Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky Mad Black Massacre: Kap 6 Šílený Max (16.4)

Mad Black Massacre: Kap 6 Šílený Max (16.4)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 284
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Na čas jsem si dal pauzu od Stargate Aldeneerin, avšak v té době jsem nezahálel a začal psát i něco odlišného. Mad Black Masacre je příběh inspirovaný oblíbenou filmovou sérií Mad Max. Děj povídky začíná v období prvního dílů, se kterým se v několika bodech přímo prolíná. Po několika dílech si však děj půjde svou vlastní cestou a od filmů tam budou i zásadní rozdíly. Snad se to bude líbit, určitě nebude na škodu tu mít povídku trochu odlišného zaměření. Na konec ještě takový postřeh. Povídku píšu tentokrát v ich formě. Za počátku mi to přišlo snadné, ale při dalším pohledu to bylo samé jsem jsem jsem, uvědomil jsem si, že psát v ich formě není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.

Úvod


Už je tomu mnoho let, kdy dávný svět navždy změnil svou tvář. Byla to doba, kdy byl svět poháněn černým palivem a kdy uprostřed pouští vyrostla obrovská města z trubek a oceli. Avšak z dávno zapomenutých důvodů začaly spolu světové mocnosti válčit. Během osmi krutých let byla většina světa obrácena v trosky. Některá místa byla po jaderných úderech zcela zničena a jen málokdo si dnes pamatuje, že tam kdysi žili lidé. Hřmící stroje zasyčely a zastavily se. Kdysi prosperující svět se rozpadl. Pamatuji si to jako malý kluk, bída a potraviny na příděl. Můj otec byl zabit, když mi bylo sedm let a má matka jednoho dne zmizela neznámo kam. A zatímco čas šel dál, svět se dále měnil. V části světa si moc upevnila nově vznikající totalitní světovláda, zatímco jinde vládl chaos. Na silnicích to byl přízrak bílé čáry. Jen ti, co byli dost pohybliví a suroví, si našli potravu. Drancovali, aby dokázali přežít. Bandy se zmocnily silnic. A v tomto víru úpadku podléhali obyčejní lidé násilí.


Dějství I
Kap 1 Melbourne 2080

Kap 2 Four Pillars Gin
Kap 3 Základna Maroondah
Kap 4 Konflikt s úředníky
Kap 5 Dvojí ztráta
Kap 6 Šílený Max
Dějství II
Kap 7 Projekt Obnova
Kap 8 Ve službách Nového řádu
Kap 9 Pravá tvář
Kap 10 Na dně
Kap 11 Jezdci pustiny
Kap 12 Black Massacre
Dějství III
Kap 13 Na straně Bratrstva


1
Melbourne 2080


Psal se rok 2080. V pozůstatcích kdysi prosperujícího města Melbourne stále přežívalo mnoho lidí. Ti se zde snažili obnovit to, co bylo dávno ztraceno. Avšak takové místo velice lákalo všemožné gangy, nájezdníky, lupiče a další zločinecké živly. Kromě domobrany a pozůstatků staré policie dohlížela na pořádek také takzvaná hlavní jednotka, strážci pořádku, kteří vznikli jako odnož policie hlídkující na hlavních trasách. Aby ochránci pořádku obstáli v drsném světě i jejich praktiky musely odpovídat situaci. Už zde nebylo místo pro humanitu a lidská práva. Platila jednoduchá rovnice, dodržuj zákony a nebudeš mít problém, poruš zákon a se zlou se potážeš.

Jednoho dne jsem odpočíval v jednom pokoji v horním patře základny. Seděl jsem na staré rozvrzané dřevěné židli, nohy na stole a zamyšleně hleděl na okolní svět skrz špinavé okno, které snad od války nikdo neumyl. Trocha klidu mi přišla vhod. Už od rozbřesku jsem se nezastavil. Nejdříve nám dělaly problém gangy v baru na předměstí kde došlo k hromadné rvačce, potom ta honička na silnici č.9, a aby toho nebylo málo, jiný gang se pokusil zaútočit na nedalekou rafinérii. Vše nakonec docela dobře dopadlo, až na to, že budou dvě auta potřebovat generálku a Ralfieho odvezli do špitálu, avšak dle doktorů to nebylo nic vážného a do týdne už bude zase brázdit silnice.

Na chvíli jsem zavřel oči a přemýšlel o všem, co se poslední dobou událo. Svět kolem nás se rozpadá, upadá do naprostého chaosu a my strážci s pomocí místní domobrany jen s obtížemi udržíme pořádek ve městě a v jeho okolí. Dál už byl náš vliv velice diskutabilní. Silniční gangy si na silnicích a dálnicích dělají, co chtějí a běžné obyvatelstvo trpí. Je to boj s větrnými mlýny. Ale my se nesmíme vzdát, jinak by jednoho dne gangy získaly i svůj vliv ve městě a to by bylo teprve zlé. Avšak s našimi omezenými zdroji toho tolik nezmůžeme. Hromadná výroba téměř zanikla a zvláště u aut je to velký problém. Jen díky našim zručným technikům dokážeme udržet vozový park v provozuschopném stavu.

Z myšlenek mě vytrhly něčí hlasy na dvorku. Kdosi se s někým hlasitě bavil. Otevřel jsem proto oči a zvedl se ze židle, abych lépe viděl ven. Spatřil jsem tam kapitána Fifiho a Gooseho jak o něčem vášnivě diskutují. Než jsem však stačil zjistit víc, odešli do protějšího křídla budovy. Nechal jsem to být, protože čas od času se prostě stalo, že někdo měl rozdílný názor na věc.

Potom co nádvoří osiřelo, díval jsem se dál z okna. Ačkoliv byl dnešní den slunečný, okolní svět působil chladně a nevlídně. Naše stanice patřila i přes všechny události posledních desetiletí pořád mezi krásné a zachovalé stavby. Zdi z červeného režného zdiva. Kraje, římsy, oblouky nad okny a dveřmi pro změnu ze žlutých cihel a celá stavba byla založena na opracovaných kamenných blocích. Více než dvě stě let stará stavba přečkala těžké časy takřka bez úhony, což svědčilo o stavitelském umu našich předků. Co jsem slyšel, tak v dávných dobách tahle stavba sloužila snad jako vodárna, či přečerpávací stanice. Po čase její význam s technologickým pokrokem upadl a místo toho tu léta sídlilo muzeum a technologické vzdělávací centrum. Přesně si to už nikdo nepamatoval, avšak severní křídlo stále ukrývalo staré parní stroje, které i dnes vzbuzovaly mezi případnými návštěvníky obdiv.

Opustil jsem představy o starém světě a popošel malému stolku se zrcadlem. Učesal si trochu rozcuchané dlouhé vlnité kaštanové vlasy, svázal je zpět do copu, a potom se vrátil ke stolu, na němž se válelo pár starých papírů, propisovaček, starodávných plnících per a staré rádio. Ve volných chvíli jsem si s ním často hrál a zkoušel zachytit případná vysílání. Čas od času se mi povedlo zachytit jakési vysílání pocházející snad až z daleké Evropy, ovšem obsah byl často matoucí a trochu i zneklidňující. V šumu zaznělo cosi o pokrocích, popravách vlastizrádců, velkých vítězstvích a překročení zbrojních plánů. Celé mi to často připomínalo nějakou propagandu než normální vysílání. Možná to bylo někým nahráno ještě před válkou, možná během ní, nebo tu byla ještě další možnost, která mě trochu děsila. A to že se kdosi ve světě snaží uchopit moc silou a podrobit si zbytky lidské civilizace, dá-li se tomu tak ještě říkat.

Nohy jsem opět dal na stůl a opřel se ve staré židli až v ní zlověstně zapraskalo. V myšlenkách jsem se ponořil do časů dětství. Byla to vskutku tvrdá doba. Rodiče mi často vyprávěli o životě a hojnosti, která panovala před válkou. Ovšem nezapomněli také zmínit hamižnost, stoupající zlobu mezi lidmi, touhu po moci a o dalších neřestech, které pomalu rozkládaly starý svět. Vládci jen mluvili a mluvili, ale nikdo se ani špetkou snahy nepokusil zlý trend zvrátit. Další velká válka byla už jen otázka času. Strašák 3. světové se v roce 2048 stal hrozivou skutečností. Části světa pohltily plameny a zbytek skončil v rozvalinách. Všechny ty hrůzy trvaly dlouhých osm let, ale ani potom se nedalo říct, že by to skončilo. Nikdo neohlásil oficiální konec, ani nebyla podepsána žádná mírová smlouva. Dá se říct, že válka formálně ani neskončila, jenže vyčerpaný svět ji už dál vést prostě nemohl.

Vzpomínám na to jako malé dítě. Rok po válce, kdy jsem se narodil byl hodně krušný. Bída, nemoci a neustálé hrozby. Jediný, kdo mě vždy dokázal rozveselit, byl můj bratr. Užili jsme si spoustu legrace a to nám umožňovalo zapomenout na nehostinnost světa. Je pravda, že byl trochu bláznivý a nedělal si ze světa tak těžkou hlavu, jako jiní, ale když přišlo do tuhého, nedal si nic líbit a dokázal se postarat o druhé. Pak jednou v sedmi letech jsem o něj přišel. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se s ním stalo. Bylo to v den, kdy naše osídlení napadli nájezdníci. Možná ho unesli, nebo spíš zabili. Šance zjistit, jak to tehdy bylo, se rovnaly nule. Od té doby zůstalo v mé duši prázdné místo. Když jsem se v devíti letech ocitl bez rodičů, bezcílně jsem se probojovával životem a můj jediný smysl byl, přežít. Léta jsem trávil v různých komunitách a často byl svědkem masakrů a krutostí páchané na nevinných. Někteří to popisovali jako nelidské zacházení. Já ovšem s tímto přirovnáním nesouhlasil. Říkal jsem, že zvíře nic takového neudělá, že podobných zvráceností je schopen pouze člověk. Ten, který si říká civilizovaný. Ne. Takové jednání bylo právě lidské. Plné nenávisti, krutosti, zabíjení a ničení.

„Paci. Znovu tě potřebujeme. Něco se stalo na východě,“ vyrušil mě z myšlenek Gooseho hlas.
„O co jde?“ zeptal jsem se.
„Jde o nějakou nehodu, něco se tam semlelo. Jedeme to prověřit.“
„OK. Pojedu s tebou. Co nám zbývá,“ souhlasil jsem, ačkoliv po náročném dni se mi už nechtělo někam cestovat.

Seběhli jsme po starém rozvrzaném dřevěném schodišti. Rychle proběhli skrze přízemní prostory, které sloužily jako provizorní kanceláře, kde byly rozmístěny staré stoly, police, skříňky a především tu byl příšerný nepořádek. Na dvoře jsme rychle nasedli do jednoho ze dvou vozů a vydali se na cestu. Goose si sedl za volant a já na místo spolujezdce. Ještě, než jsme vyjeli ze dvora, jsem v rychlosti překontroloval zbraně. Parťáci Charlie a Connor vyrazili hned za námi.

Po pár minutách jsme již přejížděli po West gate bridge, který se hrdě klenul přes zátoku, jenž v dávných dobách sloužila jako hlavní přístav a kam proudily tuny a tuny zboží z celého světa. Cestou jsme příliš nemluvili, pouze poslouchali komunikaci z vysílačky. Z okna jsem zamyšleně sledoval ubíhající město kolem cesty a v duchu si říkal, že můžeme mít štěstí, že tohle město přežilo světovou válku téměř bez úhony, zatímco Sydney na tom bylo podstatně hůř.

Po silnici M1 jsme přejeli celé město během pár minut. Mezi jednu z mála výhod této neutěšené doby patřily naprosto volné cesty. Zatímco kdysi bylo potřeba k projetí celého Melbourne ve špičce hodina i více, dnes jsme to zvládli za pouhých dvacet minut. Pár mil za městem jsme odbočili z hlavní cesty a dorazili na jednu z vedlejších, kde došlo podle hlášení k onomu problému. Jaké však bylo překvapení, když jsme nikde nenašli ani stopy nehody, nebo nějakého konfliktu. Obvykle zůstávala po bojích kolem hromada nepřehlédnutelného nepořádku.

Pomalu jsme přejeli celou vedlejší cestu, která končila malou vesnicí. Nikde ani živáčka. „Zdá se, že nás chtěl někdo někam nalákat. Nemám z toho dobrý pocit,“ s vážnou tváří jsem prohlásil. Nebylo by to nic neobvyklého, že nás chtěl někdo odlákat od něčeho podstatnějšího, nebo vlákat do pasti. Na podobné případy jsme však po dřívějších zkušenostech připravení. Goose nato zvedl vysílačku zabudovanou ve vozidle: „Tady jednotka šest. Volám centrálu. Dorazili jsme na místo, avšak nenašli jsme tu žádné známky po nějakém problému. Vesnice je úplně pustá.“
Po chvíli se z vysílačky ozvalo: „Tady centrála. Zatraceně, to bude zase nějaká léčka.“
„Děje se někde v obvodu něco?“ zjišťoval dál Goose.
„Ne. Nic neobvyklého. Ostatní jednotky se právě vrátily na základnu. Pokračujte v průzkumu, ale dejte na sebe velký pozor.“
„Rozumím,“ odpověděl Goose a zavěsil vysílačku.

„Co si o tom myslíš?“ pohlédl Goose na mě s nadějí, jako kdybych znal řešení. Pozorně jsem se rozhlédl po opuštěných dřevěných domech lemující hlavní cestu a snažil se zpozorovat nějaký pohyb: „Doufejme, že došlo jen k nějakému nedorozumění. Pro jistotu se tu trochu porozhlédneme. Zajeď mi tam k tomu stromu,“ ukázal jsem na velký košatý strom v těsné blízkosti polorozpadlého plaňkového plotu. Zbytek jednotky vystoupil z vozidel a zaujal obranné postavení u krajního zděného domku.

Zatímco trojice Goose, Charlie a Connor vyčkávali, opatrně jsem se plížil kolem plotu k nejbližšímu domu. Cestou jsem pozorně naslouchal okolním zvukům, přesto kromě tichého vanutí větru v okolních jehličnatých lesích neslyšel nic jiného. V prvním domě jsem opatrně prohledával jednotlivé místnosti, kde po bývalých nájemnících zůstaly zbytky vybavení. Vše cenné si už mnozí dávno rozebrali. Dle vrstvy prachu tento dům už hodně dlouho nikdo nenavštívil a pokud by zde někdo číhal, zanechal by v něm viditelné stopy.

Pokračoval jsem v průzkumu dalších domů, ale tam se situace opakovala. Stejně tak netknutá byla i hlína v okolí domu. Kromě zvířecích stop tu nic nenaznačovalo přítomnost lidí, či nějakého gangu. Člověk musel být při toulkách krajinou hodně opatrný, protože podobná stavení, zvlášť ta ukrytá v lesích se často stávala útočištěm pro bandity, silniční gangy, zločince, vrahy a další zlořády. Toto místo k nim nepatřilo, přesto i nadále jsem zachovával co největší opatrnost. V tomto světě hrozilo nebezpečí za každým rohem. Potom jsem vylezl na věž místního kostela. Při výstupu bylo třeba dát pozor, kam šlapu, neboť příčky žebříku měly nejlepší léta za sebou a snadno se mohly zlomit, což by bylo nemilé. Na věži jsem pod hromadou starých hadrů nalezl starý zaprášený dalekohled, který zázrakem unikl pozornosti sběračů. „Paráda, ten se zrovna hodí,“ tiše jsem se zaradoval. Očistil jsem čočky a zvědavě začal pozorovat okolí.

Slunce už pomalu začalo zacházet za obzor a stíny okolního borovicového lesa se začaly pozvolna prodlužovat. Z věže jsem měl perfektní výhled na celou tichou vesnici, která v tom tichu kolem působila stále strašidelněji. Za posledním domem jsem viděl i naše dva zlutočervenomodré vozy a trojici parťáků stále držící hlídku opodál. Pohledem pak pátral po okolní krajině, když v tom jsem sebou trhnul. V dáli se zničeho nic ozvalo troubení rohu. „Co to? Někdo o nás ví?“ rozmýšlel o možných zdrojích zvuku. Dalekohledem jsem v rychlosti sledoval okolí široko daleko a snažil najít zdroj nebezpečí, jenž se jistojistě blížilo. Můj pohled zaujal oblak prachu na planinách rozkládající se na jihu. Oblak se postupně přibližoval. Zpočátku mi hlavou proběhla myšlenka, že se jedná o nějakou písečnou bouři. Nebylo by to nic výjimečného na vyprahlých plání, ale na bouři tohle bylo příliš lokální.

V neblahé předtuše jsem se snažil zjistit příčinu onoho mraku. Až v jeden moment mi pozornosti neušlo několik motorek a upravených vozidel pro silniční boje. „Zatraceně. Tak tohle je ten důvod, proč nás sem kdosi vylákal. Z vesnice vedla pouze jediná asfaltová cesta na jih k hlavní silnici M1, takže nás tu měli v pasti,“ hodnotil jsem naši situaci. Nečekal jsem ani minutu a rychle seběhl z věže na náves a sprintem pokračoval přímo k parťákům.

„Děje se něco?“ překvapeně mě vyzvídal Charlie.
„Od hlavní silnice má sem namířena celkem početná skupinka silničních gangstrů. Musíme honem rychle zmizet, než tu budeme v pasti.“
Pro všechny to byl jasný signál, že je načase opustit prostor. Rozeběhli jsme se k vozidlům. Cesto se mě Goose zeptal: „Kolik jich je?“
„Nevím přesně. V oblaku prachu jsem zahlédl asi deset motorek a čtyři vozidla, ale určitě jich bude víc.“
„Sakra. To nám ještě scházelo.“
„Nejhorší je, že odsud nevede jiná cesta. Skrz lesy nemůžeme projet. Musíme tudy, avšak viděl jsem kousek dál jednu polní cestu. Když budeme rychlí, unikneme jim.“
Hned nato jsme doběhli k vozidlům. „Pusť mě za volant,“ spíše rozkázal jsem, než navrhl.
„Cože?“ zaskočil jsem Gooseho. Dobře věděl, že sice umím dobře jezdit, avšak taky hodně riskovat a párkrát jsem vyvázl z nebezpečné situace jen se štěstím.
„Neboj. Vždyť mě znáš,“ lehce jsem ho poškádlil.
„No právě,“ odvětil.
Vyrazili jsme po úzké asfaltové silnici a dvojice Charlie, Connor hned za námi. Chtěl jsem se dostat z dosahu nepřátelského gangu včas, a tak jsem na to pořádně šlápl nedbaje, že cesta měla už svá nejlepší léta za sebou.

Jehličnatý les kolem cesty brzy vystřídaly plevelem zarostlé louky. Ovšem i gang se nebezpečně přiblížil. Teprve teď jsme měli možnost spatřit skutečné počty: osmnáct motorek nejrůznějších typů a šest upravených vozidel. Velká přesila, proti níž jsme neměli žádnou šanci. Jediná naše naděje spočívala v rychlém úniku. Odbočil jsem na prašnou cestu a uháněl co to dalo. Charlie a Connor nás následovali. Po hrbolaté cestě plné výmolů jsme často nadskakovali na sedadlech až mnohdy mnoho nechybělo, abychom se praštili hlavou o strop. I přes tuto snahu se motorkáři přibližovali hrozivě rychle. Motorky se zkrátka do takového terénu hodily mnohem lépe než auta. Všichni jsme si přichystali brokovnice a čekali, až se nepřátelé dostanou na dostřel. Já rovněž měl nachystanou zbraň v přihrádce ve dveřích a připraven ji použít ve vhodném okamžiku.

Sledoval jsem cestu před sebou a hledal v terénu vhodná místa, která bych mohl využít k manévrům. To už první motorky dostihly náš druhý vůz. Ozvaly se dva výstřely. Pohledem do zpětného zrcátka jsem zkontroloval situaci. Jeden motorkář z gangu ztratil kontrolu nad strojem a už se válel v kotrmelcích v prachu cesty. Následovaly další dva výstřely, které však zřejmě mířily mimo. Další motorkáři se začali dotírat i na nás. Připravovali si háky, kuše a další zbraně. Bylo třeba rychle jednat. Popadl jsem zbraň z přihrádky a střelil okýnka po nich. Perfektní zásah, jeden schytal přímý zásah. Jezdec jedoucí přímo za ním měl v ten moment velký problém a jen tak tak se mu vyhnul. Díky tomu jsme získali náskok a já měl trochu času vyhodnotit situaci před námi.

Konečně jsem našel zajímavý terén, kde bychom mohli setřást pronásledovatele. „Tam za těmi stromy v tom místě, kde byl asi lom,“ ukázal jsem k místu, kde byla země dotčená dávnou těžbou.
„Ty jsi se zbláznil, vždyť je to sebevražda,“ oponoval Goose, když mu došlo, co mám za lubem.
„Nemáme na vybranou. To zvládneme. Vždyť mě znáš,“ zopakoval jsem moji oblíbenou hlášku.
Goose už raději mlčel.
Potom jsem zvedl vysílačku a v rychlosti do ni promluvil: „Charlie, mám nápad, jak bychom je mohli setřást, ale bude to trochu nebezpečné.“
„Co chceš udělat?“
„Nechte to na mě, dělejte přesně to co já.“
„Aha. To zase bude nějaká šílenost,“ dostalo se mi lehce nedůvěřivé odpovědi.
„Ano. Bude, ale jedině tak se odsud dostaneme. Proti té přesile nemáme šanci.“

Mezitím nás dostihli další motorkáři. Koutkem oka jsem zpozoroval, že se jeden nich chystá vystřelit z kuše. Dupnul jsem na brzdu přesně ve chvíli, když zmáčknul spoušť. Šíp minul naše vozidlo a navíc ještě trefil opodál jedoucího motorkáře do motorky. Hned nato jsem přidal plyn a strhl řízení přímo do úzké soutěsky přesně na druhé straně od místa, kde už nepřátelé chystali bariéru. Evidentně to nečekali, takže jsme jim náhle zmizeli z dohledu.

Charlie a Connor nás následovali. Vysokou rychlostí jsme míjeli jezírko na dně. Ve zpětném zrcátku jsem zpozoroval pár motorkářů, kteří se nás vydali pronásledovat. Ostře jsem zabočil doleva přímo do příkrého písčitého kopce. Díky rychlosti, jsme ho dokázali překonat. Pokud bychom jeli pomaleji, v písku bychom uvázli. Okamžitě jsem to poradil přes vysílačku i Charliemu.

Překonali jsme písčitý val v naději, že pronásledovatelé podcení situaci a uváznou tam. Ovšem motorkáři se jen tak nevzdali a z pěti uvázli pouze dva.
„Viděl jsi to?“ zhodnotil Goose naprosto bezproblémový průjezd jednoho z pronásledovatelů.
„Ano. Viděl. Ten chlap se snad narodil s řídítkami na rukách,“ nasraně jsem konstatoval a v reakci nato vytáhl z pouzdra revolver a dvakrát po něm vystřelil.
První rána šla mimo, druhá už ne. „Výborně,“ zaradoval jsem se.
Potom jsem zabočil za hromadu hlušiny porostlé křovím, pokračoval přes bahnitou cestu přímo pod silniční most. Celou dobu jsem sledoval i naše druhé vozidlo. Když se zdálo vše v pořádku, zabočil jsem na úzkou prašnou cestu, která nás dovedla na asfaltovou silnici. Po chvilce jsem opět zkontroloval situaci kolem. Ulevilo se mi, pronásledovatele byli pryč. Přesto jsem nechtěl nic podcenit a co nejrychleji pokračoval v jízdě.

„Tys nám dal,“ ozvalo se ve vysílačce.
„Byla to trochu divoká jízda, ale zvládli jsme to. Pronásledovatelé jsme setřásli a dokonce jsme jich i pár zlikvidovali,“ v pozvednuté náladě odpověděl.

Za krátko jsme už dorazili zpět na hlavní silnici. Cesta už byla klidná, a tak jsme mohli zvolnit tempo. Na stanici jsme dorazili krátce po setmění. O všem jsem poreferoval kapitánovi Fifimu. Trochu ho zneklidnilo to, že jakási pochybná informace nás dokázala tak snadno přivodit do léčky. Nechybělo málo a strážci málem přišli o čtyři chlapy. Po tomto velice náročném dnu jsem byl rád, že už je po všem. V kanceláři v dolním patře jsem do sebe nacpal skromnou večeři stávající ze sušeného klokaního masa, a potom se vydal konečně domů.

Můj domov se nacházel necelé tři kilometry jižně od stanice. Svižnou chůzí jsem tu vzdálenost běžně překonával během třiceti minut. Ulice města byly ještě relativně v pořádku, takže nebyl problém přidat trochu do kroku. Cestou jsem přemýšlel o všem, co se během dneška stalo. Nechybělo moc a nemusel se dnes vrátit domů. Už několikrát mi mé riskantní rozhodnutí zachránily život, ovšem je jen otázkou, kdy mi to nevyjde. Zahnal jsem negativní myšlenky a pokračoval v cestě.

Čtvrť Williamstown patřila mezi ty bezpečné. Kromě našich hlídek zde dobře fungovala domobrana a všichni obyvatelé se znali a především drželi při sobě. Konečně jsem dorazil ke svému skromnému přízemnímu domku. Ve tmě působil trochu chladně. Na rozdíl od sousedů, na mě doma nikdo nečekal. Čas od času si mi poštěstilo najít si přítelkyni, avšak žádný vztah jsem si dlouhodobě neudržel. Souviselo to s faktem, že četaři, jak se nám hanlivě často říkávalo, se netěšili přílišné oblibě.

Po krátkém běhu myšlenek jsem vstoupil do domu. V obývacím pokoji ze sebe sundal koženou uniformu, modrou košili a přehodil je přes židli, následně si rozpustil své vlasy, které jsem musel ve službě nosit svázané v copu. Původně se mě mnozí snažili přesvědčit, že správných strážce je nemá nosit, ale já si zatrvzele stál za svým. Na dvorku jsem se opláchnul v kovové vaně, kam byla svedena dešťová voda. Vodovodní síť dnes fungovala pouze v malé části města a to ještě hodně omezeně, proto bylo nezbytné si zajistit zdroj vody náhradním způsobem. Po rychlé očistě jsem s sebou praštil do postele a téměř okamžitě usnul.
Naposledy upravil Paci Azanyrmuth dne 16.4.2018 15:23:35, celkově upraveno 5
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 06.1.2018 14:10:57
forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 548
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Rozjezd zajímavý,
příběh známý zasadil si se tam zajímavě :-) Počkám na další díl...

Příspěvek 10.1.2018 16:44:07
pal Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 910
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm: počkám na vícero dílů a pak dám vědět
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Příspěvek 19.1.2018 14:54:21
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 284
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
2
Four Pillars Gin


Od našeho úniku z pasti uplynul už téměř měsíc. Během té doby jsme zažili mnoho honiček, pronásledování, uklidňování pouličních šarvátek a dalších akcí v okolí města, zkrátka rutina. Ráno po rozbřesku jsem nastoupil do služby. A jako obvykle se hlásil u kapitána Fifi Macaffeem.
„Hlásím se do služby,“ pronesl jsem rutinní řeč. „Jak to dnes jde?“
„Posaď se. Máme docela zajímavou novinku,“ pravil Fifi.
Sedl jsem si na dřevěnou židli a v očekávání naslouchal.
„Pravděpodobně jsme odhalili umístění hlavního sídla jednoho silničního gangu. Náš informátor nedávno získal přesné informace, že jejich úkryt se nachází v městečku Healesville asi třicet kilometrů severovýchodně od Melbourne. Pro jistotu jsme si tu informaci ověřili, abychom opět nepadli do nějaké pasti.“
„A jak to vypadá? Je to ověřené?“ zeptal jsem se.
„Jasně,“ odpověděl Fifi.
„A proti jaké síle stojíme?“
„Celý gang čítá necelou čtyřicítku členů. Vlastní asi třicet strojů, z toho je většina motorek a snad jenom dvě tři auta.“
„Takže co. Vtrhneme tam a vypleníme to?“ dál jsem vyzvídal v očekávání velké akce.
„Ne tak zhurta,“ krotil mé představy kapitán.
„Máme tedy nějaký plán?“
„Ano. Co jsme zjistili, tak hlavní sídlo si udělali ze staré palírny Four Pillars Gin, jenž byla svého času vyhlášená výrobou velice kvalitního ginu. Kolem si zřídili ochranné posty a přirozeně kolem hlídkují. Počty nás sice převyšují, avšak dobrá strategie nás dostane do výhody. Ovšem je zbytečné riskovat životy mužů, když můžeme připravit nenadálý útok.“
„To provedeme jak?“
„Téměř většina domů kolem je opuštěná. Žádný div, kdo by taky chtěl žít v sousedství gangu. Takže můžeme se v noci proplížit k blízkosti doupěte a potom zaútočit.“
„To zní celkem jako dobrý nápad, ale jak se do toho města dostaneme. Když se tam pokusíme přijet auty, tak je poměrně vysoká šance, že si nás někdo všimne.“
„Neboj. I na to jsme mysleli,“ pokračoval Fifi, který následně vzal ze skříně silniční mapu, kterou následně položil na stůl přede mnou. „Akce se účastní celkem dvacet mužů. Pojedeme tedy pěti vozidly. Abychom nebudili pozornost, pojedeme po silnici B300 až do Castelly. Tam zahneme na silnici C724. Po ní ovšem nepojedeme až do cíle, ale asi po čtyřech kilometrech odbočíme tady,“ ukázal na místní silničku rovněž vedoucí do Healesville. „Je to dnes již téměř nepoužívaná horská silnička, která vede skrz lesy. Vozidla ukryjeme na tomto opuštěném stavení, kde necháme dva chlapy na hlídce. Zbytek bude pokračoval tudy. Podnikneme to až po půlnoci, to už budou všichni nalití, takže by nám to nemělo dělat problém.“
„Dobře. A když že to provedeme?“ zeptal jsem se.
„Za čtyři dny bude hodně temná noc, protože měsíc bude v tu dobu v novu. Do té doby budeme plán ještě podrobně připravovat, takže kdyby tě něco napadlo, přijď za mnou.“
Po těchto slovech jsme se rozloučili a já se vydal plnit služební povinnosti.

O čtyři dny později, po přípravách bylo na dvoře připraveno pět vozidel. Všech dvacet chlapů připravovalo výzbroj a výbavu. Už se začalo pomalu stmívat, když přišla ta pravá chvíle. Já jsem byl určen pro řízení prvního vozidlo. Se mnou pojede kapitán Fifi, Ralfie a Goose.

Za krátko se již celý konvoj vydal na cestu. Pro větší nenápadnost mělo rozsvícená světla pouze naše první auto, zatímco ostatní svítili pouze slabšími světly a drželi se těsně za námi. V takto pozdní dobu jsme v samotném Melbourne potkali jen pár vozidel místních. Vzhledem ke vzácnosti benzínu si jízdu autem mohli dovolit jen ti nejmajetnější. Další cesta nocí probíhala již v klidu. Silnice B300 pokračující na sever se klikatila v kopcích a já jen s napětím sledoval silnici před sebou a doufal, že se nějaký gang nevyřítí přímo na nás. V Castelle jsme se na chvíli zastavili, abychom ještě naposledy probrali možné alternativy pro případ, že bychom cestou narazili na problém. Odtud jsme pokračovali už ze zhasnutými reflektory a na cestu si svítili jen menším ručním reflektorem. Pro náhodného pozorovatele to připadalo, kdyby někdo jel pouze na motorce. Samozřejmě tento krycí manévr měl zásadní nevýhodu, že ani my jsme pořádně neviděli na cestu. Museli jsme jet velice pomalu.

Krátce po půlnoci jsme dorazili k jednomu opuštěnému statku zcela mimo veškeré komunikace. V okolních lesích vládla naprostá černočerná tma a cesta ním bez baterky by se změnila ve velice adrenalinový zážitek. Ukryli jsme naše vozidla do stodoly a nechali na hlídce dva naše chlapy. Odtud jsme pěšky pokračovali směrem na jih. Po kopcích se pak opatrně přibližovali k cíli naší cesty. Neustále jsme se kryli za stromy a za terénními nerovnostmi a s opatrností sledovali okolí. Všude vládl klid, dokonce ani žádného zbloudilého obyvatele nepotkali.

Konečně jsme dorazili na místní nádraží, které se nacházelo na okraji městečka. Na manipulačních kolejích bylo odstaveno několik nákladních vozů a jedna stará rezavá parní lokomotiva. Ačkoliv svět se nacházel v rozkladu, železniční doprava v okolí Melbourne stále omezeně fungovala. Samozřejmě, že vlaky nejezdily každou hodinu, protože nebylo koho moc vozit. Spojení bylo často omezeno jen na jeden spoj denně a mnohdy i méně.

Já s Ralfiem vyrazil nenápadně napřed, abychom se přesvědčili, že nádraží je prázdné a my mohli pokračovat do nedalekého sídla gangu umístěném v bývalém baru, který už byl na dohled. Na vzdálenost necelých dvě stě metrů už byl slyšet hlahol a veselí. Zřejmě už párty přešla do toho nejlepšího. A taky to byl náš pravý čas udeřit. Opatrně jsme se rozptýlili do okolí a nenápadně sledovali přilehlé ulice. K našemu překvapení gang nikde nenechal hlídky. Našli jsme pouze opuštěná stanoviště, na kterých se válelo několik vypitých flašek ginu. „Výborně. Zřejmě někdo z nich slaví narozeniny,“ pošeptal jsem svou domněnku Ralfiemu a pomalu postupovali vpřed.

Najednou se otevřely dveře a ven vyšli dva členové gangu, jeden holohlavý a druhý zase s neupraveným plnovousem. Rychle jsme se přikrčili a sledovali jejich konání. Dle nejistého stylu chůze už bylo jasné, že toho vypili poněkud více. O čemsi se vášnivě dohadovali, rozumět jim šlo však jen stěží. Po pár minutách ten s plnovousem dopil flašku, kterou třímal v levé ruce, a když vyprázdnil její obsah, zahodil ji kamsi do dáli. Ozvalo se jen řinčení skla, a potom vousatý zalezl zpět do moderní plechové stavby, načež holohlavý popošel dál na hlavní silnici, kde se bez ostychu vymočil.

Když i on konečně zalezl, mohli jsme dál pokračovat v akci. Hned nato jsme obklíčili celou stavbu. Z blízkosti jsme si mohli všimnout množství obranných prvků. Na třech místech byly přistavěny věže z dřeva a plechů, v jiných částech se nacházely nepatrné průzory velké tak akorát na hlavně brokovnice. Na to si bylo potřeba dát pozor, protože stavba i přes současnou údržbu už měla svá nejlepší léta za sebou a skulinek tu bylo nepočítaně. Na druhou stranu v noci jsme měli výhodu v tom, že jsme mohli snadno nahlédnout dovnitř a zhodnotit situaci.

„Kolik jich tam vidíš?“ zeptal jsem se Ralfieho.
„Neříkalo se, že celý gang má necelou čtyřicítku členů?“ Ralfie poodstoupil od škvíry. Tvářil se poněkud překvapeně.
„Jo říkalo,“ odpověděl jsem.
„Tak se podívej dovnitř,“ vyzval mě.
Jakmile jsem nahlédl do prostoru baru, padla na mě hrůza. Uvnitř zrovna slavilo nejméně osmdesát chlapů. „Zatraceně. Tak to nám ztížilo situaci,“ prohlásil jsem. „A kdo ví, kolik se jich potuluje po celém baráku.“
„Asi slaví nějaký velký úspěch, viděl jsem tam členy ještě dalších dvou gangů,“ pokračoval Ralfie.

Rychle jsem se přesunul k další škvíře, kterou potom nahlédl do prostoru destilačních přístrojů. Po letmém pohledu jsem tam napočítal necelou desítku gangstrů a hned nato začal přemýšlet o naší situaci. Usoudil jsem, že dost možná čelíme pětinásobné přesile. Tento fakt si uvědomili i ostatní kolem stavby. Najednou před námi stála mnohem větší výzva. „Co teď. Máme se stáhnout, nebo zkusit zaútočit. Přeci jenom jsou všichni v poněkud podroušeném stavu a jejich bojové schopnosti jsou teď hodně ovlivněné alkoholem.“ Ovšem na takové rozhodování jsem tu nebyl určen. K tomu se musel vyjádřit kapitán.

Záhy se ozvalo opět vrzání dveří a něčí hlasy. Stačil jsem jen zaslechnout: „Kdo to tu k čertu je. Četaři,“ a hned na to několik výstřelů. O dalším postupu rozhodla čirá náhoda. Rychle jsem s sebou praštil na zem do trávy, připlazil se k nejbližší škvíře, namířil upilovanou verzí brokovnice VG Bentley a vystřelil. Vzhledem k obsazenosti baru byla velká pravděpodobnost zásahu. Rychle jsem přebil a znovu vystřel. Mezitím se kolem rozpoutala pravá bitevní vřava. Kolem se ozývalo desítky ran. Zaskočené osazenstvo baru naprosto netušilo, co se najednou dělo.

Střelbu gang z baru opětoval až s velkým zpožděním, přesto jsem měl značnou obavu, že by nějaká zbloudilá kulka našla svůj cíl. Přestože jsme se všichni kryli za haraburdím rozházené všude kolem a v příkopech, vzduchem létalo opravdu hodně broků, kulek a dalších projektilů. Především jsem se bál, že by nějaký člen gangu vylezl na nějaké dobře skryté místo odkud by nás mohl ostřelovat jako kachny na pouti.

Po vystřílení dvaceti nábojů do brokovnice se mé zásoby po kapsách povážlivě tenčily. Rychle jsem vyštrachal další dva náboje, nabil, v rychlosti nakoukl do útrob stavby, abych si našel vhodný cíl, a potom znovu vypálil další dvě rány. Můj pohled potom směřoval na střechu a přilehlé obranné prvky. Nikde stále nikdo.

Znovu jsem nabil, když mě náhle jakýsi smysl varoval před bezprostředně hrozícím nebezpečím. Překulil jsem se instinktivně o dobré dva metry bokem, když vteřinu nato místem mého předchozího pobytu prosvištěla celá dávka střel. Okamžitě jsem opětoval palbu. Po dalším rychlém přebití pátral po vhodném místu, odkud bychom mohli dál vést útok. Přesunul jsem se ke Connorovi, jenž chtěl též pokračovat vpřed.

Najednou se nepříjemně blízko ozvala rána a Connor s prostřelenou hrudí se skácel na zem. Jen nevěřícně jsem sledoval ten hrozný pohled, jak parťák umírá v bolestech. Bylo mi naprosto jasné, že zásah z brokovnice z takové blízkosti nemohl přežít. Rychle jsem se vzpamatoval a naslepo střelil do míst, odkud před chvílí vyšel smrtící výstřel. Zasténání mě usvědčilo, že střely našly cíl.

Celá plechová stavba byla během boje prostřílená jak čínský cedník. Nebyl problém kteroukoliv dírkou nahlédnout dovnitř. Částečně se mi ulevilo, když už jsem uvnitř neviděl kohokoliv živého. I okolní palba pomalu ustávala. Po chvíli utichla zcela. Zdálo se, že byla mise úspěšná. Přesto zůstávala na místě opatrnost, stále se tu mohl někdo ukrývat, hrát mrtvého, či hledat vhodný způsob, jak nás překvapit.

Po přestřelce se původně útulný bar proměnil v krvavá jatka. Podlahu pokrývaly desítky mrtvol, krev byla naprosto všude, na zdech, podlaze, stolech, poličkách i na baru. Nebyl to rozhodně pohled pro slabší povahy.
„Tak jak?“ kdosi tiše prohlásil, když se část nás setkala u hlavního vchodu.
„Snad je po všem,“ odpověděl Goose. „Všichni v pořádku?“
„Ne,“ s těžkostí jsem odpovídal. „Connor to schytal,“ a ukázal do míst, kde leželo bezvládné tělo.
„Sakra,“ zaskočeně prohlásil kapitán Fifi. Rychle se k němu rozeběhl ve snaze poskytnout první pomoc. Avšak už při pohledu na Connora muselo být každému jasné, že tady už není naděje. Z prostřeleného hrudníku trčelo několik polámaných žeber a vytékalo mnoho krve.

Zatímco jsme se vzpamatovávali z utrpěné ztráty, část z nás vtrhla do budovy, kde hledali poslední zbytky odporu. Pozorně potom prolezli každičký kout a naslouchali každému zvuku.

Během průzkumu jsem našel za barem ležet těžce zraněného člena gangu. V hrudi a na pravé ruce měl několik průstřelů. Ani jeden nebyl smrtící, avšak bez pomoci ho čekala smrt.
„Parchanti. Tuhle bitvu jste možná vyhráli, ale válku projedete,“ stěží ze sebe vyloudil ta slova, přičemž mu z pusy tekla zpěněná krev. „Počkejte, až naši spojenci získají moc, o které si můžete jen nechat zdát.“
Chvíli jsem sledoval jeho utrpení, když ke mně přišel Max Rockatansky. „Tak povídej. Jakou moc,“ vyptával se ho Max.
„Nasrat. To se vy nikdy nedovíte,“ pohrdavě odpověděl, přičemž vykašlal krvavý chrchel.
„Možná mi to přeci jen rád povíš,“ chladně řekl a pravou nohou mu stoupl na zraněnou hruď a způsobil mu nesnesitelnou bolest. Když konečně přestal s trápením, klekl si k němu a přímo do tváře mu pomalu pověděl, přičemž kladl důraz na každé slovo: „Budu se ptát a ty řekneš buď jo nebo ne.“
„To zrovna,“ odmítl spolupracovat ležící člen gangu.
Max jen znovu zatlačil botou na jeho hruď. Tentokrát ještě silněji. Zraněný hlasitě zasténal, až si vynutil pozornost všech přítomných. Max dokázal být v mnoha situacích velice chladný, nekompromisní a nemilosrdný. Mnoho toho nenapovídal, zato jeho metody přinášely výsledky. Patřil mezi vůbec nejlepší pronásledovatele, před nímž neměl nikdo šanci.

„Tak dobrá, všechno řeknu,“ konečně se člen gangu podvolil a prozradil zajímavé informace. „Nedávno jsme našli v sídle nepřátelského gangu nějakou starou mapu a zmínky o vojenské podzemní základně, kde prý armáda ukryla zajímavé věci. Možná zbraně, možná nějaké technické prostředky,“ zraněný opět vykašlal zpěněnou krev a dál mluvil jen s velkou námahou. „Každopádně bychom tak získali velkou moc a mohli si podrobit okolí i celé Melbourne.“
„Kde to je?“
„Já nevím, ale mapu by měl mít Drtikost,“ vykašlal další chrchle krve. „Někde tu byl.“ Tato slova Maxe zřejmě uspokojila a šel hledat jmenovaného. Pseudonym Drtikost byl v tomto sektoru poměrně známým pojmem, a tak Max věděl, koho hledat. Já jsem opět popošel ke zraněnému, zatímco zbytek prohledával celé doupě.
„Co to tady bylo za sešlost?“ potichu jsem se zeptal.
„Jen taková oslava narozenin,“ s posledních sil odpověděl, a pak se navždy odmlčel. Jeho oči najednou hleděly do prázdna. Odvrátil jsem od něj pohled a začal si rovnat všechny myšlenky.

Najednou odkudsi zaznělo: „Sakra. Schytal to i Jack.“ To mě přinutilo zpozornět. Přidal jsem do kroku a šel zkontrolovat situaci venku. Tam jsem zpozoroval hlouček pěti strážců stojící u mrtvoly Jacka. Přispěchal jsem blíž a zahlédl tam parťáka s prostřelenou hlavou. Zásah z brokovnice zblízka mu naprosto rozmetal obličej na kaši. V tu chvíli se mi udělalo zle, že jsem ani nevnímal dohady parťáků o tom, kdo co mohl udělat co lépe.

Na baru jsem popadl lahev ginu na jehož etiketě stálo: FOUR PILLARS 58.8 GIN NAVY STRENGTH, téměř šedesáti procentní alkohol. To se mi právě hodilo a dal si pořádného loka. Najednou se mi samotnou silou alkoholu stáhlo hrdlo a vzápětí cítil po celém těle příjemný hřejivý pocit. Tento speciální velice silný gin chutnal výborně na rozdíl od běžných podomácku pálených utrejchů.

„Paci, nechlastej zase!“ pokáral mě kapitán Fifi, když viděl, že si dávám další lok.
„Neboj. Vždyť mě znáš,“ zareagoval jsem na jeho výtku.
„No právě. Nechci aby ses zase zlil jako posledně,“ připomínal mi můj exces s alkoholem před čtrnácti dny.
„Promiň. Potřeboval jsem se trochu vzpamatovat. Stalo se toho tu trochu moc.“
V tom k nám přišel Max s několika papíry, které byly vlivem boje trochu umazané krví. Nepromluvil, jen to předal kapitánovi.

Přistoupil jsem ke kapitánovi a spolu s ním prohlížel získané zápisky a malou mapu okolí. V jednom dopise stálo:

Zdravím Drtikoste. Konečně jsme to našli. Tajný armádní podzemní komplex se nachází asi necelý kilometr v horách severně nad přehradou Maroondah. Je dost těžké to v těch lesích najít, proto jsem přiložil malou mapku. Zakreslil jsem tam nejvhodnější cestu, po které se dá dojet autem, avšak asi poslední dvě stě metrů je potřeba dojít pěšky. Zatím jsme nezjistili, jak otevřít hlavní vchod, ale s použitím elektronického paklíče bych to určitě zvládl. A kdyby ne, tak vhodné množství výbušnin to určitě vyřeší.

Nevíme k čemu armáda tento komplex používala, ale určitě tam najdeme mnoho užitečného. Zbraně, zásoby, lékařské vybavení a kdo ví co ještě. Vím, že podobných staveb se v pohoří táhnoucí se od Melbourne až po Sydney nachází několik. Zatím však nikdo nedokázal říct, co vše se tam dá najít. Každopádně by nám nové objevy mohly velice pomoct, především v boji proti četařům. Doufám, že dokážeš zajistit prostředky, kterými se dostaneme dovnitř.

Zdraví D.S.


„To zní velice zajímavě. Nepůjdeme se tam podívat?“ navrhl jsem.
„Zadrž. Teď tu máme mnoho jiných povinností,“ krotil mé nadšení Fife. „Musíme to tu nejdřív opravdu pořádně prohledat. Je tu mnoho věcí, které můžeme vzít s sebou. Především zbraně a munici musíme vzít, toho není nikdy dost. Ovšem teď je nejdůležitější se postarat o těla Connora a Jacka.“
„Dobrá,“ nezbylo mi než souhlasit. Kapitán měl pravdu, že tu máme ještě nějakou práci.

V místě akce jsme se zdrželi ještě celou noc. Mnozí z nás spali jen chvilku a nad ránem se opět dali do práce. Samozřejmě, že naše akce neušla pozornosti místních obyvatel, kteří trpěli nadvládou gangu. S počátku k nám chovali nedůvěru, protože netušili, co se tu vlastně stalo. Poté, co jsme jim vše vysvětlili, a když uviděli hromady rozstřílených gangsterů, přestali se nás tolik bát, i když přímo k nám se odvážil jen málo kdo.

Netušil jsem, že nás zde bude čekat tolik práce. Těla mrtvých parťáků a získané vybavení jsme přenesli k našim ukrytým vozidlům. Zatímco místním obyvatelům zanechali jídlo a nějaký ten zdravotnický materiál. Sebrali jsme tu také hromady zbraní, munice a dalšího vybavení. Zachovalé vybavení palírny však muselo zůstat na místě. Fifi dokonce navrhoval, abychom ho zničili, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že je škoda ničit zařízení, které může v budoucnu přispět k rozvoji oblasti. Místní by mohli palírnu využívat a současně si tak vydělat na živobytí. Kapitán nakonec souhlasil.

Když jsme konečně opustili vystřílené sídlo gangu a za sebou zanechali více než stovku mrtvol, další den se už chýlil ke konci. S kapitánem jsme v podvečer probírali onu nedalekou základnu až nakonec padlo rozhodnutí, že místo nakonec prozkoumáme. Protože ostatní strážce čekalo mnoho práce, kapitán pověřil jen nás tři. Mě, Maxe a Gooseho.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 548
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Noo hej,
kde je pokračování pěkně se to rozjíždí taj jen pokračuj ,|:-)

pal Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 910
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Co šilíš? Dyť to není ani měsíc od posledního vydání.
Klíííd. Díl určitě bude. Možná dřív jak velikonoce. ;-)
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 284
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Další díly mám napsané, jen to chci dávkovat postupně, ať mám nějakou rezervu.

3
Základna Maroondah


Jeli jsme temným lesem po úzké prašné cestě, která se vinula v okolí přehrady Maroondah. Tentokrát naše auto řídil Max Rockatansky, já seděl na sedadle spolujezdce a Goose vzadu. Záře reflektorů občas dopadla na temnou plochu vodní nádrže, která stále zásobovala nejbližší okolí vodou, ačkoliv zařízení úpravny vod bylo již mnoho let mimo provoz. Okolní lesy působily na mě poněkud stísněným dojmem. Snažil jsem si s parťáky trochu povídat, ale Max jen mlčel jako vždy a Goosemu do řeči také moc nebylo. Ticho narušovalo jen vrčení motoru a rachotění podvozku při přejíždění štěrkových úseků nepoužívané cesty.

Kdesi v lese jsme odbočili na nějakou další ještě pustější cestu. Po minutě jízdy Max zastavil, vypnul motor a vystoupil. Ani tentokrát neřekl nic. Následovali jsme ho. Venku v naprosté tmě rozsvítili baterky a šli hledat pěšinu vedoucí ke staré vojenské základně. Ticho lesa sem tam narušilo jen jakési vzdálené houkání neznámého živočicha. Nahlédl jsem do nákresu, a potom baterkou posvítil odhadovaným směrem.

„Tady to je,“ ukázal jsem na cestičku z pošlapané trávy a polámaných větví stromů.
Popošli jsme blíže. Goose jen tiše souhlasil: „Je to tak. Před pár dny tudy pár lidí prošlo. Je to určitě ono.“

Po úzké prošlapané cestě jsme procházeli temným lesem. První šel Max, který svítil na cestu baterkou, následoval Goose a skupinku uzavíral já. Když už jsme ušli asi sto metrů, přišlo na mě močení. „Chlapi, počkejte chvíli. Pořebuju si odskočit.“ Parťáci zůstali stát kousek napřed, abych měl trochu soukromí, ačkoliv jsem na to moc nehrál. Během úlevy jsem sledoval naprostou tmu v okolí, kterou narušovalo jen světlo baterky dvacet metrů ode mě. Les byl velmi tichý. Nebylo slyšet téměř nic, jen slabé cvrkání čehosi v trávě. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Co kdyby tu zrovna někdo číhal. Jsme teď pro případného útočníka snadný cíl. A co teprve naše vozidlo, které zůstalo na kraji prašné cesty na pospas osudu. Ne, tohle je až příliš odlehlé místo. Případný útočník by tu spíš strávil mládí, než kdyby sem někdo přišel. Zaháněl jsem myšlenky.

„Můžeme jít,“ prohlásil jsem, když jsem dohnal parťáky. Za chvilku jsme konečně dorazili na místo a záhy hleděli na velká pancéřová vrata zapuštěna v železobetonu velká tak akorát, aby jimi projelo i nákladní vozidlo. Už jen letmý pohled naznačil, že tady by ani výbušniny nepomohly, a nebo by jich muselo být opravdu hodně. Max vzápětí posvítil na vedlejší malá dvířka. Ty už vypadaly méně nedobytně, přestože i ony byly vyrobeny s masivního pancíře. Ovládání dveří zajišťoval malý panel po pravé straně. Okamžitě jsem k němu přistoupil, z náprsní kapsy u bundy vyndal elektronický paklíč a napojil se na obvody.

Chvíli jsem se ve vstupním terminálem hrabal a snažil přijít na způsob jak otevřít dveře. „Konečně,“ tiše jsem se zaradoval, když se rozsvítila zelená žárovka a zámek dveří se uvolnil. Cesta do útrob opuštěného armádního bunkru byla volná. Potom už stačilo zabrat za železné madlo a odsunout je bokem. Opatrně jsme vstoupili do jeho útrob, jako bychom vevnitř očekávali nebezpečí. Všichni tři si rozsvítili baterky a zbraně dál měli v pohotovosti. V duchu jsem si opakoval, že uvnitř nemohl zůstat po tolika letech kdokoliv živý, ale byla to prostě síla zvyku. Chvíli jsem zvažoval, zda nechat dveře otevřené, či je za sebou zavřít. Nevím proč, ale zavřel jsem. Možná snad aby sem nevstoupil náhodný kolemjdoucí. Nevím. Nebo snad abych měl pocit falešného bezpečí?

Stáli jsme ve velké klenuté chodbě z betonu. Zdi pokrýval oprýskaný nátěr žluté a bílé barvy, dále tu převládala špína, prach a pavučiny. Kdesi v temných útrobách se ozývalo v pravidelném intervalu kapání vody, jinak nic. „Tak jdeme na to,“ prohlásil jsem a dodal nám trochu odvahy.

Pomalu jsme postupovali hlavní chodbou vpřed, přičemž se kroky šramotícího štěrku pod našimi botami rozléhaly po okolí. Za svitu baterky prohlíželi každičký kout temného podzemního komplexu neznámé velikosti. Neměli jsme žádnou představu, jak je to tu rozlehlé, či kolik to má pater. Zápisky banditů toho mnoho nenapověděly, přesto nějaké zvěsti o zapomenutých vojenských zařízeních se k nám občas dostaly. Samozřejmě vše nebyla pravda. Lidé si často mnoho věcí domysleli, kdekdo věřil kdejakým mýtům, a tak nebylo divu, že někteří věřili, že podobná místa jsou plná velmi mocných zbraní, vybavení o němž se nám ani nesnilo, nebo dokonce zvěsti o genetických experimentech, či pokusech na mimozemšťanech. Jak však jeden kamarád říkával, na každém šprotu pravdy trochu, a tak jsem měl raději zbraň připravenou.

Brzy jsme propátrali nevelké podlaží, ve kterém se podle zbylého vybavení nacházela vstupní přechodová komora, strážnice, dílny a nějaké administrativní místnosti. Nebylo překvapení, že jsme tu zatím kromě rezavého vojenského nábytku a hromady mokrých papírů nic cenného ani zajímavého neobjevili. Jakýsi vestibul na konci hlavní chodby, kde se nacházel výtah a schodiště vedoucí o patro níž, nám dával naději, že to nejlepší teprve na nás čeká.

Nemělo cenu zkoušet výtah, protože zde nic nefungovalo. Osvětlení, vypínače, vzduchotechnika a zřejmě i veškeré zařízení v nižších patrech.
„Chtělo by to obnovit dodávku energie,“ správně poznamenal Goose.
„To by chtělo,“ souhlasil jsem s ním. „Podobné základny určitě měly nějaký vlastní zdroj. Musíme se dostat do nejnižšího podlaží.“
„Jseš si jistej?“
„A kde by jinak byl. Stačí se podívat do některých staveb na povrchu. Náhradní zdroje bývávaly většinou na nejspodnějších patrech. Nezdržujme se tu zbytečnými řečmi a pojďme to najít,“ vyzval jsem parťáky a pokračoval dál po schodech. Max se mnou jen mlčky souhlasil a následoval mě.

Základna měla celkem tři podzemní patra. V průzkumu pak pokračovali na nejspodnějším. I na zde od vestibulu vedla dlouhá široká chodba. Cosi mě říkalo, že cíl naší cesty najdeme na jejím konci.

Necelé dvě stě metrů dlouhá chodba končila železnými vraty s nápisem, který pravil: GENERÁTOR. To bylo přesně ono, cíl našeho pátrání. Dveře však zůstaly po předcích uzavřeny a zamčeny. To nás ani na chvilku nezastavilo. Podzemní vlhkost udělala své a původně zeleně natřené dveře už notně narušila rez. Pevně jsem uchopil kliku oběma rukama a vší silou trhl. Dveře hlasitě zaskřípaly a od futer se odsypal erozí narušený beton. Cesta dál se uvolnila.

V malé čtvercové místnůstce jsme nalezli hlavní vypínač a další ovládací prvky. V betonové podlaze se nacházel malý úzký průlez se žebříkem vedoucí kamsi do temných hlubin.
„Hlavní generátor bude tam dole, ale nevypadá to tam zrovna přívětivě,“ tiše jsem konstatoval a přitom si posvítil baterkou dolů. Průlez se zdál být nejméně patnáct metrů hluboký.
„Tak kdo tam půjde?“ zeptal se Goose pohlížející na nás.
Než jsem stačil cokoliv říct, Max otevřel zamřížovaný poklop a jen tiše řekl: „Jdu první.“
„Tak já tu tedy zůstanu,“ rozhodl jsem se, když ho vzápětí následoval Goose. Prostory dole se zdály hodně stísněné a já si říkal, že by tu pro jistotu měl někdo hlídat.

Zdejší tíživé ticho narušovalo pouze vzdalující se našlapování bot na železné stupačky. Seshora jsem sledoval, jak parťáci sestupují do hlubin a světlo jejich baterek pomalu mizí ve tmě. Zatímco zbytek dole hledal způsob, jak nahodit generátor, já se opřel o zeď a svou baterku odložil na malý stolek, přičemž stále osvětlovala nevelký prostor. Hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Ještě stále jsem měl před očima přestřelku v nedaleké palírně, smrt dvou parťáků i masakr, který tam po nás zůstal.

V tom cosi upoutalo mou pozornost. Kdesi se ozvaly nějaké kroky. Zbystřil jsem a pozorně se zaposlouchal do okolí. „Snad se mi něco zdálo,“ říkal jsem si pro sebe. Parťáky ze spodní místnosti nebylo téměř slyšet a už vůbec jejich kroky. Najednou se to ozvalo znovu. Chvíli bylo ticho, ale kroky se ozvaly znovu. Tentokrát už nebylo pochyb, že se kdosi prochází po tomto patře. Ihned jsem uchopil brokovnici do jedné ruky a baterku do druhé. Nešlo mi do hlavy, kdo se tu mohl procházet. Hlavní vchod byl bezpečně uzamčen elektronickým zámkem a stav vybavení v prvním patře vůbec nenaznačoval, že by tu někdo pobýval. Přesto tohle místo mohlo mít ještě nějaký druhý vchod a my možná právě vlezli přímo do úkrytu nějakého gangu. Pozorně jsem poslouchal tiché našlapování a snažil se odhadnout, jak je dotyčný daleko. Nepřišlo mi jako dobrý nápad vyjít z místnůstky a hrát si na hrdinu, pouze jsem zůstal stát u zdi a napjatě sledoval pootevřené rezavé dveře na nichž zůstalo trochu zeleného nátěru.

Až po chvíli mi došlo, že kroky znějí nějak podivně. Jako kdyby dotyčný nenosil boty, ovšem chůze na boso by rozhodně nebyla tak slyšet. Najednou se mi začalo dělat zničehonic divně. Hlava se mi začala náhle motat, vidění se rozostřilo, v uších mi začalo náhle pískat a vzápětí se dostavila ukrutná bolest hlavy. „Co to sakra je?“ říkal jsem si, ale pak mi hlavou proběhla myšlenka, která mě ještě více vystrašila. „Nedostatek kyslíku, nějaký halucinogenní plyn, či něco obdobného.“ Uvědomil jsem si, že parťáci jsou dole a možná jsou ještě ve větším nebezpečí. Přišel na mě najednou strach. Chtěl jsem vykřiknout a varovat je, ale cosi mi v tom bránilo.

„Můžeš to zapnout,“ najednou mě probral Goosův hlas zezdola následovaný hlukem rozbíhajícího se motoru. Intuitivně jsem přestavil páku hlavního vypínače do polohy zapnuto. Zářivky a žárovky se rozblikaly a celou podzemní základnu zalilo přívětivé světlo. Ani jsem nepostřehl, že kroky najednou směřovaly pryč, ale najednou všechny ty pocity úzkosti z ničeho nic zmizely.

„Stalo se něco?“ překvapeně se zeptal Goose, když spatřil mou pobledlou tvář. Dokonce i Max si všiml, že je něco se mnou v nepořádku.
„Nevím, měl jsem pocit, že tu něco bylo,“ sotva jsem ze sebe dostal.
„No tak Paci, vzchop se, takovýho tě neznám,“ podivoval se Max nade mnou. „Kde je ten nebojácný stíhač?“ povzbuzoval mě.
„Měl jsem nějaké podivné halucinace. Možná z nedostatku kyslíku,“ vysvětloval jsem parťákům svou teorii.
„Divné. Nepociťoval jsem tu a ani dole nějaké příznaky halucinací,“ pravil Goose. „Doufám, že jsi si nedával nějakej fet?“
„To rozhodně ne. Však znáš můj názor na tvrdé drogy,“ rázně jsem prohlásil, protože už jsem v životě párkrát viděl, jak dokázaly drogy udělat ze schopných lidí nemyslící trosky.
„To je dobře,“ uklidnil se Goose. „Takže co se tu tedy stalo?“
Popsal jsem parťákům dopodrobna vše, co se mi právě stalo. Nechtěli tomu věřit, avšak z mého výrazu, který na mně před chvíli zahlédli, pochopili, že jsem si nevymýšlel. Nebylo ani proč. Nikdy jsem netoužil po přehnané pozornosti vymýšlením báchorek. Jakmile nepříjemné pocity odezněly a do těla se mi dostavil klid, pokračovali jsme v průzkumu podzemní základny.

Ve spodním třetím podlaží se nacházela především velitelská stanoviště a zařízení pro radioprovoz. Po nahození hlavního zdroje některá zařízení začala po mnoho letech pracovat. Po rychlém průzkumu spodního podlažím jsme nenarazili na cokoliv, co by jen naznačovalo přítomnost nějakého stálého obyvatele, a tak jsem ten nepříjemný zážitek přičítal přepracování.

Vrátili jsme se do hlavního taktického centra, kde si sedli do starých zaprášených sedadel. Velké obrazovky zrněly, což napovídalo, že celé zařízení by mohlo být stále funkční. Zkoušeli jsme si hrát s jednotlivými ovladači a spouštět různé příkazy. Náhodný průzkum mnoho nenapověděl, a tak na řadu přišla příručka válící se na nedalekém pultu.

Po pár minutách se konečně dostavily první výsledky. Na velké obrazovce se zobrazila velká mapa jihovýchodní Austrálie. Jako na dlani se před námi zobrazilo přesné umístění všech důležitých věcí. Velká města jako Melbourne, Sydney, Canbera, Adelaide, Newcastle a mnoho dalších. Dále tu byly zakresleny pozice vojenských základen, kterých bylo v této části země požehnaně. U všech však svítil prostý a všeříkající stav: NEZNÁMÉ. Zkoušel jsem zobrazovat stav jednotlivých míst, ale nic víc nám systém neprozradil. U měst byla situace podobná. Obrazovka říkala, že jsou buď poškozena, nebo v neznámém stavu. „Hm, tak to jsme se toho moc nedověděli, alespoň umístění těch základen by se mohlo hodit,“ konstatoval jsem. Podařilo se mi najít volby sloužící k tisku, takže po pár peripetiích s tiskem vylezla z tiskárny alespoň mapa základen.

Potom mě napadlo, zda je ještě funkční nějaké spojení se světem. Podobné základy byly povětšinou mnohem lépe vybaveny, než standardní rádiové, či televizní vysílače, které už v naprosté většině případů nefungovaly. Naše hlídkové vysílání sice fungovalo spolehlivě, avšak jeho dosah byl nejvýše šedesát až devadesát mil od naší hlavní základny. Čas od času se stalo, že jsme zachytili jakési vysílání, ale těch pár útržků nesdělilo nic smysluplného. I mé radioamatérské pokusy na tom nebyly lépe.

Chvíli jsme si hráli s nastavením vysílačů. Velitelské stanoviště zaplavovalo šumění a praskání, zvuky jenž se nejčastěji ozývaly z mlčícího se éteru. „Hele, něco tu mám,“ prohlásil jsem, když se konečně ozvala zřetelná slova:
… trestán zabavením vozidla.
Třetí bod
Členové hlavní jednotky nesmí obchodovat s benzínem.
Sedmý bod
Policisté by neměli oslovovat hlavní jednotku jako čeťasy. Toto oslovení je považováno za hanlivé a občané by měli být nabádání, aby je nepoužívaly.

„Aha. Tak to je naše,“ prohlásil jsem pobaveně. Mohlo mě napadnout, že dost pravděpodobně zachytíme okolní vysílání. Alespoň byla jistota, že zařízení ještě funguje.

Všichni jsme za pomocí regulátorů, potenciometrů a tlačítek prováděli další nastavení. Z reproduktorů se dál ozýval jen šum. Občas se z éteru něco ozvalo, ale všechno přicházelo od Melbourne. Goose nás povzbuzoval, abychom to nevzdávali, a tak jsme další desítky minut pokračovali v ladění a pokoušeli se zachytit radiové vlny. Mé znalosti se zde hodily, protože konečně jsem měl k dispozici mnohem lepší vybavení než malé rádio a pár antének. Teoreticky se dalo se zdejším vybavením a správným nastavením zachytit vysílání z celého světa.

Zdlouhavé nastavování konečně přineslo nějaké výsledky, když se v šumu ozvaly nějaké neznámé hlasy:
… přiznávám se k rozšiřování zvěstí, že válku nevedeme s … , poslouchali jsme čísi odevzdaný hlas, který připomínal nevíc doznání přerušované praskáním a šumem. … léta jsem ve skutečnosti od naší slavné revoluce neměl žádnou důvěru v naši budoucnost. Falšoval jsem oznámení vlády a pozměňoval údaje o zemědělské a průmyslové výrobě … jako výsledek duševní poruchy z mých zážitků z jaderných válek jsem byl snadný cíl … ,následovalo další praskání a až po další korekci se hlas ozval znovu: … to ve stejné době, v jaké jsem byl v kontaktu s Bratrstvem. Osobně jsem byl kontaktován vůdcem, který mi nařídil, abych úkladně zavraždil určité členy vnitřní ...
Další vysílání se ztratilo v šumu a už se nám ho nepodařilo znovu zachytit.

Seděli jsme mlčky v taktickém centru a přemýšleli nad tím, co se právě ozvalo z reproduktorů. Co to bylo za vysílání a odkud vyšlo. Mohlo to pocházet až ze vzdálené Evropy či Ameriky. To jediné se dalo odhadnout. Byl ještě nějaký čas, tak jsme pokračovali dále, zda se něco zajímavého neozve.

Stačilo pár minut a opět z éteru vyšla další slova. Tentokrát připomínající nějaký rozhovor:
… bude to ještě trvat mnoho měsíců, než tam dostaneme všechnu techniku.
Myslíš, že nám to vyplatí?
Ano. Na jihovýchodě Austrálie je mnoho velkých měst, které válka ušetřila. Respektive jejich poškození by mělo být minimální.
To nám stále nezaručuje, že budou osídlena.
Ale budou. Naše průzkumné oddíly potvrdily přítomnost místních obyvatel. Jen je třeba dát pozor na různé silniční gangy, které válčí …

Spojení se na krátko přerušilo. Mezitím se nám hlavou honilo mnoho myšlenek. Co to jen znamená? Chystá se nějaký útok? Má na tuto oblast zálusk nějaký gang? Opět mnoho otázek a žádné odpovědi. Hlasy se ozvaly znovu:
… nakonec se to povede. Nezapomínej na projekt Obnova. Nebudeme na všechno sami.
A jo. Máš pravdu. Úplně jsem na to zapomněl. Takže, kdy to vypukne?
V průběhu roku 2081. Dřív rozhodně ne.
Dobrá. Dokončím ty soupisy …

Hlasy opět zanikly v šumu a další spojení se nám již nepovedlo zachytit. Dost možná rozhovor skončil.

„Projekt Obnova,“ znělo mi stále v hlavě. Tento název byl pro mě velice povědomý, avšak nedokázal jsem si vzpomenout, odkud pocházel. Něco podobného na stanici? Mohlo tam něco takového být, ale během divokých let se řada předválečných dokumentů poztrácela. Nebo to mohlo být cosi, co jsem zahlédl při nějaké akci. V posledních letech se stalo tolik důležitých událostí, že si pak člověk nemohl pořádně vzpomenout.

„Už na to kašleme. Je už dost pozdě,“ zvedl se Goose od terminálů. „Projdeme to tu a pokusíme se najít něco užitečného, co můžeme odnést. Jinak se sem můžeme kdykoliv vrátit.“
Měl pravdu. Strávili jsme tu už dost času a nás ještě čekal průzkum druhého patra. Goose vypnul veškeré systémy a vydali se dál.

Na druhém patře se nacházely především ubikace, jídelna s kuchyní, tělocvična, ošetřovna, odpočinkové a také administrativní místnosti. Stavitelé základny ji uzpůsobili k dlouhodobějšímu používání pro případ války. Zda ji armáda za velké války využila se stěží dalo zjistit. Podle vybavení tu zřejmě pobývala stálá posádka, ale ta se starala pouze o bezpečnost a minimální chod.

Když jsme dokončili průzkum, bylo jasné, že sen o výjimečné výzbroji a úžasné výbavy se rozplynul. Kromě několika pozapomenutých zbraní a munice tu nezůstalo nic moc užitečného. Armáda tuto základnu před odchodem vyklidila a odnesla téměř všechnu výzbroj a lékařské vybavení. Připadala i úvaha, že nás už někdo předběhl. To už nám však bylo jedno, protože jsme sotva naplnili dvě vojenské tašky výzbrojí a jednu tašku lékařským vybavením.

„Co ještě uděláme s tím generátorem? Přece ho nenecháme puštěnej,“ uvědomil jsem si, že abychom mohli systémy základny ještě někdy využít, musí mít generátor dostatek paliva.
„Dole se dá nastavit samočinné vypnutí po určité době, “ upozornil mě Goose. „Paliva tam ale už moc není. Pokud se sem vrátíme, budeme muset nějaké přinést a sám víš, jak vzácné je.“
A zatímco já a Goose vyrazili pomalu k východu, Max seběhl na spodní patro ke generátoru.

Když nás v hlavní chodbě dohnal, v celém komplexu zhasla světla a vzduchotechnika ztichla. Najednou se mě zmocnil nepříjemný pocit. Stále se mi v hlavě přehrávala nepříjemná vzpomínka na podivné setkání s čímsi u vstupu ke generátoru. Tentokrát se mnou byl Max a Goose, kteří patřili mezi nejodvážnější chlapy z jednotky.

Konečně jsme dorazili k hlavnímu vchodu. Okamžitě nám bylo jasné, že je něco jinak. Světla našich baterek dopadla na vstupní dveře, které byly otevřené.
„To není možné. Dobře jste viděli, že jsem za sebou zavřel,“ překvapeně jsem prohlásil a opakovaně se vracel k okamžiku, kdy jsme sem vstupovali.
„Zavíral si. To vím určitě,“ ujišťoval mě Goose. I Max souhlasil.
„Doufejme, že sem nevlezl nějaký gang,“ děsil jsem se této možnosti.

Hlavou mi probíhalo mnoho možných scénářů, které by vysvětlily ty otevřené dveře. Stejně jako parťáci jsem vytáhl z pouzdra zbraň a snažil se být potichu. Venku pouze vál slabý vánek a útroby základny též mlčely. Myšlenka, že na nás někdo venku číhal, mě zneklidňovala. Stejně tak, že jsme v podzemí nebyli sami a jen náhodou se s kýmsi nepotkali. Nicméně při naší návštěvě se nikde neozvaly kroky, či něčí hlasy a též jsme nedělali taky žádný velký hluk, kromě delšího pobytu v taktickém centru.

Naprosto neslyšně jsme se vyplížili ven a v naprosté tmě snažili objevit nepřítele. Všude vládlo naprosté ticho, které pouze narušoval slabý vánek dující v korunách stromů. Zapadli jsme do blízkého křoví a vyčkávali. Výhoda našich černých uniforem tu byla k nezaplacení. Ve tmě vládnoucí venku nás uniformy dobře skryly. Ticho. Zdálo se, že kolem není živáčka.

Minuty se dlouze vlekly a my se snažili zachytit jakýkoliv zvuk, který by nám prozradil víc.
Stejně jako parťáci i já nabyl přesvědčení, že tu nikdo nečíhá. „Nic. Vůbec nic tu není,“ tiše prohlásil Goose. „Popadneme věci a mažeme odsud. Pokud tu něco je, tak to radši nechci potkat.“ Gooseho slova zněla rozumě, a tak jsme popadli tašky se získanou výbavou a rychle vyrazili na cestu k autu. Když jsem znovu zavřel dveře od podzemní základny, vzpomněl si na naše auto zanechané na lesní cestě. Raději si ani nepřipouštěl, že by nám ho někdo poškodil či ukradl.

K mé úlevě naše vozidlo stálo přesně na místě, kde jsme ho před pár hodinami zanechali. Tašky jsme naházeli do kufru auta, a hned nato vyrazili na cestu. Po celou dobu návratu do Healesville jsme probírali naše objevy, já se párkrát díval do vytištěné mapy a rozmýšlel, co všechno rozlehlé okolí ukrývalo. Hlavní téma však byly ty záhadně otevřené dveře, ale pak mi přišla do hlavy myšlenka, že se také mohly automaticky otevřít potom, co jsme nahodili, nebo vypnuli generátor. Ať už byla příčina jakákoliv, pravda nám už asi měla navždy zůstat skryta.
Naposledy upravil Paci Azanyrmuth dne 07.3.2018 14:11:52, celkově upraveno 1
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 548
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Výborně

pal Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 910
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Pěkně se to rozjíždí
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 284
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
4
Konflikt s úředníky


Od naší akce v Healesville uplynuly téměř tři měsíce. Likvidace velkého počtu příslušníků gangů sice na čas ulevila okolí, avšak stále se objevovaly nové problémy. Ještě teď mám v hlavě ten nešťastný zásah, kdy nějaký bláznivý motorkář ujel z bloku, zabil policistu a odjel v zásahovém autě. Ještě horší na tom bylo, že se jednalo o nejnovější V8. Při následné honičce jsme naprosto rozmlátili dvě naše vozidla a Charlie byl při tom vážně zraněn. Teprve předevčírem ho propustili z nemocnice, ale odnesl si z toho trvalé následky. Zranění krku nejvíc odnesly hlasivky a mluvit mohl pouze za pomoci jakéhosi hlasového syntezátoru. Nebyl to pěkný pohled. Honičku nakonec vyřešil Max, ale ukradené vozidlo bylo také zničeno, avšak tomu nemohl Max zabránit.

To ale nebylo všechno. V poslední době se nám tu začal roztahovat nějaký další gang motorkářů, kteří terorizovaly okolí. Co jsem zaslechl, tak mají spadeno na Maxe, protože to on zlikvidoval nějakého vlivného člena. Tuším, že se jmenoval Montazano. Každopádně se věci nějak začaly komplikovat.

Azurově jasná modrá obloha slibovala krásný den. Po čtyřech dnech zaslouženého volna mě čekala další služba. Doma mě zdržel náhlý problém s vodovodem, proto jsem se docela zdržel a já potom musel přidat do kroku, abych dorazil na základnu v rozumném čase. Když jsem konečně přišel na základnu, okamžitě mě zaujal odstavený vrak auta za plotem. Zastavil jsem za bránou, potom pomalu s nevěřícným výrazem popošel k němu. Nikdy v životě jsem neviděl tak rozmlácené auto. Hromada šrotu připomínala cokoliv, jen ne auto. Vypadalo jako kdyby ho do tlamy vzala nějaká gigantická příšera z Holywoodského filmu, několikrát přežvýkala, a pak vyplivla.

Mého nechápavého výrazu si brzy všiml Goose. Přišel ke mně a čekal, co na to povím.
„Co se stalo s tím autem?“ vyšlo ze mě.
„Co myslíš?“
„Předpokládám, že ho asi nesežvejkala Godzilla.“
„Předpokládáš správně,“ odpověděl Goose, aniž by se pousmál nad mou poznámkou. „Kočovní motorkáři zase řádili. Mají na svědomí tři mrtvé v Clunes. A ten mladý pár v tomhle autě nedopadl taky dobře. Holku zbili a následně znásilnili. A jejího chlapa možná taky. Nebyl to pěkný pohled.“
„Zatraceně. Sakra,“ zmohl se na prosté klení. Dovedl jsem si moc dobře představit, čeho jsou gangy schopny. „Co ještě se tu stalo?“
„Máme tu Johnnyho Boyla, mladého člena gangu. Našli jsme ho u toho vraku naprosto zfetovaného.“
„Alespoň že tak, i když je to jen malá satisfakce,“ tiše jsem poznamenal. Ačkoliv to byl malý úspěch, rozrůstající problém nám přidělával vrásky na čele. Rozloučil jsem se s Goosem a následně se vydal dál.

V hlavním zanedbaném prostoru základny se pozdravil s parťáky a především se nahlásil kapitánovi Fifimu. Kromě toho jsem v zadní části spatřil řetězem uvázaného Johnnyho, kde čekal na rozhodnutí soudu. Za to, co s gangem provedl tomu páru, by si zasloužil viset. Z myšlenek mě vytrhl kapitán, když mi oznámil: „Našli jsme nějaké staré archivní materiály, máš je nahoře v kanceláři. Teď tě zatím nepotřebuju, tak se v tom pohrabej. Až tady vyřešíme tohohle zločince,“ pohrdavě ukázal směrem k Johnnymu. „pošlu někoho pro tebe.“
„Paráda. Díky moc, snad tam najdu něco zajímavého,“ odpověděl jsem a vyrazil po schodišti do patra.

V horní místnosti se na mém stole válelo několik starých kartonových krabic a především hromady papírů, lejster, šanonů a knih. „Aha, tak to nebude tak jednoduché,“ blesklo mi hlavou, když bylo jasné, že zdánlivě jednoduchá záležitost mi bude trvat mnoho hodin či spíše dní pečlivého zkoumání. Nezbylo tedy, něž se do toho pustit a věnovat se tomu každou volnou chvilku.

Po hodině pečlivého pátrání po jakékoliv zmínce o projektu Obnova, mě z pročítání vytrhl zvuk motorů přijíždějících aut. Jejich zvuk se odlišoval od našich zásahových vozidel, proto mě hned zaujal. Krátký pohled z okna mě jen utvrdil, že právě dorazila očekávaná delegace. Původně jsem měl v plánu sejít dolů a podívat se na ně, ale potom jsem si to rozmyslel. „Co bych tam dělal? Padnou tam nějaké úřednické žvásty, které mě nikdy nebavily a nerozuměl jim, respektive, ani jsem se je nesnažil pochopit,“ tiše si pro sebe promlouval.

Uplynulo sotva pár minut a ze spodního patra se zničehonic začala ozývat ostrá výměna názorů. „Co to sakra?“ proběhlo mi hlavou. Zanechal jsem práce, zvedl se od stolu a už se chystal zjistit, co se dole děje. Hluk stávající se z nadávek, výhrůžek a křiku se přesunul na nádvoří. Rychle jsem přeběhl k oknu a tam viděl jak rozčílený Goose mlátí nějakého kravaťáka. Max měl plné ruce práce, aby Gooseho zastavil. Jen s přispění ostatních se mu to povedlo. Zároveň se opodál pral kapitán Fifi a Charlie s Johnnym. Mezitím hluk přilákal i okolní obyvatele. Vypadalo to na pořádnou melu. Absolutně jsem to nechápal, co se tam dole stalo? Vždyť tam společně byli sotva pár minut. Dál už jsem nečekal na další vývoj situace a pádil na nádvoří.

Když jsem dorazil, bylo už po všem. V rohu stáli velmi rozčilení parťáci a nikdo z delegace, včetně zajatce, tu už nebyl.
„Co se tu k čertu stalo?“ jen nechápavě jsem se snažil zjistit podrobnosti.
„Představ si, že toho grázla propustili. Žádný proces nakonec nebyl, protože se nikdo nedostavil k soudu,“ rozčileně mi ve zkratce popisoval Goose.
„Si děláš prdel?“ nevěřícně jsem zíral na parťáka a přitom nechápal, jak je něco takového možné.
Následné mlčení přerušil až kapitán, který jen chladně pronesl: „Pokud o tom nejsou záznamy, můžete si tam venku dělat co chcete.“ Následně Fifi opustil nádvoří a já se stále snažil pochopit, čeho jsem tu byl právě svědkem. Skutečnost byla opravdu nemilá, když došlo k takovému konfliktu mezi naší jednotkou a zástupci vlády, přičemž jeden zločinec dostal milost na základě nějakých pochybných právních metod. Tato situace mě dnes utvrdila v některých názorech, které mívám na určité věci, především z oblasti práva.

Tato událost hovořila za sebe jasně. Pozoroval jsem naštvané a zklamané parťáky a mě bylo jasné, že další slova tu byla zbytečná. Nemělo smysl cokoliv komentovat, a tak jsem se radši odebral zpět do kanceláře v patře a ponořil do starých papírů.

Celé hodiny jsem se probíral šanony, záznamy, lejstry a dalšími cáry papírů. Byly tu všemožné záznamy o počtech příslušníků hlavní jednotky, policie, výsledky sledování činnosti gangů, závěry z vyšetřování, ale i mnohem drsnější čtení. V hlavě mi utkvěl popis sebevraždy, kterou dotyčný provedl tak, že zapnul cirkulárku a dal na ní hlavu. Další zápis popisoval činnost gangu, který nepřátele likvidoval tak, že je zavařil do sudů s kyselinou, které následně házel do přehrady. Ještě drsnější záznamy detailně popisovaly případy mučení. Už jsem v branži zažil leccos, ovšem tyto záznamy mě dokázaly stále překvapovat. Nejednou jsem přešel k oknu, z něhož se díval na chladný svět, a přemýšlel o tom, čeho byli a stále jsou lidé schopní. Dokonce mi na mysl přišla i myšlenka, že by bylo nejlepší, kdyby se lidstvu ta poslední válka vydařila důkladně, myšleno tak, že by se lidstvo zcela vyhubilo. Možná by to bylo tak lepší.

Zahnal jsem negativní myšlenky, když jsem si vzpomněl na řadu příjemných věcí, které stále dnešní svět nabízel. Všechny ty zážitky s kamarády, radost z rodin, dětí, umění, literatury, filmy, hry a mnoho dalšího. „Je pořád proč tu žít. Snad i já v budoucnu zažiji radost z rodiny a potomků,“ tiše jsem si řekl pro sebe.

Blížil se večer a hromadu dokumentů na stole jsem měl téměř přebranou. Skutečně se v ní nacházelo několik zmínek o projektu Obnova. Z mých poznámek nakonec vznikl poměrně ucelený obraz, co to všechno obnášelo. Ve zkratce projekt Obnova spočíval v obnově pořádku, výroby, měst, silnic, zemědělství a mnoho dalšího. Důraz kladl na zapojení pozůstatků armád, pořádkových sil, případně domobrany. Mnoho grafů, tabulek a vzorců připouštělo mnoho scénářů na základě stavu světa po válce. Když jsem si tak v rychlosti zkusil do vzorců dosadit údaje popisující stav města Melbourne a jeho okolí, vyšlo mi, že by nás jednou mohly potkat skutečně světlé zítřky a měli tak velkou šanci zažít příjemný život, jaký panoval před válkou. „Uvidíme, co to bude. Za rok se snad dozvíme víc,“ s pozitivnějšími pocity jsem uklidil veškeré dokumenty do krabic a za tmy odešel domů.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Aiwendill Uživatelský avatar
Colonel
Colonel

Příspěvky: 2951
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Zaujimava kapitola. Velmi zaujimava. To mlatenie kravaťaka ma pobavilo. Tiež na to mám občas chuť. :palka:

Mimochodom vďaka za mail. Čoskoro ti odpoviem... :write:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 284
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Ta představa je hezká. Když si pustíš Šíleného Maxe 1, tak tenhle příběh se tam s tím mým prolíná a tahle scéna je přímo ve filmu zachycená. Jinak jsem ti dnes poslal zbytek komentů na Jezdce. Došel ti mail na Erlinor, který jsem posílal před cca měsícem? Když tak bych ho poslal znovu.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 284
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
5
Dvojí ztráta


Další služba se pomalu chýlila ke konci. Toho dne jsem hlídkoval na hlavních cestách v okolí Melbourne. Po poledni nastal čas mého návratu na základnu, aby mé místo vystřídal někdo další. Jaké však bylo překvapení, když jsem dorazil na základnu, zaparkoval do podzemních garáží služební vozidlo a následně nemohl najít nikoho z našich. Všude bylo zamčeno a všechny prostory zely prázdnotou. Nikdo se nenacházel ani v garážích, na nádvoří, kancelářích ani u cel předběžného zadržení. Něco mi říkalo, že se stalo něco zlého.

S pocitem nepříjemného pocitu jsem se vydal do místnosti sloužící jako hlavní velitelské stanoviště, posadil se za hlavní radiostanici a okamžitě volal ostatní. Dlouho se nikdo neozýval. Po několika opakování hlášení se mi konečně ozval kapitán: „Paci, stala se hrozná věc. Jsme teď v nemocnici St. Georges,“ na chvíli se odmlčel. „Prostě sem co nejrychleji přijeď.“ V jeho slovech bylo patrné neobvyklé rozrušení. Sedl jsem opět do služebního vozidla a vyrazil k téměř dvacet kilometrů vzdálené nemocnice. Abych zahnal zlé myšlenky a mohl se soustředit na cestu, musel jsem si pustit nějakou muziku. Chtělo to nějaký metal a pořádně nahlas. Zašmátral jsem v přihrádce na drobnosti, kde byly uloženy nějaké staré kazety. Do rukou mi padla jedna z nich. Ani jsem nezkoumal její obsah a hned jí strčil do přehrávače. Ještě než zazněly první tóny, vyrazil jsem branou ze základny a vydal se vstříc velkoměstu.

Z reproduktorů se linul majestátní metalový nářez podání Septicflesh a cesta do nemocnice hned ubíhala příjemněji. Po pár minutách jsem míjel za rytmů skladby Dante's inferno Melbournský přístav a obrovské kontejnerové překladiště. Pohled to byl majestátní, avšak už ne tak pozitivní. Hudba naprosto dokonale podkreslovala obraz pekla současného světa. Staré námořní lodě měly své nejlepší léta za sebou a jejich vraky dávno dosedly na dno přístavu. Obrovské množství vyskládaných univerzálních a různobarevných kontejnerů, které se již další cesty nedočkaly, ležely v prostorách překladiště popadané a rozházené jako krabičky od sirek. Stejně tak gigantické jeřáby se vlivem přírodních sil dávno poroučely k zemi. Na nedalekých nádražích rezavěly vlakové soupravy a marně čekaly na další náklad, jenž by se mohl vydat na další dlouhou cestu. Ne, pro většinu zdejších dopravních prostředků to byla konečná. V tomto nehostinném světě už nebylo pro koho vozit.

Další má cesta pokračovala kolem centra majestátního velkoměsta. Mnohé mrakodrapy se stále honosně vypínaly do oblak a výškové domy si stále zachovávaly svou tvář. Ačkoliv populace města z dřívějších čtyř milionů klesla na sotva osm set tisíc, všichni se snažili udržet všechno, co zůstalo válkou ušetřeno. Zábavné centra, obchodní domy a kasína sice dávno utichla. Na druhou stranu Melbourne oproti okolní pustině stále představovalo místo k relativně poklidnému životu.

Když už jsem měl centrum za sebou, čekala mě ještě jízda nekonečnými předměstími. Okolí širokých cest lemovaly řady menších či větších rodinných domů. Některé čtvrti stále obývalo mnoho lidí, jiné čtvrti na tom byly o poznání hůř. I z auta se dalo snadno poznat, jak na tom jednotlivé domy jsou. Některé válka viditelně nepoznamenala, jiné se už dávno vlivem neúdržby zřítily k zemi.

Město Melbourne bylo též známé hustou sítí tramvají, která v dávných dobách zajišťovala dopravu obyvatel za zaměstnáním, zábavou, odpočinkem či návštěvou rodičů a příbuzných. Stejně jako mnoho jiného, tak i provoz tramvají a metra skončil. Jako pozůstatek hustého provozu zde zůstala akorát hustá síť rezavějících kolejí a odstavené nepoužívané soupravy. Existovaly sice úvahy o obnově alespoň některých linek, avšak nedostatek elektrické energie tyto úvahy pohřbil stejně jako mnoho jiných nápadů. V této době výrobu energie zajišťovaly pouze fungující vodní elektrárny a energie byla potřeba k zajištění nejzákladnějších potřeb, jako pro fungování vodovodů či nemocnic.

Konečně na místě. Po čtvrt hodině jsem zastavil u nemocnice St. Georges. Několik parkujících zásahových vozidel potvrzovalo, že je to správné místo. Muzika v autě dál hrála a já ve zlé předtuše vypnul motor, a nato pospíchal do špitálu. Ve dveřích jsem málem vrazil do odcházejícího Maxe a já se ho hned zeptal: „Maxi, co se stalo?“ Neodpověděl. Zkusil jsem zavolat znovu: „Co se stalo?“ Opět bez odpovědi. Dělal jako by mě vůbec neviděl. Nasedl do auta a zostra odjel pryč od nemocnice. „Sakra co to do něj vjelo?“ proběhlo mi hlavou.

Na nemocniční chodbě jsem potkal akorát kapitána a dva parťáky. Okamžitě mě zaujal černý šál okolo kapitánova krku, který mluvil za vše.
„Paci, nechtěj to vědět,“ zrazoval mě kapitán od mého zájmu.
„Prostě mi to někdo řekněte. Stejně se tomu nevyhneme,“ naléhal jsem na ostatní.
„Jde o Gooseho.“
„Je raněný?“
„Kdyby jen to. Dostali ho,“ tiše popisoval událost zdrceným hlasem. „Našli jsme ho ve shořelém a převráceném pickupu. Má vážné popáleniny na celém těle. Prakticky nemá šanci na přežití.“
Jakmile mi to kapitán řekl, nezmohl jsem se na jediné slovo. Nedokázal jsem uvěřit tomu, jakou krutou smrt mu kočovní motorkáři připravili.
„Paci, nechoď tam. Není to pěkný pohled,“ pokoušel mě zastavit kapitán.

To co jsem v tom nemocničním pokoji mě šokovalo. V životě jsem už viděl mnoho hrozivých věcí, ale tohle mi vyrazilo dech. To co přede mnou bylo, už nebyl Goose. Zůstalo po něm jen spálené zuhelnatělé tělo zabalené v obvazech a zcela závislé na přístrojích. Už mi došlo, proč byl Max tak nepříčetný, a proč se odmítl se mnou bavit. Bylo mi jasné, že Max ztrátu oblíbeného parťáka a kamaráda těžce nesl. I já byl v naprostém šoku, protože jsme s Goosem zažili mnoho dobrodružství, mnoho srandy u piva po službě, nebo jsme si kolikrát povyrazili v některém vykřičeném podniku v centru města. To všechno bylo pryč a v mé duši zůstalo další prázdné místo.

Na chodbě u ostatních jsem se zmohl jen na prosté klení: „Sakra, kurva, do prdele. Parchanti.“ Okamžitě jsem sáhl do náprsní kapsy pro ukrytou placatku, kde ještě zbývalo trochu domácího páleného alkoholu a vyprázdnil celý její obsah, aniž bych se nějak ostýchal přímo před přímým nadřízeným. Vzhledem tragické události v jednotce pro to měl kapitán Fifi pochopení.

K vozidlům se naše jednotka vrátila právě v době, kdy hudba puštěná v mém vozidle zrovna ztichla. Ke mně si sedl jako spolujezdec Charlie. Přestože mě upozorňoval, že bych po pití neměl řídit, i tak jsem se rozhodl jet. Další muziku jsem už při zpáteční cestě nepouštěl a ani se nebavili. Nebylo to tím, že měl od nehody Charlie trvale poškozené hlasivky, ale prostě nám nebylo do řeči. Ztráta parťáka nás všechny velmi zasáhla.

Na základnu jsme dorazili až v podvečer. Na základně zavládla ponurá nálada. Další parťáci, kteří před chvíli dorazili do služby, rovněž stěží přijali tragickou zprávu o Goosem. Přestože jsem měl po službě, ještě nějaký čas jsem zůstal s ostatními a utěšoval je. Ovšem bylo to už málo platné, Goosemu se nedalo nijak pomoc, nezbývalo než čekat, až přijde z nemocnice definitivní zpráva o jeho skonu. Kapitán Fifi mě stejně nakonec poslal domu s tím, ať si odpočinu před zítřejší službou.

Ještě před odchodem se kapitán zmínil o tom, že Gooseho motocykl někdo úmyslně poškodil. Když si zavolal kamaráda, aby mu půjčil vozidlo na němž by motocykl odvezl, netušil, že na něj gang chystá zákeřnou past. Nikdo přesně nevěděl, co se na tom místě odehrálo, jisté bylo, že požár vnikl úmyslně a chudák Goose se nemohl včas dostat z převráceného vozu.

Cestou mi hlavou probíhalo mnoho nepříjemných myšlenek. Stále jsem se vracel k tomu, co se dnes stalo. Pohled v nemocnici na kamaráda z paměti dlouho nevytěsním. Gang kočovných motorkářů nám v posledních týdnech způsoboval mnoho problémů, ale ještě nikdy to nezašlo tak daleko. Myšlenka, že by to samé se stalo někomu dalšímu, mě celkem děsila. Toto byla regulérní válka na život a na smrt.

Domů jsem dorazil za hluboké noci. Shodil ze sebe uniformu, opláchl se v zahradní vaně a praštil s sebou do postele. Ještě před usnutím se mi stále v hlavě přehrávaly události dnešního dne. Trochu jsem se pozastavil nad tím, jak všichni smrt Gooseho prožívali. Když při akci v Healesville zemřeli Connor a Jack, byla to rovněž tragédie, ovšem smrt k našemu povolání patřila. Dnešní svět dokázal být velice nemilosrdný, a to musel mít každý příslušník pořádkových sil na paměti. Avšak smrt Gooseho byla jiná, především se každému vryl krutý způsob jakým byl zabit. Ještě před usnutím se mi to stále v myšlenkách vracelo.

Po probuzení a skromné snídani jsem opět na sebe hodil uniformu a vydal se na základnu. Nejprve se pozdravil s přítomnými parťáky, a potom se chystal hledat kapitána. Cestou po dřevěném schodišti, které vedlo do podkrovní části sloužící jako kapitánův byt, jsem potkal Maxe. Na můj pozdrav stroze odpověděl: „Měj se Paci. Odcházím.“ Než jsem se ho stačil zeptat, co tím myslel, zmizel mi z dohledu.

„Kapitáne. Hlásím se do služby,“ pronesl jsem jakési trochu formální oznámení mého nástupu.
„Zdravím tě. Dobře, že jsi dorazil.“
„Stalo se něco,“ všiml jsem si ustaraného výrazu ve tváři kapitána.
„Max chce tady s tím seknout.“
„Děláš si srandu, vždyť je to náš nejlepší stíhač.“
„To si uvědomuju. Říkal že už je zralej na blázinec. Je toho na něj asi moc. Řekl jsem mu, ať si vezme pár týdnů dovolený, nechá si narůst vlasy, ať si válí šunky, ale zdá se, že to s výpovědí myslí vážně. Však on se vrátí, znám ho.“
„To doufejme. Nebylo by to poprvé, co chtěl skončit. Co když to teď bude myslet opravdu vážně.“
„Na to nechci ani pomyslet. Už teď máme nedostatek lidí a těch dobrých ještě méně.“
„Nemáme mezi lidmi zrovna nelepší pověst.“
„Ale dá se to dělat jinak? Už jen kvůli tomu blázinci na silnicích?“ podíval se mi Fifi přímo do očí.
„To mi nemusíš připomínat. Takže co tedy budeme dělat?“
„Víš co. Počkej pár dní a zajdi za Maxem. Promluv s ním. Na tebe dá, vždyť jste dobří přátelé.“
„Dobrá, zajdu za ním,“ slíbil jsem a už se chystal k odchodu.
„Díky moc. Pokud bychom ztratili i Maxe, nevím, jak bychom to tu zvládli. Z nejschopnějších lidí by si zbyl už jen ty.“
„Neboj. Já se nechystám pryč. Zvládneme to,“ zakončil jsem naši rozpravu alespoň nějakou pozitivní myšlenkou a šel se věnovat úkolům.

Po nasednutí do hlídkového vozu, jsem přemýšlel o našem rozhovoru s Fifim. Max mi začal dělat starosti. Poslední dobou si asi každý všiml, že se dost změnil. Co když to s tím odchodem myslel opravdu vážně. Věci, které se zdály být jistotou, se nám najednou hroutily pod rukama. Fifiho slova o tom, že patřím mezi poslední ze schopných lidí mi sice udělala nečekanou radost, ale raději bych to slyšel za příhodnějších podmínek. Na druhou stranu se muselo uznat, že Max má rodinu a co mám já? Vždy jen pár vztahů na pár nocí. Už kolikrát mi bylo řečeno, kdybych nebyl četař, ženy bych mohl přehazovat lopatou. Z toho důvodu mi myšlenka odchodu též párkrát přišla na mysl.

Uběhlo pár dní od chvíle, kdy Max oznámil kapitánovi svůj odchod. Od té doby se už vůbec neukázal, a tak jsem k němu vyrazil na návštěvu. Využil jsem dne volna, na základně si půjčil jedno z obyčejných vozidel a vyrazil na cestu. Toho dne jsem si ani nebral uniformu, pouze na sebe navlékl obyčejné černé plátěné kalhoty a černé metalové triko s nápisem, který naprostá většina lidí na světě přirovnávala k rozházenému klestí.

Maxův dům stál kousek za městem blízko pobřeží. Jednalo se o velice klidné místo, daleko od zvědavých lidí. Zdejší písčitá pláž lákala k odpočinku a místní lesíky k procházkám. Když jsem zastavil před jeho domem, okamžitě mě zaujala naložená červená rodinná dodávka. Hned mě napadly dvě věci. Buď se chystal s rodinou na výlet, nebo definitivně opouští tohle místo a do služby se už nikdy nevrátí.

„Nazdar Maxi,“ pozdravil jsem ho, když zrovna Max vyšel s domu a v rukou nesl nějaké krabice.
„Čau Paci. Nečekal jsem tě tady.“
„Napadlo mě, že se na chvíli stavím. Popovídat si, dát si pivko, nebo někam vyrazit.“
„Dobrá. Než odjedeme, můžeme dát chvilku řeč,“ dopověděl, když naložil krabice do auta. Gestem mi naznačil, ať jdu dál.

V domě mě také pozdravila jeho manželka Jessie. Max mi nabídl místo u stolu v obýváku, a potom z lednice vyndal dvě plechovková piva. Pak si sedl ke mně na gauč a po připití jsme se dali do řeči.
„Díky moc. Už jsem se bál, že se se mnou nebavíš.“
„Promiň. Stalo se toho poslední dobou moc. Hlavně ta věc s Goosem,“ vysvětloval Max, už mnohem lépe naladěný, než tomu bylo v posledně.
„Však já tomu taky nemůžu dosud uvěřit. Pokaždé, když jsem na základně, čekám, že vyjde z nějakých dveří. Pořád ho tam všude vidím a nejsem sám.“
„To je taky důvod, proč už se nevrátím. Měl v sobě tolik energie. A nic z toho nezbylo.“
Poslední slova mě zaskočila tak, až jsem ztratil na chvíli řeč. „Co teď? Jak ho mám přemluvit?“ vyvstaly mi další nepříjemné otázky v hlavě. Stačila by jedna špatná věta a definitivně bych s přesvědčováním neuspěl.
„Viděl jsem venku vaši dodávku. Jedete někam na výlet?“
„Dá se to tak říct. Odjíždíme na sever.“
„Na jak dlouho?“
„Možná na vždy,“ odpověděl Max a se vší vážností se mi podíval přímo do očí.
„Takže to znamená …“
Přerušil mě Max, „Ano. Už se nehodlám vrátit. A víš proč?“
Mlčel jsem.
„Kvůli tomu blázinci na silnicích,“ s klidným hlasem pokračoval Max. „Abych pravdu řekl, začíná se mi to líbit. Ještě chvíli a budu jako oni. Zralej na blázinec.“
„To snad ne. Vím, že je tahle doba bláznivá, ale bez dobrých chlapů to s tímhle krajem skončí zle. Nech si to ještě projít hlavou.“
„Já už se nevrátím. Odjíždíme z tohohle kraje. Možná navždy,“ dopil pivo a zakončil naše krátké posezení. Ještě mi, než se pustil do dalšího balení, řekl: „Paci. Tebe mám pořád rád, ale už to nejde jinak. Sbohem.“
Bylo mi jasné, že s přesvědčováním je konec. Přátelsky jsme se naposledy objali, popřáli hodně štěstí do života a já se vydal zpět domů.

O dva dny později jsem měl další službu. Hned po příchodu na základnu jsem zamířil ke kapitánovi. Fifi z mého výrazu ihned po mém příchodu poznal, jakou zprávu nesu.
„Hádám, že jsi neuspěl,“ pravil ke mně zklamaně.
„Nevrátí se. Odjel s rodinou pryč. Zastihl jsem ho doma právě včas. Stačilo přijet o hodinu později a už by na mě čekal prázdný dům.“
„Nevíš, kam odjel?“
„Prý někam na sever. Víc mi k tomu neřekl, protože to ani sám neví. Říkal jsem mu, ať si to ještě nechá projít hlavou, ale bezvýsledně. Prostě chce tady od toho zmizet.“
„Takže žádná naděje?“
„Nejspíš ne. Ale naděje umírá poslední. Při mé návštěvě zrovna balil poslední osobní věci a služební uniforma mezi nimi nebyla. Nechal ji ve staré dřevěné truhle a nezdálo se, že by si ji chtěl ponechat.“
Kapitán po těchto slovech přešel k oknu s výhledem na nádvoří, odkud právě odjíždělo jedno služební vozidlo na pravidelnou hlídku, a povzdech si. „Pokud se Max už nevrátí, o to víc tě budu potřebovat. Vezmi si k sobě pár chlapů a nauč je co nejvíc triků. Budeme to teď hodně potřebovat.“ S těmito slovy Fifi odešel a jí se tedy šel věnovat přidělenému úkolu. Moc dobře jsem si uvědomoval, že ode dneška budu trávit více času ve službě.


Doufám, že se líbilo a v průběhu týdne dám po dlouhé odmlce i další kapitolu Aldeneerinu
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

pal Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 910
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Opravdu povedený díl.
Pěkné velikonoce
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 284
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
6
Šílený Max


Od Maxova odchodu uběhl již dlouhý měsíc. Během této doby jsem neměl téměř žádný volný čas, protože bylo třeba naučit stávající příslušníky naší jednotky novým trikům. Kromě nich bylo třeba zaučit také dva nové rekruty, které se nám podařilo nedávno získat.

Kočovný motorkářský gang nám od Maxova odchodu způsobil nemalé problémy. Jen stěží jsme udrželi pořádek na hlavních silnicích a dálnicích. Během divokých honiček byla alespoň příležitost ostatní něco přiučit, avšak dost často to bylo, jak se říká, o hubu. Jedno hlídkové auto jsme pochroumali tak, že si vyžádalo několik dní v dílnách a při jiném zásahu zase zcela zlikvidovali další civilní karavan. Kapitán z toho nebyl moc nadšený. Po několika dnech činnost gangu z nějakého záhadného důvodu ustala. Dokonce i tak vzdálené městečko Clunes si mohlo oddechnout. Jejich zmizení se dalo vysvětlit mnoha důvody, ale dost možná je to tu prostě přestalo bavit a vyrazili terorizovat jinou oblast.

Jednoho dne večer, jsem na základně vypisoval hlášení z poslední akce, když v tom mě vyrušilo zaklepání na dveře.
„Dále,“ bez větších emocí jsem prohlásil. Ve dveřích se objevil jeden z nováčků Shaun. „Nazdar. Pojď dál,“ pozval ho do kanceláře. Shaun se usadil na židli vedle psacího stolu a čekal, co mu povím.
„Včera to byla pěkná jízda,“ zmínil jsem poslední akci s naháněním odpadlíků ze skoro zaniklého gangu zlodějů benzínu. „Učíš se dobře.“
„Dík za pochvalu. Paci,“ nesměle Shaun přijal má slova. „Ale proč tu vlastně jsem. Před chvílí jsme přijali z jednoho špitálu kdesi na severu dost zneklidňující zprávu.“
„Povídej,“ zbystřil jsem a pohlédl na mladého parťáka. Tvářil se znepokojeně.
„Před pár hodinami tam přijali ženu a dítě po srážce s motorkářem. A rozhodně to nebyla nehoda. Dítě zemřelo při převozu do nemocnice a jeho matka nedožije druhého dne.“ v tu chvíli mi bylo jasné, co tím chce naznačit.
„Chceš říct, že se to týká Maxovo rodiny?“
Jmenovala se jeho žena Jessie a měli syna Sproga?“ ujišťoval se Shaun, který Maxe znal jen z našich vyprávění.
„Jo,“ nebyl pochyb, že ani daleko na severu Max neunikl pomstě za Montizana. „Sakra. Jsi si jistý těmi jmény?“
„Naprosto. Ještě mi ty jména jednou zopakovali. Kontaktovali nás právě proto, že se to týkalo naší jednotky.“
„Pro satana. To není dobré. Teď už je mi jasné, kam ten gang najednou zmizel. Celou dobu šli po Maxovi, a když už ho nenašli v našich řadách, vyrazili za ním na sever. A co Max? Nezmínili se o něm?“
„Ten je na živu.“
„To bude zajímavé. Znám Maxe. Půjde po nich za každou cenu. Rodina byla pro něj vším. To se nemělo stát,“ povzdech jsem si a přešel k oknu, abych si urovnal myšlenky. „Já bych mu rád pomohl, ale nejde to. Odešel mimo náš region. Na severu už nemáme pravomoci, tam se o to stará jiná jednotka a ti mají naprosto jiné starosti, nemluvě o nesmyslné rivalitě panující mezi jednotkami. Budeme to sledovat. Uvidíme, co se stane.“

Po tomto zlém zjištění, které mě i ostatní parťáky šokovalo, šel život nemilosrdně dál. Co potkalo Maxe, mohlo kdykoliv potkat každého, kdo měl rodinu. To bývala největší slabina naší jednotky, ale dalo se to řešit jinak? Bylo třeba zachovat rod. Zanechat zde potomky. To je to jediné, co tu po nás zůstane, až my odejdeme.

Uplynulo pět dní. Směna mi pomalu končila a já se v podvečer pomalu chystal domů. Na základně jsem toho dne zůstal sám, protože zbytek jezdil ještě v terénu a mapoval případné činnosti kočovných gangů. Do příchodu parťáků, kteří nás měli vystřídat zbýval ještě čas, a tak jsem se rozhodl trochu projít po základně.

Zatuchlé a zanedbané kanceláře v podvečerním šeru působily neútulně a ponuře. Podobně na tom byly i šatny a zbrojnice. „Tento svět pomalu upadá,“ blesklo mi hlavou. Když jsem procházel po nádvoří a chystal se zpět do své kanceláře, ještě před vstupem do dveří mě vyrušil jakýsi šramot ozývající se z garáží. „Že by zloději? Nebo dokonce ještě něco horšího? Nebo možná jen potkani?“ Rychle jsem odběhl do zbrojnice pro brokovnici a šel pátrat po původci podezřelého zvuku. Ať to způsobilo cokoliv, bylo tomu třeba věnovat pozornost. V dnešní době si jeden nemohl být jistý ničím.

V zářivkami spoře osvětlených garáží vládlo až hrozivé ticho. Vlhký vzduch byl cítit betonem, olejem a zápachem gumy. Pustil jsem se do obezřetné prohlídky garáží. Kromě dvou zásahových vozidel a jednoho černého speciálu V8, zely rozlehlé prostory prázdnotou. Najednou se těsně za mnou ozvaly kroky. Instinktivně jsem se otočil, avšak ne dost rychle. Kdosi mi zakryl pusu rukou a já tak nemohl ztropit povyk. Stejně by to bylo k ničemu, protože na základně už nikdo z nás nebyl.

Zděšení následně vystřídal moment překvapení, když jsem zjistil, kdo to se to vloudil do našich prostor. „Paci. Pořád se máš co učit,“ se špetkou výčitky ke mně promluvil Max, jenž se najednou vrátil. Byl to ten poslední člověk, kterého bych tu čekal. Navíc měl na sobě služební uniformu, takže to vypadalo na Maxovo návrat.
„Ty vole. Tohle mi už nedělej,“ vyčetl jsem pro změnu jemu. „Takže jsi si to nakonec rozmyslel?“
„Ne tak docela. Jdu si pro vozidlo.“
„Počkej. Ne tak zhurta. Přece znáš pravidla, žádné jízdy bez povolení. A momentálně je zbytek na hlídkách.“
„Tím líp. Tebe dobře znám a vím, že mi vyhovíš. Kdybych tu potkal někoho jiného, nemazlil bych se s ním,“ odpověděl mi s až hrůzu nahánějícím chladem. Okamžitě se mi vybavila zpráva o ztrátě jeho rodiny, a že pro pomstu půjde přes mrtvoly. Možná i přes mou. Cítil jsem, jak se mi do těla vyplavuje adrenalin. Nemělo smysl mu v tom bránit, navíc mě měl v šachu, a nemohl bych cokoliv udělat. Max se změnil ještě víc, než bych čekal.
„Dobrá, vezmi si co potřebuješ,“ neochotně jsem souhlasil.
„Věděl jsem, že s tebou bude řeč,“ pověděl už trochu přátelštějším hlasem. „A doufám, že to hned všem nevyzvoníš.“
„Budu o tom mlčet. Avšak je ti jasné, že zmizení našeho speciálu se nedá jen tak ututlat. Vlastně z toho můžu mít i já pořádnej průšvih. Mám to tu dnes na starosti.“
„Však ty už si poradíš. A díky. Máš to u mě,“ poplácal mě po hrudi na důkaz díků a svižným krokem se vydal na konec garáží, kde byl zaparkovaný speciál, který od Maxova odchodu víceméně zahálel. Z určité úcty s ním nikdo nechtěl jezdit.

V garáží bylo pro mě už naprosto zbytečné se zdržovat, a tak jsem pádil zpět do kanceláří a přemýšlel, jak vysvětlím kapitánovi náhlé zmizení stíhacího speciálu. Pár minut nato jsem seděl v patře, sledoval koutkem oka nádvoří a čekal na moment Maxova odjezdu. Mé myšlenky se potom ubíraly, do jaké to šlamastiky mě Max dostal a co bude následovat. Dle nařízení musel každou jízdu schválit kapitán a jakékoliv nepovolené jízdy byly trestány, obzvlášť u speciálů. V kanceláři jsem potom nervozně přešlapoval sem a tam. Očekávání další směny a návratu hlídkujících jednotek se pro mě měnilo v muka plné obav.

Ani ne po půl hodině se již všichni vrátili a po pár minutách dorazili i ti, co nás měli vystřídat. Všechna hlídková vozidla parťáci zaparkovali na dvoře a tam jsme se dali do řeči na obligátní téma, jak to jde a jak proběhlo hlídkování. Tentokrát mě to zajímalo mnohem víc. Čekal jsem, kdy se někdo zmíní o jízdě povědomého černého vozidla. Naštěstí zůstal Maxův odjezd utajen.
„Super. Další klidný den. Běžte si odpočinout,“ zhodnotil kapitán Fifi průběh dne. Před předáním služby jsme si ještě tradičně poklábosili ve velké kanceláři a my, co nám směna končila si mohli dopřát i nějaké to pivko či něco tvrdšího.

„Paci, stalo se něco?“ všiml si Shaun mého neklidného výrazu. „Jindy překypuješ veselím, vtipy, či tvými unikátními hláškami a dneska jsi nějak zamlklej.“
„Nějak se mi udělalo zle. Cosi mě najednou děsí,“ vydal jsem se sebe s určitou nejistotou.
„To nejsi ty. Takhle tě neznám.“
„Občas se mi stává, že mě přepadnou jakési pocity neklidu. To bude zase dobré,“ a vzal do ruky flašku ginu a napil se tentokrát o něco víc, než bylo zdrávo.
Neklid záhy ze mě spadl a už se normálně bavil s parťáky.

Po necelé půlhodině nasedli mnozí do vozidel a vyjeli na obvyklé hlídky, zatímco naše směna se vydala domů. Já jsem chvíli počkal na základně, prohodil pár slov s kapitánem a doufal, že zmizení stíhacího speciálu pro dnešek zůstane utajeno.

Na druhý den mě čekala další denní směna, a tak nezbylo, než se po snídani vydat na základnu. Během celé půlhodinové chůze jsem se děsil chvíle, kdy po mně bude chtít kapitán vysvětlení, kam zmizelo naše nejlepší vozidlo. Ačkoliv bylo polojasno, obloha toho dne působila potemněle. Mé myšlenky se ubíraly i na Maxe a jeho cestě za pomstou.

Na základně vládl klid. Pozdravil jsem pár parťáků chystající se na obvyklé hlídky. Dodal jsem si odvahu a vydal se za kapitánem pro dnešní úkoly.
„Zdravím tě Paci,“ pozdravil mě v dobré náladě, po mém nahlášení do služby. Okamžitě se mi ulevilo. Zřejmě to ještě neprasklo.
„Tak co nás dnes čeká?“
„Nic zvláštního. Chlapi už vyjeli na hlídky.“
„A co ty gangy? Poslední dobou mi přijde, že je tu nějak podezřelý klid.“
„Je sice pravda, že se to uklidnilo, avšak stačí vyjet pár kilometrů za město a situace se může okamžitě změnit. Mnohé naše silnice jsou stále nebezpečné. Naštěstí se zatím jedná o akce jednotlivců, nebo menších gangů. Doufejme, že současná situace nepředznamenává klid před bouří,“ vysvětloval kapitán Fifi. „Máme totiž echo, že se kdesi na severu formuje jakési velké společenství.“
„Snad to bude v klidu. Takže, co tedy budu dnes dělat?“
„Potřebuju, abys provedl údržbu zbraní a příslušenství. Dal bych to někomu jinému, ale zrovna tu nemám lidi. Tak tě to snad neurazí, že budeš muset dělat i obyčejnější práci. Rozhodně ti to neuškodí. Po poledni nastoupí Shaun a ještě další tři chlapi, takže potom vyrazíte na průzkum severní části našeho teritoria. Zkusíte zjistit nějaké zvěsti, nebo …“ Fifiho povídání najednou přerušil zvonící telefon na vedlejším stole. „Moment. Musím to zvednout.“

„Hlavní jednotka. Kapitán Fred McPhee,“ představil se kapitán volajícímu.
„Ano. … To je zajímavá informace. … Odkud voláte? … Prověříme to.“
Jakmile kapitán zavěsil, zeptal jsem se ho: „Co chtěl?“
„Máme hlášení, že kdosi jede v černém zásahovém vozidle bez povolení.“
V tu chvíli mi ztuhl úsměv na rtech. „A je to venku,“ proběhlo mi hlavou. „Říkal v černém vozidle?“ zmohl jsem se na prostý dotaz.
„Ano,“ potvrdil kapitán. „Ale to není možné. Od té doby, co Max odešel, s ním nikdo nejezdil. Radši to půjdeme prověřit,“ domluvil kapitán a hned nato jsme se šli podívat do garáží.

V garážích na místě, kde stával černý stíhací speciál zelo jen prázdné parkovací místo. Přestože mi bylo jasné, kam vozidlo zmizelo, snažil jsem se tvářit překvapeně jako kapitán.
„To není možné?“ vykřikl rozhozený kapitán.
Mlčel jsem.
„Kdo s tím odjel? Neviděl jsi něco podezřelého v poslední době? Bylo tu včera?“ zasypal mě kapitán otázkami.
„Abych ti pravdu řekl, nevzpomenu si. Dlouho se to auto nepoužívalo, a tak mi nějak sešlo z mysli.“
„Vzpomeň si. Včera jsi tu přece měl hlídku. Nebyl tu někdo? Bylo tu ještě před tvým odchodem?“
Odmlčel jsem se, a tvářil se, že se snažím rozpomenout: „Od vašeho odjezdu jsem tu nikoho nepotkal. Brána byla zamčena a garáž také. Mám pocit, že po poledni to vozidlo v garáži určitě bylo, ale opravdu si nejsem jist.“
„A co večer.“
„To jsem tam jenom nakoukl, ale nedovedu ti říct, zda tam ještě bylo. Však víš, že stálo úplně vzadu, kde zrovna nesvítí světlo. Nemohl s tím odjet Max? Zná to tu. Ví jak tu hlídkujeme a navíc má pořád od všeho klíče. Co když se vydal za pomstou?“
„Na tom něco bude, ale to by si snad někdo všiml, že odjíždí, nebo by alespoň slyšel motor.“
„Pokud se s tím autem jede opravdu pomalu, tak ten hluk není zase takovej. Mohl odjet, když zrovna byla hlídka na druhé straně základny. Max si klidně mohl vyčíhnout vhodný okamžik,“ oponoval jsem.
„Asi máš pravdu,“ povzdech si kapitán. „Mělo mě napadnout, že se Max o něco pokusí neoficiálně. Mimochodem si jistě pamatuješ na ten incident s úředníky, kdy jsem vám potom řekl, že si venku můžete dělat co chcete, pokud o tom nejsou záznamy. Max byl na pokoutné akce specialista.“
„A když ztratil rodinu, tak už mu nic nebrání v cestě za pomstou. Nemá už co ztratit,“ doplnil jsem kapitánovo myšlenky
„Kruci,“ zaklel kapitán. „Každopádně budeme muset něco udělat. Dá se očekávat, že se ta informace o nepovolené jízdě dostane výš a bude z toho pěkná polízanice.“
„Co navrhuješ?“
„Aby nás neobvinili z nečinnosti, budu tě za ním muset vyslat,“ ustaraně pravil kapitán. Bylo na něm znát, že by nechal Maxe, ať si s potulnými motorkáři poradí sám a neoficiálně, což v tu chvíli znamenalo zlikvidovat.
„Dobrá. Pojedu za ním,“ souhlasil jsem. Nic jiného ani nezbývalo a současně to byla dobrá příležitost zjistit, jak Maxova akce dopadla. „Co mám přesně udělat? A kam za ním vyrazit?“
„Volající říkal, že vozidlo zahlédl na dálnici M1 západně od Melbourne. Vydej se tím směrem a zkus ho najít. Poptej se místních a hlavně se dívej dobře kolem sebe. Kdybys ho našel, promluv s ním. Vím, že to nebude lehké, ale vím, že vy dva jste si rozuměli. Zkus ho přesvědčit, ať se vrátí.“
„Jdu do toho. Uvidím, co zmůžu,“ prohlásil jsem, přestože se mi stále vybavoval Maxův šílený výraz z toho dne, kdy si bral bez povolení černý speciál.
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout. A Paci. Dej na sebe pozor. Pořád je tvůj život pro nás velmi cenný. Další dobrý chlapy už nemám.“

Kapitán se naštěstí nedozvěděl plnou pravdu o zmizení stíhacího speciálu, ale zato mě čekal jiný úkol. Po tomto dlouhém rozhovoru jsem si následně skočil pro potřebnou výbavu. Čekala mě dlouhá cesta, a tak bylo potřeba se dostatečně zásobit municí, jídlem, vodou a další nutnou výstrojí. Dotankoval jsem jedno z odstavených hlídkových vozidel a vyrazil na cestu.

Základna se rychle vzdalovala ve zpětném zrcátku a mnou procházely smíšené pocity. Do čeho jsem se to zase uvrtal a kdo ví, co mě mohlo na cestách potkat. S rostoucí vzdáleností od základny mě čekalo větší a větší riziko, ať už od potulných motorkářů, gangů či prostých nájezdníků a zlodějů benzínu. Jenže kudy Max jel? Nezbývalo, nic jiného, než se zeptat místních.

Cesta ubíhala zatím klidně. Po dálnici M1, která protínala celé město, jsem pokračoval na západ. Během cesty přemýšlel, kam má Max namířeno a zvažoval různé alternativy. Když se přiblížilo město Werribee, přišlo mi na mysl město Clunes, kde potulní motorkáři dříve často řádili. Ovšem zarazila mě jedna věc. Směrem Clunes bylo výhodnější vyrazit po dálnici M8 a ne po M1. Nabízelo se hodně variant. Možná se gang přesunul jižněji, nebo to byl Maxův taktický manévr?

Ve Werribee jsem se zastavil, kde se zeptal na černé vozidlo v místním obchodě se smíšeným zbožím.
K mému překvapení jsem hned dostal od prodavače odpověď: „Ano. Je to asi dvě hodiny, co tudy projelo. A co mě též zaujalo, že krátce před tím se tu prohnala nějaká tlupa otrhaných motorkářů. Co si pamatuju, tak to byli oni, co tu před měsícem dělali hrozný bordel.“
„A netušíte, kam měli namířeno?“
„Vzpomínám si, že vyrazili někam na západ.“
„Díky moc. To jsem potřeboval vědět,“ nechal jsem prodavači pár drobných za ochotu a pokračoval ve sledování.

Pokračoval jsem v jízdě zmíněným směrem a snažil se najít nějaké stopy. Cesta záhy zcela osiřela, a tak nebyla žádná možnost se někoho dalšího zeptat. Na jednu stranu mě to uklidňovalo, ale také jsem mohl jet úplně špatným směrem. Vedlejšími silnicemi byl kraj doslova protkán. Během cesty se na mě nakonec usmálo štěstí, když jsem potkal místního na cestě z blízké farmy. Na můj dotaz odpověděl: „Ano. Prohnali se tudy nějací motorkáři, které pronásledovalo černé auto. Značku nevím, já autům nerozumím.“ Tato odpověď mi stačila a po slovech díku pokračoval rychle v pronásledování.

Netrvalo dlouho a cosi upoutalo mou pozornost. Na mostě přes nějakou malou říčkou se povalovaly dva rozbité motocykly a dvě těla. Okamžitě jsem zastavil. Se zbraní v ruce se vydal obhlédnout situaci, přičemž jsem bedlivě sledoval dění v okolí. Rovinatá pustá krajina působila neutěšeně, vítr se proháněl po mostě a vířil na něm písek a prach. Těla už nejevila známky života, ale ještě nevychladla, což nasvědčovalo, že od incidentu uběhla zhruba hodina. Chystal jsem se vrátit k vozidlu, když mě zaujalo ještě něco. Most poskytl dobrý rozhled do říčky, kde plavaly další dvě mrtvá těla. „Hm. Určitě Maxova práce. Ten chlap to rozjel ve velkým,“ proběhlo mi hlavou.

Během cesty jsem dojel pomalu jedoucí velké nákladní auto na němž byl naložený těžký bagr. Řidič mi prozradil, že ho asi před hodinou předjeli motorkáři, a vzápětí pouštěl ono hledané černé vozidlo. Správný směr mi prozradila další tři mrtvá těla v okolí silnice. Už jsem se nezdržoval zbytečným průzkumem. Nebylo pochyb o tom, že Max jel doslova přes mrtvoly.

O dalších pár kilometrů dál stál na krajnici kamion. Původně jsem už nechtěl zastavovat, když v tom mi jeho řidič dával znamení, abych zastavil. Už bližší pohled mi napověděl, že se tu stala děsivě vyhlížející smrtelná nehoda, kdy nákladní vozidlo přejelo motorkáře.
„Dobře, že jste tu, ten blázen mi vjel přímo pod kola,“ okamžitě spustil šokovaný řidič a ukazoval na hromadu trosek a nepřirozeně zkroucené tělo.
„Jak se to stalo?“
„Jedu a těsně za tamtím horizontem se vyřítil přímo na mě. Neměl jsem absolutně šanci zareagovat.“
„Nepronásledoval ho někdo?“
„Nevím. Určitě ne,“ zarazil se, když si vzpomněl. „I když počkejte. Hned za ním jelo nějaké černé vozidlo. Vypadalo podobně, jako to vaše, akorát bylo nějak upravené. Potom se otočilo a odjelo pryč.“
„Zůstaňte tu. Pošlu sem někoho,“ stroze jsem odpověděl, a potom nastoupil zpět do hlídkového vozu.
Chopil jsem se vysílačky a volal základnu. Na výzvu mi odpověděl přímo kapitán: „Tak co Paci? Našel jsi něco?“
„Jo. Ale víc bych ti pověděl, až se někde dostanu k telefonu, nechci to řešit po vysílačce. Potřebuju ale jednu hlídku. Stala se tu nehoda.“
„Dobrá. Pošli mi souřadnice a já to zařídím,“ odpověděl kapitán. „Zatím konec.“
Vyslal jsem slíbené souřadnice a okamžitě se vydal stíhat Maxe.

Existovala pouze jediná cesta, kudy mohl Max pokračovat, ale právě ta možnost mě silně znepokojovala. Vedla přímo do zakázané oblasti, místa mimo působnost našich i jiných patrol. Už jen výstražná značka u silnice na níž tkvěl zlověstně vyhlížející nápis: STOP ZAKÁZANÁ OBLAST a pod ním lebka se skříženými hnáty. Nebe najednou zakryla temná mračna a starý mrtvý strom opodál jen umocňoval zlověstnou atmosféru. Děsilo mě, kam se Max vydal. Tato místa, kam se důrazně nedoporučovalo jezdit, jsem doposud nenavštívil.

Během půlhodinové cesty se mi do mysli vkrádaly pocity nejistoty. Mohl mě tu kdykoliv, kdokoliv napadnout a já bych se ani nedočkal pomoci. Navíc máme do těchto míst zapovězen přístup i my. Kdyby se to dověděl někdo z nejvyššího vedení, následoval by kázeňský trest. Na druhou stranu se to nikdo z nich neměl šanci dozvědět, a aby nás tu někdo kontroloval bylo čiré bláznovství.

Pokračující rozbitá úzká cesta se vinula přes údolí a potok na jeho dně překonávala ještě užším mostkem. V tom mou pozornost upoutala proražená svodidla. Zbystřil jsem. Můj bližší pohled padl na doutnající spáleniště na dně propasti a jedné mrtvoly opodál. Další Maxova práce. Zastavil jsem za mostkem, kde stála osiřelá motorka, která evidentně patřila někomu z gangu potulných motorkářů.

Když jsem vystoupil, rozhlédl se po krajině a přemýšlel o tom, jakou Max za sebou zanechal spoušť. „Maxi, ty jsi se do toho pěkně opřel,“ nahlas jsem konstatoval, přestože se tu široko daleko nenacházel kdokoliv, kdo by má slova slyšel. Krajinou se proháněl silný vítr a do nosu mi vnikal pak spáleného benzínu. Neměl jsem sice ve zvyku kouřit, ale zrovna teď přišla pravá chvíle sáhnout do kapsy pro doutník a připálit si. Během poklidného pokuřování a sledování obrazu zkázy jsem rozmýšlel, co dál dělat. Max mohl být stále desítky, možná i stovky kilometrů daleko. Stíhací speciál dokázal běžně dosáhnout rychlosti přesahující 160 kilometrů za hodinu a při použití speciálního pohonu ještě mnohem víc. S běžným hlídkovým vozidlem jsem neměl šanci ho dohnat a navíc kdo ví, jakým nepříjemnostem bych musel čelit. Nakonec jsem pronásledování vzdal, otočil se a vyjel směrem k základně.

„Takže říkáš, že Max vyrazil do pustiny?“ zklamaně konstatoval kapitán Fifi poté, co jsem mu podrobně popsal celý průběh pronásledování.
„Je tomu tak. Zřejmě už ho nikdy neuvidíme.“
„Ach jo,“ posadil se kapitán na židli ve své kanceláři a přemýšlel.
„Taky mě to mrzí, že to tak skončilo. Přijít o nejlepšího stíhače není jen tak.“
Kapitán na má slova stále neříkal nic. Chvíli jsme oba mlčeli. Venku už vládla temná noc a v dáli občas zahřmělo. Až po několika minutách jsem pokračoval v našem rozhovoru.
„Jak to bude s těmi mrtvými motorkáři, které za sebou nechal Max? Předpokládám, že to bude mít nějakou dohru.“
„Ale buď v klidu. Všechno to budou prostě jen nehody s tragickými následky,“ uklidnil mě kapitán. „Těžko bude někdo vyšetřovat, jak to bylo, když nejsou žádní svědci.“
„Dobrá. Rozumím ti. Nejsou žádní svědci,“ čímž jsem dal kapitánovi najevo, co budu případným vyšetřovatelům říkat.

Kapitán mi dal pětidenní volno, abych se trochu zotavil, nabral síly a přišel na jiné myšlenky. Po tom všem se volno hodilo, měl jsem toho už dost.


Tak to byl poslední díl I. dějství, dále se děj bude od Mad Maxe už více odchylovat. Doufám, že bude ho kde publikovat.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 548
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jojo max je Max viděl jsem všechny díly maxe a vím o čem je řeč pěkně se mi vracejí vzpomínky na ty filmy :-)

pal Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 910
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Ano. Já je viděl dávno nějakých dvacet pět let možná i vic a vybavuji si to(šíleného Maxe a třetí s TT). Skvěle popsáno těším se na další díl.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Rozepsané/Nové povídky