8.9
Veleqentós
Už zbýval jen poslední díl mocné Čepele konce a tou byla hlavice. Blashyr po návratu ze Salar-de-Uyuni potřeboval poslední výpravě nabrat síly, a tak se ihned vydal do pokoje. Cestou pozdravil přítomné bojovníky čekající na odchod na Chal-Almen. Osmou část meče odnesl Azanyrmuthovi, a potom se odebral do postele. Usnul téměř okamžitě.
Blashyr se najednou ocitl v obrovském sále, jehož přední stranu tvořila vysoká štíhlá okna poskytující pohled na nehostinný vulkanický svět. Před ním na velkém pódiu seděla postava v černém kabátě na honosném trůnu. Za sebou měl oddíl mocných ocelových válečníků, s nimiž se Aldeřané setkali už nesčetněkrát. Postava odhalila tvář a Blashyr okamžitě poznal o koho se jednalo.
Ba‘al promluvil: „Tak se opět vidíme. Vím, že máš poslání, ale to už nestihneš. Naše moc výrazně vzrostla a jsme stále silnější. Vaše vojska nikdy nezískají Chal-Almen. Těším se na vaši porážku,“ zlověstně se zasmál.
Válečník se porozhlédl po obřím sále, kde viděl nastoupeny početné oddíly ocelových válečníků. Nedal na sobě znát obavy a odhodlaně prohlásil: „Ještě uvidíme. Konec je blíž, něž si myslíš.“
Na se ozval opět pohrdavý smích a celá vidina náhle zmizela.
Když se válečník probudil, venku stále vládla temná deštivá noc. Cítil, že nepřítel tuší, co se právě děje. Celý den a noc proudily na Chal-Almen oddíly čítající deseti tisíce odhodlaných bojovníků ze všech světů Aldeřanské Aliance. Nikdo netušil, jakou silou Ba‘al vládl a kolik válečníků opravdu měl. Všichni se mohli pouze domnívat, co všechno ve staré Aldeřanské pevnosti objevil. Blashyr ještě chvíli přemýšlel o tom, co viděl ve snu, než ho zmohla únava a opět se ponořil do říše snů. Ba‘al se už v dalším snu neobjevil.
Hned po probuzení se setkal znovu s Azanyrmuthem pro plán na poslední výpravu. Nejprve válečník povyprávěl o Salar-de-Uyuni, a potom přešel hned k věci. Poslední svět nesl název Veleqentós. O tomto světě se vědělo jen málo. Podle knihy se na něm nacházelo několik staveb, ale o civilizaci písemné prameny mlčely. Odhalit místo, kde Staří Aldeřané ukryli poslední úlomek čepele, nebylo vůbec snadné. Mágovi to trvalo poměrně dlouho než rozluštil adresu světa a rozklíčoval umístění úlomku. Náčrt mapky proto dokončil teprve nedávno.
Když se Blashyr svěřil o svém posledním snu, Azanyrmuth VI s obavami prohlásil: „Ba‘al se už zcela jistě zmocnil mnohých předmětů a vědění z Chal-Almen. Je dost možné, podobné útoky na mysl a vyjevení zvědů budou stále častější. Buď na poslední výpravě obzvlášť opatrný. Nikdy netušíš, s čím budeš mít čest. Právě Veleqentós je přímo protkán magickými silami. Nezapomeň na drahokam propůjčující Pravé vidění.“
„Budu si to pamatovat.“
Blashyr se potom odebral do pokoje, aby si připravil výbavu, a potom se vrátil do studovny.
Oba se potom odebrali na nádvoří, které najednou zelo prázdnotou. Azanyrmuth jenom potvrdil, že ráno odešli poslední válečníci. Byl to také ten nejmasivnější přesun vojsk ve více než šest set let dlouhé historii. Mág zadal adresu světa Veleqentós a válečník se vydal na cestu.
Svět Veleqentós působil stejně jako řada nedávno navštívených. Chladně, ponuře a opuštěně. Kolem Kruhu se nacházel vzrostlý smíšený les. I zde světu vládl temný, tichý a vlhký podzim. Rozdíl proti Aldeneerinu, kde zrovna bylo teplé léto, byl značný. Na radu Azanyrmutha měl po ruce zelený drahokam, kterým kontroloval okolní svět. Když Blashyr udělal první kroky po staré léta nepoužívané cestě, ucítil silnou přítomnost magické energie prostupující tento celý svět. Oproti předcházejícímu světu to byl naprostý opak.
Putování zatím probíhalo klidně. Zatímco se prodíral porosty, které už dávno zakryly starou dlážděnou cestu, sledoval, jak se charakter lesa pozvolna mění v jehličnatý. Prostředí náhle nepůsobilo tak tísnivě. Dokonce ani vlhkost tu nebyla tak vysoká. Tichý jehličnatý les náhle ustoupil a před ním se rozprostíral starý zachovalý hřbitov. Válečník se zastavil a pozorně se rozhlížel. Přišlo mu divné, že uprostřed opuštěného světa se tak dobře zachoval hřbitov. Kamenné náhrobky vypadaly pouze pár desítek let staré, mezi hroby rostla jenom tráva a veškerá vzrostlá vegetace se držela v uctivé vzdálenosti. Slunce v raním oparu pronikalo zlatavými paprsky mezi smrky a zalily prostor příjemným nazlátlým světlem. Blashyr udělal několik kroků a záhy ucítil velice příjemnou atmosféru klidu, jenž tomuto místu vládla. Cítil, že tato neznámá síla udržující místo v dobrém stavu vychází přímo odsud. Opatrně se procházel mezi náhrobky, přičemž místo přímo lákalo si zde sednout a nasávat zdejší neobvykle příjemnou atmosféru.
Válečník si našel jeden větší kámen, který byl dříve součástí hřbitovní zdi, a posadil se na něj. Chvíli jen tak odpočíval a kochal se okolím, než se rozhodl podívat se na svět skrz zelený drahokam. Lesy i hřbitov kolem vypadaly stejně. Nikde žádná léčka nebo nástraha. Najednou uprostřed hřbitova spatřil bytost v bílém plášti. Okamžitě zpozorněl, avšak necítil zde žádnou přítomnost zla. Ostatně i Azanyrmuth říkal, že v této části světa nehrozí nebezpečí. Pozor si bude muset dát až u dalšího hřbitova, kde už působí silná negativní energie.
Blashyr se nakonec rozhodl bytost oslovit: „Buď pozdraven. Mě říkají Blashyr. A kdo jsi ty?“
„Mé jméno je Nierthyrim. Těší mě, že sem někdo zašel po tak dlouhé době. Nemívám tu už návštěvy,“ příjemným hlasem odpověděl na pozdrav přízrak muže, z jehož tváře zářil zvláštní klid.
„Co se stalo?“
„V dávných dobách sem chodili lidé. Hodně lidí. Pohřbívali sem zde své nejbližší. Stejně jako na mnoho podobných hřbitovů na tomto světě. Pak se však stala nějaká pohroma. Staří Aldeřané se postupně změnili a lidé sem přestali chodit. Já jsem tu zůstal jako ochrana tohoto místa. Povídal jsem si s pozůstalými a poskytoval jim útěchu. I tento svět prošel změnami. Část světa je protkána negativní energií a není radno tam chodit.“
„Víš něco o Čepeli konci?“
„Čepel konce?“ zamyslela se bytost. „Na něco si matně vzpomínám. Slyšel jsem o jedné legendě o mocném meči bohů, který pomohl v dávných dobách porazit Prastaré. Tato mocná zbraň poskytuje neuvěřitelnou moc. Mnohem větší, než si kdokoliv dokáže představit. Ovšem moc meče se dá snadno zneužít. Proto byl rozdělen na úlomky. Co vím, tak jeden z nich je ukryt na hřbitově zaniklé vesnice Mlad. Je to jedno s těch míst, kam není radno chodit.“
„Jsou tam nějaké nepřátelské bytosti?“
„Dá se to tak říct. Pohybují se tam zlé astrální síly. Zřejmě už se nikdo nedoví, co se tam stalo. Dost pravděpodobně to místo bylo dějiště mnoha krvavých střetů. Je pravda, že určité entity pozvolna zanikají, takže už to tam nemusí být životu nebezpečné, avšak případný cestovatel by rozhodně měl zůstat na pozoru.“
„A cesta tam? Jaká je?“
„Pár mil od zdejšího místa vládne ještě klid a dobré síly. U staré Žeberské lípy se však aura mění. Lesy dál byly kdysi dávno spáleny. Nevím, co se tam kdysi stalo, ale ani to už se nikdo nedozví. Protože všichni už jsou dávno pryč, les se pravděpodobně obnovil, avšak i tak si budeš muset dávat pozor. Kdo ví, jaké entity tam žijí a jaké podivnosti se tam nachází.“
Blashyr nahlédl na mapky a skutečně tam nalezl strom nadepsaný jako Žeberská lípa. Popis cesty od ducha se shodoval s mapkou. Válečník byl na správné cestě: „Je ještě něco, co bych měl vědět?“
„Pokud chcete složit Čepel konce, buďte opravdu opatrní. Její moc se dá snadno zneužít a může způsobit nedozírné následky. Může zcela změnit chod Univerza, zničit celé světy, způsobit smrt milionů. Nejlépe by bylo meč potom opět rozbít a ukrýt na nová místa.“
Válečník jen zamyšleně mlčel. Uvědomoval si, jakou moc získá Aldeneerin a chvílemi si snažil domyslet, co by se stalo, kdyby se dostala do nesprávných rukou.
„Další věc,“ pokračoval duch: „V poslední době se tu objevily podivné přízraky.“
Blashyr zpozorněl. Okamžitě mu bylo jasné, co to bylo za přízraky a zeptal se: „Nepřipomínaly válečníky v černých zbrojích?“
„Ano. Bylo z nich cítit zlo. Okamžitě jsem poznal, že někdo začal používat zařízení umožňující vzdálenou projekci. Vynález Starých Aldeřanů, který dokázal zprostředkovat komunikaci mezi extrémně vzdálenými světy. Jeho poslední nejpokročilejší verze dokázala takto komunikovat po celé Mléčné dráze. Opravdu pozoruhodné zařízení, které však může být i zneužito a prostřednictvím něho provádět vzdálené útoky.“
„Už jsem se párkrát setkal se zvědy Ba‘ala. Nevím jak je možné, že se objeví vždy na místech, kam zrovna cestuju.“
„Je dost možné, že váš nepřítel využívá něco dalšího. Něco, co dokáže dobře kohokoliv sledovat. Pokud si dobře pamatuji, tak v pevnosti Chal-Almen bylo podobných věcí hodně. Je dost pravděpodobné, že se tu zjeví znova. Buď proto velmi opatrný.“
„Ano budu. Děkuji ti za rady.“
„Rádo se stalo,“ rozloučil se duch a záhy odešel do jiné části hřbitova.
Válečník se na tomto místě dále nezdržoval, i přestože se zde cítil dobře a povídání si s duchem rovněž působilo příjemným uklidňujícím dojmem. Nahlédl do mapy, a potom pokračoval cestou, která vedla po loukách, které dříve sloužily jako ovocný sad. I v této oblasti cítil pozitivní auru. Po půl míli se však vrátily hluboké lesy, ve kterých se zachovala torza velice starých mrtvých stromů. Atmosféra místa se trochu změnila. Už zde nebyla ta příjemná aura, avšak ani nic zlého také ne. Blashyrovo pozornost náhle cosi upoutalo.
Mezi stromy spatřil nějakou padesát stop vysokou šílenou konstrukci stlučenou ze všemožných prken, trámků, klacků, kmenů, zbytků nábytku a všemožné veteše. Vypadalo to, že tohle místo před časem navštěvovaly nějaké děti, které si tu našli místo na hraní a kdo ví, jak dlouho to stavěly, přičemž muselo dát hodně práce sem veškerý materiál natahat. Celá stavba měla patrně až deset podlaží. Nedalo se to už přesně zjistit, protože některé části se už před mnoha lety rozpadly a původní výšku prozrazovaly zbytky zábradlí přitlučených na kmenech těch nejvyšších stromů. Válečník si fascinovaně prohlížel celou stavbu a duchem se na chvíli vrátil do dětských let, kdy si s kamarády v lesích také budoval různé domky a bunkry. Bylo lákavé vylézt alespoň do prvních pater, avšak konstrukce měla zcela jistě nejlepší léta za sebou a hrozilo, že by se pod dospělým válečníkem nějaké shnilé prkno prolomilo. Nakonec odolal prakticky zbytečnému risku a pokračoval v cestě.
Lesem putoval necelou hodinu, když dorazil na podivně vypadající místo, které mělo velice zvláštní auru. Jakmile se válečník porozhlédl, spatřil lípu ve velice pokročilém životním stádiu. Dutý strom už velkou částí ležel na zemí a jeho větve byly neobvykle pokroucené, přesto v něm zůstával život. Válečník si se zaujetím prohlížel strom, který byl v mapě označen jako Žeberská lípa. Bezprostředně za ní se krajina začala strmě svažovat. Lesy dál už byly zcela jiné. Blashyr si uvědomil, že se právě nacházel na hranici dvou rozdílných světů. Vzpomněl si na varování ducha. Připravil si opět zelený drahokam a ujistil se, že zbraně jsou připraveny pro případ potřeby. Navíc si po posledních zkušenostech vzal ze zbrojnice Lianaru ten nejlepší meč, který měl tu moc zraňovat i astrální a podobné entity. Byl si jist, že se zde znovu střetne se zvědem Ba‘ala.
Sestupoval o poznání mladším lesem kolem potoka, který si cestu razil úzkým skalnatým údolím. Na pohled les vypadal zdravě a přívětivě, přesto však Blashyr cítil zbytek neznámé negativní aury. Opět drahokamem pozorně kontroloval okolí. Zatím všude vládl klid. Během následující půlhodiny se však stalo něco velice zvláštního. Les se náhle ponořil do vlhkého oparu. Nic, čím by se měl válečník zaobírat. Avšak do té doby čistý horský potok se náhle zničeho nic zbarvil do ruda. Skoro by řekl, že někdo o pár set sáhů výš vylil do potoka sudy s rudou barvou. To však bylo nepravděpodobné, když na tomto světě nebylo živáčka. Lámal si hlavu, co náhlou změnu barvy způsobilo, ale nemohl na cokoliv přijít. Musel tak pokračovat v cestě.
S nepříjemným pocitem v mysli sestupoval dál údolím. Rudá barva se postupně ztrácela a po chvilce to byl opět čistý horský potok. Záhy lesy ustoupily a před válečníkem se otevřely travnaté pláně. Neviděl jejich skutečnou velikost, protože na krajinu začala padat hustá mlha. Jediné, čeho se válečník mohl držet, byla úzká dlážděná cesta, která podle mapky měla vést k cíli, na starý hřbitov zaniklé obce Mlad. Krajina působila ponurým a nepříjemným dojmem. Netušil, co se zde potulovalo za bytosti a zda ho něco sledovalo. Nejvíce se však obával Ba‘alovo zvěda. Cítil, že nebude trvat dlouho, než se s ním opět setká.
Celé dvě míle putoval pustou krajinou, kterou na několika málo místech lemovalo několik starých mrtvých stromů. Kolem vládlo mrtvolné ticho a jediný zvuk, který se ozýval, byly kroky válečníka. Čím postupoval dále, tím víc mlha houstla. Chvílemi viděl sotva na dvacet stop. Místo působilo opravdu depresivním dojmem, stejně tak i pocity v mysli nebyly vůbec příjemné.
Konečně se z mlhy vynořilo cosi připomínající kamennou zeď. Blashyr udělal ještě několik opatrných kroků, a potom si místo pečlivě prohlédl. Za starou pobořenou zdí spatřil několik zarostlých náhrobků a cosi připomínající větší stavbu. Byl na místě. Popadl meč a pomalu šel hledat vstup na starý hřbitov. Pomalu otevřel starou rezavou zdobnou železnou branku, která vydávala vrzavý zvuk, jenž narušil naprosté ticho vládnoucí mlžné krajině. Na ponurém zarostlém hřbitově se nacházelo mnoho náhrobků v různém stavu. Některé vypadaly ještě zachovale, jiné měly už odlomené rohy, další byly porostlé mechem a pár jich už bylo povalených. Válečník na tomto místě cítil velmi silnou negativní auru. Cítil, jak se zde protkávají energetické síly, patogenní místa a další astrální síly. Běžný smrtelník by toto místo zcela nehrdinsky opustil co možná nejrychleji, ale Blashyr zde měl důležitý úkol, najít poslední úlomek mocné zbraně.
Velká stavba uprostřed býval původní chrám, kde se prováděly obřady a rituály. Dnes z něj zbyly pouze obvodové otlučené zdi a zbytky zříceného krovu. Válečník nakoukl do útrob ruiny a v zadní části se mu zdálo, že zahlédl vstup do nějakého podzemí. V mysli mu proběhlo: „To bude určitě ono. Kde jinde by úlomek zbraně byl.“ Troskami prošel až na konec, kde objevil schodiště do podzemní krypty.
Krypta byla vlhká, studená a cítil zde zatuchlinu typickou pro staré kamenné sklepy. U protější zdí stály pozůstatky nějakého oltáře a po stranách rozbité kamenné rakve. Přemýšlel, kde by mohl být ukryt úlomek. Nejprve nahlédl do rakví, kde však našel pouze zbytky lidských kostí. Potom se šel podívat na rozbitý oltář. Na první pohled působil docela obyčejně. Až po pořádném ohledání v něm našel tajnou schránku a v ní k velké radosti i poslední část mocného meče.
Jakmile si Blashyr uložil zdobnou hlavici meče do připraveného váčku v kryptě se začalo dít něco zvláštního. Prostor za oltářem se náhle zvlnil a válečník před sebou spatřil dalšího ducha. Už chtěl tasit meč, když duch patřící nějakému staršímu muži promluvil příjemným tichým hlasem: „Zdravím tě. Vidím, že jsi našel to, co jsi hledal.“
„Víš, k čemu ten úlomek slouží?“ zeptal se překvapeně Blashyr, který předtím úlekem poodskočil kousek vzad.
„Ano vím. Vždyť jsem to byl já, kdo ho sem ukryl. Tuším, že už jsi našel všechny, aby Čepel konce byla obnovena.“
„Ty jsi ten, kdo se postaral u ukrytí Čepele konce i sepsání oné knihy, která nás k nim dovedla?“
„Ano. Byl k tomu důvod, protože Čepel konce má obrovskou moc, které se nedá prakticky bránit. Ve špatných rukou dokáže napáchat nedozírné škody, a protože za časů Starých Aldeřanů toužili mnozí po moci, bylo lepší meč s pomocí bohů rozbít a ukrýt na ta nejpodivnější místa v Mléčné dráze. Knihu plnou šifer jsem rovněž sepsal pro případ, kdyby byla Čepel konce někdy znovu potřeba. Stejně tak jsme s pomocí mnohých vytvořili magické ochrany a majáky, které zajistily, aby úlomky nepadly do nepravých rukou, zároveň zůstaly na dostupných místech a především, aby je ten, kdo po nich pátrá s dobrým úmyslem, snadno našel,“ vysvětloval duch Starého Aldeřana.
„Aha. Tak proto se mi často zdálo, že byla cesta k nim tak snadná.“
„Tomu pomáhala kouzla určená k navádění. Je to poměrně komplikovaná magie, když jsou v tom zahrnuty tyto složité podmínky.“
„A když tedy máme všechny úlomky, co s nimi dál?“
„Teď už to bude jednoduché. Stačí je všechny složit k sobě a moc bohů se už postará o zbytek. Doufejme, že meč bohů vám pomůže porazit nepřítele a váš lid bude mnohem moudřejší, než civilizace před vámi. V Mléčné dráze se vystřídalo celkem pět generací civilizací. Čtyři před vámi zanikly a pátá měla rovněž namále. Projekt Patrinomium se dlouho nedařil, především na Terra Atlantus musel být třikrát restartován a kdo ví, jak to tam dnes vypadá.“
„Civilizace na Terra Atlantus prakticky zanikla. Zůstalo tam jen pár uzavřených komunit. Styky jsme s nimi nenavázali, protože se chovali nepřátelsky. Pouze jediný mladík se přidal na naši stranu.“
„Takže ani do třetice se to nepovedlo,“ zklamaně si povzdech duch.
„Neviděl bych to jako selhání. Naše nově vzniklá Aldeřanská aliance se utěšeně rozrůstá a podařilo se nám navázat kontakty s mnohými zapomenutými civilizacemi. Kdyby jsme nemuseli neustále čelit nepřátelům z různých končin Univerza, žilo by se nám mnohem lépe. Nejdříve to byli Temnorození, potom pozůstatky Goa‘uldů, následně si naši civilizaci podmanili Ori a teď se vrátil jeden z posledních Goa‘uldů, který si říká Ba‘al. Někde se dostal k neuvěřitelné moci, stvořil armády velmi mocných bojovníků a navíc se mu podařilo obsadit Chal-Almen.“
„Tak to je zlé,“ zamračil se duch. „V Chal-Almen jsou ty nejmocnější zbraně a vědění v celé Mléčné dráze. Jestliže se Ba‘al dostane ke všemu, bude i Čepel konce na něj krátká. Přestože má Čepel konce obrovskou moc, v Chal-Almen Staří Aldeřané dělali experimenty i s průchody do jiných sfér bytí, kde se dá získat přístup k věcem, o nich se nikomu ani nezdálo. Nesmíte se už zdržovat. Hned jak se vrátíš domů. Vezměte všechny síly a okamžitě útočte i za cenu velkých ztrát.“
„To už jsme začali. Naše armády už se přesunuly na Chal-Almen. A já zítra vyrazím za nimi.“
„To rád slyším. A ještě jedna věc,“ tiše pravil duch. „V okolí zdejšího hřbitova se poslední dva dny pohybovala podivná bytost. Zřejmě je to nepřátelský zvěd. Právě teď cítím jeho přítomnost u vstupu do bývalé svatyně. Chce tě zničit. Buď opatrný a nenech se překvapit.“
Po těchto slovech se duch rozplynul.
Ukázalo se, že duch Starého Aldeřana mnohé vysvětlil. Zároveň poskytl cenné informace a předal velmi důležité poselství. Prozradil něco o velmi dávné historii, která dávno přesahuje všechny známé písemné prameny. Nyní však Blashyr stál před nebezpečnou hrozbou. Ba‘alův zvěd byl připraven zabránit válečníkovi dokončit poslání. Ten se však nebál. Pronesl několik jednoduchých obranných formulí, vypil lektvar rychlosti, zkontroloval výbavu a nakonec tasil očarovaný meč.
Jakmile vyšel na temný hřbitov, jehož okolí stále přikrývala velmi hustá mlha, přímo před ním se zjevila už známá postava zvěda. „Tak se opět shledáváme. Tentokrát to bude už naposledy.“ Ba‘alův zvěd už na pohled vypadal velmi skutečně, už to nebyla ta iluze, která čas od času znepříjemňovala výpravy. Tentokrát byl i zvěd ozbrojen širokým černým mečem a oblečen do černé zdobné zbroje. Blashyr se nenechal zastrašit a mečem naznačoval, že nedá nepříteli nic zadarmo: „V to doufám, neohroženě prohlásil válečník.“ Nato se oba pustili do boje.
Meče obou bojovníků se několikrát zkřížily. Záhy se ukázalo, že zvěd byl neobvykle rychlý. Jen díky tomu, že Blashyr před bojem vypil lektvar rychlosti, dokázal držet tempo boje. Rovněž ochranná kouzla ho dobře chránila před zákeřnými útoky prováděnými temnou magií. Samotná vůle válečníka také velmi pomáhala v boji, protože nepřítel využíval i myšlenkové útoky, které měly donutit válečníka zapochybovat o poslání. Pomáhala mu obstát tam, kde by jiní selhali.
Boj trval dlouhé minuty a nikdo z nich neměl v boji příliš navrch. Blashyr si však uvědomoval, že efekt lektvaru nebude trvat věčně a musel tak co nejrychleji nepřítele překvapit. Zkusil trochu riskantní výpad, díky němuž se dostal nepříteli do zad a konečně se mu ho podařilo pořádně zasáhnout. Dosud veškeré zásahy způsobily pouze drobné ranky, které však léčivá magie záhy vyléčila. Zásah do pravého boku zvědovi příliš neublížil, a tak boj dál pokračoval v původních mezích. Při jednom výpadu Blashyr simuloval bolest, trochu se sehnul, a jakmile si nepřítel myslel, že má v boji navrch, válečník okamžitě využil příležitosti a bleskurychle udeřil nepřítele přímo do hlavy. Z hlavy zvěda okamžitě vytryskla černá krev. I přes těžké zranění se dál nepřítel držel na nohou a pokračoval v boji. Blashyr se podivoval, jak je možné, že prakticky smrtelnou ránu bez větších problémů ustál. Navíc účinek lektvaru pozvolna vyprchával, a tak válečník musel něco hodně rychle vymyslet.
Síly válečníka ubývaly a už jen tak tak stačily k vykrývání útoku nepřítele. Najednou se však stalo něco nečekaného. Uprostřed bojiště se náhle zavlnil vzduch a dosud ponurou scenérii hřbitova prozářilo jasné světlo, ve kterém se na chvíli zjevila jakási postava. Blashyr okamžitě poznal ducha Aldeřana, s nimž před chvíli mluvil. Válečník pocítil příval energie, zatímco nepřátelský zvěd byl zaskočen. Válečník neváhal a okamžitě zabořil čepel meče přímo do srdce nepřítele. Řinčení zbraní utichlo a záhy se ozval příšerný řev, když ze zvěda vyprchávala poslední životní energie. Potom na hřbitově zavládlo znovu ponuré mrtvolné ticho. Bylo dobojováno. Nepřátelský zvěd byl konečně mrtev a nyní již válečníkovi nic nebránilo k úspěšnému návratu. Vděčil duchovi Starého Aldeřana, který ukryl celkem devět úlomků prastaré mocné zbraně na tyto podivné světy a zasáhl v rozhodující moment bitvy. Nyní však čekala Blashyra, stejně tak celého Aldeneerinu a jeho spojenců ještě důležitější bitva.
Cestou domů válečník hodně přemýšlel. Netušil, co ho v následující dnech čekalo. Mohly to být také jeho poslední okamžiky života. Nikdo netušil, k čemu všemu se Ba‘al dostal.