Stargate: Aldeneerin 2

jupi

Tak čekáme čekáme

Konečně je na světě očekávaný díl. Tentokrát má téměř 17 stran a je v něm hodně zajímavého.

10
Temný stín se šíří

S nastalou zimou teplota povážlivě klesla, a tak nebylo divu, že obyvatelé Lianaru trávili stále více času v pohodlí a teple svých domovů. Podobně tomu bylo i v severní čtvrti, kde byl umístěn kruh světů. Samozřejmě ten i nadále hlídala stráž a mág, který měl na starosti ovládání štítu.

V této době mágové a badatelé soustředili své síly na vytvoření nového zařízení štítu proti slunci. Nutno podotknout, že v této činnosti hodně pokročili. Azanyrmuth Tajemný pokračoval v díle Nejstaršího. Nedávno se mu podařil najít způsob, jak využít zařízení pro vytvoření dalších druhů ochran, akorát měl starosti s dostatkem magické energie.

Další chladný den se zrovna po nádvoří procházel válečník Dagerich, který šel pozdravit strážné. Když s nimi plánoval večerní návštěvu oblíbené krčmy: „U kruhu světů,“ ozvalo se cvaknutí a bzučení charakteristické pro aktivování kruhu na nádvoří. Přítomní rychle zaujali svá místa, mág Ludimír na stráži u ovládání štítu vyskočil z pohodlného křesla jako nikdy jindy a napjatě očekávali příchozí. Nevěděli, kdo se je chystá kontaktovat. Nikdo z Aldeřanů nebyl zrovna na výpravě, Cimméřané se měli dostavit až za dvanáct dní a ostatní spřátelené národy v dohledné době také neměli naplánovanou návštěvu.

Vteřiny se dlouze vlekly a příchozí stále nikde. Až po necelé půl minutě vyšly z kruhu dvě neznámé postavy. Nikdo z přítomných neměl tušení o koho se jednalo. Někteří váhali, zda zakročit a jestli hrozí nebezpečí. Vzhled návštěvníků však nenaznačoval možnou hrozbu. Ve skutečnosti jejich vzhled působil mírumilovně. Oděni byli do prostých plášťů přírodních barev s kombinací fialové a růžové. Dlouhé přírodně rostlé šedozelené vlasy zdobily ptačí pera a další předměty.

Neplánované otevření kruhu přilákalo i několik Aldeřanů, kteří se zrovna pohybovali poblíž.
Mezi nimi byl i Dandalus a Azanyrmuth Tajemný.
Návštěvníci se představili slovy: „Zdravíme vás. Jmenuji se Nafreas a já Mifper,“ představil se druhý. „Pocházíme z rasy Noxů. Naše národy se již před padesáti lety setkaly.“
„Vítejte na Aldeneerinu,“ chopil se slova Dandalus. „Co pro vás můžeme udělat?“
„Přicházíme s žádostí o pomoc. Jeden z našich světů byl napaden stínem. Lesy se staly nepřátelské, zvěř se chová divně a místní tvorové napadají pocestné. Máme jisté podezření, kdo za tím stojí.“
„I my poslední dobou sledujeme vzrůstající moc temných sil,“ pokračoval Tajemný. „Je možné, že stojí za tím Temnorození?“
„Mnohé indicie tomu napovídají. Už po mnoho let sledujeme v universu jisté změny a to nás celkem děsí.“
„To zní dost vážně,“ zamyšleně prohlásil Dandalus a naznačil hostům, že ho mají následovat do jednacího sálu. „Pojďme si o tom podrobněji promluvit.“

Po deseti minutách se s Noxi v sále setkali Dandalus, Azanyrmuth Tajemný, válečník Dagerich, členové rady Hordan, Malemarn a král Ragulus. Aldeřané příchozí náležitě pohostili, jak se slušelo a patřilo, ale Noxové si vzali pouze trochu ovoce.
Jako první se jal slova Ragulus: „Vaše slova o postupující temnotě nás zneklidnila. Nejste první, kteří nás žádali o pomoc. Už dvěma civilizacím jsme pomáhali bojovat proti silám temnot a nedávno jeden z rasy Temnorozených způsobil na Avnilu vážný problém, který málem zahubil místní obyvatele.“
„Zmínili jste se o nějakém stínu,“ pokračoval ve vyptávání Dagerich, „co se na vašem světě stalo?“
Nafreas si v duchu prošel poslední události než začal vyprávět: „Noxové obývají mnoho světů. Naprostou většinu z nich tvoří přívětivá příroda, husté lesy bohaté na rostliny a živočichy zpravidla pokrývají veškerou zem. Některé jsou obydlené pouze námi, jiné obývají mnohé další spřízněné rasy. Žijeme v harmonii s přírodou stejně jako s obyvateli našich světů. Už po tisíce let je chráníme před temnými silami. To platilo až do nedávna. Stín a temnota napadá naše světy stále intenzivněji a někde jsme jim už nestačili čelit.“
„To se týká i světa Nimbeas,“ pokračoval Mifper. „Do nedávna zdravý svět. Jenže od jisté doby se z ničeho nic změnil. Lesy onemocněly, voda je otrávená a zvěř divoká a nebezpečná. Nevíme přesně, co to způsobilo, ale máme jisté podezření, že příčina pochází právě od vámi zmiňovaných Temnorozených.“
„Vy jste se tam nebyli podívat?“ podivil se člen rady Hordan,
„Jistě, že ano. Ale moc daleko jsme se nedostali. V lesích bylo příliš nebezpečno. Nepomohli nám ani naše schopnosti. Jako by stín o nás věděl, i přestože jsme se zneviditelnili. Podivné bytosti, které jsme dosud nespatřili, nás zahnali.“
„Ještě bych dodal,“ přerušil Mifpera Nafreas, „Noxové nepatřili mezi válečné národy. Popravdě jsme se otevřenému konfliktu vyhýbali a bránili se jen pomocí iluzí a našeho důvtipu. To však přestalo platit. Mnohé události posledních století nás donutily přehodnotit náš pohled na univerzum. V podstatě vznikly dva odlišné pohledy na svět. Jeden říká, abychom zůstávali i nadále skryti, protože válka plodí jen další zlo a náš druhý říká, že v nouzi je třeba bojovat, i přestože se nám to příliš nelíbí.“
„Jinými slovy,“ vyprávěl nyní Mifper, „všichni Noxové už nejsou takoví pacifisti, jako po celé dřívější věky. Někteří z nás začali využívat dovednosti aktivněji. Avšak jsme narazili na závažný problém. Nikdy jsme nerozvíjeli útočné dovednosti, stejně tak nevíme jak bojovat. Hodně nám pomáhá sama příroda, avšak tenhle způsob nelze uplatnit v prokletých lesích Nimberasu. A proto jsme přišli za vámi. Váš národ nám nedávno prokázal velmi cennou službu, když jste dokázali uzdravit nemocného ducha lesa na Mimbaru.“
„O tom mi Nejstarší vyprávěl?“ skočil mu do řeči Azanyrmuth Tajemný.
„Už nepamatujeme, kdo nám tak pomohl, aniž bychom kohokoliv žádali o pomoc. Dnes je situace jiná. Neznáme nikoho odvážnějšího, kdo by nám mohl pomoc. Naši přátelé lesní Elfové sice nabídli pomoc, ale také bojovali jen v nejnutnějších případech.“
„Co tedy navrhujete?“ zeptal se jich Dandalus.
„Rádi bychom co nejdříve vyslali průzkumnou výpravu do nitra prokletého lesa a zjistili, co se tam stalo. Potom bychom hledali způsob, jak kletbu zlomit.“
„To zní celkem nebezpečně, ale určitě najdu pár vhodných dobrodruhů, kteří by vám mohli pomoc. V současné době máme k dispozici jen málo dobrých válečníků a mágů, protože i náš svět je ve válce,“ Dandalus se na chvíli odmlčel, přičemž pohlédl do překvapených tváří Noxů. „Ve válce s Temnorozenými. Ale nebojte, najdeme pár dobrých válečníků.“
Poté naznačil Malemarnovi, aby urychleně šel vyhledat vhodné dobrodruhy, kteří se zrovna v Lianaru nacházeli. Potom s Noxy probírali podrobnosti a došlo i na jejich způsob života.

Protože hledání vhodných válečníků pro nebezpečnou výpravu zabralo dost času, nabídli Aldeřané Noxům pokoje pro hosty. Ti však s díky odmítli a vystačili si s provizorním přístřeškem v rozlehlých zahradách severní čtvrti. Noxové natolik splynuli s prostředím, že o nich takřka nikdo nevěděl.

Druhý den ráno probíhalo další setkání v jednacím sále. Kromě krále a několika členů rady dorazili další tři Aldeřané. Azanyrmuth Vládce ohně, jež se zabýval především ohnivou magií, jak bylo už z jména patrné. Dále dorazil válečník Dagerich, který v poslední době hodně cestoval a vybojoval mnoho bitev jak na hranicích tak na mnohých výpravách. Jako poslední dorazil druid Eowin. Jako jediný dokázal naslouchat moci přírody a ještě z nikoho necítil tak příjemné pocity jako z Noxů.

Hlavní badatel Dandalus představil trojici, která se vydá na nebezpečnou výpravu a Azanyrmutha Tajemného, který je bude také následovat.
Ve tváři Noxů bylo znát zklamání: „Jenom čtyři? Mysleli jsme, že vás půjde více,“ překvapeně pravil Mifper.
„Nepodařilo se nám sehnat více dobrých dobrodruhů,“ vysvětloval Dandalus. „Jak jsem se včera zmínil, většina bojuje na hranicích. Náš nepřítel už více jak rok nepolevuje v útocích na naši říši. Získání další bojovníků by zabralo dost času, který teď nemáme. Nebojte, tihle jsou jedni z nejlepších. Uvidíte, že vydají za malou armádu.“
„Dobrá. Myslím, že nemáme zrovna na výběr,“ souhlasil Nafreas.
„Neztrácejme čas. Je na čase se vydat, my už jsme připraveni,“ prohlásil válečník Dagerich.

Jak bylo řečeno, zbytečně se neotálelo a po pár minutách se výprava sešla s Noxy na nádvoří před kruhem světů. Tajemný se zastavil před ovládacím pultem a už se chystal zadat adresu, když si uvědomil, že ji nezná: „Teď byste nám měli ukázat adresu Nimberasu.“
Nafreas nato rozepjal ruce a pronesl jakési zaklínadlo v neznámém jazyce. K úžasu všech se kruh otevřel, aniž by se kdokoliv dotkl zadávacího pultu. Dokonce vytvoření průchodu nedoprovázel výtrysk energie. V tu chvíli si mnozí uvědomili, že Noxové jsou mnohem mocnější, než se na první pohled zdálo. Z němého úžasu Aldeřany vytrhla až slova Noxů, že je nejvyšší čas vyrazit.

Dva Noxové doprovázení čtveřicí Aldeřanů prošli otevřeným průchodem na svět Nimberas. Na druhé straně se octli přímo v hlubokém lese. Když se kruh uzavřel a v okolí nastalo ticho, rozhlédli se po okolí. Malý palouk porostlý vysokou trávou pokrytý ranní rosou kolem dokola obepínal hluboký les, hustá křoviska a vysoké statné sekvoje tyčící se desítky sáhů do výšin. Na první pohled nic nenasvědčovalo, že by tento svět byl někým obydlen.

Sotva se Aldeřané rozkoukali a vychutnali krásy zdejší přírody, Noxové jim vzápětí ukázali nenápadnou pěšinku vinoucí se hustým porostem. Po ní se šestičlenná výprava vydala směrem, kde se dle slov Noxů nacházely jejich vesnice.

Cesta ubíhala poklidně. Aldeřané se rozhlíželi po hlubokých, příjemných a vlhkých lesích. Tu zaslechli pískot, krákání, či zpěv zdejší fauny. V korunách nad hlavami občas zahlédli podivná létající stvoření, které se daly přirovnat k obřím kolibříkům s křídly. O těchto stvořeních, kteří se nazývali Fenri, Azanyrmuth Tajemný četl v knihách popisující různé světy. Právě o nich koloval mýtus, jež tvrdil, že se Fenri dokáží zneviditelnit. Z tohoto důvodu mnozí pořádali na ně hony. Až později se zjistilo, že touto schopností neoplývají, ale kdosi neznámý je skrývá před lovci. Když Tajemný procházel lesy a sledoval zdejší přírodu, přemýšlel o Noxech. Uvědomil si, že právě oni je chrání před lovci a dalšími vládci toužící po schopnosti zneviditelnění.

Putovali necelé dvě hodiny. Příjemné chladné lesy, rosa ulpívající na listech stromů a ve vysoké trávě, lesní zvěř pasoucí se mezi stromy a spousta zvláštních zvuků nenasvědčovalo, že tento svět zasáhla smrt. Dle slov Noxů má být postižený les až o několik mil dále. Před tím se však ještě staví v jedné z vesnic.

Urazili ještě míli, než dorazili na místo. Záhy se Aldeřanům otevřel pohled na skromně vypadající vesnici tvořenou prostými příbytky z větví a suché trávy. Naprostou většinu chatrčí tvořila pouze jedna či dvě místnosti kromě pár větších, jež byly vystavěny i do patra, a které sloužily patrně místní radě. Ve vesnici žila odhadem necelá stovka Noxů.

Příchod Aldeřanů hned zpozorovali místní, kteří jim šli naproti. Nafreas všem podal zprávu o jejich výpravě na Aldeneerin. Za krátko dorazil i místní vůdce, jež se představil jako Anteaus.
„Jenom čtyři?“ zaznělo z davu.
„Sami Aldeřané jsou ve válce s temným nepřítelem, proto nemohli poslat více bojovníků,“ vysvětloval Nafreas. „Kdyby mohli, neváhali by poslat více bojovníků. Nicméně nás ujišťovali, že tito čtyři patří mezi nejlepší.“
„Zřejmě nemáme na výběr,“ pravil Anteaus. „Následujte mě.“

Čtveřice Aldeřanů, stejně tak oba doprovázející Noxové ho následovali do jednoho z větších domů. Interiér působil příjemně a útulně, přesto si ponechával přírodní ráz. Všechny místnosti zdobily roztodivné květiny, rostliny a malé stromky, zem tvořilo převážně listí a tráva. Usadili se do větší místnosti, kde se nacházel prostý hrubě opracovaný stůl a několik proutěných židlí. Na stole byla připravena proutěná mísa plná místního ovoce. Na výzvu Anteause se všichni usadili ke stolu.

Druid Eowin se nemohl nabažit zdejšího prostředí. Cítil, jak tu vše překypuje životem i samotný dům jakoby žil. Tak nějak by si představoval soužití s přírodou. Po chvíli vstoupila Noxská žena a přinesla v hliněné nádobě jakýsi nápoj, který nalila do připravených nádobek. „Nektar z listů Anmarantu,“ nabízela, „dodá vám sílu a uzdraví vaše těla.“ Aldeřané se napili sladkého nápoje, během chvíle pocítili, jak únava náhle ustoupila a všichni se najednou cítili svěže, že by ten den urazili další desítky mil.

„Než dorazí zbytek, probereme vaší další cestu,“ pravil Anteaus.
„Kdo s námi půjde?“ zajímal se Azanyrmuth Tajemný.
„Půjde s vámi tady Nafreas a Mifper,“ ukázal na oba Noxy. „Dále půjde Omterau a Fembias, kteří už jsou na cestě a ještě Lesní Elf.“
„Elfové?“ podivili se Aldeřané, kteří o rase Elfů doposud zaslechli jen pověsti. Pouze Tajemnému se vybavilo vyprávění Nejstaršího o sněžné kouli, kde byli zástupci mnoha ras uzavření.
„Neslyšeli jste o nich? Na Aldeneerinu přece žije početná komunita Elfů? Nebo ne?“
„Doposud jsme na ně nenarazili,“ vysvětloval Tajemný. „Prozkoumali jsme jen malou část našeho světa, ale já doufám, že ještě potkáme mnoho zapomenutých ras.“
„Ale jo. Narazili,“ skočil mu do řeči Dagerich. „Když jsme se před necelým rokem s Galvojem omylem dostali do Města Ma'at, tak se Okatarští zmínili o nějakém Elfovi, který pamatoval ještě doby starých Aldeřanů. Takže určitě ještě u nás žijí.“

Z jejich rozhovoru je vyrušil až příchod očekávaných Noxů.
Anteaus uvítal právě příchozí: „Vítejte v mém domě. Omterau a Fembias,“ představil je Aldeřanům. Ti rovněž opětovali zdvořilost a též se představili.
„Ještě schází Elf Morcotulcon a budeme všichni,“ poznamenal Anteaus. „Prozatím využijte čas k nabrání sil.“

V domě místní rady strávili půlhodinku, když konečně dorazil poslední člen výpravy. Byl jím vysoký Elf pravidelných rysů ve tváři, oděn do zelené róby z přírodního materiálu, jež jakoby splýval s okolím. Na zádech měl připraven dlouhý luk a toulec speciálních šípů.

Poté, co se představili a popovídali si o svém poslání, již nic nebránilo vyrazit. Na cestu dostali mnoho zásob jídla a měch naplněný životodárné šťávy z rostliny Anmarantu. Celá výprava čítala celkem devět členů. Konkrétně čtyři Noxové: Nafreas, Mifper, Omterau, Fembias. Lesní Elf Morcotulcon a čtyři Aldeřané: mágové Azanyrmuth Vládce Ohně, Azanyrmuth Tajemný, druid Eowin a válečník Dagerich.

Cesta pokračovala východním směrem. První míle za sebou zanechávali, přičemž míjeli ještě další usedlosti a malé osady. Čím se však blížili k prokleté části světa, osídlení řídlo, až nakonec nepotkali jediného Noxe. Jak putovali dále, les se začal náhle měnit. Už to nebyl ten přívětivý a přátelský les překypující životem, ale tichý, smutný bez života. Tráva byla najednou suchá, stromy rozpraskané a nepřirozeně pokroucené, keře suché a samý trn až se občas zdálo, jak se větvě natahují po cestovatelích.

S každým dalším krokem vše kolem temnělo, až bylo beze světla nebezpečné pokračovat. Aldeřané už sahali pro louče, když je Elf zarazil a sám se postaral o vhodné osvětlení. Pronesl zaklínadlo v řeči Lesních Elfů a záhy okolo družiny poletovala bludička osvětlující nejbližší okolí tlumeně nazelenalou barvou a současně vydávala slabý cinkavý zvuk, jež přímo lahodil uchu a dával pocit příjemného klidu.

„Pozoruhodné,“ pravil Azanyrmuth Vládce Ohně, jemuž se velmi líbil Elfí způsob tvorby magického světla. „Oproti loučím je to docela praktické.“
„Oheň nemáme moc v oblibě,“ vysvětloval Morcotulcon jejich vztah k ohni. „Je příliš zničující. Oheň mnohé rasy považují za dobrého sluhu, ale ve skutečnosti je to zlý pán, jež při neopatrnosti dokáže napáchat značné škody a dokáže strávit obrovské plochy lesů.
„Něco na tom bude, ale myslím si, že některé vyhrocené a zoufalé situace vyžadují drastické řešení. Náš nepřítel se nebude zdráhat využít všechno možné, aby nás zastavil.“

Od jejich odchodu z vesnice Noxů, uběhly čtyři hodiny, během kterých urazili téměř dvanáct mil. Posilněni šťávou z listu Anmarantu se stále cítili svěží a únava se ani na chvíli nedostavila, dokonce ani zdejší zlověstná atmosféra na ně ještě nedolehla.

Na krátkou chvíli se zastavili, aby se porozhlédli po okolí. Prokletý hvozd byl nepřirozeně temný, jakoby jediné existující světlo poskytovala pouze zářící bludička. Zlověstné ticho jen občas narušil zvuk podivných tvorů, jež se skrývaly kdesi v okolí. Tu zaslechli vytí, jindy podivné pískání nebo kvílení. Z mnohých zvuků neměli Aldeřané dobrý pocit, protože některé zvuky zněly až příliš zlověstně. Už cestou sem jim Noxové popisovali, s čím se na předchozích cestách setkali.

Se stále větší opatrností pokračovali dále. Pěšina, kterou putovali, se stávala stále více neschůdnější. Některými místy se museli prosekávat meči, aby bez újmy prošli. Tak cestovali ještě další hodinu, během níž urazili sotva dvě míle, než jim cestu zkřížil široký a temný potok. Noxové z protékajícího toku necítili vůbec nic dobrého. Nox Mifper přistoupil blíže, aby se podíval na podivnou vodu pořádně: „Tento potok je otrávený. Netroufám si odhadnout, co by se stalo, kdyby se z něj někdo napil.“
„Ale nezbývá nám nic jiného, něž jej nějak překročit,“ namítal Dagerich.
„Zkusil bych se poohlédnout po nějakém spadlém stromu,“ navrhl Eowin. „Tento les je nemocný a mnoho stromů svůj boj vzdalo. Cestou jsem viděl mnoho vyvrácených stromů a jistě některý z nich spadl před potok. Měli bychom se po nějakém podívat.“
Zbytku výpravě se druidův návrh zamlouval, a tak se vydali na obhlídku okolí. Museli překonat několik neprostupných míst, než objevili jeden vhodný kmen natolik silný, aby po něm výprava bezpečně přešla. Dagerich nechtěl nic riskovat, a proto připravil lano, pomocí něhož se mohli jistit před případným zaváháním při přecházení.

Jako první přešel válečník Dagerich, až když byl bezpečně na druhé straně, přešli Noxové, Lesní Elf Morcotulcon a nakonec druid Eowin a oba Azanyrmuthovci. Tajemný, který šel jako poslední, se z ničeho nic zadíval do temných vod a najednou se mu v mysli zjevila podivnost, pro niž neměl vysvětlení. „Proč se mi najednou vybavil spící Trpaslík,“ zamumlal si pod vousy Tajemný. Ostatní už v tu dobu byli na odchodu, a tak brzy na tento výjev zapomněl.

Když nalezli pěšinu a chystali se pokračovat v cestě, najednou za sebou Tajemný zaslech žblunknutí. „Počkejte!“ tichým hlasem promluvil k ostatním.
„Děje se něco?“ zajímal se Dagerich, přičemž si všiml, jak Tajemný napíná uši ve snaze zachytit další zvuk.
„Něco jsem slyšel. Mám pocit, že v té vodě něco je.“
Aldeřané nato naslouchali zvukům okolí, ale ve směsici podivných zvuků přicházející ze všech stran stěží rozeznali možnou hrozbu.
Jejich snahu přerušil až Morcotulcon: „Tajemný má pravdu. Před chvíli jsem slyšel nějaké žbluňknutí.“ Aldeřané se divili, jak ve všech těch roztodivných zvucích mohl něco rozeznat. Ale záhy si vzpomněli na vyprávění Noxů o Lesních Elfech, kteří mají hodně vyvinutý sluch a dokáží rozeznat i to, co mnozí stěží mohou zachytit.
„Už při přecházení jsem cítil přítomnost něčeho zlého.“
Jeho slova potvrdil jak druid Eowin, který zrovna tak cítil přítomnost něčeho, co sem rozhodně nepatřilo, tak i samotní Noxové.

Záhy se ozvalo další žblunknutí. Tentokrát mnohem hlasitější, jež už všichni s přehledem uslyšeli. Nato se z od říčky ozývaly další zvuky připomínající mlaskání, které se blížily přímo k nim. Aldeřané se připravili k boji, zatímco Lesní Elf napnul luk s připraveným šípem.

Ještě než se neznámá bytost přiblížila, Noxové zamaskovali celou výpravu kouzlem neviditelnosti včetně Elfí zářící bludičky. Potom už tiše sledovali velká slizká chapadla, jak se pomalu plazí křovinami a marně hledala zamaskovanou skupinu. Výprava se potichu snažila odplížit mimo dosah chapadlovitého monstra, jenže to jejich přítomnost tušilo. Mnoho desítek chapadel se plazilo okolím a postupně skupinu dostávalo do pasti.

Najednou jedno z chapadel velmi mrštně zachytilo nohu Tajemného. Ten pohotově zareagoval a vrazil do něj svou dýku. To že je něco v nepořádku okamžitě zjistili i ostatní. Dagerich ihned přiskočil k Azanyrmuthovcům a obouručním mečem přesekl chapadlo. Hned nato se ohnal po dalším chapadle plazící se k nim. Přestože výpravu maskovalo kouzlo neviditelnosti, bytost už tušila, kde je hledat a chapadla si to nasměřovala přímo k nim.

Elf vypálil z luku několik střel, jež několik chapadel silně zranily a donutily je stáhnout zpět. Válečník zasazoval jednu ránu za druhou a Tajemný po nich vypálil bleskové kouzlo. To už se Vládce Ohně plně připravil a ohnivá koule zamířila přímo do míst, odkud se plazila další nová a nová chapadla. Ozvala se silná rána a následné plameny spálili takřka vše kolem. Tohle kouzlo však mezi Noxy vyvolalo tichou hrůzu. Už v Anteausově usedlosti se Aldeřané dozvěděli, jaký mají z ohnivé magie strach.

„Raději odsud rychle zmizme, než se to vzpamatuje!“ zvolal Vládce Ohně.
Ostatní ho hned poslechli, při tom si Dagerich neodpustil poznámku: „Vždyť jsme zmizelí.“
Uběhli dvě stě yardů, než se přesvědčili, že je chapadlovitá potvora nesleduje. Po tomto nečekaném boji si na chvíli odpočli, než se vydali po pěšině dále. Nechtěli riskovat, že by se je potvora rozhodla pronásledovat.

Cestovali mnoho dalších hodin. V místě kde cesta vstoupila na nevelký palouk, se rozhodli pro krátký odpočinek. Po celodenním pochodu jim vyhládlo, proto pojedli něco ze zásob a k tomu si dopřáli doušek povzbudivé šťávy. Palouk porostlým vysokou trávou přímo lákal k odpočinku. Jenže druid Eowin neměl z tohoto místa dobrý pocit. Na chvíli se natáhnout do trávy nepovažoval za dobrý nápad, cítil tu totiž něco zlého. Opět to byla jakási velmi nepřirozená změna přírody. Podobné pocity pociťovali i Noxové a Lesní Elf, kteří se drželi stranou.

Válečník Dagerich po jeho upozornění šel pátrat po skrytém nebezpečí. Sotva ušel pár kroků, nohy se mu zamotaly do nějakého křoví skryté v trávě. Zprvu to považoval za běžné větve popínavých rostlin, jakých tu rostlo nepřeberné množství. Chtěl se ze sevření popínavé rostliny vymotat, ale z nějakého důvodu se mu to nedařilo, ba naopak ho drželo stále silněji. Tu najednou se z trávy vynořily další šlahouny a válečníka takřka znehybněly.

„Bacha. To je nějaká vražedná réva!“ vykřikl Azanyrmuth Tajemný a opatrně se snažil přiblížit, přičemž se dýkou oháněl po dalších šlahounech.
„To je nebezpečné,“ varoval ho Vládce Ohně, když sledoval počínání Tajemného. „Takhle můžeme skočit všichni v pasti a moje magie by v této situaci nadělala víc škody než užitku.“
„Počkejte! Něco zkusím,“ přerušil je druid Eowin. Nato pronesl zaklínadlo v druidí řeči a snažil se popínavou révu přimět k ústupu. Na rozdíl od zdravého lesa jen těžce navazoval komunikaci, sotva se mu to povedlo, ucítil silnou zlobu, nenávist a temnotu. Přítomní Noxové hned pochopili, co má druid v úmyslu a začali mu pomáhat v úsilí. Ani Lesní Elf nezůstal pozadu. Jeho magie byla sice rozdílná oproti schopnostem Noxů či druidů, ale jako příslušník rasy žijící v přátelství s přírodou věděl, co by v této situaci pomohlo.

Vražedná réva neměla proti přesile šanci a pod silným tlakem byla nucena ustoupit. Válečník se tak dostal na svobodu, ještě než mu stihla nějak vážně ublížit. Nox Omterau se postaral o jeho lehké zranění. Nepoužil při tom nějaké masti a lektvary, stačilo, aby jen přiložil ruce a životodárná síla doprovázená jasnou bílomodrou září dalo během chvilky zapomenout, co válečník prožil.
„To bylo těsné,“ oddech si válečník.
„Raději pojďme dál,“ pravil Eowin. „Zkusíme najít bezpečnější místo pro odpočinek.“

Po ujití dalších tří mil na výpravu pomalu začala doléhat únava. Cestovali takřka celý den a v nohách měli více jak 25 mil. V temném lese se nedalo určit zda vládne den či noc, přesto však Noxové bezpečně věděli, že na Nimberasu vládne hluboká noc.

Konečně objevili vhodný palouk k přenocování. Tentokrát ho pokrývala nízká tráva a staré spadané větve. Druid ani Noxové zde neměli pocit bezprostředního nebezpečí. I když v tomto prokletém hvozdu cítili přítomnost zla prakticky nepřetržitě. Během dne si dokázali částečně zvyknout a s větší jistotou včas rozeznat blížící se nebezpečí.

Aldeřané připravili dříví na oheň, ačkoliv Noxové, Eowin i Morcotulcon nikdy nerozdělávali na noc oheň. Teď však byli v docela jiné situaci, jakou nikdy nikdo z nich dosud nezažil. Nakonec se nechali přesvědčit, že oheň jim poskytne ochranu, a že mnoho zlých bytostí se drží od mihotajícího světla plamenů v uctivé vzdálenosti. Ještě než si připravili nocleh, pro jistotu prohlédli okolí, aby měli jistotu, že je něco skrytého nenapadne.

Když se ujistili, že nehrozilo nebezpečí, rozdělali oheň, připravili si pelech a nakonec pojedli ovoce ze zásob. Před spaním Noxové seslali na oblast kouzlo útočiště, které jim na noc poskytlo ochranu. Jinými slovy se palouk myšlenkově jevil jako prázdný a celá výprava tak zůstala skryta před zlou myslí hvozdu. Potom si rozdělili nezbytné hlídky a konečně se přichystali ke spánku. Protože Morcotulcon ulehl také ke spánku, musel zhasnout bludičku, která jim po celý den dodávala alespoň nějaké světlo. Všichni si byli vědomí, že usnout uprostřed zlého hvozdu, kde se v tu dobu pohybovalo spoustu nebezpečných bytostí, nebylo zrovna příjemné. Kolikrát si nemohli být jistí ani zemí na níž právě leželi. Nepříjemné zkušenosti jim přetrvávali v myšlenkách, temné vody, popínavé rostliny, podivné bytosti a to nemluvě o spoustě strašidelných zvuků neustále se ozývající kolem.

Jako první hlídali oba Azanyrmuthové. První hodiny se nestalo nic mimořádného. Les si jich vůbec nevšímal, Noxské kouzlo fungovalo bezchybně. Dále hlídkovali Noxové vždy po dvou a pak je vystřídal druid Eowin a Lesní Elf.

Druid a Morcotulcon posedávali u ohně a povídali si. Jak jinak než o přírodě, vztahů lidí či jiných ras k ní a také o tomto prokletém lese. Padla i řeč na Temnorozené, kteří se v posledních letech začali nebezpečně rozpínat a devastovat svět. Jak se tak spolu bavili, druid si najednou něco uvědomil. Pociťoval neklid, měl dojem, že ochranné kouzlo najednou přestalo účinkovat. Cítil tu přítomnost něčeho, pro co neměl pojmenování.

„Taky to cítíš?“ tiše pravil.
„Co myslíš?“
„Takový nepříjemný pocit. Něco se změnilo. Jakoby ochrana Noxů přestala účinkovat.“
Lesní Elf se po těchto slovech soustředil na okolní prostředí. „Máš pravdu,“ souhlasil s druidem. „Zdá se, že něco nás odhalilo i přes ochranu a pak nám ji navíc zrušil.“

Potom se Eowin povšiml v lese dvou chladně světélkujících bodů. Podíval se pořádně a až pak si uvědomil, že hledí do číchsi očí. Vyčkávaly v hlubokém a temném lese, občas mrkly a dále je pozorovaly. Po čase se zčistajasna zjevil další pár nedaleko od prvních. Pak třetí, čtvrtý, pátý a tak to pokračovalo, než zaplnily les kolem palouku kolem dokola. Oba na hlídce tušili nějaké velké nebezpečí a rychle probudili zbytek.

„Co to je?“ vyděšeně pravil Nox Mifper.
„Nevíme,“ odpověděl mu Elf „Objevily se tu před chvílí. Zdá se, že byla naše ochrana něčím zlomena. Zlo tohoto lesa o nás ví.“
„Chystají se k útoku?“ tiše poznamenal Azanyrmuth Tajemný, který se tak jako ostatní, připravoval k možnému boji. Oči však setrvávaly na svých místech, pouze občas některé z nich mrklo. V tom se odkudsi ozval bestiální výkřik, ze kterého neskutečně tuhla krev v žilách, a jež se nesl celým hvozdem.
„Co to bylo?“ vyskočil Dagerich připraven k okamžitému boji. Stejně tak učinili i ostatní. Už si mysleli, že to byl signál k útoku a očekávali příchod hord nepřátel, ale nic se nedělo. Podivné oči zůstávaly dál na svých místech.
„Taky by mě to zajímalo,“ pravil Vládce Ohně, sotva se družina uklidnila. „Každopádně to přišlo odsud,“ ukázal k jihu.
„To zjistíme až ráno,“ prohlásil Tajemný. „Teď bych raději neriskoval a neprovokoval to, co nás neustále pozoruje. Snad s příchodem dne oči zase zmizí a my budeme moct pokračovat dále.“
„Ještě mě napadla jedna věc,“ sehnul se Vládce Ohně pro pochodeň, kterou následně zapálil v ohništi a popošel s ním blíž k lesu. Sotva oranžová záře dopadla k prvním stromům, oči poblíž najednou zmizely. Když udělal pár kroků zpět zase se vrátily.
„Morcotulcone. Můžeš znovu vykouzlit tu bludičku?“
„Samozřejmě,“ hned na to pronesl pár slov v Elfštině a slabě zářící bludička lehce osvětlovala okolí nazelenalou září. Se září blízkého ohně mohla jen těžko soupeřit, ale dále od něj už poskytovala ono příjemné světlo.
„Skus jí ozářit les.“ Elf na to nasměřoval bludičku do míst, kde se nacházely podivné oči. Jak se pomalu blížila, oči však setrvávaly na svých místech. Nepohasly, jako předtím před světlem pochodně. Najednou se stalo něco, co Noxy vyděsilo. V temnotě na moment zahlédli děsivý výjev jakýchsi temných polostínů a polotvorů, než se ozvaly zvuky běsnění a náhle silná rána. Ještě si mohli všimnout, jak černočerná temnota pohltila bludičku, kterou jakési temné kouzlo zcela zničilo.
„Toho jsem se obával,“ okomentoval Vládce Ohně reakci bytostí. „Bez ohně bychom byli asi mrtví.“

Rozruch v lese ustal a mnoho párů očí je dál pozorovalo, jakoby se nic nestalo. Pak si jeden z Noxů všiml Elfa, jak ležel omráčen na zemi. Celá družina se ihned k němu seběhla. Noxové hned zjišťovali jeho stav. „Bude v pořádku. Za chvíli se probere,“ uklidnil ostatní Fembias. Nato přiložil ruku k hlavě Lesního Elfa, pronesl pár slov a slabá namodralá záře do něj pronikla. Po tomto uzdravovacím kouzlu se Morcotulcon probral.

„Co to bylo?“
„Už je to dobré. Jen tě omráčilo zničení bludičky temnými silami,“ popsal mu Fembias to, co následovalo, sotva bludička ozářila neznámé bytosti.
„Vzpomínám si na silnou ránu a mnoho temných sil útočících na mou mysl. Už je to dobré. Díky ti za pomoc.“
„To nestojí za řeč. Negativní síla by tak jako tak brzy odezněla. Pouze jsem tomu pomohl pryč.“

„A co uděláme teď?“ narušil mlčení válečník Dagerich.
„Nezbývá než čekat,“ odpověděl Vládce Ohně. „Magické světlo nám nepomůže a pochodně nedosvítí dostatečně daleko.“
„Ano kdybychom jich zapálili víc,“ namítl Tajemný.
„To by sice pomohlo, ale existuje riziko, že bychom je rychle spotřebovali, a pak někde zůstali uvězněni. Zatím navrhuji počkat. Využijme čas k odpočinku.“

Nakonec všichni souhlasili s jeho návrhem a ještě na krátkou chvíli ulehli. Na hlídce zůstal druid Eowin a Lesní Elf Morcotulcon. „Měl by sis odpočinout. Budu hlídat sám,“ navrhoval druid. „Zůstanu vzhůru. Po tom co jsem teď zažil, bych stejně neusnul.“ Potom oba jen mlčky sledovali okolí a dumali na podstatou bytostí, jež na ně hleděly už více jak hodinu. Celou dobu už nepronesli jediné slovo a nechali noc, která se jevila jako nekonečná, ubíhat.

Později, možná po další hodině si najednou všimli, že očí je o mnoho méně. Ani nepostřehli, kdy začaly mizet. „Konečně dobrá zpráva,“ oddychli si. Nedočkavě sledovali okolí a sledovali mizející páry očí. Nakonec nezůstal jediný a temný hvozd se též nezdál tak temný, než před třemi hodinami, kdy se oči poprvé zjevily.

Eowin neváhal ani minutu a hned celou spící skupinu probudil. Ráno se jevilo mnohem přívětivější, když už je nic nesledovalo. Uhasili oheň, pobrali všechny věci a pokračovali v cestě. Plán na den byl jasný, urazit co největší vzdálenost.

Pokračovali úzkou a zarostlou pěšinou vstříc dalšímu nebezpečí. Raději se neodvažovali pomyslet, co je po cestě čeká, natož v cíli. Tak nějak tušili, že jsou správným směrem, protože právě z tohoto směru se v noci ozval ten hrůzu nahánějící výkřik. Putovali takřka celé dopoledne. Kolik hodin uběhlo, mohli jen odhadovat, protože do toho temného hvozdu nepronikalo žádné sluneční světlo, a že je den, napovídalo lehce světlejší šero v korunách pokroucených stromů.

Tu kohosi napadlo, zda by nemohl vyšplhat na některý strom, aby se rozhlédl po okolí a mohli zjistit, kde se vůbec nachází a kde je cíl jejich cesty. Vybírali někoho vhodného, ale nikdo zkušený ve šplhání mezi nimi zrovna nebyl. Galvoj patřil mezi výborné lezce, ale ten na této výpravě zrovna chyběl. Nakonec se rozhodl Azanyrmuth Tajemný. Vyhlédl si vhodný strom a postupně začal šplhat. Docela se mu dařilo. Jako mladý často lezl na stromy, skály, prolézal staré zříceniny a další zajímavá těžko dostupná místa. Jak stoupal do korun stromů, každým krokem přibývalo slunečních paprsků, jež si draly cestu skrze hustý porost.

Konečně vystoupal na nejvyšší větvě dostatečně silné, aby ho bezpečně unesly. Pád z výšky třiceti sáhů je to poslední, co by si Tajemný zrovna přál. Ještě než se rozhlédl, vychutnával si blahodárný pocit hřejivých paprsků a svěžího vánku. Les tady nahoře vůbec nevypadal nějak zlověstně. Koruny působily zcela zdravě, ba i ptáci tu bezstarostně poletovali a hnízdily, aniž by si uvědomovali zlo ukrývající se dole.

Když se Azanyrmuth otočil, naskytl se mu zcela jiný pohled. Necelé dvě míle jižním směrem se tyčila na skále obrovská zlověstná pevnost v podivné démonické architektuře, jakou nikde dosud nespatřil. Její čerň a temnota úplně zahalovala bezprostřední okolí tak mocně, že ani slunce ji nedokázalo proniknout. Celá scenérie působila v kontrastu s okolím o to děsivěji. Tajemnému bylo hned jasné, že to je cíl jejich cesty. Potom naposledy pohlédl k severozápadu, odkud přišli, vychutnal si blahodárné paprsky slunce, a pak už sestoupil dolů.

Celý výstup a sestup mu dohromady zabral téměř půl hodiny, a tak nebylo divů, že přátelé dole byli nedočkaví. Tajemný jim povyprávěl vše, co nahoře viděl a samozřejmě zmínil onu zlověstnou pevnost. Podle jeho slov k ní měli dorazit už zanedlouho. Dále postupovali co nejopatrněji, protože se dalo očekávat vzrůstající nebezpečí, jak se budou blížit.

Konečně se hvozd zcela rozestoupil a naskytl pohled na černou pevnost umístěnou na strmé skále obehnané hlubokým příkopem plným trní a temné vody. Odsud pevnost vypadala mnohem děsivěji, než z korun nedalekých stromů. Nyní stáli před důležitým problémem. Museli vyřešit, jak se dostat do nitra pevnosti.

„Co tu bývávalo dříve?“ zeptal se Noxů Azanyrmuth Tajemný, jemuž vrtalo hlavou, proč si něčeho tak obrovského dosud nevšimli.
„Co si pamatuji z dávných dob,“ vyprávěl Nafreas, „stávala tu velká skála. Už si přesně nevzpomínám, zda se tyčila tak vysoko, ale určitě tu nesídlilo žádné zlo. Skála vznikla přirozeným působením přírodních sil.“
„A nezpozorovali jste v posledních letech něco podezřelého? “
„Léta jsme tuhle část Nimbeasu neobývali, pouze sem čas od času někdo zavítal. Teprve v posledních letech tu pár cestovatelů pocítilo temné síly. Nejdříve jsme vůbec netušili odkud to zlo pochází. Až po letech, kdy se hora začala měnit, odhalili jsme místo, ale původ nám neustále unikal. Rozhodli jsem se vytvořit magickou bariéru, která by zabránila dalšímu rozpínání temných sil. To také po mnoho let fungovalo. Teprve před dvěma lety se tu stalo něco, co způsobilo prolomení ochrany a od té doby se okolní les začal rychle měnit. Protože se stín rychle přibližuje k našim vesnicím a veškeré naše pokusy o obrat k lepšímu, selhaly, rozhodli jsme se vás kontaktovat.“

Zatímco jim Nafreas vyprávěl příběh tohoto místa, ostatní Aldeřané si prohlíželi pevnost a vymýšleli způsob, jak vniknout nepozorovaně dovnitř. Ať se dívali pozorněji, jiný vstup než hlavní kamenný most nenašli. Chvíli probírali různé možnosti, ale většina z nich byla už předem odsouzena k nezdaru. Příkop byl hluboký a strmý, stejně tak dno plné černé vody, zlověstných rostlin a bytostí, jež podle křiku, vrčení, dalších zvuků a občasných bublin na hladině vodu obývaly.
Nakonec sami Noxové navrhli celou výpravu skrýt pomocí zneviditelňujícího kouzla a ještě ji ochránit kouzlem Útočiště, ačkoliv si byli jisti, že tato ochrana nebude všespásná.

Protože nikoho už nic lepšího nenapadlo, byl návrh Noxů jednohlasně přijat, a tak si to nasměrovali rovnou k mostu z černého čediče, který tvořil jedinou spojnici mezi světem a pevností. Od této chvíle se snažili nemluvit hlasitě, maximálně šeptat a v co možná nejmenší míře. Jak se postupně blížili k mostu, cítili ve vzduchu temné síly. Jejich přítomnost byla v okolí doslova hmatatelná.

Když stanuli na prahu mostu, teprve teď si uvědomili, jak celou pevnost halí zvláštní mlžný opar. Do toho podvědomě cítili neslyšný nářek a vití, jakoby tu bylo vězněno mnoho ztracených duší. Lesní Elf měl neblahý pocit, že vcházejí rovnou do pasti. Vědomím, že je snad nepřítel dosud neodhalil, vykročili vstříc k hlavní bráně.

Pomalu přecházeli po dvě stě stop dlouhém mostě přímo k hlavní bráně, která připomínala tlamu obrovského netvora ústící do černočerné tmy. Ještě než vkročili do útrob pevnosti, zastavili jejím prahu, jakoby váhali, zda mají pokračovat. „Přece to nevzdáme, když už jsme došli až sem,“ povzbuzoval je Vládce Ohně. Po jeho slovech učinili onen odvážný krok a celá družina zmizela v temných útrobách pevnosti.

Trvalo to nějakou dobu než jejich oči přivykly tmě. Věděli, že zde mohou zapomenout na kouzla tvořící světlo, stejně tak i na louče, či jakýkoliv oheň. V šeru se pohybovali jen velmi pomalu, místy se museli spoléhat pouze na hmat. Orientovat ve změti křivolakých chodeb, četných schodištích, nebo na různých římsách, plošinách, bylo téměř nad síly většiny. Jediný druid Eowin i přes působení sil zla, dokázal odhadnout, kde se v rámci pevnosti nacházejí, a kterým směrem leží sever.

Jak se dalo čekat, procházení po pevnosti nebylo bez rizika. Nejednou chodba končila hlubokou propastí. Jindy se museli vyhýbat nástrahám, nastraženým kopím, padacím mřížím, propadlům a mnoho dalším pastem. Zde si mohl Azanyrmuth Tajemný vyzkoušet jedno nové kouzlo, které v dávných dobách používali spíše průzkumníci a hraničáři. Jednalo se o schopnost detekce pastí, jež sesilateli propůjčovalo dovednost podvědomě vycítit přítomnost nástrah a v některých případech i jejich funkci. Byla je zatím jeho první zkušenost s tímto kouzlem, a proto ho ještě dokonale neovládal.

Nedlouho po vstupu do pevnosti uslyšeli kroky těžkých okovaných bot. Celá skupina urychleně vyhledala vhodné výklenky a další vhodná místa k úkrytu. Sice na ně neustále účinkovalo kouzlo neviditelnosti, ale u temných sil si nemohli být ani v tuto chvíli jistí. Potichu vyčkávali a čekali na příchod nepřátelských bytostí o nichž dosud věděli málo.

Sotva se zpoza rohu vynořila početná skupinka přicházejících, okamžitě přítomní věděli, o koho se jednalo. Byl to desetičlenný oddíl Temnorozených, obávané rasy a nepřátel mnohých světů. Ukrytí dobrodruzi jen mlčky čekali až nepřátelští válečníci projdou. Než celý oddíl prošel, poslední z Temnorozených se najednou otočil a hleděl do chodby, jakoby vycítil přítomnost někoho, kdo sem rozhodně nepatřil. Aldeřané trnuli hrůzou a doufali, aby Temnorozený nepřivolal ostatní. Po chvíli se však otočil a dohnal své druhy.

V chodbě nastalo opět temné a zádumčivé ticho občas narušované tlumenými výkřiky, sténání a podivných zaříkání v dáli. Jejich kroky je zavedly do velkých komnat. Po prvním rychlém průzkumu nenarazili na nikoho, a tak je mohli v klidu prozkoumat. Nalezli zde mnohá podivná zařízení, předměty, hole, dále spoustu baněk, kotlíků a spousty alchymistických soustav, vybavení a předmětů. Řada věcí byla nasáklá zlem, a proto se od nich Noxové drželi dál. Celou pevnost vnímali jako něco velmi nepřátelského k přírodě.

Oba Azanyrmuthovci se zájmem si prohlíželi různé předměty a spolu vášnivě debatovali o jejich účelu. V mnohých případech jim smysl zůstal utajen. Raději si žádný s předmětů neponechávali, protože se obávali toho, že by je pak mohli Temnorození snadno odhalit, nebo dokonce jim nějak uškodit. Především by s tím Noxové v žádném případě nesouhlasili, už jen na samotné prozkoumávání reagovali nesouhlasně.

„Máte pravdu,“ pravil Vládce Ohně, „tyhle předměty nám akorát uškodí. Měli bychom se vydat dál a zjistit, jak porazit tohle zlo, které ničí okolní lesy.“

Laboratoř opustili jiným východem. Opatrně pokračovali v průzkumu rozsáhlé pevnosti, přičemž postupovali do vyšších pater, kde tušili hlavní vládcův sál. Čím výše se nacházeli, tím častěji potkávali hlídky Temnorozených. Dosud se jim zdárně vyhýbali, přesto Noxové vyřkli obavu, že jejich schopnosti na tomto místě slábnou. Netušili, jak dlouho dokáží udržet družinu skrytou před nepřáteli.

V pevnosti narazili ještě na několik podobných laboratoří jako v dolních patrech. Nacházely se v nich pouze samé zlé věci od nichž se Noxové a Lesní Elf Morcotulcon drželi v uctivé vzdálenosti. Potom tu narazili na mnoho obytných komnat, jídelen, cvičišť, zbrojnic a dalších prostor. Sami žasli nad tím, jak je to tu obrovské. Vnitřní prostory mohly poskytnout solidní zázemí pro stovky možní i tisíce Temnorozených. Ta představa, že by vyrazili plenit okolní lesy a osídlení Noxů je nenechávala klidným. O to více byli odhodlaní zničit toto místo i kdyby se odsud neměli vrátit živí.

Z myšlenek je vytrhl příchod další hlídky. Rychle se ukryli za sloupy a do výklenků. Tentokrát je míjela mnohem početnější hlídka než dosud. Oddíl měl přes dva tucty. Najednou se z ničeho nic zarazili, jakoby tušili přítomnost nezvaných hostů. Temnorození začali mezi sebou o čemsi vášnivě debatovat. Nerozuměli ji, protože mezi sebou mluvili Černou řečí, kterou tato temná rasa nejčastěji používala. Azanyrmuth Tajemný, jež se občas zabýval studiem starých jazyků, pochytil pár slov.

Ze zlomku, čemu dokázal porozumět, věděl, že je zle. Temnorození už o jejich přítomnosti nějakou dobu vědí. Nenápadně naznačil ostatním, aby si připravili k boji. Tajemný a Vládce Ohně chtěl využít momentu překvapení a rozhodli se nepřátelům zatopit. Vládce ohně v tichosti pozvedl mocnou hůl ohně a Tajemný si připravil kouzlo řetězového blesku, které bylo velmi vhodné do podobných skupinek.

Ještě než velitel hlídky Temnorozených stačil seslat odhalující kouzlo, přímo uprostřed oddílu vzplanul obrovitý oheň. Ještě než se plameny rozplynuly, Tajemný mezi ně poslal přichystaný řetězový blesk a hned na to další obyčejný. Temnorození se rozutekli z dosahu plamenu a snažili se zorientovat. Válečník Dagerich využil zmatku v řadách nepřátel, vrhl se přímo mezi ně a rozdával jednu ránu za druhou. Jedním sekem sťal hlavu prvnímu na ráně a hned nato dalším dvěma.

Nepřátelský čaroděj stačil kouzlem zrušit neviditelnost družiny. Jenže než se stačil oddíl rozumně zformovat, Lesní Elf stačil po nich vystřelit osm šípů z nichž většina nalezla neochvějně svůj cíl. I druid Eowin nezahálel a ukázal jeho dovednosti. Mezi nepřátele seslal chapadla vinné révy, jež většině omotala nohy, díky tomu pak neměli spolubojovníci problém dorazit zbytek.

Boj trval sotva minutu. Noxové žasli na bojovými schopnostmi Aldeřanů a nakonec byli rádi, že s nimi vyrazili do nebezpečí jedni z nejschopnějších Aldeřanů než obrovité armády. Nedokázali si představit, jak by se sem museli složitě probíjet.
„A teď honem pryč, než to tu začne být horký,“ zavelel Dagerich, jež si uvědomoval závažnost situace. Hluk z boje musel být slyšel široko daleko a tušil, že sem za chvíli dorazí ještě početnější oddíl.

Dobrodruzi poslechli Dagericha a bez otálení opustili chodbu plnou čerstvých mrtvol. Spěchali chodbami a schodišti do vyšších pater. Celou pevností se už ozývalo poplašné troubení na rohy. Ze všech směrů se ozývalo množství kroků. Tu a tam zaslechli výkřiky. Temnorození byli na nohou a za každou cenu se snažili lapit nezvané návštěvníky.

Několikrát se družina stačila včas vyhnout blížící se hlídce, ale ne vždy se to povedlo. Stále častěji naráželi na skupinky nepřátel. Malé oddíly do šesti členů jim nečinily potíže a vždy během chvilky bylo po boji. Ovšem problém nastal, když vběhli do síně, kde se právě vyzbrojovala čtyřicítka bojovníků. Azanyrmuth Vládce Ohně rychle zhodnotil situaci a většinu nepřátel odřízl ohnivou zdí. Pobít Temnorozené, jež se octli mezi ohněm a dobrodruhy, nebyl problém a už si to hnali pryč z tohoto místa. Pro Aldeřany by sice nečinil problém porazit i tento početný oddíl, ale než by dobojovali, už by se sem mohl nahrnout dvojnásobný počet.

Vyběhli další podlaží, jejichž počet odhadovali na dobré tři desítky a to si netroufali hádat kolik pater má pevnost v podzemí. V tomto patře narazili na obří točité schodiště, které prolínalo celou pevnost patrně od nejnižších pater až po nejvyšší. Už na něj narazili vícekrát, ale vyhýbali se mu, protože po něm často chodily početné hlídky. Teď už to bylo vcelku jedno. Stačil jeden pohled to temných hlubin vysokého prostoru a mohli zahlédnout početné zástupy nepřátel jak si to šinou po točitém schodišti bez zábradlí přímo k nim. Dobrodruzi se museli hned nato přikrčit před sprškou nepřátelských šípů, jež po nich vystřelili. Do posledního podlaží zbývalo vystoupat poslední tři patra. Vládce Ohně chtěl získat čas a znovu ohnivou zdí na čas zadržel početnou armádu nepřátel.

Konečně dosáhli posledního patra. Schodiště končilo obří síní, jejíž velikost se dala jen stěží odhadnout, protože jedinými zdroji světla byly pouze tmavomodré slabě zářící krystaly. Strop síně byl v pravidelných vzdálenostech podpírán sloupy čtvercového půdorysu. Rychle přeběhli ke vzdálenému konci, kde zahlédli velkou železnou bránu.

„Co teď?“ poznamenal Lesní Elf při pohledu dvacet stop vysokou dvoukřídlou bránu. „Přes tuhle hromadu železa se nedostaneme.“
Dagerich zkusil do ní vší silou několikrát zatlačit, ale mohutná masa železa se ani nehla.
„Měli bychom rychle něco vymyslet,“ pravil Nox Nafreas.
„Předpokládám,“ přemýšlel o možnostech průniku Vládce Ohně, „že ani jedno naše kouzlo není dostatečně silné, abychom bránu prorazili a kdo ví, možná je chráněná nějakou obranou magií“
„Necítím tu nic výjimečného,“ oponoval jeho úvaze Tajemný, „Kolem je sice hodně zlé magie, ale tady není o nic silnější. Prostě je to hromada kovu, přes který se teď musíme dostat dřív, než tvoje ohnivá zeď na schodišti vyhasne, nebo jí Temnorození zlikvidují.“

Dagerich neztrácel další řas řečmi a vši silou se opřel do brány. „Pomozte mi. Sám to nezvládnu,“ vyzýval ostatní. Na pomoc mu přišel Tajemný, a Elf Morcotulcon. Zato Vládce Ohně a druid Eowin se shodli, že není třeba se tu dřít, když tu téměř všichni ovládají magii. Nato spojili své síly s mocí Noxů a velká vzniklá síla tlačila do obrovských vrat.

Hlasité vrzání a skřípění dávalo tušit, že jejich snaha není marná. Brána se otevírala jen velmi pomalu a než vznikl otvor mezi křídly dostatečně široký na to, aby se jím mohli bezpečně protáhnout, uplynulo pár dlouhých minut. Hluk a křik ozývající se od schodiště bylo dostatečné varování, aby co nejrychleji opustili sál. Poslední procházející bránou, druid Eowin, vchod zatarasil silným trnovým roštím, které na čas vyvolal svou mocí. Znovu tak zpomalili postup nepřátelského vojska.

Rozhlédli se po dalším sále. Rozměry převyšoval cokoliv v této pevnosti. Na délku měřil dobrých osmdesát sáhů a na výšku minimálně dvojnásobek. Průzory a štíhlými vysokými okny pronikalo dovnitř slabé šedé světlo jehož síla sotva stačila na osvětlení hrubých rysů místnosti. Daleko více světla poskytovaly tmavomodré krystaly, které rovněž spoře ozařovaly celý prostor.

„Konečně jsme se setkali,“ ozvalo se odkudsi před nimi temným skřehotavým hlasem. Stačilo jen pár slov, z nichž byla cítit zloba, temnota a nenávist. Každičký tón pronikal výpravě hluboko do morku kostí. Nato se tmavomodré světlo v sále změnilo na krvavě rudou. Na černém trůně zdobeným sochami bizarních tvorů seděla vysoká postava Temnorozeného v černočerném plášti. Jeho protáhlá tvář měla velmi ostré rysy, dlouhé havraně černé vlasy a černé oči vrhající nenávistivý pohled na každého, na něhož zrovna se dívaly.
„Zajímavá to sestava,“ pokračoval pomalu. „Převedli jste si přátele?“ pravil pohrdavě. „Nejsou to náhodou ti, co začali zasahovat do věcí, do kterých jim nic není. Aldeřané, nemýlím se.“
„Ano. A už jsme také nad vámi několikrát zvítězili,“ hrdě prohlásil Vládce Ohně.
„Možná jste vyhráli pár bitev, ale válka ještě není u konce. Nebude to trvat už dlouho a Aldeneerin padne. Nemusím vám snad připomínat, že tam máme početné armády, kterým se nemůžete bránit do nekonečna. Jak padne Aldeneerin, nebude nám už nic bránit ovládnout další světy.“
„Aldeneerin není jediný obývaný svět. Plno z nich obývá mnoho ras a kultur, kteří půjdou proti vám.“
„Ale mnoho z nich je příliš slabých na to, aby nám kladli odpor. Zatímco mnozí slábnou, my nabíráme na síle. Naši bohové sílí. Jednou naše rasa bude vládnout všem světům.“
„Dost těch řečí,“ přísně vykřikl Nox Nafreas. „Tohle musí skončit. Nedovolíme ti dál ničit Nimbeas a další světy Noxů.“

V reakci na tyto výhrůžky vládce Temnorozených povstal z trůnu. V této pozici se zdál ještě mocnější, než když seděl. Pronesl cosi v černé řeči a všichni náhle ucítili mocnou sílu temnoty. Druid Eowin na to reagoval jiným kouzlem, které seslalo na přítomné spolubojovníky ochranu vůči zlým silám. Okamžitě cítili jistou úlevu, přesto jejich vůle i nadále musela odolávat náporu temné síly, kterou vládce oplýval.

Oba Azanyrmuthovci zaútočili. Vládce Ohně seslal mocnou ohnivou kouli a Tajemný zase blesk. Ovšem obě kouzla narazila do nějaké neviditelné ochrany, která obepínala Temnorozeného. Pak to zkusil válečník Dagerich. Opět marně. I úder jeho meče narazil do bariéry. Vládce se jen pohrdavě zasmál a mocnou neviditelnou silou odhodil válečníka zpět ke skupině.
„Budete se muset víc snažit,“ nepřestával se smát. Pozvedl černou hůl a pronesl další slova v černé řeči.

Venku silně zahřmělo, načež slabé světlo přicházející okny zcela potemnělo. Z černých zdí se vynořila temná chapadla. Bylo jich stále víc a víc. Nafreas zůstával však klidný, jakoby tušil, co se vládce Temnorozených chystá udělat. Vytáhl z oblečení jakousi průzračnou kouli velikostí akorát do náruče obou rukou. Potom pronesl v jazyku Noxů zaklínadlo. Průzračná koule začala zčistajasna zářit a jasné bílo zelené světlo postupně nabíralo na intenzitě. Temná chapadla se náhle zarazila. I ve tváři vládce bylo znát jisté překvapení, ale i potom stupňoval svou moc.

Po něm se přidali v zaříkávaní i ostatní Noxové. Záře postupně nabývala na intenzitě a sváděla boj s okolní temnotou, která stále houstla. Ani Lesní Elf nezůstával pozadu a svou čistou myslí žijící v duchu přírody, pomáhal Noxům. Druidovi stačila pouze chvíle na poznání Noxské moci, jež byla z tou druidí příbuzná a také se přidal. Zbytek mezitím čekal, co nastane.

Světlo stále jasněji zářilo. Vládce Temnorozených měl co dělat, aby jej udržel zkrátka. Znovu pronesl zaklínadlo v černé řeči a vzápětí ho obklopil další štít z černočerné temnoty. Noxové spolu s Elfem a druidem napínali své síly. Přidali se i Azanyrmuthovci, kteří rozptýlili mysl vládce dalšími magickými světly. Tím na čas odvrátili jeho pozornost a moc Noxů stačila najednou nabrat obrovské množství síly. Jasná bílo zelená záře pronikla i do toho nejtemnějšího kouta velkého sálu, veškeré stíny zanikly a Temnorozený se najednou krčil před trůnem.

Najednou se stalo něco nečekaného, záře se najednou zformovala do patnáct stop vysoké, mocné, překrásné postavy Noxsky. Vládce temných sil pod obrovskou mocí padl na zem a poprvé v životě zažil skutečný pocit bezmoci a hrůzy z neodvratného konce. Postava uštědřila poslední úder zářivého světla, před nímž neměl Temnorozený nejmenší šanci až se nakonec zcela vypařil.

Mocná bytost se nato rozplynula a světlo vycházející z průzračné koule, pohaslo. Přesto se do nejvyšší komnaty černé pevnosti nevrátila temnota, ale pronikly sem po dlouhé době sluneční paprsky.

„Co to bylo?“ zeptal se Eowin udivený stejně jako ostatní.
„To byla naše bohyně Alimbara,“ vysvětloval Nafreas. „Ochránkyně lesů. Chrání naše světy před ničivými silami. Poslední dobou se však zlé síly sužující tohle místo vymkly její kontrole. S naší pomocí jsme ji dali možnost přímo zasáhnout srdce nepřátelských sil. Zdejší vůdce Temnorozených byl poražen, stejně tak zeslábl jeho vliv na okolní lesy. Od nynějška se les zase uzdraví a nepřátelské armády budou rozmetány na bezvýznamné celky a nakonec i ti také padnou.“

Aldeřané přistoupili k nejbližšímu oknu, odkud byl překrásný výhled do krajiny, kterou místo temnoty prozařovalo životodárné slunce. Hvozdy táhnoucí se mnoho mil od pevnosti se najednou nezdály tak temné a nepřátelské. Celá výprava stála u vysokých oken a kochala se příjemným pohledem.

Z rozhlížení je náhle vytrhl hluk přicházející ode dveří. Najednou slunce znovu zakryly černočerné mraky a v sále zavládla tma. Přeživší nepřátelské armády se prosekali hustým trním blokující přístupovou bránu a hrnuli se přímo na ně.
„Co teď? Jsme tu v pasti,“ náhle vyhrkl Vládce Ohně. „Souboje mě už vyčerpaly a v boji toho pro dnešek moc nesvedu.“
„Celou armádu nepřemůžeme a dolů je to hezkých pár set sáhů,“ konstatoval Tajemný, když pohlédl z úzkého okna dolů.
„Nebojte,“ uklidňoval je Mifper, „dostaneme se odsud. Jen vydržte pár vteřin.“
Opět se stalo něco nečekaného. Svět kolem se najednou rozostřil, ztratil se v barevné záři a pocítili chlad. Svět kolem nich upadl do tmy.

Po chvíli se znovu zjevil a jakmile se rozkoukali, zjistili, že okolí se najednou změnilo. Už se nenacházeli ve vysoké černé pevnosti, ale v bezpečí jakéhosi neznámého města. Sotva se rozkoukali, viděli kolem sebe rušné náměstí, kolem něhož stálo mnoho domů. Většina domů měla buď zakulacenou střechu, některé zase rovnou. Okolo se tyčilo do výšin mnoho věží. Největší z nich se nacházela patrně uprostřed města nedaleko od náměstí, kde se rozkoukávali. Sahala do neskutečné výše, stylem trochu připomínala velkou věž v Lianaru, ale tato na samém vrcholu zářila příjemným namodralým světlem. Vše bylo postaveno z bílého kamene a též více či méně zabarvené do modra. Volná prostranství zaplňovaly zahrady, jezírka, lavičky, potůčky, mostky a statné stromy. Ve městě bylo spoustu příjemných zákoutí, které dotvářely pocit ráje na zemi.

Aldeřané natolik obdivovali město, že ani nepostřehli příchod dalších Noxů. „Vítejte ve městě Lyntebam. Mé jméno je Ohper a mám toto město na starosti.“
„Rádi tě vidíme,“ pozdravil ho Nox Nafreas. „Toto jsou naši přátelé z Aldeneerinu. Toto je Dagerich, Azanyrmuth Tajemný, Vládce Ohně a druid Eowin.“
„Rád vás poznávám. Je to pro mě velká čest,“ uctivě opětoval pozdrav druid.
„Jistě si máme hodně co povědět,“ navrhl Omterau. „Pojďme to probrat do paláce.“

Všichni se v doprovodu dalších Noxů vydali do velké stavby s věžemi dominující náměstí. Masivní dubové dveře bohatě zdobené přírodními motivy se neskutečně zlehka otevřely. Vstoupili do majestátní chodby, kterou pokračovali přímo až do velké síně. Oproti běžným společenským sálům zde místo obvyklého stolu byl velká fontána kolem něhož rostlo mnoho překrásných stromů. Kolem ní stály kamenné lavice na něž příchozí usedli. Když se Aldeřané usadili, vychutnávali si zdejší poklidnou a příjemně působící atmosféru.

„Dostali jsme tvou zprávu o dění v pevnosti Temnorozených,“ začal s povídáním Ohper. „Je to skutečně pravda, že temný vládce byl zničen?“
„Ano je,“ potvrdil jeho očekávání Nox Mifper. „Díky našim přátelům z Aldeneerinu, jsme se dokázali dostat až k samotnému vládci a mohli uskutečnit náš plán. Ukázali se jako mocní bojovníci i přes jejich malý počet.“
„Konečně dobrá zpráva. Temnorození nám začínali dělat nemalé problémy. Jsem rád, že jsme se v Aldeřanech nemýlili.“ Potom vládce promluvil k Aldeřanům: „Prokázali jste nám velkou službu. Na našich světech jste od teď vždy vítáni. Je to pozitivní zjištění, že Aldeneerin je obýván těmi, kterým není lhostejný osud ostatních světů. Doufejme, že to tak zůstane.“
„Co víte o starých Aldeřanech?“ zeptal se Tajemný.
„Dřívější obyvatelé vašeho světa kdysi bývali naši spojenci,“ pravil Ohper. „Dokonce více přátelé, než spojenci. Pak se však postupně měnili. Začali se spíš zajímat o moc, páchali mnoho věcí, co přímo odporovaly přírodním zákonům. Jejich mysl se čím dál tím víc odchylovala od dobra. A jednoho dne jejich civilizace zanikla. Jak přesně, to se neví, ale domníváme se, že byla potrestána za jejich zlé činy.“
„S tím jsme se už seznámili,“ pokračoval Vládce ohně. „Mnoho kultur líčilo podobný příběh, kdy se po určité době začali od Starých Aldeřanů odvracet.“
„Doufejme, že vás nestihne podobný osud.“
„V to já též doufám,“ souhlasil s jeho touhou Tajemný. „Už se pár z nás pokusilo jít cestou moci a zahráváním si s věcmi, jež by měly zůstat, tam kde jsou.“

„Ještě by mě zajímala jedna věc,“ přidal se druid Eowin. „Nafreas a Mifper se zmínili o dvou pohledech na způsob boje s nepřáteli.“
„Co říkali, je pravda. Kdysi jsme odmítali jakékoliv násilí. Celé věky to tak fungovalo, jenže v posledních stoletích se stalo až přespříliš špatných věcí. Celé univerzum značně potemnělo, mnoho zlých ras nabralo na síle, například Temnorození. Pak tu máme Gou'aldy, Drowy, Illithidy a mnoho dalších. Dobré světy začaly rychle strádat a naše taktika zcela selhávala. Pohled Noxů na svět se změnil jako nikdy předtím. Už nejsme ti, jež se ukrývají. Mnozí už léta hledají způsoby, jak se aktivně bránit. Někteří sice vyznávají staré způsoby, ale i ti po nepěkných událostech posledních dob mění názor.“
Aldeřané pozorně naslouchali slovům Ohpera.
„Pak tu existuje rasa, o které takřka nic nevíme. Jediné, co se podařilo zjistit, že se v této galaxii dosud nevyskytovala a přišla sem teprve nedávno. Proto pozor na každou mocnou rasu či kulturu, na kterou narazíte. A ještě jedna věc. Existuje zde svět, kde se staly tak děsivé věci, že jej zavrhli všichni dobří, neutrální, dokonce i někteří zlí bohové. Mnohé špatné, prohnilé, zvrácené a odporné věci. Jeho zánik je opředen mnoha mýty a legendami. Rozhodně tam nečeká na návštěvníky nic dobrého.“
„Jaký to byl svět?“ zeptal se Eowin.
„Jeho jméno bylo už dávno zapomenuto. Navíc byl nazýván různě. Každá rasa si ho pojmenovala jinak. Co je však zajímavé, že byl v posledním tisíciletí Aldeřanského kalendáře téměř nenavštěvován.“
„Kdy přibližně zanikl?“
„Je to teprve nedávno. Zhruba 300 možná 400 let.“
„Adresu znáte?“ zajímal se Azanyrmuth Tajemný.
„Tento svět patřil v posledním tisíciletí mezi zakázané světy a veškeré kontakty byly zpřetrhány. Adresu byste na Noxských světech hledali marně, stejně tak i u mnohých kultur a ras. Možná by se dala najít v zapomenutých pevnostech a laboratořích Starých Aldeřanů.“

Těmito slovy bylo vyprávění ukončeno a Aldeřané zbytek dne strávili odpočinkem. Po nebezpečném putování prokletým hvozdem potřebovali nabrat síly. Ve vznášejícím Noxském městě Lyntebam se síly navracely výrazně rychleji, než kdekoliv jinde. Ještě než nastal večer, cítili se jako znovuzrození, a proto nastal čas návratu domů, i když se jim příliš z tohoto dobrého místa nechtělo.

Ještě toho večera se s nimi Noxové rozloučili a přenesli je z města přímo ke kruhu světů. Zde jim Nafreas ještě jednou poděkoval za pomoc s tím, že jsou zde kdykoliv vítání a po rozloučení se přenesl zpět do Lyntebamu. Naposledy se rozhlídli po okolním lese, než Azanyrmuth Tajemný zadal adresu Aldeneerinu a následný odchodem z Noxského světa Nimbeas, končila tato výprava.

[Aiwendill]

Tyyyy joooo, to je pekneeee a tiez aj pekne dlhe. Este ze nam admini zvysili limit znakov na jeden prispevok, ze?

Moc fajn díl, velmi skvěle napsaný.

vynikající díl

Klobouk dolů

[andoriel]

Krásný příběh

Perfektný príbeh.

Tý jo chlape, teď si uvědomuju jednu zásadní věc:-), ty tajemné oči akorát více spooky tady, jsi použil prvně v těch dobrodruzích že jo:-), tam akorát pozorovaly ...

[Aiwendill]

Paci: len tak odhadom... kedy bude ďalšia časť?

Zdravím
Jsem rád, že díl má takové ohlasy. Když jsem dělal finální korekturu, somotného mě překvapilo, jak je to dobře napsané. Snad mi to i nadále tak půjde. Další díl jsem už začal a čas zatím netuším.
forton: Ano je to tak, ty oči byly ve 3. kapitole. Odehrává se to ve světě, který stvořil jeden kamarád pro hraní stolních RP her typu DaD, Dračí doupě a pod. Co mi říkal, tak jsme se v té situaci zachovali správně, pokud bychom vlezli beze světla k nim, tak by se stalo něco velmi nemilého

[Aiwendill]

Ano? Tak si hod desatstenkou, ci bude mat aj dalsia cast takuro uroven. Ak podhodis 50, tak budes mat stastie...

Zdravím
Vzhledem k situaci v rodině je psaní Aldeneerinu na nějaký čas pozastaveno.

[andoriel]

To je škoda, Azanyrmuthe Snad se všechno brzy srovná a dočkáme se od Tebe dalších příběhů. Zatím držím palce.

[Aiwendill]

bueeeeeeee

Chlape ať se děje co se děje nenech si to vlézt až do morku kostí, čas to vyhojí neboj.. A když se soustředíš na příjemné věci( psaní si přeju ) tak to odezní ještě rychleji. ps Znám to...

[Aiwendill]

V zákulisných šumoch sa objavila správa, že Paci sa nám vrátil na fórum. Dá sa teda predpokladať, že Aldeneerin bude pokračovať? Bolo by to totiž veľmi dobré. Tretí ročník Barda sa totiž blíži a nech je teda komu dať body...

Třikrát hurá,hurá hurá

Udarvím všechny.
Věci se pomalu urovnávají, doháním mnohé resty a Aldeneerin bude samozřejmě pokračovat. Uvidím, jak mi to půjde po 4 měsíční odmlce se budu muset trochu rozepsat. 11 díl už jsem měl rozepsanej, tak se budu muset do toho dostat, především si vzpomenout na to, co jsem tam chystal.

Jsem rád, že ses vrátil ze země stínů wizarde

Hlásím návrat k psaní a teď budu pokračovat i kdyby traktory padaly.

11
Nečekaný průzkum

Jednoho deštivého jarního dne roku 377 se plánovala malá průzkumná výprava na svět Khanktil. Po delší době se Aldeřané chystali navštívit jeden z dosud neprozkoumaných světů. Vzhledem k dění na severní hranici říše se veškeré cestování Kruhem světů zaměřilo na spolupráci se spojenci především z Cimmérie a Mínoji. Další pomoc pak směřovala na světy, kde se místní potýkali se svými problémy.

Protože Khanktil měl patřil mezi bezpečné a pravděpodobně ještě obydlené světy, měli se tam vydat pouze dva, Azanyrmuth Bojovný a průzkumník Baldfried, který se dosud účastnil průzkumných operací v zemích nepřítele.

„Dále,“ odpověděl Baldfried na zaklepání, zatímco dokončoval přípravy na cestu.
Do pokoje vstoupil Dandalus. Už podle výrazu šlo poznat, že mu nese důležitou zprávu.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
„Azanyrmuth Bojovný se této výpravy nemůže zúčasnit, protože byl na poslední chvíli převelen na severní hranici. Naprostá většina místních válečníků je buď na hranicích, nebo venku. Máme teď dvě možnosti. Buď výpravu zrušíme a necháme ji příhodnější chvíli, a nebo se na Khantil vydáš sám. Je to celkem nebezpečné, kdo ví, co se tam mohlo změnit.“
Baldfried se zamyslel: „To je pravda. Bezpečné to nebude. Ještě jsem sám nebyl na neprozkoumaném světě, přestože jsem zvyklý na samostatné průzkumy nepřátelských oblastí.“
„Je to trochu jiné.“
„Na druhou stranu i Aldeneerin skrývá spoustu neznámého, nebezpečného a neprozkoumaného,“ uvažoval Baldfried. „Ale ve výsledku je to skoro to samé. Dobrá, vydám se tam sám.“
„Samozřejmě tě nenutíme. Tahle cesta klidně počká,“ snažil se Dandalus zvrátit jeho rozhodnutí.
„Už jsem se rozhodl. Bude to něco nového a navíc, už jsem celkem dlouho doma.“

Za krátko dokončil přípravy, a nato opustil pokoj pro cestovatele a namířil si to přímo ke Kruhu. Cestou ještě pozdravil pár přátel, které tu nedávno poznal. Na samotném nádvoří mu Dandalus popřál všeho dobrého na cestě a zadal příslušnou adresu. Kruh se otevřel, což znamenalo existenci světa na druhé straně.

Baldfried před vstupem do otevřeného průchodu naposledy pohlédl na nádvoří, rozhlédl se po střechách a věžích okolních staveb, podíval se na chmurně zataženou oblohu, a pak udělal krok do portálu. Cesta Kruhem pro něj byla nová zkušenost, zatím se mimo Aldeneerin vydal pouze třikrát a vždy na známý svět.

Když let prostorem zakončila jasná záře a Baldfried prošel na druhou stranu, Kruh se za ním uzavřel. Svět zde nevypadal vůbec přívětivě, přestože na Aldeneerinu už téměř deset dní téměř vytrvale pršelo a slunce se vytrvale za mračny schovávalo. Stál na malém zarostlém palouku kolem dokola obklopen hustými lesy. Jediná schůdná cesta směřovala na východ. Nejprve opatrně prozkoumal bezprostřední okolí a pátral po případném nebezpečí, nebo po místních obyvatelích, jež tu měli podle starých knih žít. Nikde tu však nespatřil stopy, ani náznak přítomnosti jiných bytostí. Vyrazil tedy po staré dlážděné cestě, kterou pokrýval mech a popínavé rostliny.

Zdejší nebe bylo zahalené těžkými černými mračny, až to vyvolávalo v Baldfriedovi podobné pocity, jako v lesích mezi severní hranicí Lianarské říše a popelavými pláněmi. Se vší opatrností pokračoval cestou dál na východ.

Po čtyřech mílích cesty narazil na rozcestí, kde se připojovala mnohem širší cesta, jež nesla stopy příležitostného používání. Baldfried zpozorněl a sledoval stopy směřující tentokrát na sever. Neušel ani míli a v dáli zaslech hlasy. Opatrně se lesem připlížil blíž. Zpoza hustého keře zahlédl skupinku pěti lidí, dle zbroje zřejmě místní válečníky. Když se zaposlouchal do jejich rozpravy, zjistil, že jim překvapivě celkem slušně rozumí. Zrovna se bavili o návratu do nedalekého města Baldarinu.

Baldfried chvíli rozmýšlel, zda s nimi naváže kontakt. Pak mu došlo, že lepší příležitost jak kontaktovat místní mít nebude. Vystoupil tedy z křoví a už se chystal promluvit.
„To jsem se lekl,“ vykřikl vyděšeně jeden z válečníků. „Tohle mi nedělej. Už jsem si myslel, že je to zas jedna s těch nemrtvých bytostí.“
„Co tady děláš sám uprostřed těhlech nebezpečných lesů?“ ptal se druhý.
Baldfried byl z jejich slov zmaten. Měl pocit, jakoby ho přítomní válečníci znali, a to nestačil promluvit.
„Jmenuji se Baldfried a vás právě hledám,“ představil se.
„Baldfried?“ zamyslel se starší válečník. „To mi nic neříká. Nemíváme tu časté návštěvy. Odkud přicházíš?“
„Po pravdě řečeno, nepocházím z tohoto světa. Přišel jsem z Aldeneerinu a pátrám po místních. Původně jsme měli jít dva, ale nakonec se mnou nemohl, protože byl převelen do míst, kde bojujeme z mocným nepřítelem.“
„Aldeneerin. To mi něco říká. Nejlépe uděláš, když půjdeš s námi. Je to tu nebezpečné. Toto místo ovládá nášnepřítel.“
„Můžete mi povědět, o jakém nepříteli se zde bavíme?“ vyzvídal průzkumník Baldfried.

A zatímco se vydali na cestu, velitel hlídky Rozvek mu vyprávěl o věcech, které se tu v posledních letech udály.
„Asi před deseti lety navštívil naše město Baldarin podivný cestovatel. Co si vzpomínám, jeho kůže byla bledá a studená, ve tváři měl černé skvrny a na sobě měl černý otrhaný plášť. Nevím co to bylo zač, ale neměl jsem z něho dobrý pocit.“
„To je mi nějak povědomé,“ zapřemýšlel průzkumník v obavě z nejhoršího. „Pamatuješ na ty skvrny v obličeji?
„Už moc ne, ale připomínalo mi to malování na obličej, jež používali některé kmeny obývající světy, které jsme kdysi navštívili. Většinou tím vyjadřovali svou náladu, společenské postavení při obřadech, nebo jim to dodávalo sílu, když je čekal boj nebo důležitá zkouška.“
„Vy také cestujete Kruhem?“ zarazil se Baldfried po tomto zjištění.
„Je to hodně let. V dávných dobách jsme cestovali na světy našich přátel, obchodovali spolu a také prozkoumávali dosud neobjevené světy.“
„Co se stalo, že jste přestali cestovat?“
„Ani nevím. Už za mého mládí se cestovalo velmi málo, a pak to časem upadlo zcela. Z vyprávění rodičů a ze záznamů jsme kdysi přátelili s jednou mocnou kulturou, ale pak se najednou odmlčeli. To je asi tak vše. Víc by se o tom jistě dalo zjistit v naší knihovně,“ na moment se odmlčel. „Vraťme se zpátky k tomu podivnému cestovateli.“
„Z toho mám právě špatný pocit,“ pokračoval průzkumník. „Podle tvého popisu to bude jeden z Temnorozených. Nepřátelská rasa, se kterou vedeme v poslední dva roky náročnou válku. Naší jedinou nadějí je cestovat Kruhem světů a pátrat po spojencích. Už se nám jich pár podařilo získat, ale nebylo to nikdy zadarmo. Vždy měli svých problému až dost. Pověz mi o tom cestovateli.“
„Potom spolupracoval s místním čarodějem, který byl známý tím, že se zajímal o černou magii a temné experimenty. Oba potom zmizeli, a pak po několika měsících okolí zamořili nemrtví. Od té doby je nebezpečné potulovat se po okolí. Dal bych za to krk, je to všechno je jejich práce. Veškeré pokusy o likvidaci se minuly účinkem. Vždy se objevili noví a noví nemrtví, už jsme s toho dost zoufalí. V současnosti rada města zkouší vymýšlet způsoby, jak tento problém vyřešit.“

Když Rozvek dovyprávěl, co se tu událo, Baldfried jim pro změnu vyprávěl o jejich cestách Kruhem a dobrodružstvích, které při tom zažili. Při tom urazili dalších pět mil. Konečně se před nimi v hlubokém porostu zjevila mohutná městská brána. Z dálky se zdála nehlídaná, zato na vysokých hradbách v tu dobu pochodovala spousta strážných ozbrojených luky.

Rozvek zabušil klepadlem na bytelnou železem pobitou bránu, a nato se otevřelo malé okénko. „To jsi ty, hned vám otevřu,“ pravil strážný na druhé straně. Velká brána za doprovodu vrzání a skřípání pomalu otevřela. Jakmile hlídka s Baldfriedem vstoupila dovnitř. Strážní jedinou přístupovou cestu do města za nimi ihned zavřeli.

„Koho to vedete?“ zeptal se jeden z místních.
„Je to cestovatel, který k nám dorazil Kruhem světů,“ vysvětloval Rozvek. „Co mi vyprávěl, i jejich svět má podobné problémy jako my.“

Zatímco zbytek hlídky šel podat hlášení, Rozvek vedl Baldfrieda do hlavního hradu. Cestou mu ukazoval město Baldarin a vyprávěl mu o zdejším životě.
„Život zde není lehký. Obyvatelé nemůžou vycházet ven, je to pro ně příliš nebezpečné. Potravu a zásoby získáváme z daleka, z míst, které jsou v bezpečí. Jednou týdně dorazí silně střežená karavana, která nám přiveze potraviny a potřebné zásoby.“
„Proč tu tedy zůstáváte?“
„Pro mnoho z nás je to domov. Město, které má dlouhou historii a byla by škoda ho nechat zničit nemrtvými. Proto mnoho z nás i přes nepřízeň osudu nadále setrvává.“

Dorazili do hradu v gotickém stavebním slohu umístěným na vyvýšeném místě, odkud byl dobrý výhled do okolních lesů. Samotný hrad byl od města oddělen hlubokým příkopem naplněným vodou a padacím mostem. Rozvek dovedl průzkumníka z Aldeneerinu do sálu, který dříve sloužil pro hosty. Protože byl Baldfried za posledních šest let prvním hostem, komnata sloužila spíše jako skladiště nepotřebného nábytku.

„Omlouvám se za ten nepořádek, ale neměli jsme to kam dát a uvítací sál pro návštěvy jsme už dlouho nepotřebovali,“ vysvětloval. „Počkej tu chvíli, než dojdu pro někoho z městské rady.“

Průzkumník se posadil na židli k jedinému stolu, jež nebyl zaskládán nepotřebným haraburdím. Během čekání dorazila služebná, jež mu přinesla tác se skromným jídlem a džbán červeného vína. Protože od příchodu na Khanktil ještě nejedl, pustil se do jídla. Když dojedl, dorazil spolu s Rozvekem starší vousatý muž s prošedivělými dlouhými vlasy, jež se představil jako Kocel.

„Vítám vás v našem městě,“ představil se průzkumníkovi a podal mu ruku na výraz přátelství. „Rozvek mi už o vás řekl vše. Prý pocházíte z Aldeneerinu.“
„Ano je to tak.“
„Tak to musíte být potomci našich dávných přátel. Jsem rád, že se po tolika generacích opět setkáváme. Většina z nás už na Aldeneerin zcela zapomněla. Co se vůbec přihodilo, že se naše cesty rozešly?“
„To netuším. Přesněji náš lid osídlil Aldenerin před necelými čtyřmi stoletími. Podle vyprávění starších byl ten svět zcela opuštěn a navíc mnoho z nás se snažilo zapomenout na naši minulost, takže nemáme tušení, co se do té doby stalo. Po starých Aldeřanech nacházíme pouze spoustu knih, starých staveb a pozůstatků jejich experimentů. Asi se stalo něco moc děsivého, když se všichni snažili zapomenout na minulost,“ vyprávěl Baldfried.
„Možná by to mohl být klíč k tomu, co se stalo. Prý se Staří Aldeřané hodně měnili a mnozí s nimi nechtěli mít nic společného.“
„Podobný příběh už jsme párkrát slyšeli. Jedna rasa nám dokonce popisovala, jak hrozné věci prováděli. Zájem o černou magii, temné experimenty, války, krutost, mučení a mnoho dalšího. Co se stalo, stalo se. Přejděme raději k jiným věcem.“
„Souhlasím,“ přitakal Kocel. „Prý hledáte spojence? Určitě tuto nabídku přijmeme, ale nejprve je třeba vyřešit problém s nemrtvými v okolí Baldarinu.“
„Určitě bychom vám mohli pomoct. Můžete mi prozradit více?“
„To základní už jste slyšel. Ti, které nazýváte Temnorozenými, napáchali škody i zde. Konkrétně jeden z nich se tu spojil s naším čarodějem a spolu páchají své temné pokusy. Naše armády nalezli místo, kde by se oba měli skrývat,“ Kocel poté vytáhl z roucha malý svitek, který rozložil na stůl. Jednalo se o mapu okolí zdejšího města. Potom zapíchl prst do místa asi pět mil severozápadně od Baldarinu. „Je to tady. Jedná se o starý opuštěný klášter. Kdysi patřil řádu Baldarinských rytířů, ale kdysi spáchali hrozné věci, proto byl jejich řád rozpuštěn a největší hříšníci uvrženi do nejtěžšího vězení. Od té doby to místo zpustlo a každý rozumný se mu vyhýbal. Říkalo se, že je klášter prokletý.“
Baldfried se na chvíli zamyslel: „Našly by se tu podrobnější plány kláštera? Možná bych se tam mohl vydat a něco podniknout. Mám bohaté zkušenosti z průzkumných a záškodnických výprav.“
„Museli bychom se podívat do hradní knihovny. Je tam spousta zajímavého. Staré plány, mapy, knihy a mnoho věcí z dob, kdy Khanktilští cestovali Kruhem.“

Všichni tři se nato vydali do hradní knihovny. Ta se nacházela ve čtvrtém patře kam vystoupali po točitém schodišti v severní věži. Pokračovali chodbou, z níž byl pěkný výhled na město. Zastavili se před gotickými dveřmi bohatě zdobené rytinami. Kocel odemknul zámek klíčem, který měl uvázán na zlatém řetízku, jež nosíval na krku.

Baldfriedovi se naskytl pohled na vysoké police naplněné starými knihami. Odhadem zde mohlo být uloženo téměř dvacet tisíc svazků. Starší muž poposunul pojízdné schodiště k jedné prosklené vitríně. Když vystoupal nahoru, pravil: „Vzpomínám si, že jsem tu kdysi našel nějaké staré plány. Snad tu budou i ty plány kláštera.“ Během chvíle podal Baldfriedovi a Rozvekovi spoustu starých svitků. Všichni tři se pustili do prohlížení. Byly tu mapy okolních vesnic, starých hrobek, katakomb, ale i některých míst mimo Khanktil.

„Myslím, že něco mám,“ prohlásil Baldfried, který na jednom nákresu poznal znaky možného kláštera.
„Ukaž to,“ v rychlosti Kocel prohlédl staré mapy. „To je přesně on. Je tu všechno včetně podzemních prostor.“
Aldeřanský průzkumník chvíli prohlížel mapu, zatímco se mu začal v hlavě rodit důmyslný plán. „To půjde,“ konstatoval pro sebe. „Celkem snadno se dá dostat dovnitř. Je tu spousta starých chodeb. Touto chodbou se dá dostat přímo do sklepů hlavního paláce.“
„Takže do toho půjdeš?“
„Jasně. Už mám zkušenosti s podobnou výpravou do nepřátelských zemí.“
„Mám pro tebe návrh,“ pokračoval Kocel. „Když se ti podaří zlomit zlou moc, tak budeš mít ty a tvůj lid přístup k našim archivům.“
„Přijímám,“ bez váhání prohlásil Baldfried. „Nakonec by mohly naše národy spolupracovat v prozkoumávání dalších světů.“

Baldfried si poté překreslil mapu kláštera, a když skončil, přemístil se do hradní jídelny, kde pro něj byla připravena večeře. Tam kromě něj, Kocela a Rozveka hodovali královští rytíři. Během hostiny spolu mnohé probrali. Baldfried jim vyprávěl o Aldeneerinu a jejich výpravách, také o válce s Temnorozenými. Samozřejmě že řeč padla i na jeho cestu do prokletého kláštera. Mnoho rytířů se mu nabídlo, že se vydají s ním, ale ten nabídku s vděkem odmítl, protože takový skrytý útok nebude nepřítel očekávat. Ani to však některé neodradilo v nabídce pomoci. Baldfried nakonec svolil, že až bude uvnitř a situace příhodná, vyšle dohodnutý signál, a nato rytíři zaútočí na klášter.

Když si Balfried odpočinul, naposledy zkontroloval vše důležité a vydal se na nebezpečnou výpravu. „Nezapomeň na náš signál. Až ho vyšleš, vyšleme za tebou tolik válečníků, kolik jich bude ochotno jít,“ strážný u brány mu ještě popřál bezpečnou cestu a opatrně zajistil dveře v bráně na závoru, jakoby měl obavu, aby plán nebyl vyzrazen.

Aldeřanský průzkumník kousek za městem zmizel v šedých a tichých lesích. Jeho kroky směřovaly severním směrem do míst, kde podle plánů stála dávno opuštěná tvrz mající za úkol chránit Baldarin. Právě z této tvrze vedla tajná úniková cesta z kláštera. První míle cesty se obešly bez nepříjemností. Pomalu se blížila noc a opuštěnou krajinu pohlcovala tma.

Baldfried se na chvíli zastavil. Měl pocit, že nedaleko zaslechl jakési zvuky. Ukryl se mezi velké balvany ležící nedaleko palouku, který byl ukryt v hustém lese. Sotva se pořádně rozhlédl, došlo mu, že pustá louka je ve skutečnosti starý hřbitov a šramocení pocházelo přímo odsud. Záhy spatřil nejasné pohybující stíny, jež patřily oživlým mrtvolám. Chvíli dění mezi zarostlými náhrobky pozoroval. Byl si vědom, že právě sleduje jeden z výsledků magických pokusů Temnorozeného a místního čaroděje. Nepouštěl se do zbytečného rizika, a proto pomalu zmizel v tmavých stínech lesa.

Dále postupoval s velkou opatrností. Tu a tam byl nucen se vyhnout dalším podobným místům, starým hrobkám, opuštěným statkům a dalším pozůstatkům po dřívějším osídlení. Dnes je většinou obývaly pouze různé formy nemrtvých, jako zombie, ghůlové, kostlivci, případně hlinění golemové. Zkušený průzkumník se jim vždy dokázal bez potíží vyhnout, a tak cestoval k cíli.

Po dvou hodinách dorazil ke staré tvrzi. Vysoká věž a bývalá kasárna byla v lesním porostu stále dobře patrná. Baldfried, vědom si možného nebezpečí, nejprve pečlivě obhlédl okolí. Jeho prozíravost se vzápětí vyplatila, protože i tato tvrz byla zamořena dalšími bytostmi. Hlavní vstup hlídali dva podivní kostlivci. Na rozdíl od běžné lidské kostry, tato měřila dobrých osm stop, kosti měla mnohem mohutnější a z horní poloviny vyčnívaly další dlouhé kosti. Kolem nich zářila načervenalá aura, která byla patrná až při pozornějším pohledu. Průzkumník si byl vědom, že tudy cesta dovnitř nevede a rozhodl se nejprve najít jiný vstup.

Když obcházel staré, ale přesto stále bytelné hradby, občas naslouchal řinčení řetězů, tajemnému mručení, sténání a zaříkání. Chvílemi přemýšlel o hrůzách, jaké ukrývají tyto studené zdi. Pak si záhy uvědomil, že na podobné myšlenky nemá čas a dál hledal nějakou cestu dovnitř. O kousek dál nalezl v hradební zdi úzkou skulinku. Jeho naděje však následně pohasla, když narazil na zával. Baldfried se však nevzdával a pokračoval dál. Po krátké obhlídce našel jedno místo, kde se horní část hradeb zřítila a kudy se dalo celkem bez větších nesnázích vyšplhat.

Jakmile se dostal na druhou stranu, rychle se ukryl do stínu, a poté trpělivě sledoval dění v okolí. Na první pohled vypadala tvrz opuštěně, až po bedlivém pozorování ze stínu spatřil další podivné bytosti. Podivné kostry s mnoha anomáliemi, oživlé mrtvoly už dávno nepřipomínající člověka a také různé formy hliněných golemů.

Po čase se naskytla vhodná příležitost, a když nádvoří zelo na krátký čas prázdnotou, Baldfried rychle proklouzl do ruin paláce. Mezi sutinami se již léta nenacházelo cokoliv užitečného, a tak se vydal hledat vchod do podzemí.

V podzemí byla neskutečná tma. Jeho oči se dlouhou dobu museli přivykat tmě. Několikrát si průzkumník pohrával s myšlenkou na zapálení louče, ale to by se okamžitě prozradil nepříteli. Pak si vzpomněl na jednu důležitou věc, když v kapse nahmátl malý nazelenalý drahokam. Tento kousek drahého kamene měl zvláštní schopnost. Když přes něj kdokoliv pohlédl, svět byl o něco málo jasnější i v těch nejtemnějších podzemních prostorách. Baldfried ho před rokem dostal od jednoho čaroděje, s nímž na hranicích vyhrál náročnou bitvu nad Temnorozenými.

S tímto zázračným drahokamem byl průzkum podzemní mnohem snadnější. Díky němu zůstával zcela ukryt a zároveň na sebe nepoutal pozornost světlem. Zvláště to bylo vhodné, protože i ve starých sklepení se pohybovala další monstra. Nalézt tajný průchod nebyl až takový problém, protože původně skryté dveře dávno podlehly času. Baldfried se opatrně vydal touto chodbou směrem ke starému klášteru.

Dlouhou chodbou šel dobrou půlhodinu. Ačkoliv to do klášterních sklepů nebyla ani míle, cestu komplikovalo několik poškozených míst a drobnějších závalů. Často se musel plazit po čtyrech, jindy se brodil v bahně.

Průzkumník si ještě jednou prohlédl mapu klášterního podzemí, aby naplánoval další postup. Kousek od místa, kde vstoupil do klášterních sklepů se nacházely mučírny a vězení. To záhy poznal i bez mapy. Chodbami se čas od času neslo děsivé stínání, či hrůzyplné skřeky. Bylo slyšet taktéž řinčení řetězů, praskání, vrzání, bublání a další zvuky probíhajících muk.

Opatrně se přiblížil ke dveřím, odkud vycházelo slabé mihotavé světlo. Opatrně nahlédl dovnitř klíčovou dírkou. Naskytl se mu pohled na kruhovou místnost o několika patrech s ochozy. V dolní úrovni stála v kruhu mučidla, stejně tak na zdech bylo přikováno mnoho dalších nešťastníků. Uprostřed toho všeho zahlédl dvě postavy, jak spolu o čemsi diskutují. Nerozuměl jejich slovům, ale dobře poznal černou řeč, používající zejména Temnorozenými.

Celou dobu průzkumník sledoval obě postavy. Jedna na sobě měla čarodějnický plášť zdobený rudými osmicípými hvězdami, jeho tvář byla svraštělá a plna nenávisti. Druhý měl na sobě černou koženou zbroj pokrytou mnoha podivnými ornamenty. Podle bledé barvy rukou a černých dlouhých vlasů tušil, že se jedná právě o dotyčného Temnorozeného, jež byl příčinou všech nepravostí v této oblasti.

Baldfried nechtěl riskovat a raději se odsud vzdálil. Chtěl prozkoumat klášter a mezitím přemýšlel, jakou smrtící past by na ně nastražil. Další cesta vedla kolem vězeňských cel. Občas do některé nahlédl, ale nenacházel tu už kohokoliv živého. To najednou zaslechl: „Pomoz mi!“ Průzkumník narychlo nahlédl do zbylých cel ve snaze najít místo, odkud vycházelo volání o pomoc. Za rezavými železnými dveřmi cely označené číslem 28 nahlédl skrze zamřížované okénko, kde našel postavu v otrhaném azurově modrém plášti pokrytým půlměsíci a hvězdami.

Tyto symboly už viděl zde na Khanktilu a značily zdejší cech mágů, tudíž si mohl být jist, že se nejedná o nějakou podlou léčku. Baldfried si sáhl do náprsní kapsy pro soupravu paklíčů, jimiž následně bez větších problémů otevřel dveře.

„Děkuji ti moc, že jsi mě osvobodil,“ zakašlal vězeň, když se snažil popadnout dech.
„Rádo se stalo,“ průzkumník mu poté podal trochu vody a léčivý lektvar. Potom pokračoval: „Jmenuji se Baldfried. Nečekal jsem, že tu najdu někoho živého. Kdo jsi a co se ti přihodilo?“
„Děkuji ti,“ pokračoval, když se mág začal zotavovat. „Říkají mi Tonnan. Pocházím z Baldarinu a jsem členem cechu mágů v Gildatonu. Když se tu začaly dít ty podivné věci, náš cech začal pátrat po příčině. Dlouho jsme na nic nemohli přijít, až po čase, kdy jsme se více zajímali o toho podivného cestovatele, dali jsme si věci do souvislosti a bylo najednou vše jasné. Cestovatel z rasy Temnorozených se tu spolčil s Caltanem, aby mohli společně zkoumat černou magii.“
„To byl kdo, ten Caltan?“
„Býval kdysi jedním z nás. Protože však opakovaně porušoval zákony cechu, byl z něj vyhoštěn. Caltan byl už delší dobu znám zájmem o temné umění. Snažili jsme se ho přesvědčit, že z toho nekouká nic dobrého, ale on si stále vedl svou. Když se mu jeden velmi nebezpečný experiment nepovedl, a tím přivolal na náš svět démony, pomyslný pohár přetekl. Následně byl navržen trest smrti a souzen radou. V hlasování jen těsně unikl hrdelnímu trestu a byl tak pouze s okamžitou platností vyhoštěn. Mimochodem, já byl pro trest smrti. Škoda, že náš národ je proti útrpnému právu a trestům smrti. Teď to máme.“
Tonnan po chvilce mlčení pokračoval: „Když jsme konečně nalezli místo kde se usídlil Caltan s Temnorozeným, rozhodli jsme se zakročit. První útok však selhal. Po deseti dnech jsme zaútočili znovu, tentokrát i s pomocí královských rytířů z Baldarinu. I tento útok byl odražen. Moc Temnorozeného jsme podcenili. Ukázalo se, že je mnohem mocnější, než se původně zdálo. Po čase se to zkusilo ještě po třetí, ale i to se nepovedlo. Tudy cesta nevedla. Rozhodl jsem se potají proniknout do kláštera a přichystat na Caltana a Temnorozeného past. Moc dobře znám Caltanovo praktiky a také jeho slabiny. Dostal jsem se až do alchymistických laboratoří. Jenže, než jsem stihl vše připravit, Temnorozený mě tam načapal a zajal.“
„Podobný nápad jsem měl také. Připravit nějakou léčku. Můžeš mi prozradit o co šlo?“ zajímal se průzkumník.
„Caltan vždycky shromažďoval magickou moc. Často byla mnohem mocnější než si byl vědom. Také se mu občas vymkla kontrole a jednou ho to málem stálo život. Mám v hlavě nápady, jak provést změny této moci, a potom ho do připravené léčky vlákat.“
„A co ten Temnorozený? Zmínil jsi se, že je mnohem mocnější, než se zdálo.“
„I na to jsem myslel. Temnorození nesnáší světlo, proto bude součástí léčky i jedno velmi mocné kouzlo, které jsem vždycky toužil vyzkoušet naostro.“
„To zní dobře. Pomůžu ti s tím. Znáš cestu do laboratoří?“ nabídl se Baldfried.
„Ano, samozřejmě. Můžeme vyrazit hnedka. Už se cítím mnohem silněji. Tím jak si otevřel dveře, narušil si i magický štít, který mi zcela zablokoval všechny schopnosti.“

Tonnan poté vedl neomylně Baldfrieda podzemím, potom i klášterními paláci. Cestu se museli několikrát vyhnout místním stvůrám. Díky společným schopnostem neměli žádné problémy.

Konečně dorazili do laboratoří. Bylo to několik místností plných všelijakých nástrojů, zařízení, aparatur, baněk, nádobek s neznáními ingrediencemi a mnoho dalšího, čemuž Aldeřanský průzkumník nerozuměl. Oba se zastavili uprostřed kruhové místnosti, s otvorem uprostřed, odkud vycházela rudá záře a ozýval šepot temných hlasů. Kamennou podlahu pokrývalo mnoho symbolů a kolem dokola stálo mnoho bizarních přístrojů.

„Jsme na místě,“ šeptl Tonnan, zatímco Baldfried fascinovaně hleděl na věci okolo. „Zde Caltan shromažďuje moc. Jak můžeš cítit i ty, je hodně silná. I mě zaskočil, na co si ten bláznivý čaroděj troufl. Teď jenom provedeme nezbytné úpravy.“ Potom Tonnan popošel k okolním přístrojům a požádal průzkumníka: „Pomoz mi tu vyměnit pár součástí.“

Oba se dali do práce. Baldfried občas zkontroloval okolí, aby se přesvědčil, že je vzduch čistý.
„Výborně. Teď ještě sem dáme takový malý pozdrav Temnorozenému,“ až škodolibě se pousmál Tonnan, když si představoval, co nastane, až se to spustí. „A ještě provedu pár nezbytných kouzel. Pohlídej okolí. Teď nesmím být rušen. Kdyby sem někdo šel, odlákej ho pryč.“

Průzkumník se tiše plížil po okolních sálech. Minuty se vlekly jako hodiny a Baldfried začínal být trochu nervózní. Uvědomoval si, že jejich úhlavní nepřátelé nebudou setrvávat v mučírnách věčně a tyto laboratoře zcela jistě patřily mezi jejich nejoblíbenější místa v klášteře. Tu najednou kdesi zaslech kroky. Opatrně se vydal do míst, odkud neomalené dupání vycházelo a dle směřování se dotyčný blížil zrovna tam, kam si Baldfried nepřál.

V průchodu dostihl skupinku tří odporných páchnoucích příšer vzdáleně připomínající skřety. Nezbývalo příliš času na vymýšlení strategie. Pokud bylo třeba něco učinit, teď nastala ta pravá chvíle. Rozhodl se pro nejjednodušší řešení. Sáhl po luku, z toulce vyndal šíp, napnul tětivu, zamířil a rychle vypálil. Zásah, jedna potvora padla k zemi, a než ostatní stačily postřehnout, že se něco děje, Baldfried už vystřelil další šíp. Další trefa, přímo do čela. To už si třetí všiml, že je něco špatně a rozeběhl se varovat ostatní druhy. To však bylo to poslední, co za svůj život chtěl udělat. I třetí šíp neminul svůj cíl.

Baldfried si oddychl. Nebezpečí včas zažehnal. Rychle odtáhl tři odporné tvory do malé komory, která patrně kdysi sloužila jako sklad brambor. Ještě v rychlosti zkontroloval okolí a šel se podívat, jak pokročil Tonnan.

„Už jsem skoro hotov,“ pravil mág, sotva průzkumník dorazil do kruhového sálu.
„Teď už jen vymyslet způsob, jak je sem nalákat,“ dodal, jakmile bylo po minutce vše připraveno.
„To nech na mě,“ nabídl se Baldfried, který už měl delší dobu plán. Popadl v alchymistické laboratoři jednu lahvičku s jedovatě zelenou barvou.

Potom se vydal zpět do spodních pater. Čaroděj Caltan i Temnorozený stále něco tvořili v mučírně. Byli teď oba otočení zády ke dveřím. Baldfried je otevřel a mrštil lahvičku přímo pod jejich nohy. Ozvala se dutá rána, jak se jedovatý lektvar rozprskl na podlaze.

„Co to, kur… “zaklel Caltan, když mu tekutina znečistila plášť.
Než přišla jakákoliv reakce, už na ně vykřikl. „Kdyby vás to zajímalo, tak jsme v laboratořích a sabotujeme Caltanovi plány!“ Na to se dal Baldfried na zběsilý úprk. Temnorozený sice chtěl vypálit po něm nějaké kouzlo, ale cíl mu hned zmizel v podzemním labyrintu chodeb.

„Už jdou,“ hlásil trochu udýchaně Tonnanovi. Ve tváři Aldeřanského průzkumníka se záhy objevil poťouchlý úsměv. Aby ne, vždyť to provedl způsobem velmi drzým.

Tonnan zaujal místo v kruhové síni a očekával své soky. Průzkumník se držel trochu stranou, a spíše hlídal mágovi záda před případným útokem ze zálohy.

Když Caltan s Temnorozeným vtrhli do sálu, najednou se oba zarazili.
„Opět se shledáváme. A tentokrát to bude zcela naposled,“ sebejistě spustil Tonnan řeč.
Ještě trochu překvapený čaroděj, bývalý člen cechu mágů, nečekal takovou návštěvu: „Měl jsem tě už prve zabít! Moje chyba. Teď už ji neudělám. Rozluč se se svou bídnou existencí,“ pozvedl magickou hůl na jejímž konci tkvěl rudý krystal a provolal mocné zaklínadlo.

Záře vycházející zprostřed místnosti nabývala na síle. Zformovala do podoby mocných rudě zářících chapadel a pomalu se zaměřovala na mága. Ten jen pozvedl dlaň, pronesl pár slov a najednou se stalo něco, co Caltan neočekával. Celá obrovská masa energie se najednou otočila a vrhla se přímo na nepřítele. Ten jen marně vzdoroval, protože se mu zcela vymkla kontrole. Ozvala se rána a po Caltanovi zbyla jen hromádka prachu.

Temnorozený se spolehl na své temné schopnosti a chystal se zničit Tonnana stínovou koulí, která už nabrala na síle. Sám se také obklopil neviditelnou mocnou bariérou, která ho výrazně chránila před kouzly. S tím však Tonnan počítal, a spustil druhou část plánu. Magické elektrody kolem se rozzářili jasně bílou září. Zbytek ukryté energie v středové prohlubni se spojil se vznikajícím prstencem bílého světla. Všechna moc Temnorozeného začala slábnout. Nejdřív se poroučela bariéra a potom i selhalo jeho připravené kouzlo. Výraz v jeho tváři se změnil z nenávisti na úlek a strach. Emoce, jež v jejich tvářích málokdo kdy spatřil.

Jasná bílá záře svou oslnivou mocí zcela zaplnila síň a její chapadla pronikala do všech temných zákoutí zkaženého kláštera. Pak už se jen ozval hrůzostrašný jek, a potom už nic. Jakmile záře polevila, v síni zbyl pouze Tonnan a Baldfried, který celé dění sledoval s otevřenými ústy zpovzdálí. Prostor uprostřed ztratil veškerou sílu a zůstala po něm jen tmavá díra v podlaze.

Na tváři mága se vzápětí vytvořil úsměv. Měl velikou radost, že po tolika letech je konečně po všem. Potom promluvil k Baldfriedovi: „Ještě však není úplný konec. Většina jejich výtvorů zánikem magického zdroje sice zemřela, ale mnoho dalších bytostí tu ještě přežívá. Bude nutné celou oblast vyčistit. Měli bychom se okamžitě vrátit do Baldarinu a podat zprávu o našem vítězství.“
„Jistý krok jsem podnikl ještě před mým příchodem,“ přerušil ho Baldfried. „Zdejší rytíři jsou už připravení a čekají až vyšlu signál. Dali mi tohle,“ vyndal malý železný válec s knotem. „Sice nevím, k čemu to slouží, ale mám to někde venku zapálit, a pak se jen dívat z bezpečné vzdálenosti.“
„Výborně, to nám ušetří mnoho času,“ pravil mág, který okamžitě poznal, co Aldeřan drží v ruce. „A díky tomu zastihneme zbytek potvor nepřipravených. Pojďme tedy na nádvoří.“

Oba vyšli z potemnělých laboratoří na jedno klášterní nádvoří. Venku vládla stále noc, ale slabé světlo na východě už hlásilo blížící se ráno. Průzkumník položil na kamennou dlažbu plechový váleček, jehož knot nato zapálil. Potom poodstoupili do bezpečné vzdálenosti. Baldfried byl zvědavý, co se teď stane.

Vtom se ozvalo hlasité zasyčení a z válečku za hlasitého hvízdání vyletělo k temné obloze několik malých sytě barevných ohnivých koulí. Pak se ozvalo mnoho silných ran, a oblohu pokrylo spoustu nádherných kruhových světelných efektů.

„Tomu říkám signál,“ ohromeně popsal průzkumník právě skončený ohňostroj. „Kam se hrabe nějaké hvízdání, či píšťaly. Tohle určitě nepřehlédli.“
„Teď už nebývá než čekat,“ pokračoval Tonnan. „Ve skutečnosti se ohňostroje používají při oslavách významných výročí, slunovratu a podobně. K dávání signálů se využívají naprosto ojediněle.“

Potom se pustili do pozvolného průzkumu celého kláštera a přitom likvidovaly poslední zbytky odporu. Za slabou půlhodinu se ozvalo v okolí celé stavby řinčení zbraní. To už dorazili rytíři a čistili okolní lesy. Tonnan s Baldfriedem jim vyšli naproti.

„Zdravím vás,“ pozdravil jej Ragand, velitel rytířského oddílu. „Vidím, že si zachránil Tonnana. Už jsme ani nedoufali, že tě někdy ještě uvidíme.“
„Nebýt Baldfrieda a jeho důvtipu, možná bych tu zůstal uvězněn do konci života a napospas Caltanovým temným plánům,“ pravil Tonnan.
„Jak jste dopadli. Je Caltan mrtev? Slyšeli jsme nějaké hrozivé kvílení a viděli jak klášterem pronikla jakási jasná záře.“
„Ano je. A s ním i Temnorozený. Můj plán vyšel na výbornou. Je po všem.“
„To je nejlepší zpráva, jakou se v poslední době slyšel. Ještě pobijeme zbytek a můžeme se vrátit domů. Kocel bude mít radost, až uslyší, jak jsme uspěli.“

Ještě než paprsky ranního slunce pronikly okny do nyní zcela pustých komnat starého kláštera, padl i poslední nepřátelský tvor v okolí. Pak už se rytíři, Tonnan a Baldfried mohli vrátit zpět do Baldarinu. Tam dorazili krátce po poledni. Když se místní dozvěděli o porážce Caltana i Temnorozeného, nastala v celém městě radost. Dobrá zpráva se rychle roznesla úplně ke každému ve městě. Záhy vyrazil posel, který měl za úkol informovat okolní města o tom, že cesta i okolí je opět v bezpečí.

V Baldarinském hradě bylo po dlouhé době zase co slavit. Sešli se zde královští rytíři, místní vládci i obyčejný lid, přítomen byl i mág Tonnan a Baldfried, jimž všichni vděčili za vítězstvím nad nepřítelem.

Oslava trvala dlouho do noci a někteří pokračovali i druhý den. Baldfried se poté sešel s místním vládcem Kocelem. Za pomoc Khanktilu přislíbil Aldeřanům přístup ke knihovnám. Ještě ten den se Baldfried vydal na cestu domů předat tu dobrou zprávu.

„Vítám tě zpět doma,“ pozdravil ho Dandalus, který krátce po jeho návratu ho navštívil v jeho komnatě. „Byl jsi pryč celé tři dny. Povídej, co si odhalil? Vidím ve tvé tváři dobrou náladu.“
„Tamní svět je obydlen. Místní obyvatelé jsou téměř na naší úrovni. Ovládají magii a co jsem také zjistil, v dřívějších dobách cestovali kruhem, ba co víc, byli to spojenci starých Aldeřanů. Pomohl jsem jim s jednou nepříjemností.“
„Co se tam dělo?“
„Navštívil je Temnorozený, který se spřáhl s čarodějem vyhozeným z cechu mágů a páchali tam nepravosti. S pomocí místního mága jsem to vyřešil a za pomoc nám nabídli přátelství, možnost obchodování a to nejlepší na konec. Přístup do jejich knihoven, kde mají záznamy z dob, kdy cestovali Kruhem světů.“
„To je naprosto skvělé. Nečekal jsem takový úspěch,“ neskrýval Dandalus radost. „Jdu to hned oznámit radě. A ty si zatím odpočiň, na zítra svolám poradu.“

Jakmile Dandalus opustil pokoj, Baldfried na chvíli ulehl. K večeru zašel do oblíbeného hostince: „U kruhu světů.“ Protože se během dne novinka roznesla téměř po celém Lianaru, měl ten večer hodně k vyprávění.

[Aiwendill]

Velmi pekne, len tak dalej...

Díl nemá chybu, v jakém horizontu bude pořádná bitka na hranicích v lianaru, nebo plánuješ spojenectví měst a anihilaci temnorozených?