Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG: ZDP 2 - 89. Návrat ztracené dcery

SG: ZDP 2 - 89. Návrat ztracené dcery


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

73. Virtuální procházka a jiné práce

Doktor Radek Zelenka ležel na zádech na posteli s rukama za hlavou a střídavě se mračil a usmíval. Mračil se proto, že Ann stále ještě nenašli, i když už viděl tolik lidí ve wraithských zásobárnách, že se mu z toho celkem pravidelně zvedal žaludek. A usmíval se proto, že přes všechna očekávání a obavy se mu na Toddově lodi prostě líbilo. Lépe řečeno na Aceově lodi, ale takto na ni myslel jen úplně tajně. Nikdo neměl vědět, že zná pravé Wraithovo jméno. Na celé Zemi ho včetně Radka znali jenom tři lidé, a tak to mělo zůstat.
„Jsme u další lodi. Je žádána tvoje přítomnost,“ oznámil mu mladičký wraithský voják a uctivě couvnul ze dveří.
Radek nereagoval hned. Tuhle lekci dostal jako jednu z prvních. Všechno má svůj čas a přetrhnout se není znakem přátelské ochoty, pokud na tom nezávisí život přítele. Ještě chvilku poležel, pak se posadil a rozhlédl se po své opravářské brašně. Vstal, zkontroloval její obsah, s hlasitým cvaknutím ji zavřel a chytil za ucho.
„Moje přítomnost je žádaná,“ zamumlal si pro sebe a sklonil hlavu, aby skryl úsměv.
Po příchodu na wraithskou loď mu trvalo jenom krátkou dobu, než přišel na to, že Wraith vlastně žádné opravy nepotřebuje ani nevyžaduje. Konkrétně jeho loď na tom byla tak dobře, že by jí Radek každým zásahem spíš ublížil. Ostatní lodě, které postupně navštěvoval, takové štěstí neměly. Vždy se našla nějaká závada nebo problém a lidský technik začínal být vyhledávaný.
Návštěvy na prvních plavidlech byly velice mírně řečeno nepříjemné. Radek nebyl u toho, když velitel vyjednával o jeho přístupu. Nejprve se ošíval, když ho před vstupem na cizí loď obstoupila silná ochranka wraithských vojáků s rukama významně položenýma na pažbách omračovačů, které vedl sám velitel, ale během chvíle pochopil, že jinak by dlouho nepřežil. Jeho pomoc byla sice přijata, ale jakmile ji dokončil, stal se jenom součástí potravního řetězce.
Nejhorší bylo, když procházeli kolem zásobáren s vysvětlením, že nejvíc problémů se skrývá právě při uchovávání potravy. Doktor Zelenka se brzy naučil přehlížet lidské tváře jenom zběžně. Byl si jistý, že Ann by poznal na první pohled, a ostatní uskladněnou potravu se snažil vnímat co nejméně. Na práci se skoro nesoustředil, přesto se mu vždycky podařilo odhalit důvod poruchy a buď opravu provést okamžitě, nebo s ní alespoň začít a udělit přesné instrukce k jejímu zdárnému dokončení.
Po prvních dvou pracovních návštěvách seděl v Aceově lodi v koutě místnosti, kterou dostal přidělenou k užívání, klepal se a z očí mu kapaly slzy. Netušil, jak děsivě na něj bude pobyt mezi Wraithy působit.
Ace vešel jako vždy bez ohlášení a zadíval se na drobného vědce.
„Jsi schopný pokračovat?“ zeptal se ho věcně.
„Netušil jsem, jak složité to bude,“ zajektal Radek zuby.
Ace se zamračil.
„Jestli ses rozhodl, že dál nechceš pokračovat, zůstaneš v této místnosti. Nemohu tě dopravit zpátky na Zemi, když si zrovna vzpomeneš.“
Radek si zakryl rukama obličej a promnul si ho, aby se zbavil vlhkosti na tvářích. Pomalu zvedl hlavu a zadíval se na Wraitha.
„Nechci zpátky na Zemi, vždyť jsem ještě nenašel svoji ženu. A nechci tady sedět a nic nedělat. Proto tady nejsem.“ Mluvil ostřeji, než bylo jeho uším příjemné, ale nedokázal ani nechtěl své emoce moc ovládat.
Ace spokojeně kývl. „V tom případě si odpočiň, k další lodi, kde by mohla tvoje Ann být, to bude trvat pár hodin.“ Nečekal na odpověď a odešel.
Radek si opřel lokty o pokrčená kolena a dlaněmi si podepřel čelo. Potřeboval se uklidnit a srovnat si myšlenky.
Další návštěvy byly lepší. Pověst o jeho technické zručnosti se rozletěla mezi wraithskými plavidly a netrvalo dlouho, než je sami velitelé i některé nižší královny začali vyhledávat.
Radek se naučil, na které dotazy, poznámky a připomínky má odpovídat, na které to není žádoucí a kdy si může dovolit jedůvku, a jeho silná ochranka se postupně smrskla na tři vojáky a jednoho z nižších důstojníků. Pokud tedy velitel neusoudil, že by jeho přítomnost na cizí lodi mohla být něčím přínosná.
Ve spánku doktora Zelenku začaly strašit tváře lidí v zámotcích. Probouzel se zmáčený potem a blahořečil komukoli, kdo dokázal na wraithské lodi zařídit pokoj se sprchou. Až když stál poněkolikáté pod jemným proudem teplé vody, uvědomil si, že ten někdo byla asi Andoriel. Usmál se a přejel rukou po narůžovělé stěně.
„Moc dobrý nápad,“ zašeptal si pro sebe.
Dotyk cizího vědomí ho zasáhl bez varování. Nejdřív se v něm skoro utopil, pak pochopil, že s ním komunikuje sama loď. Byla to tak nová zkušenost, že jí v první chvíli skoro odmítl, ale jeho přirozená zvědavost to nedovolila a za chvíli se k ní přidal i vědecký zápal, když zjistil, že se díky takovému spojení může o organických lodích dozvědět takové věci, za jaké by třeba Rodney dal pár let živo… Rodney už žádný život nemá, blesklo mu hlavou a raději se soustředil na virtuální procházku s tím nejzasvěcenějším průvodcem – samotnou lodí.
Nevěděl, jak dlouho stál pod sprchou s rukou přilepenou ke zdi. Voda na něj tekla stále stejným proudem a stále stejně příjemně teplá. Jediný ukazatel času v prvním okamžiku byla Radkova rozmáčená scvrklá kůže.
Dalším pomocníkem v dlouhých dnech čekání a bezesných nocích se stal terminál zabudovaný do jednoho z panelů obkládajících stěny pokoje. Radek mohl buď stát u něho, nebo ho přemístit na stůl opřený o nedalekou zeď a pohodlně si k němu sednout. Po prvním otevření mu to trochu připomnělo krátkou dobu, kdy měli na Atlantis wraithskou databázi. Brzy zjistil, že jeho přístupy jsou omezené, přesto se dozvěděl spoustu nových věcí. Zvlášť vesmírné anomálie byly pečlivě popsány i s místy, kde se vyskytují. Pročítal je a napadlo ho, že mu je styl popisu povědomý. Tentokrát na jméno tvůrce přišel brzy. Andoriel. Narazil na její zápisky, proto mu připadaly známé. Její způsob vyjadřování si pamatoval moc dobře.
Po návratu z další pracovní návštěvy, kdy sice opravil recyklaci odpadních látek, ale Ann nenašel, se u něj znovu zastavil Ace.
„Brzy budeme hotovi s plavidly, která tvoje opravy požadují. Pokud nenajdeš, co hledáš, bude to složitější. Připrav se na to, že počet vojáků doprovodu se zase rozšíří a na některé lodě se vůbec nedostaneš.“
Radek si povzdechl. „Děkuju,“ vypravil ze sebe. Právě přemýšlel o tom, kolik bezesných nocí ho ještě čeká, a jestli se ještě někdy v životě pořádně vyspí, i kdyby Ann našel hned na dalším plavidle.
„Brzy mě čeká setkání s nejvyšší královnou. Na její loď nepůjdeš v žádném případě. Ani by o tobě neměla vědět,“ pokračoval Ace. „Pokusím se tam i na ostatních lodích, kam se nedostaneš, po Ann poohlédnout sám.“
Radek otevřel ústa a zůstal na Ace civět. Wraith si dovolil malý úsměv. Malého nervózního vědce jen tak něco nepřekvapilo, ale jemu se právě povedlo, že ztratil řeč.
„Teď zůstaň tady, jsme nad planetou, která není bezpečná,“ otočil se velitel k odchodu.
Doktor Zelenka se chtěl zeptat, od kdy je sklizeň nebezpečná a jestli náhodou nejsou u Země, ale Ace se po něm ve dveřích otočil a Radek pochopil, že nebezpečí je skutečné a se Zemí nemá nic společného. O to zvědavější byl. Co by mohlo Wraithům nahánět hrůzu?
Stoupnul si těsně za dveře a zaposlouchal se do tlumených zvuků v nejbližším okolí. Už to chtěl vzdát, protože čekání bylo dlouhé a všude vládl klid, když se najednou povyk strhl snad přímo u jeho dveří. Neodolal a otevřel je. Pokud před nimi byl nějaký hlídač, zmizel. Křik a dupot se ozýval za nejbližší zatáčkou a rychle se blížil. Radek couvl zpátky do pokoje, dveře nechal otevřené a jen opatrně vykukoval, aby mu nic zajímavého neuniklo.
V ohybu chodby se objevil divný tvor. Doktor si všiml dlouhých uší svázaných fialovou mašlí, silného copu, visícímu přes rameno a huňatého pruhovaného ocasu s holým spirálovým koncem. Přesto ani na okamžik nezapochyboval, že tvor je mužského pohlaví, pokud nějaké pohlaví měl. Těsně za ním se hnali wraithští vojáci a snažili se ho chytit. Radek zahlédl jednoho, který ho často doprovázel na lodích. Pamatoval si ho jako kliďase připraveného zasáhnout, jakmile by cokoli ohrožovalo „chráněnou osobu“. Přikrčil se ve dveřích, a když tvor probíhal okolo, podrazil mu nohy. Připadal si jako na základní škole, kde se podobnými vtípky často bavil.
Tvor udělal kotrmelec a rozplácl se pod nohama Aceovi, který se objevil na druhé straně chodby. Velitel ukročil stranou a vojáci se na tvora sesypali. Radek stál ve dveřích a díval se, jak tvora pevně spoutávají, pak zvedl oči a couvnul, aby se před ním vchod zavřel. Ace spokojeně kývl. Doktor zareagoval naprosto správně.
Radek Zelenka se za dva dny protahoval a kroutil na všechny strany. Pohybu nikdy moc nedal, ale zůstat tak dlouho v jediné místnosti, to bylo i na něj trochu moc.
„Jak to tady mohla Ája vydržet?!“ vykřikl vztekle, když mu zalupalo v rameni, až měl pocit, že se mu do něj někdo dostává příborovým nožem.
Ode dveří se ozval veselý smích.
„Ája celé dny neseděla. Pěkně si s ní tady užili, co jsem slyšela,“ řekla Maya a zastavila se u vstupu, aby počkala, jestli jí Radek pozve dál.
„Je vůbec někdo, kdo by ji neznal?“ zavrčel Radek a opatrně se narovnával. Mávl přitom rukou, že Maya může vejít. „Co jsi slyšela? A kdo vůbec jsi?“ zeptal se, jakmile vešla a zvědavě se rozhlédla.
Maya nakoukla do sprchového koutu a zastavila se, aby si prohlédla obraz nad lůžkem. Radek pořád čekal, jestli mu odpoví na některou z otázek.
„Jo, jo,“ pronesla zamyšleně, a pak ho stručně informovala, kde se spolu mohli setkat. Sotva zpozorovala, že mu události zapadly do sebe, přešla k ještě stručnější zprávě o Andoriel. Tiše se bavila tím, jak jen zalapal po dechu, když zjistil, že se Ája proháněla po lodi a z nějakých zákazů a příkazů si nic nedělala. Ještě nějakou dobu odpovídala na Radkovy otázky a sama se ptala na všechno, co jí napadlo. Přerušil je až příchod jednoho z vojáků s něčím, co Radek označoval za večeři, i když podle jeho vnímání času bylo teprve odpoledne.
Maya se podívala na tác a s úšklebkem odešla. Taková strava už jí dávno nic neříkala.
Další den ale byla u Radka znovu a odcházela po dlouhé době.
Radek se díval na dveře, které se za ní zavřely, a usmíval se. Tak dobře si už dlouho nepopovídal. Ale nevadilo mu, že se pak už neobjevila. Pochopil, že nemá čas, protože se loď začala připravovat na setkání s nejvyšší královnou. Anat, jak se vyjádřil Ace, byla náročná, panovačná a nepředvídatelná. Některá místa v lodi bylo potřeba dobře zabezpečit před její případnou zvědavostí.
„Asi poslední pracovní návštěva před příletem na pozici Anat,“ řekl Ace Radkovi, když ho vedl na další wraithskou loď.
Radek se mdle usmál. Další procházka zásobárnou v něm vzbuzovala tak rozporné pocity, že by ji nejraději odvolal.
„Je tady!“ otočil se za dvě hodiny přeskakujícím šepotem k jednomu ze svých strážců. „Dej vědět veliteli, že jsem ji našel.“ Voják nijak nereagoval a Radek jen doufal, že se jeho objev k Aceovi dostane. Snažil se pokračovat v opravě, ale ruce se mu začaly tak třást, že si je opřel o stěnu a pak je spustil podél těla a sbalil do pěstí.
„Je něco v nepořádku? Žádáš přístup z jiného místa?“ chtěl vědět místní důstojník. Postával opodál a napůl nevraživě, napůl zvědavě sledoval lidského vědce, který toho o jejich lodi věděl víc, než celá posádka včetně velitele a královny dohromady.
„Přemýšlím,“ zavrčel doktor Zelenka a klouby na rukou mu zbělaly.
„Jsi hotový?“ zeptal se Ace. Objevil se z ničeho nic vedle Zelenky a zachmuřeně zíral na obnažený přívod energie. „Musíme co nejrychleji odletět.“
„Ale…,“ protestoval Radek vyděšeně. Velitelské gesto ho umlčelo a v čele ucítil drobné mravenčení a uslyšel nesrozumitelný mumlavý hlas. Potřásl hlavou. Nechápal, co se děje. Přitiskl částečně odříznutý plát lodní stěny přes spojené vedení, počkal pár vteřin, než se organická vlákna spojí a odstranil svorku, aby energie mohla volně proudit. Tiché pípnutí nedalekého terminálu potvrdilo, že oprava se podařila.
„Půjdeme,“ pobídl ho Ace. Jeden z vojáků vzal doktora za loket a odváděl ho do přepravní lodě, kterou používali při návštěvách cizích plavidel.
Nechal se vést bez protestů. Cítil se divně otupěle. V lodi se sesunul na sedačku u zdi a zůstal sedět s očima nepřítomně upřenýma před sebe. Uslyšel, jak velitel blízko něj něco říká, ale nevěnoval tomu pozornost, ani když si jeden z vojáků sedl vedle něj.
„To je ale milé přivítání,“ řekl najednou ženský hlas.
Radek vyskočil a divoce se rozhlédl. „Ann!“ vykřikl.
Vedle něj neseděl jeden z vojáků, ale jeho dlouho hledaná žena.
„Ann,“ vydechl Radek a natáhl k ní ruce.
Ann se zvedla a chytila ho kolem krku. Přitiskla se k němu a rozplakala se. Když pro ni před chvíli přišli a odváděli ji nekonečně dlouhými chodbami někam do neznáma, byla přesvědčená, že je to její poslední cesta. Místo smrti se potkala nejdřív s Wraithem, který se k ní choval jako k člověku, a pak i s Radkem. Mezi vzlyky to šeptala Radkovi do ucha, skoro se lekla, když se rozesmál, a trochu se od něj odtáhla.
„Jako k člověku?“ opakoval po ní vesele. Přejel jí rukou po tváři, uhladil jí vlasy na krku a palcem přejel po stružkách slz. „To už bys byla mrtvá,“ řekl s úlevným povzdechem. Pootočil se, aby viděl na Ace.
„Děkuju. Jsem tvým dlužníkem,“ řekl procítěně. Sice mu tichý hlásek našeptával, že všechny ty cizí lodě, co velitel navštívil spolu s ním, určitě Aceovi slouží k nějakému tajnému záměru, ale rozhodl se hlásek ignorovat. Wraith splnil, co slíbil – našel Ann. A co víc, Radek si rozšířil vědomosti a znalosti o wraithských lodích do takové míry, že po návratu na Zemi snad budou moci vymyslet účinnou obranu.
„Budu na to pamatovat,“ pokynul Ace rukou a s trochou ironie pokračoval: „Platba za technickou výpomoc byla standardní a královna se moc nezabývala pár kousky z přeplněných zásobáren. Ví, že jsme se nemohli zúčastnit sklizně na Zemi a ostatní planety jsou dost pusté.“
Radek začal blednout, ale velitel ho nenechal moc dlouho přemýšlet:
„Připravte se na dlouhý pobyt v pokoji. Budete potichu a dveře zůstanou v každém případě zavřené. K Anat nám zbývá necelý den letu, už se nebudu dál zdržovat, je třeba skoncovat s rusály jednou provždy.“
Radek si vzpomněl na divného tvora s dlouhýma ušima, kterého pomohl zadržet, když se proháněl po lodi, vzal Ann za ruku a odvedl ji Aceovou lodí, kde mezitím přistáli, do pokoje.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 979
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3039
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
a copak asi dělali, až došli do teho pokoje? :twisted: :twisted: :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

No, to už popisovat nebudu, nechám to na nich a na Vaší fantazii :D

:bye:

:sunny:

Příspěvek 08.5.2018 07:55:04
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

74. Domácí boje

Andoriel se pomalu soukala do čistých šatů a upíjela přitom z velkého hrnku silný bylinný čaj s medem. Cítila, jak se jí postupně vrací síla a připadala si z toho dost unavená. S přemáháním zvedla koutky úst k úsměvu. Slyšela, jak ve vedlejším pokoji netrpělivě přechází John Sheppard a čeká, až se Ája konečně rozhodne, že je čas na přesun.
„Tak můžeme?“ přivítal ji, jakmile se objevila ve dveřích. V ruce svíral vysílačku připravený dát pokyn na Celeste Grey, že je může asgardským paprskem přenést na palubu a vzápětí do Cheyennské hory.
„Spěcháš někam?“ zamračila se na něj Andoriel. Dopila poslední zbytek čaje a odložila hrnek do dřezu. Zůstala stát zády k Johnovi s rukama opřenýma o pult a zhluboka se nadechla. Vůbec se jí nechtělo naskočit znovu do toho šíleného vlaku skrývajícího se za jednoduchou značkou SG.
John povytáhl obočí. „Mám Nathanovi říct, že má s lodí počkat, až… až co? Uděláš si make-up?“ Mluvil ostře, ale pohled, kterým Andoriel sledoval, byl ještě pořád dost vyděšený. Když ji konečně našel, měl neodbytný pocit, že byla na hranici smrti. Opatrně se o tom zmínil a ona mu to nevyvrátila, jen pokrčila rameny a začala se vyptávat na to, jak se dostal zpátky ke staré práci.
Ája se zasmála a otočila se k němu. „Nemyslím, že by to pomohlo, ale jestli myslíš -,“ ušklíbla se na něj. Neodpověděl a pohledem ji poháněl, když se vydala po bytě a házela do objemné tašky všechno, co jí přišlo pod ruku. Nějakou dobu trvalo, než se začala z různých místností vracet s prázdnýma rukama, až nakonec zůstala stát nad otevřenou poloprázdnou taškou.
„Tak jestli to musí být,“ povzdechla si, „ to je všechno.“
John něco krátce zamumlal do vysílačky a než se Ája rozkoukala, stála na chodbě před kanceláří velitele SG. John sotva kývl na rozloučenou a někam zmizel. Nelitovala, boj se svou neochotou dělit se o poznatky o Wraithech stejně bude muset vybojovat sama a ošklivé prostředí SG jí v tom určitě nepomůže. Věděla, že jako vždy se toho od ní lidstvo moc nedozví.
„Ahoj, Paule, doufám, že pro mě máš…,“ začala hned, jak krátce zaklepala a bez vyzvání otevřela dveře do kanceláře. „Och, promiňte,“ zamumlala. Za stolem neseděl generál Paul Davis, ale někdo neznámý. Už chtěla zase zavřít, když ji neznámý muž pozval dál.
„Čekala jste někoho jiného,“ konstatoval. „Nejste první a nejspíš ani poslední. Generál Davis odešel ze zdravotních důvodů do důchodu a teď je to na mně. Paní Norová, vítám vás v SGC.“ Podal Andoriel ruku, pevně stiskl a zároveň se představil: „Thomas Hidllet. Nový velitel SGC. Dosadilo mě sice vojsko, ale hodnost žádnou nemám. Váš pokoj je připravený, ukážou vám ho. Až se zabydlíte, někdo vás odvede do laboratoře, kde se schází protiwraithská skupinka. Nebo víte co? Doprovodím vás do pokoje sám.“
Přes Ájinu snahu chopit se svých zavazadel, popadl její tašku a hodil si ji na rameno. „Moc toho nemáte,“ poznamenal a mávl rukou ve směru, kterým se měli dát.
Andoriel šla vedle něho a neodolala, aby po něm každou chvíli po očku nekoukla. Vzbuzoval v ní rozpaky a ani nejdřív nevěděla proč. Vypadal docela příjemně. V černém oblečení vynikla jeho bílá pleť a zářivě modré oči s výrazem, který se měnil z pobaveného na potměšilý a zpátky, i když se snažil tvářit vážně, jí připadaly milé. Delší černé vlasy se mu pod ušima začínaly kroutit a jejich konečky se lehce dotýkaly ramen.
Zadívala se před sebe a ušklíbla se. Stará stodola dobře chytá, napadlo ji staré přísloví. Až když se zasmála nahlas, uvědomila si, že to asi bylo nevhodné, ale pohodila hlavou a zašklebila se na fešáka vedle sebe.
„No, nový veliteli SGC Thomasi Zatímnevímjakdál, aspoň něco pozitivního v těhle ošklivých šedých chodbách,“ řekla vesele.
Podíval se na ni trochu zaraženě a to ji znovu rozesmálo. Poděkovala, když jí otevřel dveře do pokoje, sebrala mu svoji tašku a nekompromisně mezi nimi zavřela. Bude si muset na ty jeho zářivě modré oči v úzkém obličeji chvíli zvykat.

Ace si prohlížel Anat a nemohl se zbavit myšlenky, že takhle přepadlou ji ještě neviděl. Pohybovala se trhaně a v řeči i myšlenkách přeskakovala bez souvislostí mezi různými tématy. Nedostatkem potravy to být nemohlo. Cestou na můstek si všiml, že zásobárny praskají pod tíhou uskladněných lidí. Přesto měla Anat propadlé tváře a tenké paže, kterými pohybovala jako raněný pták. Znovu ji ujistil, že s rusály na povrchu planety s bývalou líhní si poradí i bez její pomoci, a bez protestů strpěl její nedůvěru vyjádřenou nejen slovně, ale i telepaticky. Chladně se uklonil a ukázal na hoobrazovku uprostřed můstku. Michael právě ohlásil splnění úkolu a vojáci Aceovy posádky začali s likvidací rusálů.
Anat se na to chvíli roztržitě dívala, pak se otočila ke dveřím a pokynula, že ji má velitel následovat.
Ace se po straně podíval na Krabata. Černý pramen vlasů nad čelem královnině prvnímu muži prokvetl šedými proužky a vypadal podobně strhaně, jako královna, přesto ani mrknutím oka Aceovi nenaznačil, co se na jejich lodi děje.
Anat Ace vedla do svých pokojů. Před vstupem se zarazila a podívala se na Wraitha skoro omluvně.
„Moje dcera si přeje se s tebou seznámit. Prosím, buď trpělivý.“ Otevřela dveře.
Ace zaváhal, než vešel dovnitř. Nikdy neslyšel o tom, že by se královna takto vyjadřovala o své dceři. Jeho první tiché nadšení, že se setká s Ana-al nebo s Baanan vzalo rychle za své, když v místnosti potažené tmavým suknem uviděl malou osůbku s rukama založenýma před sebou. Měla nepochybně wraithské rysy, ale zároveň nevypadala jako žádný jiný Wraith včetně Michaela a Mayi.
„Své dcery už nikdy nepotkáš,“ řekla mu na uvítanou. „Jedna doplatila na svou pýchu a stala se potravou pro rusály a druhá bojovala o své tělo, dokud ji nezničila katastrofa, která zasáhla celou jednu solární soustavu.“
Ace cítil, jak se mu rozbušilo srdce, a stiskl prsty do pevných pěstí. Ani ho nenapadlo, že by jí neměl věřit. Věděl, že mluví pravdu.
„Děkuji ti za pozdrav, i já tobě přeji příjemný den,“ řekl, když se mu podařilo uvolnit zaťaté zuby.
„Alexis,“ vzdychla královna, přešla kolem velitele, stoupla si před dceru a pohladila ji po ramenou. „Proč jsi to neřekla mně, Sisi? Jsou to – byly to i moje dcery,“ opravila se a v hlase jí zazněl ublížený tón.
„Já jsem tvoje dcera,“ usmála se na ni Alexis, pak se jí tvář vrátila k vážné masce a královna sebou cukla, jako by ji někdo odstrčil.
Ace zaznamenal krátký zápas myslí, ve kterém starší podlehla až překvapivě rychle, a Anat se stáhla do kouta místnosti.
Alexis si Ace prohlížela jako nový mírně zajímavý exponát, pak na něj zaútočila myšlenkou. Wraith se nesnažil jí nějak bránit, jen ji odrazil stranou a nechal rozplynout. Sisi se zamračila a pohodila hlavou, až se jí různobarevné prameny vlasů rozletěly do všech stran. Zkusila to znovu se stejným výsledkem.
Wraith se na ni díval s pohrdavým znechucením. Byla silná. Silnější, než ostatní Wraithové, a kdyby nebylo Andoriel, která se pod Aceovým vedením naučila odvracet mentální útoky mnohem silnějších telepatů, byl by jí podlehl stejně, jako se to stalo Anat. Taková moc ale měla být usměrněna hned, než začne páchat škody na vlastním druhu. Že tuto výchovu Anat zanedbala, bylo neomluvitelné.
„Tyyy!“ zasyčela na něj Alexis a přetrhla mu další myšlenky.
Nový útok byl mnohem horší, a než se Aceovi podařilo ho zvládnout, na čele se mu třpytily drobné kapičky potu.
Sisi vztekle dupla nohou do země, rozpletla ruce spojené před tělem a ukázala ke dveřím.
„Vypadni!“ zaječela. Takhle jí ještě nikdo neodolával.
Ace jí věnoval poslední zamyšlený pohled a odešel z místnosti. Anat se snažila vyplížit s ním, ale rozkazovačný hlas dcery ji zarazil. Wraith se ohlédl, ale nesnažil se pomoci. To bylo mezi královnami, ať už měly jakýkoli věk. Letmo pohlédl na Krabata a napadlo ho, že mu nezávidí. Být velitelem na takové lodi bylo jako bojovat se svou rodinou o holý život. Krabat stále nereagoval, i když Ace nechal svoji myšlenku volně plynout. Až když viděl jenom Aceova záda, naznačil malou úklonu jeho směrem.
„Počkej!“ zarazil Ace výkřik Anat, než stačil nastoupit do malé přepravní lodi a odletět. Ustoupil jí z cesty a pevně za nimi zavřel vstup.
Anat se zapotácela, dosedla na jednu ze sedaček u stěny, opřela si hlavu a se zavřenýma očima prudce oddechovala.
Přepravní loď vyletěla do vesmíru a zakroužila, aby nabrala kurz k mateřskému plavidlu.
Sotva přistáli, Ace sdělil pilotovi, že odlétají na opačnou stranu planety. Sledoval přitom Anat, která se očividně vzpamatovávala. Odvedl ji do své kajuty a snažil se, aby měla pohodlí. Byla to pořád nejvyšší královna a on nemohl převzít její místo. Skoro zalitoval, že nemá po ruce Teylu s jejím wraithským genem, kterou by mohl zmanipulovat, aby Anat zabila a zbavila se pak i Alexis. Všechno by bylo jednodušší, kdyby měl moc ve svých rukou.
„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ nabídl královně neochotně. Byla jen otázka času, kdy se Anat vrátí ke svým starým způsobům a začne bojovat o nadvládu.
„Nemůžu se zdržet moc dlouho,“ odpověděla těžce. „Nezvládnou ji. Nikdo ji nezvládne, ani já ne, ale když jsem u ní, nechá loď na pokoji a posádka může fungovat, jak je zvyklá.“
„Kdo…?“ začal Ace. Pak si uvědomil, že takové dotazy jsou nad rámec jeho pravomocí.
Anat rezignovaně mávla rukou. Užívala si toho, že se jí nikdo nepřehrabuje v hlavě, a docela ráda ústně odpověděla:
„Baal. Ten – ten tvor, co -,“ zamnula si rukou zátylek a ztěžka polkla.
„Baal,“ opakoval tiše Ace. „Aha.“ Pamatoval se, jak královnu ovládl tvor podobný hadovi, který si říkal Anat, a snažil se převzít nejenom vládu nad Wraithy, ale také do galaxie Pegas pozvat svého druha Baala. Nebyli si tehdy jisti, jestli se hadovi-Anat podařilo odeslat Baalovi zprávu a dlouho čekali, kdy se objeví nějaká přízračná loď plná hadů odhodlaných obsadit celou galaxii. Nikdo nepřiletěl a Ace na Baala skoro zapomněl.
„Ty potvory mají genetickou paměť,“ pokračovala Anat. „Alexis si pamatuje všechno nejenom jako gout, nebo jak si to její otec vlastně říkal, ale také jako Wraith.“ Poslední slova skoro vzlykla a z očí jí vypadly dvě velké slzy.
Ace si pomyslel, že vzniku Alexis musela být přítomna i Anat, ale nahlas nic neřekl. Spoléhal na to, že královna odložila telepatii jako příliš často používaný doplněk, kterého se ráda na chvíli zbaví.
Anat se pomalu zhluboka nadechla a narovnala se. „Bude z ní dokonalá královna,“ řekla. „Bude nejsilnější, ovládne všechny a všechno. Nikdo proti ní neobstojí. Moje krev.“ Oči se jí zamžily představou všech možností. Ramena jí postupně klesla a nakonec svěsila hlavu. „Ale kdo s ní vydrží? Kdo podpoří moji holčičku? Nemůže zůstat sama.“ Už jen šeptala.
Ace stiskl rty, aby nepronesl něco o nutnosti kázně. Rozhodování nebylo na něm.
Královna se usadila do pohodlného křesla, zavřela oči a pohnula prsty rukou na znamení, že si chce odpočinout.
„Až budu chtít odejít, zavolám tě,“ řekla.
Ace naznačil úklonu a odešel. Procházel loď a kontroloval, jestli jsou všechny důležité dveře náležitě zabezpečeny. V celém plavidle vládl klid přesně, jak si to přál. Došel na můstek, oběma rukama se opřel o středový pult s hoobrazovkou a svěsil hlavu. Také si potřeboval odpočinout po setkání s Alexis a nečekanou návštěvou Anat. Mimochodem zaznamenal, že boj s rusály byl úspěšný a výsadek se vrátil z planety, ale zkoumání podrobností odsunul na dobu, kdy bude královna pryč.
Odpočinek netrval dlouho. Anat se objevila na můstku, aniž by jí kdo doprovázel, a ledovým hlasem se začala ptát na několik uzavřených vstupů. Ace ji klidně informoval o opravách a nebezpečích, která za zamčenými dveřmi číhají, a vzápětí chtěl sám vědět, jestli si královna přeje návrat na svoji loď. Dočkal se tvrdého pohledu a strohého přikývnutí.
Ke královnině plavidlu se na Aceův příkaz vraceli oklikou, kterou přijala sotva znatelným úlevným povzdechem. Jak se blížili k Alexis byla královna zase nervóznější a zmatenější, a když měla nastoupit do přepravní lodi, kterou pro ni poslal Krabat, napadlo ji, že by pro její psychické zdraví bylo lepší lodičku otočit a odletět někam do neznáma. Ta slabost ji ale hned přešla, a když vstupovala na svou mateřskou loď, tvářila se zase tak, jak se na nejvyšší královnu patří.
„To je dobře, že jsi tady,“ ozval se jí okamžitě v hlavě hlásek Sisi. „Jsme tady moc dlouho, a jak jsem zjistila, nechala jsi za sebou nějakou nedodělanou práci. Svolej celou flotilu, letíme skoncovat s tou planetou, kde jsi nechala spoustu potravy ladem.“

posedlík Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 979
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

Ještě jsem si vzpomněla, že tu někdo psal o použití Niči-Tele. Tehdy jsem nevěděla, o co jde. Teď už vím! :D Tyhle Marvelky jsou skvělé :thumbsup: Líbí se mi čím dál víc, i když moji nejoblíbenější postavu v posledním filmu zabili :cry: ale už se mu to stalo, tak to snad přežije jako vždycky :twisted:

:bye:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2005
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Pekné časti. :bravo:
Andoriel, pokračuj v započatom diele. :yeah: :ok:
:bye:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Puk! PUK se vrátil :D

Děkuju, Púčik :)

:bye:

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2005
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Puk nikam neodišiel :wink: , len nekomentuje. :comp:
:bye:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3039
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
tvoju najobľúbenejšiu postavu v poslednom filme z dielne Marvelu zabili? A kto to je, len tak čisto zo zvedavosti...

Ja mám totižto marvelovky veľmi rád a myslím, že ste už zistili, že postavu Forlinovej asistentky doktorky Jacobsenovej som napísal podľa agentky Hillovej, pravej ruky Nicka Furyho...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Padlo jich tam hodně, viď Aiwe? :D
Hned jsem mu přidělila roli ve svém světě, takže ho najdeš v 'Domácích bojích' a pak dál a dál a dál až do konce. Rozhodně pro něj chystám pár zajímavých věcí :twisted:
:rflmao:

:bye:

:sunny:

Příspěvek 18.5.2018 06:24:59
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


75. Kdo z koho

„Nevyhneme se jí,“ zavrčel pilot a ruce mu pořád létaly po panelu.
Jennifer Keller se líně pootáčela, ale bylo jasné, že nemá šanci uniknout před rychle se blížícím kusem planetky.
„Kde je nějaká sonda? Potřebuju lepší pohled,“ pokračoval pilot v samomluvě do naprostého ticha, které zavládlo na můstku.
„Posílám obraz,“ odpověděl někdo ze zadní části.
„Jo, jo,“ mumlal pilot. „Řekněte posádce, ať vyklidí dolní paluby.“
Evan Lorne se na něj díval s očekáváním, že z něj snad konečně vypadne, co vymyslel, ale pilot mlčel. „Pane Michalsi, co máte v plánu?“ zeptal se, když se mu čekání zdálo moc dlouhé.
„Ještě chvíli,“ odbyl ho Lugh Michals a předklonil se, aby lépe viděl.
„Máme chvíli?“ zeptal se Evan, opřel se v křesle a rukama sevřel postranice. Planetka už zabírala většinu pohledu a bylo vidět, jak se pomalu otáčí, aby Jennifer Keller nastavila svoji nejostřejší část. Aspoň tak to Evanovi připadalo.
„Celé posádce: Připravte se dosednout,“ řekl najednou Lugh. Pozemská loď se dostala spodní částí proti planetce a vysunula vzpěry. „Přistání za pět… čtyři…,“
Trysky jely naplno, aby pomohly částečně pracujícím podsvětelným motorům a oddálily a změkčily pád lodi tak, aby bylo možné ho označit za „trochu tvrdší přistání“. Roztřepený kus vesmírného tělesa už zaplňoval celou obrazovku a Evan si všiml malé rovné plošiny u jednoho z bezedných srázů. Netroufl si odhadnout, jestli je plošina dost velká, aby se tam vešla jejich loď, ale rozhodl se věřit úsudku Lugha Michalse.
„Tři… dva… jedna – kontakt.“
Jennifer Keller se otřásla, nahnula na bok, něco prasklo a něco se se strašlivým skřípáním trhalo. Loď klouzala a zároveň v ní vibroval každý šroubek. Evan cítil, jak mu klepou o sebe zuby a nedokázal stisknout čelist tak, aby cvakání zastavil. Rukama svíral opěrky a nohama se vzpíral, aby se udržel v křesle. Podlaha pod ním se prudce zhoupla. Už se mu zdálo, že přes všechnu svoji snahu skončí na zemi, když všechno přestalo.
Každý z posádky zůstal strnule stát nebo sedět a čekal, jestli bude rozpad lodi po nárazu do planetky pokračovat. Pak se ozval tichý výdech, nervózní zakašlání a klepnutí, jak upuštěná propiska dopadla na podložku.
„Pane Michalsi, paní Becceová, hlášení.“ Evan se posunul v křesle a rozhlédl se po můstku. Žádné škody na první pohled neviděl, ale to nemuselo nic znamenat.
„Sedíme na celkem rovné ploše. Přišli jsme o tři vzpěry. Dvě jsou pryč úplně a jedna se vlámala dovnitř lodě. To byl ten ošklivý zvuk před chvílí,“ ujal se slova Lugh Michals. „Zbývající jsem zatáhl, takže sedíme na břiše. Odlepit se by byl v současnosti problém. Navrhuju, abychom takhle zůstali, pokud to půjde.“
„Spodní část lodi je poškozená. Vlámaná vzpěra roztrhla předěl mezi poslední a předposlední palubou, přerušila vedení, prorazila chladící systém a ťukla do strojovny. Podsvětelné motory jsou úplně mimo provoz,“ navázala na něj Monique Becceová u vnitřních senzorů. „Z ošetřovny hlásí raněné, devět lidí se pohřešuje. Zatím se mi nepodařilo zachytit jejich podkožní čipy. Moment, rozšířím pátrání -,“ přejela prsty po obrazovce a potřásla hlavou. „Nic. Opravářské čety se vrátily ke své práci. Štíty drží. Nejdou na plný výkon, ale k běžnému provozu to stačí. Dálková komunikace zmizela. Ztratili jsme ji asi někde cestou. Na spojení se Zemí můžeme zapomenout. Technici mají teď o hodně víc práce a už přicházejí první žádosti o převedení všech, kromě nezbytné obsluhy, aby byly opravy co nejdříve hotovy.“ Mluvila s očima přilepenýma k monitoru a přejížděla po něm prsty, jak třídila nová data. Nadechla se k pokračování, když jí do řeči skočil další důstojník.
„Určitě by se měli oprav účastnit všichni. Už známe trajektorii úlomku, na kterém sedíme, a není to dobré.“ Zvedl oči a ujistil se, že ho všichni poslouchají. Rozhodně takovou zprávu nechtěl říkat víckrát, než bude nezbytně nutné.
„Trosky solární soustavy se chovají dost chaoticky, ale mají jedno společné – všechny pomaleji nebo rychleji míří ke zbytku slunce. Našemu kousku bude trvat jen pár dní, než nám začne být horko. Otázka je, jestli nám bude na opravy stačit pár dní.“ S očekáváním odpovědi zvedl hlavu.
Evan Lorne si mnul čelo a všichni ostatní na můstku se dívali na svoje monitory a zamračeně studovali informace, které stále nabíhaly.
„Spolupracujte na harmonogramu oprav, hlídejte pohyb toho ‚našeho kousku‘,“ Evan mluvil volně do prostoru a při posledních dvou slovech se pousmál. Hned zase zvážněl a pokračoval: „Nechte obsazené jenom základní pozice. Všichni ostatní budou k dispozici opravářským týmům. Rozpis prací chci co nejdřív. Najděte těch devět ztracených. Teď jdu na ošetřovnu.“ Vstal.
Doktor Geoffrey Xang byl ještě nepříjemnější než kdy dřív. Ošetřovna byla plná a lidé s lehčími úrazy čekali na ošetření v přilehlé chodbě. Evan se snažil s každým prohodit aspoň pár slov a postupně se propracoval až za doktorova záda. Naklonil se a zjistil, že právě probíhá akutní operace. Pacientka byla jen v lokální anestezii a k Evanovu zděšení se pokusila o úsměv, který vyšel do děsivého šklebu, když velitele lodi uviděla vykukovat zpoza doktorova ramene.
„Když už jste tady, generále,“ zavrčel Xang aniž se otočil, „vemte támhle tampón a můžete mi otřít čelo.“
Evan se rozhlédl, na nenápadné mrknutí sestry vzal velký chomáč gázy a připlácl ho doktorovi na čelo.
Xang zafuněl, když se chomáč nasáklý potem odloupl z jeho čela. „Děkuju,“ zamumlal a dál si generála nevšímal.
Evan couvnul, pak se otočil a při odchodu zahodil gázu do koše. Vracel se na můstek a spokojeně sledoval, jak ho míjejí hloučky lidí, některé zuřivě diskutující o nejlepším postupu při opravách.
Na můstku s generálem zůstali jenom dva důstojníci, aby sledovali a koordinovali probíhající práce.
Ze ztracených devíti členů posádky se podařilo zaměřit jeden lokátor kdesi hluboko v propasti, u které Jennifer Keller seděla, a ostatní našli při opravách namačkané v malém skladu na toxický odpad. Zámek u dveří se nárazem poškodil, takže nešly otevřít zevnitř, a jeho stěny byly důkladně odstíněné, aby nic nemohlo proniknout. V tomto případě bohužel neunikl ani náznak toho, že ve skladu někdo je, a než jednoho z procházejících napadlo otevřít dveře, tři z osmi zemřeli na zranění a s nimi spojenou dehydrataci.
Evan si pro sebe opakoval, že to mohlo být daleko horší, ale stejně mu připadalo, že na zmínky o čtyřech obětech jejich ‚přistání‘ naráží při sebemenší příležitosti.
Po pěti dnech byl povrch celé lodi opravený, většina vedení fungovala tak, jak měla, a také bylo jasné, že podsvětelné motory v dohledné době prostě pracovat nebudou. Kus planetky se přiblížil ke slunci a část pracně nastřádané energie chladila prostory u vnějšího pláště.
Šéf strojovny Erik Savelli s kruhy pod očima hlubokými jako Grand Canyon na Evanův dotaz jen bezmocně rozhodil rukama.
„Jestli někdo nepřijde se zázračným nápadem, jak se odlepit od toho kusu skály a dostat se dost daleko, než nás nějaký jeho zoubek rozpárá, tak jsme v háji.“
V dalších dnech se ve strojovně vystřídala řádka lidí z různých oborů, ale žádný „zázračný nápad“ se nekonal.
Hlavní inženýr už nepoužíval termín ‚v háji‘, ale mnohem hrubší a hutnější výrazy, ale ani to nebylo nic platné. Stálé propočítávání úhlů, pod kterými by loď hnaná jenom tryskami mohla opustit zubatý úlomek, nevedlo k žádnému výsledku, na konci kterého by plavidlo zůstalo v jenom kuse, a nepomohl ani nápad se zapřažením stíhaček a Jumperů na dlouhá lana a řetězy.
Čím víc se úlomek planetky blížil ke slunci, tím větší byly teplotní rozdíly na jeho povrchu a tím častěji se skalní jehly nad Jennifer Keller lámaly a ohrožovaly plavidlo. Také se začal bortit rovný kus skály, na kterém loď seděla, a nečekané pohyby malé plošiny prověřovaly opravený trup. Skupina techniků ve skafandrech, která se pokoušela zvenčí k plavidlu připevnit provizorní vzpěry, kdyby se Jennifer Keller přece jenom pokusila o odlet, musela být celou pracovní dobu připoutaná, aby je nepostihl stejný osud jako jediného člena posádky, který se při improvizovaném přistání dostal mimo loď a skončil v hluboké propasti. Úlomkotřesení vyvolané blízkostí slunce bylo stále silnější a celá posádka při každém z nich očekávala, že se loď sveze do propasti. Padaly i temné vtipy o cestě do pekel na tobogánu. Hlavního inženýra musel doktor Xang osobně postavit mimo službu, protože Erik Savelli odmítl odejít ze strojovny, dokud se nezhroutil uprostřed třístého padesátého devátého pokusu o opravu podsvětelných motorů.
„Štíty drží, ale je jenom otázka času, než se na nás zřítí tak velký kus skály, že to nezvládnou, nebo než nás zasáhne náhlý výron kolabujícího slunce,“ řekla bezbarvým hlasem Monique. Při dvoučlenných hlídkách na můstku museli mít oba důstojníci celkový přehled a většina z možných kandidátů se raději připojila k pracujícím skupinám, než by nečinně seděla a sledovala, jak pomalu jdou opravy a jak rychle se loď na kusu planetky blíží k hranici zkázy, kam zasahovala destrukční činnost nestabilní hvězdy, která byla schopná letící úlomek i s lodí jediným malým prsknutím zničit. Hranici vytyčili hned zpočátku a její okraj se za relativně krátkou dobu sledování znatelně rozšířil.
Evan seděl s čelem podepřeným dlaní a po Moničině hlášení nezvedl ani oči. Nezbývalo jim než pracovat a doufat v zázrak.

„Ano, zaútočíme na Zemi!“ vykřikla Anat z plných plic. Už měla dost Alexis a jejího věčného dožadování se pozornosti a prosazování dětských nápadů. Královna nebyla zvyklá ustupovat a přizpůsobovat své plány nikomu, natož malé holce, i když to byla její dcera a byla ta nejsilnější osobnost, se kterou se Anat kdy setkala.
Po královnině výkřiku konečně nastalo ticho a Wraithka se s úlevou opřela v křesle.
„Zaútočíme na Zemi,“ zopakovala důrazně. „Nejdřív svolám flotilu, a to bude nějakou dobu trvat. Ale útok na Zemi bude,“ zdůrazňovala pořád, aby předešla dalšímu vydírání, vyhrožování a prosbám. „Než se flotila shromáždí K ÚTOKU NA ZEMI! najdeme hezkou planetu s ideálními podmínkami pro další líheň. Až převezmeš vládu, budeš potřebovat vojáky i důstojníky, aby plnili tvé rozkazy.“ Zmlkla a čekala na reakci Sisi.
Malá královnička vypadala jako osmiletá dívenka s velkýma hnědýma očima v bledé tvářičce a různobarevnými vlásky, které ztratily svou dětskou kučeravost a začaly se rovnat a protahovat. V bílých volných šatech by ji každá pozemská matka nazvala andílkem, ale Anat od začátku věděla, jaký ďábel se v ní skrývá, a přistihla se, že tají dech v očekávání odpovědi.
„Vojáky a důstojníky?“ Alexis se nad královniným návrhem hluboce zamyslela a na sytě růžových rtech se jí pomaličku rozlil úsměv. „Ano, to bude hezké,“ souhlasila. „Najdeme těch planet víc, aby bylo hodně vojáků. Tahle galaxie je velká a ovládnout ji, k tomu bude potřeba obrovská armáda. Apokalyptické armády královny Alexis,“ zašeptala zasněně.
Anat se také usmála a cítila, jak jí klesají stresem zvednutá ramena, prsty zaťaté do opěrek křesla se uvolňují a kroutí je křeč z přílišné námahy.
„Začneme hned!“ vykřikla Sisi nadšeně. Vyskočila a myšlenkou zvedla na nohy i královnu. „Jdi to zařídit. Chci ty planety vidět. Hned,“ rozkazovala. Nadšením poskakovala a všechny opatrné námitky Anat, že vyhledání takové planety, natož několika planet, nebude tak jednoduché, odbyla mávnutím ruky.
„Tak to bys už měla začít. Máš tady toho svého kamaráda, toho Ace, tak ať je aspoň trochu užitečný a ty planety najde,“ zašklebila se. Ten protivný Wraith se jí nechtěl podrobit, a to bylo něco, co mu Alexis nemohla odpustit. Bude jenom správné, když ho využije, než ho pošle do wraithských pekel. Napadlo ji, jak asi takové wraithské peklo vypadá, ale hned tu myšlenku opustila a soustředila se na představu velkých líhní chrlících dokonalé vojáky a poslušné důstojníky, všechny pod její laskavou vládou.
„Na co čekáš?“ vyjela na Anat. Královna sotva došla ke dveřím. Prudce se tam otočila a ostře se podívala na dceru.
„Na nic,“ ujistila ji chladným hlasem. Byla nadšená, že Země byla zapomenuta, a chvíle odpočinku jí dodala sílu k novému střetu. „Jdu předat tvůj příkaz tomu mému kamarádovi.“
Sisi naklonila hlavu na stranu a vzápětí se rozesmála. „Ano, mami, to udělej,“ řekla vesele a Anat cítila, jak jí při Alexiných slovech znovu začíná dloubat v hlavě.
„A hlavně nezapomeň svolat flotilu, protože jakmile vyberu vhodné planety, asi čtyři,“ počítala na prstech,“ tak povedu útok na Zemi.“
„Ty? Ty budeš vybírat planety – čtyři – a povedeš útok?“ zeptala se Anat posměšně. Sáhla na ovládání dveří a zhroutila se vedle nich téměř bez sebe bolestí, za kterou, jak dobře věděla, mohla její dcera.
„Jistě,“ řekla Alexis potichu. „Vyberu čtyři planety a povedu útok na tu odpornou planetu, co jí říkají Země.“ S opovržením se podívala na matku a odešla do zadního pokoje, aby si odpočinula před prvními velkými úkoly, které ji čekaly při dobývání planety, soustavy, galaxie, vesmíru…

:bye:

:sunny:

Příspěvek 18.5.2018 07:56:46
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3039
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Jak ja tu malu drzu holku nemam rad... :pst:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 18.5.2018 09:50:21
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

Tu malou potvoru Sisinu nemá rád nikdo. Je to snad jediná vysloveně záporná postava, o které píšu, a nic hezkého na ní nemůžu najít. Už se ani nepokouším :|

:bye:

:sunny:

Příspěvek 18.5.2018 15:56:31
posedlík Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 979
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 18.5.2018 16:04:56
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 28.5.2018 06:20:37
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


76. Mimo dosah

„Cože budeme potřebovat?“ Alexisin hlas zazněl výhrůžně, ale Anat byla moc unavená na to, aby ji to zajímalo.
„A jak si myslíš, že vzniknou noví vojáci?“ zeptala se a použila podobný tón jako dcera.
Sisi se zarazila a chvíli přemýšlela. „Vylíhnou se z kokonů!“ řekla s vítězoslavným úsměvem.
„Správně. A jak se tam ty kokony dostanou, kdo je bude hlídat, opatrovat, a kdo do nich umístí zárodek nového života?“ ptala se dál královna. Aspoň na pár okamžiků si mohla připadat jako matka s dcerou.
Alexis se na ni podívala a Anat si uvědomila, že to na ni celou dobu hrála. Sisi z tváře zmizel úsměv: „To je mi úplně jedno. Zařiď, ať tam jsou a vyklubou se co nejdřív. Letíme najít poslední planetu.“
Malá suita doprovodných plavidel kolem královského Úlu se semkla blíž k sobě a skočila do hyperprostoru, aby navštívila další slibně vypadající solární soustavu. Jedna z menších lodí zůstala na místě a vyslala signál, aby navedla dvě lodi s královnami a poškozené plavidlo určené jako inkubátor, na planetu, která se měla stát třetí základnou s wraithskou líhní.
Poškozená loď měla co dělat, aby zvládla poslední cestu. Na její palubě zůstal jenom pilot. Ostatní členové posádky byli odsunuti na jiná plavidla a čekala je dlouhá služba strážců líhní. Po posledních událostech už to nebyla tak klidná práce, jako bývala v galaxii Pegas.
Ace sledoval pohyb wraithských lodí na dálkových senzorech a praly se v něm protichůdné pocity. Cítil nadšení ze vzniku nových líhní a obavy z moci Alexis, které se pomalu měnily v nenávist, protože se mladá královnička určitě bude pokoušet ovládnout i jeho. Navíc se mu podařilo poznat některé Alexisisny plány při její snaze proniknout do jeho mysli, a teď se mu pořád vracelo, že by měl varovat Zemi, což považoval za zradu, ale myšlenky na varování lidstva se nemohl zbavit. Sisi nechtěla sklizeň, její cíle ohledně Země byly jiné než pouhé získání potravy. S přihlédnutím k novým líhním bylo její řešení krátkozraké. Možná by bylo vhodné Zemi varovat.
Než se stačil rozhodnout, co bude pro něj nejlepší, vyrušil ho signál. Volání lodi, na které předal velení Zakovi, znělo naléhavě.
Zak svého velitele informoval o tom, že posádka druhé lodi na hlídce byla přesunuta k nim a plavidlo samo se rozpadlo po napadení hlodavci.
„Cože?“ Ace nedůvěřivě poslouchal hlášení o tom, že hejno myší a krys dokázalo rozkousat wraithskou loď tak, až vnější stěny nevydržely a plavidlo se rozpadlo. Důstojník žádal o pomoc nebo radu, protože obě posádky měly téměř plný stav a jedna loď nedokáže pro dvojnásobek Wraithů vytvořit přijatelné životní prostředí.
„Jediná dobrá věc je, že při zničení lodi byli eliminováni i všichni hlodavci. Přesto jsem určil speciální hlídky, které monitorují podezřelé anomálie a kontrolují každý temný kout plavidla,“ uzavřel Zak své hlášení a s očekáváním se zadíval na Ace.
„Dobře,“ pochválil ho velitel a podíval se stranou, aby určil přesný čas, kdy může doletět k Zemi. „Odešlu žádost na základnu stavitelů lodí a dohodnu s nimi nejlepší a nejrychlejší předání náhradního plavidla.“
Po dalších strohých instrukcích přerušil spojení a zhluboka se nadechl. Dilema, jak pokračovat dál, se vyřešilo pomocí tlupy hlodavců a jejich hladových zubů.

Ann se celé noci budila s křikem a mávala kolem sebe rukama tak, že jich Radek Zelenka pokaždé pár chytil, než se Ann probudila úplně a uklidnila se. Pobyt v zámotku na ní nechal stopy v podobě děsivých nočních můr a pobyt na Aceově lodi, kde se bála opustit jedinou místnost a při pohledu do kterékoli bílé nebo maskované tváře propadala panice, jí na klidu moc nepřidal. Nechápala, jak se Radek může tak jednoduše a přátelsky bavit s démony, kteří je věznili. Nepomohlo jí vysvětlování, že ji posádka tohoto plavidla zachránila. Hlava to byla schopná pochopit, ale všechno se v ní vzpíralo, aby tomu opravdu uvěřila.
Velitel za nimi chodil často, aby se ujistil, že mají všechno, co potřebují, a každý den některý z důstojníků přinesl tác plný jídla a další věci, o které požádali, ale Ann vždycky skončila v tom nejvzdálenějším koutě, stočená do vystrašeného uzlíku. Radek se před ní snažil co nejvíc s Wraithy mluvit, aby ji ujistil, že jim nic nehrozí. Ann to sledovala vyděšenýma očima, a když to podle ní trvalo moc dlouho, zakrývala si uši.
Po pár dnech jí Radek řekl, že ji na pár hodin opustí, protože musí splnit slib, který Wraithům dal, a Ann celý čas o samotě proplakala. Byla přesvědčená o tom, že se jí už manžel nevrátí a pro ni co nejdřív přijdou také.
„Jak můžeš? Jak s nimi můžeš mluvit, natož spolupracovat?“ zeptala se ho po jeho návratu, když ho konečně pustila z objetí. „Musel jsi vidět, co dělají lidem,“ dodala tiše.
Radek se na ni usmál. Měl pár hodin času při jednoduché opravě další wraithské lodi, aby promyslel, jak Ann uklidnit. Taky se už potřeboval vyspat bez přerušování. Začal trochu klopýtavě, ale postupně se rozpovídal a začal Ann vyprávět o svých zkušenostech s wraithskými útoky, o uspořádání jejich společnosti, o Andoriel, která okázala najít cestu k jednomu z nich – a on k ní, o tom, co vypozoroval na Atlantis i za poslední týdny na lodi, když ji hledali. Skončil tím, jak se velitel plavidla snažil ji najít sám tam, kam Radek z bezpečnostních důvodů nemohl, a poukázal na servis, kterého se jim dostává, dokud se nedostanou zpátky na Zemi.
Ann se mu do monologu snažila několikrát vpadnout, ale nedal jí prostor, tak nakonec jen sklonila hlavu a tiše poslouchala a doktor Zelenka sledoval, jak se postupně uvolňuje.
„Dodržel slib a našel tě. Sám bych to nezvládl. O kolika lidech můžeš říct, že by udělali to samé?“ zeptal se na úplný závěr.
Nastalo ticho. Ann přemýšlela. Věděla, že o části Radkova života měla dosud jenom kusé informace, a teď se prázdná místa zaplnila. Zvedla hlavu, aby mu řekla, že se pokusí nehodnotit všechny Wraithy stejně, když se otevřely dveře a vešel velitel.
„Letíme k Zemi,“ oznámil jim. „Musím tam vyřešit drobný problém,“ pousmál se. Chtěl dodat, že problém je s hlodavci, ale rozmyslel si to. Nebylo jisté, na kolika lodích se smečky myší a krys prohánějí, a ze snadno řešitelné ztráty jedné lodě se mohl zakrátko stát problém mnohem vážnější. „Žádné opravy už nebudou. Vrátíte se domů, ale…,“ zarazil se. Pořád ještě nebyl rozhodnutý, jestli má Pozemšťany varovat, nebo nechat Alexis, ať se Zemí naloží podle svého. Zadíval se na Radka, pak přeskočil očima na Ann a všiml si, že se pod jeho pohledem neošívá a nesnaží se nenápadně zmizet. To byl příjemný posun v jejích pocitech vůči Aceovi. Další dvě duše do malého kroužku lidských oblíbenců ho přesvědčily, aby pokračoval: „…dávejte si pozor. Něco se chystá a nebudu vás chránit. Nemůžu vás chránit,“ opravil se.
Radek se zamračil a pokývl hlavou. Ann zamumlala něco nesrozumitelného. Ace nečekal na jejich reakci a odešel. Jeho loď se chystala na dlouhou cestu hyperprostorem. Zastávky je třeba naplánovat do přívětivého okolí. Plavidlo poháněné ZPM sice vydrželo letět hyperprostorem mnohem delší dobu, než klasické wraithské lodě, ale velitel ho nechtěl příliš vyčerpávat. V Mléčné dráze platilo ještě mnohem víc než v Pegasu, že nikdy nevěděl, co ho může čekat.

Andoriel ležela na zádech na posteli a házela si nad hlavu víčkem z lahve s vodou. Plast byl pořád nedostatkové zboží a měla by víčko vrátit zpátky na stolek, aby ho mohli znovu použít, ale už dlouho se nikdo neobjevil a Ája byla ráda, že jí dali pokoj. Možná za to mohlo i její chování při poslední návštěvě nějaké vojandy, která se jí pokoušela odvést do laboratoře. Andoriel ji poslala do háje a nebrala si zrovna servítky. Taška ležela otevřená ale nevybalená uprostřed podlahy. Víčko se v nejvyšším bodě svého letu otočilo a padalo zpátky. Andoriel nastavila ruku, jak to udělala už aspoň stokrát. Tentokrát víčko nedopadlo tak, jako vždycky předtím. Odrazilo se jí od hrany palce a odletělo, aby dopadlo to tašky. Nadechla se, aby začala nadávat, ale pak zůstala potichu. Jestli dobře odhadla čas, bylo odpoledne a také bylo načase, aby se připojila k tomu cirkusu, kam ji John dostal. Neochotně vstala a loudavým krokem se vydala ke dveřím. Za nimi našla stráž, která ji bez zbytečných řečí dovedla, kam si řekla.
Před vstupem do laboratoře počkala, až voják projede otvírání svou kartou a nakoukla dovnitř. Pět mužů a tři ženy seděli u dlouhého stolu, který do laboratoře očividně nepatřil, každý na jiné židli, a právě se nad něčím zuřivě dohadovali.
„Fakt cirkus,“ povzdechla si Andoriel a pomalu došla až jedné z žen za záda.
„Nerada vám skáču diskuze, ale prý se k ní mám přidat,“ řekla nahlas, jakmile nastala vteřina ticha.
„Andoriel!“ vykřikl jeden z mužů a vyskočil ze svého místa.
„Ahoj, Johne,“ ušklíbla se na něj Ája. „Kam jsi mě to dostal?“
Johnovu odpověď neslyšela. Začalo jí hučet v uších a hlava se jí točila tak, že neudržela rovnováhu, a sesunula se k zemi. Zůstala ležet a mezi rty jí pisklavě unikal vzduch při každém namáhavém výdechu.
John poplašeně vyjekl, převrhl židli, jak se k Áje hnal, a chytil ji za ruku. Právě včas, protože žena, za kterou Andoriel stála, se odsunula a noha její židle s hlasitým klapnutím dopadla na místo, kde ještě před vteřinou leželo Ájino zápěstí.
„Zdravotník!“ zaječel John. Andoriel měla sice otevřené oči, ale nereagovala, a když jí Sheppard vzal za ramena a přizvedl ze země, hlava se jí volně klinkala sem a tam.
Probudila se na ošetřovně. Nechápala, kde je, jak se tam dostala a co se s ní stalo. Pootevřela oči, ale tlumené světlo ji oslepovalo, tak je raději zase zavřela a soustředila se na další smysly. Uslyšela mumlavé hlasy. Postupně se projasňovaly a sílily, jak se hovořící blížili, až se zastavili snad přímo nad ní.
„Nechápu, co se jí stalo, ale její celkový stav není moc dobrý. Vypadá to, že je na hranici podvýživy a…“
„Podvýživy? Viděl jste, jak vypadá? Takhle vypadá podvýživa?“
„Ano, viděl. Neříkám, že tomu rozumím. Je vyčerpaná. Potřebuje odpočívat.“
„Koho jste to dovedl, Johne? K čemu nám bude? Nejsme pečovatelský ústav. A když jsme u toho, ani domov důchodců.“
Poslední slova zněla tlumeně, jak si je jejich původce mručel pro sebe.
John? Kdo je John? Napadlo ji, ale to už hlas jménem John reagoval na poslední poznámku.
„Tenhle domov důchodců jsou jediní lidé, kteří aspoň trochu vědí, co dělat, Tome. Neříkejte, že jste na to při svém věku zapomněl?“ Hlas John zněl sarkasticky, ale Andoriel za tím slyšela únavu a náznak netrpělivosti. Hlas Tom se začala bránit a třetí hlas, ten, který předtím mluvil o vyčerpání, je zarazil a poslal je s jejich dohady pryč. Andoriel slyšela, jak se vzdalující se hlasy stále dohadují a občas některý z nich vykřikne jako při počínající hádce.
„Jak se cítíte?“ ozvalo se jí těsně u ucha. Škubla sebou leknutím. Úplně zapomněla, že třetí hlas nejspíš zůstal někde poblíž.
„Klid. Jste na ošetřovně v SGC. Přišla jste do laboratoře a tam jste omdlela,“ pokračoval hlas, aby jí dal možnost se uklidnit. „Jsem doktor Darkson. Postarám se o vás.“
„Děkuju, doktore,“ zamumlala a pokusila se znovu otevřít oči. „Nechápu, co se se mnou děje. Nikdy jsem na takové věci netrpěla.“
„Našel jsem nějaké změny ve vašem těle, se kterými jsem se začal seznamovat až v nedávné době. Lékařské záznamy expedice z Pegasu jsou jich plné Má to něco společného s těmi tvory, kteří vás tam napadali? S těmi Wraithy? To jsou ti samí, kteří nedávno útočili na Zemi?“
„Doktore?“ Andoriel přes slzící oči z lékaře viděla jenom bledý ovál obličeje se světlými vlasy a plnovousem, takže nedokázala odhadnout, jak vlastně vypadá. „Kde jste v poslední době byl?“
Doktor se uchechtnul, ale v odpovědi byla neskrývaná hořkost. „Pořád tady. Pořád jsem jenom tady. Nikam se nedostanu.“
„Moc často vás ven nepouštějí? To si dovedu představit,“ pousmála se. „Můžu už jít? Nic mi není.“ Tvářila se jako nevinnost sama, aby si doktor neuvědomil, že se vyhnula odpovědi na jeho dotaz ohledně Wraithů, ale neošálila ho. Dostala striktní zákaz opouštět lůžko a slib, že o Wraithech si ještě popovídají podrobně, až bude mít doktor víc času.
„Kdo to tady mluvil?“ zeptala se, než stačil zmizet v jiné části ošetřovny.
„Slyšela jste nás? Generál Hidllet chtěl informace o vašem stavu. Nebyl moc nadšený, že jste skončila tady dřív, než jste stačila začít s prací. John Sheppard vás bránil zuby nehty. Aby ne, když tlačil na všechny, aby vás sem mohl přivést.“ Doktor na ni povzbudivě kývl a odešel.
Chtěla vstát a odejít, ale nějakým omylem se jí podařilo zavřít oči. V tu chvíli usnula.

Ace na můstku své lodi se zamračil. Už dlouho se snažil telepaticky spojit s Andoriel, aby mu vyjednala bezpečný průlet pro Radka a Ann, ale nedařilo se mu to. Když už se zdálo, že ji konečně chytil, její mysl se mu rozpadla před očima. Vyrazil ze sebe napůl rozzlobený a napůl vyděšený výdech. Připomněla mu poslední stádia života některých velice aktivních uctívačů, a jestli se nemýlil, jejich život po takovém kolapsu nebyl ani moc dlouhý ani moc aktivní. Někde v lodní databázi o tom byly jistě záznamy, stejně jako o možnostech léčby. O určité významné uctívače se Wraithové dobře starali. Snad bude léčba vhodná i pro Andoriel.
„Pane, část cizí posádky je na naší lodi. Pohybují se ve vyhrazených prostorách. Žádné pokusy dostat se jinam, jsme nezaznamenali. Jsou rádi, že žijí,“ hlásil důstojník v odlehlé části Aceova plavidla. „Zak vzkazuje, že se zbytkem už si poradí,“ doplnil po krátké odmlce a vypnul komunikaci.
Ace přimhouřil oči. Andoriel musí počkat.

:bye:

:sunny:

Příspěvek 28.5.2018 16:43:46
posedlík Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 979
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 28.5.2018 17:14:48
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 30.5.2018 21:37:18
Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2005
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:pst: Pekné. :wink:
Takže sa nám podarilo "objaviť" new zbraň :albino: :rflmao:
:scratchanym: :write: :arrow: :yahoo:

P.S.: Ešte raz dík za adresu. :yes:
:bye:

Příspěvek 30.5.2018 22:48:24
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1605
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Puk :)

Tou novou zbraní myslíš hlodavce? :rflmao: Jo, to byl super nápad :rflmao:

:sunny:

P.S. Není zač :wink:
ája

Příspěvek 07.6.2018 12:59:05
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3039
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
dvojnásobná gratulácia! Andoriel všetko najlepšie k narodeninám a aj k povýšeniu na moderátorku... :pivo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron