Obsah fóra FanArt Vaše povídky Rozepsané/Nové povídky SG:Paralelní vesmír II: 5. Prostorem a časem Kapitola první

SG:Paralelní vesmír II: 5. Prostorem a časem Kapitola první


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Pamatujete se? Ace a Andoriel přežili Zelenou planetu se všemi čarodějkami, harpyjemi, pterodaktyly a dokonce i se Zuzankou :D aby se vrátili na wraitshkou loď, kde propukla malá vzpoura. Lyn se stal samozvaným zástupcem velitele a Zak dostal masku a vrátil se ke službě řadového vojáka. Jako by toho nebylo dost, skončila jsem tím, že se Ace podíval na Andoriel a začal křičet hrůzou. Proč? O tom jsou další čtyři kapitolky Paralelního vesmíru, které se mi podařilo napsat.
Je to děsivě růžové dobrodružství :twisted:
I v mém psaní došlo k malé vzpouře a vypadá to, že do pozice hlavních postav se mi cpe úplně jiný pár. Zatím nevím, jak si s nimi poradím.

A teď přijde zásadní otázka: Chcete číst?

Nevím kolik lidí sem zabrousí, ale vím, kolik jich komentuje. Zatraceně málo. Nikdy jsem to zatím neudělala, ale pokusím se nastavit otázku jako anketu, abych snad získala trochu víc odpovědí. Za každé označení předem děkuji, a když přidáte krátký komentík, tím lépe :)

:sunny:


Tak dobrá. Jsem moc ráda, že se tady našlo pár lidiček, kteří napsali koment nebo zaklikli anketu. Ruším anketu a děkuju.
Opravdu mám napsané jenom 4 kapitoly pod jedním názvem. Snad časem přibudou další, ale znáte to - nic neslibuju :D

:sunny:

Příběh se trošku rozběhl, snad bude i pokračovat


A teď už přijde na řadu

Obsah:

1. Amébal
Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá
2. Jak Wraithové k černým prstýnkům přišli
3. Pygmalion
Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Kapitola čtvrtá
Kapitola pátá
Kapitola šestá
Kapitola sedmá
4. Kokoko
Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
5. Prostorem a časem
Kapitola první

Kapitola druhá
Kapitola třetí

6. Shermaal
Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí

Zatím vše, ale příběh bude určitě pokračovat, jakmile najdu čas a vhodná slova :oops:




Opět děkuju Shaně, Celestě (Erin) a Maye, že po téhle cestě šly se mnou.

:sunny:

Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
SG bard
SG bard

Příspěvky: 337
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Pokračování paralelního vesmíru si určitě rád přečtu. Příběhy ze zelené planety patřily mezi mé oblíbené.
Snad co nevidět dočtu ZDP2, poslední dobou jsem vůbec nečet.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

forton Uživatelský avatar
Master Sergeant
Master Sergeant

Příspěvky: 583
Bydliště: Mníšek pod Brdy
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ale jistě rád si přečtu :-)

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Šest odpovědí za šest dní je docela dobrý výsledek :) Děkuju.
A protože hlasování bylo jednoznačné, můžete se začíst do první kapitoly.
Bavte se :D

Amébal

Kapitola první


Ace stál opřený o stěnu a lapal po dechu, jak se snažil nekřičet. Na lůžku byla natažená podivná poloprůhledná válcovitá věc, kterou na první pohled nedokázal určit. Až když se věc prohnula do oblouku a zůstala vedle postele stát na pohyblivé základně, začalo mu postupně docházet, na co se to dívá.
Cítil, jak mu srdce buší až v krku. Přinutil se zhluboka nadechnout a po krátkém zaváhání udělal dva kroky zpět k lůžku. Natáhl se po oblečení a nakonec si nazul boty. Celou dobu upřeně sledoval věc u postele.
Místo Andoriel se tam roztahovala améba. Jiný název pro tu věc neměl. Válec s jednou kratší stranou jakoby vmáčklou do vlnícího se kanýrku krátkých panožek. Další výrůstky se objevovaly na různých místech celého těla a zase mizely bez zjevného účelu.
Místností se ozval tichý smích.
Wraith se rozhlédl. Dveře byly bezpečně zavřené a před nimi stál na hlídce Zak, takže se nikdo kromě velitele nemohl dostat dovnitř, a zároveň mohl Ace Andoriel přinést dostatek jídla, což bylo při hlídkách jiných vojáků obtížné. Ace po pár dnech zpět na své lodi stále ještě pátral v myslích svých podřízených, aby určil, kdo podporuje samozvaného zástupce velitele Lyna. Chtěl si být před jakoukoli akcí jistý, že trest postihne všechny případné budoucí hrozby, ale vyhne se každému loajálnímu nebo jenom nerozhodnému. Neměl tak velkou posádku, aby si mohl dovolit plýtvat, a její nahrazení novými členy s sebou vždy neslo další nebezpečí.
Tak kdo se smál?
„To já,“ zašeptal mu do ucha mužský hlas. „Ach, promiň,“ pokračoval, když Ace odskočil a otočil se tam, odkud hlas zazněl.
Vzduch se zachvěl a najednou stál před velitelem vysoký wraithský důstojník se spletenými vlasy sahajícími až k zemi a se složitým tetováním poskládaným z vlasově tenkých čar, které mu zabíralo celou levou polovinu obličeje.
„Kdo jsi?“ zeptal se Ace podezřívavě. Něco podobného už jednou zažil. Kdysi dávno, když jeden jediný tvor vyvraždil celou jeho tehdejší posádku a jen Ace nechal naživu. Tehdy se dozvěděl něco o jakémsi úkolu, který ho čeká v budoucnosti, a také získal své tetování – hvězdu.
„Jsi z rasy Strážců?“ pokračoval wraithský velitel, když se důstojník před ním neměl k okamžité odpovědi.
„Ne,“ řekl klidně neznámý a naklonil se, aby lépe viděl na tvora vedle lůžka. „Hmm,“ zamračil se. „Už bych ji nenazval ‚rozkošná‘, i když má zvláštní krásu.“ Narovnal se a podíval se na Ace. „Můžeš mi říkat třeba Ortalay. A jestli myslíš Marcuse, Cayu nebo jak si teď právě říkají, tak s těmi křídlatými potvorami nemám nic společného.“
„Tak kdo jsi a co tu děláš?“ Ace si prohlížel přehnaně „wraithského“ návštěvníka a zároveň sledoval i pohyb améby, která se rozhodla, že je načase se pohnout. Opatrně ustoupil dál z jejího dosahu.
„Brzy bude potřebovat vodu,“ informoval ho Ortalay.
„Cože?“ Velitel znovu ustoupil, protože panožky amébu neomylně nesly k němu.
Ortalay pokrčil rameny a díval se, jak Wraith uhýbá před obrovským jednobuněčným tvorem. Ať už to dělal vědomě nebo se jenom nechtěl dotknout jejího vlhkého těla, rozhodně dělal dobře. Amébu vedla potřeba tekutého prostředí a potravy. Jediná dosažitelná potrava v této místnosti byl wraithský velitel. Ortalay se neubránil úsměvu. Ace a Andoriel si obrátili role, až na to, že Andoriel nebude váhat, pokud se dostane k Aceovi dostatečně blízko. Zůstaly jí jenom základní funkce, ve kterých city neměly místo.
„Pokud ji nechceš zabít, bude tu vodu potřebovat brzy,“ zopakoval s přehnanou trpělivostí. „Ale být tebou, tak ji moc nekrmím,“ ušklíbl se.
Ace se zamračil. Na hádanky neměl ani čas ani trpělivost.
Ortalay ho chvíli pobaveně sledoval. „Pokud tedy nechceš,“ začal pomaličku, „aby se ti tady rozmnožila.“ Mrknul jedním okem a rozesmál se.
Ace to nechal bez povšimnutí a znovu se přesunul stranou amébina pohybu.
Ortalay si založil ruce na prsou a s hlavou na stranu se díval na scénu před sebou. Bylo to ještě zábavnější, než původně očekával.
„Proč jsi tady?“ zeptal se znovu Wraith, udělal krok stranou a nechal amébu vejít do sprchového koutu. Voda z jemných trysek se automaticky zapnula a améba Andoriel strnula.
„Výborně,“ pochválil ho Ortalay jako hodného psíka.
„Ortalayi!“ houknul rozzlobeně. Honička s amébou ho nebavila a zatím nevymyslel, co s ní. Po jeho výkřiku se améba přestala zabývat vodou a znovu se rozešla k němu.
Další smích zazněl trylkem z jiných úst.
Wraith se otočil do místnosti a na rozházeném lůžku uviděl neznámou ženu. Zlaté vlasy měla částečně sepnuté a částečně jí padaly k pasu, bílé paže měla holé až na pár těžkých zlatých náramků a z ramen jí splývala nebesky modrá říza přepásaná tenkým zlatým páskem. Napůl ležela opřená o loket a prohlížela si Wraitha velikýma čokoládovýma očima.
„Víc ti nepoví. Nemůže. Zakázala jsem mu to.“
Ace věděl, že mu žena něco říká, ale význam řečeného mu unikl, protože se soustředil na její rty. Plné a temně růžové při řeči odhalovaly a skrývaly bělostné zuby a občas mezi nimi prokmitl jazyk. Že Ortalay, ať byl kdokoli, zmizel, bylo naprosto nepodstatné.
Žena se znovu zasmála, spustila na zem malé nožky ve zlatých sandálech a postavila se. Pokynem ruky zastavila pohyb améby. Obrovský jednobuněčný tvor vysoký skoro jako Wraith se kymácel, ale nedokázal se pohnout.
„Já ti pomůžu,“ přistoupila k Aceovi a zblízka se na něho usmála.
Byla stejně vysoká jako wraithský velitel a vznášela se kolem ní jemná vůně, která Aceovi zatemňovala smysly.
„Kdo? Jak?“ zamumlal nezřetelně. Améba nebyla důležitá. Andoriel nebyla důležitá. Ani jeho loď a posádka nebyla důležitá.
„To je tak hezké,“ vydechla žena. Vzápětí zvážněla a docela stroze a prakticky navrhla: „Nejdřív se zbav té věci tady a rozdej dost úkolů svým podřízeným, abys od nich měl pokoj. Pak budeme mluvit dál.“ Obešla amébu a zmizela.
Ace vydechl a uhnul před dalším nenechavým úponkem měňavky, která zmizením té ženy získala možnost pohybu. Nejdřív ho napadlo, že bude nejlepší amébu vyhodit do vesmíru, ale nezdálo se mu to správné.
„To určitě nedělej,“ kýval na něj ze zadní části pokoje Ortalay. „Zkazil bys Eristee zábavu, a to jen tak neodpouští.“
Ace amébu dovedl zpátky ke sprše a sotva se nechala zlákat pramínkem vody, na Wraithův pokyn ji výklenek se sprchou zavřel spletí pevných organických výhonků, které se postupně spojily v jednolitou stěnu. Améba neprotestovala. Alespoň zatím.
Wraithský velitel otevřel dveře a kývl na vojáka na stráži. Zakovi skončila služba a na chodbě postával jiný zakuklenec.
„Budeš hlídat tady,“ ukázal mu velitel na zarostlý výklenek. „Nic nesmí opustit ten prostor, ale zároveň tomu tvoru nesmíš ublížit.“
Voják neprotestoval jedinou myšlenkou, ale Ace v něm cítil rozpaky. Nechápal, co bude dělat, a nechápal, co by měl dělat v případě, že by něco z dané oblasti chtělo odejít.
„Slabý výboj by měl stačit,“ navrhl Ace. Také si nebyl jistý, ale před vojákem to nedal najevo.
„Veliteli, přijď na můstek,“ ozval se mu v hlavě hlas Eristey.
Bez zaváhání vyšel na chodbu a vybíral nejkratší cestu za tou úchvatnou osobou. Loď kolem něho se otřásala a měnila svůj tvar podle přání královny, ale Ace si ničeho nevšímal a spěchal, aby co nejdřív stanul před Eristeou.

Andoriel stála uprostřed růžové zahrady a obličej nořila do záplavy květů velké kytice, kterou držela v náruči.
„Taková krása,“ vydechl někdo vedle ní.
Kýchla, ruce jí povolily a růže se rozsypaly všude kolem.
„Je ti chladno?“ staral se hlas.
Přejela si rukama po obličeji a teprve potom se rozhlédla. Růžová zahrada byla rozlehlá. Andoriel stála u staré zdi, která zahradu uzavírala před vnějším světem, a v dálce za několika vyvýšeninami zahlédla mezi vysokými oblouky popínavých růží bílé stěny patrového domu. Otočila se a konečně našla původce starostlivého hlasu.
Vedle mí stál se založenýma rukama vysoký muž v nařaseném kusu látky. Černé oči, černé vlasy a olivová pleť způsobily, že jeho bílý chitón přímo zářil. Vysoko na paži měl dvakrát obtočený stříbrný pásek zakončený na obou stranách ploškou se dvěma rubíny. Andoriel připomínal hada s hlavou na každém konci těla.
„Ortalay,“ řekl dřív, než se zeptala. „Vím, že jste posedlí jmény.“
Prohlížela si ho a neříkala nic.
„A ty jsi…,“ začal, když pochopil, že Ája sama nepromluví.
„Ano,“ řekla. „Kde jsem?“
„No přece u mě,“ usmíval se Ortalay. „Ovšem,“ natáhl k Andoriel ruku, „můžeš můj domov změnit, jak se ti zlíbí. Je to i tvůj domov.“
„Není.“ Andoriel byla stručná a nedůvěřivá. Otočila se k Ortalayovi zády a vydala se po pěšince mezi růžovými keři co nejblíž u zdi.
„Jen si to tady prohlédni. Jako doma,“ uslyšela za sebou jeho hlas. Pak už bylo ticho rušené jen občasným zašustěním dlouhých šatů, které měla na sobě. Zastavila se s obavou, aby nepřehlédla skrytou branku ve zdi, která by jí ukázala cestu ven, a sklopila hlavu, aby se podívala, co má vlastně na sobě. Dlouhé smetanově bílé šaty poseté snad stovkami růžových růží, které se ke spodnímu okraji široké sukně zvětšovaly, byly přepásané širokou zelenou stuhou. V horní části byly vypasované a hluboký výstřih přidržovala spona ozdobená další růží, tentokrát ohnivě červenou, aby se nerozevíral přespříliš. Široké rukávy končící těsně nad lokty byly ve světlejším zeleném tónu než pas. Zvědavě zvedla ruce k vlasům. Nad čelem měla pár zkroucených pramínků a zbytek byl za tenkou čelenkou. Podle pohmatu usoudila, že i na ní budou růže. V týle měla volný uzel, ze kterého jí na záda a kolem ramen visely dlouhé lokny. Vzala jednu mezi prsty a natáhla si ji před oči. Vzápětí si hlasitě oddechla. Barva se nijak nezměnila.
„Stačí pomyslet, změna se projeví hned,“ řekl jí Ortalay za zády.
Ája povytáhla obočí. Tomu se nedalo odolat. Mrkla a podívala se na pramen vlasů, který ještě nepustila. Z lehce narezlého odstínu se stala antracitově černá, vzápětí zlatá a ohnivě červená. Všechny barvy se pomíchaly a vytvořily Andoriel na hlavě duhu.
„A bude ze mě jednorožec,“ zasmála se nahlas. Ortalay otevřel pusu překvapením, ale než se Ája stačila proměnit v jednorožce, všechno se vrátilo k původním barvám, jen růže na šatech vybledly a nesvítily na smetanovém základu tak jasně, jako původně.
Spokojeně po nich přejela rukou a vydala se dál podél zdi, dokud nedošla až k bílému domu. Vystoupala po pár schodech na krytou verandu, zkontrolovala, že zahradní zeď navazuje na boční stěnu domu, a vešla do budovy klenutým vchodem.
Ortalay se nejdřív domníval, že obdivuje dokonalost pokojů, a pyšně se narovnal. Dal si záležet, aby každá maličkost ladila s celkem. Pak si všiml, že si Andoriel se zatajeným dechem neprohlíží vázičky z křehkého skla s dokonalými miniaturními kresbami květin a ptáků a dokonce ani užaslým pohledem neohodnotila velkou knihovnu plnou ručně vázaných knih. Jediné, co ji zajímalo, byla okna. Každým vyhlédla ven a její rozladěné vzdechy byly čím dál hlasitější. Za všemi okny byla vidět růžová zahrada se vzdálenou ohraničující zdí, a nikde žádné dveře, které by vedly ven z té růžové nádhery. Ani na straně, kterou se dům měl otvírat vnějšímu světu, nebyl výhled jiný. Růže a růže oddělené cestičkami vysypanými pískem. Po výhledu mimo zahradu nenašla ani stopu.
„Mohu ti být nějak nápomocen?“ zeptal se Ortalay, když zůstala smutně stát uprostřed vstupní haly a růže na jejích šatech vybledly ještě víc. „Něco k pití?“ Podal jí broušený pohár plný zlatého vína. Vzala si ho a položila ho na první stolek, který byl v dosahu. „Jídlo?“ podstrčil jí tác s ovocem a zeleninou vykrájených do podivných tvarů. Ani o něj nezavadila pohledem a ovoce i zelenina se změnily v sýry, šunku a chléb. Těm se dostalo stejné pozornosti jako všemu ostatnímu.
Andoriel se rozhlédla a vyšla po schodech do patra.
„Ještě jsme s prohlídkou neskončili?“ povzdechl si Ortalay a následoval ji.

Ace vedl nejmocnější wraithskou loď k další planetě plné stravy. Po jeho boku stála dokonalá královna. Silná a smrtící pro všechny, kdo by se jí chtěli protivit, a laskavá až něžná ke svému veliteli, který by udělal cokoli, aby ji potěšil.
„Nebude to trvat dlouho,“ zašeptala mu těsně u ucha. Znovu ucítil tu vůni, která mu učarovala, a zachvěl se. Věděl, co tou jednoduchou větou chtěla královna naznačit. Po bohaté sklizni bude následovat velkolepý obřad, ve kterém ho prohlásí za svého Inasari. A on udělá všechno, aby si takovou čest zasloužil.
„To je dobře, zajíčku.“ Její dech ho pohladil po tváři. Věděl, že čte v jeho myšlenkách a ani ho nenapadlo, že by je před ní mohl skrývat. Byly plné obdivu a údivu nad štěstím, které ho potkalo.
„Připravte se na sklizeň,“ poručil. Loď kroužila kolem modré, zelené a zlaté planety. Modrá moře, zelené lesy a zlatá města s milióny těch nejchutnějších lidí plných energie.
Posádka byla připravená a netrvalo dlouho, než se nekonečné zásobárny začaly plnit.
Eristea se usmívala a položila ruku na Wraithovo rameno, aby vyjádřila svoji spokojenost. Padl před ní na koleno a hřbet její ruky si přitiskl na čelo. Vzápětí se vtyčil, když na můstek vešel jeho zástupce Lyn.
„Má paní,“ uklonil se před Eristeou. „Při sklizni nás oslovila skupina vysoce postavených obyvatel planety. Říkala jsi, že kdyby k tomu došlo, máme je dovést k tobě.“ Znovu se uklonil. „Čekají na chodbě.“
Na královnin pokyn se otevřel vchod do chodby a na můstek rozpačitě vstoupilo pár lidí oděných do dlouhých zlatých hábitů. Ace se narovnal a stiskl ruční omračovač. Všiml si, že za bohatě vyšívanými pásy jim vyčnívají drahokamy zdobené rukojeti zbraní.
Eristea se na něj podívala a jednoduchým pohybem ruky ho uklidnila. Věděla, že jsou to obřadní dýky, a také věděla, k jakému účelu se používají.
„Ó, bohyně svítání a soumraku, prosíme, ušetři zbytek našich lidí a budeme ti věrně sloužit,“ spustila nejstarší žena, zvedla ruce nad hlavu a pak sebou plácla břichem na zem. Ostatní ji následovali.
Ace se zamračil. Královna se sice tvářila přívětivě, ale z úst těch podřadných tvorů se ozývalo nesrozumitelné mumlání a skřeky, které nedávaly smysl.
„Mluv srozumitelně!“ houkl rozzlobeně.
Eristea se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Rozuměla dobře, jen si neuvědomila, že s touto řečí se Wraithové ještě nesetkali, a bude jim znít krajně nelibozvučně.
Nechala delegaci ležet na zemi a otočila se k Lynovi.
„Přivedl jsi je správně. Jdi.“
Nechala velitele stát a otočila se k ležícím lidem. Ace na okamžik zavřel oči. Jak mohl být tak nechápavý? Jeho královna mluvila plynně tou skřípavou řečí a jistě pochopila, co se jí stařena pokouší sdělit. Nejspíš to bylo něco přijatelného, protože lidé stále žili. Královna na ně promlouvala a hromady zlatých rouch se otřásaly zajíkavými odpověďmi.
Trvalo dlouho, než se stařena zvedla na kolena a pak v předklonu couvala ze dveří do chodby, stále otočená temenem hlavy ke královně.
Ace spustil ruku z omračovače.
Eristea se dívala ke dveřím, dokud se nezaklaply za posledním člověkem. Přemýšlela při tom, jestli má velitele nechat v nevědomosti nebo utrousí nějaké vysvětlení. Otočila se a zadívala se do jeho zlatých očí plných obdivu.
„Obyvatelé této planety si říkají Hatmatilové. Jejich řeč – hatmatilka – není moc libozvučná,“ řekla první nedůležitou věc, která ji napadla.
„Přesto ji dokonale ovládáš.“ Ace sklonil hlavu na důkaz svého obdivu. Mrkl bolestí, jak mu luplo mezi obratli. Na okamžik ho napadlo, kdo vlastně ta žena je a co dělá na jeho lodi, ale bolest pominula a s ní i pochybnosti.

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Amébal

Kapitola druhá


„Tak přesně toho jsem se obával,“ zavrčel Ortalay. Chytil Andoriel za ruku a odtáhl ji od okna. Mohlo ho napadnout, že ho bude chtít otevřít.
Předtím už pozotvírala všechny šatní skříně, které v pěti skvěle přeplácaných ložnicích vybavených každou myslitelnou hloupostí v patře domu našla. Na ramínkách neviselo nic jiného než honosné šaty, v policích byly kulaté krabice s klobouky, přihrádky s rukavičkami a ve zvláštních úzkých skříních vyrovnané střevíčky.
„Říkal jsi, že je to tvůj dům?“ otočila se k němu potom, co prozkoumala poslední skříň. „Máš zajímavý šatník.“ Ušklíbla se a chytila za rám okna. Kličku na otvírání nikde neviděla, tak to zkusila bez ní.
„Nech toho!“ Ortalay ji vlekl za sebou doprostřed místnosti a vztekle při tom kopal do šatů, které vytáhla ze skříně a bez zájmu je nechala spadnout na zem. Pletly se mu pod nohy tak, že málem upadl.
Andoriel mezi zmačkanou látkou prošla bez škobrtnutí a s heknutím dopadla na nejbližší vysoce nastlanou postel, do které jí Ortalay hodil. Hned se snažila vyhrabat na nohy, ale pořád ji držel za ruku a bránil jí v pohybu.
„Už toho konečně nechej!“ zasyčel jí zblízka do obličeje. K jeho překvapení se přestala snažit mu vykroutit. V očích se jí mihnul smutek, pak se od něj odvrátila.
„Jsi unavená, měla by sis odpočinout,“ pokračoval Ortalay. Sotva to vyslovil, Andoriel klesla hlava na polštář a zavřely se jí oči.
„No konečně,“ oddechl si. Netušil, že s ní budou takové problémy. Jedním očkem kontroloval Eristeu a věděl, že na wraithské lodi probíhá všechno jinak. Velitel i jeho posádka se do nové situace vpravili neobyčejně rychle a jeho družka si s nimi pohrává jakkoli jí napadne. „Hatmatilka?“ uchechtl se pro sebe. Pak se rozhlédl po rozházeném šatníku a rezignovaně mávl rukou. Závěje šatů zmizely. „Asi je toho moc,“ usoudil a u pozvednuté ruky vztyčil jeden prst. Pokoj ztratil většinu ozdobnosti a stal se jednoduchou ložnicí v béžovo zlatém tónu s velkou kyticí čajových růží na kraji toaletního stolku. Andoriel ležela pod tenkou dekou a šaty, které měla původně na sobě, visely jako první na krátkém stojanu u paravánu s vyšitým motivem růží.
„To je lepší,“ pokývl Ortalay.
„Nechce se nechat zlákat, co?“ Eristea se postavila vedle něj a přimhouřenýma očima zhodnotila změnu ve vybavení ložnice. Ortalay se nenechal rušit při sledování Andoriel. Věděl, že bude spát tak dlouho, dokud ji neprobudí.
„Je to trochu nuda,“ zhodnotila celou situaci Eristea. Wraithové dělali všechno, co si usmyslela, a Andoriel se bránila ze všech sil, i když nevěděla čemu.
Ortalaye napadlo řešení, ale věděl, že s ním musí přijít Eristea sama, od něj by radu nepřijala.
Zlatovlasá žena zatím chodila po pokoji sem a tam, prstem si zamyšleně ťukala do rtů a mračila se pod nohy. Přešla pětkrát od dveří k oknu a pošesté se zastavila před kyticí růží na stolku.
„Jestli si myslíš, že mě to taky nenapadlo, tak se pleteš,“ řekla polohlasně. V odrazu zrcadla viděla na Ortalaye.
Ten nijak nereagoval. Stál otočený k lůžku a díval se na Andoriel.
„Tak dobře,“ zamračila se Eristea, „ať je po tvém.“ Znovu vykročila k oknu a v půlce kroku zmizela.

Ace stál před zavřenými dveřmi do Andorieliny kajuty a nechtělo se mu vstupovat. Nebyl si jistý, co za nimi najde. Se slabým povzdechem přece jenom otevřel a obezřetně nahlédl. Pokoj se změnil k nepoznání. Nábytek byl nakupený na vratkých hromadách a stěny i podlaha byly poseté okrouhlými děrami. Ace měl nejdřív dojem, že tam pozemské komando zkoušelo různé druhy palných zbraní, pak si všiml vojáka, který se krčil v rohu a ke krku měl přilepený výběžek améby. Sípavě se nadechoval a oči mu jezdily sem a tam, jak hledal možnost úniku. Teprve pak si velitel uvědomil, že díry jsou pozůstatky z pokusů améby se nasytit, než se jí podařilo zahnat vojáka do kouta, ze kterého se nedostal. Wraith byl mnohem chutnější než tuhé stěny lodi.
„Hej!“ vykřikl Ace, aby upoutal amébinu pozornost. Pootočila se, ale vojáka se nepustila. Dalším výběžkem mu přejela po noze až k místu, kde se dokázala mezi oděvem a botou dostat k holé kůži. Voják vykřikl, ale ani se nepohnul. Velitel postoupil blíž k amébě. Potřeboval, aby vojáka pustila. Nechtěl na své lodi žádné buněčné dělení způsobené dostatečně výživnou stravou. Nepřestal amébu sledovat a zároveň se rozhlédl. Nebyl si jistý, co hledá, dokud si nevšiml ručního paralyzéru odhozeného u zdi. Sehnul se pro něj. Améba využila příležitosti, pustila vojáka a vrhla se po čerstvé kořisti. Ace ještě v podřepu začal střílet, amébu tím mírně zpomalil a dostal šanci skočit ke dveřím. Než se za ním zavřely, všiml si, že vojákovi na zemi občas cukne ruka, ale oči mu matní.
„Lyne, mám pro tebe důležitou práci,“ zavrčel velitel na chodbě. Než k němu zástupce dorazil, opíral se s rukama založenýma o zeď u dveří a nijak se netajil se svým rozladěním, jak dlouho Lynovi trvalo přijít. Zástupce vyslechl Aceovy instrukce a odešel je splnit. Jeho služba nebyla taková, jakou si představoval. V přísně soukromých chvílích ho napadalo, že měl velitele nechat tam, kde byl, zbavit se Zaka a převzít loď sám.
Bez nadšení zapojil požadované zařízení, zkontroloval jeho funkci a potvrdil, že je připraveno fungovat. Počkal, až k němu posílená hlídka dopraví částečně omráčeného podivného tvora, umístí ho na správné místo, a pak zařízení aktivoval na plný výkon.
Na amébu právě přestala působit lehká paralýza způsobená několikaminutovou silnou palbou šesti omračovačů nastavených na nejvyšší stupeň. Trhla sebou a zůstala bezmocně viset asi půl metru nad zemí uzavřená v zadržovacím poli.
Dva z vojáků se postavili k zařízení a oči nespouštěli ze znehybnělé améby. Měli rozkaz upravovat frekvenci pole tak, aby se améba nedokázala vyprostit, ale zůstala naživu. Lyn byl pokynem ruky propuštěn a odešel s tváří pečlivě poskládanou do neutrálního výrazu.
„Veliteli, je loď připravena na setkání s mými vazaly?“ ozval se Aceovi v hlavě hlas jeho královny. Prošel několika chodbami a zkontroloval hangár určený pro přistání delegace i přilehlé sály vyhrazené k jednání.
„Ano, má paní.“ Odpověděl stejným způsobem, jakým ho oslovila královna. Setkání s královnami mělo být významným milníkem ve fungování wraithského společenství, ale ať se snažil sebevíc, nepochopil, o co ve skutečnosti Eristee jde. Podle informací, které mu poskytla, bude jeho paní s ostatními královnami… klábosit? Jiné označení ho nenapadalo.
Sotva dokončil kontrolu, vrátil se do místnosti, kde améba napadla vojáka. Jeden z nižších důstojníků u zhrouceného Wraitha právě organizoval jeho přenesení do vzdálené části lodě, kde ho neuvidí zvědavé oči přicházející delegace.
„A nakrmte ho,“ končil důstojník svůj krátký výčet pokynů.
Ace do jeho aktivity nijak nezasáhl. Počkal, až vojáci odnesou svého druha, ustoupil, aby uvolnil místo pro přicházející uctívače, kteří měli za úkol místnost uklidit, a přejel rukou po ráně na zdi, která se začala hojit.

Andoriel seděla v křesle s knížkou. V tmavě hnědých šatech se téměř ztrácela, protože místnost se s nadcházejícím soumrakem ukryla do stínů a nikdo nerozsvítil ani malé světélko nad čtecím koutem. Ája seděla se sklopenou hlavou a otevřená kniha jí volně visela z prstů.
„Zase sama a zamyšlená, lásko?“ ozval ode dveří hlas. Vysoký muž rozpažil a místnost se rozzářila zlatými skvrnami, jak se na mužův pokyn rozsvěcovaly lampy. Nakonec se postupně rozsvítil i bohatě zdobený lustr a zalil své okolí teplou měkkou září.
Andoriel zvedla hlavu a zamrkala. „Promiň… Ortalayi. Opravdu jsem se zamyslela,“ omluvně se usmála. Přes všechnu svoji snahu ho nedokázala oslovit stejně jako on ji. Trápilo ji to. Jako obvykle se zatvářil smutně, ale hned zase zvedl koutky úst a natáhl k ní ruku.
„Naši hosté čekají, pojď.“
Trpělivě stál, dokud neodložila knížku, postavila se a uhladila si širokou sukni šatů, pak se do něj zavěsila a nechala se odvést do velké jídelny. Dlouhá místnost obložená tmavým dřevem byla rozzářená lustry u stropu a svícny na dlouhém leštěném stole a všechna světla se odrážela v broušeném skle u každého jídelního místa. Společnost postávala v hloučcích u stěn a usrkávala z malých kalíšků cosi, co Andoriel zavonělo po medu a bylinách. Nedokázala si vzpomenout, jak se nápoj jmenuje, ale hned ho vypustila z hlavy, protože se k nim všichni otočili a jeden přes druhého je vítali. Ortalay rozdával úsměvy a pro každého měl vhodné slovo, Andoriel stála vedle něho a snažila se tvářit příjemně, i když netušila, co jsou ti lidé zač. Cítila se nepatřičně, když jí muži skládali poklony a ženy se blýskaly falešnými úsměvy, zatímco jí chválily výběr šatů. Připadala si jako v nepovedeném divadelním představení, kde zapomněla svou roli.
Po nekonečném žvanění jí úsměv ztuhnul do nepřirozeného tvaru a přestala se snažit poslouchat, co kdo říká. Vyděšeně sebou trhla, když ucítila dotyk na lokti. Ortalay ji sevřel pevněji a pootočil s ní ke stolu.
„Čas na večeři, lásko,“ zamumlal.
Napadlo jí, že se by se na něj měla usmát, ale místo toho jen kývla a nechala se odvést ke svému místu. Seděla v čele stolu, Ortalay na druhém konci. Ztratil se jí z dohledu přes všechny svícny, vázy s kyticemi a mísy s jídlem. Jakoby z ní spadl balvan. Seděla a dívala se do talíře, kde na hromádce zelené masy čehosi neznámého plavala červenobílá kulička a pomalu se otáčela. Andoriel se zatajeným dechem čekala, co se ukáže na její druhé straně, nejdřív jí napadlo, že to bude oko, ale kulička vypadala všude stejně.
„Měla byste začít, drahá, horké jsou nejlepší,“ ozval se její soused vlevo. Podívala se po něm a jen vyděšeně mrkla. Měl na vidličce nabodnuté sousto ukrojené z kuličky a na řezu byly jasně vidět malé rty. Napadlo ji, jestli promluvil muž na židli nebo ústa na vidličce. Než myšlenku dokončila, sklopila pohled zpátky ke svému talíři a nabrala trochu zelené hmoty.
„Děkuji jménem Andoriel, že jste k nám dnes všichni přišli. Prosím, přijměte naše společné pozvání na zítřejší poledne,“ nesl se Ortalayův hlas nad stolem a všichni vstávali a beze slova odcházeli.
Andoriel pustila nabrané sousto zpátky na talíř a chtěla se zvednout také, ale nedokázala vstát. Vězela ve vyřezávané židli a marně se snažila ji odsunout. Pohledem zhodnotila mezeru mezi stolem a sedákem židle s myšlenkou, že se mezi nimi dostane pod stůl a odtud se jí snad podaří vylézt. Než se k tomu odhodlala, všichni hosté zmizeli a Ortalay stál za ní a se židlí manipuloval bez známky námahy. Odsunul ji, vzal Andoriel znovu za loket a sotva vstala, nasměroval ji do vedlejší místnosti. Usadil ji do široké pohovky proti krbu, kde praskal oheň, a sedl si k ní.
„Byl to namáhavý den, jistě jsi unavená,“ šeptal jí těsně u ucha.
Bylo jí to nepříjemné, ale Ortalay ruku, kterou jí držel za loket, přesunul na její rameno a bránil jí v úniku.
„Opravdu to byl namáhavý den,“ řekla unaveně, přejela mu prsty po hřbetu ruky, zvedla ji, otřela si o ni tvář a položila mu ji do klína. „Půjdu si odpočinout,“ pousmála se na něj, spokojená, že dost dobře nemůže protestovat proti tomu, jak se zbavila jeho sevření. Vstala, poodstoupila, aby si znovu uhladila širokou sukni, a zavrtěla hlavou, když se Ortalay začal zvedat taky. „Jen tu zůstaň,“ řekla. Prošla dveřmi do chodby, pečlivě za sebou zavřela a s výdechem se o ně opřela. Sotva jí Ortalay zmizel z očí, znovu se jí ulevilo. Při představě, že něco podobného bude zažívat hned další den v poledne, jen nesouhlasně potřásla hlavou.

„Klábosení,“ zamumlal Ace dřív, než se stačil zarazit. Setkání královen pod taktovkou Eristey byla podle něj zvrácenost. Královny všech velikostí frakcí a každého věku posedávaly a polehávaly v několika sálech, do blízkého skladiště si chodily pro připravenou potravu a dokonce měly i několik vybraných wraithských důstojníků a lidských mužů k účelům, nad kterými Ace raději nepřemýšlel. Sály určené k setkání byly potažené barevným suknem nejenom na stěnách, ale i na stropě a na podlaze, byly vybaveny množstvím měkkých sedátek, taburetů, křesel a lehátek, aby se královny při tom nicnedělání neunavily. Eristea se chovala pokud možno ještě infantilněji, než všechny ostatní, a udávala tak tón celého setkání.
Ace byl rád, že se této akce nemusel účastnit. Stačilo, že každou královnu osobně uvedl ke dveřím sálu a postaral se o její doprovod. Všichni důstojníci a vojáci jednotlivých královen se shromáždili ve vyprázdněném nejspodnějším podlaží hangáru. Také tam byla připravena strava a dost odpočinkového nábytku, aby byl každý Wraith v pohodlí. Lyn zůstal v hangáru s hosty, aby se postaral o každý jejich požadavek, a Ace napadlo, jestli i mezi návštěvníky začne šířit nepokoj možné vzpoury.
Sotva opustil poslední delegaci, odešel wraithský velitel na můstek a zadíval se na obraz okolního vesmíru. Shromáždění plavidel se vznášelo vedle pásu asteroidů a část se ho skrývala v blízkém mračnu plynů, ze kterého se možná v budoucnosti stane planeta mladého, ostře zářícího slunce.
„Všechno připraveno?“ Eristea svému veliteli stanula za zády, aniž si všimnul, že vešla. Na potvrzení jen sklonil hlavu.
„Čekám na tvůj pokyn,“ zamumlal.
Stoupla si vedle něj a dotkla se ovladače. Věděla, že tím aktivuje velkou obrazovku v nejhlubších útrobách lodi, kde čekaly doprovodné týmy královen s Lynem. Pak položila Aceovi ruku na rameno a jedním prstem mu poklepala na kabát.
„Teď,“ řekla měkce.
Ace přejel rukou po desce a stejně jako shromáždění Wraithů z okolních plavidel na obrazovce sledoval, jak se od jeho lodi odděluje část se sály plnými královen.
„Od této chvíle všichni patříte do mé skupiny,“ řekla Eristea.
Ace si všiml, že nepoužila ani telepatii ani lodní zařízení na přenášení zvuku, přesto Wraithové v hangáru zvedali hlavy a rozhlíželi se, odkud její hlas zazněl. Jeden z nich zlostně pohodil hlavou a ruka mu sjela k opasku, kde se obvykle skrývala jeho osobní zbraň. Pak mu došlo, že zbraně odevzdali při vstupu do hangáru. Tehdy se spokojil s vysvětlením, že je to bezpečnostní opatření kvůli nesnášenlivosti některých přítomných frakcí. Hostitel nechtěl, aby se jeho hosté pozabíjeli navzájem. Hostitel si je zřejmě chtěl zabít sám.
„Vrať nám naše královny a propusť nás!“ vykřikl. Nehodlal se vzdát tak lehce.
Eristea chvíli sledovala, jak se k němu připojují stále další hlasy, až celý hangár zněl zlostnou ozvěnou. Lyn se nenápadně vytratil a nechal návštěvníky zuřit o samotě.
„Přejete si propuštění vašich královen?“ zeptala se Eristea tiše. Křik zesílil. „Dobrá,“ pousmála se a znovu klepla prstem Aceovi na rameno. Na ten pokyn se odlétající kousek lodi s Wraithami rozletěl v mohutném výbuchu.
V hangáru zavládlo ticho.
„Jestli toužíte připojit se ke svým bývalým vládkyním, není nic jednoduššího,“ řekla Eristea, když si byla jistá, že všichni pochopili, co jim přenos na velké obrazovce ukazuje.
Řada hlasitých cvaknutí značila, že i část lodi se zbývajícími návštěvníky je lehce oddělitelná a nejspíš bude vybavena stejnou výbušnou silou, jako sály královen.
Wraithové v hangáru se po sobě podívali.
„Má paní!“ vykřikl ten, který chtěl první bránit svou královnu, „Má paní, dovol, abych ti předal vládu nad svou lodí.“ Klekl si, sklonil hlavu a natáhl ruce před sebe dlaněmi vzhůru. Ostatní ho napodobovali, až byl hangár plný Wraithů ve stejné pozici.
„No,“ pousmála se Eristea. „To bychom měli.“

Andoriel seděla u okna před vyšívacím rámem a v rozpacích kroutila mezi prsty tenkou nit. Vzor růží ji neskutečně rozčiloval. Žádný jiný nenašla a Ortalay ji jemným nátlakem přiměl aspoň se pokusit o ‚ruční práce určené pro mladé dámy z lepší společnosti‘. Proti ručním pracím nic neměla, ale všudypřítomné růže se měnily v ošklivé trnité křoví, které ji drželo na místě, kde nechtěla být. Došla v myšlenkách až sem a zarazila se. Kde vlastně chtěla být? Někde jinde nebyla odpověď, měla by najít konkrétní místo. Zapíchla jehlu doprostřed červenorůžového šílenství na plátně a přešla k oknu. Už se nesnažila ho otvírat, věděla, že to nejde, i když bylo v přízemí a vedlo jenom do růžové zahrady. Opřela si čelo o chladivé sklo a zavřela oči. Kde by opravdu chtěla být?
Otevřela oči.
Kolem chodidel se jí povalovala mlha, stěny měly nepříjemně rudou barvu obnaženého masa a místy v nich blikala modrá světélka, jako bludičky zavádějící poutníky dál do bažiny.
Vykřikla a přitiskla si ruce na obličej. Poslepu se otočila a rozběhla pryč.
Po třech skocích se zarazila a pomalu odtáhla dlaně z očí. Vrátila se k oknu a zadívala se skrz ně do černě vesmíru se zářivými body hvězd. Na okraji výhledu se rozpínal okraj mezihvězdného oblaku. Měl jemně fialkovou barvu jako hladina moře – hladina moře?
Položila ruku na okno a pod prsty ucítila chvění silového pole, které uzavíralo přístup do volného vesmíru.
„Chtěl bych dovolenou, toto trvá už moc dlouho.“ K jejím zádům se přitisklo další tělo a hluboký hlas v ní rezonoval známým pocitem. Chytila ruce, které jí přejely po ramenou, a přitáhla si je přes sebe.
„Chci pryč,“ zašeptala.
„A kam chceš?“ Neznámý hlas s ní trhnul a objímající ruce se ztratily. Prudce zvedla hlavu, ale v dohledu neviděla nikoho, kdo by mohl promluvit. Stála v chodbě velkého domu v růžové zahradě. Chodba byla obložená světlým dřevem a pod nohama se jí houpal měkký koberec. Na malých stolcích podél stěn byly vázy s nezbytnými růžemi a křehké sklo. Přejela i rukama oči a s hlubokým nádechem se narovnala. Právě si vzpomněla na vzdálené krátké oznámení, že se splní všechno, co si bude přát. Přála si to zneklidňující místo a jeho majitele, který tak toužil po dovolené?
„Domů. Chci domů,“ řekla prostě.
„Nejsi doma? Ortalay se snaží, abys byla šťastná. Není nic jednoduššího, než být jeho milovanou ženou,“ pokračoval hlas bez těla
Andoriel se mimovolně otřásla. „Ne!“ řekla rozhodně. Chtěla se vrátit do pokoje a při otočce vpadla Ortalayovi přímo do náruče.
Zasmál se a chytil ji, když se zakymácela ve snaze najít rovnováhu.
„Tak s tebou mává vyšívání? Nebo snad malba?“ usmíval se na ni. Snažila se ustoupit, ale přitiskl ji k sobě. „Něco se ti zdálo?“ zašeptal jí do vlasů. „Copak je ti se mnou špatně, lásko? Je to tady jako v pohádce.“
„Jako v pohádce o Šípkové Růžence,“ zašeptala s hlavou otočenou ke straně, aby se ho musela dotýkat co nejméně. „Jenom místo příjemného snění se celá pohádka změnila v noční můru. Jsem tu jako v kleci,“ snažila se mu znovu vykroutit, ale držel ji pevně.
„Velkému domu a zahradě bez konce říkáš klec? A co je ta loď, o které jsi snila? Rakev!“
Trhla sebou tak prudce, že se mu vysmekla, zakopla o dlouhou sukni a upadla na ruce a kolena. Vstávala a sunula se od Ortalaye pryč.
„Nech mě jít,“ trvala na svém. Něco v jejich rozhovoru ji zasáhlo jako šíp. Cítila, jak si propaluje cestu z těla až do duše.
„Jinde už pro tebe není místo,“ řekl jí smutně. „Podívej.“

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Amébal

Kapitola třetí


„Co děláš s mojí lodí?“ mračil se Ace.
Eristea se na něj sotva podívala. Právě se bavila sledováním, jak na její příkaz skupina největších plavidel zbavuje hustě obydlenou planetu všech známek vyššího života. Nebyla to sklizeň ale likvidace.
„Plýtvání,“ vypadlo z velitele dřív, než se pořádně podíval na displej. Poslední slabika slova se rozplynula do ztracena. Nebylo to plýtvání. Podle údajů se nacházeli nad nejnebezpečnější planetou v celé galaxii. Nad planetou, kde se obyvatelům podařilo skoro najít látku, která většině lidem neubližovala a Wraithy zabíjela. Skoro bylo v tomto případě pro Wraithy nepodstatné, protože po nakrmení se na zasaženém člověku umírali bez výjimky pomalou děsivou smrtí. To, že třetina populace planety nepřežila celoplošnou aplikaci látky, byla podružná věc.
„Pleteš si pojmy,“ řekla Eristea mile. „To je prevence.“ Letmo ukázala na jeden řádek zápisu a dál kontrolovala postup likvidace.
Ace se zadíval na údaj a pak obrátil k Eristee nevěřící pohled. „Podle jakého klíče je to kódované?“
„Podle žádného, to je čas podle wraithského datování.“
„Padesát let v minulosti?“ Ace nevěděl, jestli má cítit zmatek, úlevu nebo zlost. „Podle zprávy Vědecké Rady Wraithů je cestování časem…“ začal, ale zarazil ho Eristein smích, takže větu nedokončil.
„Zase se pleteš, ale je to roztomilé, miláčku.“ Královna mu přejela dlaní po tváři a konečně si přestala všímat dění na planetě. „Moc roztomilé,“ zašeptala mu těsně u úst, když se k němu přiblížila.
Ace přestal zajímat osud planety, vědecká rada, o které do této chvíle nevěděl, že existuje, padesátiletý skok časem i jeho loď a posádka, všechno bylo podružné. Vnímal jen teplé rty tak blízko těch jeho. Chtěl se jich dotknout, ale věděl, že musí počkat na pokyn, na neznatelný náznak. Zatajil dech v očekávání.
„Pane, ta věc v zadržovacím poli!“ vyrušil ho křik Lyna. Mrkl a rozhlédl se. Byl na můstku sám a plavidlo klouzalo hyperprostorem k dalšímu odpočinkovému bodu. „Ta věc se osvobodila,“ pokračoval Lyn už tišeji, když zjistil, že ho kapitán vnímá. „Oba strážci jsou zranění, nechal jsem je přemístit k zásobárnám pro doplnění energie a pak mají nařízenou regeneraci hibernačních komorách. Tu amébu sleduje rozšířená hlídka se zbraněmi nastavenými na nejvyšší stupeň. Zaženeme ji do redukčního centra.“
„Ne!“ odmítl prudce Ace.
Lyn se zarazil uprostřed kroku a zadíval se na velitele.
„Tak co s ní máme dělat?“ zeptal se ostře.
„Zpět do zadržovacího pole a lépe hlídat.“ Ace se Lynovi zadíval do očí, až je jeho samozvaný zástupce musel sklopit. Velitel neřekl nic a své myšlenky si nechal pro sebe, ale Lyn jasně cítil, že opět neuspěl. Lépe hlídat. Bude se muset k panelu postavit sám a místo důležitých rozhodnutí ohledně chodu lodi se starat o podivnou věc, které se velitel nechce zbavit. Zástupci projelo hlavou, co na to říká královna, ale i on si své myšlenky pečlivě hlídal. S lehkou úklonou hlavy odešel.
Ace nemusel číst myšlenky, aby věděl, na co Lyn myslí. Nevěděl, proč je améba důležitá, jen to, že přes veškeré nepohodlí musí zůstat na palubě.
„To je zbytečné, můj veliteli,“ zašeptala Eristea se rty tak těsně u Aceovy tváře, že ucítil jejich lehký dotek. Pomalu pootočil hlavu a po krátkém pohledu do královniných očí ty rty ochutnal.

„Vidíš?“ zeptal se Ortalay. Držel Andoriel za ramena otočenou k velkému oválnému zrcadlu v čele chodby. Zrcadlo neukazovalo jejich odraz, ale odraz nějakého jiného místa. Bez Ortalayova sevření by Andoriel zřejmě už šátrala po lesklé ploše a mačkala výstupky na rámu, aby se dostala skrz zrcadlo tam, kam ukazovalo, i když se jí před očima právě zjevil děj, který se jí vůbec nelíbil.
Přestala se kroutit a čekala, že Ortalay stisk povolí. Nestalo se. Držel ji pořád pevně a Ája zjistila, že nedokáže ani uhnout očima od výjevu před sebou. Dívala se už bez hnutí, dokud se jí pohled nerozmazal a vnitřek vesmírné lodi i pár ve vášnivém objetí se nerozplynul ve svéhlavých slzách, které se jí vylily z očí.
„Nevidím,“ sykla přes sevřené zuby.
Ortalay ji otočil k sobě a přitáhl si ji do náruče. Nebránila se, zabořila mu obličej do ramene a čekala, až se slzy vsáknou do jeho sněhobílé košile a přestanou jí dělat ostudu.
Ortalay čekat nehodlal. Ustoupil, prstem ji chytil pod bradou, zvedl hlavu a pak jí palci dlouho otíral tváře. Zavřela oči a zpod víček vymáčkla poslední zbytky vláhy.
„Tak vidíš,“ říkal potichu, „můžeš zůstat tady. Vždyť je tu tak krásně. Rozlehlý dům, kde nemusíš uklízet, a velká zahrada plná těch nejvoňavějších a nejkrásnějších růží, jaké vesmír zná. Klidně ti můžu říkat Šípková Růženko, když si to budeš přát.“ Pousmál se, když se po jeho posledních slovech roztřeseně nadechla.
„Nechci,“ řekla vzápětí a úsměv v jeho tváři zmizel. „A taky nic nevidím. Měl bys mě pustit.“ Chytila ho palcem a malíkem za zápěstí, ostatní prsty natáhla po hřbetu jeho rukou a couvla, aby se dostala z jeho dosahu. Hned nato ho pustila a otočila se zpátky k zrcadlu. Na konci chodby bylo okno do růžové zahrady, nad kterou se právě schylovalo k dešti. Po zrcadle v oválném rámu nezůstala ani stopa.
Andoriel se ohlédla po Ortalayovi, sebrala do hrsti širokou a dlouhou sukni a rázně k oknu vykročila. Kdyby se na pána domu dívala ještě chvíli, viděla by, jak s opovržlivým úsměškem pokrčil rameny a zmizel, jenže ji to ani nenapadlo. Déšť byl novinka. Došla k oknu, zvedla pohled a do očí jí zasáhlo světlo blesku, aby ji vzápětí ohromil hrom takovou silou, že zavrávorala. Liják se rozbušil do parapetu a do okenního skla. Opřela se o okno čelem a chlad a chvění skla ji uklidnilo.

Ace se s přemáháním odtrhl od královny a zmateně se na ni podíval. V jeho představách vypadala úplně jinak. Víc lidsky, víc jako… andoriel. Nevěděl, odkud se to slovo vzalo, ale přesně vystihovalo, jak by se měl objekt jeho zájmu nazývat.
Eristea se pokusila ho přitáhnout zpátky do náruče, ale Wraith byl myšlenkami jinde. Rozladěně ho pustila a odešla. Skoro si toho nevšiml. To ji rozzlobilo tak, že uhodila pěstí do stěny plavidla a pod rukou se jí otevřel roztřepený otvor do vesmíru. Nevšímala si toho a šla dál, i když kolem ní poletovaly neupevněné kusy zařízení lodě a dva Wraithové právě procházející okolo se ze všech sil drželi výstupků v chodbě, aby je tah unikajícího vzduchu nevzal s sebou.
Loď tiše zasténala a rána se začala pomalu zacelovat. Kromě pár drobností nic neztratila, ale ten tvor, který se na ní najednou objevil, se projevil jako nepřátelský, a to loď nemohla nechat jen tak. Úpravy nevadily, ale poškození, to byla jiná věc. Kdoví, kam až by ten tvor zašel, kdyby se loď bez odporu podřídila. Rána na trupu zmizela a zůstal po ní jen zkrabatělý pruh na vnějším plášti. Loď sledovala nepřátelského vetřelce a zaznamenávala jeho chování, aby odvodila nejlepší moment protiútoku.
Lyn připravil zadržovací pole a hlídka k němu přivedla amébu. Nebylo to těžké. Velký jednobuněčný tvor se řídil základními potřebami a potrava těsně mimo jeho dosah byla nejlepším motivem k pohybu. Améba se natáhla, aby dosáhla na vojáka, který zůstával za prchající skupinkou, a vznesla se metr nad podlahu neschopná pohybu. Nejdelší výběžek směřující vpřed se pomaličku zatahoval zpátky k tělu, jak organismus bojoval s omezením a bez blízké potravy se snažil získat kompaktnější tvar.

Eristea se zastavila vedle Ortalaye a zadívala se na Andoriel. Žena si opírala čelo o studené sklo a okno se mlžilo pod jejím dechem.
„Něco chce a neví co,“ řekla zamyšleně a ohlédla se do wraithské lodi, kde Ace kontroloval, jestli je améba v bezpečí. „Ten taky,“ povzdechla si při vzpomínce na odmítnutí, kterého se jí nedávno dostalo.
„Nedostal jsem ani to, co ty,“ zamračil se Ortalay. Eristea se na něj po straně podívala a se spokojeným úsměškem zmizela zpátky na svou loď. Ortalay udělal krok a stanul v chodbě se zamlženým oknem na konci.
„Ájo,“ vzal Andoriel za ramena a otočil ji k sobě. „Růženko, co ten smutek? Pro trochu deště?“
„Deště?“ nechápavě k němu zvedla oči. „Déšť přece nevadí.“ Rty jí zkřivil malý falešný úsměv, když se mu vyvlékla ze sevření, otočila se a vyšla prvními dveřmi do zahrady.
Déšť tiše pleskal na listy keřů a ze vzpurně vztyčených poupat tvořil blýskavé diamanty, zatímco plně rozkvetlé květy se klonily k zemi, aby je voda neponičila.
Andoriel zůstala stát pár kroků mezi nejbližšími keři a zvedla hlavu. V tu chvíli se mezi mraky objevilo zatoulané slunce, jeho paprsky jí dopadly do vlasů a zároveň vytvořily nad zahradou s bílým domem vysoký oblouk duhy. Ája se rozesmála a rozběhla se po mokré cestičce. Ortalay ji okouzleně pozoroval. Připadala mu jako divoký kůň s lehkým krokem, rozevlátými vlasy a očima hořícíma touhou po svobodě. Jako kůň zavřený v ohradě, kde přežívá, místo aby žil. Ortalay potřásl hlavou, aby z ní vyhnal nepříjemné myšlenky a se zubatým úsměvem se rozběhl za Ájou. Nevšímala si ho, jen běh změnila v rychlou chůzi a postupně zpomalovala, jak se dostala poblíž zahradní zdi. Zastavila se u ní, zvedla hlavu, aby se ujistila, že duha končí přímo nad ní, a položila na kamennou zeď dlaň.
„A kde je ten poklad?“ zašeptala zklamaně. Ruka jí spadla k boku, sklonila hlavu a loudavě se vydala zpátky.
Ortalay stál nedaleko a na čele měl jednu sotva viditelnou vodorovnou vrásku. Pohnul pravým ukazovákem a přímo před Andoriel se rozsypala hromádka šperků a na slunci se leskla, až Ája couvla a zaclonila si oči.
„Jé, poklad!“ vykřikl Ortalay, několika rychlými kroky se dostal proti Andoriel, přidřepl a zabořil ruku do blýskavé hromádky. „Ten, co je ukrytý na konci duhy.“ Stále ve dřepu zvedl hlavu a zároveň i ruku s hrstí plnou drahého kamení směrem k Andoriel.
Naklonila se, aby lépe viděla, přiblížila prst k velkému rubínu a zase ho odtáhla. „Vyměním,“ řekla na oko lehce.
Ortalayovi se nechtělo, ale s přemáháním se zeptal: „Za co vyměníš poklad?“ Odpověď byla přesně taková, jakou nechtěl slyšet.
„Za dveře ze zahrady a z domu. Za svobodu. Stačí i malá branka.“
Pomalu se zvedl a nechal poklad klouzat z rozevřených prstů na zem.
„Tak svobodu?“ Zjistil, že má zlost. Nemohla aspoň chvíli hrát s ním? „Dobře,“ řekl v náhlém rozhodnutí. „Otevřu ti bránu ven, jen si řekni kam. Ale dobře rozmýšlej.“ Založil si ruce a zadíval se Andoriel do očí. Už se nadechovala k odpovědi, když zvedl ruku, aby ji zarazil. „Ještě jednu věc bys měla vědět, než vyslovíš něco, co nejde odvolat.“ Opsal rukou oblouk a před Andoriel se znovu zjevila scéna, kterou už jednou sledovala v oválném zrcadle na konci chodby domu.
Ukročila k obrazu a její rty vytvořily krátké jméno, které se jí objevilo v paměti: „Ace.“ Při dalším kroku se zarazila. Ace byl zaneprázdněn wraithskou královnou. Podle Ájina mínění byla Wraitha neodolatelně krásná pro každého Wraitha, kterému zůstal aspoň kousek zraku, srdce nebo jiného orgánu schopného ocenit dokonalost. Nebylo divu, že na ni zapomněl, vždyť i ona na nějaký čas ztratila jeho jméno i podobu z mysli.
„Můžeš projít,“ pobídl ji Ortalay. „Pokud tam opravdu chceš, tak běž.“
Wraithský velitel se pootočil a Andoriel v jeho tváři uviděla výraz, před kterým couvla. Vždycky si myslela, že dokáže ustoupit, až se Ace rozhodne, že chce, jako každý tvor ve vesmíru, zanechat svoji genetickou stopu. Věděla, že výběr vhodné partnerky v tomto případě půjde mimo ni. Teď ji překvapilo, jak obtížné je v té zkoušce obstát, i když v posledních dnech si na Ace nevzpomněla.
Něco v poslední myšlence ji zarazilo, ale odložila to na později. Znovu couvla, zavřela oči, pohnula rty a nehlasně zašeptala něco, co Ortalay nedokázal odečíst.
„Zůstanu…,“ zachraptěla pak, odkašlala si a zkusila to znovu. „Zůstanu tady.“
Ortalay znovu mávl rukou a obraz zmizel. Nechtěl ukázat, jak si oddechl, že Áje netrvalo rozhodnutí déle, protože v příštím okamžiku od sebe Wraith Eristeu odstrčil a otočil se k ní zády s velice jasnou vzpomínkou na Andoriel. I tak musel na druhé straně zpomalit čas, aby k nečekanému konci nedošlo dřív, než Ája pochopí, že musí zůstat. Udělal krok k ženě a zarazil se. Andoriel odcházela s obličejem skrytým v dlaních a jasně z ní vyzařovalo, že každá společnost je jí více než nemilá. Ortalay pokrčil rameny a šouravě se vydal zpátky k domu. Ája se projde, srovná si myšlenky, vrátí se a bude z ní vynikající společnice.

Ace stál před vznášející se amébou a upřeně ji pozoroval. Lyna i hlídku poslal pryč. Věděl, že améba musí zůstat na lodi, ale nevěděl proč.
Byl sám. Královna nebyla v dohledu a posádka věděla, kdy nechat svého velitele na pokoji. Zvedl ruku, aby se améby dotkl, zaváhal a místo toho opřel dlaň o stěnu lodi. Plavidlo na ten dotyk už dlouho čekalo. Tenké úponky se propletly s Wraithovými prsty a loď se natáhla k jeho vědomí, aby se s ním podělila o své názory a plány.
Ace přimhouřil oči. Loď ho stále překvapovala. Při myšlenkovém spojení s ní vždy jednal jako se sobě rovnou a ona to dobře věděla. Kromě jiného ho také pořádala o pomoc při výběru jména. Všimla si, že každý vnímající tvor má své vlastní označení, které mu vyberou stvořitelé nebo nejbližší přátelé. Velitele považovala za obojí. Ale jméno byla jen podružná záležitost, bylo potřeba vyřešit mnohem důležitější problémy.
Velitel stál dlouhou dobu před amébou s rukou zamotanou do nitek rostoucích ze stěny lodi. Lyn prošel dvakrát okolo, zkontroloval zadržovací pole a zase tiše zmizel. I jemu už se jednou stalo, že ho vědomí lodě oslovilo. Moudrost a nadhled plavidla ho překvapil a vzbudil v něm úctu. Nechtěl rušit křehké spojení, o kterém věděl, že ho loď používá jen v těch nejdůležitějších případech.
Úponky povolily sevření a splynuly s trupem plavidla. Ace zamrkal. Loď ho přímo zavalila postřehy a návrhy řešení a také mu poskytla několik zajímavých a důležitých poznatků, ke kterým by se jinak dostával jen stěží. Přejel rukou po místě, o které se opíral, a poslední sdílenou myšlenkou poslal díky.
Rozhlédl se a kývl na Lyna postávajícího v dostatečné vzdálenosti.
„Pošli sem jednoho z vědců a posílenou hlídku, té věci,“ letmo se pohledem dotkl améby, „se nesmí nic stát. Tebe budu potřebovat u navigace.“
Lyn sklonil hlavu na znamení poslušnosti. Sice to trvalo déle, ale velitel se vzpamatoval a začal se chovat jako velitel. Za pár minut u navigace si tím už tak jistý nebyl. Jak má asi ve vesmíru najít bílý dům se zahradou plnou růží? Zvlášť, když to místo má být skryté. Velitel nevěděl nic, kromě jediného náhledu, který mu prý poskytla loď. Že to byla vize z hlavy Eristei, to Ace Lynovi neřekl. Jeho zástupce měl pro plavovlasou krásku mnohem větší slabost než velitel a snadno by se před ní prořekl.
Lyn procházel skeny různých kousků galaxie a nechápal, jaký to má smysl. Před očima se mu na velké holografické ploše míhaly tisíce hvězd a milióny planet a nikde nezahlédl ani růžový lístek. Znechuceně si něco takového tichounce zamručel. Ace mu položil ruku na rameno a zarazil ho.
„Růžový lístek. Dobrý nápad.“ Sáhl na ovládání a před překvapeným zrakem zástupce se na holoploše objevila růžová zahrada obehnaná vysokou zdí s bílým domem uprostřed. Nebyla na žádné planetě v galaxii. Byla to galaxie se zářící obrovskou černou dírou uprostřed, obehnaná pustými pláněmi vesmíru bez života. Každé slunce bylo květem, každá planeta byla lupenem na stoncích sil, které je propojovaly.
„Tak tohle bude složité,“ povzdechl si velitel. Zadíval se na holoplochu, jediným dotykem zrušil obraz a otočil se k Lynovi. „A přísně tajné. Nikomu o tom neřekneš. Vůbec nikomu.“
„Nikomu.“ Lyn se prsty dotkl čela na znamení poslušnosti. Velitelova vážná tvář ho přiměla udělat ten starý pohyb, který už se skoro nepoužíval, a stvrdit tak svůj slib mlčenlivosti.

Andoriel seděla na lavičce u domu a upřeně zírala na nejbližší růžový květ. Růže vždycky milovala, ale teď by dala království za kytičku kopretin. Neměla království a neměla tím pádem ani kopretiny. Ortalay jí tvrdil, že se všechno podřídí jejímu přání, ale růžová zahrada se jakémukoli jejímu přání jen vysmála. Květ vystavený její pozornosti byl tmavě rudý až skoro do černa a své nejlepší chvíle už měl dávno za sebou. Jako na pokyn Ájiny myšlenky se najednou okvětní plátky rozklopily ještě víc a v jemné spršce se rozlétly.
Andoriel vydechla. Připomnělo jí to něco z dávné minulosti. Podobný proces sledovala nekonečně zpomalený. Snažila se udržet vzpomínku, ale ta byla už dávno pryč. Povzdechla si a opřela se zády o široké prkno zadní části lavičky. Zaslechla za sebou pohyb. Rychle vstala a vydala se do hloubi zahrady. Opravdu nestála o žádnou společnost, natož o přemilého a přelaskavého Ortalaye. Dokázala ustoupit před zřejmě nechtěným návratem do Wraithovy přítomnosti, ale nevěděla, co dělat dál. Došla ke zdi zahrady a položila na ni ruku, jako už tisíckrát před tím. S kamennou zdí, stejně jako se zahradou, žádná její přání a představy nepohnuly. Opřela se o ni čelem a zavřela oči, aby zase viděla Ace v objetí wraithské krásky.
„Všechno štěstí pro tebe,“ zašeptala. Nebyla to výčitka, bylo to přání, o kterém doufala, že se splní.
Ortalay se zastavil nedaleko a zamračeně Andoriel pozoroval. Už by měla začít zapomínat na to, co bylo, a začít zase žít, napadlo ho. Zvedl ruku, aby jí v tom pomohl, ale zase ji spustil. Nechtěl umělé city. Chutnaly divně, mdle a nepřinášely žádnou radost.
Couvnul a postavil se vedle Eristey Měli výhled do zahrady i do lodi a oba mohli pozorovat Ace a Andoriel najednou.
„Měli jsme se domluvit s Wakatem,“ prohodil k Eristee. „Tohle je…“
„Nuda,“ dořekla místo něj. „Strašná nuda.“ Okázale zívla. „Ale strýc by nám v tom stejně nepomohl.“
Ortalay kývl na souhlas. Zbytek jejich společnosti si v hrátkách s pomíjivými tvory neliboval.
Eristea si založila ruce. Už nějakou dobu přemýšlela, jak to celé ukončit, ale nic ji nenapadalo. Vzdát se a poslat oba tam, kde je vzali? To ani náhodou! Ani zabít je nemohla, na to byli oba příliš dobře chránění. Možná kdyby zjistila… Nebyla by to taky prohra?
Rozladěně pohodila hlavou a šla vyzkoušet loajalitu velitelova zástupce. Byla docela zvědavá, jestli jí prozradí, co s Acem hledali.
Ortalay ještě chvíli postál a pak se vrátil do zahrady. Zadupal na cestičce, aby na sebe upoutal Ájinu pozornost, a s tichým skřípáním zubů si zase začal hrát na citlivého majitele všehomíra.

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

Amébal

Kapitola čtvrtá


„Dělám to strašně nerada.“
Hlas se nesl nad holou plání pokrytou jen tu a tam neduživým bledým stéblem trávy.
„Tak to nedělej,“ broukla Stařena v houpacím křesle. Nepřestala hladit velkého zrzavého kocoura, pohupovala se a tvářila se, jako by nic neslyšela, nic neřekla.
„Potřebuju tvoji pomoc, Matičko,“ pokračoval hlas.
Stařena se ještě dvakrát zhoupla, pak zavřela oči, zhluboka se nadechla a chytila kocoura za kůži na zádech tak silně, že s uraženým jekem seskočil na zem.
„No, tak dobře.“ Stařena otevřela oči a podívala se přímo před sebe.
Trochu rozpačitě před ní přešlapovala starší žena.
„Víš, že se snažím všechno si vyřešit sama,“ začala omluvně.
Stařena mávla rukou. „Přejdi k věci!“ řekla přísně.
„Dobrá.“ Žena znovu přešlápla a spojila ruce před tělem. „Znáš příběh Ace a Andoriel. Znáš taky ty dva další? Ortalaye a Eristeu? Co o nich víš? Proč se mi pletou do vyprávění? A víš, jak se jich zbavit?“ Zatímco první věta bylo jenom oznámení a uvedení situace, ty další byly samý vyděšený otazník.
Stařena se znovu začala pohupovat, dívala se na ženu a mlčela.
„Prosím,“ dodala žena po chvíli.
Stařena se ušklíbla. „Takže jsi kouzelné slůvko nezapomněla? Už jsem si říkala, že se ze světa ztratilo.“
„Skoro ano,“ dovolila si žena poznamenat. Děkuji a prosím se vyskytovalo v jejím světě tak málo, až měla někdy pocit, že na ně lidé zapomněli.
Stařena se pohupovala a mumlala si něco nesrozumitelného.
„Prosím,“ zopakovala žena, sedla si na paty před křeslo a zadívala zezdola na Stařenu. „Co jsou ti dva zač?“ Zavrtěla se a sedla si do tureckého sedu. Kolena a kotníky už nebyly to, co dřív.
„Víš, že jsem si tě představovala jinak?“ zeptala se najednou Stařena.
Žena se zarazila, a pak se usmála. Na holou pláň dopadl úzký paprsek slunce, dotkl se ženiných očí a zase zmizel.
„Jo, nějak takhle,“ připustila Stařena. „Tady přece můžeš vypadat, jak si přeješ.“
„Vypadám jako já,“ pokrčila žena rameny. „Proč se bavíme o mně, když mám slyšet něco o Ortalayovi a Eristee?“
Stařena si povzdechla.
Kocour se k ženě opatrně přiblížil, očichal jí ruku a stáhl se dál, aby ji obešel obloukem. Podívala se po něm a mrkla. Přikrčil se a uskočil stranou.
„Já vím, že tu nemám co dělat,“ povzdechla si žena. „Ale už jsem vážně bezradná.“
„Varovala jsem je.“ Stařena se v křesle důstojně narovnala.
„Ano,“ souhlasila žena. Věděla, že mluví o Aceovi a Andoriel a jejich volbě při poslední návštěvě náhorní planiny. „Prosím, pomoz jim. Nebo aspoň naznač, jak jim mám pomoci já.“ Zamrkala, aby odehnala slzy bezmoci. „Je to nekonečné a točí se to dokolečka,“ zauvažovala nahlas. „O co těm dvěma vlastně jde?“ Stařena věděla, že poslední dotaz je o Ortalayovi a Eristee.
Kocour se ženě protáhl pod rukou a uvelebil se jí na složených nohou. Automaticky ho pohladila.
Stařena přeskočila pohledem z ní na kocoura a zase zpátky.
„Víš co? Vypadni,“ řekla vlídně. Žena na ni vytřeštila oči, zvedla ruce jako v obraně a zmateně se rozhlédla. Seděla u svého počítače v malém panelákovém bytě.
„Zatraceně!“ vykřikla nahlas a uhodila pěstmi do stolu vedle klávesnice.

„Ortalay sledoval Andoriel. Šaty s upnutým živůtkem a širokými sukněmi vyměnila za mnohem praktičtější volnou halenku a lehkou sukni. Procházela se po domě i zahradou a zdálo se, že nevidí nic, co je kolem ní. Všechny jeho pokusy o konverzaci končily jejím nepřítomným pohledem a odchodem z jeho blízkosti. Jednou mezi růžovými keři nevydržel, chytil ji za loket a trhnul s ní, až spadla na zem. Zůstala tam sedět a třela si ruku, kde se začala vybarvovat velká modřina. Ortalay řekl něco velice neslušného a odešel. Andoriel počkala, až jeho kroky odezní, opatrně zvedla hlavu a rozhlédla se. Nikdo ji nesledoval, aspoň pokud se mohla spolehnout na svůj cit. Rychle se zvedla, doběhla k zahradní zdi, odkopla boty a začala se bosa škrábat nahoru. Zeď byla samá puklina a škvíra, ale ruce i nohy po ní klouzaly jako po tom nejhladším ledu. Po několika neúspěšných pokusech zůstala sedět vedle zdi, jak právě dopadla, a do očí se jí nahrnuly slzy. Pořád doufala, že nejjednodušší způsob bude nejlepší. Nebylo to tak.
Ortalay ji už chvíli pozoroval, aniž si toho všimla, a mnul si čelo. Tohle bylo únavné až otravné, ale, stejně jako Eristea, nechtěl přiznat porážku.
Eristea byla na wraithské lodi krajně nespokojená. Velitel si dělal, co chtěl, a o ni ani pohledem nezavadil, posádka včetně vrtkavého zástupce Lyna se řídila jeho příkladem a loď sama odmítala poslouchat Eristeiny příkazy. A to na ni použila všechnu svou sílu.
Bylo to hloupé, nedůstojné a krajně nepříjemné.
„Mám pro vás práci, děti,“ vyrušil je ze sledování svých nezdařených pokusů hlas babičky. „Pojďte za mnou.“
Oba se otočili, aby poslechli Nejstarší, když je dostihl její přísný hlas:
„Ale nejdřív po sobě ukliďte!“
V tom okamžení zmizeli. Nejstarší překvapeně vydechla, potřásla hlavou a řekla si, že si počká na jejich představu úklidu, než dořekne, co chtěla.

Ace chodil po lodi a kontroloval ty nejvzdálenější laboratoře, ty nejtemnější kouty, jenom aby se vyhnul královně Eristee. Marně si opakoval, jaké dobro přinesla jeho posádce a celé wraithské rase. Likvidace vzpurné populace planety Hoff dřív, než stačili jen pomyslet na svoji nepříjemnou vakcínu proti wraithskému krmení, a odstranění větší části vlivných královen učinilo z galaxie Pegas příjemný kout pro Wraithy. Přesto ho Eristea tak rozčilovala, že nemohl vydržet v její blízkosti. V hlavě mu pořád znělo varování lodi, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá, a plavovlasá kráska tomu vede.
Procházel téměř nepoužívanou částí lodi a bezmyšlenkovitě otvíral a zase zavíral dveře do prázdných prostor čekajících na svůj účel. Došel až na konec a u posledních dveří se zarazil s rukou položenou na otvírání. Aniž by dal pokyn, dveře se rozevřely a za nimi se postupně rozsvítil příjemně zařízený pokoj. Po levé straně vzadu byla široká postel a nad ní visel jediný obraz, který kdy Ace na wraithské lodi viděl – pohled skrz holé větve stromů do barevně vyvedeného vesmíru.
Lůžko bylo částečně skryto za oblinami úložných prostor.
Na druhé straně pokoje u zadní zdi byl zvláštní výklenek, kam ode dveří nebylo vidět. Velitel věděl, že tam se ukrývá cosi, co se nazývá „sprcha“ a je to jedna z nejpříjemnějších věcí, které kdy zažil. Uprostřed pokoje byl malý stolek s několik křesílky a v pravé stěně zabudované nenápadné výklopné panely s terminálem a dalšími technickými náležitostmi, ke kterým se křesílka mohla jednoduše otočit. Ace se nepamatoval, že by na jeho lodi taková místnost byla, ale připadala mu útulná a důvěrně známá. Ani si nevšiml, že dveře na ním zajely. Jejich obrys se zvenčí rozmazal, až téměř zmizel a stěna chodby se zdála ničím neporušená. Nikdo ho neměl vyrušit. Wraith pokročil dál do pokoje, dlaní přejel po opěradle nejbližšího křesla, posadil se na postel a spokojeně se zavrtěl. Neměl rád měkká lůžka, kam tělo zapadne a nemá žádnou oporu, v takových si libovala většina královen včetně Eristey. Toto bylo pevné a přiměřeně pružilo, dalo se z něj rychle vstát stejně jako pohodlně ulehnout. Při poslední myšlence se pootočil, natáhl se a přivřel oči. Ano. Tady mu bylo dobře.

Andoriel se těžce zvedla, sebrala odhozené boty, nechala je vypadnout z rukou a bosýma nohama se při každém loudavém kroku zavrtávala do drobných kamínků na cestičce. Nešla do domu, nic ji tam netáhlo, nic ji tam nelákalo. Vybrala si k procházce tu nejzarostlejší část zahrady. Mezi trny se sotva protahovala, ale drala se pořád dál, dokud se neocitla u stařičkého zahradního altánku, který držel pohromadě jenom tím, že byl celý obrostlý rudými popínavými růžemi. Mezi silnými větvemi zůstala úzká mezera pro vstup. Andoriel nezaváhala a protáhla se dovnitř. Uvnitř altánku ji přivítalo červené šero, jak mezi květy prosvítal den. Došla k zadní stěně, posadila se na zem a zabořila hlavu do dlaní.
„Co mám dělat?“ zašeptala tichounce. „Chci pryč a nevím, jestli můžu domů.“ Paměť se jí vrátila a o to víc se snažila dostat z domu i zahrady. Kamkoli. Představila si sama sebe jako vesmírnou poutnici po planetách s Branami a nijak zvlášť ji to nelákalo. Ale jak by skončila na wraithské lodi? Velitele s novou královnou nebude zajímat osud jedné ženy, v nejlepším případě skončí mezi uctívači, s větší pravděpodobností v některém výklenku zásobárny, jako svačinka právě procházejícího Wraitha. Přesto přese všechno byla organická loď s probuzeným vědomím to nejbližší, co mohla považovat za domov. Přitáhla si kolena k tělu a opřela si o ně čelo.
„Domů,“ opakovala polohlasně. A proč vlastně ne? napadlo ji. Čeho se bojím? Jednoho letmého pohledu, který Ortalay vyhrabal kdoví kde? Vždyť je tak málo možností a každá lepší, než bílý dům s růžovou zahradou. Prostě chci domů.
Zavřela oči a představila si jednoduše zařízený pokoj s narůžovělými stěnami organické lodi. Nad postelí visel obraz, ale neprohlížela si ho, soustředila se na postavu na lůžku.
„Ace,“ zašeptala. Podezřívavě se rozhlédla, ale zlatovlasou krasavici nikde neviděla. „Kdepak máš svou královnu?“ Pokročila blíž.
Wraithský velitel ležel na zádech s jednou rukou za hlavou a druhou spuštěnou přes pelest k zemi. Jednu nohu ve vysoké botě měl položenou před hranu postele a druhou stál pevně na podlaze. Přesto, že mohl okamžitě vstát a reagovat, vypadal uvolněně. Andoriel dokonce připadalo, že se mu v koutcích úst chvěje malý úsměv. Naklonila se blíž, aby se o tom přesvědčila, pak ještě blíž, až se ústy skoro dotkla té podivnosti na wraithské tváři. Než se k tomu odhodlala, mrkla a seděla zpátky v zarostlém altánku na okraji růžové zahrady.

Ortalay se zmateně rozhlédl. Jeho snaha vrátit Andoriel tam, odkud ji vzal, se minula účinkem. To se mu ještě nestalo.
„Eristeo?“ řekl podezřívavě.
„To já ne,“ ujistila ho.
„Řekla jsem uklidit,“ ozval se jim nad hlavami hlas Nejstarší. „A než jsem dořekla ‚omluvit se‘, už jste zmizeli.“
„Omlu…“ zalapala po dechu Eristea. „To nemyslíš vážně!“
Odpovědi se nedočkala, ale ticho bylo dostatečně výmluvné, aby pochopila, že Nejstarší nežertuje.
Ortalay si dovolil jen lehce povzdechnout. Nechápal, za co se má omlouvat, ale za pozornost Nejstarší to stálo. ‚Práce‘, jak tomu říkala, bylo to nejzajímavější, co kdy viděl, a vždycky jí byl pověřený někdo jiný než on nebo Eristea. Lehce do ní šťouchl loktem.
„Omluvíme se,“ souhlasil za oba.
Eristea se na něj rozzlobeně podívala, ale už neprotestovala.
„Ale dovol nám, abychom to udělali společně,“ pokračoval Ortalay.
Jeho pokus o opatrné vyjednávání u Nejstarší vyvolal letmý úsměv. Souhlasila.

Ace otevřel oči, vymrštil se do stoje a přikrčil v očekávání útoku. Nebyl ve své lodi. Stál na stezce mezi trnitým křovím s velikými barevnými květy, které omamovaly svojí vůní. Kolem nebyl nikdo, koho by mohl označit za nepřítele. Pomalu se narovnal a rozhlédl. Trnité křoví byly růžové keře v zahradě obehnané kamennou zdí. Patrový bílý dům stál kdesi v dáli na obzoru. Wraith se pootočil a zadíval se na starý altán obrostlý tak, že do něj nebylo možné vejít. Zahradu s domem už viděl, altán byl novinka. Pokročil k němu a zarazil se, když se silné trnité větve samy od sebe rozpletly a otevřely před ním rudozelené přítmí. Až po pár vteřinách váhání si všiml, že v zadní části altánu sedí schoulená postava.
„Andoriel!“ zaduněl jeho hlas, až se z červených květů oddělily krajní okvětní plátky a houpavým letem se uložily na zem tak, až vytvořily cestičku od něj k Andoriel.
Ája zvedla hlavu a znechuceně se na Ace podívala.
„Nech toho, Ortalayi, to už snad máme za sebou,“ prskla.
Ace vešel do altánu a podrážkami těžkých bot drtil okvětní plátky. Andoriel se rozkašlala a přikryla si rukama obličej. Chytil ji za lokty a zvedl.
„Nejsem Ortalay,“ ujistil ji.
„No jasně,“ povzdechla si.
„Není Ortalay.“ Eristea si Ace a Andoriel měřila přísným pohledem. Ortalay přešlapoval vedle ní se založenýma rukama a díval se někam nad jejich hlavy. Oba stáli na cestičce před altánem ozáření sluncem a zářící, jak se jejich podoby střídaly s jejich pravou čistě energetickou podstatou.
Andoriel konečně odtáhla ruce z obličeje a odstoupila od Wraitha. Pořád si nebyla jistá, co si na ni Ortalay tentokrát vymyslel.
„Pošleme vás zpátky na tvou loď,“ řekl Ortalay Aceovi. „Vaše zkouška skončila. Jak jste dopadli, to se dozvíte… no, možná brzy, možná ne,“ neodpustil si.
Eristea se na něj překvapeně otočila, ale nijak nezasahovala. O žádné zkoušce nevěděla.
Ortalay se odmlčel. Použít nějakou neurčitou zkoušku ho napadlo právě v té chvíli v podstatě jen proto, že do další části se mu nechtělo.
Eristea se netrpělivě pohnula. Už to chtěla mít celé za sebou. Když se Ortalay k ničemu neměl, začala sama: „Nebudeme se vámi dál zabývat. Nestojíte za to. Je nám líto, že jsme to vůbec zkoušeli,“ vyhrkla, otočila se a chtěla zmizet. Nešlo to. Ty dva zřejmě chránila sama Nejstarší, jinak si její zájem i vlastní neschopnost nedokázala vysvětlit.
Ortalay se na Eristeu podíval s výčitkou a pokusil se její řeči trochu uhladit hrany.
Omlouváme se. Zůstaňte, kde jste, vrátíme vás zpátky.“
Oba zmizeli.

Andoriel se pomalu nadechla a po straně se podívala na Ace.
„Tak ty nejsi Ortalay?“ zeptala se potichu.
Ace pobouřeně zafuněl, otočil ji k sobě, jednou rukou ji podržel v pase a druhou jí zabořil do vlasů. Chtěl se zeptat, jestli jí vadí, že není Ortalay, jenže ho v tom okamžiku chytila za zátylek a přitáhla si jeho ústa ke svým.

Wraithský velitel se probudil v pohodlně zařízeném pokoji své lodi a mrzutě zamručel, když si uvědomil, že setkání s Andoriel byl pouhý sen. Prsty jedné ruky pohladil polštář vedle své hlavy, vstal a vydal se na další pochůzku po lodi.
„Pane, už ji nedokážeme udržet,“ zastavil se před ním jeden z nižších důstojníků. „Ta věc v zadržovacím poli sebou před chvílí začala trhat jako splašená. Není možné tak rychle upravovat parametry.“
Ace nechal hlášení bez odpovědi a rozběhl se na místo, o kterém důstojník mluvil.
Améba stála v chodbě a rozhodovala se, na kterou stranu se vydá ve svém stálém pátrání po potravě. Sotva se velitel objevil v její blízkosti, natáhla se nedočkavě k němu. Uhnul a trochu trpce se ušklíbl. Jestli to správě pochopil, vyměnili si s Andoriel úlohy. V základu určení už nebyl on lovec a ona kořist, ale obráceně. Ale zatímco Wraith dokázal své pudy ovládat, u obrovského jednobuněčného tvora nic takového nepřicházelo v úvahu.
Nechal v lodi vyklidit blízké okolí a postupně amébu vedl zpátky do pokoje, který nedávno opustil.
Sotva se za nimi zavřely dveře, stanul na chodbě před nimi voják s maskou na tváři. Lyn se zarazil uprostřed kroku. Sledoval velitele s amébou zpovzdálí připravený zasáhnout, kdyby se měňavce podařilo Ace dostihnout. Jen si nebyl jistý, jestli by velitele zachránil nebo mu zabránil dostat se ze smrtícího sevření. Před uzavřenou místností a se strážcem u vchodu už nad dalšími událostmi neměl žádnou moc.
Ace zůstal stát uprostřed pokoje. Améba se zastavila na krok od něj a lehce se kymácela na panožkách.
„Améb…,“ začal přísně. „Al,“ vydechl zkratku Andorielina jména, kterou používal jenom velice zřídka.
„Amébal?“ zeptala se Andoriel zmateně. Rozhlédla se po pokoji, ale nikdo jiný než oni dva v něm nebyl. „Co se stalo?“
Neodpověděl. Překročil ten kousek, který je dělil, a vstoupil do Ájiných zvednutých paží.

Žena u počítače nahlas vydechla. Opřela se do židle a na chvilku zavřela oči.
„Děkuju,“ řekla tichounce. Za zavřenými víčky na ni mrklo zářivě zelené dračí oko a v dálce se ozval příjemný smích Stařeny.
Otevřela oči a s pohledem upřeným na prázdné místo pod posledním textem po paměti sáhla vedle monitoru, kde jako obvykle stál keramický kalíšek s vínem. Pohyb nedokončila. Příběh pokračoval a vedl její prsty po klávesnici.

„Jakže tomu říkají?“ zeptala se Eristea a stěží dusila záchvat smíchu.
„Klidně se bav, ale musíte to udělat správně. Není tady prostor pro chyby.“ Nejstarší se tvářila vážně a obhlížela očko do jiné dimenze. „Dobře si promyslete, jak uděláte to, co po vás chci. Ale pamatujte si – žádné zasahování do životů smrtelníků. Všechno musí zůstat tak, jak je, všichni vnímající po vašem zásahu zůstanou naživu a nikdo nebude vědět, že jste něco udělali. To je základ naší práce.“
Ortalay se na očko podíval s pochybnostmi. Nebyl si jistý, jestli dokáží to, co po nich Nejstarší chtěla.
„Už je načase, abyste se taky zapojili. Udělejte to správně.“ Nejstarší víc neřekla, ale Eristea i Ortalay se pamatovali, jak skončili někteří starší, kteří ‚práci‘ pokazili.
Eristea se přestala chichotat. Pojmenování očka jako ‚černá díra‘ jí najednou připadalo docela na místě. Když se do něj podívala ze správného úhlu, viděla na druhé straně malé plavidlo.

A to je celá Amébal. Snad jste se neztratili mezi růžovými keři :D

Ještě mám Aceovo vyprávění o tom, jak Wraithové ke svým černým prstýnkům přišli, ale to sem dám až v prosinci, jsou tam potřeba udělat konečné úpravy.

:bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1031
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
po dlouhé době jsem to dočetl a můžu říct jenom vynikající díly :bravo: :bravo: :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)
Mám radost, že jsi reagoval.
A omlouvám se, že mi poděkování trvalo tak dlouho, ale byla jsem na poznávačce v Libanonu a moc jsem tam net neřešila. Pořád jsem jen koukala a fotila :D
Tak ještě jednou díky

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1031
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
a já už myslel, že je to odplata za, že mi ta reakce trvala tak dlouho :D. Doufám, že se ti ti líbilo

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Kdepak, žádná odplata, jenom zvědavost. Baalbek jsem toužila vidět od dob, kdy jsem četla Mayovky, a zbytek byl také nádherný. Hory se tam zvedají hned od pobřeží, všude samé vykopávky a o cedrech jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Jsou úžasné. Bydleli jsem v Bejrútu na nábřeží s výhledem na Holubí skály. A krásné počasí. Prodloužila jsem si léto, protože tam bylo kolem 27 stupňů. Časem snad dám dohromady nějaké malé povídání se spoustou fotek :wink:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
2. Jak Wraithové ke svým černým prstýnkům přišli

„Kdy - ?“ začala Andoriel, ale nechtělo se jí otázku dokončovat. Ptát se, jak dlouho se u ní velitel tentokrát zdrží, jí připadalo nesmírně hloupé, i když toužila po odpovědi, která by zahrnovala dny, týdny, roky. Ace pochopil.
„Po té poslední záležitosti je celá posádka trochu na rozpacích, co se vlastně stalo, takže mi i Lyn dává víc prostoru,“ ušklíbl se. Do jeho odchodu zbývala sotva hodina. „Musím to s ním a s celou jeho bandou co nejdřív vyřešit.“
„Hlavně Zaka,“ neodpustila si.
„Tak Zaka?“ podíval se na ni.
„Je to kromě velitele můj nejoblíbenější Brouk z celé lodi a ta maska mu vysloveně nesluší. Měl k ní dostat aspoň… klobouček?“
Snažil se tvářit vážně, ale cuknutí v koutku úst ho prozradilo. Přejela rty po tom neposlušném kousku jeho kůže. Byla tak šťastná, že je pryč z růžové zahrady, že jí všechny starosti velké wraithské lodi připadaly jako příjemné rozptýlení.
Černý prsten s volně připevněnou krytkou nehtu na jeho ruce se jí zachytil do vlasů. Stáhl ho a opatrně vyprostil. Využila toho, aby po prstenu sáhla a prohlédla si ho.
„Nikdy jsem takový materiál neviděla. Vypadá jako kov, ale není.“ Převracela zvláštní kousek, aby si ho prohlédla ze všech stran.
Natáhl dlaň a čekal, až mu ho vrátí. Pečlivě ho nasadil a přivřel oči.
„Za dveřmi je tvůj nejoblíbenější Brouk a ještě nějakou dobu tam bude,“ prohlásil. „Určitě tu zhruba hodinu, co máme.“
„Pamatuješ si rozpis služeb? To je hezké,“ pousmála se. Odpověď na svoji první otázku nekomentovala. Hodina byla lepší než nic.
„Ne. Právě jsem s ním mluvil.“ Poklepal si hrotem prstenu na spánek. „Díky tomuhle je to snadné.“
Nechápavě se na něho podívala.
„Wraithové sice vždycky měli předpoklady k telepatii, ale nebyly o moc silnější, než je mají lidé,“ vysvětlil. „Dokud nepotkali jednu vymírající rasu a nedostali tohle.“ Zase sundal prsten a nechal si ho ležet v dlaní.
„Pokračuj,“ požádala.
Sevřel černou pomůcku v pěsti a zadíval se před sebe, aby si srovnal myšlenky.
„Kdysi dávno, když Wraithové válčili s Antiky, nebyli na to sami. Dnes to nikdo nepamatuje – kromě Wraithů a ti se tak snadno nesvěřují. Pomáhala nám malá skupinka cizinců. Byl to zbytek dávné velké civilizace z planety Kanea, kterou Antikové téměř vyhladili. Zůstalo jich sotva padesát, ale až poslední z nich se dočkala našeho vítězství. Jmenovala se Erian. Ale na tom už dávno nezáleží. Důležité bylo, co pro nás tehdy udělali. Asi bych měl začít od začátku.“
Posunula se, aby se jí pohodlněji leželo, položila mu ruku na hruď a za zavřenýma očima viděla příběh, který se rozhodl vyprávět.
„Bojovali jsme už pár desítek let a k žádnému velkému vítězství se ani jedna strana nedostávala. Antickou technologii a taktické dovednosti jsme vyrovnali silou a houževnatostí a později i počtem. Ale to všechno bylo málo. Neměli jsme dostatek plavidel a neměli jsme žádnou výhodu - něco, co by nám pomohlo získat převahu nad zkušenějším nepřítelem.
Moje loď tehdy bloudila po neprobádaných končinách galaxie. Spíš bych měl říct, že se potácela na hranici schopnosti udržet se v jenom kuse. Z posádky mi zbylo pár vojáků a dva důstojníci. Královna byla mrtvá, plavidlo na většině palub místo vzduchu vytvářelo jedovaté plyny. To byl výsledek poslední bitvy. Sice jsme slavně zvítězili a jedna z antických lodí - říkáte jim Aurora – vypustila duše Antiků na své palubě do mrazivé temnoty vesmíru, ale moje loď se v závěru bitvy nedopatřením nebo chybou dostala mimo známá místa. Nikdo o nás nevěděl, nikdo nám nespěchal na pomoc, musel jsem improvizovat až za hranice možností zbytku posádky i samotného plavidla. Nakonec nezbylo nic jiného, než přistát na nejbližší alespoň trochu obyvatelné planetě.
Nebyla to žádná výhra. V poledne tam bylo podle vašeho měření teploty méně než mínus dvacet stupňů, v noci klesala pod padesát. Neustálý vítr se často měnil ve vichřici a pocit chladu se stupňoval. Loď jsme schovali do malého údolí mezi ledové kry, kde se vítr zdál být klidnější, aby mohla v relativním klidu probíhat regenerace. Oba důstojníky a většinu vojáků jsem musel nechat v lodi. Dohlíželi na regeneraci, která se kvůli velkému mrazu snadno mohla zvrhnout do celkové hibernace. Naše lodě jsou schopné se dostat do podobného stavu, jaký vytvářejí pro naše spící druhy. Veškerá činnost ustane a loď se nevzbudí dřív, než nastane příznivější situace. Není to častý jev, přesto nám hrozil. Se dvěma vojáky jsem se vydal do ledových jeskyní na severní straně údolí. Doufali jsme, že tam najdeme závětří a snad i trochu vyšší teplotu, pokud by se pod sněhem a ledem skrýval vulkán.
Našli jsme. Závětří, teplo, tunely tak těsně pod povrchem, že do nich ledovými stěnami prosvítalo lámané světlo, a nakonec se objevilo i mnohem víc. Zašli jsme hlouběji do tunelů a venkovní světlo zmizelo, takže jsme viděli sotva na pár metrů před sebe, pak jeden z vojáků vykřikl a zmizel v temné boční chodbě. Druhý šlápl na hejno kroutících se červů a celou nohu mu pohltily plameny. S ohnivými červy jsme se do té doby nesetkali. Nakonec se ukázali praví obyvatelé planety. Matné postavy zahalené do světlých látek s bledou zelenkavou kůží a bílými vlasy spletenými do složitých účesů. Moje první myšlenka byla zaútočit, ale něco mě zastavilo. Nechápal jsem to, přesto jsem jim nedokázal ublížit. Voják se spálenou nohou vedle mě hlasitě zasténal a postavy se zavlnily, jako když na mořské hladině zafouká vítr. Přišly blíž. Už se dali rozeznat muži a ženy, i když byli všichni oblečeni stejně. Skláněli k sobě hlavy, dívali se na nás a jeden na druhého, ale dlouho neřekli ani slovo. Zíral jsem na ně jako na zjevení a pořád nerozuměl, co se se mnou děje. Po nějaké době jeden z nich přece jenom promluvil:
„Omlouváme se. Už dlouho sem nikdo cizí nepřišel a naše mravy upadly. Jste vázaní hlasitou řečí, tak se vám přizpůsobíme, abychom se mohli dorozumět. Nejdříve vyléčíme popáleného.“
Dva z nich se sklonili k vojákovi, pomohli mu vstát a odváděli ho chodbami pryč. Následoval jsem je bez jediné myšlenky na útok nebo útěk. Nějakým způsobem jsem věděl, že nic nehrozí, že nám opravdu chtějí jenom pomoci.
„Moje loď,“ začal jsem, když jsme došli do obrovské jeskyně s vchody do obydlí na všech stěnách od země až po vysoký strop. Mohl jsem se jenom odhadovat, že mezi patry vedou skrytá schodiště nebo jiné cesty. Zelení se na mě usmívali a očividně nechtěli nic vysvětlovat.
„Máš pravdu, nechceme nic vysvětlovat,“ oslovil mě nejbližší muž. „Alespoň do té doby, než nám vysvětlíš ty, co tady děláte, jak jste se sem dostali a co jste vlastně zač.“
Také se mi nechtělo nic vysvětlovat, ale myslet jsem nedokázal přestat, a to jim stačilo. Netrvalo dlouho a věděli všechno, co chtěli.“

Zarazil se ve vyprávění. Ucítil, jak se jí prohlubuje dech a napadlo ho, že usnula, ale sotva ztichl, pohnula hlavou s tichým: „A dál? Co bylo dál?“
„Nebudu to natahovat,“ prohlásil, než pokračoval:
„Popáleného vojáka vyléčili. Druhého našli a přinesli, a potom, co pochopili, že opravdu nemáme žádné smuteční obřady a zvyklosti, jeho tělo zmizelo z ledového podstavce, kam ho původně umístili, a už se o něm nikdo nezmínil.
Kaneané byli milí a uctiví a snažili se se mnou mluvit, ale většinou jen postávali kolem a pokyvovali hlavami. Dost mě to rozčilovalo. Potřeboval jsem se vrátit k lodi a zjistit, jestli je v pořádku, potřeboval jsem se vrátit do boje a události, o kterých jsem věděl, že se v dohledné době stanou, mě zneklidňovaly stejně, jako možné události, o kterých jsem neměl tušení. Energie mi docházela a neměl jsem možnost hibernovat, tak jsem spal. Tehdy za svůj život poprvé. Později mi to zachránilo život.“

Znovu se odmlčel. Tentokrát ne proto, že by si myslel, že Andoriel usíná, ale pod náporem vzpomínek. Přitiskl ji blíž k sobě, aby se ujistil, že je nedělí žádná mříž, a vrátil se ve vyprávění zpět do vzdálené minulosti.
„Chtěl jsem odejít, dokonce hned několikrát, ale nikdy se mi nepodařilo najít cestu na povrch. Žádal jsem, hrozil i prosil, ale žádný z těch zelených tvorů mi neukázal cestu, ani neporadil.
Spal jsem a měl jsem děsivé noční můry. Popálený voják se uzdravoval a i on začal být nespokojený s tichým pohostinstvím bez možnosti úniku. Netušil jsem, že jsme podrobeni pečlivému zkoumání. Nejenom já a zraněný voják, ale i loď a posádka, včetně těch uložených v hibernaci.
Podle místního planetárního času uběhlo deset dnů. Procházel jsem podzemním městem a vstoupil do zdravotnické části, kde stále ještě přebýval voják pod laskavým dohledem dvou léčitelek, které se od něj na krok nehnuly, takže byl spíš vězeň než pacient. Jeho léčba se prodlužovala s tím, že se nemohl nakrmit a regenerace probíhala pomalu. Wraithové většinou nejsou trpěliví pacienti,“
usmál se a sklopil oči, aby jí viděl do tváře.
Přejela mu dlaní po hrudi jemným náznakem, že poslouchá.
„Voják už dokázal vstát, jak je jeho povinností v přítomnosti důstojníka. Noha byla téměř zahojená a zranění bylo znatelné jenom kulhavou chůzí. Oba jsme věděli, že kdyby se dostal na loď, načerpal by potřebnou energii na okamžité úplné uzdravení.
„To nemůžeme připustit,“ řekla žena, která přišla těsně za mnou. „Omlouvám se,“ lehce sklonila hlavu, když jsem se k ní překvapeně otočil. „Víme, co by tomu muži pomohlo, ale popálil se v našich tunelech a chceme ho vyléčit našimi znalostmi, ne tím, že vezme život někomu jinému, aby vylepšil ten svůj.“ Nechala nám okamžik na vzpamatování, odkud to ví, a pak pokračovala: Nejdřív bych se měla představit, jsem Erian a podle rozhodnutí lidu budu prostředníkem mezi vaším a naším světem. Máme mnoho společného,“ pousmála se. Musela na mé tváři vidět známky nedůvěry, protože podle kaneanského zvyku naklonila hlavu na stranu a pokračovala poněkud příkřeji: „Čteme v myšlenkách všech tvorů stejně, jako vy hovoříte hlasitou řečí mezi sebou. Nic před sebou neskrýváme a nic před námi nezůstane skryto. Byly doby, kdy jsme se čtení cizích myšlenek vyhýbali a považovali jsme za neodpustitelný prohřešek, vstoupit někomu do mysli bez jeho souhlasu, ale ty doby jsou dávno pryč. Nový silný druh přišel do našeho domova a v obavě o svá tajemství se nás pokusil vyhladit. Nejsme válečníci,“ rozhodila rukama, jakoby se omlouvala. „Nevěděli jsme, jak se bránit, pak jeden z nás vstoupil bez svolení do myslí útočníků, zjistil, čeho se bojí a pokusil se je přesvědčit, že o jejich tajemství nemáme zájem. Vypadalo to, že pochopili a nechají nás na pokoji, jen se, podle svých slov, chtěli před odchodem celému kaneanskému národu omluvit. Shromáždili jsme se na velkém náměstí a očekávali slova lítosti. Nic takového nezaznělo, jediné, co bylo slyšet, byly výkřiky umírajících Kaneanů. Ti…,“ pomalu se nadechla a pokračovala. „Jejich vyslanci byli přesvědčení, že se opravdu jedná o nastolení míru, proto jsme nic nepoznali. Když jsme pochopili, že nás ve skutečnosti chtějí vybít co nejjednodušším a nejrychlejším způsobem, bylo už pozdě.“ Objala si ramena, jakoby se chtěla chránit. „Stála jsem v poslední řadě, můj přítel mě srazil k zemi, když začalo vraždění. Sám se nestačil vyhnout střelám. Dopadl na mě a skryl před pohledem střelců, takže jsem zůstala ušetřena. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo trest. Zůstalo nás pár. To, co tady vidíte, jsou zbytky kdysi vyspělé civilizace.“ Odmlčela se se skloněnou hlavou.
Pečlivě jsem chránil myšlenky, takže jediné, co ode mne dokázala zachytit, byl názor, že od té doby se v obraně velice zlepšili. Trpce se usmála.
„Máte pravdu. Snažíme se, aby nás už nic nepřekvapilo. A vy jste velice učenlivý.“ Upřeně se na mě zadívala.
Ošil jsem se, protože jsem měl pocit, že se její mysl dostává do mé, jakoby mi cizí pátravé prsty jezdily v hlavě.“
Andoriel cítila, jak se při té vzpomínce otřásl. Ace na okamžik zavřel oči. Nebylo to tak krátké vyprávění, jak původně přepokládal.
„Erian sklopila pohled a vrátila se k věcnému tónu: „Váš přítel bude moci zítra odejít. Vy také. Ale ještě předtím prosím vyslechněte náš návrh. Jeho přesné znění vám sdělím zítra s příchodem světla.“
Netušil jsem, o jaký návrh se může jednat, a přiznávám, že se mi moc nechtělo přistupovat na jakékoli návrhy, ale nebyl jsem v pozici, kdy bych mohl odmítnout ji vyslechnout.
Další ráno jsme byli oba připravení k odchodu a už to vypadalo, že si to Erian rozmyslela, když se objevila přímo před námi v chodbě, kterou jsme měli projít. Znovu si nás tak upřeně prohlížela, až jsem z toho měl nepříjemný pocit, a voják vedle mě se viditelně otřásl. Pokynula nám k malé místnosti vydlabané v ledu se čtyřmi sedátky potaženými kožešinou a malým kulatým trojnohým stolkem mezi nimi. Až když si sedla, všiml jsem si, že v rukou schovaných pod členitým oblečením svírá malou skříňku. Opatrně ji položila na stolek a povolila otvírání. Skříňka ale zůstala zavřená.
„Nejsme pomstychtiví,“ začala, hned se odmlčela a povzdechla si. „Možná to tak bude vypadat,“ usoudila. Pokrčila nad tím rameny a pokračovala: „Vedete válku s těmi, kdo se nás pokusili vyhladit. S našimi největšími nepřáteli. Rádi bychom vám pomohli, aby duše našich mrtvých došly klidu. Aby naše srdce přestal svírat led nenávisti.“ Nastalo další dlouhé ticho. Zjistil jsem, že zírám na zavřenou krabičku a přemýšlím, jakou zbraň může ukrývat. Přinutil jsem se zvednout pohled do jejích světlounce modrých očí. Usmála se na mě.
„Nejsem si jistá, jestli se to dá nazvat zbraní.“ Zvedla víko krabičky. Na měkkém stříbřitém podkladu ležely černé kousky divného kovu pospojované jemnými kroužky do tvaru, který mi ničím neprozradil svůj účel.
„Prosím, nasaďte si to,“ vyzvala nás Erian.
Sáhl jsem po jednom kousku a voják mě váhavě následoval. Zjistili jsme, že se díky spojům dají lehce natáhnout na prsty.
Erian se rozesmála. „Ano, je to slušivá ozdoba, přesně, jak tě napadlo, ale má jinou funkci, jak se sám můžeš přesvědčit.“
Nechápavě jsem se na ni díval. O čem jsem se měl přesvědčit? Voják vedle mě byl stejně zmatený a jeho myšlenky mi v hlavě kroužily jako hejno nepokojných vos. Nechtěl se už dál zdržovat na tom chladném místě. Chtěl zjistit, jestli je loď v pořádku a můžeme co nejdříve odletět. Automaticky jsem kývl na souhlas a zamračil se nad Erianiným vědoucím úsměvem.
„Tak už víš?“ zeptala se.
Až tehdy jsem si všiml, že za celou dobu, co jsme si s vojákem nasadili ty černé prstýnky, nepadlo mezi námi třemi ani jedno hlasité slovo.
„Není to tak silné spojení, jaké máme mezi sebou my, ale s trochou cviku se dokážete dorozumět. Jsem ráda, že zařízení funguje správně. Měli jsme trochu obavy, jestli jsme správně načetli vlnový rozsah vašeho vědomí.“
Následovala celá řada instrukcí, jak s telepatií zacházet. Nemusím říkat, že většinu jsme museli objevit znovu.“
Ušklíbl se.
Andoriel se podařilo úsměv skrýt. Moc dobře věděla, jak arogantní a samolibí mohou přerostlí brouci být. Dávat jim rady bylo ve většině případů nežádoucí až nebezpečné.
„O moc víc už se toho na té planetě nestalo,“ pokračoval hned. „Vrátili jsme se na loď. Naštěstí jsme odhadli správně místo přistání, takže plavidlo i přes lehce nepříznivé podmínky dokázalo zregenerovat natolik, abychom se mohli vydat na další cestu. Loučení s místními obyvateli bylo krátké. Těsně před odletem přinesli velkou bednu plnou černých prstýnků.“
„To jich bylo tolik, že jste se podělili všichni?“ zeptala se nedůvěřivě.
Krátce se zasmál.
„Našli jsme ten kov v jiné části galaxie a objevili způsob, jak ho zpracovat, aby měl příslušné vlastnosti. Trvalo to ještě hodně dlouho, než celé wraithské společenství disponovalo telepatií. Ale pro začátek stačilo pár kousků rozdat královnám a velitelům, abychom mohli lépe koordinovat útoky, abychom věděli, kde bude nepřítel zranitelný.
Kaneané nám pomohli ve válce s Antiky víc, než jsme si původně mysleli. Před poslední bitvou jsem zaletěl za Erian. Nikdo jiný už z její rasy nezůstal. Pár měsíců po našem prvním setkání k nim přišli uprchlíci z planety napadené nemocí, na kterou se jim nepodařilo najít lék. Ani Kaneanům se to nepodařilo a všichni kromě Erian na nemoc postupně zemřeli. Byla tak slabá, že už nemohla chodit. Odnesl jsem ji do své lodi a nechal ji v jedné z laboratoří u monitoru dívat se, jak poslední zbytky antických plavidel prchají z galaxie. Pronásledovali jsme je hluboko do pustiny za posledními hvězdami. Když jsem vydal rozkaz k návratu na naše pastviny a vrátil se z můstku k ní, i poslední z Kaneanů byl mrtvý.“
„Takže za tohle může jiná rasa?“ přejela prstem po černém povrchu prstýnku.
„Tento je jeden z posledních původních. Ten, který jsem dostal na Kanee od Erian.“ Pohnul rukou, aby ji chytil za zápěstí.
„Ještě máme chvíli času,“ řekl se stopou netrpělivosti.
Kousla se rtu, aby neřekla, že svět není dvakrát dva metry. Pak se jí všechna slova z hlavy ztratila. Pro další okamžiky jí ty dvakrát dva metry stačily.


Prosím, hlasujte v Bardovi 2019 zde Přidala jsem seznam povídek, kterých se to týká do svého komentáře v Bardovi. Kdyby tam nějaká povídka chyběla, písněte, doplním.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1031
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

3. Pygmalion

Kapitola první


Seděla u zadní stěny lodi a snažila se nedívat. Nemohla zavřít oči a nemohla si je přikrýt rukama. Nemohla se vůbec pohnout, tak nechala pohled rozostřit, aby nemusela sledovat, jak se její matka mění v chapadlovitou nestvůru. Celé to trvalo sotva jeden úder srdce, pak se matka rozprskla a zůstal po ní jenom mrak temné krve natažený někam dopředu.
Seděla u zadní stěny a nedokázala se nadechnout natož křičet hrůzou. Její svět se smrskl zhruba do metru krychlového, ve kterém se nacházela.
Propast, do které padala, zářila pruhy všech barev, i když zvenku to byla téměř neznatelná temná oblast.
Cítila, jak se jí v koutku oka chvěje slza. Všechny její získané i geneticky přenesené vědomosti se smrskly do jediného pocitu – touhy přežít.

„Tak jak?“ zeptal se pochybovačně Ortalay. Očko do jiné dimenze se občas zachvělo jako past mucholapky Dionaey.
Eristea se naklonila, změnila tvar a pomalu se k očku začala natahovat.
Ortalay se na ni podíval a chtěl se dostat na druhou stranu očka, ale neviditelná bariéra ho odrazila zpět.
„Tak jinak,“ řekl, proměnil se stejně jako Eristea a propletl se s ní.
Chapadla se natahovala k očku a ztenčovala se, až na subatomární úroveň, aby proklouzla na druhou stranu, pevně se spletla za lodí, vytvořila kolem ní ochranný obal a ten protáhl plavidlo skrz očko za zlomek času, který by k tomu samo potřebovalo.
„No, to docela šlo,“ usoudila Eristea. Nechala ochrannou síť kolem lodě rozplynout a zvědavě se podívala dovnitř plavidla. „Je tam malá holka!“ vykřikla překvapeně. „Sama.“
„Cože?“ Ortalay se otřásl, aby se jeho nejoblíbenější podoba dříve ustálila a všechna mikrochapadla se správně poskládala do světélkující koule energie, pak se k lodi sklonil také.
Malé plavidlo bylo prázdné až na děvčátko s barevnými vlásky schoulené u zadní stěny můstku. Zatím si nevšimlo, že už není uvězněné v černé díře. Sedělo na zemi a kolena si pevně tisklo k hrudníku. Vybavení lodi bylo průletem pokroucené a přes většinu můstku se táhnul černý pás rychle zasychající tekutiny, ale holčička vypadala v pořádku.
„Co tady bude dělat?“ zeptal se Ortalay. „Proč sem vůbec letěla? Neměl by ji někdo vyzvednout?“
Eristea by ho nejraději kopla.
„To jsem ráda, že si někdo všiml,“ ozval se jim za zády hlas Nejstarší. „Co s tím uděláte?“
„Hmmm,“ zamyslel se Ortalay. Sice si všiml, ale dál o tom nedumal.
„Najdeme někoho jejího druhu a předáme ji,“ navrhla Eristea rychle. Rozhodně neměla v úmyslu se tím spratkem zabývat déle, než bylo nezbytně nutné.
„Asi to nebude tak jednoduché,“ řekla pobaveně Nejstarší. „Ale udělejte, jak myslíte.“
„Nemohl jsi mlčet!?“ vyjela Eristea na Ortalaye. „Teď máme na krku tuhle věc a co s ní asi tak budeme dělat?“
„Co jsi řekla,“ odpověděl vztekle Ortalay. „Jako bys nevěděla, že by nás to stejně neminulo.“ Uhnul právě včas, aby ho Eristein kopanec minul.
„Už je dost daleko, pojď, ať to máme za sebou.“ Eristea zněla docela klidně, ale jakmile se Ortalay přiblížil, stejně ho kopla a tentokrát se trefila.

„Mami!“ zakvílelo děvčátko v lodi. Hlas mu přeskočil vzlykem. Slza v koutku oka sklouzla po tváři a velkou kapkou dopadla na její ruku pevně sevřenou na pokrčeném koleni.
„Tvá matka,“ začala Eristea a zarazila se s pohledem na tmavou šmouhu uprostřed můstku. „Tvá matka už není. Ale najdeme někoho jiného, kdo se o tebe postará.“
Stála před děvčátkem jako vysoká štíhlá žena ve stříbřitém overalu a tmavé vlasy měla pevně stažené do uzlu v týlu.
„Ano, jen nám řekni, kam jste původně letěly, abychom ti mohli pomoci najít cestu,“ přidal se i Ortalay, tentokrát jako starší prošedivělý muž v obleku z jemné černé kůže a s bílou vázankou.
Dívenka naklonila hlavu na stranu a prohlížela si je.
„Kdo jste?“ zeptala se.
„Jsme přátelé. Viděli jsme, že máš problém, tak jsme pomohli. Chceme, abys byla v bezpečí.“ Ortalay k malé natáhl ruku, ale ona si přitáhla kolena blíž k sobě a zamračila se.
„To není pravda,“ řekla tvrdě. „Máte mě na krku a musíte se mnou něco udělat. Slyšela jsem to!“ zvedla hlas, když Eristea otevřela ústa, aby se bránila.
Ortalay sebou trhnul, když se mu pokusila dostat do hlavy. „To nedělej,“ řekl rozzlobeně.
Ušklíbla se na něj. Taky měla vztek, ale jen proto, že se jí nepodařilo se k němu dostat. Zkusila to na tu ženu ve stříbrném.
„Áááá,“ ozvalo se v okamžení vyděšené kvílení malé princezny. Držela se za hlavu a s očima protočenýma bolestí ječela.
Eristea se na ni pohrdavě dívala.
„Vážně sis myslela, že to na nás bude působit?“ zeptala se. Přes jekot ji skoro nebylo slyšet. Povytáhla nad tím obočí a tvrdě jí sama vstoupila do mysli.
Dívenka přestala ječet, vstala, oprášila si bílé šatičky, takže si na nich rozmazala pár ještě vlhkých kapek černé krve matky, a zůstala způsobně stát se sklopenou hlavou.
„No, to je lepší,“ zamumlala Eristea. Raději se nevyjadřovala k tomu, kolik síly musela pro tak jednoduchou věc vynaložit.
„Začínám mít tušení, jak se to dítě ocitlo samo v očku nebo, jakže tomu říkají? V černé díře?“ Ortalay si dívenku prohlížel a na tváři se mu začal usazovat nepříjemný úsměv. „Víš, co je to za rasu?“ zeptal se Eristey.
Zavrtěla hlavou. Ještě neměla čas se na uječeného fakana pořádně podívat.
„Tak se mi zdá, že ho předáme docela brzo,“ pokračoval Ortalay a jeho úsměv byl čím dál víc nepříjemný.
Eristea už měla na jazyku otázku, jak na to přišel, když si konečně i ona všimla pár detailů, které jí napověděly, co má Ortalay na mysli.
„Myslíš, že by to mohlo vyjít?“ zeptal se Ortalay.
„Teda, poslyšte, s váma je strašná práce.“ Hlas Nejstarší zněl zdaleka a unaveně. „Ale je to váš první úkol, a zatím si vedete docela dobře, tak vám napovím. Máte dvě možnosti. Buď najdete jejího pravého otce, nebo z ní musíte udělat příjemnou mladou dámu. Pak ji můžete nechat tam, kde jste si mysleli. Vyberte si. A nepokažte to!“
Eristea neřekla nic a Ortalay zamumlal něco nesrozumitelného. Nejstarší je nechala, ať si dál poradí, jak umí.
„Kdo by hledal pravého otce?“ špitl Ortalay. Eristea kývla, ale vzpomínka na sílu, kterou se děvčátko dokázalo bránit prostému příkazu, v ní hlodala pochybností.
„Tak, maličká, jak se jmenuješ?“ zeptal se Ortalay hlasem, ze kterého kapal med.
‚Maličká‘ přestala sledovat špičky svých bot a vzdorně se mu podívala do očí.
„Když si tak chytrej, tak si to zjisti sám,“ odsekla.
„Není nic jednoduššího, jestli chceš zase ječet,“ ušklíbl se na ni Ortalay.
Dívenka se kousla do rtu a s pohledem opřeným někam za jeho záda něco zamumlala.
„Prosím?“ zeptal se jí.
„Alexis. Jmenuju se Alexis. Jsi hluchej?“ vyjela na něj.
„Alexis je moc hezké jméno. A kdo je tvůj otec?“ ptal se Ortalay dál, jakoby nic.
Sisi k němu zvedla oči plné opovržení.
„Můj otec je poslední vládce vesmíru. Ten, který přežil všechny ostatní, protože byl dost chytrý,“ řekla důrazně.
„A jistě má i nějaké jméno.“ Eristea se pokusila o stejně vyrovnaný hlas jako Ortalay, ale i ona sama v něm uslyšela skřípavý tón znechucení.
Alexis zjistila, že se na tu ženu nedokáže zpříma podívat. Vzpomínka na bolest byla ještě moc živá.
„Jistě,“ zajíkla se. „Je to Baal. Lord Baal,“ dodala pevněji a při zvuku toho jména se narovnala.
„Lord?“ vyprskla Eristea. „To je k té černé díře.“ Dala si ruku před ústa, aby potlačila záchvat smíchu.
Ortalay se raději díval stranou, aby se nepřidal k jejímu hlasitému veselí, a Alexis se tvářila nejdřív zaraženě a pak uraženě.
„No,“ řekl Ortalay, když se mu podařilo se ovládnout. „Asi bychom měli začít tím, co je zjevné. V téhle lodi Alexis zůstat nemůže.“ Obrátil se na Eristeu.
Otřela si uslzené oči a rozhlédla se kolem sebe. „Máš pravdu. Nejdřív jí musíme usadit do něčeho příhodnějšího.“
Sisi nasucho polkla. „Potřebuju…,“ začala, ale Eristea mávla rukou a celé malé pokroucené plavidlo se ocitlo v hangáru mnohem větší lodi.
„Požádáme o pomoc tvé příbuzné,“ řekla stroze, bez námahy otevřela zmuchlané dveře východu a s rukama v bok se rozhlédla. „Tak kde je kdo?“ zavrčela.


Nějak se toho malého fakana nemůžu zbavit :roll:

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1031
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikají díl :bravo: ty dva si se Sisi pěkně užijí to je jasná karma

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

No, nejen ti dva. Eristea a Ortalay jsou dost chytří, aby se o starost podělili :evil: A Sisina to taky nebude mít tak jednoduché, jak si myslí.

:bye:
¨
:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

3. Pygmalion

Kapitola druhá


Ace stál na můstku a mračil se na údaj, který na něj blikal z monitoru. Podle něj se v hangáru na střední palubě objevilo poškozené plavidlo. Ale hangár měl zablokovaná vrata a Lyn se zatím dostal jen k tomu, aby prověřil, že neuniká vzduch, a nechal všechna malá plavidla přemístit. Ta nejmenší, která prošla chodbami, do jiných hangárů, a ta větší k té nejvzdálenější stěně, aby bylo kolem vrat dost místa na opravu. Na opravu, která se stále nekonala.
Velitel myšlenkou poslal do hangáru skupinu strážných s jedním nižším důstojníkem, aby zjistili, jak se tam poškozené plavidlo dostalo a jestli bude třeba pomoci posádce. Plavidlo bylo wraithské, to bylo jasné na první pohled. Jedna z malých osobních lodí, které s oblibou používaly královny k přesunu na menší vzdálenosti, když nehrozilo žádné nebezpečí.
„To je něco neuvěřitelného!“ Ozval se za velitelem rozzlobený hlas. Ace se přikrčil, otočil se a sáhl po ručním omračovači. Od té doby, co se Lyn stal jeho zástupcem, ho beze zbraně po ruce vidělo jen velice málo tvorů. Proti Lynovi ho zatím použít nemusel, ale právě teď byl rád, že ho neodložil na nepoužívaný pult, jak se mu občas stalo, když byl na můstku sám.
„Už takovou dobu, čekáme, až se někdo přijde podívat, co vám to přistálo v lodi, a pořád nic. Už jsme si říkala, jestli jste se někam neztratili.“ Eristea vypadala jinak, než jak ji Ace poznal. Malá nevýrazná žena s ulíznutými vlasy a rukama přenýma v bok se s plavovlasou kráskou nedala srovnávat, přesto byl Ace přesvědčený, že je to ona. Unaveně vypadající starší muž byl jistě Ortalay. Dítě mezi nimi zaznamenal jen letmo. Ti dva si nejspíš tentokrát vzali posilu.
„Co tu chceš?“ zeptal se. Na jeho neslyšný pokyn už na můstek klusalo pár hlídek a další byly připravené zasáhnout na sebemenší popud.
„Tomu říkám přivítání,“ odfrknul si Ortalay. „Nemůžeme navštívit staré přátele?“
„Můžete,“ pokrčil velitel rameny, „ale co děláte tady?“
Eristea pozvedla ruku. „Potřebujeme klidné místo. Tvá loď byla nejblíž a navíc je vhodná,“ řekla a snažila se, aby její oznámení nevyznělo tak chladně, jak ho cítila.
„Vhodná? Moje loď je jistě to nejnevhodnější místo v celém vesmíru, ať už vy dva chystáte cokoli,“ ujistil ji Wraith. „A teď – vypadněte,“ dodal tichým výhrůžným tónem.
„Nebo co? Nebuď směšný.“ Eristea se na něj pohrdavě podívala.
„Co tady děláš?“ zeptala se velitele Alexis. „Myslela jsem, že jsem v jiné dimenzi, kde jsou úplně jiní tvorové. Tebe bych tu nečekala.“ Poslední věta zněla trochu rozpačitě.
Ortalay se usmál. „Pro začátek jsem ti zablokoval telepatické schopnosti. Zatím si nejsem jistý, jestli na stálo,“ dodal zamyšleně a po straně mrkl na Eristeu.
Ace se na to dítě zamračil. Netušil, co je zač, a nechtěl se znovu pouštět do peripetií s Eristeou a jejím druhem.
„Jiných bytostí je v našem vesmíru určitě dost a jsou hodně daleko, měla bys je jít najít,“ řekl odměřeně.
Sisi se rozesmála. „Už vím, proč pro tebe měla matka slabost. Chybí ti představivost. Jste… byli jste oba stejní.“
Ortalay se podíval na Eristeu. Alexis znala toho Wraitha?
Děvčátko ztichlo a zadumaně se zadívalo do ztracena. Poznámka o matce ho zasáhla víc, než si připouštělo.
Ace se znechuceně odvrátil a netrpělivě zaklepal prsty na ovládací pult. Přemýšlel, jak se nezvané návštěvy co nejdříve zbavit.
Eristea se zhluboka nedechla. „Veliteli, potřebujeme místo, kde bychom mohli být s touto mladou dámou. Nedokáže zůstat bez vzduchu a ochrany před otevřeným vesmírem. Tvoje loď pro ni byla nejbližší příjemné místo. Prosím, nech nás tady. Stačí jedna přiměřená kajuta. Jakmile najdeme jejího otce, zbavíš se nás.“
Ace zůstal otočený zády a doufal, že si nikdo nevšiml, jak překvapený byl z jednoho prostého slůvka - prosím.
„Nebudete měnit loď, nebudete zasahovat do povinností posádky a nebudete se nikomu přehrabovat v hlavě. Prostě se budete chovat tak, aby o vás nikdo nevěděl,“ řekl tichým hlubokým hlasem. „Všichni zůstanou tam, kde sami chtějí být, a s nezměněným vědomím,“ doplnil při vzpomínce na nedávné zkušenosti.
„Jistě,“ kývla Eristea. Ortalay si zamyšleně mnul bradu a Alexis si na oko znuděně prohlížela můstek.
„Možná budeme potřebovat pomoc,“ ozval se Ortalay. Vedle velitele se objevila Andoriel. Tiše vyjekla a ustoupila, když si všimla, že na můstku není Ace sám. Podezřívavě jezdila očima z Ortalaye na Eristeu. Alexis si všimla jen letmo, ta wraithská holka jí nebyla povědomá. Ortalay se na Andoriel usmál a pokračoval směrem k veliteli: „Mohli bychom požádat o pomoc tebe a Andoriel? Jste pro Alexis nejblíž tomu, čemu by se ve vašem pojetí dalo říkat rodina.“
Sisi k němu zvedla pohoršený pohled. „Rodina? Jaká rodina? Nepotřebuju rodinu, potřebuju…,“ zarazila se a s odporem se podívala na lidskou ženu. „Potravu,“ dokončila s potměšilým úšklebkem. „Jo, ta by se hodila.“
Andoriel si zakázala jakkoli reagovat. S princeznami se ještě nesetkala, ale věděla, že arogance a povýšenost je pro wraithské královny přirozená od narození. Tato obojím skoro přetékala.
„Můj zástupce tě odvede do zásobáren,“ ukázal Ace k východu z můstku, kde Lyn tiše čekal na pokyny.
„Chm!“ pohodila Alexis hlavou a otočila se k Lynovi zády.
„Bylo by vhodné, abys načerpala trochu energie. Budeš ji potřebovat,“ řekla Eristea ledově. Musela se hodně přemáhat, aby tu obtížnou osůbku nerozmázla jako dotěrný hmyz.
Sisi zvedla bradu a pomalým důstojným krokem následovala zástupce do útrob lodi.
„Co to na nás zase šijete?“ zamračila se Andoriel.
„Také ti přeji hezký den.“ Ortalay se před ní uklonil s přehnanou uctivostí. „Stýskalo se ti? Zahrada bez tebe chřadne.“
Ája na něj chvíli zírala a pak se rozesmála. „Myslím, že tohle už nepůjde,“ řekla. Došlo jí, že kdyby ti dva měli tu moc, na nic by se jich neptali a znovu je využili k nějaké své kratochvíli. „Tak co vás přivádí?“ zeptala se.
„Jak už jsme vysvětlili veliteli, potřebujeme místo, kde může Alexis žít, než najdeme jejího otce. A také možná trochu času na výuku.“ Ortalay se přestal pitvořit a mluvil docela věcně. „To děvče by se mělo naučit dobrým způsobům.“
Eristea se musela hodně ovládat, aby se na něj nevrhla a nezačala do něj bušit. „Najít otce by možná stačilo,“ řekla ledově.
„To chceš pořád snášet tohle?“ zeptal se jí. „Já ne.“
„Proč tady? Najděte si nějakou hezkou malou planetu s milým obyvatelstvem, určitě vám rádi pomohou,“ navrhla Andoriel okamžitě.
„To není možné,“ potřásla Eristea hlavou. „Zničila by je během pár dní.“
Ája vytřeštila oči. Nikdy by ji nenapadlo, že od některého z těch dvou uslyší, že by něco nedokázali.
„Hlavně musíme najít toho otce a předat ji. To by ze sebehezčí planety šlo mnohem hůř,“ řekl Ortalay.
„Kdo je její otec?“ zeptal se wraithský velitel. Čím dřív ho najdou, tím dřív celá tahle šaškárna skončí.
Po krátké odpovědi spojené s chichotáním při vyslovení titulu se Andoriel opřela o nejbližší stěnu a schovala obličej do dlaní. Ace z ní ucítil strach. Bylo to zvláštní, protože se bála jenom zřídka.
Trvalo to sotva pár vteřin, pak ruce odtáhla a povzdechla si. „To jsme nejspíš v jiné galaxii, než bychom měli být.“

Alexis stála u stěny jedné z místností, které jim přidělil velitel lodi, a mračila se na Eristeu.
„Nebudu to dělat,“ opakovala aspoň potřetí.
Eristea zašilhala k otevřeným dveřím, za kterými před chvílí zmizel Ortalay.
„Nedokážeš to?“ zeptala se, když pochopila, že je na Sisi sama.
„Pch,“ ušklíbla se Alexis. Za jinou odpověď jí to nestálo.
Eristea sotva znatelně pohnula prstem. Alexis si toho všimla a oči se jí rozšířily v očekávání trestu. S pevně semknutým rty přešla ke stolu a začala prostírat.
„Ale?“ prohodila Eristea, když Sisi skončila. „Takže to je ve tvých možnostech?“
Dívka na ni upřeně zírala, než si uvědomila, že je od telepatie pořád ještě odstřihnutá. Pak sklopila hlavu a ustoupila zpátky ke stěně.
„Najíš se s námi?“ zeptala se Eristea. Rozhlížela se přitom po Ortalayovi a přivolala Andoriel.
Ája překvapeně zvedla hlavu, když jí křeslo v jejím pokoji zmizelo pod zády a skoro se svalila na zem přímo před Alexis v jiné části lodě. Eristea ji vytáhla uprostřed studování dalšího vesmírného jevu ve wraithské databázi. Už měla na jazyku štiplavou poznámku, když si všimla Sisi a prostřeného stolu. Narovnala se a s očekáváním vysvětlení přejela očima z Alexis na Eristeu a zpátky.
Stříbrně oděná žena chvíli počkala, a když se od Sisi ničeho nedočkala, promluvila sama: „Dovol, abychom tě pozvaly k malému občerstvení, které připravila tato mladá dáma,“ kývla k Alexis. „Doufám, že se k nám připojí i Ortalay,“ dodala a znovu se podívala ke dveřím.
„Jistě, moc rád,“ řekl Ortalay. Přešel ke stolu, přidržel židli Eristee, Andoriel a nakonec i Alexis, aby si mohly pohodlně sednout. „Omluvte mé zdržení,“ mumlal přitom polohlasně. „Byl jsem na můstku a plánoval s velitelem nejrychlejší cestu do galaxie, které lidé říkají Mléčná dráha. Jestli si to správně pamatuji, je to galaxie, ze které jsme tě do paralelního vesmíru vytáhli. Návrat domů bude jistě příjemný,“ usmál se na Sisi a nastavil jí šálek, aby mu do něj mohla nalít čaj.
Alexis seděla s rukama v klíně a bezvýrazným pohledem zírala někam skrz něj.
Andoriel se pohnula, ale Eristea ji chytila za ruku a zavrtěla hlavou. „Dnešní čaj o páté má na starosti Alexis, nezasahuj do jejích pravomocí,“ řekla klidně.
Andoriel se zarazila, pak se opřela a podívala se na Sisi. Dívka se na Eristeu zamračila, ale vzala konvici a začala pomalu a opatrně nalévat vroucí tekutinu do šálků. Nad svým se zarazila a vrátila konvici na její původní místo.
„Když mě omluvíte, dnes se čaje vzdám. Nedělá mi dobře.“ Zářivě se usmála na Ortalaye, vstala a než ji mohl zadržet, zmizela ve vedlejší místnosti.
Andoriel položila zpátky šálek, který právě nesla ke rtům, a podezřívavě se na něj podívala.
Ortalay na ni mrkl a ze svého upil. Eristea s povzdechem sáhla po koláčku a začala ho drobit mezi prsty.
„Jak dlouho poletíme do té Mléčné dráhy?“ zeptala se Ortalaye.
„Dlouho,“ povzdechl si. „Pokoušel jsem se najít nějakou zkratku, ale žádná není. Budeme si to muset protrpět celé.“
Andoriel se chtěla zvednout a odejít, ale s pohledem na pootevřené dveře do místnosti, ke zmizela Alexis, se místo toho obrátila na Eristeu: „Děkuji za pozvání na čaj, bylo to od vás velmi milé. Doufám, že vám budu moci oplatit podobně.“
„Ale drahoušku, to přece nestojí za řeč,“ rozesmála se Eristea a mrkla na Áju. „Jaká škoda, že s námi slečna Alexis nemohla pobýt delší dobu,“ uzavřela vážně.
„Opravdu. Jaká škoda.“ V Ortalayově hlase nebyl slyšet ani náznak posměchu.
Ještě nějakou dobu hovořili na podobné téma, pak se rozloučili, Ortalay vyprovodil Andoriel ke dveřím, na rozloučenou jí políbil ruku a sotva přešla na chodbu, ocitla se zpátky ve svém pokoji.


:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1031
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

3. Pygmalion

Kapitola třetí


„Moc podařený čaj o páté,“ usmál se Ortalay na Eristeu a sledoval, jak na její pokyn ze stolu zmizelo všechno nádobí a jeho deska zůstala prázdná a dokonale čistá.
Eristea se posadila do malého křesílka a složila ruce na kolenou. Chránila se podívat k vedlejší místnosti, kde u pootevřeného vchodu šmírovala Alexis.
„Andoriel je docela milá společnice,“ nadhodila po chvíli ticha. „Když má možnost se rozhodnout sama.“ Přes rty jí přeletěl malý úsměv. Vzpomněla si na nedávnou dobu, kdy si ona sama zahrávala s Acem a Ortalay se snažil přesvědčit Áju, že život s ním je to nejlepší, co ji mohlo potkat.
Ortalay se nadechl k souhlasu, ale neřekl nic. Nebyl si jistý, jak by byla jeho reakce přijata.
Alexis potichu ustoupila dál do místnosti, založila si ruce a sama pro sebe se zamračila. Vůbec se jí nelíbilo, že byla vyčleněná ze společnosti, která se očividně dobře bavila, a nejhorší na tom bylo, že z ní odešla sama. V tu chvíli to považovala za svůj triumf, ale s odstupem zjistila, že by raději zůstala. Nikdy nepotkala nikoho jako Eristea a Ortalay. Děsili ji a přitahovali zároveň.
Další den prostřela na ‚čaj o páté‘ bez vyzvání a snažila se nevnímat Eristeino zdvižené obočí. Židle u připraveného stolu zůstaly neobsazené, dokud Alexis sama neoslovila Eristeu a Ortalaye a nenabídla jim pohoštění. Podívali se po sobě a s díky usedli. Že pominula čtvrtou osobu, to nekomentovali, ale zábava vázla a Sisi zjistila, že jí ta předchozí svačina připadala zajímavější, i když ji sledovala zpovzdálí.
Žena cítila chvilkové uspokojení, že se princeznička chytila na to nejjednodušší, na co dokázali s Ortalayem přijít, ale stačilo nahlédnout do Alexisiných myšlenek, aby poznala, že to byla marná naděje. Jediné, v co ten malý spratek doufal, bylo, že získá zpátky svoji schopnost manipulace. Eristea na sobe nedala nic znát, jen sdělila Ortalayovi, že jejich snaha se minula účinkem, přesto se budou tvářit, že na Sisinu hru přistupují.
Ortalay se brzy omluvil a vrátil se na můstek, aby s velitelem probral, jaké zásoby bude loď potřebovat na cestu mezi galaxiemi.
„Proč tady Andoriel nikdy není?“ zeptal se polohlasem uprostřed prohlížení monitoru se seznamem.
Ace nereagoval, jen se otočil ke svému zástupci s němým rozkazem.
Lyn se otočil a odešel, rozzlobený, že mu velitel pořád připomíná jeho povinnosti.
Ace počkal, až bude jeho zástupce bezpečně z doslechu, a sáhl po černém prstenu. Ortalay zavtěl hlavou.
„To není nutné, nikdo nás neslyší,“ řekl polohlasně.
Ace kývl, ale stejně znovu pohledem zkontroloval, že na můstku ani v jeho bezprostředním okolí není žádný člen posádky.
„Když jsme byli pryč, vznikla tady taková malá vzpoura,“ začal vysvětlovat. „Můj původní zástupce byl sesazen a na jeho místo přišel tento ne příliš pracovitý a ne příliš chytrý důstojník. Nicméně má silnou podporu některých dalších. Potřebuji zjistit přesnou situaci každého jednotlivce, abych si byl jistý, že jsem odstranil všechny vzbouřence a přitom nepoškodil nikoho jiného.“ Podíval se na Ortalaye. „Zatím na to nemám dost času,“ řekl zamračeně.
Ortalay tiše vzdychl.
„Lyn pozici Andoriel nechápe. Nemám v úmyslu mu vysvětlovat nic, co není nezbytně nutné. Je lepší, když si myslí, že je to jen hračka. Momentální kratochvíle,“ odpověděl Ace na jeho dotaz.
„A není?“ vypadlo z Ortalaye. Zarazil se, ale velitel se ani neurazil, ani nerozzlobil. Vypadal nešťastně.
„Prožili jsme toho spolu hodně, přesto…,“ zavrtěl hlavou.
Ortalay ho chvíli pozoroval a pak se vrátil k seznamu. Velitelovo váhání bylo celkem jasné: ať se oba budou snažit jakkoli, Andoriel nebude žít dlouho a za pár stovek let po ní Aceovi zůstane jen vzpomínka zastřená tím, jak krátkou dobu celé setkání trvalo.
„Můžeme vyletět,“ řekl místo všech dalších úvah. „Do té Mléčné dráhy bychom se měli dostat za pár měsíců.“
„Možná dřív,“ ozval se z komunikace hlas Eristey. „Stačí upravit zdroj energie.“
„Modul nulového bodu?“ zeptal se překvapeně Ace. Myšlenky na Andoriel se mu vykouřily z hlavy. Dotkl se prsty omračovače za pasem a rychle se vydal k energetickému centru. Lyn odešel uražený, bylo třeba dávat pozor, aby ho nenapadlo vyměnit i velitele lodi.
Eristea držela ZPM mezi prsty a lehce s ním otáčela. Při tom pohybu se soustava krystalů s tichým cinkáním prodlužovala.
Loď se svého zdroje energie žárlivě držela tenkým úponkem, ale proti úpravám modulu neprotestovala.
„Stačilo málo. Nechápu, proč to nedodělali,“ okomentovala sama pro sebe Eristea zásah do modulu, když ho vkládala zpátky.
Loď se kolem něj hned sevřela a po jejím blanitém povrchu se od ZPM rozběhlo znatelné chvění.
Úponek volně visící ze zdi se začal zkracovat, pak se zarazil a natáhl se, aby Eristee lehce přejel po hřbetu ruky. Teprve potom zmizel ve stěně.
Ortalay nad tím povytáhl obočí. „Tak se zdá, že tě nakonec vezme na milost,“ mrkl.
Eristea raději mlčela. Plavidlo jí od jejich příchodu dělalo jednu zlomyslnost za druhou. Zřejmě nezapomnělo na její předchozí návštěvu a snažilo se jí pobyt co nejvíc znepříjemnit.
Ace stál u počítačového panelu a kontroloval, co ta bytost s jeho lodí vlastně provedla. Umělému mozku chvíli trvalo, než přepočítal nová data, a výsledky, které z něj padaly, si vysloužily velitelovo uznalé kývnutí. „Naše cesta se zkrátí téměř na polovinu,“ zamumlal. Ještě jednou zkontroloval koncové informace a otočil se k Eristee. „Děkuji.“ Bylo to trochu váhavé a nedostatečné, ale stejně jako jeho loď se nedokázal jen tak přenést přes Eristein první vpád.
„Kdepak je naše malá diktátorka?“ zeptal se Ortalay. Právě ho napadlo, že malou wraithskou princeznu nikdo nehlídá.

Alexis stála uprostřed pokoje a z očí jí sršely blesky. Jak si ta podřadná bytost dovoluje bydlet lépe, než ona!?
Andoriel seděla v pohodlném křesílku a v prstech otáčela sklenkou průzračné tekutiny. Právě jí napadlo, jestli by ze Sisi vyrazil oblak páry, kdyby na ni vodu vylila.
„Posadíš se?“ zeptala se s úsměvem.
Alexis se na ni zamračila. Už chtěla vykročit k druhému křeslu, když si uvědomila, že kdyby si sedla, bude menší než lidská žena, a zůstala stát.
„Tak ne,“ pokrčila Ája rameny. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Nejraději by se vzápětí kousla do jazyka, takhle si naběhnout, ale na druhou stranu trocha slušnosti neuškodí.
Sisi se nadechla, aby tomu šuntovi řekla, co všechno by měla udělat, pak zase vydechla a přece jenom si sedla.
Andoriel k ní posunula sklenici plnou vody a s očekáváním se na ni zadívala. V jejích představách teď pára tryskala z Alexiných uší a vydávala ostrý pískot. Kousla se do spodního rtu, aby se nezačala smát nahlas.
Sisi se podívala na sklenici, jako by to byl jedovatý had, a složila ruce do klína. Přemýšlela, jak se zeptat a přitom nedat najevo zvědavost.
„Svého otce jsem nikdy neviděla,“ začala nakonec na rovinu. „Vypadalo to, že ho znáš.“
„Četla jsem o něm.“ Odpověď byla více než stručná.
„Řekneš mi, co jsi četla?“ nezbylo princezničce, než se zeptat.
Andoriel si tiše povzdechla. Napadlo ji, že takový dotaz padne, jen doufala, že to nebude tak brzy. Znovu se zadívala na Alexis a uvědomila si, že některé její rysy nejsou čistě wraithské, ať už šlo o užší nos nebo oči, kde jantar při určitém osvětlení přecházel až do temně hnědé. Objevoval se v nich stejný výraz, který viděla v instruktážních videích na Atlantis i na fotkách přiložených k hlášení o setkání s tím goa’uldem.
„Baal,“ začala pomalu.
„Lord Ba‘al,“ opravila ji okamžitě Alexis.
Andoriel stiskla rty a po nádechu pokračovala, jako by ji nikdo nepřerušil: „Baal je parazit. Snad to víš,“ podívala se na Alexis. Dívenka se na ni dívalo se špatně skrývanou zvědavostí a zmatkem.
„Asi nevíš,“ pochopila Ája. Vysvětlování bude ještě těžší, než si původně myslela. Poznatky ze života goa‘uldů shrnula v pár jednoduchých větách a podobně naložila i se životem samotného Baala.
„Když chce, umí být i příjemný a projevuje smysl pro humor,“ ukončila malou přednášku, při které ji, k jejímu velikému překvapení, Sisi ani jednou nepřerušila.
Alexis tiše seděla a poslouchala, jak Andoriel pomlouvá jejího otce. Poslední věta na tom nic nezměnila. Tak tohle si myslí o tom, kdo je vládcem soustavy? O posledním z největších panovníků v celé galaxii? Ten hmyz, který by dokázala rozšlápnout špičkou svého střevíčku, si dovoluje soudit něco, co absolutně přesahuje jeho rozum?
Sisi se mile usmála, vstala a beze slova odešla.
Andoriel se dívala na zavřené dveře a čím dál víc v ní rostl pocit, že má mezi lopatkami nasazenou špičku nože a neví, kdy jí vjede do těla.
„No, přetvařovat už se umí dobře,“ ohodnotila celý výstup Eristea. Stáli s Ortalayem v zadní části Ájina pokoje neviditelní pro lidské, wraithské i goa’uldí oči. Sotva Alexis odešla, zhmotnili se a každý z jedné strany si stoupli nad Andoriel.
Žena překvapením hekla a snažila se zvednout. Ortalay jí položil ruku na rameno, aby jí zabránil v tom zbytečném pohybu a klekl si před ní na koleno. Ája se zoufale ohlédla ve snaze najít únikovou cestu.
„Přestaň panikařit,“ zavrčela Eristea, usadila se v křesle, kde ještě před pár vteřinami seděla Alexis, a pohodlně se opřela.
„Nenecháme to dítě, aby zasahovalo do chodu lodi a jejích obyvatel,“ ujistil Andoriel Ortalay. „To se týká i tebe.“
Po Ájině nedůvěřivém pohledu potřásl hlavou. „Můžeš už zapomenout na to, co bylo? Tohle je úplně jiná situace.“
„To jde dost těžko,“ mračila se Ája.
„Sice má genetickou paměť goa’uldů i Wraithů, ale je dost hloupoučká. A poslouchá za dveřmi!“ Ortalay se před poslední větou zvedl a prudce otevřel vchod. Alexis vpadla dovnitř. Odnesla to její kolena a dlaně. Andoriel viděla, že má obojí sedřené do krve, a skoro jí bylo Sisi líto. Poraněná kůže se ale hojila před očima a dívenka nedala najevo jiný pocit, než dotčenou uraženost.
Andoriel sklonila hlavu a přemýšlela, co jí na situaci bylo divné. Něco se stalo. Něco proběhlo kolem, dotklo se jejího vědomí a zmizelo. Měla nejasný pocit, že to bylo důležité, ale ztratilo se to dřív, než si uvědomila, co to bylo.

:bye:

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

3. Pygmalion

Kapitola čtvrtá


„Nemrzí mě to, není o co stát,“ pokrčila rameny Eristea. „Čaj o páté s Alexis byla ztráta času a zatracená nuda.“ Ohlédla se, aby se ujistila, že Sisi nestojí za dveřmi a neposlouchá. Podle denního rozvrhu právě s jedním z důstojníků kontrolovala dráhu letu u terminálu na druhém konci plavidla. Eristea se ještě pořád divila, že k pracím týkajícím se chodu lodi nemá princeznička žádné připomínky a vypadá to, že ji baví.
Ortalay stál s rukama v kapsách a zavřenýma očima uprostřed kajuty. Nuda nebyla jen „čaj o páté“, nuda byla celá tahle cesta. Ani jejich nenápadná pomoc s energetickým modulem a zásobami nemohla zkrátit cestu do jiné galaxie na únosnou dobu. Pamatoval si, že Andoriel prohodila něco o šesti nedělích. I před všechny snahy byly nutné tři zastávky na regeneraci plavidla, aby se příliš nevyčerpalo a po doletu mohlo hned pokračovat v hledání tajemného lorda Baala.
Tři lehké údery na zavřené dveře je oba otočily směrem ke vchodu.
„Co to je?“ mračila se Eristea. Někdo se rozhodl, že je bude rozčilovat rámusem? Klepání se po pauze ozvalo znovu, tentokrát dva údery rychle za sebou.
„Aha!“ vykřikl Ortalay a otevřel dveře.
Na prahu stála Andoriel, ruku zvednutou k dalšímu zaklepání.
„Dobrý den,“ pozdravila způsobně. „Už jsem si myslela, že tu nikdo není.“ Podívala se z Ortalaye a Eristeu a přešlápla.
„Dobrý den i tobě,“ usmál se Ortalay. „Pojď dál.“ Ustoupil a rozmáchlým gestem pozval Andoriel dovnitř.
„Děkuji,“ zamumlala.
Sotva se za ní zavřely dveře, zpoza rohu na chodbě vyhlédla Alexis. Klepání? Pozvání a díky? Ušklíbla se. Jestli takhle vypadalo to „slušné chování“, tak si ho mohou nechat. Wraithská královna vchází, kam se jí zlíbí, bez pozvání. O goa’uldech ani nemluvě. Došla ke dveřím, zastavila se a stiskla zoubky. Nechápala, kde se v ní bere tolik síly, že se dokáže přetvařovat snad v každé vteřině svého života, aby jí dali pokoj. A taky, aby jí konečně vrátili její schopnosti. Slovně někoho přesvědčovat, že má něco udělat, bylo neskutečně vyčerpávající, zvlášť když byla zvyklá jen pomyslet a ostatní dělali, co si zamanula.
Natáhla ruku k otvírání, zarazila se a rázně zabušila na dveře.
Andoriel skoro nadskočila, Eristea protočila oči a Ortalay se zvedl, aby se opět ujal role dveřníka.
„Ty tady bydlíš, nemusíš klepat,“ zavrčel na Alexis a nechal ji projít dovnitř.
Sisi sklopila pohled k zemi a rychle se vydala k vedlejšímu pokoji, kde měla malou ložnici.
„Vítám tě,“ zamumlala Andoriel a vysloužila si kratičký pohled plný zášti.
Eristea Alexis sledovala, dokud jim nezmizela z dohledu a pak se obrátila k Andoriel: „Takže myslíš, že ho dokážeš najít rychle?“ zeptala se.
Andoriel kývla. „Myslím, že ano. S trochou pomoci ze Země by to mělo jít. Většinou mají aspoň tušení, kde se jaký had nachází.“
„A jistě nám to ochotně řeknou, až jim sdělíme, že tomu pánovi vezeme dceru, kterou si upletl s Wraithkou v jiné dimenzi,“ zašklebil se Ortalay.
Andoriel se rozesmála. „To asi ne. Aspoň ne oficiálně. Ale třeba bude stačit malé přátelské popovídání s někým, kdo má informace.“
„Dobrá, tak tedy k Zemi,“ pokývala Eristea hlavou.
„Jenomže,“ začala Andoriel a zaváhala, než pokračovala. „Bylo by víc než vhodné, kdyby se Wraithové k Zemi nepřiblížili blíž než na pár světelných let a neměli o ní ani tušení. Nechci ohrozit ani je, ani pozemšťany.“
Ortalay protočil oči a Eristea se s povzdechem opřela dozadu do křesla.
„Nějak si poradíme,“ řekla.
Áje se zdálo, že to znělo dost nedbale, ale doufala, že než doletí do Mléčné dráhy, její návrh se ujme.
„Jak ses sem vůbec dostala?“ zeptal se Ortalay. „Pokud vím, nevycházíš ze své kajuty, aby tě některý z těch milých broučků nepřekousl.“
„Měla jsem doprovod,“ pokrčila Andoriel rameny. „Někdy je fajn protáhnout si nohy. Nedělám to často, jsem raději, když na mě někteří brouci zapomenou.“
V tu chvíli se otevřely dveře a její doprovod – Wraith s maskou – na ni kýval, že má odejít.
„Tohle je děs,“ zamumlala Ája a zvedla se.
Eristea chtěla poskytnout dobře míněnou radu o nezbytnosti takové pozice, Ortalay ji zarazil dřív, než se stačila nadechnout. Andoriel neměla na mysli, že ji trápí stálý dohled, vadilo jí, že Wraith na hlídce má masku. Byl to její oblíbenec Zak.
Ája se rychle rozloučila a skoro vyběhla na chodbu, když si všimla, že Zak netrpělivostí přešlapuje.
„Zakrátko bude další pauza na cestě,“ zamumlal jí nenápadně do ucha. „A střídání vojáků z hibernace.“
„Ach,“ ujelo Andoriel. Víc neřekla. Střídání vojáků v sobě vždycky mělo nádech nebezpečí, protože právě probuzení byli hladoví a brali nejbližší, co se jim dostalo pod ruku.

Alexis přecházela po své kajutě a mračila se. Cesta se jí zdála nechutně dlouhá a pobyt v lodi, kde neměla absolutní kontrolu, skoro nesnesitelný. Navíc jí pořád vnucovali tu lidskou nicku, i když poslední dobou už to nebylo tak intenzivní, jako zpočátku. S Ortalayem neměla velké spory. Sice mu nezapomněla, že jí zbavil jejích schopností, ale dovedla si ho představit v různých pro ni prospěšných situacích a přistihla se, že se snaží na něj udělat dojem. Eristeu nenáviděla a obdivovala ji. Pro posádku lodi včetně jejího velitele měla jenom pohrdání. Někteří, jako třeba zástupce velitele, se jí snažili vlichotit, ale nepotřebovala telepatii na to, aby poznala, že v ní vidí jenom prostředek k uskutečnění nějakých svých pochybných cílů. Ace ji přehlížel. Většinu času byl na můstku a snažil se co nejvíc zkrátit dobu letu do Mléčné dráhy nebo mizel v tom krásném pokoji, který měla k užívání Andoriel. Sisi často spřádala plány, jak ji z té komnaty vystrnadit a ubytovat se tam sama. Ideální by bylo, kdyby Andoriel získala nové místo k pobytu na lodi, nejlépe v jednom ze zámotků na skladování potravy. Bohužel se jí o tom nepodařilo přesvědčit ani podlézavého Lyna, takže na velitele to ani nezkusila.
„Alexis?“ Eristea stála u dveří na chodbu ve druhém pokoji a nemluvila nijak nahlas, přesto ji Sisi slyšela tak zřetelně, jako by stála hned vedle ní. „Mléčná dráha.“
Alexis se prudce otočila a rozběhla se na můstek, kde byla největší obrazovka. Ace a Ortalay stáli vedle sebe a ukazovali na jednotlivá seskupení hvězd, která se před nimi objevovala ve stále lepším rozlišení.
Sisi se prodrala před ně, zvedla obě ruce k obrazovce a pak se jimi chytila za ústa.
Ortalay a Ace si nad její hlavou vyměnili pohled, ale nahlas neřekli nic. Alexisino zaujetí vesmírem bylo stále hlubší. Nikdo v jejím okolí nechtěl, aby se na tom třeba jen neopatrnou poznámkou něco změnilo.
Ortalay pootočil obraz a ukázal na jednu solární soustavu. „Tady to bude dobré,“ řekl nevýrazně.
Ace kývl.
„Tam je můj otec?“ zeptala se Alexis a vytáhla se na špičky, aby lépe viděla.
„Ne. Myslím, že ne. Ale můžeme se tam o něm něco dozvědět.“ Ortalay mluvil jen neochotně. Nechtělo se mu prozradit, že v tom systému je Hvězdná Brána, kterou se Andoriel může spojit se Zemí. Pořád mu nebylo jasné, jak se hodlá neoficiálně ptát na oficiální lince.
Andoriel to také nebylo jasné. Když mluvila o spojení se Zemí, neměla na mysli Hvězdnou Bránu. Vlastně neměla na mysli nic konkrétního, chtěla se zařídit podle situace. Ortalayovo sdělení, že za pár dní budou v blízkosti Stargate, ji překvapilo a lehce rozladilo. Půl dne chodila po pokoji a lámala si hlavu, jak s Hvězdnou Branou naložit, než se rozhodla, že pořád platí rozhodnutí podle situace.

Situace se začala vyjasňovat, sotva se dostali nad planetu a velitel se svým zástupcem vybrali nejbezpečnější místo pro přistání, aby bylo možné dokončit opravu hangárových vrat. O pravém důvodu přistání věděli jen Ace, Ortalay, Eristea a Andoriel. Alexis měla o přistání zkreslené informace, které jí nikdo nevyvracel. Kolem kajut, kde pobývala, velitel vztyčil silové pole, takže se nemohla dostat ven. Zdůvodnil to strachem o její bezpečnost v neznámém prostředí a tiše si oddechl, že princeznička konečně přestane courat po lodi a rušit posádku.
Lyn se dvěma nižšími důstojníky a četou vojáků začali uvolňovat vzpříčená vrata, ke kterým se kvůli poškozené lodi Alexis nemohli dostat.
Andoriel počkala, až se práce rozběhnou, a v doprovodu Zaka a Eristey se vypravila přes nejbližší kopec k Bráně.
Sotva se dostali za vrchol, obstoupila je pětice lidí s pozvednutými zbraněmi.
„Stůjte!“ štěkl rozkaz jeden z těch pěti.
Andoriel se k němu otočila a na tváři se jí pomalu rozlil úsměv.
„Ahoj Johne,“ řekla tiše.
„Cože?“ John Sheppard se na ni zamračil.
„Nikdo nemládne,“ prohodila lehce. Z Johna se stal vyžilý starší muž s propadlými tvářemi a tvrdým pohledem, ale něco v jeho výrazu zůstalo, zvlášť když si začal Andoriel pozorně prohlížet.
Ája stála a čekala, až s tou prohlídkou končí. Cítila úlevu, že pozemský tým nezačal střílet hned, jak uviděl Zaka, a byla překvapená vlastní reakcí, protože v první chvíli měla chuť se Johnovi vrhnout kolem krku. Nenapadlo ji, že by v blízkosti Brány mohli potkat Pozemšťany, Bran bylo tolik, že to bylo krajně nepravděpodobné. A ještě větší překvapení byl John.
„Kolik vás tu je?“ zeptal se. Nedal nijak najevo, jestli Andoriel poznal nebo ne.
„Tři,“ řekla s nechápavým pohledem. Moc dobře věděla, na co se ptá, a neměla v úmyslu říct víc, než bylo nezbytně nutné.
„Cha cha,“ pronesl temně. „Kde jste se tady vzali?“
Ája si povzdechla. Pomyslela na to, že by bylo dobré skrýt wraithskou loď před každým zvědavým pohledem, a dostalo se jí od Eristey němého souhlasu. Už na tom s Ortalayem pracovala. Pak Andoriel napadlo ještě něco. Eristea zaváhala, ale nakonec na to přistoupila.
John a jeho tým stále pečlivě mířili na tři vetřelce, když najednou dva zmizeli.
„Co to je? Co se děje?“ odsekával John a pevněji sevřel zbraň, aby měl Andoriel lépe na mušce.
„Johne, prosím, můžeme si v klidu promluvit?“ zeptala se. Ani se nepohnula, aby nevyprovokovala nějaký nepředložený čin.
John po nezbytném prskání kývnul stranou a všichni se vydali pomalým krokem do údolí k Bráně. Zbývající členové Johnova týmu nijak nezasahovali, dělali přesně to, co po nich John chtěl, a nikdo z nich nepromluvil. Ája to chvíli pozorovala a pak se na Johna obrátila s otazníkem v očích.
„Ani se neptej,“ zavrtěl hlavou a mávl rukou. „Tady se budu ptát jenom já,“ doplnil hned.
Andoriel nad tím zakoulela očima, ale rozhodla se, že s hlasitými poznámkami začne, až dojdou k Bráně nebo někam, kde se John rozhodne zastavit.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1031
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
oba dva díly vynikající :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Captain
Captain

Příspěvky: 1718
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju a děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Puk Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2007
Bydliště: Košice
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:pst: :bravo: Pekné pokračovanie. :ok: :yes:
:thumbsup: :book: :bye:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Další

Zpět na Rozepsané/Nové povídky