12
Pán jeskyně I
Od první návštěvy Khanktilu uplynulo téměř půl roku. Během té doby Aldeneerin navázal s místními přátelské vztahy. Rozběhl se obchod i poměrně časté návštěvy. Takřka po celou doby byl někdo z Aldeřanských badatelů v Khaktilských knihovnách, kde neustále procházel staré knihy. Během té dlouhé doby Aldeřanští spolu s novými spojenci navštívili spoustu světů. Z počátku volili opatrně a zkoumali světy, které podle knih měly být opuštěné.
Léto roku 377 pozvolna přecházelo do podzimu. V zasedacím sále se chystala další porada ohledně další výpravy. Zúčasnili se jí členové rady Dandalus, Hordan a Malemarn, z cestovatelů Azanyrmuth Tajemný a Mrazivec, hraničář Galvoj, průzkumník Gundbald a válečník Helmuth. Z počátku se rekapitulovaly výsledky předchozích výprav.
„Shrneme-li to, za poslední půl rok jsem prozkoumali 18 světů, které byly vesměs pusté a prázdné s minimálními formami života,“ konstatoval Dandalus.
„Z počátku jsme se drželi při zdi,“ pokračoval Gundbald, „nechtěli jsme příliš riskovat, protože mnohé světy se velmi změnily, jak jsme se o tom už párkrát přesvědčili. Některé posledně prozkoumané světy, by byly i vhodné pro osídlení a další průzkum. Jsou tam však ale. Některé jsou velmi chladné, na jiných není dostatek potravy, nebo jsou obývány nebezpečnou dravou zvěří. Pak tu byly světy zcela pusté. Nebylo tam nic kromě nekonečných pouští, nebo holých skal.“
Potom se jal slova Azanyrmuth Tajemný: „Ale jeden z posledně navštívených byl něčím zvláštní. Na pohled tam byla jen nekonečná poušť. Ve skutečnosti však skrývá něco víc. Už jen sytě žlutá barva písku působila neobvykle. Po delším průzkumu jsme v některých údolích našli velké modré krystaly. Cítil jsem tam nějakou silnou moc, možná nějaká forma magie, energie či života. Nevím přesně, chtěli jsme jich pár odnést na další zkoumání, ale cosi nám v hloubi mysli říkalo, ať to neděláme. Raději jsme naši intuici poslechli a odešli. Určitě si to v budoucnu zaslouží hlubší průzkum.“
„Je pravda, že zatím nic moc.“ souhlasil s ním Mrazivec. „Nicméně v knihovnách Khanktilu jsme našli mnoho o obývaných světech. Na jeden takový se právě chystáme.“
„Kam se tedy vydáme?“ ozval se válečník Helmuth.
„Ten svět se jmenuje Volsinia,“ odpověděl mu Dandalus a nato rozložil po stole několik listů s poznámkami. „Má být obýván poměrně vyspělou kulturou a mohla by to být další vítaná pomoc proti Temnorozeným. Už naše spojenectví s Cimmerii, Mínojou, Avnilem, kterému jsme před dvěma měsíci pomohli s obnovou štítu, a teď i s Khanktilem. Díky nim se podařilo na čas Temnorozené zahnat dál od našich hranic. Kdybychom Volsiniany dostali na naši stranu, mohlo by to zvrátit průběh války.“
„To zní velice dobře,“ zaradoval se Malemarn. „Začínám věřit, že válka bude už brzy u konce.“
„Kdo tedy půjde?“ nedočkavě se zajímal Galvoj s vidinou dalšího dobrodružství..
„Jak jsme se už včera dohodli,“ odpověděl Tajemný. „Půjdu já, Galvoj, Gundbald a Helmuth. Jsme čtyři, to by mělo být dost, kdyby na nás číhalo nějaké nebezpečí.“
„Dobrá,“ povstal Dandalus. „Tímto bych naše setkání ukončil. Běžte se připravit a za hodinu před kruhem.“
Krátce po poledni sluncem prohřátého dne byla čtveřice připravena na cestu. Dandalus jim dal na cestu posledních pár rad, a poté Azanyrmuth Tajemný přistoupil k zadávacímu panelu. Když zadal poslední sedmý symbol a dotkl se dlaní středové červené polokoule, Kruh světů se otevřel. Strážní na nádvoří jim popřáli vše dobré a výprava mohla začít.
Po vstupu do portálu následoval průlet prostorem jako mnohokrát předtím. Když vše pohltila jasná záře na konci, ocitli se na novém neprozkoumaném světě.
Zde je uvítala azurově modrá obloha a bohatá příroda čítající mnoho známých, povědomých i neznámých druhů rostlin. V okolí zněl zpěv ptáků a po zelené trávě se proháněli zajíci. Tak příjemný svět Aldeřany překvapil i potěšil zároveň. Zachovalá a druhově bohatá příroda věstila možnost existence hledané kultury. Jakmile si prohlédli okolí kruhu, vydali se na průzkum.
Od kruhu krajinou vedla poměrně zachovalá dlážděná cesta. Zpočátku se těšili z nádherného okolí, ale časem postřehli v krajině pozůstatky starých kamenných zdí. Právě zarostlé ruiny dávaly tušit, že zdejší civilizace pravděpodobně dávno zanikla a výprava se bude muset vrátit s prázdnou. Čtveřice se však nevzdávala a dál pátrala po dalších stopách.
Když vystoupali na jeden z vyšších kopců, Gundbald využil starý košatý dub, kam posléze vylezl. Dostal se tak nad úroveň okolních stromů a naskytl se mu pohled na okolní svět. Zrovna ten den svítilo jasné slunce, pofukoval slabý vánek a díky příznivému počasí byla vynikající viditelnost. Jeho zrak postupně prohledával daleké okolí a pátral po případných stavbách, viděl však jen nekonečné lesy, rozlehlé louky, křišťálově zářící jezera a na severu vysoké pohoří. Potom pohlédl k jihu, kde spatřil něco velkého, co rozhodně nebylo přírodního původu. V dálce, asi sedm mil odsud se tyčila do výše velká kamenná stavba připomínající obří nedobytnou pevnost.
„Tak co,“ ptal se Tajemný, když průzkumník po čtvrt hodině sešplhal ze stromu: „našel jsi něco?“
„Něco ano. Na jihu je nějaká velké stavba. Možné nějaké poslední útočiště, či dávno opuštěná pevnost, nebo hrad. Každopádně jsem tam nepostřehl jakékoliv známky života. Snad něco zjistíme, až tam dorazíme.“
Družina se vydala směrem, jež ukázal Gundbald. Cesta k jihu vedla chvílemi velkými a příjemnými lesy. Vůbec nic nenasvědčovalo, že by zde mohlo číhat nějaké nebezpečí, ačkoliv opatrnosti nebylo nikdy dost. Po pozůstatcích starých cest se kráčelo velmi dobře, a tak sedm mil dlouhá cesta nezabrala ani tři hodiny.
Dorazili do neobvykle zachovalých zahrad, které se táhly v širokém pásu kolem dokola celé stavby. Sama byla postavena ze světlého, lehce namodralého kamene a měla tvar velké kopule, obehnané vodním příkopem a pevnou hradbou s malými věžičkami v pravidelných vzdálenostech. S okolním světem ji spojoval jediný most. Čtveřice pomalu vykročila směrem k hlavní bráně. K jejich překvapení nebyla zavřená. Opatrně se k ní přiblížili, protože otevřená brána do pevnosti může mít za cíl nalákat kolemjdoucí do pasti. Hraničář Galvoj pečlivě prozkoumal okolí, ale nenašel jediný náznak, že by se jednalo o léčku. Všichni tedy dali na jeho slova a vstoupili do obrovské stavby.
Jak procházeli chodby a poloprázdné sály, modré krystaly na stropech a zdích se slabě rozzářily tlumeně modrým světlem. Dlouho v pevnosti nemohli najít cokoliv užitečného. Vše se dost pravděpodobně nacházelo za silnými kamennými dveřmi nebo nepřístupných bednách. Průzkumem strávili další hodinu. Až později Azanyrmuth Tajemný zjistil, že jedny z dveří se daly otevřít pouze přiložením dlaně.
Po širokém schodišti se dostali do nižších pater. V jednom z prvních sálů nalezli veliký zdobný stůl z nádherného černého mramoru a kolem jednu velkou židli a osm malých ze stejného materiálu v podivném až futuristickém stylu.
„Z toho trmácení tady, jsem už celkem utahanej,“ prohlásil Helmuth. „Co si trochu odpočinout.“
„Dobrý nápad,“ souhlasil zbytek.
Jak všichni usedli ke stolu a s velkým zájmem si prohlíželi sál, stalo se cosi podivného. Jejich mysl na chvíli cosi zastřelo. Měli pocit, že jsou kamsi přenášeni, ale nedovedli si to vysvětlit. Když se na sebe překvapeně podívali, zjistili, že v sále najednou nejsou sami. Na neobsazených židlích seděly další tři neznámé lidské postavy a čtvrtá na velké židli, kterou nikoho z Aldeřanů z nějakého důvodu nenapadlo obsadit. Na stole leželo mnoho papírů, náčrtů, pěkně vyvedených map, psacích potřeb a mnoho atypických kostek.
„Pokračujme v našem příběhu,“ pravil vysoký mladší člověk sedící na velké židli, jež si říkal Pán jeskyně. Vypadal, že celou tuhle sešlost nějak organizuje, měl modré oči a delší blond vlasy a velmi se podobal těm, kteří tento svět, podle záznamů z Kanktilu, obývali. Aldeřané měli pocit, že místní jejich přítomnost naprosto ignorují a jsou tu jen jako přihlížející. Vůbec nerozuměli tomu, co se tu odehrává. Pohrávali si s myšlenkou nějakých rituálů, válečných porad, badatelů, ale nikdy to nevěděli jistě. Pohlédli na spoustu papírů válející se po celém stole a doufali v to, že jim to více napoví. Každý z místních měl před sebou jakousi tabulku reprezentující vlastnosti nějakých postav. Přečetli tam: Semel, Heth a Betah.
Svět kolem se najednou ztratil v záři. Před jejich zrakem se vytvořil neznámý svět. Trojice bojovníků stála na bahnité cestě uprostřed hlubokého lesa. Prodlužující stíny věstily blížící se noc. Aldeřané měli dojem, že jsou pouze svědky jakéhosi příběhu, vize, možná nějaké záhadné hry.
Trojice dobrodruhů zrovna řešila, zda najdou vhodné místo k utáboření, a nebo budou pokračovat co nejdéle. Měli namířeno do Diamantového přístavu, který byl vzdálen ještě dvanáct mil. Pokud by je nepotkala nějaká nepříjemnost, mohli by cestu zvládnout za čtyři hodiny svižné chůze.
Les se pozvolna nořil do tmy, když před sebou zaslechli šramot. Okamžitě tasili meče. Cestu jim zastoupila skupinka tří banditů v otrhaných pláštích. Ten nejurostlejší předstoupil dva kroky vpřed a výhružně pravil: „Vstoupili jste na mé území. A za to se platí.“ jeho dva nohsledi si mezitím pohrávali se šavlemi a zle se při tom tvářili. „Uvidíme kolik toho máte v těch vašich fajnových oblecích,“ pokračoval, ale sotva stačil dokončit větu, hráč hrající postavu Hetha sdělil Pánu jeskyně, co hodlá dělat: „Praštím ho mečem!“
A tak se i stalo. Heth bez jakýchkoliv emocí vykročil vstříc nepříteli a rychle se ohnal svým dlouhým mečem. Vůdce banditů byl sražen k zemi a zbylí dva banditi se na něj vrhli. Hethovi na pomoc přispěchali Semel a Betah a za krátko bylo po boji.
Aldeřané, kteří scéně pouze přihlíželi, cítili z Pána jeskyně zklamání. Měl zde naplánováno mnohem víc. Družina se zde měla dozvědět další indicie ve svém poslání a rozhodně to nemělo skončit prostém: „praštím ho mečem.“
Cesta nerušeně pokračovala další hodinu, kdy dostihli postavu v otrhaném hnědém plášti, jak se pomalu belhala o holi. Semel zbytku zašeptal: „To bude určitě nějaký zlý čaroděj maskující se jako nějaký bezmocný žebrák.“ „Praštím ho mečem!“ řekl Pánu jeskyně. Semel vytasil meč a rychle doběhl starce, aby ho bez milosti zezadu probodl. „A máš to za sebou!“ vítězoslavně vykřikl.
Když nebohý stařec bez jakéhokoliv efektu padl mrtev k zemi, dobrodruzi rychle prohledali jeho tělo. Najednou zjistili, že se nejednalo o žádného zlého čaroděje, ale o nějakého chudáka, který se snažil dojít do města.
Tma noci ještě více zhoustla. To se již blížila půlnoc. Do Diamantového přístavu zbývala pouze jedna míle, když za sebou zaslechli klapot kopyt. Rychle se schovali do blízkých křoví a tiše s tasenými meči čekali. Ze tmy se vynořil vysoký muž na koni mající naspěch. „To je podezřelé,“ šeptl Betah. Trojice se po obligátní větě: „Praštím ho mečem,“ na něj vrhla. Hethovi se rychlým výpadem podařilo jezdce srazit z koně, avšak černovlasý muž se rychle zvedl a silným kopem odrazil Semela. Nato rychle zamumlal jakési zaklínadlo a okolo něj se najednou zjevila modrá záře. Potom se ozvalo zahřmění a silný bleskový výboj se šířil velkou rychlostí směrem od něj, přičemž dobrodruzi neměli šanci uhnout. Silné kouzlo je všechny srazilo na zem. Muž se dal na neobvykle rychlý útěk. Betah se však nevzdal. Vypil lahvičku lektvaru rychlosti a pustil se za ním.
Dostihl ho až o dvě stě yardů dál, kde tajemnému muži podrazil nohy a když se mu nepodařilo postavit na nohy, Betah toho využil a zabodl mu meč přímo do hrudi. Pak už se v tichém lese ozval nářek. Mezitím přiběhl zbytek party.
„Tak jsme ho nakonec dostali,“ pravil Heth, jež měl dobrý pocit z vítězství.
„Tentokrát nechybělo mnoho a unikl by nám. Podíváme se, co to bylo zač.“
Všichni prošacovali jeho tělo. Nalezli u něho pár magických svitků, osm zlatých a jeden dopis. S očekáváním odhalení temných záměrů nepřátel ho Semel otevřel, aby do něj mohli nahlédnout i ostatní. Stálo tam:
V Antaru jsem se od mého dobrého přítele Dandara dozvěděl velmi znepokojující informaci. Nepřítel se chystá svrhnout dobrého a spravedlivého vládce Diamantového přístavu. Musím ho varovat. Doufám, že nejdu pozdě.
„A sakra,“ prohlásil poněkud překvapený Semel. „To nebyl nepřítel. Toho jsme asi neměli zabíjet.“
„Možná jsme s ním měli nejdřív promluvit,“ souhlasil s ním Heth.
„No co. Už s tím moc nenaděláme. Co se stalo, stalo se. Raději ukryjeme mrtvolu a vypadneme odtud, než nás tu někdo načapá.“
Do Diamantového přístavu dorazili těsně před půlnocí. Přestože byl tak pozdní čas, v místních krčmách se obyvatelstvo stále dobře bavilo. Dorazili na velké náměstí, kde jim do oka padla krčma s názvem: „Na hůrce.“ Vstoupili dovnitř. Hospůdka byla i o půlnoci takřka plně obsazena. Pouze jeden menší stůl v rohu byl volný, a proto k němu zasedli. Od urostlého hostinského s prošedivělým mastným plnovousem si poručili každý tupláka piva a pořádnou porci pečené husy.
Během hodiny spořádali husu a právě dopíjeli třetí pivo. Mezitím sledovali dění v přeplněné hospůdce a probírali další plány do budoucna. Najednou do hospody vstoupila vysoká postava v prostém oblečení. Jeho příchodu nevěnovali hosté příliš pozornosti, až na Semela. Pánu jeskyně jen sdělil svůj záměr: „Praštím ho mečem.“ „Nu dobrá,“ odpověděl mu celkem bez zaujetí.
Semel přistoupil k nic netušícímu měšťanovi, vytasil dlouhý meč a bez jakéhokoliv slova ho proťal. Osazenstvo najednou zmlklo. „Stráže!“ vykřikl kdosi a už dovnitř vrhli dva městští strážní, kteří zrovna hlídkovali poblíž. Semel měl teď několik možností, buď se vzdát, utéct a nebo s nimi bojovat. Samozřejmě si vybral třetí možnost. Během krátkého boje se mu podařilo zvítězit, ale během boje kdosi běžel pro další stráž. Než si stačil Semel oddychnout, přiběhli tam další tři strážní.
Heth a Betah viděli, že jde do tuhého a běželi svému druhovi na pomoc. Strhla se najednou velká mela. Tři strážní padli zakrátko mrtví na zem, ale než se tři bojovníci stačili vypařit, už si je podávalo osazenstvo krčmy. Hostinský, který si během předešlých bojů došel pro velkou dvouruční sekeru, rozťal Semelovi hlavu napůl, a ten mrtev ihned padl na kamennou zem. Místní hromotluk ubil Hetha holýma rukama k smrti a o zbylého Bataha se postarali další hosté, kteří ho nemilosrdně zlynčovali.
Ještě nějakou dobu byl vidět obraz krčmy po krvavém boji, a pak se fiktivní svět rozplynul v mlze. „A jste všichni mrtví,“ konstatoval Pán jeskyně. „Příště trochu víc přemýšlejte. Co se asi stane, když v plně obsazené hospodě tasíte zbraň a beze slova zamordujete nebohého příchozího.“ Osazenstvo se na sebe zamyšleně podívalo. „Tak to příště zkusíme znovu,“ dodal Pán jeskyně. Nato hráči opustili sál.
Aldeřané zůstali u stolu spolu s Pánem jeskyně. Vzápětí dorazil sympatický mladík s delšími vlnitými kaštanovými vlasy a zajímal ho průběh právě skončené hry. Pán jeskyně mu vše v krátkosti vylíčil a mladík se chvílemi náramně bavil.
„A víš, co bylo na tom opravdu vtipné?“ pokračoval Pán jeskyně. „Ten měšťan, byl ve skutečnosti vládce Diamantového přístavu. Vládl tam tomu velmi dobře, lidé měli práci, nízké daně, relativně bezpečnou zemi a rozhodl se, že se v přestrojení vyptá místních na způsob vládnutí a kromě toho chtěl získat nějaké informace o možném nebezpečí. A tak země přišla o vládce, protože ho nějakej blázen v hospodě praštil mečem. A ve výsledku nepřítel dosáhl svého a ani si nemusel špinit ruce.“
Potom oba opustili sál a zůstali zde jen Aldeřané. Chvilku probírali příběh, kterého právě byli svědky. Až po chvíli jim došlo, že by měli pokračovat v průzkumu. Vstali od stolu a šli ke dveřím. Jenže silné dveře do této místnosti se ani nehly. Zkoušeli to několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Byli tu v pasti. Nezbylo jim nic jiného, než znovu usednout do křesel a čekat.
Pán jeskyně se zakrátko vrátil a s ním další tři místní. Sotva usedli, připravili si herní propriety. Hráči se tentokrát jmenovali: Benhail, Kenan a Ashnah. „Můžeme pokračovat,“ promluvil Pán jeskyně. „Doufám, že to bude lepší než minule.“
Svět kolem se opět ztratil v mlze a než se jim v mysli vytvořil obraz fiktivního světa, ještě slyšeli hlas pána jeskyně: „Vstoupili jste do místnosti. Místnost je ÚPLNĚ prázdná,“ zdůraznil, jak nejlépe mohl. A skutečně viděli trojici dobrodruhů v nevelké komnatě s hliněnou podlahou, kamennými zdmi a prostým dřevěným stropem. Zdejší podzemí bylo vlhké a tiché
První myšlenka dobrodruhů bez ohledu na prázdnotu místnosti zněla: „Prohledávám!“ Každý z trojice vytáhl nářadí a pustil se do hledání pokladů, jež tu mohl náhodou kdosi ukrýt. Benhail popadl krumpáč a začal uprostřed místnosti kopat díru, zatímco Kenan a Ashnah kladivem vykutávali díry do kamenné zdi. Když vybourali asi dvacet větších kamenů a ve zdi nacházeli jen další kameny a hlínu, zkusili své štěstí o dva sáhy dál. Mezitím Benhail, když dvě stopy pod podlahou také nic nenašel, pustil se do kopání další díry.
Touto činností v místnosti strávili asi hodinu. Když podlahu doslova přeorali jako krtci a do zdí nadělali asi tucet děr, usoudili, že tu nic užitečného opravdu není, vydali se dveřmi naproti do další místnosti.
Následující sál se velmi podobal předchozímu až na dva malé rozdíly. V levém rohu stál menší dřevěný stolek a naproti dveřím spokojeně pospával skřet. Trojice se na něj okamžitě vrhla a sotva stačil jeho nebohý život vyhasnout, už dýkami párali jeho vnitřnosti na co nejmenší kusy a zkoušeli štěstí, co kdyby náhodou spolkl zlatý prsten. Když skřeta rozpárali tak, jak by to nedokázal ani nejzvrácenější kat a kromě natrávené suché trávy byl jeho žaludek zcela prázdný, zaměřili pozornost na prostý dřevěný stolek.
Pomalu k němu přistoupili a Kenan už pátral po šuplíku či nějaké schránce. Stolek však nic takového neměl. To partu dobrodruhů prohledávačů neodradilo, vytasili sekery, kteří jinak válečníci používají k boji a začali bezbranný stolek štípat na třísky, jestli náhodou přeci jen neukrývá tajnou schránku s pokladem či tajnou listinou.
Ovšem ani tentokrát se úspěch nedostavil. „Něco přece najít musíme,“ odhodlaně pravil Ashnah, „kopejte dál. Určitě tu bude nějaká tajná chodba s pokladem.“ A tak se scénář z předchozí místnosti opakoval i zde. Po další hodině neúspěšného prohledávání uznali, že ani zde se nenacházel poklad, a tak se vydali po schodech do dalšího patra.
Vstoupili do větší síně, která dloužila k prostému obývání. Trojici se rozzářily oči. Ashnah ihned přiběhl k dřevěné skříni a hned sáhl po klice. Skříň však byla zamčená. „Á,“ zaradoval se, „tady bude určitě něco cenného.“ Popadl sekeru, kterou vylomil dveře. Potom se pustil do oblíbené činnosti, prohledávání. Probral staré moli prožrané hadry a starou veteš, kterou vyházel ze skříně. Potom znovu popadl sekeru a prosekal zadní stěnu skříně, protože věřil, že tu bude tajný prostor. Když po deseti minutách skříň rozštípal na třísky a nic nenašel, zaměřil se na další kus nábytku.
Mezitím Benhail a Kenan vyházeli veškeré nádobí z kredence, prohledali šuplíky včetně prostoru za nimi, ale ani tam nenašli ukryté zlaťáky. Potom se pustili do samotného kredence, jež po pár minutách skončil stejně jako nebohá skříň.
To už se vrhli na velký rozkládací stůl uprostřed místnosti. Nejprve ho samozřejmě rozložili a rozkládali ho tak důkladně, že za krátkou chvíli na zemi zůstala jen hromada polámaných prken a zlomených noh. Úplně stejný osud potkal i kolem stojící prosté dřevěné židle. Ušetřeno nezůstalo ani malé dřevěné štokrdle, staré necky, lavice i poličky na stěnách.
Po hodině zde strávené, udělali z kuchyně kůlničku na dříví, ale to jim nezabránilo hledat dál. Kenan začal páčit prkna z podlahy a hledal tajný vhod do podzemních katakomb. Benhail probourával do zdi díry, kde pátral po tajné komnatě a Ashnah zcela rozmlátil krbový komín, protože si byl jist, že je poklad ukryt v komíně.
„Myslím, že bychom to asi ukončili. Tohle nikam nevede,“ zklamaně pravil Pán jeskyně. Svět právě zmizel. „Téměř čtyři hodiny jste strávili prohledáváním tří téměř prázdných místností.“ Trojice hráčů po chvíli brblání opustila síň.
Za krátko se opět dostavil mladík, který se vyptával na průběh další hry: „Jaké to bylo teď. Asi nic moc, vidím tvé zklamání.“
„S nimi se nedá vytvořit žádný příběh,“ lamentoval Pán jeskyně. „Když projití malého sklepení o třech místnostech jim zabere půl dne, protože každou místnost musejí rozkopat dva sáhy do podzemí, jestli tam náhodou někdo nezakopal poklad, nadělají díry do zdi, zda tam není ukrytá tajná chodba, všechen nábytek rozštípou na kusy, jestli náhodou neskrývá tajnou schránku a když náhodou zabijou nějakou potvoru, tak ještě než padne k zemi, už se všichni na ni hrnou a šacují ji. Ten minulý příběh, který jsem jim připravil, pojali podobně,“ pokračoval.
„Co tam prováděli?“
„Měli pátrat po dědictví jejich předků. Avšak místo toho, aby pátrali po indiciích, vyptávali se po městě, bádali v knihách, tak celý zděděný dům převrátili doslova naruby. Začalo to tím, že rozházeli všechny kastroly v kuchyni, vyházeli všechno prádlo z šuplíků a samozřejmě i všechny knihy z knihoven. Když nic neobjevili, popadli nože a začali párat polštáře, deky, postele, čalounění u židlí a gaučů. I tam se úspěch nedostavil. Ale tím jsem je také neodradil a nastavili těžší kalibr. Jeden popadl velké kladivo a začal dělat do zdí díry, jestli tam není tajná místnost, druhý rozmlátil vzácná kachlová kamna z počátku pátého věku, a třetí krumpáčem rozsekal zdobený krb. Protože ani v tomhle případě nenašli, co chtěli, nezastavili se. A to už jsem pomalu nerozdejchal. V celém domě vytrhali prkna z podlah, zničili kompletně veškerá schodiště, a pak jen kopali a kopali, až jim celý dům spadl na hlavu. Tím jsem to musel ukončit. Protože se ani tentokrát nezměnili, z tohle trojicí hrát už nehodlám.“
Po těch rozčilených slovech se Pán jeskyně odebral rychlým krokem ze sálu a mladík s kaštanovými vlasy ho také následoval.
Aldeřané zůstali v sále sami a měli teď dost času probrat dějství druhé party. Při tom se všichni náramně bavili. Už jen pomyšlení, že by podobně postupovali při jejich výpravách kruhem světů, asi by moc nepochodili
Po přestávce se do sálu vrátil Pán jeskyně s další partou. Na charakterových listinách tentokrát stály jména: Tob, Imnah a Gideon. Následovala krátká porada a už se všichni ocitli ve fiktivním světě.
Tři hrdinové kráčeli po kamenité cestě vinoucí se zelenou kopcovitou krajinou občas lemovanou vysokými duby. Příjemný den zpříjemňovalo cvrlikání ptáků. Každým krokem se dobrodruzi blížili k městu Antar. Zprávy přicházející z těchto končin hovořily o blížící se válce s mocnou říší daleko na severu.
Překročili další kopec a v údolí se jim naskytl pohled na klidné raně gotické město, obehnané pevnou hradbou a vysokými věžemi. Pokračovali hlavní branou do města. Mnoho domů zde bylo postaveno ze dřeva, pouze významnější stavby z kamene. Protože už byli z dlouhé cesty unavení, trojice se poohlédla po vhodném ubytování.
Po chvilce bloumání městem narazili na větší hrázděný dům s vývěsním štítem. Stálo na něm: „U zlatavého moku.“
„To vypadá dobře,“ poznamenal Tob.
„Souhlasím. Doufám, že je také krmě chutná,“ pravil Gideon.
Vstoupili dovnitř a porozhlédli se. V toto dobu krčma zela téměř prázdnotou, ačkoliv Antar patřil mezi bohatší říše. Stín blížící se války byl znát.
„Pánové jistě přicházejí z daleka,“ přivítal je hostinský u baru, „čím posloužím?“
„Chtěli bychom pokoj,“ žádal Imnah.
„Raději tři. Ať máme každý svůj,“ dodal Gideon. „Ty nejlepší co máte,“ pokračoval ve výčtu jejich nárocích.
„Mám tu tři pěkné pokoje, každý za 4 stříbrné na noc.“
„To bereme.“
„Předpokládám, že nezůstanete o hladu a žízni,“ pravil hostinský s vidinou dobrého výdělku.
„Samozřejmě. Dáme si každý korbel dobrého ležáku. A nebo raději tupláka. Máme celkem žízeň.“
„Hned to bude. A něco k jídlu?“
„Dáme si to nejlepší co máte. Zrovna mám chuť na zlatavě propečenou husu.“
„Samozřejmě,“ radostně pravil hostinský, který už duchu počítal stříbrnáky a i nějaký ten zlaťák.
Za malou chvíli už stály na stole velké korbele piva a než stačil hostinský donést velkou pečenou husu, byli hosté na suchu. „Dáme si další,“ poručil Imnah. „A mě rovnou dvě,“ dodal Gideon. A tak strávili dlouhou dobu posedáváním u stolu, kdy si nechávali přinést další pochoutky a další piva.
Poté, co utratili téměř veškeré peníze, je hostinský odvedl do pokojů. Když se zabydlili, Gideon ve svém pokoji otevřel okno, z nějž vykoukl do rušné ulice. Sledoval lidi jak někam prochází a první věc, která ho napadla, spočívala v hledání nějakého klacku, který vzápětí hodil po nic netušícím člověku procházejícím se okny krčmy.
„Au,“ vykřikl obyvatel, zatímco se Gideon šibalsky pousmíval schován v pokoji pod oknem. Měšťan se chvíli rozhlížel po okolí, ale brzy toho nechal. Pouze si pomyslil: „Asi něco spadlo ze střechy.“ Gideon se však nespokojil jen s jedním klackem a hned hledal další. Takhle se bavil nějakou chvíli, než mu došly klacky.
V sousedním pokoji se Imnah bavil tak, že nejprve zcela úmyslně nablil za dveře. Potom si prohlížel velmi pěkně zařízený pokoj a začal vymýšlet další nechutnosti. Otevřel šuplík od stolu, do nějž se vymočil. Následně otevřel velkou zdobenou almaru, do které vykonal velkou potřebu.
Tob se bavil tak, že ho napadlo vytrhávat prkna z podlahy. Protože podlaha byla celkem umně vyrobena, nebylo to snadné, a tak první pokus skončil zlomenou dýkou. „Sakra!“ zaklel a mrštil zbytkem dýky o zeď. Popadl válečnou sekeru a první prkno se mu podařilo vylomit. Pak už to šlo lehce. Když už měl slušnou zásobu dřeva, začal přitloukat získaná prkna přes dveře.
„Můžeš mi vysvětlit, co to vyrábíš?“ ptal se Pán jeskyně.
„Musím zatlouct dveře. Co kdyby se mě pokusil někdo v noci zavraždit. Však víš, že moje postava trpí trochu schizofrenií.“
„No jak myslíš,“ odevzdaně pravil, když viděl počínání celé party.
Mezitím Gideon přemýšlel, co by mohl hodit po dalších obyvatelích. Jeho pohledu neuniklo malé zrcátko, které popadl a už vyhlížel další oběť. Ozvalo se zařinčení, když dopadlo za menšího prostě oděného muže. „Zatraceně,“ tiše si zanadával, když netrefil. Muž na ulici se zarazil a ze země sebral rozbité zrcátko. „Co to?“ rozhlížel se po okolních domech. „Někdo bude mít asi trochu smůly,“ konstatoval. Odhodil už bezcenné zrcátko na hromadu dalšího haraburdí a odkráčel pryč.
V pokoji byla spousta dalších drobných věcí, jež Gideon postupně házel po lidech. Během hodiny skončil na ulici, pilník na nehty, kovový jídelní příbor, hřeben, tácek, dřevěná miska, svíčka, včetně stojanu, kovový svícen a mnohé další drobnosti. Někteří kolemjdoucí pátrali, odkud ty předměty padaly, jiní tomu nevěnovali až takovou pozornost a našli se i ti, co vyhozené předměty sebrali.
Mezitím Imnah zkoušel ostří meče a sekery sekáním do čalounění a nábytku. Pokoj po hodinovým řáděním vypadal ještě hůř, než po explozi velmi silného kouzla. Tob pokračoval v zatloukání dveří a oken. Když už nebylo co zatloukat, začal stěhovat nábytek. Snažil se zabarikádovat všechny možné vstupy do pokoje.
Imnaha pak měl další ze svých potrhlých nápadů. Zkusil zapálit dveře. Když se mu to nedařilo, nashromáždil hromadu třísek ke dveřím a druhý pokus byl mnohem úspěšnější. V zápětí se pokoj i přilehlá chodba zahalila dýmem.
„Hoří!“ kdosi někde zařval.
Hostinský popadl vědro s vodu a rychle běžel do patra. Rozrazil dveře. Nejprve se mu to nedařilo, protože byly zatlučeny prknama. Rozeběhl se a silným kopem vyrazil dveře a zarazil se. Když viděl tu spoušť a Imnaha, jak držel v ruce rozbitý stolek, zakřičel: „Co si myslíš, že děláš?“ a vrazil mu jednu do zubů. „Stráže!“ volal hostinský.
Gideon zatím nevnímal poprask, který způsobil Imnah ve vedlejším pokoji. Ani to, že po ulici najednou běhá mnoho lidí s vědry a několik strážných běžící přímo do hostince. Pořád se bavil házením čím dál tím větších předmětů po kolemjdoucích. Ze zdi sundal velký obraz a vyhlédl si vysokého dlouhovlasého šlechtice. Pečlivě namířil a už obraz letěl přímo na bujnou černovlasou kštici.
Škub! Plátno se dopadem protrhlo a šlechtic byl doslova v obraze. Rychle ze sebe serval zničený obraz a v okně spatřil Gideona, který se právě chystal vyhodit z okna nočník. „Počkej, až se mi dostaneš do ruky! Já tě přetrhnu!“ křičel vlasatec a vběhl rázně do hostince.
Šlechtic v patře potkal šestici strážných, kteří právě zatýkali Imnaha a Toba.
„Co se tu děje?“ zajímal se.
„Zničili mi dva pokoje a pokusili se mi zapálit hospodu,“ vysvětloval rozčilený hostinský.
„Tak to se běžte podívat i do tamtoho,“ ukázal na Gideonův pokoj. „Ten se bavil, že vyhazoval z okna vybavení. Po mě hodil obraz.
Strážní nato vtrhli i do posledního pokoje, kde přistihli Gidona, jak se chystal vyhodit na ulici noční stolek.
„Podívejte, co provedli s pokoji!“ láteřil hostinský. „Bude mi trvat minimálně deset dní, než to dám do pořádku a budu moc někoho ubytovat.“
„Do vězení s nimi,“ přikázal velitel strážných. „Budete souzeni za vandalství, ničení cizího majetku a žhářství.“
Strážní odvedli trojici do městského vězení. Obraz světa se posléze vytratil a Aldeřané byli zpět u velkého herního stolu. Chvíli sledovali krátkou rozpravu Pána jeskyně s hráči. Když hráči opustili sál, dorazil mladík s delšími vlasy.
„Jak dopadl příběh? Koukám, že jsi stále zklamán. Co vyváděli?“
„To zas byla sestava,“ povzdechl si Pán jeskyně. „Celou dobu dělali úplné kraviny. Tři hodiny strávili tím, že celou hospodu úplně rozbili. Teprve, až je za to zavřeli do vězení, tak snad bude příště nějaká šance vytvořit nějaký příběh.“
„Nedivil bych se kdyby podobně rozbili i to vězení.“
„Právě toho se obávám,“ odmlčel se Pán jeskyně.
„A tihle čtyři?“ ukázal mladík na Aldeřany. „Sedí tu už celý den a zatím nehráli. Jaký máš s nimi plány.“
„Původně sem je chtěl zapojit do našich her, ale když jsme viděl ty dnešní sestavy, tak na další vyprávění už nemám náladu.“
„Takže je pustíme?“
„Není to tak snadné. Ví o naší civilizaci, na druhou stranu by mě celkem zajímalo, jak se sem dostali. Svět na povrchu je už odnepaměti neobyvatelný.“
„Jak neobyvatelný?“ promluvil k Pánu jeskyně Azanyrmuth Tajemný.
„Prostě úplně zničený, vyprahlý, zbaven veškerého života. Naši předkové si zahrávali s nebezpečnou magií a vedli nekonečné války. Jednou se vše vymklo kontrole a Volsiniané stáli prakticky na prahu vymření. Nemnoho šťastlivců nalezlo úkryt v několika velkých pevnostech, kde jsou přeživší udržováni v umělém spánku. Už ani nevím kdo přišel s tím nápadem hrát takové živé hry a vytvářet příběhy, kterým jste byli právě přítomni. Akorát najít dobré hráče je velký problém.“
„Byla to celkem sranda,“ Galvoj stále neskrýval pobavený úsměv v reakci na konání předešlých part.
„Jak pro koho. Ale tohle ještě není to nejhorší. Pak jsou další tipy hráčů, jako například kresliči map. Ti chtějí vědět přesný rozměr kdejaké místnosti, každé chodby, přesný úhel každého ohybu, a když jim to náhodou nevychází o jeden yard, tak to jsou schopni řešit půl večera. Nebo když jim řeknu, že místnost má na každé straně délku šest yardů a uprostřed jedné zdi jsou dveře, tak zase řeší, že mu to nevychází na ten jeho čtverečkovaný papír.“
„Ještě horší jsou pravidláři,“ pokračoval Pán jeskyně. „Odpálí v úzké chodbě ohnivou kouli, a pak se hádají, že stojí jedenáct stop od epicentra výbuchu a v pravidlech si přečetl, že tohle kouzlo zraňuje za 40 v okruhu deseti stop. Co se asi stane, když něco bouchne v úzké chodbě?“
„Pěkně to s tebou hodí o zem,“ odpověděl mu Helmuth.
„Přesně!“ souhlasil.
„S hráči bych možná mohl pomoct,“ zamyslel se Tajemný. „Na Aldeneerinu znám pár kamarádů, co podobné hry občas hráli. Nedávno jsme ve starých knihovnách našli pravidla mnoho zajímavých her. Tohle se snad jmenovalo Kobky a Draci 3.“
„To zní zajímavě, ale ještě jste mi neodpověděli na otázku, jak jste se sem dostali?“
„Váš svět už dávno není zpustošený, právě naopak. Doslova překypuje životem. Cestou jsme prošli velké lesy a příjemné pastviny.“
„To není možné,“ neskrýval překvapení Pán jeskyně i přítomný mladík. „Museli jsme tu strávit celá staletí, možná i tisíciletí. Když se to všichni dozvědí, bude to katastrofa. Náš lid už není zvyklý žít v reálném světě. A navíc jsem ve vašich myšlenkách zahlédl stopy nebezpečí, které hrozí i na jiných světech.“
„Nebojte, nebudeme to uspěchávat,“ uklidňoval Pána jeskyně Azanyrmuth. „Jak s touto informací naložíte, je na vás. My vám můžeme nabídnout pomoc v opětovném osidlování, znovu vás zasvětit do tajů magie, mnohé naučit a v neposlední řadě spolupracovat, obchodovat a mnoho dalšího.“
„Dobrá, promluvím o tom s našima, ale chtěl bych vás požádat o jedno. Sežeňte mi nějaké dobré hráče. A nyní máte cestu volnou. My musíme probrat mnoho věcí a zjistit, jak to s tím naším světem doopravdy je.“ Těmito slovy se Pán jeskyně rozloučil a spolu s mladíkem opustil sál.
Stůl uprostřed sálu zel najednou prázdnotou a dveře ven se otevřely. Celé se to zdálo jako nějaký hodně divný sen. Aldeřané se vydali na cestu z pevnosti a když překročili most, spatřili na hradbách nějakou postavu. Azanyrmuth poznal onoho vlasatého mladíka, jak se fascinovaně rozhlíží po okolí.
„Víte co je hodně zvláštní?“ pravil Tajemný. „Že ten mladík je mi hodně podobný.“
„To bude asi náhoda,“ ujišťoval ho válečník Helmuth. „A nás už jen čeká cesta domů. Jak dlouho myslíte, že jsme tam byli?“
„Odhaduji to na celý den,“ odpověděl Galvoj. „Podívejte se na oblohu, slunce před chvílí vyšlo. Ale vůbec nepociťuji únavu. Naše těla musela spát, když jsme byli diváci v té hře.“
Pak už si v hlavách přehrávali humorné příběhy a neobvyklé setkání s novou kulturou, a už je čekala dlouhá čtyřhodinová cesta ke kruhu.