Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Stargate: Aldeneerin 2

Stargate: Aldeneerin 2


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena


Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Když už se blíží ty vánoce, tak tady máte jeden dárek. Finální díl krapet narostl, takže ho rozdělím na dva. A hurá do boje s Temnorozenými.
A kdo se che podívat na podobu Temnorozených, našel jsem zde velmi pěknou fotku: http://www.dragon-productions.eu/wp-content/uploads/2014/12/DarkFuneral20151-1024x583.jpg

16
Temnoty se trhají I


Již dvacet let uplynulo od první návštěvy Celestis. Svět kde od nepaměti spolu válčili Temnorození a Ori. Síly obou stran byly dlouho vyrovnané, teprve s pomocí Aldeřanů se dařilo nad Temnorozenými vítězit. Na Aldeneerinu válka s nepřítelem trvala téměř čtvrt století. Díky pomocí Ori se dařilo frontu držet a obránci mohli obnovit hraniční pevnosti. Opevnění dokončili v roce 384 a od té doby bylo i v severních částech Lianarského království bezpečno. Husté lesy skýtaly mnoho nových možností živobytí, a tak se sem přicházelo nové obyvatelstvo.

Aldeřané postupovali stále dále do vnitrozemí neprozkoumaného kontinentu. Necelých dvě stě mil severně od Lianaru se nacházely velké chladné pláně, dle pozůstatků měst a vesnic Staří Aldeřané obývali i tyto kraje. Sto mil jižně od přímořského města Kanter, přes pohoří Kaan a Nawen, vzkvétala nová města Blaviss a Talag. Průzkum odhaloval vysočinu vhodnou k osídlení. Nad těmito jižními kraji se však vznášely mýto o záhadných bytostech, které měly připomínat napůl orla a napůl člověka. Dosud jejich existenci nikdo věrohodně nepotvrdil.

Východně od obnoveného města Azgariel průzkum odhalil hluboké lesy a za nimi rozlehlé velice úrodné pláně. Vše nasvědčovalo, že staré Aldeřanské město Elyswer nebude daleko. Dle starých záznamů se mělo jednat o jedno z největších měst na tomto kontinentě a ležet na pobřeží dalšího oceánu. Asi dvacet mil za městem Azgariel se od hlavní silnice oddělovala další významná dlážděná cesta. Průzkumy v roce 387 odhalily ruiny dalšího většího města s názvem Therindon.

Suché oblasti západně o Lianaru obývala jedna ze starých ras, s nimiž Staří Adleřané udržovaly určité vztahy. Jednalo se o rasu obřích lidí nazývaných Orkové. Dlouhá léta se s nimi nedařilo navázat přátelštější kontakty, ale po roce 390 ledy povolily a nyní si na konci čtvrtého století oba národy přeci jen vycházejí vstříc. Někteří z nich se vydali do světa a někteří dokonce pomáhali ve válce s Temnorozenými. Samotná komunita i nadále byla uzavřenější a do svých zvyků si nenechávali mluvit. V posledních letech na Aldeneerinu žilo stále více Oriů a nabízeli Aldeřanům svoji víru Počátku. Zkoušeli to i Orků, ale ti zde absolutně nepochodili, dokonce došlo i k několika konfliktům, které následně musela řešit až královská rada Lianarské říše. Orkové celou dobu Oriům nevěřili, a proto se této oblasti Ori vyhýbají.

Třicet mil za městem Orcossus země končila a kromě malých bezvýznamných rybářských osad patřící Orkům, celý tento nehostinný výčnělek omílalo moře. Západní a severní část kontinentu byla zeměmi kontrastů. Na jedné straně suché až pouštní planiny a necelých dvě stě mil severně chladné tundry. Severní planiny a úrodné oblasti Lianarské říše dělila od sebe jakási starobylá sto sáhů vysoká zmrzlá zeď, kterou procházela pouze jediná silnice. Záznamy o podstatě této zdi mlčely, ale mnozí se domnívali, že bránila průchodu chladného vzduchu do kraje kolem Lianaru.

Na západním konci této zdi se nacházel další velice zajímavý přírodní úkaz. Bylo jím malé pohoří na pobřeží moře, kterému se začalo říkat Děravé hory. Každý, kdo je prvně uviděl, ihned pochopil, proč získaly právě tokové jméno. Celé pohoří bylo doslova provrtáno nejrůznějšími chodbami, tunely, skalními městy, bránami a dalšími bizarními útvary, které tu vytvořila matička příroda. Alespoň v co mnozí doufali. Reliéf hor působil v podvečer a obzvláště v noci strašidelně. Během osmdesáti let mnozí stačili vytvořit kolem tohoto místa spoustu pověr a mýtů, a proto se do jeho útrob zatím nikdo neodvážil.

Na sklonku roku 399 se připravoval velký oddíl válečníků, mágů, hraničářů a mnohých dalších bojovníků různých povolání k cestě na Celestis, kde měli pomoc v boji proti Temnorozeným. Dle posledních zpráv se válka chýlila ke konci a nepřátelům zbývalo pouze posledních pár pevností a měst. Mnozí očekávali, že válka na Celestis skončí než uplyne rok 400.

Severní čtvrť Lianaru v těchto dnech doslova praskala ve švech, do boje se tentokrát chystalo šest tisíc bojovníků. Chystal se vůbec největší přesun vojsk v novodobých dějinách cestování kruhem světů. Protože se s pomocí Ori dařilo na severu držet Temnorozené zkrátka, mohly se bojů tentokrát zúčastnit o mnoho větší armády než před lety. Kromě obrovských posil se také chystaly povozy, kočáry a nespočet koní. Fronta na Celestis se za těch dlouhých dvacet let přesunula o pět set mil od Kruhu světů.

V Lianarském jednacím sále se dolaďovaly poslední detaily. Byla zde přítomna celá královská rada včetně krále Raguluse, který nedávno oslavil pětašedesáté narozeniny. Pak zde sedělo spoustu dalších vlivných a důležitých vládců, vojevůdců a dalších, co plnili důležité úlohy ve válce na Celestis. V přeplněném sále se projednávala taktika postupu na poslední bašty Temnorozených.

„Dnes je tu na můj vkus přeplněno,“ pravil k Tajemnému jeho přítel Tirinus.
„Máš pravdu,“ souhlasil s ním, a proto se oba vydali na chodbu, kde bylo o poznání klidněji. Posadili se na lavici pod oknem s výhledem na rovněž přeplněné nádvoří.
„Koukám, že tu máte hodně rušno. Asi ta velká výprava vyrazí co nevidět.“
„Před chvíli jsme se usnesli, že naše armády vyrazí za tři dny,“ popisoval nejbližší dění Azanyrmuth. „Bude to vůbec největší výprava v historii. Šest tisíc vojáků je hodně velký počet a to nepočítám výbavu a zásoby. Než dorazíme na frontu, zabere nám to devět dní.“
„Pěkný,“ neskrýval úžas Tirinus. „Takže časy Temnorozených jsou na Celestis takřka u konce.“
„Dá se to tak říct. Odhaduju to na pár měsíců. Když to dobře dopadne, na jaře bychom mohli být doma.“
„A potom můžeme definitivně zahnat nepřátele na severu. Pěkně to vychází na rok 400, bude se to dobře pamatovat.“
„V roce 400 určitě nestihneme porazit Temnorozené i na Aldeneerinu,“ mírnil jeho nadšení Tajemný. „Nemáme potuchy, jak je jejich zem velká a jaké jsou jejich počty. Každopádně se rok 400 dá považovat za jakýsi mezník.“

Po chvilce mlčení se Tirinus zeptal: „Kdo půjde na Celestis z vašeho rodu?“
„Půjdu já, Bojovný, Mrazník, Ohnivec a ještě několik dalších. Přesné počty ti neřeknu, protože mnozí z našeho rodu se rozhodli na poslední chvíli.“
„Kolik vás vůbec je? Přiznám se, že se v tom už dlouho ztrácím.“
„To já už taky. Rod Azanyrmuthovců se za osmdesát let neskutečně rozrostl. Řada z nás žije po celém světě, někteří mají menší statky, jiní žijí v nově osídlených městech daleko na východě a na jihu. Když to spočítám,“ Tajemný tiše vyjmenovával jednotlivé příbuzné a počítal je na prstech. Alespoň na ty, na něž si vzpomněl. „Dvacet, Bojovný má pět potomků, Ohnivec čtyři, Mrazivec za svůj život zplodil také čtyři potomky. No, napočítal jsem třicet jedna, ale pravděpodobně je nás víc, protože nevím komu se narodily další děti.“
„Hezký počet. Vzpomínám na doby, kdy vaše počty byli daleko menší. Ještě si pamatuju Mocného, Vládce Ohně a Mrazivce.“
„Není to tak dávno, kdy opustili tento svět. Mrazivec zemřel před dvěma lety. Co se dá dělat, všechny nás to jednou čeká.“

„Když se tu tak bavíme o příbuzných,“ pokračoval Tirinus. „netušíš, co potkalo Dandaluse?“
„To by mě taky zajímalo,“ odpověděl mu Tajemný, přičemž ztišil hlas. „Někdo ho zavraždil v roce 396. Do dneška se neví kdo a proč. Zlí jazykové tvrdí, že to mělo společného s Ori.“
„Zjistil snad něco závažného?“
„Určitě jsi se čas od času setkal s názorem, že Ori nejsou takoví přátelé, jak se tváří.“
„Samozřejmě. Občas mi to také vrtalo hlavou. Avšak se naše civilizace znají dost dlouho a pokud by měli nekalé úmysly, asi bychom už něco odhalili.“
„Právě, že Dandalus možná něco odhalil,“ šeptem pravil a přitom se ujišťoval, že jsou v chodbě stále oni dva sami. „Když ještě žil Mrazivec, často s Dandalusem debatoval. Jednou se mi Mrazivec svěřil, že je Dandalus na stopě něčeho velkého. Čeho, to už se asi nikdo nedozví. Co vím, neměl žádné nepřátele, vždy se snažil řešit problémy mírovou cestou. Pak je tu ještě další záhada. Hned druhý den byly všechny jeho osobní věci odneseny neznámo kam. Dokonce se ke mně dostala zpráva, že se tentýž den kdosi vloupal do jeho soukromých komnat v Královských zahradách.“
„Chceš říct, že Dandalus věděl něco, co mělo zůstat utajeno?“ nezastíral rozrušení Tirinus.
„Přesně tak. Někdo sebral jeho zápisníky, lejstra a další osobní věci, zatímco zlaté poháry a zlaťáky naditá truhla zůstaly nepovšimnuty. Dal bych za to vlasy do ohně, že zjistil něco o Ori.“
„A doprdele.“

Vzápětí cvakla klika od dveří jednací síně a na chodbu vstoupil člen rady Malemarn: „Tady jsi. Potřebujeme s tebou mluvit,“ žádal Tajemného.
„Já už musím. Tak se měj. Uvidíme se večer,“ loučil se Azanyrmuth.

Uplynuly další tři dny příprav. V ulicích Severní čtvrti byly připraveny kočáry, naložené povozy a nespočet koní. Šest tisíc bojovníků už zaujalo svá místa a čekalo na povel. Kromě Aldeřanů zde byly připraveny i početné oddíly z Cimmerie, Mínoje, menší z Khanktilu a dalších světů, které díky pomoci mohli uvolnit bojovníky do války se společným nepřítelem. Dle plánu se na Celestis mělo cestovat ve třech vlnách, kde se měli spojit s tamější posádkou a vyrazit na západ.

Král Ragulus společně s královskou radou dorazili ke Kruhu světů, kde již čekali vojevůdci jednotlivých oddílů. Na králův pokyn nádvoří ztichlo. Ve vzduchu bylo cítit jisté napětí. Každý si dobře uvědomoval, že toto je finální úder proti Temnorozeným na Celestis, a že to bude konec dlouhé vyčerpávající války.
Král promlouval k bojovníkům stejně tak, jako to dělával při každé větší výpravě za posledních dvacet let: „Stojíme tu teď před nejdůležitější výpravou v historii Aldeneerinu. Již více jak dvacet let úspěšně bojujeme s nepřítelem. Nyní jsme se dostali do stádia, kdy máme šanci Temnorozené definitivně porazit. Nikdy nebyl Aldeneerin tak silný. Rok 400 bude poslední rok války, a pak nás čeká mír. Sláva Aldeneerinu!“
„Sláva Aldeneerinu!“ rozeznělo se celou Severní čtvrtí.
Král posléze zadal adresu Celestis a přesun mohl začít.

První bojovníci a povozy s výzbrojí prošly Kruhem. Vzápětí za nimi následovali další a další. Proud dobře vyzbrojených a připravených válečníků nebral konce. Mezitím na druhé straně se k nim přidávali další oddíly. Kolem Kruhu světů na Celestis za dvacet let z malého hlídkového tábora vzniklo menší provizorní město, které sloužilo k vedení větších vojenských operací. Téměř půl hodiny trval přesun prvního dvou tisíci členného oddílu. Armáda musela být rozdělena ze dvou důvodů. Jednak kvůli omezenému prostranství před Kruhem a také omezené době spojení. Přesně jak zjistil ještě Azanyrmuth Nejstarší, byla doba otevření portálu omezená.

Přesun celé armády zabral téměř tři hodiny. Spolu se stálou Aldeřanskou posádku umístěnou zde na Celestis a s Oriovci vznikl více jak desetitisíci členný oddíl. Ještě než padl večer, první oddíly vyrazily na pět set mil dlouhou cestu. V jednom z nich cestovali i mnozí z rodu Azanyrmuthovců.

Cesta to byla náročná, někteří sice cestovali na povozech, koních, v kočárech, ale většina musela jít pěšky. Nebýt Aldeřanských mágů, kteří kouzly podporovali výdrž vojsk, trval by přesun téměř dvojnásobnou dobu. S válečníky cestovalo také mnoho hraničářů, mágů, lukostřelců, průzkumníků a léčitelů. Nechyběli ani truhláři, kováři, kuchaři a další bez nichž by se výprava nemohla uskutečnit.

Po čtyřhodinovém pochodu oddíly zastavily, aby se bojovníci mohli prospat, nabrat síly a druhý den pokračovat. Dle plánu měli každý den urazit přes padesát mil. Noci na Celestis měly jednu zvláštnost. Přestože slunce zašlo za obzor, pořád bylo velmi dobře vidět. Dalo se to srovnat s časem, kdy na Aldeneerinu zapadne slunce, ještě než vyjdou první hvězdy. S tím si však už mnozí dokázali sžít, pouze nováčci, kteří zde byli prvně, si museli na šeré noci zvykat.

Čím se však blížili k zemi ještě ovládanou Temnorozenými, tím temnější noci vládly. Už třetí noc byla temná, jako běžná noc na Aldeneerinu. Krajina stovky, možná tisíce let ovládána nepřítelem nesla následky ještě dlouho po tom, co byl odsud vyhnán. Všude kolem se zlověstně tyčily vysoké černé věže, temná města, prokleté hrobky a hřbitovy a další podivné stavby. Části světa, odkud byli Temnorození vyhnáni před deseti a více lety už Ori očistili od jejich zlých a temných míst. Mnohá města zcela zmizela z povrchu Celestis a na pohled bylo nemožné odhalit místa, kde ještě před dvaceti lety žilo tisíce Temnorozených. Jak se sem postupně vracel život i temná aura míst postupně mizela. Avšak to nebude hned, protože podle současných odhadů se vědělo, že práce na úplné očištění Celestis potrvají ještě celá století.

Šestý den večer, kdy se všichni utábořili k přečkání další noci, sešli se Azanyrmuthovci u ohně a bavili se spolu.
„To byla cesta,“ konstatoval Ohnivec. „Kolik můžeme mít za sebou mil?“
„Určitě přes tři sta,“odpověděl mu Mrazník, „ale přesně ti to neřeknu, v téhle oblasti jsem bojoval jen dvakrát.“
„Takže nás čekají ještě tři dny.“
„Možná i čtyři. Před bojem nás čeká příprava. Musíme sestavit obléhací stroje, které si s sebou vezeme.“
„Jak to vůbec vypadá na západní frontě?“ zajímal se Azanyrmuth Bojovný. „Já vždy bojoval na jižní frontě a další z nás také.“
„Velitel naší posádky se zmínil,“ vyprávěl Tajemný, „že oblast je už dlouho hlídána asi pětistovkou mužů. Co se týče obléhacích strojů, mají tam snad jen dalekonosné katapulty. Je to akorát, abychom Temnorozené drželi v šachu. A až tam dorazíme, spustíme tam masakr. Avšak to nebude vůbec snadné. Údajně tam sice zůstalo poslední velké město a pár pevností v okolí, ale jedná se o jejich vůbec největší město. Může ho obývat až třicet tisíc Temnorozených.“
„To budou jatka,“ okomentoval Bojovný velký počet. Dobře si uvědomoval, že se války zúčasní každý, kdo udržel zbraň a uměl kouzlit.
„Navíc je město v podstatě pevností. Postavili ho na velké náhorní planině a obehnali trojitou hradbou. Bez obléhacích zbraní bychom neměli šanci.“
„Malemarn mi jednou ukazoval plány a věřte mi, nebude bitva na pár dní, ale spíše na měsíce, pravil Tajemný.“

Potom se Azanyrmuthovci v klidu navečeřeli. Než jim vytrávilo ještě chvíli si povídali.
„Jak to vypadá s válkou na celém tomhle světě?“ zajímal se Ohnivec. „Slyšel jsem, že se bojuje ještě na více frontách.“
„Ano je tomu tak,“ odpověděl mu Bojovný. „Ale jedná se o poslední zbytky odporu. Ještě zbývá vyplenit pár menších měst, pevností a krypt. Počítám, že po novém roce Aldeřanského kalendáře padnou a všichni se potom můžeme vrhnout na poslední baštu nepřítele. Do té doby nám samozřejmě přijdou na pomoc armády, které už jinde dokončily práci. Co jsem vyslechl, někteří jsou už na cestě.“
„Nebylo by lepší počkat, než padnou ta místa a zaútočit až pak?“
„V posledních dvou letech se podařilo vybojovat mnohé bitvy a nesmíme nechat Temnorozené vydechnout. Reálně totiž hrozí, že by se mohli vzchopit a dobýt zpět velké části Celestis. “

Únava se dřív nebo později dostavila, a tak se nejen Azanymuthovci uložili ke spánku. Na bezpečí oddílů dohlíželi vybraní strážní, kteří se vždy po několika hodinách střídali. Nesmělo se nic podcenit, protože se nacházeli a území donedávna patřící nepříteli a běžně se stávalo, že se po krajině potulovaly nejrůznější temní tvorové.

Druhý den časně ráno už armáda pokračovala v cestě. Desátý den od příchodu Kruhem se konečně přiblížili k nepřátelské linii. Měli trochu zpoždění oproti plánu, ale urazit pět set mil se vším tím vybavením bylo náročné. Navíc po zdejším hrbolatém skalnatém terénu se mnohem častěji polámaly na povozech kola.

Oblohu před nimi halila temnota a v dáli se zlověstně tyčila obrovská stavba s vysokými věžemi. Jejich temně zelená, modrá, či fialová záře byla znatelná i ze vzdálenosti patnácti mil. Do Aldeřanských příhraničních táborů jim zbývaly ještě čtyři hodiny pochodu. Bylo jedno zda dorazí k cíli k poledni, protože přes temnotu denní světlo procházelo jen stěží.

Když konečně po desetidenním pochodu dorazili na místo, uviděli před sebou částečně připravený tábor. Většinu potřebného vybavení, stanů, obléhacích strojů, výzbroje a výstroje přivážela až velká výprava. Obrovská pevnost Temnrozených se nacházela ve vzdálenosti pouhých pěti mil, a tak obránci museli často čelit mnohým útokům nepřítele. Díky schopným mágům, válečníkům, ale i armády Ori, dokázala i tak malá posádka čítající pět set bojovníků, se ubránit. Ovšem bylo otázkou, jak dlouho by dokázali odolávat, proto obrovská armáda výrazně změnila poměr sil.

Velitel Semion prvního Aldeřanského oddílu se pozdravil s velitelem posádky Helmuthem, jež to za dvacet let dotáhl z obyčejného válečníka na nejmocnějšího vojevůdce Aldeneerinu.
„I vás vítám u nás v táboře,“ pozdravil Semiona. „Dobře, že jste dorazili, Temnorození opět stupňují útoky. Síly z jihu se ještě nevrátily, protože se definitivní dobytí posledního města na jihu trochu protáhlo. Ale nebojte, máme zprávy, že už je několik dní po boji a za pár dní se k nám připojí.“
„Kolik jich má být?“
„Asi dva tisíce, avšak hodně času zabere přesun vybavení tamějšího tábora. Navíc tam musí být ponechána malá posádka na dočištění posledních zbytků temných sil.“
„Dobrá. Pustíme se tedy do práce, máme toho dost.“
Potom Semion vydal první rozkazy a s dalšími přicházejícími vojevůdci se pustili do organizace rozšiřování tábora. Práce to byla na mnoho dní.

Následující deset dní rostl tábor doslova před očima. Na rovině částečně chráněné o západu kopci vyrostlo stovky stanů a další stále přibývaly. Rozšiřování obraného valu následovalo vzápětí, i s menší posádkou bylo nutné chránit tábor před případnými útoky. Už dlouho se vědělo, že kromě bran vede ven z města Temnorozených spousta tajných chodeb. Přestože Aldeřané s Ori je likvidovaly, stále objevovaly další a další nové.

Během dalších dní se dokončilo sestavování obléhacích zbraní. Ty zatím musely zůstávat v táboře, protože město Temnorozených chránilo spousta obraných věží a dalekonosných zbraní. Než by je stačili Aldeřané efektivně použít, o mnoho z nich by zbytečně přišly.

Tábor byl dokončen po dvaceti dnech úporné práce, a tak mohlo konečně přijít plánování ofenzívy. Během stavby se Temnorození pokoušeli napadnout tábor pouze dvakrát. Neuspěli, a od té doby byl na čas od nich pokoj. Z obléhacích zbraní se dokončovaly obléhací věže, ty jediné dokázaly odolávat útokům věží města.

Následoval vytoužený odpočinek. Před nadcházející ofenzívou bylo moudré nabrat síly. Vojevůdci ve velitelském stanu zhodnocovaly síly obou stran a probíraly možné strategie. V první řadě bylo nutné co nejrychleji prorazit některou z devíti hlavních bran města. Všechny byly dobře bráněné, a tak padla volba na tu k táboru nejblíže. Zaměstnáním obránců Aldeřané získají čas na přesun obléhacích zbraní a v druhé vlně by následovalo ostřelování města. Už z dřívějších průzkumů se vědělo, že město bylo rozděleno na mnoho menších čtvrtí, které se dokázaly bránit samostatně, podobně jako je to u Aldeřanského města Lianar, a tak bude nutné postupovat po jednotlivých čtvrtí.

Dva dny nato bylo celé obří vojsko čítající deset tisíc bojovníků, pocházející nejen z Aldenerinu, ale i z Cimmerie, Mínoji, Kanktilu a mnoho dalších, připraveno v plné výzbroji a nic nebránilo zahájit poslední bitvu války světla s temnotou. Necelou hodinu pochodovali k pevnostnímu městu. Zlověstné obrysy temného města se hrozivě tyčily nad okolní mrtvou krajinou. Houstnoucí temnota nad městem dávala tušit, že nepřítel již zpozoroval jejich příchod a připravoval se k boji.

Když se armáda zastavila necelou míli před branou města, nastalo ticho před bouří. Převorové Ori předčítali přítomným z knihy Počátku a dávali svým bojovníkům požehnání, zatímco vojevůdce Helmuth vedl úvodní válečný projev: „Stojíme vstříc poslední bitvě, která ukončí dlouholetou válku s naším nepřítelem Temnorozenými. Nebude to snadný boj, ale náš lid je mocný, odvážný a nebojácný. Naše touha zvítězit nakonec zničí velké zlo, jako už mnohokrát před tím. A nyní jim to ukažme. Za Aldeneerin!“
Početná armáda opětovala bojové zvolání a obrovská masa odhodlaných válečníků se vrhla vstříc bráně. Následoval téměř dvoutisícičlenný oddíl bojovníků Ori, za nimi Aldeřanští mágové a lučištníci. Jako poslední se daly do pohybu obléhací věže. Jejich útroby ukrývaly menší obléhací zbraně a spoustu válečníků, mágů a lučištníků. Ti čekali na vhodnou chvíli, než se věžím podaří dostat blíže k hradbám. V bezpečné vzdálenosti se zatím chystaly další obléhací zbraně a vyčkávaly na signál k útoku. Samotný tábor hlídala necelá tisícovka obránců, bylo by jistě nemilé, kdyby ho Aldeřanům někdo během bitvy vyplenil.

Aldeřanští mágové a Převorové Ori seslaly na veškeré bojovníky ochranná a podpůrná kouzla. Zvlášť důležitá byla ta chránící proti zlu a temné magii. Převorové vytvořili množství aur světla a narušovali houstnoucí temnotu. Z brány města se už valily stovky a stovky nepřátel. Rozpoutala se krutá bitva, meče řinčely, štíty praskaly, krev stříkala na všechny strany, ohnivé koule bouchaly s ohlušujícím hlukem. Aldeřanští mágové zástupy nepřátel zasypávaly nejen ohnivými kouzly, ale i blesky a mrazivými kouzly. Převorové zase předváděli mocnou magii světla.

Temnorozených stále přibývalo a s nimi i obrovská spousta vyvolaných a oživlých potvor, které počty nepřátel rychle navyšovaly. Obléhací věže se už dostaly dostatečně blízko, aby mohly zahájit palbu na hradební věže, jež útočníkům dosud dost znepříjemňovaly život. Protože tlak nepřátelských obránců stále sílil, musely věže ve vzdálenosti sto sáhů zastavit, jinak by se dostaly přímo mezi nepřátelské bojovníky.

Postup nepřítele se útočníkům dařilo zpomalovat a teprve po dlouhé době se zcela zastavil. Bitva trvala už dvě hodiny, zraněných přibývalo a sil ubývalo. Válečníci v předních řadách na obou stranách se museli často střídat. Obléhací věže kromě tlaku na pevnostní systém města sloužily také jako provizorní ošetřovna, kde léčitelé mohli v relativním bezpečí ošetřovat raněné. Prostory ve věžích však byly hodně omezené a pomoc se dostala jen zlomku raněným.

Obě armády držely takřka stejné místo a Aldeřané si uvědomovali, že dřív nebo později podlehnou tlaku, pokud rychle nevymyslí nějaký plán průniku. Vojevůdce Helmuth stáhl část bojovníků k jedné z obléhací věží. Zde v rychlosti přeskupil vojska v jeden silný oddíl válečníků, který vytvořil štítovou hradbu. Za podpory mágů, kteří cestu před nimi zasypaly sprškou ohnivého deště a ohnivých koulí, a tak donutili nepřítele v této oblasti ustoupit, oddíl za válečného pokřiku vyrazil vpřed. Obrovské síle nedokázal žádný z Temnorozených odolávat, pod údery padal k zemi jeden nepřítel za druhým.

Válečníkům se podařilo dostat až k šedesát stop vysoké hradbě. Jejich rychlý výpad umožnil další postup obléhací věži, která se tak mohla dostat k bezprostřední blízkosti obranných věží. Aldeřané ihned hodili prkna tak, aby vznikl provizorní mostek mezi věží a hradbou. Vzápětí čtyřicítka válečníků vtrhla na hradby. Jejich postup kryli lučištníci, kteří rychle zaujali svá místa ve věži. Temnorození na hradbách nedokázali zabránit Aldeřanům vniknout do jedné z obranných věží. Než stačil nepřítel zareagovat už byly krystaly poskytující energii magickým zbraním na věži rozbity na střepy.

Zatímco válečníci ze všech sil drželi získanou pozici, obléhací věží na hradby spěchaly další síly. Padly další dvě obranné věže. Temnorození však zareagovali na nově vzniklou situaci, přeskupili síly a úspěšně se probíjeli k obléhací věži. I na hradbách se už tak dobře nedařilo. Válečník Malenuh v malé pauze nakoukl přes hradby do ulic města. Popadla ho hrůza když viděl stovky a stovky nepřátel. Do války šel snad každý, kdo dokázal udržet zbraň, dokonce i ženy a děti. Za léta války s Temnorozenými zjistili, že u nich bojují snad úplně všichni. Tento fenomén už byl zpozorován už v minulých válkách na jiných světech.

Převorové Ori zaháněli temnotu seč jim síly stačily, a proto nemohli pomoc válečníkům na hradbách a pod obléhací věží. Aldeřanští léčitelé se činili a sesílali léčivý déšť na spolubojovníky, byť ne v takové míře, jaká by byla potřeba.

Aldeřané dali signál k palbě z dalekonosných katapultů, které mezitím útočníci připravili v bezpečné vzdálenosti sedm set sáhů od hradeb. „Dali signál!“ vykřikli pozorovatelé. „Pal!“ zavelel vůdce osmici katapultů. Na pevnostní město se snesla sprška balvanů. Ty však dopadaly nepřesně vzhledem ke vzdálenosti a poškodily pouze několik domů. Po pěti minutách byly katapulty opětovně nabité a další salva už mířila přesněji. Podařilo se zasáhnout dvě obranné věže a značně je poškodit.

Situace na bojišti se nevyvíjela podle představ. Temnorození zapálili dvě z pěti obléhacích věží včetně té u hradeb. Útočníci na hradbách, když toto spatřili, uvědomili si, že jsou pěkné bryndě. Přesile nedokázali dlouho vzdorovat a jedinou ústupovou cestu pohlcovaly plameny. Měli jedinou šanci na přežití, a proto museli urychleně opustit hradby. Mezitím dorazili Aldeřanští zvědové, kteří odhalili početné zástupy Temnorozených pochodující jak od severu, tak od jihu. Nepřítel se je chystal obklíčit. Helmuth si uvědomoval, že zde skončí v pasti jako krysy, pokud něco urychleně nevymyslí. Rychle uvažoval nad možnostmi a ačkoliv to dělal nerad, zavelel k ústupu.

Armáda se postupně stahovala až vyvýšenému místu, odkud stále katapulty ostřelovaly město. Právě tato částečně chráněná pláň byla vhodná pro držení další pozice. Válečníci vytvořili kolem dokola štítovou hradbu, a potom nastalo nervózní očekávání. Aldeřané po ústupu přerušili palbu, zatímco se léčitelé a někteří mágové ovládající léčitelskou magii starali o raněné. Zvědové sledovali z vyvýšeného místa dění kolem města. Spatřil tam neskutečně obrovské armády nepřítele. Nastalo ticho. Aldeřané a Ori čekali, jak se zachová nepřítel.

Po hodině se nakonec armády Temnorozených vrátily do pevnostního města, avšak před branami ponechali početné hlídkující oddíly. První pokus o prolomení obrany se nevydařil. Aldeřané v boji ztratili pětistovku bojovníků, Ori necelou dvoustovku, Temnorozených padlo téměř dva tisíce a tisícovka nejrůznějších potvor. Bilance na pohled nepůsobila až tak zle, avšak Temnorození dokázali většinu padlých přivést zpět k životu a stejně tak si můžou povolat do boje spousty nových bytostí. Škody na opevnění byly minimální. Povedlo se zničit akorát šest obranných věží, které obránci dokáží opravit během pár dní. Zato útočníci v boji přišli o dvě obléhací věže.

Vojevůdci debatovali o dalším postupu. Usnesli se, že pro dnešek se už bojovat nebude, a tak se většina bojovníků vrátila zpět do tábora. Na planině s katapulty zůstala tisícovka Aldeřanů, kteří na příkaz místo alespoň provizorně opevnili. Z hlavního tábora sem byly přineseny stany, aby měli hlídkující bojovníci kde složit hlavu. Helmuth nařídil, aby katapulty pokračovaly v příležitostném ostřelování města.

Ještě ten den večer se ve velitelském stanu sešli vojevůdci, kteří plánovali další postup.
„Tohle se nám moc nepovedlo,“ zklamaně konstatoval vojevůdce Radan.
„Temnorození mají neskutečnou přesilu,“ pokračoval Nikolay. „Bránu bychom dokázali prorazit a dobýt i několik čtvrtí, ale po čase by nás tam ubili.“
„Nedokážeme oslabit nepřítele natolik, aby neměl dost sil na odstraňování škod a oživování padlých,“ probíral nelehkou situaci Helmuth.
„Co tedy navrhujete?“ zajímal se Radan.
„Potřebujeme větší armádu, více katapultů, beranidla, mágy a mnoho dalšího,“ vyjmenovával Helmuth potřebné. „Za jak dlouho můžeme očekávat další síly?“
„Poslední nepřátelské bašty sice padly teprve nedávno,“ pokračoval Nikolay. „ale bude to trvat ještě mnoho dní, než sem dorazí. Podle informací, které mám k dispozici, do tří dnů můžeme očekávat asi tisícovku Aldeřanských bojovníků. Na cestě je početný oddíl Ori, tuším tři tisíce bojovníků. Ty dorazí za sedm dní.“
„A co nějaké obléhací zbraně?“ zeptal se Radan.
„Hodně jich máme na jižní frontě, ale tam se ještě bojuje,“ vysvětloval Nikolay. „Likvidují tam poslední zbytky odporu, ale nechám vyslat posla, aby obléhací stroje dorazili co nejdříve. Obzvlášť užitečné mohou být vyztužená beranidla. Použili jsme na jejich zpevnění kov Trinium ze Salithishi a prý se velmi osvědčil.“
„To zní slibně,“ usmál se Helmuth. „Za jak dlouho by mohly dorazit?“
„Odhaduju to na osm dní.“
„Osm dní můžeme vydržet. Zatím budeme hlídat okolí města a obtěžovat je ostřelováním.“
Po skončení porady se vojevůdci odebrali do svých stanů ke spánku. Pouze Helmuth zůstal ještě vzhůru a spřádal váleční plány na příští dny.

Během následujících dnů se nestalo nic závažného, pouze došlo k několika menším šarvátkám v okolí pevnostního města. Během nekonečného čekání dorazily i slibované posily, tisícovka Adleřanů a tři tisíce Ori. Po osmi dnech se objevil spásný oddíl čítající tisíc bojovníků a s nimi i tolik očekávané obléhací zbraně. Přivezli dvacet obrněných beranidel, osm obléhacích věží a další dva dalekonosné katapulty. Tím se počet dobyvatelů zvýšil na téměř patnáct tisíc.

Čerstvé síly po nezbytném odpočinku se pustily do budování dalších táborů, a tak se hlavní město Temnorozených dostávalo do obklíčení. Helmuth už měl vymyšlenou strategii, a tedy nic nebránilo připravit druhou ofenzívu.

Jednoho chladného večera Helmuth pracoval na posledních detailech, když ho navštívil Aldeřanský vojevůdce Sigvard, jež dorazil s posledním oddílem.
„Zdravím vás,“ přivítal se s Helmuthem. „Jak to tedy vypadá s ofenzívou.“
Helmuth zvedl hlavu od nákresů a odpověděl: „Mám plán, který se určitě povede. Konečně máme dostatečnou sílu. Obrněná beranidla díky Triniu jen tak něco nezničí, takže se budou moci dostat až k bráně.“
„Jak tedy zní?“
„Uděláme to takhle. Nad ránem se připraví armáda Ori, téměř pět tisíc mužů, počítáme-li i Převory. Ti zaútočí na severní městskou bránu. Až se tam armády Temnorozených zaměří, vyrazíme my. Ve předu budou všechna beranidla chráněna početným oddílem našich válečníků. V beranidlech je dostatečný prostor k ukrytí dalších bojovníků. Ti vyrazí, až se dostaneme k bezprostřední blízkosti pevnosti. Za předním vojem vyrazí další část armády včetně lukostřelců a mágů. Obléhací věže budou v záloze pro případ nenadálých problémů, ale i s nimi v další fázi boje počítám. Jak padne brána, zaútočíme na hradby.“
„Snad to vyjde, ale Temnorozené není radno podceňovat, jsou to zdatní stratégové.“
„Je mi to jasné, že nepřítel nepošle vše na oddíl Ori, ale bojovat na dvou frontách není snadné. Jakmile bude bitva v plném proudu, Ori se budou postupně stahovat a přidávat se k hlavnímu útoku. Nepočítám, že bychom město dobyli během pár dnů, ale zničení brány a napácháním co největších škod si otevřeme cestu do města.“

Potom Helmuth z kredence vyndal dvě číše a společníka pohostil dobrým vínem z Lianarských vinic. Ten večer spolu debatovali o nadcházejícím boji i plánech do budoucna. Neprotahovali popíjení, protože na zítřek museli být oba fit a s čistou hlavu.

Ráno druhého dne bylo nezvykle mrazivé. To však armádám nevadilo, na zdejší atypické počasí už si mnozí zvykli. Válečníci Ori se již vydali k severní bráně. Vzali to menší oklikou, aby Temnorození předčasně neodhalili jejich plány.

Po hodinovém pochodu byli na místě. Před nadcházející bitvou jim Orijský Převor předčítal pasáže z knihy Počátku a po nezbytné modlitbě se pustili na nepřítele. Během rychlého úderu se Temnorození sotva stačili vzpamatovat vyslat protiútok. Těch pár set bojovníků nepřítele padlo velmi rychle, a tak Ori pronikli až ke hradbám a bráně. Převorové mocnými kouzly ničily obrané věže a pokoušeli se prorazit samotnou bránu. Ta však odolávala, protože jí tvořila neskutečná masa černého železa.

Mezitím, jakmile Aldeřané zaslechli ze severu řinčení zbraní a ozvěny výbuchů, vyrazili na nepřítele. Protože Temnorození už něco očekávali, řada bojovníků již hlídkovala na hradbách a jakmile pozorovatelé spatřili přicházející Aldeřany, vyslali před bránu bojovníky. Ke střetu došlo ještě před samotnou bránou. Kryté beranidla poháněly desítky statných válečníků, kteří se protiútoku nezalekli a nemilosrdně válcovali před sebou každého, kdo se jim připletl do cesty. Za nimi stovky dalších válečníků tlačily nepřítele a pod údery zbraní padl k zemi každý, v němž zbývalo ještě trochu života. Bojiště, odkud nepřítel před pár dny stačil odklidit padlé, aby se je následné pokoušeli přivést zpět k životu už pokrývali další mrtví.

Než nepřítel stačil zformovat obranu, beranidla se dostala až k bráně a osm z nich, které v těsné řadě mohly prorážet bránu, se pustily do práce. Všech osm udeřilo naráz. Ozvala se dutá dunivá rána, ale z bránou to nehlo. Ale to se dalo čekat, a tedy úder opakovaly. Mezi strážci na hradbách a útočníky se rozhořely urputné boje. Průchody v hradbách přicházeli do boje noví a noví nepřátelští válečníci. Avšak pro tentokrát se jim v boji příliš nedařilo. Díky rychlému útoku Aldeřané vydobyli výbornou pozici.

Mezitím do boje vyrazila desítka obléhacích věží a obsluha katapultů spustila plnou palbu na nepřátelské město. V záloze zůstávaly tři tisíce bojovníků, pro případ, že by se nepřítel pokusil zaútočit na Aldeřanské tábory, katapulty, případně kdyby se nějakým oddílem pokusil obejít armády útočníků.

Vojevůdci se v bitvě také činili, dokázali si poradit i s mnohonásobnou přesilou. Helmuth se na krátko vzdálil, protože očekával posla, jež ho měl informovat o dění na severu.
„Vypadá to tam velice dobře. Oriům se podařilo dostat až k bráně a pokouší se jí alespoň poškodit. Čelí sice přesile, ale díky magii světla to zvládají. Už se jim podařilo zničit takřka všechny obrané věže v okolí.“
„Dobrá. Tady se nám také daří. Ať tedy pokračují. Bylo by skvělé, kdyby zničili i severní bránu, měli bychom dva průchody do města.“
Posel opustil bojiště a Helmuth se vrátil do přední linie.

Po několikátém úderu beranidel brána konečně zapraskala. Mohutné panty nedokázaly odolávat vytrvalému útoku a malta kolem se pomalu drolila. Dílčí úspěch pozvedl morálku bojovníků a o to větší silou poháněli beranidla. Každou další ránou se pukliny mezi kameny zvětšovaly a brána hrozivě zaskučela. To už Temnorození věděli, že brána povolí a místo neustálých útoků na dobyvatele se soustřeďovali ve městě před bránou. Obléhací věže dorazily ke koruně hradeb, kde útočníci opět likvidovali zdroje magických věží, které obtěžovaly bojovníky před městem.

Padla poslední rána a dosud silná železná brána se s hlasitým vrzáním a skřípáním poroučela k zemi. Aldeřané neváhali ani chvíli a vedeni vojevůdcem Helmuthem pokračovali v ofenzívě. Dobyvatelé pokračovali přes trosky brány jak početnými oddíly, tak i beranidly, jimiž válcovali vše živé v ulicích temného a ponurého města. Zde však už čekala neskutečné velká armáda nepřátel čítající několik tisíc bojovníků. Aldeřanské počty byly podobné, a tak se v této čtvrti mezi domy spustila náročná a krvavá bitva.

Následné hodiny patřily mezi vůbec nejnáročnější boje, jaké Aldeřané za svou krátkou historii absolvovali. Dobyvatelé bojovali o každou ulici, každý dvůr, dokonce o každý dům. Aldeřané postupovali dále do města jen velice pomalu a za cenu velkého počtu životů. Beranidla sice dokázala proniknout až dalším branám, ale nepřátelský tlak byl příliš silný. Vojevůdce Radan proto nařídil stažení beranidel zpět k hlavní bráně, nechtěl riskovat zbytečné ztráty, protože beranidla budou ještě potřeba a Temnorozeným se podařilo z dvaceti už pět zničit. Během bitvy dorazil opět posel s další zprávou o postupu Ori.
„Mám dobré zprávy. Oriům se podařilo prolomit severní bránu a pronikli do města.“
„Výborná zpráva,“ neskrýval Helmuth nadšení nad neočekávaným postupem. „Ať tedy pokračují, přesto bych tu potřeboval pár Převorů Ori. Temná magie nám tu dělá problémy a počty Převorů u nás na to nestačí.“
„Rozumím,“ pravil posel a rychle šel předat zprávu, zatímco se Helmuth vrátil do bitevní vřavy.

Do necelé půl hodiny dorazil menší oddíl Orijských Převorů, kteří byli vítanou pomocí v boji. Protože se Aldeřanům nedařilo dobýt ani tuto čtvrť, natož aby mohli zaútočit na další brány oddělující jednotlivé čtvrtě, Helmuth vydal rozkaz zapálit všechny domy a stáhnout vojska zpět k proražené bráně. Helmuth využil znovu posla, přes kterého předal Oriům rozkaz zapálit i jimi dobývanou čtvrť.

Za moment už město, nad nímž se dosud vznášela nepropustná temnota, zaplavovala jasná oranžová záře. Praskání hořícího dřeva se rozléhalo míle daleko a plameny byly viditelné až ze vzdálenosti deseti mil. Ve městě, obzvlášť v dobývané čtvrti, zavládl zmatek. Obránci se snažili se všech sil dostat požár pod kontrolu. Temnorození však i přes pohromu, jaká ve městě zavládla, dokázali soustředit síly a přesilou napadli dobyvatele ze všech stran. Helmuth nechtěl riskovat porážku a nařídil ústup zpět do táborů a na plošinu s dalekonosnými katapulty. I přestože i dnes byli nuceni ustoupit, dal se dnešní boj považovat za veliké vítězství. Dvě hlavní brány padly, mnoho obranných věží bylo zničeno a dvě čtvrti ze čtrnácti takřka celé lehly popelem. Temnorození dnes ztratili více než pět tisíc bojovníků včetně obyvatel města, které kladlo nebývalý odpor, Aldeřané tisícovku a Ori tisíc dvě stě.

Protože už přišel čas večeře, dobyvatelé si konečně mohli užít zaslouženého oddechu. Léčitelé a mágové ošetřovali zraněné bojovníky, jiní ulehli ke spánku, někteří ještě oslavovali. Po celou noc v nepřátelském městě zuřil zničující požár, a tak se nepřítel zaměřil hlavně na jeho hašení.

Uplynuly tři poklidné dny, kdy docházelo pouze k menším potyčkám s nepřítelem a čtvrtého dne dle Aldeřanského letopočtu nastalo významné výročí. Rok 399 byl na svém konci a vystřídal ho rok 400. Právě tolik let uplynulo od příchodu Nových Aldeřanů na zpustlý Aldeneerin, aby zde mohli zahájit novou životní etapu. Významné výročí si zasluhovalo řádnou oslavu, vzhledem k situaci však oslavy nebyly nikterak bujaré, i z důvodu malých zásob vína a piva.

Vojevůdce Helmuth rozhodl, že jako dobrý způsob oslavy hned na první den nového roku zaútočí znovu na nepřítele. Vojáci už nabrali nové síly a léčitelé stačili uzdravit mnoho raněných. Cílem tentokrát budou další čtvrtě. Temnorození se ještě nestačili vzpamatovat z posledního boje a proražené brány nestihli ani provizorně zabezpečit.

Sotva temnými mračny slabě pronikly ranní paprsky, už téměř desetitisícová armáda spojených sil Aldeřanů a Ori vyrazila do útoku. První oddíl vtrhl do města takovou rychlostí, že mezi ohořelými troskami domů zastihli mnoho místních zcela nepřipravené k boji. Tak se podařilo dostat pod kontrolu čtvrť ještě než nepřátelská armáda stihla přejít do protiútoku. To už však dorazil další oddíl s beranidly a pokračovalo s v prorážení bran do dalších čtvrtí.

Brány mezi částmi města byly na rozdíl od hlavních vstupních mnohem menší a také slabší, takže po pár úderech povolila první z pěti, které se nacházela v této čtvrti. Než se Aldeřané probili přes brány, válečníci k hradbám přistavili žebříky a vrhli se na nepřítele na hradbách. Použití obléhacích věží z důvodu trosek nepřipadlo v úvahu, a tak pro tentokrát zůstaly v táborech.

První brána padla, a tak se bitva přesunula dál. Přestože Aldeřané a Ori začali bitvu velmi dobře, dostávali se pomalu pod vrůstající tlak nepřítele, a boj mezi domy byl prakticky totožný jako před pěti dny. Vojevůdce Sigvard ihned rozkázal zapálit i tuto čtvrť a část vojsk přesunout na sousední bojiště. Po čase padly i další dvě brány a scénář se opakoval i zde.

Protože nepřítel nechtěl nechat dobyvatelům město jen tak zadarmo, stále posiloval obranu a snažil se Aldeřany s Ori obklíčit. Dokonce i na oheň byl protentokrát lépe připraven, a tak se Temnorozeným podařilo dostávat požáry rychle pod kontrolu. Helmuth sledoval vývoj situace a nařídil stažení beranidel. Armády poté pokračovaly v plundrování dalších tří čtvrtí. Boj to byl náročný a trval téměř celý den.

Temnorození nehodlali polevit, patřili mezi vůbec nejodhodlanější rasy. Zato Aldeřanům ubývalo sil, a proto vojevůdci ukončili boje a navrátili se zpět do táborů. I dnešní bitva dopadla pro dobyvatele příznivě. Celková bilance od počátku obléhání pevnostního města už činila: tři tisícovky padlých na straně Aldeřanů, dva tisíce na straně Ori a neskutečných patnáct tisíc na straně Temnorozených. Kolik padlo dalších potvor, už nikdo ani nepočítal.

Ten večer v stanu vojevůdců se probíral další postup.
„Pokud jsou naše odhady správné,“ bilancoval Helmuth, „počty nepřítele jsme dokázali zredukovat na polovinu. Do pěti dnů dorazí další válečníci, a tedy dorovnáme ztráty v boji.“
„Kolik má dorazit Oriů?“ zeptal se ho Radan.
„Těch by měla být další tisícovka a další jsou na cestě. Nesmíme polevit, početně na tom budeme konečně lépe než nepřítel, ale nesmíme dopustit, aby nepřítel znovu přiváděl k životu své padlé.“
„Takže by nás mělo být téměř šestnáct tisíc počítám-li správně.“
„Sedmnáct,“ opravil ho Sigvard. „Jak dorazí posily, hned vyrážíme. Pokud se nám povede stejně jako dosud, mohlo by město padnout jedním, maximálně dvěma útoky.“
„Nezapomínejte na zdejšího vládce Temnorozených, který už po staletí vede válku s Ori. Jmenuje se Garghuf.“ vyslovil to jméno tajemným hlasem vojevůdce Nikolay, který jeho moc rozhodně nepodceňoval.
„Víme o něm. Celou dobu nám dělá problémy. Nebýt jeho, město bychom dnes mohli téměř celé dobýt,“ pokračoval Helmuth.
„Ještě, že máme na své straně Ori a jejich mocnou magii světla. Nesmím zapomenout ani na naše nejlepší mágy Azanyrmuthovce,“ pravil Sigvard.
„Garghuf prozatím může počkat,“ zvažoval Helmuth další možný postup. „Orijský vůdce Um Gosa je také na cestě a ten si sním jistě poradí. Prozatím budeme pokračovat v plenění města.“

Uplynulo kýžených pět dní, když konečně dorazily čerstvé síly. Sotva se bojovníci ubytovali, už dostali první rozkazy a samozřejmě zprávu o chystaném útoku na nepřítele, který je nachystán na druhý den ráno.

Nad ránem už se chystala téměř celá armáda do boje. Pro tentokrát už byly síly nad nepřítelem vyrovnané, a tak už nebylo třeba ponechávat velkou část vojsk v táboře. Aldeřané a Ori opět vtrhli do města, kde okamžitě narazili na odpor. Tentokrát se dařilo rychle postupovat a dobyvatelé v krátké době vyčistily cestu pro beranidla, která následně prorážela další brány. Záhy se boje přenesly do celého města, a oslabený nepřítel už neměl dost sil na vytvoření zásadní přesily. Bitva už byla vyrovnaná, přesto se válčilo téměř celý den. Vládce Temnorozených Garghuf bránil druhy jak nejlépe mohl a přitom Aldeřanům připravil nejednu pernou chvíli.

Když k večeru se dobyvatelé stáhli z bitvy, skoro celé město se zmítalo v plamenech. Temnorození utrpěli drtivou porážku. Kromě hlavního hradu už z pevnosti nezůstalo mnoho použitelného a poslední zbytky obranných prvků rychle ničily dalekonosné katapulty. Nepřítel dnes ztratil přes deset tisíc bojeschopných bojovníků zatímco dobyvatelé pouhou tisícovku.

Aldeřanští vojevůdci a několik významných Převorů Ori sledovalo oranžovou záři, jež se pozvolna měnila v hustý dým a jak oheň pohlcoval celé město.
„Z toho se už Temnorození nevzpamatují,“ radoval se Helmuth. „Válka už nebude mít dlouhého trvání.“
„Um Gosa je už na cestě,“ chladně pravil Převor Ori stojící po pravé ruce. „Náš mocný pán jednou provždy skoncuje s temnotou a zlem.“
„Kolik ještě dní?“ tiše se zajímal vojevůdce Radan.
„Dny Temnorozených budou sečteny za osm dní,“ odpověděl mu Převor.

Po dobu dalších sedmi dní čekání věnovali Aldeřané a další národy z ostatních světů odpočinku a léčení ran. Hlídky neustále obcházely už téměř bezbranné město a likvidovaly každý odpor, stejně tak katapulty pokračovaly v ostřelování města. Nepřítel neměl ani chvíli na odpočinek. Mezitím přicházely další Aldeřané z vyhraných bojů, a posilovali stavy vojsk. Dle slov přicházejících je už všude dobojováno a válka na Celestis spěje do finále.

Sedmý den k večeru dorazil další oddíl Ori vedeným samotným vládcem Um Gosa. Na sobě měl žlutozlaté roucho, v ruce ohnivě zářící hůl a v rudých očích skrytou sílu. Jedině on se dokázal rovnat síle Garghula.

Vojevůdci již měli připravenou taktiku, ale protentokrát se rozhodli vzít vše do svých rukou Ori. Ani se jim mnozí nemohli divit, vždyť zde válčili po celé generace. S příchodem Um Gosy už počty Ori dosáhly osmi tisíců, zatímco nepříteli zbývalo sotva pět tisíc bojeschopných mužů a žen. Aldeřané se spojenci už v tomto posledním boji měli tvořit jakousi záchranu pro případ, že by se něco zle pokazilo.

Nad ránem již byli všichni Ori připraveni k boji. Vládce Um Gosa vedl kázání před bojem, stejně jako ostatní Převorové. Aldeřané zatím vše sledovali zpovzdálí. Trvalo to poměrně dlouho dobu, než Um Gosa zavelel k útoku. Potom už početná armáda vtrhla do města a ničila nepřítele s neskutečnou vervou. Aldeřané dle plánu obklíčili celé město a zaměstnávali poslední zbytky odporu, který ještě v okrajových čtvrtí zbyl.

Um Gosa v čele mocné armády světla pronikl až k hlavnímu hradu, jež bránily poslední tři tisíce obránců. Temnorození soustředili všechny své zbylé síly, ale ani to nebylo příliš platné. Ori v bitvě na náměstí pod hradem porazili zbytky odporu, a potom se už dobývali hradní bránou.

Brána padla během krátkého boje a Ori měli volnou ruku v plenění hradu. Jejich bojovníci a převorové postupovali přes paláce a nádvoří až nepříteli zůstal poslední palác. Vůdce Temnorozených Garghul bránil poslední zbytky dávné říše temnot a dnes byl nucen pod mocí Um Gosy ustupovat.

Mezitím Aldeřanská vojska zcela obklíčila už značně zničené město, a tak žádný nepřítel neměl šanci uniknout. Když se bitva o hlavní hrad chýlila ke konci, Aldeřanská a spojenecká vojska vtrhla do města a pročesávala trosky, kde pátrala po posledních Temnorozených.

Z kdysi početné a mocné armády nepřítele, která na začátku války čítala miliony bojovníků, zbyl už jen Garghul a poslední pobočníci. Um Gosa na sebe seslal mocnou ochranu slunce a vtrhl do trůnního sálu. Dva pobočníci vůdce padli pod úderem jasného proudu světla a další dva záhy podlehli pod salvou magických střel.

Nyní proti sobě stáli už jen Um Gosa vládce Ori a Garghul vládce Temnorozených. Garghul kolem sebe začal formovat temnotu a ta rychle nebezpečně nabývala na síle. Um Gosa se jeho čar a kouzel nezalekl a vymrštil proti němu paprsek oslepujícího světla silnější jak tisíc sluncí. Temnota proti takové moci neměla šanci, a tak ochranný štít Temnorozeného pukl a nepřítel ztratil ochranu. Garghul se nezalekl, provolal zaklínadlo a následně všechny zbývající stíny se stáhly do sálu, kde chystaly uštědřit vládci Ori poslední úder. Um Gosa pozvedl hůl a hlasitě zvolal: „Síla a velikost Ori nemůže být popírána! Ti kteří se vydali cestou zla, musí být zničeni!“ Kolem hole se potom utvořila jasná záře. Um Gosa udeřil do dlažby sálu, a pak se ozvala ohlušující rána. Mocná síla světla explodovala a hradní palác rozervala na kusy. Silná záře spálila Garghula v jedné sekundě na prach, a to byl konec Temnorozených na Celestis.

Temnota nad poslední baštou nepřítele pominula a pustinu náhle zaplavily paprsky jasného slunce. „Je konec,“ slastně pravil Azanyrmuth Tajemný, který právě sledoval zkázu nepřátelského hradu, jež se dosud hrozivě tyčil nad městem. Mezi Aldeřany, Mínojci, Ciméřany a dalšími národy zavládla nespoutaná radost. Všem bylo jasné, že nepřítel utrpěl obrovskou ztrátu a nic už nebránilo vyhnat Temnorozené z Aldeneerinu a z dalších světů.

Likvidace pozůstatků města zabrala další měsíc. Mezitím Aldeřané rozebírali tábory a veškeré vybavení přesouvali zpět na Aldeneerin. Přesunutí veškerých vojsk, výzbroje, výstroje, obléhacích zbraní a spousty dalšího trvalo až do jara. Další čtvrt rok zabral přesun k severní hranici, kde Temnorození začínaly působit stále větší potíže, a tak čerstvé síly dorazily právě včas. Během léta na Aldeneerin konečně přišli také první početné oddíly bojovníků Ori, a tak dlouholetá obrana mohla přejít do protiútoku.


Dokončení bude až po svátkách, protože se doma objevím jen sporadicky.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Zdravím.
Přes svátky jsem nebyl doma, a tak jsem si dal kratší pauzu. Nyní už opět pokračuju a další díl už je na cestě, dopíšů ho v průběhu příštího tejdne.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 17.1.2015 09:52:47
pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
,,no coment"
téměř tedy.
Po svátcích jsou vseci tak nějak unavení či jinak rozpoložení (určitě né líní :wink: ) tak je to tak říkajíc v normě :D
Ať ti to :write:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Můžu tady?
Všechno nej, Azany! :pivo:
Užij si to :D

:sunny:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Svezu se s Andoriel
Též vše nej.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Děkuju za přání. Třicítku jsem řádně oslavil a nějaké akce mě ještě čekají. A nyní vstupuju do vrcholné části života, kde mě čeká mnoho velkých cílů.
Nyní ten slibovaný díl.
17
Temnoty se trhají II


Rok 400 se přehoupl do druhé poloviny. Z Celestis se vrátili už téměř všichni válečníci, kteří ještě pomáhali likvidovat poslední zbytky temných sil a očišťovat prokletou zem. Nyní i Ori mohli plnit svou část dohody a jejich bojovníci se houfně přesouvali na Aldeneerin.

V podvečer letního dne potkal Azanyrmuth Tajemný po dlouhé době Tirinuse. Poslední rok byl na Aldeneerinu hodně hektický, a proto příliš často nepotkával své dávné přátele.
„Tak rád tě opět vidím,“ radoval se Tirunus.
„Já tebe taky, už je to pěkných dnů, co jsem se neviděli,“ opětoval přivítání Tajemný.
Oba se posadili na nedalekou lavici a Tirinus pokračoval: „Vypadá to, že Temnorození letos zažijí perné chvíle.“
„Určitě. Na severu je teď tolik vojsk, jako nikdy předtím. A to nepočítám Ori, kteří tam mají také namířeno.“
„Kdy se tedy vyrazí?“
„Současné odhady hovoří o podzimu. Armády na severu bez problému odráží každý nepřátelský útok, a tak se prozatím vyčkává, než budou všichni na svých místech. Potom se zaútočí naráz.“
„Ví se, co skrývají Popelavé pláně?“ zajímal se o dosud neprobádané území Tirinus.“
„Pouze málo. Naši průzkumníci se nikdy nedostali hlouběji do pustých krajů, ale zmínky o městech nepřátel máme. Staré spisy dokonce mluví o velkém městě Temnorozených, kterému se říká Ghalligoron.“
„Ghalligoron? Ví se o něm něco?“
„Moc ne. Jen, že ukrývá mnoho temné moci našeho nepřítele. Za normálních okolností by nebylo moudré na něj útočit bez pořádného průzkumu. Nyní však máme obrovskou sílu, a tuším, že nepřítele smeteme do roka. Jen Aldeřanů je připraveno do boje téměř dvacet tisíc. Dále tu máme mnoho bojovníků ze spřátelených světů, Oriů bude přes deset tisíc a jejich počet se má ještě zdvojnásobit.“
„To je pěkné číslo,“ neskrýval úžas Tirinus.
„Možná až moc,“ tiše zkonstatoval Tajemný. „Jen doufám, že Ori nemají za lubem něco nekalého. Jistě si vzpomínáš na náš poslední rozhovor o Dandalusovi.“
„Samozřejmě. Zjistil jsi něco nového.“
„Vůbec nic,“ povzdechl si Tajemný. „Děsí mě myšlenka, že by nás Ori zradili. To bychom se nedokázali ubránit. Počty jejich válečníků lehce převyšují naše a počty jejich obyvatel Celestis jsou výrazně větší, než naše zde.“
„Kolik jich je?“
„Téměř milion a čtvrt. Nás je jen něco přes půl milionu.“
„Zato máme spoustu přátel. Pokud by něco zkusili, nedostali by nás snadno.“
„To ano. Ale válka by byla krutá a stála by životy mnoha nás.“
„Raději na to už nemysleme,“ zakončil téma plné spekulací Tirinus. „Pojďme raději do hospody probrat veselejší záležitosti.“
Tajemný vděčně přijal jeho nabídku, protože v poslední době trávil většinu času na hranici nebo s rodinou.

Uplynulo téměř sto dní, něž bylo na severní frontě vše připraveno. V tu dobu už vládl podzim a rok 400 se chýlil ke konci. Hranice, kterou tvořilo vysoké pohoří, jež oddělovalo Lianarské království od Popelavých plání, se v posledních letech zásadně proměnila. Přibyly pevnosti, tvrze a tábory. Početné armády Aldeřanů a Ori zaplnily pohraničí od západu k východu. Veleli jim ti nejlepší vojevůdci, kteří získali v posledních válkách bohaté zkušenosti. Připraveny byly i veškeré obléhací zbraně, a tak už nic nebránilo zahájit mohutnou ofenzívu.

Blížil se den, jenž byl určen pro zahájení protiútoku. Hlídky na hranicích stále pozorovaly ze strážných věží nehostinnou, pustou krajinu plné klamů a temných sil. Temnorození jakoby něco tušili a jejich útoky v poslední době zcela ustaly. Jediné co by stále připomínalo přítomnost nepřítele bylo pár zvědů, které se občas podařilo chytit.

Konečně přišel tolik očekávaný den. Časně ráno dorazili královští poslové ke všem oddílům s královou řečí, která měla za úkol pozvednout morálku válečníků. Stejně tak jednali i Ori. Převorové předříkali několik veršů z knihy Počátku a už se jen čekalo na rozkazy vojevůdců.

„Za Aldeneerin! Nechť temnota a zlo jednou provždy padnou!“ rozeznělo se téměř padesát mil dlouhou frontovou linií. Téměř čtyřiceti tisícová armáda vyrazila do zemí nepřítele. První dny pochodu se vojska střetla pouze s několika potvorami. Další dny už pochod zpestřily první boje s temnými tvory obývající hrobky, kobky, hřbitovy a další stavby rozeseté po celé této ponuré zemi. Během postupu Aldeřané s Ori narazili na několik opuštěných vesnic Temnorozených. Nebyl již pochyb, že se nepřítel připravil a kdesi v dáli připravuje protiúder.

Čtyři dny od zahájení pochodu oddíly vojsk na východě narazily na první město nepřítele. Bylo to nevelké opevněné město, v němž mohlo žít dva tisíce obyvatel. Aldeřané se před městem zastavili, aby zde připravili tábor a vyčkávali příjezdu obléhacích zbraní. Tomuto oddílu velel i jeden nejzkušenější vojevůdce Helmuth, který vybojoval velké vítězství na Celestis. V tomto oddíle byli i mnozí Azanyrmuthovci, kteří velice často pomáhali s obranou hranice.

Toho večera, ještě než do právě postaveného tábora pro dva tisíce válečníků dorazili potřebné obléhací zbraně, Azanyrmuth Tajemný pozoroval nepřátelské město zlověstně se tyčící nad nekonečnou planinou popela a prachu.
„Nelíbí se mi to,“ poznamenal si pro sebe Tajemný, když se díval na temná mračna zahalující nebe a černé obrysy dvě míle vzdáleného města.
„Taky z toho nemám dobrý pocit,“ souhlasil s ním mladší Ohnivec.
„Jsme příliš rozptýlení. Čtyřicet tisíc válečníků na padesáti mílích je málo.“
„Kdo to vymyslel?“
„To se dohodlo na společné radě ještě na jaře,“ vysvětloval tajemný „Já jsem navrhoval zaútočit pár oddíly, ale zato velmi početnými přímo do vnitrozemí, ale návrh byl těsně zamítnut.“
„Taky by to raději udělal, jak říkáš.“

Obléhací zbraně dorazily těsně před setměním, ale Helmuth plánoval útok až k ránu. Už se mu mnohokrát osvědčilo bojovat ve dne, dalo-li se tomu tak říkat. Rozestavěl hlídky okolo tábora, zatímco ostatní válečníci ulehli ke spánku.

Noc plynula klidně. Ticho ponuré krajiny občas narušily podivné zvuky bytostí. Za těch několik dní si však na ty hrozivé zvuky už mnozí zvykli a přestávali jim věnovat pozornost. Když se noc přehoupla přes polovinu, najednou se v táboře rozezněly trubky.
„Poplach!“ křičeli strážní. „Temnorození útočí!“
V táboře nastal poprask. Válečníci se sotva stačili připravit a spěchali vstříc blížícímu se nebezpečí. Teprve, když mnozí zaujali pozice, uviděli, proti čemu stojí. Obrovská armáda nepřítele zaútočila na Aldeřany a Ori. A nebylo tomu jen tady, ale po celé linii.

Náhle proti spojeným vojskům stály tisíce a tisíce nepřátel. Díky magii světla používanou Ori se podařilo nápor zpomalit, ale síla temnot byla velice mocná. První boje byly velmi krušné, Temnorozeným se podařilo útočníky vytlačovat od svých měst a vesnic. Teprve po hodině se Aldeřanům podařilo zaujmout výhodné pozice, a tak se podařilo průběh bitev otočit. Nepřátelé však bojovali vytrvale až do časných ranních hodin.

Když konečně obloha alespoň trochu zesvětlila, mohli se Aldeřané a Ori věnovat zraněným a nabrat potřebné síly. Mnozí se po právu obávali, že podobný útok je bude čekat i další noc. Unavený vojevůdce Helmuth seděl ve velitelském stanu a snažil se přemýšlet. Uvažoval nad možnostmi jak zlepšit obranu a jak získat potřebnou výhodu. Temnorození měli výraznou přesilu a jen dnes ztratil mnoho mužů. Než si šel odpočinout vydal rozkazy k opevnění táborů a nastražení pastí do okolní krajiny. Též s Ori probral možnost vytvořit magickou ochranu, která se už mnohokrát na Celestis osvědčila.

Jak rozkázal, tak se i stalo. Mágové a Převorové nastražili do krajiny několik magických nástrah. Pro klasické pasti nebyla zdejší pustina vhodná, a tak vše zůstalo na magii. Každý, kdo měl sílu, pomáhal hloubit příkop kolem tábora a stavět zábrany. Ke stavbě opevnění Aldeřané využili i povozy a některé obléhací zbraně, zejména beranidla a obléhací věže. Mnozí tušili, že čas útoku na nedaleké město ještě není.

Obdobně jako v této části víceméně postupovaly i oddíly na celé frontové linii. Když nebe potemnělo, zlověstné troubení ozývající se v dáli věstilo další útok. Pro tentokrát už byli Aldeřané a Ori mnohem lépe připraveni. Počty Temnorozených o něco narostly, ale v ten den už přišli o moment překvapení. Magickým nástrahám si povětšinou vyhýbali, ale v blízkosti táborů je zasypala sprška šípů, ohnivých koulí a dalších mocných kouzel. Aldeřanští mágové v posledních dvaceti letech v magii velmi pokročili, a tak si připravili pro nepřítele nejedno překvapení.

Sotva se první válečníci temnot přiblížili k táboru, čekala na ně ohnivá zeď, která jim zcela odřízla cestu. Potom následovaly četné údery blesků a řetězové blesky. Pozadu nezůstávali ani Ori a Převorové dílo zkázy dokonávali. Temnorození se však nehodlali jen tak vzdát a jejich čarodějové útoky opětovali.

První hodina bojů byla nejtěžší, ale magie světla se ukázala silnější, a tak se podařilo útoky odrazit. Nepřítel to ještě zkoušel mnohokrát za celou noc, ale bezúspěšně. Druhá noc dopadla o poznání lépe než předchozí, avšak únava se zákonitě dostavila. Podobně se zadařilo na celé válečné linii.

Další dny probíhali v podobném duchu, ale moc Temnorozených nepolevovala, ba právě naopak. Nepřítel vymýšlel stále nové taktiky, od pokusů vést útok z opačné strany, obklíčení, nebo prorazit opevnění ztečí. Poslední možnost jednou přinesla dílčí úspěch, ale Aldeřané dokázali neuvěřitelným způsobem využít situace a zmasakrovat stovky nepřátelských bojovníků během velice krátké chvíle.

Deset dní se Aldeřané a Ori jen bránili, a proto se Helmuth rozhodl přejít do protiútoku. Ten den dorazily čerstvé síly a zásoby. Sotva se příchozí stačili utábořit, hned se stali součástí příprav na další noc. Plán zněl jasně, jakmile nepřítel ustoupí, okamžitě vší silou zaútočí na město

Tu noc Temnorození znovu zaútočili, ale obranu ani tentokrát neprorazili. Sotva nepřítel vyklidil pole, zavelel vojevůdce k útoku. Nejprve se jeden oddíl Ori čítající sedm set bojovníků vydal východním směrem, aby zaútočil na východní bránu, a potom vyrazili na jižní bránu Aldeřané i s obléhacími zbraněmi. Protože Temnorozené nebylo radno podceňovat, v záloze čekal další oddíl Ori čítající pět set bojovníků. Ti měli za úkol vyrazit, až když bude bitva v plném proudu.

A tak Ori podnikli první útok na nepřátelské město. Temnorození tušili nějakou zradu, a proto na obranu východní brány nevyslali veškeré své síly. To už byli na cestě Aldeřané. Před jižní bránou už na ně čekal velký oddíl nepřátelských vojsk. Útočníci se nechtěli pouštět do zdlouhavého obléhání, a tak vyrazili na zteč. Díky rychlosti prorazili nepřítelovu obranu. Aldeřané se sice dostali až k hlavní bráně, ale bez beranidel zde byli bezmocní. Prozatím město ostřelovaly katapulty na kopci opodál.

Temnorození na obranu jižní brány vyslali velkou část vojsk, a to byl pravý čas vyrazit posledním oddílem zatím vyčkávající v záloze. Aldeřané čelili před bránou velkému tlaku. Stáli zde proti mnohonásobné přesile a bylo otázkou času, kdy budou nuceni ustoupit. I Ori u východní brány měli problémy. Situace se však změnila, když nepříteli zabouchal na severozápadní bránu další oddíl. Než stačili obránci zareagovat, stačili Ori vtrhnout na hradby a likvidovat hlídky. Hradby města byly oproti velkému městu na Celestis mnohem nižší. Výška pouhých dvanáct stop a mělký příkop nečinil Ori problém vyšplhat na hradby po žebřících. Samotné opevnění města tvořila jen jedna linie opevnění doplněné na několika místech obranými věžemi.

Za krátko už Ori poškodili severozápadní bránu a někteří z nich běželi na pomoc Aldeřanům. Malému oddílu se podařilo dostat až k jižní bráně, kde zaskočili stráž a už nic nebránilo otevřít bránu dobyvatelům. Do hodiny padla i druhá brána, avšak sil ubývalo a Temnorození se nechtěli vzdávat. Vojevůdce Helmuth zavelel k ústupu.

Následující noc vládl v okolí nebývalý klid, zatímco se na jiných místech válečné linie dál bojovalo. Klidnou noc mnozí využili k tolik potřebnému odpočinku. Helmuth nechtěl nechat nepřítele vydechnout, stejně jako Aldeřany nenechali odpočinout Temnorození, a proto hned ráno vyrazili opět na město. Boje však byly těžké. Přestože se jednalo o malé město, nepřítel ho nechtěl nechat padnout.

Dobývání města se nakonec protáhlo na dlouhých patnáct dní. Mezitím se celá frontová linie posunula o mnoho mil do vnitrozemí Popelavých plání. Temnorození na obranu města vyslali velké armády, které potom jinde chyběly. Za první měsíc války padlo na straně nepřítele téměř dvacet tisíc válečníků, zatímco na straně dobyvatelů necelých pět tisíc.

Spojené armády postupovali neustále na sever. Cestou plenily malá městečka či vesnice. Ušetřeny nezůstaly ani chrámy zasvěceny temným božstvům. Ovšem nepřátelský odpor neustával. Mnozí přiznali, že tahle válka je mnohem náročnější než ta na Celestis.

Rok se s rokem sešel a už tu byl letopočet 401. Aldeřané s pomocí Ori postoupili až osmdesát mil do do vnitrozemí. Obloha nad nimi byla stále temnější. V dáli už se rýsovala obrovská pevnost s vysokou věží na jejímž vrcholu zářilo jedovatě zelené světlo. Nebyl pochyb, že se jednalo o hlavní město Temnorozených.

Jak se postupně blížili k pevnosti, na mnohé padal strach a stejně tak je opouštělo i sebevědomí. Temnota a časté mlhy halily pustinu. Účinky zlé moci a temné magie zde byly přítomny v mnohem vyšší míře než kdekoliv jinde. Morálka dobyvatelů padala. Ori se snažili magií světla zmírnit zlou moc, ale příliš to nepomáhalo. I sám Um Gosa, vládce Ori musel vynaložit mnoho síly, aby alespoň narušil zhoubné účinky zlých sil a armády mohly pokračovat k pevnosti.

Na dohled ve vzdálenosti dvě míle od města dobyvatelé zakládali tábory. S výstavbou si dali záležet, protože se očekávalo zdlouhavé a těžké obléhání. Avšak pod častými útoky, které neustávaly ani v denní době, byla stavba sama o sobě boj. Aldeřanům trvalo mnohdy i sedm dní, než se podařilo vyhloubit příkopy a vybudovat barikády a ani potom nebylo vyhráno. Nad středem Popelavých plání vládla věčná noc. Temnota halila oblohu a jen stěží se dalo zjistit, zda je den či noc. Život znepříjemňovaly útoky podivných bytostí ze vzduchu. Noci byly neklidné a válečníci měli málo příležitostí na klidný spánek a když přišel, jejich mysl naplňovaly jen děsivé noční můry. Mnozí se po několika dnech se báli usnout, protože sny byly až příliš živé. Sny o zkáze Aldeneerinu, děsivých monstrech, mučení, trýzni, bolesti, o bezmoci, ztrátě rodin, utrpění bližních.

Aldeřané a Ori setrvávali mnoho dní v táborech a nesnažili se jít do protiútoku. Většinu sil vkládali do tvorby magické ochrany, aby bylo možné zde vůbec setrvat. Velkou měrou se podíleli Převorové Ori, Aldeřanští mágové, zejména Azanyrmuthovci a dokonce i sám král Ragulus, jehož přítomnost pozvedla morálku válečníků. A tak se černé myšlenky a noční můry rozplynuly. Dvanáct dní od příchodu chmury vystřídala neděje. Obrovská šance definitivně porazit letitého nepřítele byla na dosah.

Nejlepší vojevůdci se sešli a konečně se pustili do odvážných plánů. Město nepřátel bylo obrovské, jistě v něm sídlo více jak deset tisíc Temnorozených. To bylo sice méně než v nepřátelském městě na Celestis, ale Ghalligoron měl neskutečně propracované opevnění. Čtyřicet až šedesát stop vysoké hradby ve dvou liniích doplňovalo nespočetně menších a velkých věží. Brány města chránily ještě předsunuté věže s barbakány a okolní svět spojovaly vysoké mosty, které se klenuly nad hlubokým obranným příkopem v němž bublala jedovatě zelená podivně páchnoucí tekutina. Do města vedly pouze čtyři přístupové cesty, což značně ztěžovalo obléhání.

Vojevůdci spolu s mágy vymýšleli nějakou vhodnou magickou ochranu, jenž by je chránila před černou magií používanou nepřítelem a zároveň by dobyvatelům usnadnila průnik do města. Po dalších čtyřech dnech měli vymyšlenou vynikající strategii. Mágové z rodu Azanyrmuthů v posledních letech značně pokročili v magii a mnohá kouzla chystali využít v nadcházející bitvě.

A tak se dalšího ráno nedaleko od městských bran chystalo k útoku téměř třicet pět tisíc bojeschopných mužů. Dalších deset tisíc mělo na starost okolí města, zejména měli chránit bojiště před nenadálým útokem z Popelavých plání. Největší a nejmocnější oddíl se chystal k útoku na jižní bránu. V čele stál Aldeřanský král Ragulus v plné královské zbroji, na níž spočívala mocná ochranná moc a Oriský vládce Um-Gosa.

Aldeřanští mágové s Převory se pustili do společného rituálu, který měl chránit celou armádu. Podobně se tak dělo i u ostatních oddílů, ty však měly za úkol zaměstnat nepřítele. Když byla ochrana hotová. Král Ragulus předstoupil před oddíl a pronesl hlavní řeč: „Stojíme teď před nejdůležitější bitvou v historii Aldeneerinu. Překonali jsme mnohé nástrahy a ukázali jsme nepříteli, s kým má tu čest. Dnes již stojíme před branami hlavního města Temnorozených. Nešetřme je, stejně jako nešetřili nás. Za Aldeneerin!“

Armáda vyrazila vstříc nepříteli. Nejprve postupovala pomalu, ale jak se přiblížila na dosah obranných věží, mágové seslali do prvních řad kouzlo spěch a válečníci se rozeběhli neskutečnou rychlostí. V těsném závěsu běželi mágové a jakmile se blížilo střetnutí s bytostmi mající za úkol chránit město, stvořili mocný poryv větru, jenž odhazoval tvory z cesty. Kostlivci, nemrtví, ghúlové, hlinění a další golemové padali z mostu do městského příkopu a ti, kteří odolali, spálil oheň z ohnivé vlny, která následovala hned za větrem. Magické věže a nepřátelští čarodějové sesílali na Aldeřany mnohá kouzla, avšak ochrana byla velice mocná.

Dobyvatelé se snadno dostali k velké černé bráně. Než Temnorození stačili vyslat obránce, Um-Gosa spustil zaříkávání a kolem jeho magické hole se začala tvořit zářící modrá koule. Ta rostla, jak vůdci Převorové Ori předávali magickou moc. Vládce Ori sám předstoupil před bránu, zatímco se nepřátelští čarodějové pokoušeli narušit vznikající kouzlo. Ač se snažili sebevíc, koule energii neztrácela.

Když jasná namodralá záře pohlcovala vše v okolí Um-Gosy ve vzdálenosti dvaceti sáhů. Objem koule se najednou smrštil do malé kuličky a vládce ji vrhl přímo proti pevné železné bráně. Ozvala se ohlušující rána až se v okolí vzedmul prach. Jakmile se kouř rozptýlil, naskytl se dobyvatelům pohled na zcela rozbitou bránu. V řadách Aldeřanů se ozval vítězoslavný pokřik. Nato početná armáda vtrhla do města.

Ghalligoron bylo velice temné město. Dobyvatelům se naskytl pohled na mnoho vysokých černých věží hrozivých tvarů, chrámy zasvěcené temným božstvům, křivolaké ulice, jenž lemovaly několika patrové pokřivené domy a mezi tím vším nechyběly hřbitovy, mrtvé stromy, jedovatá jezírka a bizarní hrůzostrašné sochy. Kromě Temnorozených po ulicích pobíhalo spoustu tvorů, z nichž mnohé Aldeřané ještě nespatřili na živo.

V ulicích města se rozpoutalo peklo. Bojovalo se o každé prostranství, ulice i domy. Aldeřanům a Ori se dařilo dobývat další prostory, avšak moc ochranného kouzla pod tíhou nepřátelské magie slábla. Navíc se ukázalo, že jsou Temnorození v přesile a navíc na svém území měli na útočníky připraveni nejedno nepěkné překvapení.

Bitva v ulicích trvala mnoho hodin a dobyvatelé byli postupně vytlačování z města. Um-Gosa postupoval ulicemi přímo k vysoké věži, jejíž konec byl ukryt v černých mračnech. Bez větších problémů pobíjel nepřátelské válečníky jež mu zkřížili cestu. Jak se blížil ke středu města, cítil před sebou nepředstavitelné zlo.

Okolní ulice zničeho nic ztichly. V tom se před Um-Gosem zjevil vládce Temnorozených v celé své temnotě. Jmenoval se Alzazmon. Na sobě měl černý plášť zakrývající černou zbroj. Obklopovala ho jakási neviditelná aura strachu, temnoty a zla. Vládce Ori vyrazil ihned do útoku, ale magie světla zde selhávala. Um-Gosa spotřeboval velkou část moci při destrukci hlavní brány a v následujících bojích. Sám byl silou nepřítele překvapen, ale nehodlal se vzdát.

Aldeřané opodál se dostávali stále pod větší tlak. Počty nepřátel neustále rostly, a tak jim nezbývalo, než se dát na ústup. Některé skupinky válečníků se při ústupu dostaly do obklíčení, z něhož nebylo úniku. Naneštěstí se do pasti dostal i král Lianaru. Ragulus se statečně bránil a ještě mnoho Temnorozených padlo ocelí jeho mocného meče. I přes statečnost nakonec padl do zajetí a další zprávy o králi Ragulusovi už nikdo nevyslyšel.

Um-Gosa stále sváděl boj s Alzazmonem, ale i on musel ustupovat před obří mocí, které čelil. Vládce Temnorozených pozvedl černou čepel a pronesl v černé řeči jakési zaklínadlo. Okolím přešla vlna děsu a vládce Ori v mysli uslyšel zlý Alzazmonův hlas: „Tuhle válku nemáte šanci vyhrát. Kliďte se odsud, nebo teprve poznáte hněv Temnorozených.“ Na Orie najedou padla neskonalá hrůza, jakou dosud nezažili. Temnota a zmar se natolik vryl všem do mysli, že v tu chvíli měli v hlavě jedinou myšlenku. Zmizet odsud a už se na Popelavé pláně nikdy nevracet. Um-Gosa poprvé v životě ucítil, co znamená strach.

Vzápětí se dali Ori na útěk z města. Stejně tak kvapně ponechali Orijské tábory na pospas osudu a prchali na jih. Když se Aldeřané vzpamatovali z porážky a viděli spojence opouštět ležení, uvědomili si, že jakékoliv další útoky na město jsou předem odsouzeny k nezdaru.

Nejdrtivěji na Aldeřany dolehla zpráva o zajetí Raguluse. Pokusili se ještě podniknout jeden útok na město, avšak přesila byla příliš silná. Vojevůdci nakonec rozhodli okolí města opustit, dokud je nepřítel nechával na pokoji. Složili stany, výbavu naložili na povozy a vydali se na zpáteční cestu. Cestou domů neskrývali Aldeřané zklamání.

Azanyrmuth Ohnivec se svěřoval Tajemnému: „To je zlé. Jaké neštěstí nás potkalo.“
„Nepřítele jsme nepřemohli a navíc ztratili krále Raguluse,“ hořekoval Tajemný.
„Co bude asi následovat?“
„Dál budeme bránit hranici. Snad to ubráníme, ale nevím na jak dlouho. Nepřítel je mnohem mocnější, než jsme tušili. Určitě by dokázal dobýt i Lianar. Avšak to je jen jeden z problémů. Kdo usedne na králův trůn? Ragulus neměl zvolen následovníka, tak to bude na radě.“
„Proč na trůn nemůže usednout některý z jeho potomků?“
„Ale může. Jen to musí rozhodnout rada. Dosud měl při výběru hlavní slovo současný král. Teď tomu je jinak,“ povzdechl si Tajemný a v hlavě se mu honily všemožné myšlenky.

Válečníci se vrátili z Popelavých plání, když už vládlo jaro roku 401. I nadále pokračovalo hlídání severní hranice, ovšem ne v takové míře. Naštěstí od války nepřítel nechal Aldeřany na pokoji. Zato v Lianarském království nastaly potíže. Po pádu Raguluse byla ustanovena prozatímní rada. Ta ovšem místo vládnutí a určení nového krále řešila neustálé hádky a boj o moc. Následující rok upadlo království do chaosu. Aby toho nebylo málo v témže roce přišly katastrofální sucha. Hospodářství se potýkalo s vážnou krizí, a tak poprvé ,od počítání nového věku, Aldeřané poznali chudobu a hlad. Spolu s tím vzrostla kriminalita a další zla s tím spojená. Říká se, že v těch útrapách Aldeřanů měl prsty i sám vládce Temnorozených Alzazmon.

Ori stále žijící s Aldeřany se chopili příležitosti a někteří se dostali do královské rady. Mnozí sice Orijům nedůvěřovali, přesto jejich příchod do královské rady mnozí podpořili především z řad dávných členů. V následujících letech se situace v radě uklidnila, dokonce i hospodářství se začalo dařit, přestože i několik let po válce nebyl ustaven nový vládce. Ovšem nic nebylo zadarmo, a tak vliv Ori rostl víc, než se mnohým zamlouvalo. V prvním desetiletí vystavěli v Lianarské říši mnoho chrámů a víru v Počátek vnucovali mnohým obyvatelům.

V letech 403 až 407 Ori pracovali na magické ohraně před možným útokem Temnorozených. Um-Gosa se už dokázal plně zotavit ze zničujícího útoku nepřátelského vládce, a proto využíval moc ke tvorbě ochranného pásu, jenž převzal jeho jméno. Od té doby chránil Aldřanská království před hrozbou ze severu Um-Gosův pás. Žádný z Temnorozených se ho neodvážil překročit a pokud se o to někdo z nich pokusil, magie světla ho zahnala a jeho smysly zmátla. Ovšem i Ori se už nikdy neodvážili do Popelavých plání. Černá moc Alzazmona po dlouhá léta zůstala v živé paměti Oriů.

Po roce 408 se situace značně vyhrotila. Mnozí nuceně přijali víru Počátek, zatímco uctívání tradičních bohů bylo zakazováno. Chrámy byly pošpiněny a často pak sloužily jen jako skladiště nepotřebného. Schopní a výjimeční lidé byli pronásledováni, mučeni a zotročeni, nebo upalováni ve vykonstruovaných procesech. Rod Azanyrmuthovců přišel na pranýř jako jeden z prvních. Jejich majetek byl zabaven a následně pronásledováni. Řádění Ori nepřežilo šest Azanyrmuthovců, ostatní prchli na východ a jih, kde zatím Ori neměli žádný vliv.

A tak na v Lianarské říši nastala doba úpadku. Temnoty se sice roztrhaly, ale následné světlo mnohé oslepila.

Ještě jenden díl a Ald 2 bude komplet.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Skvělé jako vždy.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Tý jo, no doufám že se z toho Lianar vzpamatuje a Ori vykopou, jen jedna věc, Kde byli Cimeřané při tomto útoku, nějak jsem nepostřehl jejich přítomnost... Plán?

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Cimméřané tam bojovali pospolu. Když jsem pak o tom přemýšlel, napadly mě události, které Aldeneerin zažil po válce. Nakonec jsem to sepsal do takového malého minidílu.

17.1
Cimméřané a Ori


Oddíl šesti tisíci Cimméřanů v čele jejich dlouholetého vládce Thorogarda postupoval Popelavými pláněmi na sever. Cimméřané, spojenci Aldeneerinu, měli za sebou první náročnou bitvu a jako první se probili skrz silnou obranu. Cestou dál už bez problému likvidovali veškerý odpor. Po mnoha dnech dorazili ke Ghalligoronu, kde čelili velkému náporu zlých sil. Mysl bojovníků však byla silná, temným myšlenkám odolávali mnohem lépe.

Když se podařilo narušit nepřátelskou moc, chystaly se spojené armády do útoku na město. Návrh na rychlý průnik do města je jim velice zamlouval, a jakmile nastal čas útoku, mnozí válečníci z Cimmerie stáli v předních řadách.

Boje v ulicích zvládaly velmi dobře, protože už z dávných válek měli bohaté zkušenosti z bitev ve městech a pevnostech. Ovšem ani sebelepší armáda nedokázala čelit několikanásobné přesile. I přestože bojovali statečně a udatně, museli ustupovat.

Krátce po bitvě se k nim dostala hrozivá zpráva o zajetí Lianarského krále Raguluse. Protože jim Aldeneerin před lety v mnohém pomohl, chtěli jim jejich dobrotu oplatit a hned nato spřádali plány na osvobození. Hned druhý den, jakmile se Aldeřané vzchopili, zaútočili na město podruhé. Pronikli proraženou bránou Ghalligoronu, ale hned na prvním nádvoří narazili na obrovskou přesilu. Cimméřané dělali vše, co bylo v jejich silách, avšak nedobili jedinou ulici a následoval tak ústup. Protože již nebylo naděje a Ori kvapně opustili ležení, Aldeřané zaveleli k ústupu. Cimméřané se nechtěli vzdávat, ale sami proti mnohonásobné přesile neměli šanci, a tak odešli s nimi.

Mnozí Cimméřané se vrátili na domovský svět. Někteří i nadále pomáhali střežit hranici, ale se vzrůstajícím vlivem Ori jejich počty na hranici ubývaly. V době krize roku 401 posílali Aldeneerinu pomoc, nicméně zmatek ve vládě a rostoucí kriminalita způsobila, že se pomoc nedostala, kam měla.

V následujících letech, kdy víra v Počátek nahrazovala tradiční božstva Aldeneerinu, docházelo mezi Ori a Cimméřany k častým konfliktům. Cimméřané rezolutně odmítali přistoupit na víru Ori. Jednoho dne roku 408 došlo i k vypalování svatyň Ori. Válka mezi Cimméřany a Ori byla na spadnutí, tak tak se podařilo celou záležitost urovnat, avšak Cimméřané od té doby byli vykázáni z Aldeneerinu. Mnozí se možné války obávali, protože by Lianarské království mohlo celé lehnout popelem a moc Ori se ukázala jako velmi silná, zvláště když získali na svou stranu zfanatizované obyvatele.

Než Cimméřané opustili Aldeneerin, odešlo před náboženskou tyranií Ori mnoho obyvatel Lianarského království. Bylo mezi nimi i mnoho z rodu Azanyrmuthovců a v dalších letech společně spřádali plány na osvobození Aldeneerinu od nového nepřítele. Vládce Cimmérie Thorogard navštěvoval další spřátelené světy Aldeneerinu a varoval je před novou hrozbou. Současně mnohém světům poslal na pomoc válečníky, protože přicházely zvěsti, že Ori plánují zabrat pod svou moc další světy.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Neobvykle krátké ale dobré.
Návrh na rychlý průnik do města je(se) jim velice zamlouval, a jakmile nastal čas útoku, mnozí válečníci z Cimmerie stáli v předních řadách.


Současně mnohéým světům poslal na pomoc válečníky, protože přicházely zvěsti, že Ori plánují zabrat pod svou moc další světy.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
V jakém horizontu můžeme nějaký díl očekávat? :write:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Velmi brzo, možná už zítra.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Malá změna. Díl jsem nakonec dodělal ještě dnes. Trochu narost, původně měl být o poznání kratší.
18
Život v úrovních


„Co tu ještě děláš?“ šeptem vyčítal Azanyrmuth Tajemný Pološílenému. „Copak nevíš, jak je nebezpečné zůstávat v Lianaru? Ori po nás jdou jak slepice po flusu.“
„Už jsem chtěl zmizet, jen jsem si chtěl vzít pár věcí.“
„Dobrá, ale pospěš si. Já už mám vše, co jsem potřeboval. Tyhle seznamy sítě bran jim nedám a staré Aldeřanské knihovny jsou už naštěstí zapečetěny starodávným kouzlem. Ori tak nezískají nic ze starých vědění,“ pravil Tajemný vítězoslavně.

Před měsícem se Tajemnému podařilo aktivovat prastarou ochranu podzemních archivů před zneužitím, či zničením. V posledních letech často zkoumal podzemí pod Severní čtvrtí, které i po tolika letech skrývalo nejedno překvapení. Jednou přišel na to, že podzemí se dokáže i samo bránit, což byla dobrá zpráva. Za to co Azanyrmuthovcům Ori provedli, hodlal jim znepříjemňovat život, dokud bude stát na nohách.

Pološílený se ještě toulal po téměř vylidněném paláci Severní čtvrtě a sbíral poslední své věci. Občas nakoukl do několika komnat kde občas něco sebral a už se chystal opustit město tajnými chodbami a kanály. Cestou se stavil před krčmou „U kruhu světů.“ Smutně nahlédl do tmavých oken již téměř rok nefungující Krčmy. Dle nařízení Ori byla většina hostinců uzavřena. Pološílený si povzdechl a už se chystal opustit Lianar. Procházel jedním průchodem, když za ním narazil na hlídku Ori. Rychle se otočil a snažil se jim zmizet. To už se okolím rozezněly poplašné trubky a za sebou zaslechl: „Tady je jeden z nich. Ať nám neuteče!“ Nemělo smysl s nimi bojovat, protože další hlídka by byla na místě během chviličky.

Pološílený běžel k nejbližšímu vstupu do podzemí, jenže před sebou narazil na další hlídku. Utíkal další ulicí, ale i zde natrefil na Orie. Byl tu téměř obklíčen. Rychle vylezl do okna paláce, kudy se snažil co nejrychleji zmizet. Proběhl několik komnat a sálů přímo k místu, kde se dalo sklepem uniknout. Než tam stačil doběhnout, další hlídka Ori mu únikovou cestu zastoupila. Možnosti k útěku se mu povážlivě tenčily. Proběhl sálem na nádvoří, kde stál Kruh světů. To byla jeho poslední naděje. Na panelu zadal adresu, na kterou si vzpomněl jako první a jakmile se otevřel průchod, zmizel v něm.

Když dorazil na druhou stranu. Doufal v to, že adresa světa jeho úniku zůstala utajena. Sotva se trochu uklidnil, rozhlédl se kolem sebe. Tento svět znal ještě z vyprávění Nejstaršího. Wat-Khor, místo se starou pevností Aldeřanů, kde se nacházely průchody do paralelních světů. Pološílený usedl na kamenné schodiště kruhu a hlavou se mu honilo mnoho věcí.

Teprve po chvíli si uvědomil, že ho nepřítel klidně může pronásledovat i sem. Rychle vstal a zadal adresu světa Aldeneerin, aby nepříteli zablokoval cestu na Wat-Khor. Potom se rozeběhl po staré dlážděné cestě vinoucí se přes rozkvetlou sluncem prohřátou louku ke staré pevnosti, nad kterou se tyčila vysoká socha starého Aldeřanského vládce. Cesta mu zabrala necelých dvacet minut. Než pootevřenými kamennými dveřmi vklouzl do útrob, ohlédl se směrem ke Kruhu. Slabá namodralá záře značila stále otevřený průchod.

Pološílený rozsvítil magickou hůl a vydal se na průzkum podzemí. Když už byl zde, rozhodl se navštívit spodní patra, kde se měly nacházet brány paralelních světů. V mládí fascinovaně poslouchal historky, které zde před sedmdesáti sedmi léty zažil jeho dávno zesnulý děda.

Po hodinách bloudění konečně našel spodní chodby. Postupně přicházel k jednotlivým branám popsány neznámými písmy a úzkou škvírou se kochal bizarními světy na druhé straně. Pocity, jenž tu zažíval, dalece přesahovaly jeho chápání a smysly. Ani v těch nejdivočejších snech nepomyslel na takové podivnosti.

U prvních bran strávil dlouhé chvíle. Potom našel i tu, kudy Nejstarší vstoupil do paralelního světa. Tento průchod byl však uzavřen a přes škvíru zahlédl pouze rudo fialovou nekonečnou oblohu. Chvíli zde stál a vyhlížel podivné bytosti, ale ty se nedostavovaly. Jakmile ho to omrzelo, rozhodl se nejdřív projít celé spodní patro. Minul několik bran a křižovatek, když ho zaujala záře přicházející z jedné chodby. S očekáváním se tam vydal.

Brána byla otevřená dokořán a za ní následoval pohled na překrásnou krajinu. Azanyrmuth si byl vědom možného nebezpečí. Paralelní univerza fungovala podle naprosto odlišných zákonitostí a žily tam i jiné bytosti bizarních podob. Když ale pohlédl na překrásnou krajinu rozkvetlých luk, lesů, jimiž protékaly říčky, které spolu s jezírky zářily jako hvězdná obloha. V duchu si říkal, že se ten svět tolik neliší od toho našeho až nakonec odhodil pochybnosti a vstoupil.

Vyšel z malé jeskyňky, a pak se nerušeně toulal po loukách. Nad hlavou mu na potemnělé tmavomodré obloze zářilo jasné zlatavé slunce. Po procházce si na chvíli lehl do prohřáté trávy a sledoval okolí, které připomínalo ráj. Téměř zapomněl na úděl Aldeneerinu a na nucený odchod jeho druhů z království. Vnímal roztodivné a příjemné vůně, potom zavřel oči a usnul.

Když se probral a pohlédl na nebe, všiml si jedné zvláštnosti. Zdejší slunce po celou dobu setrvávalo na stejném místě. Podíval se znovu na slunce a všiml si, že zářící koule setrvává na vysoké špičaté skále. Netušil, kolik prospal hodin, ale žaludek se po odpočinku začal dožadovat jídla, a tak snědl něco ze zásob, které mu zbývaly ještě na tři dny. Zatím neřešil, co bude jíst, až mu dojdou zásoby. Během pojídání dál fascinovaně sledoval okolí. Díval se na vysoké skalnaté věže sahající až do tmavého nebe, stejně tak na skalní stěny, které jakoby nahoře neměly konec.

Azanyrmuth se po jídle ještě dlouho rozhlížel po okolí, pohoří a skalnaté věže ho sváděly k průzkumu. Vydal se tedy na cestu. Pohoří se pozvolna blížilo a tu si najednou v dáli povšiml malých lidských tvorů, jak pobíhali po rozkvetlých loukách a dováděli v zářivých tůních. Na sobě měli jen prosté svršky zakrývající jen malou část těl. Pomalu se k nim přiblížil a pozoroval jejich chování. Nezdálo se však, že by od nich hrozilo nebezpečí, a tak se vydal naproti nim.

Jakmile se přiblížil, bylo mu divné, že neslyší ani náznak řeči, byť dle chování se spolu nějakým způsobem dorozumívali. Azanyrmuth si vzpomínal na slova jeho bratrů, Dandaluse a mnoho dalších, že řeč není jediný způsob komunikace. Vzpomněl si na telepatii, ale říkal si: „Jak jí mám použít, vždyť jsem to nikdy nezkoušel.“

V tom však v mysli uslyšel cizí slova, jimž překvapivě rozuměl: „Kdo jsi? Odkud přicházíš? Kam jdeš?“ znělo mu od malých človíčků, kteří se najednou shlukli kolem něj.
Pološílený jim zkusil odpovědět za pomoci mysli, tak jak by to podle mnohých mohlo fungovat: „Azanyrmuth Pološílený. Jsem cestovatel. Utíkám před pronásledovateli. Nepřítel nás vyhnal z našich domovů.“
„Cestovatel.“ dočkalo se mu odpovědi a Azanyrmuth se přesvědčil, že není tak těžké se dorozumívat jen pomocí myšlenek. Ba právě naopak, bylo to až příliš snadné a divil se, že tak nekomunikují i na Aldeneerinu.
„Nepřítele se bát nemusíš, v naší rovině je bezpečno.“
„To je dobře. Líbí se mi tu,“ odpověděl jim Pološílený. Pak se ještě jednou ohlédl po okolních loukách: „Zajímalo by mě, kde to jsme.“
„Toto je úroveň Elaganinn, ve tvé řeči by to znamenalo něco jako ráj.“
„Elaganinn,“ zopakoval si pro sebe. „Pěkné. Ovšem zajímalo by mě, jak je možné, že se spolu tak dobře domluvíme? Je to pro mě zcela nové. Ve světě, odkud jsem přišel, mluvíme pusou.“
„To ti nepovíme. Dorozumíváme se pouze myšlenkami, protože je to nejjednodušší.“
„Asi to bude tímhle světem, úplně se liší od našeho. Můžete mi o něm něco povědět?“
„Můžeme,“ dočkalo se mu odpovědi, a pak už jeden přes druhého popisoval svět: „Náš svět se skládá z úrovní. Na každé existuje jiný svět a tvorové. Nad námi je džungle nazývaná Vaernantu bohatá na život. O úroveň výš je Paelondem, svět písku, tam je naopak života málo. Pod námi se nachází Nejstarší les, kterému říkáme Raewebum, tam je také moc pěkně, spousta zeleně, vysoké stromy. Pod ním je Skalnatý svět Namuganu. A pod ním je Hyrrashir, mrazivý svět.“
„Zní to zajímavě. Dá se do těch úrovní nějak dostat?“ nezakryl svou zvídavost.
„Snadno. Úrovně jsou vzájemně propojeny tunely. Najdeš je všude možně, stačí se dostat ke stropu.“
„Ke stropu?“ podivil se Azanyrmuth.
„To co je nahoře,“ ukázali tvorové prstíky k tomu, co se na první pohled tvářilo jako obloha. „Můžeš tam vyšplhat po skalách. Jednoduší je tam však vyletět.“
„Já jen, že neumím lítat. Takovým kouzlům se zatím nikdo z nás nenaučil.“
„Proč se učit. Vždyť je to jednoduché,“ načež jeden z místních roztáhl ruce a na zádech se mu najednou zjevila zářící křídla. Potom se trochu proletěl a během chvíle se vrátil zpět. „Zkus to,“ vybídli ho.

Pološílený roztáhl ruce, přičemž neočekával kýžený výsledek. Jakmile jen pomyslel na létání, na zádech se mu objevila podobná křídla a nyní se neskutečně snadno vznesl do vzduchu. Azanyrmuth si za letu uvědomil, že tenhle svět je přesycen magií. Cítil zde obrovský energetický potenciál, který by mnohonásobně zvýšil sílu už naučených kouzel.

Když se vydováděl, vrátil se ke společníkům, jenž na něj zatím dole čekali.
„Měli jste pravdu, létat je tu tak snadné,“nadšeně prohlašoval Pološílený. „Hned se musím podívat i do ostatních úrovní.“
„Ale buď opatrný. Je tam sice bezpečno, ale zdejší svět je pro tebe v mnohém jiný.“
„Ještě bych se rád zeptal, kolik má váš svět úrovní?“
„Víme o osmi,“ pokračovali místní obyvatelé opět jeden přes druhého. „Bezpečných je však jen sedm. Pod Hyrrashir je ještě Uttanu. Ten už tvoří jen led. Přesto tam existuje život. Ano, v ledových krách najdeš příbytky. Mnohé z nich jen poletují prostorem. Radíme ti, moc daleko se nevzdaluj, protože na konci je jen nekonečná tma.“
„Jako, že tam je konec?“
„To nikdo neví. Existují zvěsti, že za prázdnem a tmou existují i další úrovně. Nikdo se však odtamtud ještě nevrátil. Tak to raději nezkoušej.“
„A co je nejvýš nahoře?“
„Xiadzin. Nekonečná pustina, temnota a Owholowex.“
„Owho co?“
„Přízraky. Velmi zlé bytosti. Prastará kletba. Tam už vůbec nechoď. Nikdo neví, co jsou zač a každý se raději od té úrovně drží co nejdál.“
„Dobrá. Děkuji za rady a teď si udělám takový malý výlet po úrovních.“

Azanyrmuth znovu roztáhl ruce, a potom už ho zářivá křídla nesla nad překrásnou krajinou. Vyletěl do výšky několika mil a zde se mu naskytl výhled na pahorky a skály, z nichž mnohé stoupaly už ke skalnatému stropu. To co se zespodu jevilo jako, běžný svět, byla ve skutečnosti obrovitá jeskyně, jejíž strop podpíraly vysoké skály. Na výšku mohla mít dobrých osm mil. Odsud měl zdejší slunce jako na dlani. Viděl ho jak klidně spočívá na strmém skalisku jako nějaká lampa. Nakonec objevil dlouhá schodiště vytesaná do skal směřující do další úrovně. Jeho další cesta byla jasná, do úrovně Vaernantu.

Postupoval složitým labyrintem jeskyní, přičemž se snažil stále stoupat výš. Na cestu tmavými prostory si vytvořil magickou bludičku. Hodně mu pomáhala křídla, díky kterým snadno překonával srázy, propasti a další přírodní nástrahy. Po půl hodině bloudění zahlédl před sebou světlo.

Když opustil jeskyně, obklopovala ho neprostupná vlhká džungle. Okolo zpívalo mnoho podivných tvorů, drobný hmyz poletoval vzduchem a vysoko nad korunami stromů právě proletělo hejno velkých ptáků. Azanyrmuth se ještě chvíli kochal přírodou. Potom se rozhodl vyletět nad koruny stromů. Když vyletěl do výše jedné míle, měl úroveň jako na dlani. Husté porosty prapodivné džungle se rozkládaly kam až oko dohlédlo, vysoká skaliska i zde sahala do tmavě zelené oblohy a v dáli spočíval další zdroj životodárného světla.

Pokračoval v letu. Nejprve se trochu proletěl po této úrovni. Pod sebou sledoval široké řeky a rozlehlá jezera. Kolem něj občas prolétli tvorové, kteří se jednou podobaly kohoutům, jindy pradávným ještěrům. Jakmile ho tato úroveň omrzela, vyletěl vstříc obloze, kde i zde po osmi mílích narazil na strop. Pokračoval ke skaliskům, jenž přecházely ve strop, kde také našel další schodiště.

Po cestě jeskyněmi se nyní octl uprostřed pouště plné jemného bílého písku. V této úrovni vládlo horko a vál mírný vánek. Na jasně modré obloze se neproháněl ani jediný mráček, zato v okolí zářilo pět sluncí zavěšených na čemsi visící z nebe.

Azanyrmuth se dal na obvyklý průzkum ze vzduchu. Úroveň nebyla až tak pustá, jak se zprvu zdálo. Občas narazil na oázu, zelené údolí, jimž se proháněly menší říčky, nebo na pískovcové chrámy a městečka. Ty upoutaly jeho pozornost, a tak k nim zaletěl.

Město bylo postaveno v egyptském stylu, akorát pyramidy chyběly. V dlážděných uličkách se kanálky proháněla průzračná voda a volnější prostranství vyplňovaly vysuté zahrady. Pološílený chvíli létal kolem a hledal známky obydlení. Nemusel ani hledat dlouho, protože vysocí tvorové ve zlatých zbrojích se zrovna shromáždili na hlavním náměstí. Uvažoval, zda má sestoupit a navázat kontakt, nebo se raději vzdálit dřív, než si ho všimnou. Nakonec zvítězila první možnost a Azanyrmuth dosedl do ulic města.

„Odkud jsi?“ ozvalo se v jeho mysli. „Nepocházíš z našeho světa, protože někoho takového jsme neviděli dlouhé věky.“
„Nevím, zda vám to něco řekne. Můj svět se jmenuje Aldeneerin,“ pokusil se mu odpovědět Azanyrmuth.
„To je nám nějak povědomé. To odněkud známe,“ uvažovali společně deset stop vysocí tvorové ve zbrojích.
„Chcete říct, že Staří Aldeřané tu kdysi byli?“
„Ano. Někdo takový nás kdysi navštívil. Známe to z dávného vyprávění.“
„Co tu prováděli? V jedné pevnosti po Starých Aleřanech v našem Univerzu zůstalo průchodů do naprosto cizích světů. Můj děda kdysi jeden z nich navštívil.“
„Nevíme přesně, ale někteří tvrdili, že se zajímali o úroveň Xiadzin. To je nad námi.“
„Xiadzin. Dozvěděl jsem se, že tam žijí Owhol...“ snažil se Pološílený vyslovit ono podivné slovo.
„Owholowex. Prastaré zlo, které zůstalo uvězněno v Xiadzin, když se tvořily úrovně. Nevíme, co jsou přesně zač. Někdo tvrdí, že nepochází z našich světů. Nikdo tam necestuje, je to příliš nebezpečné.“
„Existuje nějaká další úroveň nad Xiadzin?“
„Nevíme jistě. Jsou tací, co jsou přesvědčení, že ano. Avšak se tam nikdo nedostal a nevrátil, aby nám dal vědět. A ty to raději taky nezkoušej. Nedovedeš si představit, co jsou Owholowex zač.“

Azanyrmuth si místními ještě chvíli povídal. Potom si ještě prohlédl město a jeho krásy, a pak se rozloučil a vydal na cestu. Původně plánoval návrat do Elaganinn, ale pak si říkal, že by do Xiadzin alespoň nakoukl. Vznesl se vstříc obloze a ve stropě hledal průchod. Tentokrát mu to trvalo déle, protože vysokých hor sahající do stropu zde bylo povážlivě méně.

Průchod nakonec našel a dalšími jeskyněmi pokračoval vstříc neznámému nebezpečí. Jak postupoval výš, příjemné teplo rychle vystřídal nepříjemný mrtvolný chlad, jaký býval přítomný i v zemích Temnorozených. Kolem sebe vytvořil ochrannou auru proti zlu a podpořil ji ještě kouzlem útočiště, které sesilateli umožňuje skrýt se před myslí nepřátel. Než pokračoval dál, zvažoval, zda se raději nemá vrátit, dokud je ještě čas. Nakonec však zvědavost zvítězila.

Když vylezl z jeskyně, otevřela se před ním děsivá scenérie Xiadzin. Kolem něj se nacházela pouze nekonečná písčitá pláň, obloha byla zahalena do zvláštní temnoty odstínů hnědé a rudé, v dáli se ozývalo hřmění a kolem foukal silný vichr, který vířil rudohnědý písek. Dohlednost v této nehostinné úrovni byla jen pár desítek sáhů. I přes nepříznivé podmínky měl pocit, že přes stíny a písečnou bouři vidí do obrovské dáli. Nedaleko spatřil obrovitou černou stavbu jejíž povrch byl hladký a černý. Přestože byl od ní na míle daleko, rozeznával její rysy připomínající obří krystal trčící nad okolní pustinu. V mysli cítil, že se uvnitř nachází labyrint chodeb, spousta sálů a mnoho neznámého. Možná to byla pevnost, laboratoř, či sídlo další neznámé rasy.

Chvíli stál skrčen u malého skalnatého pahorku, jenž sloužil jako přístup do této nejvyšší úrovně. Pološílený byl naprosto přesvědčen, že tvorové v Elaganinn mluvili pravdu a nad ním se nacházela nekonečná prázdnota. Lákala ho možnost využít magická křídla a vyletět co nejvýše, avšak při té myšlence pocítil přítomnost neznámého nebezpečí přicházející shůry. Když se znovu podíval k tajemné stavbě, cítil přítomnost dalšího nebezpečí. Vítr zesiloval a z dáli přicházel děsivý šepot. Nejprv slabě, a pak zesiloval. Neznámé síly se blížily, až Azanyrmuth dostal strach. To co se blížilo, dalece přesahovalo jeho chápání a jediná myšlenka byla: „Zmizet odsud.“

Pološílený ihned vběhl do jeskyně v pahorku a běžel jeskyněmi dolů. Kouzlem si zvýšil rychlost a jak nejrychleji mohl, probíhal jeskyněmi do úrovně níž. Nepolevil ani když ucítil horký pouštní vzduch. Když spatřil vytoužené světlo Paelondem roztáhl křídla a střemhlav letěl k povrchu písčitého světa. Zde se schoval v jedné oáze pod palmovými větvemi a úzkostlivě se díval na oblohu. Intenzivní pocity neznámé hrůzy pominuly a Pološílený si pak pro sebe řekl: „Zatraceně, to byl ale blbej nápad.“

Po tomto celodenním výletu na něj přicházela únava, a tak se rozhodl pro odpočinek. Pojedl sušené maso s krajícem chleba. A pak hledal nějaké stinné místo, protože už zjistil, že se zde noci nedočká.

Probral se po několika hodinách. Opět neměl tušení, kolik hodin spal, ani kolik dní tu mohl strávit. Měření času tu bylo nemožné. Chvíli o čase přemítal a po svačině se rozhodl pro návrat Elegannin.

Protože se ve Vaernantu zdržel, cesta mu zabrala tři hodiny. V ráji potom pátral po průchodu do nižší úrovně Raewebum. Nalezl další jeskynní systém, který klesal níž. Když letěl vzduchem další úrovně, sledoval pod sebou zelené koruny stromů prastarého lesa. Jakmile zamířil mezi stromy, zjistil, že jsou v tomto světě velmi vysoké. Některé podle jeho odhadu mohly dosahovat výšky jedné míle. Přestože jejich koruny byly velmi husté, zlatavé světlo pronikalo hluboko dolů.

Létal mezi kmeny vysokých sekvojí, obdivoval okolní nádheru, poslouchal zpěv, pískot a další zvuky, vnímal rozličné vůně lesa, a pak si najednou všiml obydlí a lávek v korunách některých stromů. Zaletěl blíž a hledal obyvatelé domů. Až po pozorném pohledu si jich všiml. Byli to totiž napůl stromy a jakési další neznámé bytosti, které nemohl nikam zařadit. Naštěstí i oni ovládali telepatii a mohl si popovídat.

Když se rozloučil, pokračoval v prohlídce lesa. Cestou potkával pořád nové a nové druhy ptáků, kterých tu žilo požehnaně. Počty druhů odhadoval na tisíce a to viděl jen malou část světa. Potom konečně dosedl na měkkou zem porostlou příjemným mechem a kapradím. Kolem se vinulo mnoho potůčků, jenž zásobovaly vodou stromy a bohatý život. Ještě mnoho hodin se toulal po Raewebum, než se vydal pátrat po dalším průchodu.

Sestoupil dalšími jeskyněmi do úrovně Namuganu. Cesta mu tentokrát zabrala o něco déle, protože si myslel, že stále bloudí jeskyněmi. Ve skutečnosti se již nacházel ve skalnatém světě. Jeskynní dómy dosahovaly pozoruhodných rozměrů, bylo v nich o poznání více světla, než ve spojovacích jeskyní a též tu občas potkával drobné živočichy. Azanyrmuth mohl v obřích prostorech bez potíží letět, a tak dal do průzkumu dalšího světa.

Zanedlouho se dostal do venkovních prostor. Tato úroveň byla na rozdíl od předchozí chudá na život. Málo stromů, málo tvorů, pouze tu potkával jakési orly a ještěry. Namuganu byl světem vysokých skal, hlubokých strží a nekonečných pohoří. Další hodinu si užíval schopnosti létat a zkoušel nejrůznější finty. Prolétával skalními bránami, průchody a průrvami. Když se dosytosti vyřádil, vydal se do předposlední úrovně Hyrrashir.

Jakmile dorazil na místo, stál před chladnou mrazivou krajinu pokrytou tundrou a jehličnatými lesy. Zdejší slunce zářilo slabým studeným světlemodrým světlem. Pološílený se toulal po zmrzlých planinách a vyhlížel zde známky života. Obyvatele této úrovně nemohl potkat, zato v dáli zahlédl velké chobotnaté tvory pokryté hustou srstí jak si v klidu pochodují krajinou. Časem narazil na další tvory a zvířata, ale než si je stačil pozorně prohlédnout, většinou utekla.

Azanyrmuth si uvědomil, že byl natolik zabrán do průzkumu světů, až zcela zapomněl na jídlo. Našel si klidné místo s výhledem na krajinu a vzdálená pohoří a pustil se do jídla. Jeho zásoby se však povážlivě tenčily, zbývaly už jen na jeden den.

Protože se dostavila únava, rozhodl se najít nějaké bezpečné místo k přenocování. Poblíž si vyhlédl malou jeskyňku, kterou si upravil ke spánku. Protože zdejší úroveň byla chladná, nasbíral dříví na oheň, který pak kouzlem zapálil. Azanyrmuth se schoulil do svého čarodějnického pláště a po celodenním putování rychle usnul.

Když se probral, svět kolem vypadal úplně stejně, jako v čase kdy uléhal. Při snídani se kochal výhledem na krajinu. Potom sbalil skromnou výbavu a vydal se pátrat po dalším průchodu. Věděl, že už má zásoby na pouhý jeden den, a pak bude muset zkoušet rostliny a živočichy zdejších úrovní, zda jsou vhodné k jídlu.

Průchod do spodní úrovně byl tentokrát trochu jiný. Neprocházel jen skálou, ale mnohé chodby tvořily masy ledu. Spodní úroveň Uttanu tvořily jen poletující ledové kry, které obklopovala tma. Některé byly velké jako hory, jiné zase malé. Přestože tu neviděl žádný zdroj světla, kry zářily jasně bíle. Jak letěl stále dolů, kry se zmenšovaly a volná prostranství zvětšovala. Když tímto zvláštním světem proletoval, zpozoroval na mnohých krách známky činnosti. Evidentně v tomto nehostinném světě někdo přežíval.

Azanyrmuth se zastavil u vchodu jednoho z mnoha obydlí. Obdivoval umně vytesaný vchod v ledu a následující chodby. Vše bylo dílem zručných rukou, místnosti, zdi a průchody zdobily římsy, ornamenty, konzole a další okrasné prvky.

Procházel se ledovým královstvím a hledal někoho z místních. Konečně se dočkal, když v jednom sále potkal čtveřici tvorů vzdáleně připomínající lidi a ještěry oděné v modrých pláštích.
Pološílený opět využil telepatii: „Zdravím vás. Jmenuji se Azanyrmuth a pocházím z daleka.“
„Vítej u nás,“ dostalo se mu odpovědi.
„Nečekali jsme návštěvu,“ odpověděl mu druhý. „Už jste nás nenavštívili už hodně dlouho.“
„My?“ podivil se Azanyrmuth. „My jsme u vás ještě nikdy nebyli. Určitě to byli vzdálení předkové, ale ti náš svět opustili dávno.“
„Říkali si Aldeřané a často náš svět navštěvovali. Pak se něco stalo a najednou k nám přestali cestovat.“
„O tom jsme už něco zjistili,“ pokračoval Azanyrmuth. „Kamsi odešli, ale zanechali po sobě spoustu starých pevností. Hodně experimentovali a to i velmi nebezpečnými věcmi. Možná po něčem pátrali i zde.“
Tvorové se po těchto slovech dali mezi sebou do debaty. Rychlost přenosu jejich myšlenek byla pozoruhodná a pološílený nestačil vše včas pochytit.
„Znám jednoho Aonetumm, který s Aldeřany strávil hodně času. Žije na samotném kraji Uttanu. Zavedu tě tam,“ pobídl Pološíleného.

Azanyrmuth ho poté následoval ven. Podivná bytost rasy Aonetumm roztáhla modře zářící křídla a vyletěla ze dveří do temného prostoru. Azanyrmuth ho hned následoval. Spolu letěli prostorem, přičemž Pološílený sledoval stále menší poletující kry. V této úrovni ztrácel přehled o tom kde je dole a kde nahoře, zvláště v místech, kde už poletovalo jen velice málo ker.

Urazili mnoho mil a zastavili se u poslední kry dostatečně velkou na to, aby poskytla dost prostoru pro obydlí. „Jsme na místě,“ pravil Aonetumm a přistál na malém prostranství před bohatě zdobeným průchodem. Spolu pak pokračovali ledovou chodbou až do velké sloupové síně.

„Vítej. Už jsme se dlouho neviděli,“ pozdravila ho hodně stará bytost patřící k rase Aonetumm.
„I já tě rád vidím,“ opětoval pozdrav. „Někoho jsem ti přivedl. Prý pochází z Aldeneerinu. Pamatuješ na ně?“
„Ano,“ neskrýval úžas starší. „Jak je tu už dávno.“
„Dle naších zjištění více jak sedm set let,“ poznamenal Azanyrmuth.
„Sedm set let? To je co?“ divili se oba.
„Tak měříme čas v našem světě. Je to prostě hodně dlouho.“
„Aha. Vzpomínám, že Aldeřané něco takového zmiňovali. Jistě si máme hodně co povídat. Co kdybychom se posadili,“ nabídl hostům místo u stolu z ledu.

Azanyrmuth koukal na překrásné židle vytesané z ledu s nedůvěrou. Sedět na ledu se mu moc nechtělo, avšak když se zkusil posadit, židle překvapivě nechladila. Jakmile se trojice usadila, pokračovala v telepatické komunikaci.
„Naši předkové původně nepochází z Aldeneerinu. Avšak nevíme odkud jsme přišli. Aldeneerin byl v té době prakticky opuštěn a mnoho let ho postupně objevujeme. Nedávno jsme začali cestovat i na jiné světy, kde jsme se setkali s dalšími kulturami,“ začal Azanyrmuth s vyprávěním. „Během našich cest jsme nalezli spoustu pevností, tajemných laboratoří a postupně poodhalovali zapomenutou historii. Staří Aldeřané, jak jim říkáme, z nějakého důvodu opustili svět. Domníváme se, že si zahrávali s věcmi, které měly zůstat raději skryty. Zjistili jsme, že jejich konání napáchalo mnoho škod.“
„Na to si vzpomínám,“ ponořil se do myšlenek stařec. „Vaši předkové zkoumali naše světy a zajímali se především o Xiadzin a Uttanu. Jejich průzkum se však nesetkal s úspěchem, a po čase se naše kontakty omezily jen na občasné návštěvy.“
„Že mě to nepřekvapuje.“
„A je tu ještě jedna věc,“ pokračoval stařec. „Nechali tu nějakou věc.“ Potom se zvedl od stolu a ztratil se v jedné z jeho komnat. Když se po pár minutách vrátil, v ruce držel malou krabičku potaženou modrým sametem.

Sotva ji Azanyrmuth spatřil, užasl, protože tušil, co ona krabička skrývala. Jakmile mu ji stařec podal, ihned se podíval dovnitř. Uvnitř byl mohutný zlatý prsten s vnitřním prstencem s čísly od jedničky do osmičky.

„Myslím, že budete vědět, k čemu to slouží.“
„Ano. To vím. Jeden podobný jsme před pár lety našli.“
„Je tvůj.“
„Děkuji vám,“ zdvořile poděkoval Pološílený.

Potom si krabičku schoval na bezpečné místo v plášti, a potom se chtěl dozvědět něco o tomto světě: „Mohl bych se ještě zeptat?“
„Jistě.“
„Co se nachází pod touto úrovní?“
„Údajně další úrovně. Ale od nich nás dělí černá prázdnota. Nikdo se za ní ještě nedostal a nevrátil se zpět. Určitě jsi si všiml, jak je náročná orientace v tomto světě.“
„Trochu jo,“ souhlasil s ním Azanyrmuth.
„Jakmile by jsi se dostal mimo kry, v úplné tmě okamžitě ztratíš přehled o tom, kde je nahoře a dole. Pak bys zůstal sám uprostřed prázdnoty a ve snaze se vrátit zpět bys s největší pravděpodobností létal v kruhu a časem zemřel hladem a únavou.“
„A kdybych přestal létat, tak bych snad někam dopad.“
„Právě, že ne. Pod Uttanu nefunguje gravitace, zůstal bys tam viset ve vzduchu.“
Azanyrmuth se ještě zamyslel: „A co vyrobit dlouhé lano, které postupně spouštět dolů.“
„Hmm,“ zauvažoval průvodce Pološíleného. „To nás nenapadlo.“
„Ale napadlo,“ vyvrátil tvrzení stařec. „Problém je ta nulová gravitace. Lano nelze spustit dolů, musí ho někdo natáhnout a samozřejmě ho nikdy nenatáhne rovně. Vznikla by z toho šílená motanice, každopádně má průzkumník možnost k návratu. Možná bychom to mohli někdy vyzkoušet, ale zatím nebyla nějak potřeba. V těchto úrovních máme vše, co potřebujeme. Není třeba se pouštět do neznámých světů pod Uttanu. A to samé platí i pro Xiadzin.“
„To je na dlouhé vyprávění,“ dodal průvodce. „No měli bychom se vrátit. Doma mě už budou očekávat.“

Potom se rozloučili. Azanyrmuth znovu poděkoval za vzácný dar, a potom se vydali na zpáteční cestu. Průvodce Pološíleného opustil u svého bydliště. Rozloučili se a Azanyrmutha čekala dlouhá cesta. Do Elagannin musel projít tři úrovně, a tak se nechtěl příliš zdržovat.

Cesta mu zabrala celých pět hodin. Během ní naposledy obdivoval světy, zejména prastaré lesy. Když dorazil do Elagannin, zastavil se, aby pojedl a odpočinul si. Přemýšlel, kam vyrazí, až se vrátí zpět do svého Univerza. Když teď získal Prsten kruhu, který umožňuje volit cílové Kruhy při cestování, mohl se vydat za dalšími Azanyrmuthovci, jenž díky prstenu unikli do města Okatar Shing. Původně uvažoval o Cimmerii, kde pozvolna vznikal odpor proti Ori. Nález prstenu mu přinášel mnohé možnosti a dlouho se rozhodoval, kam půjde.

Po necelé hodině odpočinku vstal, našel zdejší obyvatele, s nimiž se rozloučil a zamířil do jeskyně, kterou sem vstoupil. Ještě než našel jeskyni s průchodem, trochu se obával, zda se průchod během jeho návštěvy neuzavřel, to by tu byl uvězněn navždy.

Jakmile dorazil na místo, jasná záře průchodu napovídala, že je vše v pořádku a Pološílený urychleně zamířil do domovského Univerza. Na druhé straně v podzemí Aldeřanské pevnosti postupoval s opatrnosti. Nebyl si jist, zda Ori vstoupili na Wat-Khor. Přes hodinu procházel opuštěnou pevností a nenarazil na jedinou stopu nepřítele. I rozkvetlá louka v rozlehlém údolí pod vysokými pohořími zela prázdnotou. Oddychl si, když okolo vládl klid a pomalu se vydal ke Kruhu světů osamoceně stojící uprostřed.

Postavil se k zadávacímu pultu a už se chystal zadat adresu Cimmerie, ale pak neodolal touze vyzkoušet Prsten kruhu. Nasadil si jej na prst a vnitřním kruhem v prstenu pootočil tak, aby šipka prstenu ukazovala na číslici 2. Když začal zadávat adresu Aldeneerinu, prsten se slabě rozzářil zlatavou barvou a zvolená číslice změnila barvu z černé na rudou. Jakmile zadal poslední symbol a dotkl se středové červené polokoule, Kruh se otevřel. Azanyrmuth si všiml, že se na rudě zářící polokouli zadávacího panelu objevila zlatá číslice 2. „Ha. Zdá se, že to funguje,“ pomyslel si a vstoupil do hladiny portálu.

Azanyrmuth viděl před sebou známý pohled na míjející hvězdy v modře zářícím tunelu jak bylo jeho tělo přenášeno na miliardy mil daleko. Když vše zmizelo v jasném světle, Pološílený se vynořil na druhé straně. Doufal, že vše funguje jak má a nepadne do náruči nepřítele, jenž právě utiskuje Lianar.

Kruh se uzavřel a Azanyrmuth otevřel oči. Před sebou viděl majestátní opuštěné město a velké zarostlé nádvoří. Dorazil na správné místo, do města Ma'at. Ačkoliv ho nikdy nenavštívil, vzpomněl si na vyprávění Dagericha a Galvoje, kteří se sem v roce 375 náhodou dostali. Měl štěstí, protože přišel ještě za dne a mohl tak v klidu prozkoumat okolí. Rozhodl se, že se nakonec vydá kontaktovat své druhy, kteří uprchli do města Okatar Shing a ukáže jim druhý nalezený Prsten kruhu. Dle slunce neměl problém s určením severu a vydal se na dlouhou cestu. V batohu mu zbývalo už jen málo jídla, avšak hluboké lesy i samotné město mu poskytlo mnoho příležitostí ulovit něco k jídlu.

Ten den urazil ještě pět mil, než se setmělo. Noc přečkal ukryt v pobořeném domě, který byl ještě součástí dávno zaniklých zahrad. Před setměním snědl zbytek zásob, a pak si připravil nocleh. Pro jistotu všechny možné vstupy do domu zahradil, protože dobře věděl, že není bezpečné se po nocích toulat opuštěnými zeměmi Aldeneerinu. V noci míval pocit, že cosi kolem domu šmejdilo. Zda to byla jen lesní zvěř, nebo nějaká potvora nezjišťoval. Nechtěl se prozradit.

Druhý den pokračoval v cestě, když konečně před sebou zaslechl kroky ozbrojeného oddílu.
„Stůj! Kdo jsi?“ ozvalo se před ním.
Azanyrmuth uposlechl a představil se strážným: „Jsem Azanyrmuth Pološílený.“
„Další Azanyrmuth?“ podivil se strážný Tsuyoshi v samurajské zbroji.
„Ano. Údajně další mí příbuzní nedávno odcestovali do města Okatar Shing. Jsou u vás?“
„Tuším, že asi osm z vás k nám dorazilo před pár měsíci. Rádi tě k nim zavedeme,“ nabídl strážný.
„Výborně. Jsem rád, že jsou v pořádku,“ radoval se Pološílený.

Cestou k městu jim Pološílený vyprávěl především o dění v říši Lianar a o Ori. To však Okatarovci věděli od ostatních Azanyrmuthovců. Strážní ho odvedli do hraničního tábora, kde přenocoval a další den se vydal společně s poslem do hlavního města Okatarské říše. Měli před sebou velmi dlouhou cestu, celkem sto padesát mil za čtyři dny. Povozy zajišťovaly pravidelné spojení říše s hranicemi. Posílaly se tak potřebné zásoby a současně někteří cestovali do města a zpět.

S Azanyrmuthem cestovali ještě další dva Okatarští válečníci s nimiž navázal řeč a během čtyř dnů jim vyprávěl o Lianaru, cestách Kruhem a invazi Ori. Cestou na sever minuli jedno zpustlé městečko a spousty zapomenutých vesnic patřící kdysi mocnému Aldeřanskému království Ma'at. Na konci druhého dne povoz dorazil do většího Okatarského města Samuroku ležící průchodu pohořím Otaki. Zde začínala říše Okatar Shing. V dávných dobách pohoří tvořilo hranici s královstvím Ma'at. Bývala to nejmocnější země na Aldeneerinu. Doba se však změnila a říše v okolí Okataru se s odchodem Starých Aldeřanů zhroutily a během jednoho století je zaplavilo spoustu příšer a bytostí, které často unikly z pevností, kde se dělaly pokusy.

Další dva dny putovali širokou dlážděnou silnicí. Potkávali mnoho povozů, jezdců a dalších cestujících. Azanyrmuth obdivoval úrodnou krajinu luk, jezer a říček. Krásné vesnice v japonském stylu. Po čtyřech dnech se Pološílenému otevřel pohled na obrovské město, jemuž dominovaly vysoké pagody, chrámy, královský palác, překrásné zahrady a soustava vodních kanálů po nichž se plavilo mnoho loděk. Do města vstoupili jižní branou, kde posel strážným u vchodu vysvětlil koho vede.

Ve městě se ho ujal Kenji, který ho zavedl k novému sídlu Azanyrmuthovců. Cestou obdivoval překrásné město, jenž působilo klidně a harmonicky. Líbila se mu zdejší architektura, byla úplně jiná než v Lianaru. Přemýšlel o budoucnosti a místě, kde bude v budoucnu žít. Tohle město se mu velice zamlouvalo.

Po půl hodině dorazili na jedno dlážděné náměstí, kde mu Kenji ukázal dům Azanyrmuthovců. Byl to nevelký dvoupatrový domek s rozlehlou zahradou. Pološílený vyšel schody a zaklepal na dveře. Po chvíli se ozvaly blížící se kroky a dveře se následně otevřely.

„To jsi ty?“ zůstal stát ve dveřích překvapený Azanyrmuth Ohnivec.
„Ano. A jsem rád, že se opět shledáváme.“
„Pojď dál,“ radostně ho objal Ohnivec.
Pološílený přijal jeho pozvání a než vešel, poděkoval Kenjimu.

„Pojďte sem!“ vyzval Ohnivec zbylé osazenstvo domu. „Někdo právě dorazil!“
Ostatní dorazili do společenského pokoje záhy a každý neskrýval překvapení, když spatřili Pološíleného.
„Jak jsi se sem dostal?“
„Použil jsem tohle,“ ukázal Prsten kruhu.
„Kde jsi to našel?“ nechápavě pravil Tajemný.
„To je dlouhý příběh. Když to zkrátím, v Lianaru jsem byl nucen prchnout před Ori a jediná možnost záchrany byla Kruhem. Prošel jsem na Wat-Khor. Schoval jsem se do tamější pevnosti a tam jsem našel ty průchody do paralelních světů. Neodolal jsem, a jeden navštívil. Našel jsem tam jednoho místního obyvatele, který ještě pamatoval Staré Aldeřany a předal mi tenhle prsten, který tam kdysi zanechali. Původně jsem chtěl odejít na Cimmerii, ale potom jsem si to rozmyslel.“
„Tak to nám musíš povyprávět o tom světě,“ dál žasl Ohnivec. „Ale je skvělé, že nyní máme prsteny dva. Budeme moct mnohem častěji cestovat.“
„Jistě,“ pokračoval Pološílený. „A co provedeme s Ori?“
„To bude na dlouho. Podporu máme z mnohých světů, ale do Lianaru se už nedostaneme kvůli štítu Kruhu, takže nám nezbude než najít cestu po povrchu. A to je problém, protože žádná mapa světa se nedochovala, a tak nevíme, kam se vydat.“
„Pátrám v Okatarských archívech, ale moc toho tu o Aldeneerinu není,“ pravil Tajemný. „Jistou naději vkládám do knihoven města Ma'at. To je však hodně nebezpečné, protože město je zamořeno zlými tvory a bytostmi. Nevím, co se ve městě stalo, ale z nějakého záhadného důvodu přilákalo množství monster z celého dalekého okolí. Nikde není tak velké nebezpečí, jako právě tam.“
„Aha,“ zklamaně konstatoval Pološílený. „Takže za mého života asi Ori nepadnou?“
„S největší pravděpodobností ne. Musíme najít cestu. A to nemluvím, že Ori mají mezi mnohými podporu. Bude to dlouhé a Lianarské království asi mnohé vytrpí,“ povzdechl si Tajemný.

Ještě dlouhou dobu si Azanyrmuthovci povídali. Po společné večeři jim Pološílený vypravoval dlouhý příběh o světech v úrovních. Skončili takřka po půlnoci a to nestačil vylíčit všechno. Další dny se Pološílený seznamoval z životem ve zdejší říši a nacházel zde nové přítele. Stále však vzpomínal na Lianaeské království, přátele, kteří tam zanechal a na časy, kdy bylo na Aldeneerinu dobře.


A Aldeneerin 2 je tímto u konce. Než se pustím do trojky, mám v plánu jednu minisérii odehrávající se po Aldeneerinu 1.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:bravo: Pekné zakončenie druhej série. :yes:
:hmmm: Mohlo to byť aj o kvapku dlhšie, ale nesťažujem si (veľmi). :wink: :rflmao:
:idea: Prajem Ti veľa dobrých nápadov :scratchanym: v ďalšej tvorbe :write: a :yahoo: sa na pokračovania. :yeah:
:bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
pekné zakončenie série. moc líbilo... :bravo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 23.6.2016 19:54:37
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Odkazy upraveny. Pěkné připomenutí dílů Pán jeskyně a hlavně ty hlášky ke konci :-D
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 08.11.2016 21:59:13

Příspěvky: 33
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Velmi zajímavá série. Když jsem začínal číst první sérii, byl jsem hodně zvědavý, jak se s fantasy ve světě SG popasuješ a musím říct, že výsledek mě velmi mile překvapil. Navnadil mě začít zase pařit dračák :) A zvlášť když jsem se dostal do těch dílů s Pánem jeskyně, tak jsem smíchy málem spadl ze židle - kolikrát já se vztekal na své praštěné spoluhráče, že dělají kraviny místo něčeho kloudného :D

Příspěvek 08.11.2016 22:53:11
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
ano, stačí hodiť 00 a kravina je na svete... :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 06.2.2017 22:24:36
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Ani jsem si nevšiml, že tu přibyly nějaké komenty. Tak něco napíšu později než nikdy. :) Rozhodně mě těší, že se Aldeneerin líbí taky jsem tou tvorbou strávil nějaký čas. Časy DaD jsou už ke škodě dávno pryč s tím jak jsem dostudoval. Byly snahy něco spáchat, avšak došlo maximálně na jedno sezení a potom stále ta samá písnička (není čas, musím do práce, musim to a to atd.) Užilo se u toho vždy hodně srandy, viz moje protina Dobrodruzi z Antaru, kterou bych chtěl v budoucnu přepsat do nějaké lepší formy.
Ohledně těch dílů s pánem jeskyně, všechno je to inspirováno skutečností a to vše mi kamarád vyprávěl. Takže jsem to udělal do podoby takové parodie ala Gamers. Pak se mi vybavila ještě historka o tom, jak jiný kamarád si vždycky dobře připravoval pečlivě dobrodružství. Jednalo se o hru World of Darkness, ale to je celkem jedno. Hráči tam jednou zabili nějakou důležitou postavu a pak DM pravil: "Počkejte, musím se podívat do poznámek." a pochvíli jen prohlásil: "Aha, tak to se nemělo stát :D "
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 17.2.2017 23:51:49
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Opravil som odkazy, keďže sme prešli na nové fórum.
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Dokončené povídky