Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Daša Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 164
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Jsou draci a draci. :D
Daša

Příspěvek 18.10.2018 10:26:03
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


90. Šneci

„Že by nějaká rajda?“ protáhl Shawn a zašklebil se. Ani by se moc nebránil, kdyby je potkalo další dobrodružství. Let Dakoty byl k uzoufání jednotvárný. Motory pouštěli jenom na drobné korekce kurzu a jinak se ve vakuu řítili samospádem.
„Kéž by,“ řekl procítěně Oliver. Tato část letu se sice obešla bez výstřelků některého ze čtyřčlenné posádky, ale zato jim všem připadalo, že už musí letět aspoň sto let.
Byli na můstku a znuděně se povalovali na křeslech.
Shawn si před chvílí všiml drobné zajímavosti na monitoru. Malá zářivě bílá tečka se posunovala od jeho levého horního okraje do středu, pak zablikala a zmizela. Počítač celou situaci vyhodnotil jako nezajímavou, protože objekt, ať to bylo cokoli, byl moc daleko, aby mohl Dakotu ohrozit, a také moc daleko, aby mohl určit, jestli se jedná o přírodní útvar nebo vesmírnou loď, natož, jestli je přátelská nebo nepřátelská.
„Zach je ve strojovně. Už zase,“ pokračoval Shawn. „A Collin spí. Taky zase. Ten chlap snad nic jinýho nedělá!“ řekl důrazně a se stopou žárlivosti. Sám se nevyspal už hezkých pár dní.
Oliver k němu otočil unavený pohled. „Šťastlivec,“ řekl procítěně. Nikdo nespal tak dobře jako Nicholas Montgomery.
V té chvíli se bližší hvězdy rozmazaly a znovu ustálily, jak automatika lodi prudce zabrzdila.
„Do háje puntíkovanýho!“ vykřikl Shawn. Inerciální tlumiče byly stažené na čtvrtinu výkonu, aby šetřily energií, takže ho odstředivá síla vymrštila kupředu. Kutálel se, dokud se nezastavil o malý schůdek před centrální obrazovkou. Oliver na tom byl o něco lépe. Vymrštil se na nohy, takže se rozběhl dlouhými kroky dopředu a zuřivě brzdil.
„Co je? Co se děje?“ křičel přitom a mával před sebou rukama, až jimi narazil do čelní zdi vedle obrazovky. „Kruci!“ Nedobrovolný postup se zarazil, ale když se otočil čelem k můstku, držel se za loket levé ruky. Doufal, že bude jenom naražená, protože zlomeninu si nemohl dovolit.
Shawn se se sténáním sbíral ze země a postupně kontroloval všechny kosti a svaly v těle. „Tak přece jenom rajda?“ vypadla z něho první srozumitelná věta.
„Naštěstí ne,“ ozval se Zachary z interkomu. V pozadí byl slyšet rachot, jakoby se přitom hrabal z hromady kovových židlí. „Něco mi tu blesklo na senzorech. Vy jste to neviděli?“ pokračoval. Rachot zesílil a utichl.
„Tu tečku? Byla daleko,“ odpověděl Shawn. Dobelhal se ke svému stanovišti a svalil se zpátky do křesla.
„Ne, potom.“ Zachary se konečně dostal z rohu, kam ho prudké brzdění zaneslo společně s každou neupevněnou věcí. Naštěstí jich nebylo moc. „Tečka zmizela a už se neobjevila, tohle bylo něco o hodně blíž a tak rychlé, že to senzor zachytil jen jako šmouhu.“
Oliver se Shawnem se na sebe podívali. Ani jeden z nich nic takového neviděl.
„No, dobře. Zachu, pošli sondy do okolí a zjisti, jestli můžeme dál nebo se tu zdržíme,“ rozhodl Olie.
„Jasně, kapitáne,“ zašklebil se Zachary na interkom.
Collin Montgomery se objevil na můstku s vlasy rozježenými na všechny strany a v kalhotách, které mu padaly, jak je na sebe ve spěchu natáhl.
„Co to má být? Nová forma budíčku?“ bručel rozespale.
„Posílám,“ ozval se Zach a na hlavní obrazovce se objevil záběr vesmíru s bokem lodi v levé části, jak ho snímala malá kamera otočená po směru letu. Z trupu plavidla se najednou vynořila fontána miniaturních úlomků, těsně minula kameru a zanechala za sebou sotva znatelnou tečku na plášti.
„Pustím to pomalu,“ řekl Zach.
Všichni čtyři znovu sledovali, jak jim z lodi cosi uniká.
„Něco jako mikrometeor?“ zeptal se Oliver Martens po třetím opakování stejného záběru. „Kde je vstupní otvor?“
„Horní paluby jsou zavřené,“ uvažoval nahlas Shawn. „Klidně tam mohlo něco proletět a nikdo by si toho nevšiml. Kromě počítače.“
„Jděte to s Collinem zkontrolovat. Nechci, aby se nám po zrychlení začal trhat plášť,“ poslal je Oliver a sám si znovu přehrával záznam z kamery okénko po okénku.
Collin protočil oči. Plášť Dakoty měl paměťovou vrstvu, která každý otvor do určitého rozměru automaticky zacelila. Na střelbu ze zbraní to neúčinkovalo, ale prachem a drobnými částečkami se nemuseli zabývat.
Vylezli se Shawnem o tři poschodí výš a zarazili se u dveří, které se odmítly otevřít.
„Tak co myslíš?“ zeptal se Shawn. „Porucha otvírání nebo málo vzduchu?“
Collin se podrbal v neučesaných vlasech. „Vzduch,“ tipnul si.
Shawn udělal pár kroků stranou, otevřel nenápadná dvířka ve zdi a vytáhl dvě obličejové masky s malými natlakovanými lahvičkami.
Collin mezitím na ovládacím panelu spustil uzavírání části chodby kolem dveří. Sotva zajela poslední přepážka na své místo a rozblikala se zelená kontrolka, nasadili si masky a spustili vnitřní komunikaci.
„Vzduch,“ potvrdil Shawn, když se dveře otevřely a kolem nich se prohnal vítr, jak se vyrovnával tlak.
Hledání trvalo docela dlouho, ale nakonec se jim podařilo objevit vstupní i výstupní otvor a označit je pro zásah opravářských robotů. Pak na ně zevnitř upevnili prozatímní záplaty a vyzkoušeli, jak těsní. Paměťová vrstva byla sice skvělá věc, ale vydržela jen omezenou dobu. Let u horní hranice podsvětelné rychlosti by z ní za chvíli udělal cáry, kdyby nebyla správně zacelená
„Dobrý, můžete to natlakovat,“ řekl Collin, když za sebou zavřeli dveře a stáli znovu v chodbě.
„A teď máme volno,“ zašklebil se Shawn. „Tak bys mi mohl konečně říct, jak to děláš, že se ti tak dobře spí, když všichni ostatní nemůžou oka zamhouřit. Už jsme jako mátohy.“
Collin se na něj podíval, jakoby odhadoval, jestli má vůbec cenu něco říkat, pak pokrčil rameny a vydal se do kuchyně. Měl hlad. Shawn se mu zamračil na záda a rozběhl se za ním.
Za tři hodiny byly otvory zaceleny a Oliver nechal celý trup prohlédnout, když už byly roboti venku.
„Připravte se, budeme startovat!“ zahalekal Zachary, natáhl ruce před sebe, protřepal je a po dramatickém zaváhání jemně ťuknul do malého modrého tlačítka uprostřed jednoho z ovládacích pultů ve strojovně. Bylo mu tam v posledních dnech lépe než na můstku a ostatní si bez řečí rozdělili služby mezi sebe. Nikdo z nich nevěděl, kdy bude na pár dní potřebovat stejnou úlevu.
Loď byla otočená správným směrem a vyrazila svižným tempem, které se stále zvyšovalo, jak zabíraly motory, aby ji roztlačily do nejvyšší možné rychlosti. Inerciální tlumiče jely naplno, takže pohyb vpřed byl pro posádku nepostřehnutelný.
„Co to zase je!“ vyjekl Oliver. Plavidlo prudce zastavilo a kapitánovi přes čelo přejel ledový prst. V příštím okamžiku se rozezněl alarm a můstek se uzavřel. Oliver tam byl sám. Zach byl ve strojovně a Collin se Shawnem odpočívali potom, co zkontrolovali, jestli jsou všichni roboti zpátky na svých místech. Sáhl si na čelo a zamračil se na krvavou šmouhu na prstech. „Zatraceně,“ vydechl a podlomila se mu kolena. Pomalu se sesunul na zem. Poslední, co uviděl, byl rozšklebený otvor ve zdi na boku můstku. Zdálo se mu, že skrz něj vidí vzdálené hvězdy, pak nastala tma.

Pozemská vesmírná loď Dakota trčela někde v nekonečném prázdnu. Nejbližší solární soustava byla vzdálená pár týdnů nejvyšší podsvětelnou rychlostí a byla úplně jiným směrem, než kam měla posádka lodě namířeno. Na první pohled se zdálo, že se části jejího trupu chvějí, jak malí roboti pečlivě zacelovali dvě trhliny. Bylo to už potřetí, co Dakotou proletěl úlomek. Pokaždé, když posádka zapnula motor a vyrazila, aby se dostala dál, zasáhl je další projektil.
Oliver Martens ležel na ošetřovně s hlubokou ranou přes čelo a otřesem mozku, jak ho lehce zasáhl jeden z prolétajících kousků.
Nicholas Montgomery, Shawn Hopkins a Zachary Powel se sešli na čerstvě opraveném můstku, aby prodiskutovali situaci.
„Je jasné, že takhle se nikam nedostaneme,“ začal Shawn.
„Nemůžeme tu trčet navždycky,“ rozhodil rukama Collin.
„Jasně že ne, navždycky je moc dlouhá doba,“ zašklebil se Zach a čmáral si přitom na papír. Ve změti dlouhých čar se nikdo neorientoval, ale k Zacharymu při té činnosti přicházely nejlepší nápady. „Jen nás popostrčíme,“ řekl do nastalého ticha. „O kousek. A pomalu. A uvidíme.“
„Proč?“ zeptal se Shawn.
„Trefili nás vždycky, když jsme nabrali určitou rychlost. Všimli jste si?“
Collin i Shawn zavrtěli hlavami.
„Nevadí,“ pokračoval Zach v hlasitých úvahách i ve čmárání. „Prostě to zkusíme. Nebudeme tu přece navždycky. To je opravdu moc dlouho,“ koukl po Collinovi a zmačkal pomalovaný papír do tuhé koule.
Za dvě hodiny byly poslední opravy dokončeny a Dakota se, tentokrát pomalu a rozvážně, vydala na další cestu.
„Jsme jako šneci!“ prskal Shawn. Loď se pohybovala na hranici poloviční rychlosti, než kterou by dokázala vyvinout, ale další zásahy se jí vyhýbaly. Vnější senzory a sondy dalekého dosahu zaznamenávaly každé zrnko písku, které se objevilo, a pečlivě je sledovaly po celé dráze. Při této rychlosti to bylo možné.
„Navždycky to možná nebude,“ zabručel Collin, „ale věčnost docela určitě.“
Zach se na něj ani neohlédl. Nechal se přesvědčit a zůstal na můstku – a právě ho napadlo, že ve strojovně by mu bylo lépe. Collin pečlivě sledoval jak rychlost, tak kurz a nechal na Shawnovi, aby hlídal případné nebezpečí poletující kolem.
Oliver si na ošetřovně přitáhl tablet napojený na lodní počítač a znepokojeně se rozhlédl. Už zase letěli a každou chvíli mohl lodí prosvištět další kus šutru, jak je poeticky nazval Shawn. Olie už se s žádným setkat nechtěl.
„Co to tam děláte?“ zeptal se do interkomu. Nikoho ze tří členů posádky nenapadlo informovat ho o Zachově nápadu. Byli tak zvyklí, že musí rozhodnout okamžitě a sami, že na kapitána, když byl na ošetřovně, prostě zapomněli.
„Hrajeme si na šneky,“ odpověděl Collin s povzdechem. Právě nechal vypočítat nový letový plán k nejbližší solární soustavě, která jim stála v cestě, a výsledná čísla byla za hranicí jeho chápání.

Amanda Hychyki procházela na můstku Daedala nejnovější údaje o kontrolách systémů. Bylo to právě sedm dní, co se s Veitoňany dohodli na společném letu k Zemi, a tak s napětím čekala, kdy se ozve někdo z Rady, že mají postavenou dostatečně velkou hvězdnou loď, naložené zásoby a vycvičenou posádku.
„Kapitáne? Kal s vámi chce mluvit,“ otočil se na ni Phil Vence a ukázal si prstem na komunikátor zastrčený v uchu. Amanda se nadechla, usmála a dotkla se vlastního komunikátoru, aby získala spojení.
„Dobrý den, Kale, můžeme letět?“ řekla a otočila se k hlavní obrazovce rozdělené do několika oken. Některá ukazovala okolí Veitenony a další z nich dění přímo na planetě.
„Amie, zdravím vás. Mám pro vás zprávu. Posíláme vám do počítače data pro let do blízkosti vaší domovské planety. Nebude to trvat dlouho. Sejdeme se na místě, které máte uvedeno jako cíl cesty.“
„Nepoletíme společně?“ zarazila se Amanda.
„Ne, my cestujeme trochu jiným způsobem, ale nebojte se, až se dostanete na souřadnice, budeme tam na vás čekat.“
„A nemůžeme tedy cestovat s vámi? Proč jste nám dávali to zvláštní zařízení, když sami cestujete jinak?“ Amanda zatajila dech v očekávání odpovědi. Další nová technologie by se jistě hodila.
„To nejde.“ V Kalově hlase zaznělo pobavení. „Až budete připraveni, můžete vyrazit. Cesta vám bude trvat asi půl vašeho roku. Bublina kolem vaší lodi bude muset být obnovována, a to chvíli trvá. Váš hlavní inženýr Joser s tím bublifukem, jak ho hezky nazval, umí zacházet. Už vám vysvětlil, jak funguje?“
„Ano,“ odpověděla krátce. Na druhé straně zůstalo vyčkávavé ticho. Amanda si povzdechla: „Tak dobře. Vytvoříme bublinu kolem celé lodi, počkáme, až dosáhne požadovaných parametrů, zmáčkneme oranžový knoflík, vystoupíme z prostoru, kde se nacházíme a vstoupíme do prostoru o kus cesty dál. Pak budeme muset počkat, až se znovu vytvoří a zpevní ochranná bublina, a můžeme skok opakovat, dokud nebudeme na místě, kde na nás budete čekat. Opravdu to bude trvat půl roku? Tedy skoro dvěstě našich dní?“ Nedalo by se to nějak zkrátit?“
Tentokrát si povzdechl Kal. Přesně takovým otázkám se chtěl vyhnout, pokud by to jenom trochu bylo možné.
„Nejde to zkrátit. Uvědomte si, kolik času vám zabralo, než jste se dostali sem. Chcete snad stejně dlouho letět zpátky?“ rozhodl se obejít odpověď mírným útokem.
Amanda nevolí stiskla rty, ale dál se nedohadovala. K Veitenoně letěli několik desítek let, ale rozhodně to nebyla přímá cesta. Nechtěla to znovu opakovat, protože věděla, že Kal má paměť dobrou a jistě ví, že už to několikrát slyšel.
„Dobrá, Kale. Posádka je na palubě. Během půl hodiny odletíme do dostatečné vzdálenosti, abychom mohli aktivovat ten váš bublifuk. Uvidíme se za půl roku.“
Poslední věta vyzněla částečně jako otázka, na kterou nedostala odpověď. Kal se stručně rozloučil a přerušil spojení.
„Připravte se opustit orbitu,“ řekla Amanda do interkomu přenášejícímu její hlas po celé lodi. Přepnula pouze na spojení se strojovnou – „Josere, nažhavte bublifuk.“

:bye:

:sunny:

Příspěvek 18.10.2018 13:00:07
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 18.10.2018 13:11:32
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 21.10.2018 20:41:28
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Další díly jsem si konečně početl, tak nějaké postřehy.
79 - "Slovo hrdina měl spojené s Johnem Sheppardem, a jako on rozhodně skončit nechtěl." - vtipný přirovnání. Ještě se objevil poslední Rusál, jsem zvědav, zda bude mít v příběhu ještě nějaký velký význam.
80 - Po dlouhé době nějaká návštěva astrální sféry. obrázek Pikachu s polámanou cigaretou v roztomilé tlamičce - zajímavá to představa :-) členové protiwraithského kroužku - to zní taky vtipně. Závěr dobrý, že by velká epic bitva. 81 si nechám na příště.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 22.10.2018 15:34:28
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

No jo, Shepp je hrdina se všemi důsledky :twisted: O to by nestál nikdo.
Bitva bude, pokud se tomu tak dá říkat. Bude to trochu složitější :hmmm: Zatím je to jenom v hlavě, tak uvidím, co vyleze ven :wink:


:sunny:

Příspěvek 28.10.2018 09:24:20
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

91. Dobrou noc

Krabat zíral na mapu části galaxie, kterou chtěl obsadit, než některá z královen zjistí, že tam jsou planety Wraithy nedotčené. Zůstanou tak i nadále, protože zpráva od Ace byla jasná a nepřipouštěla žádné pochyby. Jeden z nejlepších wraithských velitelů, co jich Krabat znal, sděloval všem Wraithům, že jejich jediný významný zdroj potravy má jed schopný zabít každého krmícího se Wraitha, aniž by ublížil člověku, a použije ho v nejbližší době. Vzorek se mu do rukou nedostal, takže protilátka není k dispozici. Návrh, který následoval, byl logický, i když se Krabatovi zdálo, že zbytečně opomíjí nejlepší řešení celého problému: Prosté vyhlazení nebezpečné populace. Na druhou stranu, pokud se těm lidem už podařilo poskytnout jed i dalším světům, Wraithové by si nikdy nebyli jistí, jestli bude jejich příští sklizeň úspěšná. Situace z galaxie Pegas se opakovala s děsivou přesností, až na to, že nevěděli, jestli existuje nějaká další galaxie s humanoidními tvory a jedem nedotčená.
Snad bude nejlepší přijmout Aceův plán, najít odlehlé místo, kde by wraithské lodi mohly přečkat bez obav z objevení, a celé jejich posádky poslat do hibernace.
‚Půjdeme spát‘, napsal velitel Ace doslova. Další řádky nesly ujištění, že místo odpočinku bude střeženo a Ace tajně kontaktuje své pozemské uctívače, aby se dostal k protilátce, případně ke vzorku jedu, ze kterého by bylo možné protilátku vytvořit. Také připomněl, že Země je v galaxii jediný dostatečný zdroj potravy, a jako takový by bylo prozíravé ho zachovat.
Krabat měl za úkol najít vhodné místo k wraithskému dlouhému spánku.
„Veliteli, volá vás Ace,“ ozval se jeden z důstojníků.
Krabat přešel ke komunikaci a položil na ni ruku.
„Veliteli?“ pobídl Ace k rozhovoru.
„Veliteli Krabate, obdržel jste moji zprávu. Máte příhodné skryté místo?“ zeptal se Ace bez oklik.
„Prověřuji několik možností. Nebylo by lepší rozdělit lodě do několika skupin? Kdyby některou postihla zkáza, ostatní přežijí,“ vznesl Krabat námitku, která ho pronásledovala už od začátku.
„Možná, ale bude potřeba víc stráží. Bylo by lepší, kdyby v hibernaci bylo co nejvíc Wraithů,“ řekl Ace pomalu. Ta možnost ho také napadla. „Kolik skupin byste navrhoval?“ zeptal se.
„Nejméně tři. Nemusí jich být mnoho,“ uvažoval Krabat nahlas.
„Jsem si jistý, že nás budou hledat. Musíme být nejvýš obezřetní,“ připojil se Ace k hlasitým úvahám.
Krabata napadlo, že přímé setkání s velitelem Acem v něm sice vyvolává určité napětí, ale na druhou stranu by byl telepatický rozhovor mnohem praktičtější a přesnější. Už chtěl navrhnout setkání, když Ace požádal o zaslání souřadnic na možná místa wraithského spánku a vypnul spojení. Krabat se nedůvěřivě podíval na zhasnutý panel. Vlastně se nic nedozvěděl a na ničem se nedohodli.
Ace počkal, až se načtou údaje o místech vhodných k hibernaci a zamračil se na ně. Galaxie byla pro Wraithy pořád nová a vybrat správně nebylo jednoduché. Napadlo ho, že si měl Radka nechat na lodi. Nebo Andoriel. Než se stačil rozhodnout, jestli by šlo je unést ze Země, přerušilo mu myšlenky bliknutí komunikace.
„Jak si dovoluješ diktovat nám, co máme dělat!“ vyjela na něj jedna ze starších královen, které zažily cestu z Pegasu do Mléčné dráhy.
Ace už napadlo, že se po smrti Anat budou ostatní vládkyně svých malých uskupení snažit strhnout moc na sebe, a taková příležitost, jako jeho zpráva, byla více než vhodná k dobytí nových pozic a upevnění těch původních.
„Nevěříš mým slovům?“ zeptal se. „Myslíš, že můžeš riskovat a sklízet tam, kde není bezpečno?“
Zlostně se na něj dívala přes obrazovku. „Nevíš, jak se chovat,“ řekla tichým ledovým hlasem.
„Zařiď se, jak myslíš,“ pokrčil velitel rameny. „Ale pamatuj si, že zásobárny všech lodí v hibernaci budou pečlivě střeženy, žádné krádeže duší nebudeme tolerovat.“ Počkal na reakci, a když žádná nepřišla, pokračoval: „Nejlepší místo pro spánek tvého uskupení bude na těchto souřadnicích. Poskytl mi je po pečlivém výběru velitel Krabat. I jeho chceš vinit z neúcty?“
Královna stále mlčela, ale nechala si zobrazit poslaná data.
„Také ti přeji příjemný let,“ řekl Ace, když bez rozloučení vypnula spojení.
Starší královny byly nakonec ten nejmenší problém, protože si pamatovaly, jaká byla situace v galaxii Pegas, a nechtěly, aby se opakovala i na nových lovištích. S trochou hraného rozhořčení se nechaly přesvědčit, že hledání protilátky nechají zkušeným vědcům a skryjí se se všemi svými Úly. S mladšími královnami to bylo těžší. Neměly srovnání a nechtěly se vzdát sotva nabyté svobody a moci. K Aceovu překvapení se nechaly přesvědčit, když jedné slíbil, že se do hibernace uloží také. Musel to slíbit ještě dalším pěti, než dosáhl toho, že se všechny wraithské lodě postupně stáhly na určené souřadnice, jejich posádky vypnuly většinu systémů a odebraly se k dlouhému spánku. Na každé lodi zůstal jeden strážný a v Úlu s královnou drželo hlídku pět vojáků. Stráže se pravidelně měnily, takže každý Wraith trávil většinu času v hibernaci.
Ace ulehl ke spánku také. Zak zavření jeho komory potvrdil a královny ho následovaly.
V galaxii Mléčná dráha zavládl klid.

Thomas Hidllet stál u počítače a řešil záhadu, že se po Wraithech najednou slehla země. Na dálkových senzorech zkonstruovaných podle antického vzoru našel jen dvě tečky těsně u hranice dosahu senzorů, a i ty sotva blikaly, jakoby jim docházela energie.
„Jak je to možné?“ uhodil na Shepparda, který se objevil jako na zavolanou.
John si prošel data sám a jen krčil rameny. I pro něj to bylo nepochopitelné.
„Nemám nejmenší tušení,“ řekl zamyšleně. „Ptal ses Radka?“
Thomas zavrtěl hlavou. Od té doby, co se manželé Zelenkovi nechali inspirovat Andoriel a odstěhovali se ze základny, se v SGC Radek sotva otočil, rozdal úkoly a zkontroloval, jestli jsou splněny předešlé. Chytit ho nebylo vůbec jednoduché. Technici mu sice také připojili přímou linku, stejně jako Andoriel, ale Ann na tom nebyla zdravotně dobře, tak byla linka většinou vytažená z přípojky, aby Ann nerušila.
„No,“ přejel si John po bradě a ušklíbl se, jak mu pod prsty zašustil krátký porost. „Když jsme přišli do Atlantis, taky po Wraithech nebylo ani dechu. Až po probuzení z hibernace se jejich lodě začaly objevovat na senzorech.“
„To chceš říct, že všichni spí?“ otočil se k němu překvapeně Thomas.
„Nebo odletěli mimo náš dosah. Vědí, jak daleko vidíme,“ uvažoval John a kývl hlavou k obrazovce, kde se dvě blikající tečky wraithských lodí dotkly hranice dosahu senzorů a zmizely.
„Jak je na tom Jennifer Keller?“ otočil se Thomas k Patrikovi. „Už může na orbitu?“
Technik prohrábl papíry, které se mu kupily na vedlejším stole, a jeden z nich vytáhl.
„Podsvětelné motory jsou opravené a teoreticky zkontrolované, u hyperpohonu probíhají testy a simulace, systém zabezpečení životních podmínek je v pořádku, zbrojní a komunikační systémy procházejí kontrolou,“ začal číst výčet oprav. Thomas nad tím mávl rukou.
„Může na orbitu?“ zopakoval otázku.
„Vlastně ano, protože další testování je možné jenom v kosmickém prostoru,“ potvrdil Patrik, když ještě chvíli koukal do papírů. „První zkušební let je naplánovaný za tři dny.“
Thomas nenápadně protočil oči. „Dobrá, tři dny nejsou tak dlouhá doba. Až bude Jenn na orbitě, může se Celeste Grey podívat po vzdálenějším okolí. Domluvím to s Obranou a s panem Khiari, který teď na Less velí. Rozhodně bychom měli mít o Wraithech přehled. S průzkumem začnou tady,“ poklepal prstem na monitor v místě, kde zmizely tečky wraithských lodí.
John se na něj pochybovačně podíval. Sám za sebe by řekl, že Země má dost vlastních problémů, a pokud jsou Wraithové tak daleko mimo dosah, není třeba se jimi tolik zabývat. Ale Tom měl pravdu v tom, že by bylo dobré vědět, kde se nepřátelé nacházejí. Sheppard přišel původně kvůli něčemu jinému. Chtěl se pokusit nenápadně z Toma vytáhnout, jak se má Andoriel. John ji od jejího návratu od Todda viděl jenom na sporadických schůzkách protiwraithského kroužku a tam se moc nevyjadřovala a mizela hned, jak někdo řekl slovo ‚konec‘. Původně se za ní chtěl zastavit a podívat se, jak se zařídila, ale měl najednou tolik práce a různých povinností, že se už dlouho vůbec nedostal ze základny. Teď se mu zdálo, že není vhodná chvíle na soukromé dotazy, tak mlčel.
„Máme někde v tom směru Bránu, která by se dala využít k průzkumu?“ pokračoval Thomas v dotazech.
Patrik na obrazovce najel na soupis přístupných Hvězdných Bran a pochybovačně u toho potřásal hlavou.
„Většina je zničená nebo leží pod nánosy bahna, sutě a jiných pozůstatků po místních katastrofách. Vesmírná loď je v té oblasti jediná možnost,“ říkal pomalu, jak procházel seznam.
„Takže za tři dny,“ uzavřel dohady Thomas.

„Dobrou noc,“ řekl Zak a pokývl na Ace dřív, než za ním zaklapl dveře hibernační komory. Počkal, až se ukazatel přepne do patřičné polohy a komunikačním zařízením dal vědět nejbližší královně, že velitel Ace spí. Zpráva se rozlétla po ostatních plavidlech a v každém, které bylo obsazeno královnou, se panovnice také ukládaly k hibernaci.
Ace zavřel oči. Hibernace pro něj nebyla jen chvíle odpočinku, ale také šance na urovnání myšlenek a možnost nechat podvědomí pracovat na problémech, které se v bdělém stavu zdály neřešitelné. Krátký pobyt v hibernační komoře mu nevadil. Zak věděl, že ho má probudit, jakmile budou královny se svými Úly na určených místech a bezpečně uloženy ke spánku.
„Dobrou noc,“ zamumlal Zakovi v odpověď, i když věděl, že už to neuslyší. Upadal do spánku a na čele se mu objevila hluboká vráska. Sen začínal jinak, než očekával.
Ocitl se zpátky v geniiském vězení vyčerpaný, hladový, z větší části mrtvý, a pak nakrmený trochou života Johna Shepparda. Společný útěk ho stál téměř život, ale přežil a Pozemšťané ho vysadili na planetě ovládané Wraithy. Než se s Johnem rozloučili, naklonil se k němu a zeptal se:
„Kde je?“
„Kdo?“ nechápal Sheppard.
„Andoriel. Ta knihovnice, co byla s námi ve vězení,“ odpověděl netrpělivě Ace.
„Nechápu, o kom mluvíš.“ John se na Wraitha podíval, jakoby pochyboval o jeho zdravém rozumu. „Nikdo jiný v tom vězení nebyl, jen my dva. Kdo má být ta… jak jsi to říkal? Ty víš, co je to knihovnice?“ John se zdál být čím dál zmatenější.
Ace cítil, jak se v něm vzmáhá vztek, ale než mu stačil dát volný průběh, John ho znovu omráčil Rononovou zbraní.
Ace se probudil v malém doprovodném plavidlu, které mířilo na orbitu k jedné z velkých wraithských lodí.
‚Všechno je jinak,‘ napadlo ho. Andoriel nebyla ve vězení, John ji neznal, takže nebyla ani na Atlantis. Nejspíš zůstala nějakým nedopatřením na Zemi. Ace v tom okamžiku věděl, že ji musí najít, i kdyby měl přeletět z jedné galaxie do druhé bez použití ZPM.
„To jsi ty?“ přivítala ho královna na palubě své lodi. „Myslela jsem, že jsi mrtvý.“ Prohlížela si ho a říkala si, že jako mrtvý vypadá.
„Byl jsem vězněn,“ připustil Ace. „Hlad…,“ zašeptal a podlomily se mu nohy. Wraithská stráž ho zachytila za lokty a na královnin pokyn ho odtáhla do zásobárny.
„No? Je ti lépe?“ zeptala se královna, když se vrátil, tentokrát bez pomoci, a znovu před ní stanul.
„Ano,“ odpověděl krátce. Raději mlčel, protože zvyk, říkat této konkrétní královně Anat, v něm byl skryt hodně hluboko, ale věděl, že tak se nenazývá.
„Můžeš zůstat v mém Úlu, ale musíš se vypracovat sám, k vědecké práci je dlouhá cesta.“ Počkala, až se na důkaz díků lehce ukloní, a pokračovala: „Na dalších věcech se dohodneš s velitelem mé lodi. Krabate,“ otočila se stranou a Ace si všiml, že tam stojí mladý wraithský důstojník s černým pramenem vlasů nad čelem. „Přidělíš mu práci a místo k odpočinku.“ Královna pokynula rukou a otočila se na znamení, že audience je u konce.
Ace se vypracoval rychle, ale nikdy nezapomněl na svůj plán dostat se na Zemi. Nenápadně trousil střípky informací i polopravd tak, aby se královna, která už nebyla Anat, chytila na udičku a rozhodnutí k dlouhé cestě vzešlo od ní.
Ve snu to trvalo sotva na jeden rychlý mžik očí, než stál znovu před královnou, skláněl hlavu a přijímal její pochvalu za zdokonalení pohonných systémů lodi. Nepovažoval za důležité jí říct, že se plavidlo nenápadně přestavuje za pomoci ZPM a chystá se na dlouhou cestu. Trvalo ještě pár klidných týdnů vyplněných honbou za potravou, dokud zásobárny nepraskaly ve švech, než si královna všimla, že se s lodí něco děje.
„Co to má znamenat?!“ uhodila na Ace, sotva vešel do jejího pokoje.
Tázavě naklonil hlavu na stranu.
„Jak se opovažuješ zasahovat do mé lodi bez mého svolení?“ pokračovala rozhorleně. „Okamžitě uvedeš všechno do původního stavu.“ Při poslední větě ztišila křik do normální hlasitosti. Aceovo mlčení vzala jako souhlas a chvíli se těšila myšlenkou na zděšení, které muselo zavládnout ve Wraithově mysli, že se opovážil rozzlobit svoji královnu.
Ace se podíval stranou, kde stál Krabat, jako vždy připravený na každý královnin rozkaz. Velitel souhlasně přivřel oči. Ace udělal krok ke královně a ona se napřímila v očekávání omluvy. Místo toho ji zezadu uchopily ruce jejího velitele a přes krk jí přejelo ostří dlouhého nože.
„A teď můžeme letět,“ řekl polohlasně Ace Krabatovi. „Čekají nás pastviny, kde ještě žádný Wraith nesklízel. Je malá královna připravená?“
„Ano, královna Neriet je připravena převzít vládu nad touto lodí.“ Nepatrně se ušklíbl. Královna Neriet byla sotva dorostlá odložená wraithská dívka, která z vděčnosti za záchranu života svolila, že bude Aceovy a Krabatovy rozkazy tlumočit jako vůli nové královny.

:bye:

:sunny:

Příspěvek 28.10.2018 13:12:50
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 28.10.2018 13:18:40
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 08.11.2018 07:32:45
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

92. Temná strana

Zak stál u ovládání hibernační komory s pevně stisknutými rty. Čtyři královny ještě nebyly uložené. Dokonce se ještě ani nedostaly na místa, kde měly být jejich lodě skryté. Zak už vyzkoušel všechny přesvědčovací metody kromě přímého útoku, aby je popohnal, ale zatím nic nefungovalo. Už chtěl probudit Ace a přenechat je jeho diplomatickým schopnostem, ale zarazil se před jeho komorou a zadíval se mu do obličeje, obráceného k průhledné stěně určené pro vizuální kontrolu spících. Královny dostanou ještě pár hodin a velitel také. Vypadal, že si potřebuje odpočinout.

Ace právě ve snu překonal dlouhý let z Pegasu do Mléčné dráhy. Loď byla na pokraji zhroucení, nicméně vydržela, a posádka přes vyčerpanost plnila všechny rozkazy nové královny bez reptání. Vidina bohatých pastvin jim dodávala energii.
„Zastavíme tady a vysadíme stíhačky,“ ukázal Ace na jednu solární soustavu nedaleko okraje nové galaxie. „Jsou tvoji,“ otočil se na Krabata.
Velitel s tmavým pramenem ve vlasech kývl. Už dávno si rozdělili role i vojáky, aby mohli vést útok z více stran.
Neriet se zavrtěla v královnině křesle, povzdechla si a složila ruce do klína. Nabídka, že také povede část armády na velkou sklizeň, se setkala s okamžitým hlasitým odporem obou velitelů. Krabat stěží přemáhal zlost a Ace jí vysvětlil, že jako panovnice má sedět v lodi a práci nechat na ostatních. Nelíbilo se jí to, ale dál už nic neříkala. Teď sledovala poslední plány a říkala si, jak je možné, že toho Ace tolik ví o neznámých končinách.
„Útočí na nás!“ vykřikl důstojník na můstku. Telepatická ozvěna jeho hlasu se rozletěla plavidlem.
Ace rychle přepnul obrazovku na zobrazení nejbližšího okolí lodi. Atlantis se třpytila ve svitu nejbližší hvězdy jako stříbrný šperk zavěšený na šňůrách střel, které se blížily k wraithské lodi.
„Úhybné manévry, opětujte palbu, připravte motory na let v hyperprostoru,“ vydávali s Krabatem příkazy.
„Udělejte to!“ vykřikla Neriet, když se na ni několik nižších důstojníků obrátilo pro potvrzení. Skoro nadskočila nadšením, že může udělat aspoň něco. Ace se na ni nepodíval, ale říkal si, že ji budou muset brzy zaměstnat nějakou nenáročnou činností, u které neudělá moc škody, nebo se ze samé horlivosti pustí do něčeho nebezpečného sama.
„Motory stop,“ zavelel Krabat. „Na co bychom čekali?“ otočil se na Ace.
Velitel se krátce zamyslel, a pak kývl. „Dobrá,“ souhlasil. „Provedeme to rychle.“
Krabat už mezitím zadal složitý přístupový kód k nově zbudované zbrojnici a poslal tam speciálně vycvičenou jednotku vojáků.
Místo, aby se wraithská loď snažila uniknout, rozletěla se k Atlantis a začala kolem ní kroužit. Přitom uhýbala před nepřátelskou palbou a bezvýsledně ji zasypávala střelami.
„První fáze,“ řekl Krabat polohlasně. Neriet se naklonila, aby lépe viděla na obrazovku. Mezi wraithskými střelami se zablýskalo a na antický štít dopadla sprška kovových pavoučků.
„Aktivuji.“ Ace pootočil malou bílou páčkou a zadíval se na monitor. Pavoučci se rozběhli po štítu, v určitých vzdálenostech od sebe se zastavili a zarazili nožky hluboko do energetické bariéry. Jejich těla začala jiskřit, až z každého z nich vytryskl paprsek zlatavé záře a zamířil do jedné části tajné zbrojnice. ZPM ve wraithské lodi se rozzářilo a začalo nasávat energii štítu.
Co se to děje!?“ vykřikl Chuck u hlavního technického panelu. „Nemůžu to zastavit,“ stěžoval si polohlasně a ruce se mu nad plochými krystaly chvěly.
„Kradou!“ prskl Rodney a na připojeném počítači zuřivě tloukl do klávesnice.
„Kradou co?“ nechápal Robert Woolsey. Právě začal litovat, že před letem z Pegasu do Mléčné dráhy neprošel Hvězdnou branou, jak mu nabízeli. Na lítost bylo pozdě, musel se vypořádat s tím, co bylo.
„Kradou energii,“ doplnil Rodneyho Radek Zelenka, ani nezvedl hlavu od vlastní obrazovky.
„Pokusíme se to zastavit zvenčí,“ navrhl John Sheppard. „Doktore, pojď se mnou,“ klepl Radkovi na rameno.
„Jo, jo,“ zamumlal doktor Zelenka, ještě dvakrát sáhl na klávesnici, chytil tablet a rozběhl se do hangáru za Johnem.
Podplukovník Sheppard ukázal k jedné z pozemských stíhaček a Radek do ní bez váhání vylezl. John mu byl v patách a po kraťounké kontrole vyletěli z hangáru a skrz štít do volného vesmíru.
Ace si jejich stíhačky všiml a také věděl, kdo v ní bude. Zaváhal s rukou nad bojovým panelem, pak ji nechal váhavě klesnout a jen sledoval, co chce Sheppard dělat.
Krabat si jednoho malého pozemského stroje nevšímal, nemohl je nijak ohrozit. Plně nabité ZPM posilovalo wraithskou loď tak, že její stěny byly antickými střelami neproniknutelné. Víc energie už nedokázalo vstřebat a tak se kumulovala v zadržovacích stanicích na plášti lodi.
„Štít antického města začíná kolabovat, spouštím fázi dvě,“ informoval Krabat Ace těsně předtím, než přejel prsty po ovládání.
Všechna energie nashromážděná ve stanicích se jedním rázem vrátila zpět. Štít zazářil ostrým světlem a rozpadl se, vzápětí se Atlantis roztrhla. Její trosky proletěly kolem wraithské lodi a zmizely ve vesmíru.
John strhl řízení stíhačky a v posledním okamžiku se skryl za nepřátelské plavidlo. Radek seděl za ním s rukama napůl zvednutýma a pusou dokořán.
„Fáze dvě dokončena,“ řekl docela zbytečně Krabat. „Můžeme pokračovat v cestě.“ Aniž čekal na potvrzení, zadal kurz k planetě, kde měl čekat se svou armádou na pokyn k útoku na Zemi.
Ace se narovnal a na tváři se mu usadil spokojený výraz. Neriet svítily oči a musela se kousnout do rtů, aby nejásala nahlas.
„Velmi dobrá práce,“ řekla tiše, když se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
Krabat se na ni překvapeně podíval, a pak se zvolna uklonil na znamení díků.
Wraithská loď se vydala na cestu za svým dalším cílem.

Poslední královna zkontrolovala svoji posádku v hibernaci a předtím, než se sama uložila, procházela lodí s pěticí strážců za zády a dlaní přejížděla po stěnách plavidla, jakoby se s ním loučila.
„Při jakémkoli náznaku nebezpečí všechny okamžitě probuďte,“ řekla už asi popáté. Wraithští strážci sklonili hlavy na znamení souhlasu a jeden z nich přejel prsty po ovládání královniny hibernační komory, před kterou stáli. Sotva se komora uzavřela a královna v ní s tichým povzdechem zavřela oči, poslal vzkaz Zakovi, že i poslední z Úlů se skrývá a vše na něm spí.
Zak se zarazil v půlce kroku a váhavě se otočil. Byl právě na své lodi a kontroloval její systémy. Všechny kromě těch nejzákladnějších měly být vypnuté, aby loď navenek nejevila žádnou aktivitu, takže by byla v podstatě neviditelná. Na některé podružné důstojníci zapomněli a Zak uvažoval, nakolik je třeba se jimi zabývat. Ace mohl v hibernaci ještě počkat.

Wraithská loď s plně nabitým ZPM se objevila na orbitě Země a krátkou salvou zlikvidovala hlídkující pozemské plavidlo a pár nejbližších satelitů.
„Rozkazy máte,“ řekla Neriet shromážděným důstojníkům a sotva odešli, podívala se tázavě na Ace. Pokývl a vyvolal na obrazovce podrobnou mapu planety.
„Hledáš něco konkrétního?“ zeptala se královna, když se jí zdálo, že zbytečně dlouho sleduje několik určitých malých území.
„Ano,“ odpověděl krátce a zamyšleně zaťukal nehtem na okraj většího města uprostřed pevniny. „Než provedeme hromadný útok, musím něco prověřit. Dej příkaz k útoku za půl hodiny, důležité souřadnice máš. Tam musí být útok nejdřív a nejsilnější.“ Nečekal, až Neriet potvrdí, že rozumí, a odešel do hangáru.
Šipka s velitelem přistála na ploché střeše jedné z obytných budov. Nikdo si jí nevšiml, protože byl pozdní večer a mrazivý vzduch zahnal všechny do teplých domovů. Ace vystoupil, snadno vylomil zamčené dveře do nitra domu a sestoupil pár pater dolů. Před zavřenými dveřmi zůstal okamžik stát, než stiskl zvonek. Ozvalo se nepříjemné zachrčení a zpoza dveří uslyšel překvapené heknutí. Pak se dveře pootevřely a vyhlédla z nich žena v županu a s rozježenými vlasy.
„Co je?“ zavrčela nerudně. Nijak nedala najevo, že by ji Aceův vzhled překvapil.
„Andoriel?“ Ace rozeznával známé rysy, ale přesto před ním stál někdo úplně jiný. Žena se na něj zadívala pozorněji, zbledla a pak prudce přibouchla. Nestačila dveře úplně dovřít, když je Wraithova ruka bez obtíží otevřela dokořán a Ace vstoupil. Couvala před ním a tvářila se vyděšeně.
„Běž pryč,“ zašeptala ochraptěle.
„Neublížím ti,“ řekl Ace a rozhlížel se, aby zjistil, jestli je ještě někdo doma. Byli sami. „Přišel jsem pro tebe. Nebude tady bezpečno,“ pokračoval a natáhl k Áje ruku.
Znovu couvla, až narazila do zdi.
„Nech ji na pokoji!“ ozval se od otevřených vchodových dveří výkřik. Sheppard stál mírně rozkročený s namířenou pistolí. Než se Wraith stačil otočit, třikrát z ní na Ace vystřelil. „Poběž!“ houkl na Andoriel a škubnul hlavou do strany.
Andoriel proběhla kolem potácejícího se Wraitha, v posledním okamžiku se vyhnula jeho natažené ruce a vyběhla na chodbu.
„Tudy,“ směroval ji John dolů a zadním vchodem ven. V malém parku ji chytil za ruku, aby ji zpomalil, druhou rukou zmáčkl malý ovladač a vtáhl Áju do odmaskovaného Jumperu.
„A ty jsi kdo?“ chtěla vědět, sotva se zastavila a popadla dech.
„Není zač, rádo se stalo,“ zašklebil se na ni John, skočil do pilotního křesla a vznesl se do vzduchu. Letěli stále výš a výš. Andoriel stála u druhé řady křesel v pilotní kabině, ale jak se postupně dostávali do vesmíru, táhlo ji to čelnímu sklu.
„Paráda,“ vydechla nadšeně.
„Ani ne,“ zavrčel John a strhl řízení ke straně. Těsně kolem nich proletěla střela z wraithské lodi.
Krabat se nad tím jen ušklíbl. Jedné střele se vyhnout dokázali, ale druhá, vypuštěná těsně za tou první, rozbila malou lodičku napadrť.
Ace se vrátil do Šipky a na jejím displeji sledoval, jak dopadla Andoriel s Johnem. Nejdřív ucítil bolest, pak se změnila v temnotu, která ho oprostila od všech pocitů, a Wraith vydechl úlevou.
„Zahajte útok,“ řekl do vysílačky. Navedl Šipku přímo vzhůru a připojil se ke stíhačkám mířícím na velká města. Prvním útokem smetli z povrchu Země místa s největším osídlením, zlikvidovali většinu vojenských základen, ze kterých na ně vystartovalo místní letectvo i různé střely s dlouhým doletem. Nic nebylo tak mocné, aby si s tím Wraithové neporadili. Pozemští letci padali z oblohy v hořících strojích, a které pozemské střely nedokázaly zlikvidovat Šipky, s těmi si poradily doprovodné wraithské lodě nebo samotný Úl.
Ace se s malou skupinkou stíhaček oddělil od útoku, jakmile bylo jasné, že největší pevninu ovládnou, a přeletěl nad pás země protažený od severu k jihu, kde boj teprve začínal. Vyhnuli se všem střetům a velitel jedinkrát vypálil na úpatí nenápadné hory. Otevřel tím šachtu do hlubin země, na jejímž dně se skrývala přísně utajená Hvězdná Brána. Než se posádka, která ji chránila, vzpamatovala, sletěla jedna Šipka k Bráně, otočila se kolem své osy a vystřílela všechny, kteří se zdržovali ve dvacátém osmém podzemním patře. Jednomu z techniků se podařilo stisknout alarm, ale než se k Bráně dostali další vojáci, Šipky postupně vysadily pěchotu a Wraithové obsadili SGC.
Ace přešel k ovládání Brány a za chvíli už jí postupně vylétala letka Šipek, aby se přidala k boji na planetě. Krabat své stíhače předem poučil, jaký manévr je čeká hned po opuštění červí díry a wraithští letci byli dobře vycvičení, takže k žádné kolizi nedošlo.
Ace zanechal u Brány hlídku a nechal se dopravit na povrch. Přesedl do své stíhačky, vyletěl na orbitu a další útoky řídil z můstku. Tma v jeho srdci se prohlubovala a topila všechny pocity kromě zloby, zášti a krutosti.
Podmanění Země pokračovalo.

Ace vykřikl a vztyčil se. Zak vyděšeně couvl od otevřeného vstupu. Konečně se dostal k tomu, aby velitele probral z hibernace, a když uviděl jeho výraz, snažil se ho probudit co nejrychleji.
„Všichni jsou uložení, nezbytné systémy jedou na minimum, ostatní jsou vypnuté,“ hlásil, sotva se Ace probral dost na to, aby sám vystoupil z komory a začal se rozhlížet.
„Sonda?“ zeptal se krátce.
„Vysílá…,“ začal Zak a rozběhl se za Acem, který rychle vyrazil k nejbližšímu počítačovému uzlu. Vyvolal informace ze sondy, která monitorovala Zemi, a tiše si vydechl. Malá bílo-modrá planeta se klidně otáčela kolem svého slunce a život na ní vesele kypěl včetně Shepparda a Andoriel. Ani nevěděl, proč mu tak záleželo na tom, aby se některým Pozemšťanům nic nestalo.

:bye:

:sunny:

Příspěvek 08.11.2018 18:44:08
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 08.11.2018 18:57:47
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 08.11.2018 19:52:50
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
takže zatiaľ to bola len simulácia? uff, to sem se lek... :heat:

dúfam, že v reále to bude opačne! lebo ináč... :palka:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 08.11.2018 20:25:50
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Aiwe :)

Zatím to byl jen takový divný sen, realita bude mnohem, mnohem horší :cryy: :shooting:
:twisted:


:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

93. Úvahy na konci duhy

Amanda Hychyki stála před velkou obrazovkou v prázdné společenské místnosti, která přenášela pohled do vesmíru z čelní kamery. Tohle ji nikdy neomrzelo. Pohled na tisíce hvězd bylo to nejkrásnější, co mohla vidět. Aspoň podle jejího názoru. Navíc vytvoření bubliny pro pohyb mimo prostor všechny světelné body zjasňovalo.
„Jak je možné, že to, čím se pohybujeme, není subprostor?“ zeptal se Brian. Byl to asi sedmiletý syn Phila Vence. Amanda mu stiskla malou ruku, kterou jí vsunul do dlaně, když se potkali u obrazovky, a pokrčila rameny.
„Prostor, subprostor, všechno to nějaký druh prostoru obsahuje, jen se některými dá letět rychleji. Bublina s naší lodí z jakéhokoli prostoru vypadne a jinde se zase objeví.“ Nebylo jí jasné, jak ta věc funguje, a věděla, že ani inženýři si s tím moc nevědí rady. Pocit, že jsou opice vycvičené pro nepochopitelnou činnost, nebyl příjemný, tak se jím raději nezabývala. Měla jiné věci k přemýšlení. Třeba to, že Veitoňané, ať už jakkoli vyspělí, nepřišli na to, že celá posádka Odyssei záměrně mlží, co se týká informací o Wraithech.
Proč by tak dlouho hledali původní rasu, ze které Wraithové vzešli, kdyby o nich nic nevěděli? Právě proto? To si Amanda nedokázala představit, i když Veitoňané byli ve svých myšlenkových pochodech hodně odlišní. Na druhou stranu byla spokojená, že se nikdo ani myšlenkou neprohřešil proti zákazu sdělit Veitoňanům pravý důvod příletu Pozemšťanů – zjistit, jak by se Wraithové dali zneškodnit jednou provždy, a pokud možno také pro tento záměr získat jejich podporu. Jak bylo od začátku jasné, žádné podpory se jim nedostane, protože Veitoňané byli tak nadšení svými odloučenými předky, že by cokoli, co by Wraithy poškodilo, okamžitě odmítli. Snad Zemi pomohou aspoň zprostředkovaně svojí DNA nebo projevením nějaké slabosti, která by se dala v boji použít.
Amanda se tak ponořila do vlastních úvah, že na Briana zapomněla a nevšimla si ani, že se jí za zády otvírají dveře. Brian si toho všiml, vytrhl se kapitánce a rozběhl se k nim ve chvíli, kdy se objevil jeho otec. Amanda se po něm jenom ohlédla a zase se vrátila k pozorování hvězd na obrazovce a přemýšlení nad posledními událostmi. To, že Veitoňané navštíví Zemi, ji nijak netrápilo. Nebudou ani první ani poslední. Ale způsob jejich dopravy jí trochu starosti dělal. Jak se tam chtějí dostat dřív, když jim chybí Hvězdná Brána? Ptala se na ni hned, jak se s Veitoňany seznámila, ale o žádném takovém zařízení neměli informace. Nebo se tak tvářili, napadlo ji. Nejenom Pozemšťané měli svá tajemství. Přesto měla neodbytné tušení, že Hvězdnou Bránu Veitoňané nepoužívají. Způsob jejich cestování byl mimo Amandino chápání a nikdo z nich se ho nepokoušel vysvětlit.
Phil poslal Briana za mámou a stoupnul si s rukama za zády k Amandě.
„Trvá to dlouho,“ prohodil do ticha.
Amanda neodpověděla. Trvalo to dlouho. Vytvoření stabilní a pevné bubliny kolem lodi zabralo tolik času, že z toho technici šíleli a posádka byla čím dál podrážděnější. Nejhorší bylo, že museli stát na určitém místě a po aktivaci nové bubliny nemohli prozkoumat ani nejbližší okolí, protože loď se nesměla hnout, aby se bublina neporušila. Začít s ní znovu znamenalo počkat na úplné nabití bublifuku a prodloužení jejich cesty o dalších pár dní.
„Komunikace dneska ráno mručela,“ pokračoval Phil s očima upřenýma na obrazovku. Bublina nabývala na síle a hvězdy svítily v celém barevném spektru jako lampiónky na noční dětské oslavě. Filtry byly nastavené tak, že se přes celou viditelnou část vesmíru táhla zářivá duha.
Amanda se k Philovi pomalu otočila. „A odpoledne?“ zeptala se.
Phil se ještě chvíli tvářil vážně, pak se mu tvář roztáhla úsměvem.
„Po příštím skoku bychom se mohli pozdravit se Zemí,“ řekl a začal se smát. „Podařilo se nám najít ten problém,“ začal vysvětlovat. „Podle mého názoru o něm museli Veitoňané vědět, ale nechali to tak a skoro bych řekl, že se to snažili zamaskovat, abychom na to nepřišli. Zbytečně,“ dodal se spokojeným úšklebkem.
„Výborně!“ Amanda kývla a otočila se. Hvězdy začaly zářit až nepříjemně jasně a bylo třeba upravit tónování. Phil vykročil ke dveřím, protože si vzpomněl, že slíbil ženě pomoci s uspáváním Briana. Amanda místo úpravy celou obrazovku vypnula a následovala Phila do útrob Odyssei.

Erin ležela na zádech na silném běhounu uprostřed Ájina prázdného obýváku a s přivřenýma očima poslouchala, co se děje venku. Ještě před chvílí měla hlavu natočenou tak, aby viděla do okna, ale když se jí začaly oči zavírat, nebránila se.
Andoriel stála pod širokou stříškou, která chránila zádveří, a tu nádheru sledovala odtamtud. Nad krajinou se valila bouřka. Blesky šly za sebou v tak rychlém sledu, že hřmění neustávalo, a proudy deště měnily okolí v pěnící se moře a malé vyvýšeniny v ostrovy. Celý svět se setměl, i když bylo brzké odpoledne.
„Brrr,“ otřásla se Ája a zavřela vchodové dveře, aby studený vítr zůstal venku. Přitáhla si židli k oknu a zadívala se do černých mraků. „Čaj?“ zeptala se, když hrom přešel z ohlušujícího rámusu k poklidnému bublání. Otočila se a zjistila, že Erin spí. Přehodila přes ni deku, dala vařit vodu a za chvíli se domkem vznášela vůně bylin.
„Dostat se sem není vůbec jednoduché,“ zašeptal Andoriel najednou do ucha známý hlas. Škubla sebou, protože byla otočená zády ke dveřím a nevšimla si, že se potichu otevřely a nový návštěvník jí po špičkách přešel až za záda.
Thomas mokrý plášť nechal venku na háčku pod stříškou u dveří, takže mu z deště zůstalo jen mokro ve vlasech. Zaklepal hlavou a sprška se rozlétla po celé místnosti.
„No, to je teda probuzení,“ zabrblala Erin a se zívnutím se posadila. Oči měla ještě zavřené a vnímala jen napůl.
Tom se tázavě otočil k Andoriel. Vzala ho za ruku a odvedla k Erin.
„Ještě jste se vlastně neviděli,“ řekla. Zjistila, že Erininy oči jsou pořád zavřené, tak počkala, až kamarádka koukne na svět. Erin se k tomu neměla. Vypadalo to, že si zase lehne a usne. „Erin?“ Ája trochu zvedla hlas a Erin se konečně podívala. Představování proběhlo rychle, i když na obou stranách nebyla nouze o zamyšlené postranní pohledy. Thomas o podivné knihovnici slyšel neuvěřitelné historky, kterým odmítal věřit a považoval je za Carsonovy legendy o podivnostech Pegasu, jak je sám pro sebe nazval. Erin vypadala přesně tak, jak ji doktor Beckett popsal a to velitele SGC mátlo.
„Mohla bys nám pomoct,“ napadlo ho hned. Zapojit tak zajímavou bytost jako je Erin do pátrání po zmizelých Wraithech byl dost dobrý nápad.
„To by teda nemohla,“ zavrčela Andoriel.
Erin nic neslíbila ani neodmítla a pobaveným vědoucím pohledem přejížděla z Andoriel na Toma a zpátky.
„A ty toho taky nech,“ zamračila se na ni Andoriel. Erin v hraném překvapení pozvedla ruce dlaněmi vzhůru a zase je nechala klesnout.
„Já nic,“ řekla se smíchem, „já tu vlastně vůbec nejsem.“ Sebrala ze země deku, odnesla si ji k židli, která zůstala stát u okna, cestou si do velkého hrnku nalila čaj a pohodlně se usadila. Hrnek postavila na parapet, deku si přehodila přes záda a zadívala se do bouře.
„Nech je na pokoji,“ říkala mezitím Andoriel Tomovi rozzlobeně. „Buď rád, že tu nejsou.“ Co neřekla, bylo, že od Radka ví, kde Wraithové jsou a co dělají
„Pořád se jich zastáváš,“ stěžoval si Tom. Ohlédl se po Erin, která si mezitím položila hlavu na ruce složené na parapetu, a přitáhl Andoriel k sobě. Když se k ní skláněl, všiml si, že se jí kolem očí tvoří drobné vrásky. Snažila se mu vyprostit, ale udržel ji.
„Jak jste daleko s tím wraithským jedem?“ vyptávala se a odvracela přitom tvář, aby jí nezavřel ústa polibkem. „Dáš si taky čaj?“
„Nechci mluvit o práci.“ Tom s polibkem dosáhl svého, pustil ji a přešel dva kroky ke stolu. Vzal si čaj, který mu Andoriel podala, a napil se. Pousmál se. Dokázala sehnat med. Tvář mu postupně vážněla, když si uvědomil, jak moc mu vadí, že se Ája pořád ptá na ty odporné brouky a zastává se jich. Nejdřív si myslel, že po tom, jak dopadla její poslední návštěva na wraithské lodi, na ně změní názor. Neptal se jí přímo, ale uměl dobře poslouchat a mezi řádky jejích kusých informací pochopil, že její poslední návrat nebyl pokrytý růžovými lístky a sliby návratu. Vypadalo to, že se s tím wraithským velitelem nepohodla tak, až ji to donutilo odejít.
„Bratr říkal,“ spustil s nepřítomným pohledem. Andoriel zvedla hlavu a překvapeně se na něho podívala. Bratr? „Že plyn se nedaří vyrobit tak, aby správně fungoval. Navíc by potřebovali nějakého Wraitha, na kterém by to celé mohli vyzkoušet,“ pokračoval a dál se díval před sebe, takže Ájin překvapený pohled nezaznamenal. „Nevíš o nějakém?“ otočil se k ní.
„Stýská se ti?“ ušklíbla se. Rozhodně neměla v úmyslu mu cokoli říkat, navíc jí právě ležel v hlavě ten bratr.
„Co ještě ti říkal?“ zeptala se. „A kdo je vlastně ten bratr?“
„Theo. Nevšimla sis té podoby?“ vážně se na ni zadíval, ale nevydržel dlouho a kolem úst mu zacukal úsměv.
Andoriel se na něj nechápavě dívala. „Theo Darkson?“ ujistila se, že správně slyšela. „Ten blonďatý floutek, co se tváří jako mistr vesmíru a nenápadně zatíná svaly, když jde kolem nějaká žena?“ pochybovačně potřásla hlavou. Theova chování si všimla nedávno a bavilo ji i odpuzovalo zároveň. Před babkou Ájou to nedělal, ale v poslední době jako babka nevypadala, tak se i na ni dostalo s pochybnou pozorností mladého doktora. Jako lékař se choval mile, pečlivě a starostlivě, takže na něj nikdy žádná stížnost nepřišla, jako člověk měl své mouchy. Jako každý, říkala si pokaždé Andoriel, a pokud to bylo možné, raději odcházela z místnosti nebo aspoň z dohledu, když se Theo objevil.
„Je nevlastní,“ řekl rychle Tom. Takový popis nečekal. „Vlastně nejsme vůbec příbuzní, ale vyrůstali jsme spolu v jedné rodině,“ lezlo z něj neochotně a jenom proto, že Andoriel pořád mlčela a jen se na něj divně koukala.
Ája zaklepala hlavou, jako kdyby z ní chtěla vytřást pár myšlenek, a pokrčila rameny. „Jen mě to překvapilo,“ řekla omluvně. Bylo jasné, že o tom Thomas nechce mluvit.
„Půjdu ven,“ oznámila najednou Erin. „Přestalo pršet,“ dořekla důrazně, když se na ni Ája i Tom překvapeně zadívali. „Otevřu tamty dveře.“ Ukázala přes okno někam do kalného odpoledne, kde se slunce právě prodralo mraky a v posledních kapkách deště vykouzlilo vysoký oblouk duhy.
„Jo, jasně,“ souhlasila Ája. V miniaturní kůlničce na nářadí se před bouřkou schovalo pár obyvatel živého plotu a právě se rozhodlo, že přestalo pršet, tak je nejvyšší čas jít si po svém. Bylo lepší jim otevřít dveře než zasypávat podhrabané díry.
Erin zmizela a Andoriel si sama přišla pro objetí. Než se Thomas vzpamatoval z překvapení, naznačila mu, že to bylo na rozloučenou. Tiskl ji k sobě a říkal si, že se něco zvrhlo jinak, než měl v plánu. Plán byl, připoutat Andoriel k Zemi, i kdyby se měl obětovat sám. Její proměna mu to dost usnadnila, jen nepočítal s tím, že to dopadne naopak. Ája ho zjevně nebrala vážně a on… tak se snažil, aby se zamilovala, až měl podezření, že se to stalo jemu. Zvedl oči a uviděl, jak za oknem po bouři mizí duha. Bylo načase dneska odejít a nechat Andoriel její návštěvě.
Když se Erin vrátila, byl Tom pryč.
„Promiň, netušila jsem, že se objeví,“ omlouvala se Ája hned, jak se kamarádka objevila na prahu. Erin pobaveně zavrtěla hlavou.
„Bylo to zajímavé,“ přimhouřila oči, „A proč vlastně hledají ty Wraithy?“
Andoriel si sedla uprostřed místnosti na zem a dopověděla, co začala vyprávět před příchodem bouřky a Toma. Vyprávění o wraithské léčbě přešla Erin mlčením, už dávno vzdala pokusy přesvědčit kamarádku o zbytečnosti a nebezpečnosti těch tvorů. U dalšího bodu si rukama přikryla obličej, protože se jí chtělo křičet vzteky a odporem.
„Měl víc rozumu než ty,“ neudržela se nakonec. „Tak hloupej nápad jsem ještě neslyšela. A navíc…“ Odmlčela se a pevně k sobě stiskla ruce ve snaze říct, co měla na mysli, nějak srozumitelně a co nejméně bolestivě. „Navíc by tě při tom určitě zabil. Nebo potom. Jsou to hladoví parchanti a –„ znovu se odmlčela. Zvedla skloněnou hlavu a smutně se na Andoriel podívala. „Bez telepatického spojení jim jde všechno hodně špatně.“ Slovo ‚všechno‘ zdůraznila a znovu sklonila hlavu. „Vlastně to od něj bylo hezké, že dal přednost tvému životu před chvílí rozkoše.“ Nevydržela se už tvářit vážně a zašklebila se na Áju.
Andoriel se cítila jako největší hlupák pod všemi slunci galaxie. Otevřela ústa, zase je zavřela a odešla do ložnice. Do ticha se ozvalo jen cvaknutí zavíraných dveří.
„A to jsem ještě nemluvila o problému, který máš tady,“ řekla těm dveřím Erin.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


94. Zbloudilá - část 1

Oliver Martens seděl na můstku Dakoty na zemi a hrál sám se sebou kostky. „Vypadni!“ vykřikl, když se otevřely dveře. Ani se neotočil, aby zjistil, kdo ho ruší. Moc na výběr v rušitelích neměl.
Collin před tím křikem couvnul, ale neodešel. Co přišel kapitánovi říct, bylo důležité, a Olieho momentální nechuť někoho vidět na tom nic nezměnila.
„Nemáme co jíst,“ řekl co nejklidnějším hlasem.
Olie ještě jednou hodil kostkami, ale než se na ně podíval, zvedl hlavu a otočil se na Nicholase. „Cože?“
„Ty trhliny v trupu,“ začal Collin vysvětlovat. „poškodily přívod energie do kuchyně. Nikdo si toho nevšiml. Roboti opravili plášť lodi a my se Zachem a Shawnem jsme prošli všechny paluby. Že nesvítí světlo v mrazáku, jsme si nevšimli a nejspíš by nás stejně nenapadlo, že je ten problém větší. Není nikde v dráze těch šutříků. Před chvílí Zach zjistil, že jeden z nich nejspíš změnil směr, neprošel skrz a zůstal trčet zaklíněný někde ve vedení, které vede právě do kuchyně. Zatím jsme ten šutřík nenašli, takže je použitelná jen částečně. Víš, že v kuchyni nikdy moc dlouho nejsme,“ ukončil Collin trochu rozpačitě. Nikdo ze čtveřice trosečníků z Dakoty nebyl právě zanícený kuchař, takže se jejich strava smrskla na to nejjednodušší, co mohla palubní kuchyň nabídnout. Nikdo si nestěžoval a nikdo tam netrávil víc času, než bylo nezbytně nutné. Teď se jim to vymstilo, protože než zjistili, co se stalo, rozsah škod dosáhl značných rozměrů.
Oliver se zvedl a dal si ruce v bok. „Kolik?“ vyštěkl, protože nejenom, že se mu po střetu s jedním tím ‚šutříkem‘ ještě pořád točila hlava, ale při pohybu ho zabolela i pochroumaná paže.
„Zachary a Shawn to právě počítají.“ Collin si prohlížel Olieho a říkal si, jestli ho z ošetřovny nepustili moc brzy. Kapitán Dakoty vypadal přepadle a nevrle. Jednoduchou otázku pochopil okamžitě – na kolik dní jim vydrží zásoby „Dlouho ne,“ pokračoval a znechuceně se ušklíbl. Nejenom, že se courají tak, že k nejbližší solární soustavě doletí asi za sto padesát let, ještě u toho umřou hlady.
„Chci přesný soupis všeho poživatelného a nezajímá mě, jestli to někoho nebaví,“ zavrčel Olie. Vzhledem k tomu, že byli v lodi, která měla zásoby pro mnohem větší posádku, než byli oni čtyři, nikdy je nenapadlo se potravou zabývat. Postupně odnosili všechno jídlo na jedno místo, aby bylo jednodušší se k němu dostat, a nikdo nemusel přemýšlet, kde je určitá potravina, a co bylo možné, to zmrazili. Zbytek uložili, jak nejlépe dokázali. I to je stálo hodně sil, ale tehdy věřili, že za pár měsíců narazí na planetu s Branou nebo na spřátelenou loď, která jim poskytne pomoc. Brány se v okolí jejich letu nevyskytovaly a spřátelené lodi jakbysmet. Jediné bližší setkání je stálo skoro život. Nejdřív Raydan a její vesmírný mazlíček, který by si na nich s radostí pochutnal, a teď je poletující smetí připravilo o většinu zásob. Cestování vesmírem bylo jedno velké nádherné dobrodružství.
„Ti dva dělají, co mohou,“ ujistil Olieho Collin. „Jdu jim pomoct,“ řekl rychle, než mu to stačil dál velitel lodi Martens rozkazem.
Olie zůstal stát, dokud se za Nicholasem nezavřely dveře a jeho kroky neodezněly v chodbě, pak se opatrně složil zpátky zem, dotkl se prsty čela, které začalo pulzovat stejnou bolestí, jako těsně potom, co ho ‚šutřík‘ trefil, a mechanicky sáhl po kostkách. Pohodil si je v ruce a pustil na zem, bez prohlížení je znovu vzal a znovu pustil. Bílé tečky na tmavém podkladu každé kostky se zvětšovaly a zaplňovaly mu hlavu bílou mlhou. Sebral kostky a hodil je před sebe. Jak se potraviny mohly tak rychle zkazit? Mlha houstla. Sebral kostky a hodil. Jak je to dlouho, co se plouží jako šneci, protože vyšší rychlost ponouká ty vesmírné projektily, aby útočily na loď? Někde na okraji mysli mu vytanula odpověď - něco přes dva měsíce plus jeho pobyt na ošetřovně. Skoro tři měsíce. A rána na čele celou dobu pálí a tepe, i když všem na palubě Dakoty tvrdil, že už je mu dobře, aby ho pustili z ošetřovny. Sebral kostky ze země, mlha zhoustla do konzistence nadýchané vaty a všechny myšlenky se ztratily, hodil kostky před sebe.
„Olivere!“ zvolání ho vyvedlo ze strnulosti v husté bílé mlze. „Zatraceně, nemohl jsi říct, že ti není dobře?“ Collin ho chytil pod rameny a trhnutím postavil na nohy. Olie měl zrovna v ruce kostky, nečekaným pohybem mu vypadly a rozkutálely se na všechny strany.
„Vyhrával jsem,“ zamumlal Olie nezřetelně a nechal se odtáhnout zpátky na ošetřovnu.
„Jo, jasně,“ houknul Collin rozzlobeně. „A teď si koukej lehnout.“
„Nemůžeš mi dávat rozkazy,“ snažil se Olie artikulovat tak, aby mu bylo rozumět, ale vyšlo z toho jen zachrčení.
Nicholas ho skoro hodil na lůžko a nastavil na připojeném panelu autodiagnostiku. Nebyl to žádný zázrak Startreku, ale jednoduché úkony zvládala. Chvíli v ní šumělo, pak zacvakalo a z postranní zdířky vyjel dlouhý pruh papíru s údaji, které se zároveň objevily na malém monitoru.
„Vypadá to, že ten otřes mozku by horší, než jsme si mysleli,“ řekl Collin váhavě. Moc tomu nerozuměl, ale zdálo se mu, že přístroj ukazuje nesmyslná data. (Jak by ne, když šlo o ‚chytrou‘ osobní váhu, která tak akorát změřila svaly, tuk a vodu v Oliverově těle)
„Nablabla taraka pfííí,“ zaskřehotal Olie najednou.
„Hmmm,“ pousmál se Collin, „Dobrá nálada tě neopustila, že tu vymýšlíš novou řeč?“ Podíval se na Oliverovy rozpálené tváře, dotkl se jeho ledové ruky a novou řeč vyloučil. Začal se hrabat v lékárničce ve snaze najít lék na horečku.
„Ze ze ze zezezeze.“ Olie klepal hlavou o polštář a opakoval jednu slabiku pořád dokola.
„Najdeme ti něco k jídlu,“ ujistil ho Collin. Podal mu prášek a sklenici s vodou. „Zatím si dej tohle.“ Připadal si tak trochu jako cvok, co mele nesmysly, ale Olie si vzal pilulku a zapil ji vodou. Collin se kousl do jazyka, aby ho nepochválil, doplnil vodu a postavil ji k hlavě postele. Sotva se sklenka dotkla podložky, Olie se po ní natáhl a celou ji vypil.
„Tolik žízně,“ povytáhl Collin obočí. Právě si začal připadat jako vedlejší postava zdravotní sestry z některého béčkového hororu. Ještě dvakrát naplnil sklenici vodou, než po ní Oliver přestal sahat, jakmile se ocitla poblíž.
„Kde sakra si?“ vyjel na něj ode dveří Shawn, ale zarazil se, když se pohledem dotkl Olivera. „No nazdar ve spolek,“ vypadlo z něj.
„Ze bafa vlééé,“ zablábolil Olie a srazil sklenici s vodou na zem. Zřejmě ho ta činnost vyčerpala, protože najednou usnul uprostřed pohybu.
Collin se Shawnem ho ještě pár vteřin sledovali a čekali, že otevře oči a začne znovu, ale ani se nehnul a s pootevřených rtů mu vyklouzl dlouhý pramínek slin.
„Kdybys to nevěděl, tak už zase stojíme,“ řekl Shawn Nicholasovi a rozběhl se na můstek. „Naštěstí měl Zach s sebou tablet s průběhem letu. Pořád to sleduje, vždyť víš. Před námi je něco zatraceně velkýho.“
„A zásoby?“ zeptal se Colin.
Shawn se zastavil před zavřenými dveřmi a zachmuřeně se na Nicholase ohlédl. „Snad se ani neptej. Většina je zničená. V některých boxech to vypadalo, že kolonie bakterií už vytvářejí industriální společnosti. Všechno šlo do odpadu.“
Collin se zamračil. „Všechno?“
„Něco zbylo. Trvanlivé potraviny, pevné obaly a práškové věci, i když u těch je to taky sporné, protože co jsem se díval, začínají se hemžit proteiny v živé podobě.“
Collin se otřásl. Nesnášel brouky v potravinách a nechápal, že někteří lidé si pochutnávali na hmyzu, i když byl tepelně upravený.
„Na jak dlouho to vydrží?“ Ani nevěděl, jestli to chce vědět.
„Pár měsíců. Když budeme šetřit, možná rok. Zach začal uvažovat o nějakém farmaření, ale než by něco vyrostlo do sežratelné velikosti a množství, bude nejspíš pozdě. Vody je dost, kafe taky,“ smutně se ušklíbl. Právě si vzpomněl, jak v některých filmech vesmírní zbloudilci toužili po kávě. Do nedávna na tom byli podobně, ale pak se Oliverovi podařilo najít velkou zásobu ve skládku, který při zběžné prohlídce lodi přehlédli, a od té doby jim připadalo, že jejich nekonečná cesta získala nádech luxusu.
„Hotovo. Nic zkaženého už v Dakotě není,“ ozval se nepřirozeně veselý hlas Zacharyho.
„Cože?“ Collin s Shawnem se na sebe zaraženě podívali a pak se rozběhli do kuchyně.
Zach tam stál uprostřed prázdné místnosti a usmíval se od ucha k uchu.
„Všechno jsem zlikvidoval a odcházím do strojovny,“ oznámil s širokým úsměvem a dlouhými houpavými kroky zmizel Collinovi a Shawnovi z dohledu.
„Co tím tak asi myslel?“ zamručel Nicholas. „Kam jste uložili, to co zbylo?“ rozhlédl se po kuchyni, která zela prázdnotou.
„Chtěli jsme to dát támhle,“ mávl Shawn rukou k pootevřeným dveřím jednoho ze skladů. „Ale nejdřív jsme to měli všechno sepsat.“ Sebral z kraje dlouhého pultu tablet a vyvolal data. Obrazovka zůstala prázdná.
Collin mezitím došel ke skladu a podíval se dovnitř. Neřekl nic, přešel k jiným dveřím, pootevřel je a zavřel a to samé udělal s třetími a posledními, které vedly do skladovacích prostor přilehlých ke kuchyni. Ještě nakoukl do potemnělého mrazáku, krátce se podíval na Shawna a odešel pryč.
Shawn si nejdřív Collinova chování nevšímal. Snažil se zprovoznit tablet a tiše se vztekal, že mu pořád ukazuje velké a temné nic. Po Nicholasově odchodu hodil tablet zpátky na pult a chtěl za Collinem něco zavolat, když se zarazil a v tváří staženou napětím se přiblížil ke skládku, kde měly být všechny zbývající potraviny. Na zemi v temném koutě ležely dva pytle kávy, jinak tam nic nebylo. Stejně jako Collin prohlédl i Shawn další dva sklady a v každém našel jen kávu a jeden zapomenutý balíček sucharů.
Opřel se o zeď a unaveně zavřel oči. Zach neměl čas, aby všechno jídlo někam převezl. Co s ním teda udělal? Tiché zahučení ho probralo ze zmatených myšlenek. Velký stroj na likvidaci odpadu dožvýkal poslední sousto a hlásil se o další.
„To snad ne,“ zašeptal Shawn nevěřícně. Přinutil se udělat pár kroků k interkomu.
„Zachary, kam jsi dal všechno zbývající jídlo?“ zeptal se co nejklidněji.
„Všechno zkažené jídlo je pryč,“ zopakoval Zach rozjařeně.
„A to, co zbylo? Co nebylo zkažené? Kam jsi to dal? V tom skladu, který jsme vybrali, nic není.“
„Všechno zkažené musí pryč. Dal jsem to do drtiče. Ve skladu zůstalo to, co se dá sníst.“
„Káva? Chceš celý kraťounký zbytek svého života jíst kafe?“ Shawn nevěděl, jestli se má zlobit, smát nebo si zoufat.
„Děláš si legraci?“ urazil se Zach. „Káva se přece nejí, káva se pije. Tekutiny jsou důležité.“
„Takže nechceš jíst, ale pít.“ Shawn cítil, jak po něm sahá ledová apatie. „Škoda, že jsi tu nenechal něco ostřejšího,“ povzdechl si a sedl si na zem pod interkom.
Collin došel na můstek a prohlížel si další překážku v cestě. Byla velká, tmavá a odolávala všem snahám sond o bližší průzkum. Prostě jenom velká černá hrouda.
„Zbloudilá planeta,“ vyjádřil nahlas svůj názor. O takové možnosti slyšel zatím jenom teoreticky, nikdy předtím žádnou neviděl. „Nebo spíš zatraceně velkej černej kulatej kámen,“ opravil se potom, co zjistil, že objekt před nimi nemá atmosféru ani gravitaci, která by stála za řeč.
„Dobré místo na hrob,“ ozval se z reproduktoru Shawnův hlas. „Půjdeme si tam nějaké vybrat. Čekám tě u Jumperu.“
Collin překvapeně zavrtěl hlavou, ale na jeho dotazy se nikdo neozval, tak se vydal hledat odpovědi za Shawnem do hangáru.
„Jsi si jistý, že ti dva v Dakotě mezitím neodletí?“ zeptal se pochybovačně, když se po přistání na holé černé pláni v zadní části pečlivě ukotveného Jumperu soukali do neforemných obleků určených k pobytu ve vesmíru.
Shawn pokrčil rameny. „Jako by to nebylo jedno,“ zabručel, strčil ruce do rukávů, přetáhl si skafandr přes ramena a poskočil, aby se na něm srovnal. „Víš, že jsme nerozsvítili?“ zeptal se, sotva vyšli ze vznášedla.
Collin neodpověděl, povrch bludné planetky se mu houpal pod nohama, až si připadal jako uprostřed bažiny. Vzhledem k tomu, že senzory nedokázaly určit, z jakých prvků je povrch složený, bylo jak přistání, tak výstup trochu jako sázka do loterie.
Shawn za ním zadupal a vyjekl, když ho mizivá gravitace skoro poslala na oběžnou dráhu. Chytil se Collina za skafandr a mezitím zápolil s ovládáním, aby zvýšil zátěž v podrážkách. Collin se zapřel a stáhl plachtícího Shawna dolů. Jeho zátěž fungovala dobře.
„Zatím stačilo rozptýlené světlo z,“ rozhlédl se po naprosto černém okolí, „asi z lodi,“ doplnil váhavě. „Vezmeme vzorek a porozhlédneme se tady.“
„Bránu tady asi nenajdeme,“ ušklíbl se Shawn na vzdálený zakulacený obzor bez jediného záchytného bodu. Přesto dálkovým ovládáním pustil v Jumperu automatické navádění, aby bez problémů trefili zpátky a rozběhl se za Collinem, který se už dlouhými kroky vzdaloval.
„Ani to nebolelo,“ zasmál se, když se po dvou hodinách vrátili k Jumperu z jiné strany. Neznatelná gravitace jim dovolila ujít bez námahy skoro padesát kilometrů.
„Takže nic,“ konstatoval Collin. Nahlas by to neřekl, ale nějaký malý zázrak by se jim docela hodil. „Ještě ten vzorek, a pak zjistíme, jestli se máme kam vrátit.“
Shawn už vytáhl nůž, opatrně odstranil kryt z ostří a klekl si na koleno. Položil ruku v rukavici na pružný povrch a zaváhal.
„Nemyslíš si, že je to živé, že ne,“ zeptal se Collina.
Nicholas si nad zápěstím nechal zobrazit poslední údaje senzorů. „Žádný uhlík, jestli jsi měl na mysli tohle. Struktura se nepodobá ničemu, co by lidská nebo antická databáze znala. Prostě to zkus.“
Shawn se sklonil a pomalu nožem objel v hmotě kruh. Šlo to lehce. Z počátku čekal, že z rány začne třeba vytékat nějaká kapalina nebo se jim země pod nohama začne otřásat, ale nic se nestalo. Kus povrchu se dal docela snadno vyloupnout a zůstal mu ležet na natažených prstech rukavice.
„Houby vidím,“ postěžoval si, sáhl na horní část přilby a rozsvítil malé světýlko. Vzápětí vyjekl a světýlko zhaslo.
Collin skoro nadskočil leknutím. Sotva se útvaru na Shawnově rukavici dotkl paprsek světla, vyrostl z něj tenký průhledný krystal a zarazil se Shawnovi do přilby. Collin viděl, jak kamarád koulí očima a šilhá, aby na krystal viděl. Nebyl zraněný, ale skafandr byl poškozený. Nesměl s krystalem hnout, aby mu neunikal kyslík.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Pokračuju ve čtení a tady jsou další postřehy.
81) Pěkné obléhání Země a pobavila mě ta narážka na směrnice. My jednou na ty všemožné směrnice, direktivy a podobné hovadiny zajdeme. Tady nechybělo moc. Ke konci ta situace s Krabatem a Alexis, to bude mít ještě zajímavý vývoj.
82) Ta představa Shepparda jako staříčka, co krmí v parku holuby je prostě úsměvná :lol: To s těmi lidskými úsctívači mě zaujalo a stjně tak ty problémy, které způsobovala telepatie. Ke konci zmínka, že na Zemi zemřelo jen pár stovek lidí a přitom to vypadalo, že útok zmenšil populaci o dalších pár milionů lidí. 2 miliardy je však pořád hodně velký počet.
83) Tak to nakonec s královnama skončilo rychle. Drsná tam byla poznámka ohledně přenosového paprsku a jeho vedleším účinku způsobeným působením černé díry.
85) Nenajít řešení je také řešení a je to pravdivé i v životě.
86) Potěšilo setkání se starými známými a to doslova. Baví mě tam ty zmínky jak jsou už všichni stařečkové. Popis Zelenky jako plešatého starého trpaslíka mě rozesmála. :rflmao: Prostředek na vyhubení Wraithů, to opravdu znělo jako akce deratizátorů.
Skončil jsem zatím přečtením 87 a zbytek dočtu snad už příští týden.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

95. Zbloudilá - část 2

Thomas Hidllet otevřel oči a zadíval se na Andoriel. Jako obvykle mu ukazovala záda. Přisunul se k ní blíž a zezadu ji objal. Položil si tvář do jejích vlasů, zhluboka se nadechl a zavřel oči.
Andoriel měla oči otevřené a tajila dech, aby Tom nepoznal, že je vzhůru. Původně měla v plánu tiše vstát a nechat ho samotného, jako většinou vždycky předtím, ale zaspala a teď už nebylo úniku. Čekala, až spánek uvolní Tomovo objetí, aby se mohla nenápadně vyvléknout, ale znovu na ni začala dotírat únava. Probrala se trhnutím a rychle se ohlédla, jestli tím neprobudila Thomase. Ležel na zádech s jednou rukou pod hlavou a spal.
Vykulila se z lůžka, natáhla si oblečení a před odchodem Toma lépe přikryla.
Sotva se za ní zavřely dveře, otevřel oči a posadil se. Už nevěděl, co by měl ještě udělat. Andoriel k němu byla milá, ale pořád z ní cítil závan chladu. Dohánělo ho to k tiché zuřivosti a tím víc se snažil rozžehnout v ní plamen vášně. Zatím sotva doutnal.
Stál u okna, sledoval hemžení kolem živého plotu, kde se právě podávala snídaně, a pomalu se oblékal. Snídaně pro lidi přijde na řadu až naposledy.
„Už jsi vzhůru?“ zeptala se Erin. Stála na prahu domu a zívala na celé kolo. „Jsi děsná,“ odhodnotila Ájino ranní úsilí jednoduše. Podle Erin by všechny důležité činnosti měly začínat nejdřív po obědě.
„Jasně,“ smála se Andoriel. Venku jí bylo lépe a trocha pohybu po ránu taky nebyla k zahození.
„Tom tu zůstal?“ Nebylo tak úplně patrné, jestli se Erin ptá nebo to konstatuje.
„Hmmm,“ zamručela Ája. Z Thomase jí bylo divně. Na nezávazné žertování se tvářil moc vážně a na vážnou známost Andoriel neměla.
„Kdyby…“ začala Erin, ale Ája jí do toho vpadla celou dlouhou litanií:
„Kdyby!“ začala skoro výhrůžně. „Kdyby se mnou aspoň trochu mluvil! Nikdy bych ho neopustila, stačilo jen říct pravdu. Proč musí být tak paličatý? Přece to z něj nebudu tahat. Kdyby! Kdyby mi to chtěl říct, tak to snad udělá, ne?“ otočila se k Erin a oči jí výhrůžně svítily. Bylo jasné, že o Thomasovi její proslov není.
Erin se mezitím přesunula k rozkládací židličce, sedla si a smutně se na Andoriel podívala. „Ale generál Hidllet,“ začala opatrně z jiné strany.
„Generál!“ prskla Andoriel. „Jaký je to generál?“ Byla to ráno samý vykřičník a otazník. „Tom je… Tom.“ Došla k Erin, sedla si vedle její židle a roztržitě podala probíhající veverce oříšek, který jí zbyl v ruce. Veverka po něm chňapla a odpelášila do křoví. Za okamžik už seděla na jedné z nejvyšších větviček a zbavovala oříšek slupky.
„Tom je tady, Ace je tam,“ pokračovala už tiše a zajela si prsty obou rukou do vlasů. Thomase probírat nechtěla „Jestli ještě někdy přijde a zeptá se – Erin,“ vrátila se ke svému tématu a zvedla ke kamarádce oči plné touhy a zoufalství. „Prostě s ním odletím a nebudu nic víc chtít.“ Poslední slova řekla šeptem, přesto zaletěly až k otevřenému oknu.
Thomas se zarazil uprostřed pohybu a v hrudi se mu usadil ledový balvan. Ani na vteřinu nepochyboval o tom, komu patřilo to vyznání. On to nebyl. Byl to ten Wraith, kterému se nepodařilo Andoriel zachránit, i když jí pravděpodobně o trochu prodloužil život. Utekla od něj, protože… Thomas se zamračil. Dlouho si myslel, že odešla z wraithské lodi proto, že pro ni nenašli lék, ale poslední dobou ho napadaly i jiné důvody.
„Thomas Hidllet s tebou tráví víc času než kdekoli jinde. Už před docela dlouhou dobou se jeho zájem o tebe proměnil v něco jiného. To nevíš nebo nechceš vědět?“ zeptala se Erin a právě ji napadlo, jak moc jí chybí telepatie. Takové myšlenky a pocity se daly vyjádřit lépe bez použití slov. V případě Andoriel to bohužel nepřipadalo v úvahu, jak si Erin musela každou chvíli připomínat. „Jestli ti to ještě neřekl nebo jsi to nepoznala, miluje tě,“ dořekla s povzdechem.
Ája se na ni zamračila, pak si taky povzdechla a pokrčila rameny. „Já vím,“ zamumlala.
„A?“ Erin se při otázce trochu ošila. Seděla k otevřenému oknu zády, přesto jí připadalo, že ji z něj někdo sleduje. Doufala, že Thomas ještě spí. Asi by nechtěl slyšet, co z Andoriel padalo.
„A nic,“ potřásla Ája hlavou a přitáhla si kolena pod bradu. Erin pozvedla obočí, ale Andoriel pokračovala bez pobízení: „Nejdřív to bylo fajn. Zdálo se, že největší roli hraje zvědavost, co se mnou ti děsiví Wraithové vlastně provedli. I já na to byla zvědavá a, co si budeme povídat, Tom je víc než dobrý adept na takové zkoumání.“ Pousmála se a vzápětí se zatvářila vážně. „Jenže ty desítky let nejdou jen tak vymazat, zvlášť když vím, že můj odchod byl předčasný. Kdybych se víc snažila, mohli jsme to nějak vyřešit. Připadám si jako zbloudilá planeta, která ztratila své slunce.“ Koutky úst jí zaškubaly a pak se začala smát nahlas. „Je to jak ze špatného románu,“ prohlásila, zvedla se a protáhla. „Raději půjdu něco dělat.“
Erin neodpověděla. Zdánlivě sledovala dění kolem živého plotu, ale přitom vnímala pohyb v domě. Thomas byl vzhůru a určitě slyšel aspoň část jejich rozhovoru. Doufala, že jenom část. Zastesklo se jí po klidu domova mezi starými stromy a znepokojivé přítomnosti Daru, který se po dobu její návštěvy stáhnul do ústraní a určitě vymýšlí nové způsoby, jak Erin překvapit, vytočit nebo jí způsobit pořádný šok. Čím méně času na vymýšlení dostane, tím lépe. Původně se chtěla hned po návštěvě Andoriel ještě stavit na Celeste Grey za Nathanem a prohlédnout si jeho úžasnou loď, ale v tom ránu plném křiku snídajících zvířátek a po Ájině přiznání, že se chce vrátit k Wraithům, se rozhodla, že je nejvyšší čas odejít domů. Nathan ji může vyzvednout kdekoli. Neklidně se ošila. Náhlá potřeba být doma se v ní ozvala takovou silou, až se oklepala a zjistila, že stojí nakročená k domku a připravená ke sbalení a rozloučení. Ušklíbla se nad tím a znovu se posadila. Andoriel a Thomas potřebují ještě chvíli samoty, než jim do toho vtrhne. Třeba pak Ája změní názor.
Andoriel vešla do domku a tiše položila konvici na sporák. Až teď ji napadlo, jestli Thomas pořád spí nebo už je nějakou dobu vzhůru a pilně poslouchá. Cítila se trochu provinile, i když mu nikdy nedala žádnou naději na něco víc, než měl dosud.
Jako v odpověď na její myšlenku se otevřely dveře ložnice a objevil se Thomas zapínaje si poslední knoflíček u košile.
„Dobré ráno, sluníčko,“ řekl hlasitě, a než se k němu stačila otočit, zezadu ji objal. Nechtěl, aby mu viděla do očí.

„Dojdu do Jumperu, pak s tím můžeme něco provést,“ řekl Shawn mnohem klidněji, než Collin očekával. Mít on zaražený divný krystal z neznámého bludného kusu skály, nebo co to bylo, v přilbě, asi by tolik sebeovládání nenašel.
„Jsi si jistý?“ zeptal se pochybovačně.
„Je to zaražené v žárovce. Raději nech zhasnuto, až otevřeš vchod, kdyby chtěl ještě růst.“ Shawn znovu zašilhal na krystal a pomalu se otočil, aby mohl nastoupit.
Sotva v zadní části Jumperu obnovili atmosféru, vysoukal se Collin co nejrychleji ze skafandru a natáhl ruce, aby Shawnovi pomohl vytáhnout krystal z přilby. V neforemných rukavicích, které si nechal na rukou, aby na neznámý předmět nesahal bez ochrany, to bylo obtížné a pořád se mu nedařilo krystal správně chytit.
Shawn si mezitím uvolnil přilbu a opatrně ji sundal z hlavy. Špice krystalu pořád držela na místě a Nicholas se pořád snažil krystal vytrhnout. Shawn vykročil ze skafandru, který se mu svezl pod kolena, a chytil krystal holýma rukama.
„Co to děláš?!“ zařval Collin leknutím. V tom okamžiku krystal povolil a vypadl z přilby.
„Takhle to jde líp,“ řekl Shawn a zvláštně se na krystal podíval. „Mám chuť na jahody se šlehačkou,“ povzdechl si vzápětí.
Collin protočil oči a zaúpěl. „Máme jenom kafe,“ upozornil Shawna temně.
„Jo,“ Shawn se začal smát. „Já vím.“ Smích dostal trochu hysterický podtón. „Ale stejně bych si dal jahody se šlehačkou.“ Ke Collinově naprostému zděšení se zakousl do krystalu.
„Ty ses taky zbláznil?“ zašeptal Nicholas zoufale. Praštěný velitel Martens, Zach, co zlikvidoval všechny potraviny, a teď ještě Shawn… nebyl si jistý, jestli takový příděl bláznů zvládne.
„Je to dobrý,“ ujistil ho Shawn. „Přesně jak jsem říkal – jahody se šlehačkou.“
Krystal mu zakřupal mezi zuby, a pak se ozvalo tlumené mlasknutí, když Shawn začal žvýkat. Collin od něj poodstoupil, stáhl si rukavice a přešel do řídící části Jumperu. Chtěl být z té divné koule co nejdřív pryč, protože i on najednou ucítil vůni jahod se šlehačkou.
„Počkej!“ zavolal za ním Shawn. „Ještě nemůžeme letět. Potřebujeme ještě stejk na zeleném pepři, oříškovou zmrzlinu, uzené koleno s křenem a chlebem, dobře propečenou krkovičku, čokoládový dort, houbovou polévku…“ Ještě chvíli pokračoval ve výčtu všech možných slaných i sladkých lahůdek, a když začal s míchanými nápoji, Nicholas právě přistával na Dakotě. Loď se naštěstí nehnula z místa a trpělivě čekala tam, kde ji opustili.
„Shawn má pravdu,“ prohlásil po pár hodinách testů s kusem zbloudilé planetky v potemnělé laboratoři Zachary, „ty krystaly rostou pod přímým jasným světlem a mají dostatečnou energetickou hodnotu, aby nás nasytily. Při styku se slinami změknou do něčeho jako želé a chuť dodá mozek. Mysli na co chceš a budeš to jíst.“
„Amarouny,“ ušklíbl se Collin. Vzpomněl si při tom, jak mu o nich Andoriel vyprávěla, a stesk po Zemi ho zasáhl takovou silou, až se zapotácel. Zadíval se na Zacha a snažil se odhadnout, jestli už ho přešlo bláznění a dá se mu zase věřit.
„To nevím, co je, ale koukni na Shawna,“ kývl Zach stranou, kde třetí muž poblikával žárovkou nad kusem černé hmoty a měřil, jestli je krystal dost velký nebo má přidat světelný pokyn k dalšímu růstu. „Zdá se v pořádku. Aspoň na naše poměry. A Oliver se potřebuje najíst, aby se konečně začal uzdravovat.“
„Já ti říkal, že nemáš odlítat, ale vzít ještě kus tý planety,“ zvedl Shawn na okamžik hlavu, ale hned se zase věnoval svému krystalu.
„Ale co dlouhodobé následky?“ zeptal se Collin. Pořád neměl v krystaly důvěru a odmítl, když mu Shawn nabídl, aby z jednoho krystalu ochutnal.
„O jakých následcích mluvíš?“ zeptal se Zachary ostře. Měl toho Collinova puntičkaření akorát dost. „Ze zásob nezůstalo vůbec nic. Jestli je tohle možnost, jak se udržet naživu, tak ji beru. Aspoň do doby, než najdeme něco jiného!“
Collin se nadechl, aby zařval - a kdo za to může, že jsme bez zásob!!? - ale pak jen hlasitě vydechl a bez dalších protestů se vydal do hangáru, aby přivezl ještě pár kousků té divné hmoty.

„Tak kde jsme?“ Amanda Hychyki se ovládla, aby nezvedla hlas, ale netrpělivé ťukání jejího prstu do desky stolu nenechalo nikoho na pochybách, že velitelčina trpělivost má své meze.
„Podle senzorů jsme na správném místě,“ ujistil ji Edward. „Letový plán dodržujeme. To jen ta hvězda -,“ Chtěl říct, že není tam, kde měla být, ale bylo pravděpodobnější, že se loď vynořila na špatném místě, než že se přemístila velká ohnivá koule. „Je možné, aby se naši přátelé z Veitenony spletli?“ zeptal se opatrně.
„To nevím,“ zamumlala Amanda a přestala ťukat prstem do stolu. „Když budeme počítat s tím, že se spletli, jaký bude další postup? Tady bublinu vytvořit nemůžeme,“ podívala se na Josera.
Hlavní inženýr nakrabatil čelo a pootočil k sobě monitor se zobrazením okolního vesmíru. „Tady bublina vytvořit nejde,“ zopakoval poslední slova Amandy. „Musíme někam, kde je kolem dost prostoru. Tady je to strašně přeplácané,“ znechuceně se kouknul na obrazovku. Přejel prstem po ovládání a pootočil obraz na pohled z jiného úhlu. „Možná tady?“ ukázal někam do kouta, kde nebylo vidět vůbec nic. „Ale výpočty budou složitější, protože nebudeme tady. Budu muset upravit nastavení dalšího výpadku nebo se bude chyba v pozici opakovat a možná i násobit. Nechtěl bych minout Zemi,“ podíval se na Amandu vážně.
Kývla. „Nespěchej. Všechno prověř raději víckrát. A chci všechny nové výpočty také do své pracovny.“
Joser neprotestoval a necítil se uražený. Amanda si mohla všimnout něčeho, co ostatní přehlédli, tím byla vyhlášená už předtím, než se stala kapitánem Odyssey.
Pokynem ruky je propustila a sotva se za nimi zavřeli dveře, zvětšila oblast navrhovanou pro vytvoření bubliny a prohlížela ji kousek po kousku.
„Ede?“ dotkla se komunikátoru. „Pošli sondu k tomu místu, kam nejspíš poletíme, ať to tam okoukne.“ Počkala na krátké potvrzení svého prvního důstojníka, sedla si do pohodlného křesla a zavřela oči. Krátký odpočinek jí přijde vhod, než pošlou první přepočty jejich letu přískokem.
Zacinkání zvonku u dveří jí vyrušilo z dřímoty, ve které se nenápadně změnil její pokus o meditaci.
„Vstupte,“ řekla rezignovaně. Ani chvilku mi nedají, pomyslela si s utajeným povzdechem.
Do její kajuty strčil hlavu Phil, rozhlédl se a pak teprve vešel.
„Nechci způsobit paniku,“ začal zvolna a tvářil se tak vážně, že Amandě přejel mráz po zádech. „Vypadá to, že bychom mohli,“ polknul a zaváhal, než pokračoval: „za pár hodin volat Zemi.“
Amanda na něj koukala neschopná žádné jiné reakce.
„Jestli se to teda povede, proto bych nerad tu paniku,“ usmál se Phil. „Slovíčko děkuju by bylo docela vhodné,“ zamrkal na stále mlčící Amandu. Zvedla se, chytila ho za ramena a lehce s ním zatřásla.
„Děkuju,“ vypravila ze sebe. „Perete se s tím už hezky dlouho. Co tomu bylo? Co znamená pár hodin? Nedoletíme zatím k Zemi, než se to podaří opravdu zprovoznit?“
Phil pokrčil rameny. „To právě není jisté,“ usmál se a odešel
Amanda se zhroutila zpátky do křesla a pevně spojila ruce, aby se jí netřásly. Až po Philově odchodu si uvědomila, jak neuvěřitelně ztracená se cítila bez spojení se Zemí.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Rozepsané/Nové povídky