Destroyer (dokončeno)

PROLOG: PŘED HOŘÍCÍM DOMEM


Stál před hořícím domem...
Všechno co měl, to zničil. Zničil svou manželku, zničil své hudební nástroje, a teď zničil i svůj dům.
Ale proč?
Lidé vždy říkali, že je šílený. Možná jim to uvěřil. Rozhodl se skoncovat se vším, a vydat se na pouť sebedestrukce...
Má jen jediný cíl - zničit všechno co se ho týká, a každého, kdo mu ublížil...
Je to blázen?
Již zapomněl jaké to je, cítit se na živu. Cítit se spokojený. Cítit radost ze slunce.
Jeho peklo trvá již osm let. Všechno to začalo, když nastoupil do kapely Degenerace...


KAPITOLA PRVNÍ: KONKURZ


PŘED OSMI LETY

Richard prchal z práce. Musel stihnout konkurz do hard-rockové, industriální kapely, Degenerace.
Schánejí lead-kytaristu. Richard umí hrát na různé nástroje: bass kytaru (od čtrnácti), bicí (od dvanácti), klávesy (od pěti) a kytaru (od desíti). Taky umí zpívat. Naučil se to na základní škole, kde chodil na hodiny zpěvu. Richard měl vždy blízko k destruktivní hudbě. Když ji poslouchal, tak něco uvnitř něj plavalo na povrch. Možná byl vždy nějak šílený...

Když mu bylo osm, tak mu zemřela jeho milovaná matka. Místo ní přišla náhradní matka, se kterou se vzali s jeho otcem. Jeho náhradní matka a jeho otec mu dali vše, aby z něj byl NĚKDO. Koupili mu různe nástroje, koupili mu skate board, přihlásili jej na různé kroužky, jako kroužek kreslení, nebo zpěvu, a nutili ho do učení. Richard, když dospěl, byl proto umělec. A měl rád umění.

Když mu zemřela matka, tak musel navštěvovat psychiatričku. V osmnácti mu diagnostikovali bi-polarní poruchu osobnosti. Citil se na živu, když poslouchal muziku, nebo ji hrál, nebo když byl sjetý nebo opilý. Občas cítil všechno, jindy zase nic, a někdy byl i stabilní...
Ale po vetšinu času byl emočně labilní...

Richard si často při poslechu hudby vztahoval texty na sebe. Někdy si dokonce myslel, ze ho ti muzikanti nějak znají, snad skrze astralní sféru. Jeho nejoblíbenější kapela byla Nine Inch Nails, a jeho nejoblíbenější album bylo The Downward Spiral, od stejné kapely. Album o člověku, který kvůli problemům se světem, začal svou cestu spirálou dolů, na jejimž konci byla sebevražda. Toto album jej ovlivnilo, a myslel si, že je o něm. Richard měl totiž problémy se vším. S komunikací, s holkami, s náboženstvím, s drogami... Přesně jako na tom albu. A navíc často uvažoval o sebevraždě. Jednou se o ní dokonce pokusil - když mu bylo patnáct, tak si pořezal zápěstí, ale přežil to, protože jej našli pod mostem nejací kluci. Poté strávil tři měsíce na psychiatrii...

Ale zpět ke konkurzu...

Richad prchal z práce. Měl akorát hodinu na to, aby se dostal na konkurz. To bylo tak akorát, pokud nebude nikde na dálnici dopravní zácpa. Vzal si s sebou flash disk se dvěma songy, které složil ve Fruity Loopsu, aby jim ukázal, že umí dělat hudbu. První skladba se jmenovala "Another Day", a byla zpívaná. Žánrově - alternative rock. Sice něco jiného, než co hráli Degenerace, ale Richard byl na tu skladbu pyšný. Text skladby byl o sebevraždě... Druhá skladba nesla nazev "Electronic", a byla bez textu. Žánrově - elektronický, progresivní rock. Richard měl v počítači složku s asi padesáti skladbami, nicméně, dobrých tam bylo jen asi pět. Z nich vybral tyto dvě, na které byl pyšný. Doufal, že mu pomůžou dostat se do tak známé skupiny, jako je Degenerace.

Richard jel na konkurz, když v tom se začal potit a dostal nával horka... Absťák na piko. Zastavil u silnice, aby si šlehl trochu pervitinu, ale když sáhl do náprsní kapsy, kde by měl mít sáček, tak zjistil, že je prázdná. Už neměl čas vrátit se pro sáček. Musel dostat to místo, aby měl víc peněz, a mohl dělat něco, co ho baví. Pracovat v továrně na kyanid ho fakt nebavilo...
Rozhodl se, že i přes absťák, který měl, pojede na konkurz...

Dorazil na místo zkušebny - do sokolovny, kde by měla být zkušebna ve druhém patře, jak psali na webu. Byl celý propocený, a vůbec mu nebylo dobře... Dýchavičně vyšel schody. Na hoře byly dvoje dveře, jedny na levo a druhé na pravo. Bylo už 18:06 - šest minut po konci konkurzu. Richard zkusil
hned ty první, nejbližší dveře, na pravo. Zaťukal a vzal za kliku - Zamčeno... Ticho... Šel ke druhým dveřím, zaťukal, vzal za kliku - zamčeno... Ticho...

"Kurva! Přišel jsem pozdě. A nevim, jestli jsem schopnej dojet domu", pomyslel si. Ale co se dalo dělat. Nikdo nikde, tak šel ke schodům, když v tom uslyšel kytarový riff, ozývající se z prvních dveřií na pravo. Vratil se ke dveřím a znovu zaťukal. Byl celý rozklepaný, protože měl socialní úzkost, a navíc přišel pozdě, a měl absťák.

Zaťukal... Nic. Zaťukal po druhé... Ozval se smích.
"Kdo je?" Ozvalo se za dveřma... Richard zpanikařil. Dostal psychicky blok, znásobený tím smíchem, a nemohl promluvit. Po chvíli nečinného stání zaklepal znovu. Byl to okamžitý nápad. Někdo odemkl, a prudce otevřel dveře...

Ve dveřích stál kluk - asi 25 lety, s dvojitým piercingem v bradě - jako to má David Drainman z Disturbed. Richard ihned poznal, že je to basskytarista kapely Degenerace - Maniac.

Maniac: "Co chceš? Prišel´s na konkurz? Ale už je pozde..."
Richard stál a neřekl ani slovo. Byl v obličeji celý promočený. Pot z něj kapal proudem...
Maniac: "Je ti dobře? Seš celej mokrej. Chlapi, pojďte se podívat!"
Celá kapela se nahrnula do dveří a viděla promočeného, zkroušeného Richarda, jak nemluví ani slovo. Byli to: Maniac - bass-kytarák, Pig - zpěvák, a blonďatý kluk, který hrál na bicí...
Maniac: "Jestli´s přišel na konkurz, tak už je pozdě. Máme vybráno."
Blondaty kluk: "Počkej, dáme mu šanci. Pojď dál..."
Kapela ustoupila ode dveří...

Richard váhavě vkročil dovnitř místnosti. Byla to malá místnost, asi 5x5 metrů. Na pravo ode dveří stali bicí, uprostřed klávesy s mikrofonem. Různě po místnosti byli položeny hudební nástroje. Kytara, baskytara... V místnosti byla jediná skříň s dvojitými dveřmi, lednice a dvě okna. Jedno po pravé straně, a druhé naproti dveřím. Místnost páchla pivem. Všude po zemi se válely plechovky černého kozla...

Maniac: "Ty vypadáš fakt hrozně. Co se ti stalo?"
Richard odpovědel po pravdě, i když uvažoval, že si něco vymyslí...
...Řekl pravdu: "Mam absťák, a jsem nervozní..."
Kapela se rozesmála...
Po chvíli Richard uslyšel zpěváka, který si říká "Pig", jak prohlásil, na půl pro sebe: "to je mentál..."
Maniac: "Co bereš?"
Richard: "Piko..."
Teď si Richard připadal jako ubožák, který žebrá o drogu..
Maniac: "Hmm, už jsi někdy zkusil heroin?"
Pig: "Přece mu nedáme náš matroš?!"
Maniac: "´Di do hajzlu! Ten člověk vypadá na kolaps..."
Maniac odešel od Richarda k lednici, a vytáhl z ní sáček s hnědým prášskem, který ukázal Richardovi:
"Zkus tohle..."
Maniac odešel k oknu, a vzal od tamtud lžíci a injekční stříkačku. Roztavil na lžíci za pomoci zapalovače heroin. Pak vzal injekční stříkačku, a nabral do ni heroin (byla to malá dávka). Šel k Richardovi:
"Vyhrň si rukáv!"
Richard nebyl schopný promluvit ani slovo. Připadal si neskutečně trapně. Nevědel přesně proč, ale nějak ho popadla extrémní fóbie, jakou nikdy v životě nezažil. Vytáhl si rukáv a Maniac mu to střelil. Ostatní členové kapely se na ně nevěřícně dívali... Richarda bezprostředně po vstřebání heroinu napadl refrén "The Becoming" od NIN:
"hiding backwards inside of me,
I feel so unafraid..."
Všechen jeho strach a nejistota zmizely...
Cítil, že splynul s tou skladbou. Zavalila jej vlna příjemného tepla a klidu. Nic tak silného v životě necítil. Desetkrát lepší, než ten nejlepší sex, a v kontrastu s tím, co šíleného před chvílí cítil, byl jako v nebi...

Richard vstoupil do zkušebny. Nikdo kromě něj nebyl sjetý, ale vůbec mu to nevadilo. Cítil se klidně.

Maniac: Zahraj nám něco!
Maniac podal Richardovi elektrickou kytaru - bílou. Richard začal hrát Mudvayne - Dig. Po chvíli hraní se nechal unést a vystřelil šílené sólo, při jehož hraní přetrhl dvě struny.
Pig: "Ty vole, co to kurva deláš?!"
Richard: "Sorry, chlapi. Nechal jsem se unýst."
Blonďák: "Ale hraješ výborně!
Richard: "Mam tady dvě skladby, který jsem složil na počítači. Chcete je slyšet?
Blonďák: "Jo! Na to jsem zvědavej."
Richard podal blonďákovi flashku...

...Poté, co si poslechli ty dvě skladby, byli nadšení.

Blonďák: Zavoláme tomu negrovi, že už máme někoho lepšího."
Maniac: "Protože´s nám zničil kytaru, budeme ti říkat Destroyer. Každej tady má přezdívku, což asi víš. Já jsem Maniac, hraju na basskytaru, Zpěvák, tenhleten, to je Pig, a tohle je Joker. Vítej v kapele!"

Povídka mě celkem zaujala, ovšem to nepoužívání diakritiky celkově zhoršuje čtení a mnoho lidí to může od čtení odradit. Takže velmi doporučuju ji doplnit.

Dik za nazor .)

KAPITOLA 2 - SILENT HILL


"I am every fucking thing and just a little more
I sold my soul but don't you dare call me a whore"
NIN - Starfuckers, Inc.

"I've sold my soul, so when my body goes cold
I'll go straight to hell"
Carcass - Swansong


Před chvílí přišel z konkurzu. Seděl na gauči, v tureckém sedu. Byl v opiovém rauši, ale cítil, že se stav chýlí ke konci. Začal usínat, a v uších mu zněl vysoký, pištivý tón, který zesiloval a zesiloval... Uslyšel hlas: "Nech mne vejít!" a poté několikrát: "Kdo jsi?" Zavírali se mu oči... Viděl malou, skleněnou pyramidu, jak pomalu padá na zem, a když dopadla, tak se rozbila a on se lekl. Když otevřel oči, zjistil, že se nemůže hýbat. Podíval se na deku s čtverečkovanými vzorci vedle něj, a ve čtvercích viděl pohyblivé obrázky květin. Najednou ucítil přítomnost nějaké bytosti. Byl si jistý, že je to nějaký duch. Přišla na něj zima. Cítil tu bytost za svými zády, jak na ně leze. V tom uslyšel hluboký, zkreslený hlas. Zněl jako ten zkreslený hlas psychopata z filmu Saw. Hlas se zeptal: "Chceš zaprodat svou duši, za slávu?" Řekl: "Ano".

Poté se probudil. Cítil, že mu něco chybí. Cítil se v klidu, ale smutně.
Nevěděl proč. Nedokázal by ani popsat, jak se přesně cítil. Nebylo to jako deprese. Bylo to něco nepopsatelného... Po krátkém okamžiku ty pocity zmizeli. Najednou dostal potřebu něco vytvořit. Skladbu, kresbu, prostě cokoliv.

Otevřel Fruity Loops a začal skládat. V hlavě se mu rozhýřili nápady. Bylo jich tolik, že je nedokázal sledovat. Během asi pěti minut složil skladbu, kterou pojmenoval Silent Hill. Byla dobrá, a vůbec nechapal, jak ji dokázal složit tak rychle...

Ihned ji upravil v Movie Makeru (vložil k ní obrázek), nahrál na internet a poslal Maniacovi emailem:

"Právě jsem složil skladbu, a můžu říct, že hraná na skutečné nástroje, a zmixovaná, bude, upřímně, kurevsky dobrá!
https://www.youtube.com/watch?v=xkjZBfAl4v8
Richard"

Richard se nemohl dočkat odezvy od Maniaca. Každou chvíli kontroloval, jestli mu nepřišla odpověď. Uvařil si kafe, přičemž nervózně chodil po kuchyni, než se voda dovařila. Richard byl vždy nervózní, když musel na něco čekat.

Bydlel sám. Bylo mu 26, a před dvěma lety se odstěhoval od svých rodičů. Tedy - od svého otce, a nevlastní matky. Měl ješte sestru, o tři roky starší. Bydlel sám, neměl přítelkyni. Když mu bylo patnáct, tak byl asi rok ve vztahu s o tři roky starší dívkou. Když mu bylo 21, měl druhou, a jejich vztah trval asi půl roku. Nyní se cítil příliš dole na to, aby mohl mít přítelkyni. Byly to
prostě jeho pocity. Nic špatného se vlastně nestalo, jen se dělo to, co se dělo už roky. Drogy, socialní úzkost, občasné deprese a mánie. Kromě drog měl ale tyto problémy vetšinu svého života.

Přinesl si kafe do pokoje. Položil jej na stůl. Pustil si Silent Hill. Poslouchal to stále dokola a přemýšlel, jak to asi bude znít hrané na skutečné nástroje. Měl z toho obrovskou radost. Stále měl ještě kreativní náladu. Opět zkontroloval email, ale žádnou zprávu nedostal (zklamání). Přemýšlel, že by Maniacovi zavolal, ať se podívá na email, ale zavrhl to. Otevřel přehrávač, a několikrát po sobe do playlistu vložil Silent Hill. Poté si vzal papír A4 a tužku, a začal přemýšlet, co při poslechu té skladby vidí. Viděl abstraktní obrazce. Přemýšlel co znamenají. Chtěl vylovit něco hlubokého. Přemýšlel o svých pocitech. "Cejtim se... šťastně, i hrozně najednou. Neni důvod cejtit se tak hrozne, ale já se tak cejtim. Proč?" Snažil se to vylovit na povrch, ale nenacházel odpověď. Bylo to něco hlubokého. Snažil se soustředit na otázku proč, ale vždy, když se mu zdálo, že se blíží k odpovedi, tak mu něco jiného odtrhlo pozornost. "Nevim... Co chci nakreslit? Pocity. Ale jak vypadaji?"

Když se chystal konečně něco načrtnout, tak mu zazvonil telefon. Maniac! (Už si to konečně poslechl!)
"Richard u telefonu, co potřebuješ?"
"Právě jsem si pustil tvou skladbu. Je docela dobrá. Na skutečných nástrojích to bude pecka. Jak dlouho´s ji skládal?" Zeptal se Maniac.
"Asi pět minut." Odpověděl Richard."
Maniac: "Hele, zejtra nezapomeň přijít na zkoušku! Zkusíme zahrát i ten tvůj novej track. A nezapomeň mi přinýst prachy za tu dávku, kterou jsem ti dnes dal. Tak zatim!"
Richard: "Tak... se měj. Čau."

Po telefonátu se vrátil k přemýšlení. Bušilo mu srdce, protože byl hotový z toho, že si Maniac poslechl jeho skladbu. Snažil se uklidnit, a opět ponořit do myšlenek. A najednou ho to udeřilo! "Cejtim se hrozně, protože nevim co tady dělam. Bloudim v tomhle světě jako duch. Mrtví nevědi, že jsou mrtví, jak se píše v Bibli. Jsme všichni už mrtví?"

Během půl hodiny udělal surrealistickou sketch toho, co se mu honilo hlavou. Schoval si to do nočního stolku. Jestli někdy vydá vlastní album, bude to o duchách, a jako obal bude toto...

Byla už tma. On byl ospalý. Zítra naštěstí nemusí do práce. Cítil se po tom heroinu rozlámaný a malátný. Šel spát. Když padal do spánku, zaslechl agresivní, "mimozemský" hlas: "Seš ničemník, až píča!" Richarda to probralo. Posadil se. Uklidnil se tím, že to je tím heroinem. Halucinace. Chvíli seděl, a přemýšlel o tom hlasu, než se mu začali zavírat oči, a on opět padal do spánku, když se znovu ozval ten hlas: "Budeš brát drogy!" Richarda to opět probralo. (Co se to kurva děje?) Vstal z postele, a došel si pro sklenku
vody. Pořád se mu zavírali oči. Doufal, že opět nepřijde ten... duch? Vypil sklenku vody. Řekl si: "To je v pohodě, Richarde, jen máš po tom heroinu halucinace. Běž v klidu spát..." Lehl si na gauč, ke spánku si na notebooku pustil Incubus - If Not Now, When?, a brzo usnul. Ten hlas, ani ta bytost, se nevrátily...

co k temu dodat když...Ano bylo jich ta zpočátku víc jak dost.
A samozřejmě úplná nepřítomnost háčků a čárek nad slovy(diakritika). Dřív jak jsem dopsal tento názor, tak jsi vydal další díl.
Jak často budeš vydávat jednotlivé díly?
Jestli máš napsanou celou povídku chtělo by to nějakou pravidelnost.
Jinak zatím zajímavé propojení propojení zkrachovalého umělce, hard-rocku, drog, temných sil a mimozemšťanů vcelku zajímavé.

cenim si kazdyho komentare. diky! kapitoly mam v planu uverejnovat podle toho, jak je napisu.

Tady je dalsi kaptola:

KAPITOLA 3 - ZPRÁVA Z NEZNÁMA


Not a prisoner I'm a free man
And my blood is my own now
Don't care where the past was
I know where I'm going ...out!
Iron Maiden - The Prisoner



Probudil se celý rozlámaný. To, co se mu dělo minulou noc, ho už neděsilo, protože bylo světlo. Měl slabý absťák na piko, ale zatím si ještě nešlehnul. Místo toho si uvařil kafe bez cukru. Skoro nekouřil, ale měl velký splín, tak si jednu zapálil. Stál u sporáku, a přemýšlel o tom, co se mu včerejší noc zdálo...

Byl v lese s nějakýma lidma, a hráli tam fotbal. Střelil gól, všichni mu tleskali, ale potom... Něco šíleného... Měl z toho depresi, ale co to bylo? Již si vzpomněl! Nasedl do lanovky, která se tam objevila. Nějaky plešatý, a vysoký muž tam seděl s ním. Dostali se do chaty. Richard najednou seděl v tureckém sedu, uprostřed dřevěnné místnosti, a všechny zdi a celá podlaha, byli popsané náboženskými texty: "Bože, pomoc mi! Bože, kde jsi?" To Richard je napsal. Zbláznil se? A ten plešatý muž jej desil. Proč? Jak se choval? Jak se na něj díval? Jakým způsobem k němu mluvil? Jak jej ten muž vnímal? Jako bezradného blázna.

Voda na kafe se vařila... Vzal si kafe do pokoje, položil jej na stůl, a vytáhl z nočního stolku sešit na sny. Ležel pod sketchí, kterou včera nakreslil. Vytáhl i tu sketch, a prohlédl si ji. Pořád se cítil hrozně, kvůli tomu snu (byl to jen sen, nic neznamená, není to proroctví, je to jen odraz mé psychiky - rříkal si), ale ta sketch ho nějak uklidnila. Byl na ni pyšný... Pak ji vložil zpět do nočního stolku, a začal si psát do sešitu na sny.

Napsal:

"26.08.2015

Les - lidé - fotbal - gól - potlesk - lanovka..."

Uvědomil si, jaké je ticho, a tak otevřel notebook. Najel do složky "hudba", pak do složky s písmenem "P". Měl splín, a chtěl se ho zbavit. Proto si pustil křesťanské P.O.D. Vzpomněl si ale na ten sen ("bože, zachraň mě"), a okamžitě je přestal poslouchat. Místo nich si pustil Ashes dIVIDE - Keep Telling Myself It´s Allright, A pokračoval v psaní:

"...děsivý muž - zešílení - volání boha"

Tím to ukončil.

Když dopil kafe, byl teprve ve čtvrtině alba, tak jej stopnul a šel si uvařit další... Během poslechu desky dostal nápad - bude si pro zábavu vymýšlet názvy skladeb.

Napadlo ho: "nemůžu se dočkat, až na tom budu líp. Až přestanu brát drogy, a znovu se vrátim ke sportu. Až budu slavnej a úspešnej. Napsal tedy: "Can´t Wait". Další název: "To co se mi včera stalo. Byli to zlí duchové?" Napsal tedy: "Black Souls". Dále jej napadlo: "Use To Be. To čím mam ve zvyku bejt, ať už je to, když se přetvařuju, nebo když jsem sám." Další skladba: "Někdy si připadam jako Ježís. Přemýšlim o životě a o bohu, procházim si peklem, cítim se moudrý." Napsal tedy: "Like Jesus". Vzpomněl si na skladbu od NIN - All The Love In The World, a napsal: "All The World". Bezprostředně poté jej
napadlo: "Fucking Colony". Nevěděl přesně proč. Bylo to něco z podvědomí. Další nápad: "Někdy mam pocit, že mam otevřený oči víc než ostatní." Napsal: "Opened Eyes". Pak jej napadlo: "Mam socialní úzkost, někdy mam chuť to "rozbít" a odvázat se... Něco extrémního... Jako zabít." Napsal: "Kill". Poté si vzpomněl na Charlese Mansona, ten zabíjel. Nějak si to spojil s "Kill" a napsal: "The Prisoner". Poslední skladbu kterou se chystal napsat, prostě vylovil z podvědomí. První co ho napadlo bylo: "See".

Začal je seřazovat do tracklistu. Přehazoval je sem a tam, až ho to udeřilo do očí:

1) Black Souls
2) Can´t Wait
3) Use To Be
4) Like Jesus
5) All The World
6) Fucking Colony
7) See
8 ) Opened Eyes
9) Kill
10) The Prisoner

Náhoda? Nemyslel si... Slyšel, že se skrz automatické psaní dá komunikovat se záhrobím. Vzpomněl si na ilumináty, na texty kapel a zpěváků, kteří jsou dle konspiračních teorii o iluminátech, pod jejich vlivem. Často psali něco o tom, že musí člověk uvolnit to zvíře. Zničit toho vězně. Co když taky komunikují s duchy? Černá magie. V té "zprávě" viděl dvojsmysl. Nevěděl, který protiklad mu chtěli sdělit. Mají ve zvyku být jako Ježíš, nebo musí být jako Ježíš? Nemůžou čekat, nebo se nemůžou dočkat? A další otázka: kdo je ten vězeň? "Jsem to já, uvěznenej ve svejch špatnejch a svazujících pocitech? Ve zdech mého vězení?" Něco hlubokého uvnitř něj jako by říkalo: "Všichni jsou vězni v tomto světě. Nesmíš zůstat ve vězení. Osvoboď se." Ale co to znamenalo? Jako by to věděl, někde v hloubi duše, ale nedokázal si to přebrat v hlavě.

skvelé ja tu napíšu komentář a ty tu hodiš díl.
to bude zajímavé za 364 dní jak se to bude vyvíjet.

Trefil gol, vsichni mu tleskali, a

gól se většinou střílí
stále ta diakritika

[Dragon]

Hola. Rád vidím, že jsi udělal od minule značný pokrok, nicméně bych tě chtěl poprosit o nějaký úvod k povídce. Stačí jen pár vět.

Dále ta diakritika.. dost lidí jí podceňuje, ale číst něco delšího bez ní je občas na hlavu. Tak to do budoucna naprav.. jak v nových dílech, tak i v těchto již uveřejněných (tlačítko upravit).

Zdar Dragone. Muj duvod k napsani povidky je ten, ze jsem chtel neco napsat. Proste takova pohnutka z nudy. Napsal jsem, co se mi honilo hlavou. "Stal pred horicim domem..." atd. Pak jsem to rozpracoval. Samotnyho me zajimalo, jestli dokazu napsat neco delsiho, co ma hlavu a patu.

A diaktrika je precenovana Ne, neni, delam si srandu. Ale ja jsem uz zvyklej psat bez ni, a s ni mi to dela problemy a nebavi me to tak psat.

rebelx1 píše:

Ale ja jsem uz zvyklej psat bez ni, a s ni mi to dela problemy a nebavi me to tak psat.

A lidi jako mě nebaví číst cokoliv bez diakritiky, neskutečně to sráží úroveň povídky.

Zdar, bez té diakritiky je to mordor, ale je to tvoje věc.
Povídka je šílená, ale vskutku zajímavá.

dik za komentar

KAPITOLA 4 - DUALITA



Existuje teorie, podle které Satan udělal iluzi, abychom nepoznali, že jsme stále ti samí lidé, jako v biblických dobách, jen máme jiné tváře a jiná jména. Scénář, který se opakuje stále dokola...



Bylo 11:47. Byl lehce zfetovaný, takže neměl hlad, ale on se naučil se svou závislostí žit normálně. Takže se najedl. Vždy si šlehl, jen co se na nehet vešlo. Jediné co chtěl, bylo, aby neměl silný absťák. Kromě pervitinu holdoval ještě trávě, a absinthu. Ale to jen, když skládal muziku, nebo kreslil. Jedna jeho skladba se jmenovala "Green", a byla o trávě a absinthu. V drogách prostě nacházel nevyčerpatelný zdroj inspirací. Vždy když byl sjetý, zhulený, nebo opilý, tak lovil myšlenky a pocity z hlubiny své duše, velice snadno.

Dnes jede na zkoušku kapely. Nemůže se dočkat, až zahrajou Silent Hill na skutečné nástroje. Včerejší noc a dnešní ráno byli šílené. Jeho pocity se střídali: byl natěšený na zkoušku, ale záhy tam nechtěl jet, protože byl nervózní. Byl šťastný, že udělal kus umění, ale ten sen! Byl vystrašený... Co když se něco opravdu stane? Jeho mysl byla rozkouskována, a ty části se stále střídaly.

Richard o sobě často přemýšlel, a jednou přišel na to, že má uvnitř sebe tři části: 1) dítě, které chce vše, co uspokojuje. 2) Rozum, který nutí rozvažovat 3) Magora, který je složený z mindráků a frustrací. Ještě jedna část mohla být uvnitř něj, ačkoliv nevědel, jestli to neni součást magora. Část duše, která křičí...

Někdy se mu stalo, že se nemohl rozhodnout, jak se bude chovat. Jakoby ty tři části uvnitř něj spolu bojovaly, a ani jedna nemohla vyhrát. Říkal tomu zkrat. Děsily ho situace, ve kterých mohl tento zkrat nastat. Měl strach, že nastane dnes, na zkoušce kapely, jako to bylo v tom snu.

Něco uvnitř něj chtělo všechny ty špatné pocity zničit. Něco uvnitř něj křičelo.
Věděl, že má uvnitř sebe pana destruktivního. Jednou možná úmyslně zešílí, (dovolí mu převzít kontrolu) a začne svou cestu spirálou dolu, a nakonci bude... Život je kratký. "Proč se zabít, když stejně jednou umřu?" Nevěděl, kde bude za deset let, ale nechtěl nic neutralního. Potřeboval jít a něco velkého udělat...

Na zkoušku odjede o půl páté. Musí se psychicky připravit. Jak se bude chovat? Prostě bude uvažovat, a odpovídat. Nebude si na nic hrát ("táhni, magore!"). Co se může stát, když bude ovládat svůj rozum?

Chtěl si pustit něco pozitivního. Myslel si, že když si pustí něco pozitivního, tak že mu to přinese štěstí. Napadli jej P.O.D., ale to jsou křestani, a on si nemůže pustit nic křesťanského, kvůli tomu snu. Tak si pustil Incubus - různé pozitivní skladby.

Stle se mu honil hlavou ten sen. Vybavilo se mu to, co kdysi zažil. Něco uvnitř něj se tomu bránilo, ale něco říkalo, že se tomu nemá bránit. Začal si to plně vybavovat. Vrátil se tam zpět, ve své mysli...

Bylo mu patnáct, a byl v deváté třídě. Do základky nastoupil až v sedmi letech, proto byl o rok starší, než většina jeho spolužáků. Vždy se cítil psychicky starší, než ostatní vrstevníci. A nikdy nebyl jako oni. Byl jiný, a moc dobře si to uvědomoval. Nějak chtěl i nechtěl být normální. Někdy si o ostatních myslel, že jsou hloupí a trapní, někdy si říkal: "kéž bych byl jako oni". Hodně jej vzalo, když slyšel Disturbed, jak v jedné skladbě zpěvák zpívá: "Nikdy jsem nechtěl být jako vy." A to samé v NIN. Vždy když poslouchal hudbu, tak si vztahoval texty na sebe, spojoval si je se sebou, a díky tomu si připadal zajímavý.

Ve třídě jej v podstatě šikanovali. Když chodil do první a druhé třídy, tak jej i bili, ale poté už jej jen ponižovali slovně, a vysmívali se mu, protože byl... zajímavý? Jezdil sice na skate boardu, a uměl spoustu triků, ale na základní škole nebyl nikdy cool, ani když jej viděli, jak jezdí. Proč? Záviděli mu? Za to když studoval automechanika, tak prožil doposud své nejlepší časy. Byl oblíbený, snažil se být přátelský, a i přes svou úzkost, byl otevřený, jak to jen šlo. Hrál tam v kapele "Lost Souls" (název vymyslel sám) na bicí. A poprvé si tam pričichl k drogám. Nejdříve to byla marihuana, ale později i pervitin.

Ale zpět k té události.

Bylo mu patnáct, a byl pozván třídou na diskotéku. Což bylo divné. Nikdy jej nikam nepozvali. Seděl nehybně doma na gauči, zíral do prázdna, a přemýšlel, proč jej tam pozvali. A čekal, až u něj zazvoní a vyzvednou si jej. K večeru u nich doma zazvonil zvonek.
"Richarde, máš tady kamarády." Řekla jeho nevlastní matka.
Richard dostal nával úzkosti, a odpověděl jí: "Řekni jim, prosím, že mi neni dobře."
"Richarde, vždyť nemáš žádný kamarády. Copak ty je nechceš mít? Jen bež!" Odpoveděla mu. Richard mlčel. Psychicky se připravoval. Cítil zradu. Ještě nevěděl, že jej čeká nejhorší zážitek jeho dosavadního života...

Otevřel dveře ven, a spatřil Marka a Lukáše - spolužáky.
Marek: "Zdar, ty píčo. Tak co, jdeš?" Richarda na chvili přešla nejistota.
"Jo, jdu." Odpověděl.

Cestou Marek s Lukášem tlachali o nesmyslech, ale Richard skoro nemluvil. Jen přemýšlel, jak zahnat ty špatné pocity. Bylo divné, že si z něj nedělali srandu, jako vždy...

Dorazili k diskotéce "Black Panther". Tam běžně nalévali alkohol mladistvým. Vešli dovnitř, zaplatili vstupné, a dali se do místnosti na levo. V pravo byl nekuřácký salón. Ve dvou boxech byla namačkána celá třída. Marek a Lukáš se ještě do jednoho z boxů vešli, ale Richard už ne. Posadil se do vedlejšího boxu, kde seděli nějací metalisté. Byl nesvůj...

Po asi hodine osamělého popíjení piva, k němu přišla Karolína. Dívka do které byl Richard již od svých sedmi let zamilovaný. Donesla mu drink, a zeptala se, jestli si může přisednout. Vykoktal ze sebe, že ano. Karolina hodně mluvila, Richard skoro jen přikyvoval. Přisedla si další dívka ze třídy - Danna, společně s Markem. Něco si začali šuškat. Richardovi to nedělalo dobře. Myslel si, že si šeptají o něm. Najednou se rozesmáli.

Dohrála skladba, když se, zrovna v tom tichu, Karolína Richarda na něco zeptala:
Karolína: "Richarde, chceš zkusit LSD? Bude to super!"
Richard: "Tak.. jo."
Všichni přítomní se rozesmáli tónu, jakým to Richard pronesl (nejistým).
Karolína: "Pojď s náma!"

Všichni čtyři se zvedli a šli do vedlejšího boxu. Tam Karolína vzala za ruku Lukáše, aby vstal. Něco mu řekla a pokývla hlavou na Richarda. Lukáš se rozesmál. Šli na taneční parket, kde všichni spolkli LSD papír. Richard skoro netančil. Bylo mu to trapně...

První pulhodinu se nic nedělo. Myslel si, že se ani nic dít nebude. Najednou ale viděl všechny ty lidi kteří tančili, jak se jim prodlužují a scvrkávají těla a myslel si, že se propadne parketem. Dostal náhlou stíhu, že se proti němu všichni spikli. Všichni na parketě se smáli. Myslel si, že se smějí jemu. Odešel
do boxu, kde před chvílí seděla třída. Box byl skoro prázdný, protože většina z třídy tančila. Karolína, Lukáš, Marek, a Danna si k němu přisedli. Richard seděl mezi nimi. Najednou si něco začali mezi sebou šeptat a smáli se při tom. Richard myslel, že se zblázní. Bylo mu nepopsatelně hrozně. Viděl hodinovou ručicku, která se posouvala vpřed, ale po nějakém čase se vždy vrátila zpět. Myslel si, že je to znamení, že toto bude trvat už věčně. Jejich šeptání mezi sebou jako by trvalo už hodinu. Najednou se všichni nahrnuli k němu. Hlavy přitisknuté k jeho hlavě, a začali do něj hulákat: "Tak co, Ríšo, bavíš se?" Nebo: "Ríšo, seš náš kamarád, nebo ne?" Takto jej provokovali snad deset hodin, jak se mu zdálo. Cítil, že se jeho tělo zapustilo do sedačky. Nemohl se pohnout. To, co prožíval, bylo nefalšované peklo. Marek vzal pivo, a polil Richardovi hlavu. Všichni se dali do smíchu. Richard cítil, že mu pivo prosakuje hlavou do mozku. Najednou všichni vypadali jako démoni. A DJ byl samotný ďábel. Všechno to bylo o Richardovi. On je v pekle a oni jsou démoni. Tato věčně trvající situace byla koncipována jen pro něj. Marek najednou začal
Richarda velice hrubě urážet: "Tak co, ty mrdko!? Bavíš se? Co ty zkurvenej čůráku?" A podobně. Trvalo to snad deset let. Bylo to tak hrubé, že i ostatní, kteří se na Richardův účet bavili, byli trochu zaskočeni Markovou hrubostí. Po těch deseti letech konečně odešli od Richarda, a dali se do tance. Richard byl sám v boxu, a hlavou mu kolovali šílenosti:

"Bože, pomoc mi!" (Odpověď: Bůh ti nemůže pomoc... (Richard: Asi ne. (Odpověď: Jedinej způsob, jak ti může bůh pomoc, je, že ti zakručí v břiše, nebo tě zasvědí hlava (Richard: cože? (Odpověď: aby odvedl tvou pozornost od toho, že jsi... (Richard: Uf...)))))

Náhle jej napadlo: "Jsem už mrtvej. Nedávno, když jsem se pokusil o sebevraždu, tak se mi to povedlo, a teď jsem v pekle." Vybavil si nějaký film, který viděl v televizi. Byl o lidech, kteří byli uvězneni v místnosti, kde se děly šílené věci, a nakonec se ukazalo, že jsou již mrtví. "To je pravda. Všichni tady jsme už mrtví. Každou chvíli někdo zemře, a někdo se znovu narodí ( ti samí lidé). Ale proč si to uvědomuju jen já? Protože jsem narušenej. Ale proč?" Náhle dostal vize, v podobě obrazů, které se střídali v rychlosti 100 za sekundu. "Uf..." Nepobíral to. Potom jej ale napadlo: "Ne, je to všechno jen v mé hlavě. Jsou to všechno blbosti." A uvěřil i tomu. Veřil ve dvě protikladné věci zároveň. Že je mrtvý, i že žije. Dualita. Napadlo jej: "To co se tady děje, nedokáže člověk pochopit. Jako pes nedokáže pochopit, co se děje ve světě nad jeho vědomím, ve světě lidí, my nedokážem pochopit, co se děje nad našim světem." Najednou mu bylo dobře.

Napadlo jej: "Co je tak nesnesitelnýho na tom, že jsem mrtvej? Můžu žít tuhle iluzi, můžu si vybrat, v co budu věřit." Dostal nával spokojenosti. Poté začal ignorovat všechny lidi, a soustředil se na muziku. Hrála nějaká progresivní disko skladba, a s každým dalším vývojem skladby, se cítil lépe, a lépe. Dostal se někam dál, než kam mohla dosáhnout střízlivá mysl. Když skladba dohrála, lidé zatleskali DJ-ovi, který skladbu mixoval na živo. Richard ale vnímal potlesk, jako by patřil jemu, a byl od samotných bohů. Poté se rozhlédl, a všichni mu připadali zmatení. (Oni nevědi, co tady dělaj. Mrtví bloudí...) "Mrtví nevědí, že jsou mrtví. Mrtví si neuvědomují naprosto nic." Něco takového se píše v bibli. Měl by mít strach, teď, když prohlédl svět?

Najednou se vzchopil. V nejhorším okamžiku svého života, udělal největší umělecké dílo, jaké mohl. Vstal a došel k Markovi. Právě tančil s Karolínou. Zaklepal mu na rameno, a přesně v moment, kdy se Marek otočil, ho Richard celou svou silou praštil pěstí do obličeje. Cítil se skvěle, a odešel pryč z diskotéky. Od té doby jej už ve škole nikdo nešikanoval...

Byl konečně doma (napadlo ho: nebe). Měl hlad. Udělal si rohlík se salámem, a šel k sobě do pokoje. Sedl si na postel. Kousl si do jídla, ale nějak mu to nechutnalo. Položil rohlík se salámem na noční stolek, a lehl si do postele. V hlavě měl bordel. Nakonec usnul, ale jen asi na deset vteřin. Když se probral, myslel si, ze to všechno byl jen sen. Pak si ale všiml, že má na nočním stolku ten nakousnutý rohlík se salámem. Nebyl to sen. Opravdu se to všechno stalo.

To máš tedy blbý, že jsi na to zvyklí. Já ne a asi ani většina budoucích českých zaměstnavatelů. Ovšem, jestliže už jsi opustil natrvalo zdi zařízení zvoucích se škola a jsi v zaměstnání pak se omlouvám. Doporučuji hledat uplatnění v cizině.
Povídka je vcelku dějově zajímavá, bohužel nepřítomnost diakritiky ji hodně sráží. Proto ji přestávám dál sledovat.

Ať ti to .

[Dragon]

.. abych se vyjádřil

původně jsem zde chtěl napsat něco na způsob toho jak je čeština krásná a podobně. Ale hádám, že to nemá smysl. Nevím kolik ti je let, co děláš, popřípadě co studuješ nic.. ale číst souvislí text bez diakritiky to bolí. Ty jsi možná zvyklej tak psát, ale drtivá většina lidí není zvyklá, tak číst.

něco ti řeknu.. i kdyby mi všichni tvrdili že je to nejlepší povídka na světě a já měl dokonce i čas a chuť si jí přečíst, tak to neudělám. raději bych byl za toho "trapáka" co to nebude znát. A důvod? DIAKRITIKA a věřím, že nejsem sám.

pro mě za mě si tak piš celou povídku, ale upřímně nevím jestli jí někdo bude číst.

prave to jdu prepisovat. zatim jenom prvni kapitolu. kazdej den prepisu jednu.

p.s. za me se omlouvat nemusis

edit: prvni kapitola prepsana

diaktrika v druhe kapitole doplnena.

diaktrika ve třetí kapitole doplněna!

Nyní je to kompletně s diaktrikou. Jestli to někoho zajímá, tak mám dopsanou další kapitolu. Udělám korekci, doupravim čitelnost, a pak ji uveřejnim.

jo to zni ze jsi sel do sebe.
mrknu na to hned jak pristane novy dil .

KAPITOLA 5 - SETKÁNÍ


"Get psycho, i wanna get psycho"
Disturbed - Meaning Of Life


22.10.2015.

Den byl chladný, a hnusný.
Neočekával nic...
Jen přežíval noční můru,
Která páchla agónií.

Přemýšlel...

"Svět je nedomyšlenej... Možná to tak musí bejt... Jsme už mrtví, a vyhnaný z ráje? Něco tady neklape... Cejtím tyhle pocity, jsou jako vzpomínky, ale nevim na co... Do svých osmi, jsem se cejtil na živu stále... Ale zdá se mi, že to nikdy nebyla pravda... Nyní mám deprese, nebo mánie. Naštěstí ne konstantně. Kam jsem se to ale dostal? Propíchaný ruce jehlama (Richard se stal během dvou měsíců závislým na heroinu, musel kvuli tomu prodat televizi, ale stejně ji nesnášel, a ani nevěděl, proč ji vlastně kupoval), rozbitý myšlenky, šílený pocity... Přestal jsem sportovat, a začal jsem fetovat. Nevim co bude dál... Můj cíl? (něco uvnitř něj: zničit všechno)... Ne... Dosáhnout až na vrchol světa? (Když budeš opravdu chtít, tak tě ďábel vynese až na vrchol světa, a z něj uvidíš všechna jeho království). A zničit se při tom. (Protože už jsem zničenej, a nemůžu se opravit. Chci to dotáhnout až do konce.) Jsou lidi, který furt jenom kecaj o tom, jak udělaj něco velkýho, a pak jsou lidi, který jdou, a udělaj to. Já budu ten druhej případ. Chcí zešílet."

Momentálně se cítil svým způsobem i šťastně, ale spíše nešťastně. Prostě na něj dolehla deprese. Skvělý čas na to, udělat nějkou hudbu. Jak řekl jistý reportér v interview s Jonathanem Davisem - šťastní lidé nikdy neudělají dobrou hudbu.

Od té události, kdy k němu při usínání promluvil záhadný hlas ("chceš zaprodat svou duši za slávu?") měl návaly kreativity. Myslel si, že opravdu přišel o svou duši. Jako se to zpívá v mnoha skladbách. Kromě toho, že měl v hlavě explozi nápadů, jej od té události také denně atakovali démoni. Tito zlí
duchové jej vždy při usínání, nebo po probuzení, když byl ještě rozespalý, nějakým způsobem hypnotizovali. Někdy viděl věci, jak padají, a při dopadu se lekl ránou, která se ozvala. Nebo viděl sebe, jak padá. Jindy měl nutkání klást si hypnotické otázky: "kdo jsi? kdo jsi? kdo jsi?" a tak stále do kola, načež se vždy něčeho lekl, a v tom momentě se tam dostal... Také se mu stalo něco s jeho myšlením. Možná to bylo těmi drogami, ale zdálo se mu, že už nepřemýšlí tak spontánně, jako před tou událostí. Bylo to ale v ten samý den, kdy okusil heroin poprvé.

Útoky zlých duchů přicházeli s každou nocí, někdy i vícekrát. Občas i za bílého dne. Dělali mu ze života peklo. Vypadali různě. Jednou to byl malý, čtyřruký imp, jindy obrovský stín, nebo průhledná, tlustá žena s kudrnatými vlasy. Ať už vypadali jakkoliv, tak jej mučili a mluvili někdy až směšné absurdnosti, jako: "Ríšo, můžu to odstartovat, amígo?" Nejčastěji jej dusili, a on měl strach, že jej jednou udusí. Někdy jej také (hlavně čtyřruký imp) obejmuli, a mučili jej elektřinou. Nebo jej drápali. Richard měl od toho jizvy na zádech. A pokaždé, když se z toho probral, tak cítil, jak z něj trochu něčeho, možná energie, možná jeho duše, vyprchalo. Nejděsivější na tom bylo, že se při těch útocích nemohl hýbat. jeho psychické šílenství sílilo. Měl čím dál větší chuť uvolnit pana destruktivního. Měl pocit, že je to něco, co by měl udělat. Zešílet.

Ale zpět ke skládání. Nyní cítil, že dokáže složit něco velkého. Prohlédl si tracklist:

1) Black Souls
2) Can´t Wait
3) Use To Be
4) Like Jesus
5) All The World
6) Fucking Colony
7) See
8 ) Opened Eyes
9) Kill
10) The Prisoner

Problém byl v tom, že vůbec nevěděl, jaké to album má být. Něco mu říkalo: "Když něco děláš, dělej to pořádně. Žádný kompromisy. Úplnej brutál, nebo úplnej smutek, nebo úplná radost. Žádnej kompromis. Žádnej zkrat. Vyber si jednu ze svejch částí, který máš v sobě, a uvolni ji do skladby, na který pracuješ. Neváhej. Buď opravdovej." Vzpomněl si na skladbu "Love Story" od Italské kapely Novembre. Skvělá, agresivní skladba. Když ji slyšel, tak jej naplňovala energií. Musel to všechno dělat takto na plno. Čirá agrese, čitý smutek, čirá radost... A skladby, kde se mění nálady, a které gradují. Žádné:
sloka, refrén, sloka , refrén, refrén, konec, ale progrese! Měl opravdu kreativní náladu. Pustil se do skládání. Nevěděl, kterou z tracklistu udělá jako první. Nevěděl, která skladba má být tvrdá, která měkká, která veselá. Nechal se řídit svým srdcem. Vzal kytaru, a začal do ní řezat. Po asi čtvrt hodině hraní se do toho dostal. Začal nahrávat sebe, jak asi hodinu "šílí" ostré kytarové riffy...

Když přestal hrát, tak si to ihned pustil. Některé riffy se mu zdáli skvělé, když je hrál, ale poté, co si je pustil nahrané, se mu již nelíbili. Nakonec se mu ze všech těch riffů líbilo jen asi pět. Začal skládat první track. Kytarový riff, poté se přidali bicí a bassa, poté klávesová plocha, a po vrcholu této pasáže se skladba uklidnila. Teď je čas na zpěv. Tato pasáž bude melancholická, a v kontrastu s předchozí částí, to bude opravdu efektivní. Vytvořil klidnou, posmutnělou část, a do ní začal zpívat nápěvy, zatím bez textu.

Když měl tu pasáž hotovou, znovu si prohlédl tracklist. Která ze skladeb to bude? O čem je tato skladba? O dvou pocitech: smutku a hněvu. Tak tedy která to bude? Možná "All The World". Richard totiž nevnímal svět pozitivně.

Poslouchal vokální nápěvy, a snažil se k nim přidat nějaké texty. Konečně jej něco napadlo. Začal to zpívat. Při zpěvu si všiml, že jej pozoruje otevřeným oknem nějaká dívka. Vypadala... To musela být Karolína. Karolína, jeho dětská láska, do které byl tolik let zamilovaný, a která jej tolik zničila tím, co mu se svými přáteli provedla. Richard přestal zpívat, a zastavil hudbu. Došel k oknu. Zamračil se, a řekl: "Karolíno? Jsi to ty?"

Dívka: "Ta melodie, kterou jsi zpíval, byla nádherná. Promiň, nechtěla jsem tě šmírovat, ale bylo to tak sladké. Já se nejmenuji Karolína, ale Kasandra (Richard pro sebe: jako moje skutečná matka) Můžu tě ještě chvíli poslouchat, prosím?" Usmála se.

Richarda zaplavila vlna příjemných pocitů. Jeho biologická matka, ani jeho nevlastní matka, se nikdy moc nezajímaly o jeho tvorbu, a jeho dvě dívky, se kterými dříve chodil, také ne. Až si myslel, že je špatný umělec. Jedna z nich, ta o tři roky starší, se kterou chodil v patnácti, mu dokonce řekla, že jsou jeho skladby hloupé. No, bylo mu patnáct, a ještě nebyl tak vyspělý, možná tenkrát
opravdu byla jeho tvorba poněkud naivní... Již v jeho dětství se v něm zakořenila touha po uznání ženou, která sílila, jak rostl. A teď tady stojí dívka, která vypadá jako láska jeho života, a tvrdí, že je jeho zpěv sladký. Tohle přesně potřeboval. Deprese zmizela.

Richard neměl slov. Byl vždy trochu nesvůj, když měl mluvit s osobami opačného pohlaví. Ale teď se nesmí ztrapnit.

Richard: "Vážně si myslíš, že je to dobrý?"
Kasandra: "Ta melodie je velmi zvláštní. Je smutná, ale zároveň jako by romantická... Má v sobě něco
zajímavého. Ty jsi hudební skladatel?"
Richard: "No, pokouším se něco skládat... Ale většinou mi to nikdo takhle nepochválí." Usmál se.
Kasandra: "Nemohla bych jít na chvilku dál, a poslouchat tě?"
Richard si odkašlal. Nahrnuly se mu slzy do očí... Ne, že by se mu chtělo plakat, ale když se styděl, tak se mu vždy do očí nahrnuly slzy. Utřel si oči, a řekl: "To je alergie na roztoče... Jsou všude."

Dovolil Kasandře vejít. Dlouho jej poslouchala, při kompozování toho tracku. Richard ve dvou hodinách udělal demo skladby "All The WOrld". Zdála se mu vážně dobrá, a podle Kasandry byla geniální. Nyní ještě devět skladeb, a možná bude opravdu slavný. Kasandra se stala jeho přítelkyní. Ale Richard se jí nikdy nezeptal, kde bydlí, nebo jaké má číslo mobilu. Něco mu v tom bránilo. Chtěl se zeptat, ale nějak to nešlo. Chtěl jí dát své číslo, ale ona řekla, že nemá mobil. Kasandra často chodila k němu domů, kde poslouchala, jak kompozuje skladby, a mluvili spolu o muzice...

Zamiloval se do ní ihned, jako kdysi do Karolíny. Nebylo nic, co by mu mohlo zkazit lásku ke Kasandře. Ať už by se stalo cokoliv, stále by do ní byl zamilovaný. Byla to láska na první pohled. Byla to přetrvávající láska k tělu a obličeji Karolíny, ale on se zamiloval i do Kasandřiny osobnosti. Líbila se jí jeho hudba, a dokázal si s ní dlouze povídat. Velmi brzy ho z ní přešla úzkost. Na něco takového čekal celý život.

[Strýček Forďa]

Super, konečně se to dá číst. Jen tak dál.

to je zajímavé jak lidé upouští od svých představ/předsevzetí pod tlakem různých skupin.
Teď mě to ovšem nevadí. Jindy ovšem hodně když ta věc má smysl.?

Richard se stal během dvou měsíců závislým na heroinu, musel kvuli tomu prodat televizi, ale stejně ji nesnášel, a ani nevěděl, proč ji vlastně kupoval),

Čirá agrese, čitý smutek, čirá radost... A skladby, kde se mění nálady, a které gradují.

Byla to přetrvávající láska k tělě a obličeji Karolíny, ale on se zamiloval i do Kasandřiny osobnosti. to přetrvávající láska k tělě a obličeji Karolíny, ale on se zamiloval i do Kasandřiny osobnosti.

Jenom tři drobné překlepy.

Nebylo to špatné. To PhD Forlin poprvé dopadl o dost hůř.
Jen tak dal.

KAPITOLA 6 - POSEDLÝ?


"Let me see (let me see).
How my life has been (taken).
Taken.
This demon (haunts me).
Haunts me.
They're waiting (help me).
Help me."
KoRn - Hey Daddy

"I'm possessed by evil demons that torture me while I'm sleeping
I keep dreaming of death and I'm hearing people screaming
The devil's spirit's trapped inside me and I want it out
I'm on the couch bleeding to death in a haunted house"
Eminem - Demon Inside


Ležel a umíral... Brzy ho udusí. Nemohl se nadechnout. Cítil váhu toho démona na své hrudi. Slyšel vysoký a pištivý tón, který stále zesiloval, až se stal nesnesitelným. Najednou dveřmi přišel další imp. Ten řekl: "Až se zabiješ, tak já tady budu čekat." Načež se křečovytými pohyby, a nepřirozeně velkou
rychlostí dostal až k Richardovi. "ZABIJU TĚ!" Zařval stojící imp, zatímco ten druhý, který seděl na Richardově hrudi, mu zíral do obličeje. Dvěma páry rukou jej škrtil, a druhýma dvěma páry mu svíral boky, do kterých mu zkrze ty své nepřirozeně dlouhé ruce s velkými drápy pouštěl elektřinu. Richard se nemohl pohnout. Tento útok trval o mnoho déle, než všechny předchozí. Myslel si, že ho opravdu zabijí. Začal se modlit k bohu. Na to se démoni dali do smíchu. Richard zkusil křičet, aby probudil vedle něj ležící Kasandru. Křičel tak nahlas, jak mu to jen jeho přiškrcené hlasivky dovolily. Doufal, že nekřičí jen v této sféře, ale že je to slyšet i v materiální sféře. Křičel: "KASANDRO, VZBUĎ MĚ!" A na to se démoni opět rozesmáli. Jeden z nich řekl: "Ona neni skutečná, vždyť to víš." Démoni se najednou stali neviditelnými. Cítil, jak jej zvedají do vzduchu. Richard levitoval u stropu pokoje, a jeho tělo se otáčelo. Démoni praštili s jeho tělěm o zeď. překvapivě to ani nebolelo. Asi to mělo mít zastrašující efekt. Napadlo ho: "To já jsem je vytvořil, abych si ublížil." Začal je držet od sebe, silou své vůle. Cítil, jak se démoni od něj vzdalují. Levitoval nad gaučem. Podíval se pod sebe, a viděl tam své tělo,
ležící a spící. Kasandra tam ale vedle něj neležela. Musel se soustředit na to, aby silou své vůle držel démony od sebe. Bylo to velmi těžké. Stálo ho to spoustu energie. Napadlo ho: "Jsem v astrální sféře. Můžu utýct pryč." Představil si pláž. Ihned se tam teleportoval. Démoni tam s ním již nebyli. Cítil, že je nyní v bezpečí.

Poletoval na nádherné pláži. U břehu stála malá loď. Kolem pláže byly stromy, překvapivě břízy. Nebe bylo bez mraků. Slunce tam byli dvě. Dvě obrovské slunce, do kterých když se díval, tak ho neboleli oči. Zíral na moře, které se najednou zbarvilo do ruda. Břízám kolem pláže opadali listy. Slunce zatemněli mraky. Na obloze se udělali červánky. Z této scenérie měl děsivé, a sentimentální pocity. Bylo to jako když něco, co stálo za to, zemřelo... Jako umírající radost, a přicházející deprese. Že by odraz jeho psychiky?

Chtěl vidět Kasandru. Říká se, že v astrální sféře může člověk navštívit druhé lidi. Někde četl o tom, jak se nějaký muž při astrálním cestování teleportoval do bytu své kamarádky, a později jí detailně popsal, jak to tam vypadá.

Pomyslel si na Kasandru, ale místo ní se objevilo pět jiných žen. Jeho skutečná matka, jeho nevlastní matka, Karolína, a dvě dívky, se kterými v minulosti chodil. Všechny se omlouvaly za věci, které mu způsobily. Brzy po jejich zjevení se probudil.

Kasandra seděla vedle něj. Řekla: "Už jsi vzhůru? Ve spánku jsi vykřikl."
Richard: "To nic, jen zlej sen."
Kasandra: "Už půjdu. Zítra se zase stavím."
Richard se jí chtěl nabídnout, že jí doprovodí domů, ale něco mu v tom bránilo...
Řekl: "Kasandro, jsem rád, že jsi mě tenkrát šmírovala." A usmál se.
Kasandra: "Taky tě miluji. Měj se, můj umělče."
Vzala si ze stolu svou červenou kabelku, která jí ladila k jejímu červenému kabátu a červeným kozačkám (vypadala vážně dobře) a odešla...

Richard ale cítil něco zlého uvnitř něj. Jako by se dovnitř jeho těla dostal démon. Možná, že když byl pryč ze svého těla, tak se dovnitř jeden, nebo i více dostali. Cítil, že je pan destruktivní neobyčejně silný. Najednou zaslechl hlas ve své hlavě: "Chtěl´s zešílet? Tak Zešil!" Richarda to vyděsilo. Možná tím, jak chtěl zešílet dovolil nějakému démonovi, aby jej posedl. Znovu se ozval ten hlas: "BUDEŠ KOUŘIT!" Hlas zněl jako ten zkreslený hlas psychopata z filmu SAW. Richarda to děsilo, ale měl nutkání ten hlas poslechnout. Vytáhl z nočního stolku krabičku Mallborek a jednu si zapálil. Cítil, že brzy udělá něco velkého. Že se při tom zbaví svých slabin, jako třeba sociální úzkosti. A že opravdu zešílí...

Přidána další kapitola.

Pal: Já to píšu spontánně z hlavy. Sám nevim, co se bude dít v dalším díle. Jestli tam nacházíš nesmysly, nenaplněný "předssevzetí" tak je to možný. Kdybys našel nějaký takový věci, tak je tady klidně napiš.

Já v těch citacích nevidim žádný sporný věci. Jestli je tam vidíš, tak mi prosím řekni kde.

třeba tohle:

"Byla to přetrvávající láska k tělě a obličeji Karolíny, ale on se zamiloval i do Kasandřiny osobnosti"

...ti vysvětlim. Asi jsi to nečetl pořádně. Karolína = Richardova první láska. Kasandra = vypadá totožně jako Karolína. (Byla to PŘETRVÁVAJÍCÍ láska k těle a obličeji Karolíny (jeho první lásky, jejiž tělo a obličej se mu stále líbí) ale líbí se mu, narozdíl od Karolíny, Kasandřina osobnost)

"čirá agrese, čirá radost, čirý smutek. a skladby, kde se mění nálady."
Jednotlivý pasáže musí být čirá agrese, nebo čirý smutek, nebo čirá radost, ale mají se v těch skladbách ty nálady střídat. Když už tam ale je třeba agresivní pasáž, tak to musí být agresivní na stoprocent, pak se to změní třeba do čirýho smutku. možná jsem to nenapsal nejsrozumitelněji...
Poslechni si třeba Novembre, nebo Opeth. Tam se takhle střídaj nálady, a každá jednotlivá pasáž, ať už brutální, nebo smutná, je prostě čirá esence toho pocitu.

"Richard se stal během dvou měsíců závislým na heroinu, musel kvuli tomu prodat televizi, ale stejně ji nesnášel, a ani nevěděl, proč ji vlastně kupoval)"

prostě si koupil televizi, i když ji nechtěl. znáš to, jak kdo tebe lidi hučí: tohle musíš mít! tak to udělal.

[Strýček Forďa]

Varování!!! Následující příspěvek za žádných okolností nesmí být brán vážně!!! Při porušení hrozí vznik uraženosti, až rakoviny spisovného centra mozku!!!

pal píše:

:hmmm: to je zajímavé jak lidé upouští od svých představ/předsevzetí pod tlakem různých skupin.
Teď mě to ovšem nevadí. Jindy ovšem hodně když ta věc má smysl.?

Richard se stal během dvou měsíců závislým na heroinu, musel kvuli tomu prodat televizi, ale stejně ji nesnášel, a ani nevěděl, proč ji vlastně kupoval),

Čirá agrese, čitý smutek, čirá radost... A skladby, kde se mění nálady, a které gradují.

Byla to přetrvávající láska k tělě a obličeji Karolíny, ale on se zamiloval i do Kasandřiny osobnosti. to přetrvávající láska k tělě a obličeji Karolíny, ale on se zamiloval i do Kasandřiny osobnosti.

Jenom tři drobné překlepy.

Nebylo to špatné. To PhD Forlin poprvé dopadl o dost hůř.
Jen tak dal.

Pale! Ty zase zlobíš! Co jsme si říkali o hraní na gramar nazi? Jak dopadl jsem hůře než on? Takže za prvé.. Když už si hraješ na gramar nazi, tak aspoň nechybuj ve vlastním příspěvku... Viz. "dal"-"dál" A za druhé jako disortografik, disgrafik a satan ví co ještě, mám na své pravopisné chyby nárok! Buď rád, že zde jsou věci jako automatická oprava chyb ve Wordu a klávesnice obecně, jinak by jsi musel číst můj naskenovaný rukopis a to by jsi vážně nechtěl.