom díky tomu mohli odvrátit.“

Badatel Dirue přemýšlel o funkci štítu, nedalo mu to, a tak se zeptal ostatních: „Máte tušení, jak přesně ten štít funguje? Bude je to držet v pasti na druhé straně, nebo je bariéra zraní?“
„Správný dotaz,“ souhlasil starší Azanyrmuth. „V knihách jsem vyčetl něco málo o jeho funkci. V podstatě neumožní nepříteli k nám vůbec projít. Štít je tak blízko portálu, že vše co k nám projde se ani nezhmotní. Alespoň tak jsem to pochopil. Je to neskutečné vyspělá magie a bude trvat ještě hodně dlouho než odhalíme veškeré detaily.“
Mladý Azanyrmuth na tím dále přemýšlel. Uvažoval na tím, k čemu můžou sloužit ostatní otvory v útrobách ovladače. „Když se tak dívám do útrob ovladače, tak toho máme na prozkoumávání ještě mnoho.“
„Ano máš pravdu. Ani jeden z nás se patrně nedožije doby, kdybychom věděli o kruhu světů zcela vše. Možná to bude trvat celá staletí, možná i tisíciletí,“ souhlasil s ním nejstarší Azanyrmuth.

Ještě ten večer dali o výsledku výzkumu vědět ostatním členům současné královské rady. Sám král Ragulus neskrýval radost nad úspěchem. Když se před necelým půl rokem změnilo složení rady, nechtěl opakovat chyby předků a jak se ukázalo, v nových členech se nemýlil. To co Aldeřané dokázali za poslední půl rok, to nedokázali předkové za pět let a doufal, že se cestování ponese v podobném duchu dále.

Druhý den před polednem přišel do pracovny Azanyrmutha Nejstaršího člen rady Dandalus s jedním zajímavým dotazem, na nějž přišel ráno při snídani. Azanyrmuth si právě přerovnával haldy knih, starých plánů a množství předmětů, jež vynesli v poslední době z rozsáhlého a stále málo prozkoumaného podzemí Lianaru.
„Posaď se,“ přivítal ho, zatímco přenesl hromadu starých knih pojednávající o kruhu světů na protější sekretář. „Mám tu trošku bordel. Jak teď pátráme o možnostech obrany, tak v těch knihách ležím takřka neustále.“ Bylo známo, že nejstarší Azanyrmuth nepatřil mezi pořádkumilovné Aldeřany, na druhou stranu zase nežil ve špíně.
„Když jsme tedy zprovoznili štít, napadlo tě, jak poznáme, kdo se k nám pokouší projít?“
„To je pravda. Zatím jsem nad tím neuvažoval. Určitě to staří Aldeřané nějak řešili, ale nenašel jsem o tom žádné záznamy. Alespoň prozatím. Nezbývá než držet u brány stráž, a teprve když se sem začnou valit hordy nepřátel, tak štít aktivovat.“
„Takže to není dokonalé,“ povzdech si Dandalus.
„Zatím ne. Ale určitě je to pokrok. Kdybychom to měli k dispozici před půl stoletím, tak by sice prošlo pár nepřátel, ale zbytek bychom sem nepustili.“ Azanyrmuth se na chvíli zamyslel při vzpomínce, jak to tedy bylo a trochu sarkasticky pravil: „Kdyby se ovšem tehdejší strážní nezlili pod obraz.“
„O tom jsem kdysi slyšel.“
„Ono se tu tehdy už nic nedělo a hlavně nikdo nepředpokládal útok zvenčí. Byl to tehdy pro nás šok. Poprvé od začátku letopočtu byl Aldeneerin v ohrožení. Nebýt odvahy zkušených bojovníků, mohla být naše civilizace zcela zničena.“ Při těchto slovech mu přeběhl mráz po zádech a raději zašel do skřínky pro něco dobrého na odvahu.
„Jenže to riziko je tu znova. Temnorození jsou nedaleko od naší říše,“ správně uvažoval Dandalus a napil se z číše červeného vína, kterou mu právě podal Azanyrmuth. „Výborné,“ chválil a přes zlatavý paprsek slunce prohlížel jeho tmavou barvu.
„Ročník 369. Tehdy bylo opravdu hodně slunce.“
„Pamatuju.“

Společně vychutnávali víno, zatímco Azanyrmuth pokračoval v úvahách: „Jak postupně zjišťujeme, Aldeneerin obývá spoustu uzavřených kultur. Zatím jsme narazili pouze na Orky. V knihách už jsem narazil na zmínky o dalších rasách, takže by Temnorození nezplundrovali celý svět. Před naším příchodem to tu určitě fungovalo podle nějakých zákonitostí.“
„Pozoruhodné. Vyčetl jsi, kde by se ostatní rasy mohli nacházet? Spojenectví by nám přišlo vhod.“
„Zatím jsem nenašel přesné polohy, ale nějaké zmínky hovoří o společenství Dwarfů daleko na východě, Drabinové na jihu a Argoniané kdesi v mokřadech na jihovýchodě. Další rasy a kultury obývají další kontinenty.“
„Zkoušel jsi v mapě najít přesnější místa?“
„To je trochu problém,“ pokračoval Azanyrmuth. „Žádnou mapu Aldeneerinu jsme dosud nenašli.“
„Cože?“ udiveně Dandalus vyvalil oči, evidentně byl tou zprávou překvapen.
„Ano. Je to vskutku podivné. Prohledali jsme už řadu knihoven a žádnou mapu jsme nenašli. Co víc, nenašli jsme ani jedinou mapu Lianaru natož dalších měst a co se týče map ostatních světů jakbysmet.“
Dandalus nedokázal pochopit, že tak vyspělá rasa, jako staří Aldeřané po sobě nezanechali jedinou mapu.
„Taky mě to překvapilo. Mám dvě teorie. Buď byli tak vyspělí, že žádné mapy nepotřebovali, nebo je z nějakého důvodu kamsi odnesli, či schovali. Takže nemáme nejmenší představu, jak je Aldeneerin rozlehlý, kolik má kontinentů, měst, kde jsou hory, řeky, lesy, zkrátka si vše musíme najít sami.“

„Je ještě něco co bych měl vědět? Co zajímavého skrývá podzemí Lianaru.“
„Už jsme prozkoumali značnou část, nicméně jsme se nedostali do části chráněné magickými dveřmi. Nevíme, jak je otevřít. Navíc se i sami brání případným útočníkům, kteří by je chtěli prolomit hrubou sílou. Dosud prozkoumaná část jež je léta vyčištěná od bytostí, jež tu ještě přežívaly.“
„Takže nezbývá než se zaměřit na magické dveře.“
„Ne tak docela. Pořád nacházíme různé tajné chodby a skryté komnaty. Dokonce jsme zjistili, že je podzemí napojeno na městskou kanalizaci a sklepení domů. V podstatě se dá jít odkudkoliv kamkoliv. To se bude hodit v případě dalšího přepadení severní čtvrti, pokud by štít selhal. Navíc jsou jednotlivé části odděleny dveřmi, mřížemi, a nebo chráněny pastmi.“
„Navrhnu radě, abychom se zaměřili na obrané využití podzemí. Jak to poslouchám, staří Aldeřané to měli vymyšlené opravdu geniálně,“ neskrýval údiv Dandalus.
„To ano. Co teprve až přijdeme na funkci magických dveří. V tom nás sice čeká dlouhá cesta a to bych nechal mladším. Přeci jen nejsem nejmladší a nebudu tu navěky,“ v tom měl Azanyrmuth Nejstarší pravdu. Letos se dožil úctyhodného věku 72 let.

Dandalus dopil číši vína na němž si velice pochutnal, poté pravil: „Uvažoval jsi, kam bychom se mohli v následujících dnech vydat?“
„Mám pár návrhů, ale zatím bych moc nepokračoval ve výpravách, raději bych se zaměřil na obranu. Co bych ještě rád udělal, vrátil bych se na některé dávno navštívené světy a zjistil, jak se místním daří. Například v jakém stavu je sluneční štít na Avnilu, nebo co se děje na Mínoje.“

Dandalus si s Azanyrmuthem povídal téměř do večera. Už se pouze bavili o životě ve městě a okolí, trochu o magii a trochu i nakousli oba zmíněné světy. Dandalusovi se líbilo především vyprávění o Drowech. Ne že by je obdivoval, ale chtěl vědět více o jejich děsivém světě.

Podzim se přehoupl do pozdního období a zima chladnými rány už o sobě dávala vědět. V laboratořích se stále zkoumala možnost přenášení magické energie, ale zatím bezúspěšně. Stalo se zvykem, že byl kruh světů nepřetržitě střežen. Pro případ nenadálého útoku byl vždy poblíž někdo s magickými schopnostmi, aby mohl aktivovat energetický štít.

Jenže se dlouho dobu nedělo vůbec nic, a tak služby u kruhu patřily mezi pohodové. Pouze jednou za čas přišli na návštěvu spojenci z Cimmerie, ale časy pravidelných návštěv se vždy dopředu dohodly. Takže se nekonalo žádné překvapení. Osud světa se však neponechával náhodě a strážní byli pod dohledem. Často se připomínalo to, co se stalo před půlstoletím.

Život probíhal klidně až do jednoho chladného sychravého dne, kdy světelné zámky kruhu z ničeho nic rozzářily.
„Někdo z Cimmerie?“ podivil se strážný Bojamir.
„Nevím. Příští návštěva se koná až za patnáct dní,“ odpověděl mu Gundbald, přičemž současně tasil meč.
„Asi máme nevítanou návštěvu,“ pocítil nervozitu velitel stráží Kaledaimon. „Poplach! Všichni na svá místa!“ rozkázal přítomným v momentě, kdy se vytvořila hladina průchodu. To už v horní komnatě, kde bylo umístěno ovládání štítu, byl připraven mág.

Šestice bojovníků napjatě čekala na nádvoří před kruhem. V duchu doufali, že je to neplánovaná návštěva z Cimmerie, nebo z nějakého dávno navštíveného světa. Naopak se hrozili dalšího útoku Temnorozenných. Každý znal jejich temné schopnosti a jejich zálibu v utrpení. Nic se nedělo. Nervózně hleděli do mihotající hladiny.

V tom prošly dvě neznámé postavy. Ještě než si strážní stačili uvědomit, kdo dorazil na návštěvu, obě postavy zahájili palbu. Obránce polil studený pot, když si uvědomili, kdo to je. Na Aldeneerin útočí Goa'uldé. Ještě než stačili obránci přejít do protiútoku, kruhem prošli další dva Jaffové. „Spusťte štít,“ vykřikl velitel. Mág v horní síni nečekal a rychle přiložil na modrý kámen ruku, jež se mu samou nervozitou rozechvěla.

Uvnitř kruhu se vytvořil bleskový štít. Teď se ukáže, jak štít funguje, protože jestli ne, má Aldeneerin ohromný problém. Zakrátko se na štítu dvakrát zablesklo a vzápětí znovu. Obráncům nečinil problém porazit čtveřici Jaffů, kteří stačili proniknout. Další záblesky na štítu nenásledovaly. Čekalo se, co bude následovat, ale to už se kruh světů uzavřel.

„Přestali útočit,“ ulevil si velitel stráží Kaledaimon.
„Možná zjistili, že jsme jim zavřeli dveře,“ poťouchle se usmál Gundbald.
„Přiveďte léčitele, máme tu pár zraněných!“ volal Kaledaimon na právě příchozí válečníky, kteří zaslechli řinčení zbraní.
Mezi příchozími byli i oba Azanyrmuthovci. Na vlastní oči se mohli přesvědčit, jak obranný štít funguje.

Zpráva o úspěšně překaženém útoku Goa'uldů se okamžitě rozšířila po okolí. Samozřejmě se dostala i ke královské radě. Netřeba připomínat, jaké pozdvižení tahle událost způsobila. Aldeneerin měl pro tentokrát velké štěstí. Na rozdíl od předků pomysleli na obranu a to se vyplatilo. Kdo ví jak by Lianar dopadl tentokrát. Král Ragulus nechtěl ponechat nic náhodě a pro jistotu stráž u kruhu posílil. Očekával, že Goa'uldi se jen tak nevzdají.

A měl pravdu. Ještě ten večer došlo k další aktivaci kruhu světů. To už strážní očekávali útok a mág u ovládání štítu byl okamžitě připraven zakročit. Sotva prošli první dvě postavy, v niž přítomní poznali další útočící Jaffy, mág aktivoval štít, a potom následovaly další záblesky na energetickém štítu. Desítce bojovníkům dvojice nepřátel nečinila sebemenší problém a Jaffové se váleli na zemi v kaluži krve. Kruh světů se zakrátko uzavřel.

Další útoky již nenásledovali. Od toho dne Aldeřané věděli, že nesmí ve střežení kruhu ani na moment polevit, útok mohl přijít kdykoliv.

Ty si pašák chlape, jedním dechem přečteno, očekávajíce co se dál bude dít ú , ale nějaké krátké na tebe jen polovina asi odhadem .. A teď mají obránci k dispozici 6 tyčových zbraní tak je nauč je používat hehe:-) nebo energie ze zdrojů použít na napájení štítu?

vynikající díl

no tedy to ti vyslo
poptam se a je tu dalsi dil - skvele
tak se ptam znova kdy bude dalsi dil?