The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

Dneska bude díl, akorát se musím dostat domů, tak to ještě vydržte

Ale ale autor spojleruje a je ziv.

#11 Grand Finále

I

Kali kolem sebe dokázala shromáždit vojáky z roztroušených jednotek a nějakým záhadným způsobem na ní zůstalo velení celé levé části linie. Její noví podřízení byli z většiny staří mazáci a těch pár nováčků se velice rychle učilo.
Nad hlavou svištěla plasma a kulky, z ohněm a hlukem naplněným nebem pršela artilerie jako krupobití, werraté trhali protivníky na kusy, bajonety probodávaly břicha, telekinetici metali vším a všemi, krev se mísila s bahnem a jen metr od ní jeden z vojáků objímal horní polovinu svého nejlepšího kamaráda a svůj zármutek utápěl v slzách. Na jejích rtech se objevil úsměv.
Domove, domove,
Sladký a líbezný.
V piruetě uhnula skákajícímu Xeno, její dýka našla cíl a růžová krev vyrobila ve vzduchu ladný oblouk. Hned se musela sklonit, protože se něvedomky dostala do středu telekinetického duelu, a nad její hlavou prosvištěl kus zdi. Helykan ji srazil bokem a po Rytíři hodil na zemi ležící dýku. Kali využila jeho rozptýlení a do břicha mu vysypala půl zásobníku své pistole. Avaloňan jí poděkoval dvouprstým zasalutováním a zmizel v bitevní vřavě.
Nevěděla jak, ale věděla, že se bitva otáčí. Cítila to v kostech. Cítila to ve vzduchu. Náhlá vlna vzrušení a bitevní nálady. Nepřítel začínal ustupovat, alespoň tedy ta lokální část se stahovala.
„Tak co vy srabi? Chcete žít věčně?“ Zařvala z plna hrdla a vrhnula se za Helykany, její vojáci následovali.

II

Těžký křižník padal k planetě, jeho díra v jeho zádi hořela a prskala jako kovářská výheň. Její posádka skákala do záchranných modulů, každá zbraň schopná provozu stále střílela. Střílely, i když už jich polovinu rozdrtilo tření o horní vrstvy atmosféry. Střílely, i když už jen hádaly, kde je jejich cíl.
Proklatá Královna chtěla dorazit svou oběť, poslední kopí energie darované padajícímu křižníku, ale nedostala příležitost. Kapitán, vskutku celá posádka, jedné z fregat ztělesnil Avalonský ideál, dvě stě pro záchranu pěti tisíc. Ve jménu širšího dobra.
Loď vletěla přímo do trajektorie a snesla plnou salvu, pro špatné natočení a nedostatek času to byl zásah do měkkých částí trupu. Energie fregatu rozežrala na kusy, ale křižník žil.
Apella byla tak říkajíc královsky nasraná. Mnohá AI byla ráda, když dostala nová vtělení. Většina z nich vítala vylepšení. Ne však Apella. Apella milovala své tělo, svůj trup. Za sto padesát let služby se jí nic takového nestalo. Samozřejmě věděla, že její jádro, i když mimo provoz, přežije spolu s můstkem v bezpečnostní kapsli, ale to nedělalo věci lepšími. Její milované paluby hořely. Ten právě explodující výtah možná vrzal, ale byl její. Támhle ten padající nosník možná měl mikropraskliny, ale byl její!
Zbytek jejího Já zůstal rozprostřen po palubních systémech pěti stále žijících fregat. Ani zdaleka ne dost pro její plné fungování. Tři stovky vtělení během milisekundy svolaly kvórum, odhlasovaly si změnu struktury a ze všech se stala jedna.
Ta se objevila u křesla kapitána Baradona, druhého v řetězci velení, a hlasem nepřipouštějícím odpor pronesla: „Potřebuji povolení k přístupu ke všem výpočetním systémům na palubách.“
Kapitán ji znal dekády a nikdy ji neviděl v takovém stavu. Jen kývnul.
„Obávám se, že bude muset být verbální.“
„Máš mé svolení.“ Potvrdil.
Všem na palubě přestalo fungovat úplně vše, co lodě nepotřebovaly k boji. Robotická kuchyně zamrzla v půlce vysypávání pytle mouky, záchody přestaly splachovat, osobní telefony spadly do systémového bootu, dokonce i titěrné hudební přehrávače přestaly hrát. Nejhorším vedlejším efektem vypnutých interních senzorů však byly nehybné dveře.
Jeden z důstojníků měl tu drzost jí to připomenout.
„Pokud ji nezastavíme, dveře potřebovat nebudete.“ Štěkla zpátky.
„Opravdu si myslíš, že ji bez křižníku dokážeme udolat?“
„Musíme, kapitáne,“ její hlas změkl, „dokázali jsme ji poškodit, její záď je roztříštěná. Máme šanci.“
„Dobrá,“ přikývl, „Předpokládám, že máš plán.“

III

Christopher držel v ruce zbraň, kterou nikdy v životě neviděl. Nevěděl, komu patří, ani kdo ji postavil. Fungovala však stále stejně. Hlaveň proti nepříteli, mačkat spoušť. Drobné krystalky šlehaly z ústí a v obětech nechávaly dírky jako po jehlách. Spoušť zhasla, to cokoliv co ji pohánělo, začalo ječet jako kočka a zbraň přestala střílet. Nemusel nijak panikařit, jeho střelba byla opravdu jen podporou.
Sedm členů Optima týmu nemělo žádnou střelnou zbraň, a přesto masakrovali nepřítele rychleji než elitní pluk kulometčíků. Kde řadový Řádový rytíř mohl mrštit jedním protivníkem, hrnula Optima Helykany jako buldozer. Kde Řádový rytíř podpálil strom, Optima spálila mrakodrap.
Z hangáru teď nezůstávalo vůbec nic. Zdi byly kompletně pryč. Kov, který je ještě před hodinami tvořil steklý k podlaze v zatuhlých kalužích a hroudách, jen některé nosníky zůstávaly a nebýt toho, že je hangár součásti suprastruktury stanice, už by se byl býval dávno zhroutil. Podlahu nešlo vidět přes mrtvoly a kusy těl všemožných druhů a skutečné hromady mrtvých vznikaly na různých místech otevřeného prostoru. Některé náhodné, jiné úmyslné.
Optima stála v půlkruhu zády k bariéře dělící je od modlících se a její tři nejsilnější kinetici se jí teď věnovali. Víceméně si hráli na přetlačovanou s kněžími na druhé straně. Původní plán prostě je celoplošně přemoci selhal, teď se pokoušeli o vytvoření alespoň jedné trhliny. Trhlinky.
Omezené zorné pole, oznámil jeden z perimetru a druhý máchl dvakrát rukou. První gesto nahrnulo mrtvoly na kopec, druhé ji poslalo po slizké podlaze několik desítek metrů bokem.
Díky.
Na místě kde stála Teagan, jeden kinetik po pravé, druhý po levé ruce, bariéra slábla. Sloužila jako jejich konverzní bod. Na druhé straně však již čekala uvítací komise. Příval Xeno sílil, malé bestie věděly, že se čas krátí.
Teagan! Křikl Chris.
Vážně nepomáháš, odpověděla klidně, Lariso, zlato, budeme potřebovat boom.
Velké boom?
To největší.
Larisa v půlce pohybu změnila směr, poskládala pod sebou nohy a ještě než se dotkla země, byla v tureckém sedu. Nehybná ještě kousek sklouzla po krvi. První rytíř chtěl vědět, co to dělá, ale propásl poslední „klidnou“ chvilku.
Bariéra konečně povolila a malinká díra rychle rostla. Teagan uskočila bokem a telepaticky rozkázala dvěma podřízeným kam útočit. Trhlinou proletěly blesky a jazyky ohně, dost na rozehnání běžných vojáků na druhé straně. Zástup kněžích však stále držel.
Otvor měl sotva metr a velitelka Optimy nehodlala čekat už ani mikrosekundu. Proskočila skrz a bez její přítomnosti usměrnění energií selhalo a bariéra se zasyčením vypružila zpátky. Nemohli slyšet ani její myšlenky. Jen pozorovali její rozmazanou formu vrhající se proti desítce kněžích určených k jejímu zastavení.
V její nepřítomnosti vznikla díra ve velení a Christopher mohl cítit jejich metafyzické oči otáčející se jeho směrem. Na mě se ani nedívejte. Tohle je vaše parketa. Vysvětlil a musel zavřít oči, aby udržel žaludek pod kontrolou. Teagan na druhé straně právě rozmáznula jednoho z kněžích do čtyřmetrového kruhu tekutin a blán na bariéře.
Optima naštěstí věděla přesně co dělat. Všichni v unison-kroku ustupovali a zmenšovali tak svůj oblouk. Pomalounku, polehounku snižovali průměr kruhu, jehož středem byla levitující Larisa.

IV

Kathrine krvácela! Na jejím pravém líci zářila rudá šmouha a po ostré čelisti sbíhaly kapky krve. Nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, proč Fénixové (bytosti čisté energie) stále krvácí. Nejblíže k pravdě pravděpodobně bude psychický link k lidskosti... Těžko říct, a ani to není podstatné. To hlavní je, že pokud krvácí, je smrtelná.
Kayden potlačila do protiútoku a na několik perfektních minut přesílila svou sokyni, nutila ji ustupovat a jen se bránit. Čepel nicoty zastavovala šlehance zářícího biče, její volná ruka brzdila útoky pyro a telekineze. Starostka nepolevovala. Její ruka z čisté energie byla rychlejší než cokoliv hmotného a v ní držený bič byl jen deset metrů dlouhou šmouhou zakončenou oslepujícími záblesky a zem otřásajícími prásky.
Kathrine nemohla věřit vlastním smyslům. Běžný smrtelník aby přemohl ji? Nepřipadá v úvahu. Bylo za potřebí více energie, více...
Její oči zažhnuly doslovným vnitřním plamenem, strčila ruku přímo do místa, kde se za půl vteřinu měl stát další blesk-prásk, a chytila konec biče do dlaně. Kayden jej nestihla stáhnout, tělo zbraně se napnulo mezi dvěma ocelovými stisky a od špičky po něm prosvištěla nachová energie takové síly, že ji interní vodiče nedokázaly pojmout a skákala i po povrchu dílků ve formě blesků.
Starostka byla zasažena plnou mocí Orla a nebýt zbraň držena rukou z čiré energie, byl by to její konec.
Její adoptovaná paže zaplápolala jako plamen svíčky v hurikánu, nějakým zázrakem však přežila. Slabá, světlounká, téměř jako duch, ale stále byla tam. Kathrine po ní okamžitě mrštila své Ostří nicoty a vyběhla za ním.
Ječící trhlina zmizela v Kaydenině rameni, okamžitě ho vytáhla a zapřáhla se jako pálkař připravený na odpal…

V

Emily Porter si vykračovala chodbou jednoho z mrakodrapů a maršál v jejím doprovodu poslušně následoval. Mohla cítit své hlavní já, veškerou sílu plynoucí skrz ostatní sféry, energii odpovídající na její volání. Pro ni, jen prosté echo toho mocného celku, to bylo jako první dávka kokainu.
Stačil takový kousek, aby se vrátila zpátky domů. Nejdříve však musela splnit jednu poslední misi. Misi, kterou přidělila sama sobě. Musela Kathrine pomoci dobýt město. A až se jí to povede, přivítá ji zpátky jako hrdinu. Pozice nejoblíbenějšího echa brzy zažije změnu!
Angus z okna viděl utíkajícího Wese a své překvapení stihl jen tak tak skrýt. Nezapomeň, že jsi jenom vymytý mozek, připomenul sám sobě a pokračoval v chůzi.

VI

Přeživší fregaty Apelly kroužily kolem Královny jako roj vzteklých včel kolem sršně. Jejich energetická žihadla bodala co mohla, ale loď nepřítele držela a bojovala. Její poškozený trup ztratil schopnost refrakce, ale i přesto vydržel neuvěřitelné množství zásahů.
Zatímco Avalon v něm dělal dolíky, vyráběla Proklatá Královna díry v otravném hejnu. Tři lodě hořely a jedna pokulhávala díky ztrátě hlavního generátoru. Stále však bojovaly. Apella využívala svého nového povolení ke zpřístupnění systémů a kdekoliv selhal lidský element, jako například v hořícím muničním skladu, nahradila ho sebou. Její limitovaný výkon byl natažen na maximum a ty nejlevnější z osobních počítačů a telefonů už dávno plápolaly jako táborák z plastů.
Piloti ji bezmezně věřili. I když jí navrhované trajektorie vedly jen desítky metrů od ostatních lodí, šli do toho. Obíhali kolem Královny a v protisměru se míjeli v tisících kilometrech za vteřinu na takovou blízku, že stačilo vystrčit ruku z okýnka a plácnout si.
Z Královniny zádě odpadávaly úlomky zrcadlového povrchu, střípky z pavučiny prasklin, a další a další salvy do těch samých míst pokračovaly v nahlodávání jejího pancéřování. Jedna z Avalonských lodí udělala chybu, tedy spíše Apella, a skončila přímo před příďovou baterií nepřítele. Ten neváhal.
Paprsek z bezprostřední blízkosti zasáhl již hořící plavidlo a na chvíli to vypadalo, že za ním vychází slunce. Avšak jen do doby, než ji záře pohltila úplně. Výstřel však vzal veškerou energii z obranných systémů, dostupné zásoby šťávy se z nějakého důvodu tenčily. Neznámého pro posádky lodí.
Jedna ze tří zbývajících fregat byla přímo za zádí Proklaté Královny.
„Kapitáne!“ Křikla a zároveň přetížila reaktor jedné ze svých vlastních lodí, zatímco přesměrovávala jeho bezpečnostní pole, aniž by čekala na svolení k autodestrukci.

VII

Dokonce i Christopherova palba teď byla klíčovou částí jejich obrany. Stáli rameno na rameno, v malém prostoru za nimi seděla zády o bariéru opřená Larisa a za ní stále bojovala Teagan. Bariéra stále držela a jejich velitelka vypadala i přes exoskeleton unaveně.
První rytíř se snažil vyplňovat hluchá místa mezi vlnami ohně, tlaku a elektřiny. Zastavit vše co by se mohlo dostat blízko. Nejednou už musel použít Exiops k ztrestání těch, kteří došli na dosah ruky. Další stovka Loxů zmizela v záplavě ohně a v jejich hlavách se konečně ozval hlas velitelky.
Její plán byl příliš rychlý a komplikovaný na slova, prostě jim ukázala vizuál toho, co se stane.
Posledního kněžího rozložila na náhradní díly, vše co mohla, nasměrovala do své zbraně a sekla proti bublině. Řez s hladkými hranami byl dost velký pro jednoho člověka a rychle rostl. První skrz byl Chris, který by jen zavázel. Trhlina se zacelovala a v její hlavě zaznělo: Lariso, zlato. Teď.
Následoval zbytek Optimy jeden po jednom (podle přesně určeného pořadí), až na druhé straně zůstala jen Larisa; dva z telekinetiků okamžitě zaujali pozice mrtvých kněží a do kolabující bariéry napumpovali dost na to, aby zůstala stát.
Dívka seděla na podlaze jako by neviděla, jako by neslyšela. Vlna metafyzického ohně vyrazila z její hrudi. Necestovala daleko, sotva polovinu délky hangáru, ale čeho se dotkla, to proměnila na prach. Stvoření přestávala existovat, podlahy a zdi se hroudily, ze stropu padaly nosníky. A teď Christopher chápal, proč to přesné časování. Bylo potřeba spolupráce celé Optimy ve speciálním vzorci, aby udrželi plameny od proražení skrz trhlinu. Na zaujmutí postavení měli sotva půl vteřiny po proskočení skrz.
Hned jak oslepující modř zmizela, prostrčila Teagan ruku skrz a protáhla Larisu zpět. Ta byla uvnitř svého brnění očividně v bezvědomí. Chris se chtěl v tom bodě zeptat, jestli někdy někoho napadlo ji prostě hodit proti planetě a zjistit, co by se stalo, ale neměl příležitost.
Došlo mu totiž, co mu nahlodávalo mysl. Co mu přišlo tak divné. Helykané.
Helykané ve svatyni nepřestali zpívat a modlit se. Optima tým, ztělesnění jejich ďábla, stála na prahu a oni se stále modlili a zcela je ignorovali. Usměvavé tváře pěly z plna hrdla, tisíce a tisíce bezbranných. Teagan chtěla zavelet k útoku, ale Davis poprvé zasáhl.
Ne. Nemůžeme je jen tak pobít. Ani se nebrání!
Optima ho pozorovala jako by se snad zbláznil.
Musí být jiná cesta, dodal.
Dost o tom pochybuju. Odpověděla Teagan a zvedla ruku.
Chris byl odhodlán jít na meče, ale když Exiops vytasil, zmizel mu z ruky.
Eh?

VIII

Coren s puškou přes rameno a dvojicí pistolí v rukou proplouval stíny mezi zákopy a zbytky budov. Doba ostřelovačů skončila, musel se vydat do hlubin bitevních linií. Což ovšem neznamenalo, že si nemohl vybírat cíle. Nechával probíhat jedince i celé jednotky, bezpečně ukryt ve stínech. Jen ty, které považoval za hodné pozornosti, čekala nízkokalibrová kulka do týla.
Infy mezitím kroužil kolem bojiště a podobným stylem lovil ustupující a posily. Z vrcholku masivního kopce suti, který býval továrnou, mohl vidět duel epických proporcí. Kayden raněná na desítkách míst avšak bez krve, Kathrine jen s jednou ránou, zato plnou ztuhlé krve. Vskutku naopak než by člověk, nebo werrat, čekal.
Davis prohrávala. Prohrávala a nikdo v dohledu neměl dostatečnou odvahu jí pomoci. Zuřivé útoky Ostří Nicoty šlehaly vzduchem, malé kinetické štíty kolem Kaydeniných pěstí se jej pokoušely zastavit a vzduch se nabíjel elektřinou. Kdyby byl býval Infy kráva, lehl by si a rok nevstal. To však nebyl jeho styl.
Pokud ne ti srabi, tak on!
Natáhl do sebe co nejvíce vzduchu mohl, jeho už tak masivní hruď zdvojnásobila objem, a zavyl. Pokud se dalo hromobití říkat vytí. Hrubý a hlasitý zvuk stoupal z rachotivých hlubin mořských bouří skrz hukot hurikánu, a jak se šířil celým městem a blížil se ke konci, opustil registr slyšitelný lidmi, aby zanikl v táhlém, pištivém a stále stoupajícím tónu.
Nejeden souboj muže proti muži byl přerušen, když Avaloňané a Helykané hledali zdroj hluku.

Na bojišti bylo jen pár lidí, kteří věděli co je to za zvuk. Corenem a Kali škubnulo, Infy volá o pomoc! Přestali s čímkoliv, co právě dělali, pro Kali to bylo opakované bodání neurčité Helykanské hrudi, a vyrazili za zvukem.
Nebyli jediní. Každý werrat v doslechu, i ti kteří nepatřili mezi Infyho potomky, v plném sprintu vyrazili za zdrojem signálu. Sbíhali se ze všech koutů města a jejich počet stále rostl. Těch pár v exoskeletonech předhánělo jejich druhy v níchž srsti si hrál prudký vítr. Někde na půl cesty se k nim připojil i jeden Avaloňan. Otrhané oblečení, zarostlá tvář a neupravené vlasy. Zato perfektně udržovaná fyzička. Jeho ocelová lýtka pumpovala, aby s nimi udržel krok, čerstvý vzduch pálil v plících… Žil!

IX

Kayden si tak přála, aby nemusela umřít sama na téhle zaplivané planetě... Vzpomínala na Sharon, vzpomínala na Christophera. Mezi dalšími a dalšími zásahy Nicoty proti kterým nic nezmohla si všímala střípků vzpomínek na dětství v Avalonském paláci...
Emoce jsou palivo.
Její ruka se zvedla proti úderu a v ní byl Exiops. Stříbrné jednostranné ostří žhnulo jako by spadlo z orbity, ale fungovalo stále stejně dobře. Zbraň Orla dopadla na kovovou hranu v dušeném zvonění. Nová vlna života ji naplnila a zvednula na nohy. Naděje vzplála. Stříbro potkalo nicotu a ta ustoupila. Kathrine ucouvnula a škobrtnula. Žádný smrtelník nemá takovou moc. Žádný! Tady hrají druhé housle bytosti mnohem vyšší.
Kayden jakoby jí četla myšlenky, další nemožnost v této kombinaci.
„Ty to pořád nechápeš...“
„Zůstaň, kde jsi!“ Varovala ji Nicotou.
„Prohrajete. Možná ne dnes, možná ne za sto let, ale prohrajete. A ano, ty to přežiješ. Jen ty,“ vydechla Kayden a vstanula z bahna, její brnění odpadávajíce, „abys trpěla o to víc. Sama ve tmě.“
„Ticho!“ Zaburácela Kathrine a vrhnula se v před.
Kayden zastavila levý a pak pravý úder, poslední části hrudního plátování ležící v bahně. „Protože to nechápeš.“
Kathrine Raith se nedokázala udržet na uzdě a šla vpřed vším co měla. Zloba Orla by zlomila i ty nejodvážnější.
„Ve strachu i odvaze,“ další dva údery a její veškeré brnění bylo pryč, „ve smutku i radosti.“
Stála tam jen ve flexi-obleku. Její pravá ruka energetický konstrukt, bezpočet ran zacelený tím samým ‚materiálem‘ a její původní oči byly také pryč, vypáleny hned na začátku souboje při pohledu do Ohňů. Místo nich zářily dvě koule světla.
„Ve světle!“ Zaburácela a zaútočila. Kathrine se hýbala jako had a ani jeden z dvou desítek seků se jí nedotkl. Protočila se mezi ruce její sokyně, dlaní vyrazila Exiops do vzduchu a svým ostřím probodla její břicho a škubnula vzhůru.
Kayden padla na kolena, světlo proudící z nové rány. „I ve tmě,“ vytlačila přes krev v ústech.
První z werratů, podle srsti Ara, dorazil a v hladkém letu šel přímo po krku nepřátelského generála. Ta ho stihnula skrýt, ale byla sražena k zemi. Zvíře prakticky rozpůlila a přistála v ladném zpětném kotrmelci.
Druhý, třetí, čtvrtý... Vrhali se proti ní ze všech stran a mezi nimi i Wes.
Kayden měla čas dát se do pořádku. Sklouznula na všechny čtyři a vyzvracela cokoliv to bylo, co Ostří Nicoty zkapalnělo v jejím trupu.
„Žijeme pro tebe,“

X

Jedna vteřina je pro AI jako hodina. Zatímco se reaktor fregaty přímo v zádech Proklaté Královny přehříval, Královna samotná ztrácela energii jako kámen a Apella to viděla. A věděla, že je to teď nebo nikdy. Ať už se dělo cokoliv, ať už kdokoliv odřízl baterie, musela.
Rozhodla se nečekat na povolení a detonovala svou vlastní loď. Bezpečnostní pole usměrnilo první setinu exploze a zbytek vyrazil do všech směrů.
Záď Královny se rozsypala jako zrcadlo zasažené granátem a poslední dvě fregaty rozebraly na kusy nyní dostupné vnitřní systémy. Něco důležitého muselo dostat zásah. Celá loď se otřásla, pohasla a přestala se hýbat. Namísto exploze však zkolabovala jako model z papíru na ústí vysavače. Sesypala se sama do sebe a prostě zmizela v neviditelném bodě.
„Co jsem to provedla?“ Došlo jí v absolutním tichu můstku a než stihl kdokoliv cokoliv říci, spustila formátování všech svých úložišť.

XI

Kathrine také cítila svou energii utíkající odtokem, ale to ji nezastavilo. Masakrovala útočící werraty a až Wes s Exiopsem v ruce se jí postavil.
Stál mezi ní a Kayden, tvrdé oči v odhodlané tváři opřené do těch jejích. Žádný strach, jen víra v sebe sama.
Kathrine vypustila opovržlivý smích, než štěknula: „Hlupáku!“ a zaútočila.
Mohl mít sebelepší trénink, ale proti vyšší bytosti neměl šanci. Jeho jediným štěstím byla rychlá ztráta náboje na její straně. Dokázal zastavit tři údery mečem, než mu špičkou prosekla ramenní vazy. S výkřikem spadl k zemi a meč odletěl kamsi do dáli.
Raněný Infy byl jeho záchranou. Připlížil se jí do zad a kousnul ji do lýtka. Z otočky ho kopnula do zlomené nohy a poslala ho na cestu vzduchem. Stála tam, po levé ruce vstávající Kayden, po pravé skuhrajícího Wese a tady a támhle zmasakrovaní werraté. Sama byla v katastrofálním stavu. Dobitá, krvácející, na hraně sil, která byla u Orla pořád sakra vysoko.
Supersonický třesk z nebe ji vyrušil z přemýšlení a až teď jí došlo, že Helykanské bombardování je spíče sporadické. Něco bylo špatně, a brzy viděla co. Z orbity padaly výsadkové čluny jejích barev. Plavidla možná byly její, ale osádka určitě ne. Věděla, že žádné posily v plánu nebyly.
Není divu, že si nikdo nevšiml bezvýznamného malého pošťáka s fasovanou dýkou v ruce. Nikdo jej neviděl, dokud jeho ostří nezmizelo v nezraněné noze. V tom bodě ho znal celý vesmír. Měl pocit, že ho Kathrine rozdrtí pohledem, když se klečící otočila jeho směrem. Obě lýtka raněné jí neumožňovaly stát. Ukázala na něj rukou a málo energie nebo ne, mrštila s ním o nejbližší zeď.
„Umíráme pro tebe,“ ozvalo se v jejích zádech a ledové ostří Exiopsu jí prořízlo krk až na páteř.

XII

Emily spadla na zadek a začala vzlykat. Po tvářích jí stékaly slzy jako hrachy, zrychleně dýchala, objímala svá kolen a kolébala se.
Maršál si mohl být absolutně jistý, že tohle není Kathrine; ta v životě neuronila ani slzu. Sám cítil vlnu úlevy a pokud to znamenalo... Dokázal snad někdo porazit Orla?! Odpověď neměl, ale jeho lidství mu zůstalo. Klekl si vedle dívky, ta se ani nepodívala kdo to je a jen se mu nacpala do objetí a plakala mu do hrudi.
„To bude v pořádku...“

XIII

První Rytíř s Optimou na základně obsadili jeden z opravdových hangárů a vyrazili k povrchu právě v době, kdy Avalonské transportní lodě dorazily na vyčištěnou orbitu a shazovaly svůj náklad. Christopher tak jen díky štěstí vedl pozemní invazi.
Už ze vzduchu bylo jasné, že město si prošlo peklem. Většina z něj byla pryč, všude zuřily požáry a bitevní linie se táhla několik roztroušených kilometrů. Musel odvrátit pohled a dostat se pod kontrolu. Teď musel být Prvním Rytířem Avalonu, Druhým mužem Impéria. Ne otcem. A jeho úkolem bylo velet a inspirovat.
Z nárameníků sjel hologram pláště tak reálného, že byl jinak než dotekem k nerozeznání. Čistě bílá jako zástupce Avalonské vlajky.
Přistávali několik kilometrů za periferií města, přímo v zádech Helykanských armád. Ty teď měly jen dvě cesty ven. Armáda Vysokého Avalonu, nebo skrz město. Většina volila město.
Christopher vedl pochodující zástupy vojáků v exoskeletonech a prakticky nikdo se jim nepostavil. Udržovali přesné formace, první řady třímaly automatické pušky pro ztrestání kohokoliv, a jejich obrněné nohy se zvedaly a padaly v perfektním koncertu harmonie. Prapory vlály nad jejich hlavami, nepřátelé padali pod jejich nohama.
Během pár hodin dostal zprávu z křídla, našli Anthonyho Coopra, živého! Davis okamžitě zaúkoloval Spectre aby kontaktovala královnu. Její manžel je živý a zdravý.
To vše mu však během půl hodiny přišlo zcela nepodstatné. Na hranicích města objevil místo největší a nejtragičtější bitvy.
Osmdesát metrů spáleniny a destrukce, to zbylo po smrti Kathrine Raith. Vše v rádiusu exploze bylo atomizováno. Vše.
„Můj pane!“ Zvolal jeden z klečících vojáků. Vedle něj byla hromada popela a když ji odrhnul bokem, našel pevnou skořápku spečenou z toho samého materiálu. Museli ji rozbít hrubou silou, ale uvnitř našli mladého hocha příliš velkého na svou uniformu a werrata.
Další a další vojáci hlásili podobné nálezy. Několik dalších werratů, jeden člen Řádu a asi dvě desítky vojáků, kteří byli příliš blízko, když Raith detonovala. Všichni byli živí, i když ranění. Někdo je zachránil kinetickou bariérou.
Někdo...
Poslední hromada, ta přímo uprostřed exploze a zaražená hluboko v zemi, ukrývala Kayden.
Nejen že polovina jejího těla teď byla pryč, když energetické konstrukty vyprchaly, ale už byla víceméně pohřbená. Christopherova kolena se podlomila a Spectre brnění dovolila tento pohyb následovat.
Klečel vedle ní a plakal. Vojáci se na něj nedokázali podívat. Tedy až do doby, kdy přivolal jednoho z vlajkonošů. Ten přiběhl bez jakéhokoliv otálení a předal prapor svému veliteli, který tyč složil a obrovský kus bílé látky s královským znakem z ní utrhl.
Ticho na bojišti by se dalo krájet.
Pak zvedl svou dceru z předčasného hrobu, položil ji doprostřed a zabalil její zmrzačené tělo. Pomačkaný znak seděl přímo na její hrudi a první kapky krve začínaly barvit pohřební roucho.
Boj ho již nezajímal. Se svou dcerou v náručí mířil zpět k přistávací zóně a armáda se kolem něj rozestupovala jako voda kolem oleje.
„Rodiče by neměli pohřbívat své děti,“ zalkl se uvnitř helmy, jeho vlastní hlas mu zněl cize a nepřirozeně.
Spectre pronesla jen tiché:

„Tví v životě i smrti.“

První skrz byl Chris, který by jen zavázel.

Zase jsi splnil normu.
Pekne vyvrcholeni bitvy jen co je pravda.
Jsem zvedav kdy bude posledni dil?

Geniálne

Palíku, na tebe se dá vždycky spolehnout.
Ale odvažuji se tvrdit, že bez korektora to je nádherný výkon.

A samozřejmě děkuji za pochvaly.

Co se posledního dílu týče: Tohle měl být konec, když jsem začal psát. Takhle ot mělo skončit, ale protože jste mě zkazili a nic nemůže mít volný konec, někdy v půlce jsem se rozhodl pro krátký epilog. Ten by měl během pár dní následovat.

To nemá chybu.

vynikající díl

Nezklamal Masakr jako vždy

A já si myslel, že poslední akt Kayden mě spasil...
Zase nic.

Běda ti jestli nebude epilog. ...následovaný novou povídkou na stejné téma....nebo se můžeš rovnou vrátit k Odkazu, když ses nám tu tak rozepsal

Epilog bude, není třeba stresovat.
A předpokládám, žes minul příspěvek kde to padlo, ale New Earth je další na řadě.

Neminul. Ale dofal žes na to zapomněl. Tohle je tak dobrá série že by byl skoro zločin to opouštět

Nesúhlas toto je vynikajúca séria a bolo by škoda, keby dopadla ako Odkaz. Radšej nech ju dokončí, ako keby sa s ňou mal trápiť a nás čitateľov stresovať.

Neřikám zrovna tohle. Mrtvý neoživíš...zombie avalon fakt ne prosim Ale na tohle téma se dá pořídit povídky z mnoha úhlů... co třeba navázat na tu časovou policii z Odkazu... tam zůstalo mnoho totázek a příběhů nezodpovězených.

A nezodpovězené zůstanou.
Nepotřebuješ na všechno odpovědi. Nech svou fantazii trošku pracovat.
Nech ji pobíhat po lesích a lukách, dokud nešlápne na protitankovou minu.

Na druhej strane by bolo super vydať niečo na spôsob kratších príbehov z Avalonu vo forme ako tu Shields.
Ale nech napíšeš hocičo sem s tým prosím

sgcatlantis: Neřikám zrovna tohle. Mrtvý neoživíš...zombie avalon fakt ne prosim Ale na tohle téma se dá pořídit povídky z mnoha úhlů... co třeba navázat na tu časovou policii z Odkazu... tam zůstalo mnoho totázek a příběhů nezodpovězených

no vydis vys co by to chtelo tak muzes zacit. Verim ze StOrm ti da svoleni pokracovat. Toto ukonceni je fajn. Nic tomu nechybi.

Já už to psal několikrát. Pokud by si někdo, kdokoliv, chtěl napsat něco v Avalonu, je mým hostem. Do toho, vůbec se toho nebojte.
Stačí, když tam někde bude napsané, že to je vaše tvorba založená na Avalonu a já s tím nemám žádný problém.

Chudák Kayden, ale čekal jsem to

#12 Epilog

Trvalo více než půl roku, než celá planeta padla. Helykané bojovali statečně, ale bez svého generála se s odolností Avalonu nemohli rovnat. To se však našich hrdinů už netýkalo. Každý ve Městě přítomný muž, žena i dítě byli s okamžitou platností uvolněni ze služby. Nikdo od nich neočekával víc, než co do teď dokázali.
Samozřejmě byli tací, kteří v boji pokračovali. Jmenovitě plukovníci Orian a Porter, pro které to bylo více než jen planeta. Narodili se tady, byl to jejich domov a v žádném případě nehodlali odpočívat, dokud bude na jejich půdě jediná nepřátelská noha. Optima zmizela téměř okamžitě a než obléhání planety skončilo, vystřídali další čtyři bojiště.
Byl to ten samý půlrok, během kterého byla obnovena komunikace a pravidelné zásobování z Impéria. Tři největší korporace prakticky okamžitě vyslaly své stavební flotily s úkolem obnovit infrastrukturu, jedna z mnoha třípísmenných agentur poslala loď pro Anguse a jeho posádku, a Bílé Lodě byly vyslány pro ty, kteří se narodili v obležení, disponovali F-silami a nebyli správně trénováni Řádem.
Maršál v doprovodu Wese a Kali, která si odnášela o pár jizev navíc, nastupoval do výsadkového člunu, když je doběhl jeho skaut v doprovodu Infyho a Ary. Coren překvapil pravděpodobně všechny přítomné a na chvíli poodhalil svůj metaforický plášť záhad a ponurosti. Donutil maršála, ať sebou vezme Boa. Jestli v chlapci něco viděl a splní se mu tak sen, nebo mu ho jen bylo líto… Těžko říct.
Kayden měla být pohřbena na Avalonu, jako součást hrobky Davisů v královských zahradách. Christopher by dal cokoliv za to mít ji ‚u sebe,‘ ale nakonec se rozhodl jinak a v hloubi duše věděl, že by s tím souhlasila.

A tak se stalo, že když po téměř deseti měsících od proražení blokády dorazily lodě Řádu na orbitu, mohla Emily ještě jednou říct sbohem své matce. Spolu s Prvním Rytířem stáli na osmdesátimetrovém kruhovém náměstí z bílého mramoru. Piedestal zakrýval zčernalou půdu, kterou se nedařilo odstranit. I když ji nahradili, zemina znovu zčernala. V jeho středu stála krystalová exploze, ostré a dlouhé výstupky sahaly do všech stran a úhlů jako chaotické bodliny ježka na LSD. Černá polovina zářila ve svitu měsíce, ta bílá pod paprsky slunečními. Na místech, kde zachránila vojáky, byly v mramoru ponechány výřezy ve tvaru rakví vyplněné broušeným krystalem.
„Proč semnou nepoletíš, dědo?“ Chtěla vědět drobná dívenka.
„Protože Bílé Lodě jsou pro speciální Avaloňany, pro ty nejlepší, a já na palubu nesmím.“
„Ale…“
„Uvidíme se na Centrální planetě, neboj.“ Pohladil ji po vlasech a kývl. Spectre propojená s jeho osobním telefonem přijala signál, kontaktovala lodě na orbitě a dívka zmizela v záblesku teleportačního paprsku.
Chris neměl srdce na to říct jí pravdu. Že ji museli vetovat. Museli zjistit, jestli je v pořádku, jestli ji pozdní výchova neudělá nebezpečnou. Přece jen měla potenciál na to stát se Fénixem. A u takového procesu nemůže mít nikoho, musí být sama.

Trvalo to téměř čtyřicet let, než měla příležitost vrátit se na svou rodnou planetu. Čtyři dekády tréninku, aby byl vynahrazen promrhaný čas. Čtyřicet let, během kterých mohla udělat jen jednu volbu. Vybrat si své označení při komunikaci.
Planeta se za tu dobu změnila k nepoznání. Populace přesahovala několik miliard, její továrny a doly vyráběly drobné zásoby pro místní sektor a malý park s pomníkem si lidé připomínali jen jednou do roka.
Stála tam při východu slunce a mohla tak být svědkem přechodu v záři krystalu z černé do bílé. Rozmrkala slzy a v jejím uchu zaznělo: „Musíme jít.“
Máchnula rukou, vytvořila portál vedoucí kdoví kam a než prošla skrz, odpověděla.
„Raith 1 rozumí.“

Voa laa.
Slibovany epilog tak brzo?
Pekne Emily jako fenix - ok.

Takze tento patek je New Earth.
Ci jiny vydavaci den?

Takže z Emily se stala Raith

Tak ty bys rád New Earth, jo?
Tady je game plan:
Ještě nevím, kdy začnu vydávat, ale vím, že začnu vydávat znovu, od začátku.
Příběh se změnil moc na to, aby pokračoval kde skončil.

Nový topic je k nalezení tady.

Meanwhile došlo ke změně, co se The Shields a jejich překladu týče.
První tři díly působily poněkud chaoticky, podle vašich reakcí a nemůžu než nesouhlasit. Díl druhý, který je prakticky celý o dopravě baterií, vůbec nenavazoval na ten první a většinu postav jsme potkali až ve třetím.
Tahle úvodní konstrukce byla fragmentem, který přežil z dob druhého draftu, ve kterém už v díle druhém byla vložená příběhová linka z flotily, která letí osvobodit Město (proto je tam také zmínka o mlhovině, která byla viditelná i z pohledu flotily, akorát z druhé strany/jiné barvy).
Takže jak bych to viděl:
1. díl bude přepracován tak, aby se odehrával přímo na planetě Města, akorát třeba na jiném kontinentu. A díl druhý bude z pohledu Corena a Infyho, kteří z dálky osamocenou lodičku s bateriemi eskortují až k městu.
Příběh by tak měl být více kompaktní a bez spousty zbytečných přívěšků a přežitků předchozích verzí.
Jsem otevřený jakýmkoliv návrhům. Pokud se vám ještě něco nelíbilo, tak mi to řekněte teď. Změny budou provedeny.