Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG: Paralelní vesmír II: Amébal-Kapitola druhá

SG: Paralelní vesmír II: Amébal-Kapitola druhá


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Pamatujete se? Ace a Andoriel přežili Zelenou planetu se všemi čarodějkami, harpyjemi, pterodaktyly a dokonce i se Zuzankou :D aby se vrátili na wraitshkou loď, kde propukla malá vzpoura. Lyn se stal samozvaným zástupcem velitele a Zak dostal masku a vrátil se ke službě řadového vojáka. Jako by toho nebylo dost, skončila jsem tím, že se Ace podíval na Andoriel a začal křičet hrůzou. Proč? O tom jsou další čtyři kapitolky Paralelního vesmíru, které se mi podařilo napsat.
Je to děsivě růžové dobrodružství :twisted:
I v mém psaní došlo k malé vzpouře a vypadá to, že do pozice hlavních postav se mi cpe úplně jiný pár. Zatím nevím, jak si s nimi poradím.

A teď přijde zásadní otázka: Chcete číst?

Nevím kolik lidí sem zabrousí, ale vím, kolik jich komentuje. Zatraceně málo. Nikdy jsem to zatím neudělala, ale pokusím se nastavit otázku jako anketu, abych snad získala trochu víc odpovědí. Za každé označení předem děkuji, a když přidáte krátký komentík, tím lépe :)

:sunny:


Tak dobrá. Jsem moc ráda, že se tady našlo pár lidiček, kteří napsali koment nebo zaklikli anketu. Ruším anketu a děkuju.
Opravdu mám napsané jenom 4 kapitoly pod jedním názvem. Snad časem přibudou další, ale znáte to - nic neslibuju :D

A teď už přijde na řadu

Obsah:

1. Amébal
Kapitola první
Kapitola druhá


Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá
2. Jak Wraithové k černým prstýnkům přišli
3. Pygmalion (zatím nedokončeno)




Další kapitola bude za týden.

Opět děkuju Shaně, Celestě (Erin) a Maye, že po téhle cestě šly se mnou.

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 317
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Pokračování paralelního vesmíru si určitě rád přečtu. Příběhy ze zelené planety patřily mezi mé oblíbené.
Snad co nevidět dočtu ZDP2, poslední dobou jsem vůbec nečet.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 576
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ale jistě rád si přečtu :-)

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Šest odpovědí za šest dní je docela dobrý výsledek :) Děkuju.
A protože hlasování bylo jednoznačné, můžete se začíst do první kapitoly.
Bavte se :D

Amébal

Kapitola první


Ace stál opřený o stěnu a lapal po dechu, jak se snažil nekřičet. Na lůžku byla natažená podivná poloprůhledná válcovitá věc, kterou na první pohled nedokázal určit. Až když se věc prohnula do oblouku a zůstala vedle postele stát na pohyblivé základně, začalo mu postupně docházet, na co se to dívá.
Cítil, jak mu srdce buší až v krku. Přinutil se zhluboka nadechnout a po krátkém zaváhání udělal dva kroky zpět k lůžku. Natáhl se po oblečení a nakonec si nazul boty. Celou dobu upřeně sledoval věc u postele.
Místo Andoriel se tam roztahovala améba. Jiný název pro tu věc neměl. Válec s jednou kratší stranou jakoby vmáčklou do vlnícího se kanýrku krátkých panožek. Další výrůstky se objevovaly na různých místech celého těla a zase mizely bez zjevného účelu.
Místností se ozval tichý smích.
Wraith se rozhlédl. Dveře byly bezpečně zavřené a před nimi stál na hlídce Zak, takže se nikdo kromě velitele nemohl dostat dovnitř, a zároveň mohl Ace Andoriel přinést dostatek jídla, což bylo při hlídkách jiných vojáků obtížné. Ace po pár dnech zpět na své lodi stále ještě pátral v myslích svých podřízených, aby určil, kdo podporuje samozvaného zástupce velitele Lyna. Chtěl si být před jakoukoli akcí jistý, že trest postihne všechny případné budoucí hrozby, ale vyhne se každému loajálnímu nebo jenom nerozhodnému. Neměl tak velkou posádku, aby si mohl dovolit plýtvat, a její nahrazení novými členy s sebou vždy neslo další nebezpečí.
Tak kdo se smál?
„To já,“ zašeptal mu do ucha mužský hlas. „Ach, promiň,“ pokračoval, když Ace odskočil a otočil se tam, odkud hlas zazněl.
Vzduch se zachvěl a najednou stál před velitelem vysoký wraithský důstojník se spletenými vlasy sahajícími až k zemi a se složitým tetováním poskládaným z vlasově tenkých čar, které mu zabíralo celou levou polovinu obličeje.
„Kdo jsi?“ zeptal se Ace podezřívavě. Něco podobného už jednou zažil. Kdysi dávno, když jeden jediný tvor vyvraždil celou jeho tehdejší posádku a jen Ace nechal naživu. Tehdy se dozvěděl něco o jakémsi úkolu, který ho čeká v budoucnosti, a také získal své tetování – hvězdu.
„Jsi z rasy Strážců?“ pokračoval wraithský velitel, když se důstojník před ním neměl k okamžité odpovědi.
„Ne,“ řekl klidně neznámý a naklonil se, aby lépe viděl na tvora vedle lůžka. „Hmm,“ zamračil se. „Už bych ji nenazval ‚rozkošná‘, i když má zvláštní krásu.“ Narovnal se a podíval se na Ace. „Můžeš mi říkat třeba Ortalay. A jestli myslíš Marcuse, Cayu nebo jak si teď právě říkají, tak s těmi křídlatými potvorami nemám nic společného.“
„Tak kdo jsi a co tu děláš?“ Ace si prohlížel přehnaně „wraithského“ návštěvníka a zároveň sledoval i pohyb améby, která se rozhodla, že je načase se pohnout. Opatrně ustoupil dál z jejího dosahu.
„Brzy bude potřebovat vodu,“ informoval ho Ortalay.
„Cože?“ Velitel znovu ustoupil, protože panožky amébu neomylně nesly k němu.
Ortalay pokrčil rameny a díval se, jak Wraith uhýbá před obrovským jednobuněčným tvorem. Ať už to dělal vědomě nebo se jenom nechtěl dotknout jejího vlhkého těla, rozhodně dělal dobře. Amébu vedla potřeba tekutého prostředí a potravy. Jediná dosažitelná potrava v této místnosti byl wraithský velitel. Ortalay se neubránil úsměvu. Ace a Andoriel si obrátili role, až na to, že Andoriel nebude váhat, pokud se dostane k Aceovi dostatečně blízko. Zůstaly jí jenom základní funkce, ve kterých city neměly místo.
„Pokud ji nechceš zabít, bude tu vodu potřebovat brzy,“ zopakoval s přehnanou trpělivostí. „Ale být tebou, tak ji moc nekrmím,“ ušklíbl se.
Ace se zamračil. Na hádanky neměl ani čas ani trpělivost.
Ortalay ho chvíli pobaveně sledoval. „Pokud tedy nechceš,“ začal pomaličku, „aby se ti tady rozmnožila.“ Mrknul jedním okem a rozesmál se.
Ace to nechal bez povšimnutí a znovu se přesunul stranou amébina pohybu.
Ortalay si založil ruce na prsou a s hlavou na stranu se díval na scénu před sebou. Bylo to ještě zábavnější, než původně očekával.
„Proč jsi tady?“ zeptal se znovu Wraith, udělal krok stranou a nechal amébu vejít do sprchového koutu. Voda z jemných trysek se automaticky zapnula a améba Andoriel strnula.
„Výborně,“ pochválil ho Ortalay jako hodného psíka.
„Ortalayi!“ houknul rozzlobeně. Honička s amébou ho nebavila a zatím nevymyslel, co s ní. Po jeho výkřiku se améba přestala zabývat vodou a znovu se rozešla k němu.
Další smích zazněl trylkem z jiných úst.
Wraith se otočil do místnosti a na rozházeném lůžku uviděl neznámou ženu. Zlaté vlasy měla částečně sepnuté a částečně jí padaly k pasu, bílé paže měla holé až na pár těžkých zlatých náramků a z ramen jí splývala nebesky modrá říza přepásaná tenkým zlatým páskem. Napůl ležela opřená o loket a prohlížela si Wraitha velikýma čokoládovýma očima.
„Víc ti nepoví. Nemůže. Zakázala jsem mu to.“
Ace věděl, že mu žena něco říká, ale význam řečeného mu unikl, protože se soustředil na její rty. Plné a temně růžové při řeči odhalovaly a skrývaly bělostné zuby a občas mezi nimi prokmitl jazyk. Že Ortalay, ať byl kdokoli, zmizel, bylo naprosto nepodstatné.
Žena se znovu zasmála, spustila na zem malé nožky ve zlatých sandálech a postavila se. Pokynem ruky zastavila pohyb améby. Obrovský jednobuněčný tvor vysoký skoro jako Wraith se kymácel, ale nedokázal se pohnout.
„Já ti pomůžu,“ přistoupila k Aceovi a zblízka se na něho usmála.
Byla stejně vysoká jako wraithský velitel a vznášela se kolem ní jemná vůně, která Aceovi zatemňovala smysly.
„Kdo? Jak?“ zamumlal nezřetelně. Améba nebyla důležitá. Andoriel nebyla důležitá. Ani jeho loď a posádka nebyla důležitá.
„To je tak hezké,“ vydechla žena. Vzápětí zvážněla a docela stroze a prakticky navrhla: „Nejdřív se zbav té věci tady a rozdej dost úkolů svým podřízeným, abys od nich měl pokoj. Pak budeme mluvit dál.“ Obešla amébu a zmizela.
Ace vydechl a uhnul před dalším nenechavým úponkem měňavky, která zmizením té ženy získala možnost pohybu. Nejdřív ho napadlo, že bude nejlepší amébu vyhodit do vesmíru, ale nezdálo se mu to správné.
„To určitě nedělej,“ kýval na něj ze zadní části pokoje Ortalay. „Zkazil bys Eristee zábavu, a to jen tak neodpouští.“
Ace amébu dovedl zpátky ke sprše a sotva se nechala zlákat pramínkem vody, na Wraithův pokyn ji výklenek se sprchou zavřel spletí pevných organických výhonků, které se postupně spojily v jednolitou stěnu. Améba neprotestovala. Alespoň zatím.
Wraithský velitel otevřel dveře a kývl na vojáka na stráži. Zakovi skončila služba a na chodbě postával jiný zakuklenec.
„Budeš hlídat tady,“ ukázal mu velitel na zarostlý výklenek. „Nic nesmí opustit ten prostor, ale zároveň tomu tvoru nesmíš ublížit.“
Voják neprotestoval jedinou myšlenkou, ale Ace v něm cítil rozpaky. Nechápal, co bude dělat, a nechápal, co by měl dělat v případě, že by něco z dané oblasti chtělo odejít.
„Slabý výboj by měl stačit,“ navrhl Ace. Také si nebyl jistý, ale před vojákem to nedal najevo.
„Veliteli, přijď na můstek,“ ozval se mu v hlavě hlas Eristey.
Bez zaváhání vyšel na chodbu a vybíral nejkratší cestu za tou úchvatnou osobou. Loď kolem něho se otřásala a měnila svůj tvar podle přání královny, ale Ace si ničeho nevšímal a spěchal, aby co nejdřív stanul před Eristeou.

Andoriel stála uprostřed růžové zahrady a obličej nořila do záplavy květů velké kytice, kterou držela v náruči.
„Taková krása,“ vydechl někdo vedle ní.
Kýchla, ruce jí povolily a růže se rozsypaly všude kolem.
„Je ti chladno?“ staral se hlas.
Přejela si rukama po obličeji a teprve potom se rozhlédla. Růžová zahrada byla rozlehlá. Andoriel stála u staré zdi, která zahradu uzavírala před vnějším světem, a v dálce za několika vyvýšeninami zahlédla mezi vysokými oblouky popínavých růží bílé stěny patrového domu. Otočila se a konečně našla původce starostlivého hlasu.
Vedle mí stál se založenýma rukama vysoký muž v nařaseném kusu látky. Černé oči, černé vlasy a olivová pleť způsobily, že jeho bílý chitón přímo zářil. Vysoko na paži měl dvakrát obtočený stříbrný pásek zakončený na obou stranách ploškou se dvěma rubíny. Andoriel připomínal hada s hlavou na každém konci těla.
„Ortalay,“ řekl dřív, než se zeptala. „Vím, že jste posedlí jmény.“
Prohlížela si ho a neříkala nic.
„A ty jsi…,“ začal, když pochopil, že Ája sama nepromluví.
„Ano,“ řekla. „Kde jsem?“
„No přece u mě,“ usmíval se Ortalay. „Ovšem,“ natáhl k Andoriel ruku, „můžeš můj domov změnit, jak se ti zlíbí. Je to i tvůj domov.“
„Není.“ Andoriel byla stručná a nedůvěřivá. Otočila se k Ortalayovi zády a vydala se po pěšince mezi růžovými keři co nejblíž u zdi.
„Jen si to tady prohlédni. Jako doma,“ uslyšela za sebou jeho hlas. Pak už bylo ticho rušené jen občasným zašustěním dlouhých šatů, které měla na sobě. Zastavila se s obavou, aby nepřehlédla skrytou branku ve zdi, která by jí ukázala cestu ven, a sklopila hlavu, aby se podívala, co má vlastně na sobě. Dlouhé smetanově bílé šaty poseté snad stovkami růžových růží, které se ke spodnímu okraji široké sukně zvětšovaly, byly přepásané širokou zelenou stuhou. V horní části byly vypasované a hluboký výstřih přidržovala spona ozdobená další růží, tentokrát ohnivě červenou, aby se nerozevíral přespříliš. Široké rukávy končící těsně nad lokty byly ve světlejším zeleném tónu než pas. Zvědavě zvedla ruce k vlasům. Nad čelem měla pár zkroucených pramínků a zbytek byl za tenkou čelenkou. Podle pohmatu usoudila, že i na ní budou růže. V týle měla volný uzel, ze kterého jí na záda a kolem ramen visely dlouhé lokny. Vzala jednu mezi prsty a natáhla si ji před oči. Vzápětí si hlasitě oddechla. Barva se nijak nezměnila.
„Stačí pomyslet, změna se projeví hned,“ řekl jí Ortalay za zády.
Ája povytáhla obočí. Tomu se nedalo odolat. Mrkla a podívala se na pramen vlasů, který ještě nepustila. Z lehce narezlého odstínu se stala antracitově černá, vzápětí zlatá a ohnivě červená. Všechny barvy se pomíchaly a vytvořily Andoriel na hlavě duhu.
„A bude ze mě jednorožec,“ zasmála se nahlas. Ortalay otevřel pusu překvapením, ale než se Ája stačila proměnit v jednorožce, všechno se vrátilo k původním barvám, jen růže na šatech vybledly a nesvítily na smetanovém základu tak jasně, jako původně.
Spokojeně po nich přejela rukou a vydala se dál podél zdi, dokud nedošla až k bílému domu. Vystoupala po pár schodech na krytou verandu, zkontrolovala, že zahradní zeď navazuje na boční stěnu domu, a vešla do budovy klenutým vchodem.
Ortalay se nejdřív domníval, že obdivuje dokonalost pokojů, a pyšně se narovnal. Dal si záležet, aby každá maličkost ladila s celkem. Pak si všiml, že si Andoriel se zatajeným dechem neprohlíží vázičky z křehkého skla s dokonalými miniaturními kresbami květin a ptáků a dokonce ani užaslým pohledem neohodnotila velkou knihovnu plnou ručně vázaných knih. Jediné, co ji zajímalo, byla okna. Každým vyhlédla ven a její rozladěné vzdechy byly čím dál hlasitější. Za všemi okny byla vidět růžová zahrada se vzdálenou ohraničující zdí, a nikde žádné dveře, které by vedly ven z té růžové nádhery. Ani na straně, kterou se dům měl otvírat vnějšímu světu, nebyl výhled jiný. Růže a růže oddělené cestičkami vysypanými pískem. Po výhledu mimo zahradu nenašla ani stopu.
„Mohu ti být nějak nápomocen?“ zeptal se Ortalay, když zůstala smutně stát uprostřed vstupní haly a růže na jejích šatech vybledly ještě víc. „Něco k pití?“ Podal jí broušený pohár plný zlatého vína. Vzala si ho a položila ho na první stolek, který byl v dosahu. „Jídlo?“ podstrčil jí tác s ovocem a zeleninou vykrájených do podivných tvarů. Ani o něj nezavadila pohledem a ovoce i zelenina se změnily v sýry, šunku a chléb. Těm se dostalo stejné pozornosti jako všemu ostatnímu.
Andoriel se rozhlédla a vyšla po schodech do patra.
„Ještě jsme s prohlídkou neskončili?“ povzdechl si Ortalay a následoval ji.

Ace vedl nejmocnější wraithskou loď k další planetě plné stravy. Po jeho boku stála dokonalá královna. Silná a smrtící pro všechny, kdo by se jí chtěli protivit, a laskavá až něžná ke svému veliteli, který by udělal cokoli, aby ji potěšil.
„Nebude to trvat dlouho,“ zašeptala mu těsně u ucha. Znovu ucítil tu vůni, která mu učarovala, a zachvěl se. Věděl, co tou jednoduchou větou chtěla královna naznačit. Po bohaté sklizni bude následovat velkolepý obřad, ve kterém ho prohlásí za svého Inasari. A on udělá všechno, aby si takovou čest zasloužil.
„To je dobře, zajíčku.“ Její dech ho pohladil po tváři. Věděl, že čte v jeho myšlenkách a ani ho nenapadlo, že by je před ní mohl skrývat. Byly plné obdivu a údivu nad štěstím, které ho potkalo.
„Připravte se na sklizeň,“ poručil. Loď kroužila kolem modré, zelené a zlaté planety. Modrá moře, zelené lesy a zlatá města s milióny těch nejchutnějších lidí plných energie.
Posádka byla připravená a netrvalo dlouho, než se nekonečné zásobárny začaly plnit.
Eristea se usmívala a položila ruku na Wraithovo rameno, aby vyjádřila svoji spokojenost. Padl před ní na koleno a hřbet její ruky si přitiskl na čelo. Vzápětí se vtyčil, když na můstek vešel jeho zástupce Lyn.
„Má paní,“ uklonil se před Eristeou. „Při sklizni nás oslovila skupina vysoce postavených obyvatel planety. Říkala jsi, že kdyby k tomu došlo, máme je dovést k tobě.“ Znovu se uklonil. „Čekají na chodbě.“
Na královnin pokyn se otevřel vchod do chodby a na můstek rozpačitě vstoupilo pár lidí oděných do dlouhých zlatých hábitů. Ace se narovnal a stiskl ruční omračovač. Všiml si, že za bohatě vyšívanými pásy jim vyčnívají drahokamy zdobené rukojeti zbraní.
Eristea se na něj podívala a jednoduchým pohybem ruky ho uklidnila. Věděla, že jsou to obřadní dýky, a také věděla, k jakému účelu se používají.
„Ó, bohyně svítání a soumraku, prosíme, ušetři zbytek našich lidí a budeme ti věrně sloužit,“ spustila nejstarší žena, zvedla ruce nad hlavu a pak sebou plácla břichem na zem. Ostatní ji následovali.
Ace se zamračil. Královna se sice tvářila přívětivě, ale z úst těch podřadných tvorů se ozývalo nesrozumitelné mumlání a skřeky, které nedávaly smysl.
„Mluv srozumitelně!“ houkl rozzlobeně.
Eristea se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Rozuměla dobře, jen si neuvědomila, že s touto řečí se Wraithové ještě nesetkali, a bude jim znít krajně nelibozvučně.
Nechala delegaci ležet na zemi a otočila se k Lynovi.
„Přivedl jsi je správně. Jdi.“
Nechala velitele stát a otočila se k ležícím lidem. Ace na okamžik zavřel oči. Jak mohl být tak nechápavý? Jeho královna mluvila plynně tou skřípavou řečí a jistě pochopila, co se jí stařena pokouší sdělit. Nejspíš to bylo něco přijatelného, protože lidé stále žili. Královna na ně promlouvala a hromady zlatých rouch se otřásaly zajíkavými odpověďmi.
Trvalo dlouho, než se stařena zvedla na kolena a pak v předklonu couvala ze dveří do chodby, stále otočená temenem hlavy ke královně.
Ace spustil ruku z omračovače.
Eristea se dívala ke dveřím, dokud se nezaklaply za posledním člověkem. Přemýšlela při tom, jestli má velitele nechat v nevědomosti nebo utrousí nějaké vysvětlení. Otočila se a zadívala se do jeho zlatých očí plných obdivu.
„Obyvatelé této planety si říkají Hatmatilové. Jejich řeč – hatmatilka – není moc libozvučná,“ řekla první nedůležitou věc, která ji napadla.
„Přesto ji dokonale ovládáš.“ Ace sklonil hlavu na důkaz svého obdivu. Mrkl bolestí, jak mu luplo mezi obratli. Na okamžik ho napadlo, kdo vlastně ta žena je a co dělá na jeho lodi, ale bolest pominula a s ní i pochybnosti.

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 1673
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Amébal

Kapitola druhá


„Tak přesně toho jsem se obával,“ zavrčel Ortalay. Chytil Andoriel za ruku a odtáhl ji od okna. Mohlo ho napadnout, že ho bude chtít otevřít.
Předtím už pozotvírala všechny šatní skříně, které v pěti skvěle přeplácaných ložnicích vybavených každou myslitelnou hloupostí v patře domu našla. Na ramínkách neviselo nic jiného než honosné šaty, v policích byly kulaté krabice s klobouky, přihrádky s rukavičkami a ve zvláštních úzkých skříních vyrovnané střevíčky.
„Říkal jsi, že je to tvůj dům?“ otočila se k němu potom, co prozkoumala poslední skříň. „Máš zajímavý šatník.“ Ušklíbla se a chytila za rám okna. Kličku na otvírání nikde neviděla, tak to zkusila bez ní.
„Nech toho!“ Ortalay ji vlekl za sebou doprostřed místnosti a vztekle při tom kopal do šatů, které vytáhla ze skříně a bez zájmu je nechala spadnout na zem. Pletly se mu pod nohy tak, že málem upadl.
Andoriel mezi zmačkanou látkou prošla bez škobrtnutí a s heknutím dopadla na nejbližší vysoce nastlanou postel, do které jí Ortalay hodil. Hned se snažila vyhrabat na nohy, ale pořád ji držel za ruku a bránil jí v pohybu.
„Už toho konečně nechej!“ zasyčel jí zblízka do obličeje. K jeho překvapení se přestala snažit mu vykroutit. V očích se jí mihnul smutek, pak se od něj odvrátila.
„Jsi unavená, měla by sis odpočinout,“ pokračoval Ortalay. Sotva to vyslovil, Andoriel klesla hlava na polštář a zavřely se jí oči.
„No konečně,“ oddechl si. Netušil, že s ní budou takové problémy. Jedním očkem kontroloval Eristeu a věděl, že na wraithské lodi probíhá všechno jinak. Velitel i jeho posádka se do nové situace vpravili neobyčejně rychle a jeho družka si s nimi pohrává jakkoli jí napadne. „Hatmatilka?“ uchechtl se pro sebe. Pak se rozhlédl po rozházeném šatníku a rezignovaně mávl rukou. Závěje šatů zmizely. „Asi je toho moc,“ usoudil a u pozvednuté ruky vztyčil jeden prst. Pokoj ztratil většinu ozdobnosti a stal se jednoduchou ložnicí v béžovo zlatém tónu s velkou kyticí čajových růží na kraji toaletního stolku. Andoriel ležela pod tenkou dekou a šaty, které měla původně na sobě, visely jako první na krátkém stojanu u paravánu s vyšitým motivem růží.
„To je lepší,“ pokývl Ortalay.
„Nechce se nechat zlákat, co?“ Eristea se postavila vedle něj a přimhouřenýma očima zhodnotila změnu ve vybavení ložnice. Ortalay se nenechal rušit při sledování Andoriel. Věděl, že bude spát tak dlouho, dokud ji neprobudí.
„Je to trochu nuda,“ zhodnotila celou situaci Eristea. Wraithové dělali všechno, co si usmyslela, a Andoriel se bránila ze všech sil, i když nevěděla čemu.
Ortalaye napadlo řešení, ale věděl, že s ním musí přijít Eristea sama, od něj by radu nepřijala.
Zlatovlasá žena zatím chodila po pokoji sem a tam, prstem si zamyšleně ťukala do rtů a mračila se pod nohy. Přešla pětkrát od dveří k oknu a pošesté se zastavila před kyticí růží na stolku.
„Jestli si myslíš, že mě to taky nenapadlo, tak se pleteš,“ řekla polohlasně. V odrazu zrcadla viděla na Ortalaye.
Ten nijak nereagoval. Stál otočený k lůžku a díval se na Andoriel.
„Tak dobře,“ zamračila se Eristea, „ať je po tvém.“ Znovu vykročila k oknu a v půlce kroku zmizela.

Ace stál před zavřenými dveřmi do Andorieliny kajuty a nechtělo se mu vstupovat. Nebyl si jistý, co za nimi najde. Se slabým povzdechem přece jenom otevřel a obezřetně nahlédl. Pokoj se změnil k nepoznání. Nábytek byl nakupený na vratkých hromadách a stěny i podlaha byly poseté okrouhlými děrami. Ace měl nejdřív dojem, že tam pozemské komando zkoušelo různé druhy palných zbraní, pak si všiml vojáka, který se krčil v rohu a ke krku měl přilepený výběžek améby. Sípavě se nadechoval a oči mu jezdily sem a tam, jak hledal možnost úniku. Teprve pak si velitel uvědomil, že díry jsou pozůstatky z pokusů améby se nasytit, než se jí podařilo zahnat vojáka do kouta, ze kterého se nedostal. Wraith byl mnohem chutnější než tuhé stěny lodi.
„Hej!“ vykřikl Ace, aby upoutal amébinu pozornost. Pootočila se, ale vojáka se nepustila. Dalším výběžkem mu přejela po noze až k místu, kde se dokázala mezi oděvem a botou dostat k holé kůži. Voják vykřikl, ale ani se nepohnul. Velitel postoupil blíž k amébě. Potřeboval, aby vojáka pustila. Nechtěl na své lodi žádné buněčné dělení způsobené dostatečně výživnou stravou. Nepřestal amébu sledovat a zároveň se rozhlédl. Nebyl si jistý, co hledá, dokud si nevšiml ručního paralyzéru odhozeného u zdi. Sehnul se pro něj. Améba využila příležitosti, pustila vojáka a vrhla se po čerstvé kořisti. Ace ještě v podřepu začal střílet, amébu tím mírně zpomalil a dostal šanci skočit ke dveřím. Než se za ním zavřely, všiml si, že vojákovi na zemi občas cukne ruka, ale oči mu matní.
„Lyne, mám pro tebe důležitou práci,“ zavrčel velitel na chodbě. Než k němu zástupce dorazil, opíral se s rukama založenýma o zeď u dveří a nijak se netajil se svým rozladěním, jak dlouho Lynovi trvalo přijít. Zástupce vyslechl Aceovy instrukce a odešel je splnit. Jeho služba nebyla taková, jakou si představoval. V přísně soukromých chvílích ho napadalo, že měl velitele nechat tam, kde byl, zbavit se Zaka a převzít loď sám.
Bez nadšení zapojil požadované zařízení, zkontroloval jeho funkci a potvrdil, že je připraveno fungovat. Počkal, až k němu posílená hlídka dopraví částečně omráčeného podivného tvora, umístí ho na správné místo, a pak zařízení aktivoval na plný výkon.
Na amébu právě přestala působit lehká paralýza způsobená několikaminutovou silnou palbou šesti omračovačů nastavených na nejvyšší stupeň. Trhla sebou a zůstala bezmocně viset asi půl metru nad zemí uzavřená v zadržovacím poli.
Dva z vojáků se postavili k zařízení a oči nespouštěli ze znehybnělé améby. Měli rozkaz upravovat frekvenci pole tak, aby se améba nedokázala vyprostit, ale zůstala naživu. Lyn byl pokynem ruky propuštěn a odešel s tváří pečlivě poskládanou do neutrálního výrazu.
„Veliteli, je loď připravena na setkání s mými vazaly?“ ozval se Aceovi v hlavě hlas jeho královny. Prošel několika chodbami a zkontroloval hangár určený pro přistání delegace i přilehlé sály vyhrazené k jednání.
„Ano, má paní.“ Odpověděl stejným způsobem, jakým ho oslovila královna. Setkání s královnami mělo být významným milníkem ve fungování wraithského společenství, ale ať se snažil sebevíc, nepochopil, o co ve skutečnosti Eristee jde. Podle informací, které mu poskytla, bude jeho paní s ostatními královnami… klábosit? Jiné označení ho nenapadalo.
Sotva dokončil kontrolu, vrátil se do místnosti, kde améba napadla vojáka. Jeden z nižších důstojníků u zhrouceného Wraitha právě organizoval jeho přenesení do vzdálené části lodě, kde ho neuvidí zvědavé oči přicházející delegace.
„A nakrmte ho,“ končil důstojník svůj krátký výčet pokynů.
Ace do jeho aktivity nijak nezasáhl. Počkal, až vojáci odnesou svého druha, ustoupil, aby uvolnil místo pro přicházející uctívače, kteří měli za úkol místnost uklidit, a přejel rukou po ráně na zdi, která se začala hojit.

Andoriel seděla v křesle s knížkou. V tmavě hnědých šatech se téměř ztrácela, protože místnost se s nadcházejícím soumrakem ukryla do stínů a nikdo nerozsvítil ani malé světélko nad čtecím koutem. Ája seděla se sklopenou hlavou a otevřená kniha jí volně visela z prstů.
„Zase sama a zamyšlená, lásko?“ ozval ode dveří hlas. Vysoký muž rozpažil a místnost se rozzářila zlatými skvrnami, jak se na mužův pokyn rozsvěcovaly lampy. Nakonec se postupně rozsvítil i bohatě zdobený lustr a zalil své okolí teplou měkkou září.
Andoriel zvedla hlavu a zamrkala. „Promiň… Ortalayi. Opravdu jsem se zamyslela,“ omluvně se usmála. Přes všechnu svoji snahu ho nedokázala oslovit stejně jako on ji. Trápilo ji to. Jako obvykle se zatvářil smutně, ale hned zase zvedl koutky úst a natáhl k ní ruku.
„Naši hosté čekají, pojď.“
Trpělivě stál, dokud neodložila knížku, postavila se a uhladila si širokou sukni šatů, pak se do něj zavěsila a nechala se odvést do velké jídelny. Dlouhá místnost obložená tmavým dřevem byla rozzářená lustry u stropu a svícny na dlouhém leštěném stole a všechna světla se odrážela v broušeném skle u každého jídelního místa. Společnost postávala v hloučcích u stěn a usrkávala z malých kalíšků cosi, co Andoriel zavonělo po medu a bylinách. Nedokázala si vzpomenout, jak se nápoj jmenuje, ale hned ho vypustila z hlavy, protože se k nim všichni otočili a jeden přes druhého je vítali. Ortalay rozdával úsměvy a pro každého měl vhodné slovo, Andoriel stála vedle něho a snažila se tvářit příjemně, i když netušila, co jsou ti lidé zač. Cítila se nepatřičně, když jí muži skládali poklony a ženy se blýskaly falešnými úsměvy, zatímco jí chválily výběr šatů. Připadala si jako v nepovedeném divadelním představení, kde zapomněla svou roli.
Po nekonečném žvanění jí úsměv ztuhnul do nepřirozeného tvaru a přestala se snažit poslouchat, co kdo říká. Vyděšeně sebou trhla, když ucítila dotyk na lokti. Ortalay ji sevřel pevněji a pootočil s ní ke stolu.
„Čas na večeři, lásko,“ zamumlal.
Napadlo jí, že se by se na něj měla usmát, ale místo toho jen kývla a nechala se odvést ke svému místu. Seděla v čele stolu, Ortalay na druhém konci. Ztratil se jí z dohledu přes všechny svícny, vázy s kyticemi a mísy s jídlem. Jakoby z ní spadl balvan. Seděla a dívala se do talíře, kde na hromádce zelené masy čehosi neznámého plavala červenobílá kulička a pomalu se otáčela. Andoriel se zatajeným dechem čekala, co se ukáže na její druhé straně, nejdřív jí napadlo, že to bude oko, ale kulička vypadala všude stejně.
„Měla byste začít, drahá, horké jsou nejlepší,“ ozval se její soused vlevo. Podívala se po něm a jen vyděšeně mrkla. Měl na vidličce nabodnuté sousto ukrojené z kuličky a na řezu byly jasně vidět malé rty. Napadlo ji, jestli promluvil muž na židli nebo ústa na vidličce. Než myšlenku dokončila, sklopila pohled zpátky ke svému talíři a nabrala trochu zelené hmoty.
„Děkuji jménem Andoriel, že jste k nám dnes všichni přišli. Prosím, přijměte naše společné pozvání na zítřejší poledne,“ nesl se Ortalayův hlas nad stolem a všichni vstávali a beze slova odcházeli.
Andoriel pustila nabrané sousto zpátky na talíř a chtěla se zvednout také, ale nedokázala vstát. Vězela ve vyřezávané židli a marně se snažila ji odsunout. Pohledem zhodnotila mezeru mezi stolem a sedákem židle s myšlenkou, že se mezi nimi dostane pod stůl a odtud se jí snad podaří vylézt. Než se k tomu odhodlala, všichni hosté zmizeli a Ortalay stál za ní a se židlí manipuloval bez známky námahy. Odsunul ji, vzal Andoriel znovu za loket a sotva vstala, nasměroval ji do vedlejší místnosti. Usadil ji do široké pohovky proti krbu, kde praskal oheň, a sedl si k ní.
„Byl to namáhavý den, jistě jsi unavená,“ šeptal jí těsně u ucha.
Bylo jí to nepříjemné, ale Ortalay ruku, kterou jí držel za loket, přesunul na její rameno a bránil jí v úniku.
„Opravdu to byl namáhavý den,“ řekla unaveně, přejela mu prsty po hřbetu ruky, zvedla ji, otřela si o ni tvář a položila mu ji do klína. „Půjdu si odpočinout,“ pousmála se na něj, spokojená, že dost dobře nemůže protestovat proti tomu, jak se zbavila jeho sevření. Vstala, poodstoupila, aby si znovu uhladila širokou sukni, a zavrtěla hlavou, když se Ortalay začal zvedat taky. „Jen tu zůstaň,“ řekla. Prošla dveřmi do chodby, pečlivě za sebou zavřela a s výdechem se o ně opřela. Sotva jí Ortalay zmizel z očí, znovu se jí ulevilo. Při představě, že něco podobného bude zažívat hned další den v poledne, jen nesouhlasně potřásla hlavou.

„Klábosení,“ zamumlal Ace dřív, než se stačil zarazit. Setkání královen pod taktovkou Eristey byla podle něj zvrácenost. Královny všech velikostí frakcí a každého věku posedávaly a polehávaly v několika sálech, do blízkého skladiště si chodily pro připravenou potravu a dokonce měly i několik vybraných wraithských důstojníků a lidských mužů k účelům, nad kterými Ace raději nepřemýšlel. Sály určené k setkání byly potažené barevným suknem nejenom na stěnách, ale i na stropě a na podlaze, byly vybaveny množstvím měkkých sedátek, taburetů, křesel a lehátek, aby se královny při tom nicnedělání neunavily. Eristea se chovala pokud možno ještě infantilněji, než všechny ostatní, a udávala tak tón celého setkání.
Ace byl rád, že se této akce nemusel účastnit. Stačilo, že každou královnu osobně uvedl ke dveřím sálu a postaral se o její doprovod. Všichni důstojníci a vojáci jednotlivých královen se shromáždili ve vyprázdněném nejspodnějším podlaží hangáru. Také tam byla připravena strava a dost odpočinkového nábytku, aby byl každý Wraith v pohodlí. Lyn zůstal v hangáru s hosty, aby se postaral o každý jejich požadavek, a Ace napadlo, jestli i mezi návštěvníky začne šířit nepokoj možné vzpoury.
Sotva opustil poslední delegaci, odešel wraithský velitel na můstek a zadíval se na obraz okolního vesmíru. Shromáždění plavidel se vznášelo vedle pásu asteroidů a část se ho skrývala v blízkém mračnu plynů, ze kterého se možná v budoucnosti stane planeta mladého, ostře zářícího slunce.
„Všechno připraveno?“ Eristea svému veliteli stanula za zády, aniž si všimnul, že vešla. Na potvrzení jen sklonil hlavu.
„Čekám na tvůj pokyn,“ zamumlal.
Stoupla si vedle něj a dotkla se ovladače. Věděla, že tím aktivuje velkou obrazovku v nejhlubších útrobách lodi, kde čekaly doprovodné týmy královen s Lynem. Pak položila Aceovi ruku na rameno a jedním prstem mu poklepala na kabát.
„Teď,“ řekla měkce.
Ace přejel rukou po desce a stejně jako shromáždění Wraithů z okolních plavidel na obrazovce sledoval, jak se od jeho lodi odděluje část se sály plnými královen.
„Od této chvíle všichni patříte do mé skupiny,“ řekla Eristea.
Ace si všiml, že nepoužila ani telepatii ani lodní zařízení na přenášení zvuku, přesto Wraithové v hangáru zvedali hlavy a rozhlíželi se, odkud její hlas zazněl. Jeden z nich zlostně pohodil hlavou a ruka mu sjela k opasku, kde se obvykle skrývala jeho osobní zbraň. Pak mu došlo, že zbraně odevzdali při vstupu do hangáru. Tehdy se spokojil s vysvětlením, že je to bezpečnostní opatření kvůli nesnášenlivosti některých přítomných frakcí. Hostitel nechtěl, aby se jeho hosté pozabíjeli navzájem. Hostitel si je zřejmě chtěl zabít sám.
„Vrať nám naše královny a propusť nás!“ vykřikl. Nehodlal se vzdát tak lehce.
Eristea chvíli sledovala, jak se k němu připojují stále další hlasy, až celý hangár zněl zlostnou ozvěnou. Lyn se nenápadně vytratil a nechal návštěvníky zuřit o samotě.
„Přejete si propuštění vašich královen?“ zeptala se Eristea tiše. Křik zesílil. „Dobrá,“ pousmála se a znovu klepla prstem Aceovi na rameno. Na ten pokyn se odlétající kousek lodi s Wraithami rozletěl v mohutném výbuchu.
V hangáru zavládlo ticho.
„Jestli toužíte připojit se ke svým bývalým vládkyním, není nic jednoduššího,“ řekla Eristea, když si byla jistá, že všichni pochopili, co jim přenos na velké obrazovce ukazuje.
Řada hlasitých cvaknutí značila, že i část lodi se zbývajícími návštěvníky je lehce oddělitelná a nejspíš bude vybavena stejnou výbušnou silou, jako sály královen.
Wraithové v hangáru se po sobě podívali.
„Má paní!“ vykřikl ten, který chtěl první bránit svou královnu, „Má paní, dovol, abych ti předal vládu nad svou lodí.“ Klekl si, sklonil hlavu a natáhl ruce před sebe dlaněmi vzhůru. Ostatní ho napodobovali, až byl hangár plný Wraithů ve stejné pozici.
„No,“ pousmála se Eristea. „To bychom měli.“

Andoriel seděla u okna před vyšívacím rámem a v rozpacích kroutila mezi prsty tenkou nit. Vzor růží ji neskutečně rozčiloval. Žádný jiný nenašla a Ortalay ji jemným nátlakem přiměl aspoň se pokusit o ‚ruční práce určené pro mladé dámy z lepší společnosti‘. Proti ručním pracím nic neměla, ale všudypřítomné růže se měnily v ošklivé trnité křoví, které ji drželo na místě, kde nechtěla být. Došla v myšlenkách až sem a zarazila se. Kde vlastně chtěla být? Někde jinde nebyla odpověď, měla by najít konkrétní místo. Zapíchla jehlu doprostřed červenorůžového šílenství na plátně a přešla k oknu. Už se nesnažila ho otvírat, věděla, že to nejde, i když bylo v přízemí a vedlo jenom do růžové zahrady. Opřela si čelo o chladivé sklo a zavřela oči. Kde by opravdu chtěla být?
Otevřela oči.
Kolem chodidel se jí povalovala mlha, stěny měly nepříjemně rudou barvu obnaženého masa a místy v nich blikala modrá světélka, jako bludičky zavádějící poutníky dál do bažiny.
Vykřikla a přitiskla si ruce na obličej. Poslepu se otočila a rozběhla pryč.
Po třech skocích se zarazila a pomalu odtáhla dlaně z očí. Vrátila se k oknu a zadívala se skrz ně do černě vesmíru se zářivými body hvězd. Na okraji výhledu se rozpínal okraj mezihvězdného oblaku. Měl jemně fialkovou barvu jako hladina moře – hladina moře?
Položila ruku na okno a pod prsty ucítila chvění silového pole, které uzavíralo přístup do volného vesmíru.
„Chtěl bych dovolenou, toto trvá už moc dlouho.“ K jejím zádům se přitisklo další tělo a hluboký hlas v ní rezonoval známým pocitem. Chytila ruce, které jí přejely po ramenou, a přitáhla si je přes sebe.
„Chci pryč,“ zašeptala.
„A kam chceš?“ Neznámý hlas s ní trhnul a objímající ruce se ztratily. Prudce zvedla hlavu, ale v dohledu neviděla nikoho, kdo by mohl promluvit. Stála v chodbě velkého domu v růžové zahradě. Chodba byla obložená světlým dřevem a pod nohama se jí houpal měkký koberec. Na malých stolcích podél stěn byly vázy s nezbytnými růžemi a křehké sklo. Přejela i rukama oči a s hlubokým nádechem se narovnala. Právě si vzpomněla na vzdálené krátké oznámení, že se splní všechno, co si bude přát. Přála si to zneklidňující místo a jeho majitele, který tak toužil po dovolené?
„Domů. Chci domů,“ řekla prostě.
„Nejsi doma? Ortalay se snaží, abys byla šťastná. Není nic jednoduššího, než být jeho milovanou ženou,“ pokračoval hlas bez těla
Andoriel se mimovolně otřásla. „Ne!“ řekla rozhodně. Chtěla se vrátit do pokoje a při otočce vpadla Ortalayovi přímo do náruče.
Zasmál se a chytil ji, když se zakymácela ve snaze najít rovnováhu.
„Tak s tebou mává vyšívání? Nebo snad malba?“ usmíval se na ni. Snažila se ustoupit, ale přitiskl ji k sobě. „Něco se ti zdálo?“ zašeptal jí do vlasů. „Copak je ti se mnou špatně, lásko? Je to tady jako v pohádce.“
„Jako v pohádce o Šípkové Růžence,“ zašeptala s hlavou otočenou ke straně, aby se ho musela dotýkat co nejméně. „Jenom místo příjemného snění se celá pohádka změnila v noční můru. Jsem tu jako v kleci,“ snažila se mu znovu vykroutit, ale držel ji pevně.
„Velkému domu a zahradě bez konce říkáš klec? A co je ta loď, o které jsi snila? Rakev!“
Trhla sebou tak prudce, že se mu vysmekla, zakopla o dlouhou sukni a upadla na ruce a kolena. Vstávala a sunula se od Ortalaye pryč.
„Nech mě jít,“ trvala na svém. Něco v jejich rozhovoru ji zasáhlo jako šíp. Cítila, jak si propaluje cestu z těla až do duše.
„Jinde už pro tebe není místo,“ řekl jí smutně. „Podívej.“

:bye:

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Rozepsané/Nové povídky

cron