Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky Stargate: Aldeneerin 2

Stargate: Aldeneerin 2


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Po těhle příbězích se mi stýskalo...
Jsem moc ráda, že už pokračují :)

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Děkuju za komentáře.
Pokračování vypadá slibně, teď mi psaní celkem jde. V Ald 2 zbývá cca 6 dílů. Ale jak se znám, tak je možné, že zase něco upravím. Velká bitva na hranicích království tak nějak probíhá průběžně a účastní se jí všechna království Aldeneerinu. Jeden velký boj se však chystá, ale zatím mimo Aldeneerin, a pak nastane velké finále, už se sám na to těším až to budu tvořit.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ok a kdy přibližně máme očekávat pokračování? :write: :write:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Nechci slibovat přesné termíny, ale tipuju to tak na začátek listopadu. Už mám asi 4,5 strany, ale díl bude asi o něco delší.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Jop to mi stačí:-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
A je na světě. Doufám, že pobaví a bude se líbit :D

12
Pán jeskyně I


Od první návštěvy Khanktilu uplynulo téměř půl roku. Během té doby Aldeneerin navázal s místními přátelské vztahy. Rozběhl se obchod i poměrně časté návštěvy. Takřka po celou doby byl někdo z Aldeřanských badatelů v Khaktilských knihovnách, kde neustále procházel staré knihy. Během té dlouhé doby Aldeřanští spolu s novými spojenci navštívili spoustu světů. Z počátku volili opatrně a zkoumali světy, které podle knih měly být opuštěné.

Léto roku 377 pozvolna přecházelo do podzimu. V zasedacím sále se chystala další porada ohledně další výpravy. Zúčasnili se jí členové rady Dandalus, Hordan a Malemarn, z cestovatelů Azanyrmuth Tajemný a Mrazivec, hraničář Galvoj, průzkumník Gundbald a válečník Helmuth. Z počátku se rekapitulovaly výsledky předchozích výprav.

„Shrneme-li to, za poslední půl rok jsem prozkoumali 18 světů, které byly vesměs pusté a prázdné s minimálními formami života,“ konstatoval Dandalus.
„Z počátku jsme se drželi při zdi,“ pokračoval Gundbald, „nechtěli jsme příliš riskovat, protože mnohé světy se velmi změnily, jak jsme se o tom už párkrát přesvědčili. Některé posledně prozkoumané světy, by byly i vhodné pro osídlení a další průzkum. Jsou tam však ale. Některé jsou velmi chladné, na jiných není dostatek potravy, nebo jsou obývány nebezpečnou dravou zvěří. Pak tu byly světy zcela pusté. Nebylo tam nic kromě nekonečných pouští, nebo holých skal.“
Potom se jal slova Azanyrmuth Tajemný: „Ale jeden z posledně navštívených byl něčím zvláštní. Na pohled tam byla jen nekonečná poušť. Ve skutečnosti však skrývá něco víc. Už jen sytě žlutá barva písku působila neobvykle. Po delším průzkumu jsme v některých údolích našli velké modré krystaly. Cítil jsem tam nějakou silnou moc, možná nějaká forma magie, energie či života. Nevím přesně, chtěli jsme jich pár odnést na další zkoumání, ale cosi nám v hloubi mysli říkalo, ať to neděláme. Raději jsme naši intuici poslechli a odešli. Určitě si to v budoucnu zaslouží hlubší průzkum.“
„Je pravda, že zatím nic moc.“ souhlasil s ním Mrazivec. „Nicméně v knihovnách Khanktilu jsme našli mnoho o obývaných světech. Na jeden takový se právě chystáme.“
„Kam se tedy vydáme?“ ozval se válečník Helmuth.
„Ten svět se jmenuje Volsinia,“ odpověděl mu Dandalus a nato rozložil po stole několik listů s poznámkami. „Má být obýván poměrně vyspělou kulturou a mohla by to být další vítaná pomoc proti Temnorozeným. Už naše spojenectví s Cimmerii, Mínojou, Avnilem, kterému jsme před dvěma měsíci pomohli s obnovou štítu, a teď i s Khanktilem. Díky nim se podařilo na čas Temnorozené zahnat dál od našich hranic. Kdybychom Volsiniany dostali na naši stranu, mohlo by to zvrátit průběh války.“
„To zní velice dobře,“ zaradoval se Malemarn. „Začínám věřit, že válka bude už brzy u konce.“
„Kdo tedy půjde?“ nedočkavě se zajímal Galvoj s vidinou dalšího dobrodružství..
„Jak jsme se už včera dohodli,“ odpověděl Tajemný. „Půjdu já, Galvoj, Gundbald a Helmuth. Jsme čtyři, to by mělo být dost, kdyby na nás číhalo nějaké nebezpečí.“
„Dobrá,“ povstal Dandalus. „Tímto bych naše setkání ukončil. Běžte se připravit a za hodinu před kruhem.“

Krátce po poledni sluncem prohřátého dne byla čtveřice připravena na cestu. Dandalus jim dal na cestu posledních pár rad, a poté Azanyrmuth Tajemný přistoupil k zadávacímu panelu. Když zadal poslední sedmý symbol a dotkl se dlaní středové červené polokoule, Kruh světů se otevřel. Strážní na nádvoří jim popřáli vše dobré a výprava mohla začít.

Po vstupu do portálu následoval průlet prostorem jako mnohokrát předtím. Když vše pohltila jasná záře na konci, ocitli se na novém neprozkoumaném světě.

Zde je uvítala azurově modrá obloha a bohatá příroda čítající mnoho známých, povědomých i neznámých druhů rostlin. V okolí zněl zpěv ptáků a po zelené trávě se proháněli zajíci. Tak příjemný svět Aldeřany překvapil i potěšil zároveň. Zachovalá a druhově bohatá příroda věstila možnost existence hledané kultury. Jakmile si prohlédli okolí kruhu, vydali se na průzkum.

Od kruhu krajinou vedla poměrně zachovalá dlážděná cesta. Zpočátku se těšili z nádherného okolí, ale časem postřehli v krajině pozůstatky starých kamenných zdí. Právě zarostlé ruiny dávaly tušit, že zdejší civilizace pravděpodobně dávno zanikla a výprava se bude muset vrátit s prázdnou. Čtveřice se však nevzdávala a dál pátrala po dalších stopách.

Když vystoupali na jeden z vyšších kopců, Gundbald využil starý košatý dub, kam posléze vylezl. Dostal se tak nad úroveň okolních stromů a naskytl se mu pohled na okolní svět. Zrovna ten den svítilo jasné slunce, pofukoval slabý vánek a díky příznivému počasí byla vynikající viditelnost. Jeho zrak postupně prohledával daleké okolí a pátral po případných stavbách, viděl však jen nekonečné lesy, rozlehlé louky, křišťálově zářící jezera a na severu vysoké pohoří. Potom pohlédl k jihu, kde spatřil něco velkého, co rozhodně nebylo přírodního původu. V dálce, asi sedm mil odsud se tyčila do výše velká kamenná stavba připomínající obří nedobytnou pevnost.

„Tak co,“ ptal se Tajemný, když průzkumník po čtvrt hodině sešplhal ze stromu: „našel jsi něco?“
„Něco ano. Na jihu je nějaká velké stavba. Možné nějaké poslední útočiště, či dávno opuštěná pevnost, nebo hrad. Každopádně jsem tam nepostřehl jakékoliv známky života. Snad něco zjistíme, až tam dorazíme.“

Družina se vydala směrem, jež ukázal Gundbald. Cesta k jihu vedla chvílemi velkými a příjemnými lesy. Vůbec nic nenasvědčovalo, že by zde mohlo číhat nějaké nebezpečí, ačkoliv opatrnosti nebylo nikdy dost. Po pozůstatcích starých cest se kráčelo velmi dobře, a tak sedm mil dlouhá cesta nezabrala ani tři hodiny.

Dorazili do neobvykle zachovalých zahrad, které se táhly v širokém pásu kolem dokola celé stavby. Sama byla postavena ze světlého, lehce namodralého kamene a měla tvar velké kopule, obehnané vodním příkopem a pevnou hradbou s malými věžičkami v pravidelných vzdálenostech. S okolním světem ji spojoval jediný most. Čtveřice pomalu vykročila směrem k hlavní bráně. K jejich překvapení nebyla zavřená. Opatrně se k ní přiblížili, protože otevřená brána do pevnosti může mít za cíl nalákat kolemjdoucí do pasti. Hraničář Galvoj pečlivě prozkoumal okolí, ale nenašel jediný náznak, že by se jednalo o léčku. Všichni tedy dali na jeho slova a vstoupili do obrovské stavby.

Jak procházeli chodby a poloprázdné sály, modré krystaly na stropech a zdích se slabě rozzářily tlumeně modrým světlem. Dlouho v pevnosti nemohli najít cokoliv užitečného. Vše se dost pravděpodobně nacházelo za silnými kamennými dveřmi nebo nepřístupných bednách. Průzkumem strávili další hodinu. Až později Azanyrmuth Tajemný zjistil, že jedny z dveří se daly otevřít pouze přiložením dlaně.

Po širokém schodišti se dostali do nižších pater. V jednom z prvních sálů nalezli veliký zdobný stůl z nádherného černého mramoru a kolem jednu velkou židli a osm malých ze stejného materiálu v podivném až futuristickém stylu.

„Z toho trmácení tady, jsem už celkem utahanej,“ prohlásil Helmuth. „Co si trochu odpočinout.“
„Dobrý nápad,“ souhlasil zbytek.

Jak všichni usedli ke stolu a s velkým zájmem si prohlíželi sál, stalo se cosi podivného. Jejich mysl na chvíli cosi zastřelo. Měli pocit, že jsou kamsi přenášeni, ale nedovedli si to vysvětlit. Když se na sebe překvapeně podívali, zjistili, že v sále najednou nejsou sami. Na neobsazených židlích seděly další tři neznámé lidské postavy a čtvrtá na velké židli, kterou nikoho z Aldeřanů z nějakého důvodu nenapadlo obsadit. Na stole leželo mnoho papírů, náčrtů, pěkně vyvedených map, psacích potřeb a mnoho atypických kostek.

„Pokračujme v našem příběhu,“ pravil vysoký mladší člověk sedící na velké židli, jež si říkal Pán jeskyně. Vypadal, že celou tuhle sešlost nějak organizuje, měl modré oči a delší blond vlasy a velmi se podobal těm, kteří tento svět, podle záznamů z Kanktilu, obývali. Aldeřané měli pocit, že místní jejich přítomnost naprosto ignorují a jsou tu jen jako přihlížející. Vůbec nerozuměli tomu, co se tu odehrává. Pohrávali si s myšlenkou nějakých rituálů, válečných porad, badatelů, ale nikdy to nevěděli jistě. Pohlédli na spoustu papírů válející se po celém stole a doufali v to, že jim to více napoví. Každý z místních měl před sebou jakousi tabulku reprezentující vlastnosti nějakých postav. Přečetli tam: Semel, Heth a Betah.

Svět kolem se najednou ztratil v záři. Před jejich zrakem se vytvořil neznámý svět. Trojice bojovníků stála na bahnité cestě uprostřed hlubokého lesa. Prodlužující stíny věstily blížící se noc. Aldeřané měli dojem, že jsou pouze svědky jakéhosi příběhu, vize, možná nějaké záhadné hry.

Trojice dobrodruhů zrovna řešila, zda najdou vhodné místo k utáboření, a nebo budou pokračovat co nejdéle. Měli namířeno do Diamantového přístavu, který byl vzdálen ještě dvanáct mil. Pokud by je nepotkala nějaká nepříjemnost, mohli by cestu zvládnout za čtyři hodiny svižné chůze.

Les se pozvolna nořil do tmy, když před sebou zaslechli šramot. Okamžitě tasili meče. Cestu jim zastoupila skupinka tří banditů v otrhaných pláštích. Ten nejurostlejší předstoupil dva kroky vpřed a výhružně pravil: „Vstoupili jste na mé území. A za to se platí.“ jeho dva nohsledi si mezitím pohrávali se šavlemi a zle se při tom tvářili. „Uvidíme kolik toho máte v těch vašich fajnových oblecích,“ pokračoval, ale sotva stačil dokončit větu, hráč hrající postavu Hetha sdělil Pánu jeskyně, co hodlá dělat: „Praštím ho mečem!“

A tak se i stalo. Heth bez jakýchkoliv emocí vykročil vstříc nepříteli a rychle se ohnal svým dlouhým mečem. Vůdce banditů byl sražen k zemi a zbylí dva banditi se na něj vrhli. Hethovi na pomoc přispěchali Semel a Betah a za krátko bylo po boji.

Aldeřané, kteří scéně pouze přihlíželi, cítili z Pána jeskyně zklamání. Měl zde naplánováno mnohem víc. Družina se zde měla dozvědět další indicie ve svém poslání a rozhodně to nemělo skončit prostém: „praštím ho mečem.“

Cesta nerušeně pokračovala další hodinu, kdy dostihli postavu v otrhaném hnědém plášti, jak se pomalu belhala o holi. Semel zbytku zašeptal: „To bude určitě nějaký zlý čaroděj maskující se jako nějaký bezmocný žebrák.“ „Praštím ho mečem!“ řekl Pánu jeskyně. Semel vytasil meč a rychle doběhl starce, aby ho bez milosti zezadu probodl. „A máš to za sebou!“ vítězoslavně vykřikl.

Když nebohý stařec bez jakéhokoliv efektu padl mrtev k zemi, dobrodruzi rychle prohledali jeho tělo. Najednou zjistili, že se nejednalo o žádného zlého čaroděje, ale o nějakého chudáka, který se snažil dojít do města.

Tma noci ještě více zhoustla. To se již blížila půlnoc. Do Diamantového přístavu zbývala pouze jedna míle, když za sebou zaslechli klapot kopyt. Rychle se schovali do blízkých křoví a tiše s tasenými meči čekali. Ze tmy se vynořil vysoký muž na koni mající naspěch. „To je podezřelé,“ šeptl Betah. Trojice se po obligátní větě: „Praštím ho mečem,“ na něj vrhla. Hethovi se rychlým výpadem podařilo jezdce srazit z koně, avšak černovlasý muž se rychle zvedl a silným kopem odrazil Semela. Nato rychle zamumlal jakési zaklínadlo a okolo něj se najednou zjevila modrá záře. Potom se ozvalo zahřmění a silný bleskový výboj se šířil velkou rychlostí směrem od něj, přičemž dobrodruzi neměli šanci uhnout. Silné kouzlo je všechny srazilo na zem. Muž se dal na neobvykle rychlý útěk. Betah se však nevzdal. Vypil lahvičku lektvaru rychlosti a pustil se za ním.

Dostihl ho až o dvě stě yardů dál, kde tajemnému muži podrazil nohy a když se mu nepodařilo postavit na nohy, Betah toho využil a zabodl mu meč přímo do hrudi. Pak už se v tichém lese ozval nářek. Mezitím přiběhl zbytek party.
„Tak jsme ho nakonec dostali,“ pravil Heth, jež měl dobrý pocit z vítězství.
„Tentokrát nechybělo mnoho a unikl by nám. Podíváme se, co to bylo zač.“
Všichni prošacovali jeho tělo. Nalezli u něho pár magických svitků, osm zlatých a jeden dopis. S očekáváním odhalení temných záměrů nepřátel ho Semel otevřel, aby do něj mohli nahlédnout i ostatní. Stálo tam:

V Antaru jsem se od mého dobrého přítele Dandara dozvěděl velmi znepokojující informaci. Nepřítel se chystá svrhnout dobrého a spravedlivého vládce Diamantového přístavu. Musím ho varovat. Doufám, že nejdu pozdě.

„A sakra,“ prohlásil poněkud překvapený Semel. „To nebyl nepřítel. Toho jsme asi neměli zabíjet.“
„Možná jsme s ním měli nejdřív promluvit,“ souhlasil s ním Heth.
„No co. Už s tím moc nenaděláme. Co se stalo, stalo se. Raději ukryjeme mrtvolu a vypadneme odtud, než nás tu někdo načapá.“

Do Diamantového přístavu dorazili těsně před půlnocí. Přestože byl tak pozdní čas, v místních krčmách se obyvatelstvo stále dobře bavilo. Dorazili na velké náměstí, kde jim do oka padla krčma s názvem: „Na hůrce.“ Vstoupili dovnitř. Hospůdka byla i o půlnoci takřka plně obsazena. Pouze jeden menší stůl v rohu byl volný, a proto k němu zasedli. Od urostlého hostinského s prošedivělým mastným plnovousem si poručili každý tupláka piva a pořádnou porci pečené husy.

Během hodiny spořádali husu a právě dopíjeli třetí pivo. Mezitím sledovali dění v přeplněné hospůdce a probírali další plány do budoucna. Najednou do hospody vstoupila vysoká postava v prostém oblečení. Jeho příchodu nevěnovali hosté příliš pozornosti, až na Semela. Pánu jeskyně jen sdělil svůj záměr: „Praštím ho mečem.“ „Nu dobrá,“ odpověděl mu celkem bez zaujetí.

Semel přistoupil k nic netušícímu měšťanovi, vytasil dlouhý meč a bez jakéhokoliv slova ho proťal. Osazenstvo najednou zmlklo. „Stráže!“ vykřikl kdosi a už dovnitř vrhli dva městští strážní, kteří zrovna hlídkovali poblíž. Semel měl teď několik možností, buď se vzdát, utéct a nebo s nimi bojovat. Samozřejmě si vybral třetí možnost. Během krátkého boje se mu podařilo zvítězit, ale během boje kdosi běžel pro další stráž. Než si stačil Semel oddychnout, přiběhli tam další tři strážní.

Heth a Betah viděli, že jde do tuhého a běželi svému druhovi na pomoc. Strhla se najednou velká mela. Tři strážní padli zakrátko mrtví na zem, ale než se tři bojovníci stačili vypařit, už si je podávalo osazenstvo krčmy. Hostinský, který si během předešlých bojů došel pro velkou dvouruční sekeru, rozťal Semelovi hlavu napůl, a ten mrtev ihned padl na kamennou zem. Místní hromotluk ubil Hetha holýma rukama k smrti a o zbylého Bataha se postarali další hosté, kteří ho nemilosrdně zlynčovali.

Ještě nějakou dobu byl vidět obraz krčmy po krvavém boji, a pak se fiktivní svět rozplynul v mlze. „A jste všichni mrtví,“ konstatoval Pán jeskyně. „Příště trochu víc přemýšlejte. Co se asi stane, když v plně obsazené hospodě tasíte zbraň a beze slova zamordujete nebohého příchozího.“ Osazenstvo se na sebe zamyšleně podívalo. „Tak to příště zkusíme znovu,“ dodal Pán jeskyně. Nato hráči opustili sál.

Aldeřané zůstali u stolu spolu s Pánem jeskyně. Vzápětí dorazil sympatický mladík s delšími vlnitými kaštanovými vlasy a zajímal ho průběh právě skončené hry. Pán jeskyně mu vše v krátkosti vylíčil a mladík se chvílemi náramně bavil.
„A víš, co bylo na tom opravdu vtipné?“ pokračoval Pán jeskyně. „Ten měšťan, byl ve skutečnosti vládce Diamantového přístavu. Vládl tam tomu velmi dobře, lidé měli práci, nízké daně, relativně bezpečnou zemi a rozhodl se, že se v přestrojení vyptá místních na způsob vládnutí a kromě toho chtěl získat nějaké informace o možném nebezpečí. A tak země přišla o vládce, protože ho nějakej blázen v hospodě praštil mečem. A ve výsledku nepřítel dosáhl svého a ani si nemusel špinit ruce.“

Potom oba opustili sál a zůstali zde jen Aldeřané. Chvilku probírali příběh, kterého právě byli svědky. Až po chvíli jim došlo, že by měli pokračovat v průzkumu. Vstali od stolu a šli ke dveřím. Jenže silné dveře do této místnosti se ani nehly. Zkoušeli to několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Byli tu v pasti. Nezbylo jim nic jiného, než znovu usednout do křesel a čekat.

Pán jeskyně se zakrátko vrátil a s ním další tři místní. Sotva usedli, připravili si herní propriety. Hráči se tentokrát jmenovali: Benhail, Kenan a Ashnah. „Můžeme pokračovat,“ promluvil Pán jeskyně. „Doufám, že to bude lepší než minule.“

Svět kolem se opět ztratil v mlze a než se jim v mysli vytvořil obraz fiktivního světa, ještě slyšeli hlas pána jeskyně: „Vstoupili jste do místnosti. Místnost je ÚPLNĚ prázdná,“ zdůraznil, jak nejlépe mohl. A skutečně viděli trojici dobrodruhů v nevelké komnatě s hliněnou podlahou, kamennými zdmi a prostým dřevěným stropem. Zdejší podzemí bylo vlhké a tiché

První myšlenka dobrodruhů bez ohledu na prázdnotu místnosti zněla: „Prohledávám!“ Každý z trojice vytáhl nářadí a pustil se do hledání pokladů, jež tu mohl náhodou kdosi ukrýt. Benhail popadl krumpáč a začal uprostřed místnosti kopat díru, zatímco Kenan a Ashnah kladivem vykutávali díry do kamenné zdi. Když vybourali asi dvacet větších kamenů a ve zdi nacházeli jen další kameny a hlínu, zkusili své štěstí o dva sáhy dál. Mezitím Benhail, když dvě stopy pod podlahou také nic nenašel, pustil se do kopání další díry.

Touto činností v místnosti strávili asi hodinu. Když podlahu doslova přeorali jako krtci a do zdí nadělali asi tucet děr, usoudili, že tu nic užitečného opravdu není, vydali se dveřmi naproti do další místnosti.

Následující sál se velmi podobal předchozímu až na dva malé rozdíly. V levém rohu stál menší dřevěný stolek a naproti dveřím spokojeně pospával skřet. Trojice se na něj okamžitě vrhla a sotva stačil jeho nebohý život vyhasnout, už dýkami párali jeho vnitřnosti na co nejmenší kusy a zkoušeli štěstí, co kdyby náhodou spolkl zlatý prsten. Když skřeta rozpárali tak, jak by to nedokázal ani nejzvrácenější kat a kromě natrávené suché trávy byl jeho žaludek zcela prázdný, zaměřili pozornost na prostý dřevěný stolek.

Pomalu k němu přistoupili a Kenan už pátral po šuplíku či nějaké schránce. Stolek však nic takového neměl. To partu dobrodruhů prohledávačů neodradilo, vytasili sekery, kteří jinak válečníci používají k boji a začali bezbranný stolek štípat na třísky, jestli náhodou přeci jen neukrývá tajnou schránku s pokladem či tajnou listinou.

Ovšem ani tentokrát se úspěch nedostavil. „Něco přece najít musíme,“ odhodlaně pravil Ashnah, „kopejte dál. Určitě tu bude nějaká tajná chodba s pokladem.“ A tak se scénář z předchozí místnosti opakoval i zde. Po další hodině neúspěšného prohledávání uznali, že ani zde se nenacházel poklad, a tak se vydali po schodech do dalšího patra.

Vstoupili do větší síně, která dloužila k prostému obývání. Trojici se rozzářily oči. Ashnah ihned přiběhl k dřevěné skříni a hned sáhl po klice. Skříň však byla zamčená. „Á,“ zaradoval se, „tady bude určitě něco cenného.“ Popadl sekeru, kterou vylomil dveře. Potom se pustil do oblíbené činnosti, prohledávání. Probral staré moli prožrané hadry a starou veteš, kterou vyházel ze skříně. Potom znovu popadl sekeru a prosekal zadní stěnu skříně, protože věřil, že tu bude tajný prostor. Když po deseti minutách skříň rozštípal na třísky a nic nenašel, zaměřil se na další kus nábytku.

Mezitím Benhail a Kenan vyházeli veškeré nádobí z kredence, prohledali šuplíky včetně prostoru za nimi, ale ani tam nenašli ukryté zlaťáky. Potom se pustili do samotného kredence, jež po pár minutách skončil stejně jako nebohá skříň.

To už se vrhli na velký rozkládací stůl uprostřed místnosti. Nejprve ho samozřejmě rozložili a rozkládali ho tak důkladně, že za krátkou chvíli na zemi zůstala jen hromada polámaných prken a zlomených noh. Úplně stejný osud potkal i kolem stojící prosté dřevěné židle. Ušetřeno nezůstalo ani malé dřevěné štokrdle, staré necky, lavice i poličky na stěnách.

Po hodině zde strávené, udělali z kuchyně kůlničku na dříví, ale to jim nezabránilo hledat dál. Kenan začal páčit prkna z podlahy a hledal tajný vhod do podzemních katakomb. Benhail probourával do zdi díry, kde pátral po tajné komnatě a Ashnah zcela rozmlátil krbový komín, protože si byl jist, že je poklad ukryt v komíně.

„Myslím, že bychom to asi ukončili. Tohle nikam nevede,“ zklamaně pravil Pán jeskyně. Svět právě zmizel. „Téměř čtyři hodiny jste strávili prohledáváním tří téměř prázdných místností.“ Trojice hráčů po chvíli brblání opustila síň.

Za krátko se opět dostavil mladík, který se vyptával na průběh další hry: „Jaké to bylo teď. Asi nic moc, vidím tvé zklamání.“
„S nimi se nedá vytvořit žádný příběh,“ lamentoval Pán jeskyně. „Když projití malého sklepení o třech místnostech jim zabere půl dne, protože každou místnost musejí rozkopat dva sáhy do podzemí, jestli tam náhodou někdo nezakopal poklad, nadělají díry do zdi, zda tam není ukrytá tajná chodba, všechen nábytek rozštípou na kusy, jestli náhodou neskrývá tajnou schránku a když náhodou zabijou nějakou potvoru, tak ještě než padne k zemi, už se všichni na ni hrnou a šacují ji. Ten minulý příběh, který jsem jim připravil, pojali podobně,“ pokračoval.
„Co tam prováděli?“
„Měli pátrat po dědictví jejich předků. Avšak místo toho, aby pátrali po indiciích, vyptávali se po městě, bádali v knihách, tak celý zděděný dům převrátili doslova naruby. Začalo to tím, že rozházeli všechny kastroly v kuchyni, vyházeli všechno prádlo z šuplíků a samozřejmě i všechny knihy z knihoven. Když nic neobjevili, popadli nože a začali párat polštáře, deky, postele, čalounění u židlí a gaučů. I tam se úspěch nedostavil. Ale tím jsem je také neodradil a nastavili těžší kalibr. Jeden popadl velké kladivo a začal dělat do zdí díry, jestli tam není tajná místnost, druhý rozmlátil vzácná kachlová kamna z počátku pátého věku, a třetí krumpáčem rozsekal zdobený krb. Protože ani v tomhle případě nenašli, co chtěli, nezastavili se. A to už jsem pomalu nerozdejchal. V celém domě vytrhali prkna z podlah, zničili kompletně veškerá schodiště, a pak jen kopali a kopali, až jim celý dům spadl na hlavu. Tím jsem to musel ukončit. Protože se ani tentokrát nezměnili, z tohle trojicí hrát už nehodlám.“
Po těch rozčilených slovech se Pán jeskyně odebral rychlým krokem ze sálu a mladík s kaštanovými vlasy ho také následoval.

Aldeřané zůstali v sále sami a měli teď dost času probrat dějství druhé party. Při tom se všichni náramně bavili. Už jen pomyšlení, že by podobně postupovali při jejich výpravách kruhem světů, asi by moc nepochodili

Po přestávce se do sálu vrátil Pán jeskyně s další partou. Na charakterových listinách tentokrát stály jména: Tob, Imnah a Gideon. Následovala krátká porada a už se všichni ocitli ve fiktivním světě.

Tři hrdinové kráčeli po kamenité cestě vinoucí se zelenou kopcovitou krajinou občas lemovanou vysokými duby. Příjemný den zpříjemňovalo cvrlikání ptáků. Každým krokem se dobrodruzi blížili k městu Antar. Zprávy přicházející z těchto končin hovořily o blížící se válce s mocnou říší daleko na severu.

Překročili další kopec a v údolí se jim naskytl pohled na klidné raně gotické město, obehnané pevnou hradbou a vysokými věžemi. Pokračovali hlavní branou do města. Mnoho domů zde bylo postaveno ze dřeva, pouze významnější stavby z kamene. Protože už byli z dlouhé cesty unavení, trojice se poohlédla po vhodném ubytování.

Po chvilce bloumání městem narazili na větší hrázděný dům s vývěsním štítem. Stálo na něm: „U zlatavého moku.“
„To vypadá dobře,“ poznamenal Tob.
„Souhlasím. Doufám, že je také krmě chutná,“ pravil Gideon.

Vstoupili dovnitř a porozhlédli se. V toto dobu krčma zela téměř prázdnotou, ačkoliv Antar patřil mezi bohatší říše. Stín blížící se války byl znát.
„Pánové jistě přicházejí z daleka,“ přivítal je hostinský u baru, „čím posloužím?“
„Chtěli bychom pokoj,“ žádal Imnah.
„Raději tři. Ať máme každý svůj,“ dodal Gideon. „Ty nejlepší co máte,“ pokračoval ve výčtu jejich nárocích.
„Mám tu tři pěkné pokoje, každý za 4 stříbrné na noc.“
„To bereme.“
„Předpokládám, že nezůstanete o hladu a žízni,“ pravil hostinský s vidinou dobrého výdělku.
„Samozřejmě. Dáme si každý korbel dobrého ležáku. A nebo raději tupláka. Máme celkem žízeň.“
„Hned to bude. A něco k jídlu?“
„Dáme si to nejlepší co máte. Zrovna mám chuť na zlatavě propečenou husu.“
„Samozřejmě,“ radostně pravil hostinský, který už duchu počítal stříbrnáky a i nějaký ten zlaťák.

Za malou chvíli už stály na stole velké korbele piva a než stačil hostinský donést velkou pečenou husu, byli hosté na suchu. „Dáme si další,“ poručil Imnah. „A mě rovnou dvě,“ dodal Gideon. A tak strávili dlouhou dobu posedáváním u stolu, kdy si nechávali přinést další pochoutky a další piva.

Poté, co utratili téměř veškeré peníze, je hostinský odvedl do pokojů. Když se zabydlili, Gideon ve svém pokoji otevřel okno, z nějž vykoukl do rušné ulice. Sledoval lidi jak někam prochází a první věc, která ho napadla, spočívala v hledání nějakého klacku, který vzápětí hodil po nic netušícím člověku procházejícím se okny krčmy.

„Au,“ vykřikl obyvatel, zatímco se Gideon šibalsky pousmíval schován v pokoji pod oknem. Měšťan se chvíli rozhlížel po okolí, ale brzy toho nechal. Pouze si pomyslil: „Asi něco spadlo ze střechy.“ Gideon se však nespokojil jen s jedním klackem a hned hledal další. Takhle se bavil nějakou chvíli, než mu došly klacky.

V sousedním pokoji se Imnah bavil tak, že nejprve zcela úmyslně nablil za dveře. Potom si prohlížel velmi pěkně zařízený pokoj a začal vymýšlet další nechutnosti. Otevřel šuplík od stolu, do nějž se vymočil. Následně otevřel velkou zdobenou almaru, do které vykonal velkou potřebu.

Tob se bavil tak, že ho napadlo vytrhávat prkna z podlahy. Protože podlaha byla celkem umně vyrobena, nebylo to snadné, a tak první pokus skončil zlomenou dýkou. „Sakra!“ zaklel a mrštil zbytkem dýky o zeď. Popadl válečnou sekeru a první prkno se mu podařilo vylomit. Pak už to šlo lehce. Když už měl slušnou zásobu dřeva, začal přitloukat získaná prkna přes dveře.

„Můžeš mi vysvětlit, co to vyrábíš?“ ptal se Pán jeskyně.
„Musím zatlouct dveře. Co kdyby se mě pokusil někdo v noci zavraždit. Však víš, že moje postava trpí trochu schizofrenií.“
„No jak myslíš,“ odevzdaně pravil, když viděl počínání celé party.

Mezitím Gideon přemýšlel, co by mohl hodit po dalších obyvatelích. Jeho pohledu neuniklo malé zrcátko, které popadl a už vyhlížel další oběť. Ozvalo se zařinčení, když dopadlo za menšího prostě oděného muže. „Zatraceně,“ tiše si zanadával, když netrefil. Muž na ulici se zarazil a ze země sebral rozbité zrcátko. „Co to?“ rozhlížel se po okolních domech. „Někdo bude mít asi trochu smůly,“ konstatoval. Odhodil už bezcenné zrcátko na hromadu dalšího haraburdí a odkráčel pryč.

V pokoji byla spousta dalších drobných věcí, jež Gideon postupně házel po lidech. Během hodiny skončil na ulici, pilník na nehty, kovový jídelní příbor, hřeben, tácek, dřevěná miska, svíčka, včetně stojanu, kovový svícen a mnohé další drobnosti. Někteří kolemjdoucí pátrali, odkud ty předměty padaly, jiní tomu nevěnovali až takovou pozornost a našli se i ti, co vyhozené předměty sebrali.

Mezitím Imnah zkoušel ostří meče a sekery sekáním do čalounění a nábytku. Pokoj po hodinovým řáděním vypadal ještě hůř, než po explozi velmi silného kouzla. Tob pokračoval v zatloukání dveří a oken. Když už nebylo co zatloukat, začal stěhovat nábytek. Snažil se zabarikádovat všechny možné vstupy do pokoje.

Imnaha pak měl další ze svých potrhlých nápadů. Zkusil zapálit dveře. Když se mu to nedařilo, nashromáždil hromadu třísek ke dveřím a druhý pokus byl mnohem úspěšnější. V zápětí se pokoj i přilehlá chodba zahalila dýmem.
„Hoří!“ kdosi někde zařval.

Hostinský popadl vědro s vodu a rychle běžel do patra. Rozrazil dveře. Nejprve se mu to nedařilo, protože byly zatlučeny prknama. Rozeběhl se a silným kopem vyrazil dveře a zarazil se. Když viděl tu spoušť a Imnaha, jak držel v ruce rozbitý stolek, zakřičel: „Co si myslíš, že děláš?“ a vrazil mu jednu do zubů. „Stráže!“ volal hostinský.

Gideon zatím nevnímal poprask, který způsobil Imnah ve vedlejším pokoji. Ani to, že po ulici najednou běhá mnoho lidí s vědry a několik strážných běžící přímo do hostince. Pořád se bavil házením čím dál tím větších předmětů po kolemjdoucích. Ze zdi sundal velký obraz a vyhlédl si vysokého dlouhovlasého šlechtice. Pečlivě namířil a už obraz letěl přímo na bujnou černovlasou kštici.

Škub! Plátno se dopadem protrhlo a šlechtic byl doslova v obraze. Rychle ze sebe serval zničený obraz a v okně spatřil Gideona, který se právě chystal vyhodit z okna nočník. „Počkej, až se mi dostaneš do ruky! Já tě přetrhnu!“ křičel vlasatec a vběhl rázně do hostince.

Šlechtic v patře potkal šestici strážných, kteří právě zatýkali Imnaha a Toba.
„Co se tu děje?“ zajímal se.
„Zničili mi dva pokoje a pokusili se mi zapálit hospodu,“ vysvětloval rozčilený hostinský.
„Tak to se běžte podívat i do tamtoho,“ ukázal na Gideonův pokoj. „Ten se bavil, že vyhazoval z okna vybavení. Po mě hodil obraz.
Strážní nato vtrhli i do posledního pokoje, kde přistihli Gidona, jak se chystal vyhodit na ulici noční stolek.

„Podívejte, co provedli s pokoji!“ láteřil hostinský. „Bude mi trvat minimálně deset dní, než to dám do pořádku a budu moc někoho ubytovat.“
„Do vězení s nimi,“ přikázal velitel strážných. „Budete souzeni za vandalství, ničení cizího majetku a žhářství.“

Strážní odvedli trojici do městského vězení. Obraz světa se posléze vytratil a Aldeřané byli zpět u velkého herního stolu. Chvíli sledovali krátkou rozpravu Pána jeskyně s hráči. Když hráči opustili sál, dorazil mladík s delšími vlasy.

„Jak dopadl příběh? Koukám, že jsi stále zklamán. Co vyváděli?“
„To zas byla sestava,“ povzdechl si Pán jeskyně. „Celou dobu dělali úplné kraviny. Tři hodiny strávili tím, že celou hospodu úplně rozbili. Teprve, až je za to zavřeli do vězení, tak snad bude příště nějaká šance vytvořit nějaký příběh.“
„Nedivil bych se kdyby podobně rozbili i to vězení.“
„Právě toho se obávám,“ odmlčel se Pán jeskyně.

„A tihle čtyři?“ ukázal mladík na Aldeřany. „Sedí tu už celý den a zatím nehráli. Jaký máš s nimi plány.“
„Původně sem je chtěl zapojit do našich her, ale když jsme viděl ty dnešní sestavy, tak na další vyprávění už nemám náladu.“
„Takže je pustíme?“
„Není to tak snadné. Ví o naší civilizaci, na druhou stranu by mě celkem zajímalo, jak se sem dostali. Svět na povrchu je už odnepaměti neobyvatelný.“
„Jak neobyvatelný?“ promluvil k Pánu jeskyně Azanyrmuth Tajemný.
„Prostě úplně zničený, vyprahlý, zbaven veškerého života. Naši předkové si zahrávali s nebezpečnou magií a vedli nekonečné války. Jednou se vše vymklo kontrole a Volsiniané stáli prakticky na prahu vymření. Nemnoho šťastlivců nalezlo úkryt v několika velkých pevnostech, kde jsou přeživší udržováni v umělém spánku. Už ani nevím kdo přišel s tím nápadem hrát takové živé hry a vytvářet příběhy, kterým jste byli právě přítomni. Akorát najít dobré hráče je velký problém.“
„Byla to celkem sranda,“ Galvoj stále neskrýval pobavený úsměv v reakci na konání předešlých part.
„Jak pro koho. Ale tohle ještě není to nejhorší. Pak jsou další tipy hráčů, jako například kresliči map. Ti chtějí vědět přesný rozměr kdejaké místnosti, každé chodby, přesný úhel každého ohybu, a když jim to náhodou nevychází o jeden yard, tak to jsou schopni řešit půl večera. Nebo když jim řeknu, že místnost má na každé straně délku šest yardů a uprostřed jedné zdi jsou dveře, tak zase řeší, že mu to nevychází na ten jeho čtverečkovaný papír.“
„Ještě horší jsou pravidláři,“ pokračoval Pán jeskyně. „Odpálí v úzké chodbě ohnivou kouli, a pak se hádají, že stojí jedenáct stop od epicentra výbuchu a v pravidlech si přečetl, že tohle kouzlo zraňuje za 40 v okruhu deseti stop. Co se asi stane, když něco bouchne v úzké chodbě?“
„Pěkně to s tebou hodí o zem,“ odpověděl mu Helmuth.
„Přesně!“ souhlasil.
„S hráči bych možná mohl pomoct,“ zamyslel se Tajemný. „Na Aldeneerinu znám pár kamarádů, co podobné hry občas hráli. Nedávno jsme ve starých knihovnách našli pravidla mnoho zajímavých her. Tohle se snad jmenovalo Kobky a Draci 3.“
„To zní zajímavě, ale ještě jste mi neodpověděli na otázku, jak jste se sem dostali?“
„Váš svět už dávno není zpustošený, právě naopak. Doslova překypuje životem. Cestou jsme prošli velké lesy a příjemné pastviny.“
„To není možné,“ neskrýval překvapení Pán jeskyně i přítomný mladík. „Museli jsme tu strávit celá staletí, možná i tisíciletí. Když se to všichni dozvědí, bude to katastrofa. Náš lid už není zvyklý žít v reálném světě. A navíc jsem ve vašich myšlenkách zahlédl stopy nebezpečí, které hrozí i na jiných světech.“
„Nebojte, nebudeme to uspěchávat,“ uklidňoval Pána jeskyně Azanyrmuth. „Jak s touto informací naložíte, je na vás. My vám můžeme nabídnout pomoc v opětovném osidlování, znovu vás zasvětit do tajů magie, mnohé naučit a v neposlední řadě spolupracovat, obchodovat a mnoho dalšího.“
„Dobrá, promluvím o tom s našima, ale chtěl bych vás požádat o jedno. Sežeňte mi nějaké dobré hráče. A nyní máte cestu volnou. My musíme probrat mnoho věcí a zjistit, jak to s tím naším světem doopravdy je.“ Těmito slovy se Pán jeskyně rozloučil a spolu s mladíkem opustil sál.

Stůl uprostřed sálu zel najednou prázdnotou a dveře ven se otevřely. Celé se to zdálo jako nějaký hodně divný sen. Aldeřané se vydali na cestu z pevnosti a když překročili most, spatřili na hradbách nějakou postavu. Azanyrmuth poznal onoho vlasatého mladíka, jak se fascinovaně rozhlíží po okolí.

„Víte co je hodně zvláštní?“ pravil Tajemný. „Že ten mladík je mi hodně podobný.“
„To bude asi náhoda,“ ujišťoval ho válečník Helmuth. „A nás už jen čeká cesta domů. Jak dlouho myslíte, že jsme tam byli?“
„Odhaduji to na celý den,“ odpověděl Galvoj. „Podívejte se na oblohu, slunce před chvílí vyšlo. Ale vůbec nepociťuji únavu. Naše těla musela spát, když jsme byli diváci v té hře.“

Pak už si v hlavách přehrávali humorné příběhy a neobvyklé setkání s novou kulturou, a už je čekala dlouhá čtyřhodinová cesta ke kruhu.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Tyyyy joooooo...

Draci doupe...

Chlape, tak toto uz je high-level povidka...

Mas u mna velmi velke bezvyznamne plus...
:ok: :ok: :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak to nemá chybu :rflmao: Moc se mi to líbilo :yahoo:


:sunny:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zdar kdy bude nový díl?:-)

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Ty jsi nedočkavej :D a jak se ti líbil Pán jeskyně?
Tak už ho sem dám. Podařilo se mi ho napsat v krátkém čase, ale nechal jsem si ho do zásoby. Díl 14 mi jde pomaleji, objevuje se tam "nová" rasa. Víc už napoví následující díl.

13
Pán jeskyně II


Od první návštěvy Volsinie uplynulo dvaadvacet dní. Aldeřané pomáhali znovuvybudovat dávno zaniklou civilizaci. Místní se učili obhospodařovat půdu, chovat dobytek, stavět domy a mnohé další řemesla nutná k přežití. Ani Azanyrmuth Tajemný nezapomněl na slib a sehnal Pánu jeskyně hráče. Protože je Aldeneerin už více jak dva roky ve válce s Temnorozenými, nebylo tak snadné najít vhodné hráče. První tři ochotných hrát sehnal až po dvaceti dnech hledání. Byli jimi Azanyrmuth Pološílený, který se zajímal o boj i magii, ale často páchal různé vylomeniny, žertíky, vtípky a další blázniviny. Další hráčka byla mladá dívčina Dariena a její kamarád Newman. Všem třem bylo bez mála dvacet, což už byl u Aldeřanů vyspělý věk.

Azanyrmuth Tajemný trojici přivedl kruhem na Volsiniu. Po čtyřech hodinách dorazili k pevnosti, kde se předchozí výprava setkala s Pánem jeskyně. Okolní již neslo známky obhospodařování. Vznikala první políčka, domy, ohrady. Místních se zde pohybovala zatím necelá stovka. Prvotní plán počítal s postupnou obnovu civilizace v okolí této pevnosti během následných měsíců. Až poté byly na řadě i ostatní, kde prozatím o Aldeřanech neměli ponětí.

V první řadě jim Tajemný představil tento svět, kde měla trojice také pomáhat místním. Po prohlídce se ubytovali v nedávno dokončeném domě, a pak už je přivedl za Pánem jeskyně. „Vítám vás,“ pozdravil je. „Vidím, že jsi mi převedl nějaké hráče.“ Následovalo krátké seznámení s hrou a pravidly. Nejvíce se museli věnovat Azanyrmuthovi Pološílenému, který dosud neměl z podobnou hrou zkušenosti, ale sám se bratrovi nabídl, že vyzkouší i něco nového.

Trojice si připravila postavy. Na listinách stálo: paladinka Daniela, zvěd Rogr a Pološílený dokončoval postavu druida.
„Svoji postavu bych snad měl. Teď ještě vymyslet nějaké jméno, to mi nikdy nešlo,“ přemýšlel Pološílený.
„Skus třeba předělat nějaké jméno,“ nabízela mu Dariena, „třeba David, Vidad.“
„To zní dobře,“ souhlasil s ní a do záznamu o postavě napsal Vidaath.
„A můžeme začít,“ prohlásil Pán jeskyně, když viděl, že všechny přípravy byly u konce.

Svět se rozptýlil v záři a nyní se nacházeli v říši Antar. Pán jeskyně započal vyprávět úvod k příběhu. Dnes si na tom dal mnohem víc záležet, v duchu tušil, že to dnes neskončí jen u praštím ho mečem, nebo prohledávám.

Království Antar nedávno vstoupilo do války s Almendeici, které vedla mocná čarodějka Myri. Válka už zpustošila celý sever, mnoho vesnic a samot bylo vypáleno nebo opuštěno. Obyvatelé jen stěží nacházeli nějakou práci, a tak se za mrzký peníz nechávali najmout do armády. Zdejší král žádal spojence o pomoc, ale než plány získaly konkrétní podobu, byl zavražděn. Navíc neměl jediného potomka, proto byla ustanovena městská rada o deseti členech. Rada však často nejednala v zájmu lidu a spíše šlo některým o vlastní prospěch.

Seznámili se s příběhem, a potom se trojice vydala za Dandarem, který byl součástí rady a snažil se lidem pomáhat. Po poměrně dlouhém rozhovoru se dozvěděli, že se ho pokusil už dvakrát někdo zavraždit a ve zdejším chrámu bohyně Lin se dějí divné věci.

Potom Daniela šla navštívit paladina, který byl též členem městské rady. Vidaath a Rogr šli prověřit místní krčmu se zajímavým názvem: „U mrtvého draka“ kde se podle Dandarových slov scházejí kriminální živly. Jak se vzápětí ukázalo, zvěsti byly pravdivé. U velkého stolu slavila parta šesti mužů pochybného původu. Rogr prostředí zlodějů a lupičů dobře znal, a tak si k nim přisedl. Druid zůstal stranou. Sedl si k menšímu stolku, kde seděla poměrně urostlá hraničářka Laia.

Během hodiny strávené v hospodě se oba dověděli mnoho zajímavého. Rogr od party vyzvěděl, že jistý Almendeth si je najal na vraždu. Nebylo nijak složité odhadnout, kdo má být obětí. Vidaath se od hraničářky dozvěděl, že Almendeth vládne temnou mocnou magií, a že je třeba si na něj dát pozor. Také od ní získal jakýsi přívěšek se symbolem pěti pěticípých hvězd tvořící pětadvaceticípou hvězdu a zlomeného meče. Ještě ten večer se setkali s Dandarem. Jejich zjištění ho šokovalo. Již dříve se Almendeth pokoušel ovlivňovat radu.

Druhý den Daniela vyrazila do knihovny zjistit více o tajemném přívěšku. Dle slov knihovníka se jednalo o znak starého Chalderonu, prastaré severní říše jejíž centrem byla pevnost Chaledath. Dávný vládce Chaldeth vládl celému Souostroví tvrdou rukou.

„Počkejte,“ přerušil hru Azanyrmuth. „Souostroví? To je mi nějaké povědomé.“
„To může být náhoda,“ odpověděl mu Pán jeskyně. „Tento svět tvořím pro potřeby hry už nějaký ten čas. Navíc je souostroví celkem běžný pojem.“

Pak se trojice setkala u chrámu bohyně Lin. Už mnoho dní odsud nevyšel jediný živáček. Na klepání nikdo nereagoval, a tak jim nezbylo, než hledat jiný vchod. Zadními vrátky, jež Rogr odemkl paklíčem, což se Daniele nepozdávalo, vstoupili na zpustošené mrtvé zahrady. Samotný chrám však ukrýval mnohem hrůznější věci. Osazenstvo zemřelo v krutých bolestech a mukách při krvavém rituálu, který tu kdosi mnoho dní praktikoval. Rogr se zrovna nachomýtl k rozhovoru probíhající mezi iluzorní ženskou postavou a postavu v kápi.

Když se chtěl Rogr potichu vypařit, dveře nepříjemně zaskřípaly a trojici nezbylo než odsud honem rychle vypadnout. Země se najednou zatřásla. Toho si samozřejmě všimli i obyvatelé, městská stráž, paladiné, dokonce i někteří členové rady. Následné události nabraly rychlý spád. Pladinové potom, co jim Daniela vše vylíčila, okamžitě vtrhli do kláštera, aby učinili přítrž tomuto zlu. Během toho všichni zjistili, co je Almendeth zač, a že celou dobu podporoval Almendeice.

Jakmile byl rituál přerušen, strážní a paladiné se pustili do průzkumu celého chrámu. Svou Ruku přiložil i Rogr.
„Co konkrétně hledáš?“ optal se ho Pán jeskyně.
„Nějaký loot,“ zazářily Rogrovi oči.
„Při zběžném průzkumu jsi našel asi osm stříbrných.“

Příběh nadále pokračoval. Druhý den měla zasedat rada a při té příležitosti ustanovit nového vládce Antaru. Aby se však vše podařilo, musel Dandar přežít do druhého dne. Daniela se nabídla, že ho bude v noci střežit, zatímco Rogr a Vidaath zkusí získat další informace od nájemných zabijáků.

V hospodě „U mrtvého draka“ zůstali pouze čtyři, protože další dva měli potíže ze zákonem. Pak dorazil sám Almendeth se sdělením, že se celá věc ruší, protože si na vraždu Dandara najal někoho jiného. Samozřejmě byli na něj velice naštvaní, ba dokonce odhodláni skoncovat s jeho životem.

Rogr a Vidaath věděli, že bylo zle a co možná nejrychleji se vydali k paláci. Tam nastal problém. Strážní je odmítali pustit a popírali, že nějaký Dandar vůbec existuje. Už to zavánělo bojem, proto se oba stáhli do ústraní. Dandarovo komnaty se nacházely ve třetím patře. Teď šlo o to, jak jim podat zprávu. Vymýšleli zajímavé způsoby, ale nakonec se shodli napsat vzkaz, kterým obalili kamínek a druid ho potom prakem poslal na místo.

Daniela stačila zabarikádovat dveře a pak v rychlosti vyrobit improvizované lano z prostěradel. To už se podplacení strážní chystali provést plán. Netrvalo dlouho a zjistili, že Dandara někdo chrání. Rogr s Vidaathem se dostali do boje se dvěma strážnými a Daniela hlídala dveře. Chtěla získat potřebný čas, než Dandar sleze po prostěradlech dolů. Když barikáda v pokoji padla, Daniela se odvážně pustila do prvního strážného. Stačilo pár ran a už se válel v krvavé kaluži na zemi, druhý na schodišti dopadl podobně.

Mezitím Rogr a Vidaath porazili první dva zrádce. V boji proti dalším jim na pomoc přispěchala Daniela. Protože boj způsobil ve městě poprask, trojice spolu se zachráněným Dandarem se co nejrychleji ztratila v postranní uličce. Do bezpečí paladinského chrámu to naštěstí nebylo daleko, a tak byl Dandar zachráněn.

Iluze světa se po dokončeném úkolu rozplynula a všichni nyní seděli v tváří tvář u velkého černého stolu.
Pán jeskyně měl nyní výbornou náladu: „Paráda, konečně někdo, s kým se dá dobře zahrát. Dařilo se i Azanyrmuthovi, který to hrál prvně.“
„Jak dlouho tu vůbec jsme?“ zajímala se Dariena.
„Strávili jsme tu celé odpoledne,“ odpověděl Pán jeskyně.
„Ani mi to nepřišlo,“ konstatoval Pološílený. „Do toho se jeden ponoří a nevnímá čas. Hodně se mi to líbilo, kdy budeme hrát příště?“
„Máme tu určité povinnosti. Co třeba za pět dní,“ navrhl Newman.
„Dobrá. Za pět dní odpoledne,“ ukončil sezení Pán jeskyně.

Všichni se odebrali ze sálu. Aldeřané se vrátili do domu, kde byli ubytováni. Ještě se jim moc nechtělo spát, tak si ještě pár hodin povídali a připravovali věci na druhý den.
„Co jsi to říkal o tom Souostroví?“ zajímala se Dariena. Když došlo na starý Chalderon. „Někde jsi o tom slyšel?“
„Můj děda, Nejstarší mi vyprávěl příběhy z prvních cest Kruhem. Tehdy vyprávěl o opuštěné pevnosti Livnris, kde Goa'uldi dělali své pokusy. Bylo tam však něco víc,“ ztišil hlas, jakoby se bál toho, že by je mohl někdo poslouchat. „Našli tam uvězněnou bytost, která si říkala Nirdeana. Nejstarší pátral o nějakých zmínkách a našel cosi o staré zlé radě pocházející právě ze Souostroví.“
„To bude náhoda,“ uklidňoval ho Newman.
„Kdyby to zůstalo jen u tohoto názvu, ale slovo Chalderon tam bylo taky. Pevnost Chaledath, Chal-Almen taky kdesi zaznělo. Co když ten svět, kde hrajeme je opravdový a některé ty věci se skutečně někde odehrály?“
„To si moc bereš,“ uklidňovala ho Dariena. „Tak moc jsi se do hry vžil, že to pokládáš za skutečnost. Pamatuješ, jak si vyprávěl, že tě unesli Asgardi, a pak jsi se přiznal, že rád fantazíruješ.“
„Asi máš pravdu,“ nakonec se nechal Azanyrmuth přesvědčit. „Zítra snad budu mít čistší hlavu.“

Následný den pomáhali se stavbou dalších domů a pomalu se rodil základ prvního městečka Volsinie. Azanyrmuth Pološílený se ukázal jako šikovný pomocník, akorát neustále zpestřoval práci různými srandičkami. Tu zatnul kladivo do hlíny, jinde zasekl sekeru do stropu nebo do futer, nebyla-li sekera, posloužil nůž. Když pomáhal skládat cihly, udělal v pečlivě vyskládané hromadě rozsáhlý labyrint chodbiček.

Jakmile přišel večer, někteří Aldeřané zašli posedět do zcela nové hospůdky s názvem: „Útočiště.“ kterou chtěl Pološílený ihned přejmenovat na: U mrtvého draka, což bylo zamítnuto. Tam, nechyběl ani Azanyrmuth Tajemný a spousta jeho přátel. Když si připíjeli, Pološílený často používal hlášku ze hry použitou u prvního setkání s loupežníky: „Na Almendetha.“ Přítomní to nijak neřešili. Už jeho bláznivé průpovídky a nápady znali.

Další dny probíhali obdobně. S pomocí Aldeřanů městečko rostlo doslova před očima. Den před další hrou v podzemí pevnosti se Azanyrmuth Tajemný vrátil na Aldeneerin, podat hlášení o probíhající obnově. Když se druhý den vrátil, nebyl sám. Převedl dalšího, který měl zájem o neobvyklou hru.

U Pána jeskyně se tentokrát sešli čtyři Aldeřané. Zatímco Pološílený, Dariena a Newman pokračovali ve hře. Alessander si připravoval postavu. Hrou strávili další celé odpoledne. Událo se toho mnohé. S pomocí městského mága, paladinského válečníka a dvou zvědů porazili samotného Almendetha. Sice to stálo pár životů, ale Antar měl od zlého čaroděje pokoj. Příběh pokračoval průzkumem lesa druidů, kde chtěl Vidaath zjistit, kdo má na svědomí vyvraždění několika sídel. Stopování je zavedlo až na daleký sever, kde se střetli s temnými jezdci. Potkali tam i ztraceného cestovatele, Alessandra. Od této chvíle se družina rozrostla o dalšího člena.

Hra se všem natolik zamlouvala, a tak padlo rozhodnutí, že se zde budou pravidelně scházet vždy po pěti dnech. Práce na Volsinii, dle odhadů královské rady Lianaru, má trvat téměř celý rok, a tak času na pravidelné setkávání bylo dost.

Čtveřice k večeru zavítala do hospůdky, kde měli k probírání vděčné téma. Poručili si čtyři korbele piva, které se sem zatím dováželo z Aldeneerinu. Než se zde urodí první chmel, bude to trvat nejméně rok.
„Řeknu vám, ten Almendeth byl hodně drsný čaroděj,“ pravil Pološílený. „Už jsem si myslel, že nevyvázneme živí.“
„Bylo to o fous,“ konstatovala Dariena, „akorát škoda, že mág Lorin a paladin William to nepřežili. „Neměli moc šanci něco předvést. Co to bylo za kouzlo?“
„To znám z našich starých her. Jmenuje se Hellball. Jedná se už o kouzlo epické úrovně,“ vysvětloval Aldessander.
„Takové kouzlo ovládat, to by se bojovalo proti Temnorozeným. Ani Nejstarší něco podobného nedovedl, přestože byl velice mocný.“
„Od té doby, co se zajímám o magii a procházím staré Aldeřanské knihy kouzel,“ pokračoval Alessander, „objevuji tam spoustu neskutečně mocných kouzel. Bude však trvat mnoho desetiletí, či staletí, než získáme takové zkušenosti, abychom tuto magií ovládli.“
Všichni dopili první pivo, a tak si poručili další.

Když si připili dalším Azanyrmuth Pološílený se zamyslel: „Teď jsem si vzpomněl na další zajímavost. Jméno Lorin je mi povědomé, nejmenoval se tak náš jeden mág, který se v letech 320 účastnil výprav.“
Alessanderovi též připadalo jméno též známé: „Máš pravdu, Lorin byl velmi dobrý mág. Zemřel tuším kolem roku 367, tedy nijak dávno. Ale nijak bych se tím netrápil. Pouhá shoda jmen.“
„Ten svět se odehrává pouze v mysli,“ pokračoval Tajemný, který před malou chvílí dorazil a přisedl si ke stolu. „Může se stát, že se určitá jména podobají, či shodují. Musíme si uvědomit, že univerzum je nevídaně obrovitánský prostor a o náhody není nouze.“
Tajemný se znovu napil z korbele, jež prakticky vyprázdnil: „Každopádně by bylo vhodné tuhle moc vytvářející naprosto živé představy, nějak využít. Mohlo by se to hodit k výcviku válečníků, daly by se tam zkoušet bitvy, taktika a mnoho dalšího. Možnosti jsou nepřeberné, ale nejprve si musíme naklonit Volsiniany. Zatím to vypadá, že jsme na dobré cestě.“

Po druhém pivu Dariena s Newmanem opustili krčmu. Nebyli zvyklí dlouho vysedávat a alkoholickým večerům příliš neholdovali. Zato u mnohých z rodu Azanyrmuthovců tomu bylo naopak. Naštěstí nemívali tendence se rvát a tak se jich hostinští nemuseli obávat.

Následující dny se nesly v podobném duchu. Stále více Volsiniánů bylo probouzeno a civilizace se utěšeně rozrůstala. I pravidelná sešlost u Pána jeskyně v pravidelných intervalech pokračovala, ba dokonce se rozrostla o dalšího člena.

Jak doba postupovala, Aldeneerin pokryl sníh a zima dala o sobě vědět v plné síle. Od návštěvy Khanktilu se rada scházela mnohem častěji. Mezi hlavní téma patřila Volsinia. Také pokračovala spolupráce s dalšími národy z ostatních světů, jimž Aldeneerin v mnohém pomohl. Díky pomoci, výcviku nových bojovníků a pokrokům v magii se dařilo Temnorozené držet zkrátka. Avšak nebylo zcela vyhráno. Sice se povedlo osvobodit mnoho příhraničních oblastí, ale z Popelavých plání přicházeli stále noví a noví nepřátelé. Bylo třeba vyřešit situaci natrvalo a s tím měli právě pomoct Volsiniáni.

Při jednom jednání rady se nakouslo ožehavé téma.
„Jak pokračujeme na Volsinii?“ zajímal se král Ragulus.
„Pokračujeme podle plánu a brzké době plánujeme zahájit obnovu i v okolí dalších pevností,“ popisoval Tajemný.
„A kdy budou připraveni nám pomoci v bojích s Temnorozenými?“ zeptal se Hordan.
„Bude to práce na roky,“ pokračoval Tajemný. „Než všechny pevnosti kontaktujeme, seznámíme se situací a než budou vybudována alespoň základní města, potrvá to nejméně do léta. Další rok bude trvat, než se naučí základním řemeslům a další jeden nebo dva, než se naučí pořádně bojovat. Obávám se že do roku 381 toho moc nezmůžeme. Navíc problém Temnorozených se netýká pouze Aldeneerinu, ale i mnohých světů. Už během dřívějších výprav jsme na ně mnohokrát narazili a to o spoustě světů nevíme. Nebezpečí může přijít kdykoliv a odkudkoliv. Měli bychom pokračovat v hledání spojenců.“
„Máte nějaké návrhy?“ pravil král.
„Pár světů máme vytipovaných. Jeden vypadá velmi slibně. Údajně tam žije velmi mocná rasa mágů, jejichž magie je jako stvořená v boji proti Temnorozeným. Než se tam vydáme, projdu pořádně staré záznamy tady v Lianaru a na Khanktilu. Nějakou dobu to potrvá.“
„Dobrá, ale ať to netrvá zas dlouho. Proti Temnorozeným máme zatím výhodu.“

Zima se přehoupla v jaro a obnova světa Volsinie nabrala obrátky. Už v okolí šestnácti pevností se rodila první města. Pán jeskyně stále pokračoval ve dlouhém příběhu. Za tu dobu se počet hráčů měnil. Noví přibyli a jiní toho nechali. Od zimy už nehrála Dariena a Newman. Oba se věnovali jiným povinnostem, kterých měli v poslední době velmi hodně.

V jednom období počet hráčů dosáhl osmi, což byla plná kapacita sálu. Avšak velký počet hráčů, častá střídání, či absence hře škodily. Dělala se špatná rozhodnutí, jež mela za následek úplné devastace části světa. Antar padl do rukou temných sil, Elfí království vypleněno a Diamantový přístav zpustošen. Dvakrát se družina dostala do spárů Drowů, třikrát navštívili pevnost Chaledath. Poslední návštěva však měla hrozivou dohru. Portál v nejspodnějším patře odpečetili, a díky tomu se vrátila stará rada, která na Souostroví pokračovala v tom, co plánovala kdysi.

Léto roku 378 se blížilo. Aldeřané dohráli v pořadí již sedmdesáté čtvrté klání. Početná parta hráčů navštívila po hře oblíbenou hospůdku, kde vždy debatovali nad právě odehranou část příběhu. Azanyrmuth Pološílený si trochu povzdechl nad tím, že ta hra ho už tak nebavila, jako v počátcích. Byl to jediný hráč, který prošel celé dobrodružství od úplného počátku. Nejvíce ho to bavilo do doby pádu Antaru, pak už hra nabrala místy zběsilé tempo.

Po třetím pivu šestice Aldeřanů, dosud aktivních i dávno nehrajících hráčů, otevřela oblíbené téma hlášky a scénky. Začalo to tím, jak Azanyrmuth Pološílený rád prznil různé názvy a jména kouzel.
„Kouzlo Posrání místo Poslání,“ a potom imitoval útočníka s napřaženým mečem, a pak se potom chytl zadních partií předstíraje nehodu. „A nebo kouzlo Zpomal jed,“ a následně naznačoval kapku rozlitého jedu, jak teče ze stolu stále pomaleji a pomaleji.
„Tvoje hlášky na začátku stály za to,“ pokračoval Alessander pobaveně k Pološílenému. „Vzpomínám jak jsi na diskuzi o tom, co budeme dělat po splněném úkolu, řekl: Mohli bychom jít vyplenit nějaký dung.“
„To už je taková oblíbená klasika,“ zasmál se Azanyrmuth na hlášku, která už prakticky zlidověla. „Už jenom pojmenování postavy byla kapitola sama o sobě. Modifikoval jsem Davida a trochu změnil pár písmen a napsal Vidaath. V tu dobu jsem si to neuvědomil, až když Daniela jednou řekla: Měli bychom se vydat. A najednou se všichni podívali na mě. Od té doby to slovo často používáme ve smyslu někam jít, a nebo jsme i říkali vydruidit,“ to už veselí pomalu nabíralo na obrátkách.
„Já vzpomínám na výbornou hlášku,“ otočil se Alessander na Gunara, jež hrál postavu Trpaslíka. „Na jižním kontinentě, jak jsme tam pátrali po staré stavbě, kde se dal provést rituál Zraň magii. Začala se tam formovat obrovská popelavá koule a ty na to. A nad ní se vytvoří ještě další a nad to ještě malá třetí a je z toho popelulák.“
Nato hospůdkou pronikl hlasitý smích až někteří vyprskli pivo na stůl. Vůbec se podivovali nad tím, jak ho mohlo něco takového napadnout.
„Úplně nejlepší byla Alessandrova hláška úplně na konci jednoho sezení,“ pokračoval Gunar. „Já na něj: Nenecháme setkání s dítětem na příští sezení? A ty jsi odpověděl,“ ukázal na Alessandra.
„Ne!“ sebral mu hnedka slovo a napodobil původní ďábelský úsměv. „Já ho chci zabít ještě dneska,“ jakmile to dořekl, všichni u stolu znovu vybuchli smíchy. Jeho výraz byl vskutku k nezaplacení.

Když se přítomní trochu uklidnili, hostinský donesl další rundu a pokračoval Arcany, jež se hry zúčasnil pouze párkrát: „Mě se líbilo, jak jste pojmenovali krabičku na šestistěnné kostky.“
„Hellballová krabička,“ vzpomínal Gunar. „Už ani nevím, koho to napadlo.“
„Vzniklo to nějak z toho,“ vysvětloval Pološílený, „že na kouzlo Hellball bylo potřeba hodit najednou čtyřiceti kostkami a v té krabičce jich bylo opravdu hodně.“
„Vzpomněl jsem si na jednu hlášku snad z třetího klání.“ pokračoval, „Byli jsme na hřbitově Antaru v hrobce a Rogr se chtěl podívat do rakve. Samozřejmě ho Daniela zarazila slovy: Není slušné brát si něco z cizí rakve. A ty jsi odpověděl,“ myslel Alessandra, „Bereš si snad z vlastní?“ na to následoval opět hlasitý smích.

Jako další se jal slova Gunar: „Kdo tehdát řekl: Zvířata se tu chovají pudově. Takže po nás půjdou.“
„To už ani nevím, ale bylo to tuším v Prokletém hvozdu,“ hádal Azanyrmuth, který hrál druida. „Bylo to tam hodně děsivé, ještě teď mě běhá mráz po zádech, když se tam v myšlenkách vrátím.“

„Umím přečíst jen část tohoto slova: Hovna. Hm za těmito dveřmi bude asi septik,“ narušil chvíli ticha Alessander, kterou ostatní využili k dopití čtvrtého piva. Hostinský donesl další piva a pak se povídání zaměřilo na samotný svět a dění v něm. Po hodině Pološílený otevřel téma podobnosti některých názvů ze skutečným světem.
Opět trochu ztišil hlas: Vzpomínáte, jak jsem vám říkal to, že svět s názvem Souostroví skutečně existuje?“
„Kdysi jsi něco takového povídal,“ odpověděl Alessander. Zbytek se zájmem naslouchal, protože Azanyrmuth na radu bratra toto téma příliš nerozebíral.
„Pátral jsem v Lianarských knihovnách a našel zmínku o Souostroví a dokonce i adresu. Zkusil jsem jí zadat, ale Kruh světů se neotevřel. Ozval se stejný zvuk, jako když jsme se pokusili zadat neexistující adresu.“
„Docela mě tvá úvaha přivádí na bláznivou myšlenku,“ uvažoval Alessander, přičemž si projížděl prsty delší vousy, což dělával, když hluboce přemýšlel. „Co když Pán jeskyně nepochází z Volsinie, ale dorazil sem právě ze Souostroví. A svět v němž jsme prožívali naše dobrodružství má skutečnou předlohu.“
„Radši nedomýšlet, co by nás mohlo potkat. Ještě štěstí, že se nám nepodařilo navázat spojení.“
„Zapečetěný Calteův portál v nejhlubším patře pevnosti Chaledath může být ve skutečnosti Kruh světů, akorát nám ho ukázal v jiné podobě, abychom nepojali podezření.“

Parta v hospůdce poseděla až do hluboké noci. Stále si vyprávěli příběhy ze Souostroví a snažili se zapomenout na podivnou úvahu. Když zůstali v krčmě zcela sami, zničehonic dorazil Azanyrmuth Tajemný.
„Zdravíme tě. Co sháníš v tak pozdní dobu?“ s překvapeným výrazem na něj šestice hleděla.
„Nesu vám velmi důležitou zprávu. Máte se všichni zítra vrátit na Aldeneerin. Na Volsinii zůstane jen nezbytné minimum. Dnes padlo rozhodnutí o velké výpravě.“
„Kam se vydáme?“ zeptal se ho Pološílený.
„Cílem je svět Celestis. Vyrážíme za tři dny.“

Když Tajemný opustil hospůdku, aniž by si dal jediného škopka. Pološílený tak trochu zklamaně prohlásil: „Pánové. Tak bych řekl, že zábava končí.“
Po těchto slovech nastalo nezvyklé ticho. Dopili poslední pivo a do čtvrthodiny Útočiště zelo prázdnotou.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
NO teda, ty ďáble, tys propojil dobrodruhy z antaru a Aldeneriin.. Vydáš se tam? A to chceš kontaktovat Ori lid ?

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Kdy popřípadě můžeme očekávat další díl? :write: :write:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Další skvělý díl :bravo:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Listopad se už nezadržitelně chýlí ke konci, a tak je čas na další díl. Jen připomínám v Aldenerinu je hodně věcí jinak, než v SG.

14
Souboj světla s temnotou


Léto roku 378 se hlásilo o nadvládu a na Aldeneerinu zatím probíhaly velké manévry. Blížil se čas velké výpravy. Cíl byl svět Celestis. Dle starých tisků to měl být domov mocné kultury ovládající převážně magii světla a ohně. Především prvně jmenovaná by v boji s Temnorozenými významně pomohla.

„Co takové manévry?“ zajímal se Azanyrmuth Mrazivec, jež se nachomýtl k dění na nádvoří kruhu.
„Připravujeme se na důležitý boj,“ vysvětloval mu bratr Tajemný. „Průzkumný oddíl, který se vrátil před šesti dny z Celestis zjistil, že velkou část světa obývají také Temnorození. Budeme se muset přes ně probít, abychom se dostali k hledané kultuře. Zatím o nich mnoho nevíme, ale snažím se spolu s mágy a badateli pátrat dál.“
„Chápu správně, že je Kruh světů na nepřátelské straně světa.“
„Ano je to tak.“
„Škoda, že nemáme ten prsten z Okataru,“ zalitoval Mrazivec. „Ta past, co jste narafičili před dvěma lety u nás v domě, za celou tu dlouhou dobu, zloděje nepolapila.“
„Je to zklamání. Čekal jsem, že se tam do měsíce chytne. Ale nic. Už jsem měl několikrát chuť tu past zrušit.“
„Třeba se někdy poštěstí.“

Mrazivec chvíli mlčky sledoval ruch, a potom se zeptal: „A kdy se vyráží?“
„Slyšel jsem, že za tři dny.“
„A my tam půjdeme také?“
„Tentokrát ne,“ pravil Tajemný lehce zklamaně. „Azanyrmuthovci se téhle výpravy neúčasní. Byli jsme vysláni na sever. Temnorození opět dělají potíže, nedávno se jim podařilo obsadit několik pohraničních tvrzí. Docela mě mrzí, že nikdo z nás nebude u prvního setkání s novou rasou.“
„S rozhodnutím královské rady moc nezmůžeme. Co jiného nám zbývá,“ pokrčil rameny Mrazivec.

„Abych ti řekl pravdu, osobně bych s tou výpravou počkal,“ pravil Tajemný, když odstoupili stranou od celého dění. „Nedávno jsem v knihách objevil pár nejasností. Byl bych zjistil víc, ale nemůžu najít potřebné záznamy. Tím jak se každý přehrabuje ve staré Lianarské knihovně, vznikl tam hrozný chaos. Kolikrát mi to trvá mnoho hodin, než najdu to, co potřebuji. Některé knihy jsem neviděl už rok. To je další problém. Kde kdo si něco vypůjčí, a pak to samozřejmě nevrátí. Tuhle jsem u Tirua našel šest svazků s popisem bytostí, které už dva roky nepotřeboval. Takže se může stát, že potřebné spisy pojednávající o Celestis najdu až po mnoha letech.“
„Myslím, že mnoho let asi nemáme.“
„Právě,“ souhlasil Tajemný s bratrem. „Kvůli problémům na severu královská rada na tuto výpravu hodně tlačí.“ Azanyrmuth Tajemný se na chvíli odmlčel. Zdálo se, že o čemsi hluboce přemýšlí: „Jen doufám, že neděláme chybu.“

Během tří dnů byly přípravy v severní čtvrti u konce. Do boje se chystalo téměř dvě stě bojovníků. Dokončovaly se už jen drobnosti, někteří odpočívali, jiní trénovali. Ve vzduchu bylo cítit velké očekávání. Mnozí si uvědomovali, že pokud vše dobře dopadne, bude to definitivní konec hrozby ze strany Temnorozených.

V poledne nastal čas. Na přeplněném nádvoří už byli všichni válečníci připraveni do boje. Před Kruh světů dorazil sám král Ragulus oděn pro tentokrát v honosné zbroji, královská stráž a Dandalus. Ruch na nádvoří utichl a král se jal řeči: „Víme proč tu jsme. Na druhé straně nás čeká důležitý boj s naším nepřítelem. Už mnohokrát jsme nad ním zvítězili a ukážeme, že i tentokrát tomu nebude jinak. Projdeme-li přes nepřítele, cesta ke spojencům bude volná!“ hlasitě zvolal. „Sláva Aldeneerinu!“ zaznělo nádvořím.
Pak už Dandalus zadal adresu světa Celestis a cesta byla volná. Více než dvě stovky válečníků, vedeni samotným králem, se vrhli do portálu.

Sotva prošli na druhou stranu, vypukl boj s nepřítelem. Od první průzkumné výpravy Temnorození neponechávali nic náhodě a desítky jejich válečníků hlídalo Kruh. Aldeřané, povzbuzeni královou řečí, se válečným pokřikem vrhli vstříc nepříteli. Král se statně oháněl mocným mečem, speciálně ukován a nabit magickou silou přímo pro něj. V jeho okolí padal jeden nepřítel za druhým. Válečníci z královo osobní stráže nezůstávali pozadu a po boku se probíjeli linií.

Podařilo se narušit nepřátelské sevření a než se Temnorození přeskupili, čtyřem desítkám Aldeřanům se povedlo proniknout za linii a obklíčit temné válečníky. Mágové ohnivými kouzly odřízli nepříteli ústupovou cestu, a pak už si s nimi pouze hráli. Uplynulo jen pár minut a padesátka Temnorozených hlídající Kruh se válela v černé krvi na vyprahlé zemi pokryté popelem a trsy suché trávy.

„Pokračujme! Nesmíme ztrácet čas!“ zvolal Ragulus, jen co si armáda stačila vydechnout. Teprve cestou si mohli prohlédnout svět. Temnota cestou na východ ustupovala a místo toho, krajinu prohřívaly příjemné paprsky odpoledního slunce. Tady už byli Aldeřané relativně v bezpečí, protože právě takové počasí Temnorozeným nepřálo. Ačkoliv paprsky slunce ozařovaly krajinu, svět kolem působil pustě. Tráva byla suchá, zem vyprahlá a stromy ohořelé. Někteří pochybovali, že tu mohl ještě někdo přežívat.

Po dvou hodinách cesty svitla naděje. Mrtvá krajina pozvolna ožívala. Nejprve se objevila zelená tráva, později jezírka a potoky s průzračně čistou vodou a nakonec i vzrostlé stromy. Potom narazili na první prašnou cestu, která navázala na dlážděnou. Nyní již nikdo nepochyboval o tom, že tu bude někdo živý.

Jak šli dále širokou cestou, v dáli na kopci obklopeným velkým jezerem zahlédli velký palác. Dominovali mu kulovité střechy a vysoké věže ze světlého kamene. Ve světle slunce zdi a střehy zlatavě zářily a celkově působil příjemným dojmem. Cesta k němu vedla dlouhým obloukovitým mostem, jež překonával půl míle široké jezero. Co bylo však zvláštní, že zde zatím nepotkali ani živáčka. Někteří si to vysvětlovali blízkostí hranice se zemí obývanou Temnorozenými.

„Za kým to vůbec jdeme,“ zajímal se novou rasu válečník Faramund. „Seběhlo se to tak rychle, že mi o nich nikdo nestačil povědět.“
„Dle knih se nazývají Ori,“ vysvětloval mu průzkumník Gundbald, zatímco kráčeli po širokém mostě. „Údajně ovládají mocnou magii založenou především na světle což je ideální v boji proti Temnorozeným. Ti takovou magii přímo nenávidí.“
„To zní nadějně. Budou jistě vítaným spojencem v boji. Teď už chápu, proč královská rada na tuhle výpravu tak moc tlačila.“
„Pak mi Tajemný vyprávěl, že uctívají jakýsi Počátek. To bude asi nějaká jejich víra. Moc o tom Azanyrmuth nezjistil, protože v Lianarských knihovnách je prý hrozný nepořádek.“
„Když o tom tak přemýšlím,“ přidal se do rozpravy hraničář Miguel, „jestli Ori ovládají magii světla, jak to že tu Temnorození i nadále žijí.“
„Víš, že na tom něco je,“ zarazil se Gundbald. „Magii světla sice může být proti Temnorozeným účinná, ale stejně tak může být velice účinná magie temnoty proti Ori.“
„Takže to ve výsledku vyjde nastejno,“ pousmál se Faramund.
„Neberte to tak tragicky,“ uklidňoval je mág Telamon. „Každá pomoc ve válce se nám hodí. Teď nás čeká významné setkání. Uvidíme, co z toho vyjde,“ ukončil rozpravu, když se oddíl zastavil před hlavní bránou do monumentálního paláce.

Nastalo ticho. Všichni očekávali, co se nyní bude dít. Budou k Aldeřanům přátelští, nebo si udělají dalšího nepřítele? Brána se najednou zničeho nic začala pomalu otevírat, aniž by kdokoliv z nich na ní zaklepal.

Nyní se jim naskytl pohled na okázalý vstupní sál. Hned nato z brány vystoupil muž oděn v šedohnědém rouchu. V pravé ruce držel čarodějnickou hůl, v jejímž horním konci byla zapletena modře zářící koule. Na hnědé vestě měl vyšité dva symboly hole zakončené na konci menším kruhem a větším oválem, který byl v horní části přerušen. Jeho tvář působila vážně bez jakýchkoliv emocí. Byl to jeden z převorů Ori.

„Požehnáni buďte poutníci,“ započal uvítací řeč. „Ve jménu Ori buďte vítáni na Celestis.“
„I my děkujeme za vaše přivítání,“ promluvil král Ragulus ve jménu Aldeřanů. „Rádi bychom se setkali s vaším vládcem. Můj lid trpí ve válce s temnotou a hledáme pomoc.“
„Pak máme mnoho společného. Následujte mě.“

Aldeřanská armáda vedena králem vstoupila do vstupního sálu. Převor Ori je vedl rozsáhlou stavbou v architektonickém stylu připomínající starověký Řím. Zdi byly ze světlého mramoru prosty ozdob, pouze některé sály zdobily malby výjevů z historie. Pokračovali chodbami lemovanými sloupy a klenbami. Během cesty si mnozí prohlíželi jednoduché mozaiky na lesklé mramorové podlaze. Převor dovedl Aldeřany do velkého sálu. Dál s ním pokračoval pouze král Ragulus v doprovodu královské osobní stráže.

Převor dovedl krále a čtveřici válečníků do předsíně následujícího sálu, kde se dle převorových slov nacházel nejvyšší Ori: „Um Gosa, ten co mluví slovem Oriů.“
Než je odvedl dál, pravil: „Budete mluvit o věcech, které mohou být probírány pouze ve světle ohně.“

Vstoupili do dalšího ještě mnohem většího sálu než jakéhokoliv jiného zde v paláci. V okolních výklencích planuly věčné ohně Oriské moci. Aldeřané zde cítili velice silnou moc přesahující jejich schopnosti. Ve přední části zahlédli postavu oděnou v honosném zlatém rouchu. Zatím k nim byla otočená zády, ale cítili, že ví o jejich přítomnosti. Převor opustil hlavní sál. Následně se Um Gosa otočil k Aldeřanskému králi a učinil několik kroků. Jeho výraz působil vážně až trochu démonicky.

„Požehnáni buďte poutníci. Pojď a pohlédni do plamenů osvícení.“
„Je mi ctí vás poznat,“ představil se král. „Ragulus jméno mé.“
„Um Gosa. Váš příchod byl očekáván. V boji proti temným silám jste obstáli.“
Ragulus se po těchto slovech odmlčel. Vědomí, že Ori o jejich příchodu na Celestis věděli vše ho fascinovala a zároveň děsila. Oriský vládce na něj působil hodně nezvykle. Tvář postrádající emoce i způsob řeči.
„Provázejte nás na cestě, abychom mohli porazit nepřátele našeho spasení,“ pokračoval Um Gosa v předříkávání.
„Vaši nepřátelé jsou i našimi nepřáteli. Už mnoho let s nimi vedeme války a ta poslední už trvá nepřetržitě dva roky.“
„Proti jejich zkaženosti vedeme válku dlouhé věky. Ale moci Ori nemůžou vzdorovat věčně. Kniha Počátku říká, že síla a velikost Oriů nemůže být popírána.“
„To může trvat dlouho. Společnými silami bychom mohli zlo a temnotu porazit. Nabízíme vám pomoc mého lidu, výměnou za vaši pomoc v naší válce.“
„Pak nechť velká armáda jest shromážděna a vycvičena v boji proti věčnému temnu,“ pravil Ori na souhlas s nabídkou Aldeřanů.

Mezitím převor provedl Aldeřanskou armádu po rozsáhlém paláci. Teprve teď potkali zástupy dalších kněží a válečníků Ori. Jejich počty přesahovali jen v chrámu stovky.
„Obývá Celestis ještě někdo jiný, kromě vás a Temnorozených?“ zeptal se převora hraničář Miguel.
„Děti Ori obývají velkou část Celestis.“
„A kolik pak jich je?“
„Milióny jimž dáváme smysl života.“
Miguel neskryl úžas na tak velkým počtem, avšak nechápal, co myslel tím smyslem života. Dál se raději neptal, protože nechtěl vyvolávat nedůvěru.

Skupinka Aldeřanů se posadila v útulné komnatě, kterému dominoval nádherný mahagonový stůl a šestice čalouněných židlí. V každém výklenku místnosti mohli obdivovat malby vyobrazující dějiny Ori. Ke stolu usedl hraničář Miguel, válečník Faramund, mág Telamon, průzkumník Gunbald a Baldfried.
„Řeknu vám, že ti Ori jsou takoví divní,“ potichu pravil Miguel.
„Taky mi to tak přijde,“ souhlasil s ním Gundbald. „Jsou takoví chladní, bez emocí. S nimi sranda nebude.“
„Pořád melou něco o Počátku, o osvícení, velebení a podobně,“ pokračoval Baldfried.
„Vím co máš na mysli,“ pohlédl Faramund na Baldfrieda. „Samá víra a žádná zábava.“
„Jeden z převorů mi říkal něco o miliónech, kterým dávají smysl života. Co tím myslel?“ pokládal si hraničář řečnickou otázku.
„Možná tím jak je chrání před Temnorozenými, ale je to podané tak divně,“ uvažoval nad otázkou Faramund.
„Říkám si, zda jsme udělali dobře,“ přemýšlel Miguel o věcech, kterého v mysli strašily.
„Jsou prostě jiný,“ prohlásil mág Telamon. Po těchto slovech se vzápětí zarazil, když kdesi na chodbě bouchly dveře, a pak se ozývaly kroky rozléhající se po dunivé mramorové podlaze. Šeptem pokračoval teprve až kroky utichly: „teď už z toho nemůžeme couvnout a navíc vše závisí na našem králi. Jsem zvědav, co tam vyjedná. Doufám, že to bude lepší, až je poznáme víc. A teď už o tom raději nemluvme, ať z toho nejsou problémy.“

Aldeřané v pokoji potom nějakou dobu mlčeli. V hlavě se jim honilo mnoho myšlenek. Pak se dívali z jediného okna na celé Orijské palácové město. Sledovali ruch na ulicích a nepřestávali přemýšlet na zdejší kulturou. Válečník Faramund se zakousl do červeného jablka, které do té doby leželo ve velké míse spolu s dalším ovocem. „No co. Mám hlad,“ komentoval pohled ostatních.

Uplynula téměř hodina, než do pokoje dorazila trojice Aldeřanských válečníků.
„Vypadá to dobře. Vládce Ori souhlasil se spojenectvím. Avšak mají ještě větší problémy s Temnorozenými než my. Válčí s nimi od nepaměti, proto nám mohou pomoct jen velice omezeně. Zlepšit by se to mohlo, kdybychom jim pomohli v bojích a podařilo se Temnorozené porazit, nebo alespoň výrazně oslabit.“
„Takže další válka?“ ujišťoval se Faramund, zda vše správně pochopil.
„Ano. Je tomu tak. Prozatím k nám mohou vyslat jen pár mágů, ale časem se to snad zlepší. Záleží to hodně na nás. Mimochodem nás ještě dnes čeká boj. Temnorození se chystají napadnout příhraniční vesnice a také tento palác. Neztrácejme tedy čas. Musíme se připravit k boji.“

A tak, než se Aldeřané stačili porozhlédnout po novém světě a poznat novou kulturu, už se museli připravovat na další válku. Dostatek výbavy a zásob si připravili před cestou sem. Díky tomu se už nemuseli zdržovat a mohlo se jít rovnou do boje.

Před chrámem Ori nastoupila pětistovka Orijských válečníků a desítky převorů. I dvě stě Aldeřanů nezahálelo a čekalo na povel. Průzračnou vodu okolního jezera a přilehlé louky prozařovaly jasné sluneční paprsky. Pohled na západ však nevěstil moc dobrého. Houstnoucí temnota se pozvolna přibližovala. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Amáda se dala do pohybu.

Když se půl mílovém pochodu zastavili, předstoupil jeden z mocných převorů a kázal:
„Je vůlí Oriů, že musíme bojovat proti silám zla.“
„Teď posilme svou víru, abychom vítězně obstáli.“
„Společně s novým spojencem, vyženeme démony pryč.“
Jakmile převor ukončil svou řeč, Orijslá armáda jednohlasně zvolala: „Blahoslaveni budižme Ori!“ Aldeřané jen nechápavě sledovali jejich reakce, ale nesnažili se dávat své pocity najevo.

Pak se znovu dali všichni do pohybu. Jak pokračovali v pochodu západním směrem, země pustla a obloha temněla. Zvedl se chladný vítr, zatímco kdesi v dáli hřmělo. Aldeřané sledovali tváře Orijských bojovníků. Ačkoliv jejich tváře mnoho neprozrazovaly, vycítili z nich jakousi obavu. Jediné, co jim udržovalo morálku byla vír v Počátek. Zato Aldeřané neustávali v pochodu. Jejich dosavadní vítězství a odvaha je hnala vpřed, takže se drželi především v přední linii.

Překročili pusté planiny a blížili se k horám temnot, zemím Temnorozených. Armáda se zastavila. Orijští i Aldeřanští průzkumníci mezitím obhlédli okolí, kde pátrali po nepříteli. Sotva si stačili válečníci oddechnout, přiběhl průzkumník Gundbald se zprávou: „Temnorození jsou všude kolem nás. Jsou jich stovky a další přicházejí.“
„Tak jste to slyšeli,“ odhodlaně prohlásil král, tentokrát nechtěl poslouchat další kázání Ori, chtěl dodat odvahy Aldeřanům. „Za Aldeneerin!“ pozvedl zářící meč a vyrazil s armádou vstříc nepříteli. Ani převor Ori nezůstával pozadu a spustil své kázání. Než válečníci Ori vyrazili, Aldeřané se pustili do nepřítele.

Záhy vypukla velká bitva. Nad bojištěm houstla temnota, Temnorození počty převyšovali Aldeřany, ale válečníci se rvali hlava nehlava a nenechali se zastrašit podlou magií temnot. Lukostřelci zpovzdálí podporovali válečníky a mágové sesílali první kouzla. To už přiběhli Ori. Jejich převorové magií světla podporovali jak své, tak i Aldeřany. Později vytvořili ochranou světelnou záři, jež zaháněla temnotu.

Temnorození se nenechávali zahanbit a jejich čarodějové bojovali proti světlu. Černá obloha hrozila, silný studený vítr bičoval tváře Aldeřanů a blesky cíleně šlehaly do válečníků. Mágové měli v rukávu mnoho trumfů. Kouzlem silného větru rozháněli bouři, jež byla dílem nepřítele a ten byl nucen ustoupit.

Když se bojiště trochu prosvětlilo, z hrůzou Aldeřané zjistili, že jsou Temnorozenými zcela obklíčení. Naštěstí ta chvilka denního světla poskytla malou výhodu Ori a jejich válečníci se taktéž ukázali jako schopní a převorové předvedli své schopnosti v plné síle. Naprostá většina jejich kouzel byla na světelném základě. Své druhy chránily světelným štítem, který nepřítele přímo oslňoval. Z jejich zářících holích pálili jednu jasně zářící kouli za druhou. I mágové Aldeneerinu předváděli své dovednosti. Nejprve ohnivými zdmi odřízli přísun dalších nepřátel, a pak zasypali nepřátele sprškou ohnivých koulí.

Ačkoliv se na první pohled zdálo, že Temnorození prohrávají, nebylo tomu tak. Jejich černá magie dokázala povolat zpět padlé služebníky, temná aura chránila před magií světla a jejich čarodějové sesílali na Orie koule temnot. V tomto souboji světla s temnotou mohli Aldeřané sledovat dovednosti i slabiny Ori.

Bitva byla dlouho vyrovnaná. Na straně Temnorozených bylo přes čtyři sta padlých, na straně Ori přes sto dvacet zato na straně Aldeřanů pouze dvacet. Průběh pomohl zvrátit menší Aleřanský oddíl, kterému se podařilo proniknout nepřátelskou linií a dostat se tak do zad čarodějům Temnorozených. Tím jak se část bitvy přesunula do jiného místa, pozornost části nepřátel se zaměřila právě na menší oddíl. Díky tomu polevil tlak na hlavní armádu a spojené armády mohli nepřátele začít vytlačovat z údolí.

Porážkou nepřátelských čarodějů, přestaly Aldeřanům znepříjemňovat boj kouzla a vyvolaní tvorové. Pak už bylo jen otázkou času, než se dali Temnorození na ústup. Ori a Aldeřané je hnali daleko k horám. Nešetřili nikoho, a tak zůstaly naživu jen velmi malé počty uprchlých nepřátel.

Když zbraně utichly a temnota pominula, svět kolem prohřály jasné paprsky slunce. Krajina po boji byla poseta stovkami mrtvých těl, především z řad nepřátel.
„Dnes jsme vybojovali malé vítězství, avšak válka zdaleka není vyhraná,“ prohlásil mág Telamon.
„Pravdu díš,“ souhlasil s jeho slovy Orijský převor. „I s vaší pomocí bude válka trvat roky, ale světlo je na naší straně a moc Ori je nezdolná.“

Aldeřené a Ori se postarali o raněné a pro mrtvé poslali další oddíl. „Nebojte se, Naše víra převede mnohé zemřelé zpět,“ pravil Oriovec. Nebylo to poprvé co se Aldeřané setkali s magií, jež dokáže zlomit smrt. Dokázali to Toláni a Noxové. Podle knih i Staří Aldeřané touto mocí vládli, ale na toto si budou muset nějaký ten rok počkat.

Následoval pochod zpět k chrámu Ori, kde pokračovaly jednání o budoucí spolupráci. Část Aldeřanů i s králem se na druhý den vrátila domů na Aldeneerin, kde informovali zbytek rady o situaci na Celestis. Během následných dnů a měsíců se cestovalo nejvíc právě na Celestis. Na ostatní spřátelené světy se chodilo převážně z obchodních důvodů.

Přišel podzim a cesty na Celestis stále probíhaly. Došlo tam k dalším dvěma menším střetům s Temnorozenými, které skončily vítězně, přesto k posunu ve válce nedošlo. I nadále hrozí útoky na tamní chrámy, vesnice a města. Samotný Kruh světů se nachází stále na nepřátelském území, přestože je od první Aldeřanské návštěvy hlídán jak Ori, tak i Aldeřany.

Jednoho podzimního odpoledne se někteří Azanyrmuthovci vrátili z bojů na severu. Tajemný se ihned po návratu vydal do Lianaru, kde jako člen rady chtěl vědět, jak jednání dopadla. Doposavad dostával pouze kusé zprávy o válce s Temnorozenými na Celestis. Událo se mnohé, a proto strávil v jednací síni celý den. Teprve k večeru měl čas na návštěvu přátel.

Setkal se Alessandrem, Yzerginem a dalšími známými, kteří se věnovali často starým stolním fantasy hrám. Podzemí Lianaru a dalších opuštěných měst vydávalo jedno tajemství za druhým. Mezi tím nacházeli spoustu věcí, návodů a knih sloužící jako oblíbená kratochvíle Starých Aldeřanů. Dnes zvolili místo některé místní krčmy čajovnu. Bylo to příjemné místo na pokraji královských zahrad. Kromě čajů z celého dosud prozkoumaného světa a především ze světů s nimiž Aldeřané obchodují, zde byla určená místnůstka, takzvaná dýmkárna, kde návštěvník mohl pokouřit dýmkové koření.

Nejprve společně probírali zážitky z poslední doby, a potom se diskuze stočila k dění na severu a ke světě Celestis.
„Jaká je současná situace na severu?“ zajímal se mladý mág Alessander.
„Temnorození začali po delší době znovu dělat problémy,“ vyprávěl Tajemný. „Proto byli takřka všichni bojeschopní převeleni na sever včetně celého našeho rodu. Během těch necelých dvou měsíců se nám i s pomocí našich spojenců, podařilo nepřátele zahnat až na samotnou hranici Popelavých plání. Ovšem Temnorození se nevzdají a jsem přesvědčen, že plánují protiútok. Je to pořád do kola. Kdyby tak snadno nevraceli mrtvé zpět do života a nebrali si na pomoc armády všelijakých bytostí, už dávno bychom je na trvalo zahnali daleko do vnitrozemí Popelavých plání. Je to naprosto šílené, nemá to konce. Co jsem zaslechl, jsou plány na výstavbu hraničních pevností, které by udržovali Temnorozené v bezpečné vzdálenosti. Na to je však potřeba dostatek času, který nám nepřítel nechce nechat.“
„A jak je to s tou novou rasou, kterou jsme nedávno navštívili?“ zeptal se Yzergin.
„Není to taková výhra, jak se na první pohled zdálo. Celestis je z velké části také obydlen Temnorozenými a sami Ori s nimi vedou už hodně dlouhé války. Přestože naše pomoc je pomyslným jazýčkem na vahách a mohli bychom nepřítele porazit, bude to trvat mnoho let. Možná i desetiletí.“
„Takže jejich pomoc může přijít až za dlouhé roky?“
„V podstatě jo, ale už máme přislíbenou alespoň malou pomoc. Do konce roku by měli dorazit první převorové a mágové Ori a pomoct nám na severu. Snad nám to poskytne dostatek času na vybudování alespoň některých pevností.“
„Co si myslíš o těch Ori?“ zajímal se Alessander. „Co jsem měl možnost vyslechnout od bojovníků, někteří mají o nich pochybnosti.“
„Abych ti pravdu řekl, cítím to podobně. Ve starých knihách mi pár věcí o nich nesedělo. Víc nemůžu zjistit, protože v knihovně mnozí nadělali šílený nepořádek a plno knih je rozpůjčováno a kdesi zašantročeno. Co mi říkali dnes na jednání, tak Ori se baví jen o nějaké víře zvané Počátek, samé kázání a odříkání. Od pohledu jsou to suchaři, žádná zábava ani radost. Takoví morousové snad nabyli ani Toláni u nichž se to ve své době dalo pochopit.“
„Každý je nějaký, zvláště u rozdílných kultur, které se vyvíjeli odděleně,“ konstatoval Yzergin.
„Něco na tom je. Doufám, že jsme neudělali chybu. Kdybych tak našel ty knihy, hned by se mi lépe spalo.“
Tím zakončili debatu o dění na Celestis, a pak už se bavili o příjemnějších věcech.

Přešla zima a započal nový rok 379. Už čtyři měsíce probíhala válka s Temnorozenými v podstatě na dvou frontách, na Aldeneerinu a Celestis. Ori dostáli svému slibu, a tak první převorové a bojovníci pomáhali Aldeřanům na severní hranici. Díky tomu se dařilo držet nepřátele zkrátka a výstavby hraničních pevností mohly začít. Průzkumem oblasti byly odhaleny zbytky starých staveb, z čehož se dalo usuzovat, že Staří Aldeřané už za své doby museli hranici střežit. To trochu stavitelům usnadnilo práci, protože podzemní části se daly obnovit. Bylo to mnohem snazší, než kopat zcela nové podzemí.

V tom čase se na Celestis konečně našla vhodná doba k bližšímu průzkumu tamního světa. Skupina Aldeřanů se vydala k nejbližšímu městečku Veraga, které bylo vzdáleno deset mil od paláce, kde Aldeřané trávili prakticky veškerý čas. Když dorazili na místo, před sebou se jim zjevilo prosté osídlení v raně středověkém stylu. Obývaly ho necelé tři tisíce zdejších obyvatel. Okolí lemovaly políčka, pastviny, ohrady dobytka a drobné usedlosti. Už cestou mohli sledovat místní, jak pracují na okolních polích.

Stejně jako po většinu dní na části světa obývané Ori, i zde po celý den svítilo příjemné slunce. Zatímco na Aldeneerinu vládla zima, na Celestis teprve vrcholilo léto. Pětice Aldeřanů vstoupila do městečka. Jejich příchod obyvatelé okamžitě zpozorovali a ihned se s nimi pustili do řeči. Velebili je za jejich přínos ve válce s temným nepřítelem a mnozí do nich vkládali naděje, že válka nebude mít dlouhého trvání. Našli se i někteří, kteří je zvali do domů kde jim nabídli jídlo a vodu.

Strávili tam prakticky celý den a zpět do chrámu se vydávali před soumrakem. Měli spoustu času, protože den na Celestis byl o dost delší, než na jaký byli zvyklí doma. Z tak vlídného přijetí byli Aldeřané příjemně zaskočeni, obvykle se na ně obyvatelé ostatních světů zprvu dívali s lehkou nedůvěrou.

„Co si o tom myslíte?“ probíral se zbytkem party hraničář Miguel.
„Tohle jsem vůbec nečekal,“ odpověděl mu válečník Kristofer „zdejší obyvatelé jsou tu spokojeni, navzdory nebezpečí od Temnorozených.“
„Právě, že až podezřele moc.“
„Ty pořád vidíš všude nějaké spiknutí,“ přesvědčoval ho válečník. „Ber to tak, že některé věci jsou tu jinak. Taky mi přijdou Oriovci jako suchaři, co se jen modlí, ale taková je jejich kultura.“
„Jedna věc mi tu přeci chybí,“ přidal se řeči bojovník Elias. „Nikde tam nebyla jediná krčma, proto by mě zajímalo, kde se baví, klábosí a setkávají.“
„Souhlas, taky mi to tu chybí. Už se těším domů, až si zase pokecám s kamarády,“ zakončil rozpravu Kristofer.

Do chrámů, kde měli Aldeřané k dispozici spousty komnat, dorazili dlouho po setmění. Hned se uložili ke spánku, protože teď den měli v nohách více než dvacet mil a ráno je čekaly přípravy na další boj s nepřítelem.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Krása nenůžu se dočkat pokračování! :write: :write:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Skvělé čtení :yahoo:

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Přidávám takový odpočinkový díl. Ať se líbí.

15
Jeden krok slepou cestou


Doba plynula a léto roku 379 bylo tu. Celý Aldeneerin už přes půl roku nemluvil o ničem jiném než o novém spojenectví. Temnorozené na severu se dařilo držet zkrátka a boje na Celestis se též dařily. Ačkoliv se objevování nových světů zcela zastavilo, občas se našel někdo ochotný prozkoumat neznámý svět.

Tentokrát se v jednacím sále u Dandaluse sešel Azanyrmuth Pološílený, druid Eowin a průzkumník Mathias. Všichni tři měli společné to, že se moc často neúčasnili výprav Kruhem světů, ale spíše prozkoumávali neosídlené části Aldeneerinu. Platilo-li, že cestovatelů nebylo nikdo dost, tak v současnosti to platilo dvojnásob.

„Dorazili jste všichni tři. Paráda,“ přivítal je Dandalus. „Sehnat teď někoho na průzkumné výpravy je teď téměř nemožné.“
„Pravda,“ souhlasil s jeho slovy průzkumník Mathias. „Poslední léta jsou hektická, ale konečně se vše trochu urovnalo. Alespoň u mě.“
„Temnorození se teď trochu uklidnili, a tak se konečně můžeme vydat na svět Shroomadia,“ pravil velký znalec Kruhu světů, Moladirův učeň Dandalus.
„A co tam budeme vyrábět?“ zeptal se ho Azanyrmuth, který už se nemohl dočkat cesty.
„Vyrábět sice nic, bude to průzkumná výprava,“ dal se do vysvětlování cíle Dandalus. „Azanyrmuth Tajemný ve volných chvílích dál bádal ve starých knihách a našel tam zmínku o jednom světu, kde Staří Aldeřané prováděli nějaké pokusy.“
„A o jaké konkrétní pokusy se jednalo?“ zajímal se druid Eowin.
„Zkoušeli tam něco s Temnorozenými. Snažili se je předělat a sebrat jim temnou moc. Nevíme sice, o co se jednalo, ale mohli bychom tam najít něco užitečného, co by nám mohlo pomoc v boji proti našim nepřátelům.“
„A co když tam bude číhat nějaké mocné zlo?“ trochu se obával Mathias.
„Podle knih se experiment částečně podařil a kniha nezmiňuje žádné boje, či jiné zlé události. Tajemný ten svět považuje za relativně bezpečný. Původně tam chtěl jít sám, ale momentálně se účastní bitvy na Celestis.“
„Když to říká bratr, tak mu budu věřit. Většinou byly jeho rady dobré a neposlal by nás do nebezpečí,“ nechal se přesvědčit Pološílený.
„Běžte se připravit, za chvíli vyrážíte,“ zakončil poradu Dandalus.

Azanyrmuth Pološílený opustil sál jako první a nečekaně rychle se ztratil z dohledu ostatních. Když Eowin a Mathias dorazili ke dveřím oddělující chodbu od části paláce určené pro cestovatele, Mathias se zarazil a tiše si pro sebe řekl: „Proč jsou ty dveře tak podezřele pootevřený?“ Jeho pohled směřoval vzhůru, kde byla narafičená krabice s šachovými figurkami. „No jo, že mě to překvapuje,“ prohlásil Mathias na adresu Pološíleného. Už si mnoho lidí zvyklo, že v jeho blízkosti je třeba být na pozoru. Pološílený byl znám svými žertíky a nástrahami, a tak si v jeho okolí všichni dávali pozor na pootevřené dveře, nápadně položené předměty na podlaze, či svérázně uklizené nástroje. Mezi oblíbené kratochvíle patřil balíček karet umístěn na skříních a knihovnách přesně tak napůl, aby při sebemenším otřesu spadl dolů.
„A já si říkal, kam tak pospíchá, když jsem ho viděl spěchat do pokoje,“ pousmíval se druid.
„Někdy je to sranda, ale když zrovna někam pospícháš a na hlavě ti přistane vědro ledové vody, tak ti moc do smíchu není. Na druhou stranu nikdy nezapomenu, když jsme tu pronásledovali nějaké zloděje a Pološílený na ně nastražil past v podobě kredence umístěného nad velmi dlouhým schodištěm a naplněného všemi příbory, které sebral snad z celého paláce. Samozřejmě je to zavalilo a díky tomu jsme je polapili, akorát jsme pak museli do rána uklízet ten bordel.“

„Už jsi připraven?“ zavolal průzkumník na Pološíleného.
„Jo. Můžeme se vydat,“ s oblibou říkával tohle spojení vždy, když se mělo někam jít. Používal to od té doby, kdy při hrách na Volsinii svou postavu pojmenoval Vidaath.
„A tohle si někam schovej,“ podal mu Mathias krabici s šachy. Pološílený byl trochu zklamán, že nezaslechl rachotění padajících figurek.

Po posledním zkontrolování potřebné výbavy se trojice sešla u Kruhu světů, kde jim Dandalus a strážci popřáli šťastnou cestu. Velitel stráží Bojamir zadal adresu a Kruh se otevřel vyvalením energie, jež se hned ustálila v průchod. Cesta na Shroomadiu byla volná.

Když trojice vyšla na druhé straně a následně se průchod za nimi uzavřel, uvítala je mírná stepní krajina místy pokrytá suchými keři a menšími stromy. Zdejší slunce, které bylo níže na obloze, příjemně prohřívalo prostou krajinu. Z prvotního pohledu se nedalo určit, zda tu někdo žije.

„Tak vyrazíme?“ navrhl průzkumník Mathias.
„Ne!“ nečekaně ho zarazil Azanyrmuth Pološílený a sám dodal: „Musíme se vydat.“ Ani pro tentokrát si svoji oblíbenou hlášku neodpustil.
„Dobrá, když jinak nedáš,“ pousmál se Mathias, „alespoň že se už nemusíme vydruidit.“
„Cože? Vydruidit,“ nechápavě se na ně podíval druid Eowin.
„To je z Volsinie,“ objasňoval mu průzkumník. „Hrál tam druida, který se jmenoval Vidaath.“
„Aha. Evidentně tam byla sranda.“

Vydali se tedy směrem na jih na rozsáhlou travnatou planinou obklopenou kolem dokola skalnatým pohořím. Paseky nenesly vůbec žádné známky činnosti, a navíc tu vládl příjemný klid. Druid zde však cítil něco hodně zvláštního. Něco, s čím se dosud na žádném světě nesetkal.
„Děje se něco?“ zajímal se Mathias, když viděl druida nad čímsi bloumat.
„Cítím tu přítomnost něčeho pro mě nového. Na tomto světě je cosi ukrytého.“
„Nějaké nebezpečí?“ zeptal se ho Mathias.
„To ne. Ba právě naopak. Je mi tu dobře. Poznávám moc přírodní síly, patrně to může být nějaká rostlina.“
„Podívejte!“ náhle na ně zavolal Pološílený. „Tyhle rostliny tu před chvílí nebyly.“

Skutečně. Kde se vzaly, tu se vzaly velké rozkvetlé růžové květy na bílém šest stop vysokém svazku bílých stonků povrchem připomínající nohy hub. Sotva se k rostlině přiblížili, další podobné vyrostly pozoruhodnou rychlostí kolem nich.
„Pěkné,“ neskrýval úžas průzkumník.
„Za svůj život jsem toho viděl hodně, ale takovouto rostlinu ještě ne,“ pravil stejně překvapený druid.
„Vezmeme vzorek na Aldeneerin. Jistě bude mít vynikající využití,“ přemýšlel Mathias o použití do lektvarů a dalšího experimentování.
„Počkej,“ zarazil jeho nadšení Eowin. „Ta rostlina je živější, než se zdá,“ tiše pravil a opatrně ohrnul kyprou hlínu kousek od rostliny. Pak ještě mnoho yardů dál a dál.
„Jsou vzájemně propojené,“ pokračoval druid. „Jsou jako ucelený organismus. Tento jev je v přírodě celkově častý, akorát ho nevnímáte. Mnoho rostlin je vzájemně propojeno a tvoří tak ucelené společenstvo. Ale toto je hodně neobvyklé. Je to něco víc než pouhá rostlina. Raději bych s tím vzorkem počkal. Alespoň do té doby, než to tu pořádně prozkoumáme.“
Během jeho slov se rostliny v okolí najednou stáhli opět do země, aby na jejím povrchu zůstaly pouze nenápadné bílé koule.

Od Kruhu světů urazili už tři míle. Jak pokračovali v cestě, všímali si dalších shluků bílých koulí. Mnohá místa jimi byla doslova poseta. Mnohokrát se kolem nich dokola procházeli, ale podobný úkaz, jako při prvním setkání se už nedostavil.

Zastavili se, aby si trochu odpočinuli a při té příležitosti se i najedli. Při tom si povídali a rozhlíželi po okolí. Přemýšleli o tom, co tu mohli Staří Aldeřané vytvářet a zda ty podivné rostliny nejsou jejich dílem. Najednou v dáli zaslechli houkání připomínající melodický zpěv.
„Slyšeli jste to?“ zarazil se Pološílený. „Nebo se mi zase něco zdálo?“
„Šlo to z toho směru,“ určil Mathias bez větších pochyb směr, odkud příjemný zpěv zazněl.
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl zbytku Eowin a sám se postavil, aby se pozvolným krokem vydal ke zdroji.
Ostatní v rychlosti posbírali své věci a rychlým krokem dohnali druida. Urazili ještě další míli a půl něž uprostřed rozsáhlé planiny zahlédli nějaké tmavé kulovité kopce. Jak se blížili, zjistili, že se ve skutečnosti jednalo o místní osadu.

Tvořily ji primitivní příbytky ve tvaru jednoduché kopule podobné iglú postavené pro změnu z bláta, hlíny a suché trávy. Okolní louky nenesly žádné známky obhospodařování. Žádná pole, pastviny, zkrátka nic. To napovídalo, že se místní mohli živit maximálně sběrem plodin, kořínky a další potravou, kterou jim poskytla příroda.

Když se pomalu blížili k obydlím, zpozorovali mezi nimi pohyb. Obyvatelé si všimli Aldeřanů a se zaujetím se shromažďovali na okraji osady. Podobali se lidským rasám, akorát tihle zcela postrádali vlasy a jakékoliv ochlupení na těle. Pokožku měli zbarvenou do šedorůžova a při bližším pohledu si všimli nepravidelných malovaných bílých čar pokrývající jejich celá nahá těla.

„Zdravím vás,“ přivítal se s nimi průzkumník Mathias, jakmile dorazili na místo. Odpovědí však bylo jen mlčení. Místní pomalu obcházeli příchozí a viditelným zájmem si je prohlíželi včetně jejich oblečení a výbavy. Průzkumník zkusil opakovat pozdrav ještě jednou, avšak výsledek byl stejný. Azanyrmuth zkusil jít jinou cestou. Posunky a ukazováním zkoušel komunikovat a zdálo se, že to neslo alespoň nějaké dílčí výsledky.

Zatímco Pološílený se s místními snažil domluvit, druid a průzkumník si prohlíželi prostou osadu. Po celou dobu však z nich Shroomadé nespustili oči. Bylo otázkou kdo si koho prohlíží s větším zájmem.

„Tak co jste zjistili?“ vyzvídal Azanyrmuth, když všichni tři setkali v jednom z větších příbytků.
„Abychom pravdu řekli, nic moc,“ pravil Mathias. „Z jistého hlediska je to pozoruhodná kultura,“ zamyslel se a současně pohlédl do okolních místnůstek, kde domorodci odpočívali a stále nespouštěli z Aldeřanů oči. „Je to asi nejzaostalejší rasa, kterou jsme dosud poznali. Nemají tu žádné nástroje, ani zbraně, příbytky si staví pouze z klíny a slámy, neovládají žádnou řeč a nenašli jsme tu žádné známky umění, či kulturního dění.“
„Čím se asi živí?“ přemýšlel Azanyrmuth.
„Určitě sběrem toho co jim poskytuje sama příroda,“ pravil druid Eowin. „Cestou jsem si všiml pár rostlin, jež mohou sloužit jako dobrý zdroj potravy.“

Sotva to dořekl, vzápětí měli možnost se přesvědčit o pravdivosti jeho slov. Postupně vešli tři Shroomadé a donesli jim právě zmíněné plody. Některé byly podobné pomerančům, jiné nepřipomínaly cokoliv známého z Aldeneerinu. Během cest měli možnost poznat mnoho nových druhů rostlin. Mnohé byly velice chutné, jiné zase trpké, či zcela nezvyklých chutí. Dokonce se podařilo najít několik druhů, které pomáhali při léčbě nemocí, zranění a dalších neduhů.

Pološílený se zakousl do velké žlutého kusu připomínající druh melounů z Mínoje. Po prvních soustech vypadal Azanyrmuth spokojeně, a tak ho druid a průzkumník následovali. Když spořádali vše, co jim donesli, Mathias prohlásil: „Alespoň něco užitečného tu je. Mohl by tenhle svět sloužit jako dobré útočiště pro případ, že by Aldeneerin byl v bezprostředním ohrožení.

Mathias a Eowin zaujatě debatovali o zdejších zdrojích potravy, zatímco se Azanyrmuth Pološílený vzdálil. Procházel se osadou a bezprostředním okolím. Pak se posadil na pařez a zamyšleně sledoval zdejší poklidný život.
„Cu tu děláš?“ zeptal se ho druid, když ho viděl sedět venku mezi příbytky.
„Přemýšlím o tomto světě, a tak trochu jim závidím jejich poklidný a bezstarostný život. Jen se podívej. Mají tak málo a přesto jsou spokojení. Co jim chybí? Nemusí řešit války, Temnorozené, kriminalitu a nějaké nesmyslné konflikty.“
„Něco na tom bude,“ souhlasil s jeho slovy. „Avšak jsme tu teprve chvíli a nepoznali jsme jejich kulturu pořádně. Nějaké problémy jistě řeší. Ale máš pravdu v tom, že si vystačí s málem. Nemusí plundrovat lesy jako někteří naši páni.“

Ještě se chvíli bavili o zdejším světě, když si Eowin povšiml místních, jak připravují z rostlin bílou barvu, a potom si jí malují po tělech. Jeden ze Shroomadů přistoupil k Aldeřanům a naznačil, zda by je mohl taktéž pomalovat. Bez zaváhání k němu přistoupil Pološílený. Domorodec mu na tvář namaloval pár bílých čar..
„Chtělo by to ještě černou a mohl bych se zamaskovat jako Temnorozený,“ vtipkoval Azanyrmuth.
„To by byl nápad,“ zasmál se Mathias.
„Počkejte,“ zarazil je druid. „To není špatný nápad. Mohli bychom si tak něco ověřit. Hned budu zpět.“

Eowin se procházel po okolních loukách, kde natrhal pár vhodných bylinek. Znal spoustu způsobů jak vytvořit z přírodních ingrediencí pestré barvy, stejně tak věděl, z jaké rostliny Shroomadé vytvořili bílou barvu. Jako správný druid na novém světě ihned sledoval okolní rostliny, stromy a zvěř.

Když se vrátil do osady ve hmoždířích rozmělnil sebrané rostliny, které pak smíchal s vodu a po chvíli vytvořil bílou a sytě černou barvu.
„Co to vyrábíš?“ zajímal se průzkumník.
„Uvidíte. Něco chci vyzkoušet,“ a následně naznačil Pološílenému, aby k němu přistoupil.
Azanyrmuth ani teď neprotestoval a nechal se namalovat do podoby Temnorozeného. Stačila chvilka a Pološílený mohl pouštět hrůzu. Eowin ho potom Shroomadům ukázal. Jejich výraz ustrnul, když na něj pohlédli. Aldeřané mohli sledovat, jak o čemsi hloubají. Potom se jeden z nich přiblížil a ukazoval jim, aby ho následovali.

Aldeřané následovali průvodce osadou a stejně jako prve neunikly zvídavým pohledům. Azanyrmuthovy barvy na obličeji však strhávaly pozornost Shroomadů ze všeho nejvíce. Opustili osadu a pokračovali zprvu po rovinatých loukách. Později louky vystřídal příjemný jehličnatý les na nímž se vznášel lehký opar. Ušli tři míle, než dorazili úpatí blízkých hor. Krátce na to už museli šplhat po skalnaté stráni. Les postupně ustupoval a Aldeřané stále netušili, kam se je průvodce chystá odvést. V tomto obtížném terénu se ukázalo, že Shroomadé se umějí v přírodě obratně pohybovat. Během chvíle si vytvořil poměrně slušný náskok, pouze druid mu ještě stačil.

Vyšplhali na skalní výběžek kde se domorodec zastavil, aby počkal na Aldeřany. Zde si konečně mohli vydechnout, protože poslední míle byla zvláště náročná. Nacházeli se na malém plácku kde ústila do hory jeskyně. To bylo to místo, kam je celou dobu vedl. Sami Aldeřané byli velice zvědaví, co podzemí hor ukrývá. Mathias zapálil louč a jako první vstoupil dovnitř.

Jeho kroky následoval Shroomadský průvodce a hned za ním Eowin a Azanyrmuth. Jeskyně se zakrátko rozšířila ve velký prostor, jež měl na šířku šest a na výšku osm sáhů. Průzkumník Mathias posvítil na písčitou zem, kde nalezl pár starých zvířecích kostí, což napovídalo, že podzemí bylo v dávných dobách obydleno. Aldeřané si prostory se zaujetím prohlíželi. Potom jim průvodce ukázal cestu dál. Sestupovali do podzemí, které se dále větvilo. Ukázalo se, že jeskynní systém je mnohem rozsáhlejší, než se na první pohled zdálo.

Zastavili se v dalším velkém prostou, kde Mathias posvítil loučí na stěny, jak mu průvodce ukázal a vzápětí se Aldeřanům ukázaly jeskynní malby. Viděli zde vyobrazení života Shroomadů na tomto světě. Z maleb bylo patrné, že zdejší rasa původně žila v jeskyních a až po delší době sestoupila do údolí, kde založila osady. Azanyrmuth potom pátral po dalších malbách a doufal, že zde najde něco zajímavého z historie.

Pomalu se procházel temnou jeskyní, zatímco louč vrhala slabé mihotavé světlo do rozlehlého prostoru. Ticho podzemí narušovalo tření podrážek bot o štěrk a drobné kamení. Druid si mezitím prohlížel jeskyni, kde pátral po stopách života. Čím delší dobu zde trávili, tím víc cítil nějaké skryté nebezpečí. Nedokázal určit, odkud ten nenadálý pocit přicházel, ale šestý smysl mu napovídal, aby se tu zbytečně dlouho nezdržovali.

„Mám to,“ tiše prohlásil Azanyrmuth. Posvítil na další jeskynní malby, kde nalezl přesně to, po čem pátrali. Na prvním malbě byly lidské postavy, jak vedou kohosi v okovech. Když průzkumník lehce setřel nánosy špíny, všiml si dle obličeje, o koho se jednalo. Přesně jak stálo v knihách. Aldeřané sem odvedli Temnorozené a prováděli zde pokusy, což bylo patrné z dalších maleb. Byli tam namalované postavy v klecích, blesky, výbuchy a další efekty znázorňující pokusy na Temnorozených. Těmto výjevům byla věnovaná velká část tohoto dómu. Až ke konci byl znázorněn odchod Starých Aldeřanů kruhem a nějaké postavy ponechané zde na pospas.

„Co to může být?“ divil se Mathias při pohledu na poslední malby.
„Nemůžu z toho vyčíst, čeho Staří Aldeřené docílili,“ zamyšleně pravil Azanyrmuth.
„Kam zmizeli Temnorození?“ hloubal s ním druid. „A kde předtím žili tihle,“ ukázal na jejich průvodce. Shroomadský původce ukázal na Pološíleného, který měl na tváři stále malování, a potom na jeskynní malby. Jeho ruka spočívala nejprve na Temnorozené, a potom na postavy ležící na zemi.
„Mám jednu teorii,“ pokračoval Pološílený, jak sledoval průvodcovy posunky. „Je dost bláznivá, jako spoustu toho, co mě napadá. Co když ta místní kultura jsou potomci Temnorozených. Třeba se ty pokusy nepovedly a to, co zbylo, tu nechali na pospas. Když se podíváte sem, nikde tu není ani náznak nějakého kontaktu s místní kulturou. Pokud by Shroomadé žili dávno před tím, určitě by to tu bylo vyobrazeno. Podívej na tento výjev, je tu namalováno, jak Aldeřané odvádějí Temnorozené do jeskyně.“
„Zní to sice šíleně, ale dává to smysl,“ souhlasil s ním druid. „Ty malby mohli vytvořit první Temnorození, které Staří přeměnili při prvních pokusech.“
„A jak se tu experimentovalo,“ pokračoval Azanyrmuth, „někteří to zaznamenávali na stěny jeskyně. Když se to nedařilo, prostě je tu nechali na pospas osudu. Nebylo by to poprvé. Už jsme s něčím takovým setkali. Vzpomeňte na první výpravy, některé kultury původně Aldeřanům sloužily, ale časem ty světy opustili a nechali napospas.“

Aldeřané se ještě rozhlíželi po jeskynních a hledali zde další případné malby. Tu si však povšimli, že se Shromadský průvodce tvářil neklidně. Ukazoval jim, aby odsud co nejrychleji odešli. Pocity blížícího se nebezpečí Eowin cítil stále silněji. Azanyrmuth ještě nakoukl do jedné menší chodby a vzápětí se zhrozil: „Rychle odsud pryč,“ naléhavě zašeptal. Čtveřice vzala nohy na ramena a spletitým systémem chodeb utíkali k východu.

Cestou zpět si druid povšiml podivných úkazů ve stropě jeskyně, u kterých si byl zcela jist, že nevznikly přirozenou cestou. Vypadalo to, jako by někdo, či něco vytesalo v průměru dva sáhy velké kapsy. Tušil, co to mohlo způsobit a právě toho se děsil. Pokud se nemýlil, hrozilo jim velké nebezpečí. Na další křižovatce průvodce přesně věděl, kam se má vydat, a už míjeli velkou vstupní jeskyni. Světlo vepředu věstilo toužebně očekávaný východ.

Před ústím jeskyně se ještě nezastavili a celí udýchaní seběhli ještě několik set yardů dolů, kde se konečně zastavili.
„Uf,“ oddechoval druid Eowin. „Snad jsme v bezpečí?“
„Před čím jsme utíkali?“ ptal se Pološíleného Mathias sotva popadl dech. „Co jsi tam viděl. Vypadal jsi vyděšeně.“
„Našel jsem tam ještě jednu malbu,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Její význam byl až děsivě prostý. Byla tam vyobrazen tvor s velkým okem a šesti menšími oky na stopkách a pod tím lebka se skříženými hnáty.“
„Beholder!“ prohlásil druid.
„Ano, přesně to. Jedny z nejnebezpečnějších bytostí žijící v hlubinách podzemí. Určitě nebyl jen jeden, cítil jsem to.“
„I já jsem cítil blížící se nebezpečí,“ pokračoval druid. „Už jsem chtěl navrhnout spěšný odchod, ale tady náš průvodce nás stačil varovat. Když jsme běželi nazpět, všiml jsem si ve stropě vyhloubených kapes, kde se s oblibou ukrývají.“
„Taky jsem si jich všiml, ale ještě v době, kdy jsme vůbec netušili, že tu Beholdeři žijí.“
„Jak vůbec kutají ve skále, když mají jen oči na stopkách?“ ptal se jich průzkumník.
„Dezintegračním paprskem,“ odpovídal mu Azanyrmuth, a potom se pustil do výčtu jejich schopností. „Jejich paprsky dokáží zkamenět, očarovat tvora, paralyzovat, uspat, vážně zranit, zpomalit, vyvolat strach a mnoho dalšího. Když otevřou centrální oko, ruší před sebou veškerou magii. Věřte mi, s nimi bychom neradi měřili síly.“
„Kde se tu vzali?“ zajímal se průzkumník.
„Kdo ví. Možná je se někdo zavlekl, což je nepravděpodobné. Co mi říkal Nejstarší, Aldeřané se od Beholderů drželi v uctivé vzdálenosti. Spíše tu žijí už věky. Staří Aldeřané o nich možná ani nevěděli, a po čase někteří z nich osídlili tuhle jeskyni a vyhnali Shroomady.“

Pološílený si v tůňce opláchl obličej od barvy, a pak se všichni vydali zpět do osady. Půl míle před cílem se ozval znovu ten překrásný zpěv, jaký zaslechli ještě před prvním příchodem do osady. Shroomadský průvodce se najednou zastavil a přidal se ke svým druhům. Bylo neuvěřitelné, jak takový křehký tvor dokáže ze sebe vyluzovat tak hlasitý zvuk. „Podívejte!“ pravil druid a ukázal před sebe, kde rozkvetly ty zvláštní rostliny na vysokých stoncích, jako viděli prve před příchodem do osady.

Zpěv ustal a stejně tak se rostliny skryly v zemi. Pokračovali v cestě. Do osady dorazili s blížícím se večerem. Aldeřané si na chvíli lehli do hromádky slámy v jednom příbytku. Jak odpočívali a přemýšleli o právě absolvované cestě, obyvatelé jim za moment donesli další jídlo. Trocha čerstvého ovoce přišla vhod. Během jídla si Mathias všiml, jak kdosi z místních připravuje barvu z rostlin, které před tím druid použil k vytvoření černé barvy.
„To jsi jim něco ukázal,“ s pobavením promluvil průzkumník k druidovi. „Co když se teď budou malovat jako Temnorození. Jak je pak od sebe rozeznáme.“
„Nepředpokládám, že budou cestovat na jiné světy,“ rozptyloval jeho obavy Azanyrmuth. „Ber to tak, že jsme jim trochu obohatili kulturu. Třeba budou zkoušet i další barvy.“
„A to je tak asi vše,“ zklamaně konstatoval průzkumník. „Co nám tato výprava přinesla?“
„Poodhalili jsme kousek historie Starých Aldeřanů. Jinak je tohle jen nepodařený experiment. Řekl bych, že to byl jeden krok slepou cestou. Tak to chodí, že ne vždy se vše povede.“
„Co tedy teď?“ Zeptal se ho druid Eowin. „Půjdeme domů?“
„Ano.“ souhlasil s ním Pološílený. „Podáme zprávu a to je vše. Byl to docela příjemný výlet. Někdy se sem podívám a uvidím, jak pokročili v malováním na obličej a když tak je naučím nějaké nové motivy,“ zavtipkoval si. Ostatní si však byli vědomi, že je toho schopen.

Slunce Shroomadie už zapadlo za obzor a to byl pravý čas na návrat domů. Sbalili si věci a nastalo loučení s domorodci. Sotva vyrazili na cestu, záhadné rostliny se opět na chvíli ukázaly. Za Aldeřany se ozvaly líbezné melodie zpěvů místních obyvatel. Naposledy se otočili a sledovali jak Shroomadé v celé osadě stojí jakoby v transu a vydávali příjemné táhlé zvuky. Potom zpěvy ustaly a domorodci uléhali v prostých příbytcích, stejně tak se rostliny schovaly do země.

„Mezi těmihle domorodci a rostlinami musí existovat vztah,“ zamyšleně okomentoval úkaz Azanyrmuth. „Vždy spustí zpěvy v momentě, když ty rostliny vykvetou.“
„V tom máš pravdu,“ souhlasil s jeho slovy druid. „Cítím mezi nimi určitý symbiotický vztah. Mám pocit, že jeden bez druhého by strádal. Nemám vůbec tušení, jak to mohlo vzniknout, ale matka příroda vytvořila už mnoho hříček.“

Ke Kruhu světů dorazili až za tmy. Azanyrmuth zadal adresu Aldeneerinu a mohli se vydat domů. Doma také vládla noc, strážným podali zprávu o výsledku výpravy a už se těšili na postel. Druhý den ráno na ně bude čekat Dandalus.


A příště nás čeká velké finále. Dofám, že si mi díl povede dokončit před svátky, bude patřit zase mezi ty nejdelší. A Ald:2 se nám pomalu chýlí ke konci.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 584
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
No super oddychovka :-), ještě že ta nikdo nekýchl :D (extincion level event :D)

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tuhle planetu mám moc ráda :) Slepá neslepá, byla to hezká cesta.
Jako jak - ke konci? Už chystáš trojku :?:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
andoriel píše:
Tuhle planetu mám moc ráda :) Slepá neslepá, byla to hezká cesta.
Jako jak - ke konci? Už chystáš trojku :?:

:sunny:


Díl 16 bude zakončení další epochy. Ještě plánuju díl 17 a nějaké shrnutí a Ald2 bude komplet. Na Ald3 už mám nápady na 10 dílů, ale než se do něj pustím chystám takovou menší příběhovou linii.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky